Není nad to rozmáčknout nepřítely hlavu obřím kladivem za doprovodu zvuku, jak když drtíte kedlubnu. Chivalry je zajímavý mix Counter strike a Team Fortress her oděný do parodických středověkých kulis.

K dispozici máte čtyři třídy: Střelec, ten může házet prakem, kopím, střílet lukem nebo kuší, lehkoděnec, jak název napovídá, jde o rychlého ale slabého pěšáka, má fičuru, že může házet olejové granáty a nepřítele zapálit, těžkoděnec, ten vyniká v používání těžkých zbraní, jako halapartny, frontové velké meče, nebo nepřiměřeně veliká kladiva a na konec tu máme rytíře, nejlépe obrněného ze všech se štítem v ruce a středně silnou zbraní, jako jediný nedisponuje ničím vrhacím a je logicky i pomalej, má ale výhodu v tom, že může mít dvě zbraně na blízko.

Co se týče kosmetiky úpravy postav, je to slabé, jelikož postavy se musí shodovat s barvamy své frakce, můžete si maximálně tak změnit přilbu a odstíny brnění. Hru jsem hrál za obě frakce a všechny třídy na oficiálních serverech a můj dojem je takový, že se jedná o solidní a zábavnou hru, chvíly mi trvalo se do skillu dostat, nakonec jsem si ovšem jakš takž osvojil všechny třídy, Hra nabízí celkem veselé chvilky díky pokříkům a brutálním useknutím části těl. Jednou se mi dokonce stalo, že v Aréně, která je pěknou replikou Římského kolosea, že kolega vedle mě napíchl nebohého nepřítele na ostnatou zeď, také se mi staly napínavé scény, třeba když jsem vezl vůž do checkpointu tunelem a dva mí kolegové si rