DOOM je 3D střílečka s hratelností ohlodanou na samotnou podstatu. Chybí příběh, chybí sofistikovanost, chybí osobnost hlavního hrdiny, chybí snaha o realističnost a až na krátký text na konci epizod chybí jakékoliv zmínky o lore. Lépe řečeno, nepřebývá nic navíc. Hráč je hozen do bludiště, na začátek dostane pistoli, k ní hrst nábojů a snaž se. Jediná správná taktika je běh a neustálé uhýbání. Kdo se zastaví, zemře.

Většina jiných her se snaží přidat svou vlastní nadstavbu. Nutí hráče využívat terénní překážky, počítat náboje kvůli přebíjení, obhospodařovat užitečné předměty, využívat slabosti protivníků, nebo číst mapu. DOOM nemá nic z toho a nic mu nechybí. Přesah nahrazuje zběsilou akcí a dělá to sakra dobře.

Samotná hratelnost je sice důležitá, ovšem stejně dobrou práci odvedli i designeři jednotlivých úrovní. Mapy DOOMa považuji za příklad vrcholného level designu, tedy co se funkčnosti týče. Nejde o žádné bezduché koridory. V několika z nich se dá relativně snadno ztratit a pokud máte můj smysl pro orientaci, který je zhruba někde mezi tragickým a katastrofálním, tak si užijete i bezcílné bloumání po vystříleném, ale stále odolávajícím levelu.

Nepřátel je totiž konečný počet, i když na vyšší obtížnosti nijak malý. Na ULTRA VIOLENCE - a slušnost je hrát na tuhle obtížnost, je protivníků tolik, že je problém vystačit s přidělenou municí. Přesná muška a hledání důmyslně ukrytých skrýší je základem přežití a motorová pila je nejlepší kámoš, protože ušetří dva výstřely brokovnice do růžového prasete. Občas mi pomohla skutečnost, že jednotlivé druhy oblud se mezi sebou nenávidí jen o trochu méně, než kolik nenávidí chudáka Doomguye. Pokud se navzájem zraní, začnou se s radostí likvidovat. Pak jsem se mohl schovat do rohu a se škodolibým uspokojením sledovat, jak se horda nepřátel postupně zmenšuje na skupinu, pak hrstku a nakonec na pár pochroumaných ubožáků.

Zbraně nevystupují z obvyklého průměru, tedy až na ikonické BFG a motorovou pilu. Slavná dvouhlavňová brokovnice je až ve druhém díle. Vím to, mám to zažité a stejně mě to vždy překvapí. Zvěřinec klame tělem a zdaleka není tak variabilní, jak se zdá. Nepřátel je jen deset druhů a znovu platí, že ty které bych podvědomě očekával, potkám až v DOOM II.

Epizody jsou čtyři - původně byly tři. Knee-Deep in the Dead je esencí hry. V téhle epizodě jsem doma. Skvělé levely, skvělá hudba a žádná vata. Obtížnost by mohla být vyšší, protože i horší hráči - mezi které se počítám, jsou schopní projít ji bez ukládání. The Shores of Hell - obtížnost se zvyšuje a poprvé nastávají problémy s municí. Obsahuje několik mých nejméně oblíbených levelů a žádný můj oblíbený. Hudba je ovšem stále skvělá. Inferno - Příběh se odehrává v pekle, které vypadá jako z gotického hororu. První level je nic moc ale chce po hráči kreativitu, protože nábojů je málo. Druhý level je syrový boj o přežití přesycený paranoiou. Zbytek levelů si udržuje slušnou úroveň, ale v paměti mi jich moc neutkvělo. Thy Flesh Consumed - začíná se těžkým levelem s minimem lékárniček a pak následuje jeden z nejlepších a nejtěžších levelů celé hry. Poté obtížnost klesá, aby nakrátko vystoupala v pátém levelu. Nejosobitější epizoda a bez debat nejtěžší.

Pokud se DOOMa rozhodnete (znovu) zahrát, tak zkuste verzi ZDoom. Umožňuje nastavení WASD, přidat mouselook, zvýšit rozlišení a změnit spoustu dalších věcí. Osobně mám mnohem radši FPS které mi umožní hrát takticky, promýšlet si postup, případně mi zprostředkují interakci s prostředím. Ovšem DOOM je dokonalý tak jak je a proto se k němu vracím mnohem častěji, než k výše zmíněným hrám.