Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Všechny PC PS1 PS2 PS3 PS4 PS5 PSP Vita Xbox X360 XOne XboxX/S NES SNES N64 NGC Wii WiiU Switch GB GBC GBA DS 3DS VBoy SegaMS SegaMD Saturn Dreamcast SegaGG At2600 At5200 At7800 At8bit AtST Jaguar Lynx Odyssey2 Intelli Coleco TG16 CDi 3DO NeoGeo WSwan Amiga ZX81 Spectrum C64 C16 AmstCPC AmstPCW Apple II TRS80 BBCMicro PC88 PC98 MSX MZ800 FMT SAMC PMD85 IQ151 Ondra Maťo Mainframe Arcade Quest iOS Android J2ME Symbian NGage WMobile WPhone BBerry Playdate Browser Stadia

The Last of Us Part II

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS4 100
Dlouho jsem byl nalomený, že téhle hře nedám plné hodnocení. Přeci jenom je to hodně dlouhý počin a některé herní mechaniky začínaly trochu cyklit. Poté co jsem se dostal až na do mrtě a absurdně vyhrocený konec, nemohu jinak. Něco takového tady ještě nebylo. Ve hře je spousta násilí. Spousta krutého násilí. Ve hře se stávají věci, které nechcete. Modlíte se, aby to tak nebylo a ono se to stejně stane. Protože, vzhledem k povaze a motivaci hlavních postav, je to nevyhnutelné. Nikdy jsem neviděl takhle krutou a násilnou hru, která by na mě zapůsobila tak, že bych to na vlastní kůži opravdu nechtěl zažít. TLoU mě hodilo do zvláštní nálady. Takhle pojatý výplach emocí nenajdete v žádném filmu ani seriálu. Muselo by to mít alespoň 10 hodin a muselo by to běžet na jeden zátah.

S Ellie jsem se za celou hru nemohl vůbec ztotožnit. Celou dobu se koukáte, jak se se svou vytrvalou tvrdohlavostí žene do záhuby. Jak jí to nedá spát. Jak při honbě za cílem ničí okolí kolem sebe. Zatímco Abby už si svou katarzí prošla na začátku příběhu. Poté se v poklidu vrátila domů smířená a s pocitem dobře odvedené práce věc hodila za hlavu. Obě dvě hlavní postavy jsou v jádru stejné. Jen se jejich rozhněvanost neprolíná, nýbrž navazuje na sebe.

Samotná hratelnost se od prvního dílu nezměnila. Stále je to kombinace stealth a akce prolnutá filmovýma sekvencemi. Akční pasáže jsou neskutečně varaibilní. Vůbec není problém plynule kombinovat stealth se střílením, házením, pokládání pastí nebo bojem v tváří v tvář. Na nakažené platí jiná taktika než na živé a vždy je to zábava. Nakažení jsou těžší oříšek. Jsou více nepředvídatelní a když vás zmerčí, tak jdou nemilosrdně po vás. Lidé se sice tváří chytře, ale u nich v podstatě jen stačí stát za rohem nebo čekat v trávě a počkat si, až vám přijdou pod ruce. Když vás zmerčí, tak začnou taktizovat a vy máte pořád dost času.

Hra není moc těžká, když nepočítám pár těžkých akčně hektických pasáží, tak je lepší jí hrát na těžší obtížnost a se sluchátkami. TLoU 2 má totiž perfektní atmosféru. Hlavně v hororových pasážích. Kdy na vás třeba v temné budově dotírá skupina stalkerů, křečovitě pískají clickeři nebo slyšíte zlověstné dupání bloaterů. Bral jsem zavděk odpočinkovýma pasážemi, kde se jen prohledávalo okolí. Celé je to podkreslené perfektním zvukovým zpracováním a skvělou ambietní hudbou. Navíc zpracováno v kulervoucí grafice.

Hratelnost mě tak nějak táhla příběhem a ke konci to bylo vlastně celé jedno. Protože po závěrečném souboji a vybrnkání posledních pár akordů na kytaru mě hra tak odrovnala, že jsem si se sluchátkami na uších mohl vychutnat celé závěrečné titulky a s melancholickou náladou jít spát. Všech postav mi bylo tak nějak líto. Chtěl jsem aby to skončili. Aby se smířili a nechali to být. Aby našli svůj klid. Takový pocit jsem ještě u žádné jiné hry nezažil. Naprostý unikát.

Jdu si ještě jednou poslechnout Ellie a Joel duet.

Pro: drsný svět plný drsného násilí, ve kterém nechcete být, varaibilní a vyladěná hratelnost do puntíku, zpracování od hudby až po grafiku, atmosféra, unikátní příběh, který táhne hrou, změny tempa v hratelnosti

Proti: ubrat některé výplňové souboje by neuškodilo

+42

Mass Effect

raisenraisen
Dohráno
  • PC 80
Na začátek si dovolím menší vzpomínku. Poprvé jsem první díl série Mass Effect dohrála v říjnu v roce 2015. Toto období mám vcelku v živé paměti a popravdě příliš veselé nebylo, ovšem Mass Effect mi umožnil prožít zcela jiný život a jiný osud, a tak má tato hra v mém srdce zvláštní místo. Hraní této série jsem skončila na začátku třetího dílu a abych byla připravena na nedokončený třetí díl, tak jsem si dala za úkol, po pěti letech, odehrát předchozí dva díly znovu.

První díl dělá spoustu věcí dobře a mezi ně patří příběh, který sice není nejoriginálnější, půjčuje si z jiných sci-fi her, knih či filmů, ale uměl mě připoutat k obrazovce jak v roce 2015, tak nyní. Tomu napomáhá bohaté pozadí světa, které je představeno díky kodexu. Příběh měl pár epických momentů a hlavní mise mě bavily a oceňuji, že byly propracované, jak co se týče oblastí, ve kterých se odehrávaly, tak i co se týče délky těchto misí. Nejraději vzpomínám na zasněženou Noverii a konflikt s rasou Rachni.

Ovšem s tímhle přichází srovnání s těmi vedlejšími úkoly, které byly odfláknuté a byly ve hře jen proto, aby tam byly a délka hry se o něco natáhla. Tomu nepomohlo ani jejich zasazení, kdy se interiér, ve kterém se tyhle mise odehrávaly, stále opakoval. Sice to skýtalo výhodu v tom, že jsem hned věděla, kam jít, ale opravdu mě nebavilo procházet stále to stejné dokola za stále stejným či podobným účelem. Vyjížďky v Mako mi naštěstí nevadily a chválím moudré rozhodnutí vývojářů, že vozítko udělali téměř nerozbitné v terénu. Co ovšem bylo otravné po čase, tak byla hackovací minihra, která byla všude, ať už jsem chtěla otevřít dveře, kde se hodila, nebo vykutat kus šutru na nějaké planetě, kde to bylo úplně mimo.

Mimozemských ras sice ve hře není mnoho, ale ani to mi příliš nevadilo, neboť ty ve hře přítomné byly zpracovány kvalitně. Interakce postav sice z dnešního pohledu vypadá toporně, ale zato musím pochválit jejich dabing a zajímavé rozhovory s mými parťáky. Ti sice většinu času mimo Normandy mlčeli a vždy mě překvapilo, když aspoň něco prohodili, ale to bylo vynahrazené dialogy na lodi po každé větší misi a já se tak mohla dozvědět něco více o nich.

Za menší mínus považuji inventář, který dokáže být nepřehledný, pokud se hráč postupně nezbavuje nalezených věcí, a lehce neintuitivní. Hudba mi u prvního dílu přišla spíše průměrná než něco, co bych chtěla poslouchat i mimo hraní, ale minimalistická skladba, která hrála u průzkumu nějakého zdánlivě opuštěného komplexu, mě bavila.

První díl Mass Effect je takový dobrý předkrm, u kterého vím, že ten hlavní chod (druhý díl) mě teprve čeká. Ovšem na předkrm to vůbec není špatné a i přes svoji zastaralost v některých ohledech se stále jedná o výborný vstup do světa Mass Effect.

Pro: svět, postavy a dialogy s nimi, hlavní mise, mimozemské rasy

Proti: opakující se vedlejší mise a jejich zasazení, hackovací minihra

+42

Fallout 2

AiMLEzZzAiMLEzZz
Dohráno
  • PC 95
O tomto legendárním dílu Falloutu už toho bylo jen na Databázi napsáno opravdu hodně, a tak nemá cenu, abych opakoval, jak je tato moje srdcová záležitost atmosferická, propracovaná, zábavná atp. Pod všechno, co napsali Ajantis a Drolin, se podepisuji a v tomto komentáři bych se rád zaměřil na jednu věc, a sice to, jak si Fallout 2 z dnešního pohledu stojí na straně role-playingu.

Když jsem totiž (do)hrál Fallout 2 naposledy, moje postava byla z nějakého důvodu jeden z oněch "ideálních buildů" a já měl snahu dokončit pokud možno všechny questy, které byly ve hře k mání. Tenhle styl hraní se mi ale postupem času zprotivil, a tak jsem se při svém posledním průchodu hrou do hry pustil s postavou mladičké, ale chytré, drzé a výřečné dívky, která, jakožto dítě domorodé vesnice, v životě nesáhla na střelnou zbraň. A hrál jsem ji opravdu tak, jak jsem si představoval, že by se za daných okolností chovala.

Tato hra mimo jiné proslula všelijakými ztřeštěnými možnostmi - stát se mafiánem, pornohercem, vykradačem hrobů, otrokářem atd., což je všechno sice pěkné, pro opravdový roleplaying je ale podle mě většina z nich zajímavá jen okrajově. Mě zajímala především celková otevřenost hry - možnosti, jak dosáhnout různých cílů, a to i tehdy, pokud všechna myslitelná "standardní" řešení (tj. ta, která najdete v návodech) selžou. A nutno říct, že i z tohoto pohledu je Fallout 2 pořád vynikající hra, která může bez obav konkurovat současným RPGčkům.

První mírně nestandardní situace nastala hned v Klamathu, kdy jsem si zavřel dveře do hospody U Zlatého geckona, kterou navštěvovali nechvalně proslulí bratři Duntonové, po té, co moje postava jednoho z nich při nakupování zásob na cestu kvůli jeho slizským narážkám složila na zem kopem mezi nohy, a následně musela prchnout z města. Vrátit jsem se sice mohl, muselo to ale být po špičkách a za tmy a velkým obloukem jsem se musel oblíbené putyce bratří Duntonových vyhýbat.

