Trvalo to dvacet let a nesčetně pokusů, než jsem dokončil toto steam-punkové RPG ze staré školy. Poprvé jsem ji instaloval z LEVEL DVD, naposledy jsem ji stahoval z GOG klienta. Doba se změnila a změnil jsem se i já. Jsem trpělivější. A neštítím se sáhnout po návodu, když dojdu k záseku. I díky tomu jsem se asi po 3 měsících hraní dostal od havárie vzducholodě až k finálnímu záporákovi.

Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybych současného mladého hráče posadil právě před Arcanum. Nejde ani tak o ovládání nebo o komplexnost vývoje postavy (který, mimochodem, jak jsem zjistil, až tak komplexní není). Ale jde hlavně o naprostou vágnost zadávání částí hlavního questu. Hned na začátku dojdete do naprosto slepé uličky a hra vám nijak nenapoví jak pokračovat. Ani vám nenapoví, že teď sami máte přijít na to, jak pokračovat. Prostě vás nechá plácat se v největším městě, jaké kdy herní RPG spatřilo a doufat, že narazíte na nějaké vodítko.

Letos jsem byl ke hře kritičtější než roky předtím. Tehdy jsem považoval každé své selhání za svou chybu. Dnes se doba změnila a my svou neschopnost rádi svalujeme na někoho jiného. Já si jako svůj cíl vyberu vývojáře z Troika Games. Pokud mi hra dá úkol, že musím najít prodejce prstenu, já dorazím do sídla těchto prodejců a chlap ve dveřích mi řekne, že mě dál nepustí, opravdu by mi měl někdo naznačit, že se mám uchýlit k nemorálním činům, jako je loupež, krádež nebo vražda. Pokud jsem si totiž náhodou nenaházel body do ukecávání, nedostanu se dál "přirozenou" cestou. Toto si Troika mohla nechat do vedlejších úkolů a ne do hlavní linky. A to ani nemluvím o rébusech z pozdější fáze hry.

Ano, já vím. Dřív to tak bylo. Nikdo se s nikým nepáral a můžeme být rádi, že celá hra nebyla omezena časem. Tvůrci vám ani nenaznačí (což tehdy také bylo normální), že něco se dá vyřešit přesvědčením nebo charismatem. Tak nějak logicky si to odvodíte, když nějaké postava nenabízí vhodné věty k rozhovoru, ale i tak to působí poměrně nepřátelsky vůči hráčskému zážitku.

No a teď přestanu rozmazleně plakat nad zlými hrami z minulých dekád a začnu vyzdvihovat klady. Dnešním hráčům se může pouze zdát o tak unikátním herním zážitku, jako je právě Arcanum. Tohle je skutečný roleplay. Skutečná volnost. Všechny postavy zde můžete povraždit. S nikým se nemusíte bavit. Můžete hrát za totálního šílence a masového vraha a hra vám to umožní. A také můžete hrát za ynteleguána, který se štítí krve a (až na pár momentů) projít hrou bez zbytečného zabíjení. A ano, vyzkoušel jsem letos oboje. Zatímco při prvním hraní jsem hrál za technologa, podruhé jsem se stal mágem a expertem na boj na blízko.

Mimochodem, za technologa jsem hrál POKAŽDÉ za těch dvacet let. Já hlupák. Vybral jsem si ten nejtěžší možný průchod. Bambitky jsou slabé. Ano, mají daleký dostřel, což se hodí u střílení po kamenných a ohnivých obrech, ale jinak je to spíše pruda. Navíc do bambitek jsou potřeba kulky, které jsem nekupoval (abych neutrácel), takže jsem je musel vyrábět a věřte mi, že to zabralo několik hodin herního času. Oběhat všechny koše v Tarantu kvůli molotovům a kulkám. No a pak jsem hrál za mága. A nemusel jsem řešit nic, jen občas nakoupit modré lektvary. A MÁG SE NAVÍC DOKÁŽE TELEPORTOVAT. Já hlupák.

No ale zpátky k unikátnosti zážitku. Ačkoliv na to nadávám, ona volnost a mus vymyslet další postup je zároveň i motorem pro hráče. A v momentě, kdy na něco přijdete, máte dobrý pocit, který vám dnešní hry prostě nenavodí. I tolik opěvovaná moderní RPG vás vedou za ručičku, jen velice šikovně vytváří iluzi, že tomu tak není. Ale všechny dialogy jsou stejné, všechny zážitky pro všechny hráče jsou stejné. Ale Arcanum? Mám za sebou dva průchody, jeden poctivý a zdlouhavý, druhý vzatý trochu hopem, ale oba zážitky jsou odlišné. A není to jen o dialozích ale i o tom, že některé questy mohu řešit úplně jinak. Zatímco jako technolog jsem tajemné vraždy musel řešit detektivní cestou, jako mág jsem jednoduše vyvolal ducha oběti a bylo hotovo. Teda, hotovo nebylo. Musel jsem pak najít magickou dýku, kterou jsem omylem někde prodal, takže quest jsem tentokrát dokončit nemohl. Ale snaha byla. Mimochodem, to se vám v dnešních hrách taky nemůže stát.

(A pokud si chcete udělat zábavnější průchod hrou, snižte svou inteligenci na nejnižší možnou. Dialogové volby jsou sice omezenější, ale o hodně vtipnější (a ano, i tak se dá hra patrně projít až do konce).)

I díky nevratným chybám, které hráč udělá, má hra silnější dopad. Ale opravdu hloupé je, že vám hra dovolí nedořešit hlavní linku a bez nějakého upozornění vám navždy odepře v ní pokračovat. To je podle mě hodně špatně i na tehdejší dobu.

Ve hře jsem měl pár bugů. Například se mi neodhalovala objevená místa na mapě. I proto jsem při prvním průchodu vyrazil hned do Tarantu aniž bych navštívil Dernholm a Black Root. Tarant je mimochodem naprosto obří lokace, která nepotřebuje žádnou loading screen. Vlastně celé Arcanum jede bez nahrávací obrazovky, loading hry probíhá během putování a přesunu na mapě.

Nakousl jsem, že tvorba postavy není až tak komplexní jak na první pohled vypadá. Nikdy mi to nedošlo, dokud jsem nepřičichl k Pathfinder: Wrath of the Righteous, kde mě tvorba postavy skoro až otrávila. Takže za mě je to klad. Nicméně jako technolog jsem vše rval do výroby bomb, abych nakonec skončil s možností vyrábět dynamity - což jsem ani jednou nepoužil. Sice jsem je posázel kolem hlavního záporáka, ale než stihly vybuchnout, upižlal jsem ho bambitkou. A za mága jsem nejvíce používal útočná kouzla a poté teleporty. Vyvolání ducha jsem používal minimálně (respektive minimálně to mělo nějaký efekt) a zatím jsem se příliš nepídil po dalších možnostech využití magie. Chci tím říct, že ať si vyberete jakékoliv vlastnosti, ty výjimečné použijete minimálně. A opravdu si myslím, že technolog je nesmyslně slabý, protože čtyři máchnutí mečem udělají stejnou parádu jako jeden granát.

A co se dalších postav týče. Virgila vám hra víceméně vnutí. A je pravda, že putování s ním je zábavnější. Další zajímavou postavou je Magnus, ale jeho morální kompas je poměrně otravný a při druhém hraní jsem ho zabil, protože si na mě otevíral pusu hned zezačátku. Mimochodem, Magnus vás poučuje o tradicích trpaslíků i v momentě, kdy za jednoho hrajete. Škoda.
Pak je zde Raven, což je taková náhrada za Virgila. Pak je tu ten týpek, co stojí před ashburským hřbitovem (mimochodem na něm se dá vygrindovat až na level 50), od kterého si hodně slibuji, ale nikdy ke mně nechtěl. Ono je totiž docela náročné hrát v Arcanu za zápornou postavu, to opravdu musíte všechny vraždit na potkání.
Některé postavy mohou něco vyrobit. Magnus mi vyráběl pasti, ale jejich využívání je drahé a zdlouhavé. A Jane sice uměla vyrábět léky, ale na ty je potřeba sbírat bylinku, což je opět docela vopruz. Prostě hrát za technologa je hrozně zdlouhavé.

Mimochodem - hra mi přišla zezačátku poměrně těžká. Za technologa. Protože po nějaké době vás Virgil přestane léčit (já ho navíc kopnul do zadku hned v úvodu). Ale jakmile dostanete jednu léčící mašinku, působí to skoro jako cheat. Takže obtížnost je skutečně jak na houpačce.

A co příběh? Mile mě překvapil. Celé to zezačátku působí, jako klasické fantasy klišé. Což je, ale s příjemnými zvraty. A hlavně ona historka o vyvoleném naráží na nejrůznější skeptiky (mezi které se může přidat i hráč) a po celou dobu si říkáte, že třeba to není tak, jako to vypadá. A není. Což je dobře. Ale opět vedou vedlejší questy, jako snad ve všech hrách. Není nad lokální dramata s doly, ve kterých straší, s vraždami ve stylu Jacka Rozparovače nebo s místní legendou o rohaté příšeře. Mimochodem, Stillwater Giant má perfektní build up i finále, navíc s humorným twistem.

A osobní poznámka na konec - letos poprvé jsem hrál hru v angličtině a rozuměl jsem úplně všemu, což mě potěšilo.

Česká tvorba (všeobecně) má jeden velký neduh, a to je ten, že každý se snaží přijít s něčím hlubokým. Ať jsou to tvůrci komiksů, filmů, her... prvotiny bývají plné tuh vytvořit něco existencionálního a filozofického. A tento neduh se týká i Hlíny.

A je to škoda, protože hra by mohla být krátkou depresivní jednohubkou, která vytvoří v hráči silný dojem zmaru a smutku. Něco jako Mrtvé Město. Autor zašel trochu dál (nebo spíše do stran) a možná zbytečně.

Hlína je izometrický walking simulator s jednou mezihrou a s důrazem na prožitek. Hra vás nijak nevede, je totiž úplně jasné, co máte dělat a máte velice omezené možnosti kam jít. Postav je málo, bohužel se nijak nerozvinou a jejich dějové linie utne brzký konec. Spousta věcí je nakousnuta, ale nedořešena, ať už je to hrdinova nemoc nebo kamarádčina nabídka nové práce.

Ocenit samozřejmě musím vizuál a to, jak celá hra vznikala. Je to skutečně působivé a v kontextu příběhu se design velice povedl. Je to neostré, nedokonalé a tím je to perfektní. Oceňuji změny počasí, nasvícení, zvuky i animace. Překvapí pěkná fyzika (která se bohužel nedostala moc ke slovu) a působivý hudební doprovod.

Nelituji ani koruny, ale příště bych si přál něco delšího :)

Musí to být vopruz, žít ve světě, kde stárnete jen a pouze vy. Ale to je jen jedna z překážek, se kterou se hráč musí ve světě Fable potýkat.

Fable má v mém herní srdci speciální místo. Byla to jedna z prvních originálek, které jsem vlastnil a infantilní svět plný anglických přízvuků mě učaroval. Tehdy člověk ale nevnímal progresivitu, s jakou tým kolem Molyneuxe přišel. Psal se rok 2005 a my jsme mohli mít homosexuální vztahy a dělat oslavné tanečky jako ve Fortnite. Přiznám se, že to byly fíčury, které jsem za těch 20 let úplně zapomněl. Stejně tak jsem zapomněl na možnost vlastnit nemovitosti a oženit se s kýmkoliv koho potkám.

