Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Oddworld: Stranger's Wrath

  • Vita 80
Je to jako včera, když jsem na prvním PlayStationu a poté na PC pařil Oddworld: Abe's Exoddus a nechával se unášet skvělou atmosférou. Nikdy jsem Abeho nedohrál. Už je to dlouho, co jsem ho hrál, ale vzpomínky mám pořád živé. Oddworld: Stranger's Wrath bohužel atmosféru prvních dvou předchůdců nemá. Může za to 3D engine, který trochu postrádá duši temného plošinovkového 2D světa. Změna herní žánru se sice ukázala jako slepá vývojová větev, ale to neznamená, že by to bylo marné.

Kromě 3D enginu bohužel atmosféře nepomáhá ani poněkud chudá paleta zvuků. Je to takový zvukový minimalizmus. Trpělivě jsem hru na Vitě testoval se sluchátky. Po nějaké době jsem zjistil, že bez zvuků se v klidu obejdu a díky tomu ušetřím trochu času při vytahování konzole v MHD. Jediné, čeho jsem díky tomu mohl litovat je skvělý dabing. Který mě bavil. A to hlavně dabing hlavního hrdiny. Který má správně hluboký a hrubý hlas pravého drsňáka.

Stranger´s Wrath také trpí poněkud chudým designem misí. Celou dobu jsem měl pocit, že procházím pomyslným tunelem prošpikovaným dlouhými spojovacími chodbami, které nejspíš slouží k tomu, aby si mohl hrdina pořádně zaskákat v režimu třetí osoby. Celé je to lemované živoucím a barevným prostředím, na které se někdy pěkně kouká. I na Vitě. Na které ale v některých větších scenériích padá frame-rate nepříjemně pod 30 FPS. Se skřípěným zubů jsem to za cenu mobilního hraní vydržel a věnoval se zajímavé akci a zajímavému skloubení žánrů. Respektive výběru pohledu na hru.

Zatímco režim ze třetího pohledu se hodí na skákání, lezení, útěk, či rychlé přesuny. Díky pohledu z vlastních očí si zastřílíte. A to dost originálně. Zvířátky nebo hmyzem, který supluje konvenční i nekonvenční munici.
Chcete munici? Musíte jí nejdřív chytit nebo koupit. Kupování munice je ale nuda. Lepší je investovat do různých vylepšení výbavy. Hra se dá procházet díky zabíjením nepřátel nebo jejich chytáním. Což není tak krvelačné a je za to víc peněz. Já rád chytal. Taktika omráčení jednoho, jeho rychlé chycení a útěk mimo dosah ostatních kvůli vyléčení se vyplatila. Jen jsem si musel zvyknout na to, že při chytání se automaticky přepne kamera a zpátky už automatická není. Že se kamery z třetího pohledu nehodí moc na boj, protože se sama natáčí pomalu neobratně a hrdina v tomto pohledu zvládne jen mlácení nebo hlavičkování.

Musím říct, že na začátku jsem trochu při hraní trpěl a chtěl jsem Stranger´s Wrath naložit. Všechny zmíněné problémy jako je design prostředí nebo problémy s kamerou mě rozčilovali hlavně na začátku. Postupem času jsem ale ocenil originalitu, unikátnost hry. Svobodu rozhodování, jak naložit s nepřáteli. Nic podobného jsem ještě nehrál. Navíc je to slušně dlouhé, je to western a obsahuje jeden velký zvrat, který hru okoření a pořádně změní tempo. Zvratu předchází opravdu pěkná animace. Po vzoru předchůdců.

Herní výzva 2024: Nemova říše (hardcore)
Dá se ještě použít: Ztraceno v překladu

Pro: originální zbraň a munice, možnost nezabíjet, fungují skloubení akce a skákačky, délka hry, dějový zvrat

Proti: opravdu hodně tunelovitý design, neposlušná kamera za zády, chudá paleta zvuků, kolísající frame-rate na Vitě

+10

Sly 2: Band of Thieves

  • Vita 70
Aikwesfjopgrjoprjgopewrhgjoperjogerjroejreojgrojrepojgrojeropjgeopjpwefewropgrwojpg!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Aaaaaaa, do háje" Kurwa, doprdele! Jop, takhle se cítím těsně po dohrání druhého dílu série Sly! To byli nervy do háje. Dětský plošinovky jsou nový Dark Souls! No dobrý, jdu tomu komentáři dát nějakou štábní kulturu.

Druhý díl je vesměs považován jako nejlepší díl ze čtyř, což abych byl upřímný si už rovnou teď nemyslím. Jelikož tu jsou sice fajn změny, ale ve výsledku je tento díl stereotypnější, více frustrující a trošku delší než by bylo potřeba. Příběh popisovat moc nebudu, ve zkratce jde jen o to že někdo ukradl součástky které zbyly po záporákovi z minulého dílu. Takže Sly a jeho Gang nejenže musí očistit své jméno že za tím nestojí, ale zároveň najít i ukradené součástky jejich bývalého nemesis. I když příběh je jednoduchý, tak musím pochválit že oproti jedničce tu postavy měli poměrně dobrý charakterový vývoj (na poměry tohoto druhu her) a byli tu i nějaké příjemné zvraty (sice očekávané ale zase, na poměry dětské plošinovky). Takže tady vidím zlepšení, no a taky asi jediný.

Než se pustím do hejtu, tak chci říct že jsem se bavil. Je to fajn hra, ale bohužel většina změn je tady kupodivu k horšímu, což z toho nutně ale nedělá špatnou hru, jen ve srovnání s jedničkou je to prostě krok zpátky.

První díl fungoval tak, že jste měli malou otevřenou lokaci, do které byli umístěni třeba 4 vstupy do levelů. Ty buď obsahovali klasickou plošinovkovou akci, další zase třeba minihry ve stylu nahánění slepic, střílení či závody. Díky tomu že každý plošinovkový level byl trochu jiný tak se neokoukali a bavili a to spolu i s plejádou miniher, no a tady? Tvůrci se rozhodli vám dát velkou lokaci ve které budete všechny své úkoly plnit, takže vlastně se třeba tři hodiny pohybujete po stejné velké lokaci dokola. Plníte tam sice všemožné úkoly jako skákání na slony, kradení nečeho... ale kvůli tomu že to je furt ve stejné lokaci, tak už vás to nebaví. Jasně sice se po skočení jednoho úseku dostanete do jiné velké mapy, ale i tak je stereotyp mnohem častější než v jedničce. Což když má hra 11 hodin tak to už začne poměrně srát.

Nemluvě o tom že úkoly se pak začnou postupem času opakovat (jen obtížnost a prostředí se změní) a vy už začnete i místy chytat poměrně tikání v oku. Nejen kvůli tomu že se to opakuje ale i kvůli poměrně vyšší obtížnosti, kterou sice vítám jako výzvu, ale když se to spojí se stereotypem tak je to ještě hůře zvladatelný. Minihry tu jsou každopádně obsaženy také, ale zvětší části mi přišli horší a méně zábavné než v jedničce, většinou se totiž jedná jen o střílení z vrtulníčku či kulometu. Kdyby prostě to bylo zase rozdělený na levely, tak je to celý zábavnější a snesitelnější, nemluvě o tom že vyznat se v nějakých lokacích je taky peklo.

Hlavně pokud hrajete za jinou postavu než je Sly, ano hrajete tu i za jiné postavy. A ne tolik to zase nepomáhá, jelikož ostatní dvě postavy se nemohou tak ladně pohybovat jako on (nemůžou lézt po střechách atd), takže někdy je to docela boj najít pro ně cestu někam na vrcholek něčeho atd. Ale abych nekritizoval, občas to trochu dá svěžest do gameplaye, jelikož každá z nich dělá něco jiného. Jeden hackuje a další zase používá hrubou sílu, takže se to občas lehce obmění.

No nechci to nijak zvlášť prodlužovat. Ta hra je ve svých kořenech fajn, je tam dost chvil kdy ta hra baví a člověk si to užívá, ale bohužel stejnou měrou je tu i frustrace, která sice k tomuto žánru patří, ale tady už to bylo hůře unosné kvůli stereotypu. Ale na druhou stranu jsem rád že mi ta hra nedala konec zadarmo, jelikož jsem na sebe pyšnej že jsem to dal. Ale prostě škoda že to je ve srovnání s jedničkou krok zpátky. Jako jsou tu skvělý nápady, vtipné bossfighty, skvělý soundtrack a i pár hezkých lokacích, ale bohužel jsem si to nedokázal tolik užít.

Pokud vás ale jednička bavila, určitě si dejte i tento díl, podle mě to ve výsledku za to stojí.

Pro: Příběh, postava, některé lokace a úkoly, příjemná výzva, když to baví tak pořádně (a naopak)

Proti: Frustrace a silný stereotyp, krok zpátky, velké otevřené lokace, až moc dlouhé herní doba

+10

Corridor Z

  • Vita 50
Od hry jako Corridor Z snad ani nelze mít příliš velká očekávání. Vlastně mi celkem slušně posloužila k odreagování během hospitalizace v nemocnici a jako naprosto "mindless" zábava by mohla fungovat velmi dobře, chtělo by to však ze strany autorů přeci jen přidat.

Corridor Z je hříčka z žánru tzv. endless runnerů a odehrává se v prostředí americké střední školy během právě vypuknuvší zombie apokalypsy. V případě této hry mě onen prvek nekonečnosti vadil, hra se totiž tváří, že z školy uprchnout lze (údajně jen stačí otevřít ty správné dveře), plníte zde jednoduché úkoly, odemykáte pár nových schopností, dny ubíhají a převážně prostřednictvím sběratelských předmětů se odvíjí i jakýsi příběh (špatně napsané i namluvené klišé). Že je únik z budovy školy nemožný jsem se dozvěděl až v jedné diskusi na internetu a k tomu, jak se hra prezentuje, to prostě nesedí.

Samotná hratelnost je jednoduchá. Jedna z až pěti postav prostě zdrhá chodbami s hladovými zombíky za zadkem. Jde jim házet do cesty překážky a kosit je pistolí, brokovnicí či revolverem. Základ hratelnosti mi přišel naprosto adekvátní, bohužel toho autoři příliš nevymysleli a postupem času se tak odemkne pouze jedna nová lokace (která do hratelnosti až na jednoho speciálního zombíka vlastně nic nepřináší), pár nových kvérů a nenápaditých bonusů. Za každou z postav se taktéž (alespoň zdánlivě) hraje zcela stejně a přidání nějaké schopnosti či specifické výhody by hře rozhodně prospělo.

Jakousi třešničkou na dortu pro mě bylo, když jsem po hodinách grindu zjistil, že se mi "rozbila" trofej pro sesbírání všech příběhových předmětů a videí. Osobně jsem si právě tento moment vyhodnotil jako "konec hry" a dál se ke Corridoru Z vracet nebudu. Je škoda, že se autoři s tímhle v jádru primitivním žánrem nepokusili více experimentovat. Takhle je to prostě ok (zvlášť když mě to stálo asi 9 korun) a v krátkých seancích zábava na úrovni řekněme trochu lepší mobilní hry.

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Nenáročná zábava; základ hratelnosti je v pořádku

Proti: Málo zajímavého obsahu; nenápadité; hra vlastně nemá konec i když se tak tváří; rozbitá trofej na PS Vita

+4

Hotline Miami

  • Vita 85
Jsem takhle jel v metru, vedle mě si sedl jedinec s nějakou mentální poruchou a sledoval co hraji na Vitě. Asi pět zastávek se koukal na krvavý masakr. Na mé časté umírání. Na manické opakování téhož stále dokola. Na sadismus herní postavičky. Kdy nestačí hlavu omlátit o zem. Mnohem víc bodů dostane, když předtím vezme do ruky páčidlo a hlavu rozmašíruje na kusy. Celé navíc v kaluži cákající krve. Ani nevím, kdy přesně vystoupil. Prostě ideální hra pro handheld, kterou si vezmete mezi neznámé lidi. Nejlépe do narvaného MHD.

Znovu opakování je v Hotline Miami až neuvěřitelné. Nikdy v žádné hře jsem nezažil, že bych za jednu minutu zopakoval třeba šestkrát jednu misi a vůbec mi to nevadilo. Je to intenzivní, je to rychlé a načtení nového začátku je okamžité. Já mohl jen přemýšlet nad tím, co jsem udělal špatně. Jak bych to mohl udělat lépe. Jak udělat větší bordel. Co udělat pro to, aby to bylo krvavější a variabilnější. Prostě, abych za to dostal, kromě samotného splnění mise, víc bodů. Úplně jako ve skutečném životě.

Beru tedy všechno co mám po ruce a jdu do toho po hlavě. Využívám všechny možné zbraně. Od chladných až ke střelným. Když dojdou náboje, hodím na gangstera zbraň a pomůžu si třeba dveřmi. Má nejoblíbenější maska koně mi problematiku dveří hodně usnadnila. Ale není za to moc bodů. Chvílemi mi vadilo, že nevidím moc do dálky, ale nepřátelé jo. Střílím na slepo až do doby, kdy seberu masku žirafy. Vidění celé úrovně ale není ten zásadní bonus. Proto se vracím ke střílení na slepo.

Hudba je o ničem, zvuky zbraní a bouchání hlavami o zem taktéž. Proto mi ani nevadilo hrát bez zvuku. Vlastně jsem se na to mohl lépe soustředit. Představa, že autoři zakomponují zvukové emoce postaviček a já to na chvíli pustím nahlas v metru je sice lákavá, ale radši ne. Délka hry je tedy jediný zásadní velký mínus. Což je na druhou stranu dobře pro hru. Když se od ní nemůže hráč odtrhnout a má pocit, že i když jí tisíckrát opakoval, má to hned dohrané. Samotného by mě zajímalo, kolik v tom mám hodin.

Pro perfekcionisty, sběratele trofejí a streamery má Hotline Miami přidanou hodnotu i po dohrání. A já se rozhodně nebudu nutit do druhého dílu.

Herní výzva 2024: Ve stínu pixelů 
Lze ještě použít v kategoriích: Nikdy se nevzdávej!  

Pro: intenzivní, rychlé, krvavé a maximálně zábavné, ideální pro handheld

Proti: nic moc ozvučení a hudba, málo misí

+11

The 3rd Birthday

  • Vita 70
Je to první cesta do, pro mě, neznámé série. Sice moc nedává smysl, abych začínal posledním dílem. Alespoň ale nebudu zatížen vzpomínkou na předchozí díly, které určitě měli ten jediný správný herní žánr a atmosféru. Jelikož hra dostávala jen průměrné hodnocení byl jsem trochu skeptický (co bych neudělal pro herní výzvu). Začátek hry mé obavy bohužel potvrdil. První dojem není vůbec dobrý.

Prvně mě zarazila ošklivá grafika. Copak neumí PSP mnohem víc? V době, když už bylo na konci svého životní cyklu. Když si vzpomenu jak pěkně vypadal třeba Silent Hill: Origins a jak se pěkně hýbal. The 3rd Birthday na pohled nevypadá moc hezky a divil bych se, kdyby snímkování dosáhlo alespoň hodnoty 30. Chápu, že konzole měla své limity v počtu ovládacích prvků. Smutné je, že už si někdo nedal práci hru přizpůsobit na Vitu. Stačilo jen zapojit pravou páčku na míření a zážitek s hratelností by se posunul úplně jinam. Zaměřovat levým analogem a zároveň šipkami posunovat kameru je šíleně pomalé a neintuitivní.

Jako, že se kamera sama neotočí ve směru na který je postava natočená. Otočí se až za mířidlem. Zatímco se ale klasická útočná puška zaměří automaticky, odstřelovací puška nebo granátomet nikoliv. Musíte se pěkně dlouho manuálně otáčet. Nejdřív šipkami a pak analogem na levé ruce. Ach bože.. PSP jsem měl rád, ale kvůli tomuto problému jsem ho dal radši pryč.

Další problém hry spočívá v tom, že je to prachsprostá jednoduchá střílečka, která zároveň obsahuje asi hodinu animací, kde postavy filozofují jak o život. Kde je vám podáván umělecky abstraktní příběh a celé je to podbarvené hudbou, která se absolutně nehodí do akčního žánru (I když chápu, že hudba se nedá nikdy objektivně posoudit). Jako kdyby hra nevěděla, čím chce být. Hezky vypadající animace mohli být klidně kratší a uvolněná paměť mohla jít radši do hratelného obsahu, kterého mohlo být víc.

Jakmile jsem si zvykl na ovládání, zjistil jsem, že The 3rd Birthday je ve skutečnosti výborná střílečka. Při převtělování do těl vojáku mi hned v hlavě vyjela Messiah. Hru, kterou jsem kdysi chvíli hrál a nějakým zázrakem jí mám stále v paměti. Tady samozřejmě hrdinka není tak bezbranná a celý systém převtělování je jednodušší. Hra vás vždy hodí do arény s několika vojáky a poraď si. Souboje jsou náročné a někdy slušně adrenalinové. Zbraně nemají velkou sílu, zatímco nepřátelé ano. Zároveň jich je víc a na konci každé z epizod je silný boss. Postup není zadarmo a to je dobře. Často jsem umíral a dlouho jsem pobíhal se zakrvácenou a polonahou hrdinkou, než jsem zjistil, že se dají za prachy šaty obnovit a bunda, pod kterou nic moc nemá, zároveň slouží i jako brnění. Japonci se nezapřou.

Je to jen střílečka. Přes všechny problémy a děsivý začátek, sakra zábavná střílečka.

Herní výzva 2024: Ukradené vánoce
Lze ještě použít v kategoriích: Láska nebeská, V záři reflektorů (hardcore)

Pro: náročné souboje jak s průměráky tak s bossy, převtělovaní je neokoukaná mechanika

Proti: PSP umí lepší grafiku, uzpůsobení ovládání pro Vitu by tomu více než prospělo, špatná kamera, nepadnoucí hudba, špatný první dojem

+10

Dungeon Travelers 2: The Royal Library & the Monster Seal

  • Vita 100
Další z mojich oblíbených japonských dungeonů. Tentokrát původem z PS VITA která byla na tento žánr velmi štedrá. Osobně využívám ke hraní VITA her Playstation TV, což je mini konzole pripojitelná k televizi, jelikož hraní na handheldech není moc pro mně.

Poutníci v kobce 2 jsou hrou která klame tělem a já se jí nějaký čas nedůvěřivě vyhýbal. Na vině byla celkem dost erotická stylizace hry a já moc nevěřil že by mohlo jít o seriózní kobkaření. Ono sice dost her z Japonska s podobnou filozofií poloobnažených anime dívek operuje ale tady to lehce překračuje standard a pošilhavá spíš po devadesatkovém časopisu Leo. Aby jsme si rozuměli, nic proti tomu nemám ale můj mindset s tímhle v dungeon hře moc nepočítal. Tedy do chvíle než jsem si to zahrál.

Ještě stále zůstanu u těch nahotinek. Nejde jen o partu děvčat co hráč ovládá ale i valnou většinu nepřátel. Vtipné na tom je, že ačkoliv hráč bojuje s pěkně nakreslenými holkami tak každá z nich zastupuje většinu fantasy klišé co známe z dungeonů. Spider je tmavovlasá dívka co za holý zadek visí ze stropu na pavučině, Scorpion milfka co má ocas z bodcem a třeba Ghost bledule s deštníkem. Jejich obrázky neukazuji nic napřímo a striktně kryjí vše pornoidní. Ale stylem že člověk má stejně pocit že jim vidí až do krku. Představivost jede na plné obrátky. Asi stačilo, mám dojem že už si představu udělá každý.
Hra je podřízena zéjména gameplay části a příběh hraje druhé housle. Ne že by tam nebyl ale jde o odlehčenou verzi telenovely která je občas vtipná a skládá se hlavně z provokování děvčat mezi sebou, jejich hloupě roztomilých problémů a interakce s jedním mužem co je jakoby vede. To aby se mužský hráč měl z kým ztotožnit. Gameplay primát zdůrazňuje i to že část rozhovorů mezi aktéry hry jsou vlastně tutoriály herních mechanik.

Herně jde v základu o poměrně klasický krokovací dungeon s náhodným souboji na tahy. Dungeonů je celkem dvacet od malých až po obří. Začíná to vše zlehka kdy hráč pokoří první dungeony během pár minut. Ale už tam je znát že se chystá cosi velkého. Nepřístupné dveře, nefunkční teleporty a záhady kdy něco nejde a nikdo neví proč. Postupně dungeony nabývají na komplexnosti a stávají se čím dál víc obtížnější. Což je sice logické ale tady to hra předává s velkým citem pro plynulost a pochopení mechanik. Na rozdíl od ero nepřátel jsou dungeony seriózní a celkem splňují fantasy klišé žánru. Doly, temné hrady, hluboké lesy a nekonečné gotické věže. Zároveň nejde o puzzloidní druh ale o dungeony které svoji obtížnost berou ze své podstaty bludiště, 3D prostoru a enviromentálních nástrah. Později to je jak poprvé skládat totálně rozhašenou rubikovu kostku. Což osobně mám nejradši protože to na mně působí víc uvěřitelně než když musím mačkat páky v určitém pořadí, šlapat a zatěžovat dlaždice nebo hledat mini tlačítko na zdi. Proč by to někdo třeba v dolech takto stavěl, žejo. Už jen představa mechanismu mini tlačítka skrz zdi k nějakým dveřím je vzásadě hodně pitomá, až neproveditelná. To samé proč by někdo dával jako otvírání mříže na zem patnáct dlaždic které se musí v určitém pořadí sešlápnout aby se mříž otevřela. Ja vím, gameplay pravidla žánru kde logika nehraje roli a jde prostě o mechaniku. I tak, moc tohle nemusím.
Průchod hrou se dělí na dvě majoritní části. Na část příběhovou a vzásadě výukovou a na post game část která je v důsledku asi 5x mohutnější jelikož je potřeba jít až na doraz možností hry. Přiběhová část se dá odehrát za 30-40 hodin, zkompletovaní post game části se může protáhnout i na 150 - 200 hodin. Aby to nebylo málo post game dungeony a i některé nepovinné ve story části, jsou zamčené za systémem donáškových úkolů z nástěnky kterými se zvyšuje quest rank. Dále otevření dalších části dungeonů může záviset i na konkrétním povolání členů party, jejich levelu, systému nálady postav, předmětu, případně kombinaci výše uvedeného. Ne, tahle hra si absolutně neváží hráčova času a je to dobře. Tedy pro ty co si přejí ultimatní dungeon nášup.

Post game dungeony už nedrží jen fantasy design ale zabrousi i do sci-fi.

V partě lze mít pět postav, klasicky rozdělené na přední a zadní řadu a s tím související systém obrany a dosahu zbraní. Děvčat je celkem 16 takže je z čeho vybírat. Každá začíná s pevně daným povoláním a postupně je hráč verbuje do party. Základní povolání lze povyšovat na jeho výkonějši verze. Každé má pět možnosti povýšení a jejich dovednosti se přenášejí. Pasivní i aktivní skilly jednotlivých povolání na které postava postupně povýšila jdou tedy používat všechny. Fígl je v tom že z těch pěti povolání lze vybrat jen tři a je potřeba hluboce zvážit jakou kombinaci aby to přineslo co největší užitek. Skilly jdou upgradovat za level up body a je nutné promyslet co vylepšit a co ne, jelikož bodů není nikdy přebytek. S levelovaním je spojená další vypečená mechanika a tou je takzvaný de-leveling. Když postava dosáhne určitého levelu lze ji sesadit zpět na první level s tím že ji zůstanou skill pointy s předchozího levelování a v závislosti na jak vysokém levelu byla degradována dostane bonusy ke statistikám.
Na to navazuje věc zvaná crowning. Když se tato delevelizace provede 25x z levelu tuším 61 nebo 94, postava získá korunku u statistik a výrazné zvýšení abilit. Vážně. 15 postav kterým hráč 25x snižuje prakticky maximální level a leveluje je znovu je už insanity level. Není to nutné dělat celé. Ale pár de-level procesů na post game nutných je. Ovšem hra má na tyto hrátky obsah, což často nebývá zvykem. Tedy když se někdo do plného korunkování pustí hra s tím počítá a není to zbytečné plnění OCD úchylky. Řádka velmi silných a mega silných bossů plus části dungeonů z velkou obtížností na ty korunky čekají.
Vybaveni je omezené dle povolání a lze ho vylepšovat. Proces vylepšení je také celkem bolehlav jelikož se provádí skrz knížky které se vyrábějí z absorbovaných duši nepřátel. Co kniha tak devět duší od jednoho druhu. Některé druhy nepřátel mají raritní výskyt a sehnat jich devět dá zabrat. Kniha má vždy nějaký pasiv jako třeba zvýšení životů, resistence na elementy nebo zvýšení náhodných soubojů a tak podobně. Lze se knihou vybavit nebo ji použít pro upgrade vybavení. To jde vylepšit až na +99 a obsahuje opruznou mechaniku kováře který se náhodně vyskytuje v dungeonech. Je tedy třeba sebou tahat vhodné knihy a vybavení ve velmi omezeném inventáři ( jde upgradovat přes quest rank ) a doufat že se kovář objeví. A i to je omezené na vykování jedné věci. Ale sedí to do megalomanské struktury hry kde dlouhodobé cíle jsou běžná věc. Vybavení i knihy jde naštěstí skladovat na základně ale i tento úložný prostor je omezen na 999 slotů, což zdaleka nepokrývá množství předmětů co ve hře je. Kolem upgradovaní vybavení je celý DT2 vědní obor kdy fanoušci hry už dlouhé roky neustále nacházejí nové postupy a možnosti. Chce to klid, tohle nejde zvládnout na sto a první dobrou, a hra to ví.

Hudba je velmi povedená a krásně dokresluje diverzní náturu hry složenou z erotiky a hardcore dungeonu.

Hra se dá doporučit pouze DRPG fanatikům a možná lidem co ocení anime hambatost, jinak nikomu. Časový zásek je obrovský pokud hráč cílí aspoň na nějakou kompletaci a hratelnost obsahuje spoustu staroškolsky pojatých mechanik. Jinak pokud k tomuhle má někdo vztah doporučuji všemi deseti. Má to hloubku, obtížnost, skvělé dungeony, atmosféru a pěkný anime holky :)

Problematická je i dostupnost hry. Na PS VITA hru stáhli z prodeje a ke koupi zůstal pouze DLC pack z dalšími hratelnými postavami a krabicová verze je samozřejmě predražená. PC verze zase vyšla na zřejmě pofidérni hentai platformě Johren obdařená podivnou DRM.

Na DT 2 navazuje pokračování DT 2-2 které vyšlo zprvu pouze v Japonsku a momentálně jediná dostupná anglická verze je na výše zmíněné službě Johren. Steam nad tím zlomil hůl a o vydání třeba na Switch ani zmínka.

Úryvek příběhové části hry:
Fried a skupinka dívek procházela dlouhou chodbou starého dolu s cílem očistit znesvěcenou svatyni a náhle zahlédla v dáli pohyb. Byla to dívka, civilista, a nemá tam co dělat. Fried zavelel k odchytu dívky a skupina ji vyrazila v patách. Dívenka zmateně pobíhala ode zdi ke zdi a řvala ať k ní nelezou že je prokletá a přinese jim neštěstí. Po krátké potyčce se ji podařilo uzemnit obličejem dolů a shrnout ji sukni tak že ji koukal celý zadek. Kňučela ať ji pustí a že teď sami vidí že je prokletá jelikož má na zadku pupínky, což je jistě znak velkého zla. Nemilosrdný Fried prohlásil že to není prokletí ale že ji pokousali do zadku brouci jak lozí v lehkém oděvu po dungeonech. A že ji to namaže olejíčkem který má ( bůhví proč ) u sebe. Holčička zakňučí že to nebude fungovat ale Fried nelení a maže. Pupínky mizí. Celá parta řičí nadšením, holčička brečí a přidává se do party. 

( je nutno si přimyslet japonský dabing )

Takže tak. Hodně štěstí :)
+18

Steins;Gate

  • Vita 90
Psát komentáře k vizuálním novelám nesnáším, protože k nim vlastně nejde nic napsat. Nejenže to je hlavně příběhový zážitek a proto nějak ho více popsat může jen u škodit a o gameplayi toho taky moc říct nejde.

I tak ale musím říct že to bylo krásný a vyčerpávající, to je ale už u tvorby od studia "Mages." zvykem. I když musím říct že jejich Chaos Child byl pro mě o minimálně jeden stupeň výše a jeho příběh mě zasáhl o něco více. I tak jsem ale velice nadšený.

Sledujeme tu příběh tří kamarádů kteří se zapletou s cestováním časem. Nečekejte ale žádný povrchní zpracování alá "Back to the Future", tady je mix reálných faktů a pak i čisté teorie a hra tu na vás sype různé fyzikální zákony či teorie o možném cestování v čase až vám z toho místy může prasknout hlava. To ale ničemu nevadí, protože tohle hru odlišuje od konkurence a celkové cestování časem je tu opravdu reálná hrozba a problém. O to víc když pak jsou v ohrožení skvělé postavy kterých je tu plno a i když se většinou jedná o typické archetypy tak většina postav má hloubku a díky delší stopáži celé hry i potřebný vývoj, který z nich dělá něco více než jen bezduché příběhové panáky.

S postavami si tu totiž zažijete jak komediální a veselé chvíle tak i propady do totální beznaděje a charakterového rozpadu, což má právě i za důsledek drtivější dopad na hráče. Jo hltal jsem to. Na škodu je jen občas to že hra si přímo libuje vás najednou zasypat na dobrých deset minut monologem o různých teoriích apod. To už jsem místy poměrně ztrácel pozornost, protože to bylo jak číst faktickou učebnici o tématu o kterém tolik zase nevíte. Tohle celé by fungovalo lépe kdyby se to nějak smysluplně dávkovalo.

Jinak ale dabing, soundtrack a vizuál jsou top notch. Samozřejmostí tu jsou i různé routy a i si musíte otevřít true endig. Což mě sralo protože zrovna to rozhodování o routech je tu podle mě sice jednoduší než v jiných Mages hrách ale i tak na hovno. Ale co, to jsou jen malé kaňky na téhle výborné VN která rozhodně chytne za srdíčko.

Pro: Příběh, postavy, hloubka, soundtrack, stylizace,

Proti: Občas lehce natažené a jindy vyčerpávající monologová informační smršť

+15

Alien Breed

  • Vita 55
Na Alien Breed jsem na Vitu narazil zcela náhodou, když jsem hru stáhl jako jednu z prvních v jednom nejmenovaném seznamu. Jen abych zjistil, zda funguje. Zkoušel jsem jí po té hrát a hle, ono to nebylo špatné. Tehdy padlo rozhodnutí, že nesmiřitelnou klasiku z Amigy Alien Breed dohraji.

V prvních fázích hra skutečně není nic jednoduchého. Klíčů je omezené množství, nepřátelé se neustále obnovují a každá odbočka špatným směrem může být smrtící. Což v neustálém bludišti, které je plné slepých odboček, není těžké. Proto první věc, na kterou jsem si našetřil v herním obchodě, byla mapa. Hra se okamžitě stala mnohem lehčí. Druhá věc, která mě trápila, byla nedostatek klíčů. Díky jednosměrným elektrickým průchodům se takhle dalo dostat do neřešitelných pastí s nutností restartu úrovně. Tento problém vyřešil nákup zbraně, co umí rozstřelit dveře. Poté hra sklouzla k jednoduché, až banální hříčce.

Jakmile jednou seberu peníze a nakoupím vybavení, mám ho napořád. Bez ohledu na to, kolikrát mě zabijí. Lékárny není potřeba sbírat, protože si je v obchodě mohu koupit tak levně, že nemá cenu se za nimi hnát. Munice je všude a je levná. Jediné co stačí je vzít si zbraň jejíž střely se odráží od zdí a otevírá dveře. Pak stačí jen nepřesně střílet. Hra díky těmto mechanikám ztratila jakékoliv napětí. Jediné, co trochu vyžaduje soustředění, je dobíhání do exitu v časovém limitu.

Nechápu, co přimělo tvůrce portu na Vitu k těmto rozhodnutím. Snad to, že se dá mapa otevřít dotykem obrazovky? Na Youtube v gameplay amigáckých verzí nikdo mapu nepoužíval. Hru i všechny expanze jsem prošel jako nůž máslem. Příliš nedoporučuji tuto verzi. I když je hezčí a dá se hrát na cestách. Pokud vám tedy nevadí jen tak relaxačně kosit vetřelce mezi autobusovými zastávkami.

Skoro jsem teď dostal chuť na Abuse.

Pro: dusný začátek, relaxační, až zenové střílení vetřelců na cestách

Proti: obchod nezohledňuje smrt, příliš malé ceny v obchodě, minimapa a zbraně prorážející dveře dělají hru směšně jednoduchou

+10

Sound Shapes

  • Vita 90
Parádní kousek. Hra po krátkém úvodu nabere pořádné obrátky a pestré úrovně přináší hráči výborný, byť co do obtížnosti vlastně poměrně nenáročný (v kampani) zážitek.

Propojení plošinovky s hudebním doprovodem, který úroveň postupně rozezní a rozpohybuje, funguje znamenitě, levely jsou nápadité a pestré. To samé platí i pro hudební podkres. Líbila se mi rozdílná nálada odlišných hudebních "desek" (vyzdvihl bych zejména polední "Cities") od různých umělců. Hratelnost je vlastně minimalistická, ovládání je však krásně responzivní a postupem hrou jsem se bavil stále více. Jen škoda, že všemi vývojáři připravenými úrovněmi se proskáčete za nějaké tři hodiny a další případné levely od hráčů si v současnosti už prostě nestáhnete - servery jsou vypnuté. Kratší hry mám vlastně rád, ale tady by to vážně chtělo do kampaně alespoň hodinku hratelnosti přidat. Četná DLC bohužel tento problém bohužel příliš neřeší.

S dohráním krátké kampaně ke slovu naštěstí přichází dva další módy. Beat School mne nakonec i přes počáteční skepsi (nejsem moc kreativní člověk) dost bavil. Nakonec šlo vlastně o soubor hádanek, které netradičně řešíte za použití sluchu. Uvažuji i o tom, že dokoupím balík DLC, která přináší právě nové výzvy do tohoto módu. Velmi dobře funguje i série pekelně náročných výzev v podobě Death Mode. Jen je trochu škoda, že tyto úrovně velmi citelně ovlivňuje prvek náhody - jednotlivé noty se totiž v úrovni objevují náhodně a kvůli dost šibeničnímu času k jejich sesbírání je tak k dokončení potřeba vedle šikovnosti i notná dávka štěstí. V době psaní těchto řádků jsem ještě všechny nepokořil. Uvidíme, zda v sobě najdu dostatečnou trpělivost.

 Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

Pro: Skvělá hudba; nápadité úrovně; další obsah po dohrání základní hry

Proti: Přeci jen dost krátké; prvek náhody v Death Mode je pro úspěch vašeho snažení příliš zásadní

+4

Salt and Sanctuary

  • Vita 75
Mise za převedením Dark Souls do 2D podoby dopadla (víceméně) úspěšně. Tvůrci si z ikonické série od FromSoftware vzali opravdu hodně a to nejen co se týče herních mechanik, ale i ponurého tónu hry, atmosféry a způsobu vyprávění.

Salt and Sanctuary je velmi temně laděná hra, čemuž jsou poplatná i prostředí a protivníci. V této souvislosti se mi však příliš nelíbilo zpracování designu hráčovi postavy a NPC, které mi svým vzezřením do světa prostě nesedí. Zejména obličeje mají zdejší postavy tak ošklivé, že jsem za každých okolností nosil helmu. Temná prostředí jsou do grafického provedení trochu strohá, což lze však vzhledem k velikosti autorského týmu lehce prominout, občas je však pohyb 2D prostředí nepřehledný a zákoutí v jednotlivých lokacích podobná a matoucí.

Princip hry je souls klasika. Sbíráte tak duše (pardon sůl) a u checkpointů v podobě ohníčků (pardon oltářů) vylepšujete postavu. Hra je poplatně předloze také poměrně obtížná, v tomto ohledu však záleží na způsobu, jakým se rozhodnete zlepšovat svoji postavu. Zejména ve střetech s poměrně početným zástupem povedených bossů mi nepřišla obtížnost úplně vyvážená a někdy kolem poloviny hry jsem zkejsnul u obtížného souboje na pár desítek neúspěšných pokusů, abych některé další bossy smázl bez problémů prakticky několika ranami napoprvé či podruhé. Bossové se mi však svým provedením i pestrostí rozhodně líbili. Jen zamrzí padající framerate na PS Vita zejména při střetech s těmi většími z nich (Kraekan Dragon Skourzh).

Počet druhů nepřátel je úctyhodný a hra nabízí velmi slušnou porci zábavy. Leveldesign mi přišel trochu nevyrovnaný a občas tak hra frustrovala, aniž by byla na vině vyšší obtížnost soubojů. Lore světa mne příliš nezaujalo. Hra se inspirovala v předloze i ve způsobu vyprávění, což je snad jediný aspekt, který na "soulsborne" hrách nemám rád. Vše je tak tajemné a nejednoznačné, mezi řádky mě však číst nebaví a hlubší story jsem z Salt and Sanctuary "nevytáhl".

Průchod mi zabral něco přes dvacet hodin, postava se vydrápala na 74 úroveň a drtivou většinu herní doby jsem si vystačil s obouručními sekyrami a kladivy. V konečném součtu rozhodně stojí za doporučení, jen bych kvůli problémům s FPS raději doporučil verzi pro "velké" konzole či PC.

Hodnocení na DH v době dohrání: 84 %; 29. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Fajn bossové; ikonická "souls" hratelnost úspěšně převedena do 2D; ponurá atmosféra

Proti: Hodně citelná kopírka série Dark Souls; propady FPS na PS Vita; spíše škaredá a místy nepřehledná grafika

+5

Defender's Quest: Valley of the Forgotten

  • Vita 80
U hry Defenderˇs Quest jsem se z nějakého důvodu hecnul, že to bude má první Vita hra s platinovou trofejí. Ať to stojí co to stojí. Hru jsem dohrál celkem čtyřikrát. Dvakrát v New Game+. Nechal jsem v ní přes 100 hodin a když jsem byl na dosah konečným a hlavním trofejím, Vita hodila error a zformátovala disk. Docela k vzteku. Holt, pirátství není vždy úplně spolehlivé. Každopádně jsem hru hrál tak dlouho, že ke konci na mě sebemenší chybka vyčnívala jako pěst do oka.

Vlastně jsem si všiml akorát jedné větší. To bylo občasné padání hry, které nejvíc vyniklo při dlouhých soubojích s bossy. Hra je na konci New Game+ tak těžká, že její pokoření na všechny hvězdy vyžaduje hodně trpělivosti a grindu. Potom ani moc nesejde na tom, že neobsahuje příliš mnoho úrovní. Z neustálého opakování si pak víc všimnete nevyvážené obtížnosti některých z nich. Rozhodně zde neplatí pravidlo, že by poslední dvě mapy s bossy měli být ty nejtěžší. Je to část hry, kde jsou najednou všechna kouzla slabá. Kombinování jednotek moc nefunguje, protože jsou všechny prostě moc slabé.

Na první dvě dohrání obsahuje Defender´s Quest návykovou tower defense hru. Za předpokladu, že vás tento žánr baví. Mě, s přestávkami, ano. Přehledná izometrická 2D grafika rozhodně neurazí. Na malém oled display Vity vypadá hra mnohem lépe, než na Youtube gameplay PC verze. Dabing neobsahuje a zvuky jsou tak jednoduché, že je můžete v klidu vypnout. Což se Vitě, pro rychlé hraní v MHD, hodí. Je to takový standard žánru, který by ale přeci jenom mohl být o něco delší. Mohl by obsahovat víc možností, které budou hlouběji propracované.

Jako hra na cesty funguje skvěle. Představa, že s něčím takovým strávím tolik času u velké televize či monitoru mě zase tolik nebere. Příběh není moc zapamatovatelný a vlastně se mi to ani moc nechtělo číst. Na cestách, když nečtu knihu, radši hraji. A teď půjdu už podruhé spolknout vztek ohledně těch 80 zbytečných hodin, které mi Vita svým errorem sebrala. Budu se dál utěšovat tím, že je to jen hra. Že je to zábava. Že bych kvůli zábavě neměl nic zbytečně vzteky rozbíjet.

Pro: návyková tower defense hratelnost

Proti: občas nevyvážená obtížnost, málo map, málo taktických možností

+12

Papers, Please

  • Vita 80
Že by hra byla synonymem zábavy, se rozhodně říci nedá. Přesto po odmakáni poctivých 31 dnů v kůži pohraničního inspektora rozhodně uznávám, že jde o velmi zajímavý kousek, hodný pozornosti prakticky všech hráčů. Lucas Pope totiž přišel se hrou, která není prvoplánově zábavná, naopak se Papers, Please občas hraje vlastně dost nepříjemně. Jenže tady jde jasně o autorský záměr.

Koncept je velmi jednoduchý, ale zcela ojedinělý. Pod diktátem stále přísnějších (a nesmyslnějších) pravidel kontrolujete doklady příchozím do fiktivní země Arstotzka. Den neúprosně ubíhá a zdejší režim rozhodně neplatí od hodiny nýbrž od odvedené práce. Na vás přitom doma spoléhá poměrně početná rodina, která potřebuje jíst a zahřát se. Začíná tak balancování mezi morálkou a vlastními potřebami. Umožníte pomstu otci zavražděné dcery? Akceptujete pokutu ve prospěch rozpolcené rodiny? A co když příchozí lžou?

Hra na minimalistickém prostoru odvypráví i nejeden smutný příběh. K mnohým rozuzlením se přitom vůbec nemusíte "prozrazítkovat". Další postava stojí v řadě až daleko a vám to zrovna kvůli dalším překombinovaným pravidlům nejde od ruky...

Hratelnost není prvoplánově zábavná, pracovní plocha je (záměrně) nepříjemně stísněná a v binci strážní budky se mnohdy není jednoduché zorientovat. Hra má celkem dvacet konců a já v době psaní těchto řádek otevřel jen asi čtvrtinu, včetně toho na konci odmakaného měsíce (proto počítám hru jako "dohranou"). Kompletní průchod všemi dny zabere přibližně pět hodin a i přes veškerou snahu autora se do zajímavého konceptu vkrádá i tak lehký stereotyp. Přeci jen jde o úředničinu na dotykovém displayi, byť s zajímavou omáčkou a skvělou atmosférou. Sám tak nevím, zda budu hledat další konce a pátrat po zbývajících "tokenech". Přesto jsem rád, že jsem se ke hře postupem let dostal. Těch cca 6-7 hodin mi v paměti utkví daleko více, než kdejaký otevřený svět ze soudobé "AAA" produkce.

Hodnocení na DH v době dohrání: 78 %; 164. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

Pro: Jedinečný koncept; atmosféra; morální dilemata; hra se zcela záměrně blbě hraje

Proti: Přes veškerou snahu poměrně rychle stereotypní

+25

Bastion

  • PC 85
  • Vita 75
Někde se začít musí. Dnes již takřka legendární indie vývojáři Supergiant Games navíc začali zatraceně silným představením. Bastion je vlastně poměrně krátká a principiálně i dost jednoduchá hra, ze které jsou však již cítit základy pro imho jednu z nejlepších her všech dob Hades.

Bastion jsem dohrál všehovšudy už třikrát... tedy ne, že by to byl nějaký převratný výkon, jeden průchod hrou i s vedlejšími aktivitami zabere do deseti hodin. Dva z průchodů proběhly v rámci posledního cca měsíce ve verzi na PS Vita, ke které se ostatně vztahuje celý tento komentář. Hra je dost koncipována na to, abyste hned po odehrání pustili NG+. Při prvním průchodu je prakticky nemožné využít veškeré možnosti hry.

Paradoxní je, že jedna z nejopěvovanějších devíz hry – vypravěč a styl prezentace příběhu – mi osobně na hře nikdy příliš neseděl. Poetické vyprávění, kde je třeba číst mezi řádky obecně příliš nemusím, v Bastion je navíc trochu problém, že vyprávěč vykládá i během akčních pasáží a já ho absolutně nestíhal vnímat. Příběh samotný je přitom fajn, opět se však vracíme k tomu, že je ideální hru projet dvakrát, k jeho dostatečnému pochopení.

Hratelnost samotná je především o boji s různorodou paletou pestrobarevných nepřátel. Bastion skvěle dávkuje stále nové možnosti a zbraní je obstojné množství. Každá má něco do sebe, byť úplně vyvážené nejsou. Souboje samotné jsem v jádru poměrně jednoduché, ale výborně návykové, svižné a akční. Zejména zpočátku jsem měl však na PS Vita problém s ovládáním. Pravým analogem se totiž blokuje v určeném směru, ovládání je však velmi citlivé a při každém zavadění prstem o páčku Kid vytahoval nesmyslně štít. Časem si na to začnete dávat přirozeně pozor, nic to však nemění na tom, že se hra hraje pohodlněji na PC či velké konzoli.

