S polskou herní scénou jsem se, mimo dvou freeware titulů PC-man a Maluch Sim, ještě nesetkal. Byl jsem proto velmi zvědav, jak se naši sousedé popasovali s fantasy světem zaklínače Geralta z Rivie, o němž jsem toho doposud příliš mnoho nevěděl. Snad jen, že existuje seriál a děj hry se odehrává po konci knižní ságy. Zaklínač mě překvapil už krásnou krabicí rozšířené edice, kde je rozsáhlý manuál, průvodce hrou, povídka a bonusové disky, což jsou věci, které se nacházejí většinou v cenově méně přístupných sběratelských edicích. Dalším milým překvapením byla, hned po pohledném intru, nabídka deseti různých jazyků titulků a devíti dabingů. To snad v žádné jiné hře není.

V prologu, který mi nepřipadal až tak strašný, jak tu píší jiní přede mnou, jsem měl menší problémy při boji s mečem, na nějž jsem se před hraním hodně těšil. Díky nápovědě, která byla k dispozici celou hru, jsem si boj brzy osvojil, ale přišel mi strašně nudný, a tak to bohužel zůstalo až do konce. Naštěstí jsem si pořídil amulet Rudá stužka, díky kterému na mě neútočili utopenci v bažinách (vůbec nejhorší lokace), a já tak byl ušetřen mnoha trápení. Škoda, že amulety a prsteny nejsou více využity a neexistují takové, které přidají nějaké vlastnosti k atributům postavy. Jsou asi jen čtyři amulety na odstrašování monster. Stejné je to i s vedlejšími zbraněmi, jako jsou sekery či dýky, jejichž využitelnost v boji je prakticky nulová, a stává se z nich tak jen obchodní artikl, kterého lze nosit jen velmi malé množství.

Mimo hlavních úkolů mě nejvíce bavilo loupení v domech, které překvapivě nikomu nevadilo a hlavně plnění zakázek a získávání trofejí, kde ale nejvíce zamrzela nemožnost volného pohybu po krajině. Vše je totiž vytyčeno ploty a zdmi podél cest a okraji útesů, ze kterých nelze spadnout. Později jsem si na to zvykl, ale podle mě si má hráč hlídat, aby se mu nic nestalo a ne že to za něj bude dělat hra samotná (mluvím o útesech). Moje nejoblíbenější příšera patří mezi ornitosaury a není jí nic jiného, než wyverna, jejíž skolení sice zpočátku dá vcelku zabrat, ale snad její vzhled nebo ne až tak velký výskyt mě přiměl k jejímu obdivu. Zamrzelo mě jen, že jsem si ji nemohl ochočit a tahat ji všude s sebou, jako druidové. Naopak mým nejneoblíbenějším monstrem je Bestie, kterou jsem zabil snad náhodou na dvacátý pokus, a musel tak stále dokola poslouchat naštvané občany, které jsem pak s chutí zabil.

Bílý vlk je zpracován opravdu dobře, a tak mi zabíjení příšer, sběr bylinek či hanbatých kartiček, hraní kostek, opíjení a rvaní se v hospodách, příprava lektvarů, poslech různých sprostých a rasistických hlášek měšťanů a mnoho dalšího v jeho podání dělalo opravdu radost. Vývoj postavy je vcelku zajímavý, funguje dobře a skvěle ho doplňuje čtení knih a svitků, díky kterému se plní deník záznamy o monstrech, lektvarech, ingrediencích a jiných zajímavých věcech. Nevím ale, k čemu byla Bělovlasému znamení jako Yrden nebo Axie, protože já si plně vystačil s kombinací Aard a Igni.

Zajímavý příběh, rozšířený pomocí nových dobrodružství Cena neutrality a Vedlejší účinky, je skvěle vyprávěn a podbarven vynikajícím hudebním doprovodem. Ničí ho snad jen v rozhovorech neustále opakovaná ztráta paměti, na kterou se nedostane odpovědi a podivný závěr, kde se objevují zmutovaná monstra a zmatená mysl Velmistra. I když si myslím, že Zaklínač je kvalitní herní kousek a na druhý díl se velmi těším, jedno dokončení toho prvního na konečné úrovni 39. úplně stačí.

