Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Jana / 31 let / ČR - kraj Praha

Komentáře

« Novější Starší »

Vampire: The Masquerade - Bloodlines

  • PC 90
Tak tuhle hru jsem absolutně neměla v plánu hrát. Vlastně jsem ji dokonce zavrhla hned po tom, co jsem tehdy viděla pár obrázků ze hry (kde byli zachyceni samozřejmě ti nejhnusnější nestvůry). Svoji bojácnost jsem se ale nakonec rozhodla překonat, jelikož mi k uším neustále doléhala masírka z různých stran, jak je ta hra úžasná, a že si ji zkrátka musím zahrát.

Vylosovala jsem si postavu z klanu Malkavian a pustila se do hraní. Na hlasy, které mé postavě neustále zněly v hlavě, jsem si zvykla celkem snadno. Naopak u konverzací s jinými postavami jsem narazila na spoustu wtf momentů a upřímně jsem se častokrát nad volbou odpovědí dost pobavila.

Ve hře mě nejvíce nadchly různorodé originální úkoly, u kterých se nenašel snad žádný, který by mě nezajímal, či nebavil. Vyjma úkolu, kdy jsem musela po nějakou dobu utíkat před obrovským vlkodlakem. Ten byl pro mě dost frustrující. Vždy jsem se snažila, co šlo, vyřešit bez násilí.

Během hraní jsem málem několikrát dostala infarkt. Poprvé to bylo v obchodě s protézami, kde jsem teda tušila nějakou boudu, ale stejně jsem vylítla, když na mě najednou naběhl šílený obchodník. Do některých lokací se mi ani nechtělo, protože bylo úplně jasné, že tam na mě bude číhat něco hnusného. S trochou nadávek se mi vším ale podařilo projít, a ta úleva, když už jsem měla splněn úkol, byla následně nepopsatelná.

Schopnosti, kterými moje Malkavianka disponovala, jsem využívala dost často. Nejvíce se mi hodila neviditelnost a maniodeprese, při které zasažený protivník nějakou dobu nemohl bojovat. U bossfightů mi ale samozřejmě obě tyto schopnosti byly téměř k ničemu.

Za nejtěžší bossfight z celé hry považuji boj s bratry Chang, chránící sarkofág. Tento boj jsem nechtěně absolvovala dvakrát. Poprvé jsem měla štěstí, že se jeden bratr po nějaké době bugnul, tak jsem je v pohodě oba zabila. Pak jsem ale zjistila, že se mi zrušil jiný úkol, který jsem ještě v té vile nesplnila (Dirty Dishes), a tak jsem si dala později repete. Napodruhé byl ten boj solidní záhul a až po několika pokusech se mi ho podařilo vyhrát. Nepříjemných soubojů bylo ve hře více, naštěstí jsem se už ale u žádného na dlouho nezasekla.

Ze zbraní jsem si nakonec nejvíce oblíbila Colt Anaconda, jak kvůli přesným zásahům, tak kvůli celkem rychlému přebíjení. Málokterou lokaci se mi však podařilo projít pouze s jednou zbraní. Nedostatek nábojů mě občas dostal do zoufalých situací, kdy jsem musela s náboji šetřit, a tak jsem volila zákeřné zabíjení nepřátel zezadu.

Mé srdce mě již od začátku táhlo k Jackovi a Anarchům, protože šašek ve věži a královna zrcadel mi byli krajně nesympatičtí.

Jsem ráda, že jsem se nechala přesvědčit a hru si zahrála. Ač můj prvotní strach byl částečně oprávněný, ze hry jsem nadšená a přidávám se k těm, kteří hru všemi směry doporučují.
+50 +51 −1

Graveyard Keeper

  • PC 75
Graveyard Keeper pro mě byl, jak zábavnou, tak frustrující hrou. Hraním jsem strávila téměř 70 hodin a věřím tomu, že jsem mohla mít nahráno mnohem méně, kdybych si lépe plánovala jednotlivé úkony. Jak se ale říká, po bitvě je každý generálem.

Hrát za správce hřbitova, jenž má za úkol se starat o hřbitov, kostel a pohřbívání nebožtíků, mi přišel jako dost originální nápad. U toho to však nekončilo, dále jsem mohla zahradničit, rybařit, vařit, stavět, vyrábět, bojovat atd. Toto vše jsem si zdokonalovala v obrovském stromě dovedností na základě bodů, získaných za různé činnosti.

Aby to nebylo tak jednoduché, během vykonávání činností jsem automaticky spotřebovávala svoji energii, a když mi došla, musela jsem si ji doplnit (celkem dlouhým) spánkem, nebo jídlem, či lektvarem. K tomu se během hry střídaly jednotlivé dny, kdy jsem se mohla každý konkrétní den setkat s jinou postavou, která mi zadala úkol a opět jsem se s ní mohla setkat až za týden.
Samozřejmě se mi několikrát stalo, že jsem spěchala, abych splnila nějaký úkol, a už jsem se blížila k postavě, které jsem jej měla odevzdat a protože skončil „její“ den, tak postava mi přímo před nosem odešla, a já tak musela čekat do dalšího týdne. Tohle mě vždy dokázalo spolehlivě vytočit.

Co mě nebavilo, a vlastně nebaví skoro v žádné hře, byla alchymie. Na základě různých pokusů a omylů, jsem mohla vynalézt různé užitečné lektvary. Představa, že některé pracně získané suroviny vyplácám na x nepodařených pokusech, mě utvrdila v tom, že využiji Graveyard Keeper Wiki, bez které nevím, jak bych hru nakonec dohrála.

Naštěstí šlo některé výrobky, či suroviny ve hře koupit. Bohužel k tomu ale byly potřebné peníze, kterých byl, minimálně v první polovině hry, velký nedostatek.

Další věc, se kterou jsem stále bojovala, byl věčně plný inventář. Obzvláště pak v dungeonu, kde ze zabitých monster vypadávala hromada věcí, a já se tak musela stále vracet domů, abych je odkládala do truhel.

Mohla bych vyjmenovat x dalších věcí, které mě frustrovali, ale nerada bych odradila případné zájemce o hru, protože i přes to vše, mě hra opravdu dost bavila. Jednotlivé úkoly a příběhy postav byly výborně vymyšlené a občas jsem se u nich fakt zasmála. Ač mě stála výroba některých věcí spoustu námahy a času, radost ze splněného úkolu (abych následně dostala další ještě těžší) byla pokaždé velká.

Věřím tomu, že kdyby vývojáři trochu zmenšili strom dovedností a vyřadili některé činnosti, vůbec nic by se nestalo. Naopak bych to ocenila a jistě bych si tak hru více užila.
+24

Agatha Christie: The ABC Murders

  • PC 75
Hlavního hrdinu této hry snad není třeba představovat. Hercule Poirot, slavný detektiv, se ujímá případu sériového vraha, který si své oběti vybírá postupně dle prvního písmena ve jméně, shodného s prvním písmenem města, kde dotyčný žije, přesně podle abecedy.

Každé vraždě předchází dopis, který pachatel zasílá detektivovi, aby jej o budoucí vraždě informoval. Napoprvé bylo zábavné, hledat shodné znaky v dopisech, které dokazovaly, že byly napsané na stejném stroji. Když se ale tento úkol vícekrát opakoval, navíc jsem hledala stále ty stejné shodné znaky, byla to už trochu otrava.

Bavilo mě ohledávání míst činů, vyslýchání svědků a podezřelých, dávání si dohromady různých souvislostí. Věřím, že by mě hra bavila méně, kdybych si pamatovala filmovou verzi tohoto příběhu. Na film jsem se podívala krátce po dohrání a zjistila, že hra se od něj liší pouze detaily. I dialogy probíhaly téměř stejně jako ve filmu.

Během hraní však narazíte i na zajímavé puzzle a rébusy, které ač nejsou moc složité, dokáží zabavit.
Je mi celkem líto, že je hra tak krátká. Ráda bych si zahrála ve stejném, či podobném zpracování i další příběhy s Poirotem v hlavní roli.
+22

SUPERHOT

  • PC 75
Zprvu jsem si myslela, že tuhle hru nedokážu vůbec dohrát. Velice rychle se při hraní projevili mé slabé stránky - celkem špatný aim (dokážu trefit někoho, kdo běží naproti mně, ale jakmile běží do strany, často míjím) a netrpělivost (po několika marných pokusech vlítnout bez rozmyslu mezi nepřátele opravdu není dobrý nápad).

Ve spoustě případech mi přišlo, že jsem měla více štěstí než rozumu. Osvědčila se mi taktika, nezůstat stát uprostřed místnosti, jak tydýt, ale nejlépe zalézt do rohu či někam, kde jsem byla krytá z více stran.