Co jsem si pamatoval byla úžasná muzika a perfektní svět, kde se potloukají vlkodlaci, vyděšení obchodníci, vypočítavé mrchy a tajemné mluvící dveře (nikdy se mi nepovedlo otevřít všechny). To vše zabalené do podivného mixu infantility a krutosti (například jedné z postav enemáci vypíchnou oči). Hra vás navíc nutí neustále k nějakým volbám a buď jste hodný nebo zlý, ale že by to mělo nějaký zásadnější vliv na děj, to se říct nedá. Ale je to příjemné zpestření a na tehdejší dobu zábavná a u Lionheadu tradiční fíčura.

Fable: Anniversary jsem si koupil letos s tím, že se jedná o novinku. Až po pár hodinách hraní jsem zjistil, že hra je 11 let stará a s hrůzou tak zjistil, že originál je starý 20 let. A jak už to tak bývá, v mojí hlavě vypadá přesně tak, jako vypadá Anniversary edice.

Největším záporám je šílená navigace v hlavním menu. To bych řekl, že je pro PC verzi neomluvitelná věc. Další šíleností je inventář. Nicméně po nějaké době člověku dojde, že inventář není skoro potřeba. Herním neduhem je to, že jakmile máte nejvyšší možné statistky, je zbytečné bojovat - takže se soubojům vyhýbáte. Jsou totiž dlouhé a nudné. A co mě až letos trklo do očí, že moje postava stárne, zatímco NPC vypadají 40 let pořád stejně. To je přece hrozná škoda a neříkejte mi, že to nešlo udělat lépe.

Hru jsem si užil a to i přesto, že závěr je pekelně natahovaný. Svět je zábavné zkoumat. To, co na první pohled vypadá jako otravná arkádová koridorovka, představuje opravdu zajímavý počin v herní historii. Až je člověku líto, že Peter Molyneux dal přednost pozlátku mobilních her.

„koukat na 72 druhů zvířat jak chodí, běhají, poletují, plavou, plazí se, kadí… prostě nádhera.“ 

Planeta Zoo mi téměř doslova vyrazila dech. Při prvním zapnutí jsem čekal, až skončí cutscéna, abych viděl, jak bude vypadat skutečná hra. A ona už to byla skutečná hra. I po šesti letech od vydání jsem čuměl jako vrána. Zvířata mají srst (která dokáže zmoknout), vrtí ocasy, krčí čumáčky, stříhají ušima. Když hroch kadí, kadí přesně tak, jak hroši kadívají. Ale budiž, jsou to krásné detaily, ale po hodině zoomování na každé zvíře se musíte věnovat jiným věcem.

Pro mě velmi překvapivým aspektem je možnost modelovat si (v omezené míře) vlastní objekty. A to buďto v nápomocném stavebním režimu, který automaticky přilepí jednotlivé kusy stavby k sobě, nebo můžete každý kus dřeva, cihly nebo látky napojit ručně. Lze vytvořit doslova cokoliv, pokud se s tím chcete piplat. Což mi dělá radost, protože jsem před pár lety začal se stavbou modelů a tahle pasáž mi tento koníček připomíná. 

O samotné „stavbě modelů“, jak jsem si to v hlavě napsal, se rozepíšu více. Zezačátku mi přišla totiž velmi těžkopádná a nechápal jsem na základě čeho se stavební režim zapíná a vypíná. Musel jsem si pomoct youtubem (zároveň jsem na něj nekoukal až příliš, protože jsem si chtěl na většinu věcí přijít sám). Po pochopení základů stavění funguje dobře, i když třeba stavění střech by mohlo být lepší. 

To, že si můžu postavit cokoliv, je jedna věc. Ale skutečnost, že tato stavba může být v interakci s okolím, mě nepřestala fascinovat ani za 100 hodin hraní. Lidé mohou stavbou procházet, můžete do nich umístit obchody, lampy, koše, televize a vytvořit tak funkční prostor. A zároveň, když postavíte například do výběhu prolejzačku, zvířata po ní skutečně lezou. A to i přesto, že můžete jednotlivé prvky navázat jakkoliv. 
Hra vás v tomto nijak neomezuje, doslova můžete stavět budovy do vzduchu 5 metrů nad zemí a hra vám to dovolí. Je jen na vás, jak moc vás budou nelogičnosti štvát.

Výhodou je, že nic z toho dělat nemusíte. Můžete stavět přednastavené budovy a nic vás nenutí piplat se s každou zvlášť. Anebo můžete udělat pár šablon, ty si uložit a následně používat. Anebo můžete díky výzkumům vynaleznout různé styly (Afrika, Indie atd.). 

V celé té volnosti se jeden skoro diví, že nelze změnit rozměr předmětů (například cedulí, log apod.) a často ani barva. A nebyl by špatný nástroj ručního kreslení – třeba na tvorbu nápisů. Ano, jde poskládat nápis z písmen, ale po hodinách hraní je člověk rozmlsán a uvítal by i jiné fonty a možnosti.

Kde už nějaká pravidla platí, tak to jsou výběhy pro zvířata. Správný terén, správné rostliny, správné hračky, správné pelechy. To je prakticky totožné se Zoo Tycoonem, jen je to tady méně přísně v rozmístění květin (zde není potřeba držet přesný počet kusů flóry). Samostatnou kapitolou je tvorba jezírek – to je boží. Jednoduché, rychlé, bez emocí. Mezi mé nejhezčí zážitky patří tvorba obřího výběhu pro plameňáky s obrovským jezírkem uprostřed. Dokonce jde udělat i vodní výběh, kde mohou návštěvníci koukat přímo pod vodní hladinu. 
Zvířata jsou na střední obtížnost poměrně spokojená. Hodně prudí pouze hmyzy, plazy a obojživelníci, které se velice rychle množí a brzo je jim jejich působiště malé. Prakticky ve vteřině se objeví demonstranti, kteří ihned poznají, že stonožky jsou smutné a nespokojené. A pokud demonstranty uvidí inspektor, dostanete pokutu. 

Což mě vede k poslední složce hry – celková správa zoo. Upřímně, za těch 25 let se to příliš neposunulo. Podobně jako v Roller Coaster Tycoon zde máte možnost marketingu, navýšení cen a to je asi tak vše. S personálem si taky moc neužijete – můžete je maximálně školit, aby pracovali efektivněji (za což chtějí více peněz). Přesouvání uklízečů je vopruz – tady jsem se slzou v oku vzpomínal právě na RCT, kde se otevře okno s uklízečem a vy můžete pracovat přímo v tom okně. Tady vás kamera přesměruje na druhý konec mapy a vy se pak musíte vracet na místo, které potřebuje uklidit. 

A dalším velkým neduhem je stavění cest. To je holt daň za variabilní prostředí. Vzpomněl jsem si na Petera Molyneuxa, jak říkal, že úprava terénu hráčem je veliká výzva, kterou si schovává do Black and White 3. Při hrání Planet Zoo jsem pochopil proč. Příliš mnoho volnosti může nadělat paseku. V tomto případě jsou touto pasekou cesty – jakmile postavíte výběh, cesty v jejich blízkosti už nepostavíte. Pokud chcete postavit cestu mezi baráky, není to možné. Navazování je sice automatické, ale není ideální. Zejména když se vrhnete do stavby vyšších pater – to už je téměř doslova vyšší dívčí. 

Ale to jsou jediné neduhy. Jinak je hra úžasná. A lehká, kariéra vás příliš nepotrápí, nejsou tam žádné časové limity a nemusíte splnit všechny úkoly, abyste se posunuli dál. Dokonce má z nějakého neznámého důvodu i příběh včetně jednoho jakože zvratu, což mi u podobného titulu přijde totálně nadbytečné, ale budiž. Muzika je také zajímavá, i když po čase se dost omrzí. Možná mohli nahrát pro každé podnebí jiný soundtrack, aby byla pestřejší, ale tak vždycky si ji můžete vypnout a pustit na pozadí cokoliv jiného.

Inu, já si hru užívám jako už dlouho nic. Občas nostalgicky zavzpomínám na funkční jednoduchost RCT, ale ta volnost, ta grafika, možnost vše nasvítit, natočit, ukotvit, koukat na 72 druhů zvířat jak chodí, běhají, poletují, plavou, plazí se, kadí… prostě nádhera.

Tohle byly smutné dvě hodiny. Po letech čekání a těšení mě otrávilo už hlavní menu a muzika. Ale budiž, existují i dobré hry s ošklivým hlavním menu (ale moc jich není).

Vrhl jsem se přímo do kampaně, protože jsem veterán prvních CoH, které jsem si zamiloval. Představa, že budu hrát za Rusáky, mě nijak extra nebrala, ale co se dá dělat. Historie se neptá. Z nějakého neznámého důvodu se tvůrci rozhodli přidat ke kampani děj provázaný cutscénami s ruským vězněm jako hlavním hrdinou. To celé je bohužel doprovázeno anglickým dabingem s ruským přízvukem (možná to jde přepnout, ale tak dlouho jsem ve hře nestrávil).

Začíná kampaň. Všude spouuustu barviček, šipeček, značek, ukazovátek. Grafika je nějak "barevnější" než předchozí díl, nevím proč. Bohužel, vše ostatní je stejné (možná snad horší). Pohyb postav, animace, ai. Vojáci se stále nekryjí jak by žádala logika, některé zdi rozbít jdou, jiné ne... škoda.

HUD zabírá snad 50 % obrazovky, a i když je ve hře možnost jej zmenšit, posuvník není aktivní. Nevím, jestli je to chyba, nebo trolling, ale neměl jsem důvod to zjišťovat. V momentě, kdy mi po dohrání první mise hra neuložila postup, zažádal jsem o vrácení peněz.

Nyní instaluji jedničku.

Pokud dělat DLC, tak takhle. Přiznám se, že jsem váhal koupit přídavek za plnou cenu a počkal na 50% slevu, ale po dohrání musím říct, že bych nelitoval ani za plnou pálku.

Poslední podzim je pro lidi, kterým se nestihnul zajíst původní Frostpunk. Co si budeme povídat, jakmile odhalíte veškeré procesy, které hra nabízí, jedná se o poměrně jednostrannou a lehce okoukatelnou zábavu. Původní tři scénáře jsou fajn, ale na mé emoce působil lehce jen ten první, u dalších dvou jsem jednal čistě mechanicky.

The Last Autumn ve mně ale vyvolal potřebné pocity zmaru a falešné naděje. Tvůrci si velice dobře promysleli, jak by svět Frostpunku vypadal před velkou zimou a budování generátoru je zpracováno velice věrně, včetně chování lidí. Tak například inženýři si odmítají špinit ruce podřadnou činností (nelze je poslat ani na těžbu surovin) a dělníci zakládají odbory.

Potěší taky průpovídky při mínus dvaceti "snad už větší zima nebude". Ale není to jen o tom.

Tento scénář má úplně novou mapu, úplně jiný systém těžby surovin a verbování nových přeživších. Jednu dobu máte dokonce pocit, že tohle bude hračka, protože je vlastně všeho dost. Ale samozřejmě to není tak snadné jak se zdá. Jídlo dochází, dřevo dochází a dělníci se bouří. Vybuchují vzduchové kapsy, jedovaté plyny ničí zdraví našich úderníků a zima se neúprosně blíží. Navíc je zde dost novinek a dá chvíli čas se zorientovat.

U DLC jsem strávil dost hodin a rozehrál ho 3x než se mi povedlo hru dohrát. A i tak mi bylo naznačeno, že bych to měl zkusit ještě jednou, protože sekat každý den někomu hlavu není ideální světlo zítřka.