Když jsem na konci roku 2012 začínal hrát první díl trilogie Posel smrti, nečekal jsem, že mi její dokončení bude trvat více jak rok. Osud tomu tak chtěl a každý díl má u mého data dohrání jinou poslední číslovku čtyřciferného označení roku. Přesto si troufám tvrdit, že to stálo za to.

Hořící zámek Black Mirror, obviněný Darren Michaels (nyní Adrian Gordon) s temnějším dabingem Davida Prachaře a celková temnější atmosféra třetího dílu podtržená duchy, pohybujícími se stíny a nevyzpytatelnými lesy, to vše na mě velmi zapůsobilo a vtáhlo do děje. To tam bylo rozčarování ze zdlouhavého a nudného začátku předchozí části v Biddefordu a já si užíval Adrianových hlášek typu „Neměl bych odmítat pomoc těm, kteří ji potřebují. To nebude problém, vždyť jsem chodil do skautu“.

Klasická a přehledná mapa s přibývajícími aktivními místy byla, na rozdíl od pestrobarevné pohlednice, ideálním pomocníkem při cestování po celém panství, ať už jsem se chtěl dostat do hotelu Gordon’s Palace (původně Sanatorium Ashburry), na faru Warmhill, či do mého oblíbeného znovu navráceného Hermanova domu s pitevnou. Právě u Hermana jsem objevil hru ve hře neboli disketu s počítačovou hrou Space Attack, která mi připomněla Doom 3 a herní automat se Super Turbo Turkey punker 3.

Překvapila mě přítomnost lidí, se kterými nelze mluvit, a jen se procházejí po různých lokacích, čímž jim vdechují život. Další novinkou byla hra za dvě postavy v poslední kapitole, která znovu oživila postupně upadající hratelnost a mimo labyrintu byla provedena opravdu skvěle.

Jak již uvedli mnozí přede mnou, zakončení série mohlo být o poznání lepší, avšak vývojáři nám alespoň poskytli bonusové video (souboj Adriana s Mordredem), které však, kdo ví proč, nebylo ozvučeno. Přesto se jedná o kvalitní kousek s nadprůměrným hudebním doprovodem, který si stačí, na rozdíl od prvního dílu, zahrát pouze jednou.

V pokračování Posla Smrti jsem nikdy nedoufal a ani mi něco takového nepřicházelo na mysl, vzhledem k ukončení příběhu. Přesto ale německá Výroba Brusinek tento počin vytvořila a já se po opakovaném zdolání prvního dílu pustil do hraní.

Hned na začátku mě potěšil hlas Darrena Michaelse, který jsem byl zvyklý slýchávat 10 řad z úst Daniela Jacksona respektive Davida Prachaře v seriálu Hvězdná brána. I když se Darren nemůže Samuelovi rovnat a předčí ho snad jen ve velikosti svých kapes, nebyl mi úplně nesympatický, zvlášť když sem tam prohodil vtipnou hlášku. Nejvíce jsem se zasmál při kliknutí na počítač, kdy Darren prohlásil: „Nové Pentium už bude brzy na trhu, ale kdo by tak výkonný počítač potřeboval? Dokud mi půjdou spustit adventury od Sierry, tak nový počítač nepotřebuji.“

Co mě naopak vůbec nepotěšilo, byl Biddeford a adventuru jsem kvůli neskutečné nudě odložil před koncem druhé kapitoly téměř na půl roku k ledu. Ještě, že jsem se nakonec k hraní vrátil, protože se začátkem kapitoly třetí se děj přesouvá do vesničky Willow Creek a později také do Walesu, kde se konečně začíná dít něco pořádného.

Díky starým známým lokacím v novém kabátě, kdy se ze sanatoria stal hotel vedený bývalým vetešníkem Murrayem, veprostřed vesnice je jarmark a zámek tetičky z Walesu pomalu chátrá, dostává i druhý díl temný nádech, který si poté drží až do konce. Zamrzí snad jen jiný hlas všech původních postav, které přežili vraždění před dvanácti lety.

Co se naopak vůbec nezměnilo, je hrad Black Mirror, který je stejně hororový, jako dříve. I když na něm lze projít jen pár lokací, nenudil jsem se ani chviličku a atmosféru ještě dokresloval kurzor myši, jehož vzhled lze v nastavení přepnout na ten z prvního dílu.