Každá lokace se naprosto lišila od té předchozí, a tak jsem pokaždé musela vymýšlet novou strategii.

Mojí nejoblíbenější zbraní byla klasická pistole, kvůli rychlosti střelby, a katana, kterou šlo na nepřítele i v případě potřeby vrhnout z dálky. V rukou nepřítele byl však nejnebezpečnější samopal a brokovnice, jejichž střelám se mi dařilo vyhýbat s velkými obtížemi.

I když SUPERHOT není úplně můj šálek čaje, hra mě bavila od začátku do konce. Krátkou herní dobu považuji v tomto případě za klad, jelikož mě hra nestihla omrzet.
+32

Grow Home

  • PC 80
Zprvu jsem neměla vůbec náladu se do Grow Home pouštět. Svým vizuálem na mě hra na první pohled působila, jako vhodná pro děti. Po nějaké době hraní, se mi však hra zalíbila a naopak bych ráda zkonstatovala, že je téměř pro každého.

S robotem jménem B.U.D. jsem měla za úkol prozkoumat prostředí planety, na které jsem přistála, a zároveň vypěstovat obří rostlinu, po které jsem se pohybovala stále výše k dalším lokacím.

Ač nemám strach z výšek, musím uznat, že mi mnohdy nebylo úplně příjemné, když jsem visela na samém okraji skály a snažila se vší silou držet, div jsem nerozbila tlačítka u myši (každé tlačítko ovládalo jednu ruku).

Naštěstí se dalo po mapě pohybovat nejen šplháním ale například i pomocí trysek, které má robot připevněné na zádech, teleportů, či květiny, použitelné jako padák atd.

Kromě prozkoumávání hru zpestřovalo sbírání krystalů, z nichž se některé nacházely na dost nepřístupných místech. Několikrát jsem celou mapu prolezla, a přesto jsem na konci ztroskotala na sesbírání 98% krystalů ze 100%. Opravdu by mě zajímalo, kde zůstala zbylá dvě procenta.

Za nejobtížnější část z celé hry považuji poslední část, kde jsem přeskakovala po malých otáčejících se meteoritech. Když jsem takhle jednou pátrala pro krystalech a konečně nějaký na jednom z meteoritů zahlédla, stálo mě nemalé úsilí se k němu dostat, a když už jsem byla téměř u něj, přeskočením na jeden meteorit jsem jím propadla skrz (bug) a padala až dolů, protože pode mnou nic nebylo. To jsem myslela že vyletím z kůže.

U Grow Home jsem strávila kolem šesti hodin a řekla bych, že to bylo tak akorát. Mapa není příliš velká, a tak se člověk brzy naučí, co kde je. Ráda někdy vyzkouším i další díl Grow Up.
+19

Dishonored 2

  • PC 75
Hrát za Emily pro mě bylo stejnou samozřejmostí, jako hrát se speciálními schopnostmi. Uznávám, že kdybych hrála bez schopností, jistě bych měla mnohem větší problém hru dokončit.

Pokus, projít hrou bez jediného zabití, ztroskotal hned v první misi, kdy jsem zjistila až na konci, že mám údajně dvě zabití. To první pravděpodobně způsobilo hození omráčeného nepřítele do moře, druhé vůbec netuším. Bez zabití se mi podařilo projít snad jen dvě mise, ale i tak jsem nakonec hru do hrála s velmi nízkým počtem zabitých.

Co mě vytáčelo, bylo, že když jsem se škrcením snažila omráčit stráž a byla jsem u toho nachytána, tak nepřítel ne, že by sekal nebo střílel po mně, suverénně vždy zasáhl toho, kterého jsem škrtila, a tak ho tím pádem zabil.

Za nejtěžší misi v celé hře považuji mechanický dům. Je ale pravda, že jsem si to sama sobě udělala nechtěně obtížnější tím, že jsem nezabíjela mechanické vojáky (nevěděla jsem, že když je zabiji, nepočítá se to jako smrt člověka).

Všichni nepřátelé šli ale jinak zlikvidovat celkem snadno. Jediný problém však vždy nastal, když jich bylo více pohromadě. Celkem nepříjemný byl kromě čarodějek také zombík (pán much), na kterého bylo občas možné narazit v blízkosti hnízd.

Každá mise, celý postup hrou se mi zdál repetitivní. Posbírat amulety, runy, cenné předměty (stejné ve všech misích), zlikvidovat nepřátele (nepřátelé, kteří byli až na výjimky totožní) a dojít do cíle. Kvůli tomu jsem hru přestala na nějakou dobu hrát, protože mě to jednoduše přestalo bavit.

Co se mi na hře ale líbilo, byla grafika a prostředí, ve kterém se hra odehrává. Hlavní příběh se mi sice originální příliš nezdál, přesto jsem byla zvědavá na jeho vyvrcholení a finální bossfight.
+31 +32 −1

Little Nightmares

  • PC 85
Když jsem uviděla, co má v Little Nightmares hlavní hrdinka na sobě (žlutý plášť), hned jsem si vzpomněla na „IT“ a lehce znervózněla. Na vraždícího klauna zde ale naštěstí nenarazíte. Narazíte však na jiné věci, a přátelské, až na výjimky, rozhodně nebudou.

Aniž bych věděla jak, ocitla jsem se na palubě obrovské lodi, mířící neznámo kam. Za svitu zapalovače jsem se vydala na průzkum a postupně objevovala všechny lokace a bytosti, jenž je obývaly.

Občas jsem měla problém s ovládáním, např. vylézt na šikmou houpačku a jít po ní tak, abych neslítla, byl docela náročný úkol. Naštěstí tam však podobných zrádných míst bylo poskrovnu.

Po celou dobu hraní jsem vždy napjatě sledovala, co mě čeká v další místnosti a byla připravena na rychlý úprk. Nemůžu říct, že bych se při hraní vyloženě bála, bylo tam však několik velmi nepříjemných mrazivých momentů (např. staříkovi ruce šmátralky, či výtah, ze kterého na na vás vyběhne kuchař).

Za nejlepší část celé hry považuji závěrečné vyvrcholení příběhu, včetně napínavého bossfightu, při kterém jsem napětím téměř nemrkala.

Little Nightmares bych doporučila úplně všem, kteří milují atmosferické hry. Hudba, společně s pěknou grafikou, nechají jen málokoho chladným a nevadí, že je hra krátká. Pokud budete umírat tak často jako já, bude vám délka hry bohatě stačit.
+28

Subnautica

  • PC 90
V roce 2017, těsně po tom, co jsem dohrála hru ABZU, jsem měla hroznou chuť na nějakou open world hru v podmořském prostředí. Ovšem nic takového, jako např. Depth, mě vůbec nelákalo (ze žraloků mám občas noční můry). Depth Hunter už vypadal lépe, ale přesto mě nelákalo si jej zahrát.

Potom přišla Subnautica a nabídla přesně to, po čem jsem toužila. Úžasný bohatý podmořský svět se spoustou rybiček, rostlin a predátorů v nádherné grafice a tajuplným příběhem.

Protože jsem si chtěla vychutnat příběh a prostředí na maximum, rozhodla jsem se, že hru nebudu hrát na survival mód a tak jsem se starala pouze o dostatek kyslíku, sbírání surovin a průzkum světa.

Začátek hry byl pro mě hodně rozpačitý. Nevěděla jsem pořádně, co mám dělat a kam plavat. Přiznám se, že jsem byla zprvu i líná číst tu spoustu textu, kterou mě hra zahrnovala, což se však později změnilo.

Měla jsem docela velký problém, pohybovat se po světě bez mapy. Jediný orientační bod byla Aurora – ztroskotaná vesmírná loď a záchranný modul. Později, když jsem si vyrobila kompas, byla už orientace o trochu lepší. V tomto směru jsem velice podcenila praktičnost bójek, díky kterým bych si snadněji vyznačila navštívená místa a nemusela kolikrát zdlouhavě hledat místo, kde jsem již byla. Naštěstí jsem se donutila si jich pár vyrobit ke konci hry – kde jsem se pohybovala již ve velkých hloubkách a najít opětovně např. malou jeskyni, by pro mě byl bez nich dost velký problém.

Velice jsem si oblíbila podmořské vozítko Seamoth a ochranný oblek Prawn, ve kterém jsem se opravdu cítila téměř nepřemožitelně. V obklopení predátorů jsem se škodolibou radostí rozdávala rány všem, kteří si troufli na mě zaútočit. Lehkomyslnost mě však přešla vzápětí, když jsem narazila na tvory, kteří svým rozměrem předčili vše ostatní. Tvory, z jejichž řevu, mi tuhla krev v žilách. Většinou jsem zkusila kolem nich proplavat metodou, když se na ně nedívám, tak si mě také nevšimnou. Většinou to ale nevyšlo.

Ponorku Cyclops jsem si postavila, ale nevyužila. V podstatě jsem neměla důvod k tomu ji využít, když jsem se všude dostala v Prawnu.

Hodně se těším na Subnautica: Below Zero. Teď, když už znám herní mechaniku a vím, co dělat, si pokračování Subnautiky užiji o to více.

PS: Natočila jsem krátké amatérské video – průvodce mojí základnou (obsahuje menší spoilery živočichů a rostlin) : odkaz

PS 2: Když jsem nedávno uviděla screenshot Mazarovy obrovské základny, tak se trochu stydím tu svoji ukazovat. Ale jsem holt skromná holka a vystačím si se svojí minizákladnou :D
+39 +40 −1

Divinity: Original Sin

  • PC 90
Hru jsme rozehráli s Gotregem v coopu na normální obtížnost a dobře jsme udělali. Hned první souboj jsme museli znovu načítat, protože jsme doplatili na podcenění nepřítele. Tuto chybu jsme později udělali ještě mnohokrát a o to víc nás mrzela, když se stala po dlouhém souboji. K prohře občas stačila i chvilka nepozornosti, či neúmyslného chybného kliknutí vedle nepřítele, místo na něj.

Jako hlavní postavu jsem si zvolila lučištnici Lauronu, která dokázala vždy na začátku souboje způsobit na dálku na nepřátelích pěknou paseku. Nejvíce jsem si oblíbila kuši, i když její útok stál více akčních bodů než útok s lukem.

Mými společníky byli od začátku do konce bojovník Gotreg, bojovnice Madora a čaroděj Jahan. Ač měli Madora s Jahanem občas naprosto odlišné názory na některá naše rozhodnutí, naštěstí nás nenechali na holičkách, čehož jsem se obávala.

Ve hře mě nejvíce překvapil humor, který jsem zde v takové míře vůbec nečekala. Perk „Mluvení se zvířaty“ mi rovněž přišel originální a vždy jsem byla zvědavá, co mi jaké zvíře řekne. Poměrně často se ve hře také vyskytují různé puzzle, zakopané poklady a skrytá tlačítka, která mě bavila objevovat.

Co mě však nebavilo, byla výroba věcí a kovářství. Ze začátku jsem zkoušela vyrábět všechny možné věci. Později jsem to začala považovat za ztrátu času a vyráběla jsem pouze lektvary. Po dohrání hry mi zůstali v inventáři tři díly k výrobě luku a hole. Nepřišla jsem na to, jak je spojit dohromady, a tak jsem je přestala řešit.

Kapsářství jsme také nevyužili ani u jedné z postav. Zajímalo by mě, zda by nám tato schopnost pomohla v nějakém úkolu, či jen k nabytí majetku.

Hlavní příběh mi nepřišel ničím nijak extra zajímavý. To však bylo vykompenzováno různorodými vedlejšími úkoly, které hru oživily. Mnohdy jsme však u některých úkolů tápali a přemýšleli, zda například nešly splnit jiným způsobem. Většinou se to nejjednodušší řešení (např. boj místo vyjednávání) ukázalo jako nesprávné řešení.

Ač jsme u hry, hlavně díky dlouhým soubojům, strávili kolem 90 hodin, neskutečně to uteklo a nemůžu se dočkat, až se vrhneme na druhý díl.
+37

Chaos on Deponia

  • PC 70
Napíšu to naprosto otevřeně a natvrdo. Rufus je ten největší idiot jakého jsem kdy ve hrách potkala. Nejhorší na tom ale je, že on je tak blbej, až je geniální. Nad jeho nápady se mi údivem zvedlo obočí hned několikrát ale ono to vše fungovalo, i když občas trochu jinak, než sám hlavní hrdina zamýšlel.

Největší předností této hry je humor, i když věřím tomu, že nemusí sednout každému. Mně samotné občas přišly některé momentky spíš trapné než vtipné. Naštěstí ale takových bylo málo. Jednoznačně mě ale rozesmály scénky, kdy ze sebe Rufus udělal nechtěně naprostého blbce.

První část hry, která se odehrává na plovoucím trhu, mě bavila nejvíce. Máte zde za úkol přemluvit Goal aby šla doktorovi. Goal má bohužel díky „hádejte komu“ rozdělenou osobnost, a tak je potřeba přesvědčit všechny tři části ("odvážná","nafoukaná","dětinská"), mezi kterými můžete ovladačem libovolně přepínat. Na každou z těchto osobností je potřeba uplatnit jinou taktiku.

Druhou část hry, jsem si zopakovala cca pětkrát, jelikož se díky technickému problému (zaseknutá obrazovka v jedné lokaci) nedalo dostat dál. Celkem mě to otrávilo a měla jsem chuť se hrou seknout. Naštěstí jsem ale přišla na způsob, jak tento problém obejít. Ač se zpřístupnily nové lokace, hra mi postupem času začala připadat zdlouhavá.

Poměrně často jsem se během hraní setkávala s minihrami. Některé byly zábavné, většinou jsem se ale musela podívat do návodu, či danou minihru přeskočit nejhorší byla minihra s torpédy a ponorku – kde mi ponorka pokaždé vyklouzla nebo v poslední fázi puzzle s teleporty, kde jsem to zkoušela xkrát a nepodařilo se mi najít správnou kombinaci - to až podle videa.

I když jsem se u hry celkem nasmála a bavila se u ní, věřím tomu, že stejně jako u prvního dílu, po nějaké době zapomenu, o čem vlastně byla.

+30

Dark Souls III

  • PC 90
Obvykle začínám herní série od prvního dílu. U Dark Souls jsem však udělala výjimku, a to z úplně prostého důvodu. Této sérii jsem se chtěla vyhnout velkým obloukem, avšak svojí lehkomyslností (uzavřenou sázkou s RemixemSvK, kterou jsem prohrála) jsem si musela některý díl zahrát. První díl jsem neměla, tak mi byl doporučen tento (Za což jsem nakonec byla ráda, protože jsem měla za to, že první díl je nejtěžší).

Už od začátku jsem byla na hru natěšená a byla jsem zvědavá, jaká bude. Moje prvotní nadšení však opadlo hned u prvního bosse. U něj jsem strávila ze všech bossů nejvíce času a byla jsem naprosto zoufalá, protože se mi ho nedařilo zabít. Nakonec mi pomohla cenná rada, že si mám prostředním myšítkem nepřítele zafixovat a bojovat s ním takto. Po X pokusech pak padl a já tak konečně mohla pokračovat dál.

Bylo pro mě dost těžké naučit se v podstatě nový způsob hraní. Hrát s rozmyslem a trpělivostí, nesekat do nepřítele jak pominutá a hlavně uskakovat a bránit se. Nemohla jsem si na to dlouho zvyknout a řádně jsem na to doplácela.

Každý nepřítel byl něčím jedinečný a na každého jsem musela jít s jinou taktikou. Tahle nejistota, co na mě čeká za dalším rohem, a jak na to budu reagovat, ve mně vzbuzovala napětí a občas i strach. Nejhorší v tomto byla lokace Irithyllský žalář, která byla doprovázena nepříjemnými zvuky a místy lekacímy momenty.

Největší radost jsem měla vždy, když jsem objevila nové ohniště. Lokace, kde bylo ohniště na začátku, a pak už ne, jsem nesnášela, protože jsem měla problém si zapamatovat cestu, kudy jsem šla (když jsem tu cestu šla pak už po desáté, tak už jsem se ji naučila :D ). Hrát bez mapy pro mě bylo značně problematické.

Jeden zábavný moment nastal u předposledního bosse v Archívech, kam se dalo dostat později zkratkou výtahem (předtím výtah nefungoval). Nějak mi nedošlo, že se ten výtah zprovozní, a jak blbec jsem po smrti vždy běhala znovu přes celou lokaci až k bossovi. Pak jsem ten výtah náhodou zkusila a on fungoval. Věřím tomu, že takových blbostí jsem ve hře dělala více a o některých třeba doposud ani nevím.

Nebýt rad a občasné fyzické pomoci od Remixe a Sarna, měla bych to se hrou o dost těžší. Některé NPC a lokace bylo snadné minout bez rady bych např. vůbec nevěděla, co mám dělat s hnízdem nahoře ve svatyni, nebo že mám cibulovému rytíři, který byl uvězněn ve studni, koupit konkrétní brnění u obchodníka. Rady, v podobě nápisů na zemi, byly občas užitečné a občas jsem je nechápala. Snažila jsem se je tedy nějak selektovat a nejvíce si všímala těch, které upozorňovali na blízké nebezpečí. Na rady typu: „tady seskoč dolů“ jsem se napálila několikrát a od jisté doby jsem je začala naprosto ignorovat.

