I podivný svět Oddworld má svůj vlastní divoký západ. Divočinou tu putuje tajemný lovec odměn, kterému všichni říkají prostě Cizinec, a přivydělává si chytáním psanců terorizujících poklidná městečka. V údolí řeky Mongo na něj čeká spousta práce, protože čilý obchodní ruch kvůli stavbě nové přehrady sem přilákal spoustu lupičů. Pokrok prostě nejde zastavit...

Oddworld: Stranger's Wrath je kombinace 3D střílečky z pohledu první osoby a mlátičky z pohledu třetí osoby. Z herní série Oddworld je to opravdu velká odbočka, protože tu nejsou žádné prvky plošinovek nad rámec běžných 3D stříleček.

Bojový systém je celkem originální a zaměřený více pacifisticky, než je ve střílečkách běžné. Máte spoustu možností, jak nepřítele omráčit, abyste ho pak mohli živého hodit do bezedného pytle a ve městě za něj shrábli odměnu. Za mrtvolu dostanete nějakou odměnu také, ale mnohem menší. Háček je v tom, že strkání zneškodněného nepřítele do pytle nějakou dobu trvá, takže ostatní nepřátelé se mezitím mohou probrat z omráčení a začít znovu útočit. Občas také budete bojovat na velkém otevřeném prostranství, kde budete muset buď část nepřátel zabít, nebo je k "zabalení" odlákat někam za roh.

Náš titulní Cizinec nemá rád palné zbraně, takže kromě svých pěstí je ozbrojený jen kuší připevněnou na zápěstí. Z té může střílet několik druhů hmyzu a jiné (živé!) drobné havěti. Například malý užvaněný hlodavec Chippunk (sic) slouží k odlákání pár nepřátel z větších skupin, pavouček Bolamite umí zasaženého nepřítele na pár vteřin svázat pavoučí sítí, mouchy Zappflies zase kromě nepřátel umí omráčit i všechny druhy volně pobíhající havěti a aktivovat elektrická zařízení. Munici si většinou musíte ulovit sami, když ji najdete pobíhat nebo poletovat kolem.

Příběh je přímočarý: Cizinec potřebuje jakousi tajnou operaci a doktor za to chce spoustu peněz. Abyste je vydělali, musíte chytit pěknou řádku psanců a vyzvednout si odměnu. Občas si můžete vybrat, v jakém pořadí budete psance chytat, ale samotná mise je v podstatě vždy jen dlouhá chodba k cíli a zase zpět. Princip je jednoduchý, ale dobře zpracovaný, takže je to zábava. I díky tradičně dětinskému humoru jako ve zbytku série Oddworld.

Souboje s bossy nejsou špatné, ale přes zjevnou snahu o originalitu jsou si až moc podobné. V těch lepších musíte nejprve zneškodnit několik vln řadových nepřátel, než samotný boss vyleze z úkrytu. Jednoznačně nejhorší byl ale souboj, kde se boss schovává za energetickým štítem na vyvýšené plošince. Nejprve musíte vypnout generátory štítu, pak bosse srazit výbuchem z plošinky a omráčit ho dřív, než stihne proběhnout dveřmi do výtahu zpět na plošinku. Hra vás totiž nenechá projít za ním otevřenými dveřmi, což je prostě nesmyslný design. 

Největší vada této hry je, že je to port z konzole, čemuž odpovídá i ovládání. Pokud se v pohledu třetí osoby chcete podívat pod sebe, když se chystáte skočit dolů z vyvýšené plošinky, musíte se doslova prát s kamerou, protože se vám ji hra usilovně snaží vrátit do vodorovné polohy. A když v pohledu třetí osoby chcete zacouvat nebo udělat úkrok do strany, Cizinec oběhne půl- nebo čtvrtkruh s metrovým průměrem. Na precizní pohyb jako v Tomb Raideru nebo Gothicu můžete zapomenout, to tu jde jen v pohledu první osoby.

Oddworld: Stranger's Wrath je skvělá nenáročná akční hra s pořádnou dávkou humoru. Nejspíš jste o ní nikdy neslyšeli, ale rozhodně stojí za zahrání.

Simon Belmont nebyl prvním ze svého rodu, kdo bojoval s hrabětem Drákulou. Dávno před Simonovým narozením se s Drákulou utkal už jeho prapředek Trevor. Tenkrát ale byla Transylvánie ještě nebezpečnější než v dobách Simona, a tak má před sebou Trevor mnohem delší a náročnější cestu.

Zatímco druhá Castlevania je v rámci žánru plošinovek úplně jiná hra než první díl, ve třetím díle se autoři vrátili ke kořenům a vytvořili větší a lepší verzi jedničky. Znovu je to plošinovka, kde pochodujete stále vpřed skrz hordy nepřátel a sbíráte zbraně a bonusy, které z nich padají nebo jsou ukryté ve více či méně tajných skrýších. Opět budete nacházet staré známé zbraně a potkávat staré známé nepřátele včetně některých bossů. Zároveň ale přibyli noví nepřátelé a nové zbraně (byť ne pro Belmonta).

Grafika dostala oproti prvnímu dílu mírné vylepšení v rámci možností NES hardwaru. Hra je mnohem delší, navštívíte mnohem víc prostředí od lesů a pirátské lodě po (překvapení) strašidelný hrad. Každý level má 3 až 6 místností a na konci vždy čeká boss. Někdy dokonce potkáte i minibosse zhruba v polovině levelu, ale z něj nevypadne léčivý krystal.

Cesta sice vede pouze vpřed, ale tentokrát na pár místech narazíte na křižovatku, kde si můžete vybrat ze dvou možností, kudy dál. Při opakovaném hraní tak můžete zkusit jinou cestu a projít několik levelů, které jste napoprvé obešli. Podle výběru cesty pak potkáte až 3 společníky, které můžete vzít s sebou a podle potřeby za ně chvíli hrát kvůli jejich speciálním schopnostem (lezení po stěnách, proměna v netopýra nebo sesílání kouzel). Cestovat s vámi ale může jen jeden z nich. Když potkáte dalšího, musíte si vybrat, komu dáte sbohem.

Při soubojích s bossy už nehraje tak velkou roli náhoda a svěcená voda už není univerzální superzbraň, protože bossy neparalyzuje jako v prvním díle. Naštěstí se ale bossové chovají trochu předvídatelněji a na každého existuje se správným využitím prostředí účinná taktika, kde si vystačíte jen se základní zbraní. To ale ani v nejmenším neznamená, že by souboje byly snadné. I staří známí z předchozích dílů mají v rukávu pár překvapení.

Největším problémem je opět příšerné ovládání, které je úplně stejné jako v prvním dílu. Při rychlejším bušení do klávesy pro útok hra opět přestane reagovat na klávesy pro pohyb, takže se pak mezi šleháním bičem/řemdihem nemůžete ani otočit nebo se skrčit.

Pokud máte rádi brutálně těžké plošinovky, Castlevania III je hra pro vás. Zvlášť pro fanoušky prvního dílu je to přímo povinnost. Opět to ale není hra pro každého.

Hrabě Drákula je mrtev, ale jeho armáda nemrtvých řádí v Transylvánii dál. Simon Belmont totiž po vítězném boji nezničil jeho ostatky jak měl a navíc si nevědomky odnesl smrtelnou kletbu. Aby si zachránil život, zlomil kletbu a definitivně osvobodil Transylvánii od nemrtvé hordy, musí teď co nejdříve najít ostatky hraběte Drákuly ukryté v několika strašidelných zámcích na různých místech Transylvánie a zabít ho znovu.

