Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Zarya-1

  • PC 75
Moderních textovek jsem moc nehrál a Zarya tak pro mě byla příjemným překvapením. Nejdříve jsem se bál přílišného zjednodušení, protože neobsahuje klasický parser, ale pouze výběr z předem připravených možností. Vzhledem k pojetí hry to naštěstí nevadí a komplexnost je zde v něčem jiném. Události se od počátku postupně rozvětvují a i když se některé linie potkávají, tak v mnoha případech minete důležité nebo zajímavé informace. Po jakémkoli konci lze děj přetočit a začít od vybrané fáze znovu. To se opravdu vyplatí i kdybyste náhodou trefily ideální konec na první pokus. Hra není dlouhá a vyloženě špatné konce jsou často ty nejkratší. Zabralo mi asi sedm pokusů dosáhnout správného konce a i pak jsem si prošel ještě pár zajímavě vypadajících variant.

Samotná zápletka sice není moc originální, ale vše je chytlavě napsáno a především má tu správnou atmosféru. Tu doplňují sem tam zasílané obrázky ze kterých přímo dýchá osmdesátkové sci-fi. Postavy sice zpočátku nepůsobí sympaticky, ale postupně jsem si je celkem oblíbil a do daného zasazení se i hodí. Zážitek příjemně okoření i několik narážek například na Star Trek nebo Doom. Technicky není co vytknout, alespoň na počítači vše funguje bez problémů a velice intuitivně. Hra má dokonce oficiální češtinu, pokud vám tak na všech platformách. Celkově jsem si hraní užil, Zarya je zajímavé zpestření pro ostřílené textovkáře i pohodový vstup pro začátečníky.
+20

Mass Effect

  • PC 65
Velitel Ovčáček s partou exotů zachraňuje galaxii

"Janky but good", jak opěvované starší hry často bývají -- a to i přes to, že jsem hrál remaster, a nainstaloval si doporučené mody (viz na konci recenze). Nechci být zlý a označit ME1 za hru, kterou hrajete z povinnosti, abyste se prokousali k po všech stránkách lepším dalším dílům, ale v recenzi dám pár doporučení pro to, abyste si hru maximálně užili i jako moderní gejmr.

Nejprve pozitiva: Přelomové vesmírné RPG, vstupní brána do legendární trilogie, jednoduchý ale napínavý příběh a strhující svět ze žánru vesmírného fantasy, kde si budete opravdu připadat jako že hrajete s kamarády dračák na motivy Star Treku, akorát nemáte kamarády a tak za všechny postavy hrajete vy. Sejde se tři mariňáci, policajt, členka nomádského kmene který rozhodně není metafora, nájemný vrah, a archeoložka ve vesmírné lodi, a vy jen musíte použít techniku "potlačení neuvěření" a moc se neptat na věci, proč půlka postav nemá vojenský trénink nebo proč všichni emzáci vypadají víceméně antropomorfně, v čele s rasou tvořenou sexualizovanými verzemi operní pěvkyně z filmu Pátý Element. Hru s podobným konceptem, kde si na mise volíte z většího repertoáru postav, jsem ještě nehrál, a proto mě překvapilo že některé postavy mají velmi specifické a osobní poznatky a reakce, které navíc můžete strategicky vyvolávat například tak, že si vezmete postavu na misi jejímž cílem je zabít její mámu.

Negativa tu, bohužel, jsou taky. Ten text o nich je delší, protože popsat negativní stránku stojí víc písmenek než "omg bylo to super" -- neznamená to že by se mi hra tak moc nelíbila.

Masový efekt vůbec nezvládl držet na uzdě svoje RPG prvky, a předhodí vám 7 postav 6 různých tříd z nichž na každé misi ovládáte 3 naráz. Každá z postav má okolo deseti vlastností kterým při vylevelení přidělujete schopnostní fufníky a které definují s jakými zbraněmi postava zvládá bojovat, jak dobře hackuje trezory, zkrátka hyper-granulárně si tady naklikáte všemožné konstanty. Je to hrozný. Hra vám vyjde vstříc tím, že si můžete pro vedlejší postavy kromě velitele Ovčáčka osobně zapnout automatické přidělování fufňů a dokonce používání schopností v boji, a když nešaháte na tlačítka co říkají vašim spolubojovníkům kam jít, tak i docela rozumně chodí za vámi a střílí po nepřátelích. Bohužel, nic vás nezachrání před manažováním inventáře, kde nejen že musíte všem postavám které berete na mise kupovat a přidělovat zbraně, ale dokonce jim v boji říkáte kterou zrovna mají použít, a bohužel všechny postavy disponují všemi typy zbraní i když se s nimi dle svých schopnostních fufňů neumí ani podrbat na zádech.

Jak jsem zmínil propracovaný systém volby postav a jejich reakce na mise, to bohužel platí jen pro hlavní příběhové mise. Existují i vedlejší mise, existuje jich mnoho a dělal je všechny jeden stážista po večerech vedle studia vysoké školy. 90% vedlejších misí je přes kopírák čtverec absurdně zvlněné krajiny, na který jste vyhozeni v terénním vozidle, které je sice terénní ale ne Skyrim-kůň terénní. Poté, co se přes svahy prokličkujete na místo určení, čeká vás jeden ze tří modelů budovy, ve kterém postřílíte pár nepřátel a přečtete si textík o tom, co se stane dál. Ano, část vedlejších misí je opravdu řešena texty ve stylu "vcházíš do místnosti a tam potkáš XY", což samo o sobě není špatně, kdyby to nestálo v kontrastu s plně animovanými a dabovanými scénami v hlavní příběhové linii. Pokud jste chronický stoprocentář, urychleně se z toho vyléčte, protože tohle vás moc dlouho bavit nebude. Minout byste neměli jen původně DLC misi Mass Effect: Bring Down the Sky, která je na tom kvalitou o poznání výše.

Hlavní mise se kvalitativně drží na mnohem vyšším standardu, i když mě často zaujaly prázdné místnosti které dle hovorů NPC měly být laboratoře, obchodní střediska, kanceláře, hospody... a byl to všechno ten stejný krychloidní model bez větší snahy o grafiku. To už je ale poslední nitpick, je to stará hra a remaster přece jen není remake.

Celkově nemůžu hodnotit Masový Efekt č. 1 méně než 70%, a to z jednoho důvodu: Masový Efekt č. 2 je absolutně úžasná hra, která napraví úplně všechny technickoherní chyby co tady už mnoho normostran rozebírám, ubere mikromanažment kde není potřeba a přidá hloubku tam kde je. Pokud váháte o hraní trilogie, začněte u jedničky, jen si dejte bacha že hrajete remaster (Legendary Edition) a že si nainstalujete tyto mody:

- LE1 Community Patch -- nevím co přesně opravuje, prý všechno
- Galaxy Map Trackers -- ukazuje na mapě galaxie kam vedou vaše questy (ne, není to podvádění, ty questy to mají v popisku, jen vaše mapa to neukazuje -- už chápete co jsem myslel tím "janky"?)
- Replenish Grenades -- moje potlačení neuvěření nesahá tak daleko, abych uvěřil, že velitel Ovčáček má jako jediný zdroj granátů náhodné bedny poházené na zemi při misích
- ALOV (A Lot Of Videos) -- pokud chcete mít před-nahrané cutscény ve vyšší kvalitě než 144p
+20 +23 −3

Need for Speed III: Hot Pursuit

  • PC 85
Ve třetím díle série si autoři naštěstí uvědomili. co učinilo předešlý druhý díl takový neslaný-nemastný a vrátili do hry honičky s policií. Hra navíc dostala opět další výrazný grafický posun a vypadala na svoji dobu opravdu nádherně. Zejména se opět prohloubily odrazy světla, stíny a vyhlazení vozů.

Hra ale nešla dopředu jen po grafické stránce, ale celkově. Herní menu už bylo víc uživatelsky přívětivé, v nastavení jste si mohli nastavit například i HUD nebo kamery, ze kterých na své vozidlo uvidíte. Závody se staly méně arkádovějšími, kdy auta více seděla na vozovce a tolik neskákala. Tratí je ve hře celkem devět, přičemž čtyři dvojice mají část tratě společnou. Nejvíce mě bavilo se prohánět na Redrock Ridge, kde jsem zajel po strašně dlouhé době čas snad 2:03 na kolo a už nikdy jej od té doby nepřekonal. Naopak nejméně jsem měl rád trať Summit, protože jedno kolo trvalo snad čtyři minuty. Aut bylo ve hře kolem padesáti a byly rozděleny na třídy C, B a A dle maximální rychlosti a zrychlení.

