Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

< >

Life is Strange 2 - Episode 5: Wolves

  • PC 70
Po mírném zklamání z Life is strange: Before the Storm, jsem byla z této série velmi mile překvapená. Autoři konečně upustili od Arcadia Bay a vydali se po příběhu dvou bratrů, jenž mě bavil od samého počátku až do konce.

Nejvíce mě bavilo poznávat nová prostředí – přírodu, jejíž atmosféra mě naprosto pohltila. Již hned v první epizodě jsem měla radost z návštěvy národního parku. Připomnělo mi to nedávnou dovolenou strávenou v Tatrách, kde jsem stejně jako ve hře, napjatě vyhlížela, z jakého křoví na mě vyskočí medvěd.

Neměla jsem problém se sžít s postavou staršího Seana a během hry se rozhodovala přesně tak, jak mi radil instinkt a většiny svých rozhodnutí nelituji. Oproti předchozím sériím Life is Strange, mi zde přišla rozhodnutí jednodušší. Málo kdy jsem si s některým lámala hlavu.

Líbilo se mi, že mladší bratr Daniel ve mně dokázal vyvolat různorodé pocity. V jednu chvíli jsem měla chuť mu vlepit pohlavek, když se choval jako spratek, a jindy bych ho objala a uňuchňala. Bylo mi ale jasné, že si musím dávat pozor na to, jak se k němu chovat, jinak by se mi to v pozdější fázi hry mohlo vymstít.

Charaktery ostatních postav mi přišly také dobře vykreslené. Možná snad kromě Karen, která mi přišla taková neslaná nemastná. Hodně mě překvapilo, že jsem ke konci hry narazila na Davida z první série. Bylo fajn, vidět známou postavu, i když jsem ho zprvu téměř nepoznala.

Trochu mě zklamal náhlý konec. Prorazila jsem zátaras policejních aut a odjela do Mexika, Daniel mi z auta vyskočil. Asi jsem čekala něco pompéznějšího.

Tak jako tak jsem si hru užila a vřele ji všem, kdo mají rádi tento žánr, doporučuji.
+23

Planescape: Torment: Enhanced Edition

  • PC 80
Ačkoliv většinou v RPG hrách preferuji hrát za bojovníka, zde jsem nakonec zvolila zlodějské povolání. Mými společníky byli Morte, Dak’kon, Annah, Fall from Grace a Nordom (před ním chvilku Ignus).

Za největší vopruz z celé hry považuji sbírání předmětů. Proč, když mám označené všechny postavy, sbírá automaticky do inventáře věci pouze hlavní postava a já musím jak blbec neustále zjišťovat, kdo má ještě místo v inventáři, abych jej mohla využít? Neustálým přehazováním věcí mezi postavami jsem strávila hromadu času. Uvítám případně v diskuzi radu, pokud jsem něco dělala špatně, ale nepřišla jsem na nic.

Soubojový systém, stejně jako v Icewind Dale, mě moc neoslovil a nedá se říct, že bych si boje užívala. Na druhou stranu nebyly většinou nijak obtížné, a nebylo jich až tolik na to, aby mě stihly otrávit.

V kontrastu s tímto, mě hodně bavily úkoly a dialogy s ostatními postavami. Ač jsem hrála za zloděje, body po dosažení levelu jsem si, právě kvůli rozmanitějším dialogům, rozdělovala převážně do inteligence, moudrosti, charismatu a následně až do obratnosti. Vzhledem k tomu, že měl hlavní hrdina kolem sebe dost společníků, bylo celkem jedno, do čeho si dávám body. Popravdě nechápu, k čemu se potom ty body rozděluji, když v závěru nemají takový vliv na hru (kromě výše zmíněných dovedností ovlivňující dialogy).
¨
Příběh a celý svět byl skvěle vymyšlen. Na to, že jsem hru hrála poprvé až teď, po tak dlouhé době, co vyšla, mi příběh přišel originální a v porovnání s jinými RPG jako jeden z nejlepších.

Pro: příběh,dialogy,svět

Proti: souboje, nedomyšlený inventář

+29

Tick Tock: A Tale for Two

  • PC 80
Vzhledem k tomu, že mám ráda únikové hry, jak v reálu, tak na PC, byla jsem jasně rozhodnutá si tuto hru zahrát. Mým spoluhráčem na PC byl Gotreg a já ve stejném pokoji rozehrála hru na gauči na notebooku.

Princip hraní jsme pochopili téměř hned po spuštění. Nejdůležitější bylo postupovat společně a říkat si, kdo a co na dané obrazovce vidí. Jen tak jsme mohli přijít na to, jak daný rébus vyřešit a posunout se v příběhu dál.

Některé rébusy jsme zvládli s přehledem, jiné nás zase potrápily, že jsem měla chuť to vzdát. Konkrétně se jednalo o jeden, který byl časově omezen, a když jsme jej nestihli vyřešit, museli jsme vždy začít od začátku.

Hru jsme zvládli dohrát za necelé tři hodinky, ale věřím, že nebýt některých zákysů, měli bychom ji dohranou mnohem dříve.

Pro: hra pro dva, zábavné rébusy

Proti: krátká herní doba

+20

Thimbleweed Park

  • PC 75
Tak tuto adventuru jsem si rozhodně nemohla nechat ujít. Pixelová grafika a detektivní příběh byly pro mne lákavou kombinací.

Hru jsem rozehrála na hard mode a nakonec u ní strávila něco přes 20 hodin. Snažila jsem se hrát s co nejmenším množstvím nápověd, ale nakonec jsem musela zabrousit vyloženě do návodu. Záseků jsem tam měla hned několik a zhruba od poloviny hry, kdy mi při špatném postupu začaly umírat postavy, byla moje trpělivost na kraji mezí.

Zprvu jsem ovládala dvě postavy, detektivy, kteří se ujali vyšetřovaní případu vraždy. Během průzkumu města Timbleweed Park jsem postupně začala ovládat další postavy, až jsem jich měla celkem pět. Mojí nejoblíbenější postavou byl sprostý klaun, a to ne jen z důvodu, že byl sprostý, ale že jako jediný ze všech postav všem říkal na férovku, co si o nich myslí. Občas mi přišel vtipný a při jeho vystoupení v cirkuse, kde všem divákům nadával, jsem si hned vzpomněla na mnou navštívený cirkus Ohana, kde bavení diváků probíhalo obdobným způsobem.

Na hře bych ráda vypíchla výbornou tajemnou atmosféru, která na vás dýchne už od začátku hraní a zajímavou spleť příběhů, jenž se zdá, že spolu na první pohled vůbec nesouvisí.

Pro: atmosféra, hratelnost, grafika, příběhy jednotlivých postav

Proti: umírání některých postav při špatném postupu hrou

+30

Ephemerid: A Musical Adventure

  • PC 70
Ephemerid dokáže zaujmout nejen různorodým prostředím, ve kterém se odehrává, ale také atypickým hudebním doprovodem, v jehož rytmu se posouváte příběhem.

Zde jsem si opět ověřila, že na rychlostní postřehové hry jsem krátká. Normální úroveň mi přišla pekelně rychlá. Pomalá, už se dala lépe stíhat, ale i tak mi spousta věcí unikla.