Tvůrci Castlevanie fanouškům ve druhém díle připravili pořádné překvapení. Hra sice vypadá a hraje se hodně podobně jako první díl, ale v rámci žánru plošinovek je to v podstatě jeho dokonalý opak. Místo přímočaré trasy skrz strašidelný hrad budete volně cestovat sem a tam mezi městy v otevřeném světě. Místo sbírání zbraní a bonusů z rozbitých dekorací v místnosti budete zbraně a předměty kupovat od měšťanů za srdíčka posbíraná z mrtvých nepřátel. Vedle tradičních skákacích hlavolamů budete řešit i hádánky založené na použití správného předmětu na správném místě. A do hry přibyly i RPG prvky, díky kterým se Belmontovi po nasbírání dostatečného počtu srdíček zvyšuje počet životů a odolnost proti zranění. Místo brutální obtížnosti prvního dílu tak hra není příliš náročná na rychlé reflexy ani nervy až do konce.

Takhle to vypadá jako skvělá oddechová hra, ale má to několik háčků. Hádanky záměrně nedávají smysl. Představa autorů zřejmě byla, že hráč si ve městě vyslechne radu, ve které oblasti se nachází ukrytá nápověda. Pak na správném místě mlhavou nápovědu vyhrabe, rozluští a provede správnou akci, aby si otevřel cestu dál. Jenže hned druhá klíčová nápověda je schovaná až moc důkladně a některé jsou v anglické verzi špatně přeložené z původní japonštiny, takže jsou k ničemu. Při prvním dohrání tak budete potřebovat buď velkou dávku štěstí, nebo návod.

Při soubojích s bossy pro změnu autoři přestřelili opačným směrem než minule. Ve hře jsou celkem 3 bossové a jejich jediná silná stránka je, že mají hodně životů. Jinak nejsou o moc těžší než úplně první boss z předchozího dílu.

Nebýt mizerného překladu a nesmyslných hádanek, Castlevania II by byla skvělá oddechová plošinovka. Za zahrání určitě stojí, ale nestyďte se sáhnout po návodu.

Čortův hrád. Tam strašá, jajajaj, tam strašá. A tak Simon Belmont vzal kouzelný bič svých předků a vyrazil poslat strašidla z hradu zpět do horoucích pekel.

Castlevania je klasická plošinovka z poloviny 80. let, která původně vyšla pro japonský Famicom a NES. Z dnešního pohledu v ní nenajdete nic pro žánr neobvyklého, ale v době vzniku to určitě byla pecka. Musíte projít několika patry hradu plného nepřátel, cesta je plná tajných skrýší s bonusy a na konci každého třetího patra vás čeka boss. K dispozici máte bič, který se pomocí bonusů dá vylepšit na řemdih, a několik vedlejších zbraní, pro které musíte sbírat munici překvapivě v podobě srdíček.

Každé patro je trochu jiné, takže navštívíte všechna možná hradní prostředí od zaplavených sklepů přes polorozpadlé hradby až po věž s obřím hodinovým strojem. Mezi nepřáteli je zastoupená snad veškerá havěť, jakou můžete na strašidelném hradě teoreticky potkat, od netopýrů a zombie po hrbáče a kostěné draky. Taktéž bossové jsou směs z různých hororových filmů. V plošinovkách a arkádách mají bossové tradičně nějakou pevně danou sekvenci útoků a pohybu, kterou opakují stále dokola, a vy se ji pro dokonalé načasování můžete naučit. Tady ale hraje až nepříjemně velkou roli náhoda. Místo dokonale vypilované taktiky tak často potřebujete jednu nebo dvě správné vedlejší zbraně, proti kterým je daný boss prakticky bezbranný. Jinak ke konci hry máte pramalou šanci vyhrát.

Největší problém hry je příšerné ovládání. A teď doufám, že to není problém jen NES emulátoru z Konami Collector's Series, abych nekřivdil originálu. Belmont se hradními chodbami plouží vycházkovým tempem, zatímco nepřátelé kolem něj hopsají jako když bičem mrská. Pomalý pohyb tak dost omezuje možnost uhýbat nepřátelským útokům. Při útoku a během pohybu je velmi nepříjemná prodleva po stisku klávesy, než Belmont požadovanou akci udělá. Pokud pak máte bonus, který umožňuje používat vedlejší zbraně několikrát za sebou, hra při rychlejším bušení do klávesy pro útok často nezaregistruje, že jste pustili šipku nahoru, a místo šlehnutí bičem pokračuje v házení vedlejší zbraně.

Castlevania klade větší důraz na stylové prostředí než dokonale vyváženou hratelnost. Pokud máte rádi klasické plošinovky, kde při souboji s finálním bossem rozmlátíte vzteky klávesnici, určitě si ji nenechte ujít. Ale není to hra pro každého.

Začátek července 1993. V Kentucky propukla epidemie nové vysoce nakažlivé nemoci, která zpočátku vypadala jako běžná chřipka. Během pár dnů se ale ukázalo, že je smrtelná ve 100 % případů. A co hůř, oběti této nemoci krátce po smrti opět vstanou a začnou útočit na živé lidi. Vláda nad zasaženým územím vyhlásila karanténu a armáda celou oblast hermeticky uzavřela. Vy jste měli štěstí a nákaze jste se zatím dokázali vyhnout. Jenže jste uvízli uvnitř zasažené oblasti, kolem vás jsou tisíce zombie a nemáte šanci se dostat ven živí. Svět kolem vás skončil. Nebyla žádná šance přežít. Tohle je příběh, jak jste zemřeli.

Project Zomboid je simulátor přežití během zombie apokalypsy. Na začátku si zvolíte herní mód a startovní město, vzhled a povolání své postavy, přidáte pár pozitivních i negativních vlastností a ocitnete se v náhodně vybraném domě. Podle herního módu můžete začínat s nějakým základním vybavením, ale také s prázdnými kapsami. Máte jediný úkol: Přežít.

Veškerý příběh je vyprávěný formou rozhlasového a televizního vysílání, které skončí po necelých 2 herních týdnech. V aktuální early access verzi (build 41) nejsou žádné jiné živé bytosti kromě vás (respektive žádné, které můžete jakkoliv kontaktovat), takže vám ani nikdo nemůže zadávat úkoly. V budoucích verzích se mají NPC vrátit, ale teď je hra jen nekonečné pískoviště, kde hledáte suroviny, stavíte si bezpečný úkryt, pěstujete vlastní jídlo a samozřejmě bojujete se všudypřítomnými zombie.

Minimálně ze začátku tak většinu času budete trávit prohledáváním všech budov ve městě a hromaděním nástrojů, zbraní a zásob jídla i stavebních surovin. Po vyčerpání zásob ve startovním městě vás pak čeká nelehké rozhodnutí, jestli zůstat ve svém úkrytu a dál se živit lovem a farmařením, nebo sbalit všechny cenné věci do auta a vyrazit do nejbližšího dalšího města, případně zamířit do divočiny a postavit si bezpečný úkryt na zelené louce někde daleko od všech zombie.

Vaše postava má dlouhý seznam dovedností, které určují úspěšnost v boji zblízka, střelbě, budování a výrobě, lovu, sběru, farmaření a vůbec. Všechny dovednosti mají celkem 10 úrovní a všechny kromě síly a obecné fyzické kondice začínají na nule. Při tvorbě postavy si ale můžete výchozí úroveň pár dovedností zvýšit volbou vhodného povolání a vlastností. Přibližně polovina povolání jsou řemeslníci, takže jsem v rámci Herní výzvy zvolil truhláře, protože dovednost práce se dřevem je pro budování bezpečného úkrytu zásadní.

Samotný boj je velmi rizikový i v lehčích herních módech. Stačí jediná hloupá chyba a nakazíte se virem, který z vás během pár dnů udělá další zombie. Beze zbraně máte šanci pouze v boji jeden na jednoho. S lepšími chladnými zbraněmi si můžete troufnout i na menší skupinky, ale velkým hordám je vždy lepší tiše zmizet. Se střelnými zbraněmi pak musíte zacházet zvlášť opatrně, protože přilákají pozornost všech zombie ve velkem okruhu. Na druhou stranu je můžete chytře využít k vylákaní zombie pryč z oblasti, kterou chcete prohledat.

