Poslední komentáře

HERNÍ VÝZVA 2017 - Kategorie č. 9 - Kamarád doporučuje!

Batman: Arkham Knight je zřejmě definitivně posledním titulem z Warnerovské série her s Batmanem, vzniknuvší pod taktovkou studia Rocksteady. Jako levoboček vznikla ještě další hra s podtitulem Origins. Rytíř z Arkhamu, neboli Batman: Arkham Knight, je nejnovějším dílem série a v rámci Herní výzvy 2017 nastal čas, podrobit jej zátěžovému testu, tím spíš, že dosavadní dohrané části ságy jsem si užíval.

Ke hraní mě dohnal můj synek, jenž mi hru doporučil. A kterému tímto děkuji, nejen za toto doporučení, ale i za morální podporu a povzbuzování k dohrání. Protože jsem jako poslední dvě hry do výzvy zvolil zrovna sandboxy, tedy tituly s dlouhou herní dobou, díky němu a jeho neustálému dokopávání nebohého otce k počítači jsem hru dohrál. Přesněji řečeno, zvládl jsem příběhovou kampaň a vedlejší mise Most Wanted, tedy až na definitivní dokončení Riddlerových úkolů. DLC si nechám na potom a uvidíme, jestli zvládnu pokořit i Hádankářovy výzvy. Zatím mám nahráno 55 hodin a očekávám, že další herní doba ještě přibude.

Před instalací jsem měl docela obavy, protože po vydání mnozí hráči zaznamenali a reportovali potíže technického rázu, poklesy framerate a různé bugy. Nyní je naštěstí produkt patrně plně odladěn a na mém poněkud obstarožním stroji hra šlapala plynule jen s občasným zakolísáním FPS zejména při jízdě Batmobilem. Samozřejmě po vypnutí AA a redukci detailů. Nepotřebuji ultra HD rozlišení a všechny grafické vychytávky na maximum, podstatný pro mne je plynulý a rychlý běh.

Rocksteady se při tvorbě opravdu rozmáchlo. Hra se tentokrát neodehrává v Arkhamu, ale přímo v obsáhlém Gothamu, jenž zahrnuje celé 3 ostrovy a rozloha města alespoň na pohled je přímo impozantní. Vizuál je fenomenální a pokud se kocháte odněkud z vysoké budovy, dostanete unikátní pohledy na zpustošené město.

Batman tentokrát čelí spiknutí svých úhlavních nepřátel, kteří se jej snaží navždy poslat do věčných lovišť. Příběh začíná evakuací města díky ohrožení toxickou látkou. Tvůrci takto elegantně vyřešili prázdno v ulicích Gothamu bez obyvatel velkoměsta, najdeme výhradně ulice plné padouchů, kteří ve městě vytvářejí dokonalý chaos a zmar. Příběh je zpracován v osvědčených intencích Batmanovské tvorby a kupodivu přináší četné zvraty i překvapení, navíc se tvůrci nebojí nechat zemřít některé ikonické charaktery (jako třeba Poison Ivy) a dočkáme se i překvapivého odhalení hlavního padoucha.

Herní náplň je plně převzata z předchozích dílů, hra nabízí jak typické kontaktní souboje s nepřáteli řetězením komb po úspěšných úderech. Stejně tak jako stealth úseky s opatrnou likvidací ozbrojených protivníků. To vše kombinované s průzkumem města a pro hloubavé podrobné pátrání po Riddlerových hádankách. Při transportu v rozlehlých lokacích nám pomáhá Batmobil - nové udělátko, s jehož pomocí se nejen proháníme ulicemi města, ale také hraje důležitou roli při bojích s motorizovanými silami a také během řešení logických hádanek.

Zdánlivě se tak vše nese v intencích předchozích dílů. Bavil jsem se a s chutí jsem se opět prožil dlouhé hodiny v Gothamu. Ale poslední díl se mi hrál víceméně nejhůře z celé série. Objevily se určité nedostatky, které mi mnohdy znepříjemňovaly hru, takže jsem si Batmana neužíval úplně naplno, jak bych mohl.

