Na cestě k poznání budou ovečky trpět neboť Bůh nás obdařil respawnem a stíhačkami - Slovo Ubisoftovo, verš 4.

Vlastně nevím, jestli jsem někdy věnoval tak rozporuplné hře takový množství času. Steam hodiny se zastavily na až neuvěřitelné číslovce 30. Čas se s Far Cry 5 zabíjí krásně, obecně jako v každé open world hře. Tentokrát mě ale nedržela příběhová linka nebo skvělý gameplay. Myslím si, že kdyby hra nebyla zasazená v mém oblíbeném prostředí severní Ameriky a kdybych nebyl na neschopence, asi bych to zabalil po pár hodinách.

Úvodem jsme dostali po třetí to stejné jak přes kopírák. Hlavní záporák Joseph si zotročil kus země, vydáte se mu vstříc, něco se podělá, někdo vás zachrání, vylezete na věž, UI nestíhá blikat, aby vás upozornilo na všechno, co budete muset ve hře sbírat, zkoumat, klikat, běhat, střílet a craftit a jde se osvobozovat. Už na začátku se mísí různé pocity. Hra je nádherná. Když jsem poprvé vylezl od Dutche z bunkru, jenom jsem čučel a rozjímal. Šlohnu první pistol a samopal a zjišťuju, že zvuky výstřelů a zásahů jsou hutné, gunplay je typicky farcryovsky intuitivní. Tutoriálový mini ostrůvek prolítnu jak prd a jsem dostatečně navnazenej na Johnův revír.

A tady začne to peklo. Není keř, zatáčka, strom nebo sloup, u kterýho by nestáli tři vidláci, nespotli vás na 100 metrů a nezačli po vás zběsile střílet. Přejet z prvního stanoviště k další misi je utrpení. Nemám žádné vyexpené perky, žádné peníze, vydržím 3 rány, pokud náhodou seženu neprůstřelnou vestu, stačí 2 hity a je pryč. No a jakmile si protrpíte pár genericky osvobozujících misí, přijde peklo v pekle.

Stíhačky. Tak idiotsky vymyšlenou mechaniku jsem ve hře snad ještě nezažil. Jdu k bábě vzít příběhovou misi a uprostřed povinného gulášového obkecávání mezi nás spadne bomba, protože stíhačka. Po druhé mi to stihne doříct, tak vyjedu džípem a za minutu vyskakuju se zlomkem života ven, protože mě rozstřílela stíhačka. Po pár pokusech o sestřelení zjišťuju, že je lepší (a levnější) se prostě nechat zastřelit, protože při respawnu stíhačka zmizí. Obecně nekonečné spawnování nepřátel je hodně kontraproduktivní, protože nutí k používání fast travelu (nebo minimálně v pozdější fázi hry vrtulníku). I tak se mi jich podařilo zabít 1766.

Co se týče idiotských mechanik, nesmím opomenout unášení. Až teprve u Jacoba (kterého jsem hrál naposled) mi došlo, že je v tom dokonce systém. Během hry vaši postavu unesou asi tak 12x. Klidně uprostřed stanoviště mezi 10 přátelskými NPC nebo ve chvíli, kdy se blížíte k další misi, protože máte nějaký plán, jak je plnit, ale toto vám to krásně przní. S tím souvisí dobrej a zároveň blbej příběh. Záporácká rodina mi přijde vesměs hodně zajímavá, především Joseph a Faith jsou pěkně prokreslené a tak nějak chápu jejich motivaci. Co ale nechápu, proč vás někdy mezi 5. a 8. uvězněním už dávno nezabili, když vidí, jak jim nemilosrdně rozkládáte jejich fanatické impérium pod rukama. Obhajování, že MUSÍTE POCHOPIT nebo že posloužíte jako zbraň proti přátelům tu prostě neobstojí. Působí to tupě.

Stejně jako celý setting. Ve FC3 to působilo relativně věrohodně. Přece jen neznámý ostrov uprostřed oceánu, hlavní záporák financovanej narkobaronem. Ve FC4 to už začne skřípat, vymyšlená země v Himalájích a podrobení tamního lidu působí divně. Ale FC5 je v tomto ohledu sci-fi. Vím, že se o američanech říká, že jsou hodně hloupí, ale nechat si v zemi, kde může mít zbroják snad i pes, takto vzít svobodu, jde mimo moje chápání. Působí to nevěrohodně. Nicméně konec je kulervoucně depresivní a vytahuje hodnocení o dost výš.

Mise jsou taková všehochuť. Od předchozích dílů ubylo stanovišť k osvobození, přibylo více vedlejších questů. Některé jsou vtipné (býčí koule, kopání "zombíků do ohně), některé debilní (přejíždění jelenů, obecně zabíjení zvířat nemám moc rád ve hrách, některé frustrující (bránění čehokoliv na čas), ale já si nejvíc užíval ty hikingové. Lezení po skalách nebo procházky lesem za nějakým cílem byly pro mě zážitkem (pokud mi to nekazila zasraná stíhačka). Šmatlání v přírodě tu má svoje kouzlo.

Asi jsem už přišel, proč se mi tak líbí FC3, ale dalším dílům nemůžu přijít na chuť. Byl prostě první, který přinesl tuto formu gameplaye a zároveň je relativně uvěřitelný. New Dawn určitě vynechám a FC6 by se mělo vrátit nohama zpět na zem. Jak přepáleným settingem/příběhem, tak množstvím událostí, které se na hráče hrnou z každého kouta. A i když hodnotím lehce nad průměrem, je pro mě FC5 vlastně hrozný zklamání. V nejlepší formě se tu vrací gunplay, immersive audiovizuál, skvělá hudba, zajímaví záporáci. Zbytek je ztráta času.

V mém případě reparát od Remedy po nudném Alanu Wakeovi. A dopadlo to docela dobře, určitě ne ale bezchybně.

Při rozehrání mě překvapilo pár věcí. Ve hře je několik známých herců z filmů/seriálů. Vypadá to celé hodně pěkně, ze hry je cítit opravdu tučný budget. ALE nevypadá to tak božsky, aby si to odůvodnilo naprosto tragickou optimalizaci. Většinou hrám odpouštím drobné nedostatky, když je zbytek hry fajn, ale tady to prostě nejde. Technicky je hra doprasená. Když odmyslím věčné FPS dropy, tak se často objevují grafické glitche především, když se ve hře zastaví čas. Nebo jsem musel po každé příběhové křižovatce přes ctrl+alt+del hru restartovat, protože se kousla při černé obrazovce a nic se nedělo.

Z příběhu jsem měl trochu strach, vždycky když se někde cestuje v čase, člověk vytáčí mozek do červených otáček, aby to celé zpracoval. QB nicméně hezky plyne a za celou dobu jsem neměl pocit, že bych událostem nerozuměl. Je to moc hezky napsané a celkově myšlenka je super. Ale je tu další velké ALE. Kdo má proboha číst všechny ty maily a poznámky? V moderní akční a příběhové hře nemá takový způsob vyprávění co dělat. A ne, vážně jsem to nečetl všechno. Čtení sáhodlouhých emailových konverzací, kolikrát úplně o ničem, jenom kazí tempo hry. O to víc zamrzí, že se v mailu kolikrát nachází dost podstatné informace, kvůli kterým se můžete přiklonit k jedné cestě na příběhové křižovatce. Křižovatky jsou mimochodem velmi pěkně zpracované a až jednou budu mít nový HW, QB si zahraju znovu s opačnými směry. Jsem zvědavý, jak moc ve výsledku ovlivňují příběh.

Akce je za mě na jedničku. Nepřátelé jsou hodně agresivní, rozhodně vás nenechávají kempit někde za sloupem, zatímco rozdáváte headshoty. V QB se musíte hýbat a využívat u toho všechny časové abilitky. Nejvíc si mě získala časová bomba, blinkování vpřed a nutný shield pro uzdravování. Jediné, co mi trochu chybělo, je čistokrevný bullet time ala Max Payne. Časové anomálie a puzzly jsou potom taková třešnička. Vizuálně opravdu výborně zpracované (např. únik z mostu, do kterého zrovna narazila loď nebo zastavení času na univerzitě, kde všem vojákům můžete sebrat zbraně).

Quantum break mě příjemně překvapilo a vůbec bych se nezlobil za další díl. Jenom bych vývojáře profackoval za opravdu hrozné technické chyby, které mě několikrát otrávily.

Battlefield 1 si jako učebnici První světové války nepořizujte. Je to trololo sci-fi hra, která díkybohu aspoň splňuje definici "Dohraj hru, ve které se budete účastnit skutečné historické události." a tím pádem jsem nepromarnil 5 hodin svého života jen tak.

Velká válka ve mně vždy vzbuzuje zvědavost, protože je to opomíjené téma jak ve filmech, tak i ve hrách. Bohužel černoch vyzbrojený samopalem není úplně to, co si představujete. A vážně by mě nenapadlo, že budu ve WW1 hře nadávat na skutečnost, že nemůžu kurva najít žádnou pušku, všude samej automat! Vím, že kolem roku 1918 se dostávali k vojákům, ale nejsem si jistej, že by je měli mít všichni. Gameplay to samé.. ve škole nás učili, že to byla zákopová válka, vojáci několik týdnů posunovali frontu o pár metrů. Tady máte v podstatě přeskinovanou jakoukoliv hru z WW2 a dál. Kampaň působí jako tutoriál k multiplayeru, příběh je klasický Battlefieldový/CoDčkový žblept.

