Tohle je opravdu velmi špatná hra. Nevypadá špatně, možná se ani přímo nehraje špatně, ale pokud nahlédneme do kuchyně, obsahuje naprosto nechutný koktejl hoven a sraček a plesnivých meziprstí na nohou. Lahoda.
Začneme nicméně pozitivně a potom si sjedeme ono příslovečné struhadlo do bazénku s jódem.
Za příběhem hry stojí Clive Barker. Kdyby náhodou někdo nevěděl, je ostuda, nicméně tenhle ničema má na svědomí takové lahůdky jako třeba série Knih Krve (z nichž můžete znát např. příjemný Půlnoční vlak), dál určitě každý zná sérii Hellraiser a v neposlední řadě jsme se s Clivem potkali i ve videohře Undying! Chlapec se činí a já patřím mezi téměř nekritické fanoušky. Pro hru Jericho se nechal vcelku výrazně inspirovat Lovecraftovskou makabrózní osudovostí a citem pro monumentálnost, což je nesporně vynikající zpráva!
Co není vynikající zpráva, že inkoust na papíře se v rukách scénáristů proměnil ve fekálie na zdech. Estetická stránka je přesná, ač jsou jak exteriéry tak interiéry až neuvěřitelně chudé na předměty a detaily. Level design vůbec vypadá jako vytvořený v jakémsi freeware editoru nebo v editoru pro Doom jen s ostřejšími texturami. No, na druhou stranu Kotletovi uctívači uvidí vcelku hezky nastíněné prostředí Asfaltu.
Asfalt je vůbec vynikající schéma pro představu hry - hrajete tým jakési okultní jednotky vyslaný, aby prozkoumal vykopávky, v nichž se má vyskytovat jakýsi černý mág - psychopatický terorista. Jenže jak se tak dostáváte hlouběji a hlouběji do vykopávek, uvědomíte si, že najednou nejste ve vykopávkách - jste v zákopech druhé světové války, v Jeruzalémě, na válečném poli s římskými legiemi atd. Už jedna naprosto nepovedená hra si s tímto tématem hrála ("Romero z vás udělá svojí děvku!"), ale to není důvod přistupovat k tomu s odporem - výborně to funguje, jen co je pravda.
Hráč může mezi jednotlivými členy týmu přepínat, k čemuž slouží vtipná a chytrá berlička v podobě motivu z Omikronu (přenášející se duše), ostatní parťáci jsou řízeni AI. A tady začíná mučení konečníku. Parťáci se vám pletou pod nohy, před hlaveň, pohybují se zcela chaoticky, špatně se kryjí pokud vůbec, jejich muška je příšerná, několikrát mě zasekli, což vedlo k trapnému restartu k checkpointu, ignorují rozkazy (kterých je ohromující škála - 'zůstaň' nebo 'poletuj zmateně kolem jako nadrženej čmelák'), staví se neuvěřitelně debilně (melee charakter dozadu, slabý čaroděj dopředu).
Hratelnostně jde o neuvěřitelně trapnou parodii na Painkillera - běhají vám vstříc hordy stále stejných nepřátel (na lokaci to jsou zpravidla 3-4 druhy), ti však vydrží výrazně víc zásahů než v Painkillerovi, častokrát je třeba na ně užít nějakou vychytávku. A to není pozitivní! Painkiller byl masomlýnek, byla to zábava, mělo to atmosféru, zbraně byly originální - a to všechno navzdory tomu, že to bylo stále stejné. V Jerichu je to jinak - zbraně jsou zoufale nudné, speciální schopnosti jsou vždy dvě, které však většinu času není třeba použít a když ano, naštve váš to, jelikož je to prostě nudné opakování nacvičeného na k tomu určených místech, nejméně tři postavy jsou ve hře prakticky stejné, jedna postava zkrátka nemá smysl.
Nepřátelé se často spawnují ve zdánlivě nekonečných hordách - není tomu tak, každý spawn má konec a každý spawn se dá zkrátit, pokud prostě doběhnete na místečko, odkud nepřátelé vylézají. To se vám však nikdo neobtěžuje říct. Část na čtyři minuty jsem dělal minut skoro dvacet, dokud to chodilo pod kanón.
Hra obsahuje tři obtížnosti, ale vlastně mezi nimi není moc rozdíl, jelikož natrefíte na mraky one-hit-one-kill nepřátel a to je laciné. Laciné jako litevská prostitutka (a to se vší úctou k litevskému lidu!). Jak budete postupovat hrou, laciných prvků notně přibude - tak třeba bezdůvodně se zavírající mříže vám za zády, one-hit-one-kill nepřátelé číhající za rohem, kde je ani při nejlepší vůli nemůžete tušit, rovněž místy až neuvěřitelně diletantsky rozmístěné checkpointy.
Zvukově vzato jsem očekával něco naprosto jiného. Dabing a ozvučení vůbec je jako vytržené z budgetovek z roku 1997. Rozházené emoce dabérů, neuvěřitelně cheesy hudební doprovod.
Hra možná měla být budgetovka, ale i budgetovky se dají udělat dobře a takových případů je spousta. Bohužel, autoři se spokojili s připojením slavného jméno ke své hře a tím vlastně naprosto skončili.
Jak jsem uvedl na začátku - zklamání, fušerství, vztek. Nečekal jsem mnoho a dostal jsem daleko méně.