Kde je Bodkin, když ho člověk potřebuje. Quicksave / Quickload onanine ve své největší kráse. Tentokrát v settingu feudálního Japonska, protože vše ostatní už bylo použito.

Podobná hra se těžko hodnotí. Pořád mám v hlavě první Commandos. Ti byli skvělí, ale nedávali příliš smysl. Auto uměl řídit pouze jeden z vojáků a většina z nich nezvládla odtáhnout mrtvolu. Ale tehdy jsme to brali jako fakt a u dvojky jsme nadávali, že je příliš snadná.

A ST je ještě snazší. Všude je křoví kam lze schovat sebe i mrtvoly. Většina postav dokáže zabít na blízko i odtáhnout mrtvolu. Kulhající týpek s holí dokáže lézt po žebříku. Prostě dá se to hrát o něco lépe a plynuleji.

Herně je to asi nejvychytanější hra tohoto žánru jakou jsem hrál. Narozdíl od Commandos 2 a 3 to nejde hrát akčně, protože tu není dost munice ani automatická opakovaná střelba. Co se tomu blíží, je možnost naplánovat jakékoliv akce postav a spustit je ve stejný moment - což je super fíčura, navíc skvěle funguje a je radost koukat na vaše avatary, jak ve stejnou chvíli zabíjejí protivníky.

Hra vám toho spoustu řekne, ale taky v ní můžete na nějaké taktiky a vychytávky přijít sami. Plus pokud chcete, můžete si nechat graficky znázornit všechny interaktivní objekty.

Každý avatar má jinou barvu, což je hezké, ale i funkční. Je tu samozřejmě zelený baret a špion a sniper, zbylí dva jsou kombinací bareta, trapera a potapěče. A zloděje, jen místo myši je tu mýval.

Mýval je nejvíc OP postava ve hře. Nikomu není podezřelá a dokáže na dlouhou dobu odlákat vojáky ze svých pozic.

Hra má i nějaký příběh, ale ten jsem během dvouletého hraní příliš nesledoval. Pamatuji si, že je tam dlouho předvídatelný "zvrat" a jedno překvapení, ale jinak se tam nic extra neodehrává. Neurazí, nenadchne.

Na hře se mi líbilo, že je konzistentní, ale pestrá. Hodně fajn nápadů, střídá se prostředí, protivníci mají různé hodnosti a někdy máte možnost využít okolních příležitostí k zabití svého cíle, což mi připomnělo sérii Hitman.

Technicky je hra bez chyby. Což ovšem nezachránilo studio od krachu.

GTA V mě kdysi donutilo koupit PS3, mou první herní konzoli. A myslel jsem si, že mě donutí koupit i PS5, ale vypadá to, že PS5 s čistým svědomím vynechám a půjdu rovnou až na šestku (pokud vůbec). Už tehdy, ve svých pětadvaceti letech jsem se bál, že jsem na sérii GTA příliš cool. Netušil jsem, jestli budu mít náladu na stupidní NPC, jednoduchý příběh a na akci přitaženou za vlasy. A nakonec jsem si hru velmi užil, i když jsem si z ní po dohrání příliš nepamatoval.

Uběhlo 5 let a vyšlo RDR2. A já byl naprosto nadšený z toho světa. Z náhodných eventů, z komunikujících kolemjdoucích a parádní grafiky.

Uběhlo dalších 5 let a já znovu rozehrál GTA V, tentokrát na PS4. A světe div se - i tady jsou náhodné eventy, lze komunikovat s kolemjdoucími a grafika je více než obstojná. Rovněž je tam dynamická muzika (což jsem hojně vyzdvihával u RDR2) a spoustu detailů, které objevíte klidně až po 30 hodinách hraní. Do toho si přidejte perfektní destrukční model vozidel a velice dobře zpracované počasí. A ano, i tady se ohýbá flora když ní projdete.

Takže podtrženo sečteno, technologicky jsou ty hry téměř totožné. A i přesto jsem měl u RDR2 pocit, že hraju něco unikátního. Čert ví, čím to je. Patrně tempem. V GTA se všechno odehrává tak rychle, že nemáte čas zkoumat detaily. Netouláte se divočinou, nelovíte zvířata. Všude jezdíte rychlými auty a detailní svět vás jen míjí. Při letošním hraní jsem tedy trochu zpomalil a bylo to znát, herní zážitek byl hlubší.

Samozřejmě, je to pořád Rockstar. Všechny mise jsou až odporně lineární (Heisty budí dobrou iluzi, že nejsou) a NPC jsou téměř všechny na pěst. Hlavní postavy taky nejsou nic extra (v tom má série RDR navrch) a o příběhu nemůže být řeč. Události střídají události a nakonec vás hodí na rozcestí jak hru dohrát. Nicméně GTA V má jednu obří výhodu, a tou je satirický přístup ke tvorbě světa.

Hrát hru s odstupem deset let vyvolává smutné posměšky - to, co ve hře působí jako satira, je dnes realita. Až jsem pojal podezření, že rozhovory v rádiích a na ulicích jsou předabované pár let zpět. Dialogy si dělají srandu z elektroaut, z cryptoměn, z amerického prezidenta, ze sociálních sítí a tak dále a tak dále. Fousaté už mi přišly fóry na hipstery (to slovo jsem už skoro zapomněl, že existuje). Snad jen díky jednomu tématu poznáte, že se jedná o starou hru - není tam ani jeden fór na existenci více genderů.

V úvodu jsem psal ohledně obav, že jsem too cool for school. Přecejen jo, trochu jsem. Střílení vojáků, policajtů, hipsterů a hipízáků mi vadilo. Je to hodně samoúčelné a hloupé. Stejně tak mi vadilo, že hraju za člověka, který znásilňuje svého spolubydlícího. Paradoxně mi nevadilo, že hraju za vraha, ale to jsou holt ty posunuté morálky hráčů videoher :) ale samozřejmě to vše jsem hrdinně překonal a hru si užil. A to aniž bych působil ve světě nějaké veliké nekalosti. Pokud jsem autem přejel za celou dobu hraní 20 civilistů, je to hodně.

Neduhy jsou stejné jako vždy. Peníze jsou k ničemu (kupování nemovitostí je v téhle hře jenom blbej fór), obchody se zbraněmi jsou k ničemu (protože jich dostanete dost během hraní). Za celou dobu jsem nepochopil jak funguje management vozidel. Gunplay je šílenej. Na tom by fakt měli v Rockstaru zapracovat. A ocenil bych otevřené hospody.

Ale pořád je to jízda. Když pominu první Mafii, tak jsem nepotkal lepší jízdní model a lepší destrukci vozidel. Vše funguje parádně, bugů minimální množství. Perfektně funguje mobil (můžete na něm brouzdat i za jízdy), užíval jsem si řízení z prvního pohledu. Užíval jsem si, když pršelo, silnice zvlhly a začala se od nich odrážet světla aut a mrakodrapů. Užil jsem si mnohdy vtipné dialogy, satiru ohledně současné sosajety a opět jsem se zasmál u mise z návštěvy kanceláří Facebooku - to je pořád aktuální.

GTA VI podle mě nepřinese revoluci. Pořád to bude "to samé, jen lepší". Ale fakt jsem zvědavý jak moc lepší to ještě může být, protože i tahle jedenáct let stará hra mě dnes naprosto fascinovala.

Dohrát poprvé Diablo 2 v šestatřiceti je poměrně unikátní zážitek. Ke hře jsem měl vždycky specifický vztah - všichni kolem mě ji hráli, mně se líbila krabice, líbily se mi jiné hry od Blizzardu, ale tohle zběsilé klikání mě nikdy dlouho nebavilo. Zároveň jsem ale nebyl natolik vnímavý, abych se naplno ponořil do systému hry se všemi těmi buildy, unikátními předměty a dalšími aspekty, které ostatní hráči Diabla tolik milují.

Nicméně hra mě vždy lákala. Velkou radost mi udělal táta, když mi koupil datadisk k Diablu 2 (abychom následně zjistili, že potřebujeme i původní hru) a já tak mohl hrát za Druida. A za Druida jsem hrál i letos.

Resurrected je graficky krásný. Vypadá to úplně stejně jako si pamatuji, jen o hodně lépe. Nenásilně, nenápadně. Atmosféra prvního aktu je famózní (a bohužel ji už nic nepřekoná) a hráče vtáhne jako nic. Jakmile jsem se asi podvacáte za pár minut vracel do města kvůli prodeji lootu, vykašlal jsem se na sbírání každé prkotiny a hra ihned byla plynulejší. Pobavil jsem sám sebe, když jsem si u jedné NPC nechal vynulovat skilly s tím, že tato možnost tady bude napořád, jen bude dražší a dražší. Spletl jsem se. Tohle je přeci jen hra z přelomu milénia, kde se s hráči nikdo nepáral.

Oceňuji pestrost monster. Čekal jsem, že v dalších aktech budou jen přeskinované příšerky z prvního, ale vůbec. Každý akt a i leckteré místo má specifický shluk příšerek, dokonce i dungeon je každý jiný. Máte tu jeskyně, žaláře, sklepení, červí doupata... a žádný dungeon není neúprosně rozlehlý. Nicméně v některých se člověk často zasekává o stěny a nepříliš dobře viditelné zárubně dveří.

Akt 3 je vyloženě vopruz - neustále musíte sledovat cestičku mezi potoky a obíhat ostrůvky. To je nuda. Celkově to běhání tam a zpátky je místy pruda (i když trvá jen pár vteřin). Pochválit musím akt čtvrtý - od pekla jsem čekal monotónnost, ale nakonec se jednalo o velice nápaditou část hry.

Překvapilo mě, že Diablo umírá mnohem méně efektně než jiní (i menší) bossové. Taková Blood Raven udělá víc parády. Datadiskový akt se povedlo, tam už jsou scenérie rozlehlejší a nebavilo mě ničit katapulty a hradby, ale atmosféra a prostředí finále této hry mě velmi příjemně překvapilo.

Samozřejmě co se příběhu týče, to je jedno klišé vedle druhého a působí spíše jako nutná vyplň něčeho, čemu fanoušci říkají lore - pro mě je to jen prázdná sláma. Taky mě pobavily všelijaké ty kašny a studny ve stovky let opuštěných dungeonech - jak z nich náš hrdina s nadšením pije. A úsměvy ve mně taky probouzely názvy lektvarů. Když už jsem myslel, že "health potion" je konečné stádium, přišly ještě další dvě. Čekal jsem, jestli přibudou další, které se budou jmenovat "super duper ultra mega health potion", ale nestalo se.

No každopádně - po 25 letech jsem dohrál Diablo 2. Stačilo jen počkat na tu správnou platformu (PS4). Diablo se totiž hraje mnohem lépe s gamepadem než s myší (to jsem si ověřil už u Diabla 3), i když je pravda, že některé fíčury jsem objevil až při druhém hraní (například to, že jde léčit mercenary).

Venku byla zima až praštělo, tak jsem zapnul Frostpunk. Hra mě hodila do vody. Herní tipy mi osvětlily základní principy, ale v důsledcích svých činů jsem se musel zorientovat postupně sám. A bavilo mě to. Rozehrávat znovu a znovu, zjišťovat, jak své ovečky schovat před zimou a efektivně jim zajistit dost jídla. Do toho mě prudilo počasí, občanské nepokoje a nutný průzkum okolí. Postupně (díky mnoha opakováním) jsem se naučil jak dosáhnout co nejvíce efektivního gameplaye. A v tu chvíli se ze hry stala velice nudná záležitost a nekonečný grind.

