Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

< >

God of War

  • PS4 95
Po 50 hodinách v rámci možností a chuti dohráno - valkýry poraženy, draci osvobozeni, bossové zabiti, nejlepší armor "vygrindován" a vedlejší úkoly, až na jeden, udělány. Jo a také jsem se stala otcem, takovým, kterého se vlastní syn nemusí bát.

Severské prostředí mi hodně sedlo. Zatímco o řeckých (a římských) bozích a bájích se učí na školách, tak o těch severských ne. Proto jsem s radostí četla každý Atreův zápis o tom, co jsme na svých cestách potkali (a zabili). Jeho záznamy byly doplněny pěknými kresbami a tipy, jak se s nestvůrami bojovat. Prostředí každého světa, kterými jsme prošli, bylo něčím specifické. V jednom jsem se mohla kochat nádhernou přírodou, jindy jsem mrzla při pohledu na tamější podsvětí, pociťovala zmar a depresi v prokletých mlhách a cítila zápach síry a těžce se mi dýchalo v ohnivém světě. Ačkoliv z jiných her si snímky moc nepořizuji, zde mě krajinky a filmové záběry k tomu přímo vybízely.

Hra nenabídla epický příběh, tak jak je většinou chápán a jak ho nabídly předchozí díly. Úkol byl tak prostý, že by člověk čekal, že ho splníme někdy zpočátku, ale ono ne. Do cesty se nám postavili naštvaní severští bohové a začaly problémy. V průběhu mého putování jsem mohla sledovat vývoj vztahu mezi Kratem a jeho synem. Nebylo pro mě těžké se do role Krata vžít a vcelku úspěšně jsem ho roleplayovala pokřiky "Kam střílíš? Co zase děláš? Musíš se pořád ptát?". Ale tak hrozné to nakonec nebylo, Atreus se ukázal jako schopná vedlejší postava a ze začátku hry Kratovi i dost pomáhal. A jeho omračující šípy byly v některých situacích velmi silné a účinné.

K dabingu a zvukům obecně nemám nejmenší výhrady. To bylo zvládnuté na výbornou. Dovedností bylo na výběr plno, ale musím se přiznat, že jsem jich využívala jen pár, protože jsem nebyla schopná si v průběhu boje zapamatovat a účelně používat každou dovednost. Pocit z boje byl i přesto skvělý a případné dokončovací útoky uspokojující. Dost se mi líbily i runové útoky a jejich systém používání. Endgame hry, který mě většinou po dohrání příběhu nebaví, a tak se do hry už moc nevracím, mě bavil. Jen mi trochu přišlo, že v těch dalších světech je nevyužitý potenciál. Ale na druhou stranu to chápu, ta hra by byla obrovská a z časového hlediska i dost nákladná.

Na závěr dva zápory. Tím větším jsou trochu stereotypní nepřátelé, zvlášť tedy bossové. Tady bych čekala větší rozmanitost, i v těch jiných světech. A pak jeden menší, kdy mi někdy přišlo, že postava neudělala daný útok, i když jsem to tlačítko opravdu mačkala, takže místy bylo pro mě ovládání Krata takové nepřesné.

Hra mě fakt hodně bavila, ač jsem to moc nečekala. Věděla jsem, že to bude dobrá hra, ale že mě tak chytne, tak to jsem si nemyslela. Těším se na další díl a jsem zvědavá, jaké pokračování příběhu nám nabídne.

Pro: příběh, grafická a zvuková stránka hry, boje, prostředí, mýty, Mimir, Brok a Sindri

Proti: jednotvární nepřátelé, občas divné ovládání

+29 +30 −1

Death Stranding

  • PS4 100
Když vám řeknu, že tu mám hru, ve které nebudete dělat prakticky nic jiného než doručovat náklad z bodu A do bodu B, asi nezačnete skákat nadšením do stropu – nemáte-li slabost pro hry od SCS Software. Ani já nerozumím tomu, jak se tento koncept podařilo prodat producentům. Kodžima nějakým zázrakem zvládl udělat z fetch questů, v jiných hrách právem tolik proklínaných, zábavu non plus ultra. Nestačí hodit balík na záda a doběhnout na druhou stranu kopců. Musíte zvážit, kolik toho unesete, jak náklad rozložíte, abyste s ním nevymetli první škarpu, jestli vzít žebřík či dva. Cestu vám bude komplikovat složitý terén, nepřízeň počasí a bubáci.

Akce je tu jako šafránu a když už se naskytne příležitost, je lepší se jí vyvarovat. Otevřenými střety nic nezískáte, akorát si můžete zavařit. Na druhou stranu nutno říct, že obtížnost, i ta nejtěžší, je velmi benevolentní. Zahynete spíše nedopatřením, spíše pádem z útesu, než že by vás do hlubin stáhly ony věci nebo vás na druhý břeh poslal některý z místních gangů.

Tomu nahrává a za zvláštní pozornost stojí online složka. Když se vám podaří do sítě připojit novou oblast, objeví se v ní stavby jiných hráčů. Ty už tak snadnou obtížnost ještě ulehčí. K tomu také umí náramně zkazit dojem z hraní, když například narazíte na nesmyslný most uprostřed lesa, kde neplní žádný než exploatační účel, nebo vám ve vstupu do bunkru brání napřesdržku zaparkovaný truck. Jak už to totiž na internetech chodí, jsou plné trollů. Naopak zahřeje u srdce, že vaše výtvory mohou být někomu k užitku, že můžete jen tak přiložit ruku k dílu a doručit zásilku, kterou někdo jiný ztratil. I tak je nabíledni, že offline dobrodružství musí být úplně jiné kafe – rád bych si na něj někdy našel čas.

Kodžima je imaginativní typ, který se lépe vyjadřuje obrazem než slovem, a tak se na každou další cutscénu netěšíte ani tak proto, co se v ní bude říkat, ale co se v ní bude ukazovat. Tomu jde naproti engine Decima, který je nekompromisní, když dojde na počítačovou animaci, mimiku obzvlášť. Vezmu-li v potaz, že se vše odehrává v reálném čase na šest let starém hardwaru, nezbývá než smeknout imaginární klobouk.

Zápletka je celkem jednoduchá. Jestliže se někteří báli překombinovaného děje, samoúčelných zvratů, tak mohou být klidní, Kodžima dává přednost jasnému sdělení, které, pravda, opakuje do zblbnutí. Hůře jsou na tom dialogy, ty šustí papírem, postavy plkají, všudypřítomný patos je místy těžké ustát, aniž by vám nezaškubaly koutky, a neustálého proklamování let’s make America whole again se jeden dříve či později přejí – paradoxně američtější hra než hry americké. Doprovodné texty, obvykle v podobě e-mailů, ve kterých vás místní bez přestávky ujišťují, že jste extratřída a že by si bez vás ani zadek neutřeli, celkový dojem zrovna nevylepšují.

Přes všechny nedostatky je Death Stranding výjimečným zážitkem, ve kterém házíte po nepřátelích své exkrementy, a přitom se tváříte smrtelně vážně, zážitkem, který nedovedu k ničemu přirovnat. Žasnu, že něco tak neortodoxního, papírově nudného se podařilo dotáhnout do úspěšného a navýsost zábavného finiše. Kodžima, jak příhodné, prošlapal cestu, po které se mohou ostatní směle vydat. Za sebe posílám sto tisíc lajků, nemůžu jinak, a teď prosím ten horor, který strachy nedohrajeme, jo?
+29

The Witcher 3: Wild Hunt

  • PS4 100
Tak jsem se konečně odhodlala k napsání komentáře. Nebudu se zdržovat popisováním hry a jejích mechanik, protože ostatní to již udělali mnohem lépe než já, a upřímně řečeno to snad ani nikoho pořádně nezajímá. Tenhle komentář se bude sestavovat z mých dojmů a jednoslovných poznámek, které jsem si zapsala během hraní.

Začnu úplně od začátku, a to tím, že před tím, než jsem si vůbec hru zapnula, jsem přečetla všechny knihy. S tím, že The Witcher 3 není kánon, jsem chtěla mít přehled o tom, z čeho vlastně vývojáři čerpali a jak s tím naložili. Přestože teď můžu říct, že hře samotné jsem úplně propadla (taky aby ne, když jsem u ní strávila k dnešnímu datu 102 hodin a 57 minut), samotné řešení příběhu a závěr hlavní dějové linky základní hry, mě moc neoslnil. Zvláště proto, že se vývojáři snažili tak nějak dovysvětlit závěr Paní jezera, který vysvětlovat moc nepotřeboval, anebo spíš by měl být ponechán tak nějak otevřeně. Já věřím tomu, že v závěru knih Geralt s Yennefer oba zemřou a Ciri jim udělá jakéhosi převozníka na onen svět. Sama se pak vydá na cestu časem a prostorem a příběh o svatbě a žili šťastně až do smrti je jen falešný závěr příběhu, který vypráví ostatním. Zní to totiž líp než to, co se opravdu stalo. Tudíž jak příběh navazuje ve hře, mi prostě nesedí. I tak bych ale doporučila si knihy přečíst před tím, než člověk začne hrát. Setkávání se se známými postavami a místy rozhodně prohloubí zážitek z hraní.