Pokud máte rádi tzv. sandbox hry, kde si můžete budovat cokoliv podle vlastní libosti, tohle je určitě hra pro vás. Začátek je hodně akční, než si vyčistíte a zabezpečíte nějakou oblast, ale pak si můžete zvolit mezi další bojovou akcí a celkem klidnou farmářsko-pytláckou rutinou.

Roger Wilco si po svých předchozích dobrodružstvích užívá zaslouženou dovolenou, když ho v baru z družného hovoru vyruší dva zvláštní policisté a požádají ho, aby šel s nimi. Venku se z policistů vyklubou poskoci starého známého padoucha, kteří Rogera přišli odkrouhnout. Na poslední chvíli ho ale zachrání dva tajemní ozbrojenci a pošlou ho do budoucnosti, aby tomu padouchovi opět překazil plány.

Čtvrtý Space Quest přináší oproti předchozím dílům velký technický skok vpřed a neméně velký propad v zábavnosti. VGA grafika nabízí větší rozlišení a mnohem více barev. Hra se plně ovládá myší stejně jako pozdější adventury od Sierry. A veškeré dialogy, popisky a komentáře jsou dabované.

Příběh se tentokrát točí kolem cestování časem. Hned na začátku se tak ocitnete ve fiktivním Space Questu XII, ale navštívíte i předchozí díly. Oproti třetímu dílu je tu opět trochu víc situačního humoru, ale většina vtipů je v komentářích zvláště ukecaného vypravěče.

Smrt opět číhá na každém rohu a opět bohužel nebývá tak vtipná jako v prvních dvou dílech. Vlastně je to úplně nejhorší část celé hry, protože vás každou chvíli budou zabíjet patrolující nepřátelé. V první čtvrtině hry navíc nemáte šanci se nijak bránit ani utéct. Prostě se jen bez varování změní hudba, do vaší lokace přijde robot a odpráskne vás. Nedá se to řešit jinak než metodou uložit-nahrát. 

V předchozích dílech bylo celkem dost prázdných obrazovek, kde se nedalo dělat nic víc než projít dál k dalšímu hlavolamu. Jejich smyslem většinou bylo vytvořit iluzi velkého prostoru jako na skutečné planetě nebo že padouchova základna je opravdu obrovská. Tady je prázdných obrazovek ještě víc než obvykle a kvůli grafickému zpracování bohužel nedělají ani tu iluzi prostoru. Většinou tak jen zbytečně prodlužují hru a nabízejí maximálně vtipný popis pozadí od vypravěče.

Opět na vás čekají i dvě mezihry. Jedna je nepovinná a slouží jako příjemné zpestření na jedno zahrání, ale jinak nic moc. Druhá je součástí příběhu, schválně funguje tak, aby se nedala vyhrát, a naštěstí ji lze přeskočit.

Nejlepší a nejvtipnější částí hry je manuál, tentokrát ve formě časopisu plného článků, rozhovorů, dopisů redakci a především reklam na věci, které potkáte přímo ve hře. Svým způsobem je i lepší než komiksový manuál druhého dílu.

Celkově je čtvrtý Space Quest mnohem horší než všechny předchozí díly. Za zahrání stojí jen kvůli lehké návaznosti na následující díl.

Roger Wilco po svých předchozích dobrodružstvích leží v kryospánku a bezcílně pluje vesmírem v únikovém modulu. Po blíže neurčené době jeho modul zachytí vesmírná popelářská loď a vezme ho na palubu k sešrotování. Roger se díky tomu probudí z kryospánku a zjistí, že pokud nechce strávit zbytek života na smetišti mezi vesmírnými krysami, musí najít nějakou cestu ven.

Třetí díl série Space Quest hráčům opět přináší mnoho technických a grafických vylepšení. Hra se stále ovládá jako předchozí díly: šipkami nebo myší ovládáte Rogerův pohyb po obrazovce a textovými příkazy mu říkáte, co má dělat. Interpret příkazů je tentokrát mnohem přívětivější a už vás nenutí hledat to jediné povolené synonymum pro "použij X na Y" jako v předchozích dílech. Hra vám ale opět v popisu okolí zákeřně zatají některé důležité aktivní prvky.

Příběh bohužel tentokrát není tak vtipný jako dříve. V prvním dílu byla spousta geniálních vtípků jako tlačítko "Nemačkat" nebo scénka s pračkou. Ve druhém dílu jsem smíchy padal ze židle už během intra. Tady je většina vtipů v podobě odkazů na známé sci-fi filmy a seriály. Jako v každé adventuře od Sierry, i tady smrt číhá na každém kroku, ale tentokrát je to hlavně spousta nepříliš vtipných variací na skok hluboký nebo blízké seznámení s něčím paprskometem. Pár pořádných vtipů se objeví až v úplném závěru hry.

Co se naopak povedlo na výbornou jsou minihry. Všechny tři perfektně pasují do příběhu a mají přesně vyváženou obtížnost, aby byly zábavné. Jediná drobná vada je, že bez načítání uložené pozice si můžete volně zopakovat jen tu první z nich.

Fanoušci adventur od Sierry a zvlášť série Space Quest si tuhle hru nesmějí nechat ujít. Jinak určitě stojí za zahrání, ale druhý díl je podle mě o trochu lepší.

Čtrnáctiletá princezna Elodie se po náhlé smrti své matky vrací z internátní školy na rodný hrad. Za necelý rok se stane královnou a musí se na to dobře připravit. Kromě studování teď musí vykonávat i některé královské povinnosti a začít hledat vhodného ženicha. Život na královském dvoře ale kromě povinností a radovánek přináší i intriky a mnohá nebezpečí.

Long Live the Queen může na první pohled vypadat jako variace na sérii Princess Maker, ale není tomu tak. Princess Maker je napůl manažerská simulace a napůl tradiční JRPG, kde vaše chráněnka může obléct brnění, vzít do ruky meč a vyrazit do divočiny hledat poklady a bojovat s monstry. Naopak Long Live the Queen je čistokrevný vizuální román s manažerskými prvky, kde se veškerý děj včetně soubojů odehrává ve formě textu.

Manažerský systém je poměrně originální. Na každý z celkem 40 herních týdnů musíte princezně vybrat dvě dovednosti, které se bude následující týden učit. Můžete vybrat i dvakrát stejnou dovednost. Rychlost učení pak ovlivňuje princeznina nálada a úroveň souvisejících dovedností. Například pokud má princezna vztek, bude se rychleji učit vojenskou strategii a boj se zbraněmi, ale naopak jí budou dělat problémy lekce zacházení se zvířaty, medicíny a vybraného chování. Náladu můžete upravovat výběrem víkendových aktivit jako je procházka v parku, návštěva hradního žaláře, audience pro veřejnost a mnoho dalších. Ale aby to nebylo tak jednoduché, určitý vliv budou mít i některé příběhové události. Celkem je ve hře 9 nálad a jedna speciální (zranění).

Po učení každý týden následují příběhové události, kde mohou některé dovednosti doslova rozhodovat o životě a smrti. Většinou ale dovednosti určují jen jestli se princezna veřejně ztrapní, přidávají další (lepší) možnosti řešení dané situace nebo jen princeznin komentář, který na výsledek situace nemá vůbec žádný vliv.

Příběh je bohužel nejslabší místo celé hry. Hlavní události jsou pevně dané a vaše dovednosti a rozhodnutí mohou většinou změnit jen drobné detaily. Vlastně se ani nedá říct, že by hra měla nějaký ucelený příběh, který někam směřuje. Nejdelší série navazujících hlavních událostí trvá podle vašich dovedností a rozhodnutí jen 3-6 týdnů. Vedlejší postavy se pak v příběhu mihnou tak krátce, že jich většinu na první zahrání ani nestihnete rozeznat od sebe.

Příběh je celkově krátký a většinu času strávíte pečlivým laděním nálady a dovedností. Autoři se nejspíš báli, že delší a bohatší příběh by byl pro hráče otravný, protože všechny smrtelné nástrahy musíte hledat metodou pokus-omyl, a pak znovu začínat od začátku, abyste se na ně lépe připravili. Nečekejte tedy, že tuhle hru dohrajete na první pokus.

