AirStrike: Šturmovík 2004 je taková hříčka na vyblbnutí. Dostal jsem v ní k dispozici dvouplošník a začal ostřelovat nepřátele. Potěšil mě výběr prostředí, ve kterých probíhají souboje i nastavení barvy letadla a pojmenování pilota.

Se svým letcem jménem Padavka jsem se pustil do leteckých přestřelek, které nejsou zpracovány úplně špatně, ale pokud si budu chtít ještě někdy v budoucnu zalítat v letecké arkádě, nejspíše zvolím osvědčený Plane Arcade.

Pokud neberu v potaz arkádovou sérii Moorhuhn a jí podobné klony, tak je Deer Hunt Challenge jediným loveckým simulátorem, který jsem hrál. Nejprve jsem se chvíli šťoural v nastavení a vyzkoušel si lov v režimu Hunting Trip, a pak jsem se pustil do kariérního režimu Hunting Challenge.

Bavil jsem se dost, protože jsem se ke hře dostal v době, kdy jsem si z moc velkého počtu herních titulů vybírat nemohl a tento žánr jsem neměl vůbec probádaný. Po čase ale přišly na řadu kvalitnější kousky, a protože se lovecké mise začaly opakovat, pověsil jsem brokovnici, kulovnici i luk na hřebík a ke hře se už více nevracel.

Byly to mise s poslední zmíněnou zbraní, tedy s lukem, které se mi nejvíce zamlouvaly. Vyžadovaly totiž stealth postup, kdy jsem se musel k lovené zvěři přiblížit opravdu blízko, abych ji mohl skolit. Musel jsem brát v úvahu směr větru kvůli mému pachu, krýt se za keři a stromy, aby mě má kořist nespatřila a přitom způsobovat co možná nejméně hluku.

CD se hrou stále vlastním, ale nevím jestli se k ní ještě někdy vrátím. Možná, až zase přijde herní sucho, které si však v dnešní době neumím představit.

Klonů Zumy a Luxoru, jež byly sami o sobě klony postaršího titulu z Arcade automatů Puzz Loop, je nepřeberné množství. Mě však zaujal Ocean Quest, ve kterém jsem se ze zikkuratů a pyramid přesunul na dno oceánu a žábu či skaraba nahradila miniponorka.

Moc dobře si pamatuji, že jsem měl mít ze Silvestra na Nový rok ve staré práci noční směnu, ale ta se nakonec nekonala. Šel jsem pěšky asi tři kilometry, protože jsem neměl k dispozici auto a MHD v tento čas nikdy nejezdí. Když jsem dorazil, tak mi bylo řečeno, že dnes má službu jen ochranka a u ostatních zaměstnanců je směna zapsána jen z důvodu, že se tímto způsobem řeší Vánoční odměny. Tedy že nikdo nepracuje, ale směna se zaplatí. V práci jsem byl nový a vedení se mi o tomto faktu jaksi zapomnělo zmínit, a tak jsem se obrátil a šel stejnou štreku nazpátek.

Proč píši takový zážitek ke hře, kde jde o to, abych vystřelováním kuliček z ponorky spojil tři a více těchto objektů stejné barvy, které následně zmizí a mě přibudou body do celkového skóre? Protože poté, co jsem se po nucené procházce vyspal, měl jsem ukrutnou potřebu si něco zahrát a do oka mi padl právě Ocean Quest. Jakmile jsem vystřelil první kuličku, nemohl jsem se od hry odtrhnout a dohrál jí na jeden zátah. Takhle si představuji relaxaci po právě prodělané frustraci.

OutRun je další automatovka, u které jsem strávil spoustu času a utratil za ni spoustu drobných. Ferrari je po Porsche má druhá nejoblíbenější automobilová značka, takže jsem rád usedl do sedačky stylového červeného automatu a vyrazil na cestu po USA.

