Tato hra byla v době svého vydání revolucí. Dokázala, že akční hry umožňují poskytnout prvotřídní vysokorozpočtový filmový zážitek. Je to podmanivá a imerzivní FPS s příjemnou hororovou atmosférou. Musím vyzdvihnout senzační soundtrack (rozšířil jsem si hudební knihovnu až o 24 pamětihodných skladeb) jako doprovod k poutavé hratelnosti, vytvářející skvělé adrenalinové opojení.

F.E.A.R.: First Encounter Assault Recon spojuje energické a napínavé souboje, kořeněné složitou AI a schopností zpomalovat čas, s vzrušujícím hororovým příběhem, což vytváří pořádnou atmosféru (ambientní hudba je boží spolu s designem zvuku). Příběh se točí okolo rozhněvané malé dívky s dlouhými černými vlasy, srovnatelnou se svou japonskou duchovní předchůdkyní Samarou.

V době vydání možná grafika této hry nebyla zcela oslnivá, ale herní osvětlení a fyzika vskutku hru zatraktivnily a to i pro současné hráče. Styl prostředí je poměrně minimalistický, a může se zdát trochu repetitivní, ale lokace se mění s novými úrovněmi. Kontrastují se opuštěné sklady a slumy s ostrým a uhlazeným vzhledem chodeb zlé korporace. Hra navíc často hráči poskytne zdánlivě více způsobů, jak budovami projít, spolu s ukrytými zásobami munice, zdraví, vylepšení nebo audionahrávkami, což odměňuje důkladný průzkum jinak lineárních úrovní.

F.E.A.R. je úžasná jízda, excelující ve spojení svých součástí do jednoho veledíla, které je radost hrát. Poutavá audiovizuální stránka hry a strhující hratelnost dokonce po ohromných šestnácti letech od vydání stále fungují. Společně s děsem, slídícím ve hře v každém koutu, vás to tak dokonale zabaví, že vám ukápne i nadšená slza skalního nerda, milujícího střílečky z první osoby a hororovky.

14.4 hrs last two weeks / 37 hrs on record

Moc bych chtěl pro tuto hru přídavek achievementů na Steamu. Konzolové verze vypadají jako lákavá výzva.

Původní text komentáře v angličtině: Steam

Tak prokleté, jak to jen proklít jde. Jde o vynikající, unikátní zážitek, za který se vyplatí zaplatit to skromné vstupné. Psychedelie, surrealismus, roztomilost a zvrácený horor.

Tuhle hru jsem si vybral jako první, kterou si zahraju po téměř osmiměsíčním období, kdy jsem žádnou hru pro jednoho hráče pořádně nehrál, a nemohl jsem si vybrat lepší dílo. Tato hra zachycuje to, co obecně miluji na hrách, a to je ta nespoutaná lidská kreativita v médiu umožňujícím vytvářet nezapomenutelné interaktivní zážitky. Do této hry byla vložena spousta lásky a je to jednoduše výborné umělecké dílo.

Interaktivita se scénami je bohatá, přestože je k hraní této krásné 2D puzzle hry vyžadováno pouze levé tlačítko myši. Díky interakci a řešení přímočarých, ale důmyslných hádanek se postupně odhalují neuvěřitelně zvrhlé obrazy. Často musíte počkat a pozorovat, jak se věci samy dějí na obrazovce při hádankách, podobně jako ve skutečném snu. Kurzor se znovu objeví, a tak víte, že můžete znovu interagovat. Některé puzzly jsou náročné, a dokonce frustrující kvůli opakujícím se scénám, a někdy se interakce zdají těžkopádné a zdlouhavé, ale všechno to působí konzistentně, protože vás ohromuje vzhled hry.

Ve hře není žádný text ani dabing a protagonista pouze reaguje různými milými hlesy. Hra silně spoléhá na vynikající design zvuku a hudbu, díky čemuž jsou všechny interakce velmi zábavné. V hrách od českého studia Amanita Design jsme na tohle zvyklí. Ten nový a vzrušující prvek tady je horor. Ačkoli se výjevy mohou vážně zvrhnout k děsivosti, tak je to vše roztomilé a vtipné, což sedí do prostředí nočních můr malého chlapce, kde žije spousta bizarních postaviček. Hra je unikátní a nekorektní zážitek a díky tomu jsem si ji zamiloval, protože působí tak svěže.

To, co miluji na těchto hrách je, že podobně jako ve snech je příběh jasně nedefinovaný a otevřený k různým výkladům. Dotýká se témat jako šikana, traumata, dětství a samozřejmě noční můry plné hraček, které chceme získat zpět, a tak musíme překonat svůj strach. Konec příběhu je překvapivý a dělá tu hru ještě temnější.

V životě jsem nikdy nezkusil žádnou drogu, ale jsem si jistý, že by hra mohla dobře fungovat jako nějaká zvrhlá huličská komedie/horor, protože je mimořádně imaginativní.

Upozornění: Happy Game není radostná hra.

Odemknul jsem všechny achievementy! 11 z 11 (ez 100%): https://steamcommunity.com/id/globster/stats/1206060/achievements/

Původní text komentáře v angličtině: https://steamcommunity.com/id/globster/recommended/1206060/

Kde jenom začít? Tato hra je tak vysoké kvality, že mi těch 50 hodin, které jsem s ní strávil, připadaly jako chvilička. Je to ten vlhký sen, na který všichni fanoušci System Shock, BioShock, Deus Ex a Half-Life čekali.

Dostanete geniálně postavenou a propojenou vesmírnou stanici, kterou pomalu prozkoumáváte, zatímco následujete velmi spletitý příběh. Děj se zaobírá světem, kde je všechno možné, díky technologii Neuromodů, která je důsledkem seriózního výzkumu v neurovědách a pochybných experimentálních praktik s mimozemskými organismy Typhon. Když si odebereme mimozemšťany, tak věřím, že tohle by rozhodně mohla být vize budoucnosti za několik stovek let, kdy odemkneme potenciál lidského mozku instalací vylepšení, které jsme postavili díky datům získaným z oskenování několika vysoce nadaných jednotlivců.

Je tu ovšem ten mimozemský faktor, který je stěžejní při stavbě těchto Neuromodů. Nikdy bychom nebyli schopni je postavit, aniž bychom přišli do kontaktu s neurony požírajícími vetřelci se skvělými parapsychologickými schopnostmi, i přes podporu vesmírného programu nezastřeleným Kennedym a spoluprací se Sovětským svazem. A díky těmto vetřelcům, kteří unikli z karantény, máme Prey.

Hra samotná je tzv. "immersive sim" myslícího hráče, která byla hluboce inspirovaná System Shockem 2. Nesnaží se být příliš inovativní, jelikož to je ta samá struktura, kterou jsem viděli mnohokrát předtím. Ale pane bože ta kvalita. Strávil jsem tak 10 hodin hraním a obdivováním prvních dvou úrovní, jednoduše proto, že je ten svět proveden s takovým vytříbeným smyslem pro detail. Je to ráj sběračů všeho, co není přikované, díky systému recyklace, což znamená, že můžete prakticky sebrat a využít doslova všechno, na co narazíte, včetně šlupek od banánů a vajglů od cigaret. Je to splněný sen průzkumníků, protože každá úroveň je navržena jako téměř otevřený svět, kde ne vše je vám hned přístupné, ale postupně se vám svět odhaluje po důkladném zkoumání prostředí, poznámek, emailů na počítačích, nebo po získání nových schopností a vybavení jako opravování, hackování nebo zvýšená hybnost.

Můžete se nadopovat schopnostmi mimozemšťanů potom, co je okoukáte svým Psychoscopem, ale podobně jako v System Shock 2 mi přišlo, že tyto schopnosti sice jsou mocné a cool, ale ne tak užitečné pro přežití, jako staré dobré Lidské dovednosti. Své nahromaděné vybavení a dovednosti použijete proti mnoha formám ekologie Typhonů zahrnujíc v hrnky a další předměty se měnící Mimiky, roboty ovládající Technopaty, mysl ovládající Telepaty nebo ohromné Noční můry. Hra funguje dobře jako sci-fi horor, hlavně zpočátku, kdy se bojíte každého hrnku na kafe, protože by to mohl být Mimik.

Soundtrack se honosí jménem Micka Gordona a nezklame, protože vytváří efektivní hororovou a sci-fi atmosféru. CryEngine podává skvělé výkony a grafika mi připomněla BioShock a Dishonored. Zaznamenal jsem pár lagů, když na scéně bylo více NPC a hra občas přehraje náhodný zvuk, hlavně po načítání.

Mohl bych donekonečna psát, jak skvělý a inspirující herní zážitek to byl, a že mám nutkání to znovu zapnout, a že jsem rád, že jsem si koupil nový počítač, protože díky takovýmto hrám to stálo za to!

55.7 hrs on record, 48 of 48 (100%) achievements earned

Jedna z těch zásadnějších indie her. Pro mnohé znamená nejvíc pouze její soundtrack (již 2,6M zhlédnutí na YT). Je moc fajn, kombinuje spoustu stylů, dá se očividně poslouchat i mimo hru, ale některé skladby mi přišly až kakofonní, ale každý má jiný vkus. Lidé si také zamilovali originální prvek a to sympatického vypravěče, který komentuje každý krok tichého Kida (což je trochu úsměvné, protože kidi většinou tichý nejsou, ha-ha). Graficky mi hra připomínala chtě nechtě starší Braid, ale mnohem rozeklanější a schizofrenní. Všechna dějiště hry skvěle zobrazují následky surreální katastrofy, která svět roztrhala na kousky, které se vám budou skládat pod nohama, jakoby měly rozum.

Hratelnostně je to inteligentnější, izometrické, rubací/akční RPG, kde nestačí jenom klikat, ale musí se různě uskakovat a bránit štítem. Hra není skoro vůbec těžká, dokud nepřijde na řadu vzývání desíti bohů, což zvýší XP a fragmenty (goldy), ale dodá nepřátelům zvláštní schopnosti, jako třeba schopnost odražení útoku nebo zanechání granátu po smrti. Třešničkou na dortu jsou pak free DLC arény s 20ti vlnami nepřátel a s nimi spjaté jednoprocentní achievementy pro masochisty.