Pokud máte rádi vizuální romány a chtěli byste nějaké hlubší manažerské prvky než nabízí typický simulátor randění s trénováním 3 dovedností, tahle hra stojí za vyzkoušení. Jinak ale Maraiyum: Rise of the Setting Sun podle mých dojmů z dema celý koncept zvládl lépe. Jak po příběhové, tak po manažerské stránce.

Zní to jako splněný sen. Na Smaragdovém ostrově začala soutěž v hledání pokladů a lord Markham jako cenu pro vítěze věnoval hrad Harmondale s přilehlým panstvím. Když se vám podaří najít a odevzdat všechny požadované předměty dřív než vaši soupeři, získá vaše čtyřčlenná skupina vlastní hrad a šlechtické tituly. Jenže splněný sen se někdy může stát noční můrou. Lord Markham se totiž zapomněl zmínit, že hrad je zdevastovaný, plný goblinů a navíc leží na hranici mezi Erathií a AvLee, které o něj každou chvíli válčí. Noví majitelé toho prokletého hradu prý nemívají dlouhý život...

Might and Magic VII je tradiční RPG z pohledu první osoby navazující na příběh strategie Heroes of Might and Magic III. Staré známé lokace tentokrát budete navštěvovat spolu se čtveřicí nových a zpočátku zcela neznámých hrdinů. Většinu nepřátel budou tvořit staré známé jednotky. A hrdinové si budou do svých magických knih zapisovat stará známá kouzla. Ale přesto je oproti HoMaM III všechno trochu jiné. Například město Steadwick, které bylo na strategické mapě ze všech stran obklopené horami, má tady pro změnu vlastní přístav. Některé příšery se vyskytují na úplně jiných částech kontinentu než by měly. A některá kouzla mají v obou hrách jiné účinky, přestože se jmenují stejně.

Příběh dále nepřímo navazuje i na Might and Magic III a Might and Magic VI. Trojku jsem zatím ještě nehrál a šestku jsem hrál tak dávno, že si z ní mlhavě pamatuji jen startovní městečko a u něj jeskyni, kterou trvalo pojít až na konec celý jeden herní den, a to bez zastávek na boj. Sedmička běží na stejném enginu jako šestka, ale nově podporuje grafické akcelerátory a rozmazávání textur.

Celá hra je rozsahem mnohem skromnější než šestka, ale příběh začíná grandiozně. Hned na začátku získáte svůj vlastní hrad a s ním spoustu nových starostí. Po vyčištění hradu od havěti musíte sehnat řemeslníky na opravu a splnit pro ně nebezpečnou protislužbu, aby vás okolní šlechta vůbec uznala za právoplatné majitele panství. Pak se postupně začnete zaplétat do vysoké politiky, až nakonec půjde o záchranu (nebo ovládnutí) celého světa. A když si od boje a panských starostí budete chtít na chvíli odpočinout, můžete si v každé hospodě zahrát karty, a sice oblíbený Arcomage, který se dočkal i samostatného vydání a mnoha fanouškovských předělávek.

Svět je z velké části otevřený, jen pár míst zůstane nepřístupných až do splnění určitého úkolu. Když v každém městě poctivě projdete všechny domky, budete mít většinu hry v každé oblasti něco na práci. Úkoly jsou celkem tradiční: Dojít na místo A, tam s někým promluvit/zabít příšery/najít předmět/zmáčknout tlačítko, a pak dojít na místo B. Ale díky pestrému designu jeskyní, kobek a chrámů nepůsobí nijak jednotvárně. Hra začne být trochu jednotvárná až v úplném závěru, kdy budete mít všechny vedlejší úkoly splněné a na cestě k dokončení hlavní příběhové linie před vámi budou stát jen stále tužší a nebezpečnější příšery. Několik hlavních úkolů má i více variant řešení, ze kterých si musíte vybrat, ale kromě jediné velké volby mezi dobrem a zlem na vašich rozhodnutích bohužel vůbec nezáleží.

Pro řešení úkolů pomocí důvtipu a vedlejších dovedností jako třeba ve Falloutu tu není moc prostoru, ale milovníci akčních RPG by si tuhle klasiku neměli nechat ujít.

Píše se rok 1933 a v jednom odlehlém městečku hluboko v bažinách Louisiany se dějí podivné věci. Někteří obyvatelé beze stopy mizí a z dalších dělá záhadná nemoc nebezpečná monstra připomínající zombie. Tajná organizace Brimstone Society zabývající se paranormálními jevy na místo poslala Rayne, aby spolu se svou mentorkou vypátraly příčinu a městečko zachránily. Po krátkém výletu do bažin vyjde najevo, že za vším stojí skupina nacistů, kteří se - jak jinak - snaží pomocí černé magie vytvořit superzbraň.

BloodRayne si můžete nejlépe představit jako Return to Castle Wolfenstein předělaný do stylu Tomb Raidera s poloviční upírkou v hlavní roli. Hru ovládáte z pohledu třetí osoby a Rayne na nejbližšího nepřítele míří sama (ale dost mizerně). Oproti oběma zmíněným hrám je tu však velký důraz na boj zblízka, k čemuž má Rayne na obou zápěstích sklápěcí čepele. Nepřátele tak můžete doslova rozsekat na kusy.

Autoři si s realismem hlavu moc nelámali a do hry dali všechny ikonické německé zbraně 2. světové války (jen pod jinými názvy), přestože se hra odehrává v letech 1933 a 1938, kdy většina těch zbraní ještě neexistovala. Ale to nevadí, protože ve hře narazíte mimo jiné i na kyborga na steroidech, obří bitevní roboty a spoustu zvláště otravných létajících nácků s jetpackem. K tomu na vás čekají i různá okultní monstra od magických pavouků po zmutované upíry, kteří vypadají spíše jako vlkodlaci křížení s Adélou, co ještě nevečeřela.

Rayne má samozřejmě upírské superschopnosti - může se léčit vysáváním nepřátel, je přebornice ve skoku vysokém i dalekém a má tři speciální režimy vidění. Jeden zpomaluje čas (bullet time) za cenu rozmazání periferního vidění, druhý umožňuje přiblížit si pohled na dálku a velmi přesně střílet, třetí ukazuje směr k aktuálním cílům mise na libovolnou vzdálenost a přes libovolný počet zdí. Díky poslednímu jmenovanému režimu sice nebudete muset moc bloudit, ale zároveň ho autoři dost zneužívali k tvorbě map, které vlastně nedávají smysl a bez superschopností se v nich těžko orientuje.

Jednoznačně nejlepším prvkem hry jsou bossové. Jsou originální a většinu z nich nemůžete jen tak umlátit hrubou silou, ale musíte najít jejich skrytou slabinu. Skákací hlavolamy v druhé polovině hry jsou také celkem povedené. Nejvíc ale nějaké zpestření chybí v bojích s řadovými nepřáteli. Ty bohužel probíhají prakticky stejně od začátku do konce hry a po chvíli už ta jednotvárnost začne nudit.

Celkově je BloodRayne slušná oddechová akční řežba, kde většinu času nemusíte moc myslet. Pokud ale nemáte rádi potoky krve a končetiny létající vzduchem, tak se této hře velkým obloukem vyhněte.

David měl noční můru. Byl v nějakém domě a v temnotě kolem sebe viděl jen dveře a okno. Dveře byly zamčené. Když přistoupil k oknu, nějaká věc proletěla sklem a zabila ho. A pak se probudil ve svém potrhaném stanu kdesi uprostřed pustiny. Jenže daleko na obzoru se rýsuje něco, co až moc připomíná tu věc, kterou viděl ve snu. Je čas jít dál a co nejrychleji najít bezpečný úkryt, jinak se ta noční můra stane skutečností.

