Nejlépe hodnocené komentáře

Jestli se Final Fantasy XVI něco povedlo, tak nalákat mě na znovuzahrání dvanáctého dílu této série. Proč zrovna dvanáctého? Má s nejnovějším dílem mnoho společného. Předně se také jedná o trochu akčněji pojatý semi open world, kde se herní svět skládá z větších, ale uzavřených oblastí plných viditelných nepřátel. Poprvé se tak hráči série museli obejít bez náhodných bojových střetnutí. Dalším společným prvkem je silně politický příběh v prostředí inspirovaném středověkem, ačkoliv Final Fantasy XII je okořeněn silným Star Wars vibem díky rozmanitým rasám a bitvám vzducholodí (a taky Darth Gabranthovi). Vlastně mě až překvapuje, že se tvůrci rozhodli udělat Final Fantasy XVI v samostatném světě a nepoužili jiné časové období světa Ivalice, ve kterém se odehrává právě dvanáctý díl, ale také trojice Final Fantasy Tactics či Vagrant Story. Díky jejich podobnosti mi přijde, že to během vývoje minimálně zvažovali.

Ale zpět k Final Fantasy XII. Jak už jsem zmiňovala, je to takový poloviční open world, možná i z důvodu technických omezení daných dobou, ve které hra vyšla. Celý svět je vzájemně propojený, ale rozsekaný na menší oblasti, mezi kterými je přechod. Odehrává se ve stejném světě jako Final Fantasy Tactics či Vagrant Story, ale ve zcela jiné době, takže vám jejich znalost nijak nepomůže. Váže se k tomu však jedna nepříjemnost, svět Ivalice má vlastní summony (což není úplně přesné tvrzení, ale zjednodušeně je to tak), kteří jsou pro mě naprosto nezapamatovatelní (ať už složitými jmény, tak překombinovaným vzhledem) a až na výjimky nezajímaví. Pokud se tak v každém díle těšíte na Shivu, Ifrita či Bahamuta, zde jsou jejich jména použita jen jako názvy vzducholodí. Co vám však pomůže minimálně k úsměvu je znalost Star Wars. Některé scény ze hry vypadají, jakoby je vystřihli z hvězdných válek a předělali je do středověkého settingu. Dokonce tu máte i The Imperial March. No co už, inspirace je autory přiznaná už Biggsem a Wedgem a osobně jsem se nedokázala ubránit pocitu, že odtud někdo hodně kopíroval, i při hraní Final Fantasy II.

Dostáváme se k soubojovému systému, o kterém jsem napsala, že je "také trochu akčnější". Poprvé totiž není tahový, postavy sice mají nějaký cooldown než přijdou na tah, ale ten je zcela nezávislý na tazích ostatních účastníků boje. Na začátku hry souboje probíhají tak, že v pauze nastavíte akce hráčských postav a pak čekáte až se jim načte tah a provedou ji. Hrozná nuda. Naštěstí se velmi rychle dostanete k něčemu, co se tu nazývá Gambit System a je to naopak to nejzábavnější bojování, které jsem ve Final Fantasy zažila. V jednoduchosti vám umožňuje pro každou postavu naprogramovat, či chcete-li naskriptovat, vlastní umělou inteligenci pomocí sady příkazů, které si kupujete v obchodech. Pak se jen díváte, jak souboj probíhá, sledujete, jestli jde vše dle plánu, a pokud ne, tak stačí opět po staru souboj pauznout a rozdělit jiné úkoly postavám. Tyto skripty neboli gambity můžete kdykoliv, i během souboje, měnit a tak je na vás zda je budete používat jen pro nějaké základní chování (například útok + léčení) nebo si budete dělat neprůstřelnou umělou inteligenci pokrývající všechny případy. Prostor pro gambity sice není neomezený, ale dá se s ním hezky vyhrát. Osobně jsem si udělala gambity jen pro základ a pak šla pravidlem "pokud v dané lokaci musíš něco udělat více než třikrát, tak to zautomatizuj".

Ke gambitům se přidává i skvělý License Board, který nahrazuje běžný strom dovedností a trochu připomíná Sphere Grid z Final Fantasy X. Nechápu, proč v moderních Final Fantasy upustili od takto inovativních a originálních systémů pro rozvoj postav. To fakt všechny baví v každé hře dokola klikat úplně stejný strom dovedností, u kterého přemýšlíte jen jestli zvolíte pravou či levou větev? License Board připomíná šachovnici, která má však nepravidelný tvar, a postupně si otvíráte sousední políčka, která znázorňují nějakou novou dovednost či pasivní schopnost. Její příběhové vysvětlení je poměrně vtipné. Ve Final Fantasy Tactics jsou souboje okořeněny tzv. soudcem, který říká, jaké schopnosti jsou pro každý jednotlivý souboj zakázány. Soudci jsou v Ivalice světě, tedy i Final Fantasy XII, skutečná NPC, které mají v rukou zákon a pořádek v císařství. Koupí licence na License Boardu v podstatě kupujete povolenku používat nějaký pohyb či magickou schopnost. Samozřejmě to z hlediska světa nedává moc smysl a je to dost meta, hlavně protože větší část hry po vás soudci tak jako tak jdou, ale principiálně to tak prý vzniklo. A přijde mi to cool.

