Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

RoboCop: Rogue City

  • PC 80
Teyonu to naozaj prajem. Poľskú firmičku som začal evidovať od vydania Ramba. Nebola to žiadna sláva, ale už ich ďalšia FPS s terminátormi rozhodne stála za vyskúšanie. Pri Robocopovi by som už povedal, že je to pre FPS hráčov takmer povinnosť, takže teraz čakám, s čím prídu ďalej (Transformers ? aby sa držali svojej obľuby v robotoch), pretože latka kvality neustále rastie.

Pri hraní mi v hlave neustále vyskakovali spomienky na hry ako Sin alebo Kingpin, ale Robocop nie je iba FPS. Teyoni slušne spracovali aj detektívny mód, takže Robocop môže občas analyzovať miesto činu a hľadať stopy. Adventúru ale nečakajte. Primárne je to o strieľaní a to je naozaj fajn, akurát mi vadil pomalý pohyb Robocopa. Pomalý pohyb mi vadil aj v Dead Space sérii a vadí mi aj tu. Ja viem, že Robocop na to má svoj dôvod a aj zopár vylepšení, ktoré kompenzujú dôsledky pohybu (čiže väčšiu šancu dostať zásah), ale mňa to proste irituje. FPS s pomalým pohybom, to proste nejde dokopy. Ja viem, píšem to ja, ktorý spomínal, ako som si v Doomovi musel vypnúť beh, lebo mi z neho bolo nevoľno. To sú tie paradoxy.
Inak je to strieľanie mimoriadne výživné a krvavé. Žiadna miestnosť nezostane biela, keď v nej Robocop rozpúta peklo. Záporáci majú navyše tendenciu nabiehať presne do rany a až niekde v závere hry som si všimol, ako sa pokúšali meniť smer. Záver sa nesie v typickom duchu "počet vystrieľaných zloduchov v poslednom leveli = počtu zloduchov vystrieľaných za celú hru". Nuž synu môj, túto hru pridávame na zoznam "až keď budeš mať 18" (ale Titanfall 2 som mu s privretými očami dovolil prejsť).

Graficky je na tom hra dosť dobre, Unreal 5 engine vie robiť divy a aj ho miestami robí, ale očividne nebol čas/peniaze/možno schopnosti na také to hranie sa s detailami, aby všetko vyzeralo tip top. Mne to nevadilo rovnako, ako mi nevadili doskakujúce textúry alebo nemožnosť porcovať nepriateľov, ako to vedel Soldier of fortune. Hru som k mojej spokojnosti odohral v okne v rozlíšení 1920 x 1200 na high/medium detailoch na obstarožnom železe: i5-7400 3 GHz, 24 GB RAM, RTX 2060 6 GB. Jo, stále sme medzi vami. My podivíni, ktorí nekupujú novú grafickú kartu len preto, že mu ide hra len 55 fps. V jednom leveli začala hra po loade ukrutne trhať, ale opakovaný load pomohol a stalo sa to len raz.

Prakticky celú hru som prešiel so základnou pištoľkou. Bohužiaľ som nejako nepochopil, ako funguje osádzanie PCB dosiek čipmi, takže som ich vždy osadil náhodne a ďalej som to neriešil. Po čase viete mať z obyčajnej pištoľky niečo ako minisamopal a s tým už je ďaleko väčšia sranda. Keďže každá poriadna FPS musí mať aj poriadne RPG prvky (ehm, nemusí, rozhodne nemusí !!!), tak Robocop môže upgradovať svoje schopnosti. Klasicky je to obrana, dobíjanie zdravia, nechýba slow mode, ale je tu aj psychológia na výber správnych odpovedí apod. Rozhovormi si môžete nakloniť tú alebo onú stranu a na konci budete vidieť dôsledok svojich rozhodnutí. Je to rovnaký model ako v terminátorovi.

Ku koncu som už hre výrazne pomáhal a preskakoval som príbehové animácie, ktoré boli na môj vkus príliš dlhé a časté. Príbeh sa chváliť rozhodne nedá, ale to by sa asi nedal chváliť ani v spomenutom Kingpinovi a predsa sa mi nesmierne páčil. Cesta je niekedy dôležitejšia ako cieľ. Ja som sa dostal na koniec za cca 17 hodín, lebo som si strihol aj niekoľko vedľajších misií. Páčilo sa mi, keď som pri potulkoch po meste narazil na skupinku policajtov, ktorá potrebovala moju pomoc, prípadne ma pristavil niekto iný, kto potreboval, aby som s niekým vymaľoval steny červenou farbou. Btw, aj tú mačku sme zachránili.
+7

Hacknet

  • PC 75
Jakým způsobem se hackují počítače můžeme vidět v řadě filmů a sem tam i ve hrách, kde má často podobu nějaké jednoduché minihry. Teda až na to, že dané hackovací scény působí obvykle nereálně a bohužel často až směšně. Proto jsem rád, že existují hry jako Hacknet.
 
Teda ne že by bylo možné pomocí několika programů jednoduše prolomit firewall dešifrováním hesla nebo přes smtp či web server snadno získat úplnou kontrolu skoro každého napadeného počítače. Přeci jen, hra musí být pořád zábavná, tak i techniky musí být značně zjednodušené.
 
První pocity z hraní mi vyvolaly vzpomínky na moje studia informatiky, kde jsem v linuxovém bashi trávil prakticky každý den. Až je trochu škoda, že zde jsou jen základní příkazy, což na druhou stranu chápu, protože hra musí být přístupná i pro laiky. Ale minimálně Vim editor by se zde šikl.
 
Hra představuje své "techniky" hackování postupně, takže obvykle není problém vše pochopit a následně postupy vhodně kombinovat. Bohužel po čase přichází stereotyp, který je občas obohacen časovým limitem, nedostatkem operační paměti nebo nutností zapojení více počítačů, ale i tak jsem se od cca druhé poloviny hry u hackování spíše nudil než bavil. Asi nejlepší misí pak bylo, když jsem byl hacknut já a následně jsem musel obnovovat systém v nouzovém režimu.
 
Zajímavé bylo i pročítání soukromých dokumentů a souborů. Je super, že když vyedituji zdrojový soubor webové stránky, tak se to skutečně projeví. Sem tam jsem narazil na různé reference, třeba na Ufo: Enemy Unknown nebo KFC.
 
Grafické zpracování na mě působí přesně tak, jak bych od hackovací hry očekával. Jen terminál a dalších pár oken. Potěší možnost měnit barvy a rozložení, ale ve výsledku jsem zůstal u toho výchozího. Jen mapa všech počítačů by mohla být přehlednější, protože po několika misích je známa hromada počítačů a v druhé polovině hry je to už slušný moloch.
 
Celkově jsem spokojený. Hackování je jednoduché a zábavné. Jen v té druhé půlce trochu dochází zábavě dech.
+8

Aliens: Fireteam Elite - Pathogen Expansion

  • PC 80
Není moc rozšíření které jsou lepší než hlavní hra, ale Pathogen mezi ně rozhodně patří. Primárním důvodem proč jsem se pustil do hraní je pokračování příběhu v nové kampani. Ta se jmenuje Příslib květiny a přináší trojici nových úrovní. A právě ty považuji za nejsilnější stránku tohoto rozšíření. Prostředí je sice nové jen částečně, jinak je logicky využit styl z hlavní hry, ale level design je mnohem povedenější. Prostory jsou přehlednější a díky tomu může jednotka lépe spolupracovat a nepřekážet si. Pocit z akcí je díky tomu hladší a příjemnější.