Ve hře jsem postrádala počítání skóre jak jednotlivých kol, tak i celku. Považuji to celkem za zásadní nedostatek, jelikož mě zajímá, zda se při hraní zlepšuji, či jsem na tom stále stejně.

Nejzábavnější mi přišlo kolo, kde s vážkami (či co to je za hmyz) pomocí klikání přeskakujete z jedné květiny na druhou. Naopak nejobtížněji se mi hrálo kolo s pavoukem, před kterým se snažíte zachránit co nejvíce uvězněných včel a nosorožíků.

Jsem ráda, že jsem si hru zkusila, ale věřím tomu, že někdo s rychlejším postřehem si hru užije mnohem více.
+21

Gorky 17

  • PC 80
Jelikož jsem si potřebovala dát od adventur chvilku pauzu, sáhla jsem úmyslně po tomto tahovém RPG. Ze hry jsem měla respekt už od prvního souboje, který skončil na poprvé ještě relativně dobře. Avšak souboje, které následovaly, mně daly tvrdou lekci.

Mnohdy jsem si musela některé souboje zopakovat, jelikož jsem časem zjistila, že jsem zvolila špatnou taktiku. U nepřátel hlavně nešlo předem zjistit, jaké mají odolnosti, a tak jsem klidně mohla promrhat tah tím, že jsem na ně zaútočila zbraněmi, které na ně neměly žádný efekt.

Dost mě překvapilo velké množství různých druhů nepřátel. Největší průser byl vždy, když na ně neúčinkovala vábnička, či zbraň způsobující ochromení. To už mi bylo jasné, že se u souboje zapotím.

Co se týká inteligence nepřátel, většinou byli až nepříjemně mazaní. Dvakrát se mi však podařilo dostat do patové situace, kdy nepřátelé, zaměřeni na útok na dálku, zůstávali ode mne v bezpečné vzdálenosti, a tak, když jsem je musela zlikvidovat, jsem k nim musela nakráčet jako prase na porážku, protože jiným způsobem se k nim dostat nedalo.

Popravdě jsem moc nevěděla, do jakých dovedností si mám rozdělovat body, tak jsem je dávala rovnoměrně do všech a nepřišlo mi, že by to mělo při soubojích negativní důsledky.

Příběh samotný, včetně prostředí, do kterého byl zasazen, mi přišel zajímavý. Soubojů bylo na můj vkus opravdu hodně, ale vzhledem ke krátké herní době mi to až tolik nevadilo.

Pro: velká škála nepřátel, příběh, prostředí, souboje

Proti: nepřehledný inventář, jinak nic zásadního

+28

Broken Sword 5: The Serpent's Curse

  • PC 65
Nejprve se musím přiznat, že jsem z této pětidílné série hrála pouze první díl, který se mi moc líbil, a tak jsem měla motivaci zkusit i toto pokračování.

Pátý díl mě nezklamal, ale bohužel ani nepřekvapil. V podstatě jsem dostala vše, co jsem očekávala, ale chybělo něco navíc, co by udělalo pátý díl něčím výjimečný.

Celý příběh se točí kolem krádeže obrazu, v jejímž pozadí se skrývá více, než to na první pohled vypadá. Čím hlouběji jsem však pronikala do děje, tím více můj zájem o hru upadal.

Hraní mi ještě do toho znepříjemňovala chyba ve hře, při které občas nefungovala šipka zpět. Když jsem si například prohlížela nějaký předmět, či jsem zkoumala něco zblízka, strávila jsem zběsilým klikáním na šipku nesmyslně dlouhou dobu, než konečně zareagovala.

Pokus o humor, respektive opakovaný vtip (tedy pokud to vůbec mělo být vtipné) např. viz strážník, kterého se v určitých situacích musím zbavit tím, že ho donutím k nutkavé potřebě dojít si na záchod, mi přišel celkem ohraný. Oproti prvnímu dílu, u kterého jsem se celkem bavila, jsem se zde nezasmála ani jednou.

Stejně tak ohrané mi přišlo milostné napětí mezi hlavními hrdiny, které bylo již v prvním díle, a zde jsem neviděla jakýkoliv důvod, proč to opakovat.

Za nejsilnější stránku hry považuji její pěknou grafiku, ale bohužel to není dostačující důvod k tomu, abych si hru někdy zopakovala, či ji někomu doporučila.
+26

Ve stínu havrana

  • PC 65
Přesto, že je to již několik let, co jsem hru hrála naposled, překvapilo mě, že jsem si pamatovala téměř veškerý postup. Je pravda, že jsem ji v dětství hrála několikrát, jelikož to byla jedna z mála her, které jsem tehdy vlastnila.

Důvody, proč jsem si hru tehdy hned napoprvé zamilovala, byly, hezká kreslená grafika a český dabing. Tyto důvody stále chápu, nicméně v dnešní době hru považuji za lehce podprůměrnou.

Za největší zklamání považuji příběh. Oproti tomu jednotlivé úkoly či interakce mi přišly celkem zábavné a tak je škoda, že hlavní příběh byl prost jakékoliv originality či nápadu.

Za jednoznačně nejhorší část z celé hry považuji poslední lokaci na ostrově kanibalů, u níž bych bez návodu absolutně nevěděla, jak se strefit šípem tam kam potřebuji. Tuto otravnou minihru si mohli autoři hry klidně odpustit.

Ač se nejedná o žádné veledílo, ráda jsem si z nostalgie hru zahrála a nebála bych se ji doporučit ostatním milovníkům adventur, které tato hra minula.
+41

Rakuen

  • PC 90
Rakuen jsem rozehrála úplnou náhodou, jelikož jsem měla herní krizi a neměla náladu vůbec na nic. Trochu mě odrazovalo, že hra není s cz překladem, ale jak jsem záhy zjistila, angličtina je zde celkem jednoduchá.

O hře jsem si před rozehráním nic nečetla, a tak mě překvapilo netradiční prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Děj se točí kolem malého chlapce, jenž je hospitalizován v nemocnici a vy, v jeho roli, prozkoumáváte okolí a poznáváte sousední pacienty a lékaře. Během rozhovorů zjišťujete, že každý z těchto lidí něco postrádá, či po něčem touží. Snažíte se jim tedy vyjít vstříc a to tak, že se vydáte na dobrodružství do fantaskního světa z chlapcovi oblíbené knihy Rakuen, kde se znovu setkáte s postavami z nemocnice, jen v trochu jiné podobě.

Tím, jak jsem plnila úkoly jednotlivých lidí, postupně jsem poznávala jejich životní příběhy, které mi nejednou vehnaly slzy do očí. Nečekala jsem, že budu hru takto prožívat. Vlastně to je jedna z mála her, která mě rozplakala.

Ač zde nenarazíte na souboje, hra občas poskytne akčnější pasáže, kdy se musíte v časovém limitu někam dostat, či se vyhnout nepřátelům. Během putování sbíráte do inventáře různé věci a suroviny, které později využijete. Co mě nadchlo, bylo sbírání mincí, za které jsem postupně mohla vybavit dětský volnočasový pokoj, jenž se nacházel v nemocnici.