Co stojí za řeč, je grafika. Frostbite engine je prostě pecka, která umí kouzlit naprosto pohlcující scenérie. A k tomu se to hýbe všechno krásně plynule na plný pecky s GTX 1060. Zvuky zbraní jsou opět slušně hutné a máte pocit, že držíte opravdové kanóny.. ať už vlastně existovaly nebo ne. Ale nespraví to tu hořkost, kterou po dohrání máte na jazyku z promarněné šance.

Overlord je takový hidden gem v mé letošní herní výzvě. Tušil jsem, že to bude sranda, ale netušil jsem, že to je skvělá parodie na různé fantasy stereotypy, především líní a ufňukaní elfové nebo ožralí trpaslíci dali mé bránici párkrát zabrat. Ve stejném duchu se nese i příběh, kdy jako zlý krutovládce musíte zachraňovat poddané od hobití šikany, najít poslední unesené elfské ženy, aby nevymřela jejich rasa nebo ukrást trpaslíkům kotlík na výrobu piva s příjemným plot twistem na konci.

Jako znovuzrozený Pán zla s vizáží Saurona se procházíte v krásně zpracovaných levelech a pomocí minionů plníte různé úkoly. Nejvíc mě bavil asi elfský les, vizuálně i level-designově špička. Hra není úplně lineární, ale plněním questů si vždy otevíráte nové cesty nebo se napojujete na původní, tudíž moc zákysů mě nepotkalo. Nejvíc času, kdy jsem zbytečně šmatlal sem a tam, jsem ztratil u spawnování různých druhů minionů. Ve hře jsou 4 druhy a hra vám moc dobře neřekne kdy, kde a kolik jich budete potřebovat na otevření dveří, odsunutí kamene, uhašení požáru, projití vodou atd., plus jejich "portály" jsou vždycky rozeseté všude možně, nikoliv pohromadě (výjimka je pouze u teleportu do věže nebo bossů). Toto je asi jedna z mála výtek.

Upravování věže za vylootované zlaťáky je trošku zbytečné, vaše Lady vám za všechny pokoupené věci "dá", ale nic z toho nemáte :o) Nicméně jen tak se poflakovat po věži mezi misemi je fajn na odpočnutí. Levely jsou docela dlouhé a se svými checkpointy hodně nemilosrdné.

Graficky hra vypadá pěkně. Lokace jsou rozmanité, takže i během (na dnešní poměry) dlouhé hrací doby se nezačnete nudit. Tedy až na poslední písečnou lokaci, která mi přišla zbytečná a trošku z ní bylo cítit umělé natahování. Na závěr bych vypíchnul skvělou hudbu.

Potřebuji si od užvaněných minionů trošku odpočnout, ale vypadá, že do budoucna vyzkouším i druhý díl.

Jednou za čas je potřeba zahrát si nějakou tu srajdu. Potom člověk ocení i ty průměrné kousky, které doteď během hráčské kariéry absolvoval.. SWFU je obyčejný mouse-killer, kde vlastně jenom zběsile bušíte do myši a doufáte, že toho 892. enemáka naporcujete dřív, než do vás 893. enemák vysolí naváděnou raketu, která vás posune nemilosrdně o 10 minut dřív, protože debilně rozestavěné checkpointy a protože HPčka sbíráte jenom zabíjením. Největší pozitivum hry je, že skončí relativně rychle.

Je to lineární koridorová TPSka, kde semtam něco upgradujete (smysl mají jenom blesky), semtam řešíte primitivní puzzle a semtam musíte zabít bosse, kde do zběsilého klikání musíte přidat i zběsilé mačkání kláves a jako třešničku na dort dorážíte dementními quick-time eventy. God of War toto všechno umí prostě líp.

Technicky je to hrozné, locknuté na 30 fps, neofi 60 unlocker nefunguje, ingame se to naštěstí ovládá normálně, ale v menu se musíte pohybovat pomocí hranatých závorek (wtf?). Prostě línej port z konzolí. Euphoria engine tu ani zdaleka neodpovídá vymazlené fyzice z GTAček, nicméně když ji profesionálně vybugujete, můžete zabít bosse, aniž by vám cokoliv udělal (takové to zaženu do rohu, srazím na zem a potom jenom porcuju, zatímco on se všelijak převaluje, ale fyzika mu nedovolí se postavit :D).

Příběhově to jenom plive na předlohu. Vaše postava je děsně nesympatická, jak vzhledem, chováním tak i dabingem (především, když se rozčiluje). Plus neuvěřitelně naivní, po pár cutscénách jsem si říkal KDY to tak dopadne a ne JAK to dopadne. O to víc bije do očí, jak moc jste OP. Jakože sundat Sílou ze vzduchu Star Destroyer, to by i Yoda vyblednul. Mimochodem v porovnání s tímto byl souboj s Darth Vaderem i Emperorem s prstem v nose.

Nikdy víc. Je to po všech stranách špatná a nudná hra a za 6 hodin hraní to nestojí.

"Samuel Hayden se ti nabídl, kdybys potřeboval pomoc. Nepotřebuješ. Potřebuješ jenom hromadu nábojů..". I takové popisky na vás čekají při loadingu nové mise. A v podstatě to shrnuje všechno, co se ve hře děje. Popravdě si nepamatuju, kdy jsem se u tak jednoduché FPSky tak královsky bavil.

Doom se nedá brát moc vážně, je to brutální komedie pro dospělé. Nejvíc mě baví, jak vaše postava nedokáže udělat vůbec nic normálně. Vypoj terminál - rozkopne jej nohou, otiskni ruku pro přístup - urve ji mrtvole, otevři dveře - vyrve zámek, stiskni tlačítko - mrdni do něj pěstí.. No a ještě nekompromisněji se chová ke všem možným hnusákům, co po cestě potká. Je to prostě ultra badass motherfucker, který pro ustřelenou hlavu nejde daleko. Myslím si, že kdyby mě u hraní Dooma sledoval nějaký psychiatr, asi by volal rychlou. Pocit čiré euforie - když poprvé rozřežete motorovkou tlustoprda napůl, když v berserker módu roztrhnete impovi hlavu, když s plně upgradovanou dvouhlavňovkou sestřelíte 4 zombíky naráz nebo když prostě odpálíte BFG mezi 10 hnusákama a na oplátku dostanete sprchu končetin a krve - je k nezaplacení. Nevím proč, ale pořád jsem se u toho smál. Super pocit z akce podtrhují i čím dál intenzivnější metalové riffy.

Z předchozích řádků chápete, že Doom se vydal cestou Dooma a ne zbytečně strašidelného hororu, kde je třeba pořád přehazovat baterku se zbraní a pomalu se plížit temnou chodbou. Tady se všechno děje rychle. Zbraně se nepřebíjí, prostě střílíte, než vám dojdou náboje. Jdete dopředu, dojdete do bojové "arény", všechny zmasakrujete a jdete dál. Tady ten painkillerovský gameplay mi vyhovoval. Upgrade zbraní je podle mě vymyšlený dobře, člověk si stejně oblíbí 3-4 zbraně, které si vymazlí do plna a zbytek ho vlastně nezajímá (v posledním levelu jsem měl asi 24 volných bodů). Trošku bych ještě vyladil pocit ze střelby.. čekal bych, že když vystřelím s dvouhlavňovkou, která je tu snad nejsilnější dostupná zbraň, otřese se mi stůl od repráků..

Co se týče prostředí, autoři se snažili to ždímat v rámci možností, ale ke konci přece jen dojde na určitý stereotyp. Díky obřímu tempu se po cestě najde i pár hluchých míst mise s věží je asi největší brzda. A já se chtěl v tom nastaveném tempu udržovat, tudíž jsem se nijak extra nezdržoval s hledáním secrets. Jsou buď dobře ukryté nebo k nim vede cesta, která není zprvu vůbec jasná i podle mapy. Peklo má asi pořád nejlépe zpracovaný Painkiller, tady mi ty lokace úplně nesedly, např. Necropolis mi designově přišel dost špatný..

Co víc psát.. chci pokračování :)

Co psát v roce 2019 k takto generickému datadisku ke staré koridorovce? Popravdě si původní HL už moc nepamatuji, spíš mám v paměti předělávku Black Mesa. Opposing force ani nevím, jestli jsem kdy hrál, ale určitě na to po tomto druhém přídavku nebudu mít chuť. Nechci na Blue Shift moc prskat, v rámci své doby to určitě byla lehce nadprůměrná střílečka, bohužel takovéto FPSky děsivě zestárly..

Nejvíc se mi asi líbí pomrkávání na originální HL, Gordona zahlédnete asi 3-4x. Hra je tak akorát krátká, aby šla dohrát na jeden zátah, jsou v ní asi 2 "puzzly", ve kterých nejde na první pohled poznat, co se po vás chce přerušený kontakt spojit barelem je opravdu výzva a jinak je to jenom chodba, tunel, tuna headcrabů, prapodivně odolní vojáci, Xen stejně otravný jako v HL a badass revolver, vraždící skoro všechny na jednu ránu :)

Jsem rád, že jsem si to střihnul v rámci herní výzvy. Alespoň vím, že je dobré si nekazit dětské vzpomínky na staré FPSky a nechat tyto vykopávky radši u ledu. Zrovna u takového typu hry už dnes není o co stát..

Jeden z velkých herních restů. Z místního hodnocení jsem byl nadšený, hru vytvořilo Remedy, studio, co stojí snad za nejlepší TPS all time (Max Payne 2: The Fall of Max Payne), záruka dobré zábavy. Tak určitě..

Doteď jsem nehrál hru, kde 99% herní doby tvoří jenom vata, stupidní repetetivní gameplay, který leze na nervy už po hodině hraní. Epizodické rozdělení tu má smysl jenom proto, aby vám hra vždycky na začátku nové epizody sebrala všechno vybavení, přemístila na úplně jiné místo a museli jste všechno hledat pořád dokola. Na začátku epizody je krátké příběhové intro, dále hodina a půl svícení baterkou a střílení a krátké příběhové outro. Jak je hra prázdná vám vždy sdělí následující epizoda 10 sekundovým shrnutím toho, co jste dělali předchozí půl druhou hodinu..

K té vatě - ve hře jsou 3 druhy zombíků - rychlej, co nic nevydrží, střední, co má nekonečnou zásobu seker, které po vás hází a velkej, na kterýho musíte vysvítit 2 baterky a vystřílet celej buben z revolveru. Že se bude něco dít vždycky poznáte, když zazní "pištící" tón. No a potom stačí jenom svítit, střílet, uhýbat, svítit a střílet.. a uhýbat.. a svítit. DEVĚT hodin. Každopádně autoři si řekli, že 3 enemáci a 3 zbraně asi nejsou dost (ne fakt nejsou), tak do hry nainstalovali ještě blbější a otravnější variace - zombík na drogách, alias Speedy Gonzales z Mafie a super pomalej zombík s motorovkou, do kterýho musíte vysvítit 3 baterky. Výčet uzavírají útoky hejna vran, které musíte osvítit, létající předměty, kterým nejde uhnout, takže je musíte osvítit a bizarní "bossové" v podobě traktorů, kombajnů a dalších zemědělských strojů (ano, které musíte osvítit). Really?

Hra má být jakože strašidelná, ale nepříjemné šimrání se dostavilo jenom na začátku při útěku před temnotou a v labyryntu u léčebny. Vše ostatní jsou laciné lekačky, které jsem od půlky hry skoro vždy čekal.

Frustrující, debilní, totálně neintuitivní kamera, koukající na hráče z úhlu si zaslouží vlastní hate odstavec. Jít rovně je v této hře umění. A přeskočit malou škvíru je důvod pro oslavu.

Nebýt příběhu, vyberu si do Herní výzvy něco jiného a dávno tu hru smáznu. Jedině díky němu jsem se do toho nutil, protože je pěkně napsaný, zajímavý a na konci epizody vždy navnadí na pokračování.

Audiovizuálně to ve výsledku funguje hezky. Pěkná původní hudba, pěkné skladby na konci epizody, a když se moc nezaměřujete na detaily, tak i graficky to nevypadá špatně.. Nicméně textury jsou rozplizlé, prostředí hranaté a půlka všech assetů je zkopírovaná z Maxe Payna 2 (jakmile jsem viděl první bílou dodávku a krabici "fragile", bylo to jasné). Velké plus je prostředí, ve kterém se hra odehrává (americký Washington, Montana?).

Alan Wake vznikl moc brzy. Vznikl v době, kdy každá hra musela být dost dlouhá, aby si zasloužila plnou cenu. Mnohem víc by mu seděl formát "walking simulátoru", kde by svůj krátký, ale zajímavý příběh dokázal odvyprávět i bez té blbé a nudné akce.

Přiznám se, 2D adventury nejsou můj šálek čaje, ale Herní výzva..

Mám ze hry velmi smíšené pocity. Moc se mi líbí grafická stylizace, ale hudba mi lezla na nervy. Některé puzzly byly až moc jednoduché, s některými jsem se trápil až podezřele dlouho. Ačkoliv složitost úkolů je asi individuální záležitost. Hru jsem dohrál na jeden zátah a na posledních lokacích se projevovala netrpělivost, tudíž jsem si ke konci čím dál víc pomáhal "chytrou" knihou s otravnou minihrou. Nicméně si nepamatuji, kdy naposledy jsem si u hry kreslil a psal poznámky na papír.. má to něco do sebe :)

Někdy není zcela jasné, co se po vás chce, především proto, že nejde poznat, jestli se do dané lokace budete ještě vracet nebo ne. Takto jsem se v prostředku hry párkrát zamotal. Oceňuji, že dál nepotřebné předměty robot automaticky vyhazuje, což většinou značí nějaký progress ve hře.

Příběh je jednoduchý a přímočarý. Ale v jednoduchosti je krása. Oceňuji, že když si vaříte hlavu hádankama, nemusíte ji dovařit u příběhu.

Krásná nuda.

Dear Esther selhává v naprostém jádru. Není to hra. Je to film, u kterého musíte držet jedno tlačítko a hýbat myší. Ještě že mě napadlo si chůzi dopředu nabindovat na myš. Není zde absolutně žádná interakce. Všechno, co musíte dělat, je chodit, koukat a poslouchat. Ze všech "walking simulátorů", které jsem dohrál, ve mně tento zanechal nejhorší dojmy. Ve Firewatch semtam musíte dělat nějaké rozhodnutí, ve The Vanishing of Ethan Carter musíte semtam přemýšlet. Tady jenom ukrutně pomalu chodíte. Takto pomalu snad nikdo v reálu nešmatle..

DE jsem si zvolil kvůli herní výzvě na splnění všech ačívů. Díky tomu jsem bohužel přišel na to, jak neintuitivní je i ta jediná věc, kterou ve hře děláte. Někde můžete plůtek přelézt, někde ne. Někde můžete na kameny vyjít, někde ne. Někde můžete skočit z útesu, někde je prostě neviditelná zeď. Za obří fail pokládám náhodné komentáře při každém novém rozehrání, díky kterým patrně nikdy nesplním poslední achievment. Hru jsem mimochodem došel do konce už 4x.

Příběhově si nejsem moc jistý, jestli sami autoři věděli, co chtějí hráči říct. Víceméně všechno se vypráví v metaforách a i když si myslím, že vím, o co tam jde, jistý si tím nejspíš nebudu ani po pátém došmatlání. Audiovizuálně je to celé podmanivé, hudba je krásná, ale na mě to asi nepůsobilo tak, jak nejspíš mělo.

Prosil bych mód na sprint button.

(1.2.2019 - Splněno i s ačívy)

Není to tak dlouho, co jsem se tu v diskuzi bil do hrudi, jak je ta hra dobrá vlastně jen kvůli příběhu a všechno to špatný není důležitý.. ale ono je.

Hru jsem rozehrál znovu, abych ji tentokrát dojel i s Burial at Sea, dohromady mě to stálo skoro 18 hodin života. A popravdě, jak jsem ze hry byl docela nadšený při první dohrání, tentokrát jsem opravdu přemýšlel, jestli se na to nevykašlat. Na prvním dohrání se asi podepsalo moje nadšení z tehdy nového PC (byla to moje první hra, co jsem na té sestavě dohrál).

Gameplay je stupidně jednoduchý. Dojdi na nějaké místo, spusť skript, kde se zavřou dveře, postřílej hordu (dementních, před hlaveň nabíhajících) enemáků, aby se dveře znovu otevřely, vylootuj kdejakou pičovinu, jdi dál. Je neuvěřitelné, kolik toho musí hráč odchodit, odstřílet, odlootovat a odcraftit, aby se malými doušky dostával k tomu jedinému, za co stojí tu hru hrát - k příběhu. Ruku na srdce, žádný Half-Life, Call of Duty nebo RtCW se tu nekoná, střílení je tu těžkopádné, zmatené, bojové "arény" jsou prázdné, neinteraktivní, bez atmosféry, Vigory jsou až na 2 výjimky na jedno brdo okopčené z prvního Bioshocku, no prostě nuda. Největší problém této hry je, že toho střílení je moc. Osobně jsem Vigory téměř nepoužíval, není moc důvod. Jenom až ke konci hry dostanete jakýsi magnet na střely/štít, který potom můžete hodit zpět na enemáka a nevyžere vám to všechnu sůl.

Upgradování všeho silně závisí na tom, jak moc vás baví lootovat popelnice, stoly, skříně, mrtvoly, kabelky, oblečení a asi 10 milionů jiných objektů přičemž když máte vedle sebe 10 skříní, tak lootovatelných je jen 6 a nikdy nepoznáte na první pohled, které to jsou, takže jak mentál chodíte a máčkáte "F" na každou blbost, co vidíte. Docela mě to poznamenalo, protože teď v každé jiné hře chodím a zkouším mačkat akční tlačítko na věci, co by mě nikdy nenapadly. A za mě velký downgrade proti B1 - všechno upgradovatelné je za jednu měnu, tedy peníze, tudíž často stojíte před volbou, jestli si upgradovat Magnumku nebo Vigor, přičemž ani u jednoho nepoznáte, jestli to budete v budoucnu víc potřebovat. Nemluvě o tom, že upgrady jsou neuvěřitelně drahé a při každým odkliknutí budete brečet, že 5 hodin lootování je v hajzlu..

Příběh je moc komplexní na to, aby se dal neustále přerušovat nekonečným a stereotypním shooterem a abyste ho co nejlíp pochopili, je nutnost sbírat nahrávky, kde se vysvětluje hromada věcí. Nicméně jak jsem psal výš, stojí za to. Podruhé už mě to sice nepřišlo tolik kulervoucí a uznávám, že je to vlastně hrozný mindfuck který se ve výsledku ještě znásobí docela blbým naroubováním na první Bioshock v Burial at Sea, ale dá se to poskládat dohromady a mezi hrami je to určitě nadprůměr.

Prostředí je neokoukané a je na něm vidět opravdu hodně člověkodnů. Všelijaké billboardy, reklamy, krátké filmečky jsou bomba a samo město v oblacích má svoje kouzlo (především pláž s mořem, co odtéká "kamsi" dolů). Nicméně Rapture z B1 ve mně zanechal silnější dojmy, asi jeho stísněnou hororovou atmosférou a přece jen je asi originálnější.

Nesmím zapomenout na dementní konzoloidní ovládání a bindování, tudíž když si chcete přečíst, co je na sebrané nahrávce, stisknete "O", abyste se dostali do pidiokna se všemi úkoly, upgrady a nakonec nahrávkami, kde ještě v menším okně pomocí "Page UP/Down" skrolujete a mžouráte na miniaturní text. A přebindovat to samozřejmě nejde.

Dřív jsem si přál, aby Bioshock někdo zfilmoval, dneska bych si asi víc přál, aby z toho někdo udělal walking simulator ve stylu The Vanishing of Ethan Carter nebo Firewatch s délkou tak do 4 hodin. Ideálně ovládaný pouze pomocí myši z gauče propojený na 55" televizi, pohodička :)

Mám zrovna období čekání na novou generací grafik, tak znovu dohrávám hry, které mě dřív nějakým způsobem chytly a jejichž pokračování plánuji na novém železe. 30 hodin mi zabralo druhé dohrání FC3 se Ziggy's modem, ale o něm později.

FC3 se po debaklu s druhým dílem přesunulo zpět na tropický ostrov a myslím, že to byl fajn tah, přece jen open-world v džungli je zajímavější než ne-až-tak open-world ve vyprahlé africe. Celkově mi gameplay hodně sedl, čím míň mám na hraní času, tím víc ocením auto save po každým metru a prdu, nicméně FC3 toto dovedl až i za nějakou přijatelnou casual hranici. Pokud máte málo života a někdo vás při misi zastřelí, objevíte se s plnýma HP jen o kousek dřív před touto událostí. Hra vás jednoduše nikdy nevytrestá, naopak si řeknete, proč se srát s jedním životem, když to napohodu můžu projít s 6 (ačkoliv si nejsem jistý, jestli to tak funguje vždycky). Druhé zlo je fast travel, který bych sice nezrušil, ale aspoň bych nedovolil hráči se teleportovat kdykoliv kamkoliv (v tomto bylo FC2 docela vychytané), ale např. dovolit jen v rámci ostrova mezi dobytými outposty.

Dobývání nepřátelských outpostů mě tu baví, hráč si prostě vybere styl hraní podle nálady, takže je možné dovnitř vlítnou jak terminátor s kulometem nebo potichu podřezávat nebo pohodlně snipit z dálky. Hráč má prostě pískoviště s hromadou hraček, s kterými si může a nemusí hrát, za sbírání collectibles není žádná odměna. V nemodované verzi dokonce ani XP za jejich sbírání nechybí, protože má hráč omezený počet skillů, které může vyexpit, jestli si to dobře pamatuju. Bohatě si vystačí s lozením po věžích a zabíráním outpostů v kombinaci s příběhovými questy. Nicméně za lootování všeho možného bych game designerovy nejradši ukopl hlavu.. proč musím stisknout a držet klávesu? Proč všechno, co leží na zemi sbírám bez animace, ale když lootuji mrtvolu, musím se pro ni vždycky zohýbat?

AI enemáků má od prvního dílu klesající tendenci, je to škoda. Po výstřelu se sice všichni rozprchnou za nějakou překážku, ale že by se enemáci výrazně přesouvali nebo nedej bože spolupracovali, to ne. Maximálně vám nabíhají před hlaveň.

O příběhu tu padlo už dost, za mě velmi dobré, líbí se mi vývoj hlavního hrdiny, který má slušnou motivaci blbnout na ostrově (ne jako třeba nošení urny po celých Himalájích v FC4), některé vedlejší postavy jsou meh (Jasonovi kamarádi, černoch s hrozným africkým přízvukem, Hoyt), některé velmi dobré (Vaas a jeho "definition of insanity", běloch s hrozným německým přízvukem), zfetované scény mám také rád (především zabití Vaase a poslední pochod k zajatým kamarádům u Citry, obojí doprovázené pěknou klavírní hudbou). Možná bych si představoval, že hra bude nadesignovaná tak, aby závěrečné rozhodnutí nebylo na tlačítko, ale provedlo se samo podle herního stylu nebo třeba expených skillů nebo jiných rozhodnutí, co by hráč dělal během hry (funguje to dobře např. v Bioshocku nebo Stalkerovi).

Technicky je na tom hra dobře, nikoliv bezchybně. Sem tam problikne obrazovka skrz nějaký grafický glitch, pokud zoomujete se sniperem do velké vzdálenosti, stíný dost problikávají a je to docela rušivé. O tom, že nejde nastavit hlasitost hudby, popř. hudba jenom v cutscénách ani nemluvě.

Poznámka k Ziggymu módu - začátek hry dělá mnohem těžší a immersive, později obtížnost s nakoupením lepších zbraní drasticky opadává i díky možnosti vyexpení všech skillů. Odstraňuje wallhacking nepřátel, takže dobývání outpostů není takovej laláč, nicméně asi doprasil zvuk, tudíž nelze uplatnit stealth dobývání outpostů, kdykoliv enemáka zabijete nožem, všichni ostatní vás uslyší a hned vás začnou nahánět, toto je dost škoda. Craftění dělá téměř nesnesitelné a jestli někoho sralo ve vanilla, tak ať Ziggyho radši ani nezkouší..

FC3 je můj nejoblíbenější díl a co jsem zatím vysledoval u nejnovějšího, asi to tak i zůstane. Nenabídne úplně nervy drásající gameplay starších FPSek a časem se dostaví stereotyp ze šmatlání po mapě, jako v každé jiné open-world hře, ale myslím si, že by byla škoda FC3 alespoň nezkusit.

Zcela jednoduše, nový Wolf je oldschool rubačka hozená do roku 2014 mezi všechny ty badass autohealing rádoby střílečky typu Call of Duty nebo Battlefield. Hodně dlouho jsem si střílečku neužil jako právě Wolfenstein New Order.

Hned ze startu hry je jasné, že se chce Wolf vrátit zpátky do doby, kdy jednoduché fpsky vládly PC gamingu. V koridorových mapách, kde máte málokdy na výběr víc jak jednu cestu sbíráte lékárničky, brnění, můžete nosit neomezený počet zbraní, AI vašich nepřátel je nepříjemná jenom tak, že se semtam dokáží schovat za nějaký sloup, který jde ale stejně rozstřílet nebo po vás hodí granát (lépe řečeno snaží se ho po vás hodit, málokdy se trefí tak, aby vám ublížil :D). Ve stylu starších Wolfů sbíráte zlaté artefakty na "tajných" místech, po mapách jsou teď místo dopisů rozmístěné výstřižky z novin, které vám skvěle doplňují atmosféru z příběhu. Nicméně hra se snaží o i nějaký upgrade svého gameplay přidáním perků, které vám po určitém počtu killů všemi možnými způsoby zlepšují např. přesnost, rychlost přebíjení nebo množství nesené munice, v podstatě nic zásadního, co byste museli ve hře huntit. Dále je tu poměrně badass featurka v podobě střílení obouruč, což je zrovna v této hře dobrá sranda. Taky pobavila minihra z prvního Wolfa.