Podobně nestandardní (nebudu tu vypisovat všechno) bylo dilema ve Vault City, kdy po mně první občanka Lynette chtěla, abych se zbavil jaderného reaktoru ghoulů v Gecko. Pro nadanější postavy by snad nebyl problém vyřešit ho nějakým kompromisem, mně ale nepřišlo fér, aby si, značně nesympatičtí a arogantní, občané Vault City žili nad poměry na úkor ostatních, a tak, když jsem vyčerpal všechny mírumilovné možnosti, bylo potřeba přistoupit k radikálnějšímu řešení. Protože, konec konců, energetická nezávislost Vault City a čistota jejich podzemní vody mě trápila výrazně méně než fakta o tom, kde hledat GECK. A tak jsem se v noci musel zbavit stráží před bránou do města, proplížit se úzkými uličkami mezi domy, nepovoleně vniknout do Vaultu a prostřílet si cestu k hlavnímu počítači, který měl kýžené informace. Město jsem pak opouštěl s velkou skupinou stráží v patách a do Vault City už jsem se nikdy neodvážil vkročit.

Krása Falloutu 2 je v tom, že vám zadá cíl a nechá vás konat dle libosti. Žádné mezikroky nejsou povinné, i když se nabízí. Hra vám pouze nachystá několik vodítek, která však klidně můžete minout nebo ignorovat. Nabízí se určitý postup hrou, který z nich tak nějak přirozeně vyplývá, ale rozhodně neplatí, že byste před splněním hlavního questu museli splnit "předúkoly" A, B, C... Například v největším městě ve hře, New Renu, se moje postava cítila tak nepohodlně a zájmy místních mafiánských rodin jí byly tak cizí, že se v něm prakticky nezdržela. A přesto to nemělo na průchod hrou žádný negativní dopad.

Ba abych to řekl ještě lépe, krása Falloutu 2 je v tom, jak přirozeně na cokoliv, co uděláte, reaguje. Ideální průchod hrou podle mě není ten, kdy všechny příběhové linky ve hře zakončíte šťastným koncem. Ideální průchod je takový, kdy jednáte přirozeně v souladu s předpokládanými myšlenkovými pochody vaší postavy a ve výsledku to celé funguje, aniž byste měli pocit, že hrajete nějakou méněcennou verzi původní hry. A to je hlavní důvod, proč tenhle legendární Fallout miluju. Jeho titul jednoho z nejlepší RPG, co kdy vznikla, je naprosto zasloužený.
+42 +43 −1

Cyberpunk 2077

ZephyrCZZephyrCZ
Dohráno
  • PC 95
Cyberpunk a 143 hodin mého života jsou pryč. Už jenom díky počtu hodin, které jsem ve hře strávil, je zřejmé, že se v mém textu přidám na stranu těch, kterým se hra líbí. Jasně, není bez chyb, ale za mě to byla jednoduše jízda…


V roce 2077 bylo Night City zvoleno jako nejhorší místo k životu v Americe...

Začnu tím, co je ve hře viditelné na první pohled. Prostředí. Na první pohled je fantastické. Davy lidí na ulicích, všude auta, neonové reklamy na hráče útočí ze všech stran, tak jako všudypřítomný ruch. Pokud se k tomu přidá západ slunce, nebo naopak déšť, stačí jen tak stát a kochat se. Díky architektuře, která je velice povedená a uvěřitelná, může hráč pouze vnímá život, jak tepe v ulicích města. V ulicích, které se postupně naučí znát, ví kde je jaká čtvrť a kam pro co zajet. To jak na sebe vše navazuje, jak dává umístění každého bloku domu, každého tržiště, schodů, mostů, silnic, různých podniků apod. smysl, zaslouží velikou poklonu.

Pokud bych se chtěl nicméně přidat na stranu těch kteří si stěžují, mohl bych řešit fakt, že nejdou automobilům prostřelit pneumatiky. Mohl bych řešit, že když začnu střílet na ulici uprostřed křižovatky, tak se postavy chovají zvláštně, či začínají rovnou mizet. Ale ptám se. Proč? Tohle není GTA, i když pro neznalé tak hra může působit. Tohle je hra, která se primárně soustředí na příběh a město je kulisa. Skvěle provedená kulisa, pokud přistoupíte na hru autorů a budete se držet příběhových misí, hledání NCPD událostí apod. V takovém momentě totiž hra funguje velmi dobře. Ale pokud někdo má potřebu vyhazovat lidi z aut uprostřed dne, pokud má potřebu zkoumat jakým způsobem se odloupne lak po střele na kapotě náhodně jedoucího vozu, pokud opravdu má někdo potřebu řešit, že davy na ulici jsou anonymní chodci jdoucí od nikam do nikam, tak ano, pak se mu Cyberpunk líbit asi nebude. Jeho chyba. Já záměr autorů pochopil a město se pro mě stalo místem, ve kterém se vyprávěl příběh, který mě naopak velmi bavil.


Myslíš, že jsi obelstil smrt? To smrt obelstila Tebe…

Příběh. Poměrně krátký, ale velmi dobře podaný. S různými zakončeními, kdy u jednoho ze tří hlavních konců jsem si řekl “meh, to se dalo čekat”, u dalšího “ Dobře V, nandej jim to” a u třetího jsem se musel zamyslet nad tím, jak je život krátký a jak je vše pomíjivé, kdy bez ohledu na to jak moc se snažíme, můžeme skončit v zapomnění, řešící stále dokolečka nesmyslné problémy. Jako když si bezúčelně hrajete s rubikovou kostkou. A přesně tohle od hry chci. Aby pro mě měla určitý přesah, což se Cyberpunku podařilo.

Příběh mě bavil a to velmi. Keanu Reeves ve hře nemá pouze roli ve formě pár štěků a také ostatní postavy jsou zapamatovatelné. Co mě velmi potěšilo, byla právě role Keanu Reevese, aka Johnnyho Silverhanda i ve vedlejších misích. Spousta dialogů, které jsme spolu vedli, spousta scén, které jsem s ním viděl, jsou v misích, které hráč jednoduše dělat vůbec nemusí. Přesto si autoři hry dali tu práci, aby hráčův průvodce hrou byl ve hře opravdu přístupný. Nejenom v hlavní dějové lince, ale tak nějak všude. Toto stavím obrovským způsobem nad fakt, že nejdou prostřelit automobilům pneumatiky, jak jsem psal výše a jak to spousta lidí na YT řeší. Rozdíl mezi takovýmto drobným a hezkým detailem a mezi vtáhnutím do světa hry pomocí jedné z postav, která mě provází i při těch nejvíce zbytečných činnostech, je obrovský.

Tím jak se příběh vyvíjel, měl jsem jednotlivé postavy raději více a více. Některé jsou prokreslené méně, třeba Viktor, jiné více, třeba Judy, kterou stavím nad Panam, jenž je obecně vyzdvihována více než si zaslouží, dle mého skromného názoru. Některé postavy obrovsky bodují nejen svým chováním, ale také tím, jaký příběh se v rámci komunikace s nimi odehrává. Nechci příliš prozrazovat těm, kteří hru ještě neobjevili, takže s následujícím spoilerem opatrně, ale některé momenty jednoduše vypíchnout musím. Potápění s Judy na mě mělo nádherně uklidňující dojem, tuto část považuji za jednu z nejlepších ve hře, co se týká vedlejší mise. Taktéž hledání uneseného synovce vyhozeného policisty Rivera byla podařená vedlejší linka, především její zakončení, které je emočně poměrně silné. Těch postav a příběhů je ve hře poměrně dost, některé se pouze mihnou, jiné si stihnete oblíbit, některé budete mít rádi. Ve všech případech jsou ale vedlejší mise udělány dobře, někdy velmi, velmi dobře.

Co už není tak zábavné jako různé dějové linky, jsou zásahy v rámci NCPD misí, nahodilé události po městě apod. Zde se jede těžce přes kopírák a tyto aktivity jsou po městě jednoduše proto, aby se stále něco dělo. Většina hráčů může tyto drobné události ignorovat, já vysbíral kompletně všechny, ale zde je na každém z nás, jestli chce ztrácet čas / získávat zkušenosti díky přestřelkám s gangy.

Bohužel, díky opravdu velkému množství těchto aktivit a díky nelogickému označení míst, kde si lze koupit automobily, je mapa doslova zahlcená spousty znaků značící některou z událostí, která se na daném místě odehrává. I po vyčištění všech událostí a úkolů vám na mapě stále zbývá hromady dalších znaků tu ukazující místo na cestování, tu obchod, tamhle restauraci.


Hacker, tichošlápek, ninja, Ramboguy. Vyberte si každý...

Co se mi na Cyberpunku opravdu velmi líbí je možnost výběru stylu, jakým bude každý hráč hru procházet. Talentové stromy jsou z počátku velmi nepřehledné a doslova jsem se ztrácel v tom, kam mám vlastně investovat své body. K čemu mi jaký perk bude. A bude mě tento styl bavit? Při prvním hraní se s podobnými otázkami asi potýká většina hráčů Cyberpunku, a nejen jeho. Hromada perků je ve hře téměř nevyužitelných, některé jsou pouze kosmetické, jiné zcela zásadní pro vybrané druhy postupu. Hráč toto ale zjistí bohužel až časem, z počátku nemá šanci se v jednotlivých schopnostech vyznat, pokud si tedy nejdříve nenačte různé guide na internetu a nepřipraví se tak pravděpodobně o část objevování ve hře. Stejně jako mapa, zde by mohlo být rozhraní řešeno podstatné lépe, tak jako samotný inventář, který přehledností také neoplývá..

Kde naopak hra exceluje jsou právě rozdílné možnosti, kterými se hráči mohou hrou vydat. Šel jsem cestou netrunnera, tedy hackera, a ke konci hry jsem vypínal nepřátele po skupinách bez nutnosti se k nim nějak zásadně přiblížit. Kombinoval jsem tento postup s investicemi do technických zbraní a hru si náramně užil. Jak možnosti hackování, včetně takových specialit jako je vypnutí umělého zraku, vypnutí celého systému daného uživatele, čímž omdlí, případně vypálení mozkových synapsí, což jej naopak usmrtí, hromadnou nákazu až šesti nepřátel najednou, či schopnost technických pušek prostřelit zdi či sloupy společně se zábavným gunplayem mě bavili celou hru od začátku do konce. A právě tahle zábavnost samotné hratelnosti s velmi dobře podaným příběhem je kombo, kterým si mě Cybepunk 2077 získal.


Ty požadavky na hardware jsou nějak podezřele nízké…

Když nám CD Project RED před vydáním tvrdil, že na vysoké detaily v 1440p bude stačit slabý Ryzen a karta třídy GeForce RTX 2060, moc jsem tomu nevěřil. Realita mi následně dala za pravdu. Na Ryzen 5 3600 / Radeon RX 5700 XT / 16 GB RAM a samozřejmě s využitím SSD disků pro systém i hru, jsem byl v 1440p na vysoké detaily rád za cca 40 - 50 fps, což mi pro dobrý herní zážitek nestačí. Nakonec jsem skončil v 1080p na vysoké detaily a hru si užil stabilně na 60fps+. Zcela chápu, jak musí být těžké hru při těchto nárocích optimalizovat na staré konzole typu Playstation 4 a Xbox One X, které disponují s dnešního hlediska opravdu velmi zastaralým a pomalým hardwarem. Jsem přesvědčený, že pokud by se CD Project RED nehnal za každou prodanou kopií a staré konzole vynechal, hra by byla daleko lépe optimalizovaná.

Na druhou stranu, kromě pár drobných chyb ve hře jsem se nikdy nesetkal s žádným větším problémem. Nikdy jsem nemusel žádnou misi restartovat, nikdy jsem před sebou neměl nic, co by mi bránilo v postupu dále. Ano, párkrát postavy držely předměty které jsem neviděl, párkrát byl V na motorce v plné rychlosti v T-pose, jednou jsem viděl levitující předmět. Hra mi spadla za celých 143+ hodin pouze jednou. Za mě jsou podobné drobné chyby v takto velké hře bez problémů skousnutelné a nijak neovlivňují mé hodnocení, byť si uvědomuji, že jiní lidé měli problémy větší a štěstí na bezproblémový Cyberpunk menší.


Wake fuck up samurai. We have a city to burn...

Co napsat závěrem. Hra splnila mé očekávání. Snažil jsem se vyhnout hypu, byť to šlo velmi těžko, ale hra mi dala to co jsem od ní očekával. Celou dobu jsem se u ní bavil a rád se do Night City vracel. A rozhodně se do města ještě vrátím, byť teď z něho deltuju pryč..

Chvíli tedy počkám a s prvním větším DLC se postavím zpět na ulici, nasadím sluneční brýle, zavolám Jackieho kábr motorku, protože on prostě byl můj největší kumba, a znovu se ponořím do ulic Night City.

Pro: Fantastická atmosféra, audiovizuální stránka, příběh, skvěle napsané postavy, výborné vedlejší úkoly, různé možnosti plnění úkolů, obrovské množství schopností, smysluplný design Night City, first-person pohled

Proti: Nefunkční policie, nepříliš kvalitní AI, plytkost některých bočních aktivit, nepřehledná mapa, strom schopností i inventář

+42

Death Stranding

JohnCZJohnCZ
Dohráno
  • PS4 100
Po prvních pár hodinách ve hře jsem si říkal, že jestli tohle doklepu do konce, tak to bude malej zázrak. Jenže to, co v úvodu, pokud teda pominu příběh beroucí za koule hned v prvních minutách, vypadá jako zdlouhavý a stereotypní walking sim, se začne postupně otevírat a nabalovat tak zajímavé mechanismy, až jsem nestačil zírat. Death Stranding je něco úplně odlišného a to nejen po stránce příběhu, ale i co do herních mechanik.

Zklamala mě vlastně jen jediná věc a to, že se neťape více jedním směrem, do větších dálav a více skriptovaně. Hra je po opuštění úvodní tutorialové lokace nečekaně dost sandbox. Což ale rozhodně není ve výsledku špatně. Osobně nejsem u podobných her zastánce rozvětvených mechanik (craftění, stavění, mikromanagement,...) a nemám rád komunitní prvky, ale v Death Stranding, ač jsem se na ně zpočátku díval s klasickou nechutí a otráveným odmítáním, jsou udělány správně. Nejsou tam navíc a hráč je motivován naučit se s nimi pracovat. Často VELMI usnadní práci, ale také dávají smysl v rámci fikčního světa. Další věc, které si cením, je, že Kojima na hráče nevyflusne všechno naráz, ale intuitivně ho všechno učí od píky. Zatímco prvních pár hodin jsem všechno odťapal pěšky a k čemukoli složitějšímu se stavěl odmítavě, ke konci hry jsem měl vybudovanou síť dálnic a lanovek po celé mapě. A nechtěl s donáškami přestat, protože ta radost, která přichází s budováním a tedy i rozšiřováním chirální sítě, kdy se mapa každou hodinou více a více zaplňuje stavbami nejen vlastními, ale i jiných hráčů a mění k nepoznání, je k nezaplacení. Death Stranding je v tomto ohledu něco tak ojedinělého a neviděného, že i samotný popis herních mechanismů je spoiler a nejideálnější je, když hráč neví do čeho jde a všechno si postupně odhalí sám.

Dojde i nějaké akční souboje, ale ty mě spíš iritovaly, než bavily - ať už se jednalo o lidské protivníky nebo BT's. První setkání s BT's je napínavé, vzrušující a děsivé. Druhé a třetí ještě minimálně napínavé a každé cvaknutí odradku (vtipná reference btw) mi způsobilo malý infarkt. Posléze je to už spíš otrava. Nejvíce jsem si užíval chvíle, kdy jsem jako pošťák Ondra bloumal krajinou, kymácel se pod tíhou zásilky ze strany na stranu, plánoval co nejefektivnější cestu dál a do toho se zamýšlel nad příběhem za tónů ingame songů od Low Roar.

I od příběhu jsem čekal něco jiného a ve finále jsem trošku zalitoval, že Kojima nešel ještě o fous dál a nebyl více filozofický. Ale to neznamená, že Death Stranding není geniální. Svým způsobem je. Dialogy často šustí papírem a některé scény kvůli tomů působí dost cringe dojmem. Přemíra patosu je taky občas úsměvná a ten americký patriotismus je tam takový hodně japonský a tak celkově je z writingu znát, že to není západní hra. Nicméně celý námět, lore, emoce, myšlenky a life/death symbolika protkaná nejen celou hrou, ale i jednotlivými linkami je ohromující. Nebudu zapírat, že Kojima často bruslí na tenkém ledě a od blábolu ho mnoho nedělí, ale ukočírovat takhle originální vizi, uspokojivě ji vysvětlit a ještě s takovou grácií ji vtisknout do podoby AAA hry, to se každému jen tak nepoštěstí. Je vidět, že je Hideo Kojima nejen zručný tvůrce s vizí, ale i člověk s rozsáhlým všeobecným přehledem.

Ohromující je i zpracování cutscén, které jsou dlouhé, intenzivní a parádně zrežírované. Táhlá krouživá jakoby ruční kamera jak od Emmanuela Lubezkého a dlouhé scény bez střihu mě do hry vtáhly od prvního momentu a docela mě mrzí, že podobná režie cutscén není k vidění ve hrách více (k sérii MGS jsem se ještě nedostal). Trochu mě ale vadilo jejich nepravidelné dávkování. Zejména v prostředních kapitolách tím hra trochu trpí. To ale bývá problém prakticky každé otevřené hry.

Herecké výkony jsou ovšem skvělé a emotivní a i když jsou xichty tu a tam trochu uncanny valley, hrozně mě bavilo se na ně koukat. Je to plné známých tváří včetně několika vyloženě lahůdkových special appearance (Guillermo del Toro, Nicolas Winding Refn či Conan O'Brien v naprosto trollící roli) a hlasů (Troy Baker jako cool záporák se zálibou v oblizování obličejů). Zápletka ohledně Lockne a Målingen, a především její rozuzlení, mě vyloženě dojala a už teď můžu říct, že se u mě zařadí vysoko v žebříčku nejpamátnějších herních momentů posledních let. Death Stranding umí být vážný, stejně jako hodně vtipně meta.

Každopádně Death Stranding rozhodně není perfektní a ani to není titul pro každého. Vyžaduje od hráče čas, trpělivost a ochotu se do něj ponořit a něco málo učit. Pokud ale přistoupí na pravidla hry a rád u hraní přemýšlí, odmění se mu skvělým mnohovrstevnatým zážitkem, který posouvá hry zase o kousíček, když už ne dále, tak alespoň novým neokoukaným směrem. Já se bavil královsky.

Pro: Norman Reedus a jeho fetus, dějová hloubka, originalita, hratelnost a komplexnost mechanismů, grafika, hudba, zpracování cutscén, linka Lockne a Målingen, probourávání 4. stěny

Proti: souboje, občas trochu cringe dialogy, zbytečně složité ovládání v menu, nevyrovnané tempo vyprávění, jízdní model vozidel, do očí bijící product placement

+42

Star Wars Jedi: Fallen Order

TainaruTainaru
Dohráno
  • PC 70
„Die, Jedi!“ Když jsem slyšel tato slova, tak jsem se zaradoval. Ne proto, že bych měl hned potom umřít, ale protože mi okamžitě naskočila vzpomínka na Jedi Academy, kterou jsem v minulosti dohrál nesčetněkrát na všechny obtížnosti s různými typy mečů. Jenomže Fallen Order si bere ode všeho něco a jenom málo věcí dělá dobře. Ale to, co se mu povedlo, je zase vážně dobré.

Nejprve příběh. Před pár lety nastal Order 66. Cal je od té doby taková nenápadná jediská myš, která se skrývá před zraky Impéria. Síla tomu najednou chtěla, aby se přestal skrývat, a tak prchá a vydává se na misi za tajemstvím ukrytého holocronu. Na pomoc mu přijde čtyřruký emzácký kapitán Geezer a jeho parťačka Cere (čti jako „sýr“), oba létající na lodi Mantis. Nic extra příběhového to není (zvláště i po tom, co za příběhy se neustále objevuje v komiksové sérii vydávané u nás), ale v rámci Star Wars je to vše, co moje mainstreamové buňky potřebují. Postavy hrají skuteční herci jako Cameron Monaghan (Cal), jemuž ve hře vtiskli jakýsi zvláštní opičí výraz; Debra Wilson (Cere), která mě celou dobu děsila kvůli jejím vypouklým očím, či Tina Ivlev (Merrin) krásná jako abstraktní obrázek nebo temná Elizabeth Grullon (Trilla). Takže mezi ty mimozemšťany všichni dobře zapadají. Ale jinak jsou to velcí sympoši s vlastní bolestnou minulostí, jak to má být. Závěr příběhu nastolil příjemné překvápko téměř dosahující komiksové úrovně a zároveň otevřel vrátka pro další pokračování. Jediné zklamání je v tom, že hra je příšerně krátká. Ve chvíli, kdy se konečně začne s postavami něco pořádného dít, je najednou konec.

Během hry se Cal dostane na několik planet a všechny jsou úchvatné. Nechybí opuštěné chrámy, les a džungle, větrem ošlehaná skaliska i ledové jeskyně. A samozřejmě všudypřítomná invaze Impéria. Nejvíc jsem si užil výhledy na Kashyyyku a šplhání na obrovský strom s velkým opeřencem - jak něco z Avatara. Přitom naopak předchozí skákání po masožravých kytkách a únik na zarostlých zdech před agresivními výhonky mi vrátilo moje dětské noční můry z Heart of Darkness. Dathomir mi zase přivodil nepříjemné pocity, že jsem vetřelec na místě, kde nemám co pohledávat. Škoda jen, že se tam nějakým způsobem neobjevil Darth Maul, když to je jeho domácí planeta. Seděl by mi tam lépe než Malicos, a taky by mě víc zajímal. Takže světy a jejich atmosféra na jedničku. Jinak občas se ve hře stane něco zajímavého, co hru docela fajn osvěží, třeba úvodní nájezd na Kashyyyku nebo střet s Trillou.