Začneme nicméně pozitivně a potom si sjedeme ono příslovečné struhadlo do bazénku s jódem.
Za příběhem hry stojí Clive Barker. Kdyby náhodou někdo nevěděl, je ostuda, nicméně tenhle ničema má na svědomí takové lahůdky jako třeba série Knih Krve (z nichž můžete znát např. příjemný Půlnoční vlak), dál určitě každý zná sérii Hellraiser a v neposlední řadě jsme se s Clivem potkali i ve videohře Undying! Chlapec se činí a já patřím mezi téměř nekritické fanoušky. Pro hru Jericho se nechal vcelku výrazně inspirovat Lovecraftovskou makabrózní osudovostí a citem pro monumentálnost, což je nesporně vynikající zpráva!
Co není vynikající zpráva, že inkoust na papíře se v rukách scénáristů proměnil ve fekálie na zdech. Estetická stránka je přesná, ač jsou jak exteriéry tak interiéry až neuvěřitelně chudé na předměty a detaily. Level design vůbec vypadá jako vytvořený v jakémsi freeware editoru nebo v editoru pro Doom jen s ostřejšími texturami. No, na druhou stranu Kotletovi uctívači uvidí vcelku hezky nastíněné prostředí Asfaltu.
Asfalt je vůbec vynikající schéma pro představu hry - hrajete tým jakési okultní jednotky vyslaný, aby prozkoumal vykopávky, v nichž se má vyskytovat jakýsi černý mág - psychopatický terorista. Jenže jak se tak dostáváte hlouběji a hlouběji do vykopávek, uvědomíte si, že najednou nejste ve vykopávkách - jste v zákopech druhé světové války, v Jeruzalémě, na válečném poli s římskými legiemi atd. Už jedna naprosto nepovedená hra si s tímto tématem hrála ("Romero z vás udělá svojí děvku!"), ale to není důvod přistupovat k tomu s odporem - výborně to funguje, jen co je pravda.
Hráč může mezi jednotlivými členy týmu přepínat, k čemuž slouží vtipná a chytrá berlička v podobě motivu z Omikronu (přenášející se duše), ostatní parťáci jsou řízeni AI. A tady začíná mučení konečníku. Parťáci se vám pletou pod nohy, před hlaveň, pohybují se zcela chaoticky, špatně se kryjí pokud vůbec, jejich muška je příšerná, několikrát mě zasekli, což vedlo k trapnému restartu k checkpointu, ignorují rozkazy (kterých je ohromující škála - 'zůstaň' nebo 'poletuj zmateně kolem jako nadrženej čmelák'), staví se neuvěřitelně debilně (melee charakter dozadu, slabý čaroděj dopředu).
Hratelnostně jde o neuvěřitelně trapnou parodii na Painkillera - běhají vám vstříc hordy stále stejných nepřátel (na lokaci to jsou zpravidla 3-4 druhy), ti však vydrží výrazně víc zásahů než v Painkillerovi, častokrát je třeba na ně užít nějakou vychytávku. A to není pozitivní! Painkiller byl masomlýnek, byla to zábava, mělo to atmosféru, zbraně byly originální - a to všechno navzdory tomu, že to bylo stále stejné. V Jerichu je to jinak - zbraně jsou zoufale nudné, speciální schopnosti jsou vždy dvě, které však většinu času není třeba použít a když ano, naštve váš to, jelikož je to prostě nudné opakování nacvičeného na k tomu určených místech, nejméně tři postavy jsou ve hře prakticky stejné, jedna postava zkrátka nemá smysl.
Nepřátelé se často spawnují ve zdánlivě nekonečných hordách - není tomu tak, každý spawn má konec a každý spawn se dá zkrátit, pokud prostě doběhnete na místečko, odkud nepřátelé vylézají. To se vám však nikdo neobtěžuje říct. Část na čtyři minuty jsem dělal minut skoro dvacet, dokud to chodilo pod kanón.
Hra obsahuje tři obtížnosti, ale vlastně mezi nimi není moc rozdíl, jelikož natrefíte na mraky one-hit-one-kill nepřátel a to je laciné. Laciné jako litevská prostitutka (a to se vší úctou k litevskému lidu!). Jak budete postupovat hrou, laciných prvků notně přibude - tak třeba bezdůvodně se zavírající mříže vám za zády, one-hit-one-kill nepřátelé číhající za rohem, kde je ani při nejlepší vůli nemůžete tušit, rovněž místy až neuvěřitelně diletantsky rozmístěné checkpointy.
Zvukově vzato jsem očekával něco naprosto jiného. Dabing a ozvučení vůbec je jako vytržené z budgetovek z roku 1997. Rozházené emoce dabérů, neuvěřitelně cheesy hudební doprovod.
Hra možná měla být budgetovka, ale i budgetovky se dají udělat dobře a takových případů je spousta. Bohužel, autoři se spokojili s připojením slavného jméno ke své hře a tím vlastně naprosto skončili.
Jak jsem uvedl na začátku - zklamání, fušerství, vztek. Nečekal jsem mnoho a dostal jsem daleko méně.
Pro: Vcelku zajímavá a hezky plynoucí story (nepřevyšující kvalitu průměrné Barkerovy povídky), několik originálních monster a scenérií
Proti: Všechno ostatní