K téhle hře jsem měl ze začátku, vzhledem k jejímu stáří, docela skepsi. Nejvíc jsem se bál na dnešní poměry šíleného ovládání. Tehdejší revoluční pokus o mouselook vyšel jen tak napůl. Kromě směrovek se tady myší ovládá všechno ostatní. Rozhlížení dost krkolomným způsobem. To naštěstí změnil Enchanted Edition. Pohrával jsem si předtím z myšlenkou, že bych přešel rovnou na dvojku. O hodně bych přišel.

Hra je to totiž chytlavá a hodně zábavná až skoro návyková. Zábavné prohledávání skvěle nadesignovaných map. Díky možnosti udělat si poznámky v mapce se ani nedá ztratit. Díky stále plynoucímu dějí vždycky víte, co máte dělat. Na tu dobu nevídané množství zbraní a vybavení. Myslím na poměry FPS. Tady poprvé přemýšlíte, kterou zbraň si necháte. Poprvé se díváte do kamer. Poprvé skáčete, plazíte se nebo lezete po žebřících.

Tady dělali hráči spoustu věcí poprvé. Na roboty platí jiný kvér, než na živé bytosti. Mezihry při otevírání zámků připomínají hodně Bioshock. Házení granátů. Nechci se plést, ale do té doby to jinde snad nebylo. Nápad s virtuální realitou je taky dobrý. Jeho zpracování mě ale zoufale nebavilo. Stejně jako hudba, která mě vyloženě rušila. Ze začátku mě rozčiloval i silný respawn. Ten je naštěstí jen v některých místech.

Hra vypráví skvělý příběh. Má to atmosféru. Má to cíl. Díky tomu to skvěle odsýpá. Adventurní hádanky nejsou vůbec rušící. Trochu jsem se jich bál. Byly to ale neopodstatněné obavy. Na konci mi bylo skoro až líto, že to skončilo. Nečekal jsem, že se mi to ještě stane u takhle staré hry, kde u většiny hráčů v jiných případech už pracuje spíš nostalgie.

Už dlouho jsem neviděl u krabicové verze hry takový obsáhlý manuál. Na střílečku je to slušný. Nastínění hororového příběhu od mého oblíbeného autora, který je ještě zasazen do mého nejoblíbenějšího žánru. To znělo slibně. Clive Barker´s Undiyng je lepší na plné čáře. Škoda, že se spíš nenavázalo na jeho odkaz.

Grafika je tady hodně líbivá. Atmosférická, tajemná, temná. Bohužel je prostředí hodně prázdné a funguje jen jako omezené arény. Z tohohle dýchají konzole všemi póry. Nemožnost quicksavu. Pomocný zaměřovač. K čemu na PC? Hra je prodchnutá výbornou hudbou. Bohužel ozvučení zbraní je takové nevýrazné. Některé ty samopaly jsou i zoufale neúčinné.

Pocit ze střelby trochu kazí hodně odolní nepřátelé. Zachraňují to některá hodně povedená kouzla. Ve hře přepínáte mezi 6 postavami. Mohlo by to nabudit zdání kooperace. Jen kdyby takový postup hrou spíš nepřipomínal jeden velký skript. Žádný velký hráčský důvtip. Stačí jen přijít na funkčnost skriptu. Musím ale na druhou stranu říct, že některé souboje jsou vymyšleny hodně důmyslně. A někdy i zábavně.

Hra má výbornou atmosféru a pěkný béčkový příběh. Pamatujete na partu upíru pod vedením Bladea v Bladeovi 2? Hned jsem si to vybavil. Postavy jsou zpracovány výborně. Některým jsem i docela fandil. Jinak je to krátká hra plná střílení do spíše méně příšer. Zato hodně odolných a málo rozmanitých. Alespoň jsem se nestačil začít nudit.

Sakra, kdyby všechny ty kouzla a zbraně ovládala jedna postava, bylo by to lepší. Hra by tak mohla rezignovat na tu konzolovou pseudo kooperaci.

Dlouhé roky mi k dohrání téhle hry scházelo zabití generála v poslední misi. Často jsem hru pořád dokola rozehrával a dával k ledu. Až nadešel čas to konečně dorazit. A vida, ani to tak dlouho netrvalo. Jo, tohle je hluboká hra. Spousta umírání, spousta odehraných hodin. Měnící se a zábavná hratelnost.

Jak postupujete hrou a přežíváte, dostáváte i vyšší frčky. Od řadového vojína až po velitele družstva. Hratelnost je neuvěřitelně pestrá. Vyzkoušíte si tady snad všechno, co ve válce. Přitom umíráte a umíráte. V téhle hře se hodně umírá, ale zároveň je to celou dobu dost zábavné. Volnost na obrovské mapě je skvělá. Všechno se dá řídit a všechno funguje.

Povědomé české prostředí mě fascinovalo stejně nejvíc. Jako kdybych v tom už chodil v reálu, jako bych to znal. Naprosto skvělá atmosféra prostředí doplněná neméně dobrým příběhem. Hra působí dost realisticky. No, dobře fyzika třeba tolik ne. Tady se dá narazit na spoutu chyb. Vlastně celkově v celé hře. Ale přitom monstrózním zpracování a monstrozních hw nároků v té době. Jediný kdo do té doby něco takového povrchně zkusil byl Delta Force. Je to ale jen vzdálený příbuzný.

Skvěle navržené zbraně ruku v ruce se skvěle navrženém ovládání a dlouhou kampaní. Takového času jsem u téhle hry nepromarnil a budu jí mít stále ve svých vzpomínkách. Podle mě nejlepší česká hra. Vlastně si ještě můžu zahrát datadisk.

F.3.A.R. mě mile překvapil. Podle zdejších ohlasů jsem to čekal mnohem horší. To že je to port z konzolí je dost cítit. Už v grafice. Vždyť zapnuté vyhlazování by v době vydání nezvládla snad žádná karta. Když je vypnuté, tak to stejně není znát. Zrnitá a rozmazaná grafika nedovoluje příliš detailů.

Z menu nezmizel mouselook asistant. Napadlo by někoho tohle pařit gamepadem? Naštěstí jinak mouselook funguje bez problémů. Vím, že je(bylo) v módě být realistický a neunést víc jak dvě zbraně. Kolik tak asi může vážit pistole, že zabere celý slot. Škoda, že nejde střílet dvěma pistolemi. A přitom s uzinama to jde.

Design je docela směšný. Z chodby do arény. Z arény do chodby. Pořád dokola. Naštěstí je ten prostor naplněný pořád dost kulervoucí a adrenalinovou akcí. Zpomalení času je pořád dost zábavné. Nepřátelé pořád dost chytří. Atmosféra pořád dost tajemná. Carpentera mám rád a jeho rukopis je znát. Dost abstraktní příběh podporuje představivost.

Boje s mechy jsou fajn. Celkově hra pohodově valí a ani jednou jsem se nestačil nudit. Přispívá k tomu i skvělé ozvučení. Délka nic moc. To se dalo čekat. V kooperaci by to nemuselo být špatné. Možná by to i snížilo trochu navýšenou obtížnost. Na normál jsem moc neumíral, ale musel jsem se někdy docela otáčet. Přišlo mi, že se ten autoheal snažili autoři vyrovnat pomalým pohybem. Nebo jsem si ještě nestačil zvyknout na tento typ zpracování. Bez quicksavů a tak.

Steam čas: 7,5 hodin
Obtínost: Normal
Achievementy: 12 z 50

Inovace ve hrách jsou dobrá věc. Pokud se to teda povede. Devastation je ten případ, kdy se to moc nepovedlo. Nezačíná to přitom tak špatně. První třetina se nese v duchu klasické střílečky. Sice žádný zázrak, ale bylo to celkem dobře hratelný. AI sice dementní, ale odsýpalo to dobře.

Pak ale přišly na řadu respawnery a šlo to s hratelností do kopru. Vývojáři se pokusili o takovou příběhovou arénovou akci. Kde při nekonečném respawnu dobíjíte cizí území, dokud nezničíte cizí respawner. Takhle skoro celý zbytek hry. Navíc jsou vaši parťáci (sideckikové) ještě blbější než v Daikataně a nepřátelé ještě blbější než, třeba v soldier of fortune. Kolikrát jen zdálky ostřelujete odolné a zmatené panáky, kteří se pak znova narodí.

Dynamika tedy stojí za starou belu. Je to zdlouhavé. K tomu se mi zdálo, že ovládání reaguje malinko se zpožděním. Parťáci reagují na vaše rozkazy jak se jim zachce a někdy vůbec. Je to nehezké. Bez pořádného příběhu a atmosféry. K tomu je to i někdy dost frustrující. K čemu realistický mód v takové arkádě. Že se mi zbraň automaticky nepřebíjí? Že toho moc neunesu? Stejně je většina zbraní ke konci nepoužitelná. Když je to teda realistic, proč nepřátelé vydrží několik ran do hlavy?

Proč si zároveň se zbraní nedalo vzít i munici, když se to dá snadno ochcat (zahodit zbraň, vzít si novou a zahozenou doplnit munici)? Hraní za výbušné potkany je taky realistic jak hovado. Každopádně mě to ale nějakým zázrakem udrželo až do konce. Hratelnost, nebo jenom hráčský masochismus? Vážně jsem u hry často nevnímal čas a byl záhadně zapařený.

To hlavní, díky čemu jsou střílečky zábavné, v téhle hře je. Super přestřelky. Dynamická akce. Nápad ze štítem a headshootama je dobrý. Stejně tak i nápad zvyšování energie díky zabíjení nožem. Práce s nožem je sice trochu kostrbatá, ale jde to. Ne úplně blbí nepřátelé. Pěkně zpracované zbraně, pocit ze střelby a celkem pěkná grafika. Na to, že je to ruská hra, tak si na jejich poměry drží docela vysoký standard.

Co mě naopak docela vytáčelo, byla nemožnost vzít si sebou víc jak 4 zbraně. Navíc je tady do spojeneckých zbraní zoufale málo nábojů. Takže jsem za celou hru hru střílel prakticky jen ze třech německých zbraní. Na tom se teda dalo zamakat. Stejně tak i na naprosto špatné hudbě. Naštěstí se dala vypnout a zvuky jako takové jsou docela dobré.

Příběh je další slabina hry. To je tak blbé, že by autoři možná udělali líp, kdyby žádný příběh nenapsali. Ani se to díky krátkosti hry nedalo moc rozvíjet. K tomu ještě plníte úkoly typu: Nenápadně se v přestrojení mechanika propližte do ponorky. Ve skutečnosti: V přestrojení za mechanika se prostřílejte do ponorky.

Za pár hodin je hotovo. Jsou to ale zábavné hodiny plné nefalšovaného akčního relaxu. Design vám nedovolí nikde se zaseknout. To mě přesně vyhovuje. Hra se ani nesnaží být něco víc. V té době to muselo mít i hodně slušnou grafiku.

Ano, je to svým způsobem neskutečně tupá hra. Na pozadí autentických událostí se odehrává bojová arkáda kde jenom jdete dopředu a postupně dobíjíte území. A když nejdete dopředu, tak jen střílíte na nekonečně se respawnující nepřátele. Ano, to samé už je tady popáté. Vlastně to vypadá spíš jako remake prvních tří dílů.

Jenže je to pořád hodně zábavné. Čistokrevný popkorn, kde je důležité mít hlasitost doprava a žádné rušení prosím. Konečně zmizela hrůzu nahánějící patosem prolezlá hudba minulosti. Tady hudba dokonale podkresluje ponurou náladu smrti a války. Celkově je tady atmosféra hodně tíživá a je z ní znát, že to žádná sranda nebyla. Že by tam nikdo z nás nechtěl být. Že do velké míry záviselo vaše přežití spíše na náhodě, než na schopnostech.

Pocit zmaru je nejvíce vidět na japonské dějové linii. Zfanatizovaným vojákům nezáleželo na životě. Hlavně, že jich mohli vzít pár sebou. Nikdy se nevzdávali. Jak to asi muselo dopadat na psychiku amerických vojáků. Tady je to celkem vidět. Šílené útoky. Čelní, ze strany. Časté boje zblízka. Do toho ještě ve hře přibyl model poškození, takže je to všechno pěkně naturální.

Hra za Rusáky je trochu odproštěna od propagandy. Při bojích v ulicích Berlíně jsem trochu soucítil s Němci. Neměli šanci. Bojovali jen o své životy. Bojovali jen o to, nedostat se Rusům do zajetí. A to dost horlivě. Ve hře je to dost vidět. I když, potom co udělali v Rusku se těm Rusákům ani nedivím. Boje neskutečně gradují a ke konci už nedostanete žádný metr zadarmo.

Ze všech zbraní je tady radost střílet. Nejkomfortnější arzenál měli Američané a Němci. Proč Japonci tak často bojovali na blízko je nasnadě. Jejich pušky neměli zrovna nejjednodušší ovládání střelby. No, dobře. Je to jen má teorie.

Mise v tanku, nebo v letadle? To už byla turbo arkáda. Hlavně lovení přeživších z moře. Taky si mohli tvůrci dát trochu práce s balistikou. Taky mohli hru udělat trochu delší. Je to ale opět intenzivní. Opět to taky potřebuje vypnout mozek.

Hru jsem začal hrát za predátora. Celý jeho herní plán je jít dopředu a zabíjet vetřelce. Žádná odbočka, jen dopředu. Dobře, ke konci zabijete i pár lidí. Ze zbraní jsem používal akorát ramenní kanón, předtím pistol a harpunu. Na co tolik zbraní, když je to tak krátké. Na co sbírat trofeje? Chtělo by to nějakou motivaci. Hra za predátora je jednoduchá, protože má neomezeně léčení. Zabíjíte jen skoro samé vetřelce, tak na co maskování?