Hru jsem začal hrát na nejnižší story mode obtížnost jako správná lama s tím, že to později přepnu na vyšší, až se naučím ovládat pohyb a komba. Ale nakonec jsem to nechal být, protože jsem až do konce hry neměl pocit, že bych tohoto umění dosáhl. Asi tak milionkrát jsem někam spadl, Cal snad vůbec nereagoval na povely, které jsem mu dával během boje, skluzavky jsou doteď můj nejhorší nepřítel (následované gangem přerostlých pavouků) a prohodit ohnivou lampu malým otvorem, aby spálila pár kořenů, mě stálo všechny nervy. Naproti tomu mě ale mobilita v tomb-raiderovském duchu velmi bavila. Všechno to skákání, šplhání, chytání lián mi dělalo docela radost. Škoda jen, že Cal se všechny dovednosti učil postupně, takže na začátku je z něj úplná nula. Před koncem hry jsem náhodou objevil bug usnadňující mobilitu vzduchem. Znát ho dřív, tak by mi ušetřil řadu obíhaček.

Abych řekl pravdu, tak umění světelného meče se moc nepovedlo. Pohybů je jen několik málo a jejich aplikace mi přišla silně nevyužitá. Ve výsledku jsem tedy používal kombinaci asi dvou nejúčinnějších. Pořád jsem měl nutkání mačkat klávesy pro naučená komba z Jedi Academy nebo pro škrcení a odhazování stormtrooperů přes vysoké okraje. Ale kde nic, tu nic. Nejužitečnější tedy bylo odhazování silou z útesů směrem od postavy (vždy je třeba napozicovat), nebo naopak přitahování silou. Nicméně tam nastal problém, že u srázu Cal troopery po přitáhnutí hned probodl mečem, takže dolů už padali mrtví. Pokud Cal stál na samém okraji srázu, tak dolů spadl vlastním pohybem taky. Výborná je však schopnost odrážet útoky laserových střel. Tím se snadno zlikviduje celá skupina (k čemu ti troopeři mají brnění, když ničemu neodolá?). Nejvtipnější bylo, když stáli dva za sebou a ten vzadu vystřelil skrze kolegu stojícího před ním, načež odražená střela letěla zpátky a trefila právě toho kolegu. Jejich humorné hlášky taky stojí za pozornost. Celkově mi chybělo víc soubojů s temnými Jedi a nemožnost používat střelné zbraně – opět v Jedi Academy šlo sebrat všechno a střílet se vším; proč to tady nejde? A taky bych chtěl mít tu volbu sestrojit dva permanentně oddělené meče nebo oboustranný meč, protože z hlediska efektivity mám raději dva meče. A taky bych chtěl mít kontrolu nad tím, kdy Cal meč vypne, protože to dělá sám automaticky, když už nehrozí nebezpečí, ale pro mě to je, jako kdyby mi sebral hračku. Změna barvy meče a všech těch pidi udělátek je nicméně fajn.

Během svých cest po planetách, kam se lze kdykoliv vracet, Cal sbírá semena do sbírky v teráriu. Cal také sbírá skiny pro svoje pončo. Pak ještě sbírá skiny pro loďku Mantis a taky pro svého droida BD1, který se stává nejlepší postavou celého Fallen Order, jelikož skrývá mnoho úložného prostoru a jeho nacházené upgrady jsou užitečnější než ty Calovy, protože jen díky jemu je umožněn přístup do dalších a dalších lokací. A taky má zábavnější hlášky. Smutné je, že ty nalezené skiny nemají nijak velké (žádné) opodstatnění, a obdržená odměna proto hráče příliš neuspokojí. Mohli si vypomoci aspoň nějakými dalšími zbraněmi nebo vybavením lodi… nebo co já vím. Na druhou stranu je to lepší než nic a pro completionisty je to aspoň malý důvod pro návrat na planety v rámci post game hraní.

Mnohokrát kritizovaná absence fast travel pointů je pak nepochybně velkým kamenem úrazu i pro moje osobní potřeby. Orientace v prostoru i podle dostupné mapy mi dělala ve stále se rozšiřujícím území problém, zejména když jsem hledal jednu konkrétní věc a prostě jsem si nemohl vzpomenout, který koridor jsem měl kde vzít, abych se dostal na správné místo. A když jsem se tam už dostal, tak jsem zjistil, že jsem měl vlastně jít nějakou jinou cestou, protože tam jsou dveře, co jdou otevřít jen z druhé strany. Hm, díky. A ten meditační kruh na zemi respawnující všechno kolem je teda taky na metál. I přes všechny obtíže jsem se ale nakonec vrátil do všech oblastí a vyzobal ta vzpomínková Echa, otevřel všechny dostupné bedny, vítězoslavně jsem završil 100% explorace dohromady za 52 hodin a obdržel všechny achievementy na steamu. Je tedy pravda, že jsem strávil moře času snahou dostat se na nepřístupná místa ještě v době, kdy to reálně ani nebylo možné.

Přesto všechno mě hra kupodivu bavila, jen se nemohu zbavit toho pocitu, že to prostě šlo udělat mnohem lépe, což mi snad dosvědčí ti, kteří už hráli Fallen Order nebo Jedi Academy (či jiné SW hry). V závěru bych tak chtěl tvůrce pochválit, ale i popíchnout k tomu, aby se dostatečně poučili a příští hru pořádně nabušili dobrými nápady - schopnosti na to mají, tak už jen stačí je odemknout. A přidat na vertikalitě lokací, aby se dali stormtroopeři přehazovat přes okraje. Jinak musím pochválit i hudební doprovod, občasné zajímavé hádanky s kuličkami a taky se konečně někde řeší stavba meče za pomoci vlastního krystalu, což oceňuji.

Trošku off-topic:
„Je tu něco, co bys měl vědět. Jsem bývalý spolubydlící bratrance synovce bratra tvého otce.“
„A čím nás to dělá?“
„Absolutně ničím!“

Pro: Krásné lokace; opeřenec; občas zajímavé hádanky; světelný meč; BD1.

Proti: Neohrabané ovládání; krátká doba hraní; chybí fast travel; chybí variabilita zbraní a verze dvou mečů; souls-like prvky a respawn nepřátel, u nichž je nutné kotoulovat a vykrývat i se světelným mečem.

+42

Baldur's Gate II: Shadows of Amn

PeachPeach
Dohráno
  • PC 100
Hráno v co-opu:

Můj táta by řekl, že od roku 2000 nevyšla lepší hra než Baldur's Gate II. Já s tímto tvrzením nesouhlasím, přesto musím uznat, že je to desítková hra. Ačkoliv spolu hrajeme Enhanced Edition na GOGu, táta si při vytváření postavy nikdy neodpustí mi na Discordu barvitě popisovat, jak se dřív hrávalo po Hamachi a všichni doufali, že u nikoho nebudou mít modrou šipku, ať už to znamená cokoliv.

Poprvé jsem se s Baldur's Gate II setkala u něj, v původním vydání, a proto komentář píši sem. Pro mne to totiž bylo seznámení se světem západních RPG videoher a musím přiznat, že každou další takovou hru jsem hodnotila podle přísných měřítek, které mi BGII nastavila. Proto bych tento komentář chtěla pojmout jako seznam prvků, které mi na Baldur's Gate II přijdou skvělé, a které bych ráda viděla jako standard v tomto žánru. Odpusťte mi tedy, že tento komentář bude mít trochu netradiční formu, neboť těch tradičních je tu už hromada.

Takže tady je pár bodů, které bych ocenila v téměř každém západním RPGčku:

1) Rozmanitost kouzel: Chápu, že tady za to nemůže úplně invence vývojářů, jako spíše papírová předloha, ale přijde mi naprosto úžasné, kolik kouzel tato hra obsahuje a kolik možností tak nabízí. Nemáme tu jen útočná kouzla a buffy, ale také hromadu crowd controlu či vyvolávání. A co je hlavní? Že téměř každé kouzlo má mnoho variant a je na každém, aby se rozhodl, která mu přijde nejlepší. Nelíbí se vám magická střela? Použijte barevnou kouli nebo Larlochovo menší vysátí. Že jsou tato kouzla slabší? Ale to je přece to krásné, moderní hry přichází až s přílišnou číselnou vyvážeností a hráč pak nemá co zkoušet a porovnávat.

2) Popisky každého itemu: Nádherné dokreslení atmosféry. Předměty se často ve hrách stávají pouze množinou čísel. V tom lepším případě jsou reprezentovány i nějakým modelem a texturou, a my se tak nemusíme pouze honit za co nejlepšími staty, ale může nás zajímat i vzhled. Souls série nám však ukázala, že pomocí popisků předmětů se dá vyprávět i celý příběh hry. Kdo ví, třeba se inspirovali právě u Baldur's Gate, kde i kouzelný artefakt, který se nám do party nehodí, může vyvolat pocit úspěchu z jeho získání, protože má zajímavý popis.

3) Smysluplný loot: Při nedodržení tohoto bodu se u novějších her vztekám nejvíc. Hrdina bojuje s minotaurem, třeba jen s nohou od židle, protože právě utekl z vězení, a já už se těším na jeho krásnou obouruční sekeru, kterou se mi snaží zaseknout do hrudi. A nic. Vypadne z něj potion, 5 mincí nebo třeba epický luk, ale sekera nikde... Můžete namítnout, že v Baldur's Gate je hráč zavalen nepotřebným lootem, protože každý skřet dropne svou zbraň mizerné kvality, ale i tyto zbraně mají využití, byť třeba jen na prodej, a ty magické poznáme na první pohled, takže zbytek můžeme nechat ležet.

4) Rozdělení příběhové linie: Chápu, že vytvořit dobrou videohru je nesmírně náročný úkol, který vyžaduje hromadu času, peněz a talentovaných zaměstnanců. I já bych zaplakala, kdybych se nakonec dozvěděla, že většina hráčů vůbec neprošla několik nepovinných lokací, se kterými jsem se tak nadřela. Ale tady to chce nebát se a rozvětvit příběh. Nemusí to být zrovna jako Witcher 2, ale také nemusí být celá hra dostupná na jediný průchod. Dejme hráčům možnost voleb, které ovlivní, kam je hra zavede. Nejvíc uznávám odvahu BioWaru dát hráčům volbu, zda poplují lodí nebo projdou tajemným portálem. Klidně to mohlo být ještě více nelineární, Athkatla je perfektní, ale pak už je to trochu railroad.