Jinak obvyklé doplnění nových zbraní, polepů, barev a animací nijak nepřekvapí. Žádný zásadní kousek mě nezaujal. Díky patogenu se dočkáme i nových nepřátel. Nejde o nic převratného, v zásadě pouze variace na již existující s odlišným vizuálem. Nejsem zrovna fanoušek padesáti druhů xenomorfa, ale je jasné že podobná hra potřebuje trochu různorodosti. Naopak mě potěšilo pár dalších střípků informací o vetřelčím světe. Celkově jde o povedené rozšíření základní hry a je vidět, že si autoři vzali připomínky hráčů k srdci.
+6

Sifu

  • PC 50
Herní výzva 2025 - 4. Byl jednou jeden život 

Sifu má hodně dobrou základní premisu - vydáváte se pomstít svoji rodinu za pomocí bojových umění a pokaždé, když vás někdo porazí a vy de facto umřete, můžete se vrátit, ale o rok starší. Jako mladíček máte daleko více možností, kde se zlepšovat za nalezené dovednostní body, ale jako starší dědula zase daleko lépe ovládáte bojová umění.

Teorie dobrá, ale v praxi se jedná o obyčejnou mlátičku, ve které jsem jen zuřivě mačkal tlačítka myši a občas si pomohl mizerníkem. Misí je co by se za nehet vešlo a dohrát se dají maximálně během pár desítek minut, příběh je nezajímavá hloupost a přestože je hra vyvedená v zajímavém grafickém stylu, žádná pecka to také není.

Občas mě to sice bavilo, ale občas jsem se do hraní musel fakt nutit. Naštěstí nebyla herní doba nijak natahovaná a skončilo to tak akorát.

Pro: Základní premisa hry; zajímavý grafický styl; chvílemi hratelnost.

Proti: Nevyužitý potenciál; příběh; občas fakt nuda.

+8

Gothic 3

  • PC 80
Na to, že hra vyšla před dlouhou dobou, jsem se neskutečně bavil a strávil jsem ve hře přes 40 hodin. (Dělal jsem úkoly pro rebely i skřety)

Nehrál jsem 1. ani 2. díl, ale asi si je zahraju. I přes neznalost zmíněných her jsem se velmi rychle zorientoval a příběh jsem pochopil. Zápletka hry mě vtáhla, zlepšila celkovou atmosféru a hlavně umožnila se rozhodnout, za jakou stranu chci hrát. Takže příběh hodnotím pozitivně.

Hru jsem hrál s patchem, takže přesně nevím jak hodnotit grafiku hry bez patche, ale s patchem jsem byl celkem spokojený. Občasné bugy sice hru nezlepšily, ale nejednalo se o nějaké zásadní problémy, spíše mi vadila špatná optimalizace a časté padání hry.

Za mě nejslabší část hry je soubojový systém, protože po té, co jsem si trochu zahrál Zaklínače 2 a asasíny, tak jsem se po této stránce více nudil, jelikož bojování proti celému městu skřetů s mečem či sekerou bylo jen o klikání a následném doplňování životů. Magii jsem tolik nepoužíval (vlastně vůbec) a ani mi to nějak nechybělo.

Postavy mimo hlavní přátele bezejmenného hrdiny nebyly nějak zvláště zajímavé. Bylo jich opravdu hodně, takže se dabéři samozřejmě opakovali. Jinak chování umělé inteligence bylo podivné, ale na tu dobu (asi, snad) dostačující.

A teď k tomu nejlepšímu: soundtrack. Ten se absolutně povedl a užíval jsem si ho v každém lese, městě, vesnici, poušti či jeskyni. Nemělo to chybu. Díky tomu o atmosféru v každém místě bylo postaráno.

Pro: Soundtrack, příběh (s více možnými konci), atmosféra

Proti: Horší soubojový systém, bugy, padání hry

+16

Entropy : Zero

  • PC 75
Garret to pekne shrnul, jen přidám:
+ hudba
+ atmosfera
+ napady/napln misi (velky fight s pomoci vezek; temna cast se svetlicemi[trochu skoda ze je sbirani neohrabane])
+ upravene vlastnosti zbrani (jak psal Garret)
- zasekavani o objekty na zemi
- zaver mi dal celkem zabrat, moc ukonu, malo casu :)
- mohlo to byt delsi
+3

Drop Alive

  • PC 60
Tohle je překvapivě už druhá hra za kapku vody ke které jsem se dostal. Tou první byl iFluid a obě na to jdou úplně jinak. Drop Alive je dvourozměrná, kdežto iFluid byl plně 3D. To ale překvapivě není zdaleka ten největší rozdíl. V obou hrách je cílem dostat kapku skrze řadu úrovní plných překážek. Ale právě ty a schopnosti kapky jsou největším rozdílem.

V Drop Alive zvládnete pád z výšky i dotek se savějším povrchem. Naopak je nutné si dát pozor na bodáky, elektřinu nebo oheň. Postupem úrovněmi se kapička pomalu zmenšuje a je nutné si doplnit tekutiny ve vodě nebo třeba na sněhu. Úrovně jsou různorodé a každá přináší jinou výzvu. Některé se dají v klidu projít bez většího opakování, ale ve dvou případech jsem se dost zapotil. Tím že jde o druhou podobnou hru jsem nebyl tak nadšený z originálního nápadu, ale vše je pěkně zpracované i nakreslené. Bavil jsem se tak u obou titulů zhruba stejně a oba klidně doporučuji vyzkoušet.
+10

Star Wars Jedi: Fallen Order

  • PS5 70
Star Wars Jedi: Fallen Order by malo byť typickým príkladom hry, ktorá je ako stvorená pre mňa. Akčná adventúra, s na prvý pohľad slušnou grafikou a rýchlym tempom. Je škoda, že som tento pocit mala iba úplne na začiatku.

Začnem tým dobrým. Hneď prvá planéta ma bavila úplne najviac a hlavne mi prišla veľmi vhodná na prvú lokáciu. Zaujímavá na prvý pohľad, nie obrovská ale napriek tomu plná drobných zákutí, ktoré hráča ženú objavovať. Po tomto som mala veľkú chuť preskúmavať galaxiu ďalej. Bohužial, tá mi neostala dlho.S novými lokáciami som si uvedomila aký nešikovný je level dizajn. Človek si sprístupní skratku, ale aj tak mu trvá večnosť pokial sa dostane tam kde chce. Ak sa tam vôbec dostane, keďže mapa je, z môjho hľadiska, strašne neprehľadná. Niekedy som sa motala v kruhu, pokiaľ som našla tú spravnu cestu a neskôr som na dokonalé preskúmavanie zanevrela kedže ma spätné návštevy svetov vôbec nebavili.Chýbajúca možnosť teleportácie ma utvrdila v tom, že sa mi to celé fakt neoplatí znova preskúmavať.

Ďalším aspektom, ktorý ma nepríjemne prekvapil boli prepady FPS, ktoré sa diali celkom pravidelne.

No a musím okomentovať fashion v tejto hre. Ja mám rada rôzne nové oblečky v hrách,takže som bola fakt potešená, keď sa mi naskytla možnosť si odomykať nové kúsky až kým som nezistila aké nudné sú. Hodnotím to celé 3-/4. Ďakujem pekne za pončo a to je všetko. Farebné palety nič moc, nejaké kreatívnejšie obmeny oblečenia nula bodov. Proste prepadák. To najlepšie čo som si v hre mohla zmeniť, bola farba mojho svetelného meča.

Hre dávam 7/10 lebo aj napriek množstvu vecí, ktoré ma nebavili, som ju dohrala a samozrejme tým pádom aj čiastočne užila ale už by som ju nehrala znova.
+10

Diablo III: Reaper of Souls

  • PC 70
S velkým očekáváním jsem vyhlížel možnost vrátit se do světa Sanctuary a opět si dát několik kol rubaček v dungeonech s démony a pekelnými přisluhovači legendární série Diablo. Takže jsem se 20 let poté co skončily události předchozího dílu vrátil do obnoveného Tristramu se zrekonstruovaným klášterem, kterým propadl meteor a následnou mohutnou explozí se popadl do hlubin  i bádající Deckard Cain a tak se se svým hrdinou vypravíte na záchranu světa před příšerami a odhalování tajemství.  

Herní svět je hezký, temný ve všech pěti aktech, inventář zplozenců pekelných rozmanitý, levelování postavy svižné a užitečný arzenál zbraní a výzbroje k dispozici skoro na každém kroku. Měl jsem pocit, že se vytratila ta děsivější atomosféra dvojka a zároveň mi přišlo, že i obtížnost byla jednodušší, tentokrát jsem nadšený úplně nebyl a dávám jen lehký nadprůměr, nicméně čtyřku bych rád chtěl taky v budoucnu pokořit – 70 %
+7

The Callisto Protocol

  • PS5 75
Teď když se prach nad hrobem tohohle finančního propadáku přeci jen trochu usadil, pojďme si říct, že The Callisto Protocol není po stránce hratelnosti zase takový průser. Dle mého názoru jde spíše o oběť šílených očekávání a skutečnosti, že hra minimálně na první dva díly jasné "inspirace" v podobě série Dead Space citelně ztrácí.

Snaha nepřímo navázat na kdysi věhlasnou sérii studia Visceral Games je naprosto zřejmá. TCP řve "mrtvej vesmír" na hony daleko a mít na sérii práva, autoři by klidně mohli na krabičku švihnout čtyřku. Sci-fi survival hororů je na trhu minimum, TCP tak měl k úspěchu poměrně slušné předpoklady. Problém spočívá v tom, že ačkoliv dělá všechno podobně jako Dead Space, snad až na grafické zpracování dělá vše i zřetelně hůře.

Tvůrci nechtěli (a takřka určitě ani nemohli) do puntíku zkopírovat soubojový sytém z Dead Space a jeho dnes již ikonického vesmírného inženýra Isaaca s Plasma Cutterem. Striking Distance Studios přišli s novým nápadem, který jim však v konečném důsledku trochu vybouchl do ksichtu. Jakob Lee se zejména zpočátku spoléhá na elektrický obušek a souboje tak probíhají spíše nablízko, přičemž pro přežití je naprosto stěžejní trochu těžkopádný systém úhybů. Hlavní hrdina tak při střetech s monstry tancuje podivný čardáš ve snaze zkombinovat úhyby do strany a údery chladnou zbraní. Přiznám se, že zpočátku mi přišel tento systéme vyloženě debilní, postupně si však zvyknete a hra od nutnosti řešit všechny střety s hnusáky "růčo" přeci jen opustí. Nechtěně komicky však systém úhybů působí až do konce hry.

Vybavuji si, že u Dead Space jsem si prosral nejedny trenky a nebyl jsem u hry schopný vydržet déle než řekněme hoďku v kuse. U TCP jsem se nebál vůbec. Vlastně úplně nevím proč. Hra dokáže být atmosférická a hudba a zvuky se vás snaží vyděsit neustále. Nějak to na mne však nefungovalo. Moc tomu nepřidává i fakt, že se autoři velmi často snižují k laciným lekačkám, které se navíc citelně opakují. Snad každé druhé plazení se ventilační šachtou se bez nějakého toho bafnutí neobešlo. U konce hry jsem byl už úplně otrlý a lekačky jsem vnímal spíš jako takové otravné animace zdržující postup hrou. Čest těm pár výjimkám a přiznávám, že u té úplně poslední jsem se lekl poctivě. I přes hnusné výjevy a skoro až přehnaný "gore" se příliš hře nedařilo držet mne v takovém tom nepříjemném napětí, jak to umí třeba ty lepší díly série Resident Evil.

Příběh mne celkem bavil. Nejde o nic převratného a drtivou většinu zvratů uvidíte přicházet dlouho dopředu. Přesto jde o vyprávění pro podobný typ hry naprosto dostačující. Postav je ve vezení The Black Iron jen pár, zahrané a namluvené jsou však dobře. Produkční hodnoty hry jsou ostatně na vysoké úrovni. Působivý grafický kabátek se však během chvíle okouká a pak začnou o to více vystrkovat růžky nedostatky v hratelnosti.

Pár designových rozhodnutí mi přišlo vyloženě hloupých. Předně jde o titěrný inventář. Jacob u sebe unese kromě zbraní přesně šest předmětů. Každý kvér má samozřejmě jiný typ munice, pak jsou tu lékárničky a předměty, které lze u automatické obchodní stanice vyměnit za kredity, sloužící k nákupu vylepšení zbraní a gravitační rukavice. Rovnání pistolek a léčivých kytiček má v Residentu své místo, tady to jen otravuje. Velmi často jsem tak musel kořist na místě prostě nechat. Obchodní stanice jsou rozmístěné trochu nerovnoměrně a třeba každá baterka do gravitační rukavice zabírá nesmyslně jedno místo. Cca v polovině hry se situace o něco zlepší, když inventář nabobtná na dvojnásobek. Díky bohu. Chvíli mi trvalo zvyknout si, že na každou mrtvolu je potřeba nejdříve dupnout, aby vydala tolik potřebnou kořist. Je však možné, že tento prvek byl již v původních Dead Space a já si na něj jen nepamatuji.

I přes v komentáři proprané nedostatky jsem se u The Callisto Protocol obstojně bavil. Již bez očekávání, "zadarmo" z PS Plus jde o fajn hru s přímočarou hratelností i postupem vpřed. Na "Maximum security" dohrání trvalo přiměřenou dobu a nepřišlo mi, že by hra byla přehnaně krátká. Největším zločinem je tak skutečnost, že tenhle vesmírný horor dělá všechno hodně podobně jako její předobraz, jen vždy alespoň o trochu hůře.

Hráno jako součást Herní výzvy 2025 – "8. Zločin a trest:  Dohraj hru, ve které hraješ za vězně, a nebo za osobu, která následkem svých činů skončí ve vězení.  – Hardcore varianta. /Hlavní hrdina je krátce po začátku hry zavřen do futuristického vězení, odkud se následně pokouší uprchnout./

Hodnocení na DH v době dohrání: 73 %; 78. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

Pro: Zasazení do sci-fi vězení; soubojový systém (častečně); atmosféra není špatná, i když se hře příliš nedaří děsit; audiovizuální zpracování; délka tak akorát

Proti: Soubojový systém (částečně); vlastně to je "jen" takový horší Dead Space v moderní grafice; lekačky jsou často nepřekvapivé a prvoplánové; omezující inventář

+11

Blackthorne

  • PC 80
Skvělá hra i po těch letech. Hrál jsem ji na PC kolem roku 1995 a není to ani PoP nebo Another World, ale mezi DOSovkami patří určitě mezi 10 nej 2D akčních arkád - těch 80% si zaslouží.