Samotné závody měly výbornou atmosféru a to zejména když jste jeli na split screenu s kamarádem a úplně nejlépe proti policii. Ta vám do cesty stavěla blokádu vozy doplněnými hřebíkovými pásy. Pokud jste jimy projeli, píchli jste a po zastavení dostali pokutu. No a takto ještě několikrát a nakonec vás místní policie zatkla a vy jste závod nedokončili. Navíc jste mohli hrát i za policii, chytat závodníky a chytře si na ně vyčkávat zejména v úzkých místech. Tratě se dali projíždět na 2/4/8 kol, normálně vpřed, zrcadlově, pozpátku, ve dne nebo v noci a toto vše nakombinovat dle libosti. Například na Turnaji nebo Knock-outu na nejvyšší obtížnost vás obvykle čekaly závody v noci a minimálně zrcadlově, obvykle ještě pozpáku. Toto zvedalo jinak poměrně nízkou obtížnost výš. Navíc jste si díky dokončování turnajů odemykali rychlejší auta. Ta měla v garáži opět detalní popis a statistiky, stejně jako všechny tratě - a to včetně vizualizace! Hudební doprovod byl striktně nastaven buď na techno nebo na rock/hardrock/country. Obě dvě zaměření měla něco do sebe a osobně jsem si je všechny užíval. Ale zejména hard rock od Matta Ragana byl naprosto fenomenální a tento styl muziky formoval můj hudební vkus i do budoucna.

I přestože třetí díl patří mezi mé nejoblíbenější, mám k němu pár výtek. Obtížnost je vzhledem k jedničce opět níž. Hra mi přišla stejně obtížná jako předešlý díl a opět chybělo oživení v podobně kariérního režimu. Co jsem si ale užíval, bylo projíždění zkratkami a to zejména jako policista. Jen škoda, že opět nedošlo na úsekové závody. Ono chytat piráty silnic v úsecích by mělo hodně do sebe. I tak ale jde o mnou jeden z nejlépe hodnocených dílů série.

Pro: grafický posun, 9 tratí, zkratky, hromada aut rozdělených dle rychlosti, statistiky závodů a historické statistiky, hra na split screenu, vizualizace vozů a tratí, civilní doprava je zpět

Proti: stále poměrně lehké, žádná kariéra, chybějící úsekové závody

+20

A Plague Tale: Innocence

  • PS5 90
Nežil jsem poslední roky pod kamenem a tak rozhodně nemůžu říct, že bych byl z kvality A Plague Tale překvapen, i tak byla má očekávání překonána. Jedná se o špičkový a intenzivní zážitek pro jednoho hráče, kterému k dokonalosti chybí snad jen trochu propracovanější hratelnost.

Innocence na první dobrou zaujme zasazením a na plné čáře boduje emocionálním příběhem. Z vyprávění a většiny postav jsem byl vlastně nadšený tak moc, že bych z fleku hru zařadil řekněme mezi top pětku nejlepších story, co jsem doposud ve videohrách "prožil". A to za moji již bohatou "kariéru" není vůbec málo.

Ústřední dvojice skvěle funguje a skutečně si s nimi vytvoříte vztah (což se mi u her bohužel příliš nestává). Autory musím pochválit zejména za zpracování malého Huga, který se sice chvílemi chová dětinsky (duh, je to dítě), čímž ale nepůsobí otravně. Bambula chce prostě za mamkou, to je přirozený, že jo... Jeho i sestru Amiciu si hravě oblíbíte a jejich vyvíjející se vztah je radost sledovat. Velmi dobře jsou napsané i ostatní postavy včetně záporáků a scénář si zaslouží pochválit zvlášť. Vše dobře funguje i v anglickém dabingu a příběh o rozvíjející se morové nákaze, urputné inkvizici a odhodlaných sourozencích dokáže upoutat po celou cca patnáctihodinovou herní dobu (když se budete trochu loudat a kochat).

Pocit ze hry dokresluje i velmi pohledná grafika a pečlivě navržené lokace. Třeba na bitevní pole pokryté těly vojáků obou nepřátelských táborů má prvotřídní pochmurnou atmosféru a zbytek hry rozhodně nezaostává. Ony navštívené lokace vlastně na papíře nepůsobí až tak lákavě, reálně jsou však skvělé. Kompaktní zážitek výborně doplňuje i instrumentální soundtrack. U hudebního podkresu mi vždy přijde, že si ho hráč příliš nevšímá, pokud není vyloženě špatný, nebo naopak prvotřídní. A Plague Tale splňuje druhou kategorii.

Série A Plague Tale je suverénně nejambiciosnějším projektem studia Asobo, které dříve tvořilo hlavně hry pro děti, nebo "přicmrndávalo" jiným. Určitá absence zkušeností se na Innocence možná maličko promítá a hratelnost není tak vytříbená jako zbytek hry. Amicia má k dispozici pouze prak (byť s různými typy munice) a samotná hratelnost je vlastně kombinací stealthu s již celkem standardními prvky, několika logických hádanek a jednoduchého soubojového systému, zaměřeného na precizní headshoty (s těmi však hra citelně pomáhá silným aim assistem). Hra obsahuje sice i jednoduchý crafting, který však působí trochu jako znouzecnost aby bylo co sbírat po jednotlivých úrovních. V konečném součtu mi přišla hra po stránce hratelnosti možná trochu plochá, díky změně prostředí, principu postupu a skvělému příběhu si toho však příliš všímat nebudete.

A Plague Tale: Innocence je tak primárně o silném příběhu v precizním podání a skvělých charakterech. Hra není příliš dlouhá, což však osobně nepovažuji za zápor. Zážitek je díky tomu intenzivní po celou dobu. Osobně jsem rád, že si série všimla kritika i hráčská komunita, vývojáři si to za svoji poctivou práci rozhodně zaslouží.

Hodnocení na DH v době dohrání: 82 %; 251. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Pro: Výborný příběh i scénář; Hugo; zajímavé zasazení; krysy v roli hlavního "nepřítele"; výborné audiovizuální zpracování; přiměřená délka

Proti: Po stránce hratelnosti má hra rozhodně rezervy; menší problémy s ovládáním; nepřátelé moc rozumu nepobrali

+20

Bastion

  • PC 75
Keď sa na Bastion pozrieme dnes, tak si uvedomíme, že je to vlastne taký "proto-Hades ". V izometrickom akčnom RPG postupne odomykáme zbrane s alternatívnymi palebnými módmi a schopnosťami, snažíme sa vyhýbať nepriateľom a ich projektilom. Do toho nám hrá originálna energetická hudba od Darrena Korba s niekoľkými skvelými dojemnými momentami a skladbami. Všetko do seba zapadá a minimalistický príbeh na konci dáva zmysel a vie vyvolať aj nejaké emócie, hoci nie tak silno, ako sa to podarilo neskorším titulom od Supergiant Games.

Aj keď tento herný debut do sveta dieru neurobil, určite sa podaril a svojim originálnym settingom vzdušného sveta s veľmi príjemným audiovizuálom a skvelým hlasom rozprávača, ktorý vás bude sprevádzať aj v ďalších hrách od tohto štúdia (napr. sudca v Pyre alebo rozprávač a Hades v rovnomennej hre). Je jasné, že hrateľnosť nie je tak vybrúsená ako napríklad pri viackrát spomínanom Hades, ale vzhľadom na to, že nie je ani extrémne dlhá nestihne omrzieť, ale zabaviť dokáže a určite stojí za zahranie aj dnes, vyše 11 rokov od vydania.

Pro: audiovizuál, setting, chytľavá hrateľnosť, rozprávač

Proti: krátkosť, neveľké množstvo možností a druhov nepriateľov

+20

TOEM

  • PC 100
TOEM jsem měl v merku již delší dobu, zejména díky pěknému vizuální zpracování a na první pohled zajímavé hratelnosti. Plánoval jsem si hru koupit na Switch, ale nakonec jsem si ji pořídil díky Humble Bundle Choice a dostal se k ní den před Vánoci, přičemž jsem jí den poté dohrál na Steam Decku… A řekl bych, že jsem si nemohl vybrat lepší okamžik, kdy si hru zahrát.

Příběh TOEMu je vskutku prostý – vaše babička vás vyšle na cestu, abyste na vlastní oči spatřili přírodní úkaz zvaný „TOEM“. Ozbrojeni foťákem se vydáváte do víru podivuhodného světa a během své cesty narazíte na řadu milých, zábavných a jinak potrefených postaviček, duchů a zvířátek. Hra samotná nemá nějaký konstruktivní narativ a spíše na každé zastávce narazíte na řadu banálních mikro-příběhů, které jsou ale zábavně napsané. Ovšem TOEM nepovažuji za příběhovou, nýbrž za explorační hru kde hlavní jádro tkví v tom, jaké mikro-příběhy prožijete a koho během své cesty potkáte – tudíž absence hlubšího děje mi zde absolutně nevadí.

