"To je ono." Tohle si v duchu řekl, či pocítil snad každý hráč Half-Life 2. Já si to říkal při každém z šesti dohrání tohoto magnum opusu společnosti Valve. Jenom pár hrám jsem dal 100%. Takové hry totiž může člověk hrát pořád dokola, rozebírat, pídit se po všemožných detailech a nikdy neomrzí, protože pokaždé zažije něco nového. Je ale těžké jednu jedinou hru nazvat svou nejoblíbenější, jelikož toho člověk za život nahraje spousty a těch her, na které nikdy nezapomene, má hodně. Pokud bych ale měl z toho mého mála, co jsem zatím hrál, vypíchnout jednu, tak je to bez rozmýšlení právě Half-Life 2.
Bohužel jsem nezažil velkolepé vydání v roce 2004, ale pamatuju si demo, které jsem hrál tak 10×. Co mě zarazilo, byla atmosféra světa této hry, která byla úplně odlišná, než na co jsem byl dosud zvyklý. Všechno bylo tak uvěřitelné a hmatatelné. A ta hudba jak z úplně jiného světa, exotická, podobně jako samotní okupanti naší Země. No a Gravity Gun. Ta mě prvně zmátla a ptal jsem se sebe, na co si to tvůrci hrají, ale později mi přišla jako organická součást reálně fyzického světa hry. Telekinezi dnes najdete nacpanou skoro všude, ale tak skvěle jako v Half-Life 2 to nikde není. Graficky a zvukově na mě hra působila nezvykle ostře a přesně. Dále mě šokovaly animace obličejů postav, s kterými se ve hře potkáte. Měl jsem zakořeněnou představu, že hry umí hýbat jenom spodní čelistí dolů a nahoru. Hry následujících let staví na dokonale propracované mimice této hry.
Co dodat? Ammunition Depleted. Na Facebooku mám již 4 roky stejnou cover photo s Gordonem Freemanem a jen tak to nezměním. Příběh tichého protagonisty mi strašně sedl. Dokonce jsem donucoval svého staršího bratrance tuto hru hrát, nebo se alespoň dívat, jak ji hraju já, protože jsem měl velké nutkání všechny ty pocity sdílet. Bohužel, zůstal jsem mou rodinou nepochopen. Byly to skvělé časy, kdy střelba z pulzní pušky byla slyšet až na ulici...
A nakonec (podle mě) hymna Half-Life 2, i když je neoficiální: Remix Triage at Dawn.
9.1 hrs last two weeks / 129 hrs on record
Bohužel jsem nezažil velkolepé vydání v roce 2004, ale pamatuju si demo, které jsem hrál tak 10×. Co mě zarazilo, byla atmosféra světa této hry, která byla úplně odlišná, než na co jsem byl dosud zvyklý. Všechno bylo tak uvěřitelné a hmatatelné. A ta hudba jak z úplně jiného světa, exotická, podobně jako samotní okupanti naší Země. No a Gravity Gun. Ta mě prvně zmátla a ptal jsem se sebe, na co si to tvůrci hrají, ale později mi přišla jako organická součást reálně fyzického světa hry. Telekinezi dnes najdete nacpanou skoro všude, ale tak skvěle jako v Half-Life 2 to nikde není. Graficky a zvukově na mě hra působila nezvykle ostře a přesně. Dále mě šokovaly animace obličejů postav, s kterými se ve hře potkáte. Měl jsem zakořeněnou představu, že hry umí hýbat jenom spodní čelistí dolů a nahoru. Hry následujících let staví na dokonale propracované mimice této hry.
Co dodat? Ammunition Depleted. Na Facebooku mám již 4 roky stejnou cover photo s Gordonem Freemanem a jen tak to nezměním. Příběh tichého protagonisty mi strašně sedl. Dokonce jsem donucoval svého staršího bratrance tuto hru hrát, nebo se alespoň dívat, jak ji hraju já, protože jsem měl velké nutkání všechny ty pocity sdílet. Bohužel, zůstal jsem mou rodinou nepochopen. Byly to skvělé časy, kdy střelba z pulzní pušky byla slyšet až na ulici...
A nakonec (podle mě) hymna Half-Life 2, i když je neoficiální: Remix Triage at Dawn.
9.1 hrs last two weeks / 129 hrs on record
Portal: Revolution
Pro: Všechno (Grafika, Fyzika, Hudba, Gravity Gun, Postavy, Příběh)