Ze samotné hry a jejích mechanik, RPG prvků atd. jsem tedy naprosto nadšená a to jsem nezmínila vše. Má FFXII tedy vůbec nějakou chybu? Pro mě jednoznačně příběh. Ne, že by byl špatný, to vůbec ne. Je propracovaný, plný překvapivých zvratů a dost zajímavý, hlavně protože si ve výsledku nejsem vůbec jistá, kdo byl klaďas a kdo záporák. A tak je to správně. Osobně ho však vnímám jako málo osobní. Neměl pro mě ty emoce osobních konfliktů jako v předchozích dílech. Hlavní postava na mě navíc působí spíše jako takový pozorovatel než hybatel děje, což je však vyváženo tím, že ji vůbec nemusíte používat. Z celkově šesti hratelných postav si vyberete do party trojici, která není nijak výběrem omezena na rozdíl od starších Final Fantasy. Oficiální hlavní postavu tak můžete ve výsledku vidět jen v cutscénách či při procházení bezpečných zón. Osobně jsem hlavní postavu v mých očích udělala z někoho jiného a přišlo mi to tak lepší. Vaan zůstal ve zbylé trojici postav, ke kterým jsem se nikdy nevrátila. Podlevelován a bez vybavení. A vůbec to nevadilo.

Dohráno za 62 hodin.

Napsat tento komentář je pro mne těžké. Původně jsem jej chtěla po sedmém, osmém a devátém díle Final Fantasy také mít jako popis průchodu mé "no random encounters challenge", ale tentokrát jsem to nezvládla. Podle internetových diskuzí je i v desátém díle tato výzva úspěšně dokončitelná, ale ne pro mne. Výzvu jsem tedy prohrála a hru dohrála běžným způsobem. Navíc jediný aktivní JRPG diskutér, u kterého jsem si byla jista, že jej můj komentář bude opravdu zajímat, nás tragicky opustil. Motivace ke komentování této starší japonské hry tedy značně klesla. Ale jdeme na to...

Jsou mi sympatické příběhy, kde hlavní hrdina neví o herním světě o moc více než vy. Nejenže se mi s takovým hrdinou lépe sžije, ale jaksi mi přijde o to kouzelnější, když jsme z originálního světa překvapeni oba. V sérii Final Fantasy toto není příliš časté. Ačkoliv různé výpadky paměti jsou zde u hlavních postav běžným jevem, přesto jsou většinou (dvacetiletými) ostřílenými veterány či alespoň šviháckými všeználky. Tidus, hlavní hrdina desátého dílu, je ale zcela obyčejným profesionálním blitzbalistou (kombinace fotbalu a freedivingu), který se velmi záhadným způsobem dostane daleko od svého domova. Jestli cestoval napříč časem, prostorem či mezi světy, to už musíte společně zjistit.

Svět Final Fantasy X bych označila jako tropické postapo. Lidstvo se obrátilo k víře a zavrhlo technologie, které jejich svět téměř zničily. Na rozdíl od přechozích dílů se autoři příliš neinspirovali Evropou, ale prostředí připomíná spíše Oceánii nebo ostrovy jihovýchodní Asie. Musím však zmínit, že tropická atmosféra na mě mnohem více dýchala z jiné hry od Square, a to Chrono Cross.

Tato hra je první plně 3D hrou v sérii, a také má jako první nadabované postavy (byť s pochybnou kvalitou). Říká se, že tento fakt natolik prodražil a protáhl vývoj, že se tvůrci rozhodli vynechat procházení mapy světa, které bylo do té doby se sérií nerozlučitelně spjato, a tak se z Final Fantasy X stala lineární koridorovka. Stejně tak soubojový systém zbořil zaběhnuté konvence a místo používaného ATB (Active Time Battle) systému se tu vrátilo k čistě tahovému způsobu boje s pár zajímavými vylepšeními. Nebudu zde zabíhat do podrobností, ale za mě se z unikátních Final Fantasy bojových systémů jedná o jeden z nejlepších, překonaný až remakem Final Fantasy VII. Stejně tak je unikátní a velmi povedený sdílený strom dovedností v podobě obrovské propletené sítě, která umožňuje každé postavě se dříve či později dostat ke každé dovednosti, a tak si celou partu přizpůsobit přesně dle vašich představ.

