Diablo je stará hra, dokonce už má 20 let. A mě to kupodivu zase bavilo. Chvíli mi trvalo, než se mi dostaly do krve starodávné herní mechanismy. Všechno je tu totiž složitější a pomalejší než v Diablu 3, které mi stále víc připomíná výherní automat (naštěstí se do něj vložily prachy jen na začátku, teď už vyžaduje jenom hromadu času). První Diablo je taky mnohem temnější, plíživější, řekl bych až hororovější. Hodně tomu napomáhá atmosférická hudba. Graficky mi hra přijde hezčí než mnohem mladší druhý díl. Na rozdíl od něj vzhledově moc nezestárla.

Oproti Diablu 3 je tu jen jedna obtížnost. A někdy je to opravdu těžká hra. Skeleton King mi zabral hodně času a mnohokrát mě zlikvidoval. Inventář je tu menší a předměty zabírají víc místa, ale na druhou stranu, alespoň jsem nesklouzl do role obchodního cestujícího, který musí všechno posbírat a prodat. Sbíral jsem jen to, co mělo nějakou cenu. Stejně jsou vám na konci všechny ty nasyslené peníze k ničemu.

Každé patro mi zabralo tak kolem půl hodiny než jsem jej celé vyčistil. Vybral jsem si lučišnici a připadlo mi, že se to s ní hraje nejobtížněji. Naštěstí moje myš ty miliony kliknutí přežila. Kdysi jsem to dohrál za mága i bojovníka a bylo to mnohem lehčí (ale tehdy to myš nepřežila). Ale je taky možné, že mě jen klame stárnoucí paměť.

První Diablo je výbornou alternativou k nejnovějšímu Diablu 3. Není to taková lehká pohádka jako třetí díl, ale pořád je to dost dobře hratelné. Jen škoda, že už se to nedá nikde legálně pořídit. Blizzard sice udělal, jako takovou připomínku, event Darkening of Tristram do Diabla 3, ale přiznejme si, po znovu zahrání původního Diabla 1 je celý event k smíchu. S původní hrou nemá téměř nic společného. Dokonce i samotný závěrečný boss Diablo je převzatý z druhého dílu. Zase mě to ale motivovalo vrátit se po letech k původní hře a teprve to stálo za to.

Bioshock je střílečka z donucení. Kdyby nebyl střílečkou, ale hrou na způsob Penumbra nebo Amnesia: The Dark Descent, líbil by se relativně velkému množství hráčů, ale v mainstreamu by propadl. Takto byl velice úspěšný a svoji nekvalitní akci a herní náplň zastíral celkem zajímavým příběhem.

Mezi to zajímavější, na co jsem v Bioshocku narazil, patří souboje s Big Daddym, které byly hlavně na začátku hry hodně intenzivní a náročné. No a to je skoro všechno. O nekvalitě akčních sekvencí napovídá i to, že jsem od poloviny hry až do konce bojoval hlavně s hasákem. Tedy se zbraní, která nepotřebuje náboje a nezdržuje tak neustálým nabíjením a přehazováním typu střeliva, které ve výsledku moc velký rozdíl nepřinášelo. Prostě jsem na splicery naběhl a umlátil jsem je čtyřmi pěti rychlými údery. Střílející zbraně jsem používal opravdu jen v soubojích s Big Daddym. A taky se závěrečným bossem.

Co mělo být na Bioshocku zajímavé bylo používání mutantních schopností (už si po týdnu vážně nepamatuji jak se to jmenovalo), ty jsem používal jen pro deaktivaci elektrických zařízení a rozmražení ledu. Víc nic, nebylo to potřeba.

[/spoiler] Co se boss fightů týče, tak nejzajímavější byl ten s Ryanem. Po dlouhé době jsem byl nadšený z toho, že hlavní záporák není třímetrový mutant/robot, ale normální starý chlapík, se kterým si povykládám a pak to nějak vyřeším. Jenže, jak se dalo čekat, on ten Ryan nebyl nezápornější záporák. Po něm přišel ještě ten naprosto zbytečný třímetrový mutant. Zase. V kolika dalších střílečkách už jsem viděl takového záporáka? Zaměnitelný hňup, kterého jsem upižlal na první pokus a kterého už si skoro nepamatuju, protože se mi plete se záporáky ze série Arkham apod. (která je ale mladší). [/spoiler]

A co se toho slavného příběhu týče, byl zajímavý, vcelku originální a výborně ladil s herním prostředím. Sice byl závěrečný zvrat očekávatelný už cca od druhé hodiny hraní, ale v rámci brakového žánru se to dá předpokládat.

Co mi ale na Bishocku vadilo nejvíc byla samotná herní náplň. Nebo lépe herní vata. Neustálé najdi 5 věcí X, 4 věci Y a dones je na místo A, kde potom budeš muset najít další 4 věci Z a odnést je na místo B. Tato herní vata byla hodně vyčítaná The Elder Scrolls V: Skyrim, ale u Bioshocku to nikomu nevadí, nebo jsem si nevšiml, že by to někomu vadilo. Ke konci hry, kdy jsem už po několikáté měl najít hromadu všelijakých věcí, tentokrát k opravě jakési bomby, mi to přišlo naprosto zoufalé. A to jsem se pro ty věci musel vracet, protože jsem je předtím minul, ale nebyly aktivní. Tady už asi autoři dostali zadání, musí to mít 15 hodin herní doby, tak se snažte. Ale oni se moc nesnažili. Možná kdyby dostali zadání, zkraťte to na 7 hodin a ať to šlape, stačilo by jen vypustit obtěžující sbírání nesmyslů. Ke konci už jsem si připadal jako zoufalec, který to chce dohrát, protože už tady musí být konec. A furt jsem jak hňup hledal jakýchsi 5 drátů nebo co.

Ale abych Bioshock jen nehaněl. Prostředí, atmosféra, příběh, zvuky (hudby jsem si ve hře nevšiml) a na svou dobu i grafické ztvárnění jej držely lehce nad vodou. Jenže, co je to platné, když nedokázal udržet moji pozornost déle než na jednu hodinu. Proto mi dohrání do konce, s velkými přestávkami, trvalo bezmála šest let! A na konci jsem si jen zklamaně řekl: „No konečně.“

V mém hráčském životě je několik milníků v hraní multiplayeru ve FPS. Prvním a nejzásadnějším byl Doom/Doom II: Hell on Earth, které přes ZDaemon občas hraju dodnes. Mezi další bych zařadil Quake III: Arena, Call of Duty 1 a Call of Duty 4: Modern Warfare. Po dlouhé době mohu říct, že se objevil milník nový, Titanfall.

Předně musím říct, že Titanfall nemůžu porovnávat s nejnovějšími díly COD, protože jsem je nehrál. Nejnovější FPS akci, kterou jsem před Titanfallem hrál byl Battlefield 3, ale ten je žánrově úplně někde jinde.

Titanfall je pro mě jedna z nejrychlejších a nejdynamičtějších stříleček jaké jsem kdy hrál. Vlastně druhá nejrychlejší, protože to šílenství, které se odehrává v balíku map Brit10 pro DOOM 2 přes ZDaemon, tomu se nevyrovná nic.

Titanfall posouvá multiplayer ve FPS zase o kus dál. Nejen, že se úplně oprostil od singlplayerové kampaně, která se sice v rámci možností odehrává na několika herních mapách ale v zásadě nemá vůbec žádný význam. Ale i samotné klání mezi živými hráči je vylepšené o spoustu zajímavých prvků.

Mezi tyto prvky patří zejména parkour, tedy možnost běhat po stěnách a rychle vylézt do velkých výšek. To hru významně rozšiřuje o vertikální rozměr. S parkourem souvisí možnost v průběhu skoku skočit ještě jednou. Tímto způsobem se dají překonávat velké vzdálenosti a hra se tím ještě zrychlí.

Hra je sice omezena na turnaje 6 proti 6, ale mapy i přesto netrpí prázdnotou. Pohybují se tam totiž týmy botů, které doplňují týmy hráčů. Dále se zde pohybují nezávislí roboti, které je možno nahackovat aby pak stáli na straně hráče.

Co se zbraňového arzenálu týče, ten je rozdělen na dvě skupiny. Klasické zbraně, určené k likvidaci obyčejných hráčů a těžké zbraně sloužící prioritně k likvidaci titánů. Mezi klasickými zbraněmi je třeba vyzdvihnout automaticky zaměřovací pistoli. Hodně hráčů sice tvrdí, že tak už došlo k úplnému zjednodušení hry, kdy jenom stačí běžet vpřed a střílet, ale není tomu tak. Automatická pistole je dobrá tak na likvidování botů. Trefit s ní ale živého hráče, to chce chvíli čas. Potřebuje totiž zaměřit 3 body na jeho těle, a to je ve velké rychlosti hodně obtížné.

Nejvýraznějším prvkem je, jak už název vypovídá, možnost povolat Titána. Do titána pak nasednout a rozšířit tak hru o další dimenzi. Nejen, že se dá s vlastním titánem bojovat, ale je možné na spoluhráčova titána i vylézt, sedět mu na zádech a ostřelovat okolí. Proti nepřátelskému titánovi jsou již uvedené speciální těžké zbraně a nebo jej lze zlikvidovat naskočením na jeho záda a rozstřílet jeho elektroniku pěkně zblízka. Titánů jsou bohužel jen tři druhy, ale je možné je vybavit různými zbraněmi a perky, takže se zas tak rychle neomrzí. Dokonce i hra s titánem není pomalá a roboti se dokáží hýbat pěkně rychle.

Na to, že hra běží na obstarožním Source enginu, vypadá i na dnešní poměry velice dobře. Je vidět, že Source engine byl a stále je nadčasový.

Co mi na Titanfallu hodně vadí, je dlouhý loading před misí. Kdyby to šlo zkrátit aspoň na polovinu, bylo by to docela únosné. Dále stahovat na disk cca 60 GB, taky není málo, ale naštěstí mi internet běží celkem svižně, takže mi to až tak nepřekáží. Pro některé hráče to ale může být příliš.

Celkově mě Titanfall hodně baví a budu se k němu pravidelně vracet.

Gunslinger je první hrou ze série Call of Juarez, kterou jsem měl možnost hrát.
Hra na mě udělala výborný první dojem. Krásná kreslená grafika, prostředí divokého západu a příběh vyprávěný ve stylu hospodského tlučhuby, který si svoje vyprávění neustále všelijak přibarvuje a mění podle potřeby. Zajímavostí je, že průběh hry se mění podle jeho vyprávění.

Takže v důsledku to vypadá asi tak, že poté, co jsem zastřelil jednoho z padouchů, skočí vypravěči do řeči nějaký jeho přísedící v hospodě a řekne mu, že kecá, že tenhle padouch si přece užívá důchod. Hra se tedy vrátí v příběhu zpátky, zopakuje situaci a končí to se slovy, no ale on ten padouch přede mnou zdrhnul. Tento způsob vyprávění příběhu je velice zajímavý a dosud jsem jej v žádné jiné hře neviděl. Celkově to hru hodně oživuje, dodává jí dynamiku a taky trochu nejistoty.

Je ale potřeba říct, že Gunslinger rozhodně není hra, kde by hrál příběh hlavní roli. Pořád se jedná o koridorovou střílečku s cílem zabít téměř vše co se na obrazovce hýbe. Prostě taková virtuální střelnice. Ve hře jde sbírat skryté nugety, které poté otevřou karty s popisem reálných historických postav divokého západu. Bohužel hra byla někdy tak zběsilá a tlačila mě za každou cenu dopředu, že jsem opravdu neměl možnost posbírat všechny bonusy. Hra má rovněž jakýsi primitivní RPG systém, kdy je postupně možné vylepšovat schopnosti související s různými druhy zbraní.

Gunslinger má výborný zbraňový arzenál. Přesně takový jaký jsem od střílečky z divokého západu čekal. Co mě na hře hodně štvalo a byl pro mě nepřekonatelný problém, byly souboje s hlavními padouchy. Souboj probíhal vždy v duchu divokého západu. Dva střelci stojí proti sobě, ve správný okamžik vystřelí a jeden z nich padne. Měl jsem tedy sledovat jakési dva ukazatele a ve správný okamžik vystřelit. Nikdy jsem však nepřišel na to kdy správně vystřelit a výsledek souboje byl vždy dílem náhody. Bohužel soubojů mi přišlo ke konci hry příliš a docela mě obtěžovaly. Stejně tak mi hra přišla příliš natahovaná, a to i přes její relativně krátkou herní dobu.

Gunslinger je hra zábavná, naštěstí celkem krátká, s krásnou grafikou a atmosférou. Velkou vadou na kráse pro mě byly nešťastné souboje. Rozhodně ji doporučuji nejen všem milovníkům divokého západu.

Tím, že jsem dohrál Magic Carpet Hidden Worlds a jeho 25 světů, jsem konečně dorazil všechny díly Magic Carpet, který jsem poprvé začal hrát někdy v roce 1996. A pořád mě to, i přes všechny technické nedostatky, bavilo.

Datadisk k prvnímu Magic Carpet se nese v duchu všech datadisků od Bullfrogu. Znamená to, že je pekelně těžký. Ať už v Dungeon Keeper: The Deeper Dungeons nebo v Syndicate: American Revolt, je i tady obtížnost vytažená někdy až neúnosně vysoko. Od začátku každé mise je to doslova boj o přežití. Když jsem byl od první vteřiny pod palbou dvou velkých draků, do toho mi vysávali manu čtyři džinové naráz a já měl jen obyčejný fireball a kouzlo na postavení zámku, bylo to opravdu o nervy. Některé mise jsem začínal i sedmkrát. Ale když jsem přežil prvních cca 5-10 minut každé mise, byla to už tradiční rutina, kdy stačilo oslabovat ostatní kouzelníky a likvidovat všechny nepřátele.

Co mi hru hodně kazilo, a to bylo i v případě původní hry, je špatná optimalizace. V okamžiku, kdy se ve hře objevilo město se spoustou civilistů, hra začala dělat nesmysly. Například nešel zničit nepřátelský zámek a s ním i jeho kouzelníka. Naopak nešlo rozšířit můj zámek apod. Prostě věci, díky kterým některé levely nešly vůbec dohrát a musely se začínat pořád znova. Dokonce jsem v jedné z misí byl nucen použít cheaty a zničit tak všechny potvory včetně civilistů, protože jinak by se hra zasekávala a nešlo by se posunout dál.

V samotné hře se změnilo jen málo. Nejvýraznější změnou je přenesení prostředí do země sněhu. Mezi další změny patří jiný design zámků a nové kouzlo v podobě meteoritu, který se sám navádí, který nahradil původní ohnivou zeď. Mimochodem obě dvě kouzla jsou použil za celou hru asi jednou.

Za ty roky, co je Magic Carpet na světě se ještě neobjevil žádný jeho nástupce, který by tak úžasně spojil zběsilou střílečku s taktickou strategií. Na obzoru se rýsuje Arcane Worlds, který má ale pořád do atmosféry Magic Carpet hodně daleko. Magic Carpet je tak unikátem, který (zatím) nemá žádného důstojného nástupce. A ono je to možná dobře.

Medal of Honor, odehrávající se v prostředí válkou s Talibanem zkoušeném Afghánistánu, vypadá na první pohled velice atraktivně. Horské vesnice, typicky afghánská městská zástavba a slibné přestřelky uvnitř malých domků plných Talibánců.

Grafika je zajímavá a prostředí a atmosféru vystihuje velice trefně. Zajímavé bylo taky zničitelné prostředí, kdy nebylo možné se před palbou moc dlouho schovávat za jedno malou zídkou, protože byla za chvíli rozstřílená.