5) Vztahy mezi postavami: V tomto je BioWare legendární. Přesto bych chtěla vypíchnout, že mě hrozně baví, když ne všechny vztahy ve skupině se točí kolem centrální hlavní postavy, ale družiníci vedou rozhovory i mezi sebou. A když spolu začnou dokonce i romanci, super! Mám ráda, když spolubojovníci nepůsobí jen jako podržtašky, ale vypráví také svůj příběh, který je třeba i stejně důležitý, jako ten vaší postavy.

6) Multiplayer: Závěrečný bod berte s rezervou. Chápu, že do každého RPG se možnost multiplayerové kooperace nehodí, ale zejména u těch party-based cRPG mi hrozně chybí. Předlohou pro Baldur's Gate bylo Dungeons and Dragons, kde jde zejména o setkání party přátel, a BioWare se to rozhodl napodobit. Mrzí mne, že spiritual successors už nikoliv. Hrozně ráda bych si s přáteli či tátou zahrála nejen podobné hry jako Pillars of Eternity, Pathfinder či Tyranny, ale taky třeba Dragon Age.

Dohráno za 98 hodin.
Včetně:
Throne of Bhaal

Pro: Rozmanitost kouzel, popisky každého itemu, smysluplný loot, rozdělení příběhové linie, vztahy mezi postavami, multiplayer

Proti: Ocenila bych vyšši frekvenci rozhovorů se společníky (ale je na to mod)

+42

Arcanum: Of Steamworks and Magick Obscura

hanak_v_exiluhanak_v_exilu
Dohráno
  • PC 90
Kuriózně vzhledem ke svému názvu vytvořila Troika Games jen tři hry, z nichž žádná není vyloženě špatná. Dvě z nich se naopak řadí k tomu nejlepšímu ve svém žánru, což je speciálně u Arcana úctyhodný výkon. 

Vývojářský tým se otrkal u Faloutu 1, a na výsledku je to vidět. Mluvím zejména o propracovaném světě, který jsem hledal v radioaktivních pustinách bývalé Kalifornie a nenašel ho tam. Arcanum ho má, a to dokonce v lákavém steampukově-magickém mixu. Hra disponuje unikátní atmosférou podpořenou specifickou hudbou. Musel jsem si na ty tklivé housle chvíli zvykat, ale rozhodně se o soundtracku nedá říci, že by byl zapomenutelný. Jednotlivé lokace se liší nejen melodiemi, ale i architekturou, rasou obyvatel a nezřídka i přístupem k magii a technologii. Ty koexistují ve zájemné křehké rovnováze. Pokud se vychýlí na jednu či na druhou stranu, nastává problém. 

Tímto v pravdě výbušným vztahem je ovliněn i vývoj postavy. Nabídka charakterových vlastností je nebývale široká a podobně je na tom počet cest, jimiž je možné hrdinu vést. Arcanum dává hráči obrovskou volnost. Podařilo se mi ho dohrát s bojovým mágem, s manipulátorem s medovým hlasem, s charismatickým srabem se soukromou armádou společníků i s nelítostnou vraždící mašinou s IQ šumící trávy. Funkčně skloubit technologii a magii se mi ovšem nepodařilo nikdy. Od určité úrovně magické síly je postavám odepřen transport hromadnou dopravou a poté dokonce vstup do jistých obchodů. Podobně je na tom technologie, která neguje magii. Není to žádné zásadní omezení - naopak obohacuje hratelnost. Relevantní jsou obě cesty. Magická je znatelně snazší, technická je nápaditější a více odměňující. 

Příběh je další silnou stránkou Arcana. Spletité pátrání po majiteli svěřeného prstenu se později překlopí do svého druhu iniciačního úkolu, protože přeroste do objasňování následků dávné zrady, jejíž rozřešení se promění v jednu z indicií blížící se celoplanetární bouře. Příběh je neobvykle košatý, plný odboček a osobních zájmů silných hráčů. Nejde do takové hloubky jako u blízkého příbuzného Planescape: Torment, je ovšem mnohem přístupnější a pochopitelný i pro avatary s mírně podprůměrnou inteligencí. 

Sebelepší příběh by byl poloviční bez silných postav. Mlčenlivého Virgila skrývajícího temnou minulost a zarytě kladného Magnuse pozná každý, ale seznam je mnohem delší a bohatší. Téměř v každém městě žijí upovídané figury s barvitými osudy. Někdo se dá naverbovat - za jistých podmínek, jiný odhalí další střípek z mozaiky světa. Přesto mám ke společníkům jednu výtku. Bylo by hezké, kdyby je bylo možné více ovládat. Nezřídka se třeba stávalo, že léčitel tvrdohlavě doplňoval zdraví jen jedné postavě a na umírajícího druha se úplně vykašlal. 

Největší zápor Arcana je ovšem téměř triviální obtížnost. Navzdory perfektnínu questogu klade příběh určitý odpor, a zaseknout se dá u několik logických hádanek, ale to je tak všechno. Za celou hru jsem absolvoval tři těžší souboje, a všechny v první třetině - jeden hned v první vesnici. Strategie je jednoduchá. Jakýkoliv lepší meč, schopnost uhýbání, kouzlo na štít, uzdravující Virgil po boku a nazdar. Psík zachráněný v přístavním městě je prakticky cheat, protože uděluje neskutečné množství poškození. Jediný problém představují potvory tupící zbraně a likvidující brnění - ovšem kvůli ne moc dobře vyladěné ekonomice je to spíše problém logistický, než život ohrožující. Pokud si myslíte, že ruční zbraně jsou příliš silné, tak vězte, že magie je ještě silnější. Základní kouzlo naučitelné na první úrovni je použitelné až do samého závěru hry. Je levné, má obrovský dosah a není proti němu obrana. Tohle všechno platí pro tahový soubojový systém. Při realtime potvory využily své rychlosti a boj končil po pár vteřinách vyloženě neslavně. 

Rozčilující jsou i drobné otravující bugy. Občas se animace zasekla, mizely ikonky společníků, nebo se soubojový systém zacyklil při nekonečném čekání na další tah. Pathfinding funguje velice uspokojivě - až do doby, kdy fungovat přestane. Nic z toho není vyloženě tragické, ale když se sejde víc selhání za sebou, nebudí to dobrý dojem. 

Arcanum je skvělé RPG vytvořené s láskou k žánru. Není tak propracované jako Baldur's Gate, ani tak velebené jako Falout 2, ani tak inovativní jako Planescape: Torment, ale to neznamená, že je výrazně horší, nebo že by mělo být opomíjeno.

Pro: unikátní svět, charismatiční společníci, volnost ve vedení postavy, hudba, příběh, nápadité questy

Proti: souboje jsou směšně jednoduché, občasné bugy, okrajové části světa jsou prázdné, společníci si žijí vlastním životem

+42

The Lion King

Londo MollariLondo Mollari
Dohráno
  • PC 95
Lion King je nejtěžší plošinovka, kterou jsem kdy dohrál. Dnes večer padl Scar pod mými mocnými drápy a to na prostřední obtížnost, bez cheatů a bez save statu. Přijal jsem hru autorů na permadeath a hra se mi za to odvděčila zážitkem u zřejmě nejlepší plošinovky, která prošla mýma rukama. Hra je těžká, nemilosrdná, ale každá část hry se dá naučit a to tak, že při hraní po paměti už nedělá dané místo zkušenému harcovníkovi sebemenší problém. Hře jsem věnoval pár dní na přelomu jara a zimy, kdy jsem hru na střední obtížnost zabalil ve třetím levelu. Květnové dohrání mi zabralo 17 dní, přičemž hru jsem reálně pustil asi 10-12x. Děkuji všem, kdo na přelomu dubna a května o této hře rozpoutali diskuzi, a donutili mě ji znovu nainstalovat a konečně i dohrát.

Ve hře Lion King ovládáme Simbu. Nejprve jako malé lvíče a v posledních levelech i jako dospělého lva. Hra sice obsahuje jen 10 levelů, ale hraní za lvíče a dospělého lva je natolik odlišné, jako byste dostali dvě hry v jedné. Malý Simba zabíjí nepřátele skoky na hlavu a kotouly. Některé potvory pacifikuje mňoukáním. Velký Simba má dva útoky plus třetí tajný (aktivuje se současným zmáčknutím alt+levého shiftu) a i on může nepříteli skočit na hřbet. Svým lvím řevem omráčí menší nepřátele tak, že je vyřadí ze hry. Druhů nepřátel není úplně málo, ale poslední novic (netopýr) se objeví v 8. levelu a do konce hry už bojujeme jen proti hyenám. Co chybí na rozmanitosti nepřátel, to dodali autoři na variabilitě levelů. Je jich sice jenom 10, ale každý je unikát. Malý Simba ve skalách skáče na brouky, je házen opicemi, projede se na pštrosu, navštíví sloní hřbitov, prchá před splašeným stádem pakoňů, zaskáče si po kládách padajících ve vodopádu a jeho odysea je v šestém levelu zakončena soubojem s opičím bossem. Dospělý Simba pak navštíví džungli, sopku, bludiště hyeních jeskyň a konečný souboj se zlým Scarem se odehraje na útesu nad hořící savanou. Jak vidno, na levelech autoři nešetřili a v porovnání se stále stejnou zelenou džunglí v Walt Disney's The Jungle Book je variabilita hry markantní.

Po technické stránce je hra dokonalá. Ze všech tří současně vyšlých Disneyovek (spolu s Jungle Book a Disney's Aladdin) mi Lion King přijde nejhezčí. Hru doprovází nádherná čistá relaxační hudba. Ovládání funguje a byť se hra vyžívá ve skákání a šplhání po miniaturních plošinkách, není hratelnost pokažena nepřesným ovládáním. Někteří uživatelé si stěžují, že se jim nedobíjí mňoukometr. Já se s tímto bugem naštěstí nesetkal.

Přestože jsem si hru užil, měl bych k ní drobné výhrady. Hned v úvodu zamrzí absence intra. Hra naštěstí obsahuje outro, ale i na něm by se dalo mírně zapracovat (vítězný Simba stojí na útesu a přicházející období dešťů hasí stepní požár). Hodně mne mrzí absence ukládání, což je problém všech Disneyovek. Hra také obsahuje největší nárůst obtížnosti mezi prvním a druhým levelem, jaký jsem kdy zažil. A koneckonců nejtěžším momentem na střední obtížnost je pro mě dodnes konec třetího levelu (do miniaturní hrbolaté arény naskáčou tři hyeny a není kam uhnout). Na střední obtížnost jsem třetí level dohrál jen třikrát v životě. Počty úmrtí v levelech 2, 3, 4, 6 a 8 jdou u mne do desítek.

Byť jsem to původně nečekal, je pro mě Lion King příjemným překvapením a všem ho mohu jen doporučit. Nenechte se odradit druhým levelem. Hrát na nejlehčí obtížnost (9 životů) případně zkouknout řešení opičího puzzlu na TyTrubce není hanbou. Trpělivému hráči se hra odmění možností ovládat čtyřnohého hrdinu v krásném animovaném světě a dovést ho od ztraceného lvíčete zpět na trůn krále zvířat, kam Simba právoplatně náleží.

