Dechberoucí grafika a estetika, podmanivá hudba, naprosto zdrcující příběh a pak tam někde vzádu i trocha toho hraní. Druhý Plague Tale je přesně takový, jaký jsem tušil v dobrém i špatném.

Už v jedničce jsem označil gameplay za nejhorší článek hry, tady se nic nemění, dokonce bych řekl, že je občas ještě otravnější. Amicia má k dispozici asi 6 druhů šutrů, do toho hromadu "pastí" proti nepřátelům a u všeho si musíte pamatovat, který šutr patří na jakou past. Samozřejmě po týdenní abstinenci jsem všechny zapomněl, takže jsem kolikrát jak blb běhal okolo nějaké překážky snažíc se vzpomenout, co že mám s tím týpkem v helmě dělat. V kombinaci s toporným ovládáním je lepší se boji spíš vyhýbat nebo si počkat na kuš, kdy se z né moc dobrých stealth mechanik přepnete do ne moc dobrého CoD. Vážně, kdyby to byl walking sim, užil bych si to nejspíš víc. I když potom bych přišel o všechnu tu srandu s nehorázně tupou AI vašich nepřátel.

Co mně ale vyrazilo dech, tak grafika. Requiem je asi jedna z nejhezčích her, co jsem kdy hrál a člověk, co se staral o nasvícení scén, by zasloužil všechny game awards. Ačkoliv se trošku vytratila potemnělá atmosféra z jedničky, která mi dodnes přijde geniální, tak tady se to nahrazuje barevnou paletou a různými detaily. Prostředí je opět uvěřitelné a zase se mi potvrzuje, že nikdo neumí dělat herní světy líp, než evropská studia.

Původně jsem chtěl dát dvojce horší hodnocení, trochu mi někde v 10. kapitole docházela pára, ale příběh to ve velkém zachraňuje. V Plague Tale idylky nevydrží moc dlouho, čekal jsem, že to bude zase těžké a depresivní, ale jako fůha ten konec. Takto opařenej jsem dlouho nebyl. Během hraní tušíte, že duhou a jednorožcem to neskončí, ale mít koule na takový ending, to jsem fakt nečekal. A to už mě dnes málokterý film nebo hra něčím překvapí. Herci (tedy hlavně představitelka Amicie) jedou opravdu na dřeň, některé příběhové scény jsou dost surové, emočne se totálně zařezávají do hráče, jenom jim chybí ten poslední technický stupínek v mimice a animacích, který umí doručit třeba Naughty Dog. Ale i tak klobouk dolů, se zlomkem rozpočtu velkých příběhových tříáček Asobo vytvořilo fakt unikátní hru, kterou si určitě někdy zahraju znovu. A snad to tímto nekončí.

Snad jak na Nový rok, tak po celý rok. Vlastně jsem si ani neuvědomil, že jsem hned první den v roce dal hře devítku. První Ori pro mě bylo seznámení s metroidvánií, zároveň velmi silný audiovizuální zážitek a zároveň kopa frustrace. Will of the Wisps vyšperkoval to dobré a eliminoval to špatné. Smekám před rakouskými vývojáři.

V prvním díle jsem s krví zalitýma očima vyřvával po padesátým pokusu plachtění v únikové pasáži, že tu zku***enou hru už nikdy hrát nebudu, tuplem na STŘEDNÍ obtížnost. Po úspěšným osmdesátým pokusu jsem vyměkl a že si tu dvojku teda dám, ale na lehkou. No a po dvou letech jsem to zase odpálil na střední, páč nejsem máčka, ne? Dopředu jsem si donesl čokoládu na uklidnění, začal jsem hrát, hrál jsem dál a dál a je to nějaká pohoda, říkám si. No a po 13 hodinách jsem tu čokoládu ani neotevřel.

Druhý Ori je totiž o level jednodušší než jednička a zároveň se vyvaroval moru všech plošinovek a to nevyvážené obtížnosti. Na ty nejhorší pasáže totiž hráč dostane set nových abilit, které usnadňují a zrychlují pohyb. Ze zdejší diskuze jsem s hrůzou čekal na písečnýho červa a nakonec ho dal napoprvé. Zbytek hry je potom mnohem logičtěji vyskládán tak, aby hráč moc netápal, zda se na to nebo ono místo jde dostat. Jo a máte regeneraci života, což je u bossfightů cheat sám o sobě. Tím ale neříkám, že je to procházka, ono to nějakej ten cvik s gamepadem a rychlé reakce bude chtít, na klávesnici si ani neumím představit, že bych tu hru hrál.

Poslední novinkou je sbírání zvláštních šutrů a kytek, ze kterých potom vylepšujete jakýsi centrální hub, ze kterého dostanete další šutry, kytky a questy. U Oriho jsem se znovu nadechl, zavřel oči a smířil se, že 100% nedám, protože i když je to celý jednodušší, pořád mám jen jedno zdraví a funkční gamepad, takže jsem se se všemi úkoly a závody netrápil, na konci už jsem stejně byl přeboostěný životy i energií.

Myslím, že jsem dostal přesně to, co jsem chtěl. Krásná stylizovaná grafika, lehce obměněná a stále výborná hudba, milý a silně emotivní příběh a navrch vyčištěné slzné kanálky. Kdo pochybuje, že jsou hry umění, tak Ori je jasný důkaz, že ano.

I taková hra, jako je skvělý God of War, dokáže být velmi rozpačitá. První díl novodobého Kratova dobrodružství to jenom dokazuje. Velmi těžko se mi zvykalo na jeho novou roli taty, který si hledá cestu ke svému synovi. Vrčící hrouda svalů, která se proměňuje na moudrého chlápka ve středním věku, který se přestěhoval na pohádkový sever, je pro mě stejný kacířství jako Doom Slayer, který si sundává helmu a mluví. Ale až tady v Ragnaroku jsem tomu příběhu otce a syna propadnul. Otce a syna, kteří po strastiplné cestě na nejvyšší vrchol teď zjišťují, jestli můžou změnit svůj předepsaný osud.

Bohužel na tuto otázku vám hra hloupě odpoví mnohem dřív, než příběh, který je jinak dobrý. Jsou v něm skvělé a skvěle zahrané postavy. Když jsem poprvé uslyšel Odina, hned jsem věděl, kdo je jeho herec a záhy se z něj stal nejlepší charakter z obou her. A i když cca někde uprostřed začne příběh přešlapovat a konec je takový jakýsi uspěchaný, pořád je to největší tahák Ragnaroku, včetně pár parádních twistů.

A to je tak vše, co se od posledně změnilo. Ragnarok vznikl, jen aby mohla pokračovat story, herně je to jeden obří datadisk k prvnímu dílu. Ano, je zase napumpovanej obsahem k prasknutí, ale tentokrát vývojáři brali za vděk zkratkám. Expíte totožné skilly od začátku, děláte totožné útoky v přeskinovaných brněních proti úplně stejným enemákům, jako v jedničce. Semtam řešíte stejně slabé puzzly a já začal být někde v půlce hry dost zaraženej. Kde jsou nějaké inovace nebo nápady? Jakože největší změna je, že se valkýry vyměnili za berserkery, kteří k tomu zdědili půlku jejich movesetu?

Ragnarok je bez nápadu, toto mě po dohrání napadlo jako první. Kdo čekal, že se po umírněné jedničce začnou dít všechny ty epický věci, na který si hráči zvykli z originální trilogie, tak bude velmi zklamaný, protože tato hra je ještě usedlejší. Události z prvního dílu jako návrat pro čepele, šplhání po obří soše, souboj s Baldurem na drakovi nebo útěk z Helheimu teď vypadají mnohem velkolepěji, než prvně. Prostředí i mechaniky jedou podle mustru toto už tu bylo, takže to předěláme, ale jsme líní to vymyslet líp. Totálně otravnej Muspelheim je toho důkazem. A nejhorší je, že tam pro ty epický věci prostor je, jenom Kratos vždycky stojí někde daleko a na všechno se dívá. Čekal jsem jízdu na megahadovi, při které bych čepelema rozsekával jednoho draka za druhým a ne chození k waypointům, kde se jako deus ex machina vždycky objeví trpaslík a jedním máchnutím vyřeší všechny problémy.

Grafika dává jasně najevo, že je to PS4ková hra, která se lehce vylepšila pro PS5. Jediný štěstí je, že jednička vypadá úžasně. Nicméně ve srovnání třeba i s masivními open worldy jako Tsushima nebo druhý Horizon GoW až tak dobře technicky neobstojí. Ale palec nahoru za superperformance režim na PS5, zatím asi nejpohodlnější hra na ovládání na konzoli, co jsem hrál.

Pojal jsem to trochu negativně, ale nechci tvrdit, že je to špatná hra. Jenom na mě působí o dost líněji, než jednička a jednička je fantastická. Je to God of War 2018, verze 1.5. Výborný souboják s velmi propracovaným systémem buildů, velký příběh, emotivní postavy, krásný prostředí, které máte chuť opravdu prozkoumávat - to vše tu je. Ale u ničeho jsem si znovu neřekl WOW.

Crash Bandicoot je moje srdcovka. Třetí díl byla vůbec moje první hra, kterou jsem dostal a dohrál na tehdy supermoderním PS1. Později jsem se vrátil i k předchozím dílům, předminulý rok jsem dojel remastery, no prostě s tím trdlem mám už něco odskákáno. Proto mám fakt velkou radost, že čtvrtý díl, který velmi chytře ignoruje všechny ty zvratky, co přišly po Naughty Dog, je nejlepší Crash Bandicoot, co doteď vyšel. Ale má to pár velkých ALE.

CB4 kombinuje retro hratelnost předchozích dílů s novými fíčurami a vznikl z toho fakt zábavný koktejl. Nové masky přidávají skvělý rozměr. Vůbec poprvé tedy můžete skočit na nitro bednu, aniž by vás zabila, když si zpomalíte čas. Provětráte zadní trigger na ovladači, když budete zběsile odhmotňovat platformy. A hrátky s gravitací jsou kapitola sama pro sebe, ačkoliv můj mozek prostě velmi špatně pobírá přetočený pohled, ale nepřetočené ovládání :D

Velmi dobře zpracované jsou i levely, které jsou tentokrát chytřeji rozdělené do různých časových období, tudíž to nepůsobí jako změť náhodných míst, ale mají určitou konzistenci a smysl, i v příběhu, který tentokrát hraje trošku větší roli, než v předchozích dílech. A levelů je celkem 38, opravdu nálož a to nemluvím o ztracených videokazetách, které jsou nejenom plošinovkovou výzvou, ale zároveň se příběhově odehrávají ještě před prvním dílem a proto můžete zjistit, že Crashovi trenýrky patří ve skutečnosti Neo Cortexovi nebo že N. Gin nevěděl, že mu z hlavy trčí raketa. Takových jemných doplnění loru je ve hře hodně a je radost je odkrývat.

