Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Doom
Doom
85

Komentáře

Všechny PC PS1 PS3 PS4 PS5 Xbox X360 XOne XboxX/S SNES Switch GBA Saturn Jaguar 3DO iOS Android
Napsat vlastní komentář
ArmJohnArmJohn
Dohráno
  • PC 100
Herní výzva 2026 - 7. Odkojený klasikou

Další z řady her na kterých jsem vyrostl. Pamatuji si to jak včera kdy jsem pařil tuto legendární hru jako malej někdy koncem devadesátých let na mém úplně prvním počítači s Windows 98. A nejvíc co jsem pařil byl Mario, (nevím přesně který díl) Tomb Raider 2 a samozřejmě DOOM.
Doom jsem hrál asi nejvíc a pořád dokola, skoro dozblbnutí a dodnes si ho pamatuji téměř zpaměti každý level.
Vzpomínám si jak jsme dříve s kámošem říkali Pinky démonům ''prasata'', nebo Impům ''ten chrochtavej s bodákama''
Musím ale říct, že dnes kdy moderní hry nebo ostatně i různé remastery těchto klasik umožňují pohyby do stran, klávesami A a D, tak to pochopitelně u této původní hry nefunguje a nikdy nefungovalo. Proto jsem si už odvyk a uhýbat se některým rychlým střelám hlavně od Cacodémonů nebo Baronů Pekla, to tedy bylo kolikrát o nervy. Ale i tak jsem hrou prošel bez většího zaškobrtnutí na mou oblíbenou obtížnost Hurt Me Plenty.

Pro: monstra, zbraně, jednoznačně soundtrack

Proti: za mě nic

+12
AuroNAuroN
Dohráno
  • PC 85
(Nejen) Pro pamětníky vol. 3 

Bylo to nevyhnutelné. V rámci všech možných cest historií moderních stříleček existuje titul, kde se všechny tyto cesty protínají. Sem zákonitě dojde každý, kdo se sám sebe ptá, od čeho se odpíchnout nebo kde přesně byla ta největší revoluce celého žánru? A ano, odpověď je samozřejmě jasná. Nelze pokračovat dál, aniž bychom se nezastavili u největšího z největších. Dnes se tak konečně podíváme na Doom. A neskončíme jen u něj.

O čem hra je samozřejmě každý ví (a kdo neví, tak tuší, protože se zde tvůrci nezapřou a aplikují stejný model, jako u Wolfa, kde jim to zafungovalo): Jste bezejmenný vesmírný mariňák, poslaný za trest na základnu UAC (Union Aerospace Corporation) na Marsu. Korupční megakorporace tu provádí teleportační experimenty na měsících Phobos a Deimos — a jak už to tak bývá, něco se velmi pokazí. Brány pekla se otevřou a základny zaplaví démoni, zmutovaní vojáci a masožravé bestie. A vy zůstanete úplně sami. Ještě víc, než jste byli kdy předtím. Úkol: zastavit invazi, zabít všechno a (pokud možno) u toho neumřít. Hra nevypráví příběh slovy (vyjma konce každé z epizod, kde vám text shrne, co se stalo a jak pokračovat dál), ale prostředím, rytmem a hudbou. Každý level je posun – z laboratoří na Phobosu do organických chodeb Deimosu, až do samotného pekla. Ta cesta je symbolická: od logického, lidského světa techniky, přes chaos mutací a kolizi realit k čistému šílenství démonického světa. Je to minimalistické, ale elegantní a co je na tom nejlepší, může vám to být úplně jedno, protože o promyšleném ději tahle série nikdy nebyla (až tedy do novodobého rebootu z roku 2016, který tuto hru a její pokračování úspěšně kanonizoval).

Pojďme se ale podívat na začátek. Tedy spíš tam, kde id Software skončilo s Wolfenstein 3D. Po tomto úspěchu si totiž vývojáři mohli dovolit experimentovat. John Carmack začal pracovat na novém enginu, který by umožnil výškové rozdíly (rampy, schody, plošiny), dynamické světlo, nepravidelné stěny a větší mapy s rychlejším vykreslováním. Současně Romero a Tom Hall řešili témata a motivy. Původně totiž mělo být téma nové hry sci-fi akční RPG s démony, experimenty a zápletkou o teleportech. Hall napsal rozsáhlý design dokument (dnes známý jako „Doom Bible“), kde rozepisoval postavy, dějové linie a zvraty. Jenže Carmack tyto snahy utnul s přesvědčením, že hlavním tahounem je ve hrách hratelnost, nikoli příběh, což v jednom z rozhovorů potvrdil i svou památnou větou, kterou dnes zná každý: „Příběh ve hře je jako příběh v pornu. Očekává se, že tam nějaký je, ale není to důvod, proč to hraješ.“ Tom Hall nakonec odešel — a zůstali Carmack, Romero, Adrian Carmack a nově přijatý designér Sandy Petersen, který vtiskl do hry identitu a mytologii. Nakonec se to samozřejmě povedlo. Carmackův nový engine umožnil něco, co tehdy působilo jako kouzlo – světlo, výškové rozdíly, stíny (ne opravdové, šlo spíše o hru se světlem), otevřené prostory, plynulý pohyb i iluzi 3D prostoru. Zatímco tak Wolf simuloval koridorové bludiště, Doom otevřel brány do budoucnosti herního designu. Naskytla se tak další, tentokrát velmi dobrá možnost ukázat, že hry nemusí být pouze komerční produkt, ale něco, co může mít i uměleckou hodnotu. A co víc – Doom se díky svému otevřenému systému modifikací stal doslova platformou, takže zatímco ostatní studia prodávala hry, id Software prodávalo revoluci. A komunita si ji okamžitě přivlastnila. WAD soubory, vlastní mapy, multiplayer po síti, skupinový deathmatch... To všechno se zrodilo tady. Servery padaly, kancelářská síť univerzity v Wisconsinu zkolabovala, protože všichni hráli Doom. V Americe se tehdy říkalo: „Všichni, kdo mají PC, hrají Doom. A ti, co nemají, se hádají o to, proč ho nemají.“ Titul se okamžitě stal kulturním fenoménem. Samostatnou zmínku si zde zaslouží ještě jedna věc, co tehdy nikdo nečekal – možnost hrát proti živému člověku. „Deathmatch“ – slovo, které John Romero tehdy poprvé použil – se stalo symbolem nové éry. Počítačové učebny se měnily v bitevní pole, kanceláře v peklo na zemi. Poprvé jste nestříleli do naprogramovaných nepřátel, ale do kamaráda, který měl stejnou brokovnici jako vy.

Jak všichni dobře vědí, hra se dělí na tři základní epizody: Knee-Deep in the Dead, The Shores of Hell a Inferno. id Software při vydání opět zvolilo shareware model – první epizoda byla zdarma, zbytek se objednával poštou, což se z dnešního pohledu jeví jako naprosto bizarní. U třech epizod to samozřejmě nezůstalo: po drtivé porážce Spider-démona, který armádu démonů koordinoval (na konci třetí epizody) se bezpochyby budete cítit jako profík a tak vám nebude nic bránit pustit se do čtvrté epizody Thy Flesh Consumed, (jež o dva roky později přinesla vylepšená verze Ultimate Doom), která vaše nově nabyté zkušenosti řádně prověří a to obzvlášť, pokud hrajete na jedné z těžších obtížností. Tehdy byste samozřejmě šli své dovednosti dále pilovat do multiplayeru, jak jinak.

Hratelnost sama o sobě je totiž taky masakr - v dobrém. Běžíte, střílíte, přežíváte. Zní to primitvně, ale to, co z toho dělá mistrovství, je tempo. Žádné zbytečné překážky, žádné cutscény, žádné vysvětlování. Jen vy, démoni, hudba a instinkt. Level design je geniální – promyšlené prostory, vertikalita, světelné kontrasty, pasti, tajné zdi. Každá mapa má rytmus, každá zbraň má osobnost, každý nepřítel je rozpoznatelný. To vše je podtrženo hudbou Bobbyho Prince, bývalého vojáka a metalového nadšence, který čerpal inspiraci například z Metallicy či Slayerů. Každý riff jako kopanec, každý buben jako výstřel. Když k tomu přidáte industriální hučení, řev démonů a zvuk řetězové pily, vznikne opravdu nevšední zážitek. Dovolím si i říct, že žádná hra do té doby nikdy nezněla tak dobře. Audio hry tak skvěle podporuje tempo a stává se nedílnou součástí celého zážitku. Jistě, abych jen nekriticky nechválil, tak graficky dnes hra působí archaicky, ale je potřeba to vnímat v kontextu doby vydání a milí přátelé, tehdy to nebylo doslova nic jiného, než opravdový šok, který vám položil spodní čelist až na stůl. Kombinace kovových chodeb, krvavých textur a organických stěn vytvářejí prostředí, které je stejně fascinující jako odpudivé. Atmosféru budují barvy, světla, architektura a na všem je cítit brutální a groteskní rukopis Adriana Carmacka, který se zde opravdu vyřádil. Na výtvarné stránce tak toho opravdu moc kritizovat nemůžete.

Víc se o tom, jaká hra je, asi napsat nedá. Nebo takhle, mohl bych to tu zpestřit nějakou osobní vzpomínkou nebo příběhem, ale těch je zde mnoho a moje melancholické vzpomínání vás zas tolik zajímat nebude. Spíše se zde hodí říct, že i když se jedná o přes třicet let starou hru, její dědictví žije dodnes ve všech akčních střílečkách z pohledu první osoby. Jedna každá z nich má totiž ve své DNA gen prvního Doomu a to je něco, co této staré, neumírající hře už nikdy nikdo neodpáře. Koneckonců, napadá vás nějaká jiná hra, o které se dá říct totéž?

U této série ještě chvíli zůstanu, protože jsem s ní teď strávil poměrně dost času a rád bych se podělil o dojmy a získal třeba i nějakou zpětnou vazbu. Vezmeme to sakum prdum se vším všudy, takže k dalšímu čtení doporučuji kávu. Pokračování mých textů lze pak (později) najít třeba u Doom II, Doom 64, SIGIL, SIGIL II, DOOM + DOOM II.

Pro: Fenomenální tempo, level design, hudba, atmosféra, otevřenost pro komunitu, čistota herního designu

Proti: minimum příběhu (i když to byl záměr), backtracking, po čase monotónní a tak trochu repetitivní, někomu by mohla vadit nekompromisní obtížnost - hlavně ke konci

+21
ghostghost
Dohráno
  • PC 90
Vždy som mal rád počítačové hry. V 95tom som v stredoškolských počítačových labákoch prvýkrát uvidel Wolfíka a Dave-a a nevedel som sa od nich odlepiť. V 99tom som sa konečne dostal aj ku vlastnému PC, ale jedno z najdôležitejších meradiel kvality bola grafika. Už v 99tom som odsunul Dooma aj Diablo nabok, pretože mi prišli graficky neatraktívne. Teraz sa píše rok 2025 a ja konečne skláňam poklonu tejto hre, ktorá ma prebudila z herného spánku.

Hra, ktorá obsahuje presne to, čo pre hranie dobrej FPS potrebujem a nič viac. Ísť dopredu a kosiť príšerky.
Vadí mi, že nemôžem sám prebíjať ? Nie.
Vadí mi chýbajúci vertikálny pohyb myšou ? Ani náhodou, je to sexi. Rovnako ako natáčanie textúr mŕtvoliek smerom ku hráčovi.
Vadí mi hľadanie kľúčov a blúdenie po leveloch ? Nope !
Alebo mi azda vadí, že táto hra nič nevysvetľuje a kto nehľadá cestu aj cez kyselinové alebo lávové jazierka, tak nemá šancu ? Jedna legenda hovorí, že keby som si nepozrel postup cez Deimos labs na youtube, tak tam blúdim ešte dnes. Manuál som nečítal, tak ma nekameňujte, ak je to v ňom spomenuté.

Pôvodne som začal s Doomikom na tejto stránke, ale vadilo mi, že sa postava hýbala pri vertikálnom pohybe myšou. O pár klikov a minút neskôr som už bol spokojným majiteľom steam verzie a ešte spokojnejším hráčom.

Prvá epizóda je ukážková a pamätná. Pozná ju zrejme každý, lebo vyšla zadarmo (nech žije shareware). Nábojov je všade veľa a všetko ide ako po masle. Ani záverečný boss príliš nepotrápi.
Druhá epizóda ma zaskočila. Do minúty som bol bez nábojov a zrazu som musel začať šetriť. Navyše prechádzanie portálmi mi sprvoti vadilo, lebo som sa strácal. Ako som už písal, tak koniec levelu Deimos Labs som hľadal cez yt, pretože ma ani nenapadlo, aby som hľadal cestu prechodom cez lávové jazierko. Ale treba uznať, že mi to v ďalších častiach hry výrazne rozšírilo obzory.
Tretia epizóda skombinovala prvé dve a ponúkla hlavného pavúčieho bossa.
Najviac sa mi ale páčila tá posledná, štvrtá epizóda. Celú hru som hral na obtiažnosti Hurt me plenty (3/5) a štvrtá epizóda očividne počítala s tým, že je hráč vytrénovaný a tak dosť pritvrdila. Respawn príšeriek za chrbtom aj na malom priestore, miestami málo nábojov, blúdenie cez teleporty, presun cez lávové/kyselinové jazierka apod. Je tam všetko, čo by som kedysi nenávidel a kvôli čomu by som na Doom nadával. Tentoraz som sa BAVIL a aj to blúdenie a hľadanie kľúčov správnej farby ma bavilo.
Btw. až v štvrtej epizóde som si zapol automatický beh, aby som zistil, že cez niektoré priepasti viem prebehnúť (pozn. v hre nie je možné skákať). V boomer shooteroch mám problém, keď furt utekám a tým pádom sa ponáhľam. Jednak si hru menej užívam a za druhé mi je z toho pri hraní občas blbo.

Malé vysvetlenie, ako som sa v dnešnej dobe dostal ku hraniu Dooma.
Najprv som dostal parádne tričko, potom som si niečo o Doomovi prečítal v tejto knihe a aby toho nebolo dosť, tak Doomika spomenul v práci kolega. Zahrať si Dooma bola jediná správna možnosť a povinnosť zároveň !

Pro: snáď všetko, občas je nutné použiť rozum a to som teda nečakal

Proti: kiež by som si mohol užiť Dooma v dobe jeho vydania

+25
DeCode89DeCode89
Dohráno
  • PC 90
  • PS4 80
  • Switch 90
Na tenhle titul jsem se vyloženě těšil, ačkoliv už nehraji FPS hry tak často, možnost zahrát si legendárního Dooma, nemyslet na propady, či nefunkční mechaniku hry zde nehrozí. Neskutečně jsem si celou hru užil a trochu mě zamrzela, její poměrně krátká délka.
Tímto bych rád poděkoval za letošní výzvu č. 10 - Před naším letopočtem.

Rozumím, že tato hra je již v povědomí poměrně velké množiny hráčů, proto o stránce mechaniky a vizualizace se dá dočíst mnoho. Co ovšem dělá dle mého názoru tuto hru ikonou, je ta čistá lineárnost, vsázejíc na masakrování hord démonů a přiznejme si, jak osvěžující je motorovou pilou rozřezat kdejakého protivníka na hromádku ostatků zalité krví či pokropit pořádnou salvou z "rotačáku".

Rád bych uvedl, že jsem kdysi viděl rozhovor s Johnem Romerem, kde popisoval, jak si pronajali prostory, kde začínali se samotným vývojem enginu. Okna zakryli černými závěsy a proramování a level design probíhal po nocích plných alkoholu, drog a Metalové muziky.
Zajímavostí v tomto byl vznik enginu, původmě ještě k Wolfensteinu 3D, kdy vytáhli modifikovanou verzi super mario pro PC, kdy pohyb po obraze po dosažení rohů, načítal další oblast.  John Carmack jeden večer při programování a ve značném stádiu pod vlivem drog, kdy Romero prostě odpadl, probudil Johna a předal mu disketu s názvem super mario 3D. Po spuštění hra běžela plynule a prostředí se měnilo s pohybem po obrazu, kdy díky této mechanice vděčíme za krásný herní zážitek.

Původní hra byla distribuována na disketové kazetě pouze s první úrovní, pokud hráč chtěl další úroveň, musel za další disketu zaplatit. Z dnešního pohledu taková demoverze, avšak tento geniální krok vyústil k 140 tisícům prodaných kopií hry. Cena za disketu se pohybovala okolo 9$.

Poprvé jsem se s Doomem setkal v roce 1997 na PC, bylo mi 8 let a z některých pasáží hry, kdy nepřátelé jsou přímo za vámi otevřenými dveřmi, vyvolávalo ve mě zděšení, kdy bych půlkami dokázal louskat vlašské ořechy.
Tenkrát byla hra pro mně velmi obtížná a přišlo mi skoro nemožné ji dohrát (lépe se mi dařil Wolfenstein).

Jedna věc se musí id Softwaru uznat, že i když hře bude 30 let, pořád dokáže zabavit a nostalgicky si zavzpomínat, jak nadčasově hra působí.

Zásadní otázka zní: "Šlo by vytvořit podobný titul?" Odpověď je velmi komplikovaná, jelikož si nedovedu představit, co tak vizuálně či mechanikou odlišné by šlo vytvořit. Místo sebelítostí nad laxním přístupem k moderním titulům, nezbývá, než usednou před obrazovku a brokovnicí pokosit pár nepřátel!!

Pro: Nadčasová mechanika ovládání, roky prověřená řezačka, prostředí, hudební doprovod.

Proti: Nízké povědomí mezi mladší generací hráčů.

+18 +20 −2
SOADdaveSOADdave
Dohráno
  • PC 100
DOOM je dnes již legendární a revoluční hrou. Hra která je praotcem všech moderních FPS stříleček. Hra která zavedla termín „důmovky“. Doom je rovněž hra o které se v průběhu let řeklo už snad naprosté všechno. Mezi mé oblíbené zajímavosti platí rozhodně to, že se hru povedlo rozjet snad na všem co jde. Pro příklad hru se povedlo rozjet na kalkulačce, chytrých hodinkách, bankomatu, tiskárně, GPS, na těhotenské testu, v samotném DOOMu nebo pomocí energie z brambor (ano, opravdu).

Mé první vzpomínky na něj pochází z návštěv u bratranců, kteří měli několik her, které téměř stále hráli a doom byl jednou z nich. Měl jsem možnost vidět tu krásu, tu hudbu ty monstra a démony, např. Cacodemon je můj nejoblíbenější nepřítel ve hře. Miloval jsem, když mi bratranec ukázal skryté místnosti. Věděl jsem, že tu hru si jednou musím zahrát! 

Po nějaké době jsem svoje první PC dostal a mohl jsem se plně pustit do tohoto krvavého „Pekla" (v dobrém slova smyslu) a ničit vše co mi přišlo pod ruce. Brokovnice se stala mou nejlepší kamarádkou a hromada mrtvých démonů zůstávala za mnou. Doom byl a pořád je o temné atmosféře a tehdy velmi propracovaném a vymazleném level designu. Sklidil i kritiku za ukazování pentagramů a podobných satanských výjevů. Ale o tom tady psát nechci.

Hudební podkres a celkově zvuky stojí také za to. Robert Prince je pro mě naprostý génius. Hudba si bere zjevnou inspiraci v metalových skupinách jako Pantera, Metallica nebo Slayer. Hra má 3 epizody Knee-Deep in the Dead, The Shores of Hell a Inferno na konci každé z nich čeká boss a já patřím mezi skupinu lidí, kteří mají za to, že boss v The Shores of Hell, je mnohem těžší, než ten v Infernu. Co se zbraní týče, tak jsem rád řezal své nepřátele motorovkou, ale prostě brokovnice pro mě vždy byla number one. Pistole (byla vždy spíš do počtu), kulomet (hodil na silnější nepřátele), stejně tak jako raketomet, (kterým jsem se několikrát hloupě zabil), plazmovka a hlavně BFG (ty jsem si šetřil převážně na bosse).

Ještě bych k úspěchu připsal i skvělé modifikace, jaké hra dostala. Ty už jsou jen třešničkou na tak skvělém dortu. Doom také dostal své knihy i filmy. Co se filmu týče ten první se natáčel dokonce u nás České Republice a v hlavních rolí se představili například: Dwayne Johnson, Karl Urban nebo Rosamund Pike. Druhým filmem je Doom: Annihilation (2019) jde o béčko, které ovšem obsahuje celkem dost odkazů na původní hru jako barevné karty z původní hry, jeden z mrtvých vědců se podle jmenovky jmenuje John Carmack (spolutvůrce DOOMa). Jeden z vojáků se zase jmenuje Blazkowicz, což je zase přímý odkaz na slavného hlavního hrdinu další hry od ID Software Wolfensteina. 

Hodnotit takhle legendární hru je prostě těžké, protože jak jsem psal na začátku. Doom byl ve své době revoluční hrou, měl skvělou hudbu i level design a hlavně se stal praotcem všech moderních FPS stříleček. Dnes je doom již nesmrtelnou legendou a i díky všem těm krásným vzpomínkám na něj a na mé dětství nemohu jinak, než dát plnou známku.

Pro: Temná atmosféra, level design, zvuky, soundtrack, dnes již nesmrtelná hra

+24
Londo MollariLondo Mollari
Dohráno
  • PC 80
Tak to je on. Zakladatel 3D akcí. Hra, která tomuto typu stříleček na dlouhá léta propůjčila své jméno. Hra přinesla ve své době převratný 3D engine a graficky a technologicky utekla svému předchůdci Wolfenstein 3D jakož i ostatním jeho následovníkům na míle daleko. Doom přinesl na naše obrazovky peklo. Nikoliv peklo děsivé, ale peklo, které byla radost vyhlazovat.

Doom se ke mně dostal hodně pozdě. Jako dítě jsem se proháněl v jeho druhém pokračování, a proto když se mi konečně dostala do ruky původní hra, byl jsem trochu zklamaný. Nepřátel bylo na svou dobu opravdu hodně, ale někteří moji oblíbenci chyběli. Naštěstí i první díl obsahuje pár legendárních protivníků, jde zejména o svatou trojici imp, pinky (u nás doma zvaný "růžovka") a cacodemon. Zajímalo by mne, co konkrétně autoři při vymýšlení cacodemona kouřili, ale chci to taky.

Následující odstavec jen shrnuje informace mnohokrát řečené, proto doporučuji netrpělivému čtenáři přeskočit ho. Hru pohání na svou dobu nevídaný engine, kde si člověk jen stěží uvědomí, že 3D prostor je jen iluze a hra ještě nezvládá dvě patra nad sebou. Grafika má i dnes stále co nabídnout. Hra je na svou dobu dost krvavá a při extrémním poškození se nepřátelé legračně rozprskávají. Také zvuky a hudba jsou na vysoké úrovni.

Hra obsahuje dvě chladné zbraně a šest palných. Hru jsem odehrál na nejjednodušší obtížnost na klávesnici. Jelikož na tuto obtížnost není nepřátel tolik, nenutila mě hra používat všechny zbraně. Základní pistolka je úplně k ničemu. Kulomet jsem používal výhradně na cacodemony. Raketomet mi přišel zbytečně rizikový při bojích v uzavřených prostorách a náboje do plazmy a BFG jsem si šetřil na těžší chvíle, které nepřišly. Ale brokovnice, to je jiná, tu jsem používal po většinu hry.

Co do spletitosti jsou bludiště až na výjimky poměrně zmapovatelná. Nenašel jsem jedno šílené tlačítko v Deimos Lab (o jeho existenci jsem se musel dozvědět na youtube, vůbec nevím, jak jsem to kdysi poctivě dohrál, asi jsem tehdy měl s hrami větší trpělivost) a po Limbu jsem bloudil celých 23 minut. Zbytek byl celkem v pohodě a arény na souboje s bossy také nebyly špatné.

Doom je první střílečka moderního střihu. Nebudu předstírat, že hra je dokonalá. Co první Doom opatrně naznačil, dovedlo k dokonalosti pokračování Doom II: Hell on Earth . Dohrání Dooma se řadí k povinnostem hráče, který to s hrami myslí byť jen trochu vážně a to i v případě, že střílečkám jinak příliš neholduje. Doom jsou totiž dějiny v kostce.

Pro: Dodnes skvělá dynamická střílečka, impovi stačí jedna rána z brokovnice.

Proti: Pinky potřebuje dvě rány z brokovnice, hru k dokonalosti dovedl až druhý díl.

+29
ArtranArtran
Dohráno
  • PC 80
Nevím o hře, která by lépe definovala 90. léta lépe, než právě Doom. Král všech počítačových učeben, kde se ti vyvolení mohli mezi sebou prohánět po "lance" a ti méně vyvolení (mezi, které jsem patřil i já) jen hladově závidět. Když jsem pak měl na jednom Excalibur Show možnost si multiplayer zahrát, dostal jsem pochopitelně těžce na zadek, ale i tak to byl zážitek, na který se nezapomíná. Při hraní první sharewarové epizody v singleplayeru pozdě v noci jsem pak sázel z té tísnivé atmosféry při každém leknutí jeden bobek za druhým a tohle moje poseroutkovství bylo jedním z důvodů, proč jsem pak dával přednost spíše žánrům, ve kterých na mě z poza rohu nevyskočí rozběsněný imp.

Jenže člověku s přibývajícími léty otrne a tak se mi dnes už Doom nezdá zdaleka tak děsivý, jako když mi bylo šestnáct. A přesto musím říct, že si Doom i dnes uchovává poměrně nepříjemně hrozivou atmosféru, která na mě osobně působí silněji, než ta Quakeova. Je to dílem jednak zlověstnou hudbou, agresivními zvuky (např. i při otevírání dveří) a pak také místnostmi a koridory, které se rády utápí ve tmě, takže nevíte, co se v nich skrývá. Pokud hru neznáte nazpaměť, je hraní Dooma o poznání opatrnější. Doomu 3 se vytýkaly lekačky, ale případů, kdy vám po stisku tlačítka vyskočí potvora za zády nebo se otevřou skryté dveře s větším množstvím potvor je už v prvním Doomu habaděj.

Hratelnost se nese ve stylu "keep it simple, stupid" a jsou to jak velmi dobře navržená monstra, tak i zbraňový arzenál, který udržují zábavu na vysoké úrovni. Doom obsahuje pocitově snad tu nejlepší brokovnici vůbec. Podle mého soudu se jí nevyrovná ani dvouhlavňovka z druhého dílu, která je pomalejší a není tak přesná, takže najde o něco menší využití. A pak samozřejmě motorová pila - ultimátní sublimace naší brutální podstaty.