Pro: Deset unikátních levelů. Nádherná grafika a hudba. Každé místo ve hře se dá naučit a člověk zde přestane umírat.

Proti: Obrovský skok v obtížnosti mezi prvním a druhým levelem. Absence intra, absence ukládání.

+42

Cyberpunk 2077

VurhorVurhor
Dohráno
  • PC 90
,,I love this town! Love it like you might love a mother who popped you out on the steps of an orphanage and now stops you to ask if you got a smoke for her!" 

Ať si kdo chce co chce říká, ať si trpaslíci řinčí na trombóny, CD Projekt Red prostě UMÍ psát. Vlastně až tak dobře, že člověk jim nějakej ten tuctovej gameplay a divný bugy milerád odpustí. Kromě mé lásky k RPG hrám jsem se na Cyberpunk těšil především z toho důvodu, že si konečně splním svůj sen, který jsem měl po zhlédnutí všech těch Blade Runnerů, Ghost in the Shellů a Dreddů. Tedy zcela se ponořit do hlubin neony osvětleného a zalidněného města, kde na člověka ze všech koutů vyskakují super otravné a perverzní reklamy, někde v dálce je z reproduktorů slyšet japonština a při pohledu na hadry místních obyvatel vypadá i šatník Ezry Millera jako zcela normální a formální oblečení. A přesně to mi Cyberpunk 2077 nadělil.

Po vizuální stránce je to fakt skvost. Fast travel jsem použil asi tak jen dvakrát za celou hru, protože jsem si krásy Night City vždy rád vychutnával při third-person jízdě na své motorce (yep, párkrát jsem se kvůli tomu i vyboural a katapultoval se na náklaďák přede mnou. Totally worth it). Ovšem co se týče samotného gameplaye, Cyberpunk chce zvládnout až moc věcí najedou, ale nakonec je ve všech spíše tak nějak průměrný. Hra tak využívá podobné mechaniky ze sérií jako Deus Ex, GTA a vlastně i ten Zaklínač, nicméně pořádně fungují jen některé. Souboje byly po většinu času spíše takové meh... (čti nezáživné), ale je naprosto možné, že můj V nebyl nejlépe naskillovaný (specializoval jsem ho na pistole, útočné pušky a stealth killy s vrhacím nožem), tudíž možná jinou cestu bych shledal zábavnější.

Největší síla hry však spočívá v hlavním příběhu, jeho odvyprávění a samozřejmě jednotlivých postavách. Je to vždycky radost pro oko, když člověk narazí na RPG, kde je většina jednotlivých charakterů zajímavá a snadno zapamatovatelná. Postavy jako Panam, Judy, Victor, Rogue, Takemura a samozřejmě sám breathtaking Keanu Reeves se mi prostě dostaly pod kůži, přičemž jejich osud mi nebyl vůbec lhostejný. Hodně tomu pomáhají také fajn side-questy, se kterými si tvůrci v mnohých případech fakt pěkně pohráli. Onen "frenemy" vztah mezi V a Johnnym je zde navíc napsán uvěřitelně, hlavně mi přijde, že se tvůrcům úspěšně podařilo vyhnout mnohým klišé, které s podobným motivem téměř nevyhnutelně vždy dorazí. Dokonce i takový Adam Smasher, primární padouch, kterého hra téměř vůbec nerozvijí, funguje skvěle. Na hráče i za onu krátkou dobu udělá dojem, moc dobře ví, že tam kdesi venku je, že je kurevsky nebezpečný a že s ním zcela stoprocentně a nevyhnutelně někde a někdy změří síly.

Obzvlášť ale musím vyzdvihnout skvělou dějovou linku s Panam, kterou můj V romancoval. A jakožto milovník romancí jsem byl blahem bez sebe. Od dob Dragon Age: Origins, kde jsem simpoval za Morrigan, mi na žádné jiné romanci tolik nezáleželo. Ne snad, že by Mass Effecty, DA sequely a Witcher 3 neměly kvalitní flirtařiny, ale u sympaticky tvrdohlavé Panam jsem opravdu strašně moc toužil po tom, aby jí to s V vyšlo. A to se mi věru zas tak často nestává. A nebudu lhát, kdykoliv mi od ní přišla SMS, vždycky jsem se musel pousmát. Jedna z nejlepších romancí za posledních pár let, která svým ne úplně hladkým průběhem působila hezky uvěřitelně. Well played, CD Projekt Red, well played...

Co se týče hudby, tak ze základního soundtracku mi asi nic v hlavě pořádně neutkvělo, ovšem do onoho světa seděl skvěle. Zmíním zde ale každopádně songy, které jsem si vždycky rád poslechl při jízdě v autě/ na motorce.

Real Window 
Harm sweaty pit 
Muévelo (Cumbia) 
Reviscerator - Glitched Revelation 
Yards of The Moon   - Volcano The Sailor 

Ale absolutně nejlepší song je samozřejmě Ponpon Shit. Vždy, když v rádiu naběhl, jsem dal volume co nejvíc vpravo a zpíval spolu s holčinami od Us Cracks. A vůbec se za to nestydím. <3

Kromě mdlého soubojáku mi také krapet vadily herní finance. Velice brzy jsem si uvědomil, že kupování nového vybavení a upgradů je v podstatě zbytečné, přičemž utrácet se dalo max tak za nové káry, na které jsem stejně tak z 80% nikdy nešáhl. A ano, furt je to ještě v poněkud zabugovaném stavu, ale naštěstí jsem nenarazil na nic, co by bylo vyloženě game-breaking. Můj obzvlášť oblíbený bug byl ten, kdy po příjezdu s vozidlem na místo nějakého úkolu se někteří kolemjdoucí vyloženě vypařili z existence a před očima mi zmizeli. Vskutku město divů.

Celkově se ale musím přiznat, že jsem si výlet do Night City moc užil. A už se moc těším, až to jednou znovu rozehraju s ženskou corpo V, která se bude specializovat na brokárny a bude házet očkem po Judy.

Jinak takhle vypadal můj V ke konci hry. Akorát přes ty brýle nejdou vidět jeho voldemortovsky rudý oči. :)

Pro: Vzhled Night City, příběh, vedlejší úkoly, postavy, PONPON SHIT

Proti: Furt tam jsou nějaký ty bugy, mdlý souboják, finance, policie

+42

The Elder Scrolls III: Morrowind

TulareanusTulareanus
Dohráno
  • PC 90
Najvacsi problem tejto hry spociva v tom, ze je velke mnozstvo hracov nepochopilo. Naozaj nejde o nic ako Gothic ci klasicke izometricke rpgcka. Linearita a s nou suvisiaci dynamicky pribeh boli vymenene za diametralne odlisny pristup hrania, aky si seria udrzuje uz od staruckej Areny. Je sympaticke, ze vyvojari idu inou cestou, jedna sa naozaj asi o najneliarnejsiu RPG seriu. Niektori The Elder Scrolls familierne nazyvaju "offline MMORPG". Skutocne, nema nas pohltit linearnym pribehom a nachystanou cestou, ale ponuka nam jednoducho zit na ostrove Vvardenfell v tempe ako to vyhovuje nam. Na pocet questov moze namietat len kratkozraky clovek, pretoze napriek tomu, ze mnoho z nich funguje na principe zabi/prines, hra ma pre ludi, ktori sa do nej dokazu ponorit neskutocne caro. Ako jeden moj znamy povedal, je v podstate urcitym fantasy turistickym simulatorom, lebo neexistuje mnoho hier kde sa mozeme volne prechadzat po tak obrovskej herne ploche za zvuku nadhernej hudby Jeremyho Soula. Nocna obloha je podla mna najkrajsie spracovana ako som mal v pc hre cest vidiet (krajsia nez v Oblivione). Ak teda pochopite, ze sila hry nespociva v intenzivnom pribehovom hrani, ale v jednoznacne rekreacnom objavovani Dunmerskeho sveta, budete odmeneni krasnymi zazitkami v tempe, ktore si sami urcite a pridate sa k velkemu mnozstvu frakcii. Mimochodom architektura niektorych miest je jednoducho prekrasna. Tato hra sa nehra, tato hra sa zije.

Pro: velky otvoreny svet, nadherna hudba, obloha, mnozstvo frakcii ku ktorym sa da pridat, obrovska nelinearita, virtualna turistika

Proti: nenavyknuty hrac sa citi v hre strateny, mnozstvo questov nie je privelmi originalnych,

+41 +44 −3

Aliens versus Predator

MalignusMalignus
Dohráno
  • PC 80
Tak tohle je super hra. Mě uchvátila především atmosféra a tři různé rasy, jejichž styl boje je zcela odlišný:

Predátor je technologicky nejvýš, má nejvíc vychytávek jako neviditelnost, léčení neustále po ruce a módy pohledu (infravidění apod.), ale vše má jeden sdílený zdroj energie, který se použítím většiny výbavy vyčerpává.

Mariňák je oproti predátorovi mnohem slabší tělesné konstituce, jeho zbraně a výbava nejsou závislé na společném zdroji energie, ale mají svoji vlastní munici. Mají detektor pohybu, který ale vyvolává neustálý strach, než že by nějak přispíval.

Hra za vetřelce je nejtěžší. Může útočit pouze zblízka svým ocasem a pařáty, případně se léčit vykousnutím mozku. Nemá vybavení, ale svým syčením vyvolává v lidech paniku a disponuje velkou rychlostí, několika úhly pohledu a schopností se po kterékoliv stěně dostat takřka kamkoliv.

Nejvíce sem si oblíbil predátora (skoro nesmrtelnej) a mariňáka. Vetřelce však vůbec nemusím. Hra za něj je těžší než za mariňáka a navíc se mi z toho věčného pobíhání po stěnách (stropech) pořádně točila hlava. :-)

Kladem je určitě vysoká atmosféra, umocněná potemnělým prostředím a hudbou. Na svou dobu skvělá grafika a tři velice odlišní bojovníci.

Zápory jsou pro mě místy vysoká obtížnost a hlavně nemožnost ukládání, protože nemám na hraní zas až tolik času, jako kdysi.

Pro: Atmosféra, 3 odlišné rasy, grafika.

Proti: Nemožnost ukládání, místy vyšší obtížnost

+41

Return to Castle Wolfenstein

DeimosDeimos
Dohráno
  • PC 90
Orig/ Grafika 7/10 Hudba 10/10 Hratelnost 9/10 Zábavnost 8/10

Hru jsem dnes dohrál již podruhé. Poprvé to bylo v době, kdy to byla žhavá novinka a zároveň jedna z nejočekávanějších her tehdejší doby. Málokdy nové hry hraji hned když výjdou. Říkám si: "však jednou si je zahraji", ale Return to Castle Wolfenstein patří do kategorie her, které nepočkají.