Hra za společnost je též lineární postup. Jdete rovně. Překročíte bod a ze zdi na vás vyskáčou vetřelci. Za mariňačku je to těžké, ale díky krátkosti a quicksavu je to v podstatě brnkačka. Chybí souboj s predátorem. Příběh to bohužel neumožní. Design stojí za prd a obranné věžičky jdou využít jen v poslední bitce.

Za predaliena se design o něco zlepšil. Jsou tady slepé uličky, ale taky dost záseků při hledání cesty dál. Nejzábavnější je asi facehugerovská část. Jinak, opět chybí souboj s predátorem. Androidi jsou bohužel dost blbí na to, jak jsou pomalí. Inteligence všech je celkově na hodně nízké úrovni.

Dobře, příběh je docela zajímavý. Samotná akce docela ujde. Škoda, že si tvůrci Kissu víc nevyhráli s designem. A to jim to minule tak šlo. Značku tady prezentují jako čistokrevnou sřílečku. To jí nesluší. Krátka hrací doba zase nedovoluje pořádně vyzkoušet všechny zbraně a schopnosti. Hraje ale postavená na kvalitním základu.

Jo, tohle je slušná pecka. U takovýchhle her si vždycky vzpomenu proč mě baví hrát. Čistokrevná řežba plná krve, která je ale zároveň odlehčenější a nebere se moc vážně. Chcete něco na pomezí Serious Sama a Painkillera? Novější Shadow Warrior je ideální volba.

Lineární postup, kde si vylepšujete svůj bojový um a když se náhodou objeví nějaká hádanka, je to jen parodie. Velké arény a vražedné zničitelné prostředí. Střílíte konvenčními zbraněmi, které se dají vylepšit za nasbírané peníze. To je zábava. Ještě zábavnější je za nasbíranou karmu kupovat nekonvenční zbraně a kouzla. Ať ty jatka taky nějak vypadají, abyste té karmy dostali víc. Styl se tady počítá.

Hra je to dlouhá. Steam mi napočítal pře 20 hodin. To jsem ale prolezl každou hromadou odpadků honbou za penězi a skrytými místy. Achievementy jsou zábavná záležitost a hra vás motivuje k dalšímu hraní. A to bez ztráty zbraní a schopností. Už dlouho mě u nějaké akční hry tolik nesvrběli ruce, abych to rozjel znova. Ještě když je u toho tak pěkná grafika a ozvučení.

Jediné dvě věci, co mi trochu vadili, byli poněkud repetitivní nepřátelé. Není jich moc druhů. Moc brzy se všichni ukážou. Ten poslední druh, zranitelný na zádech, byl k tomu i dost otravný a zdlouhavý. Na všechny bossy se šlo ze stejnou taktikou. Kroužení dokola a střílení do slabých míst. Tady by trochu víc pestrosti neuškodilo.

Vskutku zábavné porcování. Jestli nechcete investovat do léčení, dejte si hru na easy. S léčením je to o dost jednodušší.

Už jako čtrnáctiletý kluk jsem se k téhle hře dostal. Tehdy jsem hru vzdal s přesvědčením, že se tohle nedá zvládnout snad ani na obtížnost normal. Hlavně pak za mariňáka. Hru jsem tedy strachy přestal hrát. Teď, o pár let později, vyzbrojen novými zkušenostmi a možností ukládání hry, přišel čas odplaty. Stálo to spoustu nervů, rozklepaných rukou a adrenalinu. Nakonec jsem všech 32 úrovní poctivě zdolal.

Vetřelec

Při hře za vetřelce jsem si připadal jak lovec. Mnohem víc než při hře za predátora. Neuvěřitelná rychlost, daleké skoky, lezení po zdech. Nepřítele vždy vidíte loveckým pohledem. Připlížit se po tichu po stropě ke své oběti stropem a pak jí vykousnout mozek je hřejivý pocit. A dokonce vás to i uzdraví. Problém hry je, že mrtvoly často propadávají texturami. Kolikrát se k hlavě vůbec nedá dostat. Kupodivu jsem se za vetřelce orientoval možná líp než za mariňáka. Hraní má parádní vetřelčí atmosféru.

Mariňák

Pocit lovné zvěře. Neustálý úprk před vetřelci. Stačí jedna malá odbočka k páce a už je kolikrát problém. Neustálá tma. Noční vidění, při kterém nejsou skoro vidět facehugeři. Neustálý strach ze smrti. Křehkost vlastního těla spojený s vetřelčí kyselinou. Neustálý respawn. Detektor pohybu straší. Vetřelec těch 15 metrů snímání urazí tak za 2 vteřiny. K tomu detekuje i všechno ostatní. Hra za mariňáka zvedá adrenalin hodně rychle. A to hlavně na obtížnost Director´s Cut. S predátorem už mariňák nemá takový problém. Dá se snadno zaměřit. Větší problém je s orientací v úrovních. Sakra, co mám dělat, kam mam jít!? Pozdě, jsem mrtvý. Nutnost rychlého jednání. Mariňák má skvěle atmosfericky zpracované zbraně. Jak ve filmu. Škoda, že nejdou manuálně přebíjet. Často mi přineslo smrt, když mi došla munice v zásobníku. Mariňák to má ze všech nejtěžší.

Predátor

Proti lidem je to nezničitelný borec a pravý predátor. Můžou se respawnovat jak chtějí a nemají šanci. Proti vetřelcům se trochu projeví jeho kolohnáctví. Schází mu obratnost a má docela problém. Kolikrát je to jen úprk. Hlavně na Director´s Cut. Celkem k ničemu je maskovací zařízení. Ramenní kanón je taky k ničemu. Plácá drahocennou energii. Už mi tady chybělo fakt jen kopí a síť. Není pravda, že je to za predátora jednoduché. Od třetí úrovně se pěkně zapotíte. A trofeje sou k ničemu.

Aliens versurs Predátor neobsahuje zbytečné kudrlinky. Příběh nebo nějaké vysvětlovaní? K čemu? Tady máš postavu a nějak se z toho mlýnku na maso dostaň. Je to parádně ozvučené a hraje k tomu parádní hudba. Parádní ozvučení. Parádní atmosféra jak z filmů o vetřelcích. Hra vás motivuje dát to i na nejtěžší, aby se otevřela druhá polovina úrovní. A funguje to. Jen škoda toho hodně neměnného prostředí, třikrát zrecyklovaného.

Jo, bez těch ukládání by to byl opravdu hardcore.

Tak jsem si jednou řekl, že bych mohl prověřit počítač něčím relativně novějším. Po čem jiném sáhnout, než po pokračování skvělé hry na motivy mé oblíbené ságy. Od téhle hry nemůžete očekávat, že se bude hodně podobat svému předchůdci. Ba naopak. Vyvíjí se. Hráči dá jiný zážitek, než první díl.

Naprosto parádní příběh, za který by se nemusel stydět kdejaký spisovatel. Perfektní navázání na první díl. Pomalé rozmotávání nitek. Rozhodnutí, které příběh větví. Hru můžete dohrát třikrát, čtyřikrát a pořád se můžete dozvídat nové informace. Aby to znovu nenudilo, je na to nastavená přijatelná délka. Asi poloviční od minulého dílu. Vše je ale maximálně našlapané.

Vylepšený a zábavnější soubojový systém. Osobně jsem se vydal cestou bojovníka a zábavné to bylo moc. Příprava úkoly, na příšery dodá auru komplexnosti. Hra taky komplexní je. Promyšlená, propracovaná. Ať se rozhodnete jakkoliv, tak jsou některé události neodvratné a vy jednáte jen podle svého svědomí. Takový osobní příběh uprostřed velké události. Občas děj dokáže probudit některé z citů.

Škoda, že hra hraje na vážnější notu. Ubylo nevázaného humoru. Marigold a jiní klasičtí komici tady nedostali takový prostor. Mezihry už nejsou tak zábavné. Zmizelo chlastání a přibyla vcelku nudná páka. Nekorektnost ale naštěstí zůstala. Ubylo vedlejších úkolů. Celkově to má mnohem větší tah na bránu.

Proč ne, když je u toho takhle skvělá hudba. Nevěstince zůstali zachovány. Děj na to ale nedává moc času. Je to něco jiného, ale je to stále skvělé.
Mimochodem, přístup vývojářů k zákazníkovi je vážně skvělý. Mám krabicovku. Nepamatuji si jinou hru, kde by se mi hodinu nabízeli a instalovali patche sami od sebe.

Vlastně je to úplně stejná hra, jako minulý díl. Tentokrát absolutně žádné novinky. Ani zbraň. Ani monstrum. Ani příběh. Vlastně je to takový druhý remake dva roky starého Spear of Destiny. Koho by to ještě mohlo bavit? Třeba ty, co na své 286 nerozchodili Dooma.

Určitý progress tady přece jenom je. Mise už nejsou tak extrémně chaotické a halucinogenní. Dá se v nich lépe orientovat. Tajná místa určená k dalšímu postupu tady sice jsou, ale není jich tolik. Dají se mnohem lépe předvídat. Možná už je to tím cvikem. Bossové jsou rychlejší a chytřejší. Nepřátel je ale méně.