Časový limit je nemilosrdný, a dokončení hry tak není nic lehkého, když navíc vezmu v potaz další vozidla (včetně Porsche 911 Turbo), která se mi pořád pletla do cesty, a jízdu mi tak vůbec neulehčovala. Super vychytávkou byla na tehdejší dobu možnost volby směru, kam se bude má cesta ubírat dál. Z písečných pláží jsem se tak dostal přes rušná města či zasněžené hory až do cíle a často jsem jel jinou cestou.

OutRun není špatná hra a patří mezi ty nejznámější tituly pro Arcade automaty vůbec, ale postrádám u něj multiplayer a více zábavy jsem si užil třeba u SCUD Race.

SCUD Race je automatovka, kterou jsem často hrál v jedné mé oblíbené hospodě. Naposledy, když jsem tam byl, tak byly "Autíčka", jak jsme SCUD Race s kamarádem přezdívali, rozbitá, ale snad je ještě někdy dají do kupy a budu se znovu moci projet v mém oblíbeném Porsche 911 GT2.

Netvrdím, že jsem doma nehrál žádnou hru pod vlivem alkoholu, ale to si dám jen pár piv a navíc nejsem vlastníkem volantu. U SCUD Race je to ale něco úplně jiného, protože v hospodě si dám těch piv daleko víc, sem tam to proložím panáčkem, a pak nastane ta jediná možná situace, kdy usednu za volant značně opilý. Naštěstí tím ale nikomu neublížím, a tak si jen můžu užívat tento jedinečný zážitek, který v reálu nikdy nezažiji (snad:)).

Hru se mi podařilo dohrát jen jednou, a to když přišel jeden známý, se kterým jsem se již dlouho neviděl a válcoval všechny soupeře tak, že mě vybičoval k mému životnímu výkonu. Předtím jsem se myslím dostal maximálně do čtrnáctého kola z patnácti, a to jsem kvůli nedostatečnému časovému limitu ani nedokončil.

Crash Team Racing je jedním z několika málo titulů, které jsem hrál na prvním PlayStationu. Myslím, že jsem si vyzkoušel i nějaký ročník NHL, ale to bylo jen na chvilku a už ani nevím, o jaký se konkrétně jednalo.

Mým nejoblíbenějším závodníkem byl samotný Crash, ale často jsem volil i šíleného doktora Neo Cortexe či obrovitého Tinyho Tigera. Nejvíce času jsem strávil u multiplayeru, kde jsme po sobě s bratrem metali rakety, bomby nebo bleskové koule a využívali i ochranné či zlepšující power-upy, jako je nitro, neviditelnost nebo maska Aku-Aku.

Nepočítám, že se k CTR ještě někdy dostanu, protože žádné PS nevlastním, ale těch hodin, co jsem u něj strávil, určitě nelituji, i když mě hra vždy po určitém čase přestala bavit a musel jsem si dát menší pauzu.

Už je to dlouho, co jsem instaloval hru ze čtyř CD, které je třeba v mechanice postupně měnit. Naposledy to bylo tuším Diablo II spolu s datadiskem. The Longest Journey jsem původně ani hrát nechtěl. Přece jen je to starší kousek a moc mi u adventur nevoní nutnost přepínání činností, jež postava dělá. Jelikož se mi ale nechtělo pouštět do Batman: Arkham City, zvolil jsem jako hru z nejlepší stovky právě tuto legendu.

Hra má pomalejší rozjezd a zpočátku mě vůbec nebavila. Kapitoly jsou poměrně zdlouhavé a do hraní jsem se občas musel vyloženě nutit. Nepomohl tomu ani bug u policejní stanice, po němž hra vždy spadne, ale naštěstí se dá jednoduše obejít. Zhruba v půlce (po nalodění na Bílého draka) tempo naopak hodně narůstá a jednotlivé kapitoly by mohli být klidně i delší.

Líbilo se mi, že všechna aktivní místa našla dříve či později využití (i tajemné dveře ze začátku, které se otevřou až v deváté kapitole). Z postav mě zaujal především prodavač map v Arcadii, jež mi vysvětloval cestu snad deset minut, abych se dozvěděl, že stačí jít chvilku na východ a za každou větou křičel "Maps!" a nemohu opomenout ani ptáka jménem Pták (později Vrána), který mi trochu připomínal Oscara ze Syberie. Sokal našel inspiraci pro otravného společníka nejspíše zde.