Crash, i když se tak tváří, nikdy nebyl hrou pro děti a čtvrtý díl dělá z jedničky procházku růžovým sadem. Jako asi každá plošinovka trpí výkyvy obtížností, ale tady jsou fakt extrémní. V každém levelu můžete posbírat 6 krystalů (skrytý, max 3 smrti, počet jablek, všechny bedny) a toto jsou všechno volitelné sebemrskačské disciplíny, které když jednou začnete plnit, chcete je mít hotový všechny a budete zuřit, hodně zuřit. Ale vůbec poprvé je problém vůbec některé levely dokončit a konkrétně Toxic Tunels dostává svému názvu v plné parádě. Poslední 4 levely jsou svojí sadistickou absurdní obtížností pro tlustý cholerický lidi, jako třeba já, zdraví nebezpečný. A to si nemyslím, že bych byl gramla, co neumí hrát hry, nicméně párkrát jsem poníženě hru radši vypnul, jinak bych vyhodil konzoli z okna.

A endgame Crashovi také spíš škodí, než by mu pomáhal. Jak splníte level, můžete si zahrát jeho N.verted verzi, která je sice krásně stylizovaná, ale jinak je to to stejný, jenom zrcadlově obrácený. Opět můžete plnit time trialy, jak dohrajete hru. Jenomže dřív jste dostali prostě rychloběhání na jedno tlačítko, kterým šlo splnit i platinové trofeje. Tentokrát se autoři rozhodli hráče fyzicky i duševně naprosto popravit, protože se Crash boostuje trojitým točením, které ale nejde spamovat, musí se přesně časovat. A někdy jste prostě až moc zahlceni vším, co se v levelu děje a ještě do toho musíte kontrolovat točení. A jakmile se vám podaří po 3 hodinách získat svoji první platinovou trofej, tak na vás hra plivne čas Toys for Bob trofeje, který je o 20 sekund rychlejší, než to vaše tříhodinové lámání ovladače v ruce. A není to zábava, je to hnusný mučení.

Crash Bandicoot 4 je hra napěchovaná obsahem. Hromada levelů, nové masky, nové postavy, originální nápady, krásná stylizace, vtipná story, easter eggy na starší díly. Toto všechno je pecka, kterou stojí za to si projít. Potom je tam ale část contentu velmi diskutabilní hodnoty. Extrémně natahuje herní dobu, ale nic nového nepřidává. A jenom proto, že je to dobrovolná challenge/masochismus, to hru neshazuje v hodnocení. Chci ale víc a doufám, že další díl vznikne. Stačí, když autoři pořeší přepálenou obtížnost a když udělají time trialy opět zábavné, všechno ostatní už je vyšperkované.

Můžu si o Sony myslet, jak je to sebehnusnější megakorporace, ale jedno se jim musí nechat. Moc dobře ví, jak dělat správný fanservice. Nemohl být snad lepší způsob, jak vykopnout novou generaci konzolí s "revolučním" gamepadem do světa. Tam kde Xbox vypadá prostě jenom jako novější krabice s větším výkonem, tak PS5 chce dát hráči najevo, že si koupil něco opravdu nového a Astro mu to zprostředkuje.

K PSku jsem se vrátil opravdu po hodně dlouhé době, skončil jsem kdysi na PS2, ale o Sony titulech člověk čte všude možně a jejich tituly a postavy jsou hodně známé. Proto si v Astru každý najde někoho, kdo mu roztomilým způsobem připomene hezké zážitky, ať relativně nedávné nebo už hodně fousaté. Hra je rozdělená na čtyři světy se čtyřmi levely a každý je napěchovaný různými easter eggy. Takto jsem náhodou bouchnul do krabice a vyskočil na mě Astro Solid Snake nebo jsem zabloudil na pláži a všiml si Astro Crashe Bandicoota, jak cvičí ikonické točení.

Nenechme se oklamat, samotný gameplay není nic, co bychom na konzolích neviděli už tisíckrát. Je to velmi jednoduchá plošinovka, která slouží víc jako tech demo než jako hra. Ale přitom je to zábava. Je zábava jenom přecházet mezi různými povrchy nebo stát v dešti. Je zábava foukat jak blbeček na gamepad, je zábava cítit každé zrnko písku v rukách, střílet balónkometem a cítit zpětnou vazbu v triggeru, sakra má to i zábavné závěrečné titulky. Přesně o tom celá hra je, ukázat, co všechno DualSense může být. K tomu ale sbíráte collectibly, které nostalgicky připomínají celou éru PlayStationů v podobě samotných konzolí a jejich příslušenství, které se hráči ukládají do interaktivní galerie.

Astra si asi zahraje každý, kdo si koupí PS5, ale kdyby náhodou někdo měl i tak tendence ho přeskočit, nedělejte to. Je to krystalická zábava zkondenzovaná asi do 4 hodin. Je to nostalgický výlet do minulosti a zároveň ukázka budoucnosti.

Tak toto byl velmi drsný Dětský svět. Je to takové lowcostové Last of Us pro všechny. V čele je tu velmi silný příběh o vztahu dvou sourozenců, kteří k sobě musí najít cestu v depresivní a zároveň impozantní středověké Francii, která tím nejlepší způsobem ohýbá historii.

Jestli něco evropská studia umí opravdu výtečně, tak vytvořit bezkonkurenční virtuální prostředí, ze kterého sami pochází. Už dlouho jsem nezažil, že bych s otevřenou pusou procházel středověké město, katedrály, venkovské usedlosti nebo lesy. Všechno je skvěle nasvícené, od pohledu realistické, zahalené do ponuré atmosféry pomalu přicházející katastrofy a beznaděje. Opravdu poslední místo, kam byste vyhnali dospívající holku a pětiletého kluka. Nejsilnější místo bych vypíchnul opuštěné bojiště plné mrtvol zahalené v mlze. Takto mrazivé pocity jsem u hry dlouho nezažil a o to víc jsou umocněné výborným soundtrackem. Jenom zamrzí nepřesvědčivý dabing. Hrál jsem to s anglickým, protože francouzština mi vytahuje už tak velký uši, ale pokud to někdy budu hrát znovu, tak v originále.

Samotný gameplay je bohužel nejslabším článkem. Za léta, co zkouším různé stealth hry nebo alespoň pasáže, jsem definitivně dospěl k závěru, že to jednoduše nejde vyřešit tak, aby celá hra nepůsobila hloupě. Procházení pár centimetrů od enemáka s hlasitým cupitáním je tu na běžném pořádku, stejně jako vyhýbání se za pochodu jejich slepým úhlům, které tu opravdu hrají hodně v jejich neprospěch. Co mi víc vadilo, tak že když jsem prakem zastřelil jednoho týpka přímo před očima druhýho, tak asi 30 sekund byl v pozoru a mumlal něco, jako že mě najde a zabije, načež ho to přestalo bavit, tak se postavil do původní polohy s tím, že "na to nemá čas". Jako wtf?

Nejhorší ale považuju situace, kdy jste i přes to nuzné množství herních mechanik donuceni dělat něco, co nechcete jenom proto, že vám to hra nedovolí. Je to opravdu striktně lineární zážitek a já jako hráč jsem neměl téměř žádnou možnost řešit náhlé situace jinak. Prostě když držím louči, tak ji nemůžu na pár sekund podat jednomu ze dvou kluků, kteří jdou se mnou, abych nemusel nahnat krysy na jakýhosi chudáka. Nebo, že i když jsem v podstatě celou hru obklopený věcma, co hoří, tak si je prostě zapálit nemůžu, protože ve Francii hoří pouze klacíky poskládané na úhledné hromádce. Nebo si nemůžu vzít lucernu od mrtvého strážného. Anebo proboha nemůžu zachránit Rodrika, který tlačí obří vozík, páč se spawnuje nekonečné množství lučištníků. Tuto scénu jsem opakoval asi 20x, protože jsem nepochopil, že jednoduše nemám volbu. A vůbec jsem nebyl smutnej, ale neskutečně nasranej na tak tupý vyústění.

Ale toto jsou tentokrát drobnosti. Příběh a gameplay je tak akorát rozkouskovaný, aby nezačal nudit. Hra krásně plyne, dobře a jednoduše se ovládá, nemusí se u toho moc přemýšlet a stačí se nechat unášet tou atmosférou, těch pár frustrujících pasáží se už nějak přetrpí samo. Plague Tale předčil očekávání, zvlášť po dvou velkých drahých AAA hrách, které jsou přinejlepším meh, je toto skvělý zážitek. Hra nemusí mít 60 hodin a být vyplněná vatou, abych si ji dosyta užil.

Mainstreamové SW produkty u mě začínají mít velký problém. Recykluje se pořád dokola ta stejná story, jenom na jiných planetách a s jinými lidmi. Ale tentokrát se ta story bohužel neobalila ani zajímavou omáčkou. Fallen Order je jakýsi divný mix soulsovek, Tomb Raidera a Crashe Bandicoota (jo, skákání po masožravých kytkách), přičemž ani jedno nedělá dobře a do toho mácháte lightsabrem, jehož ultimátní badass síla je tu v rámci gameplaye potlačena na úroveň baseballky. Většina puzzlů a questů by šla během pár sekund vyřešit tím, že někde proříznete mříž nebo dveře, někomu useknete ruku apod., ale nic z toho se tu neděje, protože pak byste nemuseli jak opičák 4 hodiny obíhat nalajnované koridory, přeskakovat do nekonečna se opakující platformy a neprobíjeli se hordami otravných stormtrooperů nebo hmyzáků.

Na této hře je tolik věcí, co mi vadí. Neohrabaný combat, kde používání všeho hrozně trvá, kde funguje jenom souboj 1v1, jinak je to chaotický gangbang s nepoužitelnou Sílou. Zglitchovaný platforming, kde kolikrát stačí zmačknout nějaké tlačítko o mikrosekundu dřív, abyste spadli někam do neznáma, whatthefuck skluzavky, kde se zasekáváte o stěny a přepadáváte přes hranu, páč divný ovládání. Naprosto nelogicky rozmístěné odhalování abilit nebo upgradů. Proč když se hlavní postava živila celou dobu jako mechanik na skládce, tak si neopraví lightsabre rovnou, ale musí se proskákat na úplný vrchol jakýhosi stromu života na Kashyyyyyyyyku a tam na obří větvi najde stůl s druhou polovinou? Proč je nejsympatičtější postava ve hře velkej pták? Proč je moje postava tak nesympatická? Proč jsou všechny ostatní postavy tak nesympatický? Proč mě chce čarodějnice několik hodin zabít a potom mi lusknutím prstu pomůže a potom je dalším lusknutím prstu ukecaná kámoška, co si objednává rare steak a vtipkuje o obětování jedné ze čtyř ruk mýho pilota? Proč si nemůžu odemknout abilitu na odkrytí mapy, aby moje sběratelské OCD netrpělo? Proč proboha ve hře, kde je tuna collectiblů a lze se kdykoliv vracet na navštívený místa, neexistuje fast travel? Proč to není Star Wars Jedi Knight: Jedi Academy? :'(

No i přes to všechno mě SWFO nějakým způsobem bavil. Asi je to prostě tou třetí perspektivou a podobností s mým oblíbeným Tomb Raiderem. A určitě se ve hře najde pár super momentů. Obecně audiovizuálně je to moc pěkné a filmové cutscény jsou špičkové, zvlášť na Unreal engine. Někdy se zase zadaří zřetězit několik comb tak, že vymlátíte třeba 6 enemáků zaráz. Některé bossfighty jsou zábava. Ta hra tak akorát dávkuje tempo, že nezačne nudit. No a někdy se jen tak dívám ve tmě na světelnej meč a postesku si, že Star Wars je jednoduchá pohádka, co potřebuje jednoduchý gameplay, a nemusí vymýšlet nesmysly s metroidvánií. Jedi Knight a KotOR nejspíš navždy zůstanou nepřekonány.