Mise se snaží mít "příběh", ale moc jim to nejde. Storylejna jsou neosobní, kouskovitá, plytká. Je vám úplně jedno jestli umře Maruška, nebo Petříček. Jediné co vás zajímá je to, že vám klesne ukazatel naděje. Jakmile tento princip odhalíte, hrajete prakticky mobilní hru bez nutnosti čekat půl dne, až se postaví patnáctý automaton.

Co hře pomáhá, je grafika a atmosféra. Ona tíživost na mě nijak nedopadala, ale mráz ano. Obrazovka mrzne, na střechy domů padají metry sněhu a přes vánice skoro ani nevidíte na město pod sebou. Tyčící se generátor uprostřed toho všeho mě neomrzel ani za desítky hodin hraní.

Chyběly mi nějaké náhodné eventy. Vypuknutí moru například. Vadilo mi, že je fuk kam co postavím. Můžu postavit hřbitov vedle dětského domova, můžu postavit těžbu uhlí vedle obytných domů a každému je to buřt. Nikomu nevadí hluk, smrad, vaše činy v tomto směru nemají žádnou návaznost. Prostě můžete sázet jednu stavbu za druhou a kromě pár výjimek, je úplně jedno jakou kam. Jakmile je obyvatelům teplo, jsou v oukeji se vším ostatním.

Hra má rozhodně wow efekt a první desítky hodin jsem se náramně bavil a byl Frostpunkem okouzlen. Jakmile jsem však pochopil jeho principy, ze zábavy se stalo mechanické klikání myší a hlídání deadlajnů. Žádné morální volby zde nejsou (a jsem hodně překvapen, kolik lidí tuto prázdnou PR větu papouškuje), záchody tu nejsou (opravdu jsem počítal s tím, že první volba bude kadiboudy vs septik) a není tu nic "navíc". Po celou dobu hraní jsem uvažoval nad tím, že zase rozehraju Caesara trojku.

Asi každý z nás má nějakou tu hru, která v něm z nějakého důvodu rezonuje i přesto, že není váš typický šálek kávy. Dungeon Siege je u mě přesně ten případ. Podobné hry mě totiž příliš nelákají, Diablo jsem sice hrál, ale nikdy úplně nemiloval a další podobné hry mě vesměs míjejí obloukem. Nicméně DS hrál taťka a já na něj koukal (což mě tehdy bavilo víc než hru hrát). Párkrát jsem se snažil DS pokořit, ale vždy mě umořil jednotvárný gameplay. Nicméně nyní, po 20 letech mohu říct, že jsem se dobojoval až do konce.

Bez mučení se přiznám, že jsem hrál na EASY. Prostě jsem chtěl hru dohrát a ne se trápit. Hra se vesměs hraje sama a já si mohl užívat jedinečnou atmosféru, která je i díky zvuku a hudbě parádní. Prostředí se relativně často mění, v každém biotopu žijí jiné potvory (v dungeonech jsou pavouci, v lesích trollové, v horách sněžní muži) a je na co koukat. Letos poprvé jsem také odhalil spoustu skrytých lokalit a vedlejších cest (ale nenechte se mýlit, hra je čistě lineární).

Přišlo mi, že je ve hře zbytečně moc předmětů, které k ničemu nejsou, což platí hlavně o kouzlech, kterých je zbytečně moc. A když vše prodáte, máte spoustu peněz, které nejsou za co utratit. Což pravděpodobně řeší vyšší obtížnost.  

Co chci pochválit je design světa. Je to čistá high fantasy v evropském stylu s několika dalšími vlivy. Temné kobky nejsou jen nevýrazné chodby, ale mají v sobě fontány, rozbité sochy, zchátralé oltáře a další celou řadu detailů. Atmosféra je skutečně parádní. A co mě dodnes neskutečně fascinuje, že ve hře není jediná load screen. A kdybyste chtěli, můžete z konce hry dojít zase na začátek, na svou „humble farm“.  

Nehrát hru taťka, tak mě asi úplně mine a neměl bych sebemenší důvod ji dneska hrát. Nicméně takhle jsem si obléhání podzemí neskutečně užil.

Po zapnutí hry jsem se musel rychle podívat, jestli jsem se nespletl. Jestli tohle skutečně má být ona opěvovaná hra na PS4 a ne nějaký remaster z PS3. Okey, ošklivou grafiku dokážu překonat, herní zážitek dělají střeva a ne tvář. Po (chvála vývojářům) velmi krátké úvodní custcéně jsem posunul páčku na gamepadu a moje postava se pohnula. A já přemýšlel nad tím, jestli je tohle nějaký krutý žert. Animace postavy je naprosto příšerná. Běhání, mlácení, oboje působí hrozně arkádově a amatérsky. Jako kdyby se mi dostal do ruky prototyp nějakého pokusu začínajících herních vývojářů, kteří mi poskytli demo z alfa verze.

Našel jsem si videa na youtube abych se ujistil, že nemám nějakou rozbitou verzi - a nemám. Tohle má skutečně být onen velehit, o kterém jsem toho tolik slyšel.

Herní průmysl se asi už úplně zbláznil a PS fanbois společně s ním.

Svět Mad Maxe zní mnohem lépe na papíře, než vypadá ve filmech a této hře. Ten s Melem Gibsonem mě nebavil, ten nejnovější mě bavil, ale neměl jsem důvod si ho pouštět znovu. Hra měla obří potenciál, ale jak tomu u AAA her bývá, nakonec vše sklouzlo k repetetivní nudné činnosti.

A přitom originálních (i když vesměs otravných) prvků je zde dost - hrbáč na autě, pes štěkající na miny, prazvláštní systém střelby... prostě je to jiné, a to je u velkých her příjemné překvapení.

Svět pustiny není nijak zajímavý, je zde pár fajn monumentů, ale jinak je to holt poušť a poušť. Max nemá charakter, je to prostě nudná postavička, která chodí tam a sem, občas něco řekne, ale plytký scénář mu nedá šanci se jakkoliv projevit. Storylejno je vesměs nuda - máme tady záporáky Šourky, kteří se toulají pustinou sem a tam a čekají, až narazí na někoho, koho lze zabít. Do toho je zde pár základen, které jdou kdovíproč vylepšovat (stačí vylepšit jednu a máte díky fast travelu vystaráno) a jsou v nich vesměs zajímavé NPC, ale u nich to končí. Až na konci hry jsem objevil skilly, což vysvětlovalo, proč mi souboje přišly dlouhé a monotónní. Místo toho jsem vylepšoval auto, protože silniční bitky bylo příjemné koření tohoto titulu.

Příjemně mě překvapilo, že každý kus plátu z vybuchujícího auta měl svou fyziku. Hrbáč s harpunou je nejvíc cool zbraň, na kterou jsem za poslední roky ve hrách narazil. Bitky jsou fajn, ale je jich tam moc. A prostředí umí být zajímavé a se skvělou atmosférou, jen škoda, že toho tvůrci moc nevyužívali.

Z nějakého neznámého důvodu jsou poslední čtyři mise úplně jiné než zbytek hry. Nepochopil jsem proč, ale nebýt toho prázdna před nimi, mohli bychom se bavit o poutavém finále (i když hooodně na sílu).

Hru jsem hrál asi dva roky a v krátkých herních epizodách jsem se u ní bavil. Na relax ideální.

Kdysi dávno jsem toužil po komplexním fantasy / steampunk RPG z pohledu třetí osoby (kterého jsem se nikdy nedočkal a podle mě ani nedočkám), ale dneska si rád pustím něco jednoduchého a prostého. Něco, co bych před 20 lety ani nezapnul, protože by mi to přišlo nezajímavé. Něco, kde se nemusí nic dělat, nejde prohrát (ani vyhrát). Něco, jako je Lake.

O hře jsem v životě neslyšel a nainstaloval si ji jen díky názvu a úvodní fotce v ps store. Takže mě celkem překvapilo jak hra vypadá a o čem je. Vypadá vesměs hrozně a je o ničem. Ale vesměs hrozně znamená originální styl. A je o ničem znamená je to oddychovka.

Ve hře skutečně pouze jezdíte pošťáckým autem, občas trochu chodíte a hodně si povídáte. Tropa je naprosto tradiční a klišovitá - mladá ambiciózní a úspěšná žena se vrací do svého rodného maloměsta, aby se zde nechala přemoci vlnou nostalgie a vidlácké poetiky. Jakožto milovník filmu Sweet Home Alabama mi tohle sedlo na sto procent. Rovněž pomáhá zasazení do 80. let, protože to poslední, co bych chtěl v téhle hře dělat, by bylo telefonovat se smartfounem.

Některé momenty jsou vyloženě úsměvně až hloupé (jako když si pozvete k sobě večer domů 16letou holku), ale jinak jsou dialogy vesměs oukej, až na určitou šablonovost, klišovitost a šustění papírem. Některé jsou delší než by musely být a některé postavy jsou vyloženě otravné (majitelka bistra).

Ve hře nemusíte řešit VŮBEC NIC. Dokonce ani dilema mezi tím, s kým se chcete potkat. Prostě to tak plyne, vy si rozvážíte poštu, do toho je tam nějaké jakože drama s kolegou a pokud chcete, můžete se ponořit do nějaké té romance (já se neponořil).

Co oceňuji je, že avatarka střídá oblečení.

Technický stav hry je na PS4 tragický. FPS klesají jak sledovanost seriálu s Emmou Smetnaou, hra se cuká, objekty naskakují a mizí. Občas nejde vypnout rádio (což je průšvih, protože ty čtyři písničky se oposlouchají velice rychle), blbne přibližování mapy atd. Ale nic hrozného, dá se zvyknout.

Hru jsem si užil, má dobrou atmosféru, lokalita je to krásná a je to taková vhodná feel good věc před spaním.

Assassin's Creed bylo moje největší herní zklamání. Kupoval jsem si kvůli němu nové PC a hra mě neskutečně nudila. Tehdy se o hře mluvilo jako o novém Hitmanovi, ale nebyla v ní žádná volnost, hra mě pomocí cutscény dostala vždy tam, kde mě chtěla mít a předem mi definovala co mám dělat. Tehdy jsem netušil, že podobný styl hraní je budoucnost.

V průběhu let jsem vždy nějaké ÁCéčko zkusil, protože jsem si říkal, že papírově by mě to mělo bavit. Ale ani dvojka a ani trojka mě ničím nezaujaly, Valhale jsem se vyloženě vysmál a chtěl tuhle sérii k ledu. Ale kamarád mě tak dlouho prudil s tím, abych zkusil Origins, až jsem ho vzal za slovo.

A konečně jsem se u hraní AC bavil. Tak ze 60 % za to mohl Egypt. Poušť je sice nuda, ale herní Egypt nemá chybu. Lidé se věnují svým každodenním činnostem, nad pyramidami svítí slunce, beduíni jezdí na velbloudech a do toho všeho se několik národů řeže mezi sebou.

Zezačátku mě zklamala grafika, ale asi za to mohla úvodní lokace. Nudné prostředí v kombinaci s hnusnými texturami a nehezkými obličeji vyvolalo skutečně špatný první dojem. K tomu si připočtěte nepříliš povedené animace pohybu (hlavně u zvířat) a mírným rozpakům se neubráníte. Ale jak hra pokračuje a prostředí se otevírá, uvědomil jsem si, že to na krabičce za 10 000,- a ona jde (na konzolové poměry) plynule.