Co se týká hratelnosti, je to už o něco horší. Medal of Honor je klasická střílečka, která mě nenechala uhnout z vyznačené cesty ani o píď. Předdefinovanost prostředí a trasy pohybu mi občas lezly pořádně na nervy. Když jsem nemohl přeskočit strom, který by snad v každé jiné hře přeskočit šel, musel jsem ho podlézt, tak jak mi hra nakázala. Vyskočit na menší zídku jsem nemohl, musel jsem počkat až vyskočí kolega a pak mi podá ruku. Proč on vyskočit může a já ne, to jsem nepochopil. Asi jsem nebyl takový geroj jako on.

Pak tady byly chyby technického charakteru. Jedna ze srandovních, kdy po výbuchu zůstal jen tak ve vzduchu viset samopal. Druhá z kritických, kdy jsem sestřelil kulometčíka na korbě džípu, ale kulomet střílel jak o život dál, a to mu musely minimálně dojít náboje. No a já nemohl kvůli tomu projít dál po předem vyznačené trase. Tohle se mi stalo minimálně dvakrát.

Co se týká hratelnosti, tak snad ve všech hrách mě štvou mezihry typu: budou na tebe nabíhat vojáci a ty je musíš vydržet co nejdéle likvidovat, nejlépe do té doby než ti dojdou náboje a budeš se z toho moct zbláznit. Tento způsob umělého prodlužování hratelnosti mě štval už v Half-Life 2 a nejinak je tomu tady. Tady ale byla výhoda v tom, že střelivo mi nikdy nedošlo, vždycky stačilo požádat libovolného kolegu a on vytáhl ze své bezedné kapsy dvěstě třista nábojů. Občas sem si připadal jak na střelnici, kdy všelijak vykukovali talibánci a já je trefoval mezi oči.

Zajímavé souboje tak byly opravdu jen na začátku, kdy jsem s nočním viděním šel z místnosti do místnosti s brokovnicí a měl aspoň trochu adrenalinu v krvi.

Příběh hra nemá, nebo aspoň jsem si ho nevšiml. Prostě jsem šel z mise do mise a až ke konci se objevil nějaký náznak motivace, proč vlastně mám jít plenit další talibánskou základnu.

Multiplayer kupodivu i po letech od vydání ještě někdo hraje. Nicméně mě už moc nechytl, po desítkách hodin strávených v Call of Duty 4 a několika posledních týdnech v Titanfallu mi už nic ani říct nemůže.

Obecně nemám nic proti koridorovkám ala Call of Duty, ale tady mi opravdu chyběla motivace. Nakonec jsem to dohrál tak nějak ze setrvačnosti. Ani mi nevadilo, že hra je poměrně krátká. Času už moc na hry nemám a tady jsem to aspoň měl rychle z krku.

Quake je pro mě hra, která nikdy nezklame. Dohrál jsem jej už aspoň pětkrát nebo šestkrát. Poprvé někdy v době, kdy jej můj počítač těžce stíhal. Trvalo mi to jedno dopoledne. Podruhé jsem jej dohrál následující den a trvalo mi to hodinu. Letos jsem měl další důvod si hru zahrát znovu, a to protože jsem konečně někde našel verzi s hudbou. Ano poprvé jsem hrál Quake s hudbou až letos. Mám sice originál verzi na Steamu, ale ta nepochopitelně hudbu neobsahuje, podobně jako další hry od id Softu na Steamu. Jo a trvalo mi to několik večerů. Stárnu.

Quake mě baví hlavně proto, že je svižný, rychlý a plný bezhlavé akce. Design levelů je naprosto vynikající. Zdánlivě komplikovaná bludiště se dají projít pomalu a na jistotu, ale taky proběhnout během pár minut. V prvních třech epizodách jsem jako doma, levely zvládám proběhnout během dvou až tří minut. V poslední epizodě jsem ale vždycky ztracený. Vždycky tady bloudím a nemůžu trefit ty správné dveře. Nakonec to ale zvládnu, ale trvá mi to poněkud delší dobu.

Je pravda, že hra vypadá na první pohled jako slátanina všech možných nápadů, které vývojáře v průběhu programování napadaly. Design levelů se pohybuje mezi sci-fi a středověkem a nepřátelé jsou vojáci, rytíři a všelijaké neforemné obludy. Snad jen zbraně tak nějak odpovídají standardům. Teda až na hřebíkomet, ten jsem nikde jinde neviděl. Ale i tak je se zbraněmi sranda. Hlavně možnost zkrátit si level až o 90 % díky šikovně hozenému granátu pod nohy a přeskočit až ke konci levelu. Co mě trochu mrzí je, že se vývojáři víc nesnažili se závěrečnými bossy. Jeden na začátku a jeden na konci není zrovna žádná sláva.Co se týká hudby tak ta je naprosto úžasná. Nádherně dokresluje temnou atmosféru a jen škoda, že jí není víc.

Další skvělou věcí na Quake je, že je snadno modifikovatelný. Pokaždé jsem si stáhl nějaký mod, který zanechal původní design levelů a změnil pouze grafiku a textury. A to jsem pořádně ještě nezkoušel modifikace s úplně novým obsahem. Nějak jsem na to ještě neměl čas, který si ale do budoucna určitě rád najdu.

Heretica jsem si zahrál v rámci "doplňování znalostí" týkajících se starých her. Obecně můžu říct, že střílečky z poloviny 90. let mě baví asi nejvíc a nejinak tomu bylo i u Heretica. Ke hře jsem se sice dostal kdysi dávno, ještě v minulém tisíciletí, ale nějak jsem jí nevěnoval pozornost. Od začátku do konce jsem ji zahrál až v roce 2013. Nejedná se tedy o nějaké nostalgické vzpomínání jak obloha byla modřejší, trávička zelenější a hry zábavnější.

Hra stojí na enginu hry Doom a je to na ní celkem znát. Naštěstí byl původní engine notně modifikovaný a nové schopnosti jako je inventář apod ji oživují. Co se týká zbraní tak tady mi to přišlo, jak kdyby autoři vzali zbraně z DOOMa a převlékli je do středověkého kabátu. Celkem jasně je vidět, která zbraň je místo pistole, brokovnice, rotačáku nebo motorové pily. To ale nebránilo tomu, abych se se zbraněmi velice rychle sžil a výtečně se s nimi vyřádil na nepřátelích. Zbraně doplňuje inventář, který obsahuje předměty na doplnění zdraví nebo levitaci, ale i pro alternativní mód střelby.

Levely jsou klasicky po staru rozsáhlé, spletité a barevné. Postavené jsou na klasickém systému hledání klíčů, které otevřou další části levelu. Naštěstí je Heretic z doby, kdy se ještě používaly mapy a občas byly i potřebné. Dokonce jeden z předmětů zobrazí celou mapu i se secrety a ty je potom jednodušší najít. Nepřátelé jsou různorodí, od nejjednodušších létavic až po nebezpečné lebky, které po mně házely tornáda. Jen je škoda, že autoři nedali více unikátních a výrazných bosů. Pamatuju si jen jednoho, možná jich ale bylo víc.

Troufale řeknu, že Heretic je pro fanoušky původního DOOMu povinností. Připadal jsem si tam jako doma, všechno mi bylo tak nějak povědomé, ale zároveň dost odlišné natolik abych se nenudil. Hru jsem spouštěl přes ZDaemon, který ji hodil do vysokého rozlišení a zlidštil zastaralé ovládání. To jsem zkoušel i původní, ale otáčení pomocí šipek už není nic pro mě. Musím zkonstatovat, že hra obstála na výbornou i v roce 2013.

