Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

God of War

  • PS2 80
Původní God of War jsem hrál jako malej kluk na základce na svém stařičkém PS2. Po tolika letech jsem se rozhodl,že bych si tento kousek své herní minulosti mohl připomenout.

Mám rád řeckou mytologii, takže příběh hry mi dost sednul a užíval jsem si ho od začátku do konce. Hlavní postavu Krata a jeho věčnou nerudnost jsem si také dost zamiloval a nějak mi ten mrzout přirostl k srdci.

Ve hře byla celá řada starých známých mytologických bytostí a různých dalších potvor, které jsem třeba ani neznal. Podle mého názoru bylo druhů nepřátel tak akorát a já s nimi bohatě vystačil.

Combat systém bych taky hodnotil jako velice dobrý. Blades of Chaos jsou skvělá zbraň, se kterou můžete bojovat na krátkou až střední vzdálenost, jsou rychlé a pokud si je dostatečně vylepšíte, tak udělují i obstojné poškození. Pokud by vás čirou náhodou omrzely, tak budete mít k dispozici ještě Blade of Artemis, který by měl být silnější, ale pomalejší a s menším dosahem. Zkoušel jsem s ním chvíli hrát, ale přišlo mi, že obtížnost každého souboje poté neuvěřitelně vzrostla. Systém magie jsem si také užíval. Často, když mi už teklo do bot, mě jedno rychlé kouzlo za poslední zbytky many zachránilo od jistého opakování celého souboje.

Co se mi naopak nelíbilo byla obtížnost hry. Chtěl jsem hrou projít rychle a nezaseknout se u hry na příliš dlouho. Zvolil jsem tedy střední obtížnost. Ze začátku obtížnost odpovídala a hrou jsem procházel jako nůž máslem. Čím víc jsem se blížil ke konci, tím víc obtížnost vzrůstala, až do momentu, kdy byl skoro každý souboj dost frustrující záležitost. Mimo souboje jsem dost nesnášel obtížnost herní pasáže odehrávající se v podsvětí, především šplhání po točitých válcích s čepelemi. U této části jsem si nejednou zanadával. Frustraci naštěstí vždy po překonání těchto překážek vystřídal pocit úlevy spojený se slovy: "konečně je to za mnou".

Další věc co mě moc nebavila byl systém vylepšování vašich schopností. Ze začátku to tolik nepocítíte. Ale když na konci hry chcete vylepšit kouzlo za 10.000 červených orbů, tak se připravte na zdlouhavé čekání, než se vám orby do schopnosti "nasypou" a schopnost se vám vylepší.

Hudební doprovod hry bych ohodnotil jako povedený. Často jsem při spuštění hry zůstal jen tak viset v hlavním menu a poslouchal tamní soundtrack. Ale nejen hudba v hlavním menu byla dobrá. Třeba zrovna soundtrack v mnou nesnášeném podsvětí byl opravdu super a byla to takové to jedinné pomyslné lanko, které mě drželo od toho, abych hru vypnul a vrátil se k ní, až se uklidním.

Abych to shrnul, hru jsem hrál podruhé, ale první run jsem hrál přibližně před 16 lety, takže jsem si ze hry pamatoval už jen útržky. Bavilo mě to a rád jsem zavzpomínal na hru, u které jsem jako školák proseděl několik odpolední.

Pro: combat systém, soundtrack, Kratos

Proti: místy příliš vysoká obtížnost, zdlouhavé vylepšování schopností

+18

Van Helsing

  • PS2 65
Van Helsing není hra alá God of War, jak jsem jsem domníval. Vývojáři ze Saffire se až podezřele hodně inspirovali v prvních dílech Devil May Cry.
Van Helsing nachází po transylvánské vesničce různé zbraně, především střelné. Bojuje s hordami nepřátel. Sem tam vyřeší něco, co se tváří jako hádanka nebo provozuje lehký backtracking. Fixní kamera, téma a v neposlední řadě “challenge rooms” umocní pocit deja vu z DMC.

Průběh příběhu si z větší části vývojáři poupravili na úkor hratelnosti. Děj je stále pevně spjatý s filmem, ve hře zazní i filmové repliky a dějové zvraty jsou stejné. Změna v spočívá v alternativním převyprávění několika situacích mezi hlavními body filmu, což je sympatické okořenění. Většina herců propůjčila své obličeje postavám a někteří dokonce i svůj hlas - to rozhodně potěší.

Souboje jsou vždy s jedním typem nepřátel, nikdy se v jedné části neobjeví kombinace dvou monster. V několika takových situacích je to vyloženě nefér, protože není vůbec jednoduché uhýbat pěti vlkodlakům naráz, jejíchž AI jim velí „útoč“. Čemuž vůbec nepomáhá kamera a zaměřování nepřátel, které si přeskakuje z jednoho monstra na druhé. V takových situacích je to spíše chaos, při které se hodně rychle projeví frustrace z nedokonalého (ale stále funkčního) ovládání.

Film mám fakt rád, takže přidaná hodnota ve značce je jistá, ale i tak bych řekl, že je to solidní hra podle filmu. Van Helsing docela obstojně vykrádá (v tomhle případě je to myšleno dobře) DMC. Nějaké věci dělá hůř a na některých místech působí uspěchaně, což bude asi zásluha časového pressu, pod kterým nejspíš vývojáři byli. Kdyby ke konci hry nebyly dva naprosto směšně těžký souboje, které ani slovo frustrace nedokáže popsat, šel bych s hodnocením víš.
+17

Glass Rose

  • PS2 80
Podle recenzentů i mnohých hráčů je tohle nejhorší adventura jakou v životě hráli, Glass Rose schytával taková hodnocení jako 3/10 apod. (krom Famitsu, to jediné tomu dalo 29/40). Otázkou, ale je, zaslouží si GS taková hodnocení a pokud ne, čím si je zasloužila ?

Rozhodně si to nezaslouží a důvod proč se jí dostalo takové kritiky taky určitě spočívá v tom, že vyšla na PS2 v době kdy všichni chtěli akčnější AAA tituly a přijít s point and click adventurou na konzoli, taky nebyl moc dobrý tah. Přeci jen tento žánr byl vždy doménou spíše počítačů.

Glass Rose, ale má rozhodně co nabídnout. Vžijete se tu totiž do kůže reportéra, který se rád zabývá nevyřešenými vraždami ze začátku dvacátého století. Do toho se mu ozve jeho kamarádka, že našla deník svého dědečka, který jako detektiv vyšetřoval záhadnou mnohonásobnou vraždu v luxusním sídle roku 1929. Vy se tam spolu se svojí kamarádkou vydáte, samozřejmě v roce 2003 je sídlo opuštěné a zchátralé. Hlavní hrdina je, ale po chvilce omráčen a ocitá se právě v roce 1929 kdy vraždy začínali.

Hned po probrání se v té době, je informován že hlava rodiny záhadně umřela a jedná se údajně o vraždu, nejenže si všichni myslí že jste ztracený syn zemřelého, ale aby toho nebylo málo tak se do sídla vydá skoro celá rodina a je nucena v sídle zůstat dokud se vražda nevyřeší.

Asi vám mohlo dojít že se jedná o Mysteriózní Murder Mystery, které se odehrává pouze v luxusním sídle, který je docela dost velké bludiště s hromadou pokojů, uliček apod. Aby toho nebylo málo tak máte omezený čas na to danou záhadu vyřešit, proto musíte každou kapitolu vyřešit během hodiny herního času.

A není to žádná sranda, GS totiž nabízí poměrně originální mechaniky. Kdy v konverzaci vyznačujete slova, či slovní spojení které vás zajímají a pak díky nim více rozvedete konverzaci, poté taky můžete používat schopnost díky které po označení slova můžete nahlédnout do mysli dotyčného a více se o něm dozvědět.

Aby toho nebylo málo, tak ještě musíte hledat fragmenty srdce, aby jste mohli získat nejlepší konec a zachránit svojí kamarádku která byla uvězněná v jiné dimenzi.

I přes těžkopádnější, ale zároveň zajímavé mechaniky je GS neskutečně zajímavou hrou. Příběh je napsán hravě a do poslední chvíle se vám seznam podezřelých bude měnit, nikdy si nebudete ničím jistí, je sice pravda že kvůli velké hromadě postav si občas nebudete moc pamatovat kdo je kdo, s čímž má problém i hlavní hrdina. I tak, ale tahle zmatenost dává správný pocit toho že jste vhozeni do rodinného konfliktu o kterém nic nevíte.

Přes skvěle napsaný příběh a soundtrack, bohužel hra má i pár chyb. Občas jsou dialogy lehce chatrné, z důvodu aby postava zopakovala větu ve které budete označovat slova. Hlavní hrdina také má oblibu v tom často odpovídat otázkami ve stylu

Podezřelý: Yukiko by tě chtěla vidět !
Hlavní hrdina: Yukiko mě chce vidět ?

Sice to ze začátku vypadá divně, ale pak mi došlo že jen hlavní hrdina také moc neví kdo je kdo a už se v tom ztrácí. Navíc mě potěšilo že postupem času se začne hlavní hrdina i ozývat a všímá si stejných věci jako vy. Například jsem se začal podivovat proč detektiv nic neřeší, nechá obyvatele sídla volně chodit a sám jen dřepí na prdeli a dělá že něco dělá. Hlavní hrdina si toho všiml také a detektiva s tímto problémem konfrontoval. Což mě slušně překvapilo.

Plus mínus, Glass Rose je takový lepší Posel Smrti, má výborné cut-scény, krásně vygradovaný příběh, nepříjemnou atmosféru, atmosférický soundtrack, zajímavé charaktery, ale zároveň má poměrně těžkopádné mechaniky, dialogy místy lehounce šustí papírem a animace mimo cut-scény jsou také lehce prkené.

