Lineární akční RPG obalené konvenčním fantasy příběhem, kde se neznámý prosťáček stane hrdinou a se svými spojenci čelí ultimátnímu zlu... zase... Příběh vás tady opravdu ničím nepřekvapí. Na druhou stranu hra pěkně odsýpá, na vatu nenarazíte a hra skončí dřív, než začne nudit. Navíc mám pro trpaslíky slabost. Souboje však doporučuji hrát na nižší obtížnosti, protože jsou nepřehledné jako čert i přes to, že ve hře můžete pauzovat.

Harder, faster, stronger... better?

Pokračování kozího příběhu, který kromě hezčí grafiky, trochu těžších puzzlů a pár nových vychytávek nenabízí nic nového. Ano, Escape Goat není extra originální, je to ve všech ohledech tradiční, ale funkční a zábavná logická plošinovka, kde je třeba se s kozou v každé místnosti dostat k východu. V některých levelech mi však vadil důraz na rychlost, než na logické uvažování. Párkrát se vám tak stane, že víte naprosto přesně, co máte udělat, ale kvůli pomalým prstům či přehmatům budete úroveň opakovat (zbytečně) vícekrát. Jinak jsem bez návodu zachránil všech 16 ovcí a chyběly mi jen secret levely, které však bez návodu nebo velké porce štěstí ani neaktivujete. Na to teda dlabu.

3. bod herní výzvy 2018 (hardcore)

Všímám si, že už dlouho bojuji s délkami her. Zatímco však ostatní brojí proti jejich krátkosti a tvrdí, že "za našich mladých let takhle krátký nikdy nebyly", já mám problém opačný. Běžně si víc užiju intenzivnější párhodinovou sranda-hru, než epické stohodinové RPG (často plné vaty). No, a Darkwood spadá do kategorie těch zbytečně dlouhých her. (14 hodin a to jsem dost spěchal)

Hře nemohu upřít skvělou atmosféru plnou surrealistických výjevů a tísnivý pocit zmaru. Gameplay je také v pořádku: panáček se dobře ovládá, crafting je přehledný a ve hře přítomný fog of war přidává na atmosféře. Gameplay však není natolik bohatý, aby vás u hry udržel tak dlouho a ani prostředí se do konce hry výrazně nezmění. Všude je stejně hnědo. Stručně řečeno, první hodina hraní je úplně stejná jako zbytek hry. Je to ale špatně? Určitě ne, délka hry by tomu však měla odpovídat. Proč myslíte, že kampaně Call of Duty nepřesáhnou osm hodin? Proč walking simulátory trvají max dvě hodinky? Ve výsledku mám tak s Darkwoodem stejný problém jako kdysi s Darkest Dungeon: Výborná hra, která mě však v půlce přestane bavit, protože mám pocit, že jsem v ní viděl všechno. Zcela upřímně nebýt herní výzvy, tak bych Darkwood asi ani nedohrál.

6. bod herní výzvy 2018 (hardcore)

Adventura klasického střihu, kde sice párkrát nevíte, co se po vás vlastně chce, ale každá obrazovka má minimum interaktivních bodů, takže zákys nečekejte. S čím však mám velký problém je to, že nemám jediný důvod tuto hru komukoliv doporučit. Humoru moc nemá, příběh tady není to hlavní, postavy jsou spíše otravné... Má to jednu solidní hádanku a celkem příjemný vizuál, ale to je vše.

Low Road není špatná hra, jen silně průměrná, proč však s takovou hrou na dnešním přesaturovaném trhu ztrácet čas?

Moje oficiálně první dohraná nintendí hra a jak asi z čísla chápete, velká spokojenost.

BotW je jedna z mála her, kde open-world má svůj smysl. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, proč mi ve zdejším světě, oproti třeba Assassinům nebo GTA, sbírání collectiblů nejen nevadí, ale dost baví. Hlavním důvodem je především to, že zatímco v Assassinech apod. slouží collectibly pouze k zaplnění jinak prázdného světa, v BotW jsou jistou formou odměny. Nejen že vám mohou zvýšit velikost inventáře nebo počet životů, což vám pomůže při finální konfrontaci, ale už jen jejich nalezení je dobrodružství. Nejsou nikde označené, můžete je uvidět jen z vyvýšeného místa nebo při náhodných toulkách krásnou přírodou. Neodškrtáváte si nic z "To Do" seznamu. Navíc se k jejich získání vždy váže malá výzva, pocit zadostiučinění je tedy o to silnější.