Mám ji zrovna rozehranou (08/2025). Na 486 běhá skvěle a bez problémů a je pořád dobře hratelná a zábavná, na tom se nic nezměnilo. Sice mám jen AdLib (resp. OPL3LPT), ale hra sem tam i na AdLibu vydá nějaký zvuk FM syntézou, takže to není jen o hudbě:)

Jen taková zajímavost - chtěl jsem si koupit originál - rád si pročtu manuál a nainstaluju hru z původních disket, ale na ebayi stojí mezi 6.000-20.000 Kč. To je jedna z nejdražších originálních her tohoto typu na kterou jsem narazil...

Když to shrnu, tak ta hra za těch 30 let od vydání na hratelnosti a zábavnosti nic neztratila, zestárla skvěle, hudba je dobrá, pixel art taky. Stojí za zahrání.
+7

Markus Ritter - Ghosts Of The Past

  • PC 70
Fanoušci adventurní série Gabriel Knight zbystřili své zraky již v létě roku 2021, kdy rakouský herec Michael Kozmann vydal v rámci své společnosti Flimmersoft krátkou FMV adventuru Markus Ritter – The Lost Family. Ta byla poctou hlavně druhého dílu zmíněné sierrácké série, jenž vyšel s podtitulem The Beast Within. Kozmannovo dílo vyšlo úplně zdarma a v návaznosti na řadu pozitivních reakcí se tvůrci rozhodli spustit kickstarterovou kampaň, na základě které by vytvořili plnohodnotné pokračování. Od začátku bylo jasné, že se jedná o indie projekt, proto i kickstarterová kampaň měla hodně nízkou cílovou částku, kterou se podařilo vybrat. Díky tomu vznikl kompletní díl nesoucí název Markus Ritter – Ghosts of the Past, který již vyšel komerčně.

Jedná se o pokračování původního prequelu, pokud si tedy chcete tento titul zahrát, jednoznačně doporučujeme jít postupnými kroky a The Lost Family zahrát jako první. V něm se objevujete jako bezvýznamný fotograf pracující pro nakladatelství Flimmersoft. V poslední době však hlavní postava začala mívat děsivé halucinace a divoké sny, ve kterých se zjevovala tajemná dívka oděná v bílém. Jak postupuje děj příběhu, dostává se Markus k deníku svého otce, ze kterého se dozvídá, že je členem rodu Ritterů, vídeňské odnože bájných Shadowhunterů. Tímto zjištěním skončil původní prequel a my se v novém díle posouváme o kousek dál. Markus se za tu dobu výrazně změnil, ukončil milostnou aférku s Claudií, sekretářkou z vydavatelství a naopak začal žít s charismatickým designérem Ludwigem Wagnerem. Noční můry neustále přetrvávají, do toho se začínají kupit vraždy v samotném centru Vídně, při kterých bývají zavražděné mladé dívky. Ze získaných poznatků je jasné, že za vraždami stojí nějaké monstrum a je na Lovci stínů, aby se s tímto monstrem popáral. Jak se však zdá, Markus není jediným, kdo po tomto zločinci pátrá. Na většině míst, kde se stal zločin, se objevuje také tajemná Ro. Do toho přichází nakladatelství s vydáním nového knižního bestselleru, kterou napsala Claudia, ale v rámci šance na lepší prodejnost je zvolen Markus jako „falešný“ autor knihy. Ten tak kromě pátrání po tajemné bestii musí promovat „svou“ knížku…

Obdobně jako u The Lost Family, i v Ghosts of the Past se jedná o poctu devadesátkovým FMV adventurám i sérii Gabriel Knight. Ve hře je možné nalézt spoustu odkazů na známé adventury, o něčem ostatně hovoří i zvolená jména postav. Přestože si ale příběh bere do úst gabrielovského Lovce stínů, jedná se o samostatný příběh, jehož podoba s předlohou končí právě jen u těch narážek či podobností. Celý svět kolem Markuse Rittera je unikátní, zasazený do prostředí Vídně a nejbližšího okolí. Hrajete primárně za samotného Markuse, jenž žije ve vídeňském bytě svého přítele Ludwiga a snaží se nalézt nejvhodnější kompromis mezi svými milostnými i pracovními závazky a vyšetřováním. Do toho přichází ale také druhá hratelná postava, tajemná Ro, která momentálně žije na chatě na okraji Vídně a také je svým způsobem zapojena do hledání pravdy o děsivých vraždách.

Hratelnostně i zpracováním titul navazuje na svého předchůdce, ovládání je hodně intuitivní. Mezi rozmanitými lokacemi se pohybujete prostřednictvím mapy, na jednotlivých místech pak procházíte po statických či filmově se pohybujících obrázcích z pohledu vlastních očí. Pokud dojde na nějaké rozhovory či závažnější akce, přepneme se do klasického filmového zpracování, kde můžeme vidět jednotlivé postavy. Příběh příjemně plyne, vraždy se postupně kupí, vyšetřování postupným tempem pokračuje, hovoří se s postavami, prohledávají se staré deníky, občas je hra prošpikována nějakým tím puzzlem. Prostě klasická pohodová hratelnost, která potěší každého milovníka FMV adventur. Nikde se nedá moc zaseknout, zmíněné puzzly nejsou nijak náročné, ale ani primitivní. A i kdybyste si náhodou nevěděli rady, vždycky se dají přeskočit. Každopádně se jedná víc o klasickou point and click adventuru než jen o filmečky, kde by bylo potřeba rychle klikat, aby se něco událo. Takovéto místa samozřejmě ve hře také najdeme, ale je jich skutečné minimum.

Samozřejmě, vzhledem k použitému budgetu se nejedná o žádný velkovýpravný titul. Přesto jde vidět, že tvůrci nejsou žádní amatéři a všichni zúčastnění herci mají alespoň elementární zkušenosti z hraní – ať už z divadel, filmů i seriálů. I když se mnohdy snaží ve stylu devadesátkových FMV adventur přehrávat, pořád jsou jejich postavy uvěřitelné a mají svůj určitý vývoj – ať postupně už od prequelu, tak i v rámci tohoto dílu samotného. Jedná se o příjemný zážitek doplněný o zajímavou hudbu vhodně doplňující temnou atmosféru. Také prostředí je zvolené hodně variabilně, kromě bytu či různých kanceláří se podíváme i do restaurací, na již zmíněnou chatu na okraji lesa, celkem velká část se odehrává v rekreačním středisku na pobřeží jezera, navštívíme také slavný Schönbrunn a samozřejmě se podíváme i na místa trestných činů.

Markus Ritter – Ghosts of the Past je přijemná FMV adventura vzdávající hold sérii Gabriel Knight i devadesátkových filmovým adventurám, kterou určitě stojí za to si zahrát.
+7

Monster Hunter Stories

  • Switch2 70
Zhruba tři a půl roku mi trvalo, než jsem se po dohrání dvojky pustil do restuhodné jedničky. Není zcela ideální hrát tyto hry takto na přeskáčku, ale má to svůj důvod. První díl na 3DS jsem dlouho neměl a v jistou chvíli se už nedal vůbec nikde sehnat. K zahrání dvojky mě nalákal Charllize po jejím vydání v roce 2021 (a já ji zahrál krátce po Novém roce během 2022). Poté jsem začal nezávazně koukat po prvním dílu na 3DS, ale hledání trvalo dlouho, předlouho. Uběhl nějaký ten pátek a nakonec jsem do toho praštil a objednal jednu kopii z ebaye. Krátce nato ohlásili vydání remasteru na Switch, a já se tedy rozhodl počkat na novou verzi. A opět nastalo dlouhé čekání; nikdo nevěděl, kdy to má vyjít. Pak se nějak záhadně objevily krabičky v USA, zatímco Evropa nic, a pořád nikdo nevěděl, jestli a vůbec to vyjde i v Evropě.
Po dalším čekání jsem do toho opět praštil a objednal si americkou verzi z ebaye.
A hádejte, co se stalo pak… akorát měsíc poté ohlásili vydání evropské edice v létě 2024. To mě trošku rozčarovalo a znechutilo (protože americké hry mají na obalu nevkusné černé „E“), takže jsem hru odložil na neurčito s tím, že si ji třeba brzo zahraju na Switchi 2, abych měl ze hry lepší zážitek.
No, a k tomu došlo ještě po dalším roce a něco od vydání evropské verze, takže tento komentář konečně sepisuji nyní, léta Páně 2025.  

Nebudu to zbytečně protahovat. Dvojka je v podstatě úplný klon jedničky, až na to, že jednička je ve všem zaostalejší. Má méně příšerek ke sběru (ale i tak jich je dost), graficky to žádný zázrak není (ale remaster je teda na míle hezčí než 3DS, to je pravda), příběh je v podstatě to samé (něco způsobuje agresivitu potvor, jen to má jinou barvu), lokace jsou si typově opravdu hodně podobné (některá zákoutí mi navozují déja vu), minimapka je ve větším záběru nepoužitelná (ukazuje pouze malý výřez), všechna prostranství jsou jen užší nebo širší koridory, souboje opět probíhají skrze repetitivní kámen, nůžky, papír. No a sběr vajec v hnízdech potvor je stále dosti otravný způsob sbírání příšerek ("prosím, ať už mi teď konečně vyjde to RNG!")…
Nakonec ani nevím, jestli je dobře nebo špatně, že jsem hru hrál takhle na přeskáčku, ale bylo aspoň fajn zažít začátky některých postav, které jsem znal z dvojky již jako odrostlejší a atraktivnější. Jen Navirou stále balancuje na hraně dotěrnosti. Ale létání, běhání a překonávání terénních překážek na dracích je pořád docela cool.  

Buď jak buď, hru jsem odložil jako dohranou v okamžiku, kdy jsem dosbíral i poslední vejce do sbírky, abych tím zkompletoval všechna Monsties ve stáji. Postava má level 58. V monsterpedii mi chybí ještě jedna potvora, což je v podstatě superboss hry, ale nejde z něj získat vejce a musel bych na něj ještě dlouho grindovat v rozsáhlém repetitivním post game obsahu a to mi za to moc nestojí (navíc ve dvojce jsem si něčím podobným prošel a tam to má větší smysl). Stačí mi, že jsem musel horko těžko projít zatím přes 30 pater bitevní věže, abych dostal to poslední vejce.

Vyběhal jsem řadu otravných úkolů a opět velkou část času strávil v podzemních doupatech, kde jsem se dokolečka snažil získat některé vzácné Monsties (hromský Rajang). Jo, taky je tu taková minihra na schovávanou skrze celou hru, která naštěstí ve dvojce není – hledání prasat v oblečcích, za jejichž kompletaci je odměna ve formě většího prasete (taktéž jedno z Monsties). Hrome, kdo tohle vymýšlel…?

Abych nebyl úplně kritický, tak jednička má zase na rozdíl od dvojky (mimo klasické cutscény) asi čtyři plně CGI animované scénky, které vypadají dost na úrovni. Všechny animace lze přehrávat v domečku hráče v bedně (lol). Remaster pak nabízí i řadu bonusů jako galerii artworků nebo soundtrack, takže to je příjemné obohacení.
Hru jsem hrál s bohatým japonským dabingem, který pokrývá odhadem 90% hry.
Jo, na Switchi 2 to běží pěkně plynule.

A teď teda můžu vesele čekat na tu trojku…  

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 53 hodin
Všechna Monsties chycena: 67/67
Úkolový řetěz od krále (víčka) i od Channelera (ukazování chycených příšer) komplet
Všechna Poogies (prasata) komplet: 100/100 

Pro: Monsties; pohyb na mountech; začátky postav; CGI animace

Proti: Chudší grafika; místy hodně repetitivní; minimapa toho moc neukazuje

+6

Fable: Anniversary

  • PC 75
Musí to být vopruz, žít ve světě, kde stárnete jen a pouze vy. Ale to je jen jedna z překážek, se kterou se hráč musí ve světě Fable potýkat.

Fable má v mém herní srdci speciální místo. Byla to jedna z prvních originálek, které jsem vlastnil a infantilní svět plný anglických přízvuků mě učaroval. Tehdy člověk ale nevnímal progresivitu, s jakou tým kolem Molyneuxe přišel. Psal se rok 2005 a my jsme mohli mít homosexuální vztahy a dělat oslavné tanečky jako ve Fortnite. Přiznám se, že to byly fíčury, které jsem za těch 20 let úplně zapomněl. Stejně tak jsem zapomněl na možnost vlastnit nemovitosti a oženit se s kýmkoliv koho potkám.

Co jsem si pamatoval byla úžasná muzika a perfektní svět, kde se potloukají vlkodlaci, vyděšení obchodníci, vypočítavé mrchy a tajemné mluvící dveře (nikdy se mi nepovedlo otevřít všechny). To vše zabalené do podivného mixu infantility a krutosti (například jedné z postav enemáci vypíchnou oči). Hra vás navíc nutí neustále k nějakým volbám a buď jste hodný nebo zlý, ale že by to mělo nějaký zásadnější vliv na děj, to se říct nedá. Ale je to příjemné zpestření a na tehdejší dobu zábavná a u Lionheadu tradiční fíčura.

Fable: Anniversary jsem si koupil letos s tím, že se jedná o novinku. Až po pár hodinách hraní jsem zjistil, že hra je 11 let stará a s hrůzou tak zjistil, že originál je starý 20 let. A jak už to tak bývá, v mojí hlavě vypadá přesně tak, jako vypadá Anniversary edice.

Největším záporám je šílená navigace v hlavním menu. To bych řekl, že je pro PC verzi neomluvitelná věc. Další šíleností je inventář. Nicméně po nějaké době člověku dojde, že inventář není skoro potřeba. Herním neduhem je to, že jakmile máte nejvyšší možné statistky, je zbytečné bojovat - takže se soubojům vyhýbáte. Jsou totiž dlouhé a nudné. A co mě až letos trklo do očí, že moje postava stárne, zatímco NPC vypadají 40 let pořád stejně. To je přece hrozná škoda a neříkejte mi, že to nešlo udělat lépe.

Hru jsem si užil a to i přesto, že závěr je pekelně natahovaný. Svět je zábavné zkoumat. To, co na první pohled vypadá jako otravná arkádová koridorovka, představuje opravdu zajímavý počin v herní historii. Až je člověku líto, že Peter Molyneux dal přednost pozlátku mobilních her.

Pro: svět, příběh (+-), interakce s NPC, stárnutí hlavního hrdiny, muzika

Proti: hodinu a půl dlouhý tutorial, který nejde přerušit, to mě před 20 lety pěkně vypeklo

+8

The Lord of the Rings: Gollum

  • PC 70
Rád bych alespoň malinko pomohl rehabilitovat tuto hru, protože si opovržení, jakého se jí dostalo po vydání, dle mého nezaslouží. Můžeme si jen povzdechnout, jaká je obrovská škoda, že herní průmysl zatím téměř nevyužívá bohatý svět Středozemě. Pokud bycho chtěli hru žánrově zaškatulkovat, tak Glum je poměrně klasická skákačka s prvky stealth.
Grafika je problematická. Většina lokací je fakt pěkná a hra umí vykouzlit nádherné scenérie a detailní prostředí, zastarale působí hlavně co se týká obličejů a postav. Se skákacími pasážemi jsem neměl problém, klasicky zde máte vyznačené římsy a římsičky a zdi a úchyty a houpačky, které můžeme využít. Volnost se velmi omezená a cesta je většinou jen jedna. Náročnost není vysoká a fyzika by rozhodně mohla být lepší. Stealth funguje klasicky na bázi kamínků na odlákání pozornosti a prostředí ve kterém vás nikdo neuvidí (kytičky, stíny). V mezičase je prostor na kratičké rozhovory a cutscény. Pozornost při vydání hry byla věnována zajímavému rozhodovacímu mechanismu, v rámci kterého během krátké minihry volíte řešení Gluma či Smeagola. Někdy ovšem nedávali postoje těchto osobnostní příliš logický smysl.  

Ocenit musím zejména fantastickou atmosféru, hudbu, slušný příběh a dabing. Hra je mnohem výpravnější, než jsem čekal a hlavně kdo by se nechtěl (virtuálně) podívat do trestanecké kolonie do Mordoru? Smutný, pochmurný příběh nás blíže seznámí s nešťastnou postavou Gluma/Smeagola; nečekejte nic hrdinského a v tom je ta originalita.

Pokud máte náladu na kratší lineární, nekomplikovanou hru s parádní atmosférou a máte rádi příběhy Pána Prstenů, vyzkoušejte to.

Pro: atmosféra, příběh, prostředí

Proti: menší bugy, zastaralý herní design

+11

ELEX

  • PC 30
ELEX je klasické dalo by se říci zastaralé RPG a myslím, že v dnešní době musí mít problém zaujmout. Za mě by to byla hra pro lidi, kteří chtějí zavzpomínat na Risen 1 a 2, těm se svou povahou blíží nejvíce. Anebo se víc zmiňuje Gothic 3, který je asi populárnější hrou.
Hra má teda pomalejší tempo a vybudování si postavy tak, aby jste se mohli pustit do soubojů, stojí dost času. Co je oproti jiným podobným hrám raritou, musíte nějak plnit úkoly, za které navyšujete schopnosti postavy, ale soubojem nezískáváte téměř nic. Takže je vlastně dobré se soubojům vyhýbat, ovšem to jde jen částečně. Když už souboj nastane, je to peklo. A to především proto, že zatímco vaše postava se okamžitě zafixuje na jednoho nepřítele, vás ostatní nepřátelé napadají dle libosti. Vy máte jen omezené množství úderů a když vám dojde energie, potřebujete si odpočinout a energii znovu nabrat. Ideální by teda bylo, kdyby šlo s postavou utíkat, ale jste fixovaní na nepřítele a odpoutat se od něj stojí chvíli času, který ovšem nemáte a tak stále dokola umíráte. Za mě je tohle velké mínus celé hry, protože by stačilo, aby hra tuhle fixaci nedělala nebo šla jednodušeji zrušit a hrálo by se to úplně jinak.
Tak a teď jsem na konec svého kritického komentáře nechal to největší mínus a důvod proč hru nedoporučuji. Je to celý zabugovaný, padá to, zkoušeno na několika PC a ikdyby byl herní zážitek sebelepší, bugy a pády hry v těch pitomých soubojích, když už cítíte, že je skoro vyhráno a program spadne, to je něco, co slabší typy neunesou a odnese to nejeden ovladač, možná i monitor, raději to teda nehrát!

Pro: Klasické RPG ve stylu Gothic 3 nebo Risen

Proti: Soubojový systém, zabugované

+2 +3 −1

Tomb Raider

  • PC 90
Je to 12 let co tato nezapomenutelná hra vyšla. Tehdy jsem ji hrál poprvé a teď po těch dvanácti letech teprve podruhé.
A je to stejně skvělé jako tehdy. Myslím, že tato survivol trilogie, jímž je tato hra prvním dílem, je skvělý přírůstek do celé série Tomb Raider. A to i přes to, že se v mnohém liší od původních dílů z devadesátek nebo i Legend trilogie.
Hra totiž kombinuje prvky akce, průzkumu a lehkého survivalu. Přestřelky jsou častější než v předchozích dílech, a díky krycímu systému působí dynamicky. Postupně si hráč odemyká nové schopnosti a vylepšuje zbraně. Tradiční hádanky a plošinové pasáže jsou sice přítomné, ale v menší míře – hra klade důraz hlavně na akci a tempo. Vedlejší hrobky slouží jako dobrovolné výzvy, které asi jako jediné více připomínají starší styl Tomb Raideru.

A nebyl by to Tomb Raider, kdyby i zde nebylo nadpřirozeno, mytologické a fantasy prvky.
Stejně jako hratelnost je i příběh hry vskutku parádní, kde se ocitáme po ztroskotání lodi na nehostinném ostrově plném nepřátel, pastí a nadpřirozených jevů. Hra nám zde ukazuje jak se postupně z nejisté mladé archeoložky stává odhodlanou bojovnicí. Ačkoli je děj dost předvídatelný a občas spoléhá na klišé, vyprávění je funkční a podporuje silnou atmosféru.

Jde o solidní titul, který položil základy nové trilogie, i když některé fanoušky původních dílů mohl zklamat svou odlišností. Což ale neplatí v mém případě, protože je to prostě survivol a Lara jakou ji zde vidíme je prostě takovou jakou má být. Jsou to její začátky a ta naše nebojácná a neohrožená archeoložka se z ní teprve stane.
+8

Pathfinder: Wrath of the Righteous

  • PS5 100
Pathfinder mě příliš nelákal, hlavně kvůli nezvyklému mísení žánrů a tuctovému zasazení děje do války protě hordě démonů, kteří ohrožují celý svět. Až dojmy některých kamarádů a pár článků můj názor změnily. 

Tak předně: zasazení působí tuctově jen na první pohled. Ona záplava démonů spíš představuje hraniční okolnosti, které dávají vzniknout úžasným příběhům, psychologicky propracovaným a morálně nejednoznačným. Jen málokdo je zde zlý do morku kosti nebo naopak čistý jako lilie, většina postav má více vrstev a složitější historii a motivace, a přinejmenším lze pochopit, co je k jejich činům vedlo. Pathfinder se nevyhýbá krutosti a brutalitě, která je na hry místy až nezvyklá, ale pořád je uvěřitelná a lidská. Nejsilněji mě zasáhl Stauntonův příběh, jejž bych zařadil mezi videoherní vrcholy, ale jen o málo méně osud klanů v Blackwater či Wintersun. Družinící vesměs nejsou tak prvoplánově zajímaví jako v BG3, ani propracovaní jako v PS:T, přesto jsou uvěřitelní, je radost s nimi cestovat a často lze zásadně ovlivnit jejich směřování. A takové romance s Daeranem nebo Wenduag jsou opravdu výborně napsané i přiměřeně spletité.