Tak teď už k mým poznámkám. Úplně první zní takto: Vesemir vypadá jak Qui-Gon Jinn. Myslím, že to samo o sobě mluví o tom, jak hluboké ty moje poznámky jsou.

Další můj poznatek se váže asi k nejdůležitějšímu prvku hry, tj. Geraltovi vousy. Ano, posílala jsem rozčílené zprávy několika lidem, když Geralta ten blb u Emhyra oholil. A taky jsem hned vztekle googlila, jak vousy získat zpátky. K mé úlevě prostě časem narostou, a já byla vděčná vývojářům za to, že mysleli na detaily.

To se bohužel ale trochu vyvrátí v mé další poznámce, která si stěžuje na velikost textu. Mám 43" televizi přivrtanou celkem vysoko na zdi a měla jsem co dělat, abych přečetla absolutně mrňavý text. Kvůli tomu jsem místo polského dabingu musela dát anglický, protože kdybych měla číst i titulky, tak bych si asi v procesu vysloužila brýle. Bohužel text všude okolo jsem musela přežít v té miniaturní formě. Když jsem se snažila najít řešení, tak jsem se akorát dozvěděla, že ta verze na kterou jsem koukala já, byla už zvětšená verze toho, co tam použili předtím. Tak fakt nevím, ti s konzolí asi musí sedět půl metru před obrazovkou, a ještě mít v ruce lupu. A to říkám jako někdo, kdo nemá problémy se zrakem.

Můj čtvrtý zápisek chválí změnu oproti předchozím dvou hrám, specificky to, že se Geralt po tolika letech konečně naučil nejen plavat ale i skákat. Konečně nemusím obcházet každou větší louži a o trochu vyšší obrubník. K tomuhle se ještě váže to, že Geralt má konečně Klepnu a pohyb po mapě je mnohem jednodušší a zábavnější. I když po pár questech, které se skládají ze závodu na koních jsem zjistila, že s navigací koní na PS4 jsem na tom stejně hrozně jako třeba s auty v Uncharted. Díky mnohem flexibilnějšímu pohybu jsem se ale třeba ve Vranohradu dostala na půdu jedné budovy, kde jsem našla mrtvolu nějakého chudáka. No, a ještě většího chudáka proto, že se k němu zřejmě neváže ani žádný quest.

Další poznámka zní: pocit že dělám chyby, ale nelituji. Ok, tak to už teď nevím přesně, co jsem tímto myslela, ale předpokládám, že se to váže asi k rozhodnutím, které zaklínač musí udělat. Ty mi totiž kolikrát přišly celkem rozporuplné, žádné přímočaré dobrá, neutrální a blbá. Což je rozhodně k plusu, a akorát to vybízí k návratu po dohrání.

Záznam, který stojí za zmínění je můj pocit z Gwintu. Ten mě prostě a jednoduše nebavil. Jako samostatná hra je to určitě fajn, ale jako hra ve hře, ke které se váže množství vedlejších questů, tak to mě to moc nebavilo. Oproti pokerovým kostkám, Gwint je celkem časově náročný, a hlavně nad ním musí člověk přemýšlet. A já po tom, co jsem rozsekala nějakou obludu, fakt nemám rozpoložení na strategickou hru.

Poslední záznam před tím, než jsem se tak ponořila do hry, že už jsem žádné poznámky nepsala, je stejně tak důležitý jako ten první. A toto mám v paměti živě. Tak si tak Geralt klusá v hlubokém lese a zničehonic na mě vybafne lišaj. Tenhle zážitek mě vyděsil asi nejvíc z celé hry.

Potom už jsem se věnovala hlavně hře a na nějaké poznámky jsem neměla čas. Získala jsem podle mého ten nejlepší ending, Ciri se stane zaklínačkou. A tohle závěr mé dosavadní cesty s Geraltem. Ke hře se určitě nejednou vrátím a v tomhle momentě mi ještě zbývá pořádná řádka vedlejších úkolů. Protože jsem se vyhýbala spoilerům jako čert kříži, to, že The Witcher 3 je závěr trilogie jsem se dozvěděla až nedávno. Trochu mi to zlomilo srdce. Ano, dává to smysl, skončit se má v nejlepším, ale přece jen bych si přála další díl. Možná se ale poštěstí a jednou budeme hrát třeba za Ciri. Takže končím tenhle komentář otázkou: co s (herním) životem po zaklínači?

Wanna hear a limerick?
Sure.
Lambert, Lambert - what a prick.
Not bad.
+29

Kingdom Come: Deliverance

  • PS4 90
Čechy krásné, Čechy mé, je nekonečnou slastí se po Vás projíždět na koníčku, navštívit Sázavský kostel, pokecat s mnichy o všech těch malých neřestech a poslouchat to krásné české hospodské tlachání. I proto, a možná právě proto je Kingdom come: Deliverance pro mě masterpiece. 180 hodin jsem zde strávil a nelituji ani vteřiny (hráno na první dohrání na Hardcore mód i se všemi DLC). Jindrova výprava působí velice sympatickým dojmem, kdy se z obyčejného prosťáčka vypracujete na rytíře, kterého znají a vítají v každé vesnici. Na první pohled přitroublý trumbera Jindra se tak z pitomce v povlíkačkách stane váženým rytířem v zářivé zbroji.

Celá hra působí sympatickým oldskůlovým kouzlem, ať už je to pomalejší templo celé hry či tím, že Vás hra nevede přesně za ručičku, kde, co a jak. Příkladem budiž, že pokud v rámci questu bylo třeba přečíst něco z knížky, tak jste onu knížku opravdu museli přečíst a využít informace z ní ke správnému zvolení odpovědi. Krásně malovaná mapa či zpracování inventáře Vás přinutí zas a znovu si pročítat historické události či informace, jak to tehdá ve středověku chodilo. Rovněž skyrimovské zvyšování úrovně podle toho, kterou činnost více používáte působí svěžím dojmem. Hrál jsem Hardcore verzi, tak mohu potvrdit, že nejvyšších úrovních v některých činnostech jsem vskutku dosáhl až ke konci hry.

Příběh se celkově jeví jako klišovitý, leč některé questy stojí za to. Ojedinělým úkazem je tak například exkurze v Sázavském klášteře i se všemi neduhy s mnišským životem spojenými. Přímo legendární je však quest či setkání s farářem Bohutou. Mám dojem, že pokud si na smrtelné posteli budu moci vzpomenout na jednu jedinou cutscénu z mé historie hraní všeho možného, tak to bude ta s Bohutou. Tolik vtipu a radosti zakomponovat do asi 10-minutové sekvence se jen tak nepodaří už nikomu. Na konci však příběhu dochází dech, ale zato se dočkáte nečekaného konce.

Samostatnou kapitolou jsou pak jednotlivé mezihry. Proč už někoho nenapadlo dříve takto zpracovat alchymistické řemeslo? To je otázka, která Vám ihned vyvstane na mysli. Pointa jednoduchá, stačí sehnat recept s přísadami a postupem a pak si vše připravit na alchymistickém stole správným přidáváním přísad, rozdmýcháváním ohně, drcením ingrediencí a následnou destilací. Jednoduše geniální, geniálně jednoduché. A v momentě, kdy Vás to přestává bavit, tak se naučíte perk, že se lektvary budou míchat sami. Och, sladké. Zajímavé a krkolomné je rovněž páčení zámků, se kterým jsem však potíže na neměl jako ostatní uživatelé. Ono vylepšování jednotlivých dovedností ala Skyrim rovněž přijde k duhu, bez patřičného tréninku ani toho králíčka nevykucháte.

Soubojový systém mi snad jako jediný aspekt této hry moc moc nesedl, snad proto, že jsem hrál na Hardcore, jsem nebyl moc schopen provést na oko zdánlivě jednoduchá komba či dostatečné množství perfektních protiúderů. Celkové pojetí souboje mi přišlo dosti neestetické, neohrabané, ač přiznávám, že vypadalo přinejmenším realisticky. Samostatnou kapitolou jsou pak souboje v hromadných bitvách, které působí tak nějak komicky. Jako by každá bitva čekala na Vás, až nějakým způsobem zasáhnete či rozdáte patřičný počet úderů. Zaměřování na jednotlivé oponenty je poněkud neintuitivní, ne vždy Jindra zaměří toho nejbližšího nepřítele, kterého bych čekal, že zaměří, pokud mám palcát v ruce. Střelba z ruku bez zaměřovače má své kouzlo nechtěného. Výše zmíněný králíček Vám uteče nespočetněkrát než ho dáte konečně na rožeň.

Co se týče grafiky, tak jsem byl nadmíru spokojen. Zpracování české krajiny je velmi hodnověrné, malebné české vesničky, potůčky a lesy vypadají tak, jak ve skutečnosti. Líbilo se mi zpracování cest, bláta, louží atd, o to méně však doskakování textur na PS4 či chodící hlavy bez těla. Animace postav spíše na průměrné úrovni, několik Jindrových gest během jeho rozhovorů si však zapíšete do paměti (např. varovné zvednutí obou rukou působí komicky).

Těším se na pokračování, byla by škoda nevyužít veškerého středověkého potenciálu a zkušeností a nevytvořit třeba trilogii o trampotách rytíře Henryho, údatného reka z Čech.

Pro: Farář Bohuta, některé skvěle napsané questy, alchymie, zvyšování úrovní praxí v dané činnosti, inventář, historické detaily, zpracování krajiny, Farář Bohuta a ještě jednou Farář Bohuta.

Proti: Otravné zasekávání koně o překážky, příběhu na konci dochází dech, soubojový systém a zaměřování v hromadných bitvách, nerespektování oblečení, co máte na sobě v některých cutscénách, strašlivé doskakování textur na PS4.

+29

The Evil Within

  • PS4 70
Očekávání byla jasná. Kombinace Resident Evil 4 a Silent Hill 2. Nic většího, nic menšího. Hlavním tahákem The Evil Within je jistě jméno Shinji Mikamiho, který sliboval návrat ke kořenům survival hororu a, nutno přiznat, že svému slovu dostál.

Připravte se na nedostatek lékárniček, minimum munice a hromady nepřátel. Většina z nich je navíc dosti agresivních a zběsilý sprint často bývá jedinou možností postupu vpřed. Do cesty se vám postaví mnoho druhů všemožných potvor a úspěšné překonání každé z nich vyvolá euforii doprovázenou strachem z další chodby.

Nikdy nelze odhadnou, co se skrývá za dalšími dveřmi. Napětí se dá krájet. Pravidelné návštěvy sanatoria, sloužícího jako save point, naskytnou jedinečný zážitek. Určité momenty (pole slunečnic) se zapíšou do paměti tučným písmem. Z hlediska hratelnosti a atmosféry nelze mnoho vytýkat.

Horší jsou ostatní složky hry. Všechny postavy jsou suché a nudné. Příběh je chaotický, jeho vyústění nedostačující. Ono, poslední dobou hojně využívané, vyprávění ve stylu „hádej, milý hráči, co se vlastně děje“ začíná už být únavné. Dva černé pruhy na okrajích obrazovky značně iritují, zvláště ke smůle těch s menším monitorem/televizí. Hudba je nevýrazná a poslední boss neuspokojující.

Zlo Uvnitř je tak hybridem, neříkám paskvilem, výše zmíněných RE4 a SH2. Nabízí fortelnou, chvílemi frustrující, zábavu na slušných 15 hodin.

Pro: atmosféra, hratelnost, klasický survival, nepředvídatelnost

Proti: příběh, postavy, poslední boss, nevýrazná hudba, "černé pruhy"

+28

Kingdom Come: Deliverance

  • PS4 70
Jakožto Čech jsem se pokusil na KCD dívat nezaujatě (protože soudě dle komentářů a jejich hodnocení se to místním nejspíš moc nedaří) a snažil se z dobrodružství v českých luzích a hájích vytěžit maximum. Je třeba zmínit, že jde u mě o PS4 verzi, takže je možné, že moje zkušenost se od toho odvíjí víc, než od PCčkářů.

I když vám po začátku hra řekne, že to se dělá tak a tamto onak, zbytek je ryze na vás. První bitka je osina v prdeli, páčení zámků jakbysmet a zorientování se v boji je kvůli jeho unikátnosti dosti obtížné. Musíte proto tyhle věci opakovat a potom vás za to hra odmění, což je fajn, i když v některých dovednostech to chlapci úplně nevyladili. Zámků je víc těžších než lehčích, moje mrtvá babička drží luk pevněji než Jindra a plížení jsem vzdal hned. U obrovské většiny aktivit je nutná trpělivost, což po chvíli v některých směrech vzdáte a začnete Jindru cpát konkrétním směrem zloděj¬/all-in/ukecaný nebo co já vím. Není to ale na škodu, protože při dalším průchodů prostě změníte vývoj postavy a hru projedete zase o něco jinak. Vylepšování dovedností stylem „dělej je a budeš v nich lepší“ chválím.

Co se postav týče, je to o něco horší. I když je Hanuš takový správný buran, Fricek s Matušem dementní kámoši a podobně, tak k nim nikdy moc nepřilnete. A o romantické lince nemluvě. Takže nám to musí zachránit Jindra a abych se přiznal, mě se ten vidlák líbil. V jistých věcech je prostě tupý, v dalších překvapí selským rozumem a umí i popichovat. Není to sice Geralt, Nathan Drake nebo Pagan Min, ale řekl bych, že docela pěkně odráží českou povahu, což jako Čech oceňuji dvojnásob. S dabingem jsem spokojený a kdyby český nikdy nebyl, srát mě to nebude.

Jenže co s příběhem, když v ději přilnete jen k Jindrovi? No, vázne to, ale to lze čekat, když je příběh čerpán ze skutečných událostí a ne z nějaké epické fantasy předlohy. Na své komorní poměry jde o fajn detektivku s pár zvraty a s několika zajímavými misemi. Klášterní mise měla dobrou ideu, stačilo by jen povolit pohyb po chodbě hoďku před další činností, aby vás nesrali ti „Bratře…“ mniši. Chlastačka s farářem nebo lockpickování „koňské prdele“. Hodně lidí údajně brečí z konce, což uznávám, na Oscara to nebylo, ale neslo se to celé v komorním minimalistickém duchu.

Graficky hra pohladí mnohem více krajinou a vesnicemi než ztvárněním postav. Starší hry mají lepší modely charakterů, ale to je kvůli nedostatku prostředků. Navíc se textury mnohdy velmi pozdě načítají a o to více tím trpí xichty postav, které už tak nejsou žádný top notch. Nevyhnete se ani problikávání textur v inventáři, chybějícímu sedlu nebo dokonce hlavě, což je alespoň vtipné.

A teď hlavní nedostatky. KCD samotné je nadprůměrná hra už ve svém základu, protože nabízí dobrý bojový systém a mechaniky obecně, jenže se to neobešlo bez hromady bugů. Mě osobně nejvíc dojebal bug, kdy jsem nemohl dokončit příběhovou misi s farářem Bohutou. Hrál jsem v domnění, že se to nějak spraví, tak jsem nahrál x dalších hodin. Nakonec jsem svůj herní progres musel vrátit asi o 8 hodin zpět. Dále, a to nevím jestli je PSkem, ale spaní, cestování či čekání trvalo čistého času tak 3 hodiny. Ten váš démonický kůň není schopný projet křáčkem a vikáře jsem nemohl poslat do prdele jednoduše proto, že jsem měl bugnutou čekací scénu. Chápu, že Vávra řekl „Jsou tam bugy, sorry jako“, ale z tohoto důvodu prostě nemůžu dát 80 %.

Z toho co píšu se zdám jako ubrečená holka, jenže když celou dobu cestujete pomaleji po 4 na koni než Zeman po 2, tak to prostě požitek ze hry znechutí. Nahrání savu několik hodin zpátky taky nepomůže a když se snažíte projet bugnutou misi 3 hodin taky nepomůže. KCD je v základu čistě nadprůměrná hra s prostým příběhem a postavami, jedinečnými mechanikami a vidíte, že je dělaná ze srdce. Po herní stránce pýcha v českém herním průmyslu, po technické stránce brání v maximální užití si jí. Třeba to za rok bude pecka a já pak nebudu otálet zvednout hodnocení na zasloužených 80 %.

Herní výzva 2018 - V zemi nikoho

Pro: Jindra, soubojový systém, herní mechaniky, skrytý český dabing, krajina, děláno srdíčkem

Proti: Bugy, bugy, bugy, chvíli trvá, než se do toho dostanete

+28 +29 −1

Days Gone

  • PS4 --
Vybalím to rovnou - Days Gone je v současné chvíli moje nejoblíbenější exkluzivita pro PS. Oregonská atmosféra post-apo se survival horor prvky zombi her, otevřený svět a opravdu detailní level-design, co bere dech. Ať už to jsou interiéry honosných dřevěných chatek nebo výhledy na zasněžené vrcholky hor, kochat se je čím a rozhodně to neomrzí.

Za denního světla moc zombíků (resp. freakerů, jaxe jim tady říká) nepotkáte, ale stačí trocha oblačnosti, deště nebo rovnou tma a začnou se rojit jak mouchy. Jedním z hlavních lákadel jsou samozřejmě hordy, které působí přesně tak, jako ve všech trailerech. Hrozivě a kurevsky nebezpečně. Přes den tráví čas uvnitř jeskynních komplexů, ale v noci vylézají ven a pohybují se na předem daných místech mapy. Prakticky není možné je ustřílet, musíte využívat okolí, výbušniny a vábničky, abyste jejich počet postupně redukovali. Hra si pamatuje množství zabitých freakerů z každé hordy, takže se nemusíte bát souboj opustit a vrátit se později.

Je tady ještě jeden unikátní druh nepřátel - "newts". Malé děti, které se separovaly od dospělých jedinců a žijí sami v malých skupinkách, povětšinou na vyvýšených místech. Neútočí, pokud je nevyprovokujete nebo se nedostanete moc blízko. Koukají z dálky a čekají. Vystrkují hlavičky přes okraj střech a když na ně zamíříte zbraní, schovají se.

Ačkoli těch zdravých entit je tady poskrovnu, o to aktivněji ovlivňují dění kolem. Srnka na sebe strhne pozornost útočící skupinky freakerů, smečka vlků se může připlést do vaší přepadové akce tábora nájezdníků a následné výstřely na sebe nalákají další freakery, přičemž vy jen z dálky sledujete všechen ten shitstorm. Nebo využijete rovnou celou hordu, kterou na motorce navedete přímo do nepřátelského tábora. I s medvědem, který šel zrovna kolem...

Jsou tady místa s trvalou sněhovou pokrývkou, ale stejně tak se může stát, že se pohybujete zatravněnou krajinou, začne sněžit a v reálném čase vše kolem pokryje sníh. A ten začne po chvíli zase tát. A na to reaguje i oblečení, které vlhne. A vůbec to počasí je tady celkem fajn.

DS rozhodně má svoje vrtochy a není jich málo. Občas zahapruje respawn, občas to nedává AI, kamera je dost neposedná, při rychlých přesunech krajinou dochází k frame dropům a těch glitchů taky není málo. Ale stále se bavíme o větší odladěnosti, než měly při vydání jiné AAA hry, které to v recenzích za svůj stav tolik neschytaly.

Jasně, náplň některých questů může být pro někoho frustrující a generická, stejně jako časté vracení se do již prošmejděných míst. Mně to nestihlo začít vadit, protože i když zachraňujete dvacátého rukojmího, zachraňujete ho z unikátního a krásně nadesignovaného místa, které je radost prohledat.

Rád bych si ale zanadával na sniperky, které jsou over-powered a stojí směšně málo kreditů. I ty nejsilnější nepřátele zabijete na jednu ránu do břicha, což prakticky smazává rozdíl mezi těžkooděncem a obyčejným freakerem. Likvidujete tábory lupičů na obrovské vzdálenosti, takže nepotřebujete ani tlumič. A ten tam máte taky! Prostě mít na zádech odstřelovačku s názvem .50 BFG (true story) ze hry odstraňuje jakoukoli výzvu ze soubojů. Pokud to nejsou souboje s hordou freakerů.

Nebo ta proklatá vysílačka... Hovory jsou otravné, často mi někdo volá pár vteřin poté, co od něj odejdu a již jsem opustil kemp nebo v naprosto nevhodnou situaci. Deacon sice zrovna vyprazdňuje zásobník do smečky vlků, ale to mu nezabrání si pokecat. Navíc dabér Deacona razantně přehrává a spousty situací vyznějí z jeho hlasu naléhavěji, než ve skutečnosti jsou.

DG není napsaná úplně blbě, postupně se dozvídáte detaily ohledně nákazy a retrospektivně sledujete život Deacona před tím, než šlo všechno do hajzlu. Odhadem mi hraní zabralo slušných 60 hodin a to ještě nechybí bohatý a zábavný obsah po dohrání. Samozřejmě to není nic menšího, než likvidace všech hord, kterých je tady několik desítek. Zároveň narazíte na jeden slušný zvrat, pro který rozhodně stojí ve hře ještě chvíli pobýt...

Hodnocení: ✰✰✰✰✰
+28

The Last of Us

  • PS4 90
Je to zvláštní, jak si mě The Last of Us dokázal rychle získat. Příběh je na dnešní poměry neskutečně prostý, jednoduchý a pomalý. Na nic si nehraje. Žádná teatrálnost nebo superhrdinové zachraňující svět. Vlastně ani žádné zásadní příběhové zvraty se nekonají. Přitom o adrenalin není ve hře nouze. Zvlášť v nečekaných situacích, které přicházejí z ničeho nic, když to vůbec nečekáte. Jako ve skutečném životě. The Last of Us opět dokazuje, že aby příběh zaujal, nemusí pokládat moře záhad a mít zamotaný děj, ve kterém se nikdo nevyzná. Stačí pár dobře napsaných charakterů a důraz na lidskost se vším, co s sebou přináší. Jejich minulost, vztahy, osud a jak jejich náročná cesta skončí, mě hodně zajímalo. Celou dobu jsem měl potřebu být s nimi, pomáhat jim v jejich boji o holé přežití. Provést je temným zatuchlým doupětem plným nakažlivých spor a smrtících clickerů. Prošmejdit každý dům a místost a doufat, že najdu aspoň pár vzácných nábojů. Projít s nimi světem, kde zůstali na všechno sami a kde parťák má větší cenu než cokoliv na světě.

Pro: rukopis Naughty Dog a vše, co s tím souvisí

Proti: často se opakující stejné rébusy, občasná repetetivnost v lokacích a soubojích

+28

Shadow of the Colossus

  • PS4 80
Přestože má Shadow of the Colossus své mouchy, právem patří mezi nejzajímavější a nejkultovnější počiny na poli videoher. Hra totiž chytne za srdce hned na začátku díky úžasné hudbě a tajuplnému příběhu s minimální narací a dýchne na hráče svou zvláštní, až melancholickou náladu a atmosféru.

V liduprostých planinách plných rozvalin pak hlavní hrdina hledá a zabíjí kolosy, protože je to pro něj jediná možnost jak oživit svoji lásku. Jenže kdo je onen hrdina a kdo je ta dívka? Stojí ona za to? A co kolosové? Vždyť většina z nich působí mírumilovně. A co ta entita, která k hrdinovi promlouvá v chrámu? Jaké jsou její záměry?

Souboje s kolosy jsou často epické a dechberoucí. Každý kolos je jiný, na každého platí jiná taktika. Ve výsledku jde hlavně o nalezení cesty, jak se na kolose dostat a najít jeho slabý bod. Souboje s některými jsou snadné, najdou se ale i tací, kteří dokáží pořádně zatopit. Pak dokáže být hra i značně frustrující, protože opakovat stále dokola ten samý úkon může být únavné.

Nejúžasnější je na hře každopádně atmosféra a hudba. Hudba patří mezi to nejlepší, co jsem kdy ve hrách slyšel. Už jen song z prologu stojí za poslech. Atmosféra je unikátní, i díky hudbě zaleze pod kůži pocit z opuštěného světa.

To, v čem Shadow of the Colossus zrovna neexceluje je ovládání a kamera. Kamera se snaží být filmová, ale často se natočí tak blbě, že hráč vidí buď koňský zadek či kus skály. Špatně se díky ní ovládá i jinak nádherně naanimovaný kůň, u kterého se divím, že během mého hraní nedostal otřes mozku, protože jsem se s ním snažil prorazit asi všechny skály ve hře.

Shadow of the Colossus je unikátní počin, který stojí za vyzkoušení. PS2 ani PS3 verzi jsem nehrál, takže jsem za tento remaster rád.

Pro: Hudba, atmosféra, skvělé souboje s kolosy, zajímavě pojatý příběh

Proti: Kamera, ovládání, občas lehce frustrující

+28

Heavy Rain

  • PS4 90
Málokdy se stane, aby hra smazala hranici mezi vlastním duševním rozpoložením, počasím, které se odehrává za oknem a klimatem ve hře samotné. Zatímco v mém životě se nejedná o nejšťastnější období a za oknem se podzim rozhodl vyřádit, ve hře Heavy Rain jsou na tom téměř všichni zúčastnění ještě hůře a za krk jim prší takřka nepřetržitě. A mně se před očima začíná odehrávat nervy drásající příběh, o kterém už těsně po dohrání vím, že ho nikdy nezapomenu.

Ať už jsem totiž v kůži Ethana, Scotta, Normana nebo Madison, dýchal bych za ně a při jakékoli krizové situaci jsem nervózně poposedával, jen jsem vycítil sebemenší nebezpečí. Při infarktových momentech, kdy mi bylo jasné, že jde zúčastněným dokonce o život, jsem pak ovladač div nerozmačkal. Tímto tak děkuji všem vývojářům za to, že právě ovladač nemusí být trvale připojen ke konzoli, protože by jak ona, tak ovladač (tak nejspíš i televize) přišly k nenapravitelným úrazům.

Napínavých chvil, kdy je potřeba zařízením otáčet, hýbat, divoce střídat tlačítka nebo ho div ne házet do vzduchu, když se kdokoli z charakterů pokouší něco rozbít či někoho přeprat, je totiž vlivem pravé chladné detektivky hodně. Ne náhodou jsem si na mnoha místech vzpomněl na můj milovaný Fahrenheit. Heavy Rain se sice zcela vyhýbá nadpřirozeným prvkům, ale náturami jednotlivých postav je svému předchůdci podobný, byť posouvá model interaktivnosti někam úplně jinam. Míst, která ovlivňují příběh a naprosto zásadně mění jeho vyústění, je totiž požehnaně a co je nejhorší - častokrát nejdou poznat. Kdo by například tušil, že když těsně nestihnu z počítače získat potřebný údaj, zcela zásadně to změní osudy JINÝCH postav v samém závěru. Ten šok, když mi došlo, že to a ono se mělo udělat tak a tak, má za následek zaryté přesvědčení, že si hru v dohledné době zahraji znova s pokud možno šťastnějším koncem. Ať jsem se totiž snažil, jak chtěl, a měl jsem pocit, že bych mohl směřovat k happyendu, nebylo mi (respektive nebylo jim) přáno.

Konkrétní osudy postav: Ethan s Madison se sice dali dohromady, ale protože Madison nestihla včas zjistit konkrétní adresu, tak sice přežila, ale Ethanovi na onom místě nepomohla. Ten zachránil svého syna, ale následně umírá pod policejní palbou. Madison následkem toho propadá nespavosti a zhoršeným halucinacím. Scott žije, ponechám svým myšlenkám a hříchům (největší paradox, který jsem dopustil). Norman bohužel zemřel přibližně ve třech čtvrtinách hry během (dle mě dost náročné) rvačky na vrakovišti a jeho neúčast ve hře, byť není znát na logice příběhu, byla bohužel znát na dynamice střídaní jednotlivých prostředí

Na konci mi tak zůstává husí kůže po celém těle. Vzhledem ke škále emocí relativně střídmé výsledné hodnocení můžu připsat občasnému rozčarování z toho, že v rychlosti a "rozklepanosti" psychiky některých postav není jasné, jestli mám zobrazené tlačítko držet nebo do něj bleskově začít bušit - a tím pádem pak došlo k nejednomu zděšení z možných následků zkaženého QTE. Případné zvýšení je v plánu po opětovném hraní a dostavení se totožných pocitů.

Pro: Jeden z nejsilnějších příběhů, které jsem kdy odehrál, fenomenální vývoj postav, nezaměnitelná atmosféra

Proti: Matoucí ovládání ve vypjatých chvílích, nutnost opětovného hraní pro docenění komplexnosti

+27

Kingdom Come: Deliverance – From the Ashes

  • PS4 50
Za málo peněz, málo muziky.

Tak by se dalo shrnout DLC, kde stavíte vesničku pomocí dialogových nabídek s mistrem stavitelem. Na jednu stranu není moc na co nadávat, protože DLC je přesně o tom, co slibuje popisek u hry. Nic míň, a bohužel, ani nic víc.

A je potřeba zmínit, že jsem DLC hrál po dokončení hlavní dějové linky, což asi může za můj, spíše negativní, zážitek.

Hořkost z faktu, že DLC nenabízí žádné nové questy, ve mně zůstala po celou dobu. A to hlavně proto, že se nádherně nabízí možnost například přijmout úkol od řezníka, abyste měli levnější maso, nebo kde by s každou postavenou budoovou vznikl nový quest s ní související (něco jako Vice City). Takhle jen stavíte budovy a je to trochu nuda.

Bohužel samotná náplň DLC je zdlouhavá a nudná. Pokaždé musíte přiběhnout na místo, kde se budova postaví, pokaždé si musíte vyslechnout ten stejný dialog - a to i v případě vylepšení. Je hodně komické, když se Jindra ptá, jestli se fresky v kostele budou malovat v kostele. Ne asi, v pekárně. A pokaždé se objeví nápis "o pár dní později" ačkoli svět kolem vás stojí (max. se změní denní doba).

Docela dost tohle DLC zamává s ekonomikou ve hře. Předpokládám, že je vázané hlavně na HC mod, ale něco mi říká, že i tak se člověk bude nakonec topit v penězích. Což, na druhou stranu, asi nevadí, když je člověk rychtářem, měl by z toho něco mít!

Chválím soudy, ačkoli herně nic nepředávají, ale aspoň jsem se za svých 250,- zasmál.

Umím si představit, že bych si DLC užil mnohem více v rámci původní hry a pokud bude čas, rád si to někdy zkusím i s hardcore modem. Ale takhle je to pro mě spíše zklamání, se kterým se pne i absence detailů - jakto, že mě moji poddaní zdraví "Ahoj Jindro." místo "Pane rychtáři." ? Proč nemohu do Přibyslavic pozvat skalické žebráky z Ratají, když pro ně primárně byla vesnice postavena? Jak je možné, že díky dřevorubcům postavím kamenný most? Co proboha znamená sušený salám? Vždyť salám je už sušené maso. Samé otázky.

A i tady se nachází "otevřený" konec s případným rozšířením vesnice. Protože takhle máte jen řemeslníky a žádné obyvatele, to by mě zajímalo, kdo by do takové prdele jezdil dělat kšeft :) a ještě se vrátím k chybějícím povozům - zrovna tady jejich absence vynikne, protože se neustále mluví o tom, že do Přibyslavic něco dovážíte, ale v celém světě KCD nepotkáte jediný povoz.

Pro: je fajn mít vlastní dům a hlavně, je fajn mít alchymistickou laboratoř takhle blízko cestovního bodu, soudy jsou zábavné

Proti: chybí detaily, náplň je nudná, stavění se brzy zají, po dohrání hlavní dějové linky nemá DLC příliš smysl

+27

Detroit: Become Human

  • PS4 85
Detroit je až nečekaně impresivní kus videoherně filmové práce. Vyniká hlavně v kontrastu s velmi nudným Beyond, který jsem hrál několik měsíců zpět a měl docela problém se jím vůbec prokousat. S Detroitem jsem ten problém neměl - až na jednu či dvě výjimky mě zde bavily všechny kapitoly, děj mě hnal kupředu, postavy mě bavily znatelně více. A samozřejmě na scénáři Detroit stojí (a ano, padá), protože se opět jedná o interaktivní film - zajímalo by mne, zda ještě někdy Quantic Dream udělá "tradiční" (jako kdyby na Omikronu bylo něco tradičního) hru ve stylu Nomad Soul.

Detroit je rozdělen do tří, převážně na sobě nezávislých, dějových linií. Nejslabší je ta Markusova - to je ten hlavoun na box cover artu hry (mimochodem asi nejhnusnější cover co jsem za posledních 10 let viděl, gratuluji marketingovému oddělení). Markus přitom začíná velmi slibně - vyloženě jsem si užíval starání se o zestárlého Lance Henriksena v jeho luxusním domě. Pak se ale stanou jisté události (typicky po Cageovsku přepálené) a z Markuse se stane vůdce povstání androidů, včetně všech klišé, které si při pomyšlení na toto téma dokážete představit. Ale i tak mě jeho linka víceméně bavila, má vcelku spád a navíc, Detroit je neskutečná eye candy podívaná. Zpracování postav i prostředí je tu naprosto excelentní po všech stránkách. Soundtrack nijak nezaostává - až do té míry, že každá postava (a její dějová linie) dostala vlastního skladatele s vlastním stylem a tedy i atmosférou.
Druhá dějová linie se točí kolem Kary - to je ta androidka z velmi povedeného technologického dema PS3. Kara se jen snaží postarat o dítě jí svěřené do péče a utéct do Kanady. Tato linka je mnohem komornější, ale Kara mi byla sympatická a jako celek tuto linii hodnotím kladněji. Jen škoda toho twistu s Alice, doufal jsem že si to Cage odpustí....
Nejlepší postavy v Detroitu jsou ale Connor a jeho lidský parťák Hank, hraný legendárním Clancym Brownem (znáte jistě ze seriálu Carnivale - pokud jste neviděli, napravit - a jisté insignifikantní hry z roku 1997 od malého studia Black Isle). Samozřejmě, nedá se popřít, že ani zde se Cage nevyvaroval všemožných klišé (Hank nemá rád androidy, v minulosti přišel o syna, má sebevražedné tendence..), ale zpracování je kvalitní a postavy charismatické.

Čeho si na Detroitu cením nejvíc?

1) celkové zpracování světa budoucnosti. Ne všechno tu dává smysl a občas je potřeba zapnout tu starou dobrou funkci "suspension of disbelief", ale i přesto Detroit nadhazuje slušnou sadu otázek o budoucnosti lidstva, aniž by působil přespříliš kazatelsky (jak říct preachy?).