Polský vývojář Scriptwelder začal svou herní kariéru tvorbou retro pixelových her ve Flashi pro webové herní portály. Jeho hlavní díla jsou adventurní série Deep Sleep a Don't Escape. Jak již název napovídá, tato hra je čtvrtým dílem série Don't Escape. S předchozími díly ji jako obvykle spojují jen herní mechaniky, příběhová návaznost mezi nimi není. Pozorní hráči ale jistě najdou pár odkazů na jiné hry z obou výše uvedených sérií.

Princip hry je jednoduchý - musíte přežít 4 dny. Na začátku každého dne se vám ve snu zjeví jedno z mnoha smrtelných nebezpečí, na které se musíte do večera připravit. Na přípravu máte omezený čas, který čerpáte cestováním po mapě a prováděním náročnějších úkonů, například stavěním a rozebíráním zábran, opravou rozbitého auta, apod. Běhání sem a tam v rámci jedné lokace, sbírání předmětů a mluvení s herními postavami vás ale žádný čas nestojí. Na konci dne se pak vaše přípravy vyhodnotí a dozvíte se, jestli jste přežili.

V průběhu hry se k vám přidají až 3 další postavy a společně vymyslíte bláznivý plán, jak přežít poslední den. A možná se dozvíte i pravdu o tom, kdo a proč zničil celý svět.

Přes retro grafiku je hra technicky dobře zpracovaná, například vzhled lokací se mění podle počasí. Hlavní hrdina umí běhat, aby zbytečně nezdržoval děj. Každý den má více variant, z nichž se na začátku hry vybere vždy jedna, takže i při opakovaném hraní vás čeká něco nového. A u složitějších hlavolamů je do hry chytře zakomponovaná nápověda, která vás nasměruje ke správnému řešení.

Pro milovníky klasických klikacích adventur je tahle hra rozhodně skvělá volba. Jen mohla být trochu delší, případně nabídnout pár dalších variant jednotlivých dnů.

Gordon Freeman má opravdu hodně špatný den. Ráno zaspal a přišel pozdě do práce. Při rutinním experimentu zničil vědecké zařízení za několik miliard. Tahle havárie nejspíš otevřela nějakou časoprostorovou trhlinu, protože se po celém komplexu Black Mesa začaly objevovat mimozemské příšery. Vojáci, co měli zajistit evakuaci vědeckého personálu, místo toho střílejí po všem živém. A kvůli tomu všemu si Gordon ještě nestačil dát ani jedno kafe...

Už uplynulo skoro 25 let od chvíle, kdy brýlatý vědátor vzal do ruky páčidlo a udělal díru do světa 3D stříleček. Half-Life měl totiž něco, co tenkrát bylo ve 3D střílečkách naprosto nevídané - propracovaný příběh vyprávěný pomocí skriptovaných sekvencí přímo v průběhu hry. Do mnoha z nich jste navíc mohli přímo zasáhnout a zachránit své kolegy vědce před jistou smrtí, pokud vám zrovna nestálo v cestě třeba neprůstřelné sklo. Desítky drobných skriptovaných sekvencí pak skvěle dotvářely atmosféru postupné zkázy a neustálého nebezpečí.

Oproti dřívějším střílečkám není hra rozdělena do samostatných levelů, ale do série kapitol skládajících se ze skupiny map, mezi kterými můžete více méně volně přecházet tam a zpět. Někdy se můžete vrátit i do předchozí kapitoly. Záleží jen na tom, kde se tvůrci rozhodli fyzicky zatarasit cestu zpět. Cesta vědeckým komplexem Black Mesa navíc není přímá a některé mapy jsou jen slepé uličky, které musíte navštívit kvůli zmáčknutí pár tlačítek, aby se otevřel nový průchod v jiné mapě. A i když to asi nezní moc zábavně, určitě se nebudete nudit ani cestou tam, ani zpět.

Netradiční je i boj nepřátel mezi sebou, především vojáků proti mimozemšťanům. Jednotlivé typy nepřátel se navíc liší umělou inteligencí. Malí mimozemští krabi nejsou nijak chytří. Mimozemští dělníci metající blesky se umí obstojně krýt, když je zraníte. Vojáci pak spolupracují jako tým a hází granáty, takže ve větších počtech jsou extrémně nebezpeční. Navíc často můžete narazit na přeživší vědce a pracovníky ochranky, kteří vám mohou pomoct v boji a otevřít cestu dál nebo alespoň k zásobám munice.

Arzenál zbraní se většinu hry drží reality, takže zezačátku budete používat jen lehce přikrášlené skutečné pistole, samopal, brokovnici a granáty. V druhé polovině hry ale přijdou na řadu i sci-fi zbraně jak z tajného výzkumu vašich kolegů, tak od mimozemšťanů. Všechny zbraně mají své využití a v boji působí přesně tak, jak by měly. Samotný boj vyžaduje opatrnější přístup než je ve střílečkách obvyklé, protože palbě některých nepřátel nejde uhnout, dá se před ní jen schovat. Ale když máte dost munice a granátů do samopalu s podvěšeným granátometem, můžete si občas dovolit i přestřelku v Rambo stylu.

Původní Half-life za 25 let graficky zastaral, ale na skvělé hratelnosti nic neztratil. Jediná zásadní vada jsou závěrečné levely na mimozemském Xenu, které se autorům opravdu nepovedly. Celkově si tuhle hru musí zahrát každý správný milovník 3D stříleček.

Lo Wang se rozhodl podat v práci výpověď, protože má morální výhrady k novým pracovním úkolům. Krátce poté ho doma navštívili zástupci jeho zaměstnavatele, obří korporace Zilla Enterprises, aby mu předali vyrozumění, že firma jeho výpověď sice nepřijímá, ale nabízí rozvázání pracovního poměru jiným způsobem.  Po krátké výměně názorů ostré jako čepel katany se Lo Wang rozhodl, že svou výpověď raději předá osobně přímo generálnímu řediteli. Jenže cesta do firemní centrály je dlouhá a generální ředitel nepřijímá návštěvy jen tak.

Shadow Warrior je klasická 3D střílečka, která se drží herních principů zavedených již od dob Wolfensteina 3D. Každý level (včetně dvou tajných, které musíte sami najít) je bludiště plné tajných místností s užitečnými bonusy a vtípky. Abyste se dostali dál, musíte posbírat několik barevných klíčů. A na úplném konci levelu vás čeká statistika, kolik jste zlikvidovali nepřátel, kolik jste našli tajných skrýší a jak dlouho jste bloudili.

Hra je zasazená do dystopického Japonska zřejmě někdy v blízké budoucnosti, kde vládnou obří korporace. Je to ale Japonsko z amerických kung-fu filmů, s tím skutečným nemá moc společného. Na spoustě míst jsou jako dekorace japonské nápisy, ale jak byste čekali, většina z nich nedává smysl a některé jsou dokonce vzhůru nohama.

Každý, kdo někdy hrál o rok starší Duke Nukem 3D, musí tyhle dvě hry chtě nechtě srovnávat. Lo Wang z rukávu opět sype pubertální vtípky jako jeho starší kolega. Přestřelky jsou většinou svižnější a krvavější. Shadow Warrior ale bohužel v celkovém srovnání vychází hůře. Sice má modernější verzi Build enginu, která například umožňuje jezdit na pár místech v tanku a masakrovat davy nepřátel jeho kanónem, ale nabídka ručních zbraní i nepřátel je bohužel horší.

Drtivou většinu nepřátel tvoří 6 druhů nindžů, kteří se kromě zbraní liší jen barvou kalhot. Mezi nimi se pak většinou motá pár sebevražedných zombie s bednou dynamitu, ze kterých se po smrti náhodně stane ještě velmi otravný létající duch, který se umí zneviditelnit a střílí jakési energetické koule.  Zbytek nepřátel skoro nestojí za řeč, protože jich většinou potkáte jen pár za level.

