Nikdy jsem nebyla fanynkou westernů a čehokoliv, co se týká Divokého západu. Nemůžu říct, že by mě toto téma vyloženě nezajímalo, každé historické období má něco do sebe, dávám však většinou přednost období středověku. Call of Juarez jsem proto rozehrála na základě herní výzvy a kladného hodnocení zde na DH.

Hned od začátku jsem se rozhodla, že se budu zaměřovat na střelbu dvěma pistolemi. Důvod je ten, že se mi zdálo, že rychleji střílí a nejvíce mi vyhovovaly. Mnohdy mi přišla také vhod možnost koncentrace, kterou jsem začala používat až v pozdější fázi hry, kdy začalo jít do tuhého.

I když jsem hru rozehrála na nižší obtížnost, hratelnost mi zcela vyhovovala a já si mohla užít jak samotné souboje a průzkum prostředí, tak samotný příběh. Akorát, že příběh jsem si tak úplně neužila. Nejen, že jsem se postupem času začala ztrácet v tom kvantu jmen ale i v souvislostech a časové posloupnosti celého příběhu. Ano, na konci hry jsem se dozvěděla celou pointu. Bohužel jsem během hraní kvůli tomu všemu ztratila o příběh zájem, a tak jsem jen zabíjela všechny, co mi zkřížili cestu a hrou proplouvala absolutně bez emocí a závěr mě tudíž nijak nenadchl.

Co bych ale ráda ocenila, bylo sbírání zrnek pravdy. Díky nim jsem se v postavách mohla zpětně zorientovat a zjistit, jak to s nimi ve skutečnosti bylo. Toto mi přišlo mnohem zajímavější než příběh hlavního hrdiny Silase Greavese.

BADLAND je zábavná hříčka, ve které ovládáte malého tvora a snažíte se vždy dostat na konec mapy. Během každé úrovně sbíráte různé bonusy, jenž vás můžou zvětšit, zmenšit, zrychlit, či umí pozastavit čas. Důležité je také sbírat zárodky, z nichž se po jejich sebrání vyklubají vaši kloni. Ač o většinu klonů během cesty přijdete (mnohdy o všechny), čím více jich dokážete dovést do cíle, tím lépe.

Čekají vás zde nástrahy ve formě ozubených kol, bodců, laserů a různých pastí, jenž vás můžou rozdrtit. Já osobně považuji za nejzrádnější a nejčastěji jsem tak umírala, když jsem se trochu opozdila, či se o něco zasekla. Obrazovka totiž většinu času od vašeho startu pokračuje nezávisle na tom, zda se pohybujete či ne, a pokud se dostanete mimo obraz, znamená to vaši smrt.

Hlavní hra je rozdělena na dva dny, z čehož každý den je rozdělen na úrovně odehrávající se ráno za úsvitu, v poledne, za soumraku a v noci. Jeden celý den obsahuje 40 úrovní. Hra tak není stereotypní, a navíc každé kolo je něčím jedinečné.

Oba dva dny jsem prošla, až na občasné krátké záseky, celkem bez potíží. O to více jsem se ale zapotila v rozšíření, jenž se stávalo ze tří dalších dní. Zde obtížnost výrazně stoupla.

Jako významný klad BADLAND považuji, že se dá hrát v kooperaci s jiným hráčem na stejné klávesnici. Zde je důležité se umět dohodnout, a hlavně být trpělivý pokud to tomu druhému nejde tak a teď dostanu od Gotrega ke komentáři mínus :D.

BADLAND doporučuji všem, kteří mají rádi rychlé postřehové hry. Hra totiž dokáže okouzlit nejen pěkným prostředím a grafikou, ale i soundtrackem, který se příjemně poslouchá nejen ve hře ale i mimo ni.

Že by ze mě nebyl dobrý detektiv, jsem už zjistila při hraní předchozího dílu. Jelikož mám ale detektivky ráda, rozhodla jsem se Sherlocka znovu zkusit.

Ač hra nabízí hraní z pohledu první osoby, které preferuji, v tomto případě jsem se rozhodla hrát hru z pohledu třetí osoby. Už u hry Darkness Within: In Pursuit of Loath Nolder, jsem zaregistrovala, že se mi může u hraní z pohledu první osoby dělat nevolno a Sherlock byl bohužel stejný případ.

