Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Všechny PC PS1 PS2 PS3 PS4 PS5 PSP Vita Xbox X360 XOne XboxX/S NES SNES N64 NGC Wii WiiU Switch Switch2 GB GBC GBA DS 3DS VBoy SegaMS SegaMD Saturn Dreamcast SegaGG At2600 At5200 At7800 At8bit AtST Jaguar Lynx Odyssey2 Intelli Coleco TG16 CDi 3DO NeoGeo WSwan Amiga ZX81 Spectrum C64 C16 AmstCPC AmstPCW Apple II TRS80 BBCMicro PC88 PC98 MSX MZ800 FMT SAMC PMD85 IQ151 Ondra Maťo Mainframe Arcade Quest iOS Android J2ME Symbian NGage WMobile WPhone BBerry Playdate Browser Stadia

Prey

SolidorSolidor
Dohráno
  • PS4 90
Prey je první first person akční/stealth/RPG hrou podobného ražení, která mě dokázala opravdu přikovat k obrazovce. Nezvládl to Mankind Divided ani Dishonored. Tím, že Prey se před vydáním nedostávalo velké pozornosti, totiž došlo k příjemnému překvapení. Jednotlivé mechaniky nabízí nemalé množství možností, kterak se vypořádat s každou nastalou situací.

Všemu kraluje skvělý level design plný různých chodeb a místností s mnoha rozdílnými průchody, aniž by musel svět být protkaný větracími šachtami ve stylu Mankind Dividedd. Čtení mailů je hned zajímavější díky tomu, že každá z postav má své jméno a vy ji můžete na vesmírné stanici najít a odhalit tak její, většinou nešťastný, osud. Vedlejších úkolů je hodně a každý má svou povedenou zápletku.

Vysoká obtížnost (i na normal) znamenala, že jsem zpočátku téměř při každém setkání s mimozemskou formou života umíral. Nedostatek munice i lékárniček mě nejednou donutil zamyslet se, jestli něco nedělám špatně. Snažil jsem se o tichý postup, recyklovat materiály i vytvářet munici a vylepšovat zbraně. Recyklování si zaslouží zvláštní zmínku, jelikož Prey je asi první hrou, kde se konečně dá zužitkovat všechno haraburdí sbírané cestou. Stačí vložit do speciálního automatu a na druhé straně už vypadává veledůležitý materiál.

Přístup k samotným střetům s nepřáteli je také na vás. Já většinou volil klasické střelné zbraně doprovázené vlastnoručně vyrobenými přenosnými samo palnými věžičkami. Jestli ovšem dáte přednost využití emzáckých schopností, počítejte s problémy. Nebo je snad libo plížení? Pak si dejte pozor na mimiky skrývající v podobě běžných předmětů. Nikdy nezapomenu na ten vztek, když mě zabila „lékárnička“.

Příběh není zrovna přelomový. Provedení už je mnohonásobně lepší. Postupné odhalování událostí a jejich vyvrcholení je provedeno dobře. Škoda jen, že většina postav postrádá nějakou hlubší myšlenku nebo snad dokonce i vývoj. Rozhodování v některých situacích není snadné a má i značný vliv na závěr, kterého se dočkáte.

Podtrženo a sečteno je Prey řemeslně výborná hra a věřím, že dosáhla přesně toho cíle, jaký si stanovila.
+34

God of War

SimonEndtSimonEndt
Dohráno
  • PS4 100
Kratos je opět na scéně. Odešel z Řecka, kde pro něj již nic nezbylo a přišel do zimy ovládajícího severu, kde se pokusil najít mír a klid v duši. My jej nalézáme po několika letech, kdy vychovává útlého synka Atrea, jenž mají spolu vzít popel zesnulé matky na nejvyšší horu a uctít tak její památku. Zde pokračuje po osmi letech příběh hry God of War.

Miluji severskou mytologii, hraní si na bohy, zběsilé akce a srdceryvné příběhy a omlouvám se, že budu zbytečně subjektivní … ale za mě je to nejlepší hra roku 2018. Nebudu to dále nikterak natahovat, všichni, jenž psali komentáře přede mnou, rozebrali hru do posledního coulu. Shrnu tedy pouze své pocity.

Jak mi přibývají vrásky na čele, tak jsem ke hrám čím dál více skeptičtější a kritičtější, nicméně God of War jsem hltal každý den a každý den jsem se nemohl dočkat, až si ho zas pustím. Je to epická výprava od začátku až do konce, to, co předvedli vývojáři a na poslední chvíli během pár měsíců dokázali hru předělat z průměrné akce na toto šílené monstrum, je prostě obdivuhodný.

Příběh od začátku graduje, má skvělé zvraty, jak Kratos tak Atreus mají skvěle napsané scénáře i texty, dabing Kratose je díky Christopheru Judgovi excelentní, Atreus coby Sunny Suljic má zase skvělé příběhové momenty a dobře napsané AI, která s vámi výborně kooperuje a působí opravdu jako váš syn, nikoliv jako ve většině podobných her jako pet. Dále grafické ztvárnění, soundtrack, zvuky ... všechno na výbornou. Ve hře navíc nejsou cut scény, od menu až po závěrečné titulky je vše v rámci pohybu jedné kamery zasazené a renderováné přímo ve hře.

Ke hře nemám prostě moc co vytknout, bavily mě veškeré její aspekty. Snad jen některé animace a různorodost nepřátel je menší, ale to je prakticky detail, na to časem člověk zapomene a bude si pamatovat pouze tu epickou výpravu a hlášku „BOY“.
+34 +35 −1

Detroit: Become Human

LuccinyHryLuccinyHry
Dohráno
  • PS4 100
Téhle hře nemůžu férově nedat 100%, protože jsem dlouho nezažila, že by mě něco až tak moc bavilo. Příběhově i ovládáním je na stejné úrovni jako její předchůdce Heavy Rain; vaše rozhodnutí mají opravdu zásadní vliv a sebemenší maličkost zapříčíní odezvu v dalších kapitolách. Hra je navržena tak, abyste si ji prošli několikrát, ostatně vás na to sama upozorňuje grafem různých rozhodnutí na konci každé kapitoly. Veškerá akce spočívá v QTE sekvencích, které se myslím podařilo udělat dostatečně časté a přiměřeně „zábavné,“ že neztratíte pocit kontroly nad tím, co se děje – jedná se v podstatě o kvalitní film, nebo délkou spíš seriál, ve kterém rozhodujete, co se stane a jak to všechno skončí. Po narativní stránce je tedy hra neskutečně dobrá, opravdu máte kontrolu nad tím, co se stane a různé cesty odemykají různé nové scény. Pokud se nikdy nerozhodnete reagovat na Toddovo násilí, zabije Karu a Alice a jejich příběh tím končí. Pokud se necháte chytit hlídkou, čeká vás místo Kanady koncentrační tábor. Pokud špatně mačkáte tlačítka při hraní Marcuse, na jeho místo v čele Jericha nastoupí North. A co je úplně nejlepší, pokud se Connor dostane do čela Jericha, stane se loutkou v rukou Cyberlife. To vše samozřejmě doplňují i skvěle napsané a povětšinou skvěle zahrané postavy a perfektní grafika.

Nicméně.

Příběh hry je šablonovitý a postavený na sérii klišé a odkazů na další AI filmy/hry, přičemž se vám velmi důsledně a těžkopádně snaží podstrčit paralelu mezi bojem afroameričanů za občanská práva a hnutím androidů. Klišé mi nevadí, ale to sociálně-politické poselství už trochu ano - Marcusův pochod ulicemi ve mně vyvolával spíše trapné než vítězoslavné pocity. Hře totiž zásadně chybí jakékoliv „lore“: androidi jsou zde ve výsledku úplně stejní jako lidé – stejně emocionální, podobně zranitelní – a jejich cílem je, jak napovídá podtitul, stát se lidmi, pravděpodobně se všemi výhodami (možnost sednout si v autobuse po vzoru Rosy Parks a zřídit si zdravotní pojištění na náhradní díly) a nevýhodami (nemožnost přehrání paměti do nového těla, jelikož to samo už má právo na život), co to obnáší. Jenomže, i když tedy akceptujeme, že se zlému korporátu Cyberlife vyplatí výrabět všechny androidy se stejně oduševnělým potenciálem (na co zametač silnic potřebuje stejnou mentální kapacitu jako policejní vyjednávač?), hra tak nějak pořád obchází to, v čem deviace androidů vlastně spočívá. Cynický miliardář Kamski vám sice řekne něco o šíření viru, ale říká to Connorovi, který evidentně může projevovat emoce a řídit se jimi dávno před vlastní „deviací.“ Navíc v momentě, kdy Hank zastřelí „zlého“ Connora, chladnokrevně tak zabije někoho, kdo měl naprosto stejný potenciál jako jeho nový plastový kamarád stát se člověkem - jen zkrátka neměl dost času sesbírat ty správné podněty, popřípadě se jen nechat probudit kouzelným dotekem již probuzeného androida??? Zkrátka, hra se více zaměřuje na vztahy lidí a jejich v podstatě nerozeznatelných imitací, než aby se zabývala nějakým přehnaným vysvětlováním. Alespoň to má víceméně spád.

Tím se dostávám i k dalšímu nedostatku, který vyvstane při opakovaném hraní, a to sice tomu, že určité lineární sekvence hry jsou napodruhé, napotřetí, napočtvrté už dost nudné (například Marcus na skládce nebo hledání Jericha). Poslední slabinou hry je dle mého postava Alice, o kterou se spolu s Karou tak nějak staráte a občas zkoušíte, jak se jí zbavit, protože veškeré interakce s ní jsou jako pokus o diskuzi s gumovou pannou – kdyby bylo tato androidí holčička aspoň o trochu živější, myslím, že by se snad pak pár lidí našlo, které by překvapilo šokující odhalení, že to není člověk.