Ač to vypadá, že jsem se celou hru trápila a nemohla jsem si ji tak užít, opak je pravdou. Ten pocit, když jsem po x pokusech zabořila svůj meč s vypětím posledních sil a minimem životů do bosse a porazila jej, ten nával adrenalinu a zadostiučinění to vše mě vytrhlo z herního stereotypu a jsem hrozně ráda, že jsem hru nevzdala a mohla tuto obrovskou škálu pocitů se hrou prožít.
+49

Alice: Madness Returns

  • PC 75
Protože jsem nehrála hru American McGee's Alice, která této předcházela, moc jsem nevěděla, do čeho se to vlastně pouštím. Musím uznat, že hra mě po celou dobu hraní poměrně často překvapovala. Ať už se jednalo o lokace, či výběr nepřátel.

Při první návštěvě říše divů jsem byla okouzlena fantaskním světem, který se mi líbil ze všech lokací nejvíce. Škoda jen, že jsem v něm nestrávila více času. Hra mě hnala skrz mechanické město, podvodní svět, království z karet a mnoho dalších míst.

Za nejhorší lokaci považuji Dům pro panenky, a to hned v několika ohledech. Štvaly mě váhy, u kterých jsem musela vždy jednu stranu zatížit, aby se druhá strana vyzdvihla – jednu část jsem musela zopakovat snad dvacetkrát, protože se mi nedařilo včas přeskočit tam, kam jsem potřebovala a musela jsem jít zase od začátku. Dále mě iritovala minihra, kde ovládám hlavu, se kterou se musím dokutálet do cíle ( když jsem to viděla poprvé tak jsem si říkala, že madness netrpí jen Alenka ale i vývojář). Tahle minihra byla ze všech nejhorší, protože se kamera zběsile přepínala a já tak několikrát zbytečně vypadla z dráhy. Díky tomu, že jsem určité části neustále opakovala, protože se mi nedařily, zdála se mi tato lokace neskutečně dlouhá. Navíc jsem ještě měla všechna vylepšení zbraní na maximum, tak už se mi nechtělo ani sbírat zuby a hledat vzpomínky či láhve.

Za nejnebezpečnějšího nepřítele, se kterým jsem měla opravdu velký problém, považuji Kolosální zmar. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, do jaké části jeho těla mám střílet, a i tak trvalo drahnou dobu, než se mi ho podařilo zabít a bez újmy se to rozhodně neobešlo.

Musím přiznat, že jsem ve hře zažila i chvíle napětí, a to bylo hlavně v království srdcové královny, když jsem vstupovala do labyrintu. Labyrint bývá zrádná oblast, kde může na hráče číhat při chybném odbočení ledacos. K tomu všemu se ještě přímo z prostředku, kam jsem směřovala, ozývaly divné zvuky, a tak se mi tam opravdu jít nechtělo.

Koucour, jenž se občas zjevoval a dával rady, mi v podstatě vůbec nepomáhal. Člověk stejně musel na to, jak dále postupovat, přijít sám. Jediný jeho smysl vidím v tom, že hráči dával pocit, že na to vše není sám a má společníka, který jej následuje.

Příběh, jenž se točil kolem Alenčiných vzpomínek na hořící dům a smrt rodičů, považuji za slabší a málo nápaditý. Sbírání vzpomínek (tedy všeho, co někdo někdy před Alenkou pronesl) ztrácelo smysl, jelikož mi přišlo, že nemá posloupnost a než jsem objevila další vzpomínku, už dávno jsem nevěděla, co bylo řečeno naposled.

Nedá mi to a musím ještě zanadávat na mizerné ovládání (deštník,skákání ) a samovolné přepínání kamery. Přes všechnu kritiku jsem ale ráda za nevšední zážitek, který mi hra nabídla.
+30

Tormentum - Dark Sorrow

  • PC 75
Adventura Tormentum - Dark Sorrow mě na první pohled zaujala nejen pěkným vizuálem ale i zajímavou tématikou.

Hlavní hrdina, jehož tvář, je po celou dobu hraní ukrytá pod kápí, je obestřen tajemstvím nejen tím, jak vypadá, ale i tím, jaká je jeho minulost. Minulost však nezná ani on sám. Ví jen to, že je hned na začátku hry v pořádném průseru. Málokoho by totiž nevyděsilo probudit se uvězněn v kleci a být unášen do temného hradu.

V hradu se odehrává první část hry, kdy se hrdina snaží osvobodit a najít východ. Každou objevenou lokací je stále jistější, že toto není jen tak obyčejný hrad. Mučení vězňů ať už psychické, či fyzické je zde na denním pořádku a je na Vás, jaký postoj k tomuto světu zaujmete. Zda budete pomáhat a chránit, či se sžijete se zdejší sadistickou atmosférou. Bohužel můj úmysl, být za dobráka, se v pár případech nechtěně nevydařil (občas jsem „nechtěně“ někoho zabila, místo osvobodila), stačilo zatáhnout pákou na špatnou stranu a už se to nedalo vzít zpět.

V pozdější fázi hry se otevřou nové lokace a hráč tak naplno pronikne do ponurého světa, jehož účel včetně vzpomínek hlavního hrdiny, budou postupem času odkryty.

Hra je protkaná řadou logických puzzlů, které ač už byly viděny v jiných hrách, považuji je za zábavné. Tormentum - Dark sorrow je typ adventury, kde nesbíráte velké množství předmětů. Nacházíte předměty přesně tak, jak v danou chvíli potřebujete a téměř okamžitě je využijete. Hra tudíž odsýpá a až na nějaký ten malý zákys jsem ji dohrála poměrně rychle. Trochu mě mrzí, že zde nebylo více interaktivních předmětů, a vzhledem ke krátké hrací době bych uvítala vyšší obtížnost hry.
+23

Chuchel

  • PC 65
Protože mám studio Amanita Design ve velké oblibě, na hru Chuchel jsem se velmi těšila.

Úsměv na rtech mi vyvolala už počáteční scénka, při níž jsem měla za úkol vzbudit hlavního hrdinu. Tento úsměv mi však vydržel sotva do poloviny hry. Ač je hra krátká, už v půlce jsem se začala nudit. Trýznění malého Chuchla, jenž se ze začátku jevilo jako celkem zábavné, mi postupem času začalo připadat nejen nudné, ale dokonce mi jej bylo líto.

Po vizuální stránce hra nezklamala. Všechny postavy (stvoření) vypadaly komicky a přesně tak zapadaly do designu celé hry. Jediné, co mi však přišlo trochu „ošizené“, bylo pozadí jednotlivých lokací, jenž bylo vykresleno dosti zjednodušeně.

Minihry, jimiž byla hra protkána, neurazily ale ani nenadchly. Totéž mohu říct o puzzlech v některých lokacích.

Hra na mě působí, že je cílena na nižší věkovou skupinu. Ale ani zde si nejsem jistá, zda opakovaný vtip (únavná honba za třešní), bude pro všechny po celou dobu hraní považován za zábavný.
+41

Vaporum

  • PC 85
Vaporum se stalo mojí první RPG hrou v životě, kterou jsem nejen rozehrála ale i dohrála na nejtěžší obtížnost. Stálo mě to sice spoustu nervů, ale přesto to byl jedinečný zážitek.

Protože jsem věděla, že mě čeká tvrdý boj, vybrala jsem si z nabízeného brnění nejtěžší zbroj a vyrazila do Věže. Napjatá atmosféra by se dala krájet a nejděsivější nebylo to ticho a občasné skřípavé zvuky strojů ale ten pocit, že za rohem na vás něco číhá ale stejně tam musíte jít, protože není jiné cesty.

Hratelnost se mi zdála oproti Legend of Grimrock o něco lepší, už jen z důvodu, že jsem nemusela hlavního hrdinu otravně krmit jídlem a kouzla jsem nemusela nikde složitě vykreslovat. Zde vlastně nebyla kouzla, ale vynálezy, jenž spotřebovávají vaši energii. Oblíbila jsem si vynález, jenž z nepřátel vysává životy a zároveň mě léčí a také Manipulátor, který dokáže po určitou dobu ovládnout jednoho nepřítele a ten se pak na chvíli přidá k boji po vašem boku.

Co se týká různých puzzlů, přišly mi přiměřeně těžké. Někdy jsem sice chvíli tápala, nakonec však bylo řešení prosté. Skryté místnosti občas taky dokázaly pěkně potrápit, avšak bez jejich nalezení, bych přišla o spoustu užitečných předmětů.

Příběh mi přišel zajímavý a bavilo mě nalézat střípky všeho, co se ve věži před mým příchodem odehrálo. Stejně tak oceňuji volbu originálního prostředí, jenž bylo po všech směrech vítanou změnou.

Pro: prostředí, hratelnost, délka hry, atmosféra, možnost zastavit čas

Proti: Pocit, že se vůbec nezlepšujete, jelikož nepřátelům ubíráte sice více, ale oni mají více životů.