Prvním z nich je ovládání, v němž se velice často využívá střední myšítko. Zejména v soubojích, jež se mi jevily poněkud komplexnější než dříve. Nevymyslel jsem, jak by se dalo adekvátně nahradit, a jelikož střední tlačítko myši používám zřídka, některé údery či pohyby s jeho využitím jsem tak proklínal. Navíc i některá komba vyžadují kombinaci kláves, se kterými bych si zlomil prsty, tudíž některé způsoby eliminace likvidace padouchů jsem zkrátka v boji nevyužíval. Takže žádné velkolepé řetězce komb jsem nepředváděl.

Specifickým problémem je Batmobil. Cožpak o to, jezdí se v něm dobře, ale pro pohyby mezi lokacemi jsem i tak raději využíval samotného Batmana, zapadá mi to lépe do nastolené atmosféry celé série. Než jízdou špinavými ulicemi jsem se kochal krásami Gothamu ze vzduchu. Využití vozidla je podle mého až přehnané. Chápal bych souboje v ulicích s tanky a drony, ale využití vozidla v hádankách mě někdy docela iritovalo a největší otrava pro mě byly místy nutné manévry a přeskoky na střechy či jiné cíle. Zejména Riddler přichystal závodní mise ve své hádankářské části, které doslova prudily. Tyto jízdy zručnosti zkrátka k Batmanovi úplně nepatří.

I samotná velikost města skýtá určitý zádrhel, kdy rozloha poněkud omezuje hledání tajemství a hádanek. Nejen plošně, ale i z hlediska výškového převýšení, kdy město je vybudováno na vícero výškových úrovních od mrakodrapů až po podzemní prostory pod úrovní silnic. Takže pokud něco hledáte, a nikoliv jenom hádanky, ale třeba ukryté bomby nebo základny milice, u kterých se v pozdějších fázích nezobrazuje navigace a musíte si je vypátrat sami, je to trochu hledání jehly v kupce sena. Výsledkem je, že jsem prozatím na hledání hádanek rezignoval, protože splnění všech 243 u mě opravdu zřejmě nehrozí. Ale nikdy neříkej nikdy, mám v záloze vytisknutý návod,,,

V rámci Výzvy jsem tak dohrál příběhovou kampaň spolu s misemi z Most Wanted (vyjímaje kompletaci Riddlerovy pomsty), DLC příběhové kampaně si zahraji a ohodnotím samostatně. A ani AR challenge jsem všechny neplnil, protože u mnohých jsem zkrátka na hvězdičku nedosáhl. Tudíž 100% dohrání jako u Batman Arkham Asylum nebo Origins s největší pravděpodobností nehrozí.

Je vidět, že za titulem stojí obrovské množství práce a designérského úsilí. V současné době je hra plně vyladěná a i na slabších konfiguracích jako je ta moje běží v pohodě. I přes zmiňovaná úskalí je hra velmi kvalitním kouskem nebo lépe řečeno pořádným kusem software a nabízí širokou herní náplň a předlouhou herní dobu. Ale hodnocení nebude tentokrát tak vysoké, jako u předchozích her od Rocksteady.

HERNÍ VÝZVA 2017 - Kategorie č. 1 - To je člen!

The Saboteur byl pro mě velice příjemným zážitkem v rámci Herní výzvy. Ačkoliv příliš open world hrám neholduji a dávám přednost spíše kompaktnějším a uzavřeným titulům. Jediné hry na podobném principu, které pravidelně na počítači proháním, jsou Batmanovky od Warnerů. Zde ovšem Pandemic Studios pod taktovkou EA připravili velice chutný a poměrně originální koktejl, který stál za to.

The Saboteur přináší příběh irského závodníka, který se pod taktovkou odboje dostává do Paříže a bojuje proti nacistickým okupantům. Nejen se zbraní v ruce, ale také za volantem závodního auta. V podstatě lze Saboteur přirovnat ke GTA v Paříži za druhé světové války.