I když se autoři snažili, tak už toho je moc s malýma možnostmi vyblbnutí se. Většinou mě to nebavilo. Stále stejná zbraň. Stále stejní nepřátelé. Stále stejné textury. Zajímavé je, že to funguje na sedmičkách bezproblémově bez dosboxu. Celkově je hra dobře technicky zvládnutá. Jen ta synchronizace myši s úkroky není stále správně vyladěná.

Skvělá muzika něco zachraňuje, ale nemůže zvládnout všechno.

Tohle už teda bylo nic moc. Když pominu, že v době vydání už dávno existoval Doom. Grafika je vylepšená. Běží plynuleji. Nejde bohužel hrát v okně. Nepřátelé mají nový design. Nový zvuky. Po dvou letech toho nic moc nového jinak není. Jeden druh nového nepřítele. Žádná nová zbraň. Zvuk rotáčáku je ale o dost lepší.

Ze začátku mě hra dost štvala. Chvíli jsem si myslel, že tomu snad dám dvacítku. Těžké bludiště, kde cesta dál vede přes tajné místnosti. No, kde to jsme? Některé těžce haluzácké úrovně, kde chodíte po stále stejné chodbě. Jindy jsem byl rád, že za prvníma dveřmi tajný průchod objevil konec. Na co nějaké prohledávání typu jdu kolem zdi a mačkám use?

Trochu mě teda obměkčili bossové. Jsou docela zajímaví a častí. A těžší. Celkem je hra obtížnější, než původní Spear of Destiny. Poslední třetina je docela maso. Tuny nepřátel. Časté umírání. A to jsem hrál na druhou nejlehčí. Zdaleka ne tak rychlý postup. Už mě to ale tolik neiritovalo. Možná už jsem si trochu zvykl na styl hry. Poslední třetina byla prostě parádní. První polovina někdy docela utrpení a hrátky z nervy.

Netopýr s puškou! ÁAaa, ten je rychlý!

Přeci jenom tady žádný velký pokrok není. Jedna, dvě nové textury. Můžete sebrat větší balík nábojů. Nějaké nové zvuky, muzika a jeden druh nového nepřítele. Samozřejmě je tady 21 nových úrovní. Z toho pár tajných, které jsem neobjevil, a spousty nových bossů. Na tak malou rozlohu.

Škoda, že se tvůrci nepokusili dát nám do rukou raketomet, kterým na nás pálí ti bossové. Ze začátku jsem byl docela skeptický. Prvních 15 úrovní jsem proběhl jako nic. Opět bludiště, nic nového. Teda kromě zasazení bossů, na které vás hra nepřipravuje. Pak se to ale rozjede. Přímočařejší a jednoduší úrovně. Nepřátel je hafo a hra chytne pořádné grády. Aby záhy skončila.

Ale to nevadí. Na tak starou hru je to napětí, byť jen v pár úrovních, skvělé. Poslední dva souboje už jsou fakt docela tuhé. A já hře odpustil, že jsem od nějaké třetí úrovně už nedal z ruky rotačák. Že je to stále stejná rovina. Že to vůbec hraju, když si můžu pustit Dooma.

Ono i těch 21 úrovní je nakonec tak akorát. V mém případě bohužel jen 19.

Poprvé jsem si separátně poslechl soundtrack a je překvapivě dobrý. Ta muzika má příběh!

Tahle hra je nedoceněná. Kdysi jsem to už zkoušel. Odradila mě tenkrát smrtící mlha v prvním hradu. Sakra, jestli na mě útočí tohle už teď na začátku, co bude asi později? Vždyť je to těžké. Popis a fóra jsou toho plné. Jak to bude těžké. No co, nejsem žádný srab. Lup tam střední obtížnost. A ono to tak těžké nebylo.

A v tom spočívá kouzlo The Wheel of Time. Skvělé souboje. Nepřátelé jsou odolní, přesní a rychlí. Vy ale máte pořádný arsenál kouzel, které můžete kombinovat individuálně na různé druhy nepřátel. Proč by na mě měl rytíř se štítem odrážet mé firebally, když ho před tím můžu zmrazit a v klidu udolat? Proč bych měl do házejícího a uhýbajícího troloka vystřílet mimo blesky, když do něj můžu střelit jedovou kouli a za rohem počkat až zdechne. Nebo vzít tornádo a protivníka shodit ze srázu.

Je fakt, že když už se vám dostanou nepřátelé na tělo, tak to vezme za rychlý konec. Moc mě bavily souboje. A i to ovládání nakonec nebylo úplně špatné vzhledem k počtu kouzel. Inteligence nepřátel je stejná jako v Unrealu. Běží k vám a snaží se vyhýbat střelám. Nebo střílí a dělají totéž. Jsou hodně odolní. Hlavně lučištníci. Ty sežerou snad deset fireballů nebo šest naváděcích koulí.