Úrovně se s postupujícími epizodami stávají stále komplexnější, ale mně popravdě nejvíce sedí právě jednoduchost a přehlednost epizody první, která končí i mrazivým cliffhangerem. Zbývající dvě epizody jsou dobré, ale prostředí se kvůli hardwarovým nárokům až tak neliší a ke konci už jsem pociťoval mírnou jednotvárnost. I to je ale na téměř 30 let starou hru úctyhodný výkon a co se týče celkového audiovizuálního stylu, tak myslím s přehledem překonává i své moderní krvavé bratříčky.

Slovem, Doom si i po tak dlouhé době uchovává neopakovatelnou atmosféru zmaru, ale i agrese a zarputilého odhodlání. Momenty, kdy se s typickým pohupováním plížíte blikajícími chodbami vesmírných základen a v dálce slyšíte kručivé zvuky impů, kdy si po vystřílení úrovně připadáte tak zatraceně na všechno sami, kdy vám při naporcování prvního cacodémona motorovou pilou zaplaví tělo adrenalin nebo když se zaťatými zuby sledujete svou zakrvácenou podobiznu a slibujete si, že svojí smrt rozhodně neprodáte zadarmo, patří k tomu temně bytostně esenciálnímu, co i v dnešní době dokáže sáhnou hluboko do vašeho nitra a surově sevřít vaše srdce.
+42
AlbydeeereAlbydeeere
Dohráno
  • PC 100
DOOM odstartoval žánr 3D stříleček, i když první hra byla Wolfenstein 3D. O proti Wolfensteinovi dle mého názoru DOOM byl průkopníkem rádoby krvavých scén, ponuré atmosféry, dobré muziky, "zajímavého děje". Ve své době tato hra patřila mezi nejlepší hry na světě - dovoluji si říci, že obsadila první místo.

Hru jsem hrál hned jak vyšla, a minulý rok v rámci Doom 3: BFG Edition jsem si zopakoval DOOM a DOOM II na všechny úrovně.

Na toto téma vyšli 4 knihy a jeden celovečerní film s Dwaynem Johnsnem - jak jsou knihy napsané a jakou má kvalitu film, nechám na Vás.

Pro: Skvělá grafika, ponurá atmosféra, průkopník 3D stříleček, hratelnost

Proti: DOOM je jen jeden, stáří hry

+8 +11 −3
miCHALupkamiCHALupka
Dohráno
  • PC 85
Sice jsem měl na svém prvním CD (na kterém bylo kolem 30-40 her) druhý díl, který jsem občas hrával, ale rozhodl jsem se začít se sérií hezky od začátku. První díl této hry jsem hrál již několikrát a téměř vždy jsem dohrál pouze první epizodu (kapitolu). Tehdy jsem ještě nevěděl, že to má další dvě epizody, později jsem začal hrát druhou epizodu, ale skončil jsem někde u třetí mise. Po dlouhé době (rozuměj více jak 5 let) jsem se rozhodl dohnat tento herní rest.

Musí se nechat, že hra je stále velice pěkná po grafické stránce a mise jsou propracované velmi kvalitně. Hratelnost je sice trochu krkolomnější, ale po chvilce cviku si člověk zvykne. V misích jsou velmi dobře poschovávány lepší zbraně, ke kterým se většinou dostanete pomocí tajných dveří schovaných ve stěnách. Povedené jsou i zbraně, kterým za mě vládna brokovnice, která měla velmi silnou damage a většinou jsem do ní měl nejvíce nábojů. I přesto byly další zbraně smrtelnější, ale většinou jsem je rychle vystřílel nebo jsem si je šetřil na nějaká nepříjemná překvapení.

Obtížnost pro mě byla velmi vysoká, na to že jsem volil třetí z možných variant. Před tím, než jsem začal hrát jsem si říkal, že sice párkrát umřu, ale nebude to zase tak hrozné. Hra mě ovšem velmi rychle vyvedla z mých představ. Ovšem nutno podotknout, že jsem do některých misí vletěl jako neřízená střela a snažil se, co nejrychleji kosit nepřátele a tancovat okolo nich. Poté, co jsme několikrát umřel jsem si uvědomil, že takto to rozhodně nepůjde. Volil jsem tedy opatrnější přístup, kdy jsem do každého rohu zpomalil a nakoukl, co tam na mě čeká. To se ukázalo jako lepší strategie, přesto si mě smrt ještě několikrát našla díky chytře schovaným nepřátelům, kdy otevřete nějaké dveře a za nimi je schovaný Cacodémon (který mi dělal ze všech nepřátel největší potíže) a ještě mám v ruce zrovna brokovnici (a do ničeho lepšího náboje). Největší chybou, které jsem se dopustil bylo couvání před firebally, protože ty stále letěly směrem na mě, ale já prostě pouze automaticky couval a pak jsem to většinou také schytal.

14/31 - O jednu legendu k dohrání zase méně, ale stále mi jich zbývá ještě celkem dost. Důležité je, že jsem se při hraní po většinu doby bavil a zažil i pár většinou nepříjemných překvapení.

Pro: Propracovanost jednotlivých misí, tajné místnosti, zbraně, obtížnost

Proti: Horší ovládání

+21
adam.kulhanekadam.kulhanek
Dohráno
  • PC 95
Co říci o klasice, kterou jsem za život dohrál více než desetkrát? O úrovních, které znám prakticky kompletně z paměti? No jednoduše, je to bomba.

I když na druhou stranu musím říct, že jednička na mě zapůsobila trošku méně než druhý díl. Možná taky proto, že v dané době jsem měl k dispozici jen sharewarovou verzi obsahující pouze první epizodu. I proto jsem si v té době prostě myslel, že ta hra je jen takto krátká, vzhledem k nedostatečné (prakticky nulové) znalosti angličtiny jsem to ani neměl moc jak vyčíst. O to více mě pak bavily po pár letech objevené nové epizody.

Co však děla Doom Doomem je hlavně jeho hratelnost a atmosféra. Hraní je prostě zábava a prakticky žádná z misí neobsahuje zákysová místa. Prostě stačí hrát, kosit nepřátele a nenechat se u toho zabít. Osobně mám nejraději level Phobos Anomaly se skvělou hudbou Sign of Evil, kde se poprvé narazí na dva pekelné barony. Dodnes si pamatuji na moje první setkání, kdy jsem je prostě nedokázal ani napodesáté zdolat (nutno podotknout, že to bylo v době, kdy jsem ani netušil, že tam je nějaké uhýbání do stran. :-) ).

Z dnešního pohledu je docela zajímavé ovládání pouze klávesnicí, na které nedám dodnes dopustit. Je pravdou, že novější edice (např. ta, co je v rámci balíku Doom 3 BFG Edition) obsahuje přepracované ovládání pomocí wasd + myši, já ale prostě nedám na původní ovládání dopustit.

Co dodat? Líbí se mi, že i přesto, že hře už pomalu táhne na třicet, tak si pořád udržuje svoji skvělou hratelnost i dodnes (na rozdíl třeba od Wolfa3D, kde mě po chvíli hraní bolí hlava).

Pro: Game design, hudba, řež

Proti: Příběh, ale o ten tu nejde

+27
KunriKunri
Dohráno
  • PC 95
S dovolením bych v tomhle textu rád ujasnil, co je nejlepší FPS všech dob a proč je to právě Doom. Proč i toliko let po vydání tato hra nenašla přemožitele. Proč je i dnes (a nutno říci, že s přehledem) králem svého žánru.

Za prvé se musím kacířsky doznat – Dooma jsem poprvé pořádně hrál (a od té doby i několikrát dohrál) teprve pár let zpět. Za mlada jsem ho už jako vykopávku přešel. Kdybych jen tenkrát věděl, o co všechno přicházím.

Doom je k dokonalosti vybroušený diamant. Tečka. Každá oblast její hratelnosti je neskutečně vypiplaná do poslední puntíku. Vše do sebe zapadá jak skládačka. Každý metr mapy, každá zbraň, každý nepřítel.

Jádro hratelnosti stojí na dvou základních pilířích – úžasný level design a gunplay. Level design se drží komplexního lineárního postupu – jdete tedy v podstatě pořád kupředu, ale ne po tečně, levely mají určitou hloubku a je nutné v nich zapnout i mozek, aby se člověk zorientoval. Jedná se v podstatě o hlavolam s klíči a dveřmi, který je tak komplikovaný, aby člověk si musel zapamatovat určité místa na mapě, ale ne zas tak extrémní, aby člověk zabloudil a ztratil se. Je to neuvěřitelný kontrast jak k moderním střílečkám, které hráče vodí jako oslíka za nos pomocí šipek buď v generickém rádoby openworldu, nebo vás naopak žene koridorem, ze kterého nejde uhnout, tak i k druhému dílu, který se právě též snaží o „otevřené“ mapy (a jde mu to dost špatně, ale to bude zase jiný příběh). Smekám klobouk před trojicí Hall, Romero a Petersen, kteří mapy nadesignovali.

Co se týče gunplaye, tady je nutno říci, že málokterá hra pochopila, o čem zábavnost ve střílečkách je. Opravdu to není o tom, že stojíte před panákem, sypete do něj náboje a dívate se, jak mu pomalu klesá healthbar. Ale o tom, že dojdete do místnosti s brokovnicí a bum – jeden zombák dole, bum druhý, bum imp. Střelnice hadr. Jasně, do silnějších nepřátel už toho musíte nakropit víc, ale i tak je to pořád v rozumných mezích (v tomto mi třeba hodně vadil Dusk, kde se nepřátelé museli spíš pižlat než kosit). Absolutně nechápu trend ve stávajících hrách, kdy kdejakého základního nepřítele musíte zbytečně dlouho mydlit a ještě s tím, že většinou vaše zásahy ani nijak nepociťuje – panák prostě stojí, jako by se nechumelilo, jako by neinkasoval plnou dávku. Když i v Doomu po každém zásahu nepřítel ránu pocítí a ukáže se animace zásahu, při které nemůže útočit. I toto je detail, který právě dělá hru spravedlivou a zábavnou – co zásah, to je nepřítel indisponován. Zásadně (až na opravdu silné nepřátele) nemůže tedy dojít k situaci, kdy stojíte proti sobě a oba to do sebe sypete.

Tímto se dostávám k nepřátelům. Jejich typy a variabilita je naprosto vyvážená (rozbije to až dvojka), dva zombáci se systémem hitscan, dva nepřátelé metající firebally (jejichž rychlost je opět vyladěná tak, abyste měli šanci před nimi uhnout, ale zároveň jsou natolik rychlé, že s trochou nepozornosti už vás zasáhnou), dvě prasátka útočící na blízko, ztracené duše a baron. Jejich počet i zpracování je natolik specifické, že po prvním setkání si ho zapamatujete a víte, jakou na něj zvolit taktiku a jakou tasit zbraň. Každý je koncipován tak, že má vyrovnané jak slabé místa (málo HP, pomalé projektily, pomalý pohyb) tak silná (když už vás projektil trefí, tak to sakra pocítíte). Jejich síla je v počtu. Není to opět o tom, že by některá abilita byla nadsazená a já buď trefoval skoro netrefitelné rychlé létající potvory, nebo rychle pálící těžkooděnce, jejichž ranám se vyhnout nedá. Za zmínku i stojí, že díky omezení enginu potvory nemůžou za chůze útočit – to je ale opět ku prospěchu věci, jelikož při vzájemné střelbě útočíte prakticky na stacionární terče. Takže je to tedy taková sakra dobrá pekelná střelnice.

Poslední, na čem to stojí a padá, jsou zbraně. Opět zde není jen variace na tisíc samopalů. A opět je každá zbraň koncipována tak, aby měla svá pro i proti. Nedochází zde tak k situaci, kdy jedna zbraň se vyplatí nosit celou dobu a s ní hrát po celou dobu. Pistole střílí slušně, ale damage má miziví, brokovnice (dodnes nejlepší, jakou FPS zažila), je už slušný démonokosič, ale její nabití už chvíli (někdy klíčovou) trvá, rotační kulomet je zkázonosič, ale náboje v něm mizí jak peněžité dávky v sociálně nepřízpůsobilých. Raketomet vám dá zas rád zakusit vlastní medicínky. Plasma gun je ultimátní, jen těch nábojů se zbavuje stejně rychle jak rotačák a ještě jich tolik není. Mno a BFG samozřejmě, které zná každý. Všechno pryč – jak nepřátelé, tak náboje.

Mno a poslední, co stojí za zmínku, je soundtrack a zvuky. A ty i dnes excelují. Hudba se nesnaží navážet zbytečně strašidelnou atmosféru, naopak svojí tvrdostí z vás dělá masomlýnek. Bez ní by byl zážitek poloviční (zde opět se mi nelíbil Dusk, který neví, jestli má být spíše hororový nebo spíže řež) a hodí vás do té správné vyvražďovací nálady. K tomu uspokojující zvuky blafání brokovnice, syčení pekelníků a konečně uspokojující jejich smrtelné sténání. Smekám před Robertem Princem, jehož tracky jsou kulervoucí a dodnes nepřekonatelné.

Technickou stránku už z dnešního hlediska hodnotit těžko. V době vydání ale předvedl John Carmack něco neskutečného, když svými programátorskými kouzly na bězných sestavách dovedl rozpohybovat otexturovaný „3D“ svět (ano vím, je to 2,5D). Klobouk smekám i před ním.