Na Skyrim jsem se nijak netěšil, a to z jednoho prostého důvodu, hry hned po vydání prakticky nekupuju, vždycky si počkám až trochu zlevní (jsem prostě škrťa) a vyladí se. No a hlavně jsem před tím chtěl dohrát The Elder Scrolls IV: Oblivion, abych postupoval v TES hrách chronologicky. I když jedinou hrou z TES série kterou jsem hrál a dohrál je The Elder Scrolls III: Morrowind. Začal jsem tedy hrát čtvrtý díl a po dokončení úvodního dungeonu se to stalo. Vyhrál jsem Skyrim v soutěži (prostě mi to nedá a musím se pochlubit...). Zvědavost mi nedala a řekl jsem si, že Skyrim na chvilku vyzkouším. A zkoušel jsem ho cca 49 herních hodin...

Je asi hloupost srovnávat Skyrim s Morrowindem, ale nemůžu jinak. Dohrál jsem ho cca 2 měsíce před Skyrimem a mé krátké nahlédnutí do Oblivionu ani nestojí za řeč.

Asi půjde můj názor proti většině, ale Skyrim se mi líbí víc než Morrowind. Celkově mi připadá méně roztahaný a víc přehlednější. Je to dáno zjednodušením konceptu hry a jeho přizpůsobení době vydání. A hlavně asi mým věkem, kdy na hraní už nemám příliš času a když už ho hře věnuju, tak nehodlám běhat po vyprahlé pustině a hledat jednoho zašitého NPC panáka.

Ale teď už konečně k samotné hře a tomu jak na mě zapůsobila.

Atmosféra severského světa je naprosto dechberoucí. Vysoké hory namíchané se zelenými pláněmi posetými malými vesničkami, zříceninami starých opevněných tvrzí nad kterými si jen tak poletují draci.

Souboje s draky byly ze začátku výzvou, ale po čase se změnily v rutinu a takový medvěd byl daleko nebezpečňějším nepřítelem. A to je celkem problém, kdy draci měli být ti legendární ničitelé a vládci světů. Bohužel vyvážení nepřátel se trochu nepovedlo.

Svět Skyrimu je plný všelijakých farem, dolů, městeček a svatyní. Prakticky na každém kroku jsem narazil na nějaký úkol nebo informaci. Po zkušenostech z Morrowindu, kde jsem dlouho jen tak bloudil a prozkoumával a pak jsem v rámci hlavního příběhu už navštívená místa navštěvoval znovu, jsem se ve Skyrimu držel hlavní linie zuby nehty. Zkráceně řečeno, hlavní příběh a větší vedlejší questy mě protáhly po celé mapě. Hlavní příběh jsem sice záhy dokončil, ale tím pro mě Skyrim rozhodně neskončil.

Ve Skyrimu je totiž pořád co dělat. Příběhy jsou sice ve velké míře variací na totéž - zabij/přines/odnes, ale tím, že mě zavedly na různá místa na mapě se mi omrzely až za hodně dlouhou dobu. Rozhodně nejvíc mě bavily daedrické úkoly. Většinou jsem na ně narazil omylem a vždycky byly originální a přinášely nový, užitečný předmět.

O Skyrimu by se dalo psát hodně dlouho, chválit ho za velké množstí obsahu nebo mu vyčítat spoustu nedokonalostí. Ale musím říct, že jsem u Skyrimu vydržel hodně dlouho až jsem ho musel radši odinstalovat. Po roce jsem se jej znovu nainstaloval a zase v něm strávil spoustu hodin. A třeba po roce se do něj zase rád vrátím.

Druhý datadisk ke Quake II přináší zhruba to stejné jako datadisk první. Nové zbraně, noví nepřátelé a nová singl kampaň. Multiplayer jsem neměl možnost zkusit, vzhledem k tomu, že nebylo s kým. Nevím jestli je pro multiplayer nějaký klient jako třeba ZDaemon pro Doom a nechce se mi to momentálně zjišťovat.

Mezi novými zbraněmi jsem nejvíc používal hřebíkomet a plasmový paprsek, který jako by byl okopírovaný z prvního Half-Life (HL vyšel o několik týdnů později - díky za upozornění uživateli special_plan). Ještě stojí za zmínku motorová pila, kterou jsem ale použil asi jen jednou.

Nepřátel přibylo jen pár. Nejvíc mě iritovaly turrety. To, že se dají zničit, jsem totiž zjistil asi až v polovině hry. Mezi další nováčky patří pavouk který běhal i po stropech a který mi docela ztrpčoval život. Zákeřný byl i potvorák, který oživoval již zabité nepřátele.

Co se levelů týče, tak ty byly vzhledově poněkud jednotvárné. Stále stejné industriální prostředí občas zpestřené nějakou tou jeskyní. Levely jsou navzájem propojené a hodně často je potřeba přecházet z jednoho levelu do druhého. Musím se přiznat, že jsem v některých levelech docela dlouho bloudil, než jsem našel tlačítko, které jsem před tím přehlédl.

Celkově je Ground Zero důstojným pokračováním původní hry. Sice nepřináší příliš mnoho nového, ale atmosféra a občas vyšší obtížnost vytváří pozitivní celkový dojem.

Celková herní doba cca 4-5 hodin. Občas docela natahovaná zmíněným blouděním.

Druhý díl Batmana zopakoval prakticky vše, co přinesl první díl. Úžasné prostředí, neotřelá stealth akce, velké množství Batmanových nepřátel, ale i spolupracovníků, poměrně jednoduchý soubojový systém, který je však vyvážený množstvím a velikostí protivníků. Oproti prvnímu dílu přidává rozsáhlejší prostředí, nového parťáka a vedlejší úkoly.

Hlavní příběhová linka není příliš dlouhá. Postupně se několik hlavních padouchů vystřídá na postu hlavního zloducha. A každý tak má svoji část hry. Jen dějová linka s Jokerem se táhne od začátku až do konce a ten se tak stává celkově největším zloduchem. (Tak trochu mě zarazil konec hry, kdy Batman vynáší v náručí, se slzami na krajíčku, mrtvého psychopatického vraha, kdy, asi před pěti minutami, tento psychopat zavraždil Batmanovu největší lásku. Nevím proč, ale tak nějak mi to přišlo docela absurdní.)

Prostředí se přesunulo z rozsáhlé léčebny do ještě rozlehlejšího města a současné s tím odpadlo otravné přecházení tunely mezi lokalitami. Naštěstí Arkham City není natolik velké, aby mě obtěžovalo přesouvání se z místa na místo. Ve městě se nachází i několik vedlejších úkolů, které vyplňují Batmanovo univerzum dalšími postavami.

Co mě trochu na hře mrzí, a bylo to tak i v prvním díle, jsou souboje s hlavními záporáky. Až na dvě výjimky jsou to přerostlé obludy, kterým je třeba zničit nějakou podpůrnou mašinku a potom je umlátit. Světlou výjimkou a nejoriginálnějším soubojem ve hře je epická bitva s Ra’s al Ghulem. Několika fázový souboj se natolik lišil od ostatních, že i přes svůj poměrně jednoduchý průběh se mi nejvíce zapsal do paměti. Celkově svět Ra’s Al Ghula byl protiváhou světa Scarecrowa z prvního dílu. Taky nesmím zapomenout na souboj s Mr. Freezem, který byl náročný po stránce technické a snad v jako jediném jsem byl nucen využívat i různá Batmanova hi-tech udělátka a okolní prostředí

Novým Batmanovým spoluhráčem je Catwoman. Objevuje se zde sice zřídka, ale o to je hraní s ní zajímavější. Plížení se po stropě a švihání bičem po něpřátelích se nikdy neomrzí. Jen ten speciální kočičí pohled je poněkud tmavší než by se mi líbilo.

Nedílnou součástí první hry byly Riddlerovy hádanky. Zatímco v Arkham Asylum jich bylo něco přes 200 a daly se celkem bez problémů najít a sesbírat a taky jsem je všechny sesbíral. V Arkham City se jich nachází snad přes 400. Jen při hraní hlavní příběhové linie jsem jich našel zhruba 100, na ty další se podívám třeba časem, teď na to bohužel už nemám nervy ani čas.