Ještě teď jsem ze hry naměkko, a to je již dva měsíce po tom, co jsem ji dohrála. Hru doporučuji každému, kdo má rád klidnější adventury a potrpí si na zajímavý příběh.

Pro: Příběh, soundtrack, prostředí

+27

Rescue Lucy

  • PC 45
Čekala jsem klasickou hidden object hru, dostalo se mi však spíše jednoduché klikací adventury.

Marně jsem zde hledala rébusy či jiné puzzle. Jediné dva momenty, kdy se moje mozková aktivita přepnula z low na medium byly, když jsem měla zadat dva kódy, a místo abych složitěji zjišťovala kombinace, měla jsem je naservírované přímo pod nosem.

Trochu napětí hře dodávaly různé příšery, na které jsem narážela v některých lokacích. Ty jediné mi přišly na hře nejzajímavější.

Pro: příšery, krátká herní doba, roztomilý pejsek Lucy

Proti: absence puzzlů, rébusů a vše ostatní

+22

The Room Three

  • PC 85
Před rozehráním třetího pokračování hry The Room jsem se rozhodla dohrát oba dva předchozí díly a jednoznačně mi z toho vychází poslední díl, jako ten nejlepší.

Puzzle jsou stále na podobné obtížnosti, a když si člověk neví rady, může použít nápovědu. Vzhledem k tomu, jak jsou zde lokace rozsáhlejší, není těžké občas důležitou věc přehlédnout. Naštěstí zde nejsou podobné sviňárny jako např. ve druhém díle např. tlačítko skryté zespoda na šuplíku, a tak se mi málo kdy podařilo skejsnout delší dobu na jednom místě.

Mezi lokace, které se mi zapsaly do paměti, patří rozhodně lokace á la znělka ze Hry o trůny - mechanické domečky a hvězdárna, kde jsem si užila hledání souhvězdí obrovským dalekohledem.

Velmi mile mě překvapilo, že hra nabízí vícero různých zakončení. Zjistila jsem to hned na začátku, když jsem zkoumala achievementy, a také v průběhu hry, kdy jsem ve výchozí lokaci narazila na některé interaktivní předměty, se kterými vypadalo, že šlo něco dělat, ale v tu chvíli jsem nedokázala rozpoznat, co přesně, a neměla jsem k nim ani žádný nástroj.

Jsem ráda, že oproti druhému dílu ubylo „světelných záblesků“, které mi, ač nejsem epileptik, bývají dost nepříjemné. Tento nešvar u různých mysteriózních adventur z prvního pohledu, který se tím snaží vyvolat napětí, či co, mi občas dokáže hraní dost znechutit.

Pro: délka, pěkné různorodé lokace, puzzle

Proti: světelné záblesky, párkrát opakující se konkrétní puzzle

+25

Heroes of the Monkey Tavern

  • PC 65
I když jsem od hry neměla žádná očekávání, neubránila jsem se během hraní podvědomému srovnávání s hrami Legend of Grimrock či Vaporum. Těmto hrám bohužel Heroes of Monkey Tavern nesahá ani po kotníky.

Grafika rozhodně není tím, čím hra na první pohled zaujme. Ač jsem zvyklá hrát starší hry a zastaralá grafika mi nevadí, doufala jsem, že tento nedostatek bude vyvážen buď dobrou hratelností, či příběhem. Vzhledem k tomu, že příběh spočívá pouze v tom, že se jako skupina dobrodruhů vydáte prozkoumat záhadnou věž a celou ji projdete, nepovažuji ani jej za hlavní tahák hry.

Bavilo mě však to, co mě baví v každém dungeonu, objevování lokací, řešení hádanek, či hledání skrytých mechanismů, otevírajících skryté místnosti. Souboje probíhaly jednoduše, neboť nepřátelé nebyli příliš chytří. U výše zmíněných her vždy nastal problém, když jsem se ocitla v místnosti s více nepřáteli. Zde se nepřátelé tupě pohybovali z jedné strany na druhou ve stejném rytmu, a i když jsem měla jednoho před sebou a druhého za sebou, v klidu jsem jim oběma uhýbala bez sebemenšího škrábnutí do stran. Hru jsem hrála na normální obtížnost, takže nedokážu říct, zda by byli nepřátelé při vyšší obtížnosti inteligentnější, nebo by pouze dávali větší zásahy.

Hra v podstatě nepřinesla nic nového. Z tohoto žánru bych ji snad doporučila jen někomu, kdo nemá vysoké nároky a rád si zahraje kratší hru.
+26

Black Mirror II

  • PC 85
Už je to několik let, co jsem dohrála všechny díly série Black Mirror. Moje obavy, že se mi vybaví veškeré řešení hádanek a puzzlů, se však naštěstí ukázaly jako liché a hru jsem si užila téměř, jako bych ji hrála poprvé.

Hra začíná v menším městečku Biddeford, jehož obyvatelé zrovna neoplývají přívětivostí. Jednoznačně však největším mizerou se hned od první chvíle stává Fuller, zaměstnavatel hlavního hrdiny Darrena, kterému dává pořádnou sodu.

Příběh mě bavil od začátku do konce. Líbilo se mi také, že každá postava, na kterou jsem narazila, měla svůj určitý charakter. V důsledku toho rozhovory probíhaly osobitě a zajímavě, a neměla jsem vůbec potřebu je přeskakovat.

Hru se mi podařilo dohrát téměř bez záseku. Ten jediný se mi stal na konci poslední kapitoly (kdy jsem nebyla schopná přijít na kombinaci obrázků u lan, na kterých byly zavěšené pasti.). Vše mělo ale jinak logické řešení a v případě potřeby byl k dispozici deník s užitečnými poznámkami.

Během hraní jsem si uvědomila, jak moc mi v dnešních hrách chybí český dabing. Ač jsem již na angličtinu zvyklá a nevadí mi, slyšet ve hře češtinu pro mě byl příjemný zážitek a hru jsem si tak užila o to více.
+43 +44 −1

Československo 38–89: Atentát

  • PC 65
Po dohrání Atentátu mám pocit, že jsem nebyla cílovou skupinou, komu byla hra určena. Druhá světová válka mě zajímá, ale příběh hlavní postavy mě nezaujal natolik, abych s nadšením hltala každé slovo, které bylo ve hře proneseno. Tato mírná nepozornost se mi párkrát vymstila při rozhovorech s pamětníky. Upřímně toto zkoušení pozornosti nemám ráda, a naopak mě spíše otráví.

Bohužel se mi nepodařilo splnit všechny minihry. Některé věci jsem zkrátka nevěděla a u některých mě znervózňoval ubíhající čas.

Při rozhovorech bylo potřeba pokládat určité otázky, aby se člověk dostal buď k důležitým tématům nebo k minihrám. Pokud jsem toto vše v rozhovoru minula, musela jsem si jej za peníz, pracně získaný z miniher, zopakovat. Chápu, že to tak vývojáři udělali účelně, ale pro mě je opakování hovorů ztrátou času, nedej bože, když mi ten rozhovor nevyjde ani napodruhé.

