Tahle hra vyšla v době, kdy jsem si pořizoval nové PC a měl jsem ji v hledáčku. A ačkoli mě hodně bavila série Mass Effect, k jejímu fantasy klonu jsem se dostal až nyní.

Samozřejmě se na začátku musíme protlouct hodinovou tvorbou postavy, pokusit se pochytit rozdíl mezi vlastnostmi a dovednostmi, jejich návaznost a hurá do hry. Přivítá vás nejnudnější fantasy svět, kde lidé bojují proti armádě pekla, trpaslíci a elfové se distancují a jistě se tyto rasy škorpí mezi sebou (nevím jistě, tak daleko jsem nedošel).

Oceňuji, že každá rasa má jiný úvod (já měl psa hned na začátku, s jiným originem si ho musíte zasloužit... ačkoli k čemu psa, když máte hromadu lidí), ale ani to vám nepomůže ztotožnit se s němým hrdinou, jehož případný dabing by nemohl dát až tolik práce. Hra se hraje jako Dungeon Siege, ale můžete si ji přepnout do takového polotovaru TPS, ale stále se postava ovládá blbě a lepší je to myší seshora. Bohužel nejde příliš odzoomovat, takže ani jeden způsob není ideální.

Souboje jsou neskutečně nudné a neskutečně zdlouhavé. Hážete schopnosti/dovednosti a doufáte, že utlučete nepřítele dříve, než on vás. Můžete malinko strategizovat, ale v momentě, kdy utíkáte před lučištníky, jejichž šípy za vámi doslova letí i za roh, uvědomíte si pravidla hry, které jsou vlastně kombinací reálného času a tahovky - tudíž je to jen o statistikách.

Postavy a dialogy jsou poměrně dětské, celé je to hodně infantilní a nevím, proč každý kluk tam musí vypadat jako homosexuál z The Sims. Hodně mě pobavila možnost odmítnutí jednu z postav, která je prý později poměrně zásadní. U téhle hry fakt nečekám, že po mně někdo bude chtít přemýšlet.

DA je možná fajn hra, podle mě není blbá, není ošklivá, ale pro mě je neskutečně nudná a tenhle svět by vymyslel každý z nás za jedno nedělní odpoledne.

Tak tohle byla skutečně hrůza. Snad ve všech směrech. Hned první dialog - podivně kreslené postavičky a naanimované tváře, za které by se nemuseli stydět ani v The Sims. Pak bum, první akce. Docela fajn, ale to ovládání teda nic moc. Pohyb nevzhledným kurzorem po obrazovce není dobrý ani s gamepadem, ani s myší.

Hrdina se dostává kamsi do domu, kde potkává malou holčičku. Což je asi gro tohoto příběhu. Vztah mezi nimi. Takový The Last of Us pro chudý.

Hlavní hrdina je hlavně pěkný nešika, protože mu všechno padá z rukou a dvakrát uklouzne na stejné kaluži krve. Nevadí, kosit zombíky a moralizovat umí. Sice za něj rozhodujete dialogy, ale sem tam prohodí i něco sám od sebe, což nekoresponduje se zbytkem. Celkově se dialogy a "volby" seběhnou ke stejnému momentu a předpřipravené scény tak nedávají smysl. Zlatý Mass Effect (který je mnohem komplexnější).

Samotný pohyb hrdiny je z nějakého důvodu volný - ovládáte přímo jeho, takže můžete jít "kamkoli", což znamená nikam, jen po předem vytyčené trase, ale cestou se neustále zasekáváte o nábytek apod. Lepší by byl adventurní styl - klik a dojdi tam.

Bohužel se nepovedl ani scénář. Již zmíněná nešikovnost hrdiny, který by v tomto světe nepřežil ani hodinu, jeho minulost, o které nevíme nic a máme rozhodovat dialogy, reportérka, která neví, jak vypadá baterka a taky desetkrát položená otázka "to je tvoje dcera"? Jen pro info, hlavní hrdina je černý, holčička bílá... ale Amíci nejsou rasisti, takže barvy nevnímají.

Sečteno a podtrženo, strašná fušeřina. Ale pozor, dá se na to zvyknout. Ke konci epizody už jsem nemlátil hlavu o stůl a hudební podkres taky není k zahození. Takže se vrhnu ještě na dvojku a uvidíme, jestli se to zlepší.

A jen drobnost: vytvářet drama o zombie invazi a udělat ji jako omalovánky prostě nefunguje.

V lednu 2010 jsem si po asi 4 letech nehraní koupil nový herní počítač a s ním se těšil na všechny ty vychytané a revoluční hry. Crysis měl být jednou z nich. Po nainstalování jsem se zděsil, že ultra detaily nedávám ani náhodou a dokonce se to trhá i při vysokých. Grafika však parádní, ale gameplay nic moc. Tak jako tak jsem hru dojel do konce a při závěrečná bitvě jsem byl nucen Crysis vzdát kvůli častému padání do win (cca po 3-5 vteřinách).

O čtyři roky později jsem to zkusil znovu. S novější grafickou kartou. I tak jsem hru z roku 2007 nerozchodil plynule ani na vysoké detaily. A to klesal framrate v některých momentech až komicky nízko. Ale gameplayově mě to tentokrát bavilo.

Co se změnilo, kromě letokruhů na mých kostech? Obtížnost. Zatímco poprvé jsem hru hrál asi na nějaký normal, tentokrát jsem se pustil do té úplně nejtěžší. V tu chvíli se hratelnost mění naprosto neskutečným způsobem. Zatímco při prvním hraní jsem s prstem v nose proplouval džunglí, zabíjel jednoho vojáka za druhým, chytal je pod krkem a házel na vyděšené kolegy, tentokrát jsem byl nucen se plížit a taktizovat. Což umocňovalo i nepoužívání quicksaveu. Pro srovnání, za celou dobu hraní jsem pod krkem chytil možná tak dva vojáky. Jinak jsem se k nim tak blízko nedostal. Je to samé plížení, střílení ze zálohy, využívání terénních nerovností a rychlé přemisťování před přehnaným množstvím jednotek.

To, co by mělo být asi hlavní sílou hry, je onen nanosuit či jak se to jmenuje. Ten má speciální vlastnosti (které se velice intuitivně vyvolávají kolečkem myši), které můžete libovolně využívat. Neviditelnost, síla, brnění a rychlost. Bez všeho byste se bez problému obešli. Neviditelnost sice na nejvyšší obtížnost výrazně pomáhá, ale šlo by to i bez ní. Brnění samozřejmě také využijete, ale to považuju prakticky za defaultní vlastnost. Takže tu máme už jen sílu, která slouží jen k přeskakování předem určených překážek, a rychlost, kterou využijte pořádně jen v misi, kdy překonáváte delší úsek mapy. Nevyužitelnost hlavního trháku hry je docela fail.

Z dnešního pohledu působí velice úsměvně možnost vzít cokoli do ruky. Jistě, v roce 2007 to asi byla bomba - ta fyzika! Ale dneska se ta ikonka "chytnout" doslova jen motá pod rukama. A hlavně, cokoli živého chytnete, je hned mrtvé! Trauma omylem zabité želvy mi tak zůstane nadosmrti.

AI každý velebí, ale podle mě je stejně blbo-chytrá jako jinde. Vojáci jsou schopní vás nevidět, ačkoli stojíte metr vedle nich a zároveň vás dokáží sestřelit na desítky metrů z ákáčka.

Příběh je tak hrozně béčkový, až ani není koukatelný. Skoro tak blbý jako u filmu Predátor. Taky tu máte kulomet, se kterým se dají kácet stromy. Bohužel finální bitka, které jsem při prvním hraní unikl, je dlouhá a úmorná, navíc doplněná naprosto hroznými cutscénami s příšernými dialogy. Poslední jmenované bych vytkl vlastně celé hře.

Tak či tak, čistě gameplayově je to dobré, díky technické a grafické stránce věci nadprůměrné. Některé situace občas zamrzí, jiné potěší. Na rozdíl od roku 2010 jsem si hraní užil.

Na úvod pár slov o tom, jak jsem se ke Skyrimu dostal, který poměrně dobře vykreslí můj vztah k téhle hře, potažmo TES vůbec.

Když vyšel Morrowind, nevěřil jsem vlastním očím. Neskutečně se mi to trhalo (pamatujete na tu dobu, kdy se trhaly hry?), ale graficky to bylo parádní. Ta voda! O pár let později jsem se k tomu dostal na lepší sestavě a po pár hodinách umíral nudou.
Série TES šla od té doby mimo mě. O Skyrimu jsem slyšel tolik hrozných historek, že by mě ani nenapadlo ho hrát, natož do něj vrazit peníze. Ale minulý rok vyšla krásná TES edice, kterou jsem prostě musel mít.

Ve stejnou chvíli také započala kampaň Dana Vávry na jeho RPG a všude se vzpomínalo na jeho hejt proti Skyrimu a psalo se o tom, zda ve Vávrově RPG budou hajzly, nebo ne.
A přesně kvůli tomu jsem si Skyrim nakonec nainstaloval. Ne, abych ho dohrál, ne, abych se u něj bavil, ale abych viděl, jak NEBUDE vypadat Vávrovo RPG...

Paradoxně jsem se u Skyrimu bavil. A to i přesto, že jako "RPG" to selhává ve všech směrech. Ona ta zkratka RPG sama o sobě ve skutečnosti neznamená vůbec nic, ale za ty roky se ustálily přece jen nějaké definice. Ale Skyrim na to všechno peče. Ano, máme tu možnost zvolit si rasu, délku nosu apod., ale na hru to nemám vůbec žádný vliv, ale vůbec. Maximálně mi pár NPC řeklo, že jsem špinavej Nord.

Statistiky - to samé. Vlastně se o nic nemusíte starat, jen děláte, co děláte, nějak vám to všechno stoupá, body z nových levelů můžete rozdělit do jakéhosi souhvězdí, bez kterého bychom se všichni obešli a tím to končí. NPC hrozně nudné, ani jedna vám neutkví v paměti. Dialogy dlouhé, o ničem. Questy všechny stejné, jdi tam a přines tohle. Draci hrozní, špatně naanimovaní, bojujete s nimi stejně jako s každým dalším monstrem. Společníci na nic, koně na nic, všechno na nic.

ALE gameplay, ten mě bavil. Chodit tam, procházet se městečky a lesem, vyplenit tu dungeon, tu jeskyni, tu věznici... no prostě dungeon. Boje jsou jednoduché, ale sekání a krytí je udělané tak akorát. Je to taková casual fantasy FPS, ten nejlepší herní brak v tom pravém slova smysl.

Skyrim je určitě nedodělaná odfláknutá hra s trilionem kravinek a bugů, ale dokud vám ty bugy nebrání ve hře, je to zábava. Je to vlastně parodie na dobré RPG. Je to výsměch všem těm, kteří se snaží dělat dobrá RPG a pak jim nezbude ani pár marek na šnicl. Je to prostě nehorázná sračka, ale bavilo mě ji hrát.

Jedna z těch her, co klame tělem. Na první pohled graficky vystajlovaná indie zombie plošinovka, na druhý bugfest v kombinaci s nefunkčními prvky hry.

Děj je vyloženě o ničem. Hlavní hrdina, nesympatický důchodce neurčitého věku, je odtržen od přátel v momentě, kdy se na něj valej zombíci. Ještě předtím stihne zastřelit nějakou holku, která se měnila v zombíka, což dále ve hře má nulový význam. Cutscény jsou nudné a hlasité (pokud máte tu kliku, že vám u nich funguje zvuk), ale není jich moc.

Sem tam se objeví puzzle, který v dnešní době působí jako příjemné osvěžení, ale hra na nich nestojí. Spíš je o skocích, sekeře a občas brokovnici - což by bylo fajn, kdyby animace byly plynulejší, fyzika vychytanější a neklesaly FPS.

Celkově spíše zklamání.

Nejsem přímo ortodoxní fanda série, ale Splinter Cell mám rád. První díl, Pandora Tomorow, Chaos Theory a Conviction jsou prostě výborné hry, každá trochu jinak. Pak je tam nějaký Double Agent, který nikoho nezajímá. A teď i Blacklist.

Čekal jsem akční jízdu se stealth prvky, místo toho jsem dostal rádoby stealth hru s akčními prvky. Největším problémem nového dílu je nevyhraněnost - hra se snaží zaujmout možností jet si po svém - buď jako tajný agent nebo jako střelec alá Jack Bauer. Buď stealth nebo akčňák. Bohužel ani jedno nemá tak dotaženou hratelnost, aby se dalo mluvit o plnohodnotném provedení jednoho či druhého. A kombinace obého rovněž selhává.

Nedotažená hratelnost je jen jedním z bodů, který mě na hře opakovaně zarážel. Tou další je nejen vzhled a hlas Sama Fishera, který prošel kompletní změnou, ale také jeho osobností. Dříve sympaticky sarkastický hrdina je pěknou osinou v zadku a neustále svůj tým peskuje se zaťatými zuby. Mimika jeho tváře je paradoxně nejvíce odfláknutá a jeho výraz při "přemítání před misí" připomíná Davida Hasselhoffa.
Chválím však obličej toho počítačového geeka, který nejenže mi připomíná mého kamaráda, ale také má nejlepší mimiku a jedná se o člena týmu, který je nejméně na pěst.

Jako zajímavé mi přišlo rozhodnutí Ubisoftu udělat z lineárního Splinter Cellu hru ve stylu "zahraj si misi jakou chceš, světové události na tebe počkají". Tentokrát tu nemám jen hlavní linku, ale také úkoly vedlejší, díky kterým vyděláváme penízky, za které si kupujeme lepší vybavení, jehož potřeba je tradičně nulová a jedině snižuje obtížnost. Musím přiznat, že vše si chystám vylepšit až po dohrání, protože jinak bych si připadal spíše jako predátor než jako tajný agent. Zajímavé na vedlejších misích je, že některé MUSÍTE dohrát ve dvojici - výhodu mají samotáři u PS, kteří prostě zapnou split screen a za jednoho paňáka to dohrají, ale abych byl nucen na PC s někým hrát online, to mě teda ani nehne - já rád hraju sám, proč to tvůrci her nechápou?

AI je místy fajn, nepřátelé reagují na otevřené dveře i zhaslá světa a dokonce si všimnou, když některý jejich parťák chybí na svém stanovišti. Bohužel jsou také ale dost hloupí na to, aby se nechali hvízdáním či šeptáním nalákat do očividné pasti.

Děj si neodvážím hodnotit, páč jsem hru nedohrál a asi hned tak nedohraju, ale zatím to vypadá na tradiční neosobní nudu ve stylu prvních třech dílů doplněnou rádoby vnitřním chvěním v týmu.

Závěrem musím napsat, že to není zdaleka takový průser jako Hitman: Absolution, ale po vynikajícím Conviction je to výrazný krok... ani ne zpět, ale spíše jinam. Jedná se o kočkopsa bez zajímavého gameplaye, což je prostě velká škoda. Tak snad zase příště ;)

Komentář k téhle hře jsem chtěl napsat, až ji dohraji, ale to bysme se nedočkali :) už téměř dva roky jen lítám po mapě, hledám bedny, "osvobozuju" vesničky a bořím pomníky šíleného diktátora. A hrozně mě to baví.

A to i přesto, že JC2 je naprosto debilní hra bez sebemenší špetky logiky. Hrajeme za jakého si mexického (?) agenta CIA a lovce perel, který zachraňuje nebohé občany komunistického státu tím, že ničí jejich zásobárny vody, benzínové pumpy, radiové věže a tím neustále ohrožuje jejich životy. Čím víc toho zničíte, tím víc máte chaos points, které vám otevřou hlavní příběhové mise, kterých je snad 6 nebo 7. Do toho se vám otevírají vedlejší questy, které jsou všechny na jedno brdo a jediné, co se liší od běžného gameplaye je skutečnost, že po dobu mise musíte setrvat v určeném prostoru, jinak se mise zruší.

Příběh je naprosto příšerný, patetický a plný klišé, ale to je úplně jedno, protože ho nebudete sledovat. Četl jsem, že si tvůrci JC2 stěžovali na to, že jen malé množství hráčů dohrálo jejich hru do konce - no ještě aby ne, když nás baví jen tak poletovat, jezdit, krást auta a motorky a kašlem na nějaké příběhové mise. Nutno však říci, že náplň hlavních misí je zajímavá a má něco do sebe - tím myslím samotnou hratelnost, ne příběhové pozadí.

Jízdní model je slabý, připomíná The Saboteur a x dalších arkád, ale sjíždění z útesů snad nikdy neomrzí. Ovšem jakmile se dostanete k bojové stíhačce, začne ta pravá legrace. Hák, kterým se můžete kamkoli přitáhnout, má konečně pořádné využití a v kombinaci s padákem a tryskama (DLC) je to žůžo. Ačkoli nakládání s tímhle vším odporuje veškerým zákonům fyziky, je to prdel.

Ve hře vás zarazí spoustu nesmyslů, jako jsou prázdná města nebo fakt, že sportovní auta řídí chudí farmáři. Taky si všimněte, že hlavní hrdina je menší než všichni vojáci v zemi, ale větší než všichni civilisté. Zvláštní. Když budete šikovní, tak možná narazíte na fakt pěkná zákoutí, jako je například nebeská diskotéka nebo ostrov, kde ztroskotal ancábl seriálu LOST.

Just Cause 2 je prostě hra, kde se hratelnost hlásí o slovo a přeřve tak všechny ostatní aspekty. Někomu to vadí, já se u hry už dlouho a opakovaně bavím. Navíc se hra opakovaně objevuje na steam nebo gamersgate v akcích za směšné peníze. A pozor, je to jediná hra, do které jsem si přikoupil DLC přidávající pičičárničky, a to už je co říct.

Čím jsem starší, tím si více vážím času, který na hraní mám - a také si to hraní chci náležitě užít. I přesto jsem dal podruhé druhou šanci sérii Assassin's Creed, která mě svým prvním dílem naprosto zklamala. Dvojku jsem zkusil rozehrát dvakrát a zařekl jsem se, že už nikdy více. Jenomže jsem se nakonec dostal ke třetímu dílu a řekl si, že tentokrát se prostě už zabavím.

Naštěstí nás hra dlouho netrápí příběhem v současnosti a hned skočíme do úvodu, kde šplháme po zdech v narvané londýnské (asi) opeře (přičemž nás nikdo nevidí) a někoho tam zabijeme, abychom později byli odlifrování do Nového světa. Cesta lodí je docela fajn a cool, takže jsem si říkal, že tentokrát to bude príma.

Přistaneme a jsme v Bostonu. Město je hezké, jako vždy nemám architektuře co vytknout. Grafika je fajn... sice můj plášť prochází koněm, ale čert to vem. Co si pamatuju, jsou tam nějaké úvodní mise, ve kterých vynikne umělá demence nepřátel a hra nás seznámí se soubojovým systémem, který je snad ještě lehčí než ve dvojce. Chválím však dlouhé nabíjení bambitky.

Hra nám pak otevře pár ulic, kde se můžeme pohybovat, ale to hejbání mě moc neba. Buď mohu jít pomalu, nebo malinko rychleji, nebo utíkat jak šílenec. Přičemž při tom utíkání můj avatar automaticky skáče na/přes překážky. Takže místo abych popoběhnul, skopnu stánek se zeleninou nebo vyskáču po bednách na střechu domku, přičemž se hned stanu podezřelým.

Samotná náplň úvodních misí mě naprosto odradila od dalšího postupu, takže jsem skončil s anglickým hrdinou (o Connora jsem tedy ani nezavadil) a ani se nedostal k onomu slavnému mořeplavectví či sněhu. Úspěšnost téhle série pro mě i nadále zůstává záhadou.

To jsem takhle jednou seděl v létě v prostoru kde neexistuje čas, práce, ani internet (chata)... byl večer, byl jsem sám a kouknul, co mám na notebooku za windowsácké hry. A hele, Plants vs. Zombies, co to tady dělá? Zapnu v devět večer, hraju, hraju, hraju, hraju... ups, jsou dvě ráno.

Je to chytlavé. Dokonce tak chytlavé, že poté, co jsem zjistil, že moje verze Plants vs. Zombies je jakési demo omezené na počet spuštění hry, volal jsem drahé polovičce, která za mnou měla přijet na chatu, ať to hned koupí a kouká přivézt.

Tahle hra je jednoduchá, zároveň komplexní a hlavně funkční. Kampaň vás na pár hodin zabaví, ale pak je tu ještě moře bonusů, díky kterým se zabavíte na další hodiny a vyděláte peníze na vychytávky, které můžete používat při druhém projetí kampaně, která je ale teď o něco těžší.

Překvapivě má hra i nějaký rádoby příběh a stačí to, stejně zabaví i monology šíleného souseda.

Nikdy bych nevěřil, že mě takováhle blbost bude bavit, ale bavila a baví. Zenová zahrádka se pak ničím neliší od těch nesmyslných her na FB, ale z nějakého neznámého důvodu rád zalévám a hnojím své květinky :)

S dovolením napíšu komentář i přesto, že jsem hru hrál na PS. Ale ono je to dneska stejně jedno. Jde o to, že jsem o hře nevěděl nic. Válečné střílečka mě moc neba a neba mě ani poušť. Nemám rád filmy z pouště, knížky z pouště, hry z pouště… prostě je to pro mě tak neatraktivní prostředí, že mě písek odrazuje jakmile se někde objeví.

Jenže The Line se neodehrává v poušti, ale v Dubaji, která má za sebou menší přírodní katastrofu v podobě enormní písečné bouře. Geniální nápad. Velice působivé.

Herní mechanismy jsou stejné jako v každé druhé TPS, takže se nebylo co učit a hurá do akce. Tady se přímo nabízí srovnání s The Last of Us – TloU je herně ubíjející neoriginální nuda hraničící s otravností. Ale dějová linka je natolik silná, že hru vytahuje neskutečně vysoko. The Line mi hratelnostně přišla zábavnější a ještě ke všemu před hráče předložila chytrou storylajnu. Rád bych vyzdvihl také obtížnost, kdy hard (nebo jak se to tam jmenuje) je skutečně hard a nakonec jsem byl rád za normal a dokonce mi hra i po x smrtích v jedné lokaci nabídla tu nejlehčí obtížnost. Ješitnost mi snížení obtížnosti nedovolila a já se skutečně trápil. Ale částečně za mé trápení mohlo nesmyslné rozdělení kláves – jedním čudlem se krčíš a sprintuješ zároveň, další je na melee attack a přeskakování překážek. Kvůli téhle skutečnosti jsem umíral o hodně častěji, než by bylo záhodno. Ale tak nějak jsem hrál dál, protože příběh začínal dostávat grády.

Jenomže, mezi námi děvčaty – kdy si uvědomíte, že tohle není jen tuctová střílečka? Někteří vnímavější prakticky hned, mně to chvíli trvalo. On se totiž děj z obyčejné vojenské akce plíživě změní v cosi, co nebudu komentovat ani ve spoiler tagu – protože nebudu nikomu vštěpovat svoje myšlenky a dojmy.
The Line si totiž musí přebrat každý sám – je to jako text Richarda Krajča – rozumíte každému slovo, ale dohromady je to maglajz. Abyste dostali nějaký obraz, musíte si to sami dovymyslet – těžko říct, jestli se jedná o genialitu či lenost autora, ale ve výsledku je to stejné.

Ale rád bych se vrátil k úvodu hry, který mě téměř otrávil. Hrajete za houževnatého amerického vojáka, který přežije mega pád snad z desátého patra, který skoro pláče u toho, když najde plyšového medvídka a dojde mu, že lidi, které střílí, mají třeba děti (bystrej kluk) a který fanaticky následuje svou idealistickou představu jednom generálovi, který mu zachránil život. V tenhle moment by to jeden skoro zabalil, protože hra neslibuje nic víc. A pak zase dává až příliš, že člověk si trošku připadá jak při hraní Fahrenheit. Trošku nepoměr a je to veliká škoda.

Spec Ops: The Line je jedna z těch nenápadných her, která se k mnoha hráčům dostala až díky kladným recenzím a díky tam tamům. Přeju jí úspěch, ačkoli se peru s otázkou, jestli jsem se nenechal nalákat na laciné pozlátko v podobě překombinovaného děje. Možná ano, ale hru jsem si i tak užil.

Služba PS+ je výborná věc. Díky ní se člověk dostane ke hrám, které by nikdy jindy nezkusil. Ale když vám někdo nabídne NFS, řikáte si "jo, super, občas si dám nějakej ten závod, vytuním autíčko, zahraju s kámošem split screen"... WRONG.

Zapnu hru... hned mě to hodí do závodu. A ačkoli jsem na tom stejně jako Sinister a rád si před začátkem hraní projedu nastavení, u PS verze je to tak trošku šumák :) takže úvod byl ok.
Nějakej ženskej hlas mi říká "welcome in bla bla city" a vysvětluje pravidla hry. Připomíná mi to nového Hitmana. Faajn, chci si zazávodit, ale monolog vydržím. Dozvím se, že za setřesení poldů a za překročení speed limitu dostanu MOST WANTED body. Už ani nevím k čemu jsou dobré.

Dokončím závod a... jedu dál. Oukej. Zajímavé... a až pak mi dojde, že je to sandbox. Tedy, sandbox je silné slovo. Je to otevřený město. Ve kterým musíte dojet na určité místo, abyste mohli jet závod. PROOOČ? Koho to napadlo? Koho napad tak ultra debilní herní systém? Připomíná mi to Assassin´s Creed, kde snad nikoho nebavila druhá projížďka na koni mezi městy. A bylo to z toho důvodu, že hra nebyla o tom jezdit na koni. A tohle není hra o ježdění po městě, tohle jsou závody, sakra!

Sinister popsal všechny další zápory téhle hry a já s nimi souhlasím, ale nějvětší otravou je samotný herní systém. A potom také nejrůznější pop up texty jako jak rychle jedu, kolikátý sem, když jdu do menu je tam tisíc položek (některé neinteraktivní), všechno to bliká... jestli se k nějaké hře hodí varování před epileptickým záchvatem, je to tahle (a Max Payne 3).

Jestli jsem to správně pochopil, tak se celá hra odehrává v tomhle jednom městě, které je sice pěkné, ale pořád stejné... samozřejmě až na některé úseky (příroda apod.). Takže to je trochu nuda i v tomto směru. A co se splitscreenu týče - neměl jsem sílu to zjišťovat, ale vzhledem k hernímu systému se mi o něm asi může jen zdát.

No prostě představa, že si hru koupím třeba ve Steam slevě... ano, mohl bych si před koupí o hře něco zjistit, ale koho by kurva napadlo, že ve hře ze série NFS nebude doménou závodění???

Těch 40% dávám proto, protože samotný ježdění je docela ok a někoho to může bavit.

Uch! Ouch! Au! Vzdych! Kník! Ach! Uf!

No, bolelo to. Hlavně mladičkou Laru Croft, která dostala do těla víc, než za všechny minulé díly dohromady. Chudinka malá, jaká jí byla zima! Jak by ne, v tom tílku! A jak se zdráhala zabít nevinné zviřátko, které ji nasytila na celých příštích x hodin. A poplakala si taky hodně.
----------------------------------------------------------------------
Na prequel Tomb Raidera jsem se těšil - původní série mě krom Legends a nakousnutí prvního dílu minula prakticky obloukem a já tak mohl začít odzačátku a zároveň od konce. Ano, skočil jsem na ty kecy o realismu a survivor gameplayi, ale naštěstí jsem nebyl zklamán, když mi došlo, že jsem byl podveden. Tohle je takový mix Batmana:AA a Uncharted a ano, trochu té Lary tam je.

Hra je lineární s monžostí navracení se do již prošlých lokací, což je jednak úplně zbytečné, jednak do děje a tempa hry absolutně nepasující - jde jen o to protáhnout herní dobu a uspokojit lovce achievmentů, kteří v lokacích mohou dohledat poslední blbůstku a díky novému vybavení se dostat do míst, do kterých při prvním projetí neměl přístup.
Čím totiž postoupíte v příběhu dále, tím lepší máte náčiní a zbraně, což poměrně šikovně bojuje se stereotypem. Lara je také špinavější a pošramocenější, což vypadá cool a hlavně je vidět, že pád ze skály se neobejde bez následků. Ačkoli železnou tyč v boku dokáže slečna rozhopsat během pár okamžiků.

V gameplayi mi chyběly dva legendární Tomb Raiderovské prvky - hádanky - těch tu bylo jako šafránu, navíc většinou v nepovinných lokacích. Po čase se hlavně hrátky s ohněm dost okoukají a celkově o nějaké logické výzvě nemůže být řeč. No a druhým prvkem - plavání (a s tím spojená šipka do vody) - jako sorry, ale Tomb Raider bez možnosti plavání není TR - a to ví i ti, co TR nikdy nehráli.

Nakonec bych rád otevřel otázku sexisismu, který ze hry přímo prýští. Scénáristce se podle mě povedlo to, co se povést mělo - s hrdinkou jsme soucítili, nepovažovali jsme ji za hysterckou a ještě ke všemu jsme ji chtěli ojet. Ale nejen to. Na mě Lara působila jako dobrá herní postava, která sice v první chvíli pláče nad zabitím zviřátka a v další kosí enemáky po desítkách, ale ono když vám v krvi proudí adrenalin, tak se střílí jedna radost - když jde o kejhák, jdou všechny slzy stranou.

Celkově se podle mě jedná o podařený restart/reboot/prequel a ačkoli jsem si hru představoval jinak, koupě jsem nelitoval.

Nejsem žádný Hitman fanboy. Mám rád číslo 47, mám rád tu postavu, tu atmosféru, která spojuje všechny díly, ale herně mi to příliš nesedí. Nevypočitatelná AI, výkyvy kvality v každém z dílů, těžkopádnost některých momentů… proto jsem si říkal, že se Hitman: Absolution vydal dobrou cestou, když sáhl po akčnějším stylu hry a trošku se tak proměnil na Sama Fischera v Conviction. Ó, jak jsem se mýlil.

Dodnes si pamatuju ten pocit nejistoty, který ve mně vyvolalo už hlavní menu. Monolog té školačky, kterou celou hru zachraňujete… měl jsem takové tušení, že ho uslyším pokaždé, co se do hlavního menu dostanu (je tomu skutečně tak). Mód Contracts jsem zatím nechal být a jel kampaň (později jsem jej vyzkoušel a dobrý nápad je zabit nezáživnou hratelností).

Začínáme tutorial. Ok, HUD je trošku zbytečně velkej, už teď je jasné, že do ruky můžete vzít jen pár vybraných interaktivních předmětů (cihla, bible, lahev, soška), AI od minulých dílů nikam nepokročila… ups, checkpoint, co to kurva je? Ups, po načtení checkpointu jsou stráže na jiných pozicích, než byly v době uložení. Ups, nemůžu střílet jen jedním silverballerem, ale musím oběma (asi aby to bylo akční).
Hmm, když někoho sejmete do hlavy, hra se zpomalí, takže můžete rychle sejmout někoho dalšího, to vypadá jako něco, co mělo být v hitmanovi už dávno… UPS, MARC AND EXECUTE, DĚLÁTE SI ZE MĚ SRANDU?!

No dobře, třeba to bude mít aspoň dobrej příb… NEJVĚTŠÍ WTF HERNÍ HISTORIE, a to hned v tutorialu. Zvedám se od pc, vypínám hru, koukám na plastovou hitmanovskou postavičku a přesvědčuji sám sebe, že jsem dva litry za sběratelku přece nevyhodil z okna - za hru, která mě znechutí hned v úvodu. Jdu si provětrat hlavu a ještě téhož večera si tutorial projedu znovu. Už vím, co mě čeká, takže je to o něco menší šok. O něco málo. A ačkoli tak trošku doufám, že dříve či později můj čin hra popře, nejistota a strach z naprosto dějově nelogického zvratu ve mně přetrvává až do konce.

Třeba to bude aspoň dobrá akční hra. Nikoli. MaE nefunguje, protože v momentě, kdy ho zapnete, se vaše zorné pole změní, takže občas se stane, že vymplemcáte Instinkt na střílení do sloupu. Hitman je opět děsně prkennej, což nevadilo u stealth hry, ale u akční to je docela překážkou.

Třeba to bude dobrá stealth hra – nebude! Za Silent Assassin nedostanete vůbec nic, jen nějaké body (na které čučíte celou hru a nejdou zmenšit nebo vypnout). Kam zmizel funkční prvek z prvního a čtvrtého dílu (nakupování/vylepšování) zbraní? A některé mise na SA ani dohrát nejdou, protože jsou jen o tom dojít z bodu A do bodu B… hra taky trošku neví, kam patří, jako když místo policistů hledáte schované tělo mrtvé dívky, kupujete si oblek nebo se schováváte v záhonu marihuany.

Hra vykrádá sama sebe, máme tu padající auta z heveru, rybu fugu, triády atd. atd., prostě klasika. Na každém kroku je bedna, do které můžete strčit tělo a ještě sebe, do některých oblastí nemůžete vstoupit, což se dozvíte většinou až v momentě, kdy po vás někdo střílí. To jako vážně? Když přijdu příliš blízko ke stánku v čínské čtvrti, tak se po mně začne střílet? Co kdybych chtěl koupit sushi?

Hra nás cpe tam, kde nás chce mít – přímo nás ponouká k vraždění nevinných policistů, kteří nahlížejí do patra pod sebou a jejichž křik při pádu dolů nepřiláká vůbec, ale vůbec nikoho. AI je tak stupidní, že NPC často stojí před vámi a střílí opačným směrem.

A ten scénář, ten scénář… když jsem byl mladý chlapec a četl, tuším v Reflexu, článek o maskovaných mexických wrestlerech, napadlo mě, že by to mohla být dobrá fanfiction s Hitmanam. Že by na sebe vzal masku wrestlera a vyrazil do ringu zabít svůj potencionální cíl. Ale říkal jsem si „to je blbost, hitman není tak namakanej, aby mu někdo uvěřil, že je wrestler“. Inu, blbost to možná je, ale to nezabránilo tvůrcům vecpat se do hlavy sedmnáctiletého kluka a sesmolit stejně debilní zápletku a navíc ji obohatit o QT event…. uaaa… a navíc, krucipísek, proč je wrestlingová aréna v nějakým leteckým hangáru?
Proč je tu dvacet misí?! Když většina z nich je jen projít x map od A do B.

No… líbily se mi cutscény. Džejář Jůing byl fajn, ta školačka byla kost a nutno říct, že nebýt to hitman, je to docela fajn koukatelný příběh. Bohužel ho zabijí ten úvodní moment a nezachrání jej ani otázka položená na konci hry. Vypadá to, že si hitman z Dallasu nevypůjčil jen JRa, ale také Bobbyho ve sprše…

Velmi povedený MoH, s nadprůměrným Spearheadem končí svou pouť poněkud méně povedeným Breakthrough. Začátek vypadá více než slibně – atraktivní prostředí pouště uprostřed písečné (leč mírné) bouře, vojáci v maskách (ale vy ji nemáte, vy dýcháte žábrama) a hratelnost, na kterou jsme byli zvyklí. Prostě paráda.

Někde uprostřed hry, někde kolem Itálie, se to zlomí. Lékáren je málo, nábojů ještě méně a zbraně padlých nepřátel mizí v momentě jejich smrti. Takhle měnit pravidla téměř na konci série, to se přece nedělá!

Než jsem si na tuto skutečnost zvyknul a přistoupil na ni, uběhlo několik naštvaných výkřiků a skřeků plných frustrace. Vrátil jsem tak se do dob před deseti lety, kdy jsem se rozčiloval u her. Příjemný exkurz, i když si stojím za tím, že od tvůrců to přeci jen byla trochu podpásovka.

Velký zápor vidím také v tom, že docela dost času strávíte na korbě jedoucího auta nebo v kulometném hnízdě, v obou případech pálíte z kulometu jako smyslů zbavený po nekonečné smršti přibíhajících/přijíždějících vojáků – kdyby Němci skutečně měli tak početné vojsko, tak dneska mluvíme německy. Počty enemáků jsou opět předimenzované, jak tomu bylo na konci původní hry. Po střídmém Spearheadu zklamání.

Zmíněné zápory ovšem nemění nic na jasných kladech hry – prostředí, gameplay (i když pozměněný) a atmosféra. Zmínit ještě musím demolici budov, která je sice předem daná, ale působí to velice impozantně a uvěřitelně.

Jsem tedy velice rád, že jsem se po deseti letech dostal k těmto dvěma datadisků a mohl si je tak poprvé užít. Oba jsou rozhodně sympatickým rozšířením vynikající MoH, ale Spearhead přeci jen vede.

Nejsem moc datadiskovej. Za život jsem jich odehrál jen pár a ještě méně DLC, ale jedno vím jistě. Datadisk by měl trvat déle, než necelé čtyři hodiny hraní na střední obtížnost. Když si uvědomíme jejich tehdejší cenu (která bývala jen o pár stovek nižší než plné hry), je délka Spearheadu opravdu velkým mínusem k jinak bombovému přídavku.

Ale dnes je jiná doba, datadisk jsem pořídil v ultra výhodném paklu a Spearhead jsem si prostě užil.

Variabilita prostředí je asi největším plusem. Nejdříve opět operace Overlord, ale tentokrát ze strany paragánů, poté zasněžené belgické lesy a souboje připomínající zákopovou první světovou, a nakonec Berlín a krátká tanková epizoda.

Hratelnost je špičková, všechno funguje jak má, level design má hlavu a patu, každá z operací nabídne několik silných momentů a obtížnost nikdy nepřekročí únosnou mez.

Co mě překvapilo, byl pokles FPS při maximálních grafických detailech, což je při dnešních výkonech více než úsměvné. Přitom graficky se hra nikam neposunula (dokonce bych řekl, že některé lokace jsou vyloženě ohyzdné, např. zadní dvorky francouzských domků). Přibyly nějaké ty zbraně (a u každé můžete použít pažbu pro útok zblízka… no, u bazuky asi ne) a všechny jsou stejně povedené jako ty předchozí.

Vyzdvihnout hlavně musím bomby s doutnákem, které za deště zhasnou a je nutné do nich střelit – což je přesně ten prvek, který mi dnes ve hrách chybí – nikdo vám totiž neřekne, že do nich musíte střelit, na to si každý musí přijít sám. A i když vám to dojde během chvilky, tak je to moc příjemný, přijít si na něco ve hře sám, bez pomoci autorů.

Po MoH: AA rozhodně plnohodnotný datadisk – krátký, ale nacpaný hutnými a skvěle hratelnými momenty. Letos jsem se k němu dostal poprvé v životě a naprosto jsem si to užil.

Medal of Honor: AA jsem hrál v době vydání z vypáleného CD. Asi po čtyři roky jsem se k této hře pravidelně vracel, abych si připomněl jednu z nejpovedenějších FPS, k jaké jsem se tehdy dostal. CD skončilo někde v propadlišti dějin, ale naštěstí vyšel komplet obsahující všechny původní MoH díly.

Z dnešního pohledu je MoH: AA vydařený exkurz do dob minulých v grafickém kabátu, který neurazí. Správná válečná FPS má mít dvě věci – vydařený gameplay a dobrou atmosféru. Ani jedno hře nechybí. Přestřelky jsou vydatné (ovšem někdy mírně předimenzované, hlavně ke konci) a jednotlivé mise snaží hráče neunudit k smrti prostým „dostaň se z bodu A do bodu B“, ale většinou po cestě musíte vyhodit něco do vzduchu či šlohnout nějaké ty dokumenty. O atmosféru se starají výbuchy, povely velitelů volané hrdelním hlasem a muzika, která do hry prostě sedne.

Nutno zmínit, že MoH: AA byla první hrou svého druhu na PC a hned nasadila laťku neuvěřitelně vysoko. Například takové vylodění v Normandii patří dodnes mezi doménu hry (a to i přesto, že když se na chvíli zastavíte, tak zjistíte, že společně s vámi je na pláži vlastně jen pár spolubojovníků – ale iluze masového vylodění je dokonalá!), ale vzpomínám si, že poprvé na mě příliš nezapůsobila – a proč? Protože několik týdnů před vydáním jsem nedělal nic jiného, než sledoval den co den video, kde byla nahrána skoro celá mise – to mě odnaučilo sledovat většinu herních trailerů, protože během samotného hraní už mě nemělo co překvapit.

Hrál jsem na medium bez ukládání a některé momenty byly skutečně nervy drásající a klávesnici rozbíjející. Obtížnost je místy dost těžká – zejména v momentech, kdy se na vás nepřátelé valí ze všech stran a vy máte po svém boku parťáky, kteří nesmějí zemřít – ano, AI je tu naprosto mizerná. Spolubojovníci se nekryjí (pokud to nemají naskriptováno), před nastraženou výbušninou zřídkakdy utečou, granáty zalehávají atd. Němci mnoho rozumu taky nepobrali, ale za to mají výborný zrak a ještě lepší mušku – ale to je neduh téměř všech FPS, bohužel i dnes.

Je to sympatické, ponořit se do hry, ve které není autoheal, žádné ukazatele, šipečky, prostě nic, co by vás rušilo v plnohodnotném zážitku – když máte někoho sledovat, skutečně sledujete jeho a ne ikonku zvýrazňující jeho pozici. Není to krása? Dokonce ani vybuchující a bortící se budova na vás nečeká – takže když se loudáte, zasype vás. Nikdo se tu s vámi prostě nemazlí.

Mimo mizerné AI bych rád ještě zmínil absenci melee attacku – lze ho provést jen pistolí, kterou nepoužijete prakticky nikdy (krom stealth misí); nemožnost zalehnout a hlavně nemožnost sprintovat – voják, který nesprintuje, je příliš snadný cíl.
Ale jinak jsem se u hry pobavil stejně jako před léty – vlastně více, protože jsem si užil čistou hratelnost, jaká byla dříve standardem a dnes je (občas) pouhým kompromisem „náročnějším“ hráčům.

Tak to byla parádní jízda. Nejdřív parádní intro, kde je pohoda, chlast, moře a pak plesk, zajateckej tábor, šílenec Vaas a klec. Naštěstí nikdo na Rook Islandu neumí uvázat pořádnej uzel, takže se z tábora nakonec dostanete a pak to začne.

Hra skvěle pracuje s příběhem a motivací hráče k plnění dalších a dalších úkolů - víte, že vám unesli kámoše, ale jakožto hráč k nim nemáte žádnej vztah - teprve když je zachráníte, dozvídáte se o nich něco víc. Každej zachráněnej kámoš/ka někam dál posunuje dějovou linku a přidává další a další příběhový nuance.
Hrozně jsem se bál morálního ponaučení "takhle to dopadne, když seš bohatej a žiješ marnivej život", ale to naštěstí nepřišlo, místo toho jsem se dočkal přerodu z mladého floutka na fanatickýho bojovníka.
Skvěle je zvládnutý rozdělení hry na dvě část/dva ostrovy - je hrozně těžký vyvolat v hráči motivaci ke hraní v momentě, kdy se trošku změní pravidla a prostředí hry. FC3 to ale zvládl na jedničku a hra mě bavila víc a víc, až do uspokojivého konce.

Všechny NPC maj nějakej účel, nějakej smysl, každá má ksicht, charakter a i když s každou strávíte jen pár chvil, stačí to. Záporák Vaas měl dost prostoru na to, abyste si ho stačili oblíbit a další postavy tam byly dost času, abyste je stihli nenávidět. Všeho tam prostě bylo tak akorát.

Naštěstí hra navazuje spíše na druhý díl než na první, a díkybohu se tvůrci poučili z prázdné dvojky (takže se zde můžete vyblbnout). FC 3 je navíc první hra, kde agresivní zvěř vypadá reálně - není to tak, že zviřátka po vás máchaj tlapkou a ubíraj vám životy, ale povalí vás na zem a jdou vám po krku.
Taky zde můžete sbírat sošky, dopisy a paměťové karty, ale nemusíte - za to vše dostanete jen XP (a sem tam něco navíc) a i když nasbíráte všech 120 relikvií, nestane se nic, škoda.

Zmínil jsem XP - ano, jsou tu RPG prvky, ale nedá se říct, že by to byl hlavní trhák hry - na druhou stranu naučené dovednosti jsou např. dosud neviděná eliminace dvou enemáků najednou nebo možnost někomu vytrhnout pistoli z holsteru a postřílet jí zbytek nepřátelské party.

Celkový gameplay nemá chybu - ježdění, střílení, běhání, padání ze skal (ano, můžete sebou fláknout o zem, dokonce i padnout na záda), systém krytí jsem u FPS od Vietcongu neviděl, možnost jet stealth nebo akční cestou, vyvážená obtížnost, požáry a tak dále, prostě se to povedlo. AI by mohla být lepší, ale tak je tomu vždy.

Rok 2012 se určitě vydařil, vypadá to, že herní vývojáři dostávaj rozum. Jasně, furt nás vedou za ručičku, všechno tady bliká, na všechno ukazuje radar, ale aspoň ten blbej autoheal tu neni.
Samozřejmě nic není dokonalý, takže fyzikální model tady stojí za prd, zase střelíme raketometem do plechový boudy a nic se nestane, zase máme auta, který vybuchujou při pádu ze skály, mini keřík zabrání džípu v jízdě atd., ale to je holt dnešní standard. Jinak je hra naprosto skvělá.

Upřímně, nevím jak začít psát tenhle komentář. "BYLO TO BOŽÍ" by odradilo většinu rozumných lidí a výkřiky typu "DEUS EX NOVÉHO DESETILETÍ" bych si vysloužil leda tak zapálený krucifix přede dveřmi. Přesto mi dovolte, abych po delší době napsal velmi detailní komentář.

Hned na začátek je třeba zmínit, že hra mi sedla nejvyšší možnou měrou. Jako kdyby si tvůrci řekli: "Hele, chlapi, Walome je pořád nasranej z těch dnešních her, co udělat hru přesně podle jeho představ?"
Skutečně tak učinili. A došlo to tak daleko, že detaily příběhu jsem odhadl téměř přesně, včetně závěru.
Takže je snad jasné, že mé absolutní hodnocení je dáno osobním vkusem, který jsem si za dlouhá léta vytvořil. Nebojím se říct, že tahle hra mi sedla ještě více, než hra, kterou jsem donedávna považoval za nepřekonatelnou - Deus Ex.
Umím si představit, že Dishonored pro dnešní náctileté nastaví laťku stejně vysoko, jako to udělal Deus Ex v mém případě. Protože Zneuctěný má v sobě prvky, které v produkci za posledních pět šest let byly absolutně neviděné.

Začněme prkotinou, která vůbec nijak neovlivňuje hratelnost - lze zabít/zranit všechny NPC. A to i ty příběhově podstatné. Samozřejmě hra vzápětí skončí a je nutný load, ale vzpomeňme si, kdy naposledy jsme mohli zabít naše herní společníky? Už je to hodně dlouho. Většinou se to v dnešních hrách řeší tak, že kulky postavou projdou, nebo mají NPC nekonečno životů a kvílejí hlášky typu "dávej bacha, kam střílíš!".

A taková je celá hra. Navrací principy, které v minulosti byly naprosto běžné (a funkční), ale dnes se od nich upouští. V tomto případě, aby hráč náhodou NPC netrefil a nemusel tak nahrávat pozici.

Jeden z dalších prvků, který dělá hratelnost zábavnou a ucelenou, je absence cutscén. Ano, věřte tomu, nebo ne, ale ve hře není ani jedna. Zaprvé se vše odehrává z pohledu první osoby a cutscény jsou tak šikovně zamaskovány za situace, které váš hrdina prožívá (např. objetí Emily na začátku hry), ale mnohem podstatnější je, že vás tato neovladatelná scénka postihne jen v úvodu, kde jste stejně blokováni kouzlem, takže byste nemohli do situace nijak zasáhnout.
Hra tedy běží plynule, bez nutnosti koukat na jakékoli filmečky či naskriptované scénky - jistě, skripty tam jsou, ale do všech můžete vejít a ovlivnit je.

Dalším velkým plusem je absence wow efektů - není tu ani jeden. Ani jedno laciné pozlátko, kdy byste utíkali z hořící budovy nebo se pod vámi bortil barák, žádná vybuchující atomovka, prostě nic. Jen poctivá práce s důrazem na gameplay.
Chybí také jakékoli bossfighty, což hru v mých očích zvedá do nebeských výšin. A o možnosti se jakémukoli zabíjení úplně vyhnout netřeba básnit.

Hratelnost jako taková je vůbec výraznou kapitolou. Zprvu musím všechny upozornit - nečekejte jakýkoli originální prvek. Jediná věc, kterou jsme ještě neviděli, je hejno krys ožírající mrtvolu na kost. Ale jinak budete hrou chodit a vzpomínat na herní legendy. Half Life (první i druhý), Thief, Deus Ex nebo Bioshock. Některým se může vybavit Kingpin, Assassin´s Creed, Call of Cthulhu či Sabotér. Je toho dost, že? Možná vás některá ze zmíněných her nebavila, a teď se bojíte, že vás ani Dishonored bavit nebude.
Uklidním vás - Dishonored vzal všechny tyto hry a vyextrahoval z nich JEN ty úplně nejlepší a nejvychytanější prvky (z Deus Ex si bohužel vzal i umělou inteligenci nepřátel). Vznikl tak neoriginální, leč perfektně fungující slepenec.

Abyste nenabyli dojmu, že Dishonored jen kopíruje jiné hry, musím zmínit geniální svět, který je vytvořen od píky, včetně vlastních názvů měsíců (v češtině zní poetičtěji než v originále - no posuďte sami, dešten vs. month of rain) a technologií (velrybí tuk místo nafty, proč ne). Uzdravovací lektvar a lektvar na doplnění vitality mají jména podle svých vynálezců, se kterými se ve hře skutečně seznámíte. Vlastně potkáte spoustu postav, jejichž jména se míhají v názvech fabrik či na plakátech v ulicích.
Magie je v tomto světě zastoupena naprosto minimálně. Vlastně ji momentálně ovládáte jen vy a ještě jeden šmudla a jeho nohsledi.
Toho, čeho jsem se hodně bál, byl Outsider/Cizinec - magická postava, polobůh, který vám propůjčilo část svých schopností. Občas se vám zjeví a funguje jako Deus Ex Machina, ale řekl bych, že se to tvůrci ani nesnažili zakrýt. Naštěstí je tento prvek velice decentní. Spíše jen shrnuje, co jste udělali a neudělali, a vnáší do hry příjemný filosofický prvek.