Po grafické stránce je hra prakticky stejná jako první díl. Přeci jen, grafický engine je už hodně vytěžený a prostředí mi občas připomělo tak trochu i Bioshock. Nicméně pořád dokáže úspěšně dotvořit atmosféru hry. Pohled na město z nejvyššího bodu ve hře je naprosto fantastický.

Co nejde nezmínit je fantastická hudba. Bez ní by atmosféra nebyla taková a myslím, že si v ničem nezadá s hudbou Hanse Zimmera z filmové trilogie.

Batman: Arkham City je fantastickým pokračováním už tak kvalitního prvního dílu. Ve všech ohledech Arkham Asylum překonává a přináší spoustu nového. Pro mě je to jedna z nejlepších stealth akcí za posledních několik let.

Poprvé jsem se k Falloutu dostal v roce 1999, když vyšel jako plná hra LEVELu č. 53, a to v češtině. Tehdy mě naprosto uchvátil. Těžká atmosféra zpustošeného postapokalyptického světa, která do té doby pro mě neměla obdoby. Tehdy jsem hru nadšeně dohrál a se stejným nadšením se vrhnul na druhý díl, který jsem prošel hned dvakrát po sobě.

Po více než 11-ti letech jsem se k prvnímu Falloutu vrátil a musím přiznat, že jsem měl obavy jestli mě ještě zaujme a neodradí svým zpracováním. Mé obavy se naštěstí nenaplnily a Fallout mě, tak jako kdysi, naprosto pohltil. Těžká atmosféra zůstala, spousta zajímavých úkolů a postav také. Neskutečně návyková hratelnost s velkým množstvím úkolů mě chytla a vždycky na několik hodin vytrhla z reality. Fallout je bohužel, ve srovnání se svým monstrózním pokračováním, hra poměrně krátká a dá se dohrát za relativně krátkou dobu.

Co se týká zpracování, nadčasová grafika dnes naprosto obstojí a evidentně nezestárla za ty roky ani o den. Další důležitou, atmosféru dotvářející složkou Falloutu je naprosto vynikající hudba. Asi jsem zvláštní, ale soundtrack občas poslouchám samostatně, třeba při řízení auta, pozdě v noci, dokáže vykouzlit docela tajemnou atmosféru.
Fallout je vynikající hra, ale bohužel má pihu na kráse v podobě technických problémů. Padání hry bylo, zejména v určitých lokacích, maximálně obtěžující. Postupně jsem jej trochu eliminoval, ale i přesto přetrvávalo, avšak už ne v takové míře.

O Falloutu se toho dá napsat opravdu hodně. Nezmínil jsem vynikající příběh, systém vývoje postavy nebo třeba brutální a krvavé turn-based souboje, které v současné době téměř vymizely. Fallout je jednou z her, která ani po letech neztratila nic ze své atmosféry, a to i přes obtěžující technické problémy.

Fallout je prostě zážitek.

Oba dva oficiální datadisky k prvnímu Quakovi jsem dohrál krátce po sobě, takže se nabízí možnost jejich srovnání.

Druhý datadisk vyšel jen asi měsíc po Scourge of Armagon, vyvíjený jinými vývojáři. Dissolution of Eternity je rozdělen na dvě části, mezi kterými si lze na začátku vybrat. Stejně jako v původní hře. Nicméně jsem začal od začátku.

Oproti prvnímu datadisku je zde velké množství nových monster. Některá jsou pouze přepracovaná z původní hry, jiná jsou úplně nová. Zejména v druhé části hry, je téměř v každém levelu na konci nějaký mini boss. Co mě velice překvapilo, byl závěrečný boss v podobě draka. Pokud si, stejně jako já, pamatujete první obrázky z Quake, tak na jednom z nich byl právě drak. Bohužel se ale do původní hry nedostal, takže toto je taková malá záplata, pro ty, kterým by snad podobný nepřítel ve hře chyběl.

Co se týká levelů samotných, tak tady se spíše jedná o zklamání. Přehnaně komplikované mapy, kdy situace se má tak, že jsem složitě hledal klíč, abych se následně vracel zpět na začátek levelu, kde jsem poté mohl otevřít zamčené dveře. Takto se zde bohužel vytratila možnost zkrácení si levelu pomocí rocket jumps, tak jak to bylo možné v původní hře. Pro ty, co to neznají, stačilo vyskočit střelit si pod nohy raketu a přeskočit tak nějakou zeď a level se tak mnohdy dal zkrátit třeba o polovinu. Nicméně i přes to mi nejdelší level vzal zhruba půl hodiny. Většinou se dají mapy proběhnout do 15 minut. Levely na sebe nijak nenavazují, a to ani tématicky a jsou více méně slepencem různých nápadů, který spíše dělá v celkovém konceptu zmatek. Jako celek hra nepůsobí konzistentně.

A v poslední řadě, co se týká zbraní, tady bych to viděl na kvalitnější arzenál, než v prvním datadisku. Alternativní střelivo do hřebíkometu, raketometu a bleskometu je přeci jen něco jiného než nové zbraně v Scourge of Armagon.

Celkový dojem z Dissolution of Eternity je slabší než u Scourge of Armagon. Sice jsou zde lepší zbraně a nepřátelé, ale celé to táhne dolů přehnaná komplikovanost a nesourodost levelů, která ruší jinak docela obstojnou atmosfétu. Zvuky jsou standardní, ale u verze ze Steamu nepochopitelně chybí hudba, která by mohla atmosféře ještě přidat. Co se týká obtížnosti, ta taky není nijak přehnaná.

Celková herní doba na Steamu - 3 hodiny.

V Call of Duty 4 jsem nejprve zkusil multiplayer a vzhledem k tomu, že jsem spíše sólista, tak volba padla na Free For All. A u toho jsem zůstal až nezdravě dlouho. Frenetická nekončící akce mě absolutně dostala. Sbírání zkušeností a s tím spojené získávání nových zbraní a schopností mě nutilo do dalšího hraní, až jsem se dopracoval na 43 level. A to pouze prostřednictvím FFA. Vzhledem k tomu, že už jsem otevřel téměř všechny schopnosti a ztratil tak další motivaci k hraní, jsem multiplayer odložil a s ním i celé Modern Warfare.
Po půl roce jsem se k Call of Duty 4: Modern Warfare vrátil a začal hrát singleplayer. Úvodní mise na potápějící se lodi spolu s intrem je originální a naplno tak ukazuje nový směr, kterým se čtvrtý díl Call of Duty vydává.
Bohužel následující mise mne už tak moc nebavily, přišly mi docela jednotvárné a musel jsem se k jejich hraní docela přemáhat. Jednotvárnost rozbil až bojový letoun, ze kterého jsem ostřeloval nepřátelské jednotky.
A pak to přišlo. Vybuchla atomová bomba, která vyčlenila Modern Warfare z houfu ostatních stříleček, a to začalo hrát svou vlastní ligu. Projevilo se to hned po výbuchu, kdy se v stěží zvednu, ujdu pár kroků a pak, v atmosféře plné beznaděje a zmaru, umírám. Třešničkou na dortu je působivá stealth akce odehrávající se v okolí města Pripjať. Plížení skrze nepřátelské jednotky, které jsem měl na dosah ruky bylo opravdu nervy drásající. Samotné město Pripjať je pro mne vrcholem hry. Ta atmosféra prázdnoty a opuštěnosti je naprosto uchvacující. Další mise po Pripjati už bohužel nejsou tak atmosférické, ale i tak předbíhají své ostatní herní kolegy o pár koňských délek.
Modern Warfare je nová vroucí krev, která se vlila do žil série Call of Duty. Ta po nemastném neslaném druhém díle, který více méně opakoval díl první, přešlapovala na místě. Naštěstí si vývojáři z Infinity Ward včas uvědomili, že tudy cesta dál nevede a provedli změnu prostředí tak výraznou, že už to snad ani lépe nešlo. Vůbec mi nevadilo, že hra je lineární a není možné z předem dané cesty odbočit, neměl jsem na to totiž vůbec čas. Filmová atmosféra, zejména druhé poloviny hry, mne chytila do svých spárů a pustila až se závěrečnými titulky.