Volnost. To je to nejvýstižnější slovo, kterým můžu tuto Zeldu popsat. Volnost s nepatrným náznakem melancholie. Nikdo vás do ničeho netlačí, nikdo vás nikam nevodí. Hergot, když budete chtít, můžete jít rovnou na finálního bosse. Sice asi hned umřete, ale můžete. Hraní této hry je dobrodružství. Co je na tamtom kopci? Copak se schovává u těchto zřícenin? Není nic jednoduššího, než se jít podívat. Pokud ve vás dříme alespoň z malé části duše průzkumníka, máte s touto hrou na několik večerů vystaráno. Toto totiž je pravý open-world.

7. bod herní výzvy 2018 (hardcore)

Určitě znáte tu radost, kdy ve hře konečně porazíte těžkého bosse, nebo překonáte na osmý pokus náročný level. Ten pocit, kdy se vám zničehonic na tváři objeví úsměv a vám vytane na mysli "Sakra, jsem dobrej". The Witness má těchto momentů celou řadu. Koukáte na panel, nevíte co s ním, lámete si hlavu, užuž to chcete vzdát a podívat se na nápovědu... ale pak uvidíte nebo uslyšíte cosi, co předá vašemu mozku signál, který najednou všechny indicie spojí dohromady a vy, naplněni euforií, úspěšně splníte další panel. Všechna čest, přestože se může zdát, že hádanky jsou na jedno brdo, každá z nich přináší nová pravidla a porci originality, takže vás nepřestanou bavit řešit. Hádanky jsou fakt skvělé.

Stejně tak malebná konejšivá grafika, která může někomu připadat kýčovitá, ale to není můj případ. Pak je ve hře asi i nějaký příběh, ale ten jsem moc nepochopil a bylo mi to docela jedno, protože The Witness pro mě byla jako počítačové sudoku nebo křížovka. Puzzly jsem řešil, protože jsem je chtěl řešit. Bavilo mě, že stále přinášely něco nového, bavilo mě to lámání hlavy a následná radost z vyřešení. Nic víc. Symboliky je hra plná, ale ta pro mě nebyla hnacím motorem. Přesto jsou myšlenky na nalezených audiolozích zajímavé.

"Jedinečná hra"
10/10 - Games.cz
"Fascinující, násilné a vtipné"
5/5 - Hrej.cz
"Na téhle hře není takřka nic špatně"
10/10 - Zing.cz
"Bože, to je dlouhý"
7/10 - Bingman

Tento komentář je věnován uživateli Jab, bez jehož podpory bych tento koment nenapsal: Jabe, bez tebe by na DH byla racionalita jen slovem ve slovníku cizích slov.

Pokud si pročtete výše zmíněné recenze, zjistíte, že se v nich často vychvaluje příběh. Musím dát za pravdu, že ten má opravdu zajímavou zápletku a solidní základ pro postavy. Navíc každého zatvrzelého ateistu musí potěšit vyzobrazení Bohů jako sobeckých, mocichtivých parchantů, jak to má taky být. Ale to provedení (čti vyprávění) mi trochu kulhá. Nejenže se hrozně táhne (opravdu bych se nebál hru trochu "prostříhat"), ale zvraty zde mají velmi slabý tah na branku. Moje reakce byla tak maximálně "Aha" a šlo se dál.

Podobný problém mám také s postavami: jak jsem říkal, spousta z nich má solidní základ, hází jim však klacky pod nohy průhledné dialogové možnosti. Vždycky tak nějak z těch nabízených možností tušíte, co si vybrat, aby se stalo, co potřebujete. Nejvíce patrné je to u vašich společníku, kde dosáhnout u všech na konci něčeho jako: "Myslel jsem, že lidem už nemůžu věřit, ty jsi mi však ukázal opak, příteli..." je docela easy business.

Ve hře k tomu není nic památného. Opravdu mi v mysli neutkvěla jediná momentka, zvrat, quest, místo atd. Budu zde možná překvapivě srovnávat s místním otloukánkem Falloutem 3, který, ano, má své mouchy, ale dodnes vzpomínám na quest s ghoulama, kteří chtěli bydlet s ostatními osadníky v jednom hotelu a pak je povraždili, na Vault plný Gary klonů, na misi ve virtuální realitě, na atomovou bombu v Megatonu a její odpálení atd.