Potěšily také halušky na pouštích nebo různé "eventy", které na vás vyskočí když jdete okolo. Není to takové jako v RDR2, ale působí to příjemně organicky.

No a 40 % je gameplay. A ten je zábavný. Hra vás nechává hrát. Cutscén není tolik, dokonce vás občas i hra nutí něco hledat, něco vyřešit. Jsou to drobnosti, ale potěší to. Bavilo mě nacházení "pokladů" podle popisu, hrátky se sluncem a stíny, a odhalování problémů běžných lidí.

Pohyb mi pořád nesedí (pořád běžíte jak blázen), parkour je pořád to samé (uměl bych si představit , že bych jednou páčkou mířil kam přesně skočím (na římsu, pod ní, vedle na balkon) a druhou se hýbal). Místo toho se avatar hýbe jak se mu zlíbí, někdy přeskočí velkou mezeru, někdy ne... je to škoda. Boj je asi to nejlepší, čeho se dnes můžeme dočkat, ale pořád to není ono. Pořád stačí uskakovat a bodat. Ale aspoň si můžete boj zpestřit různými typy zbraní.

Questy jsou dobré. Někdy výborné (Memphis), někdy slabší. Bohužel je jich tam neskutečné množství a těch výborných je menšina. Ale pořád lepší než jsem čekal. Bavilo mě řešit lokální problémy místních, jedni se stěhují před písečnou bouří, další trpí toxickým oparem z múmií a další dostávají na zadek od Římanů.

Hlavní linka je vopruz jako vždycky. Motivace hlavního hrdiny jsou pomsta, což funguje dobře, ale veškeré NPC (i ta jedna PC) jsou vopruz. Potěšila mě Kleopatra, trošku jsem se bál, že zní budou dělat světici.

Hra mě bavila. Má klasické neduhy AAA her, ale nabízí více volnosti, než jsem čekal. Je v hezkém prostředí, některé questy jsou dobře napsané, gameplay je fajn a ty vopruzy se dají víceméně ignorovat.

Ale prosím, už dost zabíjení zvířat. Už mě to fakt nebaví. A nebaví mě, že s prstem v nose porazím 10 Římanů ale pak mi dá na zadek jeden hroch.

Tak dlouho jsem si chtěl zahrát Limbo, až jsem skončil u INSIDE. A bylo to super. Rád bych vypíchl hlavně to, že hra hned začíná, nemá žádný HUD a ničím vás neruší. Prostě jen hrajete. Žádný text, žádné dialogy, žádné cutscény (respektive naprosté minimum).

Čekal jsem konkrétnější příběh, ale nejsem zklamán tímto abstraktním zobrazením dystopického světa. Pokud to mělo nějakou konkrétní myšlenku, tak klidně přiznám, že mi asi unikla. Ale pochytal jsem si z toho několik vjemů a dojmů, zařadil jsem si některé scény do určitých kontextů (možná chybně) a užil si to po svém.

Hra ve mně po celou dobu vyvolávala nepříjemné pocity (nejhorší byly úniky před nepřáteli, hlavně ve vodě) a všiml jsem si brnkání na několik fobií (strach z velkých prostor, velkých objektů, strach z vody atd.).

Audio bylo snad ještě lepší než vizuál. Drnčivý zvuk "ovládací helmy" vyvolával kopřivku i v manželce, která seděla poblíž. Dokonalý zážitek dotváří "dynamická" hudba, která naprosto perfektně doprovází hráčovy činy (podobně jako v RDR2).

Závěr je sympaticky wtf, opět je to útok na pocity a hráčovu pohodu. Něco, co v AAA hrách nezažijeme. V INSIDE jsem strávil asi 5 hodin a zůstane ve mně déle než kdejaká open world hra, kde jsem běhal dva měsíce.

PS herní katalog je docela fajn na objevování podobných (mně) skrytých klenotů. Tails of Iron (ta slovní hříčka mě baví) je 2D akční plošinovka. Ačkoliv to zezačátku vypadá, že se v ní budou nacházet i adventurní části, není tomu tak. Je to skutečně "jen" mlátička, ale ve velice zajímavých a pestrých kulisách. Mezi souboji jsou nejrůznější interakce s NPC, díky čemuž se akce nestane monotónní. Potrápí některé boss fighty (pár raqe quitů bylo), ale celé je to jen o trpělivosti. A bylo fajn si připomenout, že některé hry vám skutečně nedají nic zadarmo.

Co musím vypíchnout, je postupně se měnící prostředí některých lokací. Na začátku se nacházím v troskách zničeného království, ale o misi později už vidíme dělníky, kteří opravují mosty, v příští chvíli nám řemeslníci opravují trůnní sál, na nádvoří se opravují hradby a tak dále. Tohle mi hrozně chybí ve všech těch overbudgetových AAA hrách, kdy ve světě trávíme 160 hodin a ten svět se nemění ani naším přičiněním, ani díky okolnostem (čest nečetným výjimkám).

Klidně bych omezil počet výzbroje a dublování dialogů (ty probíhají formou obrázků a následně jsou pro méně chápavé hráče vysvětleny vypravěčem) a klidně bych ocenil o jedno nebo dvě prostředí více. Opakované questy ve stokách mi přišly vyloženě líné, ale není jich zas tolik.

Za mě příjemná hra, jsem rád, že jsem na ni náhodou narazil. Doporučuji všem. A pokud se bojíte obtížnosti, hrajte na tu nejlehčí, protože v průběhu hry už nelze změnit.

Videoherní průmysl skutečně ušel dlouhou cestu. Ačkoliv je The Pedestrian "pouze" logická plošinovka, grafický kabátek má vymazlený. Už při prvních krocích je jasné, že si autoři dali velkou práci nejen se samotnou náplní hry, ale také s vizuální stránkou. Nejde pouze o krásně zpracované 3D pozadí, ale také o samotné prostředí, ve kterých se panáček hýbe. Většinou jsou to obyčejné bílé cedule (které jsou nepřehlednější), ale nechybí ani tabule počmárané křídou, technické výkresy nebo semafor.

Na konci se hra dostane do takové podivné META fáze, kterou bych před 5 lety nazval "hipsteriádou", ale dnes to považuji za zajímavý prvek u kterého mě nakonec mrzelo, že byl ve hře pouze jednou.

Samotné logické hádanky nejsou příliš těžké a díky bohu nejsou překombinované (i když by mohly být, zejména v poslední části, kdy se trochu mění pravidla hry). Jen jednou jsem se musel podívat na návod a občas jsem musel hru nechat na druhý den, protože v noci mi už nefungovaly mozkové závity. Díky melancholické hudbě je to i příjemná pocitovka.

Hru jsem získal díky ps+ jinak bych se k ní v životě nedostal (nikdy před tím jsem o ní neslyšel). A jsem za to rád. Doporučuji všem, kdo se rádi zastaví a na chvíli se zamyslí.

Jak hru vidí umělá inteligence? "Navzdory slibnému předpokladu a vizuálně atraktivní grafice hra selhává v oblasti hratelnosti a vyprávění příběhu. Za prvé, hratelnost je opakující se a neinspirativní. Mechanika boje je neohrabaná a chybí jí hloubka, což vede k nudnému a frustrujícímu zážitku."

S tím se dá souhlasit. I když mě hra bavila. Bavila mě hlavně zezačátku, kde nás autoři nalákali na poutavé slovanské kulisy, malebné vesničky, zkorumpovaní kněží, zatuchlé bažiny a žabí božstva. A poté se z nějakého důvodu střídají podzemní kulisy s těmi městskými - městské kulisy jsou mnohdy impozantní, ale strávit v nich více jak půlku hry není nic moc.

"Postupový systém hry je také nedostatečný, protože není žádný pocit úspěchu nebo odměny za dokončení úkolů nebo poražení nepřátel. Navíc je příběh hry zapomenutelný a chybí mu jakákoli skutečná emocionální hloubka."

Ano.

"Postavy jsou ploché a nezajímavé a dialogy jsou často křečovité a neangažující."

Tady bych s dovolením s vševědoucí AI nesouhlasil. Dialogy jsou vydařené, místy i vtipné. Sarkastický hlavní hrdina není ve hrách až tak častý (Sam Fisher ftw) a éterická sekundantka má taky pár příjemných stěrů. Parodie na fantastickou popkulturu mě moc nebavily, vše bylo použito již stokrát. Ale díky tomu, že se hra nebrala vážně, jí člověk ledacos odpustí - ruku na srdce, Diablo 3 má příběh naprosto příšerný a taky jsme mu to odpustili.

Podtrženo sečteno - za mě fajn oddychovka. Nepříliš různorodá, ale kouzla se dají během hry měnit a zkoušet co hráči sedí víc. Výborná je také hudba, a bavila mě i tower defense mezihra, ačkoliv jsem byl rád, že jsem ji musel povinně absolvovat pouze jednou :)

Ačkoliv jsem se u GK 90 % času dobře bavil, nemohu tento zážitek úplně doporučit. Tohle není hra, tohle je závislost. Útočí na stejně primitivní synopse ve vašem mozku jako mobilní hry. Ještě vyrobím tohle a jdu spát, ještě dodělám tenhle úkol a už fakt půjdu. Aha, hra mi postavila do cesty překážku, úkol tedy splním až o hodinu později. A tak dále.

Pokud máte ale silnější vůli než já, čeká vás zábavná adventura. I když zábavná... zábavné jsou dialogy. Držení jednoho tlačítka pro výrobu milionu předmětů, které ve hře vyrobíte, už taková zábava není. Tak proč jsem u toho trávil desítky hodin???

Hra vás postupně odměňuje dalšími a dalšími prvky, které působí dojmem, že přichází něco nového. Nicméně pořád je to to samé, místo věcí ze dřeva vyrábíte jídlo a vaříte pivo, pořád běháte od truhly k truhle, pořád nemáte dost surovin, pořád odbíháte k čerstvým mrtvolám, o které je potřeba se postarat. Nikdy není hotovo... až najednou hotovo je. A vy máte pocit, že si z vás tvůrci dělají srandu (a dělají, poslední "cutscéna" je toho důkazem).

Ve hře je až příliš mnoho věcí, které jsou úplně k ničemu - například 150 druhů ryb, lovení ryb samotné, některé výrobky použijete jen párkrát atd. Hra vám slibuje, že budete moci chodit domů ke všem NPC - ale nestane se tak skoro ani u jedné. Najednou vám mlynář mele mouku, ale k čemu vám to je? Najednou máte sklep plný vína, ale k čemu vám je? Na hřbitově máte score 300+, ale k čemu vám to je? V poslední fázi hry harvestujete z mrtvol suroviny, které jsou rovněž vesměs úplně k ničemu, protože v té chvíli už máte všeho dost.

A to ani nemluvím o nutnosti koupit si na ps4 DLC se zombíky, které je pro PC hráče zdarma. Představa, že hra celou dobu hintuje přítomnost zombíků, kteří nikdy nepřijdou, to už je vrchol drzosti. A vy se navíc musíte pachtit s každou hroudou železné rudy jednotlivě (respektive po dvou, pokud odhalíte trik jak brát dva kusy naráz).