Ač je hra zajímavě zpracovaná a rozhodně oceňuji její námět, jsem ráda, že se mi ji podařilo rychle dohrát. I když jsem nezískala všechny informace na 100%, rozhodně nemám v úmyslu se kvůli tomu ke hře vracet.
+30

Vampire: The Masquerade - Bloodlines

  • PC 90
Tak tuhle hru jsem absolutně neměla v plánu hrát. Vlastně jsem ji dokonce zavrhla hned po tom, co jsem tehdy viděla pár obrázků ze hry (kde byli zachyceni samozřejmě ti nejhnusnější nestvůry). Svoji bojácnost jsem se ale nakonec rozhodla překonat, jelikož mi k uším neustále doléhala masírka z různých stran, jak je ta hra úžasná, a že si ji zkrátka musím zahrát.

Vylosovala jsem si postavu z klanu Malkavian a pustila se do hraní. Na hlasy, které mé postavě neustále zněly v hlavě, jsem si zvykla celkem snadno. Naopak u konverzací s jinými postavami jsem narazila na spoustu wtf momentů a upřímně jsem se častokrát nad volbou odpovědí dost pobavila.

Ve hře mě nejvíce nadchly různorodé originální úkoly, u kterých se nenašel snad žádný, který by mě nezajímal, či nebavil. Vyjma úkolu, kdy jsem musela po nějakou dobu utíkat před obrovským vlkodlakem. Ten byl pro mě dost frustrující. Vždy jsem se snažila, co šlo, vyřešit bez násilí.

Během hraní jsem málem několikrát dostala infarkt. Poprvé to bylo v obchodě s protézami, kde jsem teda tušila nějakou boudu, ale stejně jsem vylítla, když na mě najednou naběhl šílený obchodník. Do některých lokací se mi ani nechtělo, protože bylo úplně jasné, že tam na mě bude číhat něco hnusného. S trochou nadávek se mi vším ale podařilo projít, a ta úleva, když už jsem měla splněn úkol, byla následně nepopsatelná.

Schopnosti, kterými moje Malkavianka disponovala, jsem využívala dost často. Nejvíce se mi hodila neviditelnost a maniodeprese, při které zasažený protivník nějakou dobu nemohl bojovat. U bossfightů mi ale samozřejmě obě tyto schopnosti byly téměř k ničemu.

Za nejtěžší bossfight z celé hry považuji boj s bratry Chang, chránící sarkofág. Tento boj jsem nechtěně absolvovala dvakrát. Poprvé jsem měla štěstí, že se jeden bratr po nějaké době bugnul, tak jsem je v pohodě oba zabila. Pak jsem ale zjistila, že se mi zrušil jiný úkol, který jsem ještě v té vile nesplnila (Dirty Dishes), a tak jsem si dala později repete. Napodruhé byl ten boj solidní záhul a až po několika pokusech se mi ho podařilo vyhrát. Nepříjemných soubojů bylo ve hře více, naštěstí jsem se už ale u žádného na dlouho nezasekla.

Ze zbraní jsem si nakonec nejvíce oblíbila Colt Anaconda, jak kvůli přesným zásahům, tak kvůli celkem rychlému přebíjení. Málokterou lokaci se mi však podařilo projít pouze s jednou zbraní. Nedostatek nábojů mě občas dostal do zoufalých situací, kdy jsem musela s náboji šetřit, a tak jsem volila zákeřné zabíjení nepřátel zezadu.

Mé srdce mě již od začátku táhlo k Jackovi a Anarchům, protože šašek ve věži a královna zrcadel mi byli krajně nesympatičtí.

Jsem ráda, že jsem se nechala přesvědčit a hru si zahrála. Ač můj prvotní strach byl částečně oprávněný, ze hry jsem nadšená a přidávám se k těm, kteří hru všemi směry doporučují.
+62 +63 −1

Graveyard Keeper

  • PC 75
Graveyard Keeper pro mě byl, jak zábavnou, tak frustrující hrou. Hraním jsem strávila téměř 70 hodin a věřím tomu, že jsem mohla mít nahráno mnohem méně, kdybych si lépe plánovala jednotlivé úkony. Jak se ale říká, po bitvě je každý generálem.

Hrát za správce hřbitova, jenž má za úkol se starat o hřbitov, kostel a pohřbívání nebožtíků, mi přišel jako dost originální nápad. U toho to však nekončilo, dále jsem mohla zahradničit, rybařit, vařit, stavět, vyrábět, bojovat atd. Toto vše jsem si zdokonalovala v obrovském stromě dovedností na základě bodů, získaných za různé činnosti.

Aby to nebylo tak jednoduché, během vykonávání činností jsem automaticky spotřebovávala svoji energii, a když mi došla, musela jsem si ji doplnit (celkem dlouhým) spánkem, nebo jídlem, či lektvarem. K tomu se během hry střídaly jednotlivé dny, kdy jsem se mohla každý konkrétní den setkat s jinou postavou, která mi zadala úkol a opět jsem se s ní mohla setkat až za týden.
Samozřejmě se mi několikrát stalo, že jsem spěchala, abych splnila nějaký úkol, a už jsem se blížila k postavě, které jsem jej měla odevzdat a protože skončil „její“ den, tak postava mi přímo před nosem odešla, a já tak musela čekat do dalšího týdne. Tohle mě vždy dokázalo spolehlivě vytočit.

Co mě nebavilo, a vlastně nebaví skoro v žádné hře, byla alchymie. Na základě různých pokusů a omylů, jsem mohla vynalézt různé užitečné lektvary. Představa, že některé pracně získané suroviny vyplácám na x nepodařených pokusech, mě utvrdila v tom, že využiji Graveyard Keeper Wiki, bez které nevím, jak bych hru nakonec dohrála.

Naštěstí šlo některé výrobky, či suroviny ve hře koupit. Bohužel k tomu ale byly potřebné peníze, kterých byl, minimálně v první polovině hry, velký nedostatek.

Další věc, se kterou jsem stále bojovala, byl věčně plný inventář. Obzvláště pak v dungeonu, kde ze zabitých monster vypadávala hromada věcí, a já se tak musela stále vracet domů, abych je odkládala do truhel.

Mohla bych vyjmenovat x dalších věcí, které mě frustrovali, ale nerada bych odradila případné zájemce o hru, protože i přes to vše, mě hra opravdu dost bavila. Jednotlivé úkoly a příběhy postav byly výborně vymyšlené a občas jsem se u nich fakt zasmála. Ač mě stála výroba některých věcí spoustu námahy a času, radost ze splněného úkolu (abych následně dostala další ještě těžší) byla pokaždé velká.

Věřím tomu, že kdyby vývojáři trochu zmenšili strom dovedností a vyřadili některé činnosti, vůbec nic by se nestalo. Naopak bych to ocenila a jistě bych si tak hru více užila.
+28

Agatha Christie: The ABC Murders

  • PC 75
Hlavního hrdinu této hry snad není třeba představovat. Hercule Poirot, slavný detektiv, se ujímá případu sériového vraha, který si své oběti vybírá postupně dle prvního písmena ve jméně, shodného s prvním písmenem města, kde dotyčný žije, přesně podle abecedy.