Ke GoW jsem se dostal až ve čtvrtém dílu s Gamepassem. A čtverka byla super střílečka. Pětka o něco horší, ale furt jsme si to s kámošem užili. No nedalo nám to a pustili jsme se i do remaku té legendární hry, která nastavila design krutopřísných chlápků se 150 kg svaly i do dalších rádoby hustých akčních her.

Hustější než Marcus a Dom už umí být asi jen Doom Slayer, kterej je holt na ty hordy hnusáků sám. Tady se v přesné sekvenci město, noční město, důl, město a vlak snažíte opět zachránit svět. V nekonečných stejných koridorech a assetech, kde se jenom mění kulisa střílíte nekonečným množstvím nábojů nekonečné hordy gumových nepřátel a někde na pozadí se zase nakousává příběh, který je sice hrozně zajímavý, ale musíte si ho přečíst na internetech. Celá hra je o tom, že mám nějakýho hnusáka-bosse jehož jediná motivace je zavraždit všechny lidi, kterýho celou hru naháníte, abyste ho.. chvilka napětí.. ano, zastřelili a vyřešili světovou krizi. A všechny ty drsný řeči se berou hrozně vážně, což je asi největší zklamání. I ten Doom má větší nadhled.

Hru trošku ozvláštní momenty v podobě přebíhání k hořícím barelům v nočním městě, bránění se u benzinky, strašlivá jízda v autě nebo třeba vtipná klasická pasáž "nekonečného" vlaku, který dojede na konec cesty přesně ve chvíli, kdy splníte, co máte splnit :D

Co je fakt dobrý, tak grafika. Docela jsem byl překvapený, jak podobně ta hra vypadá se 4. a 5. dílem, péče ta hra dostala hodně. O to víc zamrzí, že už se nikdo nepustil i do dalších dvou pokračování, aby si to člověk aspoň mohl projet komplet na PC. Každopádně hra trpí na masivní framedropy ze 144 fps na 30, zglitchované mrtvoly nepřátel, semtam se propadnete pod texturu a AI střílející na enemáky přes stěnu už je taková klasika

Věřím, že ve své době byla původní hra pecka, ale popravdě tento remake mi přijde dost zbytečný. Především Gears of War 4 je zábavnější, hravější a variabilnější TPSka a když si tyto hry zahrajete hned po sobě, tak uvidíte, že i obyčejné střílečky se pořád posouvají a mají co nabídnout.

Nějakou dobou už existovala holy trinity v podobě Half-Life 2, Doom 3 a Far Cry, zároveň ve stejném roce vyšel Crysis. No a pak tu máme Kanea, který se spolu s Ondřejem Hejmou snaží zaujmout hráče v titulu, který hodně zaspal dobu.

K&L kombinuje to nejhorší ze staré generace her s naprosto neodladěnými mechanismy, které se ve hrách staly standardem až později. Zastaralá grafika, super tupá AI a díky bohu hodně krátký playthrough asi definuje celou hru. Dva nechutní nesympatičtí antihrdinové se potkávají, aby vás provedli wtf příběhem, který by v televizi nestačil ani na jeden 20 minutový díl seriálu. Všechno se ve hře stane tak rychle, že nemáte vůbec čas přemýšlet nad tím, jestli něco z té story dává smysl nebo jestli vás to vůbec zajímá. Oba konce depresivní a neuspokojivý.

Fajn je, že se během těch 4 hodin udá asi 16 kapitol příběhu v několika prostředích a některé konkrétní situace i dnes působí dobře, např. obrana ve fastfoodu, naháněčka v japonských ulicích nebo noční klub. Proti tomu se ale postaví útěk v dodávce, bitva na nějakém jihoamerickém náměstí nebo celá poslední pasáž v džungli. Jedno velký špatný. Nepřátelé se svorně staví do řady a běží přímo proti vaší hlavni, nemůžete si sami přebít, takže se velmi často stává, že se s krytu postavíte, abyste někoho dorazili, ale zrovna nemůžete, protože se hra rozhodla vám přebít. Automatické schovávání za překážky funguje tak jeden pokus z deseti, semtam se nepřátelé střílí navzájem, když si vběhnou do cesty. Samozřejmě se ve hře objeví všechny povinné střílečkové disciplíny, takže OP sniperování na dálku, nefunkční stealth, kolejnicové pasáže v jeepu s neomezenou municí do kulometů, OP boss ve vrtulníku atd.

Kane and Hejma je v dnešní době irelevantní hra, kterou bych určitě nehrál nebýt výzvy. Věděl jsem, že s touhle kategorií budu mít problém a nechtěl jsem v ní ztrácet moc času. To se mi zadařilo a teď move on :)

Tak jsem si na fungl novým ovladači chtěl vyzkoušet nějakou plošinovku a pevně jsem doufal, že to přežije bez úhony. Naštěstí vše dobře dopadlo, ale nějaké tendence s tím gamepadem vzít i televizi byly.

Předně musím říct, že Ori je odzbrojující svým krásným vizuálem a snad ještě lepší hudbou. Tak dobrou, že jsem si i pár skladeb uložil na Spotify, což dělám zřídkakdy u instrumentálek. Zároveň mě překvapilo, jak Ori umí cloumat emocemi. Zvlášť ve hře, kde vám mumlání překládají titulky a je v ní všehovšudy 6 cutscén. Nám, kteří jsme probuleli třeba Hačika, tato story nenechá spojivky zcela suché.

Nicméně oči se mi nezalívali jenom vodou, ale i krví. Ve hře je několik absurdně těžkých pasáží, u kterých přestanete vnímat, jak hra hezky vypadá a hudba hezky hraje. Vnímáte, jak se vám při padesátým pokusu proskákat soustavou asi čtyř teleportů potí ruce a ve chvíli, kdy už zase netrefíte mikrometrové místo mezi trním, začnete na tu blbou bílou krysu řvát, proč je takovej debil a neumí se tam trefit. Takže s touto hrou mám takový zvláštní love & hate vztah, ale po těchto frustrujících místech vás hra rychle uklidní nějakou pěknou scénkou a vše je na pár hodin odpuštěno.

V podstatě nevyvážená obtížnost je největší kámen úrazu celé hry, všechno ostatní šlape dobře. Hra by sice mohla být víc vstřícnější v upozorňování, že na konkrétní místa se ještě nejde dostat, protože nemáte potřebný skill, ale to k metroidvanii asi patří. Schopnosti se otevírají pomalu a pokud důkladně neprozkoumáte všechny zákoutí, stane se vám, že budete upgradovat ability, které za celou hru ani nezískáte. Jako třeba já a čekání na dash, který se nedostavil :D. Naštěstí všechny lokace jsou navrženy tak, že i se základní výbavou, kterou přirozeně posbíráte po cestě, jdou zvládnout. A třeba poslední lokace je paradoxně nejjednodušší i se svou únikovou sekvencí.

Takže i když jsem u dalšího padesátýho pokusu zdolat plachtěním ledové ruiny vzteky řval, že toto dohraju a už to nechci nikdy vidět, nakonec se k dalšímu dílu vrátím rád. Jenom si dvakrát rozmyslím, jestli pro své zdraví nezačít rovnou na jednoduchou obtížnost.

Výhodou hraní na telefonu je, že si ho můžete vzít kam chcete. Proto jsem původně chtěl EtD rozložit na záchodové dýchánky. Než jsem zjistil, že s rychlostí, jakou postupuju bych si musel kolem Vánoc začít podávat projímadlo. Takže místo abych jako člověk hrál normální hry na normálním PC, jsem shrbenej na gauči mastil displej a zkracoval životnost baterky mýho Samsungu.

Naštěstí tato hra není úplně typický F2P Android titul. Neomezuje vás energie a reklam je tu poskrovnu. A především, navzdory očekávání, je to docela zábava. I v tom nekonečném Google play trashy se semtam dají najít dobré a jednoduché hry, u kterých si nezlomíte prsty nebo nerozmáčknete displej.

Nenechte se zmást, ta hra je hroznej grind. Vlastně všechno co tu děláte je, že v jednotlivých, vizuálně stejných úrovních, dojíždíte pro peníze, za které upgradujete auto, které upgradujete jen proto, abyste si koupili další auto, který budete moct zase upgradovat hezky od začátku. A na konci.. je cutscéna! Zábavné je to především proto, že si hledáte optimální cestu a naklápíte auta na konkrétních místech tak, aby se nikde zbytečně nezaseknuli. Ve hře perfektně funguje jednoduchá fyzika, kde rozbíjíte bedny a různé trámy, rozřezáváte a střílíte za jízdy zombíky a semtam proletíte vybuchujícím barelem a když se všechno toto spojí, vzniká vám na trati slušnej bordel končetin a třísek. Přemýšlet, nad tím, co je lepší upgradovat nemá moc smysl, protože většinou potřebujete upgradovat úplně všechno na max.

Takže asi tak, mobilní pařmen ze mě nikdy nebude. Ve světě, kdy telefon na jedno nabití horko těžko překoná jeden den a i jednoduchá 2D hra vysává baterku raketovou rychlostí, je pro mě mžourání na upatlanej displej celkem nesmysl.

Control jsem měl v hledáčku už dlouho před vydáním. Hry od Remedy si vždycky rád zahraju, jenom po každé zapomenu, že už to není tak krystalický zážitek, jako Max Payne 2: The Fall of Max Payne. Má zajímavý svět, mysteriozní story, zábavné minihry a poprvé od druhýho Maxe fakt nadupanou akci. Ale něco tomu zase chybí.. A něco zase až moc přebývá.