+30

Call of Juarez: Gunslinger

  • PC 70
Nikdy jsem nebyla fanynkou westernů a čehokoliv, co se týká Divokého západu. Nemůžu říct, že by mě toto téma vyloženě nezajímalo, každé historické období má něco do sebe, dávám však většinou přednost období středověku. Call of Juarez jsem proto rozehrála na základě herní výzvy a kladného hodnocení zde na DH.

Hned od začátku jsem se rozhodla, že se budu zaměřovat na střelbu dvěma pistolemi. Důvod je ten, že se mi zdálo, že rychleji střílí a nejvíce mi vyhovovaly. Mnohdy mi přišla také vhod možnost koncentrace, kterou jsem začala používat až v pozdější fázi hry, kdy začalo jít do tuhého.

I když jsem hru rozehrála na nižší obtížnost, hratelnost mi zcela vyhovovala a já si mohla užít jak samotné souboje a průzkum prostředí, tak samotný příběh. Akorát, že příběh jsem si tak úplně neužila. Nejen, že jsem se postupem času začala ztrácet v tom kvantu jmen ale i v souvislostech a časové posloupnosti celého příběhu. Ano, na konci hry jsem se dozvěděla celou pointu. Bohužel jsem během hraní kvůli tomu všemu ztratila o příběh zájem, a tak jsem jen zabíjela všechny, co mi zkřížili cestu a hrou proplouvala absolutně bez emocí a závěr mě tudíž nijak nenadchl.

Co bych ale ráda ocenila, bylo sbírání zrnek pravdy. Díky nim jsem se v postavách mohla zpětně zorientovat a zjistit, jak to s nimi ve skutečnosti bylo. Toto mi přišlo mnohem zajímavější než příběh hlavního hrdiny Silase Greavese.

Pro: krásná grafika a prostředí, hratelnost

Proti: příběh

+35

BADLAND

  • PC 80
BADLAND je zábavná hříčka, ve které ovládáte malého tvora a snažíte se vždy dostat na konec mapy. Během každé úrovně sbíráte různé bonusy, jenž vás můžou zvětšit, zmenšit, zrychlit, či umí pozastavit čas. Důležité je také sbírat zárodky, z nichž se po jejich sebrání vyklubají vaši kloni. Ač o většinu klonů během cesty přijdete (mnohdy o všechny), čím více jich dokážete dovést do cíle, tím lépe.

Čekají vás zde nástrahy ve formě ozubených kol, bodců, laserů a různých pastí, jenž vás můžou rozdrtit. Já osobně považuji za nejzrádnější a nejčastěji jsem tak umírala, když jsem se trochu opozdila, či se o něco zasekla. Obrazovka totiž většinu času od vašeho startu pokračuje nezávisle na tom, zda se pohybujete či ne, a pokud se dostanete mimo obraz, znamená to vaši smrt.

Hlavní hra je rozdělena na dva dny, z čehož každý den je rozdělen na úrovně odehrávající se ráno za úsvitu, v poledne, za soumraku a v noci. Jeden celý den obsahuje 40 úrovní. Hra tak není stereotypní, a navíc každé kolo je něčím jedinečné.

Oba dva dny jsem prošla, až na občasné krátké záseky, celkem bez potíží. O to více jsem se ale zapotila v rozšíření, jenž se stávalo ze tří dalších dní. Zde obtížnost výrazně stoupla.

Jako významný klad BADLAND považuji, že se dá hrát v kooperaci s jiným hráčem na stejné klávesnici. Zde je důležité se umět dohodnout, a hlavně být trpělivý pokud to tomu druhému nejde tak a teď dostanu od Gotrega ke komentáři mínus :D.

BADLAND doporučuji všem, kteří mají rádi rychlé postřehové hry. Hra totiž dokáže okouzlit nejen pěkným prostředím a grafikou, ale i soundtrackem, který se příjemně poslouchá nejen ve hře ale i mimo ni.

+20

Sherlock Holmes: The Devil's Daughter

  • PC 75
Že by ze mě nebyl dobrý detektiv, jsem už zjistila při hraní předchozího dílu. Jelikož mám ale detektivky ráda, rozhodla jsem se Sherlocka znovu zkusit.

Ač hra nabízí hraní z pohledu první osoby, které preferuji, v tomto případě jsem se rozhodla hrát hru z pohledu třetí osoby. Už u hry Darkness Within: In Pursuit of Loath Nolder, jsem zaregistrovala, že se mi může u hraní z pohledu první osoby dělat nevolno a Sherlock byl bohužel stejný případ.

Kriminální případy zde byly skvěle vymyšlené, avšak uvítala bych jich více na úkor miniher, kterých bylo na můj vkus až příliš.
Nejvíce mě minihry potrápily v hrobce (nejvíce času jsem strávila v místnosti s nášlapnými dlaždicemi, mezi kterými jsem měla najít cestu, a přitom se neotrávit plynem) a také cestu skrz bažinu v prvním případu jsem si řádně „užila“. Oproti tomu třeba hraní petangu mě velmi bavilo.

Případy jako takové mi nepřišly nijak přehnaně lehké ani těžké. Nejvíce jsem bojovala se sestavováním profilů osob a převážnou část jsem odhadla špatně, což ale naštěstí ve výsledku nemělo na nic vliv.

Co mě ale celou dobu hraní vytáčelo byl pisklavý hlásek Kate a vlastně celá příběhová linie týkající se jí a Alice. Obě dvě mi lezly na nervy už od začátku a bezmoc, ve které se zde ocitám, mě štvala o to více. Závěr hry však navzdory všemu obměkčil mé srdce a citově nevyrovnané Kate se mi zželelo.
+30

Epistory: Typing Chronicles

  • PC 80
Epistory jsem původně rozehrála s tím, že se jedná o oddychovku, ve které využiji dovednosti psaní všemi deseti a zkrátka, že hru dám levou zadní.

S hlavní hrdinkou jsem postupně objevovala různorodé lokace a učila se různé druhy magie. Kam jsem ale směřovala, to jsem celou dobu nevěděla. Plytký příběh ale vynahradila zábavná herní mechanika, která způsobila, že jsem více sledovala okolí a méně poslouchala nešťastné povzdechy hlavní hrdinky.

Ze všech druhů magie, jsem si oblíbila ohnivou a větrnou. Naopak elektřinu jsem v soubojích používala, co nejméně to šlo. Princip této magie jsem nejspíš tak úplně nepochopila a nikdy si nebyla jistá, která slova sežehne zároveň s tím jedním, které napíšu.

Moje naivní představa o snadných soubojích, byla vyvrácena hned při první příležitosti. Během celé hry jsem si několikrát sáhla na maximum mých psacích schopností a zjistila, že je stále co zlepšovat. Zprvu jsem nadávala na češtinu, která komplikovala slova háčky a čárkami. Když jsem pak zkusila přepnout jazyk na angličtinu, zjistila jsem, že i tady budu mít problém a to hlavně v písmenkách, které se tak často v češtině neužívají (q,w,x,..).

Mrzí mě, že tato hra nevznikla již v době, kdy jsem se na škole učila psát všemi deseti. Nejen, že by mi to pomohlo v procvičování, ale zároveň by to, do jinak celkem nudného předmětu, vneslo zábavu a třeba pro mnohé i motivaci.

Pro: Pěkná grafika,různorodý svět,zábavný soubojový systém

Proti: Příběh,občas překrývající se slova

+25

Hidden Folks

  • PC 90
Jakmile jsem uviděla na Steamu hru Hidden Folks, okamžitě jsem si vzpomněla na mojí oblíbenou knížku z dětství „Kde je Valdík?“. V knize, stejně jako zde ve hře, máte za úkol najít dle zadání postavičky, zvířata či předměty. Jakmile najdete potřebný počet objektů, hra Vás pustí do dalšího kola. Vzhledem ke krátké herní době jsem se snažila najít vše, co hra nabízela.

Oproti knize je hra pouze dvoubarevná, ale to vůbec nevadí. O pestrost a zábavu se zde postarají interaktivní objekty a zvukový doprovod, který se mi na hře líbil ze všeho nejvíc. Zvuky jsou zde totiž vytvořeny ústy, a to dodává hře na vtipnosti a originalitě.

Ocenit bych také chtěla chytře vymyšlený systém nápovědy. U každého hledaného objektu je krátký popisek, kde se nachází. Nejsou však zde přesné souřadnice, ale pouze indicie, nad kterými je třeba se lehce zamyslet.

Během hry, jsem navštívila různé lokace. Od zasněžených hor plných horlivých lyžařů, až po fabriku se spousty pracantů. Právě poslední zmiňovaná lokace se mi líbila ze všech nejméně. Ne však proto, že by byla špatně znázorněna, ale protože rozsáhlý prostor plný spousty pracujících lidí ve mně vyvolával nepříjemné pocity.