Nejvíce jsem se zasekl v Marcurii, když jsem zaboha nemohl najít vstup podzemní knihovny Enklávy, ale nakonec se podařilo. Většina lokací je vcelku povedená, ale mou nejoblíbenější se stal ostrov Alais. Jako nejlepší činnost, kterou April prováděla, mi přišlo míchání lektvarů, opravdu dobrý nápad.

Konec byl vcelku překvapivý a dá se říci, že do značné míry otevřený, tak jsem zvědavý, jestli mi pokračování přinese odpovědi na nezodpovězené otázky. Sečteno a podtrženo The Longest Journey není špatná hra a nebýt nudných počátečních kapitol, určitě bych ji hodnotil výše, mezi mé oblíbené adventury ale určitě nepatří.

Hry tohoto typu příliš nemusím a nebýt DH Masters 2017, nejspíš bych Perfect Shot vs. Spiraling Monsters nikdy nespustil. Žádné překvapení se nekonalo a ani po vyzkoušení Akheřiny prvotiny jsem střílecím arkádám na chuť nepřišel.

Mé celkové skóre se nakonec zastavilo na čísle 451, a i když bylo v mých silách dosáhnout na vyšší hodnoty, neustálé umírání mě od dalšího hraní odradilo. Musím zmínit ještě hudbu, která je hodně povedená a krásně graduje s narůstající rychlostí replikace nepřátel

Pivo's Grand Adventures Episode 2: Redemption je herní počin, který ocení hlavně uživatelé DH, protože se tam většina těch aktivních najde (a to doslova). Některé pasáže mě přiváděly k šílenství, ale to zadostiučinění, když jsem je konečně zdolal, stálo za to. Celý zážitek byl o to větší, že jsem hrál současně s Romčou, ale všechno pěkně popořadě.

Hned po spuštění na mě vyskočilo přehledné menu s perfektní hudbou, jejíž výběr je opravdu excelentní po celou dobu hraní. Pak následovalo delší intro, než bych čekal, které je prošpikováno skvělými hláškami a dá se přeskočit, takže při druhém hraní nepřekáží. Hlášky jsou vůbec devizou celé této adventury, a i když jsou někdy stupidní až moc, bavil jsem se neskutečně.

S takovýmto typem hry jsem doposud neměl zkušenost, ale brzy jsem přišel na to, co a jak a zabral jsem se do Piva 2, jako do kvalitních komerčních titulů, se kterými se svým způsobem může měřit. Všechno souvisí se vším a téměř každá poznámka většiny NPC má nějaký další smyl, takže je třeba sledovat opravdu pozorně, co všechny postavy pronesou, aby se toho dalo později využít.

Z miniher mi přišla nejtěžší upravená verze Vlaku, naopak překvapený jsem byl z variace Raptora, kterou jsem udělal hned na podruhé a to přitom tyto letecké arkády nemám vůbec v lásce. Jsem rád, že po vývojářích z Blizzardu, kteří přidali Nekromanta do Diabla III, se i DGC rozhodli o angažování této postavy, i když zde má úplně jiné schopnosti, než bývá zvykem.

Po prvním projití mě lákalo splnit všechny achievemnty, mimo Iron Mana, na kterého jsem si vůbec nevěřil. Nakonec se však povedlo a prošel jsem celou hrou bez jediné smrti. Určitě doporučuji všem uživatelům databáze, aby tento počin alespoň vyzkoušeli a věřím, že je chytne natolik, že jej dokončí. Místy je hra sice dost těžká, ale překonat se dá opravdu vše, i to proklaté první patro dungeonu. Bugy už by měly být snad všechny opraveny, takže mimo zmíněné obtížnosti nestojí v cestě žádná překážka.

