Nejlépe hodnocené komentáře

Mrkněte na první věty nejlépe hodnocených komentářů. Ať mi nikdo netvrdí, že Mafie není zdaleka nejvíce mýtotvorná hra, jaká u nás uzřela světlo světa. Prohlášena národním zlatem, kritika se nejen nepřipouští, ona dočista vymizela. Jakkoli dobrá hra to opravdu je, domnívám se, že to emocionální pouto, jaké si hráči ke hře utvořili, přerostlo jak je, tak hru. Mýtus už má vlastní život.

Když slyším člověka mluvit o Mafii, slyším chválu příběhu. Má to být „filmová hra“, bezprostřední průnik dvou médií. Jestli ne formálně (dnes už máme všechny ty interaktivní filmy atd.), tak tedy správným užitím postupů, z nichž plyne zážitek blízký filmu. Začal jsem opětovně hrát, abych si ověřil, co je na tom pravdy.

Ve spojení s Mafií vždycky padají tituly Kmotra, Mafiánů a Casina. To jsou ikony samy o sobě, navíc obecně známé svou kvalitou, proto si je žádný fanoušek neodpustí. Při hraní mě zarazilo, jak málo si z nich vlastně Mafie bere. Jsou sice připomenuty v detailech (Hotel Corleone, Scorsese Import-Export, dále zápletka s Frankem a prostitutkou z Millerovy křižovatky, vražda v telefonní budce z Cotton Clubu), ovšem Mafie nakládá s příběhem gangstera docela jinak.
Kmotr protěžuje paralelu dvou rodiny – rodiny mafie a rodiny skutečné, jejich nutné vznětlivé koexistence. V Mafii nic takového není, Tomův vztah se Sárou se časem úplně vytratí. Absentuje i Copollův vnějškově objektivní pohled, kdy odhaluje a nezakrývá amorálnost všech mafiánských praktik, ale z dostatečné distance, aby se citově nezapojoval a raději dokonale vyprávěl.
Mafiáni, potažmo jiné spřízněné Scorseseho snímky, milerády omamují svůdností mafiánského života a moralizovat přímo odmítají. Je to zpověď a o zpovídaném si má mínění udělat až divák sám. Mafiáni a Casino jsou tak fantasticky stylové, protože vám nikdy nepodsouvají, že jsou předváděné scény závadné. Vy se jen bezpečně díváte, užíváte si.
To v Mafii rozeznáte, kdy je mise "špatná" a kdy "dobrá", Tommy vám to rád připomene. V každém výlevu jeho pocitů je trocha tezovité sebereflexe. Tu Mafie naštěstí obhajuje způsobem vyprávění. Tomův subjektivní pohled si emocionální moudra dovolit může. Scorsese se bez toho obejde, ale popravdě, je to schopnější vypravěč, než Vávra. :-) Ten si od Martyho vypůjčuje ještě jednu věc – postavu italoamerického cholerika à la Joe Pesci nebo De Niro v Zuřícím býkovi.

Hlavní inspiraci, možná nevědomou, protože se stala zažitou a ovlivnila žánr, vidím v gangsterkách 30. let, prominentně vyráběných u Warner Bros. Nejznámějšími exempláři jsou Malý Caesar, Zjizvená tvář a Veřejným nepřítel. Ty opravdu představily hrdinu, svedly ho na zločineckou cestu, aby byl na konci ze strachu z ikonizace potrestán. Mafie sice Tommymu dovoluje napravit se, ale trestu neunikne. Inspirace by objasňovala i onu zjednodušující bipolárnost, s jakou je nakládáno s životem v Lost Heaven. Mezi osou Salieri – Morello leží policie a jinak vůbec nic. Mafie je opravdu ryzí příběh klasického Hollywoodu, se všemi nedostatky. Soustředí se jen na relevantní informace a je řetězcem příčin a následků. Uznávám, má spád a ke konci i správnou osudovost. Linearita se jen hodí.