Každé vraždě předchází dopis, který pachatel zasílá detektivovi, aby jej o budoucí vraždě informoval. Napoprvé bylo zábavné, hledat shodné znaky v dopisech, které dokazovaly, že byly napsané na stejném stroji. Když se ale tento úkol vícekrát opakoval, navíc jsem hledala stále ty stejné shodné znaky, byla to už trochu otrava.

Bavilo mě ohledávání míst činů, vyslýchání svědků a podezřelých, dávání si dohromady různých souvislostí. Věřím, že by mě hra bavila méně, kdybych si pamatovala filmovou verzi tohoto příběhu. Na film jsem se podívala krátce po dohrání a zjistila, že hra se od něj liší pouze detaily. I dialogy probíhaly téměř stejně jako ve filmu.

Během hraní však narazíte i na zajímavé puzzle a rébusy, které ač nejsou moc složité, dokáží zabavit.
Je mi celkem líto, že je hra tak krátká. Ráda bych si zahrála ve stejném, či podobném zpracování i další příběhy s Poirotem v hlavní roli.
+27

SUPERHOT

  • PC 75
Zprvu jsem si myslela, že tuhle hru nedokážu vůbec dohrát. Velice rychle se při hraní projevili mé slabé stránky - celkem špatný aim (dokážu trefit někoho, kdo běží naproti mně, ale jakmile běží do strany, často míjím) a netrpělivost (po několika marných pokusech vlítnout bez rozmyslu mezi nepřátele opravdu není dobrý nápad).

Ve spoustě případech mi přišlo, že jsem měla více štěstí než rozumu. Osvědčila se mi taktika, nezůstat stát uprostřed místnosti, jak tydýt, ale nejlépe zalézt do rohu či někam, kde jsem byla krytá z více stran.

Každá lokace se naprosto lišila od té předchozí, a tak jsem pokaždé musela vymýšlet novou strategii.

Mojí nejoblíbenější zbraní byla klasická pistole, kvůli rychlosti střelby, a katana, kterou šlo na nepřítele i v případě potřeby vrhnout z dálky. V rukou nepřítele byl však nejnebezpečnější samopal a brokovnice, jejichž střelám se mi dařilo vyhýbat s velkými obtížemi.

I když SUPERHOT není úplně můj šálek čaje, hra mě bavila od začátku do konce. Krátkou herní dobu považuji v tomto případě za klad, jelikož mě hra nestihla omrzet.
+35

Grow Home

  • PC 80
Zprvu jsem neměla vůbec náladu se do Grow Home pouštět. Svým vizuálem na mě hra na první pohled působila, jako vhodná pro děti. Po nějaké době hraní, se mi však hra zalíbila a naopak bych ráda zkonstatovala, že je téměř pro každého.

S robotem jménem B.U.D. jsem měla za úkol prozkoumat prostředí planety, na které jsem přistála, a zároveň vypěstovat obří rostlinu, po které jsem se pohybovala stále výše k dalším lokacím.

Ač nemám strach z výšek, musím uznat, že mi mnohdy nebylo úplně příjemné, když jsem visela na samém okraji skály a snažila se vší silou držet, div jsem nerozbila tlačítka u myši (každé tlačítko ovládalo jednu ruku).

Naštěstí se dalo po mapě pohybovat nejen šplháním ale například i pomocí trysek, které má robot připevněné na zádech, teleportů, či květiny, použitelné jako padák atd.

Kromě prozkoumávání hru zpestřovalo sbírání krystalů, z nichž se některé nacházely na dost nepřístupných místech. Několikrát jsem celou mapu prolezla, a přesto jsem na konci ztroskotala na sesbírání 98% krystalů ze 100%. Opravdu by mě zajímalo, kde zůstala zbylá dvě procenta.

Za nejobtížnější část z celé hry považuji poslední část, kde jsem přeskakovala po malých otáčejících se meteoritech. Když jsem takhle jednou pátrala pro krystalech a konečně nějaký na jednom z meteoritů zahlédla, stálo mě nemalé úsilí se k němu dostat, a když už jsem byla téměř u něj, přeskočením na jeden meteorit jsem jím propadla skrz (bug) a padala až dolů, protože pode mnou nic nebylo. To jsem myslela že vyletím z kůže.

U Grow Home jsem strávila kolem šesti hodin a řekla bych, že to bylo tak akorát. Mapa není příliš velká, a tak se člověk brzy naučí, co kde je. Ráda někdy vyzkouším i další díl Grow Up.
+20

Dishonored 2

  • PC 75
Hrát za Emily pro mě bylo stejnou samozřejmostí, jako hrát se speciálními schopnostmi. Uznávám, že kdybych hrála bez schopností, jistě bych měla mnohem větší problém hru dokončit.

Pokus, projít hrou bez jediného zabití, ztroskotal hned v první misi, kdy jsem zjistila až na konci, že mám údajně dvě zabití. To první pravděpodobně způsobilo hození omráčeného nepřítele do moře, druhé vůbec netuším. Bez zabití se mi podařilo projít snad jen dvě mise, ale i tak jsem nakonec hru do hrála s velmi nízkým počtem zabitých.

Co mě vytáčelo, bylo, že když jsem se škrcením snažila omráčit stráž a byla jsem u toho nachytána, tak nepřítel ne, že by sekal nebo střílel po mně, suverénně vždy zasáhl toho, kterého jsem škrtila, a tak ho tím pádem zabil.

Za nejtěžší misi v celé hře považuji mechanický dům. Je ale pravda, že jsem si to sama sobě udělala nechtěně obtížnější tím, že jsem nezabíjela mechanické vojáky (nevěděla jsem, že když je zabiji, nepočítá se to jako smrt člověka).

Všichni nepřátelé šli ale jinak zlikvidovat celkem snadno. Jediný problém však vždy nastal, když jich bylo více pohromadě. Celkem nepříjemný byl kromě čarodějek také zombík (pán much), na kterého bylo občas možné narazit v blízkosti hnízd.

Každá mise, celý postup hrou se mi zdál repetitivní. Posbírat amulety, runy, cenné předměty (stejné ve všech misích), zlikvidovat nepřátele (nepřátelé, kteří byli až na výjimky totožní) a dojít do cíle. Kvůli tomu jsem hru přestala na nějakou dobu hrát, protože mě to jednoduše přestalo bavit.

Co se mi na hře ale líbilo, byla grafika a prostředí, ve kterém se hra odehrává. Hlavní příběh se mi sice originální příliš nezdál, přesto jsem byla zvědavá na jeho vyvrcholení a finální bossfight.
+36 +37 −1

Little Nightmares

  • PC 85
Když jsem uviděla, co má v Little Nightmares hlavní hrdinka na sobě (žlutý plášť), hned jsem si vzpomněla na „IT“ a lehce znervózněla. Na vraždícího klauna zde ale naštěstí nenarazíte. Narazíte však na jiné věci, a přátelské, až na výjimky, rozhodně nebudou.