Nicméně - hru jsem si užíval. Nevím proč, ale je to tak. Musím pochválit černý humor, který mě opravdu příjemně překvapil. NPC má každá svůj "hlas" a přiznám se, že ačkoli je to infantilní, mně se to líbilo. Rádoby slečna na úrovni říkající "kroason" je podle mě highlight. Hlas inkvizitora (společně s muzikou) se také hodně povedl. Díky 2D grafice zbývá prostor na fantazii a řeknu vám, že jsem si díky tomu užil hraní více než mnohé graficky nadupané AAA tituly. Zezačátku jsem se moc nechytal a zejména kvůli alchymii jsem byl přilepený na wikipedii, ale nakonec jsem se bavil opravdu královsky. A pak přišel konec.

Takže jsem si samozřejmě koupil DLC.

Rychle a zběsile videoherního průmyslu. Každý díl je o něco zmatenější než ten předchozí a jeden by už skoro zapomněl jak celá série vlastně začínala. Pro mě série začala dvojkou, protože jedničku jsem sice s vypětím všech sil dohrál, ale kromě grafiky mě tehdy nezaujala téměř ničím. Dvojka přinesla nejzábavnější gunplay z celé série a nejimerzivnější (to je slovíčko, panečku) přestřelky. Trojka vylepšila papírově úplně vše a zážitek z ní mám nejsilnější, ale nějak tam všechno moc blikalo a všude bylo moc zvířat. Čtyrka byla totální peklo, po kterém jsem nad sériíí zlomil hůl... dokud mi pětku neukázal táta a já si neřekl, že to vypadá celkem pěkně.

Prostředí mě nalákalo a bavilo mě po celou dobu hraní. Ihned jsem si vymazal z hlavy myšlenky o logice příběhu a nechal se unášet naprosto chaotickým, ale zábavným gameplayem, kde hořící medvědi zapalují louky a desítky fanatiků se nechávají kropit hlava nehlava. Storylejno není vůbec špatné. Hlavní záporák je skutečná svině - nosí totiž man bun. A mimochodem taky vede fanatický násilnický kult a chce zničit svět atomovkama, ale ten man bun je jeho největší hřích. Ti dva bráchové mi trochu splývají, ale bosá holčina pobíhající v šatech po lukách by v drogovém opojení zlákala nejednoho zoufalce a tím tato postava působí poměrně "věrohodně".

Věci, které mi vadily:

- prosím, pojďme se kolektivně shodnout, že lovení zvířat už bylo dost. Já už to nechci dělat. Před 10 lety mi to přišlo cool, ale dneska už ne. A to nemluvím o nutnosti přejíždění bizonů, sekání krav kombajnem a dalších zhovadilostí, které by mě bavily ve 12 letech, ale ne teď
- nevím, proč je tam takový provoz - člověk poprvé vyjede na silnici a potká tři jeepy, v nich sedí magoři a ihned poznají že nejsem jeden z nich a dostávám od nich kotel
- letadla - proč?
- luk - prosím už dost, už stačilo
- na to, jaké má ubi zdroje, by celá hra měla být hezčí a záporáci by měli mít víc než dva skiny
- zombie
- ufo

Věci, které mě potěšily:

- není to tak repetetivní (po první prepper stash jsem čekal, že každá bude stejná, ale mýlil jsem se, protože nakonec to na celé hře bylo to nejzábavnější)
- že mě hra nenutila rybařit
- občas sebekritický humor vývojářů (i když mi to přišlo spíš takové alibistické, ale i tak pobavilo)
- možnost volby v cutscénách (poučen ze čtyřky jsem nikdy nic nemačkal a nedělal a dočkal se alternativního konce)
- hudba
- parťáci jsou taková fajn zbytečnost, reagují i na věci kolem, a oživují gameplay (i když někdy uběhly hodiny, kdy jsem zapomněl na možnost jejich zapojení)
- hlavní linka je příjemně krátká

Podtrženo sečteno - je to prostě Far Cry, ale výrazně povedenější než je čtyřka (a samozřejmě slabší, než trojka a dvojka). Tvůrci bohužel neustále používají stejné tropy (drogová deliria, šílené NPC, promluvy se záporáky atd.) a tím ostříleného hráče unudí k smrti, ale jakmile dojde na gameplay, hráč se baví. To šílenství, ktere se během 10 vteřin může rozpoutat, je motorem této série. V kombinaci s prostředím, ve kterém mě nejvíc bavilo chodit jen tak po lese, se jedná o fajn herní zážitek.

Game: The Game - Fuck You. To byl krycí název této hry v době jejího vývoje. Přičemž "vývoj" rovná se okopčení VŠEHO z jiných videoher a zasazení do světa high fantasy, kde za dva tisíce let nepokročila žádná technologie ani lidské uvažování.

Prvních pět minut Assassins Creed: Sauron'sRevenge je celkem fajn, líbí se mi rychlé střihy mezi událostmi. Hra nás nenutí dlouho stát na místě a nic nedělat a v rámci možností máme úvod rychle za sebou.

Bohužel pak už je to jenom horší. Arkham Gondor: Nothing Here Is Original vás hned po tutorialu zahltí VŠÍM co známe z jiných her. Hned třetí informace je o collectibles, což považuji za krutý žert.


Far Mordor nás následně unudí k smrti množstvím soubojů, kde stačí mačkat střídavě čtvereček a trojúhleníček, to vše přerušováno cutscénami se skřetími kapitány (co přesně jsou zač se nikdy nedozvím, protože poté co jsem došel k první zip line, jsem dal rage quit).

Horizon: Zero Fun je prostě další copy paste ubi hra, která není od ubi. Pryč s tímhle hnojem.

Otec roku Kratos (od slova kretén) se vydává vysypat popel své mrtvé manželky a během toho narazí na více problémů než Dude když jde pro mléko. Jen tak mimochodem si udělá nepřátele v dalším pantheonu a chtě nechtě se během toho sblíží se svým synem. Se synem, který je úplně stejný kretén jako Kratos. Holt jablko nepadá daleko od stromu.

Musím se přiznat, že o GoW jsem neprojevoval žádný zájem. Nedávno jsem si totiž připomněl trojku, kde i mě začal maskulinní Kratos nekonečně otravovat. Kdyby se GoW neobjevilo "zdarma" na PS+, nikdy bych se k tomu nedostal. A to by byla škoda větší než Serpentův žaludek.

Hra je to totiž úžasná a hlavně originální (na dnešní poměry). Jako první mě mile překvapila absence minimapy. Jsem tak moc zblblý z moderních her, že jsem neustále čekal až se někde objeví ukazatel, který mi ukáže kam mám vlastně jít. Ale nic takové se nestalo. Hra mě nutí zorientovat se v prostředí, koukat kde co lítá, hledat skrytá zákoutí a případně se i vracet zpátky po již známé trase. Nenechte se mýlit, pořád je naprosto evidentní kam máte jít a co máte dělat, ale aspoň malý pozor dávat musíte.

Nicméně zezačátku jsem se do hry nemohl vůbec dostat. Mapa je spíše orientační, ovládání mi nešlo přes prsty (létající sekyra mi dělala hrozné problémy) a hodně mi vadilo herní prostředí, které je nepřirozené. Neumím si představit jak by se obyčejný člověk bez mrazící sekery a nadlidské síly dostal za humna. Celé to působí hrozně uměle, jako nějaká aréna vytvořená přímo pro ústřední dvojici.

Ono je to na konci sice vysvětleno (což mě hrozně potěšilo), ale zezačátku jsem s tím měl vážně problém. Stejně tak jsem měl problém zorientovat se v tom co se vlastně děje. Během krátké chvíle se udá hrozně moc věcí, dostanete se z lesa, klesne hladina, otočí se most, zase klesne hladina, cestuje se mezi světy... než jsem se zorientoval v pravidlech hry tak byl skoro konec.

Hra mě začala bavit až v momentě, kdy jsem se dostal k nové zbrani. Což je víceméně poslední třetina hry. Souboje už nebyly vopruz, všiml jsem si, že existují i vedlejší úkoly, takže jsem se vydal zkoumat všechny ty ostrůvky a zákoutí a hrozně si to užil. Samozřejmě nad tím nesmíte moc přemýšlet, protože Kratos sice doslova dokáže otočit místnost vzhůru nohama, ale kvůli železné brance musíte dělat psí kusy, abyste ji otevřeli. Ale je to super zábava.

Hodně mi to připomíná Fable, Beyond Good and Evil nebo Gothic. Hra vás nijak moc nenavádí a nechá vás hledat skrytá zákoutí, která prostě potěší. Pak přišlo finále a mně to bylo líto, tak jsem se hned vrhl na NewGame+, která byla i na nejtěžší obtížnost o poznání snazší - hru jsem už uměl ovládat, výzbroj jsem měl lepší a celkově jsem si vše víc užil.

A samozřejmě na mě fungují všechny ty pozlátka, jako jsou obří nepřátelé, brutalita, hlučný Serpent atd. Ačkoli jsem po trojce byl všeho trochu přesycen, tak tady mě to zase bavilo. A hlavní záporák je můj oblíbenej herec kterého jsem poznal po první větě, takže to mi udělalo neskutečnou radost. A bavil mě i Mimir.

Příjemné překvapení. Za pár peněz jsem dostal poměrně vtipné DLC (vtipné tím, jak je to celé pitomé) s novýma autama, motorkama a hlavně s novými misemi, které nejsou o nic horší než ty v původní hře. Samozřejmě omáčka kolem nich je nezajímavá a příběh jsem po chvíli začal úplně ignorovat. Všemu navíc vévodí skutečně hloupé finále.

Nicméně monstertrucky jsou celkem cool, stejně tak nitro. Připomíná to spíše Just Cause, ale původní Wildlands už jsem dohrál několikrát, tudíž změnu herního tempa jsem uvítal. Vonejskou uniformu jsem vyměnil za barevné triko s kovbojksým kloboukem a vrhl se do akce.

Nejlegračnější jsou hlášky zrecyklované z původní hry, kdy dabér(ka) Nomáda namluvil jen pár vět a vše ostatní bylo vzato z Wildlands.

Těm, kdo si chtějí prodloužit zážitek z Wildlands bych tohle DLC ale nedoporučil a nasměroval bych je na Tom Clancy's Ghost Recon: Wildlands – Fallen Ghosts.

Hodinu, kterou mi nikdo nevrátí. Přesně tolik času jsem věnoval dalšímu dílu zoufalé série, která má slovo "ass" přímo v názvu.

Nečekal jsem kdovíco. Po předchozích zkušenostech (jednička, dvojka a trojka) jsem si byl dobře vědom, že mě čeká průměrný gameplay a zoufalé storylejno. Ale přecejen jsem byl trochu zvědavý, kam se série posunula stran technologie. A děsivou odpovědí je, že vůbec nikam.

Glitchovalo mi to hned v prequelu, kde se postavy objevovaly přímo před mýma očima nebo padaly ze stropu vikinské chatrče, ale holt hraju na PS4 hru dělanou pro PS5. Jako mnohem větší problém mi přijdou nedotažené a zkratkovité animace postav, obličeje, vlasy, látky a další prvky, které bych u takovéhle hry očekával na špičkové úrovni. Místo toho jsem se slzou v oku vzpomínal na o pět let staršího Witchera 3, který vznikl v zemi na dálném východě, kde je ženám zakázáno chodit na potrat a do potravin se dává posypová sůl.

Storylejno mě nějak neuráželo, zabili mu otce, kterého miloval, a on se mstí. Jednoduché a funkční. Vlastně je to úplně stejné jako Ghost of Tsushima, a to jak úvodem příběhu, tak náplní hry. Smutné je, že tady je to tak nějak všechno debilnější a hůř naanimované.