Jinak se, ale jedná o hidden gem, který i přes své problémy nabídne skoro až dvacet hodin kvalitní zábavy. Jo a anglický dabing je skvěle vtipnej.

Pro: Skvělý příběh, soundtrack, atmosféra, pocit správného Murder Mystery, postavy

Proti: Těžkopádnost, místy dialogy, dokáže být lehce frustrující

+17

Test Drive Unlimited

  • PC 90
  • PS2 90
Toto je príbeh z dávnych čias, kedy za najlepšiu pretekársku arkádu na PC a konzolách bola považovaná séria Need for Speed. Ale kde sa vzal, tu sa vzal, odniekiaľ sa vynoril vyzývateľ v podobe reinkarnácie kedysi taktiež veľmi úspešnej série. A dopadlo to prekvapivo dobre.  

Hovorí sa, že k obľúbeným hrám by sa človek nemal vracať, aby si nepokazil spomienky na ne. Ja som túto chybu urobil a neľutujem to. Prvýkrát som sa k TDU dostal ešte v stredoškolských časoch na PS2. Vedel som, že ide o osekanú verziu, ale keďže som nemal k dispozícii ani XBOX 360, ani poriadne PC, nevadilo mi to a hru som si parádne užil a stala sa jednou z mojich TOP hier na PS dvojke.

O mnoho rokov neskôr som si spomenul, že moja obľúbená hra existuje aj na PC a tak som tomu dal šancu. Koniec koncov, nebolo čo stratiť. Najväčším rozdielom oproti PS2 je samozrejme grafika. Rozdiel je vidieť na prvý pohľad. Síce má hra už nejaký ten rok, ale stále dokáže vykresliť pekné prímorské scenérie a to sa počíta. Taktiež modely áut sú podľa mňa na dosť vysokej úrovni a je radosť sa na ne pozerať.  

Čo sa týka náplne hry, pretekárska zložka hry by mala byť vo všetkých verziách totožná. Vo verzii pre staršiu generáciu však neboli misie, teda vozenie stopárov, doručovanie balíkov a preprava vozidiel. A ako som tak hral na PC, zistil som, že som ich ani nepotreboval. Je síce dobré získať peniaze navyše, prípadne kupóny na oblečenie avatara, ale jazda na hrane a bez búračiek a možnosti vyletenia z trate bola niekedy až frustrujúca. Hlavne v hustej premávke som niektoré misie opakoval až neprimerane veľakrát.

A čo tie spomínané preteky? Všetko po starom. Klasické okruhy, šprinty a časovky občas vystriedali rýchlostné skúšky, pri ktorých som sa párkrát zapotil. A tak to má byť. Akurát posledný závod a časovka, ktoré sa vedú cez celý ostrov mi prišli trochu prestrelené, čo do dĺžky. Rád si pojazdím dlhšie, ale 200 kilometrová trať, to je celkom extrém aj na mňa. Ale čo narobiť? Zaťal som zuby a urobil si výlet okolo Oahu a pritom rozbil pár desiatok civilných a policajných áut a niekoľko dopravných značiek (a zaplatil jednu mastnú pokutu). Tak tomu hovorím parádny výsledok.

Správna racingovka potrebuje aj poriadny vozový park. A ten v TDU je naozaj rozsiahly. Nechýbali žiadne moje obľúbené kúsky od Lamborghini cez Ferrari až po Corvetty alebo Viperov. Jediná absentujúca automobilka je Porsche, na ktoré mali exkluzivitu v úvode spomínaní EA. Ako náhrada je tu síce RUF, ale originál by bol aj tak lepší.

Jazdný model obsahuje štyri stupne nastavenia. Ja som si nechal to najjednoduchšie pre správny arkádový zážitok. Namiesto boja s vozidlom som sa mohol plne sústrediť na cestu pred sebou alebo sa kochať scenériami. Akurát tie motorky sa na klávesnici ovládajú trošku tuho a chce to trochu tréningu. Ale inak nemám výhrady

Takže keď to tak zhrniem, oba moje výlety na Havaj sa vydarili. Ten prvý na PS2 bol mierne poznačený zastarávajúcim hardvérom, čo mi ale vôbec neubralo na celkovom zážitku. A ten druhý, tohtoročný, bol vlastne takým milým nostalgickým tripom a spomínaním na staré dobré časy, keď bolo všetko lepšie a tráva zelenejšia. Skrátka a dobre, stálo to za to vtedy a stojí to za to aj teraz. Ale teraz ma už ospravedlňte, musím stihnúť let na Ibizu...

Pro: rozsiahla krajina, zábavný jazdný model, obstojná ponuka licencovaných vozidiel

Proti: občas frustrujúca obtiažnosť, niekedy zdĺhavé

+17

Xenosaga Episode I: Der Wille zur Macht

  • PS2 70
Xenosaga je takovým duchovním nástupcem Xenogears. Vedle scifi příběhu, možnosti bojovat ve velkých robotech a pár easter eggů (např: nepovinný boss Big Joe) jsem si nevšiml přímé souvislosti - příběh i svět jsou jiné. Nicméně jelikož jsem jrpg zas tak moc nenahrál, tak budu srovnávat právě s Xenogears.

Největší obavy jsem měl z grafiky a tady musím hru opravdu pochválit. Díky emulátoru jsem si mohl zvýšit pořádně rozlišení a až na menší glitch se stínem z toho plynoucím hra vypadala ve všech pasážích perfektně. Hlavní hrdinové oproti ostatním vypadají jako děti z maškarního plesu, ale přes to jsem se díky příběhu lehce přenesl.

Hra je z velké části interaktivním filmem. Prostě někdy ovládání hráči vezme a vrátí mu jej klidně až po 10 minutách. Na youtube je z těchto frekvencí sestříhán sedmihodinový film. Pocitově je to tak čtvrtina hry. Nebýt emulátoru a možnosti ukládání i v průběhu, asi bych byl pořád někde na začátku:) I samotná hra je víceméně lineární. Není zde pocit volnosti a putování, lokace jdou natvrdo po sobě s tím, že se později do nich můžete vrátit prostřednictvím simulace. To je pro vesmírné rpg poněkud škoda. Bohužel tu není ani žádná možnost rozhodování, pominu-li emailové minihry, kde hledáte nějaký hackery. Miniher tu je docela dost, nejvíc komplikovaná je karetní Xenocard. To je opravdu hra ve hře:) Přiznám se, že nakonec jsem radši vydělával na nového robota u pokeru. Oproti Xenogears je zde kamera statická a lokace přehledné, bloudění je zde pomálu.

Vylepšením oproti Xenogears pro mě byly souboje. Bohužel jsou zde opět dlouhé animace schopností a skillů, nicméně souboje nejsou náhodné, nepřátele vidíte a můžete se jim vyhnout. Také je prostředí do jisté míry interaktivní, můžete třeba nepřítele paralyzovat rozstřelením nějakého kanystru a potom kolem něj proběhnout nebo na něj zaútočit s bonusem. Jinde jsou i stealthové pasáže kde opatrně procházíte mezi reflektory a hlídkami. Ale pokud chcete grindovat, klidně můžete, hra vám v tom nebrání. Získáváním zkušeností získáváte nové útoky a schopnosti, ale i body do Etheru (magie), do schopností (můžete přenést vlastnost předmětu na svou postavu) nebo do vylepšení svých atributů nebo síly útoků. Obtížnost není krvavá a ani nemám pocit, že bych plně pochopil všechny nuance a různé odolnosti. Postavy jsem poctivě vybavoval, lokace prozkoumával, řadovým soubojům jsem se snažil vyhnout a souboje s bossy jsem nějak dal. (All hail Erde Kaiser).

Příběh se točí kolem bojů o moc mezi korporacemi a s mimozemskou rasou popírající časoprostor, Gnosis. Sice se zde řeší závažná témata typu kde začíná a končí lidství, ale i když má příběh řadu dílčích odhalení, tak k nějakému konečnému rozuzlení v prvním díle nedojde. Xenosaga byla totiž původně plánovaná jako hexalogie, nakonec kvůli komerční stagnaci došlo jen k trilogii. Nicméně bych v prvním díle třeba očekával, že mi někdo pořádně vysvětlí využití robotů i z jiného hlediska než jak se do nich v boji přepnout. První díl je opravdu spíše 1.třetina vyrovnaného hokejového zápasu.

Pro: grafika, nenáhodné souboje, příběh, postavy

Proti: linearita, žádné rozhodování, někdy až moc dlouhé neinteraktivní pasáže

+17

Medal of Honor: Rising Sun

  • PS2 80
Rising Sun je prvá hra zo série Medal of Honor, ktorá sa po prvý krát zameria na takzvanú Pacifickú frontu. Osobne by som povedal, že hra je asi jedna z tých na ktoré sa časom zabudlo a aj v rámci sérii Medal of Honor. Možno je to aj tým, že sa nedá nikde v digitálnej forme zohnať. Vo svojej dobe hra bola často kritizovaná skoro v každom smere. Hráči rozmaznaný novou hernou sériou menom Call of Duty moc nedali šancu hre uspieť.