Jako v každé adventuře se i zde vyskytuje pár nelogických úkonů (přivázání stříbrné lžičky nití na schody), ale na převážnou většinu lze přijít logickým uvažováním. Celkově se dá říci, že Black Mirror 2 důstojně pokračuje ve šlépějích svého předchůdce, ale nikdy ho nepřekoná.

Posel Smrti ve mě zanechal krásné vzpomínky na rok 2005, kdy jsem si jej, jako přílohu časopisu Level, poprvé zahrál. Ve hře bylo stejně sychravé počasí jako venku, a tak jsem se do hraní mohl pořádně vžít.

Mou nejoblíbenější lokací byl hrad Black Mirror se svou zpustlou zahradou a dodnes si pamatuji narážení kapek do skleníku, stejně jako pohled na rozbité okno ve starém křídle hradu, kterým do budovy zatéká. Při nedávném druhém dohrání se mi tyto a kupa dalších vzpomínek vrátila a já zjistil, že Posel Smrti ani po téměř deseti letech od data svého vydání neztratil nic ze své temné atmosféry, kterou tvoří především skvělý příběh, velmi kvalitní český dabing a chytlavá hudba.

Úkoly jsou vesměs logické, stejně tak, jako kombinace předmětů v inventáři a i když jsem se párkrát zasekl a několikrát i zemřel, zanedlouho jsem přišel na správné řešení. Většinu hlavolamů jsem si pamatoval z předchozího hraní, a tak nebyl žádný problém je vyřešit.

Kombinace obou tlačítek myši nebyla vůbec žádným problémem (pravé jsem používal vždy, když předmět zůstal aktivní po kliknutí levým) a považoval jsem ji za vcelku chytrý prvek.

Ve hře je i pár nelogičností (například když zemřu ve sklepení, které nikdo nezná, asi těžko mě někdo pohřbí do označeného hrobu, jak je v následné animaci) a také špatná výslovnost jména Murray, která mi však připomněla příšerku ze hry Bubliny, a tak mi tyto chyby ani moc nekazily samotné hraní. Těším se na další díly, které mě přiměly k druhému dohrání, za což jsem velmi rád.

Druhý Suffering, který je v některých pasážích lepší a v některých horší než první díl, jsem rozehrál nedlouho po druhém dohrání jedničky, ale protože nebylo moc času, dokončil jsem jej až nyní.

Torque se spolu s monstry přemístil z ostrova Carnate, kde byla spousta přírodních lokací, do města Baltimore, které již není tak děsivé, ale jelikož jsem mohl nést najednou jen dvě zbraně, což znamenalo velmi omezený počet nábojů, strach se občas opravdu dostavil. Uvítal bych automatické přehazování vybitých zbraní na nabité, abych necvakal kohoutkem jen tak na prázdno a možnost nést navíc chladnou zbraň, jakou byla má oblíbená trubka či sekera.

Z nových monster, která nepovstala z vězňů a dozorců jako v prvním díle, ale ze ztracených existencí z okraje společnosti, jako jsou vrazi, feťáci či žháři, se mi nejvíce zalíbil Gorger, který mi vzdáleně připomínal Regurgitatora z Diabla II.

Vcelku dost se zvýšil počet lidských nepřátel, a tak hra místy připomíná klasickou 3rd person či 1st person akci, jelikož šlo jednou klávesou přepnout na pohled z vlastních očí, což ještě umocnila regenerace zdraví a nemožnost brát si Xombium, jenž ho doplňuje, s sebou.

The Suffering: Ties That Bind je důstojné pokračování svého předchůdce navazující na započatý příběh, který zakončuje, a i když mi zde trochu chyběla možnost vracet se do předešlých lokací, která byla v předchozím díle, byl jsem po dohrání tohoto titulu vcelku spokojen.

Ke hře The Suffering jsem se dostal díky časopisu Level, u kterého byla přiložena a protože zrovna nebylo co hrát, ihned jsem se pustil do tohoto survival hororu, který jsem nedávno dokončil podruhé.

Mám rád originální základní zbraně a zde je touto zbraní železný úlomek, jenž si z žádné jiné hry nepamatuji a stejné je to i s monstry, která se zrodila z bývalých vězňů a dozorců. Nooseman spouštějící se ze stropu mě mnohdy vylekal, a když Slayer brousil čepelí o zem, běhal mi mráz po zádech.