Příběh Třinácti duchů mě zavedl do tajemného domu na břehu Labe, kde se podle legendy nachází recept na výrobu Becherovky. K jeho získání jsem ale musel vyřešit třináct rébusů, které mi postupně zadávali neživí strážci karlovarských pramenů.

Některé rébusy byly vcelku jednoduché a vyřešil jsem je během několika minut (puzzle), pár z nich mi ale dalo opravdu zabrat a strávil jsem u nich třeba i hodinu (žárovky nebo pyramidy), přičemž nezáleželo na jejich pořadí a po těžkém rébusu přišel na řadu třeba jednoduchý a naopak.

13 duchů je kvalitní logická hra, která určitě stojí za vyzkoušení a i když občas zazlobí ovládání, dokáže hráče upoutat natolik, že nevnímá nic jiného. Patří k těm titulům, u kterých si řeknete "Ještě jeden rébus a jdu spát.", ale protože nejde o nic extra dlouhého, tolik to nevadí.

Řízení vznášedla v BECHER SHOW mě zpočátku bavilo, i když jsem nejprve musel přijít na to, o co v této hře vůbec jde a proč pořád umírám. O co jde jsem nakonec zjistil z infa v menu, ale že umírám kvůli tomu, že mi ostatní vznášedla ubírají energii pouhým dotykem a já je mohu dokonce odstřelit, by mě ani ve snu nenapadlo.

Po asi půl hodině hraní jsem si říkal, že by mohl být brzy konec, protože je to stále o tom samém a na žádnou velkou změnu to nevypadalo. Bohužel tomu tak nebylo a namlsán zpočátku rychle narůstajícím počtem lahvových figurín na mém kontě, jež se vyskytovali stále méně a méně, jsem vystřízlivěl a zjistil, že to asi bude na dlouho. Nakonec se mi podařilo sesbírat všech 200 figurín, ale bylo to tedy opravdu náročné. Že já blbec se poslední roky držím zásady, že sebevětší blbost musím dohrát, pokud je to alespoň trochu možné.

Většina her, vytvořených pro soutěž Becherovka Game, se nevyznačuje nijak zvlášť dlouhou herní dobou. U BECHER SHOW je to však naopak. Jde o přespříliš dlouhý titul, který zbytečně natahuje především časté bloudění v nepřehledném bludišti.

K. O. je další titul, jež se zúčastnil soutěže Becherovka Game, bohužel se však nejedná o žádný kvalitní počin. Nevypadá to špatně, ale hratelnost značně pokulhává.

Nejlepší na celé hře jsou asi zbraně, díky kterým nepřátelé padají po jednom až dvou zásazích v případě nože a po dvou až třech výstřelech v případě pistole. Mafiáni s tyčemi mě zpozorovali ihned, zato ti ozbrojení pistolemi šli z určité vzdálenosti odstřelovat zcela bez povšimnutí.

Celou hru jsem byl prakticky nesmrtelný, až na finálový souboj s bosem, kvůli kterému jsem musel celou hru třikrát opakovat. Naštěstí je jde o velmi krátký titul, který mi i s opakováním zabral asi půl hodiny.

Planeta-X je klasická arkáda odehrávající se v budoucnosti, ve které jsem dostal k dispozici českou vesmírnou loď. Mým úkolem bylo doletět na nově objevenou desátou planetu Sluneční soustavy Planetu-X, abych tam odebral vzorek na zemi již vyhynulé byliny, potřebné na výrobu Becherovky.

Většinou mě hry tohoto typu moc nebaví, ale Planeta-X je jednou z výjimek, kterou jsem dohrál snad desetkrát. Kdyby mi nešlo o skóre, stačilo by se držet při kraji a sem tam sestřelit nějaký ten asteroid. To bych ale přišel o všechnu zábavu, která tkví právě v sestřelování vesmírných těles, ze kterých vypadávají bonusy ve formě střeliva, paliva, opravy nebo bodů.

Mé konečné skóre bylo 15451, což je lepší, než nejvyšší skóre na stránkách hry. Bohužel se však již nedá odeslat, tak ho zvěčním alespoň v tomto komentáři.