Hra sa začína útokom na Pearl Harbor, ktorý je pekne spracovaný ale príliš krátky aby ste si ho užili. V Pacific Assault je oveľa lepšia verzia Pearl Harboru. Potom sa pozriete na Filipíny, Guadalcanal, Singapur a nakoniec na Japonskú lietadlovú loď. Misií je tu celkom 9 čiže celkom krátka hra ale rozmanitosť misií je ale výborná.
Príbeh sa točí okolo jedného amerického vojaka, ktorý píše listy domov a tak vlastne komentuje čo sa vlastne okolo teba deje. Takže nič špeciálneho čo by sa vymykalo štandardom.
Milo ma ale prekvapilo, že každá misia má aj vedľajšie úlohy, ktoré sú Vám skryté a Vy ich musíte objaviť a splniť.
Hra je priam vyšitá koridorovka ale niekedy máte možnosť použiť aj nejakú mini vedľajšiu cestu.
AI npcečiek je podpriemerná ale aj tak moc neurazí, páčilo sa mi, že Japonci sa často odhodlali aj na čelný útok s katanou. Občas som mal problém v džungli určiť smer odkiaľ Japonci po mne strieľajú, keďže často boli zamaskovaný či už na stromoch alebo na zemi. Rozmanitosť zbraní je značne obmedzená ale rozhodne neurazí. Soundtrack hry tiež pekne dokresľuje atmosféru.

Rising Sun je podľa mňa viac príbehovejšia ako klasické Medali na počítač. Trošku exteriérmi a občasným humorom hra chytala Indiana Jones nádych, čo sa mi rozhodne páčilo.
Podľa mňa je hre zbytočne vyčítané veľa nedostatkov typu zastaranosť, slabá AI, grafika atď. Hra jednoznačne splní svoj účel, že hráča zabaví. Prostredie je dostatočne pestré, možno pre niekoho až nad rámec očákávania, takže nečakajte džungľu od začiatku do konca.

Grafika hry má to najlepšie za sebou, nieje vyložene strašná ale strašne tmavo neostrá , čo je možno spôsobené asi výkonom playstation 2. Preto odporúčam zahrať hru na PCXS2, kde pri správnom nastavení dosahuje PC kvalít.
+16

Shin Megami Tensei: Lucifer's Call

  • PS2 95
Víte, jak japonská RPG mají tendenci zaobývat se prevencí nějaké katastrofy, jako..nevím, třeba zkázy světa? Welp, tato hra destrukcí světa začíná, díky kultu, kterému naše koncepce reality přišla už zastaralá, a tak se nacházíme v nové říši plné démonů a božstev, kdož uskupili nové frakce, každá z nichž má za cíl ze slupky onoho mrtvého světa zpotvořit k obrazu svých filozofií svět nový. S takovou premisou člověk obvykle čeká bandu stále příčetných přeživších, která razí prozkoumat co přesně se stalo, a co s tím můžou udělat. Nocturne na to ale jde přesně naopak - všichni Vaši spolužáci se rozutekli a započli vlastní kampaně za ziskem kontroly nad globálním znovuzrozením, a zaplaťsatan jsou všichni dostatečně komplexní skrze své perspektivy a motivy. Jejich bojující ideologie reflektují skutečné vlivné myšlenkové směry napříč lidskou historií, což citelně děj prohlubuje. A místo toho, aby byl hlavní hrdina tlačen na jakoukoliv morální cestu, je Vámi ovládaný protagonista skutečně ovládaný Vámi. Můžete přetvořit svět tak, aby v něm mohli zůstat démoni, nebo také tak, aby se mohli vrátit lidé. 'Tož Jaryn vole, ty mi tu spoiluješ konec hry?!' Vůbec ne, konkrétně toto je prakticky doslovně vyřčeno během první z nějakých padesáti herních hodin, a také dosti zjednodušuju - hra se pyšní hned několika různými konci, a vězte, že jejich rozdíly nekončí na linii 'A: Svět se znovurodí a mění; B: Svět zůstává víceméně stejný.'

Příběh není zaměřen na postavy a jejich osobní linky. Nevidíme, jak se Cecil vypořádává se svou temnou minulostí, ani jak se Shulk smiřuje s Monadovou silou, ani jak se Jude dostává z Millčiného stínu. Je to prostě jen o Vás, věhlasném Demi-Fiendovi, a Vašem pátrání po kámoších v cizím světě plném cizích stvůr, zatímco se kolem Vás věci prostě dějí. Výrazné příběhové momenty jsou od sebe kvalitně vzdálené, ale každý umí zapůsobit, a naprosto každá scéna - ať už dokresluje svět kolem, nebo Vás připravuje na nějakou velkou událost, nebo už onu velkou událost zobrazuje - je se vší důsledností a pečlivostí přesně tam, kde být má. A se svými filozofickými dialogy, jejichž temné a bezútěšné podtóny jdou zřetelně slyšet i v grafické stylizaci, ten příběh funguje naprosto parádně.

Je to všechno totiž i dosti šikovně integrováno s hratelností, neboť abyste zde mohli nabrat nového člena do Vaší družiny dobrodruhů, budete si s nimi nejdřív muset zabojovat, následně passnout lvl check, aby se s Vámi vůbec začali bavit, a pak ještě správně zodpovědět jejich otázky. Občas jsem si přál mít magické laso a chytat je jako zvěř, ale v konečném důsledku jsem jen za tento systém rád, neboť přes tyto interakce každý démon srší osobností, a na každou takovou interakci jsem se tak vždy těšil. Což je rozhodně dobře, protože je to naprosto povinná součást hry; Váš demifiend a všichni jeho nepřátelé se levelujou mnohem rychleji, než tito zpřátelení démonci, je tedy nutné je kombinovat v Katedrále Stínů v silnější démony. A nejlepší na tom je, že zde neexistuje snad ani jeden zbytečný/nepoužitelný démon, a naprosto všichni jsou nekončícně přizpůsobitelní skrze děděné skilly, základní staty, naučené schopnosti, mitamu, a itemy. S tím, že i nad vlastními staty a skilly máte kompletní svobodu, je na rovině craftingu a party managementu Nocturne dalekosáhle jedna z nejuspokojivějších her, jakou jsem kdy hrál. Se všemi proměnnými je statisticky snad nemožné, že kdokoliv ve hře už opravdu viděl a zkusil vše možné.

Na ochotu těchto démonů si s Vámi pokecat má zásadní vliv i aktuální fáze měsíce. Jen je věčná škoda, že nějaký vliv nemá i na náhodných potyčkách. Hra na ně rozhodně upozorní a taky je vesměs vždy možné z bitvy prostě zdrhnout, ale stejně jich umí být až otravně moc, obzvláště na některých dlouhých úsecích mezi ukládacími terminály, na kterých navíc neleží ani jediný obchod. Hra má ale naprosto parádní souboják - až bych řekl, že jeden z nejlepších tahových soubojáků vůbec - takže míra toho, jak moc mi to fakt vadí, je přinejlepším diskutabilní. Najdou se tací, kteří i tahové jRPG srovnají s Dark Souls, odpustím si ovšem projednou svůj typický rant na toto téma, a jen s nenápadným porozuměním seznám, že ano - hra odměňuje chytré a uvážené jednání, a naopak velmi přísně trestá každou chybu. Trefíte enemákovu slabinu? Prima, tu máte půl tahu navíc. Trefíte enemáka něčím, vůči čemu má imunitu? Prima, rozlučte se se dvěma z Vašich zbývajících tahů. Enemák absorboval Váš útok? Prima, teď je na tahu on. Stejná pravidla ovšem platí jak pro Vás, tak pro naprosto každého nepřítele, takže - když odvrátíme zrak z občas opravdu pekelného RNG - je to vskutku čistě o tom být připraven na všechno a umět se rychle adaptovat. Cílit svou družinu a Magatamu na resisty/absorbci co nejvíce elementů naráz, mít buffující a healovací kouzla, zároveň mít v zásobě pár debuff kouzel na oslabení enemáků, a HLAVNĚ! mít v zásobě i pár pořádných silných útoků. Toto všechno, v kombinaci s trochu strategickým myšlením, a za celou hru prakticky netřeba úmyslně grindit. Na druhou stranu, uděláte jednu chybu a pravděpodobnost gejmouvru se vyšvihne na 95%.

A takto koncipovaná obtížnost naprosto perfektně souzní se vším ostatním. K té už tak temné náladě, kterou s sebou tento svět nese skrze svůj příběh a vizuál, tento systém zaměřený na trestání chyb přidává ještě ostří nechutného napětí, a dokupy to šecko vytváří naprosto nezaměnitelnou, nezapomenutelnou atmosféru. I soundtrack to má výborný - mezi všemi těmi chmurnými ambienty, ponurými industriály, a i kvalitními headbang-worthy rockovkami, se mi nevybavuje jediná skladba, která by se mi nelíbila, nebo kterou bych neregistroval.

Jako celek je Nocturne lepší, než jako součet jeho částí, ale i každá jeho část je echt fakt dobrá. Rozhodně to není pro každého - zdejší dungeony, které jsem schválně ani nezmínil, jsou poctivými labyrinty, a některé umí opravdu intenzivně potrápit, a takřka všechny si univerzálně žádají stejnou péči a pozornost, jako souboje; nikdy bych hru nedoporučil někomu, kdo jRPG nikdy nehrál; všechno to filozofování občas mutuje v holé nesmysly - ale pro mě se jedná o herní zážitek roku, a už teď se těším na těch x dalších průchodů, které mě nevyhnutelně čekají.

Pro: Atmosféra; audiovizuál; OST; geniální souboják a podpůrné mechanizmy

Proti: Random encountery umí občas unavovat; snad až přehnaně nepřístupné a newcomer-unfriendly; RNG umí pozlobit

+16

Star Wars: Racer Revenge

  • PS2 70
Na pokračování závodů kluzáků jsem se hodně těšil. Prakticky hned, co jsem se dostal k PS2 a zjistil, že dvojka existuje, jsem si jí musel sehnat, což se celkem rychle podařilo. Tři konzole jsme však do televize zapojovat nechtěli a ani to už bez nějakých redukcí nebylo technicky možné, a tak PS2 skončila na chatě a ke hře jsem se dostal až teď v létě, kdy tam trávíme nejvíce času.