Závěrem jen poslední dovětek. Nejde o nástroj, ale o to, kdo jej dostane do ruky. Můžete mít housle Stradivari, ale když je dostane do ruky kopyto , tak z nich kloudné zvuky stejně nevyloudíte. Můžete tedy dělat retro střílečky (mnou hrané například DUSK, Project Warlock, Ion Fury) ve stejném duchu a v stejných, nebo obdobných enginech. Bohužel ale nikdo z těchto nových vývojářů nedosahuje svou prací kvalit výše uvedených borců, ať je jejich zápal sebevětší. Tím nechci jejich práci shazovat. Naopak tím chci vyzvednout genialitu výše uvedených. Byli to Mozarti své doby, kteří vytvořili masterpiece, který už sami nikdy nepřekonali a který zřejmě překonán nebude. Kteří dokázali z daných technologií vykřesat ne maximum, ale to nejlepší, co se dalo.

Díky mistři.

A teď s chutí zpátky na Mars. Čeká mě tam nějaká prácička. Opět.

Pro: VYBALANCOVANOST! jak map, zbraní, nepřátel, dále hudba, zvuky i grafika

Proti: snad jen délka

+33 +34 −1
Filom3nFilom3n
Dohráno
  • PC 100
  • PS3 100
  • PS4 100
Jojo DOOM, uz v ty dobe, kdy to prislo k nam (jak coleos psal ze byl male koleosatko) tak mne a klukum bylo 13-14 let, a bylo to brutalni, do ty doby jsme v podstate behali po lese s klackama misto zbrani (sice jsme meli z prken udelany kulomety a ruzny devitky atd) ale to co nas potkalo u tyhle hry to dost posunulo, do ty doby jsme strileli vzdycky proti sobe, a po hre doom uz jsme do lesa chodili malo, za prvy nas zacinali zajimat i jiny veci ale i doom po siti jak coop nebo deathmatch nam taky trosku zmenili pohled na pocitacovou zabavu. Kluci meli natezeny kabel prez 4 pozemky a prez coax to myslim slo 1Mb/s ale na dooma to stacilo. Tak jak jsme to hrali v coop i na jednom PC (jeden chodil a otviral dvere, druhej strilel mezernikem) a u toho jsme byvali taky poondeny, hravali jsme to v noci, ze zacatku kdy jsme nemeli ani zvukovku tak dokonce jen na PC speaker, pokazdy kdyz vyjde remastere tak si hru strasne rad zahraju, at uz se jednalo o BFG na PS3, tak i ted zase remaster na PS4ce. sice uz to neni tak napinavy jak na PC pred tema sestadvaceti rokama, kdy kazda chyba byla znat, ted kdyz hru hraju zase uz mam zazitek opacnej, sice nemam strach ze smrti, graficke orgie to taky nejsou, ale jak to hraju zpameti tak se mi stavaji nove situace, kdysi jsme to hravali tak ze se pomalicku plizime a jednoho zombika po druhym strilime jako v hororu (tak jako bylo pokracovani Doom 3), kde se bojime o kazdy procento zivota, a vyskakujou na nas mrchy zpoza rohu, skacou na nas z vejtahu a strilej na nas z ochozu, tak ted kdyz to hraju znovu, vim kde na mne kdo vyskoci (si myslim) a nenecham se nicim prekvapit. Bohuzel se mi tahle logika uz xkrat vymstila, protoze ted jsem dohral prvni epizodu a dostkrat se mi stalo ze jsem behal po urovni a hledal lekarnicky, a to jsem hral na druhou nejtezsi obtiznost a ne na nightmare, dokonce jsem 2x umrel :) takovy sem ostrileny hrac. Uz to prochazim spise jen z nostalgie tak asi jako kazdy tady, neverim ze by to nekdo z donuceni hral ted tak ze to predtim nikdy nevidel... tesim se na zbyly urovne a na to jak si dam doom 2 a doom 3 zase... cira nostalgie.

jeste by se mi libilo kdyby pridali heretic a hexen, to byly taky hodne dobry hry

jako minus vidim ze hra nejde dat do fullscreen...

Pro: nostalgie, klasika, o neco hezci grafika

Proti: na portovanych verzich nejde opet dat ani na PS3 ani na PS4 na fullscreen - paneboze proc?

+15 +18 −3
hanak_v_exiluhanak_v_exilu
Dohráno
  • PC 90
DOOM je 3D střílečka s hratelností ohlodanou na samotnou podstatu. Chybí příběh, chybí sofistikovanost, chybí osobnost hlavního hrdiny, chybí snaha o realističnost a až na krátký text na konci epizod chybí jakékoliv zmínky o lore. Lépe řečeno, nepřebývá nic navíc. Hráč je hozen do bludiště, na začátek dostane pistoli, k ní hrst nábojů a snaž se. Jediná správná taktika je běh a neustálé uhýbání. Kdo se zastaví, zemře.

Většina jiných her se snaží přidat svou vlastní nadstavbu. Nutí hráče využívat terénní překážky, počítat náboje kvůli přebíjení, obhospodařovat užitečné předměty, využívat slabosti protivníků, nebo číst mapu. DOOM nemá nic z toho a nic mu nechybí. Přesah nahrazuje zběsilou akcí a dělá to sakra dobře.

Samotná hratelnost je sice důležitá, ovšem stejně dobrou práci odvedli i designeři jednotlivých úrovní. Mapy DOOMa považuji za příklad vrcholného level designu, tedy co se funkčnosti týče. Nejde o žádné bezduché koridory. V několika z nich se dá relativně snadno ztratit a pokud máte můj smysl pro orientaci, který je zhruba někde mezi tragickým a katastrofálním, tak si užijete i bezcílné bloumání po vystříleném, ale stále odolávajícím levelu.

Nepřátel je totiž konečný počet, i když na vyšší obtížnosti nijak malý. Na ULTRA VIOLENCE - a slušnost je hrát na tuhle obtížnost, je protivníků tolik, že je problém vystačit s přidělenou municí. Přesná muška a hledání důmyslně ukrytých skrýší je základem přežití a motorová pila je nejlepší kámoš, protože ušetří dva výstřely brokovnice do růžového prasete. Občas mi pomohla skutečnost, že jednotlivé druhy oblud se mezi sebou nenávidí jen o trochu méně, než kolik nenávidí chudáka Doomguye. Pokud se navzájem zraní, začnou se s radostí likvidovat. Pak jsem se mohl schovat do rohu a se škodolibým uspokojením sledovat, jak se horda nepřátel postupně zmenšuje na skupinu, pak hrstku a nakonec na pár pochroumaných ubožáků.

Zbraně nevystupují z obvyklého průměru, tedy až na ikonické BFG a motorovou pilu. Slavná dvouhlavňová brokovnice je až ve druhém díle. Vím to, mám to zažité a stejně mě to vždy překvapí. Zvěřinec klame tělem a zdaleka není tak variabilní, jak se zdá. Nepřátel je jen deset druhů a znovu platí, že ty které bych podvědomě očekával, potkám až v DOOM II.

Epizody jsou čtyři - původně byly tři. Knee-Deep in the Dead je esencí hry. V téhle epizodě jsem doma. Skvělé levely, skvělá hudba a žádná vata. Obtížnost by mohla být vyšší, protože i horší hráči - mezi které se počítám, jsou schopní projít ji bez ukládání. The Shores of Hell - obtížnost se zvyšuje a poprvé nastávají problémy s municí. Obsahuje několik mých nejméně oblíbených levelů a žádný můj oblíbený. Hudba je ovšem stále skvělá. Inferno - Příběh se odehrává v pekle, které vypadá jako z gotického hororu. První level je nic moc ale chce po hráči kreativitu, protože nábojů je málo. Druhý level je syrový boj o přežití přesycený paranoiou. Zbytek levelů si udržuje slušnou úroveň, ale v paměti mi jich moc neutkvělo. Thy Flesh Consumed - začíná se těžkým levelem s minimem lékárniček a pak následuje jeden z nejlepších a nejtěžších levelů celé hry. Poté obtížnost klesá, aby nakrátko vystoupala v pátém levelu. Nejosobitější epizoda a bez debat nejtěžší.

Pokud se DOOMa rozhodnete (znovu) zahrát, tak zkuste verzi ZDoom. Umožňuje nastavení WASD, přidat mouselook, zvýšit rozlišení a změnit spoustu dalších věcí. Osobně mám mnohem radši FPS které mi umožní hrát takticky, promýšlet si postup, případně mi zprostředkují interakci s prostředím. Ovšem DOOM je dokonalý tak jak je a proto se k němu vracím mnohem častěji, než k výše zmíněným hrám.

Pro: level design, ryzí hratelnost bez balastu, hutná atmosféra vytvořená zdánlivě z ničeho, impové

Proti: malá variabilita protivníků, zbraně by mohly být nápaditější, chybí granáty

+29
Han22Han22
Dohráno
  • PC 100
A tak jsem se na svých toulkách prastarými střílečkami vrátil k největší legendě, matce všech 3D akcí, Doomovi. Jistě před Doomem byl čtverečkovaný Wolfenstein a možná i nějaký dávno zapomenuté hry, nicméně Doom byl první, který přinesl styl a principy používané spoustu dalších let. Oba dva díly jsem dohrál ve své době nesčetněkrát, před 17 lety jsem třičtvrtě roku strávil hraním stovek různých Wadů z jednoho pirátského CDčka, měl jsem koupenou knížku, dodnes pamatuju recenzi ve Score a sjíždění po struhadlech do bazénů s jódem.

Příběh dneska neoslní, jste mariňák, který musí projít postupně Phobos, Deimos a pekelnou dimenzi. Nebo Mars? Nikdy jsem to moc nepochopil. Vše se dovíte z pár řádků textu mezi epizodami, na konci následuje parádní pomrknutí na další díl (pamatujete na králíčka?). Nicméně před lety byl ten příběh zkrátka geniální, ten pocit, že procházím peklem plným zmučených lidí, ohořelých ostatků a pentagramů byl super a čert vem, že to už dneska nefunguje. Vzpomínky nezmizely.

Grafika byla a vždycky bude super. A díky ZDoom to vypadá přesně stejně jako před lety. A stejně skvěle se to hraje na klasickém principu. Tři epizody, 9 kol, spousta secretů, 7 zbraní, moře nepřátel a na konci epizody boss. Kola nejsou ani příliš velká či spletitá (to až ve dvojce) a úpřimně po tolika dohráních jsem si spoustu cest pamatoval zpaměti i po těch letech.

Zbraně jsou geniální. Úvodní pěsti můžete nahradit brutální motorovkou, kterou se tak krásně porcují prasata, pak je tu pistole, puška, rychlopalné kombo rotačák a plazmovka, raketomet na větší šmejdy a BFG (Big Fucking Gun) na ty největší. Trošku škoda je, že tuhle skvělou zbraň dostanete až v půlce třetí epizody, ale systém jeden výstřel = všechno na obrazovce mrtvé je dodnes nepřekonaný. Takhle má vypadat zlatý hřeb výzbroje.

Výborný je systém i různých powerupů, nesmrtelnost, neviditelnost, brnění, superzdraví, světlo, protiradiační oblek a především parádní automapa, která zobrazí všechno neodkryté. Ani jsem si nepamatoval, že v Doomu byla také.

No a samozřejmě monstra. Tady mě čekalo trošku zklamání, protože spousta z mých oblíbených se objeví až ve dvojce. Nicméně i tak - vojáci, impové, růžoví démoni přezdívaní prase, vznášející se kakodémoni, otravné lebky, pekelní baroni. A samozřejmě nezapomenutelný obří pavouk s rotačákem či kyberdémon chrlící rakety. Hned jsem si vzpoměl na dvojku a jejich souboj, který s trochou šikovnosti můžete zařídit.

Trošku jsem koukal co tu vlastně všechno není. Žádné skákání, krčení, plavání, pohled nahoru či dolů nebo mouselook. Opravdu jsme kdysi dohrávali tyhle hry pomocí šipek a Ctrl? Každopádně mouselook jsem díky ZDoom využil, skákání a krčení ne, nebylo ani třeba. Připadal bych si trošku jako lama, kdybych to nedokázal bez toho. A že třeba skok do tajné mise třetí epizody by k tomu sváděl.

Trošku jsem si to znovuhraní zkazil. S mouselookem a lehčí obtížností to nebyla taková výzva a řežba jako kdysi na ty těžší obtížnosti. Ale nic to nemění na tom, že Doom je bezchybná legenda, 3D akce a zároveň i hra roku 1993.

Pro: Legendární zakladatel žánru s bezchybnou grafikou, atmosférou a hratelností.

+24
MrSodosMrSodos
  • PC 95
Vždycky když si zahraju tuhle hru spustí se mi nostalgie na moje děství a na věčné hraní DOOMU u této hry zaslouženě 95 procent, jsem rád že můžu vzpomínat na ty časy s Doomem.
+5 +11 −6
ajneajne
Dohráno
  • PC 100
Doom je naprostý pojem, znám lidi, kteří hry nehrají, a přesto u této hry strávili více než pár minut. Je to až neuvěřitelné, když se přitom vlastně jedná jen o "hloupou" střílečku. Ale tahle hra má neuvěřitelně kouzlo. Naprostá kombinace rychlé akce a nekonečného masakru v zajímavé grafice prostě pohltila svět. Ne nadarmo dala tato hra název celému žánru. A odpůrcům herního násilí novou munici.