2) Neskutečný důraz na tu starou mantru "choices and consequences". Opravdu jsem měl pocit, že téměř každá volba kterou dělám, má smysl a bude mít nějaký následek. Davida Cage už asi štvalo, že tenhle aspekt v jeho minulých hrách spousta lidí odignorovala, takže zde prosadil po každé kapitole zobrazení flowchartu, kde je vidět, kolik z možných variant toho hráč udělal. A to větvení je vskutku substantivní, až do té míry, že bude Detroit první Quantic hra, kterou si časem zahraji rád znovu, abych zkusil jiné možnosti.

A co je potřeba vytknout? No právě ten scénář. Cage stále píše velmi "na sílu" a Detroit tak občas zkrátka nepůsobí uvěřitelně. Což je škoda. Ale i tak, za mě nejlepší Quantic hra od Fahrenheitu.
+27

Kingdom Come: Deliverance

  • PS4 85
Uff, tak se mi po desítkách hodin (mám pocit, že jsem se dostal i přes sto hodin) povedlo tuto “velkou“ hru pokořit. První dobrá zpráva je, že jsem se po celou dobu bavil a užíval si výborné prostředí, slušnou hratelnost a chytlavý příběh. Nevybavuji se, že bych se někdy do hraní musel nutit, což je vždy velké plus.

Ono není divu, tohle je přesně typ hry, který mi sedí, je to prostě můj styl. Mám rád větší světy, vyvážené RPG pro víc casual hráče a silné příběhy. Tohle vše KCD splňuje a přidává i něco navíc.

Věcí, co tu hráč může dělat je tu opravdu velmi slušné množství. Většina činností je udělaná zábavnou formou, občas je to i celkem výzva (kolik jsem zlomil šperháků – ano, nejsem kovaný PS4 hráč) a tak vás ani obvykle nudnější questy typu “dones maso, ukradni šperk“ nebudou obtěžovat a často vám samotné hraní zpestří.

Tady bych navázal na jednu věc, která mi trochu vrtá hlavou. Přišlo mi, že na to, že hrajete za takového českého Jendu dobráka, jste vlastně nuceni až moc být špatní – vraždit, krást, zabíjet, loupit – prostě dělat všechno, co dělá klasický padouch. Nedovedu si moc představit, že by hra šla hrát s čistým morálním štítem a zároveň aby zůstala zábavná. Vždyť valnou většinu questů prostě musíte řešit tím, že někoho zabijete, zmrzačíte či něco ukradnete… Chápu, že to je vlastně gró zábavné hratelnosti, ale u KCD mě to tak nějak víc bilo do očí a je škoda, že se s tím tvůrci lépe nevypořádali.

Souboje jsou také jedno vlastní téma. Je pravda, že umějí být ze začátku celkem výzva a i jeden na jednoho vás může potrápit, ale jakmile zjistíte co a jak, tak není moc šance v souboji zahynout. Ve finále nejtěžší jsou souboje 1v3 (a víc), kdy vám věčně někdo řeže do zad, čemuž se ve hře dá vlastně celkem snadno vyhýbat tím, že se vyhnete takovýmto situacím. Souboje 1v1 jsou dost lehké a hromadné bitvy ještě víc. Upřímně jsem čekal, že soubojový systém bude větší výzva, přeci jen se většina dá řešit klasickým hack’n’slash.

Hře ovšem nejvíc škodí její bugy, glitche a místy hodně špatný grafický kabátek. Upřímně jsem nenarazil na žádné větší bugy, které by mi dokonce bránily v postupu ve hře, ale je zase pravda, že se jich ve hře vyskytuje větší množství, než je žádané. Taky se mi stal seknutý loading, uvíznutí ve stromě, nemožnost dokončit quest (a to jsem hrál téměř půl roku po vydání, kdy vyšlo značné množství patchů). Daleko horší pro mě byl grafický stav (PS4 Pro). Takhle rozpixelovaný list jsem hodně dlouho neviděl. Neustále načítání textu, kdy jedete, místo po mostě ve vzduchu, je a je a je otravné a hrozně viditelně to hře ubližuje.

Jak jsem již zmiňoval RPG prvky jsou pro mě, jako nepříliš ostříleného hráče, naprosto ideální. Není zde přerozdělování bodů (snad jen na začátku), ale naopak vylepšování tím, jak danou činnost využíváte. S tím souvisí získávání určitých perků, které můžete, ale nemusíte, využívat. Hrozně super bylo, že jako postava neumíte číst, ale musíte se to nejdřív naučit (jste přece syn kováře), to jsou prostě detaily, které vždy tak nějak zahřejí hráčská srdce.

Kladů a různých fičuřinek bych tu mohl jmenovat více (stejně tak asi negativ), ale jiní už to stejně udělali, tak se nebudeme opakovat. Ano, hra není zdaleka doladěná a pro vyhledávače chyb a věčné stěžovatele to bude voda na jejich mlýn a vlastně se jim nedá úplně divit. Na druhou stranu tato hra nabízí opravdu silný středověký zážitek, které tlačí daleko více na reálnost, než je u RPG her obvyklé. Příběh a spousta vedlejších questů jsou velmi dobře napsané. Navíc nechybí jeden slušný plot twist. Dále hra funguje jako dobrý vzdělávací zdroj, který obohatí vaše historické znalosti.

Moje hodnocení je možná lehce nadsazené tím, že se jedná o “můj žánr“, ale zároveň si stojím za tím, že hra toho nabízí opravdu dost.
+27 +28 −1

God of War

  • PS4 100
Kratos je opět na scéně. Odešel z Řecka, kde pro něj již nic nezbylo a přišel do zimy ovládajícího severu, kde se pokusil najít mír a klid v duši. My jej nalézáme po několika letech, kdy vychovává útlého synka Atrea, jenž mají spolu vzít popel zesnulé matky na nejvyšší horu a uctít tak její památku. Zde pokračuje po osmi letech příběh hry God of War.

Miluji severskou mytologii, hraní si na bohy, zběsilé akce a srdceryvné příběhy a omlouvám se, že budu zbytečně subjektivní … ale za mě je to nejlepší hra roku 2018. Nebudu to dále nikterak natahovat, všichni, jenž psali komentáře přede mnou, rozebrali hru do posledního coulu. Shrnu tedy pouze své pocity.

Jak mi přibývají vrásky na čele, tak jsem ke hrám čím dál více skeptičtější a kritičtější, nicméně God of War jsem hltal každý den a každý den jsem se nemohl dočkat, až si ho zas pustím. Je to epická výprava od začátku až do konce, to, co předvedli vývojáři a na poslední chvíli během pár měsíců dokázali hru předělat z průměrné akce na toto šílené monstrum, je prostě obdivuhodný.

Příběh od začátku graduje, má skvělé zvraty, jak Kratos tak Atreus mají skvěle napsané scénáře i texty, dabing Kratose je díky Christopheru Judgovi excelentní, Atreus coby Sunny Suljic má zase skvělé příběhové momenty a dobře napsané AI, která s vámi výborně kooperuje a působí opravdu jako váš syn, nikoliv jako ve většině podobných her jako pet. Dále grafické ztvárnění, soundtrack, zvuky ... všechno na výbornou. Ve hře navíc nejsou cut scény, od menu až po závěrečné titulky je vše v rámci pohybu jedné kamery zasazené a renderováné přímo ve hře.

Ke hře nemám prostě moc co vytknout, bavily mě veškeré její aspekty. Snad jen některé animace a různorodost nepřátel je menší, ale to je prakticky detail, na to časem člověk zapomene a bude si pamatovat pouze tu epickou výpravu a hlášku „BOY“.
+27

Shadow of the Colossus

  • PS4 --
SoC je hra, která svou jednoduchou hratelností nestárne. Možná i proto byl vytvořen remaster na další dvě generace Playstationu, vždy s řádným technickým skokem kupředu a bez ztráty kytičky v herních mechanismech. První PS2 verze hry běžela ve 20fps, s přechodem na PS3 došlo ke zlepšení grafiky a zvýšení fps na 30, ale pořád to nebylo ono. Teprve s PS4 PRO tady máme 60fps a vylepšené ovládání, které nedělá problémy ani gamepadovým nemehlům (třeba mně). A grafika? Svatá prostato! Ten posun od PS3 verze je naprosto ohromující...

Přesuny k jednotlivým kolosům se odehrávají po krajině, kde se prakticky nic neděje. Pusto prázdno pomáhá vytvářet surovou atmosféru a pocit opuštění, zároveň ale dělá ze SoC svým způsobem až relaxační hru - riding simulator, chcete-li. Prakticky neustále jsem zíral na neskutečně krásně vymodelovaný svět, který svou impozantností dokáže shazovat čelist.

