Nejlépe hodnocené komentáře

Skyrim jsem viděl hrát svého bratra v době, kdy hra koncem roku 2011 vyšla. V podstatě mě hra nijak moc nezajímala, sem tam jsem mu letmo nahlédl přes rameno a upřímně jsem nechápal ten zápal, s jakým byl schopen hru hrát bez přestávky. Uplynula nějaká doba, kdy jsem si sám po čase Skyrim pořídil, abych ho na nějakou dobu jen tak nechal ležet ve své knihovně. Pak přišel duben 2017 a já jsem se dostal do momentu, že jsem s rozpaky přemýšlel, do čeho se pustit. V této chvíli jsem ještě netušil, že se přede mnou otevírá období, které na několik dalších měsíců kompletně změní výplň mého volného času.

Vše to začalo tak, jak asi pamatuje většina lidí, kteří Skyrim hráli. Začal jsem hrát s notnou dávkou skepse a na chvíli hodil za hlavu vše, co jsem o hře slyšel, viděl atd. Obecnému šílenství kolem Skyrimu jsem se vždy tak nějak vyhýbal. Přeskočím první pocity nebo popis toho, jak se hra vyvíjela, toho ostatně už bylo napsáno dost.

Čím déle jsem hru hrál, tím více se ve mě vzbuzovala touha všechno prozkoumat, každý jednotlivý dungeon vyplenit a skutečně projít všechna možná zákoutí hry. Když už, tak už. Absolutně jsem nepřemýšlel o čase, všemu jsem nechal volný průběh. A tak se stalo, že moje postava začala pomalu cestovat po nejbližším okolí Riverwoodu a Whiterunu a pomalu, krok za krokem rozplétat okolí včetně všech jeho zákoutí. Vlastně jsem se vůbec nesoustředil na hlavní dějovou linii. S každým novým a lepším armorem jsem cítil pocit uspokojení, s každým novým herním dnem jsem cítil, jak se má postava zlepšuje (schopnostmi, dovednostmi a vůbec vším, čím jsem nově disponoval...). Přestával jsem vnímat čas, který jsem nad hrou trávil.

Asi po dvou stech odehraných hodinách mi bylo jasné, že moje naivní představa, že hru projdu "komplet" na jeden zátah je nereálná. Napadla mě myšlenka, kterou jsem zapudil, ale ona se postupně vrátila a já jsem tak z naprosto nepochopitelných důvodů udělal jednu věc. Herní profil, který jsem měl rozehraný (a velmi dobře rozehraný) ve vanilla verzi jsem doplnil o druhý profil. Napadlo mě, že v druhém herní profilu, který nově rozehraju, absoluvuju hru s tím rozdílem, že se budu rozhodovat co se děje týče, zcela opačně, než v prvním rozehraném profilu. Současně kdy jindy vyzkoušet mody a customizovat si hru podle svého? A tak se stalo, že jsem hrál dva herní profily současně a pro zábavu je po pár hodinách střídal, aby mi jejich hraní nezevšednělo. V druhém herním profilu jsem hrál za modifikované Nordské dítě (použil jsem mod playable children s rozšířenými možnostmi jako jsou autentičtější obličeje, customizace vzhledu herní postavy, výšky atd.), kde jsem měl záměr oproti prvnímu profilu hrát za badass parchanta, který bude opakem čestné postavy, kterou jsem měl rozehranou v prvním profilu. A tak se stalo, že se moje herní ego rozdvojilo do dvou separátních herních postupů, které jsem postupně střídal. Co se zdálo být jako šílenství se ukázalo jako náramná zábava.

400 odehraných hodin. Za hlavní herní profil jsem měl důkladně prozkoumanou více než dobrou polovinu Skyrimu včetně všech hlavních křižovatek, měst, atd. Hlavní linie odehraná asi do poloviny. Na druhém profilu můj Nord kid už tou dobou nosil medvědí čepici od Stormcloaks a měl na sobě róbu šéfa Imperial legií. Tu jsem občas pro legraci střídal s Daedric armorem nebo císařským rouchem (jak chcete). Ten pocit, kdy vaše herní postava sahá zhruba po prsa ostatních NPC a oni na vás koukají shora jako na dítě, byl k nezaplacení.

500 hodin. První profil hraní ve stylu čestného rytíře se blížil pomalu ke konci. Převážná většina Skyrimu prozkoumána včetně okolních hor, plání či jiných nedostupných míst. Nespočet vypleněných dungeonů. Už tu není moc co dělat, soustředím se na pomalé zakončení hlavního děje. Druhá polovina mé rozdvojené herní osobnosti se také vyvíjela patřičným směrem. Jako companiona jsem si zvolil jiné děcko z Riverwoodu a vybavil ho jak se sluší a patří. Frodnar, syn místního rolníka tak vzal na sebe těžkou zbroj, do inventáře jsem mu dal nějaké solidní vybavení a vzhůru do boje.

600 hodin. Za první herní profil (Císařský voják) jsem dohrál hlavní dějovou linii a započal nové příběhové DLC (už jsem vlastnil dva domy a rodinu). Skyrim jsem měl až na DLC lokace celý prochozený. Naprostá většina skillů na maximu (několikrát jsem využil možnost resetovat skill level 100 a tím získat perky pro nové využití). Level tuším 97. Oproti tomu badass kid se svým kamarádem na druhém herním profilu se počínají pomalu nudit. Děti, co takle se přidat k Temnému bratrstvu? Tím odříznu další dějovou větev, které jsem se vyhnul v prvním profilu.

Tak nějak se stalo, že jsem za hlavní postavu dohrál DLC Dawnguard a se vším na maximu se připravil na Dragonborn. Nutno dodat, že všechny možné dějové větve jsem měl již odehrané - Imperial i Stormcloaks, Werewolfs i Vampires, Dark Brotherhood / cech Mágů / cech Zlodějů / ... /, všechno tam bylo. Všechny domy, na střídačku vše možné, co mě mohlo napadnout. Hlavní hrdina rytířsky potíral zlo mečem i magií a bad boy dělal to samé opačným směrem, kdy zabil vůdce imperialů včetně císaře.

Steam statistika ukazuje 673 odehraných hodin. Ze dne na den v mém mozku nastává restart. Nechávám být čerstvě načaté poslední DLC, potřebuju pauzu a klid. Potřebuju klid od Skyrimu. Odehrál jsem necelých sedm stovek hodin mezi měsíci dubnem až srpnem 2017. Skyrim na nějakou dobu nechci ani vidět. V rámci svých možností jsem dosáhl toho, že jsem odehrál dvě samostatné hry s rozdílnými dějovými větvemi. Pokusil se udělat maximum, i přestože nějaké drobné questy a občasné bugy zapříčinily, že vše prostě zvládnout nešlo. Odehrál jsem vanilla Skyrim i zakusil všemožnou v rámci možnosti férovou customizaci, u které se ukázalo, že snad ani nemá hranic co se možností týče (čest všem, co se na modech podíleli). S odstupem času ale musím konstatovat, že to byla jízda. Dobrodružná, nenudící, občas hodně zabugovaná, ale přesto parádní jízda.