Příjemným překvapením byly logické prvky, jako je otáčení kohoutů s plynem či vodou, posouvání různých krabic, pomoc vězňům a dozorcům nebo skládání plamenometu, které mi značně zpříjemnily hraní.

Najde se ale i pár věcí, které mi hodně vadily. Mimo občasných výpadků zvuku a nevyváženém počtu lékárniček a munice v různých lokacích považuji za největší negativum ztrátu atmosféry. Ze začátku jsem se totiž místy hodně bál, ale ke konci to je již jen čistokrevná střílečka, kde zabíjíte monstra po stovkách.

Přesto mě The Suffering bavil a jelikož má tři možná zakončení, která jsou ovlivněna mými rozhodnutími a já znám po dvou dohráních pouze dobrý a neutrální konec, musím si toto "Utrpení" prožít někdy v budoucnu potřetí, abych zakusil i konec špatný.

Třetí a čtvrtý díl série Tony Hawk's Pro Skater mě vcelku bavily, a tak jsem si myslel, že by tomu mohlo být i u hry, kde místo skateboardu požívám k předvádění různých triků kolo.

To jsem se ale šeredně spletl, protože i když je množství triků stejné a spousta úkolů se podobá právě těm z THPS, zábava byla na úplně jiné (horší) úrovni. Jedinou inovací byla legrační vložka ve formě babky Granny s kabelkou a starým kolem s košíkem, jenž se zjevila vždy, když jsem se svým svěřencem často padal. Opravdu jsem se hodně nasmál, když tato stará žena udělala roznožku nebo se jak dlouhá, tak široká natáhla na některé rampě.

Mat Hoffman's Pro BMX je průměrná hra s poslouchatelnou hudbou, ale ne moc koukatelnou grafikou, která stojí za vyzkoušení, ale určitě se k ní, na rozdíl od některého z dílů THPS, už nikdy nevrátím a vůbec proto nelituji toho, že druhý díl na PC nevyšel.

Zulu's Zoo je parádní oddychovka, kterou jsem dohrál na jeden zátah a i když se činnosti, jako je sběr odpadků, fotografování zvířat či jejich krmení, ke konci hodně opakovaly, bavil jsem se celou dobu.

Dobře vyřešený je zde sytém nápovědy, kdy je pomocí hvězdiček zvýrazněn jeden z objektů, jenž mám najít, přičemž hvězdičky lze získat splněním zadaných úkolů nebo vyřešením miniher.

Najde se tu sice i pár chyb, jako jsou například špatné názvy některých zvířat, ale i tak jsem hru ve funkci ředitele nakonec zdárně dokončil a vyhrál pro svoji ZOO 1 000 000 dolarů.

Série Hitman mě prozatím minula, a tak mé první setkání s výtvorem IO Interactive bylo právě až při hraní trochu drsnější akční střílečky Kane & Lynch: Dead Men.

Mohlo to být klidně i o něco drsnější, protože jak Kane, který je schopen zradit kohokoli za jakýchkoli okolností, tak i Lynch, jenž mívá velmi často záchvaty, při nichž zastřelí cokoli, co se hýbe, jsou prostě dvojka do nepohody a i když se nemají zrovna dvakrát rádi, musí chtě nechtě neustále spolupracovat.

Příběh má klasickou zápletku (únos rodiny), která se postupem času trochu vyvíjí, ale nejedná se o nic převratného. Hra ale staví hlavně na střelbě, a ta, i když má trochu podivný zvuk, je tu vyřešena vcelku dobře. Horší už to je se systémem krytí, kdy se Kane kryje jen když je na okraji nějaké zdi, bedny, auta... Nejvíc mě ale štvalo, že se tak děje automaticky, žádný nápis "Pro krytí stiskni E" zde nebliká a mnohokrát se tak Kane kryl, aniž bych o to vůbec stál.

Ukládání hry je kapitola sama pro sebe. Proč sakra, když skončím a druhý den si pustím hru znovu, tak nemohu pokračovat od posledního checkpointu, ale musím opakovat celou misi? Ještě štěstí, že má K&L tak krátkou herní dobu, která má přínos i v tom, že ke konci už hra trochu ztrácí šťávu, tak proč to ještě natahovat.

Díky tomu a díky dvěma alternativním koncům si K&L někdy v budoucnu možná ještě zahraji, protože splnil má očekávání a nebýt zmíněných nedostatků, mohlo se jednat o trochu povedenější titul.

V Quantum of Solace se mi naskytla příležitost, vžít se do role agenta 007 a splnit pár úkolů pro Spojené království, a protože mám Bondovky vcelku v oblibě, a když zrovna běží nějaký díl v televizi, rád se na něj podívám, náležitě jsem ji využil.

Když už jsem byl agentem se dvěma nulami a sedmičkou na konci, tak zvolení obtížnosti se stejným názvem bylo jasnou volbou, a jak se posléze ukázalo, vůbec ne špatnou. Trochu zmatený příběh asi pochopím až po shlédnutí obou filmů, ze kterých je převzat, ale i tak se mi celkem zamlouval.

Stejně se mi zamlouvala i stará známá hudba, jenž mě celou hrou provázela a také dabing, namluvený samotnými herci. Krycí systém je taktéž skvělý, když tedy pominu nesmrtelnost a až neuvěřitelnou přesnost při střelbě naslepo.

Co mě ale hodně vytáčelo byly klikací scény. Asi to bylo tou obtížností, ale při více než jedné chybě jsem mohl celou scénu dělat znovu, což nebylo zrovna optimální, když navíc vezmu fakt, že těmto scénám předcházely scény neherní, jenž nešly přeskočit.

Škoda také krátké herní doby, protože při dvojnásobné délce by byl můj výsledný dojem jistě ještě o něco lepší, ale zklamán určitě nejsem a počítám, že se k tomuto titulu někdy v budoucnu vrátím.

Jsou hry, ke kterým se rád vracím a zahraji si je vícekrát a jsou hry, u nichž můj zájem o ně dosti skomírá ihned po jejich dohrání a slouží mi převážně jen k odreagování. El Matador určitě patří do té druhé skupiny.

V této klasické střílečce jsem byl vhozen přímo do akce, kterou nestřídalo nic jiného než další akce, tentokrát ale na druhém konci světa. Nejprve musím zabít drogového dealera, potom výrobce drog a když zabiju i člověka, který to celé financuje, tak už opravdu bude celý drogový kartel zlikvidován. A ejhle, ještě jeden zbývá. Nakonec, aby toho nebylo málo, dojde ke zradě ve vlastních řadách, takže radši zabiju i zrádce. To by byl ve zkratce popsán příběh.

Jak již bylo řečeno, El Matador si z Maxe Payna vypůjčil zpomalení času, jehož využití je ale kvůli dokonale přesné střelbě nepřátel pramalé. V některých misích se mi snažili pomáhat kolegové od policie, ale spíše se mi pletli pod nohy a vyháněli mě z mých úkrytů, takže bych se bez nich určitě obešel.

O hudbě již také bylo napsáno mnohé a i já se přikláním na stranu těch, kteří by uvítali příhodnější a variabilnější hudební doprovod. Přece jen poslouchat pořád dokola to samé není ono. Herní doba sice byla kratší, ale zde to bylo spíše přínosem, přičemž otevřený konec je příslibem do budoucna.

Pokud měl být titul Juiced konkurencí Need for Speed: Underground (popřípadě novějších dílů), tak se mu to hrubě nepovedlo, což vysvětlím v následujících řádcích.

Jestli jsem to pochopil správně, tak cílem hry je dosáhnout určitého respektu u vůdčích členů osmi závodnických týmů. To považuji za hodně zvláštní řešení, protože místo abych postupoval stále vpřed, mohlo dojít i ke snížení respektu, a to třeba jen poškozením soupeřova vozu. To byl jeden z důvodů, proč jsem Juiced nedohrál.

Herní zážitek mi také znechutily vozy se zadním náhonem. Vozy s předním náhonem se ovládaly vcelku dobře, ale ta nejlepší auta měla náhon na zadní nápravu a nedala se vůbec ukočírovat. Proto jsem jezdil jen závody v nižších kategoriích.

Dalším důvodem byl fakt, že mě ty stále se opakující tratě a hlášky závodníků prostě přestaly bavit. Vadila mi také absence mého oblíbeného driftu, jenž zde byl nahrazen jakousi předváděčkou, kde stačilo pořád dokola dělat otočku o 180 stupňů a bylo hotovo.