K soubojovému systému nemám příliš výtek. Je dostatečně komplexní, avšak při užití trocha toho selského rozumu jednoduchý na pochopení. Nejvíce mi na něm vadí dvojí typ brnění, fyzické a magické v podobě dalších "health barů". Všichni tak mají de facto 3 různé health bary, kde z každého ubíráte nějakou jinou činností a přišlo mi, že je lepší svou partu specializovat na jeden typ útoků (ubíráte tedy jen ze dvou health barů), než mít vyváženou partu 2 mágy a 2 útočníky. Ale zvyknete si. Soubojů však v celé hře nemuselo být tolik. Jak jsem kdysi psal, mám tahovky rád, ale tady bojujete furt s někým. Souboj střídá souboj (jo a střety nejsou zrovna nejkratší) a časem se z toho stane až rutina, protože si uvědomíte, že používáte pořád ty stejné skilly.

Nakonec se dostávám k mé poslední výtce a to k samotnému RP systému. Máte velkou svobodu při vytváření vašeho avatara. Vybíráte nejen skilly a perky, ale také původ, rasu a typ charakteru a díky tomu se vám v dialozích často otevře nějaká nová možnost odpovědi. Většinou se mi však zdálo, že nepřináší nic navíc, tedy že bych se stejného výsledku dobral i bez nich. A třebas takový tag "Barbarian" je úplně na prd, protože jediné co umožňuje, je odpovědět něco na způsob "Budu se koupat v tvé krvi", což bývá v konverzacích zastoupeno i v mírnějších variacích. Stručně řečeno, nikdy jsem neměl pocit, že mi perky a tagy k něčemu jsou, že by hru nějak výrazně ovlivňovaly. Na RPG mi to přijde dost lineární.

Shrnutí:
Přestože jsem to ještě nezmínil, hra mě bavila, ale odvařený z ní nejsem. Prvních 20 hodin jsem byl nadšený, ale hlavně délka, rozvláčnost a množství soubojů mě udolalo a trochu znudilo. Být o polovinu kratší, intenzivnější a kdyby se ze scénáře vyhodilo vše zbytečné, půjdu určitě do zelených čísel. Přiznávám, jsem asi příliš kritický, chtěl jsem však své dojmy konfrontovat s někdy až gloryfikujícími recenzemi a názory a přinést i jiný pohled na hru. Proto jsem se také rozepsal více, než bych býval byl měl v úmyslu. Sorry.

Slabota bez uspokojivé pointy. Přitom si tvůrci v Gone Home tak hezky hráli s očekáváním hráčů... Ale pěkně popořadě: Čím Tacoma zaujme jsou charaktery. Po stanici je rozházeno spoustu drobných detailů a indícií, které vám řeknou něco o minulosti postav a co je v současnosti trápí, zároveň však nechávají dostatek prostoru pro hráčovu interpretaci.
Vzájemné vztahy postav, jejich interakce a samotný příběh jsou však podány tak fádně a zkratkovitě, že se vám hra do paměti nevryje. Konec pak přijde jak lusknutím prstu, kde všechno *spoiler* a všichni *spoiler*. Zapomenutelný zážitek.

Ona by to mohla být skvělá rogue-like explorační hra, potenciál tam je, ale po prvotním nadšení z objevování neznámého nastoupí rutina, kde se musíte neustále vracet do Londýna a objevené ostrovy neposkytují už nic moc nového. Přimíchejte k tomu ještě hroozně pomalý pohyb lodi a nuda je na spadnutí. Podle mě hra, kde čas stráveným řízením probrouzdáte na internetu, není kvalitní.
Na druhou stranu má hra zvláštní atmosféru, zajímavé příběhy a ze začátku dost vtáhne, bohužel ji to nevydrží dlouho. Těch šesti strávených hodin však nelituju.

Observer je ničím nevybočující kyberpunk, který si k tomu dost vypůjčuje z Layers of Fear. Výsledkem je tak hra, která sice hezky vypadá a příjemně se hraje, pokud jste už však hráli LoF, ničím nějak zvlášť nezaujme a nepřekvapí. Pěkná procházka to ale je. Přemýšlel jsem jak v komentu pokračovat, ale v předchozích třech větách jsem sdělil vše, co jsem ke hře chtěl a mohl říct.

Shlédl jsem většinu vývojářských deníčku a hltal každé nové info. S každým videem jsem se na hru těšil víc a víc, až se nakonec dostavil neslavný hype train, který vyhnal má očekávání do těch nejzazších výšin. Viděl jsem v tom ambice, viděl jsem v tom pečlivost, viděl jsem v tom mou nejočekávanější hru tohoto roku. Přesto málokdo tušil, o čem že hra ve skutečnosti bude a jak se bude hrát. Bude to rubačka typu DMC? Bude to něco jako Enslaved? Tvůrci toho ukázali tolik a přece tak málo. No, a jaký je nakonec výsledek? Jaké z toho mám pocity? No, vlastně malinko rozpačité.