Ale to jsou pouze moje subjektivní výtky, celkově se jedná o extrémně dobrou hru, která dosáhne toho, co si vytyčila: udělá z vás vypravěče svého příběhu.

Pro: skvělá hra, skvělé postavy, skvělý příběh, skvělá grafika, rozhodnutí mají zásadní vliv

Proti: šablonovitost, klišé, absence "teorie"

+34

Horizon Zero Dawn

ZoltanZoltan
Dohráno
  • PS4 90
Čekal jsem, že bude Horizon Zero Dawn dobrá hra, ale až takovou pecku jsem nečekal.

První co mi po dohrání přijde na mysl, je příběh. Už dlouho se mi nestalo, že bych se do příběhu až tak ponořil, je dávkovaný a vyprávěný naprosto perfektně a má i své epické momenty. A čím víc se Aloy dostává ke konci, tím víc je příběh pohlcující a atmosféričtější. Celkově je lore světa zvládnuté na jedničku.

Samotná Aloy je výborně napsaný charakter, navíc má sympatický kukuč a člověk si ji rychle oblíbí. Je bohužel jedním z mála charakterů, ke kterým se dá vybudovat vztah. Vedlejší postavy jsou lehce zapomenutelné, protože jen málokdo dostane více prostoru. Takže mi v hlavě zůstanou jen tři vedlejší charaktery, které mi přišly opravdu zajímavé - Nil, Erend a samozřejmě Sylens.

Vedlejší úkoly jsou fajn, je jich ve výsledku méně než se to může zdát, takže přestože se pak začnou trochu opakovat, nestihne to vadit. Je to taková open world klasika, od výborných až po ty trošku slabší. Hodně se mi líbily výzvy v Hunting Grounds, kde musí člověk na čas zničit specifickým způsobem určené roboty.

Co se týče toho hlavního, tedy souboje s obřími (i menšími) roboty, tak to je nebe. Samotný jsem překvapený z toho, jak mě to baví. I mimo questy jsem si občas jen tak vyrazil na prudící nájezdy na ty největší mechanické stvůry. Hra je i dost dobře vyladěná, i na 50 levelu se musí mít hráč na pozoru a nenechat se obklíčit, pak dokážou zavařit i slabší potvory. Celkově není ale hra nijak přehnaně těžká, při tuhých soubojích stačí přijít jen na správnou strategii.

Co se týče zbraní, luk je naprosto dokonalý, doplňoval jsem ho jen Ropecasterem na létající roboty a Tearblasterem, zbytek, včetně pastí, jen občas.

Vizuál hry je nádherný, jedna z nejhezčích her, co jsem hrál za poslední dobu. Pochválím i hudbu, která nejvíce vynikne při plnění hlavních úkolů.

Trochu mi nesedlo šplhání, stačí mačkat směr a Aloy zvládne vše sama. Výzva 0, navíc jsem měl občas problém najít místo kudy vůbec šplhat, protože podbarvení nešlo vidět, což se stávalo hlavně v noci. Takže jsem často běhal kolem hory jak trubka :D

Štval mě také malý inventář, haraburdí je až moc a docela dost ho člověk i potřebuje ke craftění. Blbé pro lidi jako já, kteří si u hry řeknou: "Jo, tohle raději neprodám, mám jen jeden kus a určitě ho budu potřebovat" a nakonec...nepotřeboval :)

Celkově je Horizon Zero Dawn povedený, výborně hratelný titul se skvělými souboji a úchvatným příběhem.

Pro: Příběh, hratelnost, souboje, grafika, hudba, Aloy

Proti: Malý inventář, málo výrazné vedlejší charaktery, šplhání je trošku meh

+34

Horizon Zero Dawn

SolidorSolidor
Dohráno
  • PS4 60
Horizon by si měl zahrát každý vývojář open world her. Aspoň bude vědět, čeho se vyvarovat. Jedná se totiž o běžný AAA kalkul. Krásná grafika a nabušené trailery na jistě drahých herních konferencích. Řeči o jedinečnosti a přelomovosti. Úžasný neokoukaný svět. Dech beroucí souboje s obřími robotickými monstry. To všechno hledejte jinde. Kdybych měl stručně shrnout své pocity po dohrání, tak řeknu: „Hraje se to blbě“.

Tak třeba onen otevřený svět je prošpikovaný enemáky, takže nějaký průzkum se odehrává hlavně v naskriptovaných podzemních laboratořích. Bojovat s roboty je zábavné tak dvakrát a pak je to opruz, jelikož do těch silnějších musíte nasypat tolik munice, že půlku hry na ni jenom sbíráte materiály, jak babka kořenářka. Lidští protivníci jsou na tom podobně. Kolikrát mají v sobě zabodnutých tolik šípů, až jehelníček puká závistí. Stealth nefunguje. Většina naučitelných skillů je úplně k ničemu. Konec příběhu odtušíte asi někde v jeho první třetině. Aloy je dobrák od kosti a vybrání násilné odpovědi v dialozích úplně mrví její charakter, protože absolutně nezapadá do vývojáři budované osobnosti.

Nejhorší ze všeho je ale šplhání. Z videí může připomínat Assasins Creed, ale běda. Vylézt můžete jen a pouze na určených místech, takže budete jak blbec obcházet skály, kudy že vám hoši z Guerilla Games dovolí pokračovat. Vznikají tím humorné situace, kdy Aloy nevyskočí na metr vysoký kámen, aby potažmo v dešti přehopsala trámy kilometr nad zemí. Závěrečný quest je vzorová ukázka špatného gamedesignu, kdy jste nejdříve uzavřeni v aréně s bossem. Pak hlídáte bránu před vlnami nepřátel a nakonec další aréna s bossem.

I přes kritiku ale nedodážu Horizonu upřít i dost kladů. Vizuálně se jedná o krásnou podívanou. Když se uprostřed noci rozsvítí v dálce červené oči, tak naskakuje husí kůže. Pohledy z nejvyšších vrcholů vyvodí úžas. Obličeje při rozhovorech jsou na top úrovni a típáte-li rádi screenshoty, tak se tady vyřádíte.

Nikdy bych nevěřil, že to napíšu, ale hrát Assassin's Creed: Odyssey mě bavilo mnohonásobně víc. A nutno Ubisoftu uznat, že ty jejich open worldy dokážou přinejmenším zabavit. U Horizonu jsem už rád, že to mám za sebou. DLC? Ne, díky.
+34 +36 −2

Shadow of the Colossus

ZoltanZoltan
Dohráno
  • PS4 80
Přestože má Shadow of the Colossus své mouchy, právem patří mezi nejzajímavější a nejkultovnější počiny na poli videoher. Hra totiž chytne za srdce hned na začátku díky úžasné hudbě a tajuplnému příběhu s minimální narací a dýchne na hráče svou zvláštní, až melancholickou náladu a atmosféru.

V liduprostých planinách plných rozvalin pak hlavní hrdina hledá a zabíjí kolosy, protože je to pro něj jediná možnost jak oživit svoji lásku. Jenže kdo je onen hrdina a kdo je ta dívka? Stojí ona za to? A co kolosové? Vždyť většina z nich působí mírumilovně. A co ta entita, která k hrdinovi promlouvá v chrámu? Jaké jsou její záměry?

Souboje s kolosy jsou často epické a dechberoucí. Každý kolos je jiný, na každého platí jiná taktika. Ve výsledku jde hlavně o nalezení cesty, jak se na kolose dostat a najít jeho slabý bod. Souboje s některými jsou snadné, najdou se ale i tací, kteří dokáží pořádně zatopit. Pak dokáže být hra i značně frustrující, protože opakovat stále dokola ten samý úkon může být únavné.

Nejúžasnější je na hře každopádně atmosféra a hudba. Hudba patří mezi to nejlepší, co jsem kdy ve hrách slyšel. Už jen song z prologu stojí za poslech. Atmosféra je unikátní, i díky hudbě zaleze pod kůži pocit z opuštěného světa.

To, v čem Shadow of the Colossus zrovna neexceluje je ovládání a kamera. Kamera se snaží být filmová, ale často se natočí tak blbě, že hráč vidí buď koňský zadek či kus skály. Špatně se díky ní ovládá i jinak nádherně naanimovaný kůň, u kterého se divím, že během mého hraní nedostal otřes mozku, protože jsem se s ním snažil prorazit asi všechny skály ve hře.

Shadow of the Colossus je unikátní počin, který stojí za vyzkoušení. PS2 ani PS3 verzi jsem nehrál, takže jsem za tento remaster rád.

Pro: Hudba, atmosféra, skvělé souboje s kolosy, zajímavě pojatý příběh

Proti: Kamera, ovládání, občas lehce frustrující

+34

Resident Evil

raisenraisen
Dohráno
  • PS4 85
Na první díl v této sérii jsem byla zvědavá a říkala jsem si, jak asi zestárl v porovnání s dnešními hrami. Přece jenom omezený inventář, ukládání jen na určitých místech a jen v omezeném množství, fixní kamera či ovládání typu tank nejsou věci, které by člověku v dnešních hrách chyběly a které by vyhledával. Ovšem po dohrání musím říct, že to nakonec nebylo tak hrozné, ba co víc, hodně mě to bavilo.

Začnu s trochou kritiky. Na herce, respektive dabing nebyl moc velký rozpočet, nahrávali ho lidé, kteří nebyli herci a kteří ani nevěděli, co se zrovna ve hře odehrává, když nahrávali svoji část a je to hodně znát. Protože hra neobsahuje japonský dabing (ten se objevil v RE sérii až o něco později, asi kolem roku 2012), tak postavy říkají velice jednoduché věty, aby jim japonští hráči třeba i trochu rozuměli. Ale i tyto obyčejné věty dokážou postavy říct tak, že se člověk cítí trapně a místo toho, aby promluvy dodávaly na atmosféře, tak ji spíše boří. Ruku v ruce jde s tímto i uvěřitelnost těchto hlavních postav. Věk některých z nich (18, 23 a 25) je zcela nereálný a postavy působí spíše jako parodie na americké hrdiny a nejspíše to tak bylo i zamýšleno. Celkově na mě hrdinové vůbec nepůsobili jako nějaký schopný elitní tým, ale jako parta lidí, kteří se ocitli na velmi špatném místě a vůbec neví, co budou dělat. Ovšem výše zmíněné věci neberu jako příliš velkou výtku, neboť RE jsem nehrála díky příběhu či postavám, ale pro hororovou atmosféru.