Hra nabízí primární příběhovou linii, ve které sledujeme horkokrevného Irčana Seana jednak v boji proti nacistům, ale také na cestě po pomstě za smrt svých blízkých. A pak najdeme velké množství vedlejších aktivit, které můžeme plnit nejen během hlavního příběhu, ale i po ukončení kampaně, kdy se nám otevře volná hra. Sean mně padl do oka, a jako hrdinu do kterého se vtěluji, jsem si ho velmi oblíbil. Drsný chlapík v čepici s cigaretou a přisprostlými průpovídkami a nadávkami na rtech, navíc v irském dialektu, což napomáhá autentičnosti osobnosti hlavního hrdiny.

Nejvíce atraktivní na celé hře je vizuální koncept. Druhoválečná Paříž je zobrazena v noir černobílém stylu, pouze s rudými barevnými doplňky. Jak postupujeme ve hře a plníme jednotlivé mise, osvobozené úseky nabývají zpět svou původní barvu, až se ve finále Paříž rozzáří pestrými barvami. Francouzská metropole je přitom zpracována velice realisticky. Nikdy jsem u žabožroutů nebyl, ale najdeme zde všechny významné památky a ulice, aspoň podle tvrzení autorů. Prostředí je dokonale dobově stylizováno včetně vybavení dostupných interiérů, kdy dokonce můžeme shlédnout obnažené dekolty tanečnic v jednom ze Seanových úkrytů. I ulice jsou plné lidí, nejen vojáků, ale i běžných obyvatel. Navíc jako podkres slouží dobově stylizovaný soundtrack příjemný na poslech.

Dokonce můžeme na ty nejvýznamnější monumenty často komplikovanými přístupy vylézt a kochat se výhledem, navíc tím získáme bonusové trofeje. Ono lezení ve výšinách po střechách představuje jeden z originálních a klíčových herních elementů. Nehrál jsem ani jeden díl, ale hned jsem si vzpomněl na ságu Assassin´s Creed. Většina misí totiž spočívá v optimálně tiché infiltraci do budov právě přes střechy. Někdy je trochu kumšt promyslet a vybádat, jak se k danému cíli dostat.

Hra nabízí víceméně dva typy činností. První z nich je řekněme závodní režim, kdy zasedneme za volant některého z vozidel. Přepravujeme se mezi jednotlivými misemi a k jejich cílům, nebo po splnění úkolu musíme uniknout fašistům. Vozidla se mimochodem dají sbírat tím, že si je zavezeme do garáže. Nejde o vyhlídkové pojíždění a kochání se krásami města, ale zpravidla musíme projet některým ze strážených checkpointů, což vybudí alarm a jízda se zvrhne v závody s německými vozidly s cílem ujet poplachu. Některé mise v příběhu i volné hře zahrnují samostatné závody, v nichž musíme dojet jako první - buď na závodní dráze, nebo v ulicích města.

Hře ale dominuje akce z první osoby. Hrdina se ovládá skvěle a je vybaven dvěma volitelnými zbraněmi, granáty a výbušninami k provádění sabotáží. Mnohé mise jsou cíleny na stealth, kdy je po nás požadováno tiché připlížení a likvidace cíle. Můžeme využít ukradené uniformy německých vojáků. S potěšením jsem kvitoval fakt, že nás hra nepenalizuje za nevyužití nebo selhání skrytého přístupu a v tomto případě lze prostě všechno vystřílet hrubou silou. Akce má dokonale vyladěnou obtížnost bez zbytečné frustrace, jednotlivé mise jsou pestré a nenudí, občas prostřídané ostřelovačskými úkoly s cílem likvidace některých osob. Jen závěrečný boss fight mě dosti zklamal a pouze jedna rána mezi oči z revolveru k jeho likvidaci místo epické bitvy mě nepotěšila. V pozdějších fázích během osvobozování Paříže se dostáváme k možnosti využít pomoc odbojářů, které si lze do bitvy přivolat.

Po ukončení kampaně se odemkne režim volné hry. A zde máme další nesčetné možnosti, jak si ukrátit dlouhé chvíle. Paříž nabízí v různých svých městských částech nepřeberné možností objektů k likvidaci. Tu zabití generálů, likvidaci efektně explodujících palivových nádrží, hlídkových věží, děl a tanků, sbírání automobilů, prostě všeho možného. Závodní mise, objevování zmíněných vyhlídkových míst. Škoda že v mojí DVD verzi nejsou achievementy, jinak bych se vedlejším misím věnoval podrobněji.