Hra má skvělou atmosféru a ozvučení... bože to ozvučení... nechápu, proč se binaurální způsob nahrávání nepoužívá ve hrách častěji. Po hratelnostní stránce je však hra trochu slabá a někdy dost repetitivní. Souboje jsou ještě docela fajn. Není jich sice moc a brzy přijdete na to, jak fungují, takže i na těžší obtížnost nebudete mít žádný problém, ale jako osvěžení fungují skvěle. Plus vypadají dost stylově. Mám ale problém s logickými hádankami, potažmo jednou specifickou logickou hádankou, kde musíte v okolním prostředí pomocí perspektivy najít runu, díky které se vám otevře cesta dál. Když to děláte poprvé, dost dobrý, když to děláte podruhé, fajn, když to však děláte během první hodiny hraní podesáté, už jenom zavracíte oči. Naštěstí se to zlepší a tvůrci tuhle kratochvíli omezí, takže na to nenarazíte co pět minut, ale hra mě kvůli tomu ze začátku trochu znudila a několikrát jsem se přistihl, jak kontroluji mobil. A pokaždé, když jsem z dálky viděl takto zavřenou bránu, přeběhl mě mráz po zádech. To fakt není nejlepší začátek.

Budu k vám ale upřímný: pokud má hra skvělý příběh, dokážu ji ledacos odpustit. A Hellblade skvělý příběh má... Nebo ne? Věřím tomu, že pokud o hře nic moc nevíte, tak ze hry bude většina lidí nadšená, protože nabízí opravdu neokoukaný a zajímavý styl vyprávění. U mě však hra naráží na má přehnaná a asi i zkreslená očekávání. Autoři kladli důraz na to, že Senua není psychicky úplně zdravá, a proto jsem od hry čekal, že si bude z hráčem hrát a nabídne pár mindfucků, kde hráč nebude vědět, co je skutečné, a co jen výplod Senuiny choré mysli. (skvělého mindfucku se dočkáme jen jednou v podobě údajného "permadeath") Pokud bych ale Senuin stav před hraním neznal, mohl bych si v klidu myslet, že Hellblade je "jen" fantasy mlátička se severskou tématikou. Nikdy jsem neměl nějak zvlášť pocit, že Senua je psychicky narušená. Vnitřní hlasy slyšíme občas všichni, že? ŽE???

Možná si říkáte, že na to, jak jsem kritický, jsem dal hře docela vysoké hodnocení. Hele, myslím si to taky, ale níž jít opravdu nemůžu. I když mě hra ze začátku moc nechytla, nakonec se jí to díky skvělé atmosféře, krásné grafice, úžasnému ozvučení a neotřelému stylu vyprávění podařilo. A jak jsem říkal, pokud o hře nic moc nevíte, hru si pravděpodobně dost užijete. Nejsem však s výsledkem nastopro spokojený a moc se to neblíží mé vysněné hře, kterou jsem od toho čekal. To je ale asi jen můj osobní problém. Přesto jsem měl nutkání vám sdělit své niterní pocity. Není zač.

Asi tady budu za děsného borce (nebo morouse), ale u hororů se moc nebojím. Buď obsahují jen laciné lekačky, nebo rychle prokouknu, jak fungují. 1. epizoda Stories Untold, kde hrajete starou textovou adventuru, mě však přikovala na místě tak, jak se to Outlastu nebo Amnesii nikdy nepovedlo. A to prosím s naprostým minimem. (1. epizoda je mimochodem na steamu zdarma jako demo)

Celá hra se pak skládá ze čtyř epizod, kde každá nabízí vždy nové prostředí a hratelnost. Pravda, to nejlepší hra předvede se svou textovkou hned zkraje, ale ani ostatní epizody, kde v jedné provádíte zvláštní experiment, nebo pomocí manuálu zadáváte kódy do počítače, svou hutnou atmosférou nezaostávají. Hra vás zaháčkuje a vy chcete vědět, kam to celé povede. O to větší problém mám tak s poslední kapitolou, kde se celý děj rozplete. Nechci říct, že je konec špatný, jen je takový obyčejný. Po tom všem, co člověk zažije, by jeden čekal nějaký twist, nečekané rozuzlení, cokoliv, kde by jste zvolali: "Aha, tak takhle to je!"... nic takového však nepřijde. (Můj subjektivní názor. Jinému by se to třeba líbilo.)