Kde TOEM boduje na celé čáře, tak je právě samotná explorace a budování světa, které funguje senzačně. Baví vás objevovat každý kout, chcete se setkat s každou postavou a zajímá vás, na co v další části světa narazíte. Nejedná se sice o otevřený svět po vzoru Skyrimu, ovšem i s tím málem, se kterým vývojáři pracovali, tak ho využili naplno. Každá lokace je něčím zajímavá a zapamatovatelná.

Dalším vztyčným bodem hry je dříve zmiňovaná hratelnost, která se opírá o fotografování. Ač se tato mechanika může zpočátku jevit repetitivně, tak nemusíte mít obavy. Postavy vám zadají úkol, abyste něco našli, sehnali, objevili nebo vyfotili. Občas není úkol na první pohled zcela jasný a vy si musíte domyslet, jak dané zadání splnit. Jednotlivé úkoly jsou hezky vymyšlené a hádanky vám občas dokážou hezky zamotat hlavu. Často jsem zažil „wow!“ efekt, kdy jsem pochopil, či objevil zdárný způsob vyřešení hádanky. Ani jednou jsem nenarazil na místo, kde bych vůbec nevěděl, co mám dělat… Tomuto napomáhá fakt, že není nutné splnit všechny úkoly, abyste mohli postoupit do další části světa. Jinak jednotlivé lokace jsou hezky naplánované a po pár projetí si je dokážete zapamatovat, díky čemuž tedy nehrozí nebezpečí bloudění. Samotná délka hry se však točí okolo pěti hodin, přičemž jsem se snažil splnit skoro všechny úkoly. Zároveň hra obsahuje „post game“, kde můžete zavítat do nového a (relativně) obsáhlého světa s novými mechanikami, kde se například svět obměňuje na základě toho, pokud je den nebo noc. Tento bezplatný dodatek příjemně zpestřuje hru a také hezky natáhne celkovou herní dobu.

Další stěžejní bod, kde hra exceluje, tak je audiovizuální zpracování, které je neotřelé a hezké – částečně mi hra připomínala Paper Mario. Grafika jde krásně v ruku v ruce s fotografováním, kdy opravdu každý pořízený snímek, vypadá hezky a nezdá se být „out of place“. Barevná paleta sice do velké míry pracuje s černou a bílou, ale hra jako taková nepůsobí nijak depresivně. Postavičky jsou roztomilé a každá má svůj charakter – všechny si jednoduše zamilujete. Zvukové efekty pouze podtrhují roztomilost hry společně s hudbou, která krásně podkresluje každou lokaci ve hře.

Kdybych měl to své povídání shrnout, tak TOEM považuji za takové vřelé objetí. Je to zkrátka roztomilá, miloučká a nesmírně krásná hra, která pohladí po duši. Pokud hledáte hru, u které se příjemně odreagujete, tak TOEM by rozhodně měla být ta destinace, kam zamíříte. Tak šup zabalit foťák a alou na výpravu! Nebudete litovat.

(HERNÍ VÝZVA 2022 - 8. "Rodina nadevše") + tento komentář je mým 50. na databázi!
+20

Gotham Knights

  • XboxX/S 65
Mám rád komiksy. Mám rád DC. Mám rád svět Batmana a jeho netopýří rodinky. Gotham Knights mě proto zaujalo na první pohled, hra, ve které se první tři Robinové a Batgirl musejí vyrovnat se ztrátou svého mistra, dál chránit Gotham před pádem do chaosu, a zároveň vyšetřovat, kdo že to za zabití Batmana může. To znělo super.

A stejně super to i začalo.

Hratelnost dobrá, soubojový systém možná ještě zábavnější než v Arkham Trilogii, díky rozličným speciálním útokům, možnost přepínat mezi jednotlivými postavami dokonce výborná (byť jsem ve výsledku používal jen svoje oblíbence Nightwinga a Red Hooda).

A čím víc jsem postupoval hrou, plnil hlavní i vedlejší mise, sbíral batarangy a artefakty z historie města, závodil s časem, odhaloval hnízda pařátů, vylepšoval schopnosti a zbraně v jednoduchém RPG systému, zkusil multiplayer a tak dál a podobně... tím víc jsem si uvědomoval, že ji hraju doopravdy jen proto, mno, jak jsem psal: že mám rád DC, svět Batmana a jeho netopýří rodinky.

Jde o to vyprávění. Hlavní příběh poměrně plyne, cestou odhalíte tajemství, o kterých nevěděl ani Batman, ale její finále působí jak fanfikce žáka páté třídy. Z trojice vetších vedlejších případů z hlediska narativu baví jenom jeden (Harley Quinn). To správné emoční naladění vytváří tak třetina z cutscén v Belfry.

A aby toho nebylo málo, to všechno je ponořeno do neuvěřitelné míry generického balastu, kterým si mnohdy dokonce musíte procházet, abyste se mohli dostat dál. Padouši padouchujou každou noc stejně, jen se vyvíjí spolu s vámi. Z hlediska scénáristiky vedlejších linií tak strašně odfláklá práce, proti které jsou poslední díly Assassins Creedů mistrovskými díly.

Ale, jak jsem psal, mám rád DC, svět Batmana...

Pro: DC Comics, Gotham, dynamika, soubojový systém

Proti: generičnost, stereotyp, lazy writing

+20

DuckTales: Remastered

  • PC 80
Do remasterované verze prvních DuckTales jsem se pustil jen pár dní po dohrání originálu a mohu tedy dobře srovnávat. První čeho si všimnete je, dle očekávání, grafika. Ta je výrazně modernější než mohla být na NESu, ale stále pěkně kreslená, věrná seriálové předloze. Samotné hraní je navíc doplněno o animované sekvence a kompletní dabing. Příběhové vsuvky se spouští i během úrovní, ale to mě upřímně spíš vytrhovalo z herního tempa. Další změny už nejsou tak jednoznačně pozitivní, i když z velké části ano. Hlavní jsou úpravy designu jednotlivých úrovní a dokonce nějaké nové. To by člověk od remasteru úplně neočekával. Jde především o úroveň hned na začátku hry, která předchází, původně rovnou dostupnému, výběru lokace. Krátká, spíše tutoriálová oblast, ale potěší. Původní úrovně byly modernizovány a dostalo se jim několika nových tajných oblastí a úkolů. Následné příklady změn dávám raději do spoileru. Například hned v Amazonii je nutné sesbírat speciální mince pro otevření postupu dále, místo dřívějšího peněžního obnosu / bodů. Někdy ale došlo i k zjednodušení a pro klíč se tak již nevracíme do Transylvánie, která je nyní také lineárnější. 

Změny se dotkly i hratelnosti. Za velmi pozitivní považuji ovládání pogo funkce hůlky ve stylu druhého dílu, tedy jednou klávesou místo kombinace se šipkou dolů. Funkce je navíc volitelná, takže lze hrát i postaru - skvělé řešení. K dispozici je také volba obtížnosti, takže je hra přístupnější. Hrál jsem na normální, která zhruba odpovídá až na dvě drobnosti. Za prvé dost pomáhá zjednodušené ovládání a za druhé lze získat více bonusových srdíček, což usnadní pozdější fáze hry. Upravené jsou i souboje s bosssy, jsou komplexnější, delší, ale ne těžší.

Po dokončení úrovně je, kromě volby další, možné si klasicky zaplavat v trezoru nebo si za získané peníze nakoupit bonusové arty, malby nebo hudbu. Tento bonusový obsah je moc pěkný a obsahuje materiály nejen z remasteru, ale i původní verze a dokonce něco málo ze seriálu. I když jsem musel s hrou strávit více než dvojnásobek času, odemkl jsem si vše. Sice mě už opakování některých úrovní moc nebavilo, ale podobné materiály vždy vítám. Jejich zařazení přímo do hry a využití tak často zbytečných bodů je dobrý nápad. Celkově jde o velmi povedený remaster a poctu původní hře, který je navíc přístupný pro nové hráče, ale ani neurazí fanoušky originálu.
+20

Roberta Williams' Laura Bow in: The Dagger of Amon Ra

  • PC 90
Adventury od Sierry jsou mé nejoblíbenější a série s Laurou Bow je jedním z jejich vrcholů. Druhý díl nás přenáší do doby, kde je Laura již vystudovaná novinářka a právě získala novou práci. Z relativně obyčejného článku se stává mnohem zajímavější a větší případ, není nutné dodávat, že hlavní hrdince jde i o život. Příběh je docela spletitý a je nutné vše pečlivě zkoumat a s každým hovořit. Informace a důkazy jsou vše a výsledek rozhodne o konci hry. Těch je totiž několik a v každém se dozvíte jak závěr vyšetřování ovlivnil život nejen hlavní hrdinky, ale i dalších postav. Celý děj je situován do New Yorku roku 1926, větší část především do perfektně zpracovaného Leyendecker Museum. V muzeu naleznete několik sekcí nad rámec ústřední nové egyptské expozice, například dinosaury, a o každém exponátu je ve hře alespoň stručná informace. Perfektní je i dodávaný neherní obsah. Mimo klasického manuálu je totiž přítomen i průvodce muzeem s plánkem a krásně zpracovaným popisem jednotlivých expozic i některých exponátů. Rozhodně doporučuji mít ho během hraní po ruce, skvěle doplňuje atmosféru. Hra moc dobře zachycuje dobovou atmosféru, k čemuž dopomáhají i postavy. Ty jsou sice vytvořené dle jasných stereotypů, ale zapadají perfektně a často vykouzlí úsměv na tváři.