Striktně lineární kampaň doplňují nepovinné výlety do "Who Knows Where", kde v arénovém módu čelíte vlnám nepřátel, mezi kterými se dozvíte zase něco navíc z příběhu hry. Jde o sekci, která defacto představuje ultimátí výzvu hry. Pro sesbírání všech trofejí/achievementů totiž poměrně dlouhé sekce musíte absolvovat se všemi zapnutými Idoly (zdejší forma handicapů ne nepodobná "Heat levelu" ze hry Hades). Mód umí být slušně frustrující a Stranger's Dream jsem nakonec vzdal. Přeci jen, procházet poměrně mechanicky 29 vln nepřátel bez větších problémů a poté opakovaně chcípnout na samém konci není zrovna zábava.

Hra je stará již neuvěřitelných dvanáct (!) let, díky nadčasové grafice by přitom nebylo nevědomého hráče problém přesvědčit o tom, že vyšela klidně letos. Velmi zapamatovatelný je i hudební podkres, což ostatně platí i pro ostatní kousky Supergiant Games.

Bastion je přesně taková ta "malá-velká" hra, která vám utkví i roky po odehrání (první průchod se datuje již někam do roku 2014). Není bezchybná, ale má svoje kouzlo. Její zasloužený úspěch postavil základ pro další skvělé a originální kousky, které (zatím) vyvrcholili v diamantu jménem Hades. A za to patří Bastion upřímný dík.

Hodnocení na DH v době dohrání PS Vita verze: 77 %; 150. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Grafické zpracování a soundtrack; zábavné zbraně a vylepšení; příběh a zasazení

Proti: Do jisté míry způsob vyprávění; relativně krátké; problematické ovládání na PS Vita; poslední vlna Stranger's Dream se všemi zapnutými Idoly

+19

Resident Evil 3: Nemesis

  • Vita 90
Zatímco druhý díl má pomalejší průběh a snaží se postupně budovat atmosféru a gradovat děj, třetí díl najede na hráče jako parní válec. Nekompromisně hráči naservíruje úprk a boj o přežití. Racoon City je v hajzlu a bude to jenom horší. Důrazně doporučuji rozehrát hru rovnou v hard módu. Jedině tak se dá vychutnat pravá atmosféra této hry.

Zatímco v prvním a druhém díle na hráče čekal boss až na konci, tady po vás jde už od začátku. A nedá pokoj celou hru. Zaútočil tolikrát, že je až s podivem, kolik "smrtí" vydržel. V hard módu hra nedá nic zadarmo. Nábojů je minimum. Nepomůžete si tím, že hru načtete, kvůli kvalitnějšímu průchodu a ušetření nábojů. Na místě, kde byl dříve střelný prach nebo léčivé rostliny, nemusí být nic a naopak. Hra vás udržuje v permanentní nejistotě a permanentním nedostatku nábojů. Aby toho nebylo málo, není tady jen jeden boss. Před Nemesisem můžete často utéct, ale vyplatí se ho ničit. Přičemž nejtěžší souboj je hned ten první.

Hra na spoustě místech vyžaduje rychlé rozhodnutí o dalším postupu. Takové menší větvení. Díky tomu si ani po druhém rozehrání nemůžete být stoprocentně jistí, kde zaútočí Nemesis. Pokud se zbytečně vracíte, respawnou se zombies. Prostě survival jako hrom. Tleskám autorům, že neustrnuli ve stylu skvělého druhého dílu a zkusili nové pojetí. Tento díl je přímočařejší, akčnější, ale pořád obsahuje slušnou porci hádanek. CGI filmečky, kterýma je hra proložená, jsou boží i dnes. Co na tom, že je to jen jednoduché béčko se špatnými hereckými výkony. I když, od časů prvního dílu je to přeci jenom pokrok.

Grafika mačká s prvního PlayStationu i to co tam není. Modely postav jsou pěkně sladěné s před renderovaným pozadím. Ozvučení je správně atmosferické. Jen hudební doprovod se mi příliš netrefil do vkusu. Příliš akční a nezajímavý. V některých pasážích by se to určitě mohlo obejít i bez toho. Hra to není příliš dlouhá, ale Nemesis zaútočí a přežije tolikrát, že jeho zničení je tou největší satisfakcí.

Zahrál jsem si skvělou survival honičku. Samotná hororová atmosféra nebyla tak intenzivní jako dřív. Za to jsem měl mnohem větší strach o život a při nedostatku všeho i o jeho nejbližší budoucnost. Pokud si nechcete kazit zážitek, nehrajte to na easy mód.

Silnější přežije!

Pro: strach o život, na hard opravdový survival, hra se brání srabáckému načítání, větvený postup, nemilosrdný a vytrvalý Nemesis

Proti: v easy módu příliš jednoduché a bez atmosféry, relativně krátká hra, hudba je mimo můj vkus

+18

Touch My Katamari

  • Vita 70
Hru ze série Katamari jsem hrál naposledy na PS2 a bavilo mě to moc, nutno dodat, že tehdy jsem byl ještě na základce :) je to originální počin a i o nějakých 15 let později umí zabavit. Základ je úplně stejnej jako u ostatních her v rámci série, na malou kuličku se nabaluje víc a víc věcí čímž se zvětšuje a je možno na sebe nabalit čím dál větší věci z herního světa.
Příběh neurazí, nenadchne, některý filmečky jsou docela vtipný, je to tam jako taková výplň pro přechody mezi jednotlivými prostředími. Hra se snaží jednotlivé režimy od sebe oddělit hratelností, v některých jde o to nabalit na sebe co nejvíc věcí, co spolu mají něco společného (královské věci, kancelářské potřeby, děti...) v jiných se musí naopak člověk vyhýbat nějakým konkrétním typům předmětů. Na konci hry je ještě jedna minihra využívající gyroskop v PS Vita a říkal jsem si, že je vlastně škoda, že to vývojáři využili až k závěrečným titulkům. 
Grafické zpracování je slušné, drží se stylizací původnímu dílu, je tam opravdu velké množství různých předmětů, jen občas poměrně značně zakolísá framerate, když se toho na obrazovce děje více. Jelikož je to nativní PS Vita hra a nejedná se o žádný port, čekal bych, že si tohle vývojář pohlídá líp. V rámci určité kritiky bych zmínil i podle mě občas trochu nepovedené "definice" velikosti předmětů. Narazil jsem na situace kdy předměty, které byly výrazně menší než moje současné "katamari" nešly nabalit a předměty, které byly znatelně větší, než ty, které před chvíli nešly, jsem nabalil bez problému.
Pro zpestření hry tam je obchod pro kupování nových postav a oblečení pro "Krále všech kosmů", který je tuším otcem hlavní postavy (Prince). Použil jsem v rámci komentáře hodně uvozovek, ale jedná se prostě o japonskou hru, kde je spousta ne úplně standardních věcí co se dají jednoduše popsat :D Je to dobrá odreagovačka na pár hodin, kterou akorát trochu sráží horší technické zpracování a trochu zmenšený rozsah, který se nemůže rovnat svojí verzi z velkých konzolí.

Pro: originální námět, grafika

Proti: technické nedokonalosti, délka hry

+10

Assassin's Creed III: Liberation

  • Vita 30
Otřesná hra. Nejen, že Liberation není možné ani omylem považovat za plnohodnotný díl, on totiž (minimálně na PS Vita) dělá celé sérii obrovskou ostudu. Hru jsem dohrál jen se značným sebezapřením. Špatně je skoro všechno, nebavil jsem se snad ani ucelených pět minut. Kde jen začít...

Komornější a kratší Assassin's Creed s ženskou hlavní hrdinkou zní vlastně lákavě. Stejně tak zasazení a téma obchodu s otroky vypadá na papíře vlastně celkem zajímavě... jenže příběh Liberation je strašný. Představuje se v něm plejáda absolutně zapomenutelných mdlých postav bez osobnosti. Dialogy jsou po scénáristické stránce děsné a všemu nasazuje korunu snad nejhorší dabing, co jsem ve hře z "velké" produkce slyšel. Monotónní předčítání stupidních replik dokořeňuje afektovaný francouzský přízvuk. Autoři se občas snažili být vtipní (asi) a v těch chvílích je hra regulérně trapná. Tomu ostatně pomáhají i mizerné animace, kdy občas dokonce nesedí pohyb postav s pronášenou větou a to ani v cutscénách.

Hratelnost je v jádru absolutně monotónní a mise naprosto nezajímavé. Jednou řídíte kočár, dvakrát se projedete kánoí (která se ovládá strašně) jinak běhá Avelin od koule ke kouli (zdejší ukazatele cíle úkolu), občas někoho v graficky rozbité animaci zapíchne, nebo se pustí do tupé šarvátky opět plné grafických bugů. Autoři se do hry pokusili zabudovat pár "vychytávek" spojených s PS Vita, které však absolutně nefungují. Do konce hry jsem nepobral, jak přesně funguje kapsářství, jedna hádanka využívá naklánění samotné Vity což... překvapivě skoro nefungovalo. Úplný výsměch je poté nápad, kdy musíte nalezený dopis po otevření nasvítit, čímž odhalíte jeho tajemství (heh). Hra vás neustále vyzívá, ať Vitu namíříte do přímého světla, nic se však neděje ať už do kamerky svítíte mobilem, snímáte rozsvícený lustr či se snažíte, aby hra zareagovala na obdobný zdroj světla. Paradoxně mi hra většinou uznala podlahu a někdy i po tmě. Prvek navíc nemá ve hře prakticky žádný význam. Odhalí se vám mapa, která je však k ničemu. Nefunguje ani jednoduchá námořnická minihra (zasekávající se náklad v lodi, riziko pirátů, které činí většinu plateb ztrátových,...), která mi navíc při každém spuštění vehementně znovu opakovala pravidla.

Nutnost střídání osobností hlavní hrdinky by mohl být fajn prvek, ve skutečnosti však hraní za "Lady" absolutně postrádá smysl a jen otravuje. Dámička v šatičkách se totiž plahočí a nevyleze pomalu ani do schodů. Hra vás přitom nechá často pobíhat po hnusném městě sem a tam, takže stejně budete převážně hrát v módu assassina. Osobnost otrokyně je taky vlastně jen do počtu. Má omezený arzenál a méně života, přitom do hratelnosti vlastně nic nepřináší.

Hra je (opět minimálně na Vitě) v hrozném technické stavu. Grafických bugů a kolizí objektů si užijete dosyta. Občas je to sranda, většinou to však štve. Někdy však bylo kvůli bugům nutno restartovat i misi. Jediné, co jakž takž funguje je parkourový pohyb městem či bažinami. I v tomhle ohledu hra občas zazlobí, ale plynulé přeskakování po budovách nebo stromech má i v Liberation své kouzlo... i když se u toho hra občas trhá.

Liberation je na poměry série kratičká (do 10 hodin). Vyjma hlavní "příběhové" linky hra sice nabízí pár vedlejších úkolů, ty jsou však dle očekávání opět strašné. Plahočit se pár stovek metrů přeš nudné město, na cílovém místě jedním tlačítkem zabít cíl a pro velký úspěch v dalším úkolu opakovat? Úžasné.

Assassin's Creed III: Liberation je tak podle mé nepříjemné zkušenosti vyloženě špatná hra, která selhává ve všech ohledech. Ošklivou grafiku a jistá zjednodušení bych vzhledem k cílovému zařízení v podobě PS Vita pochopil, hrozný příběh s debilními postavami, mdlou hratelnost a fakt, že hra v mnohých ohledech vlastně vůbec nefunguje, se ale skousnout nedá. Vlastně si moc nedokáži představit, jak tohle mohli na PC či velkých konzolích zachránit, Liberation mi přijde jako špatný vtip hraničící s podvodem na fanoušky série, který by měl skončit v propadlišti herní historie a ne špinit byť v remasterované podobě disky počítačů a velkých konzolí.

Hodnocení na DH v době dohrání: 64 %; 129. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Parkourový pohyb je ok; pár výstupů na "vyhlídku"

Proti: Slaboučká hratelnost, která navíc mnohdy vůbec nefunguje; ubohý soubojový systém; špatný příběh, hrozné postavy, otřesný scénář; nezajímavé dějiště; strašný dabing; bugy, bugy a bugy

+13

Zero Escape: Zero Time Dilemma

  • Vita 85
Vloni jsem si osobně vyhlásil Amnesia: Memories jako nejhorší dohranou hru roku, tak jsem k další vizuální novele (která tak úplně parametry vizuální novely nesplňuje a z výzvy jsem ji musel nakonec vyřadit, krucipísek) v podobě Zero Escape: Zero Time Dilemma přistupoval velmi obezřetně. Možná o to větší šanci mě měla hra překvapit.

Přiznám se, že jsem dosud nehrál nic podobného ZTD a i tím u mne hra dost rezonovala. Námět evokující filmovou sérii SAW byl velmi lákavý a autoři ho dokázali přetavit v pořádný napínák, kde nic není tak, jak se může zdát. Hra v sobě kombinuje dlouhé konverzační cutscény, proložené občasným rozhodnutím a hádankové únikové místnosti. ZTD je primárně o příběhu, který je vyprávěn nelineárně a navíc se do něj promítají alternativní historie (dimenze, chcete-li). Zorientovat se ve vyprávění není žádná legrace, ale hra vás postupně vede k tomu, abyste si prošli všechna příběhová zákoutí. Jedině tak to začne dávat celé smysl. Pečlivý průchod jednotlivých sekvencí je nezbytný pro sesbírání všech konců. Ty však až dohromady tvoří jeden ucelený příběhový celek a jedny titulky rozhodně za dohrání považovat nelze (ono by totiž mohlo být za pět minut hotovo).

Příběh je komplexní, místy divný, ale po celou dobu napínavý a poutavý. Dokonce natolik, že jsem porušil své letité pravidlo a při jednom záseku se snížil k vyhledání nápovědy, kudy dál a co mám udělat (paradoxně jsem při jednom rozhodnutí neměl dělat nic ). I v tomto ohledu jsem byl překvapený. Japonských her jsem už něco nahrál a můj hlavní problém s nimi často spočívá v tom, že jsou strašně ukacené, přitom postavy často absolutně nemají co říci a v obskurních dialozích se řeší naprosté hlouposti. V ZTD se sice také občas odběhne do civilnějších témat a problémů některé z devíti postav, jde ale spíše o vítané odlehčení kruté hry o holý život.

Velmi svěžím dojmem na mne působily i hádanky (předchozími díly jsem však nepolíben a co jsem četl tak veterány je v tomto ohledu ZTD vlastně spíše kritizován). Ty vás totiž regulérně přimějí vzít do ruky poznámkový blok a tužku, bez nichž to jednoduše občas nepůjde. Vzhledem k nelinearitě může být (skoro) každá z "hádankových" místností vaše první a ke své smůle jsem narazil nejdříve na tu subjektivně nejsložitější (Biolab). Nakonec jsem se k ní vrátil až jako k poslední a stejně se zde nejdéle zdržel. Luštění rébusů funguje skvěle a bavilo mě jak každá z místností bunkru nabízela nové prvky hratelnosti. Vyústění místností v další příběhové sekvence občas působilo dost nefér... ale co, Zero je prostě prevít.

ZTD není perfektní. Některé příběhové peripetie mi přišly přeci jen nedořešené, ale vzhledem k úctyhodné komplexnosti to zvládli autoři ukočírovat slušně. Postavy jsou pestré, i tak vás občas budou štvát (hlavně uplakánek Eric). Rozhodně však jde o hru, které ve mě bude velmi dlouho rezonovat a jen tak na ty příjemně zvláštní chvíle při jejím hraní nezapomenu.

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 7. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

Pro: Komplexní příběh; na mnou zažitý "japonský" standard celkem zajímavé postavy; nelineární vyprávění; povedené rébusy; nepříjemná rozhodnutí

Proti: Chvíli trvá, než se to "naučíte" hrát; Eric; menší část scénáře

+7

Rogue Legacy

  • Vita 85
V posledních letech zjišťuji, že žánr roguelite je přesně moje krevní skupina. Lví podíl na tom má samozřejmě Hades, na kterého jsem předloni pěl oslavné ódy a oštemploval ho rovnou "stovkou". Rogue Legacy jsem vždy vnímal jako jednoho z raných populizátorů žánru (společně s The Binding of Isaac) a po odehrání jsem rozhodně spokojený. Dokonce tolik, že na hru budu vzpomínat jako na jeden z nejfajnovějších zážitků na PS Vita, byť přiznávám, že toho na zmiňovaném systému stále nemám bůhvíkolik nahráno.

Průchod k závěrečným titulkům mi zabral nějakých 18 hodin, 189 potomků a hrdinu na 156 úrovni. Na hře je (nejen) na stylizované poměrně jednoduché grafice vidět, že za ní nestojí kdovíjak veliký tým. I když tak hra možná zpočátku neoslní, roguelite mechanismy má vybroušené skvěle.

Rogue Legacy do puntíku plní otřepané "ještě jeden run a jdu spát". Možností vylepšení je dostatek a je radost objevovat nové třídy postav. Samotné prostory hradu jsou sice náhodně generované, přesto nepostrádají jasně daný řád. Nepřátelské řady možná nejsou tolik zajímavé co do designu, schémata útoků však mají dostatečně pestrá. Koncept potomků funguje výborně a autorům nechyběl smysl pro humor. Některé z vrozených vlastností reálně (i citelně) ovlivňují hratelnost daného hrdiny, jiné ztěžují orientaci, nebo jsou tu pouze pro pobavení (třeba hypochondr, který nepatrný škrábanec vnímá jako přejetí buldozerem). Samotný hrdina je daný již při výběru a v "runu" samotném ho již příliš nezlepšíte, hra tak vlastně spoléhá hlavně na volbu permanentních vylepšení po smrti dalšího nešťastníka. Tím pádem mají hru šanci dohrát i méně zkušení hráči... jen jim to déle potrvá a budou na vyšší úrovni.

Herní třídy mi nepřišly úplně vyrovnané, ale dost možná jde o subjektivní pocit. Většinou se mi nejlépe dařilo za prakticky základního Barbara, poslední boss však paradoxně padl pod mečem Assassina, za kterého jsem jinak skoro vůbec nehrál. I když je soubojový systém vlastně naprosto základní a skládá se z jednoduchého úderu mečem, doprovázeného některým z kouzel, v kontextu hry samotné to naprosto stačí. Hře se daří neustále odvracet stereotyp a přiznám se, že po dohrání jsem snad poprvé uvažoval, že se pustím i do New Game +. V té toho na vás už však příliš nového nečeká (k bonusové třídě postavy jsem se však nedostal) a nakonec jsem tak zůstal u jednoho hodně fajn průchodu celou hrou (čekajících restů je habaděj). Teď nezbývá než doufat, že druhý díl dorazí i na PlayStation. Po krátké přestávce bych se znovu rád pustil do dalšího kupení nešťastných nebožtíků.

P.S.: Celkem vhodný kandidát do 3. kategorie letošní výzvy. Já rozehrál již vloni, takže mám smůlu :).

Hodnocení na DH v době dohrání: 75 %; 51. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Precizní ovládání; návyková hratelnost; dobrá práce s motivací; na Vitě to hře velmi sluší; jednoduchý, ale zábavný příběh; příjemný humor

Proti: Na mnohá místa se nejde dostat, pokud jste si zrovna nezvolili příslušnou třídu postavy; typů bonusových místností by mohlo být více; za ta léta je hra v rámci žánru přeci jen překonaná

+8

Sly Raccoon

  • Vita 85
Jako malý jsem se z těchto playstation platformovek dostal pouze k Jake and Dexterovi či Ratchetovi, nikdy jsem tyhle tituly nehrál dlouho a vždy letěli do kouta. Takže nevím jestli jsem dostal zatmění mozku nebo co, ale tento rok jsem se rozhodl si zahrát Slye. O Slyovi jsem jako malý slyšel a i když mi přišel více cool jak ostatní hrdinové (Jake, Ratchet), tak jsem odehrál pouze jen hodinku čtvrtého dílu na PS Vitě. No, rozhodl jsem se to změnit a pustil jsem se do toho.

No a musím říct že jsem opravdu nečekal že mě to teda takhle chytne. Hlavní hrdina Sly, který se svými dvěma kámoši krade bohatým a dává chudým, se rozhodne jít po stopě ukradených stránek z knihy která mapuje předky celé Slyovi rodiny. Ty stránky totiž rozkradla skupina pěti zločinců co si říkají "Fiendish Five". No a na vás je tyto hromotluky dopadnout a stránky získat zpátky, no a nebude to vůbec jednoduchý.

Jo, ta obtížnost, už asi chápu proč jako malý jsem tento typ her nezvládal, jednoduše hry obtížnější na postřeh a soustředění v tu dobu nebyli můj silný šálek. A že zrovna v Slyovi si toho postřehu a nasrání užijete opravdu hodně. Každý level je tu totiž situován do větší lokace ve které vždy musíte plnit mise za účelem získání klíčů, díky kterým pak postoupíte dál. Tady asi za mě tkví ten největší plus který tato hra má a tím je různorodost daných misí. Jednou tu máte boss fight v podobě rhytm game, poté tu závodíte v autech (tahle minihra mě stála hodně nervů, dokonce jednu část za mě musel odjet kámoš :D), poté klasické platformování a aby jste se nenudili tak vás tu čeká i lítání jetpackem či jízda a střílení ze skůtru, je toho fakt moc. Právě i díky tomuto různorodému střídání je i obtížnost místy větší, protože tvůrci na vás vše hrnou pod tlakem a jednoduše chvíli trvá si v tom udělat pořádek. I tak ale vyšší obtížnost beru rozhodně jako plus a místy jsem se nemohl od hry odtrhnout dokud něco nesplním.

Krom samotné hratelnosti která baví musím pochválit skvěle vtipné filmečky, soundtrack a hlavní hrdiny. Jedná se prostě o dost kvalitně odvedenou platformovku se stylovou atmosférou a vkusným humorem, který naštěstí necílí až tak úplně na menší děti.

No upřímně nechápu kde se stala chyba že tento titul -minimálně u nás- tolik zapadl a teď po něm neštěkne ani pes, za mě rozhodně skvělá pecka.

Pro: Postavy, humor, atmosféra, různorodost, soundtrack,obtížnost

Proti: Místy frustrující či problémy s kamerou

+11

Killzone: Mercenary

  • Vita 85
Jedna ze tří FPS akcí, které byli exkluzivně vyvinuté pro PS Vitu. Po výborném Resistance: Burning Skies a vcelku dobrém Call of Duty: Black Ops - Declassified přichází na řadu Killzone: Mercenary. O kterém musím říct, že je z nich nejlepší. Přináší vybroušenou hratelnost a nadupanou porci obsahu, který hráče nutí hrát mise pořád dokola a razantně tím prodlužuje výdrž hry. Nehledě na multiplayer, na který asi byl kladen větší důraz, než na singleplayer.

Kampaň pro jednoho hráče se může na první pohled zdát docela krátká. A ona krátká je. Nezabere moc času jí dohrát. A to ani navzdory vyšší obtížnosti hry. - Už na střední obtížnost nechá hráče pořádně zapotit. Přesila je velká a hra po hráči vyžaduje precizně zvládnout ovládání a v akčních pasážích zabíjet co možná nejrychleji. Co byste také bez přesné mušky dělali v multiplayeru, že. - Hlavní kouzlo Mercenary je hlavně ve znovuhratelnosti jednotlivých misí pomocí kontraktů. To znamená: Dohraj misi předepsaným stylem hry, s předepsanou výzbrojí. Každá mise obsahuje tři kontrakty. Díky tomu máte v misi co dělat minimálně na čtyři dohrání.

Systém zbraní funguje na bázi nákupů. Zapomeňte na sběr od padlých nepřátel. Tady si musíte jejich zabíjením na zbraň a výstroj vydělat. Před každou misí se vyzbrojíte preferovaným vybavením a jdete na to, přičemž přímo ve hře si můžete v bednách podle potřeby měnit zbraně , výstroj, nebo dokupovat náboje za peníze. Je libo býti nespatřen a vojáky likvidovat potichu? Nebo naopak se ozbrojit těžkými zbraněmi a nepřítele rozstřílet pěkně po starém způsobu? Zbraní a výstroje je k dispozici dostatek.

Hra klade velký důraz na role. Jakmile spustíte poplach, vyrojí se na vás trojnásobný počet nepřátel. Naopak vás penězi odmění za úspěšný stealth postup. Musím říct, že zábavné jsou oba styly hry. Když se nepovede stealth, je zbytečné se vracet k posledním checkpointu. Akce totiž v Killzone: Mercenary, stejně jako v předchozích dílech, má pořádné grády. Je to zábava a dá se to hrát dokola. Co víc si na malou konzoli přát? Možná víc her tohoto žánru. A také vyšší výdrž baterie u her s takto vyspělou a náročnou grafikou.

Pro: prolínání funkčního stealthu s funkční akcí, znovuhratelnost díky kontraktům

Proti: na jednorázové dohrání přeci jenom hodně krátké

+8

Call of Duty: Roads to Victory

  • Vita 80
Hra, která je primárně udělaná na konzoli PSP. Ovládání počítá s tím, že nemáte k dispozici páčky. O to víc je zde asistentů na míření nebo zóna tolerance, kdy vám hra ještě uzná zásah, i když reálně střílíte vedle. Pohyb je tady tak pomalý, že jsem často kontroloval, jestli náhodou nejsem v pokleku nebo, jestli přeci jenom neexistuje tlačítko pro běh. Design tak lineární a koridorový, že chvílemi opravdu můžete nabýt pocit, že hrajete kolejnicovou střílečku.

Roads to Victory jsem měl ale možnost zahrát si na Vitě. Hře to na zábavnosti hodně přidává. Rozhlížení a úkroky je možné navolit na páčky. Díky tomu a zároveň díky její pomalosti jsem mohl v pohodě vypnout všechny asistenty co jdou a hru spustit na obtížnost hardened. Průchod hrou byl úplně v pohodě. Bez zbytečné frustrace. Obtížnost byla přesně tak akorát, aby to zároveň byla trochu výzva. Na Vitě se to ovládá parádně. Jediný asistent, kterého se nedá zbavit je pomoc přes mířidla. Jakmile zmáčknete zoom přes mířidla, hra vás v nějaké toleranci automaticky zaměří přímo na nepřítele.

Hlavní tahák všech Call of Duty vždycky byla atmosféra a explozivní hratelnost, která vždycky hráče vtáhne do hry. Roads to Victory s této laťky nepolevilo. Pořád tady funguje takové to, že v dešti kulek a neustálých výbuchů kolem konečně připevním nálož k dělu či tanku a mám pět sekund na to, dostat se z dosahu. Konzolové verze Call of Duty mohou trpět jedině tím, že jsou tak zábavné, jak se je hráč naučí ovládat. To je přesně případ Roads to Victory. Za celou dobu hraní mě ve hře nevyrušovaly žádné chyby. Jediné, co mě párkrát naštvalo byly projeté cílové zastávky v MHD. Místy mě hra až překvapivě vtáhla a celkově mě bavila víc než ambicióznější Call of Duty 3.

Hra má perfektní zvuk. Na uzavřená sluchátka jako dělaná. Jako, že spousty her na kapesní konzole můžu hrát klidně bez zvuku. U Roads to Victory mi ale vždycky stálo za to sluchátka na pár zastávek vytáhnout z báglu. Zamrzela mě ne moc dlouhá herní doba. Sice jste motivováni udělováním medailí za přesnost, počet headshotů nebo rychlost jakou dokážete projít level. Je pěkné, že se vám za to otevírají různé bonusy a tím hra nutí k opakovanému hraní. Mě už by ale k opakovanému hraní motivovala snad jen přítomnost trofejí s propojením na PSN. To bych platinu zkusil s chutí (pokud by teda do toho nebyl zahrnutý mulťák).

Dobrá volba na cesty.

" Ticho jako v hrobě "

Pro: atmosféra, která vtáhne do hry, perfektní ozvučení, perfektní ovládání na Vitě

Proti: příliš krátké, spolubojovníci běhají rychleji a lezou do rány

+12

Amnesia: Memories

  • Vita 40
Tak tohle fakt ne... "hru" jsem neodpálil po chvíli, ale věnoval jí celých 21 hodin. Zajímavá z toho byla tak hodina až dvě. Amnesia: Memories je vizuální román, do kterého jsem se pustil bez předchozích žánrových zkušeností. I když jsem protrpěl všechny čtyři základní příběhové linky (dvě na "normální" konec a dvě na "špatný"), nedovedu pochopit, jakou hodnotu hra hráči přináší.

Memories má celkem zajímavou premisu a nástin zápletky, u toho však zůstává. Bez ohledu na volbu linky na hráče čeká tuny absolutně prázdných dialogů a frází. Hratelnost se rovná nule, jen si jednou za čas (doslova) můžete zvolit odpověď. Jednu z dějových linek (Toma) jsem zkusil proběhnout opakovaně a vždy volil druhou z nabízených možností.... a světe div se, vývoj událostí se VŮBEC! nezměnil.

Při honbě za dobrým koncem absolutně nejste schopni poznat, jak by hra chtěla, abyste odpovídali. Nesmyslný vágní ukazatel se zmatenými parametry vám v rozhodování rozhodně nepomůže. Chybí zde jakákoliv vnitřní logika a směřování. Je pravda, že tu a tam vývoj příběhu dovede brnkat na hráčovu zvědavost, vysvětlení načrtnutých tajemství však chybí a zdejší postavy jednají absolutně iracionálně, takže je jako pokračování příběhu možný prakticky jakýkoliv nesmysl. Linky samotné občas právě k úplnému nesmyslu sklouzávají a nejednou budete protáčet oči nad otřesnými nápady autorů a debilními replikami postav. S*át vás budou postupem času všichni a ovládaná postava snad nejvíce.

Vlastně se za sebe trochu stydím, že jsem jako milovník knížek vyplýtval tolik času na Amnesii. Nezahrál jsem si vůbec, jen jsem si přečetl pár k uzoufání roztahaných a převážně naprosto pitomých povídek na Vitě. A tenhle typ "zábavy" by mě daleko lépe poskytla i průměrná kniha, kterých se mi doma válí stovky.

Hodnocení na DH v době dohrání: 76 %; 5. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Pro: Krátké momenty v příbězích; mysterióznost; hra dokáže vzbudit zvědavost (kterou však úplně neukojí)

Proti: Šíleně utahané; tuny plků absolutně o ničem; nulová hratelnost; i po rozdílné volbě se vše odehrává převážně stejně

+10

Medal of Honor: Underground

  • Vita 60
Po prvních dvou částech jedné mise jsem si říkal jak je to fajn hra. Pěkně odsýpá a nepřátelé vydrží tolik zásahů co normální lidé. Lineární design byl v té době ještě celkem nevšední věc. V roce 2000 stále ještě ve střílečkách frčel komplexní design úrovní. Ano, grafika už byla těžce out už v té době. Co by ale také člověk chtěl po konzoli, která obsahovala 2 MB paměti. Ozvučení je naopak dost dobré. Po dlouhé době jsem nemusel, ve střílečce z vlastních očí, vypínat muziku.

Pak mě ale napadlo se trochu pohrabat v menu. Vlastně mě to donutilo kvůli konfiguraci ovládání (přes emulátor nakonec šlo hodit střílení na pravý triger). Díky tomu jsem, jen tak náhodou, objevil místnost s volbou obtížnosti a zjistil, že hra je v základu nastavena na nejlehčí obtížnost. Jelikož hry zásadně nehraji na nejlehčí obtížnost, dal jsem normal. Hra se tím radikálně proměnila. Najednou nepřátelé potřebovali dvojnásobek zásahů. V tu ránu jsem měl problém s municí. Musel jsem najednou počítat každý zásobník. Ne ze všech lidí padala po zabití munice. Zároveň zásahem ubírali dvojnásobek zdraví. V této chvíli začala frustrace. Díky bohu za emulátor, který mi dovolil uložit po každém zabitém nepříteli.

Co se týče volby obtížnosti, dalo by se to shrnout asi takhle: easy = normální, normal = těžká, hard = může to ještě někoho bavit? Postupem času jsem sice přišel na jeden podstatný zlehčovák, kterým bylo krčení, při kterém mě náckové zaměřovali pomaleji, ale většinu zákeřností ošmelit nešlo:
1) Mířit s extrémně citlivým kurzorem jsem se, pořádně a efektivně, nenaučil za celou hru. Na Vitě sice jde nastavit střílení na pravý triger a obsahuje dvě analogové páčky (moderní ovládání!). Zapomeňte ale na nějaké startování kurzoru. Stačí s tím jemně pohnout a kurzor cukne. Citlivost nejde nikde snížit (ani v emulátoru). Navíc jsou nepřátelé hodně pohybliví a smrtelně přesní.
2) Engine sice umí vykreslit jen tři nácky najednou, ale to hře vůbec nevadí. V některých místech na vás klidně pošle tři vlny nepřátel zepředu a čtvrtou zezadu. Někdy na vás posílá kontinuálně tolik nepřátel, že lékárnička, ležící za rohem je, jakoby ležela v Austrálii.
3) V některých větších lokacích má hra znatelný problém s frame ratem a zároveň se většina misí odehrává ve tmě. Zkuste si takhle bojovat, když vám třeba na obrazovku zasvítí sluníčko.
4) Zbraně nejsou moc přesné. Často střílí jinam, než ukazuje kurzor. Kolik cenné munice jsem takto vyplýtval. Alespoň, že hrdinka rychle nabíjí.

K větší zábavě nepomáhá ani plnění úkolů. Aktivní body se dají snadno přehlédnout. Hra vás pak sice nechá dokončit misi, bohužel ale se závěrečným obrázkem, jak vás vedou v železech. Vrcholem všeho byla naprosto debilní bonusová mise, kde se frustrace mísí z parodií. Co je sakra vtipného na tom, že mě odbouchne každý druhý čokl z pancéřovou pěstí?!

Ve svém hodnocení jsem dost hodný. Trochu si sypu popel na hlavu kvůli tomu, že jsem si možná zkazil hru volbou obtížnosti Ve skutečnosti bych hře, za mou zoufalost, nejradši napálil rovnou padesátku. A to jsem v emulátoru mohl ukládat kdekoliv. V základu to nejde a mise nejsou úplně krátké.

Je to hra buď pro masochisty nebo pro lidi, kteří mají důkladně projetý první díl.

Pro: celkem moderní lineární design, ozvučení a hudba, dvě funkční analogové páčky na Vitě, celkem hodně misí

Proti: frustrující obtížnost, nepřesná střelba, propady ve snímkování, bonusová mise je fakt těžká kravina

+20

Call of Duty: Black Ops - Declassified

  • Vita 65
Jedna ze tří FPS exkluzivit pro PS Vita. Singleplayerová kampaň a režim přežití se bohužel spíš nesou ve stylu výukového trenažéru pro multiplayer. Přes svojí solidní zábavnost je kampaň bohužel hodně krátká. Proti krátkým hrám nic nemám. Tohle ale budete mít dohrané, při pohodovém tempu, tak za dvě hodiny. Můžete si ještě dát na 20 minut trénink a režim přežití, který jsem měl hotový za cca. 45 minut. Vypadá to, že hra je zaměřená hlavně na multiplayer. Já ale nemám předplacený PS plus, takže smůla.

Samotné střílení v kampani je docela zábavné. Základní pravidlo je, být rychlejší než protivník. K tomu vám ve velké míře pomůže asistent míření, který bohužel(dík?) nejde vypnout. I s ním to není žádná procházka. Jakmile vás nepřítel zaměří první, bez okolků do vás přesně napálí celý zásobník. Obtížnost je na vysoké úrovni. Už na nejlehčí Regular se to nedá projít snadno. Hardened je, vzhledem k nemožnosti ukládat hru během mise, už dost frustrující obtížnost, takže delší hraní je vykoupeno spíše vztekem ze smrti. Nejtěžší obtížnost jsem radši ani nezkoušel. I přes časté opakování misí je to kampaň na dvě hodiny. Dvě hodiny misí, které na sebe nijak nenavazují a nejsou podbarvené žádným příběhem. Zkušený hráč, to může v klidu dát i za hodinu.

Režim přežití je zajímavý v tom, že neobsahuje asistent míření. Ve hře můžete splnit achievement: Přežij 13 vln v módu přežití.. Ani v jedné mapě jsem se zatím nedostal přes čtvrtou vlnu. Nechápu, jak je možné přežít 13 vln. To už musí mít člověk pořádný skill na malých páčkách ruční konzole. Když jsem u těch úspěchů. Po dohrání hry jsem měl jen 11% splněno. Má herní čest mi velí vytáhnout to alespoň na 30%. Declassified ale nedá nic zadarmo a chce po vás hodně opakování a drilování. Trofeje jsou nejjednodušší způsob jak donutit hráče, aby u toho vydržel o trochu déle.

Druhý způsob je pořizovací cena. Na PS Storu hra stojí 1399 korun. Dát za to takovou částku a hru po dvou hodinách odložit, je slušné spláchnutí peněz do záchodu. Nějaké slevy nečekejte. Vita je nevede. Já měl to štěstí, že jsem za pětikilo i s poštou vyhrál krabičkovou verzi bez krabičky na Aukru. Můžete to zkusit koupit v bazarech nebo od sběratelů i s krabičkou. Počítejte ale s tím, že pod 1400 to nepůjde. A to je ten důvod, proč to ještě nějakou dobu budu hrát. Hratelnost vlastně vůbec není špatná. Na dvaceti minutou cestu vlakem či MHD to zabaví.

31.03.2022: vytáhl jsem to na 43%. Hře, za krásné adrenalinové chvíle navíc, přidávám pět procent. Už mě to ale fakt nebaví.

Pro: zábavná kampaň, pocit ze střelby

Proti: neomluvitelně krátké, vysoká pořizovací cena, mise nemají pořádnou návaznost

+12

Royal Defense

  • Vita 55
K Royal Defense je potřeba přistupovat absolutně bez očekávání (jako já) a pak budete vlastně (skoro) spokojeni. Jasně, je to absolutně generická Tower Defense hra jak podle kopíráků, ale to neznamená, že nedokáže zkrátit dlouhou chvíli.

Prostě máte mapu, pár typů věží, místa, kam je lze postavit, a zástupy nepřátel nabíhající ve vlnách. Do toho pár kouzel, celkem pěknou barevnou grafiku a slušnou porci levelů a i přes svoje absolutně nulové ambice hra celkem baví.

Šedesátku úrovní (+3 obtížné, které mě bavily ale i frustrovaly suverénně nejvíce) jsem si odmačkal na PS Vita a Royal Defense asi vážně nemá smysl hrát na čemkoliv jiném než přenosném zařízení. Na velké konzole či PC je už přeci jen příliš fádní a šedivá. Takže rozhodně nenadchne, spíše neurazí, chvilkami nudí, ale pod průměr prostě nepůjdu... i když by si to autoři za svoji až absurdní hru na naprostou jistotu možná i zasloužili.

 Hodnocení na DH v době dohrání: 40 %; 2. hodnotící; digitání verze PSN

Pro: Tower defense hratelnost prostě funguje; pěkná grafika; tři těžké úrovně

Proti: Hra velmi často padá; v rámci žánru naprosto tuctové; nevyvážená obtížnost

+11

Resident Evil

  • Vita 85
Když jsem poprvé zkoušel hrát prvního Residenta Evila, bylo to na velké televizi pomocí PlayStation Classic. Grafika už byla opravdu odporná. Stačil pohled na ní a věděl jsem, že tohle už asi nedám. Podruhé jsem to zkusil na PSP. Grafika na malém display už byla koukatelnější. V hlavě mě ale celou dobu hlodal červíček, že by to někde mohlo jít hrát i s páčkami. Klasické šipky na tento styl hraní nejsou moc ideální. A také (Možná proto, že to byla pirátská verze) se mi hra v jedněch dveřích vždycky totálně zasekla.

S Vitou už jsem neponechal nic náhodě a hru si, za velké peníze (asi 250 korun), rovnou koupil. Bohužel se ale v PlayStation Storu nenachází verze, která by podporovala Dual Shock. Bohužel ani ta necenzurovaná verze. Můžete si koupit "jen"  Resident Evil: Director's Cut, kde je "jen" režim navíc. Konkrétně režim Arrange, který jsem ani nehrál. Na ovládání jsem si musel chvíli zvykat. Pak jsem byl ale příjemně překvapený, jak dobře se pořád stařičký Resident Evil hraje.

Hra na hráče dýchá skvělou hororovou atmosférou podkreslenou perfektní hudbou. Příběh je z dnešního pohledu ještě větší béčko než tenkrát. Vůbec to ale nevadí, protože díky legendárnímu dabingu, jsem alespoň rozuměl zdejší angličtině. Kamera mi překvapivě také nevadila. Možná proto, že už mám odehraného Residenta dvojku. I když je to už dávno, tak některé zvyky se nezapomínají. Samotná akce mě bavila. Hlavně při hře za Chrise. Za něj totiž bylo potřeba opravdu počítat každý náboj a skoro žádný nesměl přijít nazmar (volba postavy = volba obtížnosti). Je zajímavě, že zrovna mužská postava unese méně věcí a nedostane do výbavy granátomet.

Co je horší je omezený inventář. Hlavní myšlenka asi je v tom, že je to survival a, že když už má hrdina omezené množství nábojů, nemůže přece unést jednu léčivou květinku navíc. V praxi to znamená, že běháte sem a tam po vystřílených oblastech k truhlám a snažíte si uvolnit inventář. Jako proč? Co je na tom survival? Vždyť to jen kouskuje hru a ničí spád tempo. Hra vás sice nemučí těžkýma hádankami, ale po vás chce abyste zbytečně běhali sem a tam. V téhle herní mechanice nejde o život, nýbrž jen o velký opruz.

První Resident je parádní předvídatelné béčko s dvěma, trochu odlišnýma, průchodama. Za obě postavy stojí za to hru dohrát.
Díky malé náročnosti na hardware ani nevybíjí moc baterku. Což se na cestách se zvukotěsnými sluchátky hodí.

Pro: perfetní atmosféra, béčkový příběh jak hrom, dva odlišné průchody, super hudební podtext, na mobilní konzole ideální

Proti: omezený inventář, verze na PS One classic nepodporuje hraní na páčkách

+17

Batman: Arkham Origins Blackgate

  • Vita 65
No, není to žádná sláva, ale to jsem ostatně ani nečekal. Vedle svých "větších" brášků z klasických konzolí působí dost jako chudý příbuzný. Bohužel se nedá říct, že za to mohou jen limity PS Vita.

V padouchy prolezlé věznici Blackgate se Batmanova kontrola ze strany hráče omezuje pouze na dva rozměry. Prostředí je přitom plastické, o změnu "dimenze" se však stará hra sama a tím pádem je hraní Batmana trochu zvláštní (byť ne nutně nepříjemný) zážitek. Uvedený přístup má však i jedno značné úskalí... po věznici se občas opravdu hodně špatně orientuje. Otřesná mapa tomu moc nepomáhá.

Z klasických novodobých her s Batmanem přebírá Blackgate některé prvky. Nechybí tak (notně zjednodušený) ikonický soubojový systém i postupné odemykání gadgetů. Právě dostupným vybavením je Batman často limitován v postupu a ke slovu tak přichází prvky metroidvanie. Opakované procházení dřívějších lokací zde však i kvůli obtížné orientaci spíše rozčiluje.

Blackgate se bohužel nechal svoji původní platformou, spočívající v handheldu PS Vita, svázat prakticky ve všech ohledech. Grafika není žádné terno, prostředí je však velmi uniformní a příliš nepřekvapuje, nehledě na to, v jaké části se zrovna nacházíte. Souboje ani hádanky nejsou příliš komplexní a z častá nutnost překážku nejprve "oskenovat" patláním po obrazovce začne celkem brzy otravovat.

I přes zcela zjevné problémy hra naštěstí nepůsobí zbytečně a Blackgate i přes svoje značné rezervy dokáže svoji existenci obhájit. Temná atmosféra zůstala naštěstí nedotčena a až přistoupíte na zdejší zákonitosti, vlastně se na té malé obrazovce ve chvílích volna celkem obstojně pobavíte. Na klasických konzolích či PC bych však hraní Blackgate doporučil jen zarytým fanouškům Temného rytíře. Ve větším formátu musí být četné bolístky hry ještě o dost palčivější.

Hodnocení na DH v době dohrání: 64 %; 14. hodnotící; digitání verze PSN

Pro: Slušná atmosféra; zvláštní pojetí plošinovky; pěkné filmečky; skrytá zákoutí k objevení

Proti: Zmatečná orientace vězením; fádní prostředí; slabé souboje; působí jako hodně chudý příbuzný svých velkých "bratříčků"

+6