Střílení nácků není nikde tak zábavné, jako ve Wolfensteinech obecně, ale autoři si řekli, že WW2 je už asi vyčerpaná, tak je nechali vyhrát válku, posunuli vás v čase do 60. let a to zabíjení jste si mohli ještě víc vychutnat. Tady asi začne první kritika, myslím si, že se z této antiutopie dalo ve hře vymačkat trochu víc. Příběh se odehrává v roce 1960, před hlaveň vám nabíhají náckové v uniformách z roku 1960, střílíte zbraněmi z roku 1960, ale většina misí se odehrává ve starých budovách/kanálech/pevnostech, kde tento rok zaměníte s jakýmkoliv jiným obdobím. Venkovních misí je málo, ale aspoň co se týče architektury, vypadají velmi dobře. Jinak je příběh klasický fpskový blábol, kde máte nesmrtelného a protentokrát i ženu milujícího hrdinu, kde musíte zachraňovat svět zabíjením největších fašounských sviní. Vzhledem k tomu nápadu s vítězným Německem mi to přijde trochu tuctové, ale aspoň se ta hra nebere vážně a na několika místech jsem se hodně pobavil (Blazkowicz se dovídá, že se USA vzdali, Blazkowicz si oblíká "výstroj" na mučení atd.).

Gameplay je svižný, všechno provádíte intuitivně, asi jenom 2x se mi stalo, že jsem chvíli nevěděl, co dělat nebo kam jít. Obtížnost na střední je tak akorát, není to výsměch jako v Battlefieldu, který jsem hrál naposled, ale extra challange taky ne. Tedy asi na 2 3 situace, kdy na mě hra vrhla až nesmyslný množství nepřátel, klasicky ve chvíli, kdy jsem neměl možnost nikde sbírat náboje nebo lékárničky. Po dloooouhé době jsem ve hře umíral na checkpointu stylem pokus/omyl.

Co se týče technického zpracování, tak za mě katastrofa a v podstatě jediné velké mínus, kvůli kterému půjdu s hodnocením níž. Modely zbraní nebo panáků jsou ok, nic extra, ale neurazí. Nicméně co se týče ostatních textur téměř všeho, tak je to špatný vtip. Například toto, toto, toto, toto nebo toto je vyloženě humus a divím se, že má někdo drzost v roce 2014 pouštět za 50 éček do světa a ještě vám tím zasrat 45 GIGABAJTŮ NA DISKU. Jako vážně, v těch souborech musí být vygenerované nekonečné řádky lorem ipsum. Asi by to nebyla takové tragédie, kdybych si té grafiky nezačal v průběhu hry čímdál víc všímat, ale myslím si, že doba pokročila dost na to, aby se tužky a kalkulačky ležící na stole normálně vymodelovaly a ne vkreslily do textury. Efekty jsou na tom podobně, např. na některých místech vůbec nefungují dynamická světla a stíny. Podotýkám, že kromě rozlišení stínů, které jsem měl na střední detaily, jsem hru hrál na maximum. Kromě toho mi dost vadilo pomalé dočítání textur během hry anebo šum v obraze v tmavějších lokacích. Aspoń hudba je poměrně sympatická (i když ne tak úderná jak v RTCW) a dabing postav mi přijde hodně s nadhledem a vtipem (především němčina je hodně cool).

Všehovšudy bavil jsem se dobře, ale asi to nepotřebuju hrát znovu, tak jako jsem kdysi několikrát dohrál RTCW, pořád ale o několik levelů výš, než většina dnešních stříleček.

Tento koment se týká jenom SP části.

Tákže, venku hnusný počasí, říkám si, že potřebuju zabít víkend nějakou FPSkou, páč jsem dlouho žádnou nehrál. K mé smůle jsem si vybral BF4 aka nejkratší a nejjednodušší střílečku all time.

Začnu asi tím lepším - grafika a zvuky. Po nějakých satanistických preview z pctuningu, kde se mi autor snažil říct, že na rozjetí BF4 na max budu potřebovat PC napojený na nukleární reaktor, jsem byl mile překvapenej, že mi hra na mým mainstreamovým PC jede na 1080p, max detaily a ani jednou se netrhla. A popravdě, graficky je to hodně luxus. Nechci tu moc porovnávat, z novějších fpsek jsem naposledy hrál jenom Crysis 2 a Bioshock Infinite, řekl bych o fous horší jak Crysis, o level lepší jak Bioshock - nutno ale podotknout, že ne všude a ne vždycky. Mise v v horách po útěku z vězení je lahoda, ale všechny mise odehrávající se na lodi jsou graficky chudší. Co se zvuků týče, taky tam nemám moc výhrady. Po dlouhé době jsem hrál hru, kde jsem "ucítil" výstřel. Zvuky zbraní jsou hodně super a celkově to patří k přednostem všech BF. Ostatní zvuky efektů, okolí, popř. dabing a hudba hodně nadstandart. Mrzí menší variabilita zvuků výstřelů, hromada zbraní zní stejně.

Příběh a výprava je shit. Jak přes kopírák CoDčka, kde jste hrdina, kterej musí zachrínit celej svět před rus.. eee.. číňanama. Tentokrát ale nemluvíte, protože někomu se v dnešní době pořád zdá koncept Half-life v pořádku a navíc se vám ve hře protočí podle hollywoodských standardů postavy všech možných ras a národností (a inteligencí..). Příběh mě samozřejmě asi po první cutscéně přestal bavit, takže jsem si při loadingu většinou odskakoval pro pití. Mise a jejich postup psal člověk s jointem v jedné ruce a tullamorkou v druhé, kde se jedno zvláštní místo střídá s druhým v kraťoučkých časových intervalech. V každé misi bylo několik logických facepalmů, kde jednoznačně kraluje mise ve vězení, kdy se probutíte ve shnilé cele s nechutným pseudorusákem, který pravděpodobně čekal celou dobu na to, až se tam objevíte, aby hned na to rozbil asi půlmetrovou zeď a vy jste společně utekli nejhůř zabezpečeným vězením na světě, kde se po cestě válí bedny se zbraněma, stráže nejsou schopný reagovat na střelbu o pár místností vedle, k tomu jim asi zapoměl doktor dát slepeckou hůl a jako zázrakem po cestě posbíráte všechny parťáky, kteří se vám předtím poztráceli. Všechno to působí ještě blběji tím, že hra trvá asi 5-6 hodin čistýho času a všechny tady tyto pič*viny nestíháte vstřebávat. Na konci ještě dostanete nelogickou "volbu", která s vámi ani necukne (really - odpálíte radši škaredýho černocha, který celou dobu jenom nadává a pak mimoděk někdy během hry řekne, že má ženu a 3 děti nebo celkem sexy číňanku, která je oddaná svýmu přesvědčení = nemá chlapa a dřív nebo později si to s váma rozdá..).

Gameplay je zřejmě standart hry roku 2013, na všech mapách máte nesmyslně rozmístěný bedny, kde si můžete kdykoliv doplnit a dokonce vyměnit už dřív sebranou nebo "vyzkoumanou" zbraň. Zbraní je ve hře nesmyslný množství a většina z nich se ve své kategorii chová stejně (všechny samopaly jsou komicky slaboučký, kdy musíte vypálit třeba i 10 nábojů do enemáka, než padne). AI enemáků je hrozná, ale zdaleka né tak hrozná, jako AI vašich kamarádů, kdy jediná jejich práce je vystrkávat vás z úkrytu anebo blbě čumět, když do vás někdo střílí. Naštěstí hra je na normální obtíznost tak hrozně jednoduchá, že stejně přežijete uplně všechno a jejich pomoc nepotřebujete. K obtížnosti bych rád dodal, že to, co jsem dřív považoval za easy, je v dnešní době pravděpodobně hard obtížnost. Za celou dobu jsem umřel jednou a to kvůli tomu, že jsem omylem vypadl z baráku, když jsem se nedíval na cestu. A ne, vážně jsem nekempil každej roh a zátaras, krýt se nemusíte, protože přesnost nepřátel je asi 1 zásah na 100 výstřelů.

BF4 je prostě a jednoduše CoDčko v lepší grafice a lepším zvukem. Je to vycpávka do krabice, z které většina stejně jenom opisuje CD-key na multiplayer. Sranda si to zahrát jednou, vživotě by mě nenapadlo si SP pustit od znovu.

Tank je pro mě osobně jeden z nejzajímavějších strojů v historii lidstva. Desítky tun oceli vyrobené pro jediný účel - ničit a zabíjet. World of Tanks nám dovoluje si do těchto bestií sednout a aspoň částečně cítit tu ničivou sílu v rukách. Hra nás provede od malých tančíků, které těžko nahání hrůzu, přes všechny ikony 2. světové války až po poválečné nebo nikdy realizované monstra.

Nicméně už hned na začátku hry na vás čeká jeden z největších záporů hry. Po prvním zapnutí vůbec netušíte, co máte dělat a hra vám to nijak nevysvětlí. Ubohý tutoriál vám dá zlomek toho, co potřebujete vědět, nicméně pro nějaké globálnější pochopení herních mechanizmů je k ničemu, což je obrovská škoda, protože hráči, co si nikdy sami nezjistí, jak hra doopravdy funguje, jsou nejenom ochuzení o velký zážitek ze hry, ale zároveň se jejich mnohdy těžko porazitelné stroje stávají slepicemi na odstřel. A protože ve hře nejsou žádné nároky na vyšší věk nebo průměrnou inteligenci, komunita okolo této hry je bohužel z 99% garbage a vývojáři na tom mají, díky výše zmíněným věcem, svůj podíl.

Hra balancuje na hranici simulace a arkády. Mnoho fyzikálních zákonů ve hře funguje, některé jsou ale záměrně vynechány. Máte velké dělo, které vám udává nějakou hodnotu průbojnosti pancíře a hra vyhodnocuje, jestli se vypálená střela odrazí od nepřátelského pancíře anebo projde, přičemž bere v potaz klopení a "úhlování" tanků, kdy si efektivně můžete pancíř i několikanásobně zvětšit. Na druhou stranu není potřeba nadsazovat dělo, protože tam, kam zamíříte, střela vždy doletí, ať je cíl od vás 50 nebo 500 metrů. Velmi dobře hra zpracovává pocit z pohybu. Těžké tanky jsou opravdu těžké, trvá vám, než se někam doplazíte, střední tanky jezdí rychleji, ale doplácí na horší pancíř, lehké tanky frčí jak o život a v podstatě od patche 8.0, kdy byla do hry implementována fyzika, se vám nezdá, že by takto tank neměl fungovat (až možná semtam na nějaký drift se scoutem :D).

Co se týče samotného RPG systému, podle mě není dokonalý, ale zároveň není špatný. Máte vývojový strom, na výběr několik národů, každý národ má svoje vývojové větve (těžké, střední, lehké tanky, stíhače tanků a artilerii). Na začátku dostanete tank, se kterým se hraje velmi špatně a něco si s ním musíte vytrpět. V bitvách dostáváte zkušenosti a kredity na vývoj a nákup nových součástek a samozřejmě i následujících tanků. Nutno podotknout, že tanky v "topové" konfiguraci většinou neodpovídají reálným předlohám (např. první Tiger má nejlepší dělo takové, které se montovalo až na druhého Tigera). Tento systém funguje dobře tak do sedmého tieru (z celkových deseti), ale dál už začíná být expení otravné. Od osmého tieru jsou Součástky na vyzkoumání neuvěřitelně drahé a vrchol tvoří 9. tier, kde ve "špatné" konfiguraci musíte s tankem odehrát klidně i 70 a víc bitev, aby byl vůbec použitelný. Myslím si, že v pozdější fázi hry by měly tanky dostat nějaký boost k XP za bitvu. Druhá věc je, že hru hrozně limituje těch deset nutných tierů pro každou větev. Vývojáři kvůli tomu musí zavádět prototypy tanků anebo tanky, které vznikli pouze v nákresech, což zase vrtá do balancování. Nejvíc tady to "tierové" rozdělování postihuje německou větev, kde jsou poslední reálné tanky vyrobené v roce 1945 (s jedinou výjimkou Leoparda 1) a proti nim se staví poválečné a v podstatě moderní tanky. Někdy to vypadá zvláštně, zvlášť u tanků jakou Maus nebo prototypová E-řada válčící s tanky ze 70. let. Hra v podstatě boostuje prototypy z poloviny 40. let a nerfuje mnohem modernější tanky, aby se k sobě tierově vůbec hodili.

Jelikož je WoTko běloruská hra a vývojáři se musí zavděčit především východnímu trhu, je na hře cítit, že ruské (sovětské) tanky mají vždycky něco navíc, než ostatní. Samozřejmě v každém národu a na každém tieru je tank, o kterém by se dalo říct, že je OP, ale u těch ruských je to moc okaté. Každopádně dá se s tím žít, nejlépe tak, že si ty ruské tanky sami zahrajete a naučíte se, jak na ně. I přes to si ale myslím, že globálně je hra vybalancovaná dobře, především na vysokých tierech.

WoT je free2play hra. Zadarmo si ji stáhnete a zadarmo ji hrajete. Co oceňuji je, že si za reálné peníze nemůžete koupit nic, co by vás v samotné bitvě zvýhodnilo a pokud si nepotrpíte na velkou garáž anebo rychlejší expení, nemusíte za hru zaplatit ani korunu. Pochopil bych, že blbosti jako jsou místa v garáži nebo kasárnách musíte platit za peníze, stejně jako odmontování doplňujícího equipu k tanku. Co se mi ale nelíbí je nemožnost změnit si svoje jméno ve hře jinak, než za peníze, stejně jako nasazování permamentních kamufláží na tanky. Tady bych ještě odbočil ke customizaci tanku. Je to špatný vtip. Konkurence v podobě War Thunder má perfektní systém odměn v bitvách, kdy si za určitý počet sestřelených letadel (popř. splnění jiného úkolu) odemykáte kamufláže, emblémy a nápisy a můžete si je na letadlo prdnout kam chcete. Toto ve WoT neexistuje. Za všechny tyto věci musíte buď měsíčně utrácet kredity (což při kompletní customizaci není moc výhodné) anebo za to jednoduše musíte zaplatit a k tomu všemu je přesně určené, kam se všechny tyto nálepky nasadí. V tomto by měli vývojáři hodně zabrat.

Audiovizuálně je na tom hra oukej. Modely tanků už dnes sice nepůsobí nějak extra detailně, některé textury jsou hnusné, ale plánují se nové patche, kde se grafika bude znatelně vylepšovat. Na starou grafiku jsou pláclé modernější efekty jako motion blur nebo HDR, které hru vizuálně vylepšují. Zvuky na tom nejsou až tak dobře. Ve hře můžete slyšet asi 3 různé zvuky motorů, které i tak nezní jako burácející osmi nebo dvanáctiválce. Zvuky výstřelů jsou na tom podobně, i když tam bych je hodnotil kladněji, zvlášť u větších děl ve sluchátkách můžete cítit tu sílu, která má demolovat vašeho nepřítele. Všechno je doplněno perfektníma kouřovýma a výbušnýma efektama, které pěkně dokreslují tu "válku" na monitoru. Přes "takovou nějakou" grafiku by se dalo přejít, kdyby byla hra alespoň trošku optimalizovaná. Bohužel v Bělorusku toto slovo neznají. Na enginu je vidět, že už má svoje roky, trpí neskutečným dropováním framů, kde chvilku valíte na 120 fps, abyste koukli do blbýho místa a padli jste na 25, nepodporuje multicore a celkově WoT považuju za jednu z nejhůř optimalizovaných her, co jsem hrál. Myslím si, že na mém PC by hra neměla padnout pod 60 fps (War Thunder mi jede průměrně na 90 fps pro porovnání).

Co se WoT nedá upřít je jeho návykovost. V podstatě se hráči dají rozdělit na 3 kategorie. Buď jsou tu ti, kteří hru nějak hrají a nějak expí, moc je nezajímá, jak na tom statisticky vůbec jsou. Tito lidi buď brzo odpadnou anebo jsou terčem nekonečných nadávek, pokud se zjistí, že takto hrajou už celé 3 roky. Pak jsou tu ultrazarytí progameři, kteří půlku bitvy stráví chatováním, jací jsou všici dementi. No a já sám sebe považuju za takový střed. V podstatě se zajímám o to, jaké mám staty (hra vám nějaké ukazuje a pak jsou třetí strany, které z nich v podstatě dělají určitý rating a aspoň přibližně vyhodnocují úroveň vašeho skillu ve hře), rád expím nové tanky, ale neženu se za nima jako blázen, snažím se být lepší, ale nezblázním se, když se najednou nedaří. Každopádně, za celý život jsem u žádné jiné hry nevypustil z huby tolik nadávek a tolik nenervil, málokteré hra dokáže takto dobře zvedat tlak :D

Suma sumárům už jsem něco málo přes rok "WoT addict" a nově oznámený content mě jen tak nenechá vyléčit :D WoT je velmi povedená a chytlavá hra, s průměrnou grafikou a.. eh.. !podprůměrnou! komunitou, ke které si každý musí najít svoji cestu. Každopádně je free, tak proč ji nevyzkoušet :)

Přiznám se, že Bioshock jsem dohrál až na druhý pokus. Před pár lety jsem ho zkoušel a dostal se jenom přes první level, ale teď vím, že chyba nebyla ve hře, ale ve mně. Bioshock je na dnešní poměry (alespoň zpočátku) docela obtížná hra a na to jsem si po čerstvě dohraném CoD nemohl zvyknout.

Nakonec musím uznat, že Bioshock je jedna z nejlepších her, co jsem ve svém životě dohrál. Tentokrát to není kvůli dynamické akci nebo kulervoucí grafice, ale díky celému tomu nápadu. Město Rapture, jeho správce, obyvatelé, plasmidy, velcí taťkové a malé sestřičky, všichni ti obyvatelé, příběh a naprosto dechberoucí design a atmosféra 50. let mě uvrtali do židle a já zase po několika letech nevnímal čas a okolní svět, jenom abych se dostal o pár metrů dál.