Pár zbraní je opravdu skvělých, třeba katana je poměrně silná a hodí se na likvidaci menšího počtu nepřátel ve stísněných prostorech prakticky až do konce hry. Nebo na likvidaci otravných duchů a sršňů. Raketomet je opět univerzální zbraň jako v Dukovi a navíc umí střílet naváděné rakety a miniatomovky (ta má reálně sílu jen 4 běžných raket). Granátomet se hodí na rychlé čištění chodeb a místností, které jsou pro raketomet moc malé. Ale tím bohužel výčet dobrých zbraní končí. Zbytek arzenálu na vyšší obtížnosti trpí především nedostatkem munice. Po mapách je sice munice roztroušené dost, ale Lo Wang jí unese jen na jednu větší přestřelku. Pak se musíte vrátit zpět a doplnit zásoby.

Uzi a rotační brokovnice mají v zájmu "realističnosti" nabíjecí animaci jako základní pistolka v Dukovi. Jenže opět nemůžete nabít ručně před přestřelkou, takže Lo Wang vždycky začne nabíjet v tu nejhorší možnou chvíli. Zvlášť nabít dvojité Uzi trvá věčnost. Brokovnice je celkově nic moc. Sice má jako druhý palebný režim pětirannou dávku, po které následuje nabíjení, ale na druhou nejvyšší obtížnost nepřátelé padnou buď na 1-2 rány, nebo vydrží minimálně 6 z bezprostřední blízkosti. Ostnaté ruční granáty pak vypadají jako skvělý nápad, protože nepřátelům můžete nachystat past, ale oproti dálkově odpalovaným pipe bombám z Duka jsou v praxi skoro nepoužitelné, hlavně protože zůstanou viset na první zdi, které se dotknou. A šurikeny (vrhací hvězdice) se hodí leda na odpalování výbušných sudů, když nechcete plýtvat cennější municí.

Shadow Warrior je celkově dobrá hra, ale ve stejné době vyšly i lepší střílečky. Hrál jsem verzi Classic Complete z GoGu přes engine VoidSW, který je součástí balíku EDuke32. V předposlední misi jsem narazil na pár grafických artefaktů, ale jinak vše fungovalo hladce.

Královna Catherine Ironfistová se z Enrothu vydává s flotilou lodí do své rodné Erathie. Její manžel, král Enrothu Roland Ironfist, je už delší dobu nezvěstný a její otec, král Erathie Nicolas Gryphonheart, právě za podivných okolností zemřel. V Erathii tak zavládl chaos, kterého nepřátelé ihned využili k útoku. Královnu Catherine čeká nelehký úkol sjednotit spojence a vojska Erathie, vyhnat nepřátele zpět za hranice a snad i pomstít vraždu svého otce.

Třetí díl série Heroes of Might & Magic dovedl žánr fantasy tahových strategií téměř k dokonalosti. Přesto je v něm oproti předchozím dvěma dílům poměrně málo zásadních novinek. Jako obvykle přibyly nové národy, jednotky, kouzla, dovednosti hrdinů a podobné drobnosti. Budování měst bylo opět značně přepracováno. Největší změna je ale kompletně nová předrenderovaná grafika a většina map má nově i podzemní vrstvu, kde vaši hrdinové mohou po nalezení vchodu prozkoumávat temné tunely a jeskyně. Někdy tam najdou poklady, někdy zkratku na druhý konec mapy a někdy dokonce celá města.

Příběh je vyprávěný prostřednictvím série krátkých kampaní po 3 nebo 4 misích. Zahrajete si za všechny zúčastněné strany, takže nejprve budete Erathii dobývat pod vlajkou zla, a pak zase budete okupovaná území osvobozovat. Některé mapy navštívíte vícekrát, ale často na nich najdete drobné změny. V rámci jedné kampaně s vámi do dalších misí většinou mohou postupovat i hrdinové a některé speciální artefakty. Někdy vám hra umožní vybrat pořadí, v jakém si zahrajete část misí z jedné kampaně, ale pak se může stát, že si tím uzavřete cestu k některým artefaktům, na jejichž odemčení potřebujete jiný artefakt z té druhé mise. To je trochu nedomyšlené.

Jednotlivé národy, respektive jednotky z jejich měst, mají různé silné a slabé stránky. Každý má svůj domovský typ terénu, kde pro ně narozdíl od jiných národů neplatí zpomalení pohybu hrdinů. Co se týče vyvážení jednotek, některé národy mají vysokou mobilitu na úkor hrubé síly, některé mají silné střelecké jednotky na úkor mobility, některé sází především na početní převahu a některé balancují někde uprostřed.

Největší nevýhoda téhle hry je, že se s ní nedá přestat. Člověk si pořád říká "ještě jedno kolo," a najednou už je ráno.

Když je v herní výzvě téma "před naším letopočtem," tak není lepší volba než tahle.

Prehistorik 2 je typická plošinovka z první poloviny 90. let plná tajných chodeb a skrytých bonusů. V roli pravěkého lovce se vydáte do divočiny plné nebezpečných zvířat a pastí hledat potravu pro svou rodinu. Každý level se odehrává v trochu jiném prostředí. Počáteční travnaté kopečky a skály brzy vystřídá hopsání po větvích vysoko v korunách stromů, zasněžené svahy a ledové jeskyně. Spolu s prostředím se mění i nepřátelé, kterým musíte uhýbat nebo je pacifikovat jednou z několika pravěkých zbraní.

Na svou dobu má tahle hra úžasnou grafiku v komiksovém stylu. A jak bývalo v té době zvykem, je také brutálně obtížná. Pokud se rozhodnete dokončit všechny levely na 100 % (tj. včetně posbírání všech tajných bonusů), budete mít i s návodem zábavu na hodně dlouho.

Co naopak není zábavné ani trochu je příšerný pohyb kamery a kódy levelů schované až někde u jejich konce. Ve většině plošinovek je kamera buď vycentrovaná na hlavní postavu a posouvá se plynule s ní, nebo je statická a přecházíte mezi v podstatě oddělenými obrazovkami. V obou případech pak máte dostatečný rozhled, abyste mohli včas reagovat na nástrahy. Prehistorik 2 se snaží udělat něco mezi. Mapa levelu je sice souvislá od začátku do konce a kameru můžete ručně posouvat plynule (což vyžaduje chvíli nehybně stát), ale automaticky se posouvá jen když dojdete skoro ke kraji obrazovky. Když na vás těsně za krajem obrazovky číhá nepřítel, tak máte smůlu a přijdete o část zdraví bez možnosti jakkoliv reagovat.

Ve hře nejde ukládat, ale místo toho můžete začít novou hru od některého pozdějšího levelu vložením jeho kódu. Ve většině plošinovek s podobným systémem je běžné, že kód k novému levelu dostanete automaticky na jeho začátku. Tady ho naopak vždycky dostanete až někde ve druhé polovině levelu a skoro v každém druhém případě je schovaný v nějaké tajné oblasti. Podařilo se vám po mnoha pokusech konečně vyhrát tuhý souboj s bossem? Tak si ten samý souboj budete muset dát ještě aspoň 30x od začátku, než se naučíte nazpaměť všechny nástrahy v dalším levelu a konečně najdete jeho kód.

Až na tyhle dvě vady na kráse a místa, kde vám někdy nepřátelé doslova vyrostou ze země přímo pod nohama, je Prehistorik 2 skvělá plošinovka, kterou by si měl zahrát každý milovník žánru. První dohrání je očistec, ale pak teprve začíná ta pravá zábava.

Od slavnostní ceremonie na konci prvního dílu uplynul nějaký blíže nespecifikovaný čas a ani zachránce celé planety nebude slavný věčně. Proto se Roger Wilco musel vrátit k tomu, co dělá nejlépe - k boji se špínou z vesmíru a nepořádkem po cestujících, kterým vesmírné lety nedělají dobře od žaludku. Jeho sláva ovšem nevyhasla úplně a z ničeho nic dostal pozvání, které nelze odmítnout. Poslal pro něj sám Sludge Vohaul, šílený vědec a superzloduch, který v prvním díle tajně tahal za sarienské nitky, aby se mu nejprve pochlubil svým nejnovějším ďábelským plánem, a pak ho poslal do svého soukromého gulagu otročit ve prospěch zla.