Abych ale jen nehanil, vyzdvihnu i nějaké ty klady. Nejvíce mě zaujal autobazar, kde jsem si poprvé od Need for Speed: Porsche 2000 mohl koupit nejen nové, ale i ojeté vozy a ty následně opravit. Pravda je, že se vozy svou pořizovací cenou ani cenou oprav moc nelišily, ale alespoň jsem si je po určité době mohl pořídit všechny.

Na závěr ještě mohu zmínit možnost pořádání vlastních závodů v nevyužitých dnech v kalendáři či sázení se s jednotlivými závodníky nebo sázka na závodníky (v případě sledování závodů), což bylo příjemným zpestřením, které mi trochu zlepšilo výsledný dojem.

Kobru 11 jsem v době její největší popularity sledoval celkem pravidelně, a tak když se ke mně nedávno dostala jedna z her, jenž vychází právě z tohoto německého seriálu, nemohl jsem si ji nezahrát.

Po shlédnutí intra v podobě staré známé znělky se naskytla otázka, kterou ze čtyř obtížností zvolit. Tu jsem si však vzápětí sám zodpověděl. Po vyzkoušení normální obtížnosti jsem totiž vždy volil obtížnost Nitro, protože se mi naskytla možnost využít oxid dusný, ale hlavně došlo ke ztížení podmínek pro splnění jednotlivých misí, což přineslo větší výzvu.

I tak se ale herní doba jen lehce přehoupla přes čtyři hodiny, což společně s nepříliš povedeným dabingem a neustále se opakujícími misemi sráží hru do podprůměru, ze kterého ji nevyhrabe ani vcelku povedená hudba.

O atentátu na J. F. Kennedyho ví nejspíše každý. Jen v této hře jsem si jej však mohl vyzkoušet v praxi (alespoň virtuálně). Podrobnosti atentátu na pětatřicátého prezidenta USA mě nikdy moc nezajímaly, ale jelikož byly body v JFK Reloaded přidělovány na základě co nejrealističtější podoby tohoto činu, něco málo jsem si o tom přečetl.

Hned po spuštění hry jsem se ocitl v Texaském knižním velkoskladu v kůži atentátníka Lee Harvey Oswalda a v tu chvíli mi na mysl přišla vzpomínka na jeden díl ze seriálu Červený trpaslík. Místo vytvoření obrovské pizzy jsem však třemi výstřely zavraždil JFK, přičemž se mi asi na desátý pokus povedlo dosáhnout konečného skóre 511/1000. Po provedeném atentátu je možno navíc shlédnout replay a schéma výstřelů.

JFK Reloaded je trochu kontroverzním počinem, jehož jediným záporem je malá znovuhratelnost, protože po několikerém zabití či nezabití prezidenta mě hra už moc nebavila. Jedná se ale vcelku o kvalitní kousek a když navíc zvážím fakt, že je již nějakou dobu freeware, za zahrání určitě stojí.

Doom 3: Resurrection of Evil, jenž se odehrává v roce 2147, jsem rozehrál nedlouho po původní hře doufaje, že dojde k dokončení příběhu (zabitím Dr. Malcolma Betrugera), a tak se také skutečně stalo.

O co více začínal Doom 3 poklidněji, o to více začal datadisk RoE akčněji, protože vypadlo přátelské přijetí na základně a místo toho jsem byl vhozen přímo mezi nepřátele. Shledal jsem se tu jak se starými známými, tak i s novými ještě neznámými jedinci, přičemž se mi zdálo, že dosti ubylo zombií, což jsem s radostí uvítal.

Změn doznal i zbraňový arzenál, ze kterého sice zmizela motorovka, ale na oplátku přibyl Grabber, se kterým jsem se sice musel chvíli učit zacházet, ale pak se stal, spolu s dvouhlavňovou brokovnicí, mou nejpoužívanější zbraní.

Stejně jako v původní hře jsem i zde narazil na herní automat, tedy konkrétně na tři, s hrami Sarge's Big Game Hunt, Hellanoid a Martian Buddy Blaster, které mi značně prodloužily celkovou herní dobu, jenž sice není nijak oslňující, ale myslím si, že plně dostačuje.