Přesto mě hra bavila a s klidem ji doporučuji. Alespoň to demo je podle mého povinností. Ta 1. epizoda je opravdu mazec a jeden z nejlepších hororových zážitků, které jsem zažil.

Jsem velký fanda "feel-good" žánru. Nenáročný, někdy až relaxační zážitek, kde nasednete na emocionální horskou dráhu, která vás nakonec naplní pozitivní energií. Vy po takové zkušenosti odcházíte s úsměvem na rtech a vidinou na lepší zítřky. Oproti kruté realitě zde všechno dobře skončí, všichni jsou šťastní, všechno vyjde a vy tak můžete alespoň na chvíli zapomenout na vaše trable a každodenní depresi. No není to krásné?

Old Mans Journey pak přesně takovou "feel-good" hrou je. Pěkný a lehce srozumitelný příběh beze slov, který asi není bůhvíjak originální, ale to také není cílem tohoto žánru. Důležité je, že umí zatlačit na těch správných místech a pohladit po duši. Po dohrání vás tak hřeje příjemný pocit, že život je vlastně fajn.

Lví podíl na tomto pozitivním zážitku má také pestrobarevná malebná grafika a milý soundtrack. Hratelnost pak jde celé té atmosféře naproti svými jednoduchými puzzly, kdy je potřeba krajinu měnit tak, aby mohl náš děda postupovat dál. To se sice může zdát po čase repetitivní, ale hra skončí dřív, než celý tento nápad začne nudit. Kombinací toho všeho má pak hraní hry skoro až meditační účinek. Nic vás nežere.

Pokud vás podobný typ her a filmů baví stejně jako mě, můžu tuto pěknou jednohubku doporučit všemi deseti a to ze tří důvodů:
1. Je to fakt dobré.
2. Na steamu to i teď pořídíte za pár šupů.
3. Takovýchto "feel-good" her je jako šafránu.

Nevyužitý potenciál. To je to první, co mě u téhle hry napadne. Vše se totiž točí kolem časté výměny robotických těl, což možná zní nevšedně a zajímavě, to by to ale tvůrci nesměli zpracovat naprosto všedně a nezajímavě a vlastně často kolikrát zbytečně. Svoji kebuli můžete našroubovat prakticky na vše co se hýbe i nehýbe, ale k čemu to je, když jsou k něčemu pouze robo-vojáci. Robo-pes umí jen běhat, robo-vysavač jezdit, robo-civilista ještě tančit, funkci robo-sněhuláka nechápu doteď, kromě vojáků se však s nikým dál ve hře nedostanete. Pravda, robo-mapa vám ukáže část (velké překvapení) mapy a některé terminály vám vypnou silové pole, ale jako jejich funkci mohli v klidu zastat blbá tlačítka, žejo. A tak celou hru projdete až na pár výjimek jen ve dvou různých variantách robo-vojáků. Proč? Protože se ve hře jenom střílí a ostatní roboti jsou vám úplně k ničemu. A samozřejmě na vás zaútočí hned jak vás zmerčí, takže zkusit třeba nějaký stealth postup s robo-psem nejde. Celý koncept měnění těl je tak ve hře zužitkován na prosté: "toto tělo má málo životů, vezmu si jiné".

Můžu si ale stěžovat na to, jaká hra mohla být? Očividně můžu. O to víc bolí, že v malé části hry, kdy se dostanete do robotické verze šachů, začne tento gimmick dávat trochu smysl. Když jste bílí, napadají váš jenom černí a naopak, po nahráni dat musíte své tělo chránit atd. Ale fakt škoda, že je to tak jen tady a že tvůrci nevymysleli další, podobně nevšední úrovně, protože jinak je to pouze docela slušná a občas vtipná plošinovka, která ke konci už trochu nudí.

Převeliká škoda. Ta hra má potenciál na rozdávání a věřím, že je pro mě jak stvořená, přesto je prakticky nehratelná. O to smutnější je, že to celé shazuje jedna jediná "drobnost": Ovládání.