Během hraní je hráč v pasti tupých designových rozhodnutí, které úplně zbytečně kazí tempo hry a otravují. Už po pár minutách hraní se začnete motat v labyrintu Starýho baráku a budete nadávat na pitomou zbytečnou mapu, ze které jsem i po 25 hodinách byl zmatenej. Nepochopíte, proč nemůžete přehazovat pomocí nějakýho wheelu nebo numerických kláves všechny zbraně, ale vyberete si pouze dvě, i když jde akce kdykoliv během hry pauznout a zbraně přehazovat v menu. Levely nepřátelských hnusáků jsou ve hře jen proto, aby vaše upgradování zbraní a abilit nemělo vůbec žádný smysl, na začátku hry jste víceméně stejně silní jako na konci. No a nakonec remeďáckej fetiš v podobě ohavnýho množství collectiblů, který si tipnu, že 90% hráčů nikdy nepřečte.

Já posbíral přesně 356. Dopisy, nahrávky, prezentace, záznamy a bůhví co dalšího. Otevřel jsem asi 5. Ze začátku jsem měl tendence si je číst, ale když jsem zjistil, že collectible je za každým rohem, na každým stole, poházený všude možně po zemi, přilepený na stropech, objevující se už na vylootovaných místech a zároveň 4/5 jsou o ničem, tak toto vážně ne. Remedy by se měly naučit vyprávět příběh a zaujmout hráče trošku jinak. Po dohrání mám pocit, že mi hromada věcí unikla. Nudné monotónní statické rozhovory mezi postavami to taky moc nezachraňují. Sam Lake rád cpe do her hrané filmečky v promítačkách a oldschool televizích, ale pořádnou cutscénu, která by hráče víc natáhla do děje mu nikdo nevyrobí.

Kde se Remedy vrátilo ve velkým stylu, tak to je akce. Samotná 6 v 1 lego pistol není nic převratnýho, ale ve chvíli, kdy si vymaxujete telekinezi a levitaci, tak je to čistá zábava. Takto zničitelné a interaktivní prostředí jsem ve hře ještě neviděl. Po enemácích můžete telekinezí metat doslova všechno, co je vám po ruce. A když není nic po ruce, tak si prostě vytrhnete kus stěny nebo podlahy. Telekineze je mimochodem děsně OP a díky ní není téměř potřeba střílet. A i tak to byla zábava celých 25 hodin. Jenom škoda, že bossové jsou většinou dost bez nápadu, od běžných nepřátel se liší jenom větším health barem.

Mezi sbíráním, střílením, zbytečným upgradováním a nekonečným fast travelováním na hráče čeká docela dost adventurních mini her a musím říct, že jsem si je kolikrát užíval ještě víc jak samotnou akci. Průchod bludištěm za metalového doprovodu, jízda na drezínách pro změnu ve stylu 80' popu, nahánění gumové kačeny, zrcadlově obrácená hádanka, flusač hodin a mnoho dalších. Jsou super rozptýlením, jenom škoda, že si je nemůžu projít znovu.

Technicky hra vypadá skvěle, RT efekty se lesknou jak psí kule v každé místnosti, ale nároky jsou dost krvavý. Nicméně i rok po vydání v komplet edici mi hra několikrát spadla a několikrát freeznula takovým způsobem, že jsem musel natvrdo restartovat PC. A když se mi to stalo u posledního bosse, skoro letěla klávesnice.

ad. DLC, Foundation je dost zábavný a zároveň dost jiný jako základní hra s pořádnou porcí zajímavých hlavních i vedlejších misí. AWE mě nebavilo, protože obecně nemám Alana Waka rád, a stejně jako jeho hra se tváří strašidelně, ale strašidelný není. Plus vedlejší mise jsou otrava. Pro fandy to asi smysl mít bude.. pokud si přečtou dalších 100 collectiblů.

Control mohla být o stupeň lepší hra, kdyby nebyla tak rozředěná nutností vracet se na stejný místa, číst collectibly a několikrát opakovat boje už v navštívených místech. Vlastně na to, jak je ta hra dlouhá, se tam toho až tolik neděje. Být víc lineární, ubrat na rádoby RPG "vylepšování", vymazat collectibly a přidat cutscény, byla by to pecka. Takto se opět zařadí jenom mezi předchozí remeďárny, který měly zajímavý nápad, ale autoři ho utopili ve vlastních přešlapech.

Když jsem jako dítě hrával na PS1 Metal Gear Solid, už tehdy jsem vnímal jméno Hideo Kojima. Jenom si nemůžu vzpomenout, jestli byl oslavovaný v časácích nebo čistě pro to, že jeho jméno se ve hrách objevuje až nezdravě často. Nelze mu upřít jistou míru sebeukájení, protože "Death Stranding" se v úvodu zobrazí myslím 2x a titulků na začátku a konci má hra víc, než rozšířená verze Návratu Krále, přičemž Hideo Kojima se na obrazovce objeví tak 20x. Přehání to? Ano. Je to dobrý produkt? Ano.

Záměrně nepíšu hra, protože to není tak jednoduché. Úvodní 2 hodiny rozhodně koukáte víc na film, než hrajete hru. V naprosto fantasticky vypadajících cutscénách se nám na začátku představí Daryl Dix.. vlastně Sam Porter Bridges Strand whatever s ksichtem Normana Reeduse. Ze začátku jsem z něj měl strach, protože herecké výkony v jeho podání znamenají blbě čumět, vrčet jak pes a mít mastný vlasy, nicméně v DS řekne pravděpodobně víc slov, než ve všech sériích Walking Dead dohromady. Musím říct, že si mě na konec získal, ač jeden z posledních dvou proslovů ve hře je totálně mimo jeho charakter. Ještě větší star-power se k nám dostává prvně jenom z flashbacků, ale později i z "pekla", Mads Mikkelsen alias Cliff je skvělá postava, stejně jako Del Torův Deadman, krásná Fragile a mnoho dalších nezapomenutelných charakterů v příběhu.

V příběhu, který ze začátku nedává absolutně smysl. Postavy s divnými jmény mluví o divných věcech, pořád se skloňuje Břeh, Příliv, VV, PP, EE, chirální síť, make us whole, uzlová města, časodéšť a když nějaká postava poprvé řekne to slovo, který většinu jiných příběhů pošle do absolutního mind-fucku, tedy "multiverse", oči se mi protočili tak o 360°. A tady teda klobouk dolů před Kojimou, protože to ukočíroval a ve výsledku celý příběh zapadne, neskončí blbým cliffhangerem a ani jsem nemusel po dohrání googlit "DS story explained", prostě to na konci dává světe div se smysl. Ač jsem tedy čekal, že to bude trošku víc cool a o něčem jiným, ale jsem spokojený.

Záměrně jsem si nechal na konec jednu postavu. Teroristu, evidentního záporáka. V poslední době si Troye Bakera všímám víc a víc, ale v DS mě fakt dostal. Higgs je jedna z nejvíc cool postav, kterou jsem ve hrách viděl, takovej Darth Vader 21. století. Ač jede podle typickýho záporáckýho patternu a aji podle něj tak skončí, něco mi na něm přijde výjimečné. Kdybych snad někdy chtěl být cosplayer, rozhodně musím vypadat jako Higgs! Bohužel i u něj musí logika ustupovat hratelnosti, takže ve chvíli, kdy má konečně možnost udělat to, o čem mluví celou hru, tak se rozhodne s vámi bojovat pomocí obřího bubáka. Prohraje. Následně se přesunete na jiný místo, kde se rozhodne vás zastřelit vykouzleným automatem. Párkrát dostane po držce, tak uzná, že automat vlastně nepotřebuje, že mu stačí pěsti za stálého teleportování. Ani to na vás nestačí, tak se rozhodne, že zahodí všechny výhody, které proti hráči má a půjde se Samem na férovku do ropového ringu, kde ve stylu Matrix Revolutions prostě dostane znovu několikrát po držce, než padne. Smutný konec tak skvěle navržené postavy.

Mezi cutscénami se taky hraje. A nutno říct, že DS je v mých očích rozhodně lepší film, než hra. Ono to šmatlání vlastně není špatný, ale monstrózní míra backtrackingu tu hru až moc natahuje. A ve výsledku to není ani těžký a ani napínavý. Jasný, ze začátku jsem z VV byl podělaný až za ušima, moc jsem nevěděl, co od nich čekat, stejně jako mezci, u kterých je nejstrašidelnější to jejich spotnutí u stožárů a následně hudba, jak kdyby se dělo něco zásadního, ale časem a samozřejmě i s lepší výbavou se z obavy stane jen a pouze ne úplně krátká zdržovačka. Mezkům se dá ještě dobře vyhnout, ale když vás chytnou VV, čeká vás dlouhý a otravný souboj s divnýma chobotnicema, psama, co mají místo hlavy prdel a lítajícíma velrybama.

Další japanovitost, co na hráče čeká je nekonečný potvrzování a nesmyslný proklikávání všeho a všude. Tak jak relativně pohodlně se hra hraje přímo v terénu, tak z recyklování materiálů, skládání nákladu na záda nebo konejšení mimina jsem tekl. Chceš přeskládat náklad? Stiskni Tab, přesuň se doleva, klikni na "náklad", stiskni "F", stiskni "Potvrdit"!!!!!!!! a potom spamuj Escape. Chceš uklidnit mimino? Stiskni "G", potom "2", potom "F" a potom spamuj "W" a potom zase Escape. Přitom toto všechno se mohlo nakódit na jedno tlačítko a ušetřilo by to ve výsledku hodně minut v celkovém čase.

Stavění vylepšováků ve světě je taky velmi zábavné a funkční, nicméně ten online propojovací režim považuju za fake, jakkoliv se mi ta myšlenka s propojováním a pozitivním odměňováním jiných líbí. Na mapě hráči rostou mosty nebo žebříky, které mají statisíce lajků. Ale když postavím lanovou dráhu přes celé pohoří a propojím dost důležitý kus mapy, nemám ani jeden. Postavím dálnici, není u ní ani moje jméno. A jen popojedu, vidím tam ceduli s dalšími statisíci lajky, jak kdyby tam ta dálnice stála už nějakou dobu. No jednoduše to nechápu a díky tomu nepochopení jsem se rozhodně necítil nějak zvlášť propojený s jinými lidmi, to mi větší radost dělali skupinky NPC pošťáků.

Technicky je ta hra vymakaná, sice přímo open world působí kvůli settingu hodně sterilně, cutscény v enginu hry jsou fantastický. A witchcraft jménem DLSS 2.0 musí zákonitě potěšit všechny RTXáře, protože jsem hru hrál ve 4K rozlišení na plný pecky na 60-90 FPS. Do toho Kojima vybral fakt skvěle padnoucí hudbu, některý kousky už mi visí na Spotify, takže audiovizuálně za mě velký dobrý.