Doufám, že se dočkám u Hidden Folks pokračování, či datadisku. Krátká hrací doba je totiž jediným záporem této zábavné a návykové hry.
+26

Miasmata

  • PC 85
„Kašlu na to! Nevím, kde jsem, nevím, jak to zjistím a už vůbec nevím kam mám jít! K tomu všemu mě ještě pronásleduje bestie a já ji nemohu zabít, ale pouze se před ní schovat! Tohle nedám!“ S těmito myšlenkami jsem po první hodině hraní Miasmaty vypnula hru a byla přesvědčená o tom, že požádám Kwokyho, který mi hru doporučil, ať vybere něco jiného.

Nakonec jsem hru na nějakou dobu uložila k ledu a snažila se plnit jiné body herní výzvy a Miasmatu odkládala až mi zbyla jako poslední hra, kterou musím do konce roku dohrát.

Hecla jsem se a hru rozehrála znovu.

Ocitla jsem se na neznámém ostrově v kůži vědce, nakaženého smrtelnou nemocí. Úkolem je nejen najít protilék ale i najít cestu z ostrova pryč. Jelikož jsem na tom se zdravím vážně bídně, postupem času zjišťuji, že se po chvilce běhu zadýchám, a tak musím zpomalit. Také nemám sílu na plavání a když vidím velké vodní plochy lemující ostrov, nechávám si zdát o snadném přeplavání kamkoliv mimo pevninu.

Konečně se setkávám s civilizací! Když ale vcházím do chatky nikde ani živáčka. Pouze ptáky slyším prozpěvovat z blízkého lesa. Nacházím však část deníku a informace o tom, jak sbírat a zkoumat místní floru. Z rostlin a hub mohu vyrábět základní léky a možná se poštěstí a najdu i nějakou ingredienci k výrobě protilátky.

Tak se tedy vydávám na pouť po ostrově, přičemž mi s orientací na mapě pomáhá pouze kompas a krásná okolní krajina.

Nebudu snad ani uvádět kolikrát jsem se ztratila, kolikrát jsem se skutálela ze skály nebo jsem se málem utopila.
Na co však budu dlouho vzpomínat, je mé první setkání s bestií. Vykračuji si lesem a je mi téměř do zpěvu, jelikož jsem konečně přišla na způsob, jak se orientovat v mapě. Pustím se do kopce a najednou mi z ničeho nic začne tlouct srdce. Jelikož si myslím, že jsem jen zadýchaná tak se chvilku zastavím a odpočívám. Srdce ale stále tluče. Nevím, co se děje, a tak jdu dál. Náhlé ticho rozčísne můj výkřik, když znenadání spatřím bestii (přítel sedící kousek ode mně málem leknutím spadl v tu chvíli ze židle). Utíkám, co mi síly stačí a bestie za mnou. Div, že nevyplivnu duši doběhnu do blízkého tábořiště, kde jsem náhle v bezpečí a s úlevou rozdělám oheň.

Miasmata je vzrušující dobrodružství, které mi dodalo odvahu pustit se v budoucnu i do jiných survival her. Miasmata pro mě byla letos opravdu ta největší výzva, a jsem hrdá na to, že jsem ji zvládla dokončit.

Pro: hudba, prostředí, atmosféra

Proti: malé množství interaktivních předmětů

+33

Memoranda

  • PC 65
Na 2. bod herní výzvy (Právě vychází) jsem se nechala inspirovat v diskuzi o adventurách a rozehrála Memorandu s poměrně velkým očekáváním.

Děj se odehrává na maloměstě a jeho okolí, které jsem postupně s hlavní hrdinkou, Mizuki, objevovala. Mizuki po rozchodu s manželem trpí ztrátou identity a pomalu zapomíná i své vlastní jméno. Aby toho nebylo málo, trpí také nespavostí. Že je třeba hlavní hrdince pomoct, je tedy jasné už od začátku. Málo koho by však napadlo, že cesta k úspěchu začne nalezením plakátu s fotografií ztraceného slona, po kterém je vyhlášeno pátrání.

Po grafické stránce se mi hra velmi líbila, občas jsem však zapomínala, ve kterém období se hra vlastně odehrává. Místy na mě dýchaly staré časy a jindy se zase připomínala moderní doba.
Přiznám se, že mě tato adventura moc nebavila. Ač se děj jeví jako netradiční a originální, hra vůbec neodsýpala a přišlo mi, že se vůbec nikam neposouvám. Když jsem třeba po delší době našla konečně nějaký nový předmět který byl například zákeřně schovaný ve vysoké trávě a zjistila, že nejde na nic použít, byla jsem ze hry čím dál více otrávená.

Hrací doba Memorandy se pohybuje kolem čtyř hodin, já s ní však strávila kolem devíti hodin. Ve hře jsem se několikrát zasekla a bez návodu bych hru zřejmě nedohrála. Systém nápovědy se mi zde jevil téměř zbytečný, jelikož málokdy opravdu pomohl k postupu.

Možná bych hru ocenila více, kdybych znala tvorbu spisovatele Haruki Murakami, dle které se vývojáři nechali inspirovat. Nicméně mnohdy však ani dobrá inspirace nebývá zárukou k vytvoření dobré hry.
+22

Swigridova kletba

  • PC 30
Do 7. kategorie herní výzvy „No fujtajbl!“ jsem si zvolila pro mě to nejmenší možné zlo, a to adventuru. Vzhledem k tomu, že hra lze spustit pouze přes Dosbox, který dokážu jen spustit a neumím s ním jakkoliv jinak manipulovat, trochu jsem bojovala s nastavením rozlišení. Nakonec jsem hru rozehrála v rozlišení 640 x 480, přestože to bylo celkem utrpení pro oči.

Hra je staršího data, a tak jsem se obrnila trpělivostí a pustila se do hraní. Prostřednictvím krátkého intra jsem byla uvedena do příběhu, v němž naštvaný čaroděj Zwigrid ukradne čarovný roh, bez nějž se na království natrvalo snese zima. Hlavním hrdinou je zde pasáček ovcí, který má ambice se stát hrdinou a vrátit zpět ukradený roh.

Jako první, mě po spuštění hry přivítal snad nejhorší dabing, jaký jsem u hry kdy zažila. Vadil mi po celou dobu hraní a nebyla jsem schopná si na něj zvyknout. Ruku v ruce s dabingem šel dost ubohý (až místy trapný) scénář, který mi přišel na úrovni žáků základní školy.

Byla jsem připravena na dvoupixelové interaktivní předměty, schované na těch nejhůře viditelných místech a to se vyplatilo. Smířila jsem se i s pomalou chůzí postavy, která nešla i přes moje netrpělivé klikání urychlit. Co mě však, ale vytočilo doběla, bylo, když jsem absolutně neměla páru, kde mám sehnat modré pírko a prostě mě nenapadlo po X-té kliknout na strážného který najednou řekl něco jiného, než že nebere úplatky. Až na pár menších zákysů jsem hrou prošla hladce. Těšila jsem se aspoň na závěrečný bossfight, který však bohužel ještě více prohloubil zklamání z celé hry.
+30

A Bird Story

  • PC 75
Hraní Bird Story pro mě bylo už od začátku atypické. Důvodem bylo, že jsem celou dobu hrála tuto hru současně s Kwokym, se kterým jsem si zároveň vyměňovala své dojmy.

Už v úvodním menu mě rozněžnila melodie, jejíž podobné variace nás doprovázeli celou hrou. Hudba a zvuky zde hrají důležitou roli, jelikož zde není písma ni mluveného slova.

Spíše než jako hráč jsem se v této hře cítila jako pozorovatel. Ovládání postavy se zde chopíte vždy krátkodobě a lze konat pouze tak, jak hra sama určí. Příběh vypráví o malém chlapci sužovaném samotou, jenž se prostřednictvím náhody a soucitného činu skamarádí s ptákem. Přiznám se, že toto téma je pro mě dosti sentimentální (Jako malá jsem měla doma andulku a to byl tak milující tvor, že na něj s láskou vzpomínám dodnes), proto jsem se do hlavní postavy dokázala vcítit více, než by to bylo za jiných okolností.

Roztomilé a občas vtipné scénky však bohužel nedokázaly zabránit mírnému zklamání z předvídatelnosti celého příběhu. Přijde mi, že vývojáři se natolik snažili přikládat důraz na určité detaily (hlavně osamělost chlapce zde byla velice zdůrazněna), že nápaditosti vyústění hry už nebylo věnováno tolik energie. Dále jsem se potýkala s pár nejasnostmi např. Kdo byla ta druhá paní s ošetřovatelkou, která chlapce pronásledovala? Co bylo na vzkazech, které chlapec nacházel doma? Kde měl rodiče?, na které jsem nenašla odpověď a musela jsem si je tudíž domyslet sama.