Nemůžete udělat roguelike stealth plošinovku, kde každičká chyba znamená smrt nebo zalarmování celého baráku, bez precizního ovládání. Do úzké šachty skočím až na potřetí, protože si hra myslí, že ji chci jen přeskočit. Snažit se zneškodnit stráž patrolující na vyvýšeném místě je za trest (A že tam patroluje často). Frustrace střídá frustraci. Pravda, můžete namítnout, že jsem jen lama, ale považuji se za natolik sebeuvědomělého, že dokážu uznat, kdy je něco moje chyba. Navíc mi komenty na GoGu a Steamu dávají za pravdu. Ovládání je těžkopádné a nepřesné.

A to je vše, co můžu hře vytknout. Když totiž v těch vzácných chvílích fungovalo vše jak mělo, hra bavila. Herní mechaniky vás totiž umně nabádají k větším výzvám a lepším výkonům, mise nabízí velkou míru svobody a když vyvoláte alarm, ještě není všem dnům konec. Ano, postup se vám ztíží a přijdete o celkem tučný peněžní bonus, když však budete rychlí, ještě stihnete nahackovat pár počítačů a zdrhnout. Pokud ale v každé misi bojujete s ovládáním a drtivá většina nepovedených misí nebyla ani vaše chyba, hraní to dost znechutí. Hru jsem rage-quitnul u cca 40 mise ze 100.

Tak tohle bylo velmi příjemné překvapení. Survival hry totiž nemusím. Hrál jsem Dont Starve, zkoušel jsem The Forest a ačkoliv jim kvality neupírám, jejich koncept mi nesedl. Ale po dohrání The Solus Project a právě The Flame in the Flood jsem zjistil, že za to nemůžou survival prvky jako takové, ty mohou mé hraní právě příjemně osvěžit, ale složitý a překombinovaný crafting a absence smysluplného cíle.

Zde je cíl jasný: dostat se po rozbouřené řece do poslední bašty lidské civilizace. Znáte tedy svůj úkol a hra vám dává najevo, že někam postupujete. Což je pocit, který mi u Dont Starve hodně chyběl a který, jak to tak vypadá, potřebuji. Dobře odladěný je i crafting, který toho nabízí tak akorát, abyste se v těch možnostech neztratili, ale zároveň nemáte pocit chudosti. Navíc víte všechny recepty již od začátku a není tak nutné před hraním studovat wikinu.

A slovu rougelike nevěnujte v popisu moc pozornost. Jo, když jsem pročítal recenze, tak se ve většině psalo, jak je hra těžká, jak budete furt umírat... a já hru dohraju napoprvé bez jediné smrti. Když jsem se totiž po dohrání pustil ještě do endless módu (což jsem předtím u žádné hry nikdy neudělal btw), zjistil jsem, že je zde nejkritičtějších prvních 10 mil. Pak už máte dostatek jídla a léků, takže i v případě nouze se ze všeho dostanete živý. Tím však nechci říct, že by hra byla lehká, pořád budete mít nedostatek určitého materiálu, ale pokud nebudete zbytečně riskovat, smrt vás potká jen výjimečně.

Hra mi hrozně sedla a byla pro mě až relaxačním zážitkem. Mechaniky bavily, nebylo zde nic moc otravného a já se těšil, až přijdu domů a zase se do hry pustím, což se mi nestalo už hodně dlouho. Velkou zásluhu na tom má i líbivá grafika, ale hlavně naprosto úžasný soundtrack (jakože ten ost je fakt boží a nemůžu dospat až mi přijde z ameriky vinylovka). Fakt mě vždycky nakoplo, když při vyplutí spustila jakákoliv skladba (protože jsou boží všechny). Vlastně jenom kvůli sountracku tento koment píšu, protože jsem měl potřebu se s vámi o tuto informaci podělit.

Shrnutí:
Úžasný soundtrack, který lemuje výborná hra.

