Baldur's Gate: Dark Alliance II

Po několika měsíční pauze jsem se po dohrání prvního dílu Baldur's Gate: Dark Alliance pustila i do dílu druhého. Pokud jsem svůj komentář k prvnímu dílu začínala, že se jedná o Diablo ze světa Baldur's Gate, tak i zde platí to stejné. Kdyby hráč, který obě hry nehrál, viděl screenshoty z těchto her, tak by nedokázal poznat, o jaký díl se jedná (pokud odmyslíme rozdílnost hratelných postav). Změn je velice málo a spíše se jedná o drobnosti typu neomezené střelivo do luků a kuší a také možnost vyrábět si vlastní očarovanou výbavu.

Největší změnou jsou pak nové postavy a hlavně nová povolání. Já jsem si zvolila nekromanta a vzpomínala při tom na moji armádu, kterou jsem tahala v Diablu 2. Zde se nic takového ovšem nekoná a kostlivce (jménem Kosťa) jsem mohla mít pouze jednoho. Naštěstí něco vydržel, a tak se stal cenným živým štítem a docela schopným tankem, zatímco já používala temnou magii a stála zpovzdálí. Tento model jsem mohla praktikovat až o něco později ve hře, neboť na začátku jsem, stejně jako v prvním díle, trpěla nedostatkem léčivých a magických lektvarů, takže jsem spíše používala palcáty nebo kuš. Větší sranda přišla po půlce hry, kdy jsem na začátku třetího aktu splnila osobní úkol mého nekromanta, čímž se mu odemknuly stínové dovednosti. Kosťa odešel do důchodu/hrobu a na jeho místo se dostala stínová bytost hopsající po všech čtyřech - odborně Shadow Conjuring. Pokud se nemýlím, tak ten mi umřel za celé hraní asi jednou či dvakrát, jak byl odolný. Navíc byl tak silný, že zatímco já se u jednoho bosse soustředila na jeho poskoky, tak Conjuring toho bosse málem zabil sám.

S výše zmíněným souvisí naprosto nevyvážená obtížnost. Na začátku hry jsem umírala celkem pravidelně, protože postava nic nevydržela, slabá byla, magii neměla a někteří nepřátelé dávali fakt rány. Například zelený sliz, u kterého se mi stalo, že jsem bojovala a najednou moje postava i Kosťa leželi na zemi a já si říkala, proč tam leží, než mi došlo, že je ten sliz zabil tak rychle, že jsem to ani nepostřehla. Naopak po získání nových dovedností jsem hrou projela jako nůž máslem. Výjimkou byly poslední levely, které opět byly přestřelené a u kterých bylo ve zvyku, že moje postava se poté, co prošla do dalšího patra, zjevila uprostřed nepřátel, kteří už na mě i útočili. Byla jsem z toho mírně znechucená, navíc tam můj Conjure byl nějak rozbitý a na nepřátele ani nereagoval, tak jsem tato patra jen proběhla. Naštěstí byla i velmi krátká.

S čímž souvisí i zvláštní rozložení jednotlivých aktů, co se týká jejich náplně. Zatímco první a druhý akt zabral zhruba deset hodin herní doby a já si říkala trochu nelibě, že to asi bude dlouhá hra, tak třetí a čtvrtý akt jsem prošla asi za tři hodiny. Přitom třetí akt byl nápaditý, ovšem docela odbytý. Ve čtvrtém aktu pak vývojáři zčásti zrecyklovali lokaci z prvního dílu, ale značně ji osekali a byl tak pro mě zklamáním. Žádné stoupání hrdiny vstříc zlu přes hordy nepřátel.

O příběhu mohu říct to, že tam je. Ale na můj vkus se nejedná o nic zajímavého a vlastně mě ani moc vpřed netáhl. Podobně mě nezaujala i hudba, kterou si pamatuji snad jen z menu hry, ale určitě hrála někdy i při samotném hraní. Další slabinou je naprosto nezajímavý loot a nevím, jestli jsem měla takovou smůlu nebo opravdu jen výjimečně padne něco, co se dá použít. V prvním díle jsem si chválila obchodníka, u kterého se daly koupit hezké kousky výbavy, tak tady vůbec a já jsem tak hru končila s ohromným množstvím peněz, které mi byly k ničemu.

Po zahrání musím říct, že mě první díl bavil více svým prostředím, ale tady mi více vyhovoval výběr z herních postav. Škoda, že tvůrci nepřinesli více novinek, aby se druhý díl více lišil od toho prvního a nebylo to jen více téhož. Hrát oba dva díly hned za sebou by mě vůbec nebavilo.