Vyprávění příběhu je sice podáno originálním komentátorem, ale hlavně ke konci ho již možná nebudete moc vnímat, protože příběh je takový vskutku prapodivný. Spousta informací, které vám předá, jsou jednorázovky, popis prostředí nebo specifického předmětu, které na jednoduchou zápletku nemají vliv. Emoce na konci se nedostavily.

Celkově na mě hra zapůsobila pozitivně, ale nevím, jestli se k ní někdy v budoucnu vrátím.

22.7 hrs last two weeks / 27 hrs on record, 24 of 24 (100%) achievements earned, Review na Steamu (anj)

Tuto hru jsem v dětství zbožňoval. Psal se Level 138, který se stal jedním z mých nejoblíbenějších vydání, protože na obálce byla jedna dokonale vykreslená ženština a uvnitř mimo jiné také desetibodová recenze na můj oblíbený Oblivion. Upaloval jsem do obchodu si koupit TR: Legend, protože tu krabici s Larou jsem prostě musel mít. Demoverzi levelu Bolívie jsem hrál asi 15x, takže jsem svalovou pamětí odskákal všechno potřebné. Můj hw nezvládal depth of field a next-gen content už vůbec, ale to bylo možná dobře, protože nebyl moc hezký. Neuvěřitelně jsem si opakovaně užíval všechny ty akrobatické simulace. Model postavy Lary mi přišel dokonalý.

Po nedávném dohrání mi samozřejmě modely postav již připadají umělé až groteskní, puzzly příliš snadné a souboje hrozné. Co ale setrvalo je celkový dojem ze hry. Skvělé je například, že je každý z osmi levelů zasazen do radikálně odlišného prostředí v rozličných geografických pásmech. Jednu hodinu budete skákat po liánách, další po rampouších. Atmosféru prostředí podtrhává dokonalý až 4,5h soundtrack. Hodně skladeb se dá poslouchat i mimo hru např. pro uklidnění nebo nabuzení.

Ovládání je až na občas problematickou kameru povedené. Akorát na klávesnici příliš vzdálené ovládání lékárniček atd. mi nesedlo. Nesmyslnou vatou hry jsou pak souboje s tupými panáky a ještě otravnějšími bossy ala generátory 3 hlášek pořád dokola, kteří jsou na těžkou obtížnost velmi otravní. Nejvíc mě bavilo střílet s ikonickým duem pistolí, které se navíc upgradují po dostatečně dlouhém užívání. Vyprávění příběhu je podáno s humorem Lary a jejích kolegů. Lařiny bonmoty vypovídají o jejím sebevědomí a sarkasmu. Celkově příběh není nejrozvětvenější, ale dodá jistou filmovou atmosféru. Hra se dá zahrát za méně jak 7 hodin, což je slabé a činí hru jakousi jednohubkou, kterou není potřeba hrát vícekrát (většinu collectibles posbíráte napoprvé), pokud nejste fixovaní na velmi elegantní akrobatický repertoár Lary Croft (a jeji kolekci přiléhavých oblečků).

4.2 hrs last two weeks / 10.2 hrs on record, Review na Steamu (anj).

"To je ono." Tohle si v duchu řekl, či pocítil snad každý hráč Half-Life 2. Já si to říkal při každém z šesti dohrání tohoto magnum opusu společnosti Valve. Jenom pár hrám jsem dal 100%. Takové hry totiž může člověk hrát pořád dokola, rozebírat, pídit se po všemožných detailech a nikdy neomrzí, protože pokaždé zažije něco nového. Je ale těžké jednu jedinou hru nazvat svou nejoblíbenější, jelikož toho člověk za život nahraje spousty a těch her, na které nikdy nezapomene, má hodně. Pokud bych ale měl z toho mého mála, co jsem zatím hrál, vypíchnout jednu, tak je to bez rozmýšlení právě Half-Life 2.

Bohužel jsem nezažil velkolepé vydání v roce 2004, ale pamatuju si demo, které jsem hrál tak 10×. Co mě zarazilo, byla atmosféra světa této hry, která byla úplně odlišná, než na co jsem byl dosud zvyklý. Všechno bylo tak uvěřitelné a hmatatelné. A ta hudba jak z úplně jiného světa, exotická, podobně jako samotní okupanti naší Země. No a Gravity Gun. Ta mě prvně zmátla a ptal jsem se sebe, na co si to tvůrci hrají, ale později mi přišla jako organická součást reálně fyzického světa hry. Telekinezi dnes najdete nacpanou skoro všude, ale tak skvěle jako v Half-Life 2 to nikde není. Graficky a zvukově na mě hra působila nezvykle ostře a přesně. Dále mě šokovaly animace obličejů postav, s kterými se ve hře potkáte. Měl jsem zakořeněnou představu, že hry umí hýbat jenom spodní čelistí dolů a nahoru. Hry následujících let staví na dokonale propracované mimice této hry.