Pro účely Herní výzyy jsem dohrál kampaň a vedlejší story mise. Ladem jsem zanechal jenom závodění, které mi příliš nešlo. Každopádně nepovinné ničení nacistických cílů poskytuje další nepřeberné hodiny líté akce. Hra mi běžela z DVD verze vcelku solidně, ale bohužel se nevyhnula občasnému pádu či zamrznutí. Pokud si chcete odpočinout od gangsterů či zločinců a zahrát si zábavný a vizuálně přitažlivý klon GTA, The Saboteur je jasná volba.

HERNÍ VÝZVA 2017 - Kategorie č. 2 - Only the best!

Z dnešního komentáře budu mít trochu rozporuplné pocity. Když vidím hodnocení Half-Life na DH od ostatních hráčů, tak jsem z toho trochu na rozpacích. Většina čísel se vznáší až k nebeským výšinám absolutního hodnocení a já se svým skrovným bodováním 65% si připadám, jako bych bořil idol nebo znesvěcoval svatý chrám.

V mém seznamu her jsem si vždycky označoval vykřičníkem zajímavé nebo důležité tituly (teď v době rozmachu bundlů už to rozhodně nejde) a Half-Life měl samozřejmě plné tři, takže má očekávání byla veliká. Hru jsem před nějakým rokem rozehrál na staré mašině, ale až letošní Herní výzva mě přinutila, jej znovu dorazit komplet od začátku, ať je jeden z mých dávných herních restů pokořen. Navíc jsem při tom zjistil, že jsem jej měl při první seanci v podstatě ze dvou třetin dohraný. Z tohoto pomalého tempa hraní určitě tušíte, že můj zážitek nebyl nikterak závratný. Bohužel, Half-Life byl pro mne zklamáním a moje očekávání převratného zážitku přišla vniveč.

Snad je to tím, že Half-Life se svým pomalejším příběhovým přístupem není pro mne cílovou skupinou jakožto fanouška těch zběsilejších 3D akcí, hlavně tedy Doomu, kterým obvykle absentuje podrobnější story linka. I hlavní hrdina Gordon Freeman mi připadal takový neslaný nemastný. Holt vědátor ve výzkumném centru, bez hory svalů na kostech, s neutrální a ničím nepoutající tváří s brýlemi, navíc mlčící jako hrob s absencí komentářů, natožpak humorných hlášek. Jistě, Half-Life se bere poměrně vážně, ve hře se nicméně musím se svým hrdinou aspoň trochu sžít, měl by mi být něčím sympatický a v tomto případě si užiji i jinak relativně nezajímavý titul. Zde má Half-Life u mě značné rezervy.

Navíc příběh, který se mnozí snaží všemožně vysvětlit a zejména o závěru kolují různé legendy a výklady, mi tak nějak probíhal mezi prsty, aniž bych se nad ním pozastavoval, natož aby mě upoutal. A k tomu ještě G-Man, u něhož mi připadá, že si z něj všichni fanoušci málem sedají na zadek. Pro mě byl pouhým mužem s kufříkem někde se objevující na pozadí. Cožpak o to, story je prezentováno velmi originálním a ve své době neviděným způsobem. Hru uvádí nikoliv filmeček nebo videosekvence, ale přímo v enginu hry se vydáváme na rutinní šichtu do výzkumného centra.

Mimochodem, při druhém rozehrání jsem u úvodu zíval nudou a neškodila by možnost tuto enginovou sekvenci přeskočit. Vedlejší postavy vyskytující se v útrobách komplexu, tedy učenci v podobě Einsteina a členové ochranky, jsou relativně živí a dá se s nimi navazovat krátký dialog, bohužel hra neobsahuje titulky a tudíž jsem smysl konverzací a tím pádem i děje příliš nevnímal. V zásadě jde vlastně o to, dostat se ze základny a následně mimozemšťanům nakopat zadky na jejich vlastní planetě.