Zombie Driver se veze na vlně zombie her, respektive se na ní chce svézt. Náplň hry je naprosto triviální. Jezdíte se svým vozítkem po městě, zabíjíte zombie a snažíte se zachránit různé přeživší. Občas je možné splnit nějaký další úkol, za který dostanete buď finanční bonus nebo nové auto. Časový limit na plnění úkolů je nastavený tak akorát a nikdy jsem s ním neměl problém. Hra má dva herní režimy, Story mode a Slaughter. Nechápu proč má kampaň v názvu "Story", ale o příběh jsem ve hře nezavadil. Asi jsem ignorant a měl jsem číst popisky mezi jednotlivými misemi. Misí je celkem 17 a každá zabere max 15 minut.

Ke grafické stránce lze říct snad jen to, že je standardní a nijak neuráží. Občas mi vadilo, že vozítko nebylo vidět pod nějakým stromem, nebo stavbou. U nepřátel mohli autoři trošku zapracovat a přidat pár druhů navíc, zombií jsou totiž ve hře jen čtyři druhy. Ovšem, jak už to u takových her bývá, různorodost nahrazuje množství. Dopravních prostředků je dostatek, nicméně jsem skoro celou hru využíval sanitku, má ideální poměr mezi rychlostí a kapacitou pasažérů. Zvuky jsou v pohodě, hudbu jsem radši vypnul a poslouchal jsem MPtrojky.

Slaughter mode v kombinaci s achievementy může prodloužit herní dobu o pár hodin. Jedná se o jakousi obdobu survival módu z Left 4 Dead, kde přejíždíte zombie, získáváte body a medaile. Co se achievementů týče, ty jsou dobrým motivačním faktorem k dohrání hry a hlavně ke hraní Slaughter módu.

Hrá ma i nějaké ty chyby technického charakteru. Nejvíc mě naštvalo asi to, že se mi vyresetovaly achievementy v postupu u Slaughter módu, zejména počty zabitých nepřátel a rozbitých aut. Taky jsem u některých achievementů nepochopil jejich počítání (konkrétně Gotta try them all!).

Zombie Driver je jednoduchá hra, jejíž dohrání do konce zabere cca 3-4 hodiny. Slaughter mód mě na chvíli taky zabavil, ale pochybuji, že se budu někdy ke hře vracet.

Celková herní doba na Steamu - 6 hodin, včetně otevření všech levelů ve Slaughter módu.

Quake II jsem hrál někdy v roce 1999 a tak si ho příliš dobře nepamatuji, takže tento komentář nebude srovnávací s původní hrou.

První datadisk ke Quake II se odehrává asi někde na planetě Stroggů, kde jsem jako hlavní hrdina ztroskotal. Nevím to jistě (až na to ztroskotání), jelikož příběh v téhle hře není vůbec důležitý. Grafické zpracování odpovídá roku vzniku, tedy v tehdejší době bylo vynikající, dneska sice nijak neohromí, ale mě naprosto vyhovovalo. Ostatně, ztvárnění výbuchů, railgunu a BFG se mi vždycky nejvíc líbilo právě v Quake II.

Prostředí hry se mi zdálo hodně jednotvárné, prakticky pořád jsem pobíhal po nějaké továrně a jen výjimečně jsem zavítal do různých jeskyní. Náplň misí je docela repetetivní, buď jsem musel najít klíč nebo přepnout spínač, který mi otevřel zamčené dveře. Docela se mi líbil ukazatel počtu nepřátel v levelu, alespoň jsem tušil jak daleko už jsem pokročil.

Obtížnost hry byla docela kolísavá. Ze začátku hry, než jsem našel nějaké pořádné zbraně, se mi zdála docela vysoká, po nalezení těch správných zbraní zase nízká a to až do té doby, než jsem před koncem potkal opět nebezpečné protivníky. Zbraní je zde opravdu hodně, ale pro některé jsem opravdu nenašel pořádné použití.

Celkově se mi Quake II Mission Pack: The Reckoning líbil, ale pouze z pozice fanouška žánru a zejména her od id Software. Ten, komu se líbil Quake II, bude se líbit i jeho první datadisk. Obávám se ale, že v dnešní době příliš hráčů neosloví.

Celková herní doba na Steamu - 4 hodiny.

Sanitarium jsem poprvé hrál jako demo, které obsahovalo úvodní část odehrávající se v blázinci a musím uznat, že mě atmosférou naprosto dostalo. Po několika letech jsem se dostal k celé hře za cca 5$ a hned jsem se dal do hraní. Tedy nejprve jsem musel vyřešit problém, kdy se hra odmítala spustit, nechtěla totiž fungovat na grafické kartě od ATI. Pomohl až program 3D Analyze, který hru obalamutil a spouštěl ji jakože na nVidii.

Ale teď už k samotné hře. Musím říct, že i po těch letech od hraní dema mě nezklamala, grafika perfektně vystihuje atmosféru zvrácenosti, divných a ještě podivnějších prostředí.

Příběh doplňují a postupně vysvětlují ponurá videa. Sice jsem ze začátku nechápal proč je každé prostředí na tolik odlišné a zdánlivě nesouvisející s ostatními, ale zejména závěr mi to všechno osvětlil.

Co se samotných prostředí týče nejméně mě oslovily části odehrávající se v kůži kyklopa. Naopak nejvíce mě dostalo hraní za malou holčičku, zejména level v prázdném domě byl strašidelně dojímavý.

Na Sanitariu snad asi každému vadilo ovládání, kdy pohyb hrdiny po obrazovce je zoufale pomalý a nepřesný. Docela dlouho mi trvalo, než jsem si na to zvykl. Jako další zápor považuji příběh, který je na jednu stranu vyprávěný velmi rychle a jasně (identita hlavního hrdiny), ale na stranu druhou je podaný takovým zvláštně roztříštěným způsobem, že byl pro mě jen těžko stravitelný (putování vlastní myslí ve formě různých převtělení).

I přes nepříjemnost s grafikou od ATI nebo nedotažené ovládání je Sanitarium zvláštní směsicí morbidity a zvrácenosti, která se mi svým způsobem líbila, ale bohužel se k ní budu asi těžko vracet.

První díl ze série Broken Sword je pro mě jedním z vrcholů klasických kreslených adventur. Hra má naprosto perfektní filmovou atmosféru. Nejvíce mi připoměla dobrodružné filmy typu Indiana Jones.

Kouzelná grafika dokonale vykresluje všechny lokace, které jsem při svém putování navštívil. Děj příjemně odsípá a nevyskytuje se žádné místo, které by bylo jen tak na vyplnění času. Dialogy protkané inteligentními vtípky a narážkami jsou doplňovány vlastním komentářem hlavního hrdiny. Ve většině případů, pokud budete dění pečlivě sledovat, nebudete mít problém. Samozřejmě pár perliček a zákysů se vždycky najde, ale to už k adventurám jaksi patří. A není jich zas tak mnoho. Musím přiznat, že nejvíc mě dostalo vylévání vody do kanálku před hospodou v Irsku, strávil jsem tím asi hodinu a až v návodu jsem zjistil, že to nikam nevede.

Další věc, která mě příjemně překvapila, je absence jakýchkoli "zábavných" meziher, které absolutně nesnáším a většinou mi pokazí dojem z celé hry (např. mezihry ve Full Throttle).