Co dodat? Ammunition Depleted. Na Facebooku mám již 4 roky stejnou cover photo s Gordonem Freemanem a jen tak to nezměním. Příběh tichého protagonisty mi strašně sedl. Dokonce jsem donucoval svého staršího bratrance tuto hru hrát, nebo se alespoň dívat, jak ji hraju já, protože jsem měl velké nutkání všechny ty pocity sdílet. Bohužel, zůstal jsem mou rodinou nepochopen. Byly to skvělé časy, kdy střelba z pulzní pušky byla slyšet až na ulici...

A nakonec (podle mě) hymna Half-Life 2, i když je neoficiální: Remix Triage at Dawn.

9.1 hrs last two weeks / 129 hrs on record

Tak tohle jsem si náramně užil. Hry z první osoby jsou můj nejoblíbenější žánr a pokud jsou udělané s láskou a úctou ke klasikám, tak s novými iteracemi absolutně nemám problém. Tato hra to dokázala, má nádhernou grafiku a hraje se skvěle. Je výborně optimalizovaná a běží plynule. Ovládání na myši a klávesnici je skvělé, netrpí konzoloidou.

Vizuálně vám hra připomene hlavně City 17 z Half-Life 2 a steampunkovou stylizací BioShock. Už jenom ze zmínění těchto jmen v souvislosti s touto hrou musí být jasné, že jde o něco velkého. A taky že jo. Při hraní jsem měl neustálý pocit, že vývojáři měli skutečně výborně nastudovaný First-Person materiál, což už víceméně předvedli ve svém vynikajícím Dark Messiah a Arx Fatalis. Jenom tady to už není jenom hromada skvělých nápadů a rozhodnutí slepená dohromady, ale stmelená vývojářskou jistotou. Vskutku vymazlené.

Můžete hrát naplno stealth s tím, že vám hra kontroluje, jestli vás za celou misi někdo viděl, nebo jestli jste někoho přímo nebo nepřímo zabili. Lze tak hru projít bez ztráty kytičky, nebo trhat fialky dynamitem, doslova. Po tom, co jsem vyvraždil 95% populace Dunwallu jsem se necítil nejlíp, ale to bylo až napodruhé, "non-canon". :) Je tedy zřetelné, že hra je velmi liberální v tom, jak naložíte s jejími obyvateli. Budete výrazně rozhodovat o osudech svých primárních cílů, buď jim necháte vyříznout jazyk, oholit hlavu a poslat do svých vlastních solných dolů, nebo jim jednoduše propíchnete břicho. Lahůdek je tu dost jako třeba elektrické křeslo, vypálení kacířského symbolu na obličej, unesení tajným milencem, atd. Hra kontroluje míru chaosu, který způsobíte a podle toho vám vybere konec. Budete buď plakat dojetím, nebo s depresí přemítat nad tou hrůzou, co jste provedli.

Hra má příjemný hudební doprovod, nic výrazného (stealth, temné), ale má (z traileru) jednu brutální skladbu: Drunken Whaler, kterou, nepochopitelně, vývojáři nedali do credits. Zvukově je ale hra velmi komplexní a propracovaná.

Kdybych měl mít výhrady, tak jedině k AI, která si nevšimne, že někdo náhle přerušil konverzaci (přiškrcením), ale smysly má jinak velmi vyvinuté. Kdyby se každý strážný pídil po tom, kam mu "odešel" kamarád strážný, tak by se to nedalo vůbec hrát.

DLCčka bohužel ještě nemám koupené, takže nemůžu podat informace. Hra samotná je neuvěřitelně uspokojující počin a nabízí spoustu replayability.

43.0 hrs last two weeks / 43 hrs on record, 50 of 80 (63%) Achievements Earned, Review na Steamu (anj)

Underrated. Ale dávám tomu 75%, protože to prostě není tak originální a expanzivní jako první pokus Gearboxu o Half-Life. Je to to samé jako HL1, akorát s implementovaným HD packem a několika originálními prvky, jako je pár puzzlů (barel mezi dva dráty rozbušky mě fakt ohromilo) a interakcí s výborným, zasekávacím, Dr. Rosenbergem. Ale není to nic hrozného, AI jsou i horší.

Je to must-play pro každého "odborníka" na Half-Life. Sice nemám nastudovanou každou nuanci na Combine OverWiki, ale vím, že to má tu správnou atmosféru, opět. Souboje jsou trochu znevážený brněním (60 vesta, 40 helma), které občas najdete. Ale nic hrozného, umírat na Hard se dá furt. Originalita se najde v pár malých detailech, jako je sledování Dr. Giny Cross, jak převáží krystal z Xenu, koukání se na Gordona, jak jde znuděně a pomalu pro HEV suit, zapnutí vodovodů/sušáku na ruce, zmražení Vortigaunti. No není toho mnoho a chybí např. originální soundtrack, který je ve hře napodobeninou či přímo kopií Opposing Force.

Dohráno za sladkých 3,2h (6.6 hrs on record), stará série znovudohrána, a teď ten Half-Life 2, muhaha.