Aniž bych věděla jak, ocitla jsem se na palubě obrovské lodi, mířící neznámo kam. Za svitu zapalovače jsem se vydala na průzkum a postupně objevovala všechny lokace a bytosti, jenž je obývaly.

Občas jsem měla problém s ovládáním, např. vylézt na šikmou houpačku a jít po ní tak, abych neslítla, byl docela náročný úkol. Naštěstí tam však podobných zrádných míst bylo poskrovnu.

Po celou dobu hraní jsem vždy napjatě sledovala, co mě čeká v další místnosti a byla připravena na rychlý úprk. Nemůžu říct, že bych se při hraní vyloženě bála, bylo tam však několik velmi nepříjemných mrazivých momentů (např. staříkovi ruce šmátralky, či výtah, ze kterého na na vás vyběhne kuchař).

Za nejlepší část celé hry považuji závěrečné vyvrcholení příběhu, včetně napínavého bossfightu, při kterém jsem napětím téměř nemrkala.

Little Nightmares bych doporučila úplně všem, kteří milují atmosferické hry. Hudba, společně s pěknou grafikou, nechají jen málokoho chladným a nevadí, že je hra krátká. Pokud budete umírat tak často jako já, bude vám délka hry bohatě stačit.
+32

Subnautica

  • PC 90
V roce 2017, těsně po tom, co jsem dohrála hru ABZU, jsem měla hroznou chuť na nějakou open world hru v podmořském prostředí. Ovšem nic takového, jako např. Depth, mě vůbec nelákalo (ze žraloků mám občas noční můry). Depth Hunter už vypadal lépe, ale přesto mě nelákalo si jej zahrát.

Potom přišla Subnautica a nabídla přesně to, po čem jsem toužila. Úžasný bohatý podmořský svět se spoustou rybiček, rostlin a predátorů v nádherné grafice a tajuplným příběhem.

Protože jsem si chtěla vychutnat příběh a prostředí na maximum, rozhodla jsem se, že hru nebudu hrát na survival mód a tak jsem se starala pouze o dostatek kyslíku, sbírání surovin a průzkum světa.

Začátek hry byl pro mě hodně rozpačitý. Nevěděla jsem pořádně, co mám dělat a kam plavat. Přiznám se, že jsem byla zprvu i líná číst tu spoustu textu, kterou mě hra zahrnovala, což se však později změnilo.

Měla jsem docela velký problém, pohybovat se po světě bez mapy. Jediný orientační bod byla Aurora – ztroskotaná vesmírná loď a záchranný modul. Později, když jsem si vyrobila kompas, byla už orientace o trochu lepší. V tomto směru jsem velice podcenila praktičnost bójek, díky kterým bych si snadněji vyznačila navštívená místa a nemusela kolikrát zdlouhavě hledat místo, kde jsem již byla. Naštěstí jsem se donutila si jich pár vyrobit ke konci hry – kde jsem se pohybovala již ve velkých hloubkách a najít opětovně např. malou jeskyni, by pro mě byl bez nich dost velký problém.

Velice jsem si oblíbila podmořské vozítko Seamoth a ochranný oblek Prawn, ve kterém jsem se opravdu cítila téměř nepřemožitelně. V obklopení predátorů jsem se škodolibou radostí rozdávala rány všem, kteří si troufli na mě zaútočit. Lehkomyslnost mě však přešla vzápětí, když jsem narazila na tvory, kteří svým rozměrem předčili vše ostatní. Tvory, z jejichž řevu, mi tuhla krev v žilách. Většinou jsem zkusila kolem nich proplavat metodou, když se na ně nedívám, tak si mě také nevšimnou. Většinou to ale nevyšlo.

Ponorku Cyclops jsem si postavila, ale nevyužila. V podstatě jsem neměla důvod k tomu ji využít, když jsem se všude dostala v Prawnu.

Hodně se těším na Subnautica: Below Zero. Teď, když už znám herní mechaniku a vím, co dělat, si pokračování Subnautiky užiji o to více.

PS: Natočila jsem krátké amatérské video – průvodce mojí základnou (obsahuje menší spoilery živočichů a rostlin) : odkaz

PS 2: Když jsem nedávno uviděla screenshot Mazarovy obrovské základny, tak se trochu stydím tu svoji ukazovat. Ale jsem holt skromná holka a vystačím si se svojí minizákladnou :D
+42 +43 −1

Divinity: Original Sin

  • PC 90
Hru jsme rozehráli s Gotregem v coopu na normální obtížnost a dobře jsme udělali. Hned první souboj jsme museli znovu načítat, protože jsme doplatili na podcenění nepřítele. Tuto chybu jsme později udělali ještě mnohokrát a o to víc nás mrzela, když se stala po dlouhém souboji. K prohře občas stačila i chvilka nepozornosti, či neúmyslného chybného kliknutí vedle nepřítele, místo na něj.

Jako hlavní postavu jsem si zvolila lučištnici Lauronu, která dokázala vždy na začátku souboje způsobit na dálku na nepřátelích pěknou paseku. Nejvíce jsem si oblíbila kuši, i když její útok stál více akčních bodů než útok s lukem.

Mými společníky byli od začátku do konce bojovník Gotreg, bojovnice Madora a čaroděj Jahan. Ač měli Madora s Jahanem občas naprosto odlišné názory na některá naše rozhodnutí, naštěstí nás nenechali na holičkách, čehož jsem se obávala.

Ve hře mě nejvíce překvapil humor, který jsem zde v takové míře vůbec nečekala. Perk „Mluvení se zvířaty“ mi rovněž přišel originální a vždy jsem byla zvědavá, co mi jaké zvíře řekne. Poměrně často se ve hře také vyskytují různé puzzle, zakopané poklady a skrytá tlačítka, která mě bavila objevovat.

Co mě však nebavilo, byla výroba věcí a kovářství. Ze začátku jsem zkoušela vyrábět všechny možné věci. Později jsem to začala považovat za ztrátu času a vyráběla jsem pouze lektvary. Po dohrání hry mi zůstali v inventáři tři díly k výrobě luku a hole. Nepřišla jsem na to, jak je spojit dohromady, a tak jsem je přestala řešit.

Kapsářství jsme také nevyužili ani u jedné z postav. Zajímalo by mě, zda by nám tato schopnost pomohla v nějakém úkolu, či jen k nabytí majetku.

Hlavní příběh mi nepřišel ničím nijak extra zajímavý. To však bylo vykompenzováno různorodými vedlejšími úkoly, které hru oživily. Mnohdy jsme však u některých úkolů tápali a přemýšleli, zda například nešly splnit jiným způsobem. Většinou se to nejjednodušší řešení (např. boj místo vyjednávání) ukázalo jako nesprávné řešení.

Ač jsme u hry, hlavně díky dlouhým soubojům, strávili kolem 90 hodin, neskutečně to uteklo a nemůžu se dočkat, až se vrhneme na druhý díl.
+38

Chaos on Deponia

  • PC 70
Napíšu to naprosto otevřeně a natvrdo. Rufus je ten největší idiot jakého jsem kdy ve hrách potkala. Nejhorší na tom ale je, že on je tak blbej, až je geniální. Nad jeho nápady se mi údivem zvedlo obočí hned několikrát ale ono to vše fungovalo, i když občas trochu jinak, než sám hlavní hrdina zamýšlel.