Byl jsem ještě dítě, když mi naší po mnoha smutných očích sehnali na inzerát starší 486 IBM, očividně ještě před soukromým prodejem vyřazenou z nějaké banky. Měla slušnou RAM (jestli paměť neklame, tak celých 16MB), WIN95, ale žádnou zvukovou či CD-ROM. Nezbývalo než koupit balík 3,5" disket a dát je kamarádovi, aby mi tam něco nahrál (ano, o legálnosti her tenkrát nikdo nemluvil, v našem periferním městečku neexistoval ani poblíž žádný obchod s hrami). Když se balík vrátil, začalo hledání, co jsem vlastně nafasoval. Mezi disketami ležely i s tužkou napsaným nápisem DOOM. To mi nebylo úplně neznámé, jelikož brácha kupoval tehdejší Excalibur. Tak šup s tím do mechaniky, a - NÁŘEZ! Já do té doby zvyklý na 8-bit Atari, a najednou toto. Úžasná grafika, všude samý výbuch, vnitřnosti a akce. A to jsem byl ochuzen o zážitek zvuku, jelikož skřípání z PC speakeru neumělo moc podpořit atmosféru. Ale i s tím jsem si poradil, dal jsem oblíbenou kazetu do jezevčíka a pařba mohla začít (bóže, když si to po sobě čtu, tak to mi opravdu bude už 30?). Nastaly dlouhé hodiny zábavy s příbuznými i kamarády ze školy. Střídání u kompu, likvidace hordy potvor...A i když jsem teď dlouho si hru z nostalgie nepustil, tak pořád mám v živé paměti design především prvních levelů, tajná místa a pekelné potvory. A kódy, které jsme tenkrát hojně využívali (každý chtěl BFG).

Design levelů byl promyšlený, sem tam se člověk zasekl u hledání skrytých dveří, ale i v tom kuřecím věku se hra dala hrát a dohrát. Arzenál zbraní byl dostačující (včetně masakrózní motorové pily), a každý si mohl vybrat oblíbence. Kromě pistolky a boxera, tím trvalo dobu zabít i základního zombíka, tužší soupeře nemluvě. Protivníků byl taky slušný zástup, mne hlavně iritovalo "neviditelné prase", jak jsme tehdy říkali. Hlavně když byly v temných chodbách, kde vůbec nebyly vidět (a díky absenci zvukovky ani slyšet).

Doom byl a je naprostý pojem. Která jiná hra se může pochlubit tím, že i po dvaceti letech ji lidé hrají, a že se po ní jmenuje celý žánr? Na této hře si prostě iD software dalo záležet, a i jednoduchý koncept střílečky dovedli do neskutečně hratelné legendární pecky. A jak jinak ohodnotit otce (děda Wolfenstein takový dojem nevzbudil), než plným počtem.

Pro: Kouzlo, hratelnost, nadčasovost

Proti: Co hledat na klasice?

+28
GordonGordon
Dohráno
  • PC 100
Starého dobrého DOOMa jsem poprvé dohrál teprve nedávno, nutno podotknout že jsem ho hrál s módem Brutal Doom, nehodnotím tedy čistého DOOMa ale omodovaného. Musím říct že i přes své stáří na mě udělal veliký dojem, koho by to napadlo že takový béčkově primitivní, leč zajímavý příběh bude mít takový úspěch. Koho by to napadlo spojit démony a scify základnu na Marsu. Hra je naprosto skvěle adrenalinová, prostě jen chodíte, sbíráte zbraně a střílíte po démonech co si vás touží dát k večeři, a aby ta akce byla záživnější, pumpuje do vás hra testosteron v podobě Metalových soundtracku. Úrovně map jsou i přes své stáří dobře zapamatovatelné a každá je originální a spletitá, ovšem ztrácet se nebudete, mapy nejsou strohé a arzenál zbraní je veliký od motorové pily až po ultimátní plasmové dělo BFG.
Není divu že hra je i dnes oblíbená a dočkala se pokračování, koho by nebavilo po těžkém dni jít a nakopat démonův do řitě...
Nudit se u této hry zaručeně nebudete a pokud ano, pak si ji nezasloužíte. DOOM je prostě kick ass FPS která dala směr tomuto žánru i co se týče technologií.

Oblíbená epizoda: Phobos

Oblíbené zbraně:
1. Brokovnice
2. Pěsti
3. Rotační kulomet

Pro: Rozmanitost nepřátel a zbraní, Obtížnost, Dobrý pocit z střelby, Brutalita, Závěřečný boss, Level design, Soundtrack, V jednoduchosti je krása, Secrety, Lekací momenty

Proti: Plasmová puška je příliš silná - BFG nevyužito tak jak bych chtěl,

+22
TyraelTyrael
Dohráno
  • PC 85
Doom byl hrou, kterou velebil můj bratr, spolužák a strýc - ten měl pro změnu vytištěné mapy všech levelů a každý možný materiál k této hře. Paradoxně jsem se k této hře dostal později, ve chvíli kdy jsem si odškrtával resty u id Software.

Doom na mě zapůsobil neskutečně svěže, ačkoli mě sním nepojila žádná nostalgie, dostal se mi docela rychle pod kůži, i přes solidní časovou propast od jeho vydání.

Od Quake jsem si myslel, že opravdu silná pekelně depresivní atmosféra, si žádá ty nejtemnější odstíny. A co Doom? Ten má skvělou atmosféru v tak pěkně malovaném prostředí. Paleta nepřátelských skřeků a hudba, to jen zdokonaluje požitek.

Hra ubíhá svižně a hlavně v prvních dvou epizodách, jsem velice ocenil přímost levelů, kdy není zapotřebí dlouhé bloudění. Na druhou stranu zamotávat se do postraních cest stálo zato, hlavně když člověk objevil tajnou místnost s BFG.

Vícero zbraní, rozdílná munice, pestré a pekelné potvory k zabijení. Až k neuvěření, jaký je to skok od Wolfenstein 3D a Spear of Destiny.

Takže závěrem - velice povedená legenda, zábavná i v dnešní době, kterou si jisto jistě zase zopakuji. Jo a když jsem sebral to BFG, tak jsem cenil zuby snad stejně, jako hlavní postava.

85%

Pro: Velice kvalitní a vyvážený herní počin.

Proti: Ke konci trochu spletité. Někteří bossové jsou už oříšek.

+30
leebighleebigh
Dohráno
  • PC 95
Není jednoduché napsat komentář ke hře, které věnuji nejvíce svého volného času stráveného u počítače. A to nejen při hraní, ale také při sepisování článků pro blog, který je taktéž zasvěcen světu Doom universa. Asi nemá smysl zde opětovně popisovat herní mechaniky či líčit dramatické nebo veselé osobní zážitky strávené při hraní. To vše můžete vyčíst z předchozích komentářů, kterých je zde docela dost. Nezbývá než se zamyslet, proč vlastně 22 let stará hra stále přitahuje nejen mě, ale věrné hráče po celém světě.

Tvůrcům z id Softu se podařilo namíchat opravdu nadčasový koktejl v žánru 3D akcí, kterým Doom dal do vínku své jméno. Z úspěšných a hráči vyzkoušených principů z Wolfensteina 3D si designéři vzali to nejlepší a na vylepšeném technologickém základě se jim podařilo právě v tu správnou chvíli, kdy hráči lačně bažili po nových akčních zážitcích ve virtuální realitě, stvořit dokonale vyvážený produkt.

Hlavní náplní Doomu je krystalicky čistá FPS akce, kterou si musí užít každý hráč, který alespoň trošku holduje akčnímu žánru. Vyladěné souboje, které jsou přístupné nejen začátečníkům, ale i hardcore pařanům, s širokou možností nastavení obtížnosti. Bohatá sada kultovních zbraní, z nichž unikátní a pro Doom typické jsou hlavně BFG a motorová pila. Snadno zapamatovatelní a vizuálně dokonale zpracovaní mutanti, vybavení unikátními útoky, doplnění monstrózními bossy. U žádné další 3D akce se zbraně a nepřátelé tak pevně nevryly do paměti.

Kulisy pro souboje vytváří dokonale zpracované prostředí. Labyrinty základen jsou rozsáhlé nejen co do velikosti, ale nabízejí i výšková převýšení a ačkoliv jsou úrovně designovány bez přítomnosti pravých 3D pater a podobných moderních vymožeností, iluze prostoru je dokonalá. Design je specifický tím, že hráči většinou nabídne relativně přímočarou cestu k východu. Ovšem řada úrovní nabízí možnosti alternativních cest, mnohdy slepých, ale skrývajících bonusy - zbraně, power-upy, ale i další mutanty. Tudíž dosažení magických 100% zabití, secretů i sebraných předmětů vyžadují pečlivé pátrání a exploraci všech zákoutí a ledabylý průzkum může způsobit minutí podstatné části mapy.

Nesmí chybět tajná místa, lákadlo pro detektivy. Jsou schované za odlišně zbarvenými texturami stěn, za průchozími stěnami, otvírají se po aktivaci spínače nebo nášlapného čidla. Mnohé hráče právě secrety udržují při průzkumu úrovně, i když žádný z nepřátel je již nečeká. Různé skryté oblasti najdeme v mnoha současných 3D akcích, ale požitek z jejich hledání se s Doomem nedá srovnávat.

Ta pravá magie se skrývá za fantastickou atmosférou. Graficky i při použití vizuál obohacujících portů je Doom to správné retro, ale ten pocit, to vcítění do duše mariňáka a reálný zážitek z reálných lokací na Phobosu i Deimosu, nám hra poskytuje bohatě i s obstarožním vzhledem. Průchody temnými tunely, blikající světla, jezera kyseliny i otevřeně dvorany s náloží mutantů, temný soundtrack, tu metalový, tu s ambientními tóny v pozadí. Zvukový doprovod - otvírání dveří, zvuky mutantů za zdmi nebo uzavřenými prostory, to vše hráči dodává příjemné mrazení v zádech. I když brutalita krve, rozprskávajících se těl, ukřižovaných nebožtíků v současné době již nešokuje, tak v době vydání pro mnohé byla jistě kontroverzní.

A nesmím zapomenout na duši hry, engine idTech 1. Také nadčasový nástroj, který umožnil zrod nespočtu následovníků. Jeho porty umožňují provoz hry na moderních strojích v požadovaném zobrazení - buď v retro kostičkách, nebo s akcelerovanou grafikou a třeba i s 3D modely. A zatímco id Software finišují na svém high tech enginu nový Doom, tak na prastarém, i když notně modifikovaném idTech 1 vzniká Total Chaos - stand alone mod, který se může vizuálně přinejmenším rovnat i s novou herní produkcí. I v srdci této survival hry je někde skryt ten duch starého Doomu.

Snadná modifikovatelnost umožnila moderům stvořit takovou spoustu nových levelů, že jejich dohrání je v podstatě nemožné. Můžeme si tak užít nových a nových kratších i delších epizod ve světě Doomu a prožít si znovu zážitky, které se snad nikdy neomrzí. A i když se brzy zrodí čtvrté pokračování Doomu, obávám se, že ten klasický feeling a atmosféra se id Softu již nikdy nepodaří zopakovat.

A tak všichni zasvěcení, vstupme do Nesvaté katedrály, pozdvihněme Svatý grál naplněný krví a uctěme Nesmrtelného. Krále, jehož symbolem není koruna, ale přilba. Sice notně poškrábaná a potřísněná krvavými stříkanci a její ochranné sklo hyzdí praskliny, ale ten, kdo ji nosí, nikdy neumírá. Ave Doom Marine !
+61
CrashCrash
Dohráno
  • PC 75
Doom patřil k těm několika málo hrám, které jsem se po registraci na DH rozhodl nehodnotit, neboť bych jim dal nostalgickou stovku, ačkoliv jsem na tu hru léta nesáhl a sotva si z ní něco pamatuji. Nastal čas tuto situaci změnit a musím říct, že co se týká hratelnosti, tak by tu stovku měl Doom naprosto zaslouženě.

Něco na těch starých střílečkách prostě je, že mě dokáží vtáhnout do hry intenzívněji, než většina dnešních kousků, které jsou přitom technicky a graficky úplně jinde. Nevím jestli je to level design a jeho menší tunelovitost, dávkování akce, či něco jiného. Doom mě prostě chytil a nepustil.

Těm co ještě Dooma nikdy nehráli, bych tedy chtěl vzkázat, ať na nic nečekají a koukají instalovat. Tahle hra je určitě povinností každého skutečného hráče, nejenom proto, že je to legenda, která dala přezdívku celému žánru, a některé její prvky (např. standardní sada zbraní) jsou přebírány dodnes. Ale také hlavně proto, že i dnes se to hraje parádně. A pokud vás odpuzuje stará grafika originálu, místní doomologové určitě poradí, jak Dooma spustit pod nějakým modernějším buildem s lepší vizáží. Já si to dal pěkně nostalgicky jen pod Dosboxem, a mimochodem jsem po letech zjistil, že jsem pravděpodobně v minulosti Dooma nikdy nedohrál. Tu závěrečnou famózní cutscénu, resp. říkejme tomu spíš obrazovka, bych si určitě pamatoval.

Abych teda jen nechválil, příběh stojí za starou bačkoru, ale pssst, jestli se takový leebigh domákne, že jsem si tu dovolil kritizovat Dooma, uřeže mi pazoury motorovkou... :)
+38 +39 −1
TarhielTarhiel
Dohráno
  • PC 85
Neskutočne zbesilá šťavnatá jazda!