Zvukový a hudební doprovod je rozvněž výborný, jen těch zvuků mohlo být víc a hudba mohla hrát častěji. Občas jsem se mylně domníval, že mám vypnuté repráky. Ale není to nic tak nedostačujícího.

Co však v mém případě hru sráží z absolutního hodnocení jsou chyby ve hře. Konkrétně se mi jednou stalo, že jsem neudělal vše tak jak to mělo mít návaznost na sebe a zablokoval se následující krok důležitý pro postup ve hře. A za druhé situace kdy se mi hra na jednom místě zasekla a odmítala pokračovat. Vyřešilo to až stažení savů do další lokace z internetu.

I přes tyto chyby je pro mě první Broken Sword jednou z nejlepších kreslených adventur, jakou jsem kdy měl možnost hrát.

Musím na rovinu říct, že Episode Two je pro mě vrcholem Half-Life 2. Hru je možno rozdělit na dvě části, na slabší prohledávání důlních šachet a strhující akci prokládanou jízdou v autě. Hned na úvod mě potěšilo shrnutí předchozího děje v krátkém videu, přesně jak se na seriál patří. Sice první část v dolech považuji za slabší, avšak jen vůči zbytku hry. Celkově jsou doly dost povedené a zásadně se svojí atmosférou liší od zbytku hry. Občas mi dokonce připoměly Xen ze závěru prvního dílu. Avšak souboj se dvěma Antlion Guard, jako završení důlní akce, měl ten správný náboj, který od Hlaf-Life očekávám. Ovšem to co následovalo po usednutí do vozidla mě absolutně dostalo. Jak jsem neměl jezdící části v Half-Life 2 rád, tak tady jsem si je naplno užil. Zejména souboje s Huntery jsou naprosto strhující. Konečně nepřítel, který mi tolik chyběl v původní hře. Další novinkou, vedle již zmíněných Hunterů je přidání achievementů. Pro někoho naprosto zbytečná věc, pro mě motivace k přejíždění nepřátel a házení věcí po nich. Nedostával jsem se už jen z místa A do místa B tou nejkratší cestou, ale snažil jsem se přejet co nejvíc zombíků. Konečně i ti zombíci tu k něčemu jsou a dokonce je s nimi docela zábava. Jako další musím zmínit Combine Advisors. Nenadálé setkání s nimi na jedné ze zastávek a jejich vliv na vidění okolního světa je dalším prvkem, který umocňuje již tak hutnou atmosféru. A co se týče diskutabilního závěru se Stridery? Mě se líbil. Sice byl trochu hektický, ale takový má závěrečný souboj být.
Ale abych pořád jen nechválil, musím zmínit dvě věci, které mi trochu vadily. Za prvé mi připadlo, že se v dolech příliš opakovala situace, kdy Gordon musel něco udělat a ostatní se k němu připojí až poté. A za druhé se jedná o chybu ve hře, kdy po souboji s Antlion Guards se mi stalo, že se moji přátelé Vortigaunt a Alyx zasekli na místě a mě nezbývalo, než nahrát předešlou pozici a uvolnit jim cestu, tak jak jsem se dozvěděl někde na webu. Ještěže hru notoricky ukládám.
Pokud bude Episode Three kráčet stejnou cestou, bude to jedině dobře.

Tento komentář se bude týkat zejména multiplayeru. Singleplayer je již v komentářích docela probraný a já pouze dodám, že byl ve své době rozhodně strhující a plný atmosféry. Když jsem singleplayer Doom II v nedávné době pustil znovu a znovu jej dohrál, zjistil jsem, že neztratil nic ze své působivosti. Nedá mi to nepochlubit se, ale zkoušel jsem hrát pouze s motorovou pilou a pistolkou a opravdu, jde to tak dohrát do konce.

Co mě však na této hře baví neustále, je multiplayer. Doom II byl pro mě první hrou ve které jsem měl možnost vyzkoušet hraní proti živému protihráči. Zhruba tak před těmi 13 lety byla možnost hrát pouze ve dvou lidech přes sériový kabel (pamatuje to vůbec ještě někdo?), ale i tak jsme si hru neskutečně užívali. Samozřejmě hned od začátku vedl první level, neboli Entryway. Postupně, po objevení síťových karet, se přidávali další hráči a multiplayer byl lepší a lepší. Co na tom, že jsme většinou hráli jen jeden level dokola.

Je tomu asi tak rok, co jsem objevil super věc, která se jmenuje Zdaemon a zjistil jsem, že Doom II pořád funguje a má pořád docela slušný počet hráčů. Samozřejmě, vzhledem k tomu, že se jedná o hru z roku 1994. Nainstaloval jsem Zdaemon, Doom II a vrhnul se do hry. Ó jaké bylo moje překvapení! Po mnoho hodinách strávených u Call of Duty a Quake III: Arena jsem si říkal, že to nebude problém, ale v Doomu jsem si vůbec neškrtl. Takhle rychlou střílečku jsem v multiplayeru ještě nikdy nehrál. Samozřejmě po několika neúspěších se začly objevovat první vlaštovky úspěchu, ale i tak, málokdy se mi stane, že bych přežil déle než 30 vteřin. Naprosto unikátní hratelnost mě strhává i v době Quake Live a Team Fortress 2.

Se síťovou hrou souvisí i jedna z největších předností Dooma a tou jsou různé modifikace. Doom je v tomto směru průkopníkem a dnes je k mání několik tisíc odlišných levelů. Z mého pohledu však vítězí modifikace na stále jednu z nejlepších multiplayer map, legendární Entryway. Trochu mě zase na druhou stranu mrzí, že dnes už je problém si, přes již zmíněného klienta, zahrát původní Entryway bez modifikací. Ale s tím už jsem se smířil.

Na závěr se mi tak nějak chce říct, že nové hry přicházejí a odcházejí, jen Doom II stále zůstává. Ale to už je docela otřepaná fráze...

Episode One se mi docela líbila, a to i přes to, že neobsahovala téměř žádné novinky oproti původní hře. Jediným novým nepřítelem je Zombine, neboli voják Combine přeměněný na zombii s granátem v ruce. Stejně tak zbraňový arzenál je prost veškerých změn. Graficky hra vypadá na první pohled stejně, avšak změna k lepšímu nastala díky použití HDR efektů, které hodně přidávají na atmosféře.
Stejně jako v původním Half-Life 2 mě nejvíce bavila část v Citadele, a to zejména díky rozšířeným možnostem Gravity Gun. Co mě naopak bavilo nejméně, byly podzemní garáže plné otravných zombií.
Téměř celou hru spolupracujete s Alyx a mnohdy je její pomoc nezbytná pro zvládnutí některých úkolů. Spolupráce je zpracována na výbornou. Co však, podle mého názoru, trochu vázne je komunikace mezi Alyx a Gordonem, respektive vtípky na Gordonovu mlčenlivou povahu. Nemohu si pomoci, ale ve většině případů na mě působí poněkud nuceným dojmem.
Celkově ve mě zanechala Episode One dobrý dojem, prostředí města mi, až na výjimky, vyhovovalo a i přes poměrně krátkou herní dobu jsem se dobře bavil. Akce už nebyla tak roztroušená jako v původní hře a hratelnost byla mnohdy intenzivnější.