Kriminální případy zde byly skvěle vymyšlené, avšak uvítala bych jich více na úkor miniher, kterých bylo na můj vkus až příliš.
Nejvíce mě minihry potrápily v hrobce (nejvíce času jsem strávila v místnosti s nášlapnými dlaždicemi, mezi kterými jsem měla najít cestu, a přitom se neotrávit plynem) a také cestu skrz bažinu v prvním případu jsem si řádně „užila“. Oproti tomu třeba hraní petangu mě velmi bavilo.

Případy jako takové mi nepřišly nijak přehnaně lehké ani těžké. Nejvíce jsem bojovala se sestavováním profilů osob a převážnou část jsem odhadla špatně, což ale naštěstí ve výsledku nemělo na nic vliv.

Co mě ale celou dobu hraní vytáčelo byl pisklavý hlásek Kate a vlastně celá příběhová linie týkající se jí a Alice. Obě dvě mi lezly na nervy už od začátku a bezmoc, ve které se zde ocitám, mě štvala o to více. Závěr hry však navzdory všemu obměkčil mé srdce a citově nevyrovnané Kate se mi zželelo.

Epistory jsem původně rozehrála s tím, že se jedná o oddychovku, ve které využiji dovednosti psaní všemi deseti a zkrátka, že hru dám levou zadní.

S hlavní hrdinkou jsem postupně objevovala různorodé lokace a učila se různé druhy magie. Kam jsem ale směřovala, to jsem celou dobu nevěděla. Plytký příběh ale vynahradila zábavná herní mechanika, která způsobila, že jsem více sledovala okolí a méně poslouchala nešťastné povzdechy hlavní hrdinky.

Ze všech druhů magie, jsem si oblíbila ohnivou a větrnou. Naopak elektřinu jsem v soubojích používala, co nejméně to šlo. Princip této magie jsem nejspíš tak úplně nepochopila a nikdy si nebyla jistá, která slova sežehne zároveň s tím jedním, které napíšu.

Moje naivní představa o snadných soubojích, byla vyvrácena hned při první příležitosti. Během celé hry jsem si několikrát sáhla na maximum mých psacích schopností a zjistila, že je stále co zlepšovat. Zprvu jsem nadávala na češtinu, která komplikovala slova háčky a čárkami. Když jsem pak zkusila přepnout jazyk na angličtinu, zjistila jsem, že i tady budu mít problém a to hlavně v písmenkách, které se tak často v češtině neužívají (q,w,x,..).

Mrzí mě, že tato hra nevznikla již v době, kdy jsem se na škole učila psát všemi deseti. Nejen, že by mi to pomohlo v procvičování, ale zároveň by to, do jinak celkem nudného předmětu, vneslo zábavu a třeba pro mnohé i motivaci.

Jakmile jsem uviděla na Steamu hru Hidden Folks, okamžitě jsem si vzpomněla na mojí oblíbenou knížku z dětství „Kde je Valdík?“. V knize, stejně jako zde ve hře, máte za úkol najít dle zadání postavičky, zvířata či předměty. Jakmile najdete potřebný počet objektů, hra Vás pustí do dalšího kola. Vzhledem ke krátké herní době jsem se snažila najít vše, co hra nabízela.

Oproti knize je hra pouze dvoubarevná, ale to vůbec nevadí. O pestrost a zábavu se zde postarají interaktivní objekty a zvukový doprovod, který se mi na hře líbil ze všeho nejvíc. Zvuky jsou zde totiž vytvořeny ústy, a to dodává hře na vtipnosti a originalitě.

Ocenit bych také chtěla chytře vymyšlený systém nápovědy. U každého hledaného objektu je krátký popisek, kde se nachází. Nejsou však zde přesné souřadnice, ale pouze indicie, nad kterými je třeba se lehce zamyslet.

Během hry, jsem navštívila různé lokace. Od zasněžených hor plných horlivých lyžařů, až po fabriku se spousty pracantů. Právě poslední zmiňovaná lokace se mi líbila ze všech nejméně. Ne však proto, že by byla špatně znázorněna, ale protože rozsáhlý prostor plný spousty pracujících lidí ve mně vyvolával nepříjemné pocity.