Nejvíc mě na Pathfinderu zaujala jeho variabilita. Ta nespočívá ani tak v různých řešeních jednotlivých úkolů, ale zejména v mýtických cestách, které zprostředkují opravdu odlišný dojem ze hry. Jako anděl jsem si užíval ovace při triumfálním potírání démonů či disputací s nebeskými vyslanci, jako lich jsem byl obklopen nemrtvými družíníky, s nimiž se jiná povolání nesetkají, a jako Roj jsem putoval osaměle světem, opuštěn všemi druhy i spojenci, a namísto vedení křižové výpravy jsem jen pohlcoval všechny kolem, abych rostl a rostl a nakonec pozřel celý svět. Značná redukce herních mechanismů tak byla plně v souladu s povahou této cesty. Když už srovnavám s BG3, ta reaguje na hráčovy činy mnohem častěji, ale leckdy jde o reakce spíš kosmetické. Také u Pathfindera však narazíte na dopady, které potěší, a leckdy jsou opravdu zásadní pro další průběh hry.

Samostatnou rovinou hry jsou souboje, které lze vhodnou volbou obtížnosti zatlačit do pozadí, ale také se jimi nechat pohltit. Široká paleta povolání a možností jejich rozvoje totiž dovolují opravdu rozdílné uchopení soubojů a při hluboké znalosti pravidel lze vyzvářet smrtící kombinace kouzel, dovedností a různé týmové spolupráce. Na třetí hraní, tentokrát na obtížnost Core, jsem se těšil hlavně proto, že budu mít zase jinak složenou družinu, díky čemuž proniknu do tajnů příběhu dalších postav a objevím nové (a účinnější) způsoby pobíjení nepřátel. Při takovém nastavení už hra připomíná spíš takovou strategii než běžné RPG.

Nakonec i ono prolnutí žánrů je hladké, se správně namíchaným poměrem a vhodným rytmem, a strategická část mě bavila stejně jako RPG rovina. A čtvrté dějství mi vyrazilo dech tím, že jsem se najednou cítil úplně jako v PS:T. Bizarností prostředí, jeho atmosférou, hudbou, potlačením soubojů. Až taková kouzla hra ve své bohatosti umí.

Pathfinder má nedostatky. Například některé volby v příběhové kampanin nemají zdaleka takové důsledky, jak se snaží vypadat, ovládání (aspoň na PS5) má stále pár výrazných nedostatků a ani bugy se nepovedlo zcela vymýtit. Svým způsobem jsem se však díky němu vrátil do dávných časů BG1, kterou jsem ihned po prvním dokončení rozehrál podruhé, a pak hned potřetí... To za absolutní hodnocení stojí.
+11

Adventure A: Planet of Death

  • ZX81 50
  • Spectrum 70
  • C64 70
Po celkem dlouhé době jsem se pustil do nějaké textovky. O Adventure A jsem nevěděl skoro nic, obecně pro mě byla tahle série zatím velkou neznámou. Příběh dobrodružství A nás zavede na na cizí planetu ze které musíte utéct vesmírnou lodí. Ta je ale poškozena, takže je třeba zjednat nápravu. Planet of Death není dlouhá hra a až na pár míst ani extra náročná. Parser je dvouslovný a neumí moc synonym. Často je nutné vyzkoušet několik slov, než plánovanou akci zavrhnete. Jak jsem psal, samotné dohrání není na dlouho, ale přítomno je několik lokací kam není nutné zavítat. Některé problémy lze také řešit různě, což znamená další předměty, které při vašem průchodu vlastně nemají využití. To samozřejmě trochu mate první hraní, ale později nabízí možnosti průzkumu a hledání alternativních cest. Tahle nelinearita je asi nejzajímavější stránkou hry.

Hrál jsem primárně verzi pro ZX Spectrum, ale později vyzkoušel i jiné. ZX81 nestojí za zmínku, ale pro Commodore 64 existuje trochu prodloužená a upovídanější varianta. Celkově hra vlastně není vůbec špatná, ale po dohrání působí jen jako takový úvod. Chtělo by se navázat hned dalším dílem, ale ten má už naprosto jiný příběh.
+10

Far Cry 5

  • PC 85
V následujících řádkách se vám budu snažit vysvětlit, proč si myslím, že Far Cry 5 je nejlepším dílem série.

První FC jsem hrál pravděpodobně v roce 2006. Hru jsem nikdy nedohrál, a když se podívám nyní na příběh a gameplay, tak se nedivím. Další díl jsem taky nikdy nedohrál, protože je to hardcore zážitek ale už položil základní kámen pro trojku, od které jsou každé další díly jen reskiny. Trojku jsem hrál ihned po vydání a byla velmi zábavnou hrou - byť ne dokonalou a rozhodně je hraní na moderním PC o nervy - neustálé padání, záseky, poklesy fps, hra běží jen kolem 50 procent výkonu GPU... Datadisk Blood Dragon byla dvouhodinová blbina pro milovníky osmdesátkových cheesy akčňáků s parodickým humorem ad absurdum, se stejnými problémy jako měla trojka. 4 jsem poprvé hrál až nyní a bylo to zklamání, protože jsem čekal, že přechod na nové konzole přinese aspoň technologický pokrok, hra sice už nepadala, ale stálé poklesy fps, low fps usage a takové zvláštní divné rozmazané textury, jak kdyby to bylo 720p, a Primal jsem nedohrál. Proto jsem od FC5 moc neočekával, navíc když jsem viděl současné hodnocení zde či hráčské hodnocení na metacriticu, tak jsem tušil, že to nebude zrovna žádná top hra. JENŽE! FC5 je extrémně zábavnou hrou, který přinesla chtěné změny.

Montana je fakt krásně zpracovaná, velmi detailní. Svým zasazením se mi přesně trefila do noty. Všechny tři části mapy jsou pěkné, ale přišla mi nejlépe propracovaná ta první, kde každý baráček byl přístupný, měl nějaký lore, ale dokonce i puzzle, jak se dostat dovnitř. A už jen za tuhle překrásnou mapu bych dal nadprůměrně hodnocení. "Ale muffine, ty jsi přece udělil Days Gone velmi nízké hodnocení a tam jsi přeci taky velmi chválil mapu Oregonu!". Jistě, protože na rozdíl od DG má FC nejen krásnou mapu, ale alespoň obstojný scénář, lore, má překvapivě originální mise a nechtěl se zabít pokaždé, když se hra snažila prezentovat svůj příběh, nebo jen když postavy mezi sebou mluvily. Far Cry 5 je společně s Fallout 3 a New Vegas v mé TOP 3 open world her, protože toulání a objevování nových míst patřilo k tomu nejlepšímu.

Příběh hry má absurdní zasazení. Ale pokud nějak přejdete, že existuje region v USA, kde sekta unáší lidi, přeprogramuje za pomocí drogy, či vymývaní mozku, a že úřady to nějak moc nezajímá, tak dostanete docela dobrý příběh s dobrými dialogy a postavami, které nejsou zas tak ploché. A hlavně, to se tvůrcům dařilo velmi dobře, vykreslili celý svět za pomocí krátkých příběhů napsaných na papíře či namluvených v záznamníku. Já čtení textu nesnáším od doby Quantum Break, Controlu, ale tady dokáží odvyprávět zajímavý mini příběh během 20 sekund čtení. Jsou zde 4 hlavní záporáci, všichi mají něco do sebe, ale Faith a Joseph byly nejzajímavější.

