Clive Barker's Jericho

For the grace of God! Tak už to mám konečně za sebou. Mezi čtenáře Cliveových knížek, ulepených od krve a žluči jsem sice nikdy nepatřil, nicméně k památnému Undying chovám jisté sympatie, a tak jsem se nedávno rozhodl v jednom obchůdku odebrat 1ks US verze téhle hry.
Výrazy jako „divný“, „ujetý“, „nechutný“ jsou pro tuhle hru slabé. Pan Barker se nám jako spisovatel, scénárista i osobnost za ta léta zřejmě už tak vyčerpal, že se bojí na trh přijít s něčím, co by nemělo strukturu jako anglický, vánoční puding, tedy nebylo absurdně překombinované.

Ve hře plné starodávné nechutnosti totiž působí jako pěst na (mokvající) oko už samotný, zpočátku sedmičlenný team Jericho. „Hrdinové“, dá-li se tak nazvat shluk sektářských pošuků a pošukyň, (abych byl genderově korektní) v černém latexu, trpí nejrůznějšími úchylkami a fóbiemi. Zároveň s tím však disponují i speciálními schopnostmi a ne, nesmějte se, umí čarovat :-I Co se týče příběhu, mísí se tu Barkerovo povrchní vyzobávání toho bulvárního a lidem alespoň trochu povědomého z dějin, náboženství a rádoby drsná „řeč ulice“ členů teamu, zračící snahu Barkera zavděčit se teenům s Xboxem pod televizí.

I přes znalost toho, že jde o společenství čarodějů, co chrání náš svět před návratem jakéhosi osmahlého dítěte, kterého se bojí i Pánbůh, jsem si na svéráz členů teamu musel dlouho zvykat. Posuďtě sami - lesbická sniperka (hetero by bylo dneska nuda), blbka s katanou, jejíž speciální schopností je nakrojit si nožem tváří v tvář nepříteli vlastní ruku, i obrněný a rotačákem vyzbrojený hromotluk, kterému jedna ruka netleská, protože si jí zabral ohňový, parazitický démon.

Pravda, všichni nejsou takto výstřední. Třeba velitel neumí nic a umírá záhy. Po zbytek hry už slouží výhradně k tomu, že se pomocí něj přepínáte mezi jednotlivými členy týmu. Roli medika tu má „otec“ Rawlings, i když revivovat mohou všichni, on to však svede na dálku. Fakt že každý z týmu, vedle kvéru disponuje i dvěma kouzly (primární/sekundární) zachraňuje svojí jednotvárností jinak ubíjející hratelnost. Ta spočívá v tom, že na vás po většinu hry, v levlech, tématicky stylizovaných podle historických epoch, které postupně navštěvujete, nabíhají skupinky zrůdně zkriplených nepřátel a k tomu ještě tak cca 2 druhy. Levely, ať už jsou vzhledově detailní, nebo strohé, svým designem dosahují stěží kvalit prvního Unrealu, tzn. Někdo nám tu zaspal dekádu, možná víc. Je to škoda, protože vizuálně vypadají levely úchvatně, nepřítel hnusně – krom členů týmu vaší fantastické šestky je každý, kdo se hýbe znetvořený, anebo pro jistotu ještě obrůstá nějakým humusem.
Bohužel než se dostanete do strategie, jak správně využívat schopnosti členů teamu, strávíte hodně času oživováním jeho padlých členů, když umřou všichni, biblické mouchy začerní obrazovku a máte repete od posledního chekpointu. Bohužel ani po tom, co se „zaběhnete“ nejde situacím plných výkřiků „Abby!“ „Jonsiee!!“ "Rawlings is down!!" zabránit, protože jediná strategie 90% nepřátel ve hře je doběhnout k vám a dát vám pořádnou dardu. Abych negeneralizoval, některé zrůdy májí na pahýlech rukou vystřelovací kouli na řetězu, legionáři vrhaji oštěpy.. Vždy je přesila a nepřátelé se spawnují z nejrůznějších poloh, co jen omezený leveldesign nabízí. Nepřátel kteří bojují jinak, třeba pomocí proděravělých křídel ze vzduchu, či masivnějších oblud, na kterých je třeba hledat slabé místo, je bohužel poskrovnu.

Nakonec jsem došel k pocitu, že střelné zbraně nemají smysl. Hlavně sniperská puška, kterou ve svých ručkách s černě nalakovanými nehty svírala „drsňačka“ Abbygeil. Tahle puška, byť účinná mi připadla na zřídkakdy venkovní a většinou stísněné prostory poněkud předimenzovaná. Někdy jsem si říkal, že z toho mohli udělat rovnou mlátičku, vhledem minimálním odstupům, které od vás udržují nepřátelé. Náboje postrádají smysl - nikdy nedojdou, ajťačka je kouzlem vždy doplní, když se zásoby začnou tenčit. Smysl má vlastně jen přebíjení, že nemůžete střílet pořád.

Po úvodní, vzhledově příšerné druhoválečné úrovni, je to co do vzhledu s levely jen lepší a lepší, design zůstává bohužel stejně ubohý, navíc Jericho je ukrutně rosekané loadingy, kdy věčně posloucháte klapot psacího stoje a než doběhne krvavá čára loadingu zprava doleva, můžete si číst esoterické briefingy, které mají navnadit.
Ve středověké epoše se mi křížácký hrad s kobkami zamlouval velice a za nejpovedenější šidítko tam považuji kamenný most otřásající se pod nekonečným pochodem armády, ze které vidíte jen korouhvičky, protože trávíte čas pod mostem.
V římské epoše už jsem si jen říkal „Wow!“ a to jak při pohledu na desítky ukřižovaných v poušti, tak při průchodu vznosnými halami plných soch a lenošivého nábytku. Bohužel jsou,naskrz celou hrou, po spoustě prostor, hromady loje, kterým se musíte brodit. Spoustu hezkých věcí je ocákaných hemoglobinem a to má za následek vaše otupění vůči creepy efektům, ještě před dosažením poloviny hry. Všeho moc škodí.
Sumerská epocha byla pak vzhledově na pomezí mistrovského kusu a chce se říct: Pech, že tak pěkný level skončil zrovna v téhle hře. Jedna z mála věcí co se vedle grafiky a optimalizace povedla, jsou tlačíkové minihry, které byly použity na kde co. Od balancování na pokraji propasti, po zápas s jednou z oslizlých lidských zdechlin hezky tělo na tělo.