Becheráček je neobvyklý titul s minimalistickým příběhem, ve kterém jde především o to, zachránit Olmecáčka ze spárů proradného Ochlastáčka. Podíval jsem se tak do Lahváčkova a coby oživlá láhev Becheráček jsem se vydal zachránit svého bratra.

Proti ostatním lahvovým bytostem jsem mohl nejdříve použít pouze párátko, ale později došlo i na házení zátek a nebo nejúčinnější střílení hřebíků. Herní svět je opravdu rozlehlý a nejednou jsem se v něm ztratil, vždy jsem se ale nakonec vrátil na správnou trasu a hru nakonec dokončil.

Kladem je určitě ukládání, které lze provést kdykoli a bez kterého bych tento titul určitě nedohrál. Několikrát se mi však stalo, že když jsem hru uložil na určitých místech, Becheráček zemřel a save byl nepoužitelný. Určitě bych také změnil pohled kamery, protože někdy nebylo vidět na cestu nebo na nepřátele a několikrát jsem kvůli tomu přišel o život.

Titul U Becherů je hledačka na pár minut, která mě vcelku bavila. Hledat deset lahví Becherovky přímo v sídle dědiců zakladatele společnosti na výrobu známé karlovarské lihoviny má něco do sebe a určitě se jedná o zajímavý kousek.

Lahve se dají většinou najít celkem snadno, ale jelikož je jejich rozmístění při každé nové hře náhodně generováno, někdy to byl docela oříšek. Náhodné generování podporuje znovuhratelnost tohoto titulu, ale kvůli malé rozloze sídla mi pět dohrání stačilo, protože už jsem znal každý kout.

Becherself je krátká adventura, která se zúčastnila soutěže Becherovka game 2006. Jde o typického zástupce této kategorie, který ničím závratným nevyčnívá z řady.

Autor se pokusil hru počeštit, ale příliš se mu to nepovedlo a texty obsahují mnoho chyb. Kdyby zůstal u rodné slovenštiny, udělal by určitě lépe. Příběh není nic extra a i když jsem se párkrát zasmál, o žádný klenot se nejedná.

Určitě se nebudu k Becherselfu vracet už jen z toho důvodu, že Moribund World: Like a Thousand Suns ze stejného roku je daleko lepší alternativou.

Logickou hru Faux Pa jsem okusil již před šesti lety, ale nepodařilo se mi ji dohrát. Teď jsem jí dal druhou šanci a povedlo se mi pokořit všech 25 levelů, a dostat se tak až na konec strastiplné cesty dvou velice odlišných bytostí.

Hlavním tahákem je určitě příběh, vyprávěný mezi jednotlivými levely, který pojednává o zakázané lásce nebeské obyvatelky Thril a Luciuse z podsvětí. Ti se vydali na předlouhou pouť až do Karlových Varů, aby mohli díky Becherovce být navěky spolu.

Po každých šesti absolvovaných úrovních jsem se ocitl v novém prostředí a mimo nebe a pekla jsem navštívil i zasněženou zemi či starobylé ruiny. Postupně se měnila také hratelnost, kdy v sobě obě postavy objevili nové schopnosti nebo přibyly nové herní prvky.

Určitě se jedná o kvalitní kousek, který je navíc freeware a řešení veškerých rébusů pomocí výtahů, propadlišť či schodů nemá chybu. Výtku bych měl snad jen k nevyrovnané obtížnosti levelů, kdy po vcelku těžké úrovni přišla na řadu daleko lehčí a naopak. Obtížnost ale samozřejmě vnímá každý hráč jinak a případy, kdy já nevěděl kudy kam, se mohou zdát jinému primitivní.

Vulvara je další adventurou, která se účastnila soutěže Becherovka Game a bohužel se řadí k těm horším kouskům, které jsem v této kategorii okusil. V intru jsem se dozvěděl, že Becherovka se vyváží do celého světa až na jeden malý ostrůvek jménem Vulvara. Mým úkolem tak bylo tuto skutečnost napravit a šířit tento nápoj i mezi místními domorodci.