Různorodá herní náplň. Není to jen o tom postupovat v lineárních misích a ničit. Jsou tady bránící mise. Mise zaměřená na hledání pastí. Boss, který nejde zabít a vy musíte jen přežít určitý čas, než se vám otevře portál. Tohle prostě jen tak nespadne do stereotypu. Těšil jsem se na každé hraní. Škoda, že to bylo docela krátké.

Příběh je fajn. Dobro vs. zlo. Spoustu filmečků. Skvěle nadabovaných. Vývin hrdinky od začátečnice po obávanou čarodějku. Nějaké zvraty. Nějaké to morální rozhodnutí nakonec. Prostě klasické klišé. Ale dokáže upoutat. Jen škoda toho moc pozvolného konce. Víc napětí by ke konci neškodilo. Hudba dobrá, ale opakovala se. Tady není hudba to, co by tvořilo atmosféru.

Sice není nad to si dřepnout s pořádným kvérem, ale tohle je hodně zajímavé osvěžení FPS žánru.

Původně jsem Wolfa rozehrál jen tak na zkoušku. Zkusit si první slavné FPS. Zkusit si, jestli mě to bude bavit. Jestli mě neodradí grafika. Stále stejné zdi. Stále stejné prostředí. Rovina. Jestli mě neodradí bludiště bez mapy. Jestli mě neodradí na dnešní poměry už dost nepohodlné ovládání. Kdy se ještě úkroky nebraly jako zásadní prvek. Kdy myš ještě nebyl samozřejmý standard každého počítače.

Grafika, mě neodradila. Hrál jsem na malé okno a všechno co jsem potřeboval vidět jsem viděl. Design map je občas docela solidní bludiště. Dřív jsem někde slyšel radu. Když jsi v bludišti, drž se jedné stěny. Skoro celou hru jsem tedy pochodoval stále doprava. A ono to fungovalo. Párkrát jsem zabloudil ve čtvrté epizodě, kde se klíče občas povalovali v tajných místnostech. Ale jinak v pohodě.

Docela slušné ozvučení a muzika. Pár druhů nepřátel. Pár druhů zbraní. Brokovnice by tady ale asi ještě vypadala dost komicky. Zajímavé je, že nepřátelé vám mohou zasadit kritickou ránu. Když vás dobře trefí, tak někdy stačí i jedna rána. Moc her žánru se k tomuto prvku poté neodhodlalo. Styl hry se celou dobu nemění. Raději jsem si to dávkoval po menších dávkách.

Ačkoliv hra vypadá dost primitivně, tak mě to docela bavilo. Hra má docela slušnou dynamiku. Tohle ID Software uměl už tenkrát. Zábavní bossové. Hra mě překvapila. Až na nějaké úlety jsem se nemusel nutit do postupu. Na tehdejších 286kách za 90 000 korun to musela být pecka.

Tohle bylo o trochu lepší, než minule. Hru jsem začal na druhou nejlehčí. V nějaké čtvrté misi se mi ale nezjevil miniboss. Ano, ta známá chyba. Donutilo mě to tedy hru začít hrát znova na třetí obtížnost. Teď trochu lituji, že jsem to takhle nehrál celé. Dalo se to zvládnout v pohodě a mělo to mnohem větší grády. Asi už jsem byl přivyklý na styl hry. Vzhledem k malé rozloze úrovní totiž stačí do každého okna a za každý roh nasázet pár granátů. On tam vždycky někdo bude.

Nepřátelé změnily design. Bohužel ani trochu vlastnosti a palebnou sílu. Takže nic nového. Design stále stejný. Tentokrát jsem ale neměl takové problémy při hledání dalšího postupu. Prostředí je trochu rozmanitější. Grafika pořád stejně ošklivá. V misích je mnohem více tajných míst. Dokonce by tady měli být i dva secret levely. Ty zůstaly mnou neobjevené. Moc neholduji hledání secretů.

Žádná nová zbraň. Je to kratší, než minulý přídavek, ale celkem zábavnější. Pořád je to staré dobré maso s pěknou hudbou, humorem a klíči. Jen ten hlavní boss tady byl zdaleka nejlehčí.

Nic moc datadisk. Neobsahuje vůbec nic nového. Ani jeden nový druh nepřítele. Žádná nová zbraň. Jen nálož dalších levelů. Design se drží spíš na úrovni horších úrovní v původní hře. Dost mě krkalo, že spínače, nebo přístupové cesty ke klíčům, které byly potřeba k dalšímu postupu, byli spíš ve formě secretů. Vedlo to k častému tápání co dál.