Roger musí znovu uprchnout před Vohaulovými poskoky a vydat se na dlouhou a nebezpečnou cestu k opětovné záchraně své rodné planety, při které mnohokrát zemře pro naše pobavení. Pouštní planetu prvního dílu tentokrát střídá neprostupná džungle plná hladových lovců, hladové zvěře, hladových hub a dalších věcí, které se snaží Rogera neustále sežrat.

Oproti prvnímu dílu je hra vylepšená skoro ve všech směrech včetně grafiky. I tentokrát vám hra v popisu okolí zamlčí některé důležité předměty, ale naštěstí jsou jednodušší na uhodnutí než minule. Zákeřnost z předchozího dílu, kde hra nijak nenaznačila neúplnost jednoho popisu, pokud si nestoupnete jinam, a zatajila tak důležitý předmět, se tentokrát neopakuje. Opět se ale můžete dostat do slepé uličky tím, že minete některý důležitý skrytý předmět, a pak už se pro něj nemůžete vrátit.

Ovládání je stejné jako v předchozím dílu - šipkami přesouváte Rogera po herní obrazovce a do příkazové řádky píšete jiné příkazy, co má dělat. Manuál si zaslouží zvláštní pochvalu. Jak kvůli komiksovému zpracování, kde je převyprávěný celý příběh prvního dílu, tak kvůli seznamu nejdůležitějších příkazů, který vám pomůže vyřešit hned několik hádanek.

Adventury mám rád a odehrál jsem jich už pěknou řádku, jak staré textovky od Fuky nebo Infocomu, tak klikací adventury včetně několika od Sierry. Space Quest je ale moje první adventura, která kombinuje EGA grafiku s ovládáním příkazovou řádkou. A tak, připraven mnohokrát zemřít ukrutně vtipnou smrtí, jsem se statečně vydal tam, kam se ještě žádný vesmírný uklízeč nevydal. Nebo aspoň žádný, kterého znám.

Příběh je povedený a zvlášť v první třetině na adventurní poměry dost akční. Pro nezkušené hráče možná až moc. Roger Wilco se z obvyklého šlofíku v pracovní době probudí na lodi plné mrtvých členů posádky a vraždících mimozemšťanů. Musí tak rychle pobrat to nejnutnější a opustit loď v záchranném modulu. Ale ani přistáním na nejbližší planetě zběsilý úprk před mimozemšťany nekončí.

Když se podaří pronásledovatelů konečně zbavit, bude Rogera neúprosně tlačit vpřed pro změnu horké pouštní slunce a žízeň. Na konci hry dojde i na přestřelky paprskometů, a po zničení mimozemské hrozby následuje slavnostní ceremonie pro zachránce celé planety. Tedy pokud jste cestou někde nezapomněli nějaký důležitý předmět, pro který se pak už nelze vrátit.

Po technické stránce hra kombinuje největší neduhy jak textových, tak klikacích adventur. Jako u většiny textových adventur, i tady si budete častěji lámat hlavu nad tím, jak danou akci hře správně popsat, než co vlastně chcete udělat. Na tradiční frázi "použij X na Y" hra vždy reaguje otázkou "a jak přesně to chceš udělat?" Hra vám také na požádání tradičně popíše okolí, ale narozdíl od plně textových adventur vám často zamlčí některé důležité předměty. A to i takové, které graficky zabírají nemalou část obrazovky. Pak musíte sami uhodnout, jak se ten shluk pixelů vlastně jmenuje.

Přestože původní hra nepodporuje ovládání myší a ve ScummVM se dá myší jen chodit sem a tam bez možnosti klikat na předměty, tak dojde i na pixel hunting. Popis okolí a předmětů se totiž mění podle toho, kde přesně Roger na obrazovce stojí. A tím nemyslím jen případy, že vám někdy hra řekne "musíš jít blíž". To je v pořádku. Naopak se hra zcela zákeřně tváří, že některý důležitý předmět, který je přímo před vámi, vlastně neexistuje, dokud se k němu nepostavíte ze správného úhlu. A na dvou místech byl otevřený průchod na další obrazovku skrytý tak důkladně, že jsem ho našel až díky návodu.

Pokud si hru nezrychlíte v menu (čímž si zkomplikujete některé akční pasáže), tak se Roger po obrazovce pohybuje trochu pomalu. Naštěstí ale nemusíte šipky celou dobu držet. Stačí je krátce zmáčknout, a Roger bude daným směrem pokračovat sám, dokud je nezmáčknete znovu (nebo nezměníte směr). Během akční mezihry se vznášedlem je tenhle způsob ovládání ale spíš k vzteku.

7 let po vydání Caravaneera vyšel druhý díl, který všechny herní prvky svého předchůdce dotáhl k dokonalosti a ve všech ohledech se vyrovná oběma klasickým Falloutům. Zatímco první díl byl Falloutem inspirovaný hlavně z hlediska systému boje a zasazení hry do postapokalyptické pustiny, ve druhém dílu na něj otevřeně odkazuje i začátek příběhu: Začínáte v protiatomovém krytu, který je dávno za hranicí plánované životnosti a každým dnem mohou klíčové systémy selhat. Ředitel krytu ale zarytě odmítá navázat kontakt s vnějším světem mimo pár riskantních obchodů, aby udržel v chodu jaderný reaktor dodávající krytu energii. A tak musíte vyrazit do primitivních osad v okolí terorizovaných motorkářským gangem, abyste našli svého učitele a hlavního obchodníka s vnějším světem, který záhadně zmizel.

Zatímco první díl měl jednoduchou a přímočarou dějovou linku, aby se neřeklo, druhý díl už má plnohodnotný rozvětvený příběh se spoustou vedlejších úkolů, kde se můžete na podobě světa řádně podepsat. Doslova. Velká část úkolů se točí kolem řešení konfliktů mezi různými frakcemi, takže herní svět už nepůsobí tak anonymně jako v prvním díle. Autor se nebál do příběhu zapracovat ani vážnější témata jako otroctví, kanibalismus nebo náboženské konflikty a dát hráči svobodu přidat se na temnou stranu. Nebo se jen nechat uplatit, aby mlčel. Hlavně příběhová linka o náboženských konfliktech je povedená, protože na jednu stranu jsou jednotlivá náboženství jasné parodie ze současné popkultury, ale zároveň je celý herní svět bere smrtelně vážně a náboženské kulty vznikají kolem knižní fikce i ve skutečnosti, takže to funguje.

Některé postavy z příběhu se k vám navíc po dokončení příslušné dějové linie přidají bez nároku na mzdu. Celá hra se tak dá dohrát bez najímání žoldáků. (Vyzkoušeno.)

Vaším hlavním zdrojem peněz bude i tentokrát obchodování se zbožím. V jednom městě levně nakoupíte, v dalším se ziskem prodáte. Ekonomika herního světa stále funguje i bez vašeho přičinění jako v prvním díle. Rozhraní pro nákup a prodej zboží nebo vybavení teď ale funguje podobně jako ve Falloutu 2, takže do jednoho okénka naskládáte vše, co chcete prodat, do druhého vše, co chcete koupit, a penězmi se zaplatí jen rozdíl v součtu cen. Města mají stále omezené finance pro obchodování, ale už nemůžou jít do mínusu jako v prvním díle, kde to způsobovalo veselé bugy. Takže nový systém obchodování se hodí.