Oproti prvnímu dílu je zde využit již novější engine, takže se můžete těšit na VGA grafiku a ovládání přepínatelným kurzorem. Grafika je tradičně Sierrovsky povedená, na jednotlivé lokace je radost pohledět. Jen postavy mohly být nakresleny lépe, v tomto mám raději jednodušší ale jaksi líbivější styl prvního dílu. Při pohledech zblízka během animací je ale vše naprosto skvělé. Hodně musím také vychválit hudbu, jde o jednu z her kvůli kterým jsem rád, že mám Rolanda. V CD verzi je přítomen také dabing, ale jeho kvalita je nevyrovnaná. Některé postavy se povedly, jiné zkrátka méně.

Ovládání je bez problémů, jen u některých přechodů na jinou obrazovku hra nereaguje nejlépe. Ideální je kombinovat pohyb s klávesnicí, vše je tak rychlejší a plynulejší. Relativně komplikované je také ovládání rozhovorů. Po vybrání patřičné funkce a postavy se otevře deník nabízející všechna témata. Nejsou nijak omezována, takže se lze bavit o každé postavě, lokaci, předmětu a několika dalších tématech. Není toho tolik, ale probrat vše by bylo opravdu na dlouho. Možná byla jedna z motivací autorů, aby se hráči nebavily s každým o všem. To totiž opravdu není nutné a lze volit jen témata, která vedou k řešení událostí. I tak je jich někdy příliš a minimálně by se po dokončení konverzace mohl deník otevřít znovu. Kromě rozhovorů je vaším nejdůležitějším úkolem poslouchat o čem se baví ostatní, sledovat události a pečlivě zkoumat a sbírat důkazy.

Stejně jako v jedničce hraje svou roli i faktor času, být ve správnou dobu na správném místě. Hra je v tomto ale trochu shovívavější a neměl jsem pocit takového spěchu. Ačkoliv jsem hru již kdysi hrál, tak se mi na poprvé nepovedl nejlepší konec a musel jsem se vrátil o pěkný kus zpět. Naštěstí nejde o velký problém, když víte co a jak a nečtete pečlivě rozhovory, tak je proběhnutí i větší části celkem rychlé. Rozhodně se vyplatí pečlivě ukládat. Tentokrát jsem využil také relativně novou češtinu, překlad není špatný a žádné problémy nezpůsobuje. Ve výsledku zde máme skvělou detektivní adventuru, která má hodně co nabídnout i v dnešní době.
+20

Detektiv Kurzor

  • Browser 80
Her v prohlížeči jsem zkoušel jen pár, ale Detektiv Kurzor je z nich jednoznačně nejlepší. Kam se na něj hrabe Anča a Pepík, jejichž dobrodružství V Čarovném lese bylo prvním titulem, co jsem z produkce České televize hrál. Tohle je opravdu zcela jiný šálek kávy.

Sice to už zmiňovali uživatelé přede mnou, ale nemohu jinak. Tím prvním, čím Detektiv Kurzor vyniká, je bezesporu profesionální český dabing. Nejen hlavní hrdina Martin Kurzor, ale i jeho kolegové či podezřelí jsou skvěle namluveni. Na to, že je hra zdarma je dabing skutečně prvotřídní. Ještě větší váhu mu dává fakt, že zde prim hrají především rozhovory, mimochodem také dobře napsané, a ostatní adventurní prvky jsou trochu upozaděny.

Další věcí jsou jednotlivé případy, které jsou Kurzorovi přiděleny. Nejen, že jsem se při nich bavil (třeba při narážce na CDčka), ale jsou i vcelku zajímavé a pátrání jsem si opravdu užíval. Navíc se nabízí více způsobů jejich řešení. Především pak v tom posledním dostupném „Kdo s koho“ je dokonce třicet možných variant, i když je trochu škoda, že konec je pořád stejný.

ČT do hry zakomponovala některé postavy ze svých detektivních seriálů, jako je třeba Karel Mlejnek ze seriálu Poldové a nemluvně (noční vloupačka s kočárkem byla fajn), což je vcelku logické, ale zároveň jsem z toho neměl pocit, že by mě autoři tlačili k tomu, abych se na ně podíval. Naopak jsem si připadal jako v seriálu, který můžu ovlivňovat.

Detektiv Kurzor určitě není dokonalý. Občas mi nebylo úplně jasné, jak daný úkol vyřešit (seznamy podezřelých nebo nábojnice) a fakt nechápu, koho napadlo, že Kurzor bude v létě všude pobíhat v bundě se šálou na krku. Celkově jsem ale více než spokojen a doufám, že přibudou další případy, i když už to moc nevypadá. Úspěchy jsem totiž získal všechny (mimo těch třiceti stejných) a Komiks Úskok detektiva Budíka už mám také za sebou.

Pro: Martin Kurzor, český dabing, rozhovory, přidělené případy, více způsobů řešení

Proti: stále stejný konec případů, občas nejasná řešení, nesmyslné letní oblečení

+20

Shadow Tactics: Blades of the Shogun - Aiko's Choice

  • PC 90
Jakožto Commandos: Behind Enemy Lines pozitivní jedinec na každý podobný kousek netrpělivě čekám s velkým očekáváním a protože jsem si před lety absolutně užil Shadow Tactics: Blades of the Shogun, tak navazující datadisk byl jasná must play záležitost.

Hra se rozjela v tom nejlepším okamžiku děje předchozí hry, kdy už se parta zná a vzájemně si důvěřuje a hráč si rád střihne menší odbočku. Samozřejmě, asi 10 minut jsem se sžíval s ovládáním, které jsem už pozapomněl, ale pak už nic nestálo v cestě dobrodružství. Pokud si vše dobře pamatuji, tak Aikoina volba vlastně neobsahuje žádnou novinku v rámci hratelnosti, postavy pořád dělají, to co jim jde nejlépe a nepřátelé jsou pořád podobně naladěni. Ale to je vlastně úplně fuk, protože v téhle hře jde o to, že je to prostě vítaný nášup, který vlastně vyšel úplně nečekaně.

Všechny 3 hlavní mise (ve hře jsou pak ještě 3 menší rozvíjející příběh) jsou zábavou na pár hodin a hráč se nemá možnost nudit. Občas se vyskytne zdánlivě bezvýchodná situace, kdy na sebe vzájemně kouká třeba 4-5 nepřátel, ale vždy stačí situaci správně zanalyzovat a brzy, i za pomoci shadow módu, už nejsou tito nepřátelé mezi živými.

Jako matador jsem hrál hru na nejtěžší obtížnost, ale ta je tak zhruba na úrovni toho, co jsme zažívali už v těch prvních Commandosech, prostě pokud má tento podžánr člověk rád, tak to vlastně není zas taková výzva, spíš jde hlavně o dobrý pocit z dobře vykonané práce :) Hru jsem pak ještě jednou hrál na nejlehčí úroveň, abych dosbíral achievementy, ale překvapilo mě, že se to zas tolik nelišilo, člověk byl tedy odhalen až po cca 10 sekundách, místo 1-2, ale jinak to i tak vyžadovalo přemýšlení a plánování.

Nádherná byla druhá mise odehrávající se na asi 5 ostrovech, to jsem snad ještě neviděl a v osobním žebříčku ji řadím určitě do TOP5 misí ze všech podobných her.

No, vývojáři z Mimimi jsou prostě skvělí řemeslníci. Moc se těším na Desperados III a netrpělivě vyhlížím, co vydají příště. Zkusím si tipnout, jelikož jsou z Německa, tak bych se nedivil třeba protestantským válkám po Martinu Lutherovi, nebo třeba Třicetileté válce za Švédy (samozřejmě v malém cca 5 členném týmu, jak to máme rádi) :) No uvidíme.

Pro: nečekaný datadisk pro fanoušky, všechny postavy mají své role, ostrovní mise, popichování hrdinů

Proti: člověk ví, jak to pak bude dál, žádná gameplayová novinka

+20

The Callisto Protocol

  • PS5 70
Callisto chce být AAA titulem, který má hráče posadit na zadek. Ve výsledku jsem ale byl usazen jen z grafiky. Všechny ostatní prvky, které by měly vyčnívat se snažily být zbytečně inovativní nebo popřípadě šli až moc na úkor filmovosti celý hry. Dostal jsem tak příjemně atmosférickou jednohubku, se špatným gameplayem a béčkovým příběhem, ke které se nemám v plánu vracet a jsem rád, že skončila.