A riding simulator to není jen kvůli kochání se - hlavním parťákem při putování světem je kůň, který je tady kapitola sama pro sebe. Nepamatuji na lépe zpracované zvíře ve hře. Jeho ovládání není arkádové a je potřeba si na něj chvíli zvykat. Po kopnutí do slabin reaguje se zpožděním, snad jakoby dával najevo, že se sice rozběhne, ale rozhodně se z toho neposere. Při zatáhnutí otěží nezastaví hned, ale zpomaluje a to až do chvíle, kdy začne couvat. Při zatáčení naklání hlavu, aby zmírnil tahání ohlávky a když to přeženete, dá razantním řehtáním vědět, že takhle tedy ne. Nebudete s ním šplhat po skalách ani skákat z velkých výšek. Z kopce sejde, ale pěkně opatrně. V lese pokluše, ale nebude cválat. A nezastaví. Nezastaví, protože by mu "došla stamina"... Poběží dál a dál, za hlasitého drcení proudu vzduchu skrz nozdry. Chvíli nepostojí, vrtí se a ošívá. Je to živelný tvor ve světě, kde nepotkáte žádnou NPC nebo faunu větší, než krabice od bot. A přesto máte pocit, že nikoho jiného nepotřebujete. Že nejste sami. Není to jen dopravní prostředek...

Příběh je přímočarý, motivace hlavní postavy je známá hned od začátku. Zvraty nečekejte a kromě konce děj nijak nepřekvapí. Ani souboje s kolosy vlastně nejsou soubojem v pravém slova smyslu – útočit na kolos je jako házet zápalky po slonovi. Jde o to najít slabé místo, vyšplhat k němu a tam udeřit. To je celé. Opakuj šestnáctkrát. Pocit zadostiučinění s každou probodnutou slabinou je následován pocitem viny. Dělám správnou věc, stojí to za to? Jsem já ten špatný?

Každý kolos je jiný, platí na něj jiná strategie a její zjišťování tvoří gró hratelnosti. Pohyb po hřbetu kolosu ale jen tak neomrzí - ať už jste zaklesnutí v srsti obrovského pterodaktyla, který se vznáší vysoko ve vzduchu nebo se potápíte do velkých hloubek s mega-úhořem, naháníte s koněm po poušti létající stonožku nebo šplháte po srsti skákajícího buvola, zážitek to bude pokaždé silný.

Může se to zdát málo, ale takový je SoC. Monumentální, ale zároveň minimalistický. Rozhodně ale unikátní.

Hodnocení: ✰✰✰✰
Herní doba: 8hod 48min
+26

The Witcher 3: Wild Hunt

  • PC 90
  • PS4 90
Můj názor na třetího Zaklínače pro vás není vůbec podstatný. Jednoduše se jedná o jeden z pomyslných vrcholů současné herní produkce a každý hráč by si poslední Geraltovo dobrodružství neměl nechat ujít. Nevidím smysl ve stém sáhodlouhém opakování (hromady) kladů a (hrstky) záporů ve hře.

Takže to horší jen ve zkratce:
- podivné rozdávání zkušenostních bodů, kdy za vedlejší questy dostáváte prd a za hlavní úplná kvanta expů
- roztahanost spojená s většinou otevřených světů, kdy Geralt zoufale hledá Ciri a stihne u toho prolézt každou
temnou jeskyni, která mu přijde do cesty
- docela omezený vývoj postavy
- pád ze tří metrů Bílého vlka vždy spolehlivě zabije
- kůň je vůl

To dobré:
-zbytek hry

Kdyby se mě nějaký hrami nepolíbený nešťastník zeptal, jakou hrou má jeho opravdový život konečně začít ukážu na...

překvapivě The Last of Us, pak Grand Theft Auto V a nakonec právě zmíním Zaklínače 3.

Přístupností je ohromné RPG nejhorší z této trojice, ale to neznamená, že je horší. Řadí se pyšně po bok největších velikánů celé historie herního průmyslu.
+26

The Last of Us

  • PS4 95
Ze začátku hraní The Last of Us jsem si říkal, co na tom všichni mají? Dobře, začátek je neskutečně emotivní (slza ukápla), hratelnost velmi slušná a svět krásně apokalyptický. Ale že by to byla taková pecka jak se tvrdí? To mi v prvních hodinách vrtalo hlavou.

A pak se potkal Joel s Ellie.

A pak se dostali pryč z města.

A já jsem zjistil, že tahle hra je naprosto úžasná, atmosférická a strhující. A každá minuta strávená s Joelem a Ellie stojí za to. A že je Ellie skvělá, vtipná a statečná a že Joel je...no prostě Joel :)

Charaktery v The Last of Us jsou totiž naprosto skvěle napsané a patří mezi to nejlepší, co jsem ve hrách viděl. Tím nemyslím jen hlavní protagonisty, ale i vedlejší postavy, které hráč během putování potká. Celkově je příběh skvěle podaný a krásně graduje.

Skvělá hra je The Last of Us i proto, že obsahuje mnoho památných míst a scén, na které jen tak nezapomenu - zmíněný prolog, roztlačování Billova auta, smrt Henryho a Sama, lov jelena, sněhová vánice, žirafy. A pak ten pro někoho kontroverzní konec, který osobně považuji za výborný a je logickým vyústěním Joelova charakteru a chování.

Co se týče hratelnosti, ta je velmi příjemná a těžko se na ní hledají nějaké větší mouchy. Hru jsem ze začátku hrál více stealth způsobem, ale postupem času jsem si oblíbil i přestřelky s lidskými protivníky (odstřelovačka ftw) a riskantnější taktiku proti nakaženým - hoď po nich co můžeš a zbytek rozstřílej (od nalezení plamenometu nejoblíbenější činnost ve hře :))

Grafika remasteru je skvělá, na některých místech jsem se musel na chvíli zastavit a kochat se. A hudba dodává atmosféře ten správný ráz.

Je jen málo věcí co mi pilo krev a nejsou ani moc důležité. Například mi vadilo, že před Clickery není žádná obrana, pokud se dostanou až k tělu. A dvě lokace mi přišly trošku nudnější - sklepení hotelu a univerzita.

The Last of Us je prostě úžasné dobrodružství v nádherném, ale nebezpečném post-apokalyptickém světě, ve kterém byla radost strávit těch 25 hodin a do kterého se rád vrátím.

Pro: Výborný příběh a charaktery, hratelnost, grafika

Proti: Nic závažného

+26

Horizon Zero Dawn

  • PS4 --
Kdyby mi někdo řekl, že Horizon vytvořil Ubisoft, věřil bych mu. Loot a crafting tady tvoří jednu z hlavních náplní hry. Mapa je natřískaná k prasknutí a kdo nelootuje, brzy zapláče. Suroviny u obchodníku nejsou nejlevnější a většinou člověk šetří spíše na nový oblek nebo zbraň. Těch je tady jen pár druhů, ale v různých variacích. Např. stealth oblek, útočný oblek a ochranný oblek před živly, každý oblek má několik svých úrovní a je potřeba kupovat každou zvlášť. To samé platí pro zbraně. Nejslabší válečný luk může střílet pouze elektrizující šípy, zatímco druhá úroveň už přidá i výbušné. A tak to pokračuje dál a dál, hráč platí a platí a prakticky nedostane nic moc navíc.

Patřím mezi lidi, kteří nepoužívají Quick travel, protože jej považují za cheatování. Tady jsem se ale k tomu cheatování musel uchýlit asi po 25ti hodinách, kdy už jsem byl opravdu frustrovaný z celkového pohybu po mapě. A to hned z několika důvodů...

1. Hustě rozeseté "pastviště" strojů představují neustálé respawn pointy již vymlácených potvor a aby toho nebylo málo, stroje se spawnují i mimo pastviště. To si takhle, s jazykem na vestě, odstraním strážné roboty u vchodu do Cauldronu a utíkám do města doplnit hojivo. Když se vrátím zpět, stroje tam jsou zase. Vzhledem k vyšší obtížnosti a prakticky stále stejnému vzorci soubojů, je to činnost maximálně stereotypní.

2. Roboti se často jen tak promenádují u hlavních tahů, takže se přesun po svých stane dost otravným.

3. I obyčejný "kůň" je agresivní hovado a když kolem něj proběhnu, mám na krku stádo několika kusů, svítící červeně na Aloyiny natřásající se půlky při úprku.

4. Mapa je vystavěna nevhodně pro delší přesuny. Obsahuje několik choke-pointů, které je potřeba vždy projít. Buď se jedná o město, kvůli kterému ztratím mounta, protože ten do města nesmí a na druhé straně už není k dispozici nebo je tam pastviště a ty prakticky nemám možnost obejít jinak, než soubojem nebo úprkem.