A ta je opravdu povedená. Nepřítele člověk často nejdříve slyší a už ví, že tam za rohem či na jiné obrazovce něco na něho čeká. Na jednu stranu je to fajn, že už podle sluchu jsem věděla, že se blíží střet, ale na druhou stranu jsem si kolikrát říkala s takovým nepříjemným a stísněným pocitem, ať už máme to naše setkání za sebou. Ne, že by základní nepřátelé byli kdoví jak nebezpeční, ale příjemné to moc nebylo. Čemu musím vyseknout poklonu tvůrcům, tak jsou pavouci. Tak hnusné pavouky jsem ve hře ještě neviděla a i když stačilo místností jen proběhnout, tak jsem je s radostí zabila, aby se už nikde nedrápali po stěnách a raději leželi v klidu a pokoji na zádech. Kupodivu takové chiméry mi nijak hrůza nenaháněly a docela s klidem jsem je kosila přesnou střelbou i mimo obrazovku. Ale možná ten klid dodávalo to, že jsem ke konci hry měla absurdní množství munice i lékárniček. Horší mi přišli hunteři, kteří byli rychlí a než jsem se s tou nemotornou postavou otočila, tak mě kolikrát už stihli podrápat/kousnout. Souboje s bossy mě bavily. Například ten s hadem, kdy jsme se naháněli okolo knihovny, mě i rozesmál (což teda asi není moc žádoucí u takové vypjaté situace). Zatímco já jsem běžela po směru hodinových ručiček a střílela ho zezadu, tak v jednu chvíli náhle změnil směr a naše role se obrátily. Jak z nějakého dílu Toma a Jerryho.

K atmosféře dost pomáhá i hudba a především zvuky. Hudba zní zlověstně a občas se ozvou i dramatické tóny, ale hraje jen na pozadí, takže každý nový zvuk jde ihned slyšet. Nakonec i ty zvuky dveří jsem si užívala a že jich bylo! Výjimečně pak napětí dokážou vystupňovat i krátké video sekvence, které hráči vyspoilerují, že se na něho cosi nehezkého řítí a když už si tvůrci dali tu práci s tím, že k tomu udělali video, tak to asi fakt bude něco. Za zmínku stojí i logické hádanky, u kterých jsem sice často kroutila hlavou, kdo by něco tak absurdního měl ve vlastním domě, ale herní logika nezná meze a navíc bylo i zábavné je řešit.

Čeho jsem se obávala, tak byla právě kamera a inventář. A ano, kamera byla vše, jen ne nápomocná. Nejvíce jsem na ni nadávala ve chvílích, kdy jsem měla něco udělat na čas. To samozřejmě zapříčinilo, že jsem začala ještě více zmatkovat a točila se v kruzích na místě. Ale mimo tyto situace to vlastně tak hrozné nebylo a ani se mi nestalo, že bych kvůli kameře zahynula bídnou smrtí. Nevím, jestli jsem si zvykla, možná jsem ji jen začala tolerovat. Zato inventář byl větším peklem na zemi. Nejvíce jsem tento výmysl ocenila, kdy jsem se po dlouhé cestě dostala ke klíči, který jsem potřebovala na druhé straně mapy, kde byla i bedna s předměty. Samozřejmě mi zrovna nedošlo, že nemám místo v inventáři a že nelogicky nic ani nevyhodím na zem. Řekla jsem si, že nevadí, že naštěstí prostě spotřebuji léčivo a hned budu mít místo. I řekla mi hra, že léčivo použít nepotřebuji, a tak jsem se obrátila a vydala se k bedně vyhodit jednu kytku... Mám podezření, že mít normální inventář, tak tu hru dohraji tak o polovinu herní doby dříve, protože bych neustále nemusela chodit do beden poté, co zvednu dva předměty (ano, hrála jsem za Chrise).

Resident Evil není první hrou vůbec v rámci survival hororu a není tedy ani žádným prvním průkopníkem. Ale tak jako si RE vypůjčil některé věci z jiných, podobných her, tak do dneška se objevují hry, které si něco vypůjčily právě z RE. Pro mě tato hra funguje i v dnešní době, kdy jsme již zvyklí na jiné typy hororových her. První díl v této dlouhé sérii stále ukazuje, jak lehce a elegantně se dá vytvořit strašidelná atmosféra, která nemusí sázet na lekačky a zástupy nepřátel, aby hráče udržela v napětí.
+34

Kingdom Come: Deliverance

SeekerSeeker
Dohráno
  • PS4 90
"Ještě si jááá, ještě si jááá, pohár piva zaplatím. Potom se jááá, potom se jááá, k mojej milej navrátím."

Tak aspoň v těch písničkách a nadávkách jsme si jako hrdí Češi mohli vychutnat mluvenou češtinu v českém prostředí. Nikde jinde totiž dabing nechybí víc, než právě tady. Ale jak poslední vývoj ukazuje, i to se brzy změní.

V Kingdom Come se totiž cítí člověk od první chvíle jako doma. Všude na mě mluví Tereza, Drahomíra, Lukáš, Pavel, i na svého jmenovce Miloše jsem narazil na smírčím kříži. Po všech těch záchranách vesmíru nebo hrách v hollywoodském stylu, kde na mě útočí John, Thomas, případně Jeffrey a kosím laserovými děly emzáky, tady otrhávám plevel v klášterní zahradě pro bratra Nikodéma, případně se vydávám na pěší cestu do Úžic, abych nebyl úplný negramot. Nic jiného mi aní nezbývá, protože na začátku hry jsem úplná nula a několik prvních dní přemyšlím, jak a jestli vůbec přežiju do dalšího rána nebo zemřu hlady. To vše v prostředí, které si na nic nehraje a kde nic není zadarmo. Tak jako ve skutečném životě. Často mi některé herní mechaniky přišly extrémní, až jsem si připadal spíš ve středověkém simulátoru než ve hře, ale právě ta snaha přiblížit celý herní svět víc realitě způsobí, že člověk příběh prožívá mnohem víc a několikrát mě hra napálila v situacích, se kterými jsem nepočítal, protože jako ostřílený hráč jsem byl přesvědčený, že to "tohle" se ve hrách nikdy nenapodobuje nebo se na to nikdo přeci neptá. Omyl. A tak jsem každý dialog četl najednou pozorně jak jen to šlo, až jsem se přistihnul, že za sebou v noci zavírám dveře do pokoje, protože přeci nepůjdu do postele s dveřmi dokořán ven.

Questy umí překvapit a dobře potrestat hráče, kteří nedávají pozor nebo jen tupě čtou text. Snaží se neopakovat a i když nejde o nic světoborného, působí neokoukaně, někdy dokreslují zajímavě tehdejší dobu a často umí zohlednit proběhlé události a rozhodnutí z dřívějška. Opět jsem si tu musel pozvdechnout, že bych se rád někdy dočkal hry, u které herní studio místo 200 talentovaných grafiků najme 200 scenáristů, kteří provážou všechny možné události, zohlední všechna rozhodnutí a naservírujou nám živý svět, kde volba skutečně něco znamená. Kingdome Come to sice taky zdaleka nedokázal, ale aspoň se o to pokusil a mnohde se mu to podařilo.

Výlet do lesa na lov, hledání pokladů, táborů nebo sběr bylin je doslova pastvou pro oči. I na PS4 bez jakýchkoliv módů je procházka lesem doslova zážitek a člověk se nestačí divit věrně zpracovanému prostředí všech kopečků, houští, keřů, pařezů, podvalů, louží a všeho možného, co je pro český les tak moc typické. V tomto ohledu může závidět i blockbuster Red Dead Redemption 2, který má sice technicky dokonalou a úžasnou grafiku, ale na míru věrnosti zpracování přírody v KCD prostě nemá. O to víc ale zamrzí nedotažený lov zvěře v lesích. Za normálních okolností by šlo o skvělou zábavu, protože zvířata se často dokážou nečekaně ztratit ve vysoké trávě, houští nebo za kopečkem, čemuž skvěle nahrává reálně zpracovaný les, ale co je to platné, když se zvíře při stopování často zasekává, respawnuje doslova před očima, nebo ho lze dohnat prostým sprintem.

Škoda také technického stavu. Na žádné zcela zásadní bugy co by mi bránily vyřešit úkol nebo postoupit ve hře jsem nenarazil. Byly převážně jen kosmetického rázu, ale když při rychlejší jízdě na koni začnou postavám mizet těla a zůstane jen hlava, případně přivoláním koně se teleportuje odnikud přímo před vás, protočí se mi panenky znovu a znovu. Gestikulace postav působila často přehnaně a nepřirozeně. Pohyb v záložkách uživatelského rozhraní je nepříjemně pomalé, obzvlášť přechod na mapu trvá.

Kingdom Come ukázal, kudy by se mohla herní scéna v budoucnosti dál rozvíjet, protože potenciál tu rozhodně je a open world RPG s generickým úkoly typu "vymlať tábor" naklonovanými po celé mapě se už myslím zajedly. Půdu pro případný druhý díl si připravil víc než dobře, tak nezbývá než čekat, že budeme mít možnost podívat se znovu do té země české, kde je domov můj.