Vždy som sa pri builďáckych hrách bál, že už ma v tomto veku baviť nebudú kvôli mätúcemu leveldizajnu a chaoticky poskrývaným kľúčom.
Opak je pravdou, čo mi ukázal už Blood.

Leveldizajn je fantastický, komplexný, ale nie mätúci, tvorcovia zjavne chceli, aby človek pri strieľaní aj rozmýšľal(!), plánoval, ako sa dostať k danej veci (motorová píla v prvom leveli alebo výhľad z okna hneď z úvodnej miestnosti).

A tajné miestnosti sú rozumne poskrývané, človeku, ak sa zastaví, ich väčšinou odhalí zle sediaca textúra ale iná farba povrchu.

A odstreľovať kusiská končatín v tejto hre nesktuočne baví.

To, čo Brutal Doom robí sa dá jednou vetou povedať takto: sprístupňuje túto hru dnešnému hráčovi.

Trochu ju oblečie do lepšieho grafického kabátiku (zdá sa mi, že sprity sú viac vyhladené, menej „kostrbaté“ a taktiež majú viacero štádií – iné druhy smrti použité pri inej zbrani?), pridá svetelné efekty, ovládanie myšou (v pôvodnej hre nebolo?) no najmä pridá do hry obrovské množstvo čriev, mozgov, vnútorností a počas hrania remasterovanej muziky (tie pôvodné midi zvuky sa mi tam už ťažko počúvajú) sa na nich prešmýkate až nakoniec.

To, že každý nepriateľ má iné útoky a platí na ňho trochu iná taktika snáď ani nemusím hovoriť.

Thy flesh consumed – prídavná štvrtá epizóda posúva obtiažnosť a leveldizajn ešte o stupienok vyššie.

Od Doom II očakávam to isté.

Hrané na Gzdoom s Brutal Doom + Music Pack a ShinyGold Hud Modom

Pro: strieľať je radosť, leveldizajn, objavovanie secretov, rýchly spád

Proti: pre niekoho grafika?

+26 +27 −1
LukaskonLukaskon
Dohráno
  • PC 90
Herní legenda na čtyři. I tak by mohla znít jedna z typických otázek do křížovek. Už je to přes dvacet let, co byl Doom vypuštěn do světa a zatímco po řadě her, knih, či filmů neštěkne po takové době ani pes, Doom je stále pojem s velkým P. Celkem jasně vzpomínám na dobu, kdy jsem jako osmiletý capart hru spustil. Tehdy jsem měl jen demo, nicméně prokousat se první epizodou na nejlehčí obtížnost pro mě byl skoro nadlidský úkon. Dnes je to úplně jiné, ale tehdy to byla moje vůbec první PC hra, navíc se vše ovládalo šipkami, nikoli přes WSAD a myška byla jen na ozdobu. Ale ani po odehrání zbylých dvou epizod nesešel Doom z mysli a to ani dodnes ne. Vždycky se po pár letech k Doomu vracím a vybírám si obvykle nějaké ty fanoušky vytvořené epizody. Díky portům jako ZDoom či Doomsday už není problém nastavit rozhlížení se myší, vypnout automatické zamíření, či ‚trochu‘ pomoci grafice přidáním vyšších rozlišení a speciálních efektů. Navzdory všem těmto úpravám je to stále klasický Doom, stále nadmíru zábavná hra, ale co je vlastně na Doomu tak nadčasového?

V první řadě bych to viděl na náplň hry a hlavní myšlenku. Hráč prochází z bodu A do bodu B ve více či méně spletitých úrovních. Do toho likviduje monstra a sbírá zbraně, léčivo a další užitečné předměty. Tento dnes už vzácný primitivní koncept by seděl třeba i na slavného Serious Sama, jenomže ten těží z arén, kam hráč vleze, za ním se uzavře vchod a musí čelit přívalům monster. Doom má svá monstra už na mapě a málokdy se stane, že by na hráče vyběhlo třeba 15 monster najednou. Kdepak, u Doomu vede kvalita nad kvantitou - střídmost a více či méně zákeřné rozmístění roztodivných monster, což hráče nutí počínat si opatrně.

Jako druhý bod musím zmínit jednoduchý, leč geniální design map. Tvůrci měli pod rukama pár prvků jako je výtah, čidlo, spínače, dveře, schodiště,… a z nich vytvořili mapy, které jsou mnohdy přehledné, líbivé a nenudí. Neměli nic, za co by se mohli schovat – žádné detailní textury, dynamická světla ani efekty počasí. Měli jen to základní a to důležité pro hratelnost, no a vytěžili z toho skoro maximum.

Monstra jsou nedílnou součástí každé FPS, ale ať už potvůrky pro Doom vymýšlel kdokoli, má můj obdiv, neboť to co stvořil, trumfne svojí nápaditostí a do určité míry i roztomilostí řadu dnešních her. Dodnes závidím bývalému spolužákovi plyšového Cacodemona. Každá potvůrka je prostě vymazlená 2D záležitost a to nejen po grafické stránce, ale i co se týče jejích schopností. Jako malého mě bavilo nahodit IDDQD, na vybraných mapách najít nějaké silné monstrum a dostávat jej do soubojů s jinými nepřáteli. Pak třeba blokovat střely, či ostřelovat jiná monstra, aby to moje zvítězilo a mohlo jít dál… Pamatuji i na bitvy v coop modu, kdy jsme si každý obstarali armádu monster a nechávali je řezat se mezi sebou. Bylo to prostě šílené…

Pak tu máme zbraně. Většina z nich není ničím výjimečná a jde o kousky, které jsou k vidění v každé střílečce – pistole, brokovnice, raketomet či kulomet. Pak tu jsou dvě specialitky s velkým potenciálem ničení, ale stále nejde o nic světoborného, nakonec, co chcete na hře z roku 1993? Kvůli malému počtu zbraní však přijde vhod každá, a protože se od sebe tak odlišují, zůstanou vám v paměti dlouho.

Poslední, co mi přijde velmi důležité, jsou předměty včetně zbraní. Oproti současným hrám tu není nic neobvyklého, prostě lékárny, brnění, náboje a pár bonusů. Ale všude po mapách se něco povaluje a tak hráč čelí takovým rozhodnutím jako ‚mám si vzít bednu s dvaceti broky, když mi chybí čtyři?‘ anebo ‚vezmu ty brýle do tmy, když támhle vedle je jen trochu šero?‘ Hráč zkrátka neustále čelí otázkám a rozhodnutím. Dokonce jsem znal i hráče, co počítal každý náboj a na mapě značil všechna místa, kde nechal něco zajímavého, ale proč ne, vždyť je na každém, jak tu hru bude hrát.

Ještě si dovolím pár slov k jednotlivým epizodám, které jsem nedávno hrál na střední obtížnost přes Doomsday port.

Knee-deep in the dead
První epizoda, jež byla součástí demoverze, je vlastně primitivní záležitostí, která představuje asi jen 2/3 toho, co Doom nabízí. Vrcholem zbraňového arzenálu je raketomet, navíc mnohdy přítomný jen v tajných oblastech a monstra jsou ochuzena o čtyři kousky. Všude je přehršel nábojů a i na střední obtížnost jsem míjel většinu brnění i lékáren. Co mě trochu zarazilo, bylo odebrání svastiky v E1M4. Určitě tam v původní verzi byla, ale s verzí Ultimate Doom byla zřejmě odstraněna. Jsou věci, které prostě nepochopím a snaha vymazat ze světa svastiku, která tu byla dlouho před nacisty, je jedna z nich. Tajná úroveň (dostupná z E1M3) je povedená a nechybí jí mírná odlišnost od běžných úrovní. Boss v podobě dvou Pekelných baronů (nebo jak by se ty bestie daly přeložit) se s raketometem mění ve frašku, nicméně souboj Baron vs. brokovnice je už mnohem zajímavější.

The shores of Hell
Druhá epizoda obohacuje Doom o Plasmovou pušku a nové potvůrky včetně legendárního Cacodemona a Cyberdemona. Mapy jsou větší, spletitější a ke slovu se hojně dostávají teleporty. Tajná úroveň (dostupná z E2M5) je hardcore záležitost, která přímo vybízí k tomu, aby hráč dosáhl poutavé rvačky mezi monstry. Boss epizody je samozřejmě Cyberbestie s raketometem. Osobně mi přijde tato epizoda nejslabší a svými úrovněmi nejméně výrazná.

Inferno
Textury značící prostředí lidských staveb a vojenských základen nahradily skály a stěny s vyobrazením démonů. Konečně dojde i na známou zbraň BFG, která mi však kvůli ohromnému účinku moc nesedla. S pomocí BFG se z každé situace stává fraška a to včetně boje s bossem. Tím je Pavoučí bestie, která bývá mnohdy považována za slabší monstrum než je Cyberdemon a důkazem toho je mapa M20 z Doomu 2, kde se obě monstra mohou střetnout v boji, který v drtivé většině případů vyhrává Cyberdemon. Pavouk je jednak slabší, pomalejší a větší, tudíž snáze zasažitelný. Ovšem na otevřeném prostranství je nebezpečný díky kulometu. Pokud se tedy Pavouk dobře umístí, je nebezpečnější než Cyberdemon. Zapomněl jsem ještě na tajnou úroveň (dostupná z E3M6), která je zajímavá především využitím první mapy a přítomností Cyberdemona.

Pro: Hratelnost, design map, ozvučení + hudba, monstra a zbraně

Proti: Nedostatky vlivem stáří - nic, co by moderní porty nedokázaly vylepšit

+34
HonzekHonzek
Dohráno
  • PC 95
Tak si říkám, jestli má cenu o tomhle vůbec něco psát :) DOOMa zná snad každý a kdo ho nezná, tak ho brzo pozná, buď z tohoto článku, nebo snad na doporučení kamaráda, nebo v jiném retru. Zmínit bych se o něm ale měl, protože na mně velmi mile zapůsobil, možná že právě díky Wolfovi a DOOMovi mám tak rád FPS. Moje první vzpomínka na tuto výtečnou hru sahá do roku 1995.

Chodil jsem tenkrát na základní školu, četl pořád dokola staré výtisky Excaliburu a v lavici jsem spíše přemýšlel nad tím, kdy už budu doma u svých her ve svém světě :-) Do vedlejší třídy chodil kamarád který odebíral časopis Score a doma měl pořádně namakanej počítač. Byl to Pentium řady I, přesně to, co jsem si vždycky přál :) Hrál hry o kterých já jsem jen snil a díky Score měl i spoustu nových demoverzí. Takže všeobecně měl tak nějak větší přehled o děni na trhu a hrách. To jsem nemohl nechat jen tak. Chodil jsem k němu na velmi pravidelné návštěvy do večerních hodin jsem u něj listoval magazínama a hrály jsme a hrály. Jednoho dne jsem přišel a uviděl DOOMa. Nepamatuju se, že bych něco takhle pěkně vypadajícího a ozvučeného jakživ viděl do té doby :) Wolf byl pro mně do té doby neporazitelný! Impové házející ohnivé firebally? Jak to krásně vypadalo, tak krásně že jsem se tím kochal tak dlouho, dokud mně to nestálo život. Ale to mi nevadilo :-) A co teprve zbraně? Pistole, ta byla tak nějak všude stejná, ale boxer nebo motorová pila? Ty pro mně představovaly splněný sen, nevím přesně proč, morbidní nějak nejsem, ale prostě to bylo to, co mi zvedlo náladu. Musím zde podotknout jednu věc, myslím, velmi důležitou. Bylo mi tenkrát deset let a řezal jsem motorovou pilou lidi do hlavy, do nohy, zabíjel je po stovkách. Když mně omrzelo řezání, střílel jsem do hloučku vojáků rakteometem a věřte že to dělalo dobrou paseku, krev a cáry masa všude kolem. No ale proč na to podotýkám? Teoreticky bych u té hry neměl ani sedět ve svých letech a poslední dobou pořád čtu články o tom, jak jsou hry špatné ale TV je v pořádku. Chci jen říct, pro tato média jednu důležitou věc. Vrah se ze mně nestal a asi už ani nestane. Stresy, nebo to že se mi ve škole nedařilo, nebo když mně nekdo naštval jsem si vybíjel na PC a měl jsem klid. Určitě o násilí ve hrách hodlám udělat článek zvlášť, ale bylo příhodné to zmínit i právě v tomto retru. Zmínily jsme tedy pistoli, pilu a raketomet. Mezi moje oblíbené samozřejmě patřil i rotační kulomet. Zřejmě proto, že jsem viděl prvního Predátora před nedávnem a viděl jsem, že ta zbraň umí ve správných rukou třeba vykácet les :-D Nicméně takové síly jsem se ve hře nedočkal, ale velmi rád jsem jej nosil při sobě. A nebyl to jen Predátor, ale i Terminátor kdo s rotačním kulometem uměl divy. A ke geekům patří samozřejmě tyto filmy vidět, takže mně neminuly a jsou to ty nejlepší věci z mého mládí. Vůbec celá devadesátá léta byla úžasná a jsem moc rád, že jsem toho mohl býti svědkem. Kromě rotačáku zde byla plazmová puška s velmi nepříjemným zvukem střelby, bál jsem se toho zvuku víc jak potvor :) Nesmím opomenout brokovnici, která trhala ruce a ve druhém díle celá těla, protože tam už měla dvě hlavně :) No a konečně BFG 9000. Zbraň, která dokázala jedným mocným výstřelem udělat z 10 impů, hormadu slizu. Bylo ale potřeba dobře mířit. Také jsem se zde setkal poprvé s vybuchujícíma sudama, což je dneska už fenomén. Pamatuji si také, že jsem kvůly DOOMovi jel na letní počítačoví tábor. Byla to jediná možnost pro mně jak si s někým zahrát po LANu (síti). A jelikož jsem byl poměrně dost natrénován, tak jsem kosil i naše vychovatele.