Že autoři nemají zkušenosti s vytvářením otevřeného světa je vidět hned na začátku a táhne se to prakticky po celou dobu hraní. Cestování se brzo stává neskutečně otravnou činností. I to je důvod, proč mě hraní HZD nebavilo na delší časové úseky. Dával jsem si často pauzy, někdy jsem hru úplně odložil i na několik týdnů, než jsem se rozhodl se k ní vrátit. Nyní, po 30ti hodinách, už to odkládám k ledu, protože mě samotné hraní začíná velmi iritovat.

Horizon je krásně vypadající hra, ale její casual zasazení, otravné souboje s luky nekonečné respawny robotů z ní dělají těžko stravitelný open-world, ve kterém je quick travel jedinou možností, jaxe z toho všeho nezbláznit. Bavilo by mě se protloukat divočinou a využívat dostupné zdroje. Prostě takový survival. Ale přesně to Horizon není.
+26 +27 −1

Red Dead Redemption 2

  • PS4 90
Hned od prvního spuštění vám bude jasné, že RDR2 je výjimečná hra. Vlastně už před ním, protože si během čekání na stažení/instalaci okoušete nehty až do masa. Ale, vřele doporučuji, nečiňte tak. Budete pak mít problém tenhle klenot hrát. Rockstar totiž znovu posunul hranici možného a vytvořil titul, který otřásá (nejen) herním průmyslem.

Úvodní přestřelka ve sněhu vizuálně předčí většinu konkurence. Pozdější pláně i pouště se také nenechávají zahanbit a jako celek, hlavně díky nevídanému množství detailů úplně všeho, působí velice přitažlivě. I ostatní technické aspekty, třeba hudba a namluvení, poukazují na neskutečné množství práce, které se musí za celou hrou ukrývat.

Něco podobného si přečtete skoro všude, takže se zaměřím na ty horší věci. Předně se jedná o neintuitivní ovládání vyplývající z velkého množství možností. Každopádně, i přes dobrých 20 let hraní na gamepadu, mi přidávalo vrásky, jako snad ještě nikdy. Kolikrát jsem místo sebrání nějaké věci omylem nějakému, poblíž zrovna postávajícímu, ubožákovi jednu ubalil.

Stejně tak celkové tempo hry je na moderní AAA produkci hodně pomalé. Dostat se z jednoho konce mapy na druhý trvá na koni poměrně dlouho. Stejně tak Arthur unese dost málo věcí a lov se tím pádem postupně stává docela otrava, ač se dá několika způsoby urychlit. Nejnudnější složkou hry je nicméně rybaření. Naštěstí nepovinné.

Velké množství zbraní je jaksi k ničemu, když se od sebe liší jenom minimálně. Celou hru by se jistě dalo projít se základní výbavou. Jejich úprava je taky položka spíš úsměvná a snad jenom změna barvy a přidání rytin má aspoň vzhledovou váhu. Být zbraní třetina, tak tím RDR2 nijak nezchudne. Podobně jejich přehazování na koni a v některých misích jsem nikdy nepochopil.

Příběhu trvá hodně dlouho, než se rozjede a ze začátku mě, jako nehráče prvního dílu, dost nebavil. Pravda, postupně nabírá na obrátkách a závěr je vynikající. Snad jenom je děj až moc utahaný a nedivil bych se, kdybych i po 70 hodinách půlku věcí vůbec neviděl/neudělal.

Podivně nefunguje honor systém, kdy někde v pustině oberete rozežranou mrtvolu o cennosti a hned se dozvíte, jak jste špatný člověk. Ruku si s ním může podat i Wanted prvek. Běda vám, jak si před někým uprdnete. Pošle na vás všechny policisty v okruhu několika kilometrů.

Ve většině her se nad takovými záležitostmi člověk ani nepozastaví, jenomže vzhledem k propracovanosti RDR2 bijí do očí. Nic se ale nemění na tom, že se jedná o (podobně jako třeba u Witcher 3 a Last of Us) must play novodobou hru pro naprostou většinu hráčů.
+26

Detroit: Become Human

  • PS4 85
Herní výzva 2019 - Čapkův odkaz

Nejlepší hra Quantic Dream, to vám mohu prozradit hned z kraje. Jejich hry stojí a padají (neuvědomuji si, že by někdy vyloženě propadly) na příběhu. To je ten hlavní hnací motor a příběh hry Detroit: Become Human ve mě zanechal silnou stopu, takže – mission accomplished.

První, co mě hned z kraje dostalo je menu. Ano, čtete správně, menu. Zábavnější menu jsem ve hře ještě nezažil (upřímně si žádné zábavné ani nevybavuji). V menu je totiž android, který s vámi pokaždé komunikuje, reaguj na to, kdy a jak dlouho jste hráli a dokonce se zde objevil i dotazník či pár vašich rozhodnutí, na která zareaguje. Opravdu se jednalo o velmi dobré zpestření, které velmi snadno přidalo plusové body, ale to jsou právě ty detaily, které jako hráči chceme.

Dalším velkým plusem je znatelný posun v grafické stránce. Od Beyond: Two Souls je ten krok kupředu opravdu znatelný. Hra je fakt krásná, působí velmi reálně, uvěřitelně, živě (ačkoliv se jedná o adventuru), prostě máte pocit, že jste součástí té hry. Je zde plno detailů, mimiky jsou perfektní a já vizuální stránku mohu jen chválit.

Největší síla je ovšem v samotném příběhu, který je parádní. Postavy jsou skvěle napsané, jejich charakterní posun je tu opravdu znatelný a navíc na něj máte hlavní vliv právě vy, jako hráči. Nebyla zde postava, která by mě otravovala či by mi přišla špatně napsaná. Samotný příběh je velmi emocionálně silný, jsem přesvědčený, že většinu lidí dokáže tvrdě zasáhnout (ať už se budou rozhodovat jakkoliv). Co mě ovšem nejvíc zasáhlo, bylo to, že všechno působí tak, jako by se to v nejbližších desetiletích mělo skutečně stát. Velmi silně doporučuji číst všechny přiložené časopisy, na kterých si tohle moje tvrzení určitě potvrdíte.

Ať už věříme v to, že nás někdy v blízké budoucnosti čeká něco jako revoluce androidů či vůbec technologii podobná tomu, co jsme ve hře viděli, tak nemůžeme popírat fakt, že podobný problém, jaký se ve hře řešil, se vůbec nemusí týkat jenom androidů. Hra totiž odkazuje dost silně na to, co už tu několikrát bylo či dokonce pořád někde ve světě je. A to je docela síla, ne?

Co se studiu povedlo opět posunout o úroveň dál je to, že vaše rozhodnutí skutečně mají smysl a posouvají příběh doprava či doleva (snad i doslova). Pořád to má ještě kousek k tomu, jak bych si to představoval, kdy hra skutečně mění prostředí na základě vašich rozhodnutí, ale musím smeknout, že tentokrát se v tomhle směru tvůrci dostali hodně daleko (otázkou je, jestli je to vůbec možné ještě posunout dále, přeci jenom většina hráčů projde hru jen jednou a jak ukázali statistiky, většina se vydává stejným směrem, takž má pro studio smysl vytvářet něco, co třeba 85% vůbec neuvidí?).

Ze začátku jsem byl spokojený s tím, jak se hra ovládá. Ona totiž dokáže využít gamepad na 100% a je to velmi zábavné, postupně se to dostane do takové fáze nudy, kdy je to spíš povinnost přesunout postavu z bodu A do bodu B a něco tam při souboji odklikat. Ačkoliv těžší obtížnost může být větší výzva, tak vám může zkazit váš postup, jakým jste zamýšleli jít.

V tomhle směru tu mám jedno doporučení. Pokud chcete mít svá rozhodnutí absolutně ve své moci, tak hrajte hru na lehčí obtížnost. Já bohužel zvolil tu těžší a díky občasnému špatnému posunutí páčkou na gamepadu jsem byl posunut směrem, jakým jsem nechtěl jít. Mluvím o soubojích, které jsou poměrně snadné, ale tempo, jakým hrajete, vás hodí do takové té sledovací pohody, takže jakmile přijde akční sekvence, tak se snadno může stát, uděláte nenávratnou chybu.

Hra se spíš kouká, než hraje, ale kouká se tak, že vy ovlivňujete příběh, jste prostě takový spoluscénárista. Já osobně dostal pocit, že má rozhodnutí mají smysl a posouvají příběh mým směrem. Navíc to skvěle funguje místo toho, že si s přítelkyní pustíte seriál (vlastní zkušenost) a je to zábava i pro spolusledujícího.

Kdybych hodnotil jen příběh, postavy, prostředí, pocit jaký jsem u hraní měl, zábavnost… tak by známka byla vyšší. Já si ovšem nemohu stále pomoct a do plnohodnotného herního zážitku mi v tomto žánru něco chybí. Tohle je pro mě takový podžánr – interaktivní film/seriál. Ale spokojenost i tak veliká.

Pro: příběh, postavy, prostředí, grafika, strom rozhodnutí

Proti: správná cesta je poměrně jasná, jednoduchá - až líná hratelnost

+26