Tato hra se vyznačuje především hutnou a silnou atmosférou, která vás provází po celou dobu hraní. Je to její největší deviza, která přetrvává dodneška. Je to taky hlavní důvod proč u hry zůstanete až do konce, protože příběh ač zajímavý a napínavý vás dnes již tolik neohromí. Je to dáno i in-game animacemi, které dnes již hodně nudí. Je na nich poznat, že vývoj v tomto směru hodně pokročil kupředu.

Po grafické sránce, přestože neohromí jako tehdy, to není žádná bída a párkrát jsem se ještě přistihl, že koukám po okolí a vyhlížím vstříc vzdáleným texturám. Co mi více vadilo byly zásahové body protivníků.Tehdy to bylo něco ohromného, teď jsem ale měl trošku problém si na to zvyknout. Působilo to hodně zastarale. Skoro jako bych hrál nějakou tuctovou střílečku.

Samotné hratelnosti to však moc nevadilo a nemít rozehrané i další hry a nepotřebovat spát, tak ji dohraji na jeden zátah. Jednotlivé mise jsou navrženy výborně a i když se jedná o lineární postup, tak se způsob plnení misí mírně střídá. Někdy je to pomalé plížení, jindy je potřeba projít misi bez prozrazení ale nejčastěji se jedna o frenetickou akci. Někdy jsem i bloudil a docela mě otavovala druhá epizoda, kdy se na mušku dostali kostlivci a podobná havěť. S nástupem lepších vojáků se zase vrátila parádní akční jízda.

Hru jsem dohrál za použití "save and load" postupu, protože některé úseky byly doslova smrtící. Závěrečný bos mi dal pořádně zabrat. Přesto se našli i chvíle kdy jsem se pln adrenalinu prostřílel celou mísí bez ztráty kytičky a za tyhle momenty jsem strašně rád. Jen škoda, že dneska už mulťák nikdo nehraje, zřejmě bych to protivníkům pořádně zavařil :-)

Na závěr snad jen dodám, že hra si opravdu zaslouží vysoké hodnocení. Když se totiž překlenu přes technické zpracování, dostanu pořád hru která je vyjímečná svou hratelností, zábavou, rozsahem a především výbornou atmosférou. Hru si schovám a za pár let si její atmosféru znovu rád připomenu.

Hru jsem začal hrát: 21.8.2008
Strávil jsem u ní: 12 hodin a 5 minut

Pro: prvotřídní a nestárnoucí atmosféra, délka, zbraně, nepřátelé, mise, prostředí

Proti: technické zpracování jež není to co bývalo, na třetí Návrat na zámek Wolfenstein si ještě chvilku počkáme

+41 +42 −1

Gothic 3: Forsaken Gods

GarretGarret
Dohráno
  • PC --
Nemám ve zvyku psát komentáře k nedohraným hrám, ale tady udělám výjimku, protože tenhle paskvil by mi tak akorát zkazil vzpomínky na sérii Gothic. Verze 1.07 mi po hodině spadla s klasickou otázkou, kde je Guru. Drzost, s jakou je nám servírován tanto datadisk nemá obdoby.

Vzít svět Gothic 3 skrze ctrl + c, uříznout z něj sever a jih a nechat jen Myrtanu. Ta byla stejně nejlepší, tak co. A necháme tam i questové předměty ze trojky? Jasně. A zakážeme hráči, aby je mohl sebrat, budou tam jen tak ležet. Ok. Máme to optimalizovat? Ne, to je zbytečnost, hráči už si zvykli. Vždycky nám to po pěti minutách hraní tak na 10 vteřin zamrzne, máme to spravit? Ne, není čas. Na intro taky není čas, dejte tam statické obrázky. A vymyslete něco, kvůli čemu Bezejmenný Hrdina opět přijde o své schopnosti a bude muset opět všechny zachránit a sjednotit vesmír... ne, počkat, Myrtanna stačí. A s questama se moc nepárejte, přines/zabij naprosto stačí. S dabingem se taky moc nemazlete, nadabujte to sami, nejsou peníze na zaplacení dobrých dabérů. Soubojový systém předělat - dejte tam staminu, taxe nestane, že hráče uklove pštros s razancí šicího stroje. A nevypadá to blbě, když na sebe dva reci s obouručáky jen tak koukají a čekají, až se jim doplní stamina? Ne, to je dobrý. Máme to betatestovat? Zbytečnost. Není čas, nejsou peníze - vypusťte to, ať hráči platí... nadávat můžou až potom.
+41

Mafia: The City of Lost Heaven

IsairIsair
Dohráno
  • PC 85
Jedna z nejlepších her co jsem kdy hrál, může se pyšnit vynikajícím příběhem (který strčí do kapsy i leckteré filmy), který opravdu provádí životem postavy po několik dlouhých let. Občas mi to přišlo spíše jako sledování filmu, což jen dokazuje, jak velmi dobře je příběh ztvárněn. Nádherný žijící svět, který rozhodně potěší všechny příznivce tehdejší doby, spousta propracovaných vozidel, hezká hudba, grafika jen dotváří celkovou grandiózní atmosféru. Opravdu se hráč velice vžije do tehdejší doby a hlavní postavy, což se takhle hezky povede jen v málokteré hře. Za plus bych také považoval možnost po dohrání hlavního příběhu pokračovat v jiných módech, jako je extrémní jízda atp. Hra má také velmi kvalitní dabing, na němž se podíleli samí známí čeští herci/dabéři. Jediné co mi občas trochu lezlo krkem, bylo zdlouhavé přejíždění mezi různými lokacemi, ale zase to utužovalo atmosféru. Dále za menší mínus bych považoval několik drobných bugů (kterých si ale hráč při prvním hraní nemusí ani všimnout). Sečteno a podtrženo: je to jedna z nejlepších her co jsem kdy hrál a i když obsahuje několik menších bugů, tak je to velmi kvalitní hra, která se vám po zakoupení odvděčí nádherným filmovým příběhem, skvělou hratelností a na tu dobu kvalitní grafikou, dabingem, čili kdo hru nezkusí, o hodně přijde:).

Pro: Grafika, Příběh, Dabing, Další styly hry (extrémní jízda atp.), Propracovanost herního světa.

Proti: Pár drobných bugů, občas zdlouhavá jízda mezi různými lokacemi.

+41 +42 −1

Plants vs. Zombies

popkecpopkec
Dohráno
  • PC 90
Plants vs. Zombies mě zaujala už od samého začátku, ať už zajímavou ikonkou tak docela vysokým hodnocením zde i v recenzích. Řekl jsem si že na tom asi něco bude a tak jsem hru vyzkoušel. Po několika úvodních levelech mi bylo jasné že vysoká hodnocení dostává hra zcela právem.

Úkolem hry je ubránít váš dům proti zombíkům kterých je celkem asi 20 druhů, každý má určitou vlastnost jako je třeba vyšší odolnost, žebřík pro zdolání zdí apod. Vy máte naopak kolem 40 kytek a věcí, které používáte pro vaši obranu. Některé budete používat celou hru, některé pouze vyzkoušíte protože jsou v podstatě zbytečné. Všechno něco stojí a tak musíte získávat body na stavbu dalších kytek.

Hratelnost je výborná, navíc každé kolo dostanete novou kytku + možnost nakoupit u bláznivého souseda, takže pořád objevujete nové a nové věci. Herní doba je celkem dlouhá, navíc krom hlavní kampaně jsou u ještě minihry a zen garden. Celkem hra zabere takových 7hodin. Grafika je výborná, zvuky a hudba taktéž.

Plants vs. Zombies je zkrátka povedená hříčka které zabaví na docela dlouhou dobu. Výbornou hratelností a zábavností klidně překoná mnoho součastných AAA titulů. Nemůžu jinak než doporučit, určitě nebudete litovat.

Pro: hratelnost, hudba a zvuky, velké množtví kytek a nepřátel, grafika, spousta miniher

+41

Vietcong

DinesDines
Dohráno
  • PC 100
Vietcong je nejen další ze srdcových záležitostí mého života, ale i hra s naprosto úžasným multiplayerem, u kterého jsem s nadšením vydržel několik měsíců. Vietcong bych charakterizoval jako jednoduchou FPS válečnou akci se super příběhem, který dokonale vtáhne hráče do hry. Jako válečná hra Vietcong plně vyhrává - prostředí, atmosféra a celkový vzhled džungle je překrásný, neuvěřitelně dlouhé klaustrofobické tunely úchvatné, zbraně, technika a jiné věci perfektní a žlutí "rejžožrouti" parádní.

Tak, jak to u českých her bývá, má i Vietcong naprosto skvělý a professionální dabing. Hlášky typu "rozstřílím ti prdel zmrde" jsou silné a jazyk vietcongů zajímavý. Hlavní hrdina má občas také zajímavé hlášky, stejně tak zbytek jeho týmu. Zejména kvůli spoustě vulgárních slov se Vietcong chlubí nálepkou 18+.

Některé mise jsou nezapomenutelné, stejně tak bláznivé putování úzkých tunelů s baterkou a pistolí s tlumičem. Už hned první mise, kde vesnici napadne nepřátelský sniper je chváli hodná. Vietcongu nechybí ani záchrané a utajené akce, většinou se však většina misí bude zabývat "najdi a znič" - čili bezhlavé střílení "žluťáků" v džungli.

Grafika je skvělá, nicméně stále obsahuje neuvěřitelně mnoho bugů, zejména co se postav týče. Zbraně a technika jsou na špičkové úrovni, to samé se dá řici o džungli a ostatním herním prostředím. Nicméně tak či tak, grafika určitě potěší.

Příběh je zajímavý, poutavý a dokonale válečný. Popisuje příběh amerického zpravodajského seržanta Steve R. Hawkina a jeho misích na táboře Nui Pek. Před každou misí předchází povedenné briefing, ve kterém si můžete přečíst podrobnosti o nastávající misí nebo si zastřílet, vyzkoušet a vybrat zbraně. Téměř ještě před každým briefingem hru obohacuje video, ve kterém se dozvíte informace o misi.

Vietcong je perfektní válečná hra, díky nijž jsem se tak jako někteří fanoušci začal o válku ve Vietnamu více zajímat. Vietcong mě uchvátil, překvapil a neuvěřitelně dojal - celkově jde o téměř bezchybný český zázrak, který sice trpí až příliš mnoha bugy, ale skvělý dabing, hlášky a prostředí vše dorovnávají.

Pro: Dabing, grafika, prostředí, hlášky, arzenál, příběh ...

Proti: Bugy, AI ...

+41

Pivo's Grand Adventures Episode 1: Pivo Go Home

KostějKostěj
  • PC 70
Naprostej libovec - první hra, kde jsem hrál sám proti sobě (a taky mi ten hajzl Kostěj dal nejvíc práce). No řekněte, kdy se vám to povede? :)
+41 +45 −4

Risen

pipboypipboy
Dohráno
  • PC 85
Poslední save hlásí něco přes 41 hodin a je na čase psát dojmy.