Pro: obrovská míra imerze, kouzlo českého domácího prostředí, zajímavý kodex, originální questy

Proti: technický stav hry, katastrofální loadingy, přehnaně obtížné vylamování zámků

+34

The Elder Scrolls V: Skyrim

bukrrCZbukrrCZ
Dohráno
  • PC 100
  • PS4 100
  • X360 100
Skyrim patří k mým dlouholetým herním láskám. Mohl bych ho opěvovat v desítkách řádcích plných příběhů o nově objeveném obsahu při x hraní. Mohl bych popisovat herní mechanismy, které bych popisoval s přivřenými očima a předstíral, že 100% fungují. Z části rozhodně budu, ale vezmu to spíš z druhého konce a napíšu něco o tom, jak jsem byl až překvapený tím, jak Skyrim v jistých oblastech zestárl víc, než bych si chtěl přiznat.  

Grafická prezentace nepatřila mezi to nejlepší už ve své době a s přibývajícími lety je to jen horší. Podivně napojené dvě textury podlahy na sebe. Neostré textury venkovních předmětů. Nevykreslující se textury postav. V horských oblastech dokonce úplně chybějící textury. Zrovna tyto problémy neotestoval čas, jsou tam už od počátku věků.

Překvapivě nezmizely během prvních updatů, které opravovaly takové srandy jako draci létající pozadu. Vše ve hře zůstalo jako by byla vydaná včera v předběžném přístupu. Řada problémů, které doprovázely Dovakhiina při vydání hry jsou stále její součástí. Od grafických problémů výše zmíněných přes špatné skripty až po chyby spojené s fyzikou enginu.

Při každém znovuhraní Skyrimu jsem objevil a zjistil něco nového. Při posledním hraní jsem se naučil duplikovat předměty pomocí AI společníků. Využil jsem zacyklený systém alchymie s očarováním, který dovoluje očarovat předměty s xxxxx% hodnotou. Klasicky jsem ale nevynechal truhly schované v zemi plné peněz a předmětů, patřící nejspíš nějakým obchodníkům.

Nechtěl jsem se ovšem u tohoto návratu do jedné z provincií Tamrielu příliš zdržet (samozřejmě to úplně nevyšlo) a rozhodl jsem se projít co nejrychleji, skoro takový speedrun. Když jsem dokončoval jeden příběhový úkol za druhým, nemohl jsem přestat myslet na to, jak je celý příběh dramaturgická tragédie. A ne jen ten hlavní. Úkolu frakcí jsou na tom mnohem mnohem hůř. Během tři misí Winterhold College se z mého bojovníka (s jednoručním mečem v každé ruce) stal nejvyšší představitel kouzelnické obce.

Po dokončení kouzelnické linky nepřišla satisfakce ze záchrany celého Skyrimu, ale jen neuspokojivý pocit z toho, že "nemám co dál dělat". Žádný obyvatel Winterholdu, a už vůbec ne někdo za hranicí tohoto města, nereflektoval takový úspěch. Hra zůstala stejná, jen jsem měl nový pokoj v horním patrech College. Zlodějská gilda mi aspoň dovolila plnit marginální úkoly za zanedbatelný peněžní obnos. A to i přesto, že jsem se stal jejich vůdcem - byl jsem pro ně stále důležitý.

NPC v celé hře působí hrozně nedůležitě. I přesto, že jsou tam panovníci, královny, princezny a další vysoce postavené role. Nikoho nezajímají. Nikdo s ničím nehýbe. Dokud nepřišel můj argonianský bojovník, nebyl si nikdo schopný najít svůj ztracený prstýnek. Nebo ztracenou helmu. Nebo svůj meč. Čas plyne, ale celý Skyrim stojí. Nikdo neexistuje záměrně, nikdo nikam nepatří a nakonec všichni (díky modům i děti) umřou.

Doufal jsem, že po tomhle shrnutí budu moci dát vale Skyrimu. Téhle strašné hře, která vůbec nestárne dobře. Říct na její (skoro) 10. výročí sbohem a hrát jen lepší aktuálnější hry. S lepšími texty, lepší grafikou, lepšími mechanismy a určitě ne s fetch questy. Myslel jsem, že si to takhle pěkně shrnu a řeknu si jo, to přesně bych klidně mohl udělat. Jenže ne. Při psaní každého odstavce jsem měl na mysli jasnou příhodu, při které mi daná věc začala docházet. Ke Skyrimu se nějakým způsobem vracím už 10 let. Napříč platformami jsem u ní strávil vyšší stovky hodin a jsem přesně ten člověk, který by jí hrál i na smart ledničce. Přes všechno výše zmíněné na Skyrim stejně nedám dopustit. V širším pohledu je to pořád skvělá hra. A když k ní započítám všechny ty vzpomínky...

Herní výzva 2021 - 5. pořádný pařan
+34 +35 −1

Yakuza 0

BodkinBodkin
Dohráno
  • PS4 90
To jsem takhle čuměl co si zahraju před Niohem a Yakuza mi padla do oka. Vypadala jako GTA/Mafie z Japonska (to jsem se velmi spletl) a mě přišlo, že něco takového bych si velmi užil (v tom jsem se nespletl).

Jenže chyba lávky, jediné co má Yakuza 0 společného s výše jmenovanýma hrama je, že je to příběh o gangsterech. Yakuza 0 má žánrově blíže k Final Fantasy (VII), kde místo 'celého světa' máte tokijskou čtvrť, náhodné souboje jdou vidět a jde se jim vyhnout a když už na ně příjde, tak nejsou tahové, ale pěkně mlátičkové jako z tekkenu. Což upřímně z Yakuzy dělá jednu z nejlepších a nejzábavnější jRPG her, které jsem kdy hrál.

První dvě kapitoly hráč hraje jaku Kuzuma Kyriu, který musí odejít od od Yakuzy a je zatáhnut do nějakých realitních techtlí mechtlí. Následují dvě kapitoly v kůži Goro Majima, který je v podstatě otrok Yakuzy, pro kterou vede místní kabaret a musí plnit jejich přání. Takže se každé dvě kapitoly skáče mezi Tokiem a Osakou a člověk tak má na prozkoumávání rovnou čtvrti dvě!

Rozdíl mezi Kyriu a Majimou není jen v tom, že jeden má dvě oči a druhý jen jedno, ale každý z nich má jiné bojové styly a každý z nich má taky jinou 'hlavní' minihru v tom, že Kyriu nakupuje nemovitosti a přiděluje jim manažery a ochranku (většinou z lidí, které potkal v sidemisích) a Majima zase spravuje Kabaretní klub (což je něco trochu jiného, než ten hlavní Kabaret), kde jednak může randit své Skové hostesky (což funguje jako jejich trénink a levelují díky tomu) a nebo vyloženě pomáhá při provozu, což je docela zábavná minihra. Kabaret mi přišel mnohem závanější, než reality a blbnul jsem tam dost často.

Příběh mi přišel velmi dobrý a zábavný, charaktery zajímavé, zvraty dobré a časté. Nechci o něm nic říkat, protože tam byl zvrat za zvratem a já chtěl neustále vědět, co bude dál. Nejraději jsem měl ale náhodné sidequesty. Ty se daly náhodně potkat na ulici a jejich náplň byla od chlapečka, který si koupil nejnovější RPGhru a někdo mu ji sebral, přes dívenku co prodávala své spodní prádlo, dominatrix, která je hrozně plachá a chce se to odnaučit až po... nevím, už se mi to plete s jedničkou.

A nejraději jsem na tom měl, že celé je to tak nějak naivně positivní a... slušné. Zní to divně, ale ve hře se v podstatě nezabijí ani nestřílí (teda obojí ano, ale v curscénách je to vždy fatální) a pořádná nakládačka stačí, aby každý otevřel oči a pochopil, že na tvé straně je právo (a nejdrsnější násilí). A do toho jsou tam občas mega epic cool šílené cutscény (za všechny třeba motorka v kanále). Hodně jsem se u toho všeho nasmál a měl jsem z toho příjemný pocit, což se mi u hry nestalo už... dlouho.

Kromě hlavních a vedlejších questů jsou tu miliony věcí, kde se může hráč zabavit. Spousta japonských stolních her (které mi tragicky nešly), autodráhy (sbíráte autíčka a součástky a pak závodíte na několika drahách), kulečník, šipky, bowling a do toho sbíráte kartičky s pornoherečkama, nahání vás tam polonahý nadrženec, který je chce a můžete se jít dívat i na 'soft-soft-soft-neporno', které je tak strašlivě lame, že je dobré tak akorát k smíchu.

Musím tedy říci, že mě bavila každá část hry, ať už šlo o příběh, rvačky, postavy nebo věci k vyblbnutí a to pro to, že to bylo velmi upřímné, ujeté, absurdní, pitomé a vtipné a celé to dohromady fungovalo překvapivě dobře.

BTW - Vzhledem k tomu, že Zero vznikla až spolu s Yakuzou šestkou a jde tedy vlastně o 'poslední díl' tak hra za Goro Majima a jeho vzhled musel být pro fanoušky série k popukání, ale pro všechny kteří začali nulou ten 'fór' příjde až na samém konci hry, kdy se Goro připravuje do dalšího dílu...

Málem bych zapomněl na rybaření! Kolik jsem se toho narybařil! Kufříky s deseti miliony jenů byly můj nejoblíbenější úlovek!

Pro: Příběh, postavy, kabaret, humor, absurdnost, ujetost, japonskost, epičnost

+33

Fallout 4

SolidorSolidor
Dohráno
  • PS4 60
Jednou z často používaných frází při hodnocení her je vcelku nic neříkající prohlášení: "Není to špatná hra, ale..."

Jenže pro Fallout 4 platí: "Není to dobrá hra, ale..."

Hnusná grafika, nudné postavy, pitomý příběh, směšný systém dialogů, debilní a hnusný pipboy interface, nejasné vysvětlení některých perků a několik dalších věcí dokazují, že vývojáři prostě neodvedli moc dobrou práci.

Nejhorší ze všeho jsou ale nahrávací časy, které mi daly vzpomenout na PS1. Pustíte hru a nahrajete uloženou pozici (nahrávání) - dáte fast travel na lokaci s questem (nahrávání) - ocitnete se přede dveřmi a vstoupíte do nich (nahrávání). Opakujte do zemdlení. Jak je ta definice šílenství?