Stran gameplaye a světa asi netřeba nic rozmazávat. Ačkoliv jsem série Far Cry a AC nehrál 10 let, tak tady vidím veškeré prvky, o kterých už těch deset let čtu (orel, lodě) a některé jsem bohužel i zažil v jiných hrách (schovávačky v obilí), to vše doplněné odporným HUDem, nulovou immersí a ubouhou zaměnitelností za jakoukoliv jinou AAA hru.

Jelikož je Peter Parker otravnej loser, skočil jsem rovnou po jeho hispánském bratru ve zbrani. To je sice taky morální maják obklopený nudnýma archetypálníma postavama, ale aspoň má o nějaké ty schopnosti navíc.

Nemám moc přehled o moderních AAA titulech, takže moje asociace budou mít zpoždění asi tak deset let. Nicméně celá hra je prakticky Batman: Arkham City se vším všudy. Od soubojů, přes formu přemisťování po městě, po nudný a nezajímavý příběh. Ale musím říct, že tady mě to přemisťování po městě bavilo přecejen o fous víc a mnohdy jsem si ho užíval - ačkoliv mi dlouho trvalo, než jsem vlastně pochopil, jak pavučinování mezi mrakodrapy funguje.
Co mě štvalo u obou her stejně, je neustálé kecání. Buď si s někým voláte, nebo posloucháte otravné podcasty (vyhýbám se jim ve skutečném světě a rozhodně je nechci poslouchat u playstationu), které jsou navíc tendenční, kdy na jedné straně máme hodnou aktivistku a na straně druhé zlého starého muže. Nicméně musím poznamenat, že celé je to mnohem méně woke (prakticky vůbec) než jsem se bál.

V New Yorku jsem nebyl, ale co se her týče, je to rozhodně nejnudnější město, ve které se dá virtuálně existovat. Mrakodrapy a jeden park. Výhodou Moralese je, že v něm nejezdí autem, ale pohupuje se nad ním na pavučině. Nicméně nenarazíte na nic, co by vám nějak výrazně utkvělo v paměti. Prostě baráky, ulice, nuda, šeď, šeď. Zážitek ale zlepšilo roční období, do kterého je hra zasazena.

Líbila se mi interakce s NPC, lidi na vás mávají, fotí si vás, chtějí si plácnout. Díky charakteru hlavní postavy mizí problém s motivací pro hráče - u většiny her se často ptám, proč má můj avatar potřebu pomáhat každému Lojzovi s totálníma banalitama (zdravím Aloy), ale tady je to úplně jasné - Spider-Man je dobrý soused a pomáhá všem. Vedlejší úkoly jsou díky tomu smysluplné a hlavně jsou zábavné. Lovení koček ftw.

S hlavní linkou už je to horší. Zezačátku mě štvala, říkal jsem si, že za víkend bych napsal lepší story. Ale pak jsem si uvědomil, že cílovka téhle hry jsou 12leté děti a že v tomhle věku by pro mě byla takováto hra se Spider-Manem splněný sen (popravdě mě hodně bavilo demo Spider-Man a to je prakticky totožná hra).

Hra je krátká, což je její veliký klad. Ani těch collectibles tu není moc a kromě crimes tu nejsou žádné copy paste mise, což je dneska malý zázrak. Celkový zážitek byl více než kladný, hra funguje, souboje jsou jakž takž zábavné, postavy jsou meh (geek hacker kámoš je klišé už třicet let), příběh tam prostě je (milionář je záporák, jaký to šok), ale přemisťování po městě a celkově gameplay je zábavný. Hlavně časem se stává zábavnějším, jak se člověk naučí hru ovládat.

V rámci ps+ fajn hraní.

Co to je zase za debilní hipsteriádu? byla moje první a jediná reakce na hru Stray v dobách, kdy o ní na internetech kolovaly první informace. O projektu jsem věděl, ale nechával mě naprosto chladným. Kategorické odsouzení a moje láska ke psům ale byly odsunuty na druhou kolej asi dva dny poté, co hra vyšla. Hype byl obrovský, internetem kolovaly memy, modifikace s vlastními mazlíčky a další roztomilosti. V momentě, kdy se hra objevila v jedné z padesáti verzí nového PS+, nebylo vo čem.

Stray je jiný. Paradoxně právě indie charakter, který mě na hře odrazoval, mohl nakonec za to, že jsem si hru nehorázně užil. Vtáhla mě během prvních momentů. Jen nelida by nesoucítil s kočkou, která vinou osudu přijde o svoji smečku a ocitne se v dystopickém stísněném světě plném červených potvor.

Jelikož jsem nevěděl co od hry čekat, překvapilo mě na ni úplně vše. Prostředí, forma dialogů, NPC, gameplay. Nezažíval jsem to, co zažívám u každé AAA hry, tedy takovéto "jojo, takže tady mám safehousy, tady mám obchody, tady jsou tyhle vedlejší mise, támhle jsou tamty vedlejší mise", ale byl jsem vtažen do lineárního zážitku, který v takto parádním kabátku nemá obdoby. Indie her je spoustu, ale toho bohdá nebude, abych rozehrával různé pixelartové podivnosti. Takovouhle grafiku chci od moderní videohry.

Z charakteru hry jsem očekával nějaké složitější puzzly a hlavně nějaké dovednostní disciplíny, u kterých budu trpět jako dítě hrající The Lion King. Vývojáři ale asi dobře vědí, že moderní hráč je neschopný a líný, a hra je vesměs taková přímočarovka s pár pasážemi, kde je občas potřeba trochu pozornosti. Mně osobně dělaly největší problémy dvě místa, na kterých mi nedošlo, že jsem přece kočka, a mohu ten plot před sebou prostě podlézt. Linearita mi vůbec nevadila. V jeden moment se hra otevře do jakéhosi malého hubu, kde je prostor i pro plnění vedlejšího questu, což je příjemné (ale ne povinné) zpestření. Tam jsem si vzpomněl na Kingpin: Life of Crime.

Stray mi ale nejvíc připomíná Beyond Good & Evil. Věřím, že pro hodně 12letých hráčů a hráček bude Stray to, co je pro mě právě BGaE. Roztomilá pocitová hopsačka z nepříliš růžové budoucnosti, která má velice silný, i když prostý příběh.

Přeji tvůrcům, že se hra stala hitem a doufám, že kvůli Sony passu moc nevykrváceli. Klidně bych si dal nějaký sequel, ale obejdu se i bez něj. Herní zážitek to byl krátký, ale rozhodně silnější, než u random ubi open world game number 51.

Zážitek umocňuje také parádní ost.

Tradiční DLC okořeněné stupidním humorem čtvrtého dílu. Karikaturám známých osobností a stereotypům o národnostech (haha, Arabové mi dají za splnění úkolu dva velbloudy, plácám se do kolen) bych se nesmál asi ani před těmi deseti lety. Ale to už mě otravovalo v plné hře. Co nového přináší DLC?

Nic. Respektive pár nových budov. Které jsou velké, moderní a absolutně se architekturou nehodí ke zbytku baráků. Mise jsou stejné jako předtím, jen trochu více stupidní. Navíc celá hra je neskutečně snadná, během prvních pár let rozběhnete ekonomiku a pak už vám nic nehrozí, stavíte rychlostavěním a plníte úkoly, které nedávají žádný smysl a nemají logiku.

Rád si od série Tropico na chvíli odpočinu.

Stupidní, idiotská, hloupá a ve finále vlastně urážlivá hra. Po asi deseti letech jsem si chtěl zkusit "nové" Call of Duty, abych si užil tupou střílečku a pokochal se tím, kam se tento subžánr (COD FPS) dostal. Jenomže střílečka to nakonec byla tupá až moc.

První dvě minuty jsou hodně fajn. Máme tady již stopadesátkrát okoukané vylodění v Normandii, ale i tak plavba k pláži funguje dobře. Skutečně jsem se cítil stísněně a nepříjemně z představy, že bych tam měl sedět já. Společně s tím přišly další myšlenky na všechny ty mrtvé mladé lidi, kteří během této bitvy zahynuli. A pak BUM, začalo samotné vylodění a hra začínala být horší a horší.

Je opravdu smutné, když je to samé téma lépe zpracované ve 20 let starém Medal of Honor (a ne, nemluví ze mě nostalgie, hrál jsem to poměrně nedávno). Sice ani tady není Omaha Beach zaplavena vojáky a běhá tam jen pár naskriptovaných postaviček, ale zatímco v MoH můžete umřít asi tak padesátkrát a skutečně máte pocit, že jste se ocitli v bezvýchodné situaci, tady vás hra přesně navede tak, abyste vše prošli bez ztráty kytičky.

Následně táhnete jednou rukou zraněného spojence, zatímco druhou střílíte přibíhající nácky (!!!). Měl jsem pocit, že hraju na nějakém arkádovém automatu, mířím plastovou pistolí na obrazovku a střílím tupé cíle, které bezdůvodně nabíhají přímo mně před hledí. Trasa, kterou táhnu svého kámoše je navíc plná nerovností, nicméně pro mě, dvacetiletého bažanta, to není žádný problém, táhnout osmdesát kilo prakticky mrtvé váhy a do toho střílet nabíhající Němce.

Poslední kapkou pro mě byla asi třetí mise, kde je OPĚT kulometné hnízdo které OPĚT musíme obsadit a OPĚT musíme střílet nekonečné zástupy nepřátel, jako asi tak ve dvaceti hrách předtím. Následně jsem musel přijít k dělu, aby k němu jiný voják položil výbušninu a mise skončila. Proč se čekalo na mě jsem tak úplně nepochopil, ale to je asi jedno.

Kdyby hra znázorňovala nějaký fiktivní konflikt, tak s tím nemám sebemenší problém. Sice by to taky byla nuda, ale alespoň by to neplivalo do tváře nedávné historii. Ale tahle věc absolutně znevažuje oběti druhé světové války, ze které vytvořila pouťovou atrakci podobného duchu jako jsou Marvel filmy.

Wildlands zcela vynikají svou hratelností nejen nad ostatními ubisoft hrami, ale také nad současnou herní AAA produkcí tak nějak obecně. Po celou základní kampaň vaše hraní nepřeruší jediná cutscéna, která by vás postavila někam, kam si scénáristi usmysleli. Každou misi si můžete plnit jak chcete. Můžete se plížit nebo tam naletět vrtulníkem a vše vybombardovat. Můžete zaminovat okolí, nebo odlákat enemáky z jejich pozic diverzními granáty. Můžete se padákem spustit na střechy základen, vejít dírou v plotě nebo přijít hlavním vchodem s rebely za zády. Gameplay téhle hry je čirá radost. A to ani nemluvím o pocitu z akce, kdy každou kulku slyšíte dopadnout (což je sice blbost, ale z nějakého neznámého důvodu to neskutečně umocňuje zážitek ze střelby). Potěší také množství zbraní a jejich vylepšování.

Betu zdarma jsme s kamarádem rozehráli ironicky, abychom se zasmáli u nové ubisoft ip a o půl roku později jsme už kupovali ve slevě. Já od té doby hru 2x dohrál (jednou v coopu, jednou v singlu) a strávil s ní desítky hodin. Nejvíc mě baví variabilita hratelnosti - když chceme hrát jako Sam Fisher, můžeme hrát jako Sam Fisher. Když chceme hrát jako Rambo, můžeme hrát jako Rambo. Hra toho moc neodpouští, stačí uprdnutí a už po vás jdou (a většinou přesně vědí kde jste). Tichou akci může pokazit jedna špatně vystřelená kulka a pokud situaci včas nedostanete pod kontrolu, máte na místě celou armádu.