Risen se opravdu hraje jako Gothic 2 v lepší grafice - je to cítit z rozhovorů, questů, hudby, atmosféry - prostě tohle je Gothic, jen trochu jiný.

Už v demoverzi mě naštvalo několik věcí - nesympatický hlavní hrdina, tropické prostředí, mizerné textury. Teď už můžu říct, že hlavní hrdina nemá charakterově k tomu z Gothicu daleko, takže jsem si na něj docela zvyknul, ale stejně vypadá tuctově.

Tropické prostředí... ono mi v zásadě nevadí, ale klasické fantasy bych prostě uvítal spíš - palmy a tropická verbeš pro mě nějak postrádají tu romantiku lesů mírného pásu :)

No a i ty textury jsem nakonec odpustil, bo díky řadě extra efektů hra i tak vypadá moc hezky (jen se člověk nesmí moc dívat do dálky :)) a hlavně engine dokáže držet stabilní fps. Ale rýpnul bych si do nemožnosti zapnout V-sync, bez něj je to při 1080p + GTS250 místama celkem hnus.

Čím jsem si v demu nebyl moc jistý, ale co mě v plné verzi až ohromilo, je zpracování soubojů. Ze začátku se to sice moc nezdá a tváří se to víc jako nedomrvená klikačka, ale jak se člověk snaží vyzrát na potvory silnější než on a zároveň vylepšuje bojové schopnosti, ukáže se, že ten systém je překvapivě komplexní a umožňuje na nepřátele aplikovat různé taktiky boje, které na ně taky třeba aplikovat je, pokud nechcete zbytečně často umírat - za to opravdu tleskám.

Vůbec celkově vývoj postavy se vyloženě povedl - ono vlastně jde o systém z prvních Gothiců, tak ještě aby ne. Skilly boje se zbraní jsou rozděleny na 10 stupňů, což je dobrý kompromis mezi systémem G1 a G2 a každý bodík je opravdu znát - rychlejší šerm, delší kombo, nové údery, možnosti. V rámci kovářství je teď možné vytvářet magické amulety a prsteny, obvykle silnější, než ty, co běžně nacházíte (což platí i pro kované meče).

Trochu rozpačité dojmy tady mám jen z lockpickingu - nějak mi přijde, že nápověda a skutečnost, že pohybů vlevo a vpravo je v sekvenci vždy stejně (i to, že víte, jak dlouhá sekvence bude), páčení zámků dost ubírá na napínavosti.

Zlodějina je doprovázená rozhovorem, který je často zajímavý, jen mě mrzí, že hrdina nenechá oběť doříct vtip :)

Co jediné mě v souvislosti s vývojem postavy vyloženě štvalo, jsou kamenné tabulky a různé knihy. V původních Gothicích knihy dávaly XP a tabulky zlepšoval různé skilly. Tady to všechno dává body do wisdom. Hru jsme končil se sílou, na kterou jsem se soustředil, něco přes 100, ale Wisdom jsem měl na 200, aniž bych do ní investoval jediný LP, což je prostě zhovadilost.

Questy a hlavně rozhovory jsou taktéž typicky Gothicovské. U questů mi ale chyběly nějaké specialitky, které by ozvláštnily všechny ty donáškové a prokecávací questy - tady jsou všechny tak nějak na jedno brdo. Rozhovory mají ten lehce humorný nádech, ale nemáte v nich moc na výběr. Tady bych si postěžoval na závěr hry: Poslední kapitolu nebo dvě je vám naznačováno, že budete v závěru muset učinit velké rozhodnutí, ale fakt je, že nerozhodnete vůbec nic - na výběr jsou dvě možnosti, obě říkají prakticky to samé jinými slovy a obě taky stejně skončí. U dialogů se taky občas stává, že postavy říkají něco jiného, než je v titulcích, nebo taky neříkají vůbec nic.

Bugů je ve hře relativně dost, víc než bylo v prvních dvou dílech Gothicu, ale žádné kritické mezi nimi nejsou a proti zápalavě bugů v Gothicu 3 snad ani nestojí za řeč.

Hra je rozdělená do 4 kapitol, z nichž nejdelší a nejzajímavější je ta první - z oněch 40 hodin tipuju že se v ní dá strávit tak třetina až polovina času a spočívá hlavně v seznamování se s jednotlivými frakcemi a poměry na ostrově, plnění drtivé většiny vedlejších questů a levelování z totální lamy na docela schopného dobrodruha. Druhá kapitola už se nese v duchu "přines 5 těhlenctěch", ale každý "tehlencten" má na sebe vázaný jedinečný quest, i jsou doprovázeny nějakými vedlejšími, takže ještě dobrý.

Třetí kapitola je takový jeden velký quest spočívající už prakticky jen v rubání potvor a čtvrtá kapitola je cca to samé, ale ještě nudnější a pětkrát. Tam už jsem se ujistil že tohle na 90 prostě nebude. Možná by hře prospělo zpřístupnit jeden nebo dva další menší ostrovy a s nimi novou várku vedlejších questů, ale to tak možná ve dvojce.

Ostrov mi svojí rozlohou přijde poměrně malý - cca bych ho přirovnal k údolí z G1, i když minimálně dojem z nějak mám takový, že ve skutečnosti je ještě o něco menší - vzhledem k tomu, že z tropického prostředí radostí neskáču, mi to ale nijak zvlášť nevadí.

Když to shrnu - hraje se to jako Gothic 2.Má to tu atmosféru, ale ta je svým způsobem okleštěná - ať už prostředím, primitivnějšími questy a dialogy, vzhledem hrdiny, nebo i tím, že skoro všechna NPC vypadají tak nějak stejně. Na druhou stranu vývoj postavy a souboje se opravdu povedly. Taky je škoda, že dvě ze čtyř kapitol (poslední čtvrtina hry) už jsou vyloženě rubací dokolečka se opakující nuda, ale i tak těch prvních 30 hodin za to stojí - takovéhle RPG prostě nikdo jiný než Piranha Bytes nedělá.

Pro: povedený systém soubojů a vývoje postavy, humor, atmosféra - je to Gothic.

Proti: 3. a 4. kapitola jsou už prakticky jen tupé rubání, nějaké ty bugy, mizerné textury, pytel dalších maličkostí které srážejí atmosféru

+41

Call of Juarez

CJCJ
Dohráno
  • PC 90
Call of Juarez, Call of Juarez... Kde by som len začal? Je to dokopy druhá westernová hra ktorú som hral a dohral (po Gun). Poľská budgetovka ktorú som si kúpil za 2€ a neľutujem to. Zaujímavý príbeh, zbrane, postavy, hudba. Ale jeden nedostatok je miernan eoptimalizovanosť. Tá sa prejavuje na miestach kde by nemala. To sú malé uzavreté priestory kde nikto nieje. S tým si ten chrome engine mohol dať záležať. Táto hra nepatrí medzi mojé obľúbené žánre čiže ,,tupá FPS" ale nejak som to prežil. Možno kvôli westernu. Celkovo veľmi zaujímavá hra ale aj tak sa mi zdala krátka (na Call of Duty: Modern Warfare 2 síce nemá ale aj tak) hru som dohral dokopy možno za 6-7 hodín. A teraz k hre. Zaujímavý príbeh ktorý sa ale dal predvídať. Zbrane boli tiež zaujímavé najmä pištoľ ktorý ste dostali na konci neviem ak sa volá ale bol asi najlepší a dobrá bola aj odstreľovačka. V hre sa mi páčila aj hudba ktorá dopĺňala atmosféru. V hre bolo dobre že sa striedali postavy Billy a Ray. Za Raya sú misie akčné musíte sa perstrieľať kade sa dá ale napoak za Billyho väčšinou utékáte, šplháte sa, niečo hľadáte niečo ako Indiana Jones (najmä kvôli biču). Veľmi zaujímavo spravené boli duely. Museli ste počkať kým súper siahne na zbraň, rýchlo zacieľiť a strieľať. Ak ste sa na prvý krát netrafili máte šancu ďalej pretože oponenti sú zo začiatku krivý. Ale čím ste ďalej tým sú tie sv... presnejšie. Celkovo zhodnotené za hru nevyhodíte zbytočne peniaze ak máte radi Western (alebo ,,tupé FPS"). Takže ak chcete nejakému ,,gamerovi" spraviť radosť nájdite si 2€ alebo 49Kč a darček na Vianoce máte vybavený.

Pro: Postavy, zbrane, prostredie, atmosféra, hudba, cena, príbeh, duely.

Proti: Mierna neoptimalizovanosť, dĺžka hry.

+41 +44 −3
Zobrazit další komentáře

Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)

  • Vivaldi Baldur's Gate II:… +30
    Baldur's Gate II: Shadows of Amn
    Napsal Vivaldi, 22 dní
    Ok, toto bude celkom zaujímavé. Ako človek ohodnotí hru, ktorú považuje za absolútne…
  • Zoltan Return to Castle… +28
    Return to Castle Wolfenstein
    Napsal Zoltan, 5 dní
    Return to Castle Wolfenstein byl jedním z mých největších herních restů. Hru jsem hrál…
  • Chuck The Last of Us… +23
    The Last of Us Part II
    Napsal Chuck, 23 dní
    Vzpomínám si, jak jsem si před pár lety při pohledu na hlavní postavy v The Last of Us…
  • Flowerpot Blue Prince +22
    Napsal Flowerpot, 27 dní
    V Borgesovej poviedke Zahir je titulný predmet objektom, ktorý môže nabrať ľubovoľnú…
  • jones1240 Clair Obscur:… +21
    Clair Obscur: Expedition 33
    Napsal jones1240, 26 dní
    Nejsem určitě jediný, koho doslova uhranuly první ukázky debutové hry studia Sandfall,…
  • ad142 Atomfall +20
    Napsal ad142, 24 dní
    Atomfall začína klasicky, teda podobne ako množstvo iných videohier. Zobudíte sa bez pamäti,…
  • raisen Croc: Legend of… +20
    Croc: Legend of the Gobbos
    Napsala raisen, 14 dní
    Remaster oblíbené plošinovky z 90. let měl původně vyjít už na konci roku 2024, ale…
  • styeer Brány Skeldalu +19
    Napsal styeer, 9 dní
    Hráno poprvé v roce 2025 a spokojenost. Hra teď vyšla na steamu, tak jsem to zkusil a…
  • Ross Vivat Slovakia +18
    Napsal Ross, 21 dní
    Herní výzva č. 5 -  Zase práce!  Jak jenom začít? Skvělý příběh v nedokonalé hře?…
  • Red Return to Monkey… +18
    Return to Monkey Island
    Napsal Red, 23 dní
    Monkey Island jsem v době vydání nehrál. Jako správný adventurista jsem si nakonec doplnil…