Stejně jsem ale Falloutu 4 věnoval mnoho desítek hodin. Průzkum lokací a světa je zábava a zhruba jeden z dvaceti questů je i trochu povedený. Škoda, že chvílemi se jedná spíš o simulátor vetešníka, než přežití. Budete totiž brát všechno, co není přidělané k zemi. Propiska, prací prášek, míček na baseball a radioaktivní krev téměř stačí k postavení domu. Přidejte postel spletenou z ramínek a smokingu. Před dveře ještě dvě děla poháněná atomovým reaktorem. Teď konečně můžete v klidu spát.

Ale vážně, dejte na moje varování a radši ten čas věnujte jiným hrám. Při zpětném pohledu byl Fallout jen velkou ztrátou času. Zahrajte si radši lepší hry, kterých je dost.
+33 +38 −5

Kingdom Come: Deliverance

SyLeBROsSyLeBROs
Dohráno
  • PS4 70
Jakožto Čech jsem se pokusil na KCD dívat nezaujatě (protože soudě dle komentářů a jejich hodnocení se to místním nejspíš moc nedaří) a snažil se z dobrodružství v českých luzích a hájích vytěžit maximum. Je třeba zmínit, že jde u mě o PS4 verzi, takže je možné, že moje zkušenost se od toho odvíjí víc, než od PCčkářů.

I když vám po začátku hra řekne, že to se dělá tak a tamto onak, zbytek je ryze na vás. První bitka je osina v prdeli, páčení zámků jakbysmet a zorientování se v boji je kvůli jeho unikátnosti dosti obtížné. Musíte proto tyhle věci opakovat a potom vás za to hra odmění, což je fajn, i když v některých dovednostech to chlapci úplně nevyladili. Zámků je víc těžších než lehčích, moje mrtvá babička drží luk pevněji než Jindra a plížení jsem vzdal hned. U obrovské většiny aktivit je nutná trpělivost, což po chvíli v některých směrech vzdáte a začnete Jindru cpát konkrétním směrem zloděj¬/all-in/ukecaný nebo co já vím. Není to ale na škodu, protože při dalším průchodů prostě změníte vývoj postavy a hru projedete zase o něco jinak. Vylepšování dovedností stylem „dělej je a budeš v nich lepší“ chválím.

Co se postav týče, je to o něco horší. I když je Hanuš takový správný buran, Fricek s Matušem dementní kámoši a podobně, tak k nim nikdy moc nepřilnete. A o romantické lince nemluvě. Takže nám to musí zachránit Jindra a abych se přiznal, mě se ten vidlák líbil. V jistých věcech je prostě tupý, v dalších překvapí selským rozumem a umí i popichovat. Není to sice Geralt, Nathan Drake nebo Pagan Min, ale řekl bych, že docela pěkně odráží českou povahu, což jako Čech oceňuji dvojnásob. S dabingem jsem spokojený a kdyby český nikdy nebyl, srát mě to nebude.

Jenže co s příběhem, když v ději přilnete jen k Jindrovi? No, vázne to, ale to lze čekat, když je příběh čerpán ze skutečných událostí a ne z nějaké epické fantasy předlohy. Na své komorní poměry jde o fajn detektivku s pár zvraty a s několika zajímavými misemi. Klášterní mise měla dobrou ideu, stačilo by jen povolit pohyb po chodbě hoďku před další činností, aby vás nesrali ti „Bratře…“ mniši. Chlastačka s farářem nebo lockpickování „koňské prdele“. Hodně lidí údajně brečí z konce, což uznávám, na Oscara to nebylo, ale neslo se to celé v komorním minimalistickém duchu.

Graficky hra pohladí mnohem více krajinou a vesnicemi než ztvárněním postav. Starší hry mají lepší modely charakterů, ale to je kvůli nedostatku prostředků. Navíc se textury mnohdy velmi pozdě načítají a o to více tím trpí xichty postav, které už tak nejsou žádný top notch. Nevyhnete se ani problikávání textur v inventáři, chybějícímu sedlu nebo dokonce hlavě, což je alespoň vtipné.

A teď hlavní nedostatky. KCD samotné je nadprůměrná hra už ve svém základu, protože nabízí dobrý bojový systém a mechaniky obecně, jenže se to neobešlo bez hromady bugů. Mě osobně nejvíc dojebal bug, kdy jsem nemohl dokončit příběhovou misi s farářem Bohutou. Hrál jsem v domnění, že se to nějak spraví, tak jsem nahrál x dalších hodin. Nakonec jsem svůj herní progres musel vrátit asi o 8 hodin zpět. Dále, a to nevím jestli je PSkem, ale spaní, cestování či čekání trvalo čistého času tak 3 hodiny. Ten váš démonický kůň není schopný projet křáčkem a vikáře jsem nemohl poslat do prdele jednoduše proto, že jsem měl bugnutou čekací scénu. Chápu, že Vávra řekl „Jsou tam bugy, sorry jako“, ale z tohoto důvodu prostě nemůžu dát 80 %.

Z toho co píšu se zdám jako ubrečená holka, jenže když celou dobu cestujete pomaleji po 4 na koni než Zeman po 2, tak to prostě požitek ze hry znechutí. Nahrání savu několik hodin zpátky taky nepomůže a když se snažíte projet bugnutou misi 3 hodin taky nepomůže. KCD je v základu čistě nadprůměrná hra s prostým příběhem a postavami, jedinečnými mechanikami a vidíte, že je dělaná ze srdce. Po herní stránce pýcha v českém herním průmyslu, po technické stránce brání v maximální užití si jí. Třeba to za rok bude pecka a já pak nebudu otálet zvednout hodnocení na zasloužených 80 %.

Herní výzva 2018 - V zemi nikoho

Pro: Jindra, soubojový systém, herní mechaniky, skrytý český dabing, krajina, děláno srdíčkem

Proti: Bugy, bugy, bugy, chvíli trvá, než se do toho dostanete

+33 +34 −1

The Last of Us

SeekerSeeker
Dohráno
  • PS4 90
Je to zvláštní, jak si mě The Last of Us dokázal rychle získat. Příběh je na dnešní poměry neskutečně prostý, jednoduchý a pomalý. Na nic si nehraje. Žádná teatrálnost nebo superhrdinové zachraňující svět. Vlastně ani žádné zásadní příběhové zvraty se nekonají. Přitom o adrenalin není ve hře nouze. Zvlášť v nečekaných situacích, které přicházejí z ničeho nic, když to vůbec nečekáte. Jako ve skutečném životě. The Last of Us opět dokazuje, že aby příběh zaujal, nemusí pokládat moře záhad a mít zamotaný děj, ve kterém se nikdo nevyzná. Stačí pár dobře napsaných charakterů a důraz na lidskost se vším, co s sebou přináší. Jejich minulost, vztahy, osud a jak jejich náročná cesta skončí, mě hodně zajímalo. Celou dobu jsem měl potřebu být s nimi, pomáhat jim v jejich boji o holé přežití. Provést je temným zatuchlým doupětem plným nakažlivých spor a smrtících clickerů. Prošmejdit každý dům a místost a doufat, že najdu aspoň pár vzácných nábojů. Projít s nimi světem, kde zůstali na všechno sami a kde parťák má větší cenu než cokoliv na světě.

Pro: rukopis Naughty Dog a vše, co s tím souvisí

Proti: často se opakující stejné rébusy, občasná repetetivnost v lokacích a soubojích

+33

Kingdom Come: Deliverance

RAikenRAiken
Dohráno
  • PS4 90
Čechy krásné, Čechy mé, je nekonečnou slastí se po Vás projíždět na koníčku, navštívit Sázavský kostel, pokecat s mnichy o všech těch malých neřestech a poslouchat to krásné české hospodské tlachání. I proto, a možná právě proto je Kingdom come: Deliverance pro mě masterpiece. 180 hodin jsem zde strávil a nelituji ani vteřiny (hráno na první dohrání na Hardcore mód i se všemi DLC). Jindrova výprava působí velice sympatickým dojmem, kdy se z obyčejného prosťáčka vypracujete na rytíře, kterého znají a vítají v každé vesnici. Na první pohled přitroublý trumbera Jindra se tak z pitomce v povlíkačkách stane váženým rytířem v zářivé zbroji.

Celá hra působí sympatickým oldskůlovým kouzlem, ať už je to pomalejší templo celé hry či tím, že Vás hra nevede přesně za ručičku, kde, co a jak. Příkladem budiž, že pokud v rámci questu bylo třeba přečíst něco z knížky, tak jste onu knížku opravdu museli přečíst a využít informace z ní ke správnému zvolení odpovědi. Krásně malovaná mapa či zpracování inventáře Vás přinutí zas a znovu si pročítat historické události či informace, jak to tehdá ve středověku chodilo. Rovněž skyrimovské zvyšování úrovně podle toho, kterou činnost více používáte působí svěžím dojmem. Hrál jsem Hardcore verzi, tak mohu potvrdit, že nejvyšších úrovních v některých činnostech jsem vskutku dosáhl až ke konci hry.

Příběh se celkově jeví jako klišovitý, leč některé questy stojí za to. Ojedinělým úkazem je tak například exkurze v Sázavském klášteře i se všemi neduhy s mnišským životem spojenými. Přímo legendární je však quest či setkání s farářem Bohutou. Mám dojem, že pokud si na smrtelné posteli budu moci vzpomenout na jednu jedinou cutscénu z mé historie hraní všeho možného, tak to bude ta s Bohutou. Tolik vtipu a radosti zakomponovat do asi 10-minutové sekvence se jen tak nepodaří už nikomu. Na konci však příběhu dochází dech, ale zato se dočkáte nečekaného konce.