Vezmu to ale postupně - graficky je hra fakt nádherná, modely a nasvícení je prvotřídní a to i při performance modů. Design/architektura si bere to nejlepší s vesmírných survival sci-fi a hudba jen podtrhujeme snahu být hororem (i když hra strašidelná není). Procházet se tak po lokacích Black Iron je hodně atmosférické, čemuž dost napomáha i minimalistický HUD.

Příběh hry je vsutku béčkový, nepřínáši do sci-fi survival formulky nic nového a jeho dávkování skrz filmečky bylo naprosto v pohodě. Z počátku mě bavilo odhalování příběhu a objevování informací ohledně vězení a situace, ve které se nachází. Nicméně to se zlomilo tak ve třech čtvrtinách hry, kdy mi příběh začal být tak trochu jedno. Tomu ani nepománá otravné sbírání různých audio a textových logů (které jdou přehrát jen v inventáři Jacoba!). Vyvrcholéní příběhu je pak hodně mimo a opět se snaží být jen nějakým příslibem do budoucna.

Typově má hra velice blízko k RE remakům či novým dílům. Herně je tak rozkročena na jednu stranu jako survival horor a na druhou jako 3rd person akční adventůra. Problém je, že jako horor hra selhává děsit (jen opakuje pár jump scares) a jako survival jsem se cítil jen při boji s více nepřáteli a to kvůli tuhosti pohybu a ovládání. Ovládání a pohyb postavy je pak společně se přehršel scriptami i hlavní problém při akčně-adventurních prvcích. Bojový systém je toporný, kamera je až moc blízko postavy, chůze a běh jsou pomalé a práce s inventářem je puzzle. Stříléní sice má váhu a dopady projektilů jsou super, ale melee systém je nepřesný a reakčně pomalý. Díky kameře se mi i několikrát stalo, že jsem netrefil palicí nepřítele, i když jsem stál i něj; popřípadě na mě vyběhli nepřátelé ze zád dřív než jsem mohl reagovat. Díky skriptům nejde ve hře stále běžet, ale někdy lze jen chodit - to záleží i na prostředí - aby vás hra mohla vyděsit. Což se stane jen napoprvé, protože pak už hra jen opakuje jump scares, které Jacoba ale ani neohrozí na životě.

Hře chybí různorodost nepřítel a nutnost používat nové vybavení, ja jsem celou hrou prošel se dvěmi základními zbraněmi a žádnou novou si nevyrobil. Nicméně systém výroby pomocí 3D tiskárny je moc fajn! Z počátku hra není ani moc výzvou, stačí být trochu obezřetný a není težké postpovat dále. Jakmile ale hra představí nějaké mini-bossy, začne být trochu problém se zdroji (než zase člověk dojde k tiskárně). Problém s mini-bossy či hlavním bossem vidím i v tom, že to jsou v podstatě houby na kulky - snesou oproti standartním nepřátelům strašně moc a hra vás na to něpripraví. I to by ale nebyl problém nebýt nepřesného melee ovládání a pak stačí jednou minou či jednou neuhnout a životy jsou na půlce. Tohle bylo hodně iritující, klidně bych doporučil hru projít na nejnižší obtížnost.

Ve výsledku ale musím říct, že si mě Callisto Protocol něčím získal a hru jsem rád dohrál. I přes hodně herních přešlapů nabízí hra skvělou atmosféru a minimálně první polovina má hra i silný drive kupředu.

Pro: grafika, atmosféra, gravitační rukavice

Proti: těžkopádný pohyb, přílišná brutalita, nevyvážená obtížnost

+20

Space Quest II: Vohaul's Revenge

  • PC 75
Do remaku druhého Space Questu se sice nepustila přímo Sierra, ale Infamous Adventures a to až v roce 2011, ale hře to spíše prospělo. Remaku jedničky jsem vytýkal často necitlivé překreslení do VGA, ale zde autoři odvedli výbornou práci. Jednotlivé obrazovky získaly více detailů a především na planetě vše působí správně tajemně. Také hudební stránka je zvládnutá dobře. Ovládání je dle očekávání kompletně pomocí myši, stejně jako remake jedničky nebo čtvrtý díl. Opět tak dochází někdy k zjednodušení a někdy naopak ke zpomalení. Space Quest II je obecně o něco delší, takže zrychlení dané novým ovládáním není tak výrazné. Průchod jsem si překvapivě pamatoval méně, což také prodloužilo herní dobu.

Příběh a většina ostatních prvků je věrná předloze, pouze se objevilo pár nových vtípků a easter eggů. Hodně mě potěšila nová a povedená minihra Troll's Tale, která je sama věrným remakem stejnojmenné hry. Rozhodně si minihru projděte, je to další kousek herní historie ve velmi příjemném podání. Autoři připravili dokonce i manuál, který doporučuji projít. S hraním to na rozdíl od originálních parserovek moc nepomůže, ale kvůli povedenému a zábavnému zpracování stojí za přečtení. Ve výsledku zde máme verzi která se vedle originálu nemá za co stydět. Ten má ale stále co nabídnout, takže v tomto případě bych doporučil odehrání obou verzí.
+20

Outer Wilds

  • PC 100
Není to adventura, rozhodně to není RPG. Nejpřesnější by bylo zařazení mezi imerzivní simulátory, ale to by zas mohlo budit matoucí očekávání ohledně množství dostupných prostředků k řešení problémů (těch tu máte spíše méně, ale zato je lze použít v různém kontextu s různým výsledkem). Všechno škatulkování je nakonec špatně, Outer Wilds tvoří žánr sám o sobě, nic podobného tu totiž ještě nebylo.

Outer Wilds je precizně navržená hra o prozkoumávání vesmíru. A dělá to tak specifickým způsobem, že nesnese srovnání s ostatními tituly. Je to nejvyšší hora na čerstvě objevené planetě. Toliko lze prozradit bez spoilerů. A vyspoilovat Outer Wilds je jako zapálit Monu Lisu, tu škodu už nejde vzít zpátky. Proto se tu budu věnovat hlavně game designu a zpracování se snahou prozradit co nejméně (ale stejně - pokud funguje nějaké přesvědčovací kung-fu na dálku, jděte si to zahrát teď, bez dalšího čtení, bude to lepší, vážně).

Grafika je silně stylizovaná a sama o sobě neohromí, ale když začne zachycovat zajímavé úkazy a scény, dostaví se nad vizuálem neředěný úžas - a to častokrát i v celkem pozdních fázích hry. Hudba je poutavá už od hlavního menu a kromě toho, že je neskutečně atmosferická, je ve hře na mnoha místech neskutečně chytře použitá.

Létat vesmírem je složitá věc a hra vám v tomto ohledu jen máloco promine, ale naštěstí dostanete několik užitečných nástrojů, které ve vás při správném použití vzbudí pocit středně zkušeného kosmonauta. Také na mnoha místech najdete velmi podivně aplikovanou fyziku - ale ta podivnost je konzistentní. Lze se na ni spolehnout a se získanými znalostmi objevovat další kouty vesmíru o něco informovaněji.

Atmosféra a emoce jsou pak klíčovou složkou, která z Outer Wilds dělá výjimečný zážitek. Každé další zjištění má potenciál ve vás probudit přesně to nadšené dítě, v jehož kůži jsme v šesti letech chtěli být kosmonauty a objevovat nové věci. Outer Wilds vám to splní - ale nic nedostanete zadarmo. Překonávání překážek je naštěstí snad ještě zajímavější náplní hry než skládání kousků roztříštěného příběhu. A budete se po každém takovém úspěchu cítit neskutečně chytře a šikovně.

Podle aktuální statistiky si Outer Wilds chce zahrát 37 lidí. A já jim všem neskutečně závidím, protože narozdíl ode mě mají šanci si ten nádherně dětský úžas zažít poprvé.

Pro: dokonalost čistého designu, některé vskutku emocionální momenty, perfektní soundtrack

+20

Star Wars Jedi: Fallen Order

  • PS5 80
 "We will always struggle, But that is the test. It's the choice to keep fighting that makes us who we are." 

Zkušeností s hrami ze světa Hvězdných válek mám bezpočet. Když jsem tedy na Playstation Plus viděl Star Wars Jedi: Fallen Order, moc jsem neváhal. Proč taky, očekával jsem velký příběh a solidní hratelnost. Nic míň vlastně od her z tohoto světa za tu dobu očekávat ani nemůžu.

A očekával jsem správně. Hra mě uvedla do světa těsně v době po třetí epizodě samotné filmové série. K nové postavě z tohoto univerza - Cal Kestise, padawana z řádu rytířů Jedi, který tak nějak přežívá a z povzdálí všeho dění sleduje, co se na hlavní imperiální scéně odehrává. Zlom v jeho životě ale, jak také jinak, přichází v momentě, kdy se zhostíme jeho role. Okamžitě jsem vhozen do dění, trošku zmaten mě hra ihned uvádí v boj. Ten sice v úvodu nemá dlouhého trvání, ale na druhou stranu mě začíná seznamovat s hlavními vedlejšími postavami příběhu.

Co je na hře fantastické, tak ne úplně grafické zpracování, které je dle očekávání úchvatné, ale za mě osobně především mimika jednotlivých postav, jejichž zobrazení tu zaštitují opravdoví herci. Ne jednou se mi tak stalo, že tu na mě pokukoval Forest Whitaker. To jeho povadlé víčko prostě nelze přehlédnout. Ale vlastně i proto jsem si ke všem těm postavám vytvořil tak úchvatný vztah. Opravdu mimořádný. Parťačka Cere Junda, kapitán bárky Greez Dritus a později především čarodějnice Merrin ve mně evokovali obrovské množství emocí. Obzvlášť Merrin jejíž předobraz tu ztvárnila Tina Ivlev, mě uchvátila a hrozně rád bych jí viděl kdekoliv i do budoucna. Zasloužila by si to. Její role tu není tolik, jak by si zasloužila, ale vývoj její postavy mě doslova zasáhl. To se v herním světě málokdy stává. Opravdu málokdy. A nebojte se, i hlavní postava je fajn, jen asi netřeba o ní tak moc mluvit. Cal je frajírek, občas sice vypadá jak nejhezčí orangutan z pražské Zoo, což tu vývojáři možná trošičku podcenili, ale obecně vzato jste padawan, který má všechno, co správný padawan má mít. Občas sebestřednost nebo sobeckost, ale včas nad ní vyzrajete, ostatně jako každý správný padawan.

O příběhu Vám toho tady moc povídat nebudu. Myslím si, že není třeba vědět více, než je zde v popisku. Jen dodám, že Vám to hezky dodá další střípek do časové skládačky, která se odehrává mezi třetí a čtvrtou epizodou samotné filmové série. A ten příběhový střípek za to jednoznačně stojí! O chlup horší je to se samotnou hratelností hry. Ta totiž, na to, jak lineárně působí, občas dělá obrovský harakiri v hratelnosti, čímž ve mně často vyvolávala zbytečné záchvaty paniky a zoufalství.

Obecně se jedná o lineární záležitost. Sic postavu vyvíjíte, body získáváte, ty pak dále rozdělujete, čímž získáváte větší množství zdraví, popřípadě bodů pro Jedi schopnosti, jako je možnost zpomalit čas, přitáhnout k sobě postavu nebo naopak odvrátit útok, který na Vás chystá. Pořád se ale jedná o hru, která v příběhu postupuje tradiční výpravnou formou, čímž Vás postupně uvádí napříč planetami samotným příběhem. Největší problém hry je ale snaha o nelineárnost, což fakticky znamená, že jednotlivé planety můžete zbytečně prozkoumávat, což je naprosto zbytečné, protože nezískáte nic vysloveně hodnotného kromě nějakého naprosto bezpředmětného a pro příběh nehodnotného ponča s odstínem barvy, který zrovna, dle očekávání, nemáte. A co je na všem nejhorší, tak když postupujete v příběhu a prorážíte si cestu planetou za finální filmovou sekvencí, nechá Vás hra po jejím finále celou cestu jít znovu nazpět. A pozor...na celé té cestě proběhne respawn všech protivníků, čímž Vás uvede v naprostej zmar a depresi. Obzvlášť na planetě Zeffo, která je rozlohou největší, tudíž v tu chvíli opravdu nejvíce otravná planeta, kterou jste vůbec kdy digitálně mohli navštívit.

Také jsem se tu setkal s celou řadou bugů. Možná ne třeba úplně zviditelňovat fakt, že některé kombinace skoků, přeběhů po stěnách a v návaznosti i lezení po stěně způsobí, že se rázem ztratíte v meziprostoru. To se asi občas opravdu může stát. Budiž. Minimálně se to dá pochopit, když Vás hra po chvíli vhodí na skoro stejné místě, odkud jste celý to kombo chystali dělat. Horší je, když jsem proběhnul celou planetu, nechal za sebou všechny respawnutý příšery a stormtroopery, kteří tu navíc porušovali první pravidlo Hvězdných válek, že žádný stormtrooper nestřílí přesně, a dovalil se celej otrávenej z dění posledních deseti minut, kde jsem se v mezi čase na dané planetě asi třikrát ztratil, k vesmírné lodi, která mi ale neotevřela vstupní dveře, protože měla pocit, že kolem mě je nějaké zlo. Možná to teď působí jako blbost, ale tahle herní nevyrovnanost u mě hraničila v tu chvíli až s frustrací, že hru nedohraju, smažu a sprovodím ze světa, jedno, kde se zrovna herně nacházím.

Nakonec to všechno ale dopadlo trošku jinak. Hru jsem dohrál a finálně můžu i říct, že si ji krásně užil. Ano, pár momentů vzteku tu bylo, ale v kontextu celé hry to nebylo nic, co by se nedalo přežít. Star Wars Jedi: Fallen Order je jiný druh hry, než jako je třeba v komentářích mnohdy zmiňovaný Kotor. Více akční adventura a la Tomb Raider, která chce ale být něco navíc a přitom to vlastně vůbec není potřeba. Má totiž moc hezký příběh, kterému sice občas chybí vedení a nějaký zásadnější důraz na jeho vývoj, ale pořád Vás dokáže bavit. No a co se týče grafického zpracování, tak o tom netřeba už nic víc zmiňovat, to je totiž absolutní top. Tento kousek je tak rozhodně herním zážitkem, který by si žádný fanoušek Hvězdných válek neměl nechat ujít. Je to kousek, ve kterém sice každý uvidí kus ze své oblíbené hry, a to jak v pozitivním, tak i negativním duchu slova, ale pořád se bude jednat o zážitek, který stojí za to okusit.

Pro: Solidní příběh, krásné grafické zpracování, které je nejhezčí v detailech postav, úžasný hudební doprovod odkazující na filmovou ságu. Akční adventura jak vyšitá...

Proti: jen s občasným pocitem, že chce být něco víc. Zbytečné objevování planety je toho jasným důkazem. Občasné chyby v hratelnosti hře také nepřidají, ale i to se dá ve výsledku přežít.

+20

Star Trek: Deep Space Nine - Harbinger

  • PC 75
Adventury ze světa Star Treku jsou obvykle celkem populární, ale Harbinger je celkem zapadlý kousek. A po dohrání vlastně nevím proč. Jak je zvykem i u předchozích, jde o kombinaci adventury s akčními částmi. Ty jsou zde výrazně prostší, jde pouze o ovládání střelby. Většinou bez možnosti pohybu, při ovládání zbraní lodi nebo stanice, nebo na předem dané obrazovce z ručního phaseru. Některé sekvence jsou náročnější, ale vzhledem k jejich krátkosti nejde o velkou překážku. Především pronásledování vrahů po stanici bylo povedené.

Důležitější a naštěstí výrazně převažující je adventurní část. Hraje se z pohledu vlastních očí se skokovým pohybem po před-počítaných drahách. Nečekejte žádné sbírání mnoha předmětů, důraz je kladen spíše na kliknutí na správné místo, stisknutí tlačítka a opravdu obsáhlé rozhovory. Ty sice nelze zkazit, alespoň se mi to nestalo, ale bohužel nejsou k dispozici titulky. Opakovat lze jen malou část, takže je potřeba dávat pozor. Možností, z velké části volitelných je hodně, nutné minimum s jednou postavou zabere třeba 3 minuty, ale kompletní rozhovor klidně 15. Přesto doporučuji se prokousat co největším počtem rozhovorů, obzvláště pokud jste fanoušci Star Treku. Setkáte se s většinou starých známých z Deep Space Nine a původní herci dokonce namluvili své postavy. Zápletkou i prostředím se jedná o slušnou epizodu, která by se v seriálu neztratila.

Perfektní namluvení jsem již zmínil a pozadu není ani ostatní audio. S grafickou stránkou je to již slabší. Přesun od kreslené grafiky sice ve své době působil moderně, ale dnes je zastaralost o to výraznější. Nejde o nic hrozného, prostě je na hře vidět její věk. Průlety kamery i jednotlivé lokace jsou velmi pěkně udělané a skvěle zapadají do atmosféry DS9. Ovládání je kompletně myší a bez jakýchkoli problémů. Celkově se jedná o povedené rozšíření světa Star Treku, s dobrým příběhem, atmosférou a jednodušší hratelností. Jediným větším negativem je absence titulků, pokud stejně jako já nedáváte přednost psané angličtině.
+20

The Witcher 3: Wild Hunt

  • PS5 100
Až ve třetím díle jsem konečně dostal hru ze světa Zaklínače, jak jsem si ji představoval. Musím se přiznat, že nejsem moc velký fanoušek prvního dílu. Dohrát ho pro mě bylo celkem utrpení. Skvělý promyšlený příběh byl pro mě utopený v neohrabané hratelnosti a těžkopádných soubojích. Když jsem však spustil třetí díl a odehrál pár prvních hodin, zamával se mnou Divoký hon natolik, že jsem hru odložil a rozhodnul se obstarat si knižní předlohou a poprat se s osmi knihami, jak se sluší a patří. Po návratu do herního světa už jsem si mohl užít konečně bez jakýchkoliv kompromisů vyšperkované herní umělecké dílo se vším všudy. Hru, o které se právem říká král RPG a která opravdu vznikne možná jednou za 10 let. 