O Death Stranding by se dalo psát ještě hodně, ale už to nebudu natahovat. Je to skvělá multimediální událost, které vévodí výborní herci, kteří své postavy vzali vážně a sci-fi příběh, co dává smysl od člověka, který evidentně tvorbě her rozumí. Existují lepší open worldy a zábavnější gameplaye, ale ani tady DS nezklamal a dokázal mě celých dlouhých 41 hodin udržet u monitoru. Ačkoliv si nemyslím, že Kojima stvořil něco nevídaného, rozhodně mu nasypu pár lajků.

Gears Tactics se do mých herních análů zapíše jako hra, která mi na nějaký čas znechutila hraní. Nemohl jsem nějakou dobu tu židli a klávesnici ani vidět. Ale konečně je to za mnou. Konečně si to odfajfknu a můžu se posunout zase k něčemu jinýmu.

GT ve své podstatě je vlastně dobrá hra, ale platí zde moje oblíbené pravidlo, že méně je někdy více. Takové herní vaty člověk jen tak nenajde. Hra je rozdělena na 3 akty po 6-8 misích. Už to je hodně, když si vezmu, že se střídají asi jen čtyři druhy encounterů. Ale do toho autoři naskládali naprosto ohavné množství side misí, které jsou úplně stejné jak ty hlavní, jenom mezi nimi nejsou příběhové cutscény. Místo aby autoři vymysleli progresivnější levelovací a skillovací systém, nutí mě hrát furt dokola to stejné, abych dostal lepší.. lepší co? Ani nevím.

Z misí padá hrozná hromada vylepšováků a postavy mají na čtyři směry rozvětvené skill stromy, ale rozdíly ve výbavě nebo upgradované schopnosti těžko zaznamenáte, když se často jedná jen o jednotky % něčeho, co si stejně nikdy nezapamatujete, protože autoři nutí hráče nesmyslně často měnit složení týmu banováním konkrétních hrdinů. Přitom by bohatě stačilo nechat hráče vybrat, jestli chce side mise vůbec hrát a dostávat další gear a neomezovat mu možnosti při skládání týmu.

Co se samotného gameplaye týče, tady mě hra bavila. Nic v podobných hrách neudělá větší radost, než když během jednoho tahu nařetězíte skilly všech postav tak, že vybijete všech třeba 10 nepřátel. Variabilita je mimochodem docela slušná a každý vyžaduje trošku jiný přístup, ale jejich schopnosti jsou hezky vyrovnané a během kampaně žádný extra zádrhel nepředstavují. To se každopádně nedá říct o bossech.

Boss fighty jsou kapitola sama pro sebe. Jsou proti zbytku hry abnormálně těžké, jsou strašně dlouhé, nepřehledné a nudné. Především poslední boss je opravdu frustrující zážitek, kde se nedá pořádně taktizovat, ale jede se spíš na náhodu (tady se ty nafarmené upgradované jednotky procent criticalů nakonec hodí). Pokud vám jednoduše nepadne hodně kritických zásahů za sebou, naprosto vás přebije nekonečná horda obyč enemáků. Ten pocit, když jsem s posledním živým týpkem s jedním akčním bodem zabil bosse s 20% crit šancí, mě bude ještě dlouho strašit. Čistýho času mi asi na pět herních seancí boss vyšel na krásný 3-4 hodiny. Opravdu skvělá práce..

Graficky je to docela lahoda, hlavně v cutscénách. Semtam na sebe upozorní Unreal engine doskakujícími texturami, ale jinak klobouk dolů, že i tahová strategie může vypadat jako jakákoliv jiná AAA akční hra. Zvlášť bych chtěl ještě vypíchnout super dabing (hlavně Sid si mě získal hned na začátku).

Chvíli potom, co jsem si konečně koupil kompletní edici XCOM 2 jsem rozehrál toto a myslím, že ji můžu nechat ještě nějakou dobu u ledu, protože se musím vzpamatovat u něčeho real time a především krátkého. Přitom by stačilo jen trošku poladit herní mechaniky a byla by to vlastně super hra.

Jedno se musí Bugbearům nechat. Se zlomkem rozpočtu, který dostane např. Forza, dokážou stvořit bezkonkurenční zábavné arkádové závody. Dokázal ale Bugbear navázat na špičkové původní FlatOuty? No.. tak trochu.

Wreckfest trápí to, co trápilo první Flatout a to co trápí i Forzu Horizon. Ty hry jsou výborné ve chvíli, kdy sedíte s virtuálním řidičem za volantem a jezdíte, ale zbytek herních mechanik - progress systém, způsob postupu v kariéře, UIčko - hráče jenom frustrují.

Pokud mi ve Forze vadí, že máte od začátku odemčené všechno a všechny závody můžete jezdit se všemi auty, Wreckfest na to jde z opačné strany. Auta jsou rozdělena do kategorií A, B, C a D. Zároveň jsou rozděleny na 3 národnosti a asi 6 druhů karosérií. To vytváří opravdu hodně možných kombinací a semtam se prostě stane, že musíte koupit auto, které sice vůbec nechcete, ale budete ho potřebovat jen na jeden závod. Již vlastněná auta nejdou prodávat a přísun peněz zejména na začátku hry je tak špatný, že kolikrát musíte odjet pár závodů několikrát, abyste si mohli to auto vůbec dovolit. Za každý závod dostáváte počet bodů, který se odvíjí podle konečného umístění a do toho můžete plnit dobrovolné úkoly, za které dostáváte extra XP a peníze. Pokud chcete plnit hru na 100%, stanete se oběťmi autorské lenosti nebo nedomyšlenosti.

Úkoly během závodů jdou často proti sobě. Dojeď první a zároveň znič jedno auto - máš na to 3 kola. Zajeď nejlepší čas a přetoč tři auta - máš na to 6 kol. Do toho budete bojovat s faktem, že boční úkoly zůstávají po dojetí závodů splněné, ale získané body pro další postup v kampani se vždy resetují, pokud chcete závod odjet znovu. A jelikož ne vždy je možné dojet první a zároveň splnit boční úkol, často se mi stávalo, že jsem musel odehrát závod několikrát. A toto je problém, pokud se dostanete do turnaje o 8 závodech po 12 kolech, pak se nemůžu divit, že mi kampaň na 100% trvala 31 hodin.

Toto všechno je ovšem zapomenuto ve chvíli, kdy odstartujete se svým oblíbeným pomuchlaným bourákem a vrhnete se po hlavě do absolutní destrukce všeho, co se hýbe i nehýbe. Ten chaos a bordel, který na trati zůstává z dílčích šarvátek je perfektní. V závodě může jet až 24 aut a snad žádné z nich ho nechce odjet čistě a co nejrychleji. Protivníci do vás aktivně naráží a snaží se vás vyvézt z rovnováhy. A já si to nenechal líbit! Dojet závod o šesti nebo dokonce o 12 kolech je kolikrát větší výzva, než by se zdálo. Hráč si může vybrat mezi třemi úrovni poškození, přičemž už na střední (která je asi nejzábavnější z hlediska gameplaye) se může stát, že z 24 aut dokončíte závod sami, protože ostatní se nemilosrdně pobijí v zatáčkách u mantinelů, stromů nebo jiných překážek naschvál umístěných tak, aby se jim těžce vyhýbalo.

Tomu velmi pomáhá i model poškození, který se mi ale asi nelíbil tak, jak se mi asi měl líbit. Auta se mohou sešrotovat opravdu do bizarních tvarů a ještě bizarnější je, pokud v těchto tvarech dál pokračují v jízdě. Na rozdíl od Flatoutů nejsou na autě vytyčená místa, která by nešla zdeformovat, tudíž někdy vidíte auto s placatým motorem, někdy zase s placatým řidičem, někdy mají kola přetočená o 90°, ale pořád jezdí. A taky neuvidíte odřený lak. Plechy se sice kroutí od nárazů jak máslo, ale textura nijak nemění barvu. Toto bylo ve FO2 vyřešené líp.

Jízdní model a obecně celá hra je kombinací Flatout 1 a 2. Tratě jsou většinou pomalejší a techničtější. Ztřeštěné společenské hry pomocí aut aka házení šipek, skok do výšky nebo dálky tu vystřídali závody na gaučích nebo destrukční derby se sekačkou na trávu a kombajny. Nicméně mi tu chybí boti z FO2, kde měl každý svůj styl ježdění, chybí mi městské závody, projíždění obchoďákem a nitro. Jak jsem ale už poznamenal na začátku, zábavnější jízdní model v dnešních závodech asi nenajdete. Fyzika funguje skvěle, cítíte, jak se vám chce nadzvednout zadní kolo, když berete zatáčku moc zprudka, nárazy do aut jsou skřípavé a uspokojivé, z chování auta dokážete přečíst každou nerovnost na trati. Tady je Forza Horizon opravdu malinká proti Wreckfestu. A to hraju na klávesnici :)

Co se týče grafiky, neurazí ale ani nenadchne. Je čistá bez přeplácaných efektů, ale z dnešního pohledu hrozně obyčejná. Modely aut nebo textury trati jsou výborné, ale jakmile máte chvíli čas koukat i pár metrů od cesty, grafika hrozně degraduje. Menší objekty v pozadí se renderují před očima, stromy v dálce jsou dvě skřížené placaté textury. Ocenil bych alespoň větší možnosti v nastavení LOD. A více než jinde mi tu vadí zubaté hrany stínů a hran objektů, AA i na nejvyšší nastavení prostě moc dobře nefunguje. Zvukově je to taky mdlé, zvuky motorů bych si představil trošku dunivější a mixování zvuků je hodně divné, musel jsem stáhnout právě motory asi na 30% proti zbytku, protože ve chvíli, kdy bylo pohromadě 20 aut, tak to byl jenom řvoucí bordel. Licencované skladby jsou fajn, ale na délku hry je jich docela málo, takže se rychle přeposlouchají.

Komentář delší, než jsem čekal, ale nějak jsem si nemohl to srovnávání s předchozími hrami odpustit. Kdo jiný by měl udělat lepší Flatout než autoři Flatoutů? A stejně se to nepovedlo.. ale jen o kousíček.

__________________________________
Update 3.8. 2021 z PS5 verze

Dohráno podruhé na PSku. Jenom krátce, protože změn je minimum. Byla slibována lepší grafika, než na PC - asi jo, ale nejspíš jsem to nevnímal. Pořád všechno, co je blízko na kameře vypadá hezky a daleko hnusně. Nově akorát auta zůstávají zaprášená během závodů ve štěrku. Mnohem horší je pop-in malých objektů na trati, hrozně to bije do očí a na PCčku s tím nebyl až takový problém. Hra většinou drží slibovaných 60 fps, ale v náročnějších scénách je velmi silný tearing, je škoda, že to nevychytali na 100%. DualSense je parádní, možná o něco lepší je ve WRCčku, s kterým můžu srovnávat, ale i tak čučím, že si s tím vůbec dali práci a na pocitu už i z tak výborné jízdy to jenom přidává. Poslední patch rozbil vyježděné stopy na trati, které nově blikají a ubral několik songů včetně mého oblibeného "Gasoline". Doufám, že je to jen bug a bude to brzo opraveno.