Mně neskutečně sedlo prostředí. Bolivie je barevná a barvitá, všude jsou pole, hory, lesy, džungle, řeky, jezera, serpentiny, bažiny a tak dále a tak dále. Každý region má nějakou svou dominantu a některá místa mi zůstala v paměti. Atmosféru to má parádní, baví mě jenom chodit a poslouchat zvuky přírody a lehké tóny španělské kytary.

Hodně se mi líbil také příběh. Jste prostě vojáci zasazení do nehostinného prostředí a postupně se prokousáváte zločineckým řetězcem. Neruší vás žádné cutscény ani žádné debilní dialogy, o misích se dozvíte z briefingu, který si můžete kdykoliv pustit a úkoly vám špitá do ouška vaše maskulinní velitelka. Opravdu jsem měl pocit, že jsem někde na misi, domů je daleko a musím se zorientovat v dané situaci.

A El Sueño je boží záporák.

Ale má to samozřejmě i negativa. Jízdní model je strašlivej, řídit jsem se nenaučil ani za ty 4 roky hraní. Vedlejší mise jsou generický. A co si budeme povídat, ani ty hlavní mise nejsou kdovíco, ale účel plní. Paradoxně hned první "boss fight" je jeden z těch nejlepších.

Celkově si ale WL neskutečně užívám.

#nabrnodobry

Na reskin Mafie 3 jsem celkem těšil. Trojka mě bavila víc než dvojka a jedničku mám moc rád. Jenomže na ní mám rád věci, které se nemohly objevit ve hře z roku 2020, takže má očekávání byla vesměs vlažná. Byla dokonce tak vlažná, že jsem si hru ani nekupoval a půjčil si ji od kamaráda, za což mu moc děkuji, protože jsem ušetřil 1200,-

Co si budeme povídat, doba se změnila. Tam, kde stačily přestřelky, nyní létají molotovy (i v kostele..., na pohřbu...). Tam, kde stačilo ujet jednomu autu se čtyřmi mafiány, musíme nyní rozstřílet aut šest. Tam, kde jsme museli využít vlastního umu a nahnat pronásledovatele do úzkých uliček nebo je nechat sejmout tramvají, musíme nyní projet staveništěm a spustit cutscénu. Co naplat. Nemá cenu boomeřit, je to tak jak to je. Nicméně mě tohle prostě nebavilo.

Co mě bavilo, byl scénář. Bylo vidět, že Mafii mají tvůrci skutečně navrčenou a doplnili to, co chybělo v jedničce. Dřívější představení některých postav (Carlo), častější spolupráce s Pauliem a Samem, výborně napsané dialogy, obohacení "mytologie" (donova čuba) a celkově lepší dojem z toho, že jsem součástí nějaké rodiny a nejsem jen donův pohůnek. Chlapíci v kabátech postávající všude kolem Salieriho baru takový dojem ještě umocnili. Chválím také věznici a doutníky. Vyřknu i takovou kacířskou myšlenku, že věznice byla lepší než v původní hře.

Jediné, co Brňáci nezvládli, byl závěr. Odpustím jim emancipovanou nevyužitou Sáru, odpustím jim nemožnost nastoupit do tramvaje, odpustím jim předimenzované přestřelky a automobilové honičky. Ale závěrečný monolog je něco tak příšernýho, že mi to hlava nebrala.

Neměl jsem ani ten správný feeling z akce. Na rozdíl od jedničky jsem nepoznal rozdíl mezi revolverem a coltem. Nábojnice necinkají o zem, zásobníky se nekutálejí ze schodů, obrazy v galerii nepadají na zem. Chybí živočišnost.

Hudba je něco příšernýho. Vágnější akční muziku si lze jen těžko představit. O to víc zamrzí, že se do téhle nudné hudby občas vloudí původní melodie. Původní dabing si vykřičeli hysteričtí fanoušci na internetech a já jim toho 60letýho Vašuta dabujícího 30letýho italskýho mafiána přeju. Vadilo by mi to, kdybych Definitive Edition žral, protože to fakt působilo směšně, ale jelikož jsem tuhle estrádu horko těžko dojel do konce, užíval jsem si aspoň trochu té nostalgie. A třeba takový Petr Rychlý se za těch 20 let aspoň naučil dabovat, což bylo hrozně znát.

Vlastně úplně nechápu, proč remake vznikl. Nový hráč nemůže mít díky rychlému tempu hry pořádný zážitek ze hry ani z postav a pro pamětníka nabízí jen možnost povzdechnout si nad tím, kam se hry za posledních 20 let posunuly. Ale jsem rád, že to vzniklo. Grafika města je parádní, se scénářem si tvůrci fakt vyhráli a bylo fajn vidět a porovnávat jak které situace pojali po svém. Bohužel mě hratelnost vůbec nechytla a tudíž je pro mě výsledný zážitek spíše slabota.

Ok boomer.

Prznění dětí, podřezávání kojenců, sekání údů zaživa, věšení chlapců na stromy a spoustu dalších příjemných válečných kratochvílí - to vše je přítomno v Assassin's Creed: Shogun.

Asi je důvod, proč tu v tuhle chvíli jsou jen 3 komentáře. Vždyť Ghost of Tsushima je prakticky Open World: The Game. Prostě neskutečně genericky působící záležitost, která by mě nechala úplně chladným, nebýt pěkného vizuálu a skutečnosti, že mi hru půjčil kamarád.

A nejsem zklamaný. Ano, je to odporně dlouhé, jako všechny dnešní hry. Ano, je tam zbytečně moc lišek, duelů, brnění, cvrčků, chrámů a dalších natahováků herní doby, ale do nich vás nikdo nenutí. To podstatné jsou zábavné souboje a další mechaniky hry, které působí neskutečně plynule a funkčně. Dokonce i kůň není tak blbej, aby narážel čelně do stromů.

Pochválit také musím krutost, která je skutečně všudypřítomná. Tvůrci nám prostě chtěli ukázat, že válka je krutá, byla krutá a bude krutá. A to je poměrně osvěžující. Stejně tak potěší ne tak okaté vedení za ručičku a momenty, kdy skutečně musíte vnímat, co se kolem vás děje. K tomu si přidejte příběh, který neurazí, dialogy, které nejsou stupidní a máte hru, která zabaví na dlouhé hodiny. Ale nejedná se o žádný zázrak a do roka nebudu vědět, že jsem to hrál.

Zoufalství z téhle hry sálá podobně jako z incela nadávajícího na to, že všecky žencký sou děvky. Naprosto tradiční, ničím nevybočující "městská akce" s drsňáckým hrdinou v hlavní roli. Vše, čím jsme se stihli přejíst v sérii GTA, nechybí ani zde. Ať už jsou to uřvané postavy, stupidní dialogy nebo rádoby drsný hlavní hrdina s rádoby vtipným sidekickem.

Soubojový systém stihne nudit už během "tutorialu" (tradiční hodina hraní plná cutscén a krátkých gameplay pasáží, než vás hra pustí do otevřeného města) a jízdní model nemá absolutně nic, co by z jízdy dělalo zábavnou disciplínu.

Mise jsou podávány tradičním stereotypním stylem, kdy někam dojedete (bez zjevné motivace) a teprve tam mise začíná. Svět na vás tradičně čeká, až se vyprdelíte ze všech těch obchodů s oblečením a stánků s jídlem. Jediná snaha o originalitu je v podobě "double agent" stupnice

PS4 verze má naprosto šílené fps dropy (podle mě se to nedostane ani na těch 30) a hodně mi to připomínalo, když jsem hru zkoušel na svém tehdejším PC před pár lety. Chtěl jsem dát téhle zapomenuté hře ještě jednu šanci, ale lituji i těch 118,- korun, které jsem za ni dal.

Interaktivní filmy s gameplay pasážemi z dílny Naughty Dog mě nikdy moc netankovaly. Nadšení herní komunity jsem přisuzoval kažuálství a nenáročnosti konzolových peasantů. A vlastně dodnes to vidím stejně, jen se změnil jeden malý detail - i ze mě se stal konzolový kažuál. Díky čemuž jsem si padesátý díl unifikované série Uncharted celkem užil.

Čtvrtý díl je úplně stejný jako ten třetí, druhý a první. Gunplay pořád stojí za vyliž, jakmile Nathan někam přijde, tak vše skončí v troskách (archolog my ass) a z nějakého neznámého důvodu musí každá postava neustále hláškovat, asi aby se cílovka (dvanáctiletí hráči a dvanáctileté hráčky) nenudila. A zatímco u her předtím jsem se často nudil a u trojky doslova trpěl, čtyrka mě bavila.

Příběh mi byl úplně jedno. Líbil se mi pomalý rozjezd (Nathan zkoumající kontejner uprostřed New Yorku) a hodně mě chytla ona dobrodružná linka, kde se (opět) odhalovalo tajemství pirátů. A ano, je to přitažený za vlasy a bla bla, ale bylo mi to fuk, já se bavil. Obecně je příběh předvídatelný a místy hloupý, ale je to jedno, svůj účel plní.

Horší byl gunplay, to je vopruz od prvního dílu a nic se nezměnilo. Pocit z akce hodně vylepšil soubojový systém na blízko, který byl možná nejlepší, s jakým jsem se kdy setkal. Víc mě ale bavily skákací pasáže až na jeden detail - neustále "šokující" momenty, kdy se pode mnou ulomí římsa nebo rupne dřevěný most. Kdyby se to nedělo od prvního dílu u každé druhé překážky, možná by to i fungovalo.

Po chvíli mě (opět) začaly rozčilovat postavy - všichni tak děsně správní, za každou cenu morální a otravní, až je to fakt k smíchu (ale jasně, cílovka jsou ty dvanáctileté děti). Nejkomičtější byly bitky s jednou ženou, kdy ji Nathan ani jednou neuhodí a jen se brání, protože mlátit ženy je špatné i ve vyfabulovaném příběhu se zápornou ženskou postavou. Vlastně jsem se divil, že Sully stále kouří doutníky (i když samozřejmě stihne přestat).

U Sullyho ještě bylo komické jak zdatně si vede na všech těch římsách a klenbách. Ale to už bych se nimral v samotné podstatě žánru. který prostě má určitá pravidla. Chválím, že tvůrci úplně vynechali nadpřirozené prvky, což mi v minulých dílech vadilo.

Co mě osobně hodně překvapilo, že stále na mě fungovaly lokace "v džungli". Čekal bych, že jsem se nejprovařenějším herním prostředí už přejedl, ale tady jsem si fakt hodně užíval každý pohled do dáli na panenské kopce, každou říčku a každý potůček. Zoufale mě nebavil Madagaskar, protože lineární akční adventuru jsem nerozehrál proto, abych se v ní toulal open worldem.

Za sebe musím říct, že jsem si hru užil. Bohužel se nacházíme v době, kdy i průměrně zajímavá lineární akce působí osvěžující dojmem a ND se nedá vytknout snaha o dokonalost. Animace jsou parádní, grafika detailní, celá hra odsýpá a i když se chvíli nudíte, za okamžik jste v nové lokaci, která vás třeba bude bavit víc. Level design je parádní (hra vám nic neukazuje, i přesto přesně víte kam máte jít) a ubylo hádanek (ND vědí, že hráči jsou hloupější a línější - tedy i já). Hra se mi přes rok válela doma od kamaráda, ale zahrál jsem si ji až díky PS+ a nelituju.