Doufám, že se dočkám u Hidden Folks pokračování, či datadisku. Krátká hrací doba je totiž jediným záporem této zábavné a návykové hry.

„Kašlu na to! Nevím, kde jsem, nevím, jak to zjistím a už vůbec nevím kam mám jít! K tomu všemu mě ještě pronásleduje bestie a já ji nemohu zabít, ale pouze se před ní schovat! Tohle nedám!“ S těmito myšlenkami jsem po první hodině hraní Miasmaty vypnula hru a byla přesvědčená o tom, že požádám Kwokyho, který mi hru doporučil, ať vybere něco jiného.

Nakonec jsem hru na nějakou dobu uložila k ledu a snažila se plnit jiné body herní výzvy a Miasmatu odkládala až mi zbyla jako poslední hra, kterou musím do konce roku dohrát.

Hecla jsem se a hru rozehrála znovu.

Ocitla jsem se na neznámém ostrově v kůži vědce, nakaženého smrtelnou nemocí. Úkolem je nejen najít protilék ale i najít cestu z ostrova pryč. Jelikož jsem na tom se zdravím vážně bídně, postupem času zjišťuji, že se po chvilce běhu zadýchám, a tak musím zpomalit. Také nemám sílu na plavání a když vidím velké vodní plochy lemující ostrov, nechávám si zdát o snadném přeplavání kamkoliv mimo pevninu.

Konečně se setkávám s civilizací! Když ale vcházím do chatky nikde ani živáčka. Pouze ptáky slyším prozpěvovat z blízkého lesa. Nacházím však část deníku a informace o tom, jak sbírat a zkoumat místní floru. Z rostlin a hub mohu vyrábět základní léky a možná se poštěstí a najdu i nějakou ingredienci k výrobě protilátky.

Tak se tedy vydávám na pouť po ostrově, přičemž mi s orientací na mapě pomáhá pouze kompas a krásná okolní krajina.

Nebudu snad ani uvádět kolikrát jsem se ztratila, kolikrát jsem se skutálela ze skály nebo jsem se málem utopila.
Na co však budu dlouho vzpomínat, je mé první setkání s bestií. Vykračuji si lesem a je mi téměř do zpěvu, jelikož jsem konečně přišla na způsob, jak se orientovat v mapě. Pustím se do kopce a najednou mi z ničeho nic začne tlouct srdce. Jelikož si myslím, že jsem jen zadýchaná tak se chvilku zastavím a odpočívám. Srdce ale stále tluče. Nevím, co se děje, a tak jdu dál. Náhlé ticho rozčísne můj výkřik, když znenadání spatřím bestii (přítel sedící kousek ode mně málem leknutím spadl v tu chvíli ze židle). Utíkám, co mi síly stačí a bestie za mnou. Div, že nevyplivnu duši doběhnu do blízkého tábořiště, kde jsem náhle v bezpečí a s úlevou rozdělám oheň.

Miasmata je vzrušující dobrodružství, které mi dodalo odvahu pustit se v budoucnu i do jiných survival her. Miasmata pro mě byla letos opravdu ta největší výzva, a jsem hrdá na to, že jsem ji zvládla dokončit.

Na 2. bod herní výzvy (Právě vychází) jsem se nechala inspirovat v diskuzi o adventurách a rozehrála Memorandu s poměrně velkým očekáváním.

Děj se odehrává na maloměstě a jeho okolí, které jsem postupně s hlavní hrdinkou, Mizuki, objevovala. Mizuki po rozchodu s manželem trpí ztrátou identity a pomalu zapomíná i své vlastní jméno. Aby toho nebylo málo, trpí také nespavostí. Že je třeba hlavní hrdince pomoct, je tedy jasné už od začátku. Málo koho by však napadlo, že cesta k úspěchu začne nalezením plakátu s fotografií ztraceného slona, po kterém je vyhlášeno pátrání.

Po grafické stránce se mi hra velmi líbila, občas jsem však zapomínala, ve kterém období se hra vlastně odehrává. Místy na mě dýchaly staré časy a jindy se zase připomínala moderní doba.
Přiznám se, že mě tato adventura moc nebavila. Ač se děj jeví jako netradiční a originální, hra vůbec neodsýpala a přišlo mi, že se vůbec nikam neposouvám. Když jsem třeba po delší době našla konečně nějaký nový předmět který byl například zákeřně schovaný ve vysoké trávě a zjistila, že nejde na nic použít, byla jsem ze hry čím dál více otrávená.