Frostpunk je důkazem, jak moc jsem změkl u hraní moderních videoher, moje netrpělivost a nechuť rozehrávat hru na několikrát a poučovat se z vlastních chyb mi tu jaksi hrozně překáželo. Ačkoliv si myslím, že hra kolikrát není k hráči úplně fér.

Core hratelnosti je stejný jako u jiných budovatelských RTS. Dostanete do začátku pár lidí a surovin a musíte z něj začít stavět svoje steampunkové město. Problém ale nastává po pár chvilkách. Tutoriál neexistuje a v podstatě nějaké základy se dozvídáte jenom z tipů, které sem tam probliknou v horním levém rohu. A tyto tipy hráče určitě nepřipraví na všechny překážky, které v kampani potkáte.

Asi je logické, že když týpka pošlu v -40 sbírat klacky, tak je šance, že u toho umrzne. Ale když dostanu úkol vytopit lidem stany a 3 dny je udržet v teple a potom mi zničehonic přijde ledová fronta, kdy klesne teplota o dalších 20 stupňů a moje topení logicky nestačí, failne celá mise, naděje klesá a mě čeká mrazivá defenestrace. Hlavně ze začátku není možnost se na takové situace připravit. Celkově úvod hry je k hráči hodně nekompromisní a pokud špatně začne, už není moc možnost se ze špatné situace zotavit. Jakmile začnou narůstat nemocní a vy nemáte suroviny na stavbu dalších nemocnic nebo doktory, kteří by nemocné ošetřovali, můžete rovnou začít znovu. A to jsem se fakt snažil. Dvakrát.

Ano, Frospunk jsem dohrál na třetí pokus a i tak jsem měl konec tak depresivní, že to nemělo daleko od pokusu čtvrtého. Paní Deprese vás provází po celou dobu hraní, rozhodně se nejedná o relax typu Cities: Skylines. Frostpunk má jakýsi sociální přesah, kde musíte často dělat morální rozhodnutí a kompromisy mezi zavádějícími zákony. Poslat děti pracovat a mít extra dělníky nebo živit hladové krky a ještě jim stavět přístřešky? Ale když je takto chvíli budete živit, třeba se vám to vrátí. A nebo taky ne. Strom zákonů je chytře zahalen tajemstvím a je vidět pouze následující nařízení. Takže vás na začátku nenapadne, že z prvotní jámy na mrtvoly nakonec můžete získat hnojivo do jídla z mrtvol :D

A proč je hra nefér? Protože i když jakž takž během hry pochopíte všechny mechaniky a spojitosti, nic vás nepřipraví na samotný závěr, který je v podstatě jenom závod o nafarmení co nejvíc uhlí. A i když máte vyzkoumaný celý technologický strom, všechny fíčury na efektivitu pro ústřední topení, pálíte dřevo na úhlí, těžíte ho, vyplavujete z vody, zvětšujete nekonečně sklady, stejně jsem se poslední den modlil, ať mi na to závěrečné chytání broznu vlastně někdo přežije. Ne, toto mi fakt jako zábava nepřijde. Rozumím, že hra má docela velkou znovuhratelnost, protože víra vs řád a taky protože je ukrutně krátká, ale nějak nemám motivaci se dívat podruhé na umrznutí několika stovek lidí, i když jsem pracoval se vším, co mi hra nabídla.

Frostpunk by se mi moc líbil jako seriál. Jeho svět, steampunk a depresivní ladění je jako stvořené pro zfilmování. Jako hra je vlastně taky fajn, ale hodně jí podráží nohy divné finále a "nekonečný" mód zase neobstojí v konkurenci jiných budovatelských strategií. Ale třeba tomu dám ještě šanci, až budu chtít pořádnou dávku deprese.

Ještě teď se mi klepou ruce z posledního souboje. Mám pro vás dobrou zprávu, Doom Eternal je bezpochyby skvělá hra. Jenom to nejspíš nebude moct ocenit každý.

Eternal je bohapustá, divoká, testosteronová jízda, která během boje nedaruje hráči ani půl sekundy na vydechnutí. id Software posunul gunplay na nový level. Dobré základy představila už jednička, ale aktuální díl je dynamičtější co do pohybu. Double jump má Slayer už od začátku, ale už v druhé misi dostane double dash. Hra nemilosrdně trestá jakékoliv zpomalení, zaváhání nebo nedejbože kempení. Hráč neustále managuje nedostatek nábojů, přitom je jich neomezené množství. 200 HP a 100 brnění nedává žádný pocit bezpečí, stejně jako 1 HP není důvod pro kapitulaci. Jakákoliv nepříjemná situace je vždy řešitelná hráčovým skillem a bleskovou reakcí. Nikdy jsem neměl pocit, že by hra byla neférová, jakákoliv smrt je hráčovo špatné vyhodnocení situace. Hra působí chaoticky, ale ve skutečnosti je třeba dobře, ale zároveň rychle přemýšlet, koho zabít prvního, jakou zbraní, kterou následně přehodit, kam odskočit, kam si odběhnout pro náboje.. Zároveň po každé těžší bitvě máte pocit zadostiučinění, radost a cítíte se.. drsně?

Každopádně tady té radosti předchází zažití si ovládání. Ve hře je mnohem víc abilit, které proti prvnímu dílu musíte používat a pravda je, že v návalu akce je opravdu těžké myslet na vše, čím můžete pekelníky posílat zpět domů. Pravda ale je, že defaultní bindování kláves není dobré a i dokonce u posledního bosse jsem ještě přehazoval ovládání na jiná tlačítka (a BFG na osmičce je fakt vtip).

Co se týče nepřátel, přibylo velké množství hnusáků, které můžete masakrovat na stovky různých způsobů. Konvenčně střílet, grilovat, zmrazovat, sekat, řezat, mačkat, trhat. Jak jinak vše s psychopatickou radostí za doprovodu metalových riffů. Glory killy jsou někdy na úrovni Mortal Kombat fatalit. Je krásně vidět postupný progress s lepšími zbraněmi i vlastním skillem. Mozkopavouk je v prvním levelu na úrovni raid bosse, v poslední kapitole jenom dvousekundová dobíječka zdraví a brnění. Na konci všeho učení ale už přichází jenom příjemné volby. Rozmetat toho tlustoprda dvouhlavňovkou nebo trojtým rotačákem. Propláchnout arénu Kurevsky Velkou Zbraní nebo Odvytvářečem?

Eternal se znovu snaží i o příběh, které je skrz naskrz průměrný, ale je postavený na opravdu dobře (doslova) prokresleném loru. Hru doprovází hromada doplňkových textů a artworků a tady mega palec nahoru pro designéra. Vše s patřičným černým humorem ("Call three times six and we will gladly assist you."). Lokace jsou různorodé, naprostý opak sterilního Marsu z jedničky. S tím jde ale ruku v ruce i celé barevné ladění, u kterého si doteď nejsem jistý, jestli se mi líbí nebo ne. Moc k Doomu nesedí, na druhou stranu levely krásně prokoukly, i díky pěkné a na id Tech nebývale detailní grafice (minimálně co se modelů postav a prostředí týče).

Největší vadou na kráse tedy zůstává skloubení s plošinovkou. Stojím si za tím, že skákáním po platformách hráč stráví nanejvýš 10 minut v každé misi (které jsou 1,5 až 2 hodinové) a rozhodně to není dealbreaker, ale byla by blbost nad tím zavírat oči. Jsou samoúčelné, otravné, ruší tempo a do hry se vůbec, ale vůbec nehodí. Zvlášť proskakování oranžovými kondomy v předposledním lvlu bylo velký wtf.

Doom Eternal je pro mě milník mezi FPS. Všechny jiné střílečky na mě teď působí moc těžkopadně a pomale a dlouho se budu z jeho šíleného tempa zotavovat. Věřím, že se může některým dělat při všem tom rychlém pohybu a chaosu zle, ale je podle mě velká škoda hru odsoudit za málo nábojů nebo moc skákání, když zvlášť v pozdější fázi nabízí naprosto bezkonkurenční oldschool a zároveň invenční akci.

Hned ze začátku musím nepokrytecky uznat, že Youngblood určitě není tak špatný, jak se všude jinde i tady píše. Pokud k tomu hráč přistoupí s čistou hlavou a živým parťákem, umí to být i zábavná FPSka. Jenom se v tom nesmí hledat původní Wolfenstein. Hra má moc věcí, které mi během hraní vadily a zároveň pár světlých chvilek, kvůli kterým se vyplatí mít s ní trpělivost.

Gameplay hodně skřípe. Dávkování akce je hrozné. Jednou se na vás valí náckové ze všech stran, nekonečně se spawnují z míst, které dávno považujete za vyčištěné a chvíli na to běháte po prázdné mapě, hledáte drahocenné náboje, ale místo nich narážíte jenom na 3D brýle, kazety, noviny a miliardu dalších úplně zbytečných pi**vin, které tam jsou jen aby tam byly. Hra špatně komunikuje úplné základy (tutoriálové "terminály" prostě můžete jednoduše minout), takže se může stát, že jdete proti nepříteli a vůbec netušíte, že hra reflektuje nějaké weak spoty nebo rozdílný druh nábojů pro každého enemáka. Netušíte kdy nebo jak se hra ukládá, nevíte k čemu jsou peníze nebo ozubený kolečka, než si to prostě sami proklikáte a už vůbec nemáte páru proč vám jednou ten Übersoldat nic nedělá a podruhé vám nasolí nekompromisní IKčko (ano, mluvím o levelování, které je stejně samoúčelné, jako sbírání collectiblů). A taky nechápu, proč v celé německé Paříži nefungují dveře u výtahu.

Nicméně po frustrujícím začátku, vytuněním zbraní a pochopení mechanik už akce dává větší smysl. Najednou je zábava kosit zdánlivě nesmrtelné několikametrové roboty, když víte, že se musí střílet do jejich ruk nebo motoru na zádech. Toto jde ruku v ruce s kooperací s kamarádem, kdy se můžete domluvit kdo z jaké strany nebo čím bude střílet. No a když všechny strategie selžou, přijde na řadu rotační brokovnice, která vyřeší všechny problémy, protože víc OP a nevyváženou zbraň jsem už ve hře dlouho neviděl. Bossové jsou zábavní, líbilo se mi po krůčcích zdolávat jejich fáze. Jak špatné a neférové jsou venkovní souboje, tak ty indoor jsou naopak velmi povedené.

Hra je nefér k hráči. Checkpoint (jakože jich tam moc není) má fungovat tak, že se hráč vrátí do hry ve stavu, v jakým tím checkpointem prošel. Bohužel ve chvíli, kdy dojdou hráčům společné životy, tak se vrátí do hry pouze s jedním ze tří a s podstatně menším množstvím nábojů (především u silnějších kraftwerků). No a toto je problém, protože do takové situace jsme se dostali vždy u bossů, kteří se tím pádem stávají jenom těžšími a místo soustředění se na boj jsme v tom chaosu jak idioti běhali po aréně a hledali náboje. Za toto hodně palců dolů.