Největší předností této hry je humor, i když věřím tomu, že nemusí sednout každému. Mně samotné občas přišly některé momentky spíš trapné než vtipné. Naštěstí ale takových bylo málo. Jednoznačně mě ale rozesmály scénky, kdy ze sebe Rufus udělal nechtěně naprostého blbce.

První část hry, která se odehrává na plovoucím trhu, mě bavila nejvíce. Máte zde za úkol přemluvit Goal aby šla doktorovi. Goal má bohužel díky „hádejte komu“ rozdělenou osobnost, a tak je potřeba přesvědčit všechny tři části ("odvážná","nafoukaná","dětinská"), mezi kterými můžete ovladačem libovolně přepínat. Na každou z těchto osobností je potřeba uplatnit jinou taktiku.

Druhou část hry, jsem si zopakovala cca pětkrát, jelikož se díky technickému problému (zaseknutá obrazovka v jedné lokaci) nedalo dostat dál. Celkem mě to otrávilo a měla jsem chuť se hrou seknout. Naštěstí jsem ale přišla na způsob, jak tento problém obejít. Ač se zpřístupnily nové lokace, hra mi postupem času začala připadat zdlouhavá.

Poměrně často jsem se během hraní setkávala s minihrami. Některé byly zábavné, většinou jsem se ale musela podívat do návodu, či danou minihru přeskočit nejhorší byla minihra s torpédy a ponorku – kde mi ponorka pokaždé vyklouzla nebo v poslední fázi puzzle s teleporty, kde jsem to zkoušela xkrát a nepodařilo se mi najít správnou kombinaci - to až podle videa.

I když jsem se u hry celkem nasmála a bavila se u ní, věřím tomu, že stejně jako u prvního dílu, po nějaké době zapomenu, o čem vlastně byla.

+33

Dark Souls III

  • PC 90
Obvykle začínám herní série od prvního dílu. U Dark Souls jsem však udělala výjimku, a to z úplně prostého důvodu. Této sérii jsem se chtěla vyhnout velkým obloukem, avšak svojí lehkomyslností (uzavřenou sázkou s RemixemSvK, kterou jsem prohrála) jsem si musela některý díl zahrát. První díl jsem neměla, tak mi byl doporučen tento (Za což jsem nakonec byla ráda, protože jsem měla za to, že první díl je nejtěžší).

Už od začátku jsem byla na hru natěšená a byla jsem zvědavá, jaká bude. Moje prvotní nadšení však opadlo hned u prvního bosse. U něj jsem strávila ze všech bossů nejvíce času a byla jsem naprosto zoufalá, protože se mi ho nedařilo zabít. Nakonec mi pomohla cenná rada, že si mám prostředním myšítkem nepřítele zafixovat a bojovat s ním takto. Po X pokusech pak padl a já tak konečně mohla pokračovat dál.

Bylo pro mě dost těžké naučit se v podstatě nový způsob hraní. Hrát s rozmyslem a trpělivostí, nesekat do nepřítele jak pominutá a hlavně uskakovat a bránit se. Nemohla jsem si na to dlouho zvyknout a řádně jsem na to doplácela.

Každý nepřítel byl něčím jedinečný a na každého jsem musela jít s jinou taktikou. Tahle nejistota, co na mě čeká za dalším rohem, a jak na to budu reagovat, ve mně vzbuzovala napětí a občas i strach. Nejhorší v tomto byla lokace Irithyllský žalář, která byla doprovázena nepříjemnými zvuky a místy lekacímy momenty.

Největší radost jsem měla vždy, když jsem objevila nové ohniště. Lokace, kde bylo ohniště na začátku, a pak už ne, jsem nesnášela, protože jsem měla problém si zapamatovat cestu, kudy jsem šla (když jsem tu cestu šla pak už po desáté, tak už jsem se ji naučila :D ). Hrát bez mapy pro mě bylo značně problematické.

Jeden zábavný moment nastal u předposledního bosse v Archívech, kam se dalo dostat později zkratkou výtahem (předtím výtah nefungoval). Nějak mi nedošlo, že se ten výtah zprovozní, a jak blbec jsem po smrti vždy běhala znovu přes celou lokaci až k bossovi. Pak jsem ten výtah náhodou zkusila a on fungoval. Věřím tomu, že takových blbostí jsem ve hře dělala více a o některých třeba doposud ani nevím.

Nebýt rad a občasné fyzické pomoci od Remixe a Sarna, měla bych to se hrou o dost těžší. Některé NPC a lokace bylo snadné minout bez rady bych např. vůbec nevěděla, co mám dělat s hnízdem nahoře ve svatyni, nebo že mám cibulovému rytíři, který byl uvězněn ve studni, koupit konkrétní brnění u obchodníka. Rady, v podobě nápisů na zemi, byly občas užitečné a občas jsem je nechápala. Snažila jsem se je tedy nějak selektovat a nejvíce si všímala těch, které upozorňovali na blízké nebezpečí. Na rady typu: „tady seskoč dolů“ jsem se napálila několikrát a od jisté doby jsem je začala naprosto ignorovat.

Ač to vypadá, že jsem se celou hru trápila a nemohla jsem si ji tak užít, opak je pravdou. Ten pocit, když jsem po x pokusech zabořila svůj meč s vypětím posledních sil a minimem životů do bosse a porazila jej, ten nával adrenalinu a zadostiučinění to vše mě vytrhlo z herního stereotypu a jsem hrozně ráda, že jsem hru nevzdala a mohla tuto obrovskou škálu pocitů se hrou prožít.
+54

Alice: Madness Returns

  • PC 75
Protože jsem nehrála hru American McGee's Alice, která této předcházela, moc jsem nevěděla, do čeho se to vlastně pouštím. Musím uznat, že hra mě po celou dobu hraní poměrně často překvapovala. Ať už se jednalo o lokace, či výběr nepřátel.

Při první návštěvě říše divů jsem byla okouzlena fantaskním světem, který se mi líbil ze všech lokací nejvíce. Škoda jen, že jsem v něm nestrávila více času. Hra mě hnala skrz mechanické město, podvodní svět, království z karet a mnoho dalších míst.

Za nejhorší lokaci považuji Dům pro panenky, a to hned v několika ohledech. Štvaly mě váhy, u kterých jsem musela vždy jednu stranu zatížit, aby se druhá strana vyzdvihla – jednu část jsem musela zopakovat snad dvacetkrát, protože se mi nedařilo včas přeskočit tam, kam jsem potřebovala a musela jsem jít zase od začátku. Dále mě iritovala minihra, kde ovládám hlavu, se kterou se musím dokutálet do cíle ( když jsem to viděla poprvé tak jsem si říkala, že madness netrpí jen Alenka ale i vývojář). Tahle minihra byla ze všech nejhorší, protože se kamera zběsile přepínala a já tak několikrát zbytečně vypadla z dráhy. Díky tomu, že jsem určité části neustále opakovala, protože se mi nedařily, zdála se mi tato lokace neskutečně dlouhá. Navíc jsem ještě měla všechna vylepšení zbraní na maximum, tak už se mi nechtělo ani sbírat zuby a hledat vzpomínky či láhve.