Samostatnou kapitolou jsou pak jednotlivé mezihry. Proč už někoho nenapadlo dříve takto zpracovat alchymistické řemeslo? To je otázka, která Vám ihned vyvstane na mysli. Pointa jednoduchá, stačí sehnat recept s přísadami a postupem a pak si vše připravit na alchymistickém stole správným přidáváním přísad, rozdmýcháváním ohně, drcením ingrediencí a následnou destilací. Jednoduše geniální, geniálně jednoduché. A v momentě, kdy Vás to přestává bavit, tak se naučíte perk, že se lektvary budou míchat sami. Och, sladké. Zajímavé a krkolomné je rovněž páčení zámků, se kterým jsem však potíže na neměl jako ostatní uživatelé. Ono vylepšování jednotlivých dovedností ala Skyrim rovněž přijde k duhu, bez patřičného tréninku ani toho králíčka nevykucháte.

Soubojový systém mi snad jako jediný aspekt této hry moc moc nesedl, snad proto, že jsem hrál na Hardcore, jsem nebyl moc schopen provést na oko zdánlivě jednoduchá komba či dostatečné množství perfektních protiúderů. Celkové pojetí souboje mi přišlo dosti neestetické, neohrabané, ač přiznávám, že vypadalo přinejmenším realisticky. Samostatnou kapitolou jsou pak souboje v hromadných bitvách, které působí tak nějak komicky. Jako by každá bitva čekala na Vás, až nějakým způsobem zasáhnete či rozdáte patřičný počet úderů. Zaměřování na jednotlivé oponenty je poněkud neintuitivní, ne vždy Jindra zaměří toho nejbližšího nepřítele, kterého bych čekal, že zaměří, pokud mám palcát v ruce. Střelba z ruku bez zaměřovače má své kouzlo nechtěného. Výše zmíněný králíček Vám uteče nespočetněkrát než ho dáte konečně na rožeň.

Co se týče grafiky, tak jsem byl nadmíru spokojen. Zpracování české krajiny je velmi hodnověrné, malebné české vesničky, potůčky a lesy vypadají tak, jak ve skutečnosti. Líbilo se mi zpracování cest, bláta, louží atd, o to méně však doskakování textur na PS4 či chodící hlavy bez těla. Animace postav spíše na průměrné úrovni, několik Jindrových gest během jeho rozhovorů si však zapíšete do paměti (např. varovné zvednutí obou rukou působí komicky).

Těším se na pokračování, byla by škoda nevyužít veškerého středověkého potenciálu a zkušeností a nevytvořit třeba trilogii o trampotách rytíře Henryho, údatného reka z Čech.

Pro: Farář Bohuta, některé skvěle napsané questy, alchymie, zvyšování úrovní praxí v dané činnosti, inventář, historické detaily, zpracování krajiny, Farář Bohuta a ještě jednou Farář Bohuta.

Proti: Otravné zasekávání koně o překážky, příběhu na konci dochází dech, soubojový systém a zaměřování v hromadných bitvách, nerespektování oblečení, co máte na sobě v některých cutscénách, strašlivé doskakování textur na PS4.

+33

What Remains of Edith Finch

ZoltanZoltan
Dohráno
  • PS4 80
Walking simulátory nepatří mezi mnou často hrané hry, výborné What Remains of Edith Finch to však může změnit. Celé to putování po zvláštním domě a sledování smutných osudů rodiny Finchů je plné výborných nápadů a dechberoucích okamžiků.

Co člen rodiny, to originální ztvárnění příběhu. Malé dítě hrající si ve vaně, interaktivní komiks nebo prosté houpání na houpačce, vše je odvyprávěné jinak a pokaždé poutavě a zábavně. Přesto mám dva favority, a to příběhy Lewise a Barbary. Nicméně každá interakce, každý příběh a celkově vše co hráč s Edith Finch projde stojí za to. Vyprávění příběhu na jedničku.

Ale nejlepší na tom všem je atmosféra. Čím víc se hráč dozví o jednotlivých osudech rodiny, tím více je pohlcující. Láska, samota, smutek a šťastné chvilky, to vše je doslova hmatatelné. A ze všeho nejlepší je emotivní zakončení příběhu.

Povedená je i vizuální stránka hry, s některými detaily si tvůrci pěkně vyhráli. Výborná je hudba, ta patří také mezi největší klady hry a i díky ní je atmosféra tak výtečná.

Záporů moc není, snad jen to, že jsem si musel v jedné lokaci zvýšit jas na maximum, protože jsem neviděl lautr nic. A v PS 4 verzi mi hra párkrát zaškobrtla, optimalizace tam asi není ideální. Vždy to bylo ale jen na pár vteřin, takže nic tak strašného.

Hra je krátká (cca 2 hodiny), ale intenzivní, zábavná, emotivní a stojí za to si ji projít na jeden zátah.

Pro: Výborný příběh, atmosféra, hromada nápadů, konec

Proti: Pár drobností technického rázu

+33

Uncharted 4: A Thief's End

TolisterTolister
Dohráno
  • PS4 100
"Nathan Drake: that two-bit thief. Risking it all for some piece of treasure. I guess that's how they now me, how they'll remember me. But that's not who I am."

Nathan vlastně tímto citátem z jednoho z trailerů na čtvrtý Uncharted, v podstatě shrnul samotnou esenci jeho postavy. A je to vlastně jeden z důvodů, proč je postava tak jedinečná. Ale těch důvodů je hodně.

V prvé řadě, nemám pocit z toho, že by nás herní průmysl zrovna zasypával lidskými tvorečky, prostými lidmi, na jejichž 10 stylových dovedností, připadá 20 zlozvyků, nebo nelichotivých vlastností. Nathan Drake je zkrátka zářivým článkem mezi herními protagonisty. Tady nejde o žádné hlavní hrdiny/hrdinky typu "vytvoř si sám", kdy se jejich povaha ve fiktivním herním světě odráží od hráčovy volby. Ano, dává to jakousi svobodu, ale odebírá to jedinečnost postavy. Tvůrci nejsou schopni napsat protagonistu do puntíku tak, aby si v každé větě, nebo rozhodnutí, které hlavní postava udělá vytvořila povahu, která bude věrně korespondovat s chováním ostatních postav k ní a ještě aby se to odráželo ve všem co ona hlavní postava třeba jen tak mimovděk prohodí v libovolné situaci. Protagonista se tak stává jaksi neutrální, nebo neforemný. Nijaký. A pak je tu případ takového Nathana Drakea. Ten dostal od tvůrců u Naughty Dog jasnou náturu. Nolan North je tady jako doma a hráčům se tady před očima formuje postava jako celek. Ne nikdo, kdo řekne nebo udělá jednu věc a později řekne nebo udělá něco, co tak nějak nesedí do jeho vzorce chování. Nathan Drake je někdo, kdo se před očima hráče vyvinul jako skutečný člověk a dal nahlédnout pod pokličku jeho "frajírka libového". Každé slovo vypuštěné z jeho pusy dává smysl z hlediska k jeho povaze, ať už je to důležitá cutscéna, nebo jen něco, co si prohodí nezávazně se společníkem během gameplaye. Tohle všechno tu postavu oživuje. Naughty Dog asi miluju. Záleží jim totiž na detailech. Tak jak je kvalitní film postavený na detailech, je i tvorba lidí z tohohle studia. Pak už zas nejde o to, kolik příběhových kliček má příběh, nebo jak je epický, nebo osudový, jak nádhernou grafiku tam vidíme, nebo jestli je to prostě cool žánr, který nikdy ještě v hrách nikdo neviděl, nebo co já vím. Ano na těchhle věcech záleží, ne že ne, ale řekl bych, že jádro pudla je v DETAILECH - grafických, příběhových, postavových, hratelnostních, atd.

Rád bych sdělil, že 4. díl této slavné playstationové série je mým prvním hraným. Na Uncharted jsem se těšil hodně dlouho, a hodně dlouho jsem ho žral jen z videí na youtube. První tři díly z Natem znám hodně dobře, a znal jsem dobře i tento, měl jsem to prospoilerované skrz na skrz, ale přesto jsem si to zahrál. Konečně jsem si to zahrál. Teď ještě teda ty první tři a Lost Legacy, a budu spokojený.

Ke konečně hranému zážitku z hlediska gameplaye napíšu, že se to hrálo velmi plynule, občas jsem se vztekl, občas jsem se nepohodnul s ovládáním, neboť jsem se zkrátka na playstationu ještě učil, ale ve výsledku se mi to hrálo, vlastně i s ohledem na mou nezkušenost, hodně pěkně, pohodlně. Jen jedinou věc, kterou bych možná trochu vytknul, která mě trochu někdy praštila do očí, je to, že mi přijde, že se Naughty Dog snažili vyhovět jednak dlouhými a hektickými akčními pasážemi, kdy si hráč přijde trochu jako terminátor, a druhak dospělým, osobitým, upřímným, realistickým příběhem a postojem k postavám. Tyhle dva směry se někdy srážely trochu víc, než bych si přál.

Ale jinak... ufff. Mistři a mistryně z Naughty Dog se ukázali. Oproti předchozím Nateovým epizodám jsme se někam posunuli. Více vnitřních konfliktů, vztahových dramat, a vůbec všeho možného, na co nejsem u her tak nějak zvyklý. A to všechno zaobaleno stále do toho "Indiana Jonesovského" dobrodružství, hravosti, pomrkáváním na celou sérii, někdy opravdu hodně epickými scenériemi a mnohým dalším.

Je to jedna cesta v příběhu, je lineární... a je unikátní a nádherná. Vztah k postavám je blízký a celá ta Nathanova cesta je prožitkem. Je až na hlavu, jak mě celá ta série bavila a jak jsem věděl, že je čtyřka geniální ještě před tím, než jsem to stihl hrát. Je toho tolik, co bych ještě o té genialitě napsal, ale nejlepší bude prostě doporučit vám, co to ještě neznají, zjistit si to na vlastní kůži.