Nejedná se o nic dlouhého a za pár minut je hotovo, přesto se v těch pár lokacích našlo několik světlých momentů. Z nich musím zmínit především minihry s chytáním papouška, kličkováním mezi žraloky a sekáním liány, jež patří vůbec k tomu nejlepšímu, co hra nabízí. Musím pochválit také dabing, který sice není nic extra, ale u takovýchto kousků je vůbec zázrak, že jsou postavy namluveny, i když se o to postarali jen tři dabéři.

Tak jsem zase jednou zabrousil do freewarových vod, konkrétně mezi tituly, které se účastnily soutěže Beherovka Game. Dostal jsem se tak k Lumíru Lánskému, který mi ihned připomněl Lumíra Roubala, jehož v pořadu Zeměkoule ztvárnil Oldřich Kaiser. Na rozdíl od televizního Lumíra je však ten herní naprosto příšerný.

Navštívil jsem celkem pět lokací o devíti obrazovkách, posbíral sedm předmětů a pobavil se s pěticí postav. I naprostému ignorantovi by bylo hned jasné, kdo je z těchto charakterů oním hledaným travičem. Příběh není nic extra už sám o sobě, ale i to málo dobrého zabíjí nevyjasněný motiv viníka.

Lumír Lánský a případ otrávené Becherovky je adventura na pár minut, což je asi její jediná výhoda. Tituly jako Zlatý kalich, Bermen nebo 2004: Vesmírná Becherovka ze stejného roku dokazují, že i účastníci soutěže Beherovka Game mohou patřit mezi nadprůměrné kousky, u kterých se pobaví řada hráčů. Takhle tedy opravdu ne.

Kult, který jsem hrál současně s Romčou na dvou PC, je druhou hrou, v níž jsem měl nainstalovanou slovenštinu. To by vzhledem k původu této diablovky sice dávalo smysl, ale tím hlavním důvodem bylo, že mi nešla spustit verze ze Score a na Steam verzi čeština nefunguje.

Inkvizitorka Alita, které lze vybrat vzhled, dvě dovednosti a přidat body ke čtyřem vlastnostem (boj, střelba, magie a rychlost), mi byla hned od začátku celkem sympatická. Pustil jsem se s ní do dobrodružství, spočívajícího především v likvidaci bezpočtu rozdílných nepřátel, ale našly se i klasické "najdi a přines" úkoly a nechyběl ani nákup nemovitostí.

Příběh je vcelku zajímavý a už kvůli jeho vyprávění pomocí statických obrazů mě jej bavilo rozplétat. Narazil jsem i na řadu knih, které příběh ještě trochu upřesnily. Určitě to však není hra pro věřící, protože na každém rohu jsem narážel na hlášky typu "Náboženství je mrtvé", na které odpověď většinou zněla "Smrt náboženství".

Než jsem našel prvního obchodníka, trvalo to celkem dlouho. Nevšiml jsem si totiž kováře v prvním městě, a tak jsem si říkal, jestli vůbec bude možné kupu nalezených předmětů prodat, případně nakoupit nové vybavení. Díky objemným batohům, které jsem postupně nacházel, nebylo třeba chodit do města tak často, a tak (až na výjimky) ani moc nevadilo, že zde není něco jako teleport.

Nejhorší lokací byla jednoznačně sedmipatrová jeskyně. S každým dalším patrem jsem si říkal, že už to musí skončit, ale ono ne, pokračujeme dále až do středu země. Ze začátku jsem se na normální obtížnost těžce protloukal jednotlivými lokacemi, s blížícím se koncem však byly boje stále lehčí a lehčí. Když jsem zrovna nezabíjel nějakou potvoru, mohl jsem kdykoli uložit svůj postup, což v každé hře vždy s radostí vítám.

Narazil jsem i na řadu bugů, kdy mi při nahrávání pozice občas problikávala obrazovka nebo některé předměty nešly sebrat, protože byly na nepřístupných místech, ale i tak určitě nelituji času, který jsem strávil s tímto nejlepším slovenským RPG.