Hru vydala samozřejmě Romerova firma ID Software, která se pro mně stávala srdeční záležitostí. Nevím, kam na ty nápady chodil, ale celý svět mu klečel u nohou. Abych nezapoměl zmínit něco o prostředí hry, tak začnu teď. Hra se odehrávala na Marsu. Zmocnili jste se mariňáka, který byl vyslán do společnosti UAC. Tato firma, se živila tím, že zkoumala teleportaci. Zkoumali jí tak dlouho, až si na svojí základnu otevřely teleport přímo do pekla. Na Vás bylo se s tím vším něják poprat. Zvuky byly výborné a hudba fenomenální! Ještě dnes si jí rád pustím na YB kanálu, nebo si hru znovu zahraji. Stejně jako u Wolfa mám totiž spoustu kopií této skvělé hry. A hlavně ta Steamová je ještě v původní grafice a hlavně, rozjedete jí tím pádem na dnešních systémech. Nedávno také vyšel DOOM 3 BFG Edition, jehož součástí jsou také první dva díly. Pokud hru nevlastníte, máte o důvod navíc si jí pořídit :) Hra obsahovala tři epizody o celkové délce 27 levelů. Engine který byl pro hru použit se používá ještě dnes a modařská scéna z něj nadále těží maximum. Celkově vzato tato hra je legenda a myslím, že si toto ocenění zaslouží více, než kterákoliv jiná FPS na světě, Už jen proto, že se všem hrám z pohledu vlastních očí, říká dodnes DOOMovky :)

Tak to je vše na co jsem si byl schopen vzpomenout přátelé. Určitě se rozepíšu i o dalších dílech této série, ale myslím, že k prvnímu dílu to stačí :) Byl bych rád, kdyby se na tuto hru nikdy nezapomělo. Vzdávám jí tímto hold! Snad se Vám článek líbil a budu rád za každý komentář, nebo ohodnocení článku, abych věděl, zda to někdo vůbec čte a pokud ano, jak se mu to líbí. Děkuji za pozornost a budu věřit, že se spolu setkáme u dalších z mích článků. Mějte se krásně!

Pro: - Průkopník dnešních FPS (DOOMovek) - Úžasná kampaň - Výborný arzenál

Proti: - Někdy skutečně HC záležitost - Málo zbraní - Absence ovládání myší

+22 +24 −2
NenyNeny
Dohráno
  • PC 100
Pokusím si maximálně vzpomenout, jak tomu bylo před 17 lety, přesněji v roce 1994. Tenkrát mi bylo 14 let a chodil jsem ještě na základní školu. Od roku 1993 jsem si kupoval časopis o počítačových hrách, moje první číslo bylo 3/1994, vyšla tam recenze na DOOM, a to mě poznamenalo :-)
Během roku 1993 jsme si s bráchou (starší o rok a půl) šetřili na nějaké to PC, chtěli jsme už 486 a tak jsme snili v prodejně ESCOM o nějaké 486/DX40Mhz, 4MB RAM,… tenkrát za šílených asi 40.000,- Dodnes mám schované asi 3 roky postupně vydávaných letáčků cca (1993-1996) této firmy a tak vlastně vím co tenkrát přesně stálo. Uplně jsme byli tenkrát zblblí hrou DOOM, mluvili jsme o ní ve škole, doma, na dvoře, s kamarády,… hra nám nedala usnout, než jsme si jí mohli poprvé zahrát…
Moje mamka jezdila pracovně z našeho města do Roudnice nad Labem a tak jsem věděl, že je tam firma Escom prodávající počítače a hry. Takže jakmile jsem mohl jet s ní, tak jsem toho náležitě využil a jel se kochat novými počítači do této firmy.
Jednoho dne jsme jeli ale s mamkou dva, já a můj kamarád. Zašli jsme do prodejny ESCOM a zeptali se zda-li je možné si někde u nich zahrát hru DOOM, s radostí nám odpověděli, že to není problém, že mají hernu v podroví tohoto činžovního domu. Jednalo se o velmi malou místnost s asi 4 počítači. Nepamatuji si zda-li byli sesíťované, tomu jsem tenkrát vůbec nerozumněl…
Kamarád tedy usedl k počítači, pánové nám zapnuli hru DOOM, začala nabíhat . . . . . . . . . dnes již skoro neznámé čekání a viděli jsme jak nabíhají tečky . . . . . . . . . jedna za druhou . . . . . . trvalo to a my se nemohli dočkat, já seděl vedle a jenom jsem zíral co a jak naběhne. Znali jsme akorát hru Wolfenstein 3D, ale o DOOMu jsme doposud jen četli, a viděli jen obrázky…
Hra naběhla ! Srdce se nám rozbušili, kamarád dal ESC a navolil něco čemu jsem tenkrát vůbec nerozumněl, nevěděl jsem co tam mačká, dělal to tak rychle, že podle mě ani on sám tenkrát nevěděl co je obtížnost a co byla epizoda. Dnes samozřejmě vím, že dal velikou obtížnost a hned první misi v první epizodě. Ocitnuli jsme se v dlouhé chodbě, vzadu vlevo byl vidět nějaký červený kruh (teleport). Já jsem jen sledoval a byl jsem asi uplně stejně vyplašený jako hrající kamarád. Rozešel se směrem dopředu a bylo to fantastické !!! Hra se chovala jako by člověk doopravdy šel, ruka pistole se kolíbala ze strany na stranu, byli jsme z toho vedle. Nemohl jsem odlepit oči od monitoru, ta hudba, a zvuky, prostě oproti Wolfensteinovi skok mílovými kroky dopředu. Ale abych se dostal zpět ke hře, ta se vyvíjela dramaticky :-) zvolená obtížnost byla na jeho schopnosti moc. Z chodby se dal směrem do prava a tam na něj vylítnulo asi 8 chlapů, vojáků se zbraněma, začal pálit z pistole, dostal je, ale zdraví už nic moc. Pak prošel takovým tím ohromným červeným „křížem“ a jak šel nějak na křivo, tak se o něj „otřel“ a ono to pálilo !!! A zase kus zdraví pryč, tak rychle dál a tam byli další vojáci… pamatuji si jen, že střílel, ale zda-li je dostal nebo oni jeho, to si už nepamatuji. Jen si silně pamatuji, že jsem měl velmi krásné zážitky a v duchu jsem si říkal, co je asi dál, a zda-li ta hra je opravdu tak těžká, že to bude hraní na spoustu času.
Cestou domů jsme samozřejmě o ničem jiném nemluvili, počítač jsme doma neměli a tak jsme s kamarádem chodili po škole k mému otci do práce a tam jsme mohli vždy chvíli hrát. A tak jsme pařili Wolfenstein 3D, Test Drive 2, a jiné pro nás naprosto famózní a moderní hry… Hltali jsme obrazovku a nemohli se vždy dočkat, až budeme mít zase po škole čas zajít si něco „zapařit“.
Samozřejmě počítač jsme si s bráchou nakonec koupili, vysněnou 486… a to začal uplně jiný život, brácha začal chodit do školy v Praze a tak se nám otevřel svět počítačových her, začal nosit na disketách hry o kterých jsme doposud jen četli, třeba s DOOMem jsme měli takové trable, že jedna disketa nebyla dobře nahraná a my čekali další cca týden než se nám jej podařilo nahrát do PC a konečně spustit, kdo pamatuje instalaci této hry tak ví o čem je řeč. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ale to už je jiná kapitola a o tomto zážitku by se dal také napsat článek.
Přeji všem novým pařanům, aby prožili také takové zážitky s PC jaké jsme je zažívali my, když nám bylo 14 let … Neny
+40 +41 −1
VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 95
Tak jsem se jednou takhle k večeru nudil a říkám si, že bych něco zapařil. Něco jednoduchého a nenáročného. Vzpomněl jsem si na Dooma, kterého jsme jako sedmiletí pařili s kamarády. Jeden řídil, druhý střílel. Po levelu střídačka. Bohatě nám stačila první epizoda. Přišlo mi to tehdy strašně těžké. Jo, to byly časy..

Dneska jsem na střední proběhl první epizodu tak za hodinu. Po půl hodině, uprostřed druhé epizody, jsem došel k názoru, že bych mohl taky trošku prozkoumávat, objevovat tajná místa a skryté nepřátele. Začal jsem si tedy vychutnávat krásně spletité mapy. I tak mi do konce třetí epizody stačil jeden večer. Možná, že příště zvolím těžší obtížnost. Přišlo mi to hodně jednoduché.

Co se ale nemění, je geniální hratelnost Dooma. Jakkoliv mi spousta her z roku 93 už přijde nehratelná. Doom vypadá pořád skvěle a hlavně hraje se skvěle. Ten doomovský drive má pořád své neodolatelné kouzlo. Pocit ze střelby a uhýbání, geniálně jednoduché ovládání, rychlá a dynamická akce. Perfektní atmosféra a ozvučení. To v mých očích asi nikdy nezestárne.

Škoda té obtížnosti. Data diskovou epizodu si určitě dám na druhou nejtěžší. Jo, a v které jiné hře (kromě dvojky) jsou nepřátelé tak tupí, že kolikrát místo hlavní hrozby vás, se radši kosí mezi sebou? Někdy to vypadá opravdu vtipně.

Pro: nestárnoucí hratelnost, atmosféra, ozvučení, rychlost

Proti: na střední dost jednoduché a krátké

+26 +28 −2
TRIAn29TRIAn29
Dohráno
  • PC 100
Bylo mi asi 7 nebo 8 let, přišel jsem ze školy domů a můj bratr domů přinesl na disketách hru. Hru, která položila základ pro to, že se spolu s pokračováním stala pro mě nejoblíbenější hrou vůbec. Těžko se dá vyčíslit, kolik hodin, dnů, měsíců a let jsem Doomovi věnoval, ale popořadě...

Jako odchovanec Wolfensteina 3D jsem byl už v prvopočátku fascinovanej těmi možnostmi - libovolně velké místnosti a prostory, schody, chodby - úplně nové, do té doby nevídané možnosti. Široká variabilita textur a engine, který umožňoval udělat do té doby technicky nový a rozmanitější typ map.

Systém tajných míst (secret) byl naprosto ultimátně řešen. Nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy jsem procházel chodbou před exitem v E1M1 a vpravo si všiml jiného odstínu barvy zdi, tak mě napadlo to zkusit a tím jsem otevřel vůbec svůj první secret, dostal se na dvůr a byl z toho úplně hotovej. Jako malej jsem i věřil, že existuje nějaký tajný cheat, který dokáže otevřít všechny tajná místa. Jak se později ukázalo, atribut secret se počítá vstupem nebo překročením přímky určitého prostoru, neplatí tedy - otevření maskovaných dveří = vždy automaticky tajné místo.

Velkou a pro mě osobně nezanedbatelnou váhu má hudba. Robert Prince složil skladby (i pro pokračování), které úžasně podbarvují jednotlivé rozmanité úrovně. K multiplayeru velice stručně - i když tahle hra přinesla vůbec jako první multiplyer tohoto typu, já sám jsem z toho bohužel po hodně dlouhou dobu nic neměl, resp. neměl možnost si zahrát. Toto přišlo až o mnoho let později. Což nic neubírá na prvenství a faktu, že provedení a možnosti tohoto multiplayeru se stalo základem neuvěřitelného množství her, které přišly po Doomovi. Dá se říct, že herní pojmy jako deathmatch nebo kooperace vznikly právě tady.

Systém tří různých epizod a volitelnost úrovní dělá rozmanité ještě rozmanitějším. Originálita jednotlivých secret míst zapříčinila, že i zapřísáhlí dooměři objevovali dosud neobjevená tajná místa i po letech (zejména v pokročilejších úrovních). Summa summarum - tahle hra se stala pro mě drogou, která vyústila v Doom 2, kde jsem prožíval prakticky to samé a v ještě lepší podobě. Čímž tohle všechno zdaleka nekončilo.

Jak léta utíkaly, nestačilo mi už jen hrát stále dokola znovu a znovu, ale naučil jsem se pracovat s mapama, pochopit technicky fungování enginu a začal se tak zabývat tvorbou vlastních map od těch primitivních, až po ty lepší. Ten ultimátní pocit, když si sami můžete dělat hodiny a hodiny svoje vlastní mapy, opravovat svoje vlastní chyby, učit se, vylepšovat, experimentovat a pak to dát někomu zahrát. Úžas.