Těším se na The Last of Us: Part II. :)
+32

Horizon Zero Dawn

raisenraisen
Dohráno
  • PS4 75
Tuto hru jsem dostala jako nečekaný dárek k Vánocům, a tak jsem k ní přistupovala s nedůvěrou, neboť sama bych si ji nekoupila. Něco málo jsem o ní věděla a docela jsem se těšila, až odkryji, co se se Zemí stalo, že po ní běhají plecháči a poskakují lidé s dřevem v ruce jakožto zbraní.

Hlavní hrdinka Aloy mi zpočátku sympatická nebyla a v průběhu hraní se to moc nezměnilo. Co mi úplně nesouhlasilo, tak bylo to, že já kdybych vylezla po xy letech z vyhnanství, tak bych asi nepomáhala kdejaké zhroucené postavě na zemi, kterou potkám. Byla bych dosti nedůvěřivá a opatrná. To Aloy ne. Ta by pro ni zcela neznámé lidi udělala první poslední.

Kdyby ti lidé byli aspoň zajímaví, ale musím konstatovat, že tak nezajímavé, nudné, klišoidní a šedé charaktery jsem neviděla ani nepamatuji. Na konci hry jsem si sotva vzpomněla na pár jmen, ale to je tak vše, co jsem o nich věděla. Menší vsuvka: ani jsem nevěděla, jestli jim je 20, 40 nebo 60. V té hře vypadali všichni stejně. Moudré ježibaby vypadaly jak nanejvýš čtyřicetileté ženy. Ani těch pár vrásek to nespravilo. Nevypadaly vůbec seschle.

Souboje byly zábavné. Líbilo se mi využívání slabin každého plecháče a stejně tak využívání pastí či kradmého útoku. Menší zábava už byla, kdy se na Aloy nahrnul dav robotů, který se na nás (Aloy a roboty) v průběhu boje, jak jsme se posouvali, nabalil. Roboti jsou totiž na každém kroku a do dnes mi je záhadou, jak ti neschopní lidé, kteří věčně leží zranění na zemi, dokážou mezi nimi přežít.

Co se mi na hře opravdu líbilo, tak byl příběh. Tedy jeho forma vyprávění mě příliš nenadchla (audiology, písemné záznamy), ale byl zajímavý a originální. A pro mě osobně to byl jediný důvod, proč jsem tu hru hrála a co mě táhlo vpřed. Dokázala bych si ho představit jako film či jako knihu. Příběhu napomáhalo pěkné prostředí a líbily se mi pozůstatky po předešlých obyvatelích planety (mrakodrapy, auta).

RPG prvek ve stylu dáme hráči na výběr tři odpovědi, aby to vypadalo, že formuje svého avatara, ale k ničemu to není, byl naprosto, ale naprosto zbytečný. Stejně tak dovednosti nebyly nijak kruciální, jak už to u těchto her bývá.

Hra mě, ač to tak dle komentáře možná nevypadá, bavila, ale již tento zážitek nebudu opakovat. Tedy ještě dohraji DLC, ať je to kompletní.

Pro: originální příběh, souboje s roboty, post-apo svět

Proti: postavy, vedlejší úkoly, dialogy, nelogičnost

+32

The Last of Us Part II

ZoltanZoltan
Dohráno
  • PS4 80
Hodnotit Last of Us 2 je pro mne velmi obtížné. Hru jsem si prošel dvakrát, druhé hraní bylo pak čistě příběhové, protože jsem měl po prvním dohrání výtky k chování některých postav a k závěru hry. Některé z nich po druhém dohrání beru zpět, některé ale zůstaly. Komentář je samozřejmě prošpikovaný spoilery :)

Příběh bych rozdělil na několik částí. První část, tedy smrt Joela a následný hon Ellie za pomstou byla fajn. Přestože Joel patří mezi nejoblíbenější postavy, za které jsem kdy hrál (ať je jaký je, postava je to napsaná výborně), jeho smrt dává logiku a nemám s tím ve výsledku žádný problém. Putování Ellie je pak vlastně to, co jsem od hry očekával. Pak ale nastala neočekávaná, dost možná až kontroverzní hra za Abby.

Jako mnoho dalších hráčů jsem i já nejdříve pocítil nechuť hrát za postavu, která zabila mého oblíbence. Po pár hodinkách jsem si k ní ale našel cestu a dokonce mi přijde její pasáž zábavnější než ta s Ellie. Dokonce i dvě postavy které potká, čili Lev s Yarou, jsou nejlepšími vedlejšími postavami ze hry.

Tou poslední částí je právě závěr. A s ním mám trochu problém a stálo mě hodně přemýšlení, proč se mi vlastně nelíbí. Pasáž v Santa Barbaře mi totiž ke hře vůbec nesedí, působí na mě skoro jako z jiné hry a právě kvůli tomu nejsem schopný uvěřit jednání Ellie. Jak mi přišlo putování Ellie do Seattlu naprosto opodstatněné, tady mám problém jejímu běsnění uvěřit. Úplný závěr pak respektuji, vlastně jsem rád že to tak dopadlo, vzhledem k tomu, jak ve hře tvůrci Abby vykreslili.

Když pak zhodnotím příběh jako celek, rozhodně se nejedná o žádný fan servis, ale asi je to dobře. Už jen to, jaké vášnivé reakce hra vyvolává, ukazuje, že je v něčem výjimečná. Musel jsem hru ale dohrát dvakrát, abych ji docenil :) Přestože první díl řadím daleko výš, nejsem ze dvojky nějak zklamaný, ona laťka byla také v mých očích hodně vysoko.

Když bych měl zhodnotit hratelnost, tady není rozhodně co vytýkat. Hry Naughty Dog mě baví a jejich jednoduchá hratelnost mi sedí. Přestřelky byly zábavné a dost drsné - postřelení lidé řvou na celé náměstí bolestí takovým způsobem, až si člověk uvědomuje drsnost střetu snad ještě víc, než ukazují hry z války.

Grafika, hudba a atmosféra jsou naprostá špička a možnost zabrnkat si na kytaru je fajn. Přestože v mých očích není ve druhém dílu tolik památných momentů jak v jedničce, i tak se jich zde pár najde - například koulovačka s dětmi, muzeum Dinosaurů, záchrana zebry, Abby na mostě mezi mrakodrapy, souboj s Rat Kingem.

Na závěr ještě jedna věc, která mě hodně zklamala - bugy. Několikrát jsem propadl texturami, po souboji s Rat Kingem se mi hra sekla (naštěstí se uložil checkpoint), plus pár menších problémů. Věřím ale že ND brzy opraví.

Jako celek hodnotím tedy The Last of Us Part II takto. Hra je to zábavná, má výbornou hratelnost a špičkovou grafiku, ale má to se mnou trochu těžké. Přestože bych příběh nenazval špatným, jsou v něm prvky, které mi moc nesedí. Přesto převládá spokojenost.
+32

Bloodborne

TémosTémos
Dohráno
  • PS4 95
No...s prominutím... KURVA! To byl ale jízda!

Jak už jsem kdysi psal, sám sebe považuji za celkem Casual hráče, takže ve chvíli jsem si kupoval Bloodborne, jsem tak nějak cítil že dělám chybu. "Chlapče! Vážně se chceš pouštět do Souls hry, když tvůj největší úspěch bylo dopracovat to do půlky druhýho Falloutu a asi 10 minut umírání v prvním Dark Souls?" Odpověď zněla "Ehmm...Jo...asi?"

No a teď trochu vážně. Jsem člověk co ve hrách nehledá výzvu. Většinu her hraju buďto na Easy nebo Normal, sakra chvíli jsem i přemýšlel o výběru Baby obtížnosti ve Wolfu... Až tak zle na tom jsem.

No ale když jsem poprvé spustil Bloodborne, tak se něco zlomilo. Byl jsem vhozen do temného světa s holýma rukama a hra prostě řekla " Jdi ", no a tak jsem šel. Hned v druhé místnosti na mě v tmavém rohu čekal Vlkodlak co zrovna dojídal zbytky z podlahy. Hra na mě opět " No...zabij to...dělej ". " Co? Ty si to nezvládl? Tady máš zbraň, zkus to znovu " . No a to je nádhera, hra vám hned na začátku ukáže, jak to bude, jak to tu chodí, ty se buď se adaptuj a nebo to ukonči rovnou tady. Pokud máte hry opravdu rádi a není to pro vás jen záležitost na dlouhé zimní večery, tak do hodinky víte jestli to dohrajete, či nikoliv. To jen díky naprosto skvělému designu.

Ten tu září jak to nejostřejší světlo a není jednoduše možné tu krásu přehlídnout. Ať se tu bavíme o ponurém městě a jeho skvostné architektuře (To sakra není Londýn, to je Praha v "nejlepších" letech) , nebo neskutečně dobře odvedeném horroru a to prosím pěkně v bojovce která se o to ani sama zvláště nesnaží, či faktu že celá mapa je propojená s naprosto přirozenou nuancí. Atmosféře pomáhá i minimální HUD a absence mini mapy, kterou si tahle hra může s přehledem dovolit. Jdete a hned víte kam máte jít, už na rozcestí hned tušíte která cesta vede kupředu, no nakonec stejně prolezete všechny vedlejší, protože tady nechcete o nic přijít.

Pokaždé co jsem vstoupil do nové lokace mi přeběhl mráz po zádech. Nikdy nevíte co čekat, ale vždycky víte že tam čeká něco na vás. Každý růžek, každá temná ulička, každá vetší prázdná místnost a každý krůček hezky s rozvahou a respektem. Strach z neznáma tu boduje na plné čáře a nemohl jsem si ho užít víc. To samé platí pro pocit druhého průchodu lokací a ještě líp pro starší lokace. Už vás nic nepřekvapí a vy si můžete vychutnat ty hloupé chudáky, co se rozhodli zkřížit vám cestu. Nádhera.

