Zprvu jsem neměla vůbec náladu se do Grow Home pouštět. Svým vizuálem na mě hra na první pohled působila, jako vhodná pro děti. Po nějaké době hraní, se mi však hra zalíbila a naopak bych ráda zkonstatovala, že je téměř pro každého.

S robotem jménem B.U.D. jsem měla za úkol prozkoumat prostředí planety, na které jsem přistála, a zároveň vypěstovat obří rostlinu, po které jsem se pohybovala stále výše k dalším lokacím.

Ač nemám strach z výšek, musím uznat, že mi mnohdy nebylo úplně příjemné, když jsem visela na samém okraji skály a snažila se vší silou držet, div jsem nerozbila tlačítka u myši (každé tlačítko ovládalo jednu ruku).

Naštěstí se dalo po mapě pohybovat nejen šplháním ale například i pomocí trysek, které má robot připevněné na zádech, teleportů, či květiny, použitelné jako padák atd.

Kromě prozkoumávání hru zpestřovalo sbírání krystalů, z nichž se některé nacházely na dost nepřístupných místech. Několikrát jsem celou mapu prolezla, a přesto jsem na konci ztroskotala na sesbírání 98% krystalů ze 100%. Opravdu by mě zajímalo, kde zůstala zbylá dvě procenta.

Za nejobtížnější část z celé hry považuji poslední část, kde jsem přeskakovala po malých otáčejících se meteoritech. Když jsem takhle jednou pátrala pro krystalech a konečně nějaký na jednom z meteoritů zahlédla, stálo mě nemalé úsilí se k němu dostat, a když už jsem byla téměř u něj, přeskočením na jeden meteorit jsem jím propadla skrz (bug) a padala až dolů, protože pode mnou nic nebylo. To jsem myslela že vyletím z kůže.

U Grow Home jsem strávila kolem šesti hodin a řekla bych, že to bylo tak akorát. Mapa není příliš velká, a tak se člověk brzy naučí, co kde je. Ráda někdy vyzkouším i další díl Grow Up.