Stejně, jako v prvním díle, jsem hrál za Anakina Skywalkera, kterému je sedmnáct, tedy o osm let více, než ve Skryté hrozbě. Co se vůbec nezměnilo je pocit, který jsem během závodů zažíval. Tu neskutečnou rychlost při závodění (někdy i přes 700 mil v hodině) je třeba si vyzkoušet na vlastní kůži, aby člověk pochopil, co tím myslím. Ne, že bych se cítil, že opravdu pilotuji kluzák, ale pocit z obrovské rychlosti hra navodit umí.

Nejvíce se mi líbily tratě na planetě Tatooine a některé pralesní na Gamorru také nebyly špatné. Oproti prvnímu dílu je zde však jen půlka závodů (třináct místo pětadvaceti) a na trati se prohání jen osm závodníků namísto původních dvanácti. Proto jsem měl za pár hodin dohráno a bohužel mi kredity za vyhrané závody nestačily na vylepšení mého kluzáku na maximum, což mě trochu mrzelo.

Po dohrání se mi však zpřístupnila galerie s koncepty kluzáků, planet a pilotů, mezi kterými byl i Darth Maul a Darth Vader. Následně jsem se dočetl, že jde odemknout pětice speciálních postav se všemi vylepšeními, mezi nimiž nechybí ani tito dva antihrdinové, takže se ke hře asi ještě vrátím.

Pro: kluzáky, neskutečná rychlost, závody na planetě Tatooine, galerie, prostředí Hvězdných válek

Proti: pouze třináct závodů, málo kreditů, krátké

+16

God Hand

  • PS2 100
Shinji Mikami, borec stojící za Resident Evil, Viewtiful Joe, a Devil May Cry, opustil Capcom, aby vytvořil to nejepičtější dobrodružství inspirované Japonskými malbami, Okami. Krom toho taky vytvořil God Hand. A jelikož nejsme na profilu Okami...

Role Beat 'em Ups v herní branži poněkud vychcípala nedlouho po vstupu 3D do mainstreamu. Krom pár licensovaných šmejdů si horko těžko nějakou ryzí rubačku dokážu vůbec vybavit, neb i těch několik málo lepších už mělo tendenci narušovat svou majestátnou akci všelijakým plošinkováním a řešením hádanek. A teď se dobře podívejte na boxart God Hand. Naprosto přesně totiž vyzdvihuje své ústřední dvě ingredience - pěst a ksicht.

Boží Ruka nemá grandiózní výpravu, realistické souboje, vyšperkovaný level design, ani dechberoucí příběhové cutscény. Má ale jedovaté čivavy, mlácení dominami o zeď, kopání trpajzlíků do koulí, bití goril v lucha libre maskách, a odmrdávání dvorních šášulů do atmosféry. Je to hra plná nepolitické korektnosti a nelítostného, většinově naprosto neuctivého humoru. Je to hra přecpána neustálými popkulturními referencemi, některé z nichž jsou tak troufalé, že jsem upřímně zíral.

A pod touto slupkou se skrývá jedna po čertech nádherná záležitost. Byť hlavní podstatou hry je mlácení všeho hlava nehlava, je to způsob, kterak tak konáte, v čem tkví skutečné kouzlo Boží Ruky. Hra vás odměňuje primárně za kreativitu, kterou zdejším bitkám vtisknete, a pak jde ještě dál - obtížnost je zde zcela dynamická, přičemž trefování nepřítele, posmívání se, a správné časování rušení jejich obrany, danou úroveň zvyšuje, zatímco obdržení ran ji zase snižuje. Nu a čím více pšouků vykidlíte na vyšší úrovni obtížnosti, tím větší balík sklidíte na konci levelu. Čím víc love, tím pochopitelně víc nových pohybů k zakoupení. Tady se na nějaké blokování a defenzívu háže bobek, takže si Gene může koupit a naučit se celých 114 manévrů, které se od sebe vzájemně opravdu liší. A jelikož tu každý enemák a boss má jiné patterny útoků, vězte, že budete svou sbírku pohybů proluftovávat a obměňovat navýsost často.

A kdyby vás náhodou začlo všechno to darebácké liskání v normálním světě unavovat, můžete si jít dáchnout do jednoho ze zdejších městeček. Můžete si trochu zagemblit na Blackjacku i pokeru, změnit svůj oděv, či si jen poslechnout nějakou milou hitovku z jukeboxu. NEBO se můžete vysrat na lamařské zabijáky času a věnovat se bokově zdejším Ring čelendžím, některé z nichž jsou sice dosti snadné, ale taky se tam najde pár znamenitých krutostí. Namátkou třeba "Poraž všechny enemáky bez použití Boží Ruky", nebo "Gene vs. Gene" - Ta už je takřka neproveditelná.

I bez těchto vedlejších pičičáren vám hra pravděpodobně zabere přes 12 hodin. Je to defaultně pěkně dlouhej akční biják, který nevyhnutelně ještě značně prodlouží i četnost umírání. Hlavně je to ale hold vzdaný ideálům, kterými se řídily arkádové mlátičky kdysi v osmdesátkách, který člověku krásně připomene, že k vytvoření nesmrtelné kultovní klasiky není zapotřebí mít omračující rozpočty a petstotisícovou pracovní sílu - bohatě stačí trocha té vynalézavosti a zprostředkovat hráčům upřímnou zábavu. Job done.

Pro: Žánrová ryzost; délka; humor; OST

Proti: Vlastně mě nic nenapadá

+15

Rez

  • PS2 70
REZ je uměleckou arkádou. Jakkoliv to může znít zvláštně, kombinace trance a techno hudby a její zdařilé syntézy do hratelnosti, abstraktní vizualizace a populární tématika hackera "uvnitř" spolu fungují a vytváří jednu z těch více zajímavých her vydaných kolem roku 2000. Kreativita a nápady dostávaly zelenou, a tak právě hry jako REZ (nebo Killer7 a Vib-Ribbon) mohly spatřit světlo světa a vzniknout i v rámci značně striktnějšího vývoje pro konzole.

Kultovním titulem se REZ stal především pro svoji specifickou, žánrově těžko zařaditelnou, hratelnost (rytmická hra a shoot 'em up) a vizuální stránku která čerpá estetiku počátku milénia plnými doušky.

Samotná hraní je jednoduše zábava. A to možná i proto, že to vše končí za hodinu, dvě. Nicméně spíše než hra je REZ do jisté míry umělecký a multimediální zážitek, který našel pokračovatele například ve hrách vyzývajících schopnosti hráče (Boson X, Super Hexagon) ale i také v zenověji laděných, smyslových, hrách a hříčkách (Proteus, Journey). Doporučuji alespoň vyzkoušet.

Pro: hudba, dynamika, hratelnost

Proti: spíše zážitek než hra

+15

Shadow of Rome

  • PS2 50
Na první pohled docela zajímavá hra, příběh z Říma od Japonského studia, to zní dost atraktivně. Bohužel to co se navenek jeví lákavě se po chvilce promění v čiré utrpení. Přitom to v jádru až tak špatná hra není.

Vžijete se tu do role dvou kamarádů: Prvním je Agrippa, mám pocit že je to generál v Římské armádě a druhým je Octavianus, příbuzný Julia Ceasara, který je na začátku hry zavražděn a pronese svojí legendární větu "I ty Brute ?!?!?!?!?!?" Ze které je následně neprávem obviněn Agrippův otec, ten se snaží pak pomoci svému otci tím že se stane gladiátorem, jelikož ten kdo vyhraje velký turnaj tak bude mít možnost vraha Julia Ceasara zavraždit. Octavianus samozřejmě svému kamarádovi taky chce pomoct a jelikož mu souboje moc nejdou tak bude využívat stealth a jako srab všude odposlouchávat, donášet a lézt cizím lidem do jejich obydlí a narušovat soukromí (spratek zasranej).

Celá hra se tedy dělí na dva segmenty, přičemž je navíc ještě vysoce protkaná filmečky, které jsou na poměry PS2 geniální. Podle mě strčí do ruky i jakékoliv AAA hry které na tu konzoli vyšli. Mimika postav, pohyby i vzhled charakterů jsou v těchto cut-scénách vyvedeny na jedničku a neskutečně jsem si jejich sledování užíval. Navíc doprovázené poměrně slušným dabingem.

Bohužel tím asi veškerá chvála končí. Každý segment i když je ze začátku vábivý se ke konci hry změní v doslovné peklo.

Hra začíná pěkně svižně, bojujete s barbary, snažíte se proplížit do budovy senátu, poté se snažíte dostat do vězení a v něm následuje souboj. Bohužel po akčním a svižném začátku hra slušné šlápne na brzdu a to hlavně v lince která se týká Agrippy. Když za něj hrajete tak vždy musíte v aréně zvítězit v několika disciplínách. Ať už boj proti všem, týmovka kdy rozbíjíte sochy či zachraňujete dívky z klece dřevěné. Tohle je vše zábava, bohužel se toho strašně rychle přejíte, protože pořád plníte to samé. Nemluvně o tom že nepřátelé jsou nechutně moc houževnatý a i když jim několikrát když leží zatnete klidně i velkou sekyru do hrudníku, tak jim to nic neudělá. Poté je tam občas debilní umělá inteligence, kdy osvobodit dívku je občas nadlidský úkon a někdy na vás hra nasype tolik nepřátel že to prostě nejde ani pořádně zvládnout.

Nejlepší je team battle kdy vy máte k sobě dva lidi a nepřítel snad 8 :D Jako jo, tohle byla po chvilce enormní frustrace.

Octavianus je docela lepší, občas se při stralthu pobavíte kdy hodíte po strážníkovi jablko a on jde zrubat nevinného civilistu a v další kapitole si o tom strážníci povídají. Bohužel jindy jsou zase mise na stealth tak debilně navrženy že to ani nejde normálně udělat a holt musíte prostě to udělat na prasáka a když to jde tak celou pasáž proběhnout. Ze začátku to vše bylo v pohodě, v pozdějších částech už to byl silný mind-fuck. Celé je to pak místy opravdu už jen o štěstí, jelikož ten level design je místy lehce k pláči. Nechápejte mě špatně, svět vypadá na poměry PS2 nádherně o tom žádná, ale co se týče Stealthu tak je ten level design totální podprůměr.

Příběh to sice zachraňuje, není nic extra ale postavy si oblíbíte a celé to svižně ubíhá. I když by tomu neškodilo kdyby se Japonci více projevili a nesnažili se tvářit Západně, ono se to že je hra mířená silně na Západ odraží i na soundtracku. Ten je totiž solidní mainstream, nic zapamatovatelného, spíše slabý průměr.

Bohužel, Shadow of Rome zklamal, nenabízí toho moc, jen poměrně uspokojivý příběh a šedivou herní náplň která vás brzy začne silně štvát.

Pro: Cut-scény, dabing, příběh, začátek

Proti: Šílený stereotyp, špatně navržený stealth, Agrippova linka

+15

NYR: New York Race

  • PS2 60
K NYR mám speciální vztah. Ne proto, že by tyto závody létajících aut byly tak dobré, ale proto, že trvalo strašně dlouho, než jsem se k nim dostal. Určitě to zná většina z vás. Ve SCORE nebo LEVELu jste narazili na zmínku o nějaké hře a museli jste ji mít. Přesně to se stalo i mě právě s tímto titulem, a to nedlouho po jeho vydání. Pověřil jsem tedy strejdu, který mě a bráchovi obstarával většinu toho, co jsme v té době hráli, aby se pokusil NYR sehnat.

Bohužel se mu to ale nepodařilo a má touha si zalétat v New Yorku roku 2215, tak zůstala nenaplněna. Před pár lety jsem se konečně dostal ke SCORE verzi na PC, ale tu jsem bohužel na současném operačním systému nerozchodil. Náhoda tomu chtěla, že jsem přes známého mojí ženy získal PS2, a tak jsem si řekl, že si NYR zahraji tam.

Má očekávání hra úplně nenaplnila, ale věřím, že v roce 2001 bych se bavil více. Ten pocit z vysoké rychlosti čítající několik stovek kilometrů za hodinu tu je, ale tratě tomu nejsou úplně uzpůsobené. Jakékoli zaseknutí o překážku, kterých je tu spousta, zásadně zpomalí každé vozidlo a většinou znamená propad v pořadí třeba o pět míst, protože soupeři jsou téměř vždy jen kousek za mnou.

Když to srovnám se Star Wars: Racer Revenge, který jsem hrál také na PS2, jde o chudšího příbuzného, a to už byl druhý díl závodů kluzáků oproti prvnímu značně osekán. Sice jsou zde power-upy, rozeseté po trati, ale chybí vylepšování vozidel a k dispozici je jen dvanáct tratí. Nedá se však říci, že by tím herní doba nějak utrpěla. Tratě je třeba se důkladně naučit, aby bylo možné skončit do třetího místa, a postoupit tak do další fáze šampionátu. Zvláště pak ve fázi Pro a Expert. Trať číslo čtyři jsem tak absolvoval asi 100x, abych v ní skončil první a v těch dalších získal alespoň několik dalších bodů. Naštěstí má ale dle mě nejlepší soundtrack, který se mi za celou dobu neoposlouchal.

Určitě existuje spousta lepších závodních titulů podobného ražení, ale já jsem rád, že jsem si tuto spoustu let chtěnou hru, inspirovanou filmem Pátý element, konečně zahrál. Vracet se k ní ale už nebudu, není důvod.

Pro: tématika Pátého elementu, pocit z vysoké rychlosti, power-upy, některé skladby

Proti: spousta překážek, chybí vylepšování vozidel, pouze dvanáct závodů

+15

Rule of Rose

  • PS2 65
Ještě než jsem si zahrál Rule of Rose tak jsem o tom slýchal kontroverze. Hra byla zakázaná ve Velké Británii, protože někdo jí označoval, že cílem hry je znásilňování a zabíjení malých děti. Nenechte se samozřejmě odradit, ve hře nic takového není a jednoduše to je neznalost toho co to nejspíš ani nehrál. Maximální kontroverze co jsem našel je, lehčí sexuální podtext ale to je tak vše, navíc v rámci příběhu to všechno dává smysl a je to udělané logicky nehrajíc si na kontroverzi.

Už jen první zapnutí hry mě tvůrci namlsaly krásným intrem, který ukazuje některé části hry a dává vám vědět, co vás čeká a na co se připravit. Hra začíná poměrně nevšedně, ale nechci tu nic moc prozrazovat o příběhu a maximálně zmíním, že Jennifer na svoji pouti není sama a provází jí nejvěrnější psí společník Brown, který jí pomáhá se neztratit a vede jí správnou cestou a tím se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu a to je hratelnost která staví na průzkumu a lehčích puzzlu či akce.

Průzkum s Brownem mi nevadil až na stále přepínání „find“ což je mechanika kde Brown pomocí svého psího čumáku vyčmuchá nějakou stopu a zavede vás k ní. V praxi to funguje nějak takhle: Hráč se přepne do položky inventáře, zvolí třeba ponožku a v levým rozhraní vidí „target“ s otazníčky. Brown vás pak bude vést po lokacích, až najde stopu tak začne štěkat a vy získáte různé předměty na který je item vázán. V mém případě ponožka je vázaná třeba na léčivý předmět nebo na úkolový předmět, kde musím někoho najít/něco abych ve hře pokročil. Hra vám dává i určité puzzly, které musíte vyřešit, a nejsou nikterak těžké a přišly mi celkem zábavné. S průzkumem jsem moc problémy neměl až na to že člověk furt musí něco vybírat a dávat pozor co vlastně hledá. Několikrát jsem se ztratil, protože jsem volil špatný předmět na hledání, ale nebylo to tak hrozné jako akční složka hry.

Na Rule of Rose mi nejvíce vadila akční složka hry, která je nepřesná a může odradit dost lidí. Výběr zbraní je dostatek jako Železná Trubka, Sekáček na Maso, Kuchyňský nožík atd. Když ale Jennifer má s nimi zacházet tak se jedná celkem o peklo. Hra má problém rozpoznat „hit box“ takže když opravdu někoho pořádně kuchnete či praštíte tak zkrátka se jim nic nestane, protože nepřítel je moc daleko. Nebo je zrovna v animaci, kde na vás útočí. Nepřítel dokáže i padnout na zem a můžete ho zašlápnout, jenomže to nic nedělá a působí to zabugovanějším dojmem. Nepřítel na vás útočí a někdy se stane, že zasáhne vzduch ale vy i tak schytáte ránu. Tyhle problémy jsou někdy frustrující hlavně, když vás hra nutí bojovat a nemůžete se tomu vyhnout. A co víc pokud je Jennifer opravdu smrtelně zraněná a nemáte po ruce léčivý předmět, tak má animaci jako kdyby chytla průjem a hledala co nejbližší záchod, nejen že je pomalá ale zkrátka už je jako postava k ničemu a musíte se potácet po místnostech s Brownem a hledat něco co by vás uzdravilo nebo se nechat zabít, nebo pokračovat v příběhu a riskovat. Hra obsahuje i bossfighty a jedná se opět o stejné problémy jako s každým nepřítelem jen s tím rozdílem že jejich útoky jsou, mnohem silnější.  Vydrží více zásahu a hra vám nezobrazuje jejich životy. Takže se může stát, že budete třeba 10 minut kuchat do bosse a on nebude chtít umřít, boss vás udeří dvakrát a končíte. Je to opravdu nejslabší část hry a sami vývojáři uznaly, že vydání hry bylo uspěcháno a museli to prostě vydat i v takovém stavu. Měli v plánu několik obtížností jako lehčí obtížnost až po těžkou tohle ale odpadlo a hra na výběr obtížnost nemá. Tohle je největší vada na kráse téhle hry, kdyby vyšel remaster/remake a vývojáři se k tomu mohli vrátit a udělat tu akční složku pořádně a vyladit to, tak se jedná o jeden z nejlepších psychologických horroru a já bych šel i s hodnocením výše, protože ten příběh je krásně sestavený a musím uznat, že se jedná o takový „hidden gem“.

Pokud jsem vás následujícím textem neodradil a nevadí vám horší akční složka hry, máte rádi psychologické horrory, nevšední vyprávění příběhu, tak doporučuji si hru zahrát a je možné že to pro vás bude hidden gem. Ostatním co jde více o hratelnou část hry a o příběh jim tolik nejde, tak bych asi doporučoval se zatím hry vyhnout a počkal popřípadě na remaster/remake pokud někdy vznikne, kde by to autoři mohli dát do kupy. 

Já jsem si ale hru celkem užil a dokážu pochopit, proč se jedná o jistý „kult“ hlavně co se týče, příběhu který mě šokoval svojí promyšleností a byl takovým hlavním motorem proč pokračovat ve hře i přes mizernou akční složku hry a jsem rád, že jsem tenhle „hidden gem“ ukusil. Budu doufat v remaster/remake o kterém se už několik let spekuluje, aby hra byla v takovém stavu jakém měla být.

Pro: Příběh, Soundtrack, Atmosféra, Unikátnost

Proti: Akční složka hry, hit detekce, Pomalá animace když Jennifer má už málo životů

+15

Evil Dead: A Fistful of Boomstick

  • PS2 75
Jaký hororový fanoušek by neznal ulítlou hororovou sérii Evil Dead v čele s nehorázným sympaťákem Brucem Campbellem. Všechny filmy i spolu se seriálem mě neskutečně bavili a to i například seriál Hercules kde jasně šlo vidět že ho produkuje Sam Raimi a hodně aspektů z Evil Dead nebo spíše z Army of Darkness tam šlo dost poznat. Proto mě až vysloveně udivuje že jsem se k herním adaptacím dostal až teď.

Jasně pokud si člověk přečte nějaké recenze tak by si ve výsledku mohl říct že krom jedné (Evil Dead Regenaration) za moc nestojí, ale opak je pravdou. První hru z THQ trilogie jménem "Hail to the King" jsem sice nehrál protože jsem neměl chuť na Resident klon ale Fistful of Boomstick mi už od pohledu přišel jako docela sranda. No a naštěstí jsem se nespletl.

Celé to začíná tak že Ash se nalejvá v místní putyce a všimne si v televizi že v nějakém pořadu se snaží přeložit Necronomicon (klasika!) no a démoni a další havěť na sebe nenechá dlouho čekat a tak musí Ash zase vyrazit do boje. Příběhově tedy nečekejte nic převratného je to prostě klasická béčková kvalita kterou ale neskutečně táhne Bruce Campbell. Ano, postaral se tu o kompletní dabing Ashe a celou hru neskutečně zvedá nahoru, jeho hlášky a komentáře celého dění po celou herní dobu nenudí a vždy jsem měl úsměv na rtech a těšil se na jeho další hlody.

Právě tohle celé mi přijde že tuhle hru neskutečně zachraňuje od stereotypu, kterou celá hratelnost bohužel ke konci nabízí. Ve výsledku celá hra takový znásilněný hybrid Silent Hillu (zní to crazy já vím, ale je to tak). Vy se tu totiž pohybujete v každém levelu ve větší otevřené lokaci a Ash má při sobě zápisník s úkoly. Většinou začínáte s jedním či dvěma, ale jak postupujete levelem tak se na vás úkolů nabaluje více a více. Potřebujete se dostat někam, tam je barikáda, pustí vás polda jen pokud mu ukážete ID, ID je v místě které otevřete speciální zbraní, zbraň najdete na hřbitově ke kterému musíte najít klíč, klíč získáte po zabití zombíků a bla bla. Takhle to máte v každém levelu a ano ke konci hry je to stereotypní. Naštěstí ale hra nabízí opravdu zábavný masakr nepřátel, od motorovky po plamenomet, různé druhy střel pro brokovnici, pistole apod. Fakt jsem se u toho masakru a rozprskávání nepřátel bavil a když k tomu přičtete ujeté Ashovi hlášky tak se bavit budete.

No jo, ale vlastně já jsem to přirovnal k Silent Hillu a zatím to tak moc nezní co? Právě ale samotné plnění úkolu kdy něco hledáte a musíte pobíhat po lokacích už trochu SH připomíná a i to že zde musíte také si schraňovat lékárničky protože jich není velké množství a to spolu i s náboji a save tokenama. Jop, hra se tu ukládá po každém levelu (který je většinou tak na hodinku +-, aby jste ale nemuseli level dohrávat k uložení, tak tu jsou save tokeny. Ty jsou poschovávané po mapě a díky nim si hru můžete kdykoliv uložit. Místy je to fakt potřeba, protože hra se místy vyžívá že na vás z ničeho nic pošle ohromnou tlupu příšer různých druhů a vy máte po málu nábojů a polovinu života a boom najednou jste dead. Takže bacha na to. Co mě navíc ještě pobavilo že výběr inventáře a sbírání předmětů má naprosto totožné ozvučení jako SH.

Navíc se tu ještě místy musíte starat i o vyvolávání různých kouzel které díky kouzelné knize má Ash k dispozici, což vám při nedostatku nábojů může někdy zachránit prdel a nebo ne. Protože když kouzlo pomocí tláčítkové kombinace nezadáte správně, tak vás kouzlo odhodí a dá prostor nepřátelům se na vás sesypat! I tak je ale tento díl vlastně dobrý old school.

Pokud si chcete dopřát klasickou béčkově hororovou řežbu z období PS2 a X1 tak neváhejte. I přes nedokonalosti jako je nevyvážená obtížnost (během levelu jsou velké výkyvy a pak schytáte ten nejjednoduší bossfight ever) či frustrace způsobená poměrně stereotypními úkoly tak je to ve výsledku fakt sranda. Hlavně díky velkého množství krve, zbraní a skvělému Campbellovi.

Pro: Béčková zápletka, Burce Campbell, skvělá krvavá hratelnost, soundtrack, cutscény

Proti: Stereotyp, nevyvážená obtížnost

+15

Tekken Tag Tournament

  • PS2 90
  • PS3 90
Pravděpodobně můj neoblíbenější Tekken a to hned z několika důvodů. Byla to jedna z prvních her na u nás(doma) nový Playstation 2. Také to byla první hra na tuto konzoli co jsem si koupil a mám ji dodnes. Vždycky jsem chtěl Playstation hlavně kvůli tekkenu a když ta chvíle nastala stálo to za to. Měl bych také zmínit nekonečné souboje s kamarády ty opravdu stály za to.

Hlavní důvod proč mám tuhle hru tak rád jsou postavy. Máte jich tady opravdu hodně na výběr. Hudba je hodně dobrá a pouštím si jí dodnes. Taky je zde velké množství módů na výběr. Team battle, Survival, Time attack a další. Jeden z nejlepších je tekken bowl, který je zábavný dodnes. Jo a pokud by někoho zajímalo kdo je mou nejoblíbenější postavou tak je to Kazuya. Ten jeho pohrdavý postoj u mne vždycky vyhraje.

Pro: ohromné množství postav, hudba, tekken bowl

Proti: něco by tu bylo ale pro mne jsou to brobnosti

+15

Killzone

  • PS2 75
V roku 2004 v žánru FPS vyšlo mnoho kvalitných hier. Napríklad môžem vymenovať prvý Far Cry, Doom 3 alebo legendárny Half-Life 2. Na tieto hry už playstation 2 výkonovo nestačil. Takže ak si chcel v tej dobe „pskový“ konzolista zahrať nejakú dobrú strieľačku, tak nemal moc na výber. V tom roku čo som si vedomý vyšiel len Call of Duty Finest Hour a Killzone.
Killzone mal v skutku agresívny marketing. Mala to byť odpoveď od Sony na populárnu sériu Halo na poli konzol. Hra nakoniec obdržala dosť rozpačité hodnotenia od renovovaných magazínov ale aj od obyčajných hráčov.

Moje prvé zoznámenie s hrou bolo skvelé. Skvelé intro, ktoré ma pekne namlsalo a ešte lepším soundtrackom, ktoré vytvorilo priam nezabudnuteľnú atmosféru. Hneď v úvode som bol hodený do vojnovej mašinérie, kde som sa mal ubrániť postupujúcim Helghastom. Prvý pocit zo streľby bol úchvatný. V tej dobe som sa s ničím podobným nestretol. Pestrá paleta zbraní, animácie pri ich prebíjaní a aj ich vzhľad bol veľmi príjemný. Trošku neskôr som si všimol, že hlasy parťákov ale aj hellghastov sú nejako v divnej zvukovej kvalite, čo bolo pre mňa dosť rušivý element. Ako som postupoval hrou, tak ma strašne mrzelo, že prostredie je nedostatočne interaktívne. Nič tu nemôžete poriadne zničiť, maximálne pár výbušných bedien a pár skiel a možno zopár predmetov. Keby tam vývojári zakomponovali aj trošku ničiteľné prostredie, tak by to hre strašne prospelo. V prvej štvrtine hry ste väčšinou v interiéroch, ktoré sú moc sterilne a opakujúce textúry, stále rovnaké grafity na stenách tiež moc nepridajú po čase na atmosfére. Našťastie, že keď som si myslel, že hre dochádza dych, tak pekne sa presunula do otvorených priestranstiev. Síce to bolo iba na oko a skutočnosti to bol iba ohraničený rovný koridor, to mi až tak nevadilo. Príjemne prekvapilo rôznorodé prostredie ako džungľa alebo horské plošiny. Džungľa bola strašne, lineárna, bez možnosti sa trocha stratiť a tak. Na konci hry sa tiež pozrieme aj na jedno prekvapivé miesto. Najpamätnejšie boli pre mňa hlavne Escape a New allies.

Ďalej čo stojí za zmienku tak, máte na výber aj z štyroch postáv za ktoré sa dať hrať. Postupne sa sprístupňujú ako postupujete hrou. Každá postava má iný arzenál a aj trošku môže zmeniť štýl hrania. Asi za najviac výraznú považujem Lugera čo je taký fakt dosť hendikepovaný Sam Fisher. Moc ale toho stealthu aj tak sa nedá využiť, lebo vaši kumpáni ťa aj tak prezradia. Stretol som aj dosť divnou umelou inteligenciou, raz Helghasti nereagovali, niekedy vás videli až skoro cez polku mapy. Pár krát sa mi ale aj stalo, že moji „nesmrteľný“ parťáci ma zachránili od mojej istej smrti pri nedostatočnom krytí,, čo bolo dosť príjemné.

Príbeh je dosť predvídateľný a aj strašne nudný. Človek po čase si naň ani nespomenie. Maximálne ma bavilo sledovať vzťahy medzi postavami v mojej partii.