Review na Steamu (anj)

Časožravé a toxické jako kdejaké MMORPG. Tohle je navíc MMOFPSRPG. Ale hrát můžete i sami a ostatně si tak hru lépe užijete, protože coop zvyšuje obtížnost a navíc není čas na čtení popisků, atd. Ke hře jsem se vrátil po 67 hodinách s ní strávených v roce 2012. Řekl jsem si, že dojedu DLCčka a pokusím se o achievementy. Prvně jsem si založil novou postavu Soldiera a moc příjemně strávil prvních 15 levelů v Arid Badlands. Moc mě potěšila hudba Jespera Kyda, kterou jsem si pustil na max a po vypnutí stínů kvůli FPS mě i tak čekala skvělá grafika. Užíval jsem si příjemný lehký humor a první questy, které sice jsou MMO stylu (přines, zabij, aport), ale do kontinua světa to pasuje.

Loot je všude, všude můžete sbírat peníze, munici (ale je lepší si ji levně kupovat) a otevírat truhly s náhodně vybranými zbraněmi s náhodnými staty. Variací, jak loot využít vzhledem ke specializaci vaší postavy je strašně moc. Hra je spíše FPS než RPG (jako třeba podobný Fallout 3). Nelíbilo se mi ale zdlouhavé nakupování munice po malých množstvích. Zbraně v automatech jsou prakticky k ničemu, kromě pár speciálních časově omezených specialit.

Nebavily mě dlouhé přesuny mezi quest lokacemi (chtělo by to víc teleportačních stanic), hlavně v Knoxx DLC, kde většinu času projezdíte po dlouhých dálnicích. Ve většině lokací si ale vystačíte s pěškobusem (pomůže nekonečný sprint) a žádný velký "intense vehicular combat" se (naštěstí) nekoná.

Jednu velkou kapitolu tvoří DLC. Tvoří totiž tak 40% potenciální herní doby. The Zombie Island of Dr. Ned mě bavil nejvíc, byl totiž nejosobitější a přidal příjemně hororový prvek plný dobrého humoru. Mad Moxxi's Underdome Riot neboli nekonečná aréna s obtížností, kterou prošlo jenom 1% hráčů, je vývojářský výsměch. Ta baba co tam furt řvala byla strašně otravná, ale i bez ní by to byla katastrofa. Devs vyjmuli RPG systém a závislost tvořící questy a dali nám pouze bezduché střílení a umírání a restartování na začátek. 300 vln nepřátel fakt nedávám. Tak jsem to s čistým svědomím hacknul, aby mi nevypadaly vlasy. The Secret Armory of General Knoxx je celý o přesouvání se po dálnicích a Claptrap's New Robot Revolution je moc fajn, až na ten quest, kdy musíte posbírat 372 Clap-Componentů pro tu bábu, aby si postavila dřevěnou waifu. No a nové Claptrap grindovací achievy s úspěšností 0,9% jsem taky hacknul, protože mě po 5 hodinách vraždění Claptrapů přestalo bavit čekat než dropne ještě 10 ultra-rare collectibles. 90% toho 1% to hacklo, viz. YT návody. :X

No těch 27.9 hrs last two weeks (85 hrs on record) se vydařilo, konečně jsem měl zase ten pocit hráčského poslání něco dohrát a dokončit, i když třeba o 30 hodin grindování dřív.

80 of 80 (100%) achievements earned, Review na Steamu (anj) příklad OST

Skvělý datadisk a první hra od tehdy ještě skromného studia Gearbox, které nyní známe spíše jako tvůrce série Borderlands. Vyvedlo se to náramně. Podle názvu se může zdát, že snad budete střílet nebohé vědce, či bojovat se samotným Gordonem Freemanem, ale spíš zažíváte to stejné jako Gordon, kterého akorát uvidíte, jak skáče do portálu na Xen. Během hry nebudete bojovat pouze s Xeňany, ale i s jinou mimozemskou frakcí tzv. Rasou X. A že jsou o několik řádů nebezpeční, než Vortigaunti a Headcrabové. Je tedy dobré, že na misi vybrali profesionálního vojáka, než nějakého dalšího masochistického teoretického fyzika. G-Manovi, který zde mimochodem hraje větší roli, než v originále, se ostatně velice zalíbil. (sám ho jednou zachránil a nebo ho zastavil v odchodu po příkazu "Forget about Freeman!")

Váš arzenál se rozrostl o velkou řadu zlatíček, které by Gordon ani neuměl držet. Např. mě hodně bavila silná sniperka a také SAW Machine Gun. Během mise naleznete spousty originálních udělátek jako Barnacle gun, díky které se budete přemisťovat vertikálně po prostředí (podobně jako po nových lanech), dále bych vypíchl novou Displacement Gun, kterou můžete použít jako teleport na Xen nebo jako velmi silnou energetickou zbraň. Naproti tomu novou zbraň mimozemských Shock Trooperů jsem nepoužíval vůbec, ale oblíbil jsem si Spore Launcher, který nenabíjíte, ale spíš krmíte.