Hrací doba Memorandy se pohybuje kolem čtyř hodin, já s ní však strávila kolem devíti hodin. Ve hře jsem se několikrát zasekla a bez návodu bych hru zřejmě nedohrála. Systém nápovědy se mi zde jevil téměř zbytečný, jelikož málokdy opravdu pomohl k postupu.

Možná bych hru ocenila více, kdybych znala tvorbu spisovatele Haruki Murakami, dle které se vývojáři nechali inspirovat. Nicméně mnohdy však ani dobrá inspirace nebývá zárukou k vytvoření dobré hry.

Do 7. kategorie herní výzvy „No fujtajbl!“ jsem si zvolila pro mě to nejmenší možné zlo, a to adventuru. Vzhledem k tomu, že hra lze spustit pouze přes Dosbox, který dokážu jen spustit a neumím s ním jakkoliv jinak manipulovat, trochu jsem bojovala s nastavením rozlišení. Nakonec jsem hru rozehrála v rozlišení 640 x 480, přestože to bylo celkem utrpení pro oči.

Hra je staršího data, a tak jsem se obrnila trpělivostí a pustila se do hraní. Prostřednictvím krátkého intra jsem byla uvedena do příběhu, v němž naštvaný čaroděj Zwigrid ukradne čarovný roh, bez nějž se na království natrvalo snese zima. Hlavním hrdinou je zde pasáček ovcí, který má ambice se stát hrdinou a vrátit zpět ukradený roh.

Jako první, mě po spuštění hry přivítal snad nejhorší dabing, jaký jsem u hry kdy zažila. Vadil mi po celou dobu hraní a nebyla jsem schopná si na něj zvyknout. Ruku v ruce s dabingem šel dost ubohý (až místy trapný) scénář, který mi přišel na úrovni žáků základní školy.

Byla jsem připravena na dvoupixelové interaktivní předměty, schované na těch nejhůře viditelných místech a to se vyplatilo. Smířila jsem se i s pomalou chůzí postavy, která nešla i přes moje netrpělivé klikání urychlit. Co mě však, ale vytočilo doběla, bylo, když jsem absolutně neměla páru, kde mám sehnat modré pírko a prostě mě nenapadlo po X-té kliknout na strážného který najednou řekl něco jiného, než že nebere úplatky. Až na pár menších zákysů jsem hrou prošla hladce. Těšila jsem se aspoň na závěrečný bossfight, který však bohužel ještě více prohloubil zklamání z celé hry.

Hraní Bird Story pro mě bylo už od začátku atypické. Důvodem bylo, že jsem celou dobu hrála tuto hru současně s Kwokym, se kterým jsem si zároveň vyměňovala své dojmy.

Už v úvodním menu mě rozněžnila melodie, jejíž podobné variace nás doprovázeli celou hrou. Hudba a zvuky zde hrají důležitou roli, jelikož zde není písma ni mluveného slova.

Spíše než jako hráč jsem se v této hře cítila jako pozorovatel. Ovládání postavy se zde chopíte vždy krátkodobě a lze konat pouze tak, jak hra sama určí. Příběh vypráví o malém chlapci sužovaném samotou, jenž se prostřednictvím náhody a soucitného činu skamarádí s ptákem. Přiznám se, že toto téma je pro mě dosti sentimentální (Jako malá jsem měla doma andulku a to byl tak milující tvor, že na něj s láskou vzpomínám dodnes), proto jsem se do hlavní postavy dokázala vcítit více, než by to bylo za jiných okolností.

Roztomilé a občas vtipné scénky však bohužel nedokázaly zabránit mírnému zklamání z předvídatelnosti celého příběhu. Přijde mi, že vývojáři se natolik snažili přikládat důraz na určité detaily (hlavně osamělost chlapce zde byla velice zdůrazněna), že nápaditosti vyústění hry už nebylo věnováno tolik energie. Dále jsem se potýkala s pár nejasnostmi např. Kdo byla ta druhá paní s ošetřovatelkou, která chlapce pronásledovala? Co bylo na vzkazech, které chlapec nacházel doma? Kde měl rodiče?, na které jsem nenašla odpověď a musela jsem si je tudíž domyslet sama.