Škoda, že autori nedostatočne využili potenciál čo by hra mohla ponúkať. Vedel by som si predstaviť napríklad využívanie aj vojenskej jazdnej techniky.
Na dnešnú dobu hra príliš zostarla. Nemá nič čo by mohla ponúknuť dnešným hráčom. Môžno ak tak maximálne, kto si chce pripomenúť a vyskúšať éru ps2 hier, ku ktorým sa ako mladý nedostal.
+14

Genji: The Legend Begins

  • PS2 80
Nedávno jsem v rámci Retro Klubu dohrál hru Onimusha: Warlords a měsíc na to jsem se pustil právě do prvního dílu Genji. Vůbec jsem netušil, o co přesně jde, ale sedělo mi to do výzvy, tudíž jsem hru vyzkoušel a hle, ono to je dost podobné právě zmíněné Onimushe. V jistých směrech dokonce lepší, v některých zas o něco horší, nicméně celkově jde o velmi podařený, ač dnes už bohužel zapadlý, počin. V mém hodnocení se tak nevyhnu srovnávání těchle dvou titulů.

Genji je příběhová lineární akce, která svým designem úrovní a celkovým feelingem nemá právě daleko od díla vývojářů z Capcomu. Samozřejmě příliš se neliší ani samotným zasazením, ale je to právě hratelnost, která by fanoušky Onimushy mohla zajímat. Jednotlivé obrazovky jsou stejně tak malé, nepřátelé se na nich respawnují s každým dalším průchodem a mapu procházíte neustále dokola, přičemž postupem příběhu se lehce mění její podoba. Stejně tak nechybí dva protagonisté, mezi kterými však zde lze (většinou) volně přepínat dle toho, který herní styl vám sedí více. Nečeká tu ale na vás krásná ninja Kaede, nýbrž hromotluk Benkei. Hra za hlavního hrdinu Yoshitsune je tak svižnější a můžete vyskákat na nedostupná místa, hra za Benkeie zase těžkopádná, ale s větší útočnou silou, přičemž lze rozbíjet překážky na mapách a dostat se k jinak nedostupným pokladům. Osobně mi víc seděl Yoshitsune.

Soubojový systém je poměrně prostý, k dispozici jsou dva druhy útoku (čtyři pokud počítáte útok s výskokem) a možnost krytí, přičemž hra ani nenabízí různorodé zbraně jako Onimusha. Vynahrazuje to však možností zpomalení času, což spolu se správným načasováním umožňuje zabít většinu nepřátel na jeden zásah. Přiznám se, že víc mi asi seděl souboják v Onimushe, neb vytvářel spolu s prostředím napínavější atmosféru, nicméně Genji se jeví více jako casual friendly, jelikož ač někteří nepřátelé dokážou zatopit, tak léčivých předmětů je neomezeně a když věnujete dostatek pozornosti průzkumu prostředí, tak si lze postavy vylepšit natolik, že budete prakticky neporazitelní. Další věcí je pak pozdější rok vzniku a podstatně přívětivější ovládání i kamera.

Pochválit musím vizuální stránku. Grafika postav sice příliš neoslní a celková kvalita je poplatná své době, ovšem samotný design obrazovek je prostě nádherný. Rozkvetlé stromy, jezírka, zasněžená obydlí, lesy, potůčky... všechny vypadá opravdu krásně a hra tak vytváří místy až "zenovou" atmosféru. Zamrzí však, že se tvůrci nesnažili prostředí využít i k nějakým jednoduchým hádankám místo neustálých soubojů. Ostudu pak neudělá ani hudební doprovod a především líbivá závěrečná písnička.

Příběhově jde o dost jednoduchý počin o souboji dvou klanů a snahy převzít nadvládu nad Japonskem, který mě však i přes svou předvídatelnost a strohost bavil podstatně víc, než Samanosukeho cesta hradem. Hra je hojně protkaná cutscénami, ve vesnicích jsou NPC se kterými lze hodit řeč a co víc, prostředí je založené na reálných místech, přičemž se podíváte především do dobového Kjóta. Zamrzí však, že kladné vedlejší postavy nedostávají více prostoru a na obrazovce tak máte převážně stále dokola ty stejné záporáky a dvojici hrdinů. Vůbec bych se nezlobil, kdyby se více objevovala Shizuka, která je údajně hratelnou postavou v pokračování. Tak snad někdy.

Rozhodně se nejedná o žádný must play titul, ale dodnes jde o velice kvalitní počin, který mi vážně sednul a určitě jej doporučuju všem, kdo mají rádi Japonsko, hratelnost Onimushy nebo prostě jen lineární third person rubačky. Pro všechny takové hráče jde o velmi dobrou volbu.
+14

Dirge of Cerberus: Final Fantasy VII

  • PS2 70
Po Crisis Core: Final Fantasy VII Reunion nastal čas na další díl ze série Final Fantasy VII, a to na pokračování příběhu jedné z vedlejších ústředních postav. Předpokládám, že Vincent Valentine příliš pomyslných valentýnek nedostává a snad je dobře, že mu věnovali nějaký ten prostor navíc. Ve filmu mě docela zaujal, ačkoliv tam s jeho střílením moc platný nebyl. Teď (po delší době bez Final Fantasy) si chci ucelit příběh sedmičky, než se někdy v budoucnu možná pustím do Remaku na příští konzoli od Nintenda - tedy za předpokladu, že jsou aktuální leaky pravdivé.  

Nutno podotknout, že FPS mne jako žánr příliš nebaví, a ani zde tomu nebylo jinak. Hru jsem tedy musel hrát na emulátoru a zpočátku bylo pro mě nejtěžší zvyknout si na podivné ovládání, které mi až časem přešlo do ruky a chyby jsem dělal spíš ve chvílích, kdy jsem se začal cítit unaveně nebo když kolem běhaly hordy nepřátel. Akce samotná se mi jeví spíše jako průměrná, jen občas se to oživilo třeba změnou Vincentovy bojové formy (obvykle mým náhodným stisknutím nesprávné klávesy). Poněkud mě zklamal i dosah Vincentova skoku – ve filmu se ukázal jako gumídek po vypití sudu hopsinkové šťávy, ale tady nedokázal přeskočit ani malou díru nebo ohrádku. Spíš než spleť různých koridorů by mu slušel otevřený svět s volnou možností pohybu (něco jako Mira v Xenoblade Chronicles X… ale ne, přece tu nemohu odkazovat zrovna na XCX!).  

Vincent má k dobru několik postupně nasbíraných bouchaček, přístup k několika materiím, nějaké ty speciální útočné stavy, plus může levelovat. Nějak extra jsem oslněn nebyl, ale zcela špatné to asi taky není.  

Příjemně mě překvapila stylizovaná grafika na úrovni - zejména, co se animovaných sekvencí týče. Filmečky jsou nejspíš jasný klad hry, ale třeba in-game cutscény by se daly krájet - zejména ve střižně, protože je jich tu kopec a v druhé půlce už se mi přejedly, jelikož se mi zdají příliš zdlouhavé a mnohdy zbytečně natahované; kolikrát se dokonce i opakují (zejména ty z laboratoře). Navíc sázejí spíš na atmosféru, než na nějaké zajímavé zápletky nebo rozhovory, ale asi je fajn, že se vůbec řeší Vincentova minulost. Do příběhu sice přibyly nějaké nové postavy, aby trošku zahýbaly dějem, ale také to není nic moc. Kromě hlavní dějové linky se tam dají odemykat nějaké další obsahové bonusy a zřejmě jakési challenges, ale na konci už jsem vůbec neměl chuť se do toho pouštět.  

V souhrnu vlastně ani pořádně nevím, co o hře napsat. Jsem hlavně rád, že už to mám za sebou a dozvěděl jsem se, jak to skončilo; nicméně jsem zvědavý, jestli si z toho budu za dva měsíce ještě něco pamatovat (kromě užitečného ukládání a načítání pozic v emulátoru – i tak jsem ale občas umřel). Herní dobu bych odhadl na něco kolem 15 hodin, jistý si nejsem. Pocitově jsem v tom strávil asi o něco více. Nevím, jestli bych hru dokázal někomu doporučit, ale když už, tak pouze z nutnosti. Hodnocení bych osobně srazil trošku níže, ale co… nebudu narušovat tu zářivou žlutou řadu. Osobně raději sáhnu po jiných žánrech nebo po jiné FF.

Pro: Vincent

Proti: Zbytečně natahované; Vincent nedokáže nic pořádně přeskočit

+14

Silent Hill 2

  • PS2 70
Jelikož jsem tady ani v té hromadě komentářů nenašel žádný, který by dostatečně vyjádřil mé pocity ze hry, jsem nucen napsat další, vlastní. Hrál jsem PS2 Director's Cut ne-HD verzi s gamepadem v emulátoru a to hned po dohrání prvního dílu, se kterým budu trochu srovnávat.

Obě hry od sebe dělí jen 2 roky, ale rozdíl v grafickém zpracování je velmi znatelný a to hlavně z důvodu, že SH1 vyšel pro PS1 a dvojka už jen pro PS2. Příběhově na sebe oba díly nenavazují, samozřejmě stále jsme v městečku Silent Hill, ale sledujeme úplně jiný příběh, který se netýká tajemného kultu, ale soustřeďuje se více na témata psychologie postav, konkrétně deprese, pocitu viny, ztráty partnera, myšlenek na sebevraždu, hledání nového začátku a ve vedlejších postavách, které postupně potkáme, nalezneme i témata sexuálního zneužívání (Angela) a šikany (Eddie).

Díky zamotanému a matoucímu podání příběhu a výborné hudbě se podařilo navodit specifickou mysteriózní a hororovou atmosféru, která spolu s těmito dospělými, a ve hrách v té době moc neviděnými tématy, dává hře jakýsi punc výjimečnosti. Proto asi chápu ta častá stovková hodnocení, zvlášť když zde najdeme pár silných momentů úspěšně útočících na emoce hráče.