Stejně tak časté bludiště spíše hru degradovali. Vrchol toho všeho byla poslední mise. Naštěstí vše ostatní dobré z minula zůstalo zachováno. Humor, svižná akce, pořádná porce krve. Poprvé jsem si i pořádně ohrál zdejší soundtrack. Vůbec není špatný.

Přídavek nemá moc úrovní. Herní dobu bohužel navyšuje zmiňované hledání a bloudění. Obtížnost zůstala stejná. Tedy celkem vysoká. Až na slabého bosse. Nové grafiky jsem si nevšiml. Je pořád stejně hnusná. Alespoň ta v původní verzi.

Má druhá dojetá buildovka. Asi jako spousta z vás si pamatuji na demoverzi téhle hry v době vydání. 4 nabušené levely se skvělým designem, nadupanou akcí, králíčky a vtipnými hlášky. Demo toho ukázalo hodně. Vlastně, skoro všechny zbraně a všechny druhy nepřátel, včetně bosse na konec.

Plná verze hru rozšiřuje o dalších 16 misí. Musím říct, že zhruba první třetina je taková nic moc. Mnohem méně výpravné mise. Jako kdyby se to odehrávalo v nějaké krabici. Design měl své nápady, ale nějak to postrádalo šťávu. Po prvním bossovi to naštěstí zase nabralo obrátky. Nové prostředí, více nepřátel v zajímavějších úrovních. Zábavnost vygraduje v poslední úrovni, která je fakt výživná.

Občas jsem měl problém najít cestu. Občas jsem měl problém s orientací. Build je sice dost živý engine, ale na patrový design hry si až moc troufá. Nehodí se na to. Oproti Duke Nukemovi má ale Shadow Warrior lepší spád. Akce je dynamičtější, zábavnější a krvavější. Jen zbraně a monstra by se mohli dávkovat víc postupně. Skoro všechno hra vybalí už na začátku.

Obtížnost je nastavena docela vysoko. Na druhou nejlehčí mi to bohatě stačilo. Občas jsem i umřel. I když je nábojů dost. I když jsou zbraně dostatečně silné a často nastavitelné. Ten manévrovací prostor bohužel není moc velký. Pro mě je velký plus, že ve hře není tolik plavání a jenom jeden druh podvodního nepřítele.

Tato hra mě pronásledovala předlouhou dobu. Hrál jsem jí už ve čtrnácti. Tenkrát mě zastavil boss. Ta ženská, Tahariel myslím. V šestadvaceti mě také zastavila ženská (Eliah). A to ta z hnutí odporu u rebelů. Díky bugu, kvůli kterému se nemohl spustit dialog posunující příběh zase o kus dál. Zkusil jsem všechno možné. Patche, cheaty, všechna různá nastavení. Až mě v devětadvaceti napadlo hru rozjet na sedmičkách díky Vyridímu návodu (super návod!). Kde mi hra sice hodně padala, ale stačilo to na zdolání kritického úseku a přenesení sejvů zpátky na XPéčka.

Nevím, jak je to jinde, ale já měl technické problémy celkově. Prosvítající modely skrz zdi. Vsakující se modely do zdí. Občas to spadlo. Občas jsem se zasekl o zeď. Naštěstí to nebylo tak závažné, aby mi to bránilo v hraní. Já to chtěl dohrát. A bavilo mě to. Už ten pekelný začátek dokáže pěkně navodit atmosféru. Skvělý nápad. Skvělé ozvučení. Zajímavá zápletka. Vidina dobré řežby.

Akce je to fakt zábavná. Skvělý pocit ze střelby z futuristicky vypadajících zbraní zbraní, které ale mají klasicky dnešní funkce. Až na to, že se nepřebíjí. Kouzlení je pak to vítané zpestření, které to dokáže pěkně okořenit. Slušná AI. Nepřátelé uhýbají, hází granáty a dokonce si dokáží přivolat pomoc. Občas sice trochu otravný respawn. Alespoň vás to donutí nestát dlouho na jednom místě. Hra je to hodně rychlá a hodně dynamická.

Ono taky není čím se kochat. Mapy jsou rozlehlejší a prázdné. Grafika, i na tu dobu, nebyla žádná špička. Naopak bossové jsou parádní vsuvky. Nejsou to moc těžké souboje, ale nějakou taktiku je potřeba vymyslet.

Bohužel si hra neudrží svou kvalitu po celou dobu hraní. Po souboji s tím ženským bossem se design strašně zjednoduší. Poslední fáze hry na vesmírné lodi už to opravdu není nic moc. Tuny nepřátel v prázdných tunelech. Atmosféra je pryč. Naštěstí není hra moc protahovaná a nezačala mě nějak moc nudit.