Jediné, co mě hodně zklamalo, byla atmosféra, která podle mě doznala značných ztrát hlavně kvůli světlejšímu prostředí. Možná to bylo tím, že jsem Doom 3: RoE hrál brzy po původní hře, ale prostě strach již nepřicházel v takové míře, jak jsem před hraním očekával.

Přesto tento datadisk předčil svého předchůdce díky spoustě novinek, které kdyby přinášel každý podobný přídavek, tak by na světě bylo hned o něco veseleji.

Vždy jsem si říkal, jestli má cenu hrát třetího Dooma, aby nedošlo ke zkažení dojmu z předchozích dílů. Nakonec jsem se však k tomuto činu odhodlal a určitě to nebyla špatná volba.

Po seznámení se s provozním řádem základny, jsem se dostal k hernímu automatu, jenž obsahoval hru Super Turbo Turkey punker 3, se kterou jsem si užil spoustu legrace. Zanedlouho však přišel můj první rozkaz, při jehož plnění se okolo mě náhle začaly objevovat všemožné druhy nepřátel.

U hororových filmů mě strach přepadne jen velmi zřídka, ale jelikož her z tohoto odvětví moc nahráno nemám (asi jen The Suffering a The Thing), všudypřítomná tma a lekací scény mě v Doom 3 vystrašily nejednou.

Stejně jako předchozí díly nabízí i Doom 3 vcelku slušný zbraňový arzenál, ze kterého si jistě vybere každý ať už se jedná o plazmovou pušku nebo o motorovku. Nejinak je tomu i s nepřáteli, kteří se zde vyskytují jak ve velkém počtů jedinců, tak ve velkém počtu druhů.

Hojně jsem využíval PDA, kam se stahovala videa, hlasové nahrávky a hlavně e-maily, jenž obsahovaly užitečné anebo alespoň zábavné informace (např. poděkovaní za hru Quake 43).

Trochu mě zklamala nevyváženost lokací, protože někdy jsem počítal každé procento života a někdy byla k dispozici kupa lékárniček, jenž jsem vůbec neměl šanci využít. Další zvláštností je, že baterka není připevněna na zbrani. Ne kvůli pohodlí, protože by to značně ubralo na atmosféře a navíc klávesa F umožňovala rychlé přehození mezi baterkou a jakoukoli zbraní, ale kvůli logice, protože když tato kombinace existuje už nyní, tak nechápu proč ji neznají v roce 2145.

Ke konci Doom 3 už hodně ztrácí dech, ale dvacátý level (Peklo) hru znovu oživí a přichází nový náboj ve zvýšení počtu nepřátel a znovunacházení ztracených zbraní. Herní doba je tak podle mě úplně ideální.

Simulátory Formule 1 jsem hrál zatím jen tři, a to Formula One Grand Prix, F1 2002 a právě komentovanou hru Grand Prix 3 a možná i díky tomu mi každý z těchto simulátorů utkvěl v paměti, ze které nejspíše nikdy nezmizí.

Grand Prix 3 začala skvělým intrem s nezapomenutelnou hudbou, po kterém následovala legendární znělka FIA F1, jenž bohužel byla nahrazena novější verzí, která již nemá takové kouzlo a tolik se mi nelíbí.

Po tomto audiovizuálním zážitku jsem se v kůži mého nejoblíbenějšího jezdce Michaela Schumachera usadil do kokpitu Ferrari a začal boj o každý bod na reálných tratích, s reálnými vozy a reálnými jezdci (jen Jacques Villeneuve byl z neznámého důvodu nahrazen Johnem Newhousem).

Jako optimální volba obtížnosti mi přišla nejrozumnější zlatá střední cesta, což se posléze ukázalo jako správné řešení. Jelikož moc nerozumím nastavení vozu a zde se naskýtá opravdu spousta možností, na nic jsem nešahal, čímž jsem nic nezkazil, protože monopost se choval tak, jak měl.

Pár chybek se tu také najde, ale fakt, že monoposty se liší jen barvou a licence je oproti datu vydání dva roky stará, převažuje značné množství kladů, které dělalo z Grand Prix 3 nejlepší simulátor Formule 1 své doby.