A pokud máte zájem, přihazuji i 10 rad pro budoucí hráče:
1. Vždy se snažte mít v raftu zásoby léků. Čaj z pampelišky na otravu, penicilin na infekci, obvazy na škrábance a dlahy na zlomeniny.
2. Na raftu si nejdříve vylepšete kormidlo (rudder), raft se pak lépe řídí a chová se předvídatelněji.
3. Pokud nesháníte vlčí kůže , tak se ostrovům se 2> vlky raději vyhněte. Je to surovinově drahé a ten risk za to nestojí.
4. Medvěda se nebojte. Pokud se k němu nepřiblížíte na dosah, nechá vás na pokoji. Lovte ho ale pouze se třemi nastraženými pastmi a min. 3 šípy. Pokud máte navíc vlky v patách a poběžíte směrem k medvědovi, vlci zaútočí na něj.
5. Vetvičky (saplings) a rákosí (cattails) klidně hromaďte. Jsou základem pro celou řadu receptů a hlavně pasti.
6. Pokud se prase chystá chargovat (tj. náhle se zastaví a zachrochtá), uhněte do strany. Prase charguje v rovině.
7. Na molu jste v bezpečí. Pokud vás něco nahání, až k molu to nepoběží. Můžete zde tedy v klidu craftovat a tak.
8. Pokud máte syrové maso a sůl, udělejte si raději sušené maso, než vařené. Zasytí sice o trochu míň, ale nekazí se a můžete si tak udělat slušnou zásobu na horší časy.
9. Pokud si budete vyrábět oblečení, začněte výrobou rukavic, čepice a bot. Stojí méně surovin než kalhoty a kabát, a přesto nabízí úplně stejnou míru ochrany.
Tj. Vlčí čepice (20) + vlčí rukavice (20) = ochrana 40
Vlčí kabát (20) = ochrana jen 20
10. Pokud budete umírat a víte, že to nezachráníte, dejte všechny vzácné a těžko sehnatelné suroviny (jako králičí kožky nebo Raft Schematic) psovi. Inventář psa se totiž přenáší do nové hry. :)

Že se hra prodává na GOGu společně s Inside není žádné překvapení, protože Little Nightmares nejvíce připomíná tvorbu právě Playdead. Hra vás nechá tápat, nic moc vám nevysvětlí a vyžívá se v symbolice. Upřímně jsem měl z různých trailerů a dema pocit, že se bude jednat o hru spíše podobnou Burtonovým animákům, tj. hororovým pohádkám, ale LN klame tělem. Nabízí dospělejší témata, než se na první pohled zdá a některé momenty mě docela vyděsily. U podobných her však dost možná záleží především na vaší interpretaci.

Samotná hratelnost je pak velmi jednoduchá. Utíkáte, lozíte, schováváte se, skáčete, taháte a sem tam vezmete klíč. Je to tedy čistá plošinovka, která nenabízí žádné logické úkoly nebo výzvy, ale přesto hra baví. Za to může hlavně skvělá atmosféra, na které mají lví podíl dobré ozvučení a krásně hnusná grafika. Nemohl jsem si stěžovat ani na ovládání, kde malá Six dělala přesně to, co jsem po ní chtěl. Což u plošinovek nemusí být hned zaručeno... bohužel...

Má jediná větší výtka tak směřuje k délce hry. Steam mi ukazuje něco málo přes dvě hoďky, což i za sníženou cenu 20€ není moc. Asi by ji nevadilo 2x nebo 3x natáhnout. Ale je zase fakt, že LN svou kvalitou je ve srovnání s jinými hodinovými hrami úplně někde jinde a hraní jsem si opravdu užil. Možná je dokonce díky kratší herní době o to intenzivnější. A když vezmu v potaz, že jsem po dohrání o LN přemýšlel ještě dlouho poté, dostaneme se de facto na čas přes 10 hodin. A to už se vyplatí.

Krásná grafika, úžasná hudba a výborné zvuky. Zkrátka perfektní audio-vizuál. Hru jsem ale stejně po dvou hodinách zabalil, protože je to hlavně o chození bez hlubšího smyslu a backtrackingu, kterého jsem si i za ty dvě hoďky užil ažaž. Začne to tedy poměrně brzo nudit. Navíc lištička občas nereagovala úplně přesně na mé pokyny, což je u plošinovky nemilé.

Příběh je pak spíše takový meditační prostředek (tj. hlasy vypravěčů se moc moc dobře poslouchají), než že by nabízel vykreslené postavy a zajímavou zápletku, ale jako, kdo ví? Je fakt, že jsem to nedohrál. Hru je tedy podle mě dobré brát jako umělecký zážitek, než jako zábavnou plošinovku.

Sága pokračuje...bohužel...

Jak mám tu původní písečnou trilogii rád, tak mi Zapomenuté Písky přišly už od oznámení naprosto zbytečné. Jaké však bylo mé nekonečné překvapení při zjištění, že je ta hra ještě mnohem zbytečnější, než se prezentovala.