Autoři si uvědomili, že samotný příběh by celý hru neutáhl a proto ho okořenili nahrávkami různých obyvatel města. Nahrávky jsou jeden z několika důvodů, proč jsem u hry trčel tak dlouho. Máte level a šipku, která vás vede za ručičku. Kdybyste zůstali jenom u té šipky, hra bude mít tak poloviční délku a třetinový zážitek. Pokud dáte na sebe a prolézáte oblast skrz na skrz, dostáváte se právě k těm nahrávkám a jako bonus vám autoři připravili i nějaké ty schopnosti navíc. Pravdou je, že nahrávky pro vás nemají vlastně vůbec žádný smysl pro postup ve hře, asi jenom dvakrát jsem se dozvěděl nějaký kód ke dveřím. Ale pokud vás město dostane tak jako mě, budete je hltat.

Jak už jsem zmínil, příběhová linie není nijak zvlášť dlouhá, je hodně natahovaná vatou, aby to tak rychle neskončilo. Mně se příběh ale opravdu líbil. Na začátku byla utopistická vize, na konci šílenství a masakr. Všechno od komunistických propagačních TV spotů, přes vizionáře, doktory, umělce a zvraty, až do mého, pravda trochu naivního, happyendu (hra má tři konce, takže s novým železem přijde repeat) jsem hltal jak důchodkyně telenovelu. Pasáže na chirurgii, v opeře, atriu, sirotčinci nebo barech z hlavy jen tak nedostanu. Mimochodem pasáž v Ryanově kanceláři byla úchvatná a i když jsem ten příběhový zvrat znal z povídání, i tak jsem seděl jak přibitý.

Co se týče hratelnosti, vy jako bezejmenný a němý (anti)hrdina sbíráte adama, za kterého si kupujete plasmidy (bojové schopnosti – podpalování, elektrické šoky, telekineze a mnoho dalších) a tonika (různé pohybové, technické a životní schopnosti - například lepší hackování strojů, rychlejší pohyby apod). Adama získáváte zachraňováním nebo zabíjením malých sestřiček a to tak, že musíte zneškodnit velkého taťku. A zde je další kouzlo hry. Adam je téměř až do konce nedostatková surovina, u které musíte dost přemýšlet, do čeho ho investujete a velcí taťkové jsou docela hardcore enemáci (zvlášť v pozdějších fázích hry), paradoxně mnohem obtížnější než většina bossů ve hře. Ideální je hned na začátku si vytvořit strategii a té se držet až do konce a primárně vylepšovat stávající plasmidy. Takže já osobně jsem zůstal u první zbraně, která mi přišla do ruky a to byl hasák. Na konci hry jsem ho měl různými toniky tak vytuněný, že v kombinaci s elektrickým plasmidem jsem byl téměř neporazitelný a jiné zbraně jsem používal jenom výjimečně (na taťky nebo silnější bossy). Nutno ale podotknout, že stylů hry se dá nakombinovat více díky velkému množství tonik a plasmidů.

Bioshock samozřejmě není bezchybný. Dost mě štvalo hackování, u kterého se naprosto nesmyslně stále zvětšovala obtížnost, takže mi na konci hackovací tonika zabírala všechny sloty a samotné hackování bylo po 13 hodinách čistého času už opravdu otravné, jelikož děláte stále to stejné. Spliceři, tedy obyčejní nepřátelé, byli naprosto imbecilní, nesnažili se nějak spolupracovat, prostě jen tupě nabíhali před hasák a čekali na ránu po kebuli a poslední dva levely mi přišly narychlo splácané proti těm předchozím. Pro mě jsou toto ale jen drobné vady na kráse, které mi mnohonásobně vynahrazují výše zmíněné věci.

Na konec ale chápu, že retro styl hry nemusí sednout každému, stejně jako větší obtížnost, dokud se trochu nenatuníte toniky. Pro mě je to každopádně obrovský herní zážitek, ke kterému se určitě ještě rád vrátím.

"A man chooses, a slave obeys" - Andrew Ryan

Také přileju trochu do kotle. Na druhou Mafii jsem se samozřejmě těšil jak malé děcko. Byl jsem naštvaný, že si ji nezahraju, jelikož můj notebook už je pár generací pozadu. Nakonec se mi naskytla možnost zahrát si Mafii jinde a popravdě, kdybych měl Mafii popsat jedním slovem, tak to bude zklamání. Ano, určitě to částečně je mým přehnaným očekáváním, ale z větší části to je samotnou hrou.

Mafia 2 na mě působí neuvěřitelně rozporuplným dojmem. Něco je naprosto dokonalé, vypiplané, vyhrané, něco zase osekané a odfláknuté. Každopádně, co Mafii v mých očích sráží k zemi, je ježdění v autech mezi misemi. Samotný jízdní model je perfektní, auta jsou dokonale vymodelovaná, model poškození je jeden z nejlepších, co jsem ve hrách viděl a možná když řeknu, že samotná auta jsou to nejlépe udělané na Mafii, nebudu ani tak kecat (jenom se mi při vší té vypiplanosti nelíbily nereálně zvětšené výkony aut - ve 40. a 50. letech určitě nejezdily běžně káry, co měly od 150 koní pod kapotou navrch). Nicméně umělé natahování hrací doby ježděním po městě sem a tam považuju za obrovský zápor. By oko bych řekl, že jsem ježděním z bodu A do bodu B strávil tak 60 - 70% hrací doby. Bohužel ježdění je ke konci tak otravné, že místo koukání na cestu jsem různě přepínal kamery, sledoval, jak se na ráfkách kol odráží okolní budovy, koukal jsem, jak perfektně se chová pneumatika, když brzdím (nevím, zda PhysX, ale různé ohýbání gumy je prostě cool :D). Ale HLAVNĚ to nekonečné ježdění ubíjí hru jako celek, jelikož během třeba i 10 minutové cesty vlastně zapomenete, co se stalo v cutscéně před jízdou a z příběhu máte celkově hovno (aneb chtělo by to všechny cutscény sestříhat a pustit znovu bez ježdění).

Všude probírané osekávání hry se podle mého nejvíc projevilo právě na příběhu. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že do luftu padla tak půlka scénáře. Hra má 16 kapitol, ale během prvních 13 se příběhově vlastně vůbec nic neděje. Objevují se postavy, které už nikdy neuvidíte, slýcháte jména, která si nikdy nezapamatujete, děláte mise, které s konečnou zápletkou vlastně nijak nesouvisí no a najednou jste v kapitole 14 a příběh jede do finiše. Takhle si gangsterský epos rozhodně nepředstavuju, pominu-li, že konec hry je víceméně flusanec do ksichtu nám hráčům. Hra, která staví na příběhu prostě nemůže takhle skončit. K tomu bych měl připočíst nějaké scénáristické kyksy (nábor do rodiny připomíná víc nástup na brigádu do call centra, než jako pasování na mafiána (a Scorsese se klepe na hlavě a Puzo se vrtí v hrobě)).

Další problém mám s postavami a češtinou. Vito je takové bezcharakterní pako. Občas vám jej hra představuje jako velkého myslitele, občas zase jako horkokrevného zabijáka. Je prostě rozporuplný, jako celá hra. Jako postava se mi rozhodně víc líbil Joe. No a zbytek postav - těžko o nich mluvit. Zřejmě to souvisí s příběhem, kde měl podle mého každý mít víc prostoru, ale takhle jsou to prostě jen panáci, kteří se nějak jmenují a něco vám říkají. Správně mafiánsky na mě působil akorát Leo (opět škoda malého prostoru). K češtině bych rád řekl, že dabing hlavních postav mi vůbec nevadil, spíš česky přepsaný scénář občas působil směšně, ale po této stránce hodnotím hru rozhodně kladně, i když v budoucnu si rozhodně chci hru zahrát ještě v originálním znění.

Atmosféra hry je naprosto dechberoucí, podtržená úžasnou grafikou. Město a všechny lokace v misích jsou udělány s pečlivostí, snad i láskou ke hře. Mise v hotelu, ve vězení, zakopávání mrtvoly anebo jenom pojíždění v noci, když prší - naprosto dokonalé.

Akční pasáže mě zklamaly. V první Mafii jsem v myši cítil každý výstřel, slyšel jsem každou nábojnici, co spadla na zem, mohl jsem si všimnou každého vyhozeného zásobníku. Mafia 2 naopak sází (řekl bych až moc) na fyziku a zničitelné prostředí (akorát mi nejde do hlavy, jak to může fungovat bez PhysX). Střílení je jalové, zbraně na mě působí jak pšoukačky bez efektu, opravdové kanóny jsou jenom magnum a brokovnice. Můj oblíbený Thompson je směšný, jelikož nijak necuká, míra přesnosti je dána crossairem a ne vaší rukou a jeho účinnost je na úrovni vzduchovky (i když pořád to byla moje nejoblíbenější zbraň :D). Na druhou stranu, spoušť, která po boji zůstane taky není špatná. Všechny ty kusy betonu, dřeva a skla působí parádně. Plus akce je hodně nabitá, pořád se něco děje, pořád někde něco lítá... opět rozporuplné.

Ono to takhle z předchozích řádků vypadá, že hra je v mých očích celkem propadák, ale není tomu tak. Když si odmyslím ježdění, tak jsem se vlastně hodně bavil. Příběh, ač useknutý, působí dospěleji, mise jsou perfektní, potěší nakupování oblečení, rozhovory v autech a celkově i v misích mezi Joem a Vitem jsou také zábavné. Také mě hodně pobavil poslední řádek v herních statistikách - doba strávená u Playboye :D. Zhodnotit číslem tuto hru je pro mě docela těžké. Ale myslím si, že 70% je zasloužené.