Jsem zvědavá, jaký dojem napíše do komentáře Kwoky. Slyšela jsem v sluchátkách v jednu dobu takové šustění, tak snad osvětlí, zda to byl kapesníček k otření slzy, či chyba ve spojení :).

Již přes sto let nás dělí od první světové války. Někomu se to může zdát už jako celá věčnost. Bohužel až do dnes může spousta lidí stále pociťovat následky z této smutné doby. Ať už se jedná o ztrátu příbuzných, či zničený majetek.

Dokázala bych vyjmenovat několik her na motivy druhé světové války. Nenapadá mě však žádná hra, která by se nechala inspirovat první světovou válkou. Tato originalita v kombinaci s mým oblíbeným herním žánrem mě velmi zaujala.

Ze hry jsem byla nadšená už od začátku. Krásná grafika, hudba a dobrá hratelnost mě neomrzely za celou dobu hraní. To, že je hra proložena i zmínkami o historických faktech, bylo pro mě příjemným překvapením. Vždy se jednalo o stručné komentáře či popisy, které délkou nenudily. Dozvěděla jsem se spoustu věcí, které se člověk, pokud není nadšenec do historie, jen tak nedozví.

V každé lokaci máte za úkol posbírat určité předměty, vyřešit puzzle, či se někam dostat. Ač se to může zdát stereotypní, nenudila jsem se ani chvíli. Hra je také proložena několika akčními minihrami, ve kterých jsem musela být neustále ve střehu a rychle reagovat. Příběhová linie se točí kolem třech hlavních postav, za které v průběhu hry střídavě hrajete. Občas vás doprovází i psí společník, bez něhož byste se v některých lokacích těžko obešli.

Ač mě hra bavila a mohu ji všem vřele doporučit, našlo se zde i něco co mi lehce hru kazilo. Jednalo se o hledání předmětů do sbírky. V každé lokaci jste mohli (nemuseli) hledat určitý počet různých předmětů, ke kterým jste po nalezení získali Informaci – co tento předmět znamenal, či jak se využíval ve válce. Vzhledem k tomu, že jste byli někdy časově omezeni, nebyl čas se po těchto předmětech ohlížet a tak mi třeba nějaký předmět chyběl. Když jsem se ale cíleně dívala po předmětech, kazilo mi to zase atmosféru hry, jelikož jsem se tolik nesoustředila na okolí, ale hledala jednu blbou věc. Uvítala bych proto, kdyby hledání předmětů bylo méně časté a jen v klidných lokacích. Toto je však má jediná výtka a kromě dobrého pocitu z dohrání si nyní odškrtávám 10. bod z letošní herní výzvy.

Podmořský život je pro mě stejně fascinující jako vesmír. Obojí má člověk téměř na dosah, a přesto je téměř nemožné do těchto světů proniknout natolik, aby jim plně porozuměl.

Doposud jsem nehrála hru z podmořského prostředí (nepočítám potápění se hrdinů v RPG hrách) a když jsem viděla screenshoty ABZU některých mých přátel na Steamu, vyprovokovalo mě to hru co nejdříve koupit.

Začátek mi naprosto vyrazil dech. Nádherná grafika, hudba a prostředí - nevěděla jsem nad čím se dříve rozplývat. Postupně jsem objevovala různé druhy ryb, což mě motivovalo proplouvat a prozkoumávat tento různorodý svět.

Bohužel se mi nepovedlo u hry zprovoznit Steam Controller a tak jsem celou dobu neobratně hrála na klávesnici. Mrzí mě, že mi to částečně zkazilo zážitek z hraní, ač jsem se tomu snažila zabránit.

Dále nevím, zda to mám dávat za vinu špatnému ovládání, či jednoduše hře, ale v jednu chvíli mě hra přestala bavit natolik, že už jsem si přála, aby byl konec. Ten však přišel záhy a místo toho abych byla ráda, jsem litovala.

Až po dohrání ABZU mi totiž došlo, na co jsem se to celou dobu dívala. Nebylo to jen plavání mezi rybami, ale byl to podmořský balet. Symfonie hudby a plavání dokázala z této hry udělat umělecké dílo, které nejednoho hráče pohladí na duši. ABZU mi nabídl nový zážitek z hraní, na který budu ráda vzpomínat a snad se ke hře i někdy vrátím, ale nejprve musím dohnat deficit a zmasakrovat někde hordy nepřátel, které na mě čekají v jiných hrách:).