Tvůrci kladli důraz na to, že se hra odehrává mezi prvním a druhým dílem. Budeme tedy svědky zrození Dahaky, Strážce Času, která chce zabitím našeho Prince dosáhnout nastolení pořádku. Princ však svému osudu uniká, čím dál víc ale upadá do zoufalství, jelikož Dahaka je vždy jen o krok za ním. Z mladého hejska se tak postupně stává nemilosrdný válečník, který je pro svůj život ochotný udělat cokoliv. Pěkný, co? Škoda, že nic z toho tam není. Místo toho dostaneme nudnou variaci na první díl, kde písečná armáda (která s Písky Času nemá nic společného btw) ovládne království Princova bratra (o kterém nikdo v životě neslyšel btw) a Princ to musí zase celé vyřešit. Mohlo se to odehrávat před prvním dílem, mohlo se to odehrávat po třetím díle, s trochou představivosti se to mohlo odehrávat i během prvního dílu, ale nejlepší by bylo, kdyby se to neodehrávalo vůbec. Jak říkám, ještě zbytečnější, než jsem čekal.

Tak jo, příběh o ničem, ale co soubojový systém, o kterém jsem ve dvojce tak básnil? Že díky kombům a akrobacii to není jenom o bezduchém "drcení" levého tlačítka? Tak ty komba a akrobacii v soubojích vzali a nechali tam jenom to "drcení" levého tlačítka. Takhle se dělají hry!

Jediné plus vidím v přeskakování plošinek, kdy bylo třeba správně časovat skoky, zastavovat čas a tak. To mě jako jediné docela bavilo, ale ani tohle není bez ztráty kytičky. Samotná animace totiž často působí hrozně prkenně a nepřirozeně, což je zarážející o to víc, že o dva roky starší Assassins Creed a ani starší Princové podobným problémem netrpěly. + Princ je v nové grafice vážně ošklivý.

Shrnutí:
Jako takhle: hrát se to dá, ale je to zbytečná nuda. Jde z toho cítit kalkul. "Jo, lidi měli rádi Písečnou trilogii, tak jim dáme 1,5tý díl, který v rámci série ani nedává moc smysl." Naštěstí byli tvůrci natolik prozřetelní, že hru pojmenovali Zapomenuté Písky. Nic jiného než zapomnění si totiž nezaslouží.

Komenty k ostatním dílům:
Prince of Persia: The Sands of Time
Prince of Persia: Warrior Within
Prince of Persia: The Two Thrones

Tvůrci museli být buď pořádně sjetí, nebo proces vzniku musel být úplně stejný, jako v tomto skeči, protože jinak si tenhle nesourodý spletenec divných, nevtipných nápadu nedokážu vysvětlit.
"Co kdyby tam byly disco-stromy?"
"Přesně to hra potřebuje!"
"Co kdyby byl hlavní záporák chodící ruka, jehož původ nebude ve hře ani vysvětlen?"
"Skvělý nápad!"
"Co kdyby jsme se snažili být hrozně vtipní a meta, ačkoliv jednička byla normální fantasy pohádka?"
"Ty mi snad čteš myšlenky! Odteď šéfuješ tomuto projektu!"

Ano, jednička měla svoje mouchy, jako známý dead-end s tulipánem, frustrující dungeon v jeskyni a pár pokus-omyl hádanek. Ale měla kouzelnou atmosféru, nádhernou grafiku a svět, který dával smysl. Kromě pěkné grafiky je tohle všechno ve dvojce pryč.

Hra nemá příběh, nic pořádně nevysvětlí, postavy slouží jenom jako (ne)vtipné vsuvky, obrazovky na sebe ani pořádně nenavazují (ze sopky na létající ostrov, odkud se lanovkou dostaneme na horské středisko), což pravda neznamená, že to musí být hned špatná komedie. No, ale i v tomto bodě druhá Kyrandie selhává na celé čáře. Není to však v tom, že by se tvůrci nesnažili, to ne. Tu snahu cítíte z každé obrazovky, z každé postavy, z každého dialogu, z každé hádanky, ale je to všechno buď trapné, samoúčelné, nebo jenom divně. Hlavní problém vidím ale v tom, že to celé působí nesourodě. Prostě se házely šílené nápady a hlášky, které se spojily do jedné hry, ale nikdo se už neobtěžoval to orámcovat do nějakého smysluplného celku.

Co se stalo? Proč je druhá Kyrandie taková? Vždyť to s jedničkou nemá nic společného. Je snad Scary Movie oficiální reboot Vřískotu? Je Tajemství Oslího Ostrova kánonické pokračování Monkey Islandů? Hnus. Musím ji však přičíst k dobru, že ačkoliv jsem se z akademického hlediska snažil hraní sabotovat, na dead-endy jsem nenarazil.
Good for you!

8. bod herní výzvy 2017