Na závěr bych chtěl dodat, že Mafia 2 nejenom mohla dotáhnout první díl, ale předčít ho, protože na to prostě má potenciál. Hra je od základu vytvořená s citem pro detail, pro atmosféru. V příběhu je plno prostoru, na postavách se dalo zapracovat mnohem víc a dal by se k nim vytvořit vztah, jako v prvním dílu, město je jak šité na vedlejší mise, volnou jízdu apod., kdyby se zapracovalo na herních mechanizmech, jako jsou celkem tupí policajti nebo jalová akce, kdyby se zkrátilo zbytečné pojíždění městem sem a tam, mohla to klidně být hra desetiletí. Takhle je to jen až moc okatě ostrouhaný polotovar, který bohužel udal směr případným pokračováním.. A myslím, že je to nesmírná škoda.

S velkým očekáváním jsem začal tuto hru hrát a s velkým zklamáním a znechucením jsem ji dohrál. Popravdě se snažím přijít na to, jak mohla tato hra dostávat v průměru devadesátková hodnocení po celém světě.

Řeknu to natvrdo, jediné, co tuto hru odděluje od odpadu je její grafika. Sice jsem to nemohl posoudit doma, protože na střední detaily je hra podobná Far Cry, jenom se to hejbe všechno tak nějak pomaleji, ale u různých lidí můžu opravdu říct, že grafika byla (a možná pořád je) naprostá špička.

Bohužel, co se hratelnosti týče, je to katastrofa. Jako první se pozastavím u umělé inteligence (resp. neumělé neinteligenci, jelikož pochybuji, že nad tím někdo strávil alespoň hodinu času). Takhle tupé enemáky jsem dlouho neviděl a pro CryTek to může být ostuda, protože ve Far Cry byla AI mnohem lepší. S tím souvisí nudné souboje, kde je nejjednoduší se někde zakempit a kosit jednoho, před hlaveň nabíhajícího Korejce, za druhým. Upravování zbraní je zbytečné, nikdy si nepomůžete. Nejhorší jsou snad tlumiče. Pokud si ho nasadíte na zbraň a snažíte se někoho zabít, je to většinou tak na tři zásobníky, pokud se netrefíte do hlavy... Každopádně Korejcům asi moc nevadí, když se do nich střílí, většinou tupě stojí na místě a otáčí se na různé strany, místo aby se schovali.

V nano obleku taky moc kladů nevidím, většinou jsem používal maximální obranu, ostatní schopnosti mi byly k ničemu, jelikož mě enemáci viděli na kilometry daleko. Později jsem utíkal s rychlostí z boje, jelikož už byly nesnesitelně nudné a dlouhé.

Příběh je jak vyšitý z nějakého trapného béčka s Van Dammem nebo Lundgrenem.

Člověk by čekal, že od druhé půlky hry se situace zlepší a když ne to, tak alespoň mise v tanku nebo ve stíhačce, nakonec jsem doufal, že aspoň v misi na lodi najdu něco nového nebo kulervoucího, ale je to pořád stejná nuda. Na chvilku může zabavit mise v mimozemské lodi nebo házení si s želvama nebo půlení palem, ale kvůli takový kravinám přece hry nehrajem.

Mám-li to shrnout, Crysis je podprůměrná (tupá) střílečka v pěkném prostředí a vynikající grafikou. Pro mě zklamání jak prase.

K Mirrors Edge jsem se zpočátku stavěl neutrálně, bez nějakých velkých očekávání. Všechny ty drby na netu a kladné recenze šli mimo mě. Nesledoval jsem tuto hru. A proto nemůžu říct, že mě ME zklamal, prostě se mi nelíbil a tím to hasne.

Možná je to proto, že mám radši věci ,,reálnější". Chci tím říct, že na ME není reálného absolutně nic a to mě hrozně štve. Silně lineární mise, plné "jakonáhodou" dobře položených prken, správně poskládaných lešení a blízko sebe postavených baráků, mě opravdu nebavily téměř od začátku. A k tomu si připočtu ještě naprosto nemožný skoky do červených žíněnek apod.

Dále se pozastavím nad grafickým zpracování. Textury jsou sami o sobě hodně detailní, každopádně málokdy máte čas se nad tím kochat. Chválím výbornou optimalizaci. Co se mě ale naprosto nelíbilo, tak grafická stylizace a s ní související efekty. ME se odehrává mezi pár výraznýma barvama, přičemž prim hraje bílá. S tím souvisí naprosto hrozný přesvětlení, kvůli kterýmu jsem často hledal cestu a kvůli kterým jsem se párkrát zabil (třeba když jsem běžel na přesvětleným bílým vyvýšeným baráčku, běžel, běžel, letěl a potažmo rozmázl na chodníku, protože mi barák splýval se samotnou zemí). Když vběhnete do interiéru, nahodí se odpornej přesycenej filtr v barvě interiéru. No a když jsem poprvé viděl bílej strom a bílej keř, řekl jsem si, že asi něco není v pořádku. Ne, toto se mi fakt nelíbilo.

Co jsem z této hry tak pochopil, má tu jít hlavně o přežití, běhání o život, máte se bát nepřátel a vyhýbat se jim, pokoud nemáte zbraň. To se ale vylučuje s jejich muškou. Běžím po střeše, za prdelí komando polišů a vrtulník, všichni po mě střílí, kulky se zarývají do stěn, vedlě mě, za mě, přede mě, pode mnou, ale nikdy ne do mě (pokud se nezastavím a pár sekund nečekám, než se všichni začnou zázračně strefovat). Je to divný, na druhou stranu ale efektní.

Příběh radši komentovat nebudu, je to fakt hrozná sračka.

Co se mi rozhodně líbilo tak audio stránka a hudba, které se perfektně hodily k atmosféře hry a dost ji pomáhaly. No a překvapivě i boje nebo přestřelky.. řekl bych, že kontakt s nepřáteli je to nejlepší ze hry. No a i některé pasáže se konec konců líbili, každopádně moc jich nebylo metro, skákáni z vlaku na vlak.

Přes to všechno dobré i špatné musím uznat, že je v mých očích ME originální nebo aspoň inovativní. Kdyby měla hra trochu jinou stylizaci a nebyla tak striktně lineární, učitě by se mi líbila mnohem víc. Takhle je to pro mě slabej nadprůměr a nevyužitej potenciál. Snad příště.

Normálně westerny moc nemusím, ale pokud se jedná o hru, je to pro mě příjemné zpestření. Kdysi jsem hrál CoJ kousek u kamaráda, ale teprve s příchodem nového NB jsem si ho mohl pořádně užít doma. Popravdě, dost jsem CoJ dříve přeceňoval.

Zpočátku mě víc bavili mise s knězem, dokud se z něj ovšem nestal něco jako Terminátor. Všechno to střílení a schovávání za různýma bednama není špatný, ale jen tak do 5. epizody (z 15). Občas jsem až žasl, kolik enemáků se vejde na jednu mapu. A jelikož náplň misí je jdi z bodu A do bodu B a postřílej všechno co dýchá (až na vyjímku dojdi z bodu A do bodu C, abys pak šel do bodu D, vrátil se do bodu C, znovu šel do bodu D, zase do C, abys ses nakonec od strojvůdce dozvěděl, že skoro nic neví, přičemž po každém vracení na vás čekala další horda mexikánců), tak se z toho stal stereotyp, kterej na chvilku jenom zachránila honička na koni.

Za Billyho byly mise mnohem zábavnější řekl bych, jelikož samotná náplň byla zajímavější. Sly mi snad odpustí, ale když už jsem u toho srovnávání, dojde na boxování ala Rocky, kdy si dáte párkrát přes držku s nějakým mexikáncem. No a pak samozřejmě Rambo - plížení mezi stromy, tichý zabíjení a nakonec i kropení nebohých mučáčosů šípama.

Jelikož jsem filmový fanda, příběh mi přišel jako neskutečný klišé, každopádně snaha se cení. Co hře ale hodně přidává, tak krásné scenérie, hlavně v Billyho misích šplh na horu pro orlí pírko nebo střílení zajíců v lese. Lokace, pěkná grafika a padnoucí hudba vynáší v mých očích CoJ o několik procent výš, protože bez toho je to tupá střílečka nebo průměrná stealth akce.

Mimochodem CoJ je hra, s nejvyšším počtem lékárniček, co jsem měl možnost ve hrách kdy vidět :D. Lékárničky jsou po kusech rozházené v každém baráku nebo padají z každého druhého nepřítele (tedy až nakonec, kde padají ze všech nepřátel). Jenom ve chvílích, kdy je opravdu potřebujete, zrovna žádné nejsou.

Shrnutím, CoJ je průměrná, stereotypní střílečka, vylepšená o různé blbůstky, které hodně přidává parádní design levelů, spolu s audiovizuální stránkou.