Co také pětka dělá oproti svým předchůdcům dobře jsou maličkosti, které hráčům usnadní hraní. Nebylo nic tak hrozného, než obíhat kilometrové úseky v kopcovité krajině ve FC4. Tady je na každém kroku nejen dostatečný počet dopravních prostředků, ale i body pro rychlé cestování, které odkryjete jen průzkumem bez žádného lezení na věž. Také se změnil save system, kdy hra dokáže uložit hru i během mise. Takže žádné hrůzy, kdy jsem hrál Far Cry 3 a hra spadla ke konci mise a načetla mi hru před začátkem mise, se naštěstí nekoná. Vývojáři také konečně dali mnoho nastavení k dispozici do menu a není třeba googlit a upravovat ini soubory pro překliknutí myši při míření. Už takhle toto Far Cry vypadá, jak kdyby se Ubisoft inspiroval ve Falloutu. K dokonalosti chybí jen možnost quick savu a manuálního uložení a titulky pro všechny dialogy a vysílání v rádiu.

Mise jsou překvapivě zábavné. Pořád se nabízí srovnání s Days Gone, kde hlavní mise měly náplň těch vedlejších = dojeď tam a zabij toho, či přivez balíček, či vyčisti mapu... Tady jsou samozřejmě taky takové, ale i ty vedlejší mají mnohem lepší zabalení tohoto jednoduchého gameplaye - například máte pro festival varlat získat, jak už název napovídá, varlata od skotu, které se zrovna páří, jako kdyby to nebylo absurdně zábavné, tak do toho hraje song Sexual Healing od Marvina Gaye...No, uznejte sami - čistá absurdní zábava na levelu GTA. Některé lidi může zamrzet, že hlavní mise jsou nucené, že hlavní hrdina, který mimochodem nemluví, je uspán, odvlečen k jednomu ze tří bossů, kde si musí vyslechnout vcelku nudný monolog, aby utekl a mohl znovu objevovat mapu a pomoct například vědátorovi k sestavení teleportu či v roli legendárního Clutche Nixona dělal kaskadérské psí kusy a poslouchat při tom hard rock. Far Cry 5 je jako 5* hotel, kde máte all inclusive. Vždy si vyberete to nejlepší, co možnosti nabízí a i z toho nejhoršího se nepose****.

Hra vypadá dobře, ale stále je to ten starý engine, který se nekamarádí s mým pc, to znamená, že hra běží na 60 procentech využití gpu. Hra ale nespadla a ani nemá výrazné propady fps. Pětka má mnohem čistší textury, které měly být v předchozím FC4. Zvuk je spíše průměrný a z nějakého důvodu otočení se od zdroje zvuku zcela ztlumí všechno. Tohle bylo také v každým díle, na tom vývojáři musí ještě zapracovat. Ale nesmím zapomenout také na překrásný soundtrack s kombinací se skvělým výběrem písní zejména z 20. století.

Sečteno podtrženo, Far Cry 5 toho nabízí opravdu hodně, vybere si každý a vše je zabalené, na rozdíl od svých předchůdců, v uživatelsky přístupné formě. Pokud máte rádi Falloutí hry, nebo si chcete zahrát first person GTA, tak jste našli to pravé a ořechové. Ve hře jsem objevil všechny lokace, dohrál všechny mise a nemusel se do toho nutit, protože mě to prostě bavilo, proto nemůžu FC5 více vynachválit.

Pro: Překrásná mapa Montany a čistá radost objevování nových míst, výborný soundtrack, lore, zábavné různorodé mise,

Proti: Němý hlavní hrdina, hlavní příběh mohl být lepší, stále některé technické nedostatky

+9

Kingdom Come: Deliverance

  • PC 95
Zatímco většina herního obecenstva již směle a vydatně navštěvuje lázně v Kutné Hoře, já se rozhoduji zopakovat si Jindrův příběh hezky od začátku, jelikož ze vzpomínek z doby krátce po vydání v roce 2018 už toho hodně vyprchalo a navíc do původní hry od té doby přibylo spousta obsahu, oprav a vylepšení a pro mě osobně navíc velmi atraktivní lákadlo v podobě hardcore modu.

Nevím jestli je to všemi těmi novinkami, mým lepším herním vybavením, absencí přehnaných očekávání nebo jen věkem, ale tentokrát mě hra pohlcuje mnohem více a po 137 hodinách čistého hraní ji musím zařadit vůbec mezi ty nejlepší kousky, které jsem kdy hrál a které už jen tak z mé herní paměti nevymažu.

Ze startu samozřejmě volím hardcore mod a perk dutá hlava, protože svou posedlostí komplecionismem takřka v každé levelovací hře velmi rychle překročím onu pomyslnou hranici, při které pak u mě strmě klesá zábava. Zde jsem po splnění snad všeho hru završil jenom pár desítek zkušeností těsně před maximálním levelem 20. Bravo, tomu říkám balanc stavěný na míru pro mě.

Imerze surového středověku na mě dopadla dokonale, Jindrův příběh je dost reálný na to, aby nevyzněl úplně hloupě, ale zároveň dost nerealistický na to, aby z toho mohla být skvělá hra. Začátky v kůži kovářovic synka jsou skutečně těžké a vlastně se ani moc nedivím mnoha lidem za to, že kvůli soubojům se hrou praštilo. To je však ale mylný první dojem, protože pokud skutečně do hry investujete trochu málo času tréninkem s Bernardem, můžete se velice rychle vypracovat na dobrého šermíře a není to tak ani o vašem skillu jako takovém, ale spíše o tom, že KCD je hra hodně postavená na číselných statistikách, i když to tak vůbec na první pohled nevypadá. A ty čísla prostě nezvýšíte jinak než trochou grindu v podobě tréninku, což ale na druhou stranu není úplně nerealistické, že?

Na druhou stranu uznávám, že souboje s více nepřáteli se doteď nepodařilo úplně opravit, systém zaměřování se při tom často úplně rozbije a navíc se mi několikrát při tom událo několik kuriozních bugů, kdy jsem já nebo nepřítel z nějakého důvodu vyletěli do vzduchu nebo skončili někde zaseknutí v textuře. Bojům se skupinou nepřátel jsem se tak snažil co nejvíce vyhýbat.

Už samotná původní hra nabízí desítky hodin zábavy, tunu zajímavých a povedených úkolů, jakož i doplňkových činností. To vše ještě rozšiřují vesměs povedená DLC, která nám dají možnost poznat více jednotlivé hlavní postavy nebo jejich zákulisí. Ze všech nejlepší je za mě přídavek s Johankou, kdy hráč dostává na výběr z velkého množství možností jak to celé pohnojit, na druhou stranu dává poměrně hezké zadostiučinění, pokud se Vám všem těmto nástrahám podaří uniknout a Johance opravdu pomoci.

KCD je ve své definitivní edici dost jinou hrou, než kterou byla v době vydání. Je výrazně lepší, nabitější obsahem a celkově vyladěnější. Kromě zmíněných soubojů s více nepřáteli a stále přetrvávajícím mírným technickým problémům, nemám co vytknout. Ve všem ostatním mě totiž hra naprosto pohltila a neuvěřitelně mě nalákala na své pokračování. Před všemi, kteří se na tomto skvostu podíleli, smekám klobouk!

Pro: svět, originalita, atmosféra, audiovizuální zpracování, hardcore mod, imerze

Proti: souboje s více nepřáteli, technické problémy

+19