Co bych vyzdvihnul:
 
+ Naprosto skvělý soundtrack
+ Zajímavý bestiář a seznam s popisy postav
+ Rozmanité questy se skvělými dialogy
+ Hra doslova protkaná odkazy na knihy, předchozí díly a vzájemné souvislosti
+ Karetní hra Gwint, kde si umím představit, že hru někdo spustí jen kvůli této minihře
+ Konečně nějaký smysluplný item management, kdy neběhám s jednou a tou samou zbrojí v podstatě celou hru
+ Propracované vedlejší questy, které navíc často mají možnost volby

Našly by se i zápory, abych netvrdil, že je třetí díl úplně bez chyb:

- Nepropojené nalezené poznámky s úkoly, kvůli kterým je často peklo je hledat v inventáři pro aktuální úkol
- Nezajímavé závody a pěstní souboje
- Občas hluchá místa jako hlavně pašerácké skrýše na Skellige
+20

The Witcher 3: Wild Hunt

  • PS4 100
Už jsem pomalu přestával věřit, že se někdy vyhecuji k rozehrání třetího Zaklínače. Natož abych ho dohrál. Zvěsti o až tří set hodinové výdrži hry. Zkazky od hráčů, kteří si na to brali dovolenou. Reference od známé, která se díky návykové hratelnosti od toho nedokázala odtrhnout, aby pak konec hry náležitě oplakala a dlouho hledala další hru, do které by se šlo takhle ponořit. A tak dále.. Nakonec jsem to prubl. Už na tom letím půl roku a to mám ještě oba dva datadisky před sebou.

Ano, ne všechno ve hře je geniální. Na začátku mi trochu vadila muší váha Geralta. Ovládání pohybu reaguje okamžitě bleskurychle. Chyba hry to asi není. Jen můj zvyk z Death Stranding. Prostředí mi přišlo trochu ploché a generické. A to hlavně v přírodě. Vzpomněl jsem si hlavně na Gothic 2, kde byl snad každý kout mapy unikátní a pamatuji si ho do dneška. V třetím Zaklínačovi se vždy snažím dostat k úkolu nejrychlejší cestou. Nejlépe přes rychlé cestování. Klasická daň za obrovskou mapu. Vesnice a města naproti tomu vypadají líbezně a neuvěřitelně detailně.

Možná bych si také mohl stěžovat na milión otazníků na mapě. Hlavně ve Skellige. Po jejich vyzobání mi ale začali chybět, takže na tohle už si ztěžovat nemůžu. Vlastně už není nic dalšího, na co bych si mohl ztěžovat, protože hra je to naprosto fenomenální a jako celek nastavila laťku opravdu vysoko. Obsahuje až neuvěřitelnou spoustu povinných i nepovinných úkolů, přičemž každý z nich má svůj unikátní příběh. Některé větší, některé menší. V rozsahu, na poli herní zábavy, nevídaném. Nejen, že je toho hodně. Je to také všechno skvěle nebo hodně slušně napsané a podpořené skvělým dabingem. Scénáristé se opravdu činili.

Určitá repepetivnost se nevyhnula ani Zaklínači. Používání zaklínačských smyslů se používá snad všude. Na druhou stranu je to přímočařejší postup než nošení deseti tuřínů s druhého konce mapy, jak to bývá jinde v nejmenovaných RPG. Obrovská rozsáhlost a pečlivý důraz na malé detaily ve ztvárnění světa si někde muselo vybrat svou daň. Za atmosféru a propracovanost této hře takové maličkostí s radostí odpustím. S radostí vyzobu všechny otazníky na mapě a dohraji všechny questy. Některé i vícekrát, protože jsou rozvětvené díky hráčově rozhodnutím.

The Witcher 3 je fenomenální hra, která mě svým uceleným světem a atmosférou uhranula. Jako znalec předlohy jsem věděl do čeho jdu a připadám si jako doma. A to není všechno. Momentálně jedu první datadisk a je skvělý. Nenásilně a přirozeně naroubovaný na původní hru. Laťka nespadla. Ba naopak.

PS4 Pro řve jako blázen, ale stabilních 30 fps si drží. Hlavně po updatu na verzi 4.01 mi hra přijde ještě plynulejší.

Zábavný a návykový Gwint je kapitola sama pro sebe. Jen u toho jsem strávil tolik času co v průměrně dlouhé hře.

Pro: desítky poutavých příběhů v jednom velkém a skvělém eposu, fenomenálně zpracovaný svět Zaklínače

Proti: zpočátku citlivé ovládání, maličkosti, které v celkovém kolosu nestojí za řeč nebo ve výsledných vzpomínkách vůbec nejsou špatné

+20

Heroine's Quest: The Herald of Ragnarok

  • PC 75
Po dlouhé době jsem si zase našel čas něco si zahrát a to hru, kterou jsem před pár lety zkoušel a z nějakého důvodu nedojel.

Heroine´s Quest je víceméně indie variací na moji milovanou sérii Quest for Glory a vůbec všechny staré Sierra adventury, kde sbíráte za adventurní činnosti body. Kdo Quest for Glory hrál, bude hnedka v obraze - povědomá grafika, městečko sužované katastrofální zimou a hrdinka, která přijíždí vyřešit všechny problémy místních. Rozdíly jsou, že tady hrajete za holku, že příběh je z drtivé většiny hry braný vážně a zasazení příběhu.

Ten se odehrává v severské mytologii a je opravdu hutný. Figurují v něm asgardští bohové, ledoví giganti jotunnové, 9 světů (podíváte se jen do jednoho), duhový most Bifrost, Valhalla a samozřejmě čest, sláva, hrdinství a vikingové. Pro většinu postav co potkáte je ideálem zemřít ve slavné bitvě a dostat se do Valhally. Příběh je sice prostý - ledový obr s obrovskou mocí škodí zemi, přivolal věčnou zimu a plánuje konec světa a vy tomu musíte zabránit. Ale je v něm spousta textů, příběhového pozadí, exoticky znějících jmen lidí, tvorů, bohů i světů a celkově mě bavil.

Grafická stránka... inu indie hra. Nakreslené je to sice pěkně ve stylu starých adventur, ale rozlišení je ubohé a i na mém starém monitoru jelo jen v okně - full screen roztáhl vše takovým způsobem, že jsem radši zůstal u toho okna. Trošku nechápu proč tu retro grafiku dělají i v retro rozlišení...

A hratelnost? Má plusy i minusy. Hrál jsem za bojovnici a hned na začátku místo rozkoukávání čelíte tomu, že Vám postava umírá hlady, celé město je komplet vyjedené a tak musíte popadnout oštěp a vydat se do ledové pustiny ulovit kance. Maso nařežete, upečete a sníte. Další starostí je sehnat teplé oblečení, neboť venku mrzne, po chvíli Vám začne ubývat mrazem stamina, pak životy a pokud jste milion obrazovek od města, tak jste v háji. Osobně bych se bez těchto moderních survival prvků obešel.

Quest for Glory bylo vždy kromě adventuření i o soubojích a tréninku vlastností. Souboje se povedly, ovládání klávesami je v pohodě, v průběhu se naučíte pár komb, monstra jsou rozmanitá - od loupežníků, zombíků a duchů přes trolly a různé podivné bytosti až po majestátní obry, co Vám jedním sekem urazí palici.

Protože hra Vás nikam nežene (díky bohu!), zavřel jsem se ve městě a začal svou bojovnici grindovat, což kupodivu jde docela snadno - šplháním přes hradby trénujete šplh, sílu a odolnost, s cechmistriní zase obratnost, krytí a používání zbraní a mluvením na různé zvířata ve městě sice pomalu, ale jistě natrénujete vztah ke zvířatům a sílu vůle. Takže mimo občasného nalovení zvěře můžete nagrindovat vlastnosti na 100 aniž vytáhnete z města paty a pak se přežívání, zima či souboje stanou pouhou trivialitou.

Samotné adventuření probíhá na obrovské mapě plné originálních lokací, je tu jeden další svět, tři města (to poslední trochu šílené). Nenarazil jsem na žádný dead end, jednou jsem si zalovil pixely (prstýnek v třetím městě) a zařvat tu můžete kromě soubojů jen svou blbostí. Je tu spousta věcí jejichž účel neodhalíte ani když hrajete podle point listu (duch v knihovně?, Loki?) a je jasné že přijdou na řadu za jinou postavu. Moc se mi líbilo, že jako fighter jsem řešil problémy silou, mečem (body za zabíjení originálních potvor), obratností, bojem, ale zároveň také za pomocí cti, odvahy a statečnosti. Postav tu není moc, ale různých úkolů jsou tu doslova mraky a nakonec jsem byl zahlcený. Nepomáhá tomu ani věčné běhání sem a tam mezi desítkami obrazovek, ani to, že některé věci jdou řešit až později ve hře v rámci dalších kapitol. O střídání dne a noci nemluvě... něco jde splnit ve dne, něco v noci. Až ke konci dostanete kouzelného koně na cestování mezi městy.

Tak jsem se dostal do konce hry (i recenze). Finále bylo povedené, finální boj velkolepý, děkovačky těch kterým jsem pomohl potěšily, stejně jako pěkný dovětek. Nezískal jsem 100% honor a bohužel nakonec ani těch 500 bodů (vyhořel mi krystal ze Swartheleimu a ten komu jsem ho měl donést ho už nechtěl). Celkem pěkná, povedená variace na Quest for Glory s pár věcmi, které mě úplně nesedly, ale určitě se dá doporučit.
+20

Returnal

  • PC 85
Príbeh síce spravidla u podobných žánrových titulov nehráva prvé husle, no v prípade Returnalu je to inak. Sprvoti to tak pritom vôbec nevyzerá. Všetko začína haváriou astronautky Seleny, ktorá len s ťažkosťami pristane na cudzej planéte zvanej Atropos. Planéta je plná temných dažďových pralesov, púští a najmä záhadných, rozsiahlych a starobylých pevností. Po niekoľkých nepríjemných stretnutiach s nepriateľskou faunou a flórou Selena zistí, že je vlastne uväznená v časovej slučke – ak zomrie, vždy sa opäť prebudí na mieste havárie. Čím ďalej sa dostáva, tým viac toho odhalí. Príbeh tak núti vracať sa k hre aj po prvom dohraní, pričom sa pri jeho prechádzaní zároveň odomykajú nové artefakty a permanentné vylepšenia. Neviem si predstaviť lepší spôsob rozprávania príbehu pre žáner rogue-like, keďže takýmto spôsobom dáva opakované prechádzanie nebezpečnými úrovňami Atroposu do súvislostí ako súčasť kontinuálneho príbehu.

Všetko vidíme z pohľadu tretej osoby, ktorý žánru rogue-like, s výnimkou izometrického zobrazenia, vyhovuje najviac. Našou úlohou však nie je len bojovať, vyhýbať sa strelám, ale aj skúmať okolie v snahe samozrejme zistiť, ako z tohto pekla uniknúť. Spočiatku bude zrejme trvať, kým sa trochu rozpozeráte a hlavne, kým si zvyknete, ako tu fungujú herné mechaniky. Najmä náročnosť na začiatku hry nie je až taká vysoká, hoci častému umieraniu sa nevyhnete. Už počas prvej úrovni vás však čaká skutočné peklo, keď budete zasypaní salvami striel. Nielen každý boss, ale i každý nepriateľ má svoju vlastnú sadu útokov, takže ako v každej poriadnom rogue-lite počine sa jednoducho budete musieť naučiť ich útoky a slabiny, inak sa nikam nedostanete. Rozličné bizarné stvorenia pritom spočiatku strieľajú len základnú salvu, ktorej sa dá ľahko vyhnúť tým, že sa napríklad nachádzate na inej výškovej úrovni – avšak následne sa dostavia silnejší protivníci, používajúci teleportáciu a vypúšťajúci účinné rakety, o rozličných (zdanlivo nezničiteľných) obranných vežičkách ani nehovoriac.

Ledva si zvyknete na súbojový systém, už sa postupne budú objavovať noví nepriatelia s novým štýlom útoku a jedinečnými slabinami, takže aj keď budete hrať niekoľkokrát, môžu vás prekvapiť. A to platí najmä v kombinácii s prostredím, ktoré sa neustále mení. Proti nim môžete použiť len pomerne malý počet zbraní, avšak každá z nich má iné vlastnosti, či dokonca alternatívny štýl streľby. Zbierate aj takzvané obolity, ktoré poháňajú tamojšiu xeno-technológiu. Vďaka tomu si môžete vylepšovať zdravie, alebo integritu skafandra a neposlednom rade vyrábať predmety, pričom sú dostupné aj ďalšie pasívne vylepšenia. Zdravie sa vylepšuje zbieraním liekov, pričom platí, že ak máte plné zdravie a nazbierate ďalšie tri liečivá, zlepší sa vám celkovo. Samozrejme, len do chvíle, kým opäť nezomriete.

Ďalším dôležitým tunajším prvkom sú paraziti, ktorí po pripojení k vášmu telu dávajú pozitívne aj negatívne vlastnosti. Na určitých miestach je možné nejaký parazit náhodne odstrániť a za odmenu tak dostanete vyššie spomínané obolity. Väčšinu vecí síce môžete pred použitím preskenovať a zistiť, do akej miery sú bezpečné, ale i tak môže byť odomykanie nádob alebo zbieranie liečiv veľkým rizikom, pretože miestami bývajú skazené. Predmety na konzumáciu sa dajú kombinovať, takže keď napríklad máte predmet, ktorý mení obyčajné obolity na životy, aj inak ťažký súboj s bossom sa môže výrazne uľahčiť.

Dôležité pri prestrelkách je sprvoti vyhýbanie sa, avšak v prípade silnejších nepriateľov to nestačí. Neskôr sa však dostanete k háku, vďaka ktorému sa zasa dokážete účinne uhýbať, čo zase zásadne mení hrateľnosť. Vďaka ďalším nástrojom sa dostanete do miest, ktoré boli predtým uzavreté a môžete sa dostať do archívov, odhaľujúcich viac o minulosti planéty a tak sa ponoriť zase o niečo hlbšie do tamojšieho lore. Vďaka tomu, že sa po každom úmrtí všetko, okrem základného prostredia, zmení, si hra udržuje svoju pútavosť a každý prechod toho istého levelu je niečím jedinečným. Niekedy vás čaká boss hneď na začiatku, inokedy sa dá tráviť dlhý čas relatívne pokojným prieskumom nejakej lokácie. Samotná dĺžka hry sa líši podľa vašich schopností, keďže hlavné akty sú tu len tri, a môžete ich dokončiť za pár hodín. Ak sa vám nebude príliš dariť, aj po 20 hodinách sa môžete nachádzať len v prvej tretine hry. V takomto prípade je u vývojárov doslova nevyhnutnosťou nájsť dokonalú rovnováhu, aby ste neboli znechutení častou smrťou a mali motiváciu sa stále do toho sveta vracať.

Čo sa týka PC portu,  Returnal sa od svojho uvedenia na PlayStatione 5 vôbec nezmenil, neprináša nič navyše a nerobí nič inak. Už na začiatku vás privíta integrovaný a nezvyčajne komplexný benchmark, kde máte všetko prehľadne a priamo na dosah ruky, navyše s priamymi informáciami o využití jadier GPU a CPU, taktovacích frekvenciách, teplote a využití pamäte. Tento benchmark poskytuje uprostred ponuky nastavení aj okamžité vizuálne zobrazenie, takže zmeny svojich nastavení vidíte okamžite v reálnom čase a nemusíte zakaždým opätovne spúšťať túto ponuku. Už defaultné ovládanie je intuitívne, rozloženie kláves je ideálne, akurát je nutné prepnúť na anglickú klávesnicu, ak chcete používať niektoré predmety. Returnal mi síce párkrát spadol, avšak na vine bude asi môj hardware, takže objektívne to odpúšťam. Čo chcem však v tejto súvislosti spomenúť, je to, že v tomto prípade sa prípadnom páde ocitnete presne tam, kde ste boli a nemusíte opakovať žiadne frustrujúce súboje.

Returnal celkovo ponúka vydarenú kombináciu dvoch, inak trochu okrajových žánrov, ale pre mainstreamových hráčov pridáva aj prekvapivo psychologický a mysteriózny príbeh, ku ktorému sa však musia doslova prebojovať. Tvorcovia určite dosiahli hranice žánrovej dokonalosti, avšak neodvážili sa ich prekročiť smerom k väčšinovému publiku. Možno by stálo za hriech to na budúce skúsiť a ubrať trochu z náročnosti. Snáď sa niečoho podobného dočkáme.

Pro: Unikátne spracovanie a skĺbenie žánrov, pôsobivo spracované pochmúrne prostredie neznámej planéty, návyková hrateľnosť

Proti: Pre väčšinového hráča bezpochyby tažšie prístupné, technické problémy na staršom hardware

+20