"Fuck yeah duuude" bloncku už nikdy ve hře nechci vidět. Obě baby jsou trapný, až to bolí. Dabing a cutscény působí hrozně low-costově.

Naopak špička je ztvárnění antiutopie s náckama, kteří ovládli skoro celý svět. Líbí se mi architektura, všechny možné detaily i osmdesátkový nádech. Grafika je parádní, raytracing šlape a vypadá suprově.

Youngblood je plný kontrastů. V jednu chvíli chce člověk vyhodit PC z okna a chvilku na to se směje, jak dělá z nácků sekanou pomocí brokovnice. A zabíjení nácků je vždycky sranda. Znovu to hrát určitě nebudu a další díl bych prosil zase čistokrevnou FPS než tento slepenec žánrů a vykrádačku her, které jsou na podobný gameplay lépe připravené, ale zase takový průser to určitě není.

Max Payne od Remedy je kult. Především druhý díl je nářezová TPS, která baví výborným bullet-timem, dobře prokresleným a nadabovaným hlavním hrdinou, dobrou hudbou a level designem a skvělou noirovou atmosférou. Max Payne od Rockstaru si něco bere ze starších dílů a něco dělá trochu jinak.

Pokud Max dřív působil jako utrápený polda, co ztratil svoji rodinu, ve trojce je to troska, depresivní a pesimistická jako Ostrava během inverze. Souvisí s tím celé stylizování hry. Dříve se vyprávěl příběh hlavně pomocí komiksů, zde většinu vypráví Max svými prochlastanými vnitřními monology. Obecně rozpadání obrazu, zvýrazňování slov nebo vět krásně podtrhuje Maxovo rozpoložení.

Na nový level MP3 dostal akční pasáže, které jsou ještě frenetičtější, brutálnější a především technicky úžasné. Málokdy si tak dobře všímám všech částicových efektů, bordelu a krve, které po sobě Max nechává, plus všechny gore efekty na enemácích a Euphoria engine z této hry dělají super titul pro všechny sadisty. Mezi akcemi Max trousí sarkastická moudra jako "..with big hole in my second favorite drinking hand" nebo "I killed more cops than cholesterol" jako správný americký hrdina, co má všechno v malíku i přes značnou kocovinu. A nemůžu opomenout padnoucí hudbu (hlavně v posledních kapitolách).

Prostředí má silné i slabé stránky, ale obecně je fajn velká variabilita. Nejlepší jsou Maxovi flashbacky (především kapitola na hřbitově je hrozná pecka i z dnešního pohledu) a kapitola na letišti rve kule ze všech stran.

Jasně, není to dokonalá hra. Vadí mi, že největší Maxův trademark tu nejde reálně používat, protože za prvé vyplýtvá veškerý bulle-time a za druhé se Max hrozně pomalu a neohrabaně zvedá ze země, což v kombinaci s tuhou obtížností nejde moc dohromady a je mnohem výhodnější zpomalovat čas na nohách (naopak oceňuji, že bulle-time není spása jako v MP2, která hráče vykope z každé bryndy, ale je třeba strategicky promyslet, kdy je výhodné ho používat). Vadí mi, že se hra někdy až moc přerušuje cutscénami, nevím, proč některé cutscény jsou předrenderované v 30 FPS a některé jsou animované ingame, mrzí mě, že R* nechce předchozí díly moc přiznávat (např. o Moně se Max zmíní jenom jednou), některé postavy jsou na přesdržku a příběhově mi přijde, že Max nemá moc motivaci dělat to, co dělá.

Všehovšudy je ale Max Payne 3 výborný sequel a moc moc bych si přál čtvrtý díl. Ať od Remedy nebo Rockstaru, protože obě studia prostě dobré akce, které nestárnou, umí.

S otlačenými konečky prstů, opocenou klávesnicí a křečí v obou rukách jsem dorockoval na medium obtížnost a hluboce se klaním všem, kteří měli trpělivost se hodiny učit jeden song za druhým na těch vyšších.

Guitar Hero jsme hrávali kdysi dávno na střední škole o přestávkách na těžce nestíhajících noťasech a předháněli se, kdo dá lepší skóre v Dragonforce. Po víc jak deseti letech mi to už ale jako taková sranda nepřijde. Zcela zásadní problém je, že se ta hra fakt špatně hraje na klávesnici a plastovou kytarku si kvůli jedné hře pořídí fakt jenom blázen. Skladby mají nevyrovnanou obtížnost, takže někdy si jen tak pinkáte po klávesách a druhým okem máte dokonce čas sledovat, co se děje i mimo virtuální hmatník a někdy holt jenom bezbranně mlátíte do klávesnice a doufáte, že náhodou trefíte aspoň něco.

Celková grafika je příjemně stylizovaná, výběr songů je docela dobrý, hráč má menší možnosti customizace vlastního kytaristy, i když to nemá žádný efekt, protože není moc možností během hry jej sledovat. Práci si autoři měli dát s nějakou variabilitou členů bandy. Je vtipné sledovat hlavního zpěváka, jak jemně vyzpívává Black Magic Woman a následně se přepne do Disturbed :D

Dřív bych si asi dal s GH větší práci, zkusil ještě vylepšit pár výsledků, ale během likvidování klávesnice jsem si všiml, že mi hra nedělá moc dobře na hlavu a žaludek. Kolikrát jsem byl jak v tranzu, když jsem se soustředil na vybrnkávání, ale po skončení písničky se mi motala hlava, nejspíš kvůli posouvajícímu se hmatníku v popředí nějaké jiné scény. 27.6. 2008 jsem hře dal halabala 70%, ale když nad tím přemýšlím, je to za mě dodnes férové hodnocení.

FH4 je pravděpodobně etalon mezi arkádovým závoděním. Krásně se to ovládá, krásně to vypadá a výběr vozů je vlhký sen každého fanouška motorsportu. K dokonalosti má hra ale hodně daleko.

Hra se krásně ovládá a vypadá jenom při samotném free roamu nebo závodění, ale orientace v hnusným přeplácaným nelogickým UI, kde se jednou závod restartuje pomocí enteru, podruhé pomocí escapu a potřetí pomocí "E" je napřesdržku. Celkově ovládání je zase jeden velkej bordel portovanej z konzolí. Hraní s kamarády je kapitola sama pro sebe a v podstatě připojit se je stejně debilní a těžkopádný, jako v Gears of War.

Co je ale největší problém Forzy, tak že nedokáže hráče ničím motivovat. Hra nemá žádný nosný příběh nebo progress systém. Téměř vše je dostupné od začátku, jak jedničkové Golfy v nějaké "D" kategorii, až po všechny LaFerrari, Lamba, Poršáky a jiný rakety, jenom na to nemáte peníze. Pouze zlomek nových aut se dá dostat za vyhrávání závodů nebo odemykání perků u konkrétních vozů. Ekonomika ve hře je nesmyslná. Ze závodů nedostáváte téměř žádný cash a nová auta jsou drahá, takže se musíte spoléhat na gambling v podobě kola štěstí a doufat, že místo růžových kraťasů dostanete třeba 300 tisíc kreditů, což stačí např. na pětinu nového Ferrárka.

Ve hře je spousta druhů závodů a challengů. Nejzábavnější pro mě byly asi radary a měřené úseky. Co se týká samotných závodů s AI, je to vlastně v pohodě, ale vaši soupeři jsou moc strojoví. Ani na nejvyšší obtížnost se nesnaží blokovat, prostě si jedou svoje a pokud jim náhodou vjedete do cesty, zběsile brzdí a následně vás už těžko dohání. Kolize celkově působí, jak kdyby do sebe vrážely lodě a ne auta. Samozřejmě je to arkáda, tudíž lze praktikovat všechny nesportovní způsoby vybírání zatáček, jak přes mantinely, tak odrazy od ostatních aut. I se zapnutým poškozením něco vydržíte.

V poslední řadě jsou ve hře různé druhy jobů, kdy děláte taxikáře, kaskadéra nebo prodejce v autosalonu. Většinou jsou to zábavné eventy, i když děláte furt dokola to samé.

Rozhodně není zábavné nekonečné přerušování mezi závody různými virtuálními NPCčky, s debilním dabingem, debilními kecy a debilním těžce anglickým nebo skotským přízvukem, KTERÉ NIKDY NEJDOU PŘESKOČIT!! Každé upozornění na nové závody vás automaticky přehodí na mapu, někdo u toho mele furt ty stejný rádobycool fráze a nejde z toho prostě vyskočit.

Hodně oceňuji jak tuning, tak docela dobré nastavení asistentů a obtížnosti hry. Forza je opravdu přístupná jak pro začátečníky, tak ostřílené závodníky, i když realismus ve hře opravdu nehledejte.

Určitě tu nepokryju vše, co se této hry týká. Samotné ježdění je super, všechno okolo opruz, ale od dob FlatOut 2 je to první závodní hra, u které jsem strávil víc jak 4 hodiny a nepřestala mě bavit.

Nepolíben předchozími díly jsem se vrhnul na tuto TPS řežbu v coopu s kamarádem. Po několika hláškách, že nesplňuji ani minimální požadavky pro hru, dvěma pády a asi 10 min strávených jenom v intru jsem se konečně prokousal ke hře a vypadla z toho nakonec solidní jízda.

Priorita u stříleček je dobrá akce a tady je opravdu skvělá a především intenzivní. Zbraní je spousta a jsou hezky různorodé, stejně jako nepřátel. Za čvachtavých zvuků kosíte nekonečné zástupy hnusáků v poměrně hezky navržených různorodých lokacích. Boje jsou "arénové", většinou je na první pohled poznat, kde se bude jenom chodit a mluvit a kde střílet. Chvíli jsem zápasil s ovládáním, ale nakonec jsem si na sprintovací/krycí mezerník zvykl, stejně jako dvojité tapnutí při přebíjení. Po akci zůstává na místě hromada bordelu, a některé bitky nebo bossové jsou dost velká výzva, tady je vše ok.

Co není ok, tak příběh. Jelikož jsem ze začátku vůbec netušil, co se kolem mě děje, našel jsem si nějaké shrnutí celého loru. Přijde mi smutný, že na tak promyšlený svět je naroubovaný příběh stylu holce unesou matku, týpkovi otce a celou hru se probíjíte jenom, abyste je osvobodili. Na druhou stranu, postavy jsou tak děsivě americký, komicky nabušený a jejich kecy a chování tak blbý, že jsem se u toho fakt bavil.

Grafika je v pohodě, i když je poznat Unreal engine a jeho doostřování textur za běhu. Jelo mi to jinak na max nastavení, takže netuším, co ta hláška o min. sestavě znamenala :o) A 130 GB na disku je úlet.