Cutscény mají zvlášť zásadní postavení. U "filmové hry" překvapivé zjištění. Způsob komponování do velké hloubky upomíná Hollywood 40. let, je ale drobet nemístně kombinován s novodobými postupy, rádoby ruční kamerou a zpomaleným pohybem v akčních scénách, efektními nájezdy a podhledy. Flashbacky zase zpopularizoval Občan Kane a ve větší míře se začaly využívat až později. Tím neříkám, že by Mafie měla být věrná svému starému předobrazu, ale rozhodně to není dokonalá nápodoba ani novota. Obohacuje vzorec? Vůbec ne, možná svou netečností. Je to spíše pastiš – míchanice nejrůznějších žánrových motivů a poznávacích znaků (jak píše Bodkin), které ALE v podobě počítačové hry mají jistou originalitu a kouzlo. I pokus může být prohlášen za veledílo, pokud nemá obdobu.

K postavám bych se vyjádřil, že jsou to většinou vážně jen karikatury, co srovnání s plně plastickými filmovými gangstery nesnesou (pokud odhlédneme od studiového Hollywoodu). Obecně by nevadilo trochu jim pročistit dialogy ("Opravdu jdeme do války?", "Tohle znamená opravdickou válku!" "Opravdu nám vyhlásil válku.", „Otevřeně nám vyhlašuje válku." + asi pět dalších deklarací války). Výjimečně dobře napsaný je jen Tom. Je důsledkem správného pochopení významu antihrdiny, čímž se liší od sobeckých kariéristů z GTA III / Vice City (v pozdějších dílech už tvůrci nepochybili). Zkrátka, v jeho dobré vlastnosti je vkládána jistá důvěra, není jen cynická bestie a snadno se s ním sympatizuje.

Vyprávění pomáhá na dobu dost propracovaná obličejová mimika postav a detailní interiéry. Všechna klíčová místa jsou nádherně ikonická. Grafika je na jisté úrovni a ani dnes není nijak odpudivá.

Hudba je mistrovská. Stále má jeden z nejkrásnějších motivů stvořených pro hru.

S názory na gameplay víceméně souhlasím. Hra je v mnoha ohledech docela nekompromisní, třebaže na podesáté jsem to už prošel levou zadní. Jízdní model je realisticky těžkopádný (převodovka!) a policajti sakra rychlí. Nemůžu opomenout, že mě ke konci hry nebavilo neustále někam dojíždět, před i po misi. Vypustit pět takových pasáží, hře by se zlepšilo tempo. Střelné zbraně nejsou samozřejmostí, celé bloky misí se bez nich obejdete. Počet zabitých nepřátel není zas tak absurdní, až na poslední misi.

Takže kolem a kolem, rozumím, že se tomu snadno podlehne. Je to nejlepší hra na světě pro toho, kdo rád vzpomíná na chvíle, kdy měl všechno lehčí. Udělal si domácí úkol a šel hledat jeskyni a kasino. Já se vrátil, pořád schopný citovat každou větu, ale z nostalgie se najednou staly věci, co se dají pochopit, změřit a porovnat. A to se u náboženských artefaktů dělá nesnadno.

Bioshock Infinite může být ztěžka považován za klasickou FPS, na níž byl násilně naroubován jakýsi přesah, jelikož v celé své délce a šíři poskytuje nejrůznější vodítka svědčící o jednotné autorské vizi. V nejsilnější chvíli vše spájí dohromady a je na vnímavém hráči, kolik si odnese.

V daleko větší míře, než u původního Bioshocku, se užívá náznakové narace. Ta už jen nedokresluje společenské poměry utopického města, ona přímo vypráví ústřední linii příběhu. Tato obrazová a zvuková vodítka, často fungující i jako logicky podnícený prvek ve fikčním světě, odráží mnoho ve hře se vyskytujících motivů. A aby toho nebylo málo, o existenci těchto motivů se většinou dozvíme později nebo máme doposud tak kusé informace, že až po zkompletování vyžadují pohled zpět. Takže druhé hraní je tentokrát dost nápomocné. Zde je pár příkladů:

1) Jedna z prvních vyslovených vět ve hře je klíčem k pochopení celého dosavadního Bookerova počínání. „He doesn’t row.“ Dvojice Bookera doprovázela už tolikrát, že samozřejmě ví, že hrdina nevesluje. Booker ale nevesluje ani obrazně, doposud se nechával unášet vášněmi beze snahy změnit svůj osud.
2) „Jediná cesta do Columbie je skrz vody baptismu“, tvrdí kněží. Netřeba vysvětlovat, jaký směr nabral Bookerův život po pokřtění po masakru u Wounded Knee.
3) Když si házíme mincí, tabulka ukazuje 122 pokusů. Tímto testem tedy prošlo 122 Bookerů a teprve ten náš je sto alternovat výsledek. A hádejte, jaký kód jste zvonili na vrcholu majáku?
4) Socha Lutece – muže, z níž se před našimi zraky stává Lutece – žena. Bookerova mysl si s námi zahrává.
5) Lutece – žena pózuje Lutece - muži, který ale maluje svůj vlastní portrét.
6) Comstockův citát se opět váže k Bookerově dosavadní neschopnosti změnit osud. „This will end in blood. But it always does with you, doesn‘t it?“
7) Elizabeth se nás snaží umlátit knížkou THE PRINCIPES OF QUANTUM MECHANICS.
8) Úvodní citát, samozřejmě.
9) První krvácení z nosu při osobní konfrontaci s Comstockem. Později je krvácení z nosu viděno u srážek dvou alternativních realit, u mrtvých vojáků a zbrojíře. Ale hlavně znovu u samotného Bookera, kterému se v další dimenzi připomene mučednická smrt za Vox Populi. Je to nepravděpodobné, ale dá se už takto brzy dojít ke zjištění, že Booker je Comstockem.
10) Neustálé zdůrazňování „pulling weeds at the roots“. Je třeba všemu předejít, zemřít před pokřtěním, jinak problém nevyřešíme.
11) Za píseň „Will the circle be unbroken“ mluví už jen název.

Není to nic objevného, ale v podobném rozsahu se do tohoto vyprávění nepouští snad žádná jiná hra. Jak ale pročítám reakce, náznaková narace, podněcující sáhodlouhé interpretace, dovedla obrovský počet hráčů k dalšímu poznání. Největší pozitivum a stoprocentní hodnotu nacházím, podobně jako u prvního dílu, ve schopnosti reflektovat celé médium. Ve spojení s dějovým zvratem Lukáš Grygar výstižně nazval Bioshock „obžalobou stříleček jakožto žánru „svázaných rukou““ nebo na tuto možnost alespoň upozornil. Bioshock Infinite je potom diskurz o průchodu fikčními světy videoher.

Právě teď, pár dní po vydání, prochází Columbií desetitisíce Bookerů a cesta všech končí u majáků, kde nám Elizabeth dovolí nahlédnout do dimenzí ostatních. Tyto světy jsou všechny naplno prožité, přesto jsou úplně stejné. „'There's always a man, always a lighthouse, always a city.“ Je to metatextuální komentář, který sám nad sebou a nad podobnými hrami, vede polemiku. V tomto modelu by hra měla být poměrně lineární a konec nutně bez možnosti volby. U zmíněných majáků se také dostanete na rozcestí dvou mostů, z nichž každý vede k jiným dveřím, obě ale vedou na stejné místo a ke stejnému zúčtování.

Ještě něco málo k jingoismu, extrémnímu patriotismu, na kterém je Columbia postavená. Bioshock Infinite je opravdu hodně názorný, docela povrchní a vůbec celé město je tentokrát opravdu jen prostor pro výše zmíněné záležitosti. Někdo se toho může držet a doufat, že to scénáristé nějak rozvinou, ale pak bude jen notně zklamán.

A jsem názoru, že ve své herní složce je Bioshock Infinite pouze nadprůměrný, originalitou opravdu nesrší. Přestřelky tok vyprávění spíše zdržují a zbraňový systém se od prvního dílu nedočkal zlepšení. Přál bych tvůrcům jakýsi interaktivní film, v němž by byl manévrovací prostor pro všechny úžasné nápady ještě větší.