Z prvních dojmů mě L.A. Noire nechávalo chladným. Na papíře to působilo jako další filmově stylizovaná detektivka, jejíž kouzlo se rozplyne po pár přestřelkách a rutině. Jenže hned po úvodních hodinách bylo zjevné, že australští tvůrci Team Bondi šli jinou cestou, než by kdo (tedy já) čekal – mnohem klidnější, důslednější, a překvapivě ne úpkně uživatelsky podbízivou.
To ale neznamená, že jde o hru bez slabin – právě naopak. Chyb tu není mnoho, ale celku schází něco těžko pojmenovatelného – vnitřní tah, organická chemie, jakási jiskra, která by jednotlivé složky spojila do skutečně nezapomenutelného zážitku. Všechno funguje, všechno je pečlivě poskládáno – a přesto zůstává výsledkem spíš konstrukce než pulsující celek.
Největší slabinou je délka a monotónnost schématu. V kompletní verzi působí hra roztaženě. Část případů je jen mírnou obměnou těch předešlých, a detektivní rutina (pátrání, výslechy, uzavření spisu) se rychle opakuje. Dvacet jedna případů se mi po čase slilo do jednolité šedi kancelářské detektivní práce – až na pár výjimek: scénu z Intolerance, rozsáhlé DLC „Nicholson Electroplant“ a dva zásadní přelomy v osobní lince hlavní postavy. Samotný děj je dávkován velmi opatrně, často přichází jen po hodině čisté procedury. Není to rušivé, ale působí to… rozmělňovaně. Na druhý pohled ale dochází, že příběh tu nikdy nebyl hlavní osou hry.
Co ale L.A. Noire činí výjimečným, je úroveň detailu a péče. S tak precizně vystavěným světem jsem se ve hrách setkal jen zřídka. Architektura, interiéry, městské čtvrti i vozový park působí až dokumentárně věrně. A přitom jde o konec 40. let, tedy období, které muselo být pro tým noční můrou v rešerších. Nejde jen o fasády: drobnosti jako kolonijní dlaždice v hotelu nebo rozestavěné nábytek v pronajatém bytě mě dokázaly zaujmout víc než některé příběhové linie. V tomhle směru hra funguje perfektně i jako prohlídková simulace.
Překvapila mě i nízká míra akce. Přestřelky působí jako povinné odbočky, ne jako jádro hratelnosti. Daleko důležitější složkou je přeprava z bodu A do bodu B. Fyzika vozů je však nad očekávání slušná, a výběr přes 90 aut působí téměř jako kurátorský výběr – více než u mnoha závodních her. Technická stránka je celkově velmi solidní. Výslechy, jakožto klíčový prvek, naplňují očekávání, i když jejich binární logika někdy působí zjednodušeně. Ale je dost možné, že složitější varianta by hru zabila. Tohle je maximum, co v té době mohlo vzniknout.
L.A. Noire není dokonalé, ale je důležité. Jde o dílo, které se nebojí jít proti proudu, sázet na pozorování, všednost a autenticitu – a zároveň neztrácí herní základ. V něčem je možná nadčasové, v jiném omezené svými ambicemi. Ale celek je natolik silný, že se z něj stal pro mě titul, na který nelze zapomenout.
To ale neznamená, že jde o hru bez slabin – právě naopak. Chyb tu není mnoho, ale celku schází něco těžko pojmenovatelného – vnitřní tah, organická chemie, jakási jiskra, která by jednotlivé složky spojila do skutečně nezapomenutelného zážitku. Všechno funguje, všechno je pečlivě poskládáno – a přesto zůstává výsledkem spíš konstrukce než pulsující celek.
Největší slabinou je délka a monotónnost schématu. V kompletní verzi působí hra roztaženě. Část případů je jen mírnou obměnou těch předešlých, a detektivní rutina (pátrání, výslechy, uzavření spisu) se rychle opakuje. Dvacet jedna případů se mi po čase slilo do jednolité šedi kancelářské detektivní práce – až na pár výjimek: scénu z Intolerance, rozsáhlé DLC „Nicholson Electroplant“ a dva zásadní přelomy v osobní lince hlavní postavy. Samotný děj je dávkován velmi opatrně, často přichází jen po hodině čisté procedury. Není to rušivé, ale působí to… rozmělňovaně. Na druhý pohled ale dochází, že příběh tu nikdy nebyl hlavní osou hry.
Co ale L.A. Noire činí výjimečným, je úroveň detailu a péče. S tak precizně vystavěným světem jsem se ve hrách setkal jen zřídka. Architektura, interiéry, městské čtvrti i vozový park působí až dokumentárně věrně. A přitom jde o konec 40. let, tedy období, které muselo být pro tým noční můrou v rešerších. Nejde jen o fasády: drobnosti jako kolonijní dlaždice v hotelu nebo rozestavěné nábytek v pronajatém bytě mě dokázaly zaujmout víc než některé příběhové linie. V tomhle směru hra funguje perfektně i jako prohlídková simulace.
Překvapila mě i nízká míra akce. Přestřelky působí jako povinné odbočky, ne jako jádro hratelnosti. Daleko důležitější složkou je přeprava z bodu A do bodu B. Fyzika vozů je však nad očekávání slušná, a výběr přes 90 aut působí téměř jako kurátorský výběr – více než u mnoha závodních her. Technická stránka je celkově velmi solidní. Výslechy, jakožto klíčový prvek, naplňují očekávání, i když jejich binární logika někdy působí zjednodušeně. Ale je dost možné, že složitější varianta by hru zabila. Tohle je maximum, co v té době mohlo vzniknout.
L.A. Noire není dokonalé, ale je důležité. Jde o dílo, které se nebojí jít proti proudu, sázet na pozorování, všednost a autenticitu – a zároveň neztrácí herní základ. V něčem je možná nadčasové, v jiném omezené svými ambicemi. Ale celek je natolik silný, že se z něj stal pro mě titul, na který nelze zapomenout.
Pro: zpracování, dabing, hudba, vizuální kvality, detaily, délka
Proti: HW nároky, délka