JRPG je to tedy velice zdařilé, byť jeho lineární koridorovou strukturu vnímám jako krok zpět. Sedmička hratelných postav je sympatická, ale určitě ne každý má v příběhu stejnou důležitost. Tento příběh je totiž hlavně o vznikající lásce mezi vysportovaným sexy cizincem Tidusem a nezkušenou kněžkou Yunou. A ačkoliv téměř každé Final Fantasy obsahuje lovestory, zde je to skutečně alfou a omegou celého příběhu. Hru tak mohu doporučit jen těm, komu se z naivního, až téměř dětského ztvárnění romantiky nedělá blivno. Mě se to líbilo. I slzička ukápla.

Dohráno za 50 hodin.

"Monsters? They look like monsters to you?" 

Rok 2000 přenesl videohry včetně japonských hororových sérií do éry PlayStationu 2. Všudypřítomná mlha a omezená barevná paleta se tak mohly stát promyšlenou vizuální stylizací místo nutného hardwarového kompromisu. Vítejte v Silent Hillu. Podruhé.

Silent Hill 2 navazuje na první díl pouze místem. Konami se nás dnes snaží přesvědčit, že Silent Hill není jen o místě – a v době, kdy čtete tyto řádky, možná už víte, jak to se Silent Hill f dopadlo – ale za éry "Team Silent" šlo především o místo. Měnila se doba, měnily se hlavní i vedlejší postavy, ale volání třech tváří Silent Hillu zůstávalo.

Reálné město, krásné místo, kam byste klidně vzali rodinu na dovolenou. Mlžné město, které vás konfrontuje s tím nejhorším, co v sobě nosíte. A nakonec "otherworld", noční můra, ze které jen málokdo vyvázne živý. Vaše herní postava, James Sunderland, to možná zvládne, ale postupem hry ve vás narůstá pocit, že by tomu tak být možná nemělo. Silent Hill vám dovolí odkrývat každou vrstvu jeho mysli lépe než jakkoli pohodlné křeslo v ordinaci psychologa.

Kdo je James Sunderland? To je nejdůležitější otázka, kterou vám hra položí a zodpoví v tolika perspektivách, že si nakonec stejně budete muset vybrat sami. Je to manžel, násilník, vrah, nebo zlomený muž? Je hnaný láskou, hněvem, výčitkami, nebo snad sexuální frustrací? To všechno budete moci objevovat, a právě proto je Silent Hill 2 nejen nejuznávanějším dílem série, ale i jedním z nejzásadnějších videoherních hororů vůbec.

Herně je to vlastně poměrně (pod)průměrný titul. Nic moc combat system, nic moc ovládání, hodně běhání a někdy až moc obtížné hádanky. Ale příběh a jeho způsob vyprávění pomocí prostředí je právě to, co vás musí dostat. Schválně píšu "musí", protože pokud vás to nedostane, tak vám hra až tolik nenabídne a možná byste měli sáhnout jinam. Můj případ to však nebyl. Já byla ohromena.

Původní Silent Hill 2 jsem si zahrála, protože jsem trochu blázen a chtěla jsem znát historický kontext. Pro vás už možná tato verze nebude mít smysl, ale všechno, co jsem napsala, platí i pro povedený (a velmi věrný) remake. Ten mohu doporučit všemi deseti. Právě tento díl vám umožní užít si Silent Hill naplno a já doufám, že přijdou další stejně dobré remaky ostatních dílů.

Dohráno za 11 hodin.

Silent Hill 4: The Room mě hned zpočátku překvapil kamerou z první osoby. Ale série Resident Evil s ní později také přišla, tak co by ne. Další překvapení přišlo záhy, kamera se přepne do tradiční třetí osoby, jakmile opustíte svůj byt. A právě v tom spočívá celá schizoidní hratelnost této hry.

Váš byt, sledovaný z pohledu první osoby, funguje jako jakýsi safe room, kde máte truhlu na přebytečné věci, několik záhad k vyřešení, příležitost dozvědět se detaily příběhu a hlavně jediný save point. Jakmile byt opustíte a kamera se přepne, čeká vás velmi podobný zážitek jako v předchozích dílech – mlácení a střílení monster, sbírání předmětů, průzkum podivných oblastí a řešení hádanek. Tentokrát bez probíhání městem a hledání správného vchodu. Váš byt vás vždy dostane přesně tam, kam potřebujete k postupu v příběhu.

Podtitul The Room není odkazem na nějakou tajemnou místnost, kterou ve hře objevíte. Je to upozornění, že hlavní hororovost hry a děsivě stísněná atmosféra se odehrává právě v Room 302 (já bych spíš řekla Apartment 302, je to krásné 2+kk) – bytě hlavního hrdiny Henryho, tuctového introvertního samotáře, jehož splněný sen v podobě vlastního bytu se změnil v noční můru. Ale snáší to docela dobře.

Bohužel právě tento byt je i to jediné, co mě opravdu bavilo. Zbytek hry mi přišel v porovnání s předchozími díly nezajímavý a poměrně komorní příběh mě také příliš nezaujal. Velké zklamání přišlo, když jsem zjistila, že druhá polovina hry spočívá jen v opětovném procházení každé z pěti lokací hry. A o moc víc Silent Hill 4 nenabízí.

Na druhou stranu jsem z celé série byla nejvíc vyděšená právě tady. A znovu za to může Henryho byt. Ve druhé polovině hry se jeho funkce změní. Bezpečí, které poskytoval, se vytratí, a s ním i jediná jistota přežití. V jediném místě ve hře, kde se vám život doplňoval, vám najednou z ničeho nic mizí. Několikrát jsem zemřela jen ve snaze uložit si hru, takže jsem musela opakovat dlouhou pasáž, abych v téměř infarktovém stavu znovu běžela bytem k save pointu a doufala, že mě nezabije nejen cesta k němu, ale ani návrat zpět.

Fungovalo to na mě tak intenzivně, že jsem se několikrát přistihla, že hru raději ani nezapnu a půjdu hrát něco jiného, kde snaha o uložení hry nevede k možné smrti.

Nemůžu říct, že by mě Silent Hill 4: The Apartment vůbec nebavil. První polovina je dobrá. Ale ta druhá polovina je velmi nepříjemná. Tentokrát jsem se do Silent Hillu netěšila. Nechtěla jsem tam jít. A momentálně ani nechci pokračovat v této sérii. Až tak silný to bylo. Je to dobře?

Dohráno za 11 hodin.

Nechci tvrdit, že druhé díly úspěšných her to mají jednoduché. Snaha naplnit očekávání fanoušků je určitě obrovským tlakem, ale přecijen jejich zpětná vazba napoví, které momenty a mechaniky byly slabší, a když dvojka přinese "víc téhož, jen lépe", tak máme úspěch téměř zaručen. Pokud se na něj nečeká celou věčnost.

Třetí díly to mají složitější. Osvědčený recept už nemusí stačit. U mě se tento efekt znásobil, k sérii jsem se dostala dvacet let po vydání a hrála všechny díly krátce po sobě. Přiznávám, že při hraní Silent Hill 3 na mě chvílemi doléhala únava. Přesto jsem ovladač neodložila, protože i tento díl je boží a od televize jsem se neodtrhla, dokud jsem neměla projité každé zákoutí a neznala konečně celý příběh.

Dospělé mužské protagonisty nahradila školačka a příběh se ze začátku zdánlivě víc točí kolem ní samotné než kolem města. Heather je mladší, impulsivnější a emotivnější než Harry nebo James, takže její reakce na děsivé události mohou působit uvěřitelněji (pro jiné možná přehnaně). To je dvousečná zbraň: na jedné straně díky ní působí hra svěžeji, její dialogy jsou živější a více konkrétní, na druhé straně se tím trochu ztrácí pocit odtažitého, melancholického hororu s kriptickým příběhem, který byl pro první dva díly typický.

Nedokážu se rozhodnout, co z toho je lepší. Doslovnější přístup prakticky uzamčel možnost stát se kultovní hrou, na kterou budete roky vzpomínat (jako na SH2, mrk, mrk) ale zase můžete ocenit, že tu máme možnost se hodně věcí dozvědět nejen o Silent Hillu, ale také kultu z prvního dílu a celkově tak příběh tohoto města uzavřít. Hra tak působí jako důstojné zakončení prvního dílu, zatímco druhý Silent Hill je spíše samostatným spin-offem, který pomocí metafor vysvětluje rozbité psyché hlavního hrdiny místo rozvíjení samotného města.

Co se týče hratelnosti, Silent Hill 3 moc neexperimentuje. Soubojový systém je téměř totožný s předchozím dílem. Návrat inventáře, omezené munice a tradičního sbírání léčiv. Hádanky jsou sice pořád dobré, přiměřeně náročné, ale nijak zásadně nevybočují ze zajetého rámce. No a zvuková stránka hry je opět fenomenální. Hudba Akiry Yamaoky je mrazivá, často strašidelně nepříjemná a přesně ví, kdy má být agresivní a kdy naopak minimalistická. Neustále vytváří pocit neklidu.

Celkově tak Silent Hill 3 doporučuji, a to zejména hráčům prvního dílu. Dvojka byla mimořádný psychologický horor s nejistou interpretací, zatímco tato hra jde jinou cestou a poměrně přímočaře uzavírá příběhové linie načaté v jedničce. Vypadá to, že "třikrát a dost" se vyplácí i ve videohrách. Celá trilogie si tak zaslouží pozornost fanoušků žánru a snad nebude dlouho trvat její kompletní zremakování.

Dohráno za 6 hodin.