Tento díl jsem s mým bojovníkem Laurionem tak prolétla, že jsem se divila, že už je konec. Pravděpodobně jsem něco opomněla, jelikož jsem měla výsledné skóre pouze 415/500 zůstalo mi v inventáři ptačí pírko a pořád mám pocit, že šlo něco dělat s tím gepardem u jezírka.

Město je zde oproti druhému dílu mnohem menší, což jsem uvítala, a tak jsem se velmi rychle zorientovala, kde co najdu. Ani bloudění v divočině nebylo tak dramatické, jen jsem při jedné obchůzce málem zemřela hlady, jelikož jsem si nepořídila dostatek zásob.

Co mně však docela vadí, je přebytek peněz hned od samého začátku. Můžu si koupit vlastně všechno, co chci a nemusím kvůli tomu vůbec zabíjet nestvůry. Vytrénovat se můžu v Simbana Village, a je ze mě nejmocnější bojovník.

Nejvíce se mi na celé hře líbil Rituál, při kterém se musíte postavit téměř o hlavu většímu bojovníkovi a soupeřit s ním v několika disciplínáchpobavilo mě, když jsem zjistila, že můžu podvádět. Docela mě zaujala i logická hra Game of Awari, která bohužel nebyla součástí rituálu. Navíc jsem si ji stihla zahrát jen dvakrát, jelikož při pokročení v příběhu už to dále nebylo možné.

Sečteno a podtrženo, ani třetímu dílu se nepodařilo překonat můj nejoblíbenější první díl. Tato série mě ale stále baví a jsem zvědavá, co přinese její pokračování.

Do třetího dílu Zaklínače jsem se pustila nedlouho po dočtení knižní série a dobře jsem udělala. Hra se úspěšně snaží na knihy navázat a letmé zmínky na předchozí knižní děj potěší stejně, jako setkání se známými postavami. Po lehkém zklamání z předchozího dílu, jsem se do hry pustila bez většího očekávání.

Nevím, jestli to bylo hrou nebo mým rozpoložením, ale trvalo mi delší dobu, než jsem se dokázala pořádně ponořit do děje. Jakmile se tak ale stalo, od hry mě dokázala odtrhnout pouze únava, hlad a jiné potřeby důležité pro život.

Krásná příroda, rozmanité oblasti, vyhovující soubojová obtížnost a nápadité úkoly dokazují, že se hra honosí oprávněným titulem „Hra roku 2015“.

Musím se však pozastavit nad pár věcmi jako třeba získávání zkušeností, které je tak snadné a rychlé, že jsem neustále nestíhala plnit úkoly pro můj level. Hlavní linii jsem takto plnila v jednu dobu s 6-ti levelovým náskokem. Může za to i zvyk, že chci nejdřív dohrát dostupné vedlejší úkoly a následně až hlavní příběh.

Dále mě docela mrzí, že vzhledem k tomu jak je to velký svět, nelze si do mapy psát vlastní poznámky. Když už na velké mapě nejsou vidět všichni kováři a bylinkáři (a hlavně holiči :P), poznámky by se hodily minimálně k tomuto účelu.

Našlo by si i pár dalších výtek, jako že třeba z Yennefer udělali větší arogantní mrchu než je v knížce, nebo že pokračovali po vzoru 2. dílu (což asi museli) v pojmenování Dandelion místo Marigold atd. Těmto výtkám ale přikládám minimální váhu, jelikož se ztrácí ve spoustě jiných vydařených interpretací knih.

Na závěr zmíním úkol, který na mě nejvíce zapůsobil svojí atmosférou a to byl úkol z hlavní linie, který mě dovedl doprostřed močálů do vesnice sirotků. Nové postavy bůžek,čarodějnice,sirotci společně s pohádkovo-hororovým nádechem prostředí byli tak jedinečné, že si nejsem jistá, zda to v dohledné době nějaká hra překoná.

Dlouho jsem se nerozmýšlela, když jsem měla jmenovat hru do 4. kategorie herní výzvy. Gomo pro mě byla téměř jasná volba, i když jsem se málem nechala strhnout davem pro hru Hero of the Kingdom. Hra Gomo u mě zvítězila převážně kvůli pěkné grafice, která mi zdánlivě připomněla oblíbené Machinarium.