Dalším originálním prvkem je mňamózní, minimalistický, sci-fi soundtrack, který se od originální hry velmi liší. Např. skvělý militantní drone Storm nebo alienský credits song Planet.

Hazard Course z originální hry byl nahrazen opravdu skvělým Boot Campem, kde po vás bude řvát několik individuí plných hlášek z různých filmů, např. Full Metal Jacket.

Co se mi nelíbilo bylo vypínání soundtracku po loadingu i přesto, že to v originále tak dobře fungovalo. Dále vás asi zase naprdne typická, zasekávací Half-Lifovská AI, jejíž pomoc tedy, kromě kolegy medika a pana inženýra se svářecím hořákem (Aliens style), moc nevyužijete. Hra je o řád těžší než originál, takže na Hard jsem quickloadoval skoro pořád.

4.2 hrs last two weeks / 8.6 hrs on record,
http://steamcommunity.com/id/globster/recommended/50

Moc hezké. Bylo krásné po těch 8mi letech od prvních screenshotů, nad kterými jsem slintal každý den, konečně zase přijít pozdě do práce.

Grafickou kvalitou hra předčila tvorbu Valve a nadále, díky free updatům, se vývojáři z Crowbar Collective snaží posouvat hranice nemožného. Hra je stále v Early Access a to znamená, že hru můžou tvůrci dynamicky měnit. Před pár týdny vyšel update Surface Tension Uncut, který tuto kapitolu nesmírně rozšíří, hlavně o velké bitvy mezi Xenem a HECU. Také updatovali grafickou stránku o lepší HDR, God Rays a stíny. Takže na mém starém hw, tento brutálně modifikovaný Source Engine lagoval a to dost. Ale pověst Source Engine jako odladěného systému zůstává. Dále devs neustále updatují multiplayerovou stránku hry, ke které jsem zatím pouze přičichl a vypadá to na solidní old-school Deathmatch.

Co se týče samotného singleplayeru, tak snad není co dodat. Od prvotního "spawnu" v dopravním systému po skočení do portálu směřujícího do Xenu, je to tak vyhýčkané, prostě eye-candy zážitek větší jak Crysis. Měl jsem pocity, mnozí prominou, podobné jako při sledování SW: The Force Awakens. Jednoduše všechno to co známe, ale převedeno do originálu věrné moderny. Sice jsou některé pasáže překopané k nepoznání, některé jsou i přidané, ale tu nesmrtelnou kostru originálu tam prostě je cítit. Hratelnostně je to to samé, akorát zbraně mají holt jinej feeling, nepřátel je mnohonásobně víc, je zde více způsobů jak zemřít. Ale naštěstí quicksavy a autosavy se dělají dva, takže když si to uložíte s 5hp, tak po 3tím úmrtí můžete zkusit ten předchozí. Takže zákys se nekoná. Ani ve ventilačkách jsem se, oproti originálu, neztratil. Seamless.

Největší výtku by podle mě schytal soundtrack, který se s OST HL nemůže rovnat. Rockové kytary v několika skladbách za sebou v mysteriózním sci-fi, dychtícím po elektronické hudbě, no thanks. Možná někdo udělá mod pro Black Mesu, který použije OST HL. No a brokovnice je se svým rozptylem spíše puška. Ale to je asi tak všechno. Vrnět blahem budete 90% času. Český překlad se do hry bohužel ještě nedostal, vývojáři ignorují překladatele, not cool.

11.7 hrs last two weeks / 28 hrs on record, 25 of 25 (100%) achievements earned, http://steamcommunity.com/id/globster/recommended/362890

Mno, tak jsem se rozhodl, že postupně replaynu celou Half-Life sérii, která je pro mě jedna z nejlepších vůbec, a napíšu sem nějaký ty moje pocity. A že jsem jich za těch 250+ hodin strávených s páčidlem zažil celou myriádu.

K prvnímu dílu jsem se dostal přes demo Half-Life: Uplink. Bohužel jsme s kámošem zapli jenom tutorial, tzv. Hazard Course, a znuděně demo, po neúspěšném pokusu o crouch-jump, vypli. Jaká to bláhovost! Po mnoha letech jsem se k Half-Lifu vrátil po zakoupení Valve Complete Pack pro nový acc na Steamu. V té době jsem moji nejoblíbenější Half-Life 2 dohrál asi 4x, takže jsem částečně tušil, jaký styl hraní mě čeká. Hudba, dabing, zvuky. Vydal jsem se tam, kde ta všechna paráda začala.