Jsem zvědavá, jaký dojem napíše do komentáře Kwoky. Slyšela jsem v sluchátkách v jednu dobu takové šustění, tak snad osvětlí, zda to byl kapesníček k otření slzy, či chyba ve spojení :).
+24

Valiant Hearts: The Great War

  • PC 85
Již přes sto let nás dělí od první světové války. Někomu se to může zdát už jako celá věčnost. Bohužel až do dnes může spousta lidí stále pociťovat následky z této smutné doby. Ať už se jedná o ztrátu příbuzných, či zničený majetek.

Dokázala bych vyjmenovat několik her na motivy druhé světové války. Nenapadá mě však žádná hra, která by se nechala inspirovat první světovou válkou. Tato originalita v kombinaci s mým oblíbeným herním žánrem mě velmi zaujala.

Ze hry jsem byla nadšená už od začátku. Krásná grafika, hudba a dobrá hratelnost mě neomrzely za celou dobu hraní. To, že je hra proložena i zmínkami o historických faktech, bylo pro mě příjemným překvapením. Vždy se jednalo o stručné komentáře či popisy, které délkou nenudily. Dozvěděla jsem se spoustu věcí, které se člověk, pokud není nadšenec do historie, jen tak nedozví.

V každé lokaci máte za úkol posbírat určité předměty, vyřešit puzzle, či se někam dostat. Ač se to může zdát stereotypní, nenudila jsem se ani chvíli. Hra je také proložena několika akčními minihrami, ve kterých jsem musela být neustále ve střehu a rychle reagovat. Příběhová linie se točí kolem třech hlavních postav, za které v průběhu hry střídavě hrajete. Občas vás doprovází i psí společník, bez něhož byste se v některých lokacích těžko obešli.

Ač mě hra bavila a mohu ji všem vřele doporučit, našlo se zde i něco co mi lehce hru kazilo. Jednalo se o hledání předmětů do sbírky. V každé lokaci jste mohli (nemuseli) hledat určitý počet různých předmětů, ke kterým jste po nalezení získali Informaci – co tento předmět znamenal, či jak se využíval ve válce. Vzhledem k tomu, že jste byli někdy časově omezeni, nebyl čas se po těchto předmětech ohlížet a tak mi třeba nějaký předmět chyběl. Když jsem se ale cíleně dívala po předmětech, kazilo mi to zase atmosféru hry, jelikož jsem se tolik nesoustředila na okolí, ale hledala jednu blbou věc. Uvítala bych proto, kdyby hledání předmětů bylo méně časté a jen v klidných lokacích. Toto je však má jediná výtka a kromě dobrého pocitu z dohrání si nyní odškrtávám 10. bod z letošní herní výzvy.
+34

ABZU

  • PC 80
Podmořský život je pro mě stejně fascinující jako vesmír. Obojí má člověk téměř na dosah, a přesto je téměř nemožné do těchto světů proniknout natolik, aby jim plně porozuměl.

Doposud jsem nehrála hru z podmořského prostředí (nepočítám potápění se hrdinů v RPG hrách) a když jsem viděla screenshoty ABZU některých mých přátel na Steamu, vyprovokovalo mě to hru co nejdříve koupit.

Začátek mi naprosto vyrazil dech. Nádherná grafika, hudba a prostředí - nevěděla jsem nad čím se dříve rozplývat. Postupně jsem objevovala různé druhy ryb, což mě motivovalo proplouvat a prozkoumávat tento různorodý svět.

Bohužel se mi nepovedlo u hry zprovoznit Steam Controller a tak jsem celou dobu neobratně hrála na klávesnici. Mrzí mě, že mi to částečně zkazilo zážitek z hraní, ač jsem se tomu snažila zabránit.

Dále nevím, zda to mám dávat za vinu špatnému ovládání, či jednoduše hře, ale v jednu chvíli mě hra přestala bavit natolik, že už jsem si přála, aby byl konec. Ten však přišel záhy a místo toho abych byla ráda, jsem litovala.

Až po dohrání ABZU mi totiž došlo, na co jsem se to celou dobu dívala. Nebylo to jen plavání mezi rybami, ale byl to podmořský balet. Symfonie hudby a plavání dokázala z této hry udělat umělecké dílo, které nejednoho hráče pohladí na duši. ABZU mi nabídl nový zážitek z hraní, na který budu ráda vzpomínat a snad se ke hře i někdy vrátím, ale nejprve musím dohnat deficit a zmasakrovat někde hordy nepřátel, které na mě čekají v jiných hrách:).
+34

Quest for Glory III: Wages of War

  • PC 75
Tento díl jsem s mým bojovníkem Laurionem tak prolétla, že jsem se divila, že už je konec. Pravděpodobně jsem něco opomněla, jelikož jsem měla výsledné skóre pouze 415/500 zůstalo mi v inventáři ptačí pírko a pořád mám pocit, že šlo něco dělat s tím gepardem u jezírka.

Město je zde oproti druhému dílu mnohem menší, což jsem uvítala, a tak jsem se velmi rychle zorientovala, kde co najdu. Ani bloudění v divočině nebylo tak dramatické, jen jsem při jedné obchůzce málem zemřela hlady, jelikož jsem si nepořídila dostatek zásob.

Co mně však docela vadí, je přebytek peněz hned od samého začátku. Můžu si koupit vlastně všechno, co chci a nemusím kvůli tomu vůbec zabíjet nestvůry. Vytrénovat se můžu v Simbana Village, a je ze mě nejmocnější bojovník.

Nejvíce se mi na celé hře líbil Rituál, při kterém se musíte postavit téměř o hlavu většímu bojovníkovi a soupeřit s ním v několika disciplínáchpobavilo mě, když jsem zjistila, že můžu podvádět. Docela mě zaujala i logická hra Game of Awari, která bohužel nebyla součástí rituálu. Navíc jsem si ji stihla zahrát jen dvakrát, jelikož při pokročení v příběhu už to dále nebylo možné.

Sečteno a podtrženo, ani třetímu dílu se nepodařilo překonat můj nejoblíbenější první díl. Tato série mě ale stále baví a jsem zvědavá, co přinese její pokračování.
+25

The Witcher 3: Wild Hunt

  • PC 95
Do třetího dílu Zaklínače jsem se pustila nedlouho po dočtení knižní série a dobře jsem udělala. Hra se úspěšně snaží na knihy navázat a letmé zmínky na předchozí knižní děj potěší stejně, jako setkání se známými postavami. Po lehkém zklamání z předchozího dílu, jsem se do hry pustila bez většího očekávání.

Nevím, jestli to bylo hrou nebo mým rozpoložením, ale trvalo mi delší dobu, než jsem se dokázala pořádně ponořit do děje. Jakmile se tak ale stalo, od hry mě dokázala odtrhnout pouze únava, hlad a jiné potřeby důležité pro život.

Krásná příroda, rozmanité oblasti, vyhovující soubojová obtížnost a nápadité úkoly dokazují, že se hra honosí oprávněným titulem „Hra roku 2015“.

Musím se však pozastavit nad pár věcmi jako třeba získávání zkušeností, které je tak snadné a rychlé, že jsem neustále nestíhala plnit úkoly pro můj level. Hlavní linii jsem takto plnila v jednu dobu s 6-ti levelovým náskokem. Může za to i zvyk, že chci nejdřív dohrát dostupné vedlejší úkoly a následně až hlavní příběh.

Dále mě docela mrzí, že vzhledem k tomu jak je to velký svět, nelze si do mapy psát vlastní poznámky. Když už na velké mapě nejsou vidět všichni kováři a bylinkáři (a hlavně holiči :P), poznámky by se hodily minimálně k tomuto účelu.

Našlo by si i pár dalších výtek, jako že třeba z Yennefer udělali větší arogantní mrchu než je v knížce, nebo že pokračovali po vzoru 2. dílu (což asi museli) v pojmenování Dandelion místo Marigold atd. Těmto výtkám ale přikládám minimální váhu, jelikož se ztrácí ve spoustě jiných vydařených interpretací knih.

Na závěr zmíním úkol, který na mě nejvíce zapůsobil svojí atmosférou a to byl úkol z hlavní linie, který mě dovedl doprostřed močálů do vesnice sirotků. Nové postavy bůžek,čarodějnice,sirotci společně s pohádkovo-hororovým nádechem prostředí byli tak jedinečné, že si nejsem jistá, zda to v dohledné době nějaká hra překoná.
+52

Gomo

  • PC 60
Dlouho jsem se nerozmýšlela, když jsem měla jmenovat hru do 4. kategorie herní výzvy. Gomo pro mě byla téměř jasná volba, i když jsem se málem nechala strhnout davem pro hru Hero of the Kingdom. Hra Gomo u mě zvítězila převážně kvůli pěkné grafice, která mi zdánlivě připomněla oblíbené Machinarium.