Prvotní nadšení ze hry však velmi rychle opadlo. Hra ve mně nevzbudila absolutně žádné emoce. Možná to bylo tím, že i sám hrdina byl téměř bez emocí. Ač mu unesli psa, za celou dobu hraní jsem nechápala, proč ho vlastně zachraňuje. To, že ho měl rád, projevil až na samotném konci hry.

Zábavnost hry bohužel však nezachránily ani občasné puzzle, jejichž nízká obtížnost nudila.

Tak jsem tedy lhostejně klikala a procházela hrou a nebýt krátké hrací doby, snad bych ji ani nedohrála, což by byla škoda. Na konci hry mě čekalo zábavné seznámení s jejími tvůrci, které paradoxně považuji za nejzábavnější část celé hry.

The Stanley Parable si s vámi hraje hned od samého začátku jako kočka s myší, ať už přistoupíte na její pravidla či ne. Ale to vůbec nevadí. Tím, že má hráč tolik možností volby, zvědavost jej nutí zkoušet všechny různé možnosti. Hrou jsem prošla od začátku minimálně desetkrát a stále mám pocit, že jsem ještě neobjevila vše, co hra nabízí. Nejvíce mě bavilo, když jsem již poněkolikáté prošla některou cestou a hra se zachovala jinak, než obvykle. Takto mě, po tom, co jsem asi 10x prošla první kanceláří, zaskočil zvonící telefon. Člověk si lehce zvykne na stálost prostředí a takováto nepatrná věc dokáže lehce vyvést z míry.

Během hraní jsem se zabývala nejednou filosofickou otázkou a to je to, co hru tolik odlišuje od ostatních. Nejlepší na tom je, že mě netrápily vyřčené otázky, ale naopak ty, které vyvstávaly v průběhu hraní. To, že mě hra donutí se samotnou zamyslet, považuji za velký klad oproti jiným hrám, kde vám ve většině případů všechny odpovědi naservírují na konci hry jako na stříbrném podnose.

Navzdory tomu všemu jsem za celou dobu neprožila nic natolik intenzivního, co by se mi ať už pozitivně či negativně vrylo do paměti. Zklamalo mě také malé množství interaktivních předmětů, které by hru více zpestřily.

Nad hrou jsem strávila necelé čtyři hodiny, a i když ji hodnotím převážně pozitivně, neudělala na mě takový dojem, aby mi utkvěla na delší dobu v paměti.

Jsem ráda, že čestné místo poslední dohrané hry v roce 2016 získala právě hra Firewatch. Když se zpětně podívám do svého seznamu letošních dohraných her, můžu s klidným svědomím říct, že mě za poslední půl rok žádná hra neoslovila tolik jako tato.

Potulovat se sama po divočině je jedním z mých snů a zároveň noční můrou. Záviděla jsem hlavnímu hrdinovi bydlení ve věži s omračujícím výhledem a zároveň se děsila zranitelnosti, jež poskytovala omezená možnost kontaktu s jiným člověkem. Ten pocit, když jsem se vrátila z delší vycházky z neznámého prostředí a zahlédla z dálky svoji známou věž, mě vždy naplnil určitým pocitem bezpečí, který jsem snad u jiné hry ještě nezažila.

Skvělý vzhled hry a vizuál flóry však nedokázal nahradit až na pár výjimek chybějící faunu, která by hru oživila a jistě přidala více dobrodružných zážitků (marně jsem se těšila na medvěda grizzlyho).

Příběh vypadal ze začátku slibně, ke konci ve mně však vyvolal spoustu nezodpovězených otázek. Přesto jsem hru dohrála s nadšením a ráda si ji někdy znovu, ať už jen kvůli atmosféře, zahraji.

Tuto adventuru jsem poprvé zbystřila na Steamu, kde mě na první pohled zaujala svoji pixelovou grafikou. Proto jsem vyčkala hned do prvních slev a hru zařadila do knihovny po bok mých oblíbených Quest for Glory a Heroine’s Quest.