Half-Life je krystalický příklad tzv. seamless zážitku. Neexistují tu obligátní vysvětlovačky, videa, meníčka, vše je tu prostě naprosto přirozeně plynulé a osobní. Absolutní smyslové splynutí s protagonistou je snadné. Neexistuje tu backstory, vše je hráči představeno interakcí s prostředím a jeho obyvateli. Unikátní, mysteriózní, sci-fi atmosféra je tu všudypřítomna. odkaz, odkaz

Hra je lineární, ale díky působivým kulisám převládá pocit obrovského komplexu. Designově je hra neskutečně bohatá, díky skriptům plná skvělých vychytávek. Nepůsobí to strojeně a krásně se to vryje do paměti. Každou chvíli zažíváte něco nového a neviděného, např. jak Gargantua smaží vojáky, Tentacle požírající křičícího vědce, nebo když po sobě vývojáři pošlou vojáky a Xeňany. No a to uspokojující zašlapování švábů. Či klouzání se po kalužích vody, nebo radioaktivního materiálu. A jak si zombíci "vědeckou potravu" cpou prasklinou v těle rovnou do žaludku. No prostě idylka.

Tak proč tak "nízké" hodnocení? Možná jsem to jenom já, ale nemám nutkání HL1 hrát pořád dokola, jako třeba jeho pokračování, které je ve všem výše napsaném mnohem odvážnější. Ale jak nám ukázala modifikace Black Mesa, že z neprůstřelné kvality map, hratelnosti a příběhu lze vymlátit tak moc až její nadstavba směle atakuje nadpozemskou příčku nastavenou HL2.

A co ten Xen? Xen je v pohodě. Je to nutné ne zlo, ale exotické zpestření nakonec, oproti chladným koridorům Black Mesy. Je to, co se rozložení mapy týče, naprostý protipól. Závěrečný boss fight je spíš otravný, než uspokojující. Ale i tak je zajímavý a pro další vývoj série stěžejní. A co G-Man? Hmm, to je enigma, možná to je posel vyšší moci či osudu, ale nejspíš to je jenom další hajzl v obleku.

Tak a je to, uff, těžké psát o něčem tak stěžejním pro tuto odnož zábavního průmyslu.

Dohráno příjemně na Hard, bez HD modelů. 7.3 hrs last two weeks / 27 hrs on record

K této hře jsem se dostal přes nevlastního bráchu, který mi ji přivezl vypálenou z Písku (město). Jako malý notorický herní cheater (iddqd, idkfa, blacksheepwall, iseedeadpeople, ...) jsem samozřejmě v jedné takové hezké katakombě nejednou zařval (i svá první sprostá slova), takže jsem si vynutil A4ku plnou cheatů. Bohužel mi to nějak nefungovalo, tak jsem začal hysteričit a, a plakat... ale koho to zajímá.

DS1 jsem, již bez cheatů, poslední tři dny replayoval. Začalo to příjemným mrazením díky geniální Soulově "deep-fantasy" hudbě, která dělá z mdlého, prapodivně navazujícího příběhu a lineárního herního světa (série dungeonů) pocit velice důležitého a ohromného dobrodružství. Stejně na vás atakuje grafický a zvukový design. Grafika se dá srovnávat s Warcraftem III (2002), každé prostředí je dostatečně rozmanité, detailní a působivé. I když se zvuky často opakují, tak jsou jich stovky a neomrzí vás, protože konstantně objevujete nové nepřátele a kulisy. Hudba se mění každých 15-20m a je zvládnutá na jedničku, sedí na každou situaci a bez ní bych tu hru ani nedokázal hrát.

Specialitou této Diablovky je, že většinu hry nestrávíte jenom s jednou postavou, nýbrž až osmi hrdiny. Každý se může specializovat na něco jiného. I když se zdá, že se díky systému podobnému TES (kde si levelujete to, co používáte nejčastěji) dá v půlce hry přeorientovat na jiný skill, tak to tak nefunguje. Hra je na Medium poměrně náročná a tak na nějaké sekundární skilly čas není. Proto je dobré se ze začátku specializovat pouze na jedno, aby jste byli dostatečně připraveni. Nebo co já vím, sám jsem po vzoru jistého YTubera vycvičil melee-only squad (prý to tak dohrál) a ejhle, jakmile přišly bažiny (1/2 hry), tak jsem akorát pil lektvary, které mi hned došly (god mode, here I come). To samé následující goblinní tunely, které z půlky šly, ale pak na vás hra začala chrlit tolik nepřátel s automatickými zbraněmi, že by ani dvě muly plné lektvarů nepomohly. Asi jsem taktický impotent, ale rozhodně jsem neměl pocit, že by se hra hrála sama, jako někteří hráči. Path-finding bojovníků je na velmi vysoké úrovni, takže jsem nemusel na vše klikat, ale stále jsem musel kontrolovat HPčka a spamovat shortcut na lektvar (který mimochodem postavy stylově vyzunknou a zbytek si nechají na později: originální prvek, moc jich tato hra nemá). Při počtu nepřátel a velikosti cesty na taktizování moc prostoru není. Možná jsem měl pokračovat s lučištníky a mágy, ale hra za melee-only postavy mě nesmírně bavila. Každých 3-5m někdo leveluje, nebo najde šťavnatý loot a tak hodně času strávíte v inventáři. Cesty mezi obchody trvají 2-3h, takže hodně lektvarů nakoupit (poznámka pro mě), jelikož jsou oproti ostatním věcem strašně levné.