S kamarádem jsme nakonec uznali, že by ta hra byla dobrá, i kdybychom ji hráli každý sám. V coopu je to ještě o stupínek větší sranda. Jako jednohubka je to skvělá hra.

A teď nepovinný hate na Microsoft: Nejtupější, nejneschopnější online služby, co jsem měl možnost okusit. Pozvánka kamarádovi přišla tak jednou za tři pokusy, spojování trvá věčnost, celý interface připojování je na hlavu, téměř vždy nám hra při loadingu na první pokus spadla kvůli chybě připojení a pokud náhodou začnou MS haprovat servery, tak se hra začne děsivě sekat (zdánlivě to vypadá na problém s GK). Třešnička na dort přišla před koncem hry, kdy se mi hra nechtěla přesunout ani do hlavního menu, protože prý se nemůžu připojit na MS account. Ačkoliv jsem v PC nic nedělal, po půldenním googlení jsem musel pomocí powershellu přeinstalovat všechny MS aplikace. Zlatej Steam.

Eidos nám sliboval trošku drsnější a méně sluníčkářskou verzi Lary, než Crystal v minulých dvou dílech. A dopadlo to.. o něco lépe? .. Asi.

SotTR stále těží z perfektního ovládání a eye-candy záběrů příznačných z dřívějška. Hratelnost už se nikam neposunula, vrací se nějaké starší vychytávky z prvního dílu (rozstřelování překážek brokovnicí, přitahovák na lano), zmizely otravné šplhací šípy z RotTR. A jinak je to stále o nekonečném běhání v semi open world lokacích, sbírání nespočetných collectibles, plnění opět nedobrovolných (!!) a ještě jednodušších (!!!) puzzlech v hrobkách a pomalým posouváním příběhu Lary dál.

Co se týče lokací, mám z toho rozporuplné dojmy. Je tu víc kompaktních levelů ala první díl, které jsou podle mě super. No a potom tu je naprosto nesmyslně gigantická oblast Ztraceného města, které představuje noční můru pro všechny OCD sběrače všeho možného. Netuším, jestli chtěli autoři oslnit uměním, že zvládnout udělat něco tak velkého do podobného titulu, ale tipl bych, že 50% herní doby jsem strávil jen sbíráním a plněním hovadin na tomto místě. Těžce to rozbilo plynulost příběhu.

Nicméně graficky je to podle mě pecka a především je hra mnohem líp optimalizovaná. A pro mě asi největší tahák, samotné prostředí. Pro Tomb Raidera je tropická džungle snad nejpříznačnější a v SotTR je velmi povedená, jak vizuálně tak zvukově.

O příběhu si myslím, že tentokrát se autoři snažili jeho prázdnotu docela utopit v mapách přehlcených různými bočními aktivitami. Kdybych šel pouze za žlutým markerem, odhadoval bych čas tak na 6 hodin, zdaleka nejméně z aktuální trilogie. Na 100% mi průchod trval 25 hodin.

Autoři slibovali, jak tentokrát už opravdu budete muset v akci taktizovat, že nepřátelé budou silnější a vy křehčí.. no možná ze začátku, než si znovu po třetí odemknete ty stejné skilly. A jelikož XP už dostáváte za každé sebrání klacku ze země, a já plnil všechny boční aktivity před hlavní příběhovou linií, tak mi akce přišla komicky jednoduchá. Proč se pomazat bahnem a v tichosti škrtit na laně ve stromech nebo podřezávat krky, když můžu vzít plně vytuněný samopal a prostě všechny postřílet. Možná to příště zkusím na nějakou nejtěžší obtížnost, jestli poznám rozdíl.

Co se týče Lary zdeprimované, nefunguje to. Ačkoliv za sebou tentokrát necháváte opravdu kopce mrtvol (ať přímo herně nebo jenom příběhově), ve hře to není dostatečně prokreslené. Pár dojemných scén se možná najde, ale celkově Lara pořád působí jako totální sobecká kráva. A co se týče Lary zlé nebo temné.. jedná se vlastně jenom o jednu pasáž ve hře, ale stála za to. Kdyby měli autoři větší koule (nebo snad víc fantazie), mohl se z ní stát hororový řezník na delší čas, příběhově by to šlo ospravedlnit.

SotTR bych zařadil mezi první díl a Rise. Nenaplněné očekávání "temného" Tomb Raidera a druhé převaření již vyrobeného vyvažuje nádherný audiovizuál, krásné prostředí a pár velmi dobrých storyline scén. Dalšímu dílu bych se nebránil, zvlášť kdyby se Lara časově trošku posunula dál.

Skoro až kacířská myšlenka u takovéto značky, ale Metro 2033 je pro mě naprosto zapomenutelná hra. Komentář jsem si chtěl nechat rozležet v hlavě, ale s hrůzou jsem zjistil, že sotva týden po dohrání si téměř nepamatuju svůj průchod, co jsem tam dělal nebo o čem to má být. Zbyly jen určité pocity.

Celou dobu jsem si u hraní říkal, že přece přesně toto mě má bavit. Atmosférická lineární FPSka, která je tak akorát strašidelná, že si nemusím přidržovat polštář před očima. Výborný sci-fi post-apo námět. Bohužel to na mě nefungovalo. Prostředí mě nebavilo, atmosféra klaustrofobického špinavého metra mě míjela účinkem, stealth pasáže nefungují, protože tiché zabíjení vám trvá jak psovi sra**, gunplay je zmatenej a suchej, nepřátelé vydrží ohromný množství ran. Hra vám nikde neřekne, že lze střílet "platidlem" a jak to přehodit, tudíž jsem si v půlce hry omylem vystřílel celé jmění (a ještě jsem se začal plácat po rameni, jak mi to najednou nějak jde). Plus je ve hře nejzbytečnější upgradování zbraní ever.

Na hře je hrozně vidět, že je z "východu". Zvuky zbraní jsou hrozné a jednotvárné ala Stalker, stejně jako příšerný ruský dabing. Nechápu proč mají východňáři pořád tendence dělat ze všech postav zpomalený idioty. Všichni mluví jak po lobotomii nebo 3 promile vodky. A nebo nemluví vůbec. Nechápu, proč si autoři podřezávají větev pod nohama hromadou otázek na vašeho hrdinu, zatímco vy jen tupě čumíte. Hra mi jednou spadla, podruhé se pro změnu nespustil skript, takže jsem musel hrát celou misi od znovu. AI všech zúčastněných je tragická (především vaši parťáci, kteří vám NIKDY nepomůžou, i když stojíte metr od nich a nemilosrdně se po vás sápe hnusák). Prostě tomu chybí takový ten západní polishing (a jasně, chápu - i budget).

Z těch světlých stránek - bavily mě maličkosti typu aktuálního času na Arťomových hodinkách, stříkání krve a obecně bordelu po vaší masce, graficky je to vymazlený a dobře optimalizovaný. Prostředí je super, dostatečně variabilní a detailní i vzhledem k zasazení, příběh a halucinace jsou fajn. Procházky venku jsou šmakózní.

Chtěl jsem si dát celou trilogii, ale po prvním díle tahám za ručku do smyku. Možná až fakt nebudu vědět, co hrát.

Subnautica je krásná malá velká hra. Craftící/exploring/survival hry moc nehraju, ale k Subnautice jsem kdysi viděl pár let's play videí a musel jsem to sám vyzkoušet. Přiznám se ale, že alespoň jeden element jsem ze hry vynechal - starání se, aby můj pixelový hrdina byl stále dosyta nabumbán a napapán. Stačí, že se u toho hraní musím krmit já sám. A nikdy jsem nebyl dobrej zahradník nebo kuchař. Doplňování vody a jídla ve hrách nesnáším a jsem moc rád, že autoři zvolili několik způsobů rozehrání kampaně.

Nemá smysl se tu rozepisovat o craftění, funguje stejně jako v podobných hrách. Ze základních surovin vyrábíte lepší a z lepších ještě lepší. A exploringem získáváte plány na konkrétní výrobky, pomocí kterých si ulehčíte pobyt na vodní planetě.

Tady začíná ta největší sranda. V jiných hrách musíte najít kámen a trávu. Z kamene a trávy vyrobíte kladivo. Z trávy a bambusu si postavíte přístřešek a tady většinou skončíte, protože je to nuda. V Subnautice se vše dělá ve větším měřítku.. Seber 5 šutrů a postav si velkou pohodlnou podvodní kapsli. Vedle kapsle si postav dok na miniponůrku a robota.. cože, robota? Jasný, stačí pár lepších šutrů, hub, semen z rostlin a je tu. Baví mě, jak vám hra všechno představuje jako úplnou samozřejmost, nad kterou není třeba se pozastavovat. Je zasazená někdy do daleké budoucnosti a tyto technologie jsou prostě normální.

Stejně jako přístroje se tu ve velkém měřítku představí i mapa a především potvory, které se tam pohybují. Když mě poprvé zezadu chytl Reaper v Seamothu, skoro jsem se podělal. A to zdaleka není největší hnusák!. V čem tato hra exceluje, tak navozování tísnivé, strašidelné atmosféry, jak vizuálně (obří leviathani v temných hloubkách), tak zvukově (houkání rybáků v jeskyních nebo dramatické tóny při překonávání větších a větších hloubek). V podstatě celou dobu víte, že musíte dolů, víte, že tam nic hezkýho nepotkáte, ale taky víte, že vám nic jinýho nezbyde, než se překonat a plout dál. Myslím si, že toto je největší tahák hry a každému bych doporučil zkusit tady ten pocit nekonečné nejistoty, co se stane, když se posunu o dalších 10 metrů nebo co se stane, když mi dojde šťáva do ponorky, nebo když mi nevystačí kyslík při prohledávání jeskyně.

Pár zádrhelů přece jen hra má. Někdy v půlce tak nějak přestanou chodit indície, co máte dělat a v podstatě strávíte několik hodin jenom plaváním sem tam, než najdete správné suroviny a vycraftíte upgrady. Na hře je hrozně poznat, že vyšla jako early access. Všemožné glitche při budování základny jsou otravné, semtam se můžete přes texturu podívat na cestu atd. Na druhou stranu, hra ani jednou nespadla, nikde jsem se nezasekl a nenarazil jsem na nic, co by hru kazilo. Osobně bych při všech těch vymoženostech, co si můžete vyrábět, přidal i skenování terénu a vytváření si vlastní mapy exploringem. Nemyslím si, že je úplně nutný, aby hráč ztrácel X hodin času blouděním při hledání posledního fragmentu do vrtáku. Nemusí to být mistrovství světa v kartografii, ale něco na způsob hologramu z monitorovací místnosti. Můžete si proboha pomocí malých dronů vyrobit vesmírnou raketu, ale ne mapku??

Tady ještě moje první loupácká základna :)