Převratný ve své době byl plynulý průběh hrou, kdy nenajdete jednotlivé levely, ale mezi jednotlivými pasážemi hry se objevuje pouze nahrávací obrazovka, na dnešních strojích naštěstí pouze na okamžik. Ve finále mi nicméně průběh hrou splýval v jednolitý koloběh řešení problémů vědců zaseklých na problematických místech. Freeman vše vyřeší, pokaždé v jiném prostředí či jiné části komplexu. Může se posunout dál, aby našel další skupinku meditujících učenců.

Grafika je nadčasová a i když běží na stařičkém a výrazně modifikovaném Quake enginu, vypadá dodnes úhledně a i když postavy neoplývají velikým počtem polygonů, je i dnes koukatelná. Bohužel mi nesedla barva kurzoru splývajícího s okolím a bohužel nikde v nastaveních nebyla možnost jeho kolorování změnit (jak jsem zvyklý u portů Doomu, na tohle soudruzi z Valve ještě asi nepřišli), tudíž se střílelo poměrně špatně. Rozhodl jsem se zatnout zuby, použít originál a nevyužít některé z řešení, které kolegové nabídli v diskusi. Naštěstí hra disponuje automatickým zaměřováním cílů, což trochu kompenzovalo tento dyskomfort.

Hudba se ztrácela na pozadí industriálních ruchů, takže můj dojem z ní byl zcela indiferentní a musel jsem si pustit záznam na YouTube. O nic jsem nepřišel a ze směsice ambientu a techna místy s příměsí kytarových tónů jsem nebyl příliš nadšen. Na GameStaru bylo dokonce svého času i audio cédéčko, ale to se mi nechtělo hledat v záplavě krámů na půdě.

Co nám Half-Life nabízí za hratelnost? Odjakživa je prezentován jako typická FPS, ale v tomto směru moje dojmy byly poněkud jiné. Více než jako střílečka totiž ve hře podle mého mínění převažuje puzzle s akcí jako podkres. Cožpak o to, řežba odsýpá solidně, zdařilé modely zbraní s velmi dobrým zvukem i pocitem ze střelby pomáhají akčnímu zážitku, ale co je to platné, když podstatnou část herní doby zabírají otázky, kudy se dát a jak vyřešit zapeklité logické situace ve hře. Navíc hra trpí neduhem her z 90. let, kdy nepřátelští vojáci jsou odolní a vydrží několik střel, než padnou k zemi. U mutantů se to dá chápat, ale tato relativní nesmrtelnost vojáků mě rušila. Boss fighty jsou řešeny poměrně neotřele, omezené na úprk před nimi a následné hledání, jak je pomocí fyzikálních elementů zlikvidovat, takže hektické souboje s náložemi spotřebované munice se nekonají a podstatě jde také o logický problém.

Prostředí je velice solidně nadesignované, realistické a uvěřitelné i v dnešní době, kdy moderní hry i level design jsou úplně jinde. Orientace je přitom jednoduchá a nikde jsem nebloudil, snad jen jednou jsem zakysnul, kdy jsem ve zdraví nemohl seskočit z výšky, kdy jsem přehlédl uzoučkou římsu. I použité puzzly byly logické a založené na reálných podkladech. Nejhorší úsek ovšem byla finální etapa na planetě Xen. Designéři se sice kreativně vyřádili, ale přeskoky ve výšinách nad houbami či co to bylo, nebo prostorové stavby mi připomínaly spíše plošinovku. A hrálo se to celé velice nepříjemně a byl jsem rád, že likvidací hlavního bosse všechno skončilo. U závěrečného souboje jsem naštěstí mohl využívat bugu, kdy při určitých pohledech nahoru zmizely bossovy textury, takže se velmi dobře uhýbalo jeho střelám.

Zkrátka, Half-Life mi prostě nesedl. Nebýt Herní výzvy, raději bych si své negativní rozpoložení nechal pro sebe, ale bohužel musím své pocity ventilovat, abych Výzvu splnil tak, jak jsem si předsevzal. Takže můj názor tady máte a snad mě neukamenujete mínusovými body. Snad se někdy donutím, zahrát si datadisky i druhý díl, který je snad lepší.