Ruku v ruce se světem jde atmosféra města. Dunwall přímo smrdí rybama. Lodě vlečou mrtvé velryby, velrybím tukem jsou potřísněné silnice i zdi, ve spížích leží sardinky nebo úhoři s aspiku (už jen z toho nápadu se mi zvedá žaludek). Do toho všude běhají krysy, ať už v agresivních hejnech nebo jednotlivě. V téhle hře opravdu zabijete stovky krys.
Zákoutími se potácí lidé, ze kterých mor udělal nemyslící zombie, a do toho všeho hlídají ulice strážní nebo se jimi potloukají nepřátelské živly (se kterými se dá občas i prohodit pár slov).

Jako poslední zmíním příběh. Příběh je vystavěn perfektně. Na začátku získáte nějaký dojem, abyste postupem času zjistili, že je vše jinak. Různé NPC se do příběhu více či méně zapojí a skvělé je, že nefungují jen jako hybatelé vaší dějové linky, ale prožívají vlastní vývoj. Hráče, kterému je přes dvacet a má něco nahráno, načteno a nakoukáno, děj nepřekvapí - ať už se jedná o hlavní linku či zákulisní čachry. Ale věřím, že pro spoustu pařanů může být Dishonored tou hrou, která je (mj. právě díky scénáři) přikove k monitoru a nepustí.

Úplně si umím představit nějakého mladého hráče, jak z tohoto mixu žánrů bude úplně paf. A pak o ní bude básnit léta a léta. A až se dotyčný dostane na DH.cz a pojede na DH sraz a j.calling.2bad se ho zeptá "Jaká je tvoje best game ever?", (tak, jako se ptal letos) tento hráč bez přemýšlení vyhrkne "Dishonored" a po zádech mu přejede slabé mrazení. Stejné mrazení, které mnou projíždí právě teď.

Taky vás nebaví neustále hrát jako "vyvolený" a zachraňovat celá království, svět, či vesmír? Mě taky ne. V I am alive máte dost prozaičtější cíl - najít svou rodinu.

Zní to jednoduše. Ale není. Americké velkoměsto se totiž po zemětřesení změnilo v nebezpečné místo. Nestabilní povrch, všudypřítomný prach a nepřátelští zabijáci.

A vy nejste žádný bojovník - jste jen prostý zálesák, který umí dobře šplhat a máchat s mačetou. Jenomže šplhání není jen o mačkání směrových šipek - je to trochu hazard. Během této horolezecké aktivity vám totiž docházejí síly - a to poměrně rychle. Pokud máte u sebe dost vody, můžete se napít a stamina se zvýší. Ale jen o malý kus. A když dojde stamina, tak spadnete a umřete. A když umřete, musíte začít od začátku mise - pokud nemáte v zásobě pár loadů, které vás hodí k nejbližšímu checkpointu.
Veliká legrace je na jednom místě, kde můžete splnit pár vedlejších úkolů, ale checkpointy se jaksi nekonají - věřte mi, že skákat přes propast, když v případě pádu můžete ztratit téměř dvouhodinový postup, to je vskutku adrenalin.

Loady se dají nalézt v troskách města nebo je získáte, když pomůžete některé z NPC - ty chtějí většinou něco k jídlu. Vděk a load navíc je vaší jedinou odměnou. Pokud nenarazíte na degenerovaného hromotluku, který sice chce hromadu věcí, ale za ně dostanete krásnou brokovnici s pěti náboji, které se velice hodí při boji s neřády.

Boj s protivníky je o strategii a rychlosti = sejmout jako první ty s pistolí a poté namířit vlastní zbraní na ty ostatní. Ti se občas vzdají, ale většinou ne. Můžete jim rozkázat, aby couvali, ale to je tak vše - pokud je jich víc jak dva, stejně musíte jednoho z nich zastřelit, protože prát se se třema hajzlama naráz prostě nejde.
Pokud je ale někde blízko oheň (nebo díra v zemi), můžete do něj šmejdy skopnout.
Boje jsou jiné než v jiných hrách, ale jejich průběh se opakuje a většinou se jim nejde vyhnout, což je škoda.

Příběhově je hra dostačující - osobní příběh na pozadí hromadné katastrofy. Chtěli jste najít svou rodinu, ale nakonec se staráte o jinou - jste prostě dobrák od kosti. Hra je naprosto lineární až na pár téměř sandboxových momentů, ale příběhově se ubírá jedním směrem.

To, co hru zvedá do devadesátkové výše, je vynikající atmosféra, cit pro děj a upuštění od prvků dnešních her - autoheal zde není, žádné "gps" navádení zde není (musíte koukat do mapy) a systém ukládání je dost přísný. Prostě po dlouhé době jsem si zahrál kvalitní hru, která tak splnila má očekávání. Jsem rád, že ji kucí vydali i na pc. Bohužel, pokračování se patrně nedočkáme.

Jak je možné, že u této hry není žádný komentář a až do dneška žádná diskuze? Je to velice prosté - Urban Chaos upadl v zapomnění. Respektive si ho téměř nikdo nevšiml ani v době vydání. Jako už tolik herních velikánů, i tento kus byl zahrabán jinými tituly a kvůli ovlivnitelným i neovlivnitelným aspektům se nikdy nevyhrabal ven.

A přitom je to tak vymakaná hra. Hrajete za černou policistku (ano, GTA:SA, nejsi první hra s černochem v hlavní roli), která má za úkol potírat zločin - kterého je všude jako maku, protože se blíží konec světa (aktuální téma) a každý, kdo může, rabuje a terorizuje své okolí.

Naše policistka však není žádné béčko a krom extra vysokých skoků také zvládá zpacifikovat kdejakého badboye. A to buď zbraněmi střelnými (vypomáhá autoaim) nebo chladnými. Boje nablízko jsou velice dobře zpracované (lépe, než v jakémkoli GTA, které dosud vyšlo) a máte několik možností, jak protivníka ukopat či umlátit. Poté jej buď můžete dorazit, nebo jen zatknout.

Dalším revolučním prvkem je volný pohyb po 3D městě (tentokrát zdravím o pár let mladší GTA3). Ať už pěšmo nebo autem - ale když pěšmo, tak ve velkém stylu - přeskakovat střechy a přelézat ploty už šlo v roce 99, to je překvapení, co?

Hra má bohužel nepřehlídnutelné neduhy. Např. bugy, kdy byste měli něco přeskočit, ale nepřeskočíte, protože se hrdinka prostě nezachytí okraje střechy, vy spadnete a je po vás. Nebo sem tam kiks v AI, zarážení se o různé objekty apod., prostě klasika pro third person hry tehdejší doby.

Co ale hru patrně srazilo do kolen, byla velká obtížnost - hra nelze během mise uložit, což přináší velké množství frustrace a následující nechuť se hře věnovat.

I mě kdysi hra udolala... ale příchází GOG a opravdová touha po hře ze staré školy. Urban Chaos, tentokrát tě pokořím!