Systém nákladních zvířat, zvířecích povozů a dalších vozidel funguje prakticky stejně jako v prvním díle, jen s kosmetickými změnami. Zásadně se ale rozšířila nabídka zboží, se kterým můžete obchodovat, a počet výrobních řetězců. Nově si ve městech můžete založit nový nebo odkoupit již existující výrobní podnik. Tahle část je ale bohužel dost nedomyšlená, protože v každém městě máte jen jeden sklad s titěrnou kapacitou společný pro všechny vaše podniky a rozšíření kapacity je šíleně drahé. V praxi tak nemůžete naplnit vstupní sklad na měsíc dopředu a odjet pryč. Váš průmysl tedy bude rozumně fungovat jen ve městech, kde se přímo vyrábí potřebné suroviny a zároveň je slušná poptávka i po hotových výrobcích. Jinak bude prodělávat.

Souboje stále fungují jako v prvním díle, ale se spoustou vylepšení. Už tak široký výběr zbraní se ještě zvětšil. Dále můžete na zbraně nasadit teleskopy nebo laserové zaměřovače pro přesnější střelbu a přepínat mezi více druhy munice. V samotném boji přibyly náhodně generované terénní překážky, za kterými se můžete krýt před nepřátelskou palbou. Zranění bojovníci na obou stranách pak budou krvácet a v každém kole ztrácet zdraví, dokud je neošetříte lékárničkou. Zranění a smrt na bojišti má také vliv na morálku bojovníků, kteří můžou zpanikařit a začít utíkat. Když všichni přeživší bojovníci na jedné nebo druhé straně zpanikařili, boj končí jejich zajetím. Zajaté nepřátele pak můžete nechat v pustině, vzít jako otroky, nebo jen odvézt do nejbližšího města, kde bandity můžete předat policii a dostat odměnu, pustit je na svobodu a případně i obratem najmout jako žoldáky nebo zaměstnance ve svém průmyslu. Bojovat nemusíte jen s bandity, ale můžete se vydat i na dráhu zločinu, přepadat karavany a bojovat s policejními hlídkami. A když si vysloužíte pověst nepřemožitelného bojovníka, nepřátelé před vámi časem začnou prchat.

Pokud máte rádi Fallout a Fallout 2, tak Caravaneer 2 si rozhodně nesmíte nechat ujít. Pokud si stále nejste jistí, jestli vás bude bavit hra zaměřená na obchodování, vyzkoušejte si zdarma první díl. A mějte na paměti, že všechny zásadní problémy prvního dílu jsou ve "dvojce" vyřešené.

Caravaneer určitě potěší všechny fanoušky původního Falloutu. Sice v téhle pustině místo supermutantů a radškorpionů potkáte jen spoustu obyčejných banditů a hra je ve všech ohledech značně zjednodušená, ale na zábavnosti to nic neubralo. Naopak si ty nejzábavnější části obou původních Falloutů můžete vychutnat z úplně nového pohledu vůdce obchodní karavany.

Herní svět je poměrně malý, ale žije si svým vlastním životem i bez vašeho přičinění. Každé město a vesnice průběžně produkuje nějaké zboží a naopak potřebuje více méně pravidelné dodávky něčeho jiného. Mezi městy jezdí počítačem řízené karavany, přepadávají je bandité, bandity pronásleduje policie a pouštní hlídka... A o těch nejdůležitějších událostech pak píší Pouštní noviny, abyste měli přehled.

Ve hře je dobře promyšlený systém nákladních zvířat a povozů, se kterým strávíte skoro polovinu hry, než přesedláte na terénní auta. Ekonomika měst a vesnic se skládá z pěti výrobních řetězců (např. bavlna -> textil -> oblečení), které produkují celkem 13 druhů zboží, se kterým můžete obchodovat. Obchodování je pak váš hlavní zdroj peněz, abyste si mohli nakoupit lepší zbraně a vybavení a najmout více zaměstnanců, které budete potřebovat pro přežití v oblastech s lépe vyzbrojenými bandity.

Souboje fungují přesně po vzoru Falloutu. Každému členovi své karavany můžete dát brnění, dvě zbraně a munice, kolik unese (záleží na síle). Seznam zbraní se sice drží skutečnosti (alespoň co se obrázků a názvů týče), ale výběr je opravdu široký. Můžete bojovat s bandity, ale také se vydat na dráhu zločinu a přepadávat jiné karavany a bojovat s policií. Na konci každého úspěšného boje samozřejmě pobitým nepřátelům můžete vzít vše, co unesete. Jediná větší nepříjemnost je, že občas se obtížnost soubojů bez varování prudce zvýší. Během jedné cesty zhruba v polovině hry tak můžete bez jediného škrábnutí postřílet 10 pistolníků v jednom souboji, ale když nemáte dost ozbrojených pomocníků, ve druhém souboji o pár kilometrů dál vás třeba 8 "nindžů" vyzbrojených jen meči naseká na nudličky.

Ve městech se nemůžete volně pohybovat jako ve Falloutu. Na mapce města můžete jen klikat na ikonky představující různé obchody a NPC, se kterými musíte promluvit, aby se příběh posunul dál. Příběh je krátký a lineární bez jediného vedlejšího úkolu, ale na druhou stranu je dlouhý tak akorát, aby vás tahle jednoduchá hra v půlce nepřestala bavit.

Hra také obsahuje několik zbytečných chyb. Ceny zboží a poptávka v jednotlivých městech se mění dynamicky podle "bohatství" obyvatel a aktuálních zásob města. Chudá města prostě nemají zájem o šperky, takže je sice můžete prodat, ale jen hluboko pod cenou. A chyba je v tom, že město může někdy během jedné transakce zchudnout tolik, že vám dovolí pod cenou zpět odkoupit zboží, které jste mu právě draze prodali. Další zcela úmyslná chyba je, že obchody se zbraněmi a vybavením jsou ochotné odkoupit jen omezený počet každého předmětu. To by dávalo smysl, kdyby se limit náhodně zvyšoval třeba po pár dnech, ale bohužel po jeho vyčerpání máte smůlu až do konce hry. Například nádoby na vodu ukořistěné od banditů tak můžete rovnou zahazovat, protože je stejně nikde neprodáte.

Colobot je naprosto dokonalá hra pro všechny začínající programátory. Pokud se nechcete naučit programovat, tak se téhle hře velkým obloukem vyhněte, protože hrát kampaň čistě na ruční ovládání je příšerná nuda. Ale pokud vás programování baví, tady máte prakticky neomezený prostor řešit zábavnou formou stále složitější a složitější programátorské problémy přesně podle svých schopností. Pro úplné začátečníky je k dispozici i několik výukových misí, které vysvětlují základy programování.

Příběh začíná na Zemi, která je kvůli znečistění téměř neobyvatelná. Lidstvo vyslalo do vesmíru roboty, aby hledali novou planetu ke kolonizaci, ale brzy s nimi ztratilo kontakt. Pak tedy na stejnou misi vyslali člověka - vás - abyste našli nový domov pro lidstvo a cestou zjistili, co se s předchozí robotickou expedicí vlastně stalo. Kampaň je rozdělena na několik planet, na kterých vždy budete plnit několik misí - většinou posbírat určité předměty a naložit je do rakety, vyzkoumat nějakou technologii nebo jen zlikvidovat všechny mimozemšťany v okolí.

Na mapě můžete stavět různé budovy - rafinérii surovin, továrnu na roboty nebo baterie, nabíječku baterií, výzkumnou stanici, radar, atd. Roboti se dělí na několik skupin - robotická ramena, která nosí předměty, detektory na hledání podzemních surovin, kanóny na likvidaci mimozemšťanů a pár speciálních robotů jen s jednou verzí, například recyklátor vraků nebo mobilní energetický štít, který chrání vše v dosahu před nepřátelskou palbou. Všechny tyto roboty můžete programovat, aby zásobovali základnu surovinami, bránili ji před mimozemšťany a nakonec splnili specifický úkol mise.

Nejzkušenější hráči ve většině misí skoro nemusí hnout prstem. Jen stavět budovy a roboty (to v kampani nejde automatizovat, ale v souboji programátorů ano) a sledovat hemžení robotů kolem sebe.

Colobot je jedna z mála her, které v časopisu Level dostaly hodnocení 10 z 10 (od Michala Rybky). Já naprosto souhlasím.