Teď trochu kontroverze. Nevím jak ostatní Souls hry , ale Bloodborne NENÍ těžká hra. Je náročná ale není těžká. Každý typ nepřítele je jen oříšek co čeká na rozlousknutí, jakmile se to podaří je vyhráno a move-set zapadne do hlavy sám. To platí i pro bosse. Můj první probíhal stylem "Sakra, sakra, pusťte mě ven, co tu dělám! NE, jdi pryč! Nech mě! ", no a umřel jsem... Říkal jsem si, sakra tu bestii nedám. Jednoduše jsem pokračoval dál po mapě s vidinou že se trochu nafarmím a podívám se co mi lokace může ještě nabídnout. BOOM, další boss, nějaký fellow hunter. Zase se opakoval podobný vnitřní monolog jako před chvíli. No a zase jsem skapal, jak pár milenců v Béčkovým horroru. Pak jsem udělal něco neuvěřitelného, začal jsem hrát.

Sakra dobře jsem udělal. Sice jsem stále umíral, ale úplně jinak. S každým dalším kolem jsem se něco nového přiučil a nakonec na sedmý pokus pan Gascoigne fooking fellow hunter konečně padl. Pak mi došlo, že to vlastně nebylo tak složitý, stačilo dávat pozor a reagovat. To je recept na každýho bosse, prokouknout taktiku a hlavně se nebát. Za ty roky se Souls hry díky stupidním recenzentům stali jakousi novou jednotkou k měření obtížnosti a díky tomu jsou tak trochu považovaný za zábavu pro masochisty se sklony k sebepoškozování.

Prozřít v tomhle bludu mi nejvíc pomohl přepracovaný soubojový systém. Souboj je na rozdíl od Souls mnohem rychlejší, zábavnější a chybí mu štít. Hra vás přímo vybízí k riskantnímu hraní pomocí možnosti získat své zdraví sekáním do protivníka zpět. Díky absenci štítu už vás nenechá Turtlit a přinutí vás hrát jak se sluší a patří, a že to je pak pořádná zábava. Bavilo mě i to umírání. Ne vážně, asi jen jednou jsem se za celej průchod naštval, a i tak jsem se naštval spíš sám na sebe, za to že JÁ si tu házím klacky pod nohy. Párkrát mě zabil bug, ale až na to jsem nikdy neměl pocit že by ke mně hra byla nespravedlivá.

Teď pár záporů. Příběh je skvělí, méně skvělá je skutečnost že většina příběhu je vrytá do popisků předmětů. Ještě méně skvělá je skutečnost, že jsem to zjistil až v půlce hry. S tím se pojí absence české lokalizace. Troufnu si říct že anglicky umím v celku obstojně a běžné RPG už mi moc vrásky nedělá, ale angličtinu v Bloodborne jsem louskal dost dlouho a občas jsem ani nedolouskal. Hra v sobě stále schovává několik bugů. To by nebyl až takový problém, bohužel filosofie hry je vás vždycky potrestat smrtí když se do těchto neviditelných pastiček chytnete. Dále mě mrzí jak snadno se tu dá vyhnout vedlejším úkolům. Neříkám že bych chtěl přímo nějakej velkej neonovej nápis "TADY JE VEDLEJŠÁK", ale přece jen by někdo mohl třeba zavolat "Psst...over here", nebo tak něco. To je ale jen pár neduhů na kráse.

Na závěr bych rád zmínil, že jsem se díky tomuto neuvěřitelnému hernímu zážitku zase po letech vrátil k tomu kde jsem končil, a tentokrát jsem svůj 10-ti minutový rekord překonal bravurně.

Pro: Atmosféra, Soubojový systém, Zasazení, Prostředí, Design s velkým D a možná i se dvěma!

Proti: Občasné bugy

+32

Days Gone

WalomeWalome
Dohráno
  • PS4 80
Romantický příběh latentních homosexuálů, kteří žijí v post-apokalyptické době, ve které přestala jezdit osobní auta, motorkám začala neskutečně rychle vysychat nádrž a v lesích na lidi útočí podivně chrčící bestie. Naštěstí mají všude kolem sebe bezedné kanystry s benzinem a velké množství zbraní.

Hlavním hrdinou je pokérovanej wannabe drsňák Deek, jehož nejlepší kamarád má tu nejdebilnější přezdívku na světě - Boozer, v horším případě Boozman. Deek je drsnej motorkář, takže v postapu mezi zombíkama je logicky jako doma. Nicméně srdíčko má na správném místě, takže během kidlení zombíků stíhá také zachraňovat kdekoho a pomáhat kdekomu. Případně zachraňovat štěňátka. Mimojiné také vzpomíná na svou manželku Sáru - na to, jak spolu chodili při měsíčku na procházky, na to, jakou měly cool svatbu bez svatebčanů a taky na to, že Sára pracovala v podivné vládní výzkumné laboratoři, kde se něco podělalo, ALE NIKOHO NENAPADNE CO BY TO MOHLO BÝT. Sára je děsivě protivná generická bloncka a nemá absolutně hloubku, dokud ji nepotkáme v současnosti, kdy je neskutečně bad-ass a cool.

Naštěstí baterií je v post-apo světě dost, takže vás může neustále někdo otravovat skrze vysílačku. Z nějakého důvodu vás ale neinformují o detailech úkolů, takže za každým blbečkem vždycky musíte nejdříve přijet, vyslechnout si naprosto banální zápletku s nulovou motivací pro hráče a ject někoho zachránit/někoho zabít/vyvraždit tábor. Beze srandy, jiné vedlejší úkoly tam nejsou.

Do toho plníte o něco méně generické hlavní úkoly, setkáváte se s obdivuhodně napsanými postavami, které vůbec nešustí papírem a dialogy jsou snad ty nejuvěřitelnější, jaké jsem kdy ve hře poznal. Jen se nad tím zamyslete - jak by se lidi chovali v post-apo světě? Ano, byli by nerudní, protivní a podezřívaví. A takoví jsou tady všichni. Snad všem postavám jsem chtěl dát někdy pěstí (včetně Deeka) a u pár mě mrzí, že jsem je nemohl zabít. Ale jakmile nastoupí na scénu debilní hopírek v kšiltovce, tak vyhrává debila hry.

Jedna příběhová linka (Rippers) má skvělý finále, na podobnou hru možná až zbytečně skvělý. Prostě za obřím množstvím balastu (ježdění, generické mise, doplňování paliva, craftění (už se těším, až tahle móda skončí), hordy, NERO základny) se skrývá jeden z nejlépe napsaných příběhů, s jakými jsem se kdy ve hře setkal. Možná úplně nejlepší.

Deek je zábavnej, bavily mě jeho kecy na Copelanda, bavilo mě jeho řvaní na enemáky, bavilo mě jak byl na všechny protivnej. Už méně mě bavily neustálé hovory přes vysílačku a ještě méně small talky s prodavači, ale přežil jsem.

Muzika je famózní. Opět možná až zbytečně kvalitní, na podobnou hru. Na dynamický sníh jsem čekal asi 15 let a příjemně mě překvapilo, že tu je. Tak prosím ještě závěje, a budu spokojenej.
Akce mě bavila. Hra je dlouhá, ale nudil jsem se až k úplnému závěru, kdy už mě fakt přestalo bavit sbírat plastové kelímky a další bordel jen proto, abych si vytvořil něco, co vůbec nepotřebuju (snad polovinu arsenalu jsem nikdy nepoužil).

Podtrženo sečteno - za pětikilo dobrý. Užil jsem si to, příběh je solidně napsaný (i když vás v něm absolutně nic nepřekvapí) a některé momenty jsou fakt perfektní. Trvalo mi se do hry dostat, ale časem jsem získal SKILL a hordy už si člověk dává s prstem v nose. Já si hraní užil a pokud se vám to někdy dostane do ruky, zkuste to.

Pro: dialogy, scénář, postavy, muzika, hodně obsahu

Proti: hodně balastu, zoufalé finále, craftění je vopruz, komický vztah mezi hlavním hrdinou a jeho drsným kámošem

+32 +33 −1
Zobrazit další komentáře

Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)

  • Zoltan Lost Horizon +21
    Napsal Zoltan, 10 dní
    O existenci adventur od Animation Arts jsem věděl prakticky od začátku z různých časopisů…
  • Zoltan Cocoon +20
    Napsal Zoltan, 6 dní
    Hra Cocoon mě hned na začátku nadchla svou atmosférou. V kůži jakéhosi hmyzího humanoida se…
  • Zoltan Bluey: The… +20
    Bluey: The Videogame
    Napsal Zoltan, 28 dní
    Bluey: The Videogame je jednoduchá adventurka pro děti, tak proč si ji nezahrát, když se tak…
  • Bursoft Ghost of Yōtei +19
    Napsal Bursoft, 31 dní
    Beautiful and pointless. Sucker punch naservíroval podruhé úplně to stejné, protože pod…
  • Cathan Alan Wake II +18
    Napsal Cathan, 26 dní
    Dlouho jsem přemýšlel, jak přesně vystihnout své pocity ohledně Alana Wake 2. Dlouho jsem…
  • John Mirra Fable: The Lost… +17
    Fable: The Lost Chapters
    Napsal John Mirra, 22 dní
    No... nebylo to špatné, ale dle ohlasů jsem čekal asi trochu víc. Je sice fajn, že ve hře…
  • jones1240 Dispatch +16
    Napsal jones1240, 2 dny
    Když na Game Awards minulého roku byla oznámená hra Dispatch od tvůrců Tales from the…
  • Vivaldi Dragon Age: The… +16
    Dragon Age: The Veilguard
    Napsal Vivaldi, 18 dní
     Herní výzva 2025 - 6. Nekonečné Čekání K sérii Dragon Age mám veľmi silný vzťah a…
  • PRIVATE MARTIN Wolfenstein +16
    Napsal PRIVATE MARTIN, 25 dní
    Sú hry, ku ktorým sa človek dostane ako slepý k husliam a potom sú také, ktoré mu dlhé roky…
  • raisen Ghost of Yōtei +16
    Napsala raisen, 30 dní
    Nevím, jestli si v Sucker Punch řekli, že od Ghost of Tsushima uběhlo už řadu let, a tak by…