Prvotní nadšení ze hry však velmi rychle opadlo. Hra ve mně nevzbudila absolutně žádné emoce. Možná to bylo tím, že i sám hrdina byl téměř bez emocí. Ač mu unesli psa, za celou dobu hraní jsem nechápala, proč ho vlastně zachraňuje. To, že ho měl rád, projevil až na samotném konci hry.

Zábavnost hry bohužel však nezachránily ani občasné puzzle, jejichž nízká obtížnost nudila.

Tak jsem tedy lhostejně klikala a procházela hrou a nebýt krátké hrací doby, snad bych ji ani nedohrála, což by byla škoda. Na konci hry mě čekalo zábavné seznámení s jejími tvůrci, které paradoxně považuji za nejzábavnější část celé hry.
+32

The Stanley Parable HD Remix

  • PC 75
The Stanley Parable si s vámi hraje hned od samého začátku jako kočka s myší, ať už přistoupíte na její pravidla či ne. Ale to vůbec nevadí. Tím, že má hráč tolik možností volby, zvědavost jej nutí zkoušet všechny různé možnosti. Hrou jsem prošla od začátku minimálně desetkrát a stále mám pocit, že jsem ještě neobjevila vše, co hra nabízí. Nejvíce mě bavilo, když jsem již poněkolikáté prošla některou cestou a hra se zachovala jinak, než obvykle. Takto mě, po tom, co jsem asi 10x prošla první kanceláří, zaskočil zvonící telefon. Člověk si lehce zvykne na stálost prostředí a takováto nepatrná věc dokáže lehce vyvést z míry.

Během hraní jsem se zabývala nejednou filosofickou otázkou a to je to, co hru tolik odlišuje od ostatních. Nejlepší na tom je, že mě netrápily vyřčené otázky, ale naopak ty, které vyvstávaly v průběhu hraní. To, že mě hra donutí se samotnou zamyslet, považuji za velký klad oproti jiným hrám, kde vám ve většině případů všechny odpovědi naservírují na konci hry jako na stříbrném podnose.

Navzdory tomu všemu jsem za celou dobu neprožila nic natolik intenzivního, co by se mi ať už pozitivně či negativně vrylo do paměti. Zklamalo mě také malé množství interaktivních předmětů, které by hru více zpestřily.

Nad hrou jsem strávila necelé čtyři hodiny, a i když ji hodnotím převážně pozitivně, neudělala na mě takový dojem, aby mi utkvěla na delší dobu v paměti.
+22 +23 −1

Firewatch

  • PC 90
Jsem ráda, že čestné místo poslední dohrané hry v roce 2016 získala právě hra Firewatch. Když se zpětně podívám do svého seznamu letošních dohraných her, můžu s klidným svědomím říct, že mě za poslední půl rok žádná hra neoslovila tolik jako tato.

Potulovat se sama po divočině je jedním z mých snů a zároveň noční můrou. Záviděla jsem hlavnímu hrdinovi bydlení ve věži s omračujícím výhledem a zároveň se děsila zranitelnosti, jež poskytovala omezená možnost kontaktu s jiným člověkem. Ten pocit, když jsem se vrátila z delší vycházky z neznámého prostředí a zahlédla z dálky svoji známou věž, mě vždy naplnil určitým pocitem bezpečí, který jsem snad u jiné hry ještě nezažila.

Skvělý vzhled hry a vizuál flóry však nedokázal nahradit až na pár výjimek chybějící faunu, která by hru oživila a jistě přidala více dobrodružných zážitků (marně jsem se těšila na medvěda grizzlyho).

Příběh vypadal ze začátku slibně, ke konci ve mně však vyvolal spoustu nezodpovězených otázek. Přesto jsem hru dohrála s nadšením a ráda si ji někdy znovu, ať už jen kvůli atmosféře, zahraji.
+47

The Order of the Thorne: The King's Challenge

  • PC 80
Tuto adventuru jsem poprvé zbystřila na Steamu, kde mě na první pohled zaujala svoji pixelovou grafikou. Proto jsem vyčkala hned do prvních slev a hru zařadila do knihovny po bok mých oblíbených Quest for Glory a Heroine’s Quest.

S hlavním hrdinou, bardem, se vydáte hledat královnu víl. Během putování se bard Finn učí nové písně, poznává rozličné bytosti a prostředí. Nejoblíbenější postavou se pro mě stal nerudný gnóm, kterého na každém kroku pronásledují dvě sličné dívky, jejichž přehnaná starostlivost jej dohání k šílenství. Ve hře však narazíte i na pár klišé, jako například troll - hlídající most, medvěd - bojící se včel atd. Zklamal mě místy nevyužitý potenciál herního prostředí, který by šel v rámci děje vtipněji využít.

Celou hru jsem prošla téměř bez záseku, což bylo mimo jiné i z důvodu chybějících hádanek, rébusů, čehokoliv, nad čím by bylo potřeba se více zamyslet. Nízkou obtížnost hry však vynahrazuje pohádková atmosféra, do které jsem se po celých pět herních hodin ráda vracela.
+26

Mimpi

  • PC 80
Mimpi je roztomilá kratší plošinovka, která mně, jakožto milovnici psů, naprosto sedla. Hlavním hrdinou totiž tady není nikdo jiný, než bílý psík Mimpi, jehož putování Vás zavede na rozličná místa. Co level to nové rozmanité prostředí. Stereotypním se nestane ani sám Mimpi. Autoři do hry umístili bonusy, po jejichž sebrání můžete vzhled hlavního hrdiny libovolně měnit. Na zábavnosti hře přidávají logické hádanky, které nejsou vždy úplně snadné.

Celkově bych však hru zařadila mezi méně náročné plošinovky už jen z důvodu, že ukládání hry je téměř na každém rohu a obtížnějších překážek jako například proplout mezi více otáčejícími prkny bez dotknutí, je zde poskrovnu. Tuto oddechovku doporučuji každému, kdo se potřebuje po náročném dni trochu odreagovat a zapomenout na všední lidské problémy.
+25

Lucius

  • PC 80
S čistým svědomím mohu prohlásit, že s hlavním hrdinou, jehož jméno zároveň tvoří název hry, mám společné opravdu jen to první písmeno své přezdívky. Tuto hru jsem nominovala jako první bod v herní výzvě a s velkým očekáváním ji rozehrála.

Ač se celý děj odehrává v jedné budově, za celou dobu jsem nepocítila stereotyp. Do posledního okamžiku jsem využívala mapu, bez které by se dům změnil v labyrint.

Počínaje první obětí, likvidovala jsem bez milosti ve jménu svého otce obyvatele domu jako na běžícím pásu. Asi to bylo grafickým zpracováním hry, že mi žádná z postav nepřirostla k srdci. Obličejová mimika mi přišla tak chudá, že mi téměř žádné oběti nebylo tak líto jak jsem čekala že bude. Trochu jsem se za to cítila provinile. Na druhou stranu jsem necítila ani pocit zadostiučinění, jelikož žádný hřích není hoden tak vysokého trestu, který jsem přesto musela vykonat. Nicméně mě hra stejně od začátku až do konce bavila.

Finále hry mi však otrávily technické problémy ve formě bugů. Ač se mi po celou hru dařilo nad bugy přivírat oči, konec byl v tomto ohledu bohužel nejhorší. Musela jsem jej hrát navícekrát. Docházelo jak k mizení postav, které jsem měla zabít, tak k přemístění mé postavy na pozici, kde se vůbec neměla ocitnout.

Po této vší kritice hru přesto považuji za originální a zábavnou. Před jejím spuštění však doporučuji shlédnout film "Přichází Satan", který atmosféru hry významně podtrhne.
+33

Machinarium

  • PC 95
Ač je to hra beze slov, oslovila mě nejen pěkným grafickým zpracováním ale i příběhem, který vás nutí se vcítit do role robota a napravovat zlomyslnosti spáchané dvěma zlotřilými roboty.

Logických hádanek si zde užijete dosytosti. Obtížností se mi zdály tak akorát, i když u některých jsem téměř propadala beznaději. Pokud si myslíte, že jste dobří například v piškvorkách, tato hra vás vyvede z omylu.

Trochu mě však zklamal konec. Ač nejsem kdovíjak pomstychtivý člověk, na dvou výše zmíněných lotrech bych se vyřádila mnohem víc. To by ale nadruhou stranu odporovalo charakteru hlavní postavy.

Na závěr bych ráda dodala, že jsem pyšná na to, že tato hra vznikla díky českým vývojářům a těším se, až si zahraji další hru z jejich produkce.
+56