Co se týče příběhu, tak jsem již zmínil, že je velice prosťoučký, ale i tak občas narazíte na krátký lore (víc než ve hře je toho v návodu(!)) a pár vět od NPCs, kteří nejsou všichni nadabovaní, ale ti, kteří jsou, včetně vypravěče, vás překvapí kvalitou dabingu, ale scénář mohl být trochu bohatší (je místy poměrně legrační a i dokonce vtipný!).

All-in-all to je nadprůměrná rubačka, která kvalitně zabaví na 30+ (možná až moc) hodin a esteticky pohladí na duši.

18.5 hours past 2 weeks / 33 hrs on record

Ach to mládí (12 let), kdy bez připojení k internetu byl přísun nových her buď z drahého obchodu (vymodlené nové hry při náhodných návštěvách obchodu s mamkou) nebo z pravidelného DVD přiloženého k Levelu. Právě přes Level jsem se k této hře dostal. Chvíli jsem ji hrál v anj, ale v příštím čísle vyšla čeština, díky níž jsem si ji, jakož dítko s dvojkou z anj (no dobře pár 2/3 tam bylo...), mohl zahrát. Je to ale škoda, protože hra je velice dobře napsaná vývojáři z UK a player character dobře glosuje své prostředí a rozhovory s NPCs jsou příjemné (možná jsem i slyšel pár dabérů z Gothic 1/2). Pamatuju si, že Sudeki byla první hra a věc, kterou jsem v hodinách IT na základce vyhledal na internetu a s vykulenýma očima nad množstvím informací hltal recenzi či návod na Tiscali.

První co vás praští do očí je krásné grafické zpracování ve stylu mangy (JRPG podle Britů). Technicky se hra nemůže rovnat s HL2: Lost Coast, ale třeba na Psychonauty se stylizací klidně má. Hra je čistě kouzelná. Potěší vás poletující chmýří, duha u vodopádu, padající okvětní lístky. Na vodě šlo zapracovat. Efekty (hlavně) skillů a zbraní jsou dobře provedené. Co se týče zvuku, tak vás potěší velice kvalitní dabing a příjemný soundtrack.

Hratelnostně je hra rubačka za vojáka Tala a bojovnici Buki, a FPS za kouzelnici Ailish a vědce Elca. Osobně preferuji mít v ruce obdobu trochu OP samopalu nebo raketometu, než obtížně řetězit přerušitelná komba za melee bojovníky "až" do osmi komb (nesmějte se mi, třeba DmC jsem nehrál, ale v Batmanovi jsem získal Freeflow Perfection :)). Zbraní za hru nashromáždíte požehnaně a každá trochu mění styl boje. Za nepřátele (je jich spousta druhů) a questy získáváte XPy a dáváte je do atributů a skillů, same old, same old.

Co mě na hře nejvíc bavilo bylo prozkoumávání prostředí, kde již od začátku nacházíte prvky, které umí vyřešit jenom zatím neodemknutá postava, takže se do lokací budete vracet (uvítal bych ranější zavedení teleportů a lepší save systém (nemůžete hru přerušit kdy chcete)). K prozkoumávání patří plnění vedlejších questů, jež budete od NPCs dostávat požehnaně od základních fetch questů po nahánění ovcí do ohrady v časovém limitu. Každý item, který najdete má krátký popis jeho historie a užití, v menu najdete také kompendium monster. Zajímavé je také rozdělení herního světa do dvou odrazů sebe sama. (zářivá Haskilia a temná říše Aklorianů)

Je to fakt fajn hra, možná trochu zapomenutá (velká konkurence v dané době), lineární (repetetivní), dlouhá (poslední čtvrtina mě moc nebrala), příběhově klišoidní, pro někoho graficky zastaralá, ale podle mě hra zestárla velice dobře a její appeal je stále silný.

Ještě že jsem si Amnesiu: A Machine for Pigs zahrál před nasazením tohoto diabolicky seřízeného kardiostimulátoru, protože bych se u ní nejspíš tak nebavil. Outlast oproti svému rivalovi sází na klasicky odvyprávěný příběh v ortodoxním prostředí psychiatrické léčebny a na hojné, s mistrovskou přesností podávané, hororové stimuly. Nějaký rozruch tu čeká každých pár metrů a hra rozhodně nenudí, spíše vyčerpává. Strach je zde hmatatelný a uvěřitelný, oproti Amnesii, která působila občas příliž imaginativně, protože její atmosféru tvořil především propracovanější zvukový design a výborně napsané texty, které v Outlast nejsou moc důležité. Je zde mnohem více vizuálního ztvárnění hrůzy v podobě hektolitrů gore, realistického vzezření nepřátel a hlavně prvku kamery, která tvoří stěžejní zdroj atmosféry při skrývání se před nepřáteli ve většinou naprosté tmě což mi krapet připomnělo Slender a možná Condemned se svými gadgety.

Outlast je mistrovsky sestrojená hra se vším všudy, které ale schází víc propracované primární zlo, které v přelidněnosti prostředí upadlo do pozadí, a více invence v příběhu. Jako vrchol hry považuji pasáž s Dr. Tragerem aneb Steinman hadr, buddy!