S hlavním hrdinou, bardem, se vydáte hledat královnu víl. Během putování se bard Finn učí nové písně, poznává rozličné bytosti a prostředí. Nejoblíbenější postavou se pro mě stal nerudný gnóm, kterého na každém kroku pronásledují dvě sličné dívky, jejichž přehnaná starostlivost jej dohání k šílenství. Ve hře však narazíte i na pár klišé, jako například troll - hlídající most, medvěd - bojící se včel atd. Zklamal mě místy nevyužitý potenciál herního prostředí, který by šel v rámci děje vtipněji využít.

Celou hru jsem prošla téměř bez záseku, což bylo mimo jiné i z důvodu chybějících hádanek, rébusů, čehokoliv, nad čím by bylo potřeba se více zamyslet. Nízkou obtížnost hry však vynahrazuje pohádková atmosféra, do které jsem se po celých pět herních hodin ráda vracela.

Mimpi je roztomilá kratší plošinovka, která mně, jakožto milovnici psů, naprosto sedla. Hlavním hrdinou totiž tady není nikdo jiný, než bílý psík Mimpi, jehož putování Vás zavede na rozličná místa. Co level to nové rozmanité prostředí. Stereotypním se nestane ani sám Mimpi. Autoři do hry umístili bonusy, po jejichž sebrání můžete vzhled hlavního hrdiny libovolně měnit. Na zábavnosti hře přidávají logické hádanky, které nejsou vždy úplně snadné.

Celkově bych však hru zařadila mezi méně náročné plošinovky už jen z důvodu, že ukládání hry je téměř na každém rohu a obtížnějších překážek jako například proplout mezi více otáčejícími prkny bez dotknutí, je zde poskrovnu. Tuto oddechovku doporučuji každému, kdo se potřebuje po náročném dni trochu odreagovat a zapomenout na všední lidské problémy.

S čistým svědomím mohu prohlásit, že s hlavním hrdinou, jehož jméno zároveň tvoří název hry, mám společné opravdu jen to první písmeno své přezdívky. Tuto hru jsem nominovala jako první bod v herní výzvě a s velkým očekáváním ji rozehrála.

Ač se celý děj odehrává v jedné budově, za celou dobu jsem nepocítila stereotyp. Do posledního okamžiku jsem využívala mapu, bez které by se dům změnil v labyrint.

Počínaje první obětí, likvidovala jsem bez milosti ve jménu svého otce obyvatele domu jako na běžícím pásu. Asi to bylo grafickým zpracováním hry, že mi žádná z postav nepřirostla k srdci. Obličejová mimika mi přišla tak chudá, že mi téměř žádné oběti nebylo tak líto jak jsem čekala že bude. Trochu jsem se za to cítila provinile. Na druhou stranu jsem necítila ani pocit zadostiučinění, jelikož žádný hřích není hoden tak vysokého trestu, který jsem přesto musela vykonat. Nicméně mě hra stejně od začátku až do konce bavila.

Finále hry mi však otrávily technické problémy ve formě bugů. Ač se mi po celou hru dařilo nad bugy přivírat oči, konec byl v tomto ohledu bohužel nejhorší. Musela jsem jej hrát navícekrát. Docházelo jak k mizení postav, které jsem měla zabít, tak k přemístění mé postavy na pozici, kde se vůbec neměla ocitnout.

Po této vší kritice hru přesto považuji za originální a zábavnou. Před jejím spuštění však doporučuji shlédnout film "Přichází Satan", který atmosféru hry významně podtrhne.

Ač je to hra beze slov, oslovila mě nejen pěkným grafickým zpracováním ale i příběhem, který vás nutí se vcítit do role robota a napravovat zlomyslnosti spáchané dvěma zlotřilými roboty.

Logických hádanek si zde užijete dosytosti. Obtížností se mi zdály tak akorát, i když u některých jsem téměř propadala beznaději. Pokud si myslíte, že jste dobří například v piškvorkách, tato hra vás vyvede z omylu.

Trochu mě však zklamal konec. Ač nejsem kdovíjak pomstychtivý člověk, na dvou výše zmíněných lotrech bych se vyřádila mnohem víc. To by ale nadruhou stranu odporovalo charakteru hlavní postavy.

Na závěr bych ráda dodala, že jsem pyšná na to, že tato hra vznikla díky českým vývojářům a těším se, až si zahraji další hru z jejich produkce.