Requiem: Avenging Angel

Requiem se se mnou táhne přes 20 let. Kdysi dávno nadšený ze settingu hry a slušných recenzí jsem si hru koupil, spustil úvodní pekelné kolo a znechuceně odložil. O mnoho let později jsem to zkusil znovu, ale znovu mě odradilo peklo a následné ohyzdné, bludišťoidní město s nechutně vytvrdlými vojáky. Až teď s GOG verzí jsem se rozhodnul to nevzdat, ale hra mě dávaly pořádné kapky po celou dobu.

Hru odstartuje nicneříkající rozplizlé intro a zajímavý příběh. Někde v budoucnosti plné lidské hříšnosti se na to skupina andělů vedených Lilith už nemohla dívat a sestoupila na Zem, aby vše dala do pořádku. Výsledek? Andělé obsadili mocenské pozice, ovládli armádu, na Zemi zavedli diktaturu plnou military teroru a poprav lidí. Na to se pro změnu nemohl dívat poctivý anděl Malachi, který rovněž sestoupí na Zemi, přidal se k hrstce rebelů a rozjel odboj.

Úžasný setting, mizerné zpracování. Malachi se dvě a čtvrt epizody babrá s bezvýznamnými úkoly pro naprosto nezajímavé rebely, kteří když zařvou tak jsem si akorát řekl "hmm to se dalo čekat". Bavit mě to začalo až po přesunu na vesmírnou loď a honičce za Luciferem protože takového nepřítele nepotkáte v každé hře a je něco uspokojivého nakopat zadek zrovna jemu.

Grafika na rok 1999 teda neoslní. Ohyzdné (a matoucí) prologové peklo vystřídá ještě ohyzdnější, krabicoidní město laděné do padesáti odstínů šedo-hnědi, kde je občas zázrakem objeví nějaký hezký interiér. O odporných postavách ani nemluvím. Ani nGlide a zvednuté rozlišení z toho neudělalo aspoň trošku ladný vizuální zážitek, zlepšilo se to až na poměrně slušné vesmírné lodi. Křičí z toho Quake II, přičemž i ten si pamatuju že byl hezčí.

A samotná hratelnost ta mě teda dala zabrat, to byl boj jaký jsem v 3D akci už dlouho nezažil. Město, ze kterého vyrážíte na mise je absolutní bludiště ve stylu Strife, jenže ten měl mapu, tady se musíte spolehnout na paměť nebo náhodu. Bludištěm jsou i samotné mise, v normálně neinteraktivním prostředí často přehlídnete důležitý spínač, šachtu skrytou v temnotě, nebo prostě zapomenete odkud jste přišli a kam máte jít. V tom bludišti Vás čekají tři navazující epizody a stovky nepřátel.

A tady teprve začíná ta pravá sranda. Nepřátelé jsou tři druhy. Démonická havěť je rychlá, ale předvídatelná a dá se ustřílet. Různí roboti jsou sice nebezpeční, ale pomalí a máte čas je zlikvidovat kouzly (kupř. solný sloup). A pak jsou tu vojáci. Běhají, volají si posily, hážou granáty, na obrovskou vzdálenost mají 100% trefu a dávají šílenou damage. Trefit se je úplný zázrak a aby toho nebylo málo, tak mají absurdní výdrž. Už základní voják vydrží snad 50 nábojů ze samopalu, stříkají z něj potoky krve, ale když padne ještě se snad třikrát zvedne.

Pořád málo? No pak je tu odporný, neférový, nelogický a k zuřivosti dovádějící respawn. To jste takhle v chodbě, střílíte na blechy v dálce, kryjete se, schytáváte rány ale situace se zdá být pod kontrolou... když tu se objeví tři šmejdi za zády a udělají s Vámi krátký proces. Někdy se respawn trošku sekne a v jedné sekci o cca 4 místnostech jsem pozabíjel snad 25 vojáků. Netřeba dodávat, že obrněnější verze vydrží ještě mnohem víc.

Zbraně? Autoři je dávkují velice pomalu, Úvodní pistolka je úplně k ničemu, samopal je slabý, ale když dokážete grunta "zaseknout" palbou, nemůže střílet a pokud dojedete zaměřovačem k hlavě, je po něm. Brokovnice v úzkých prostorách OK, ale ve většině případů se nedostane dost blízko, resp. dost blízko se dostat nechcete. Granátomet nepřesný, sniperka je špatný vtip - levé tlačítko zároveň zoomuje (velice málo), střílí a vypíná zoom... ve výsledku jsem vůbec nepochopil její ovládání, natož "výhody". S příchodem raketometu se to zlepší, raket je dost a splash damage zabrání nepřátelům střílet a běhat. Pak je tu ještě railgun, který udělá s nepřítelem krátký proces, jenže nábojů je snad 30 za celou hru a musíte přesně zaměřit. A zaměřování je pekelně tuhé... navíc nepřátelé nepostojí.

No a pak jsou tu kouzla. Arzenál čítá několik desítek věcí od blesků, firebalů a chain lighting přes chuťovky jako kobylky, vaření krve či solný sloup až po apokalypsu. Kromě toho třeba léčení, oživování, světlo, rychlost atd... Na papíře to zní hezky, ale v tom reji prostě nemáte čas přijít blízko, nebo přesně zaměřit a odpálit kouzlo. Některé kouzla ještě "fikaně" ignorují zaměřovač a letí úplně jinam než míříte. A i když zničíte jednoho vojáka, dalších pět Vás rozstřílí na mraky. Kromě léčení jsem občas kouzlil solný sloup na roboty, kobylky na osamělé vojáky, nabitý chain lightning se hodil na vyčištění chodby, ale většinu času jsem prostě střílel.

Ač jsem hrál na Easy, po prvních pár úkolech jsem toho měl plné zuby, v hlavě max 50%. A pak mě to začalo kupodivu bavit. Byl to boj o život, boj se hrou, prokousávání se kousek po kousek k cíli, tichý obdiv k parádní AI vojáků (na rok vzniku). U boje s Lilith bych si bez návodu ani neškrtl, finální boj s Luciferem se povedl na čtvrtý pokus, zabral mi dlouhé minuty kroužení, uhýbání, střílení raket do protipohybu... a sežral mi celou zásobu raket, zabil jsem ho tou poslední jak v béčkovém filmu :)

Zkrátka i přes ošklivou grafiku, neférové taktiky nepřátel a tuhé zaměřování má ta hra něco sebe, dokáže vybudit parádně adrenalin a emoce (ve formě sprostých slov :))