Za nejnebezpečnějšího nepřítele, se kterým jsem měla opravdu velký problém, považuji Kolosální zmar. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, do jaké části jeho těla mám střílet, a i tak trvalo drahnou dobu, než se mi ho podařilo zabít a bez újmy se to rozhodně neobešlo.

Musím přiznat, že jsem ve hře zažila i chvíle napětí, a to bylo hlavně v království srdcové královny, když jsem vstupovala do labyrintu. Labyrint bývá zrádná oblast, kde může na hráče číhat při chybném odbočení ledacos. K tomu všemu se ještě přímo z prostředku, kam jsem směřovala, ozývaly divné zvuky, a tak se mi tam opravdu jít nechtělo.

Koucour, jenž se občas zjevoval a dával rady, mi v podstatě vůbec nepomáhal. Člověk stejně musel na to, jak dále postupovat, přijít sám. Jediný jeho smysl vidím v tom, že hráči dával pocit, že na to vše není sám a má společníka, který jej následuje.

Příběh, jenž se točil kolem Alenčiných vzpomínek na hořící dům a smrt rodičů, považuji za slabší a málo nápaditý. Sbírání vzpomínek (tedy všeho, co někdo někdy před Alenkou pronesl) ztrácelo smysl, jelikož mi přišlo, že nemá posloupnost a než jsem objevila další vzpomínku, už dávno jsem nevěděla, co bylo řečeno naposled.

Nedá mi to a musím ještě zanadávat na mizerné ovládání (deštník,skákání ) a samovolné přepínání kamery. Přes všechnu kritiku jsem ale ráda za nevšední zážitek, který mi hra nabídla.
+32

Tormentum - Dark Sorrow

  • PC 75
Adventura Tormentum - Dark Sorrow mě na první pohled zaujala nejen pěkným vizuálem ale i zajímavou tématikou.

Hlavní hrdina, jehož tvář, je po celou dobu hraní ukrytá pod kápí, je obestřen tajemstvím nejen tím, jak vypadá, ale i tím, jaká je jeho minulost. Minulost však nezná ani on sám. Ví jen to, že je hned na začátku hry v pořádném průseru. Málokoho by totiž nevyděsilo probudit se uvězněn v kleci a být unášen do temného hradu.

V hradu se odehrává první část hry, kdy se hrdina snaží osvobodit a najít východ. Každou objevenou lokací je stále jistější, že toto není jen tak obyčejný hrad. Mučení vězňů ať už psychické, či fyzické je zde na denním pořádku a je na Vás, jaký postoj k tomuto světu zaujmete. Zda budete pomáhat a chránit, či se sžijete se zdejší sadistickou atmosférou. Bohužel můj úmysl, být za dobráka, se v pár případech nechtěně nevydařil (občas jsem „nechtěně“ někoho zabila, místo osvobodila), stačilo zatáhnout pákou na špatnou stranu a už se to nedalo vzít zpět.

V pozdější fázi hry se otevřou nové lokace a hráč tak naplno pronikne do ponurého světa, jehož účel včetně vzpomínek hlavního hrdiny, budou postupem času odkryty.

Hra je protkaná řadou logických puzzlů, které ač už byly viděny v jiných hrách, považuji je za zábavné. Tormentum - Dark sorrow je typ adventury, kde nesbíráte velké množství předmětů. Nacházíte předměty přesně tak, jak v danou chvíli potřebujete a téměř okamžitě je využijete. Hra tudíž odsýpá a až na nějaký ten malý zákys jsem ji dohrála poměrně rychle. Trochu mě mrzí, že zde nebylo více interaktivních předmětů, a vzhledem ke krátké hrací době bych uvítala vyšší obtížnost hry.
+27

Chuchel

  • PC 65
Protože mám studio Amanita Design ve velké oblibě, na hru Chuchel jsem se velmi těšila.

Úsměv na rtech mi vyvolala už počáteční scénka, při níž jsem měla za úkol vzbudit hlavního hrdinu. Tento úsměv mi však vydržel sotva do poloviny hry. Ač je hra krátká, už v půlce jsem se začala nudit. Trýznění malého Chuchla, jenž se ze začátku jevilo jako celkem zábavné, mi postupem času začalo připadat nejen nudné, ale dokonce mi jej bylo líto.

Po vizuální stránce hra nezklamala. Všechny postavy (stvoření) vypadaly komicky a přesně tak zapadaly do designu celé hry. Jediné, co mi však přišlo trochu „ošizené“, bylo pozadí jednotlivých lokací, jenž bylo vykresleno dosti zjednodušeně.

Minihry, jimiž byla hra protkána, neurazily ale ani nenadchly. Totéž mohu říct o puzzlech v některých lokacích.

Hra na mě působí, že je cílena na nižší věkovou skupinu. Ale ani zde si nejsem jistá, zda opakovaný vtip (únavná honba za třešní), bude pro všechny po celou dobu hraní považován za zábavný.
+45

Vaporum

  • PC 85
Vaporum se stalo mojí první RPG hrou v životě, kterou jsem nejen rozehrála ale i dohrála na nejtěžší obtížnost. Stálo mě to sice spoustu nervů, ale přesto to byl jedinečný zážitek.

Protože jsem věděla, že mě čeká tvrdý boj, vybrala jsem si z nabízeného brnění nejtěžší zbroj a vyrazila do Věže. Napjatá atmosféra by se dala krájet a nejděsivější nebylo to ticho a občasné skřípavé zvuky strojů ale ten pocit, že za rohem na vás něco číhá ale stejně tam musíte jít, protože není jiné cesty.

Hratelnost se mi zdála oproti Legend of Grimrock o něco lepší, už jen z důvodu, že jsem nemusela hlavního hrdinu otravně krmit jídlem a kouzla jsem nemusela nikde složitě vykreslovat. Zde vlastně nebyla kouzla, ale vynálezy, jenž spotřebovávají vaši energii. Oblíbila jsem si vynález, jenž z nepřátel vysává životy a zároveň mě léčí a také Manipulátor, který dokáže po určitou dobu ovládnout jednoho nepřítele a ten se pak na chvíli přidá k boji po vašem boku.

Co se týká různých puzzlů, přišly mi přiměřeně těžké. Někdy jsem sice chvíli tápala, nakonec však bylo řešení prosté. Skryté místnosti občas taky dokázaly pěkně potrápit, avšak bez jejich nalezení, bych přišla o spoustu užitečných předmětů.

Příběh mi přišel zajímavý a bavilo mě nalézat střípky všeho, co se ve věži před mým příchodem odehrálo. Stejně tak oceňuji volbu originálního prostředí, jenž bylo po všech směrech vítanou změnou.

Pro: prostředí, hratelnost, délka hry, atmosféra, možnost zastavit čas

Proti: Pocit, že se vůbec nezlepšujete, jelikož nepřátelům ubíráte sice více, ale oni mají více životů.

+34