Přes menší počáteční problémy se mi po více než měsíci konečně podařilo Stubbse spustit, a mohl jsem tak v jeho roli, začít postupně přetvářet zpočátku živé obyvatele města Punchbowl na zástupy nemrtvých zombií.

Postupně se zlepšovaly mé schopnosti, a tak jsem mimo vyžírání mozků, při kterém jsem měl vždy v puse cigaretu, mohl využívat hnilobného prdu, bouchacích vnitřností a hlavy nebo i vlastní utržené ruky, která mi pomohla ovládat nepřátele. Ruce se daly trhat i některým protivníkům, přičemž se díky nim dal kdokoli zabít jednou ranou.

Hudbu snad autoři nemohli vybrat lépe, protože do futuristického městečka skvěle zapadá a potěšila mě také taneční soutěž, kde hrály ty nejlepší songy (Lollipop, Mr. Sandman a My Boyfriend's Back).

Zasekl jsem se jen na jednom místě (u profesora v laboratoři) a kromě něj žádné frustrující okamžiky nepřišly, a i proto mě velmi zklamala délka hry. Žádný stereotyp se u mě neobjevil a chtěl jsem hrát dál, ale najednou přišel konec, takže doufám, že vznikne nějaké pokračování, protože za zombii si nezahraji každý den.

Závodních simulátorů jsem hrál již bezpočet, ale závody lodí jsem si vyzkoušel snad jen v GTA: Vice City a GTA: San Andreas. Aquadelic GT se na tuto činnost však zaměřuje primárně, a i když z něj čiší arkádová hratelnost, přichází se spoustou zajímavých prvků, které z něj dělají vcelku originální titul.

Taxikaření a létání hydroplánem mě po chvíli přestalo bavit, ale samotné závody mě bavily od začátku do konce. Do značné míry tomu jistě napomáhaly bedny s torpédy, raketami bouchacími žabkami či nitrem, ale hlavním hnacím motorem bylo pomyšlení na dosažení nejvyšší příčky, které se dalo dosáhnout jen díky určitému počtu fanoušků.

Jejich počet se zvyšoval s každým vyhraným závodem a mimo popularity mi ještě přilákaly sponzory, s jejichž pomocí se částka, obdržená za vítězství, zněkolikanásobila a já si tak mohl svůj člun vylepšovat nebo rovnou koupit nový. Bohužel se dají vlastnit jen tři čluny najednou, na což jsem přišel až po koupení čtvrtého a následného zmizení toho předchozího. Koupit se dají i honosné vily, a tak jsem již nemusel platit přemrštěné částky za ubytování v hotelu.

Během závodů či jen při projíždění jakoukoli lokací hrál jeden z mnoha sice neznámých, ale přesto kvalitních songů, a tak jedinou vadou na kráse je krátká herní doba. Určitě bych ještě pár dalších závodů uvítal, ale naštěstí má Aquadelic velmi dobrou znovuhratelnost.

World of Goo je zajímavý počin, ve kterém mým hlavním úkolem bylo dostat co nejvíce kuliček, v co nejlepším čase, pokud možno s minimem tahů k trubce, jenž je následně nasála do skleněné nádoby, kde jsem si mohl své svěřence prohlédnout z blízka.

Sací schopnosti trubky se dalo využít při nestabilitě jakékoli stavby, takže když už jsem viděl, že se má konstrukce v nejbližší době zřítí, rychle jsem přistavěl ještě pár kuliček, aby se tak nestalo. Po ukončení sání samozřejmě most, věž, či jiný objekt většinou spadl do bezedné jámy, ale to mi už vůbec nevadilo, protože level byl dokončen.

Každý z mnoha levelů přichází s něčím novým, takže stereotyp se hře vyhýbá velkým obloukem. Navíc se neustále objevují koule s novou funkcí a stále legračnějšími zvuky a aby toho nebylo málo, k tomu všemu hraje příjemná hudba, která se mi doposud neoposlouchala.

Jediné zklamání mi přichystal závěr, protože jsem doufal v nějakou pekelně těžkou cestu k trubce, ale bohužel se tak nestalo a stačilo pouze nafouknout dvanáct balónků a přišly závěrečné titulky. Přesto jsem se u World of Goo parádně bavil a protože tento titul mohou díky nižší obtížnosti dokončit i méně zkušení hráči, nelze jinak než doporučit těm, co jej ještě nehráli.