Na úvod musím podotknout, že jsem Wolfenstein 3D hrál kdysi dávno ještě v době PC 286, nicméně až v červnu 2009 jsem Wolfa proběhl od začátku do konce bez použití cheatů. Toto jen pro upřesnění, že se nebude jednat o nostalgický komentář.
Wolfenstein 3D je opravdu pamětník, ostatně je mu, byť neprávem, přisuzována role zakladatele žánru FPS jako takového. Stejně tak jsem k Wolfovi přistupoval. Nejprve jsem si chvíli zvykal na ovládání v kombinaci klávesnice a myš. Citlivost myši je o dost menší než v současných hrách, ale po prvním levelu jsem to dostal do ruky. Co se týče grafického zpracování, tak se jedná opravdu o průkopníka, ale musím z vlastní zkušenosti říct, že jsem hrál i ošklivější hry. Obzvláště v některých levelech je grafika tak trochu nepřehledná. Co mi na hře vadilo asi nejvíc, je design některých pozdějších levelů, kde jsem se několikrát ztratil a bloudil pořád dokola, než jsem našel klíč, dveře apod. Většina levelů je logicky a přehledně navržených, ale občas se najde nějaký ten chaotický úlet. Absence mapy tedy není, až na výjimky, nikterak skličující. Druhů nepřátel sice není mnoho, ale neurazí a ani nenadchnou. Stejně je to se zbraněmi, většinu času jsem používal samopal a na závěrečné bossy rotační kulomet. Co mě příjemně překvapilo, je velikost zranění závislá na vzdálenosti od nepřítele. Prostě na jeden metr vás jeden výstřel zabije, na delší vzdálenost jen škrábne atd. To jsem u hry z roku 1992 nečekal.
I přes všechny vyjmenované zápory má Wolfenstein 3D pořád své kouzlo a atmosféru, jen musíte být ochotní na chvíli zapomenout, že existují Doom, Half-Life či Crysis.

Magic Carpet jsem začal hrát už někdy před 13ti lety a s krátkými či delšími přestávkami jej hraji do teď. Strhává mě především ta volnost při létání na koberci, jež je naprosto fascinující, a tak odlišná od ostatních her své doby a, nebojím se říct, i od většiny her současných. Byť se může zdát, že neustále stejná náplň jednotlivých levelů brzo omrzí, opak je pravdou.
Kouzlo Magic Carpet totiž spočívá ve skvěle navržených světech, které obsahují různé skryté pasti, kouzla a velké množství nepřátel včetně obrovských draků a dotěrných džinů. Ovšem všechna tato stvoření ustupují do pozadí po setkání s nepřátelskými kouzelníky. V ten okamžik se Magic Carpet mění ze střílečky na taktickou real-time strategii, kdy si musíte dobře naplánovat nejen zabití nepřátelského kouzelníka, ale i zničení jeho zámku. Vynikající je proto možnost ostatní kouzelníky poštvat proti sobě, nebo k nim do zámku přivést draky, kteří udělají špinavou práci za vás. Stejně tak se mi líbí originální kouzla, přece jen, kde můžete jen tak střílet firebally, blesky a meteory nebo vyvolat sopku anebo armádu nemrtvých. A to vše z vlastního pohledu. Proto se mi Magic Carpet líbí, pro tu volnost a velké možnosti taktizování při soubojích s nepřáteli.
Co se týče technické stránky věci, na svou dobu hrála prim fantastická grafika, v těsném závěsu s vynikajícím ozvučením a hudbou.

EDIT 27.7.2010: Tak jsem Magic Carpet konečně, po dlouhých letech, dohrál do konce. Musím ale trochu snížit mé hodnocení, a to zejména kvůli několika technickým chybám. Tyto chyby se ve hře vyskytují sporadicky, ale o to víc naštvou. Zejména když nejde zničit zámek nepřátelského kouzelníka a jeho mana je potřebná pro dohrání levelu. To nezbývá, než začít znova konkrétní level od začátku, což může někdy znamenat i půl až tři čtvrtě hodinky navíc. Další a dost podstatná věc je, že se mi hru nepodařilo v SVGA rozlišení rozjet plynule. Nevím jestli je to špatná optimalizace hry, nebo špatné nastavení DOSBoxu, ale prostě jsem musel mít vypnutou např. oblohu aby se to necukalo. Zkoušel jsem všechna možná nastavení DOSBoxu, ale nikdy se mi hru nepodařilo spustit tak aby byla naprosto plynulá. To bych u hry z roku 1994 v roce 2010 nečekal. Vrchol byl v posledním, 50. levelu, který jsem radši hrál ve VGA rozlišení. Zejména pro tyto důvody snižuji hodnocení ze 100 % na 90 %. Samozřejmě vše, co jsem napsal v původním komentáři nadále platí.

Half-Life 2 bych rozdělil na části, které mě bavili a na ty, které mi do toho moc neseděly a taky mě moc nenadchly. Nejvíc mě zaujaly části, které se odehrávaly ve městě. Spousta akce, souboje s vojáky Combine, boje se Stridery, sestřelování vznášedel, pobíhání v rozbořeném City 17 apod. Stejně tak mě bavila, sice krátká, ale atmosférická, Citadela. O něco méně mě zaujalo město zombií a jeho hororová atmosféra, které mi nějak nesedělo do celkového konceptu hry. Co mě nejvíc vadilo a nudilo byly mise na člunu a na bugině. Přišlo mi to jako zbytečné nastavování herní doby.
Co se týče zbraní, tak jsou docela slušně vyvážené a jednoznačně u mě vede pulsní puška (nebo tak něco). Naopak velkým zklamáním pro mě byl Gravity Gun. Počáteční nadšení vystřídalo rychlé vystřízlivění a následná kocovina sestávající se pouze z přenášení věcí z místa na místo. Toto rozčarování částečně vynahradily mise s házením kotoučů z cirkulárky a závěr v Citadele, ale myslel jsem si, že budu moct aspoň brát zbraně vojákům z rukou apod. Jako hodně originální považuji využívání pomoci brouků v soubojích.
Celkově je pro mě Half-Life 2 vynikající střílečkou s místy dechberoucí atmosférou, avšak celkový dojem mi hodně kazí přejížděcí sekvence a nevyužitý potenciál Gravity Gunu.

Morrowind jsem asi po 2 týdnech nadšení ohodnotil 100 %. Neviděl jsem žádnou chybu
a tak trochu jsem byl zaslepen neuvěřitelnou volností, kterou hra poskytuje. Ve hře
si můžete dělat téměř co chcete, můžete si zvolit a trénovat postavu jak se vám líbí, sbírat a vyrábět magické předměty, používat alchymii apod. Můžete se vykašlat na hlavní příběh a jen tak se toulat, stát se tzv. virtuálním turistou.
Jenže v té absolutní volnosti se můžete začít ztrácet. Přesně to se stalo i mě, to že se nemusím držet hlavního příběhu je sice krásná věc, ale postupem času jsem jaksi zapoměl kam mám jít, co mám udělat a tak. Prostě jsem jen tak prozkoumával okolí, trénoval postavu plnil vedlejší úkoly a zapoměl jsem, co mám udělat, abych se
v příběhu posunul dál. Pomohlo by tomu aspoň nějaké zpřehlednění deníku a v něm zapsaných úkolů.
Dál mi trochu vadí to, že po nějakém čase moje schopnosti rostly rychleji než schopnosti nepřátel. Jednoduše řečeno, jakoukoli daedru zlikviduju asi tak na čtyři seknutí. Chvilku mě to bavilo, ale teď je to spíš nuda. Chtělo by to trošku vyvážit hratelnost. Samozřejmě mohl bych hledat další chyby, ale přesto všechno klady nad zápory převažují.
Po delším čase, který jsem s Morrowindem strávil musím tedy poupravit své hodnocení na 80%. Morrowind je hrou (téměř) neomezených možností, kterou můžete jen tak hrát nebo ji můžete prožít.

EDIT 27.11.2010: Morrowind mě zklamal. Stalo se to tehdy, kdy jsem se v cechu bojovníků dopracoval až na nejvyšší pozici. A co se stalo? Vůbec nic. Nestalo se vůbec nic, nikdo mi nepoděkoval, nebo tak něco. Pak mi přišla nějaká další snaha v postupu v různých klanech naprosto zbytečná. Prostě v Morrowindu pro mě chybí motivace. Jinak má ale vynikající možnosti, jen to tak nějak vychází na prázdno. (Tento příspěvek jsem kdysi dal do diskuze, ale myslím, že se ke komentáři hodí také.)