S nástupem internetu jsem se se zapojil mezi úchyláky, kteří hrají na serverech a kteří jsou v tomto směru Doomem stejně postižení jako já. To přineslo nové zážitky, další nesčetné hodiny na nespočtu mapách a hlavně ten pocit, že Doom stále žije. Tohle všechno je jen strohý popis toho, co ta hra se mnou udělala. Dodnes se k ní stejně jako k Doom serverům vracím a pochybuju, že s tím někdy přestanu. Ten fenomén znázorněný tím typickým plakátem zeleně oblečeného chlapa, který střílí do potvor pod a kolem sebe, se stal součástí mého života.
+44
PavelUPavelU
Dohráno
  • PC 90
Na prvním díle Dooma je dobře vidět, jak vyvážený poměr mezi skvělým designem levelů, nápaditými secrety, dostatečným počtem nepřátel a odsýpající atmosférou, má. Tohle vše z něj dělá zábavnou střílečku i dnes, neboť má zkušenost z opětovného hraní je ještě poměrně čerstvá. Ačkoli původní PC verzi jsem hrál už před pár lety, tak nebyla špatná ani verze z Jaguaru, přesněji řečeno – její freeware přědělávka pro PC. Ta měla identické první dvě epizody, třetí už byla slepencem jedné unikátní úrovně, několika z původního Dooma nebo Ultimate DOOMa, včetně tajné úrovně jedné z dvou prvních epizod. Navrch oplývala ta konzolová verze i mírně upravenou grafikou, tudíž byly všechny textury ve hře, řekl bych, ostřejší, HUD také hýřil zivějšími barvami. Na Doomu 1 mám obecně nejraději první epizodu, jejíž prostředí vyhledávám nejradši, a to ve formě různých modifikací, nejkvalitnější mi přijde asi Phobos Massacre. Dále oceňuji i klasické souboje s bossy, které tu přece jen jsou, na rozdíl od druhého dílu, ještě zcela v pohodě.
+34 +35 −1
hellhouse99hellhouse99
Dohráno
  • PC 90
Doom je dnes synonymem pro první opravdovou 3D akční střílečku. Svým nápaditým a vlastně i přelomovým designem tak určoval, kam se budou další 3D akce ubírat. Ještě před Doomem tu byl však Wolfenstein, to víme všichni. Ale byl to právě Doom, který zaznamenal velký ba obrovský krok kupředu. Nejen se svým designem, grafikou a hratelností. Ale také s tehdy revolučními prvky. Střílet na protivníky se mohlo nejen před sebe ale i do pater. Ve hře Wolfenstein jsme se pohybovali prakticky na rovné ploše a procházeli jednotlivými dveřmi dále. Právě u Dooma ale můžeme střílet z oken na příšery, do oken na příšery, běhat do schodu i ze schodu, jezdit výtahy (opravdu vyjíždět do vyšších pater ne jak u Wolfensteina, kde výtah znamenal konec levelu). Doom v sobě skýtá i obrovskou a hutnou atmosféru. Nikdy nevíme, co nás čeká v další místnosti, či venkovním prostranství. Ano, můžeme vylézt i pod širé nebe základny na Marsu. Což se u Wolfensteina zažít nedalo, stále se běhalo v chodbách. Za každým rohem čekají různí nepřátelé, kteří nám jdou po krku. Hutnou atmosféru dokreslují i tichá místa, kde hledáme klíč, nikde nikdo. V tom zahlédneme v rohu tlačítko, stiskneme a ejhle, za našimi zády jsme právě vypustili hordu zmutovaných příšer.

Nejen grafikou živ je člověk ve světě Doom. Výtečné jsou zvuky a mistrná je i hudba. Bloudíme po chodbách, slyšíme skřeky příšer a nikde žádnou nevidíme. Zajdeme za roh a v tu ránu z úleku začneme kropit olovo do všeho co se před námi jen pohnulo. Když jsem nakousl respektive vystřelil olovo tak se vrhneme na zbraně. Tou nejzákladnější zbraní, podotýkám zbraní a ne holých rukou s prstenem na ruce, je motorová pila. Jen satan ví, kde náš hrdina bere do této pily pohonné hmoty. Ale hlavní je, že se nikdy nevybije, nedojde munice a nijak se nepoškodí. Jen se zařezává do masa všech nestvůr i stvůr, které potkáme na své cestě základnou na Marsu. Další zbraní je pistole, která je tou nejméně používanější zbraní. Další a třetí zbraní v pořadí je brokovnice, což je velmi výhodná zbraň, proti několika skupinkám nepřátel, kteří jsou na blízku. Zbraň čtvrtá je rotační kulomet, pojme do svého zásobníku dvě stovky nábojů a je hrozbou pro všechny nepřátele i na větší vzdálenost. Poslední zbraní, která je k dispozici v první, ze tří epizod je raketomet. Obrovsky účinná zbraň na velkou vzdálenost. Nemusíme se zrovna ani trefit přímo do cíle, když mineme a zasáhneme kupříkladu zeď vedle, tak příšera či jiná havěť se i tak rozletí na kusy. Doom má i svůj podklad v podobě příběhu, který vypráví o vojákovi, hlavním hrdinovi hry, který je za trest převelen do základny na Marsu, načež se později na této základně začnou dít podivné věci. Výzkum se vymkl kontrole a na základně se tak začala oběvovat roztodivná monstra. Ještě je třeba dodat že první epizoda Doom se šířila ve formě Shareware, ostatní dvě epizody se již volně nešířily. V Dosboxu je třeba uzpůsobit rychlost hry pomocí CTRL+F12 zhruba na 15000 cyklů. Záleží však na daném počítači.

Pro: revoluce v 3D střílečkách, fenomén, herní ikona, praotec všech akcí

Proti: nic

+32 +33 −1
kanukanu
  • PC 100
Našiel som tuto hru na dvorku. A zahrál ji. Ale on to nakonec nebyla karetní ra, ále do otcovo písí. Zasmial sa mi, že on já tuto hru chtěl zahrát, protož já nebýt ještě dospělý muž. Já v potají si tuto zahrial a blázen byl ten, któ ji nechtěl já hrát. Zbrane téměr stejné jako v televízi, pila jako máme na dvorku, nepřátelé stejní jako v Ugandě, chodby podobné jako v náš pod zemí. Je tam vše, co já budu konat až vyrostu chtít.

Pro: dobré až na umíraní

Proti: málo nepřátel

JumasJumas
Dohráno
  • PC 100
S hraním her, jako takovým, jsem začal už velmi dávno na klasických tetriskách, a poté jsem pokračoval na televzních konzolích neznámých jmen. Už si ani přesně nevzpomínám, kdy že to vlastně bylo.
Co si však pamatuji přesně je, kdy a co jsem poprvé hrál na PC. Bylo to v roce 1996, když mi bylo devět let a tou vůbec první hrou, kterou jsem měl to štěstí zahrát si tehdy ještě na počítači svého strýce, byla právě tato legendární střílečka. Ještě v součastnosti si Dooma zahraji díky programu DOSBox. Samozřejmě že to není ono, ale vždy si vzpomenu na moje prosby, aby mě strýc pustil k počítači a já si s nadšením mohl vychutnat zabíjení všemožných příšer, hlavně růžovek, jak jsme s bratrem přezdívali démonům.

Pro: hodně druhů příšer a zbraní, na svou dobu revoluční grafika

Proti: dnes si ji už asi nikdo, kdo ji nehrál, nezahraje

+35 +36 −1
CaelosCaelos
Dohráno
  • PC 90
Když byl Caelos ještě malé Caelosátko, měl u něj počítač jen jeden kluk ve třídě. Co by taky osmiletí smradi dělali v té době s počítačem, že ano. A ten kamarád básnil o tom, že má hru Doom (říkal d-o-o-m, ne dům:) a ta hra je hrozně krvavá, nechutná a strašidelná, prý u toho nemohl ani jíst. V dnešní době to působí víc než úsměvně, respektive úplně směšně, nicméně v roce 93/94 tomu tak bylo. Dneska by vám šestiletý kluk řekl, že je to pitomost. Já osobně jsem měl doma "Důma" až na svém prvním PC o několik let později, ale bavilo mne to stejně jako před lety na kamarádově compu. A myslím, že by mne to bavilo i dnes.

Hra na svou dobu nabízela vynikající grafiku, ozvučení i hratelnost a odstartovala dobu, kdy se FPS střílečkám říkalo "důmovky". Dneska už je toto označení úplně mimo mísu, jenže tehdy tak tomu říkal každý. Pentagramy, lebky, satanismus, brutalita, to vše zajistilo Doomu slávu.

Zajímavosti:

-podle série Doom byl natočen nepříliš úspěšný celovečerní film, který byl točen v České republice.

-podle Doomu se začalo FPS střílečkám říkat důmovky

-vývojáři tvořící Doom, spolupracovali na vývoji java hry DoomRPG, která je graficky kopií původní hry, najdete v ní Impy a další legendární monstra. Koncepčně se ale jedná o tahovou 3D taktickou akci, s prvky adventury a RPG. Fanouškům doporučuji, jedna z nejlepších java her!

-bylo vydáno několik nepříliš kvalitních knih ze světa Doomu.

-odkazy na Doom lze najít i v jiných hrách (najděte si je sami, to by nebylo překvapení:)



Pro: Temná atmosféra, grafika, ozvučení, soundtrack, revoluční hra

Proti: Dnes už jen stáří.

+58
H34DH34D
Dohráno
  • PC 95
O tom, že Doom byl naprosto převratná hra snad nikdo nepochybuje... Však co bychom si dnes počali bez multiplayeru? Doom díky němu vnesl mezi počítačové hry konečně tu pravou soutěživost, už to nebylo jen o tom, kdo na střídačku udělá více bodů v Tetrisu, nebo Pacmanovi, tohle byl doslova boj na život a na smrt. Velice rychlý, zběsilý a nekompromisně brutální boj na život a na smrt... V tehdejší době naprosto nepřekonatelná a intenzivní záležitost.

Legenda by však nemohla být legendou, kdyby nebyla kompletní a nenabízela i pořádnou porci zábavy pro jednoho hráče. Přesněji zábavy kombinované se strachem. Věřte tomu nebo ne, ale hráči se i při prostém vypadnutí světel za doprovodu chrochtání impíků za dveřmi skutečně báli, alespoň já ano. Atmosféra byla totiž v roce 1993 nevídaně hustá a značně k ní přispělo i vynikající technické zpracování, které se týká nejen grafiky samotné, ale i víceúrovňového designu levelů (Ve Wolfensteinovi nebylo nic pod/nad vámi)... Carmack a jeho tým nám pro jednou ukázali zač je toho tvůrčí genialita + precizní zpracování a nesmazatelně se zapsali do herní historie zlatým písmem.

Pro: Multiplayer, grafika, atmosféra, opravdu spousta inovací...

Proti: Doom 2 ukázal, že jednička mohla být klidně i ještě lepší (větší masitost).

+31
RedDwarf_CzRedDwarf_Cz
Dohráno
  • PC 100
Jedna z prvních her na PC(před ní snad jen wolfenstain 3D a prince of persia),kterou jsem hrál.Graficky jsem si myslel,že je to maximum dokonalosti :-D.Byl zde opravdu početný arzenál a velké množství levelů(to by si měli uvědomit tvůrci dnešních FPS).Tato hra je klasikou pro hráče FPS

Pro: Na tu dobu revoluční grafika,délka hry

+3 +13 −10
fakfak
Dohráno
  • PC 95
Těžko být po těch letech objektivní...Ale čert vem objektivitu!!!!!Byla to řežba jako prase,nová,krvavá,brutální a atmosférická hra.OBROVSKÁ porce zábavy,na tu dobu nevídané.Od rodičů bohužel nepochopené...Jejich chyba..Stovky hodin strávených s kamarády u komplu,hádajíce se o to,kdo bude teď hrát..NEZAPOMENUTELNÉ.

Pro: Krvavá kaše z nepřátel,zbraně,grafika,atmosféra,prostě řežba!!

Proti: Nějak mě nic nenapadá..

+25
KarasmanKarasman
Dohráno
  • PC 100
Naprostá dokonalost, která mě učarovala okamžitě ve chvíli, kdy jsem u kámoše na 386 zahlédl shareware verzi. Tohle je hra, na kterou vzpomínám jako na zabijáka času, který mi ale nepřijde ztracený, protože díky Doomovi jsem získal tolik zážitků, že bych je nevyměnil za nic na světě. Ve své době parádní hra, která bude navždy spadat do mého TOP 5 žebříčku. Mladším hráčům už asi nemá moc co nabídnout, ale nedavno jsem si ji zase zahrál a musím uznat, že atmosféra je stále hutná.

Pro: Je to prostě Doom!

Proti: Nic

+24 +26 −2

Platformy a hodnocení

Nápověda
  • PC 692 85
  • PS1 5 88
  • PS3 5 91
  • PS4 9 86
  • PS5 2 85
  • Xbox 1 70
  • X360 2 85
  • XOne 1 100
  • XboxX/S 1 70
  • SNES 1 45
  • Switch 5 80
  • GBA 3 69
  • Saturn 0 --
  • Jaguar 1 80
  • 3DO 1 30
  • iOS 0 --
  • Android 2 76

Hodnotit, napsat komentář, diskutovat…

Jako zaregistrovaný a přihlášený uživatel můžete tuto hru nejen ohodnotit, ale také k ní případně napsat komentář, diskutovat o ní či ji zařadit do některého ze seznamů (vlastním, chci atd.).

Poslední hodnocení

Všechna hodnocení

Statistiky

Id hry:
175
Odkaz:
http://dbher.cz/h175
Přidána:
11.06.2008
18 let a 27 dní
Hodnocení:
731 (20-100 %)
Komentářů:
39
Oblíbenost:
Sledovat 56 Chci si zahrát 20
Rozehráno 15 Dohráno 594
Návštěvnost:
135193× (celkem)
1898× (poslední měsíc)
707× (poslední týden)
71× (dnes)
Více