Jenže.

Pokud odhlédnu od těchto pozitiv, zůstane mi nedobrý zbytek. Na nevyladěné ovládání, běsnící kameru a omezenou viditelnost se dá zvyknout. Jenže co ve hře vlastně většinu doby děláme? Většinu času běháme po temných interiérech nějaké budovy, od dveří ke dveřím a kontrolujeme, které se dají otevřít. Otevřeme mapu a koukneme, kde jsme ještě nebyli. Nakonec sebereme 3 předměty, někam je strčíme a vyřešíme puzzle. A tak pořád dokola.

Souboje jsou špatné, nepřátelé nejsou příliš nebezpeční (spíše bojujeme s úhlem kamery, než s nimi) a v exteriérech nemá vůbec cenu se jimi zabývat, stačí jim utéct. To stejné bossové, na něž vždy funguje taktika "střílej brokovnicí co nejrychleji a pokud je třeba, jdi v klidu do zapauzovaného inventáře a použij lékárničku". Potěšilo mě alespoň, že gamepad začne vibrovat, pokud máte málo životů (cítíte tlukot vlastního srdce).

Na exteriéry se úplně rezignovalo, v prvním díle mi přišly zajímavější. Zde jsou prázdné a slouží jen jako spojnice mezi budovami. Vadilo mi i recyklování lokací, kdy nejdřív budovu projdete v normálním světě a hned potom je nutné vše projít znovu v "otherworld" verzi. Diskutabilní jsou i faktory, které ovlivňují, jaký konec hry dostanete. Jedná se o maličkosti, které hráče nenapadnou a pokud chcete získat určitý konec, v podstatě se musíte kouknout na internet.

Samozřejmě jsem po dohrání dohledával dodatečné informace na otázky, které mi zůstaly nezodpovězeny. A musím říct, že po důkladné analýze jsem trochu zklamaný a první Silent Hill hodnotím příběhově o něco výše. Oba díly jsou každopádně světelné roky nad filmovým zpracováním z roku 2006, které se vůbec nepovedlo.

Pro: Propracovaný příběh a způsob jeho podání, unikátní atmosféra, hudba, volba obtížnosti ovlivňuje řešení puzzlů

Proti: Jádro hry spočívající v ubíjejícím repetitivním běhání od dveří ke dveřím, souboje a neschopní nepřátelé, recyklování lokací, běsnící kamera, nevyladěné ovládání, způsob určování konce hry

+13

Drakan: The Ancients' Gates

  • PS2 80
První díl Drakana je jedna z mých nejoblíbenějších her mého mládí. Byla to první hra, která mi nabídla akční prolézání kobek ve stylu DrD a zároveň létání na zádech draka a smažení skřetů z nebe. Co víc si přát! Druhá hra bohužel vyšla exkluzivně pro PS2, a já vyrostl jako PC master race, takže jsem se o její existenci dlouho ani nedozvěděl. K jejímu zahrání jsem se dostal až teď, o 17 let později, díky emulátoru. A porodní bolesti byly velké. Gamepad už jsem v ruce párkrát držel, ale mám nezlomné přesvědčení, že gamepad patří ke skákačkám a arkádám, a ovládání kamery pomocí joysticku ve 3D světě je jen o stupínek příjemnější než trhání stoliček. Ale protože Drakan je moje srdcovka, tak jsem vytrval, naučil se s tím ovládat a hru i dohrál (názor na vhodnost her pro gamepad mi to však nezměnilo).

Drakan 2 mi přijde extrémně věrný originálu, ačkoliv po těch letech mám samozřejmě jen mlhavé vzpomínky. Všechno je větší a lepší. Více schopností (ať již při boji, střílení či magii), různorodější nepřátelé, více prostředí, rozsáhlejší mapy, více questů, a dvojnásobná herní doba. Pokud bych hrál druhý díl krátce po dohrání prvního (ideálně s klávesnicí a myší, v paralelním vesmíru), tak se domnívám, že bych byl unesený. (Teď se to samozřejmě již hůře srovnává, za prvé jsem starší a zkušenější, a za druhé se technologie i herní design od té doby výrazně posunuly. Hru jsem se snažil hodnotit s přihlédnutím na dobu, kdy vyšla, a ne aktuální rok.) Ke hře mám samozřejmě spoustu připomínek, ale část z nich by platila i pro první díl, protože se to odvíjí od stáří hry.

Takže zásadní připomínky:
- Kolizní systém je naprosto tragický, zejména při létání drakem. Zasekáváte se o neviditelné bariéry kolem budov, a průlet kolem stromů je hotové peklo. Ale to myslím bylo v prvním díle podobné.
- Průchod většinou hry je silně naskriptovaný (což by mi běžně nevadilo), do té míry, že boří logiku světa a křičí to na vás "jsem hra!". Dávno zabití nepřátelé se znovu objeví, pokud se to hře zrovna hodí. Při vchodu do místnosti se zavřou dveře a odnikud objeví nepřátelé, po zabití se dveře zase samy otevřou. Někde to samozřejmě vysvětlit lze (temný mág si s vámi na dálku zahrává, byla to magická past, atd), ale ne když je to co pár minut (zejména ke konci hry). Tento systém návrhu světa je dnes dost přežitý.
- Po světě se povaluje velmi malé množství zbraní, vaše aktuální zbraň se hodně rychle ničí, a váš inventář je *extrémně* limitovaný. Což má za efekt, že neustále žijete ve strachu, že vám odejde zbraň a nenajdete žádnou náhradu. Za opravu zbraně u kováře jste penalizovaní snížením odolnosti, což vás ještě víc nutí žít na hraně. Situace je ještě horší v pozdějších částech hry, kde nalézáte (téměř výhradně) pokročilé zbraně vyžadující hodně bodů buď na blízko nebo na dálku, a pokud jedete univerzální bojovnici (což je nejvýhodnější), tak je nemůžete často použít. A odnést si je do města na později je problém kvůli malému inventáři.
- Ovládání. Teď se snažím oprostit od toho, že nejsem zručný s gamepadem. Ale i tak mi to přijde silně nedoladěné, což je možná důsledek toho, že Drakan 2 měl být původně PC hra a Sony vývojáře koupili až v průběhu. Hra využívá gamepad komplet, zcela všechny tlačítka. V boji musíte mačkat všechno kromě pravého joysticku (takže levý joystick, d-pad, akční tlačítka, oba triggery, oba shouldery). Časem to přejde do ruky, ale učící křivka je strmá. Zároveň je velmi nepříjemné míření (luk, hlava draka), protože joystick. V podstatě mě to přinutilo soustředit se hlavně na souboj mečem, protože volné míření u luku je pro mě nepoužitelné (a s lockováním nepřátel nedostřelíte tak daleko). Třešničkou na dortu je, že i s tím mečem standardně sekáte o chlup výš, než je výška většiny barelů ve hře. Nepochopím.
- Loot. Dvě třetiny lootu najdete ve stovkách barelů, které musíte rozsekat. Bohužel v 99% případů to znamená lahvičku života, lahvičku many, nebo pár zlaťáků, protože ve hře o moc víc zajímavých předmětů není. Peníze potřebujete, ale abyste se k nim dostali, znamená to dost únavné sbírání zlaťák po zlaťáku barel po barelu. Po zabití velkého nepřítele dostanete občas zbraň (co se vám může nebo nemusí hodit), ale slušný poklad nikdy, opět jen pár zlatých. Sbírání malých čísel ve velkém výskytu mě dost unavovalo.
- Magie. Vypadá sice strašně stylově, že pro vykouzlení kouzla si musíte pamatovat a poté nakreslit rukou ve vzduchu správný obrazec, jenže to takto musíte udělat opravdu pokaždé (nebo jít přes menu, což v boji nechcete). Quickslot neexistuje. Zároveň musíte vždy předem schovat zbraň (což není záležitost jednoho tlačítka). Nemůžete kouzlit v běhu. Pokud chcete rozbít barel, tak musíte zrušit připravené kouzlo, vytáhnout meč, rozbít barel, schovat meč, a znovu obrazcem připravit kouzlo do ruky (a barelů je hodně, viz výše). Pomohlo by, kdybyste tím kouzlem mohli barel rozbít (mana se doplní sama), jenže u kouzlení není volné zaměřování jak u luku. Magie je tudíž hodně otravná používat.

Ačkoliv jsem některé aspekty hry hodně zkritizoval, část z nich je technologická a část z nich beru jako limitace cílové platformy (gamepad na tohle prostě není určen. Strašně rád bych si v Drakanovi 2 zalétal s myší a freelookem, ale to se mi bohužel nepovede). Celkově jsem se u hry dobře bavil a dávám jí slušnou známku. Samozřejmě to může být způsobeno i nostalgií z prvního dílu. Souboje s nepřáteli byly (po pár hodinách tréninku) odměňující a tak akorát obtížné, RPG prvky byly ucházející, člověk stále má škodolibou radost, když se může jen tak proletět a usmažit skřety pod sebou, prolézání kobek mělo vše potřebné (nepřátele, pasti, občas logickou hádanku nebo skákačku, skrytá místa, odměnu na konci). Pokud jste fandové prvního dílu a nemáte problém s ovládáním na gamepadu (nebo jste ochotni to překousnout), tak doporučuji vyzkoušet (v případě emulátoru si nezapomeňte hru renderovat ve 2K nebo 4K, místo originálního nekoukatelného rozlišení). Je mi moc líto, že se Drakan stal exkluzivkou pod Sony, ale i tak jej považuji za důstojné pokračování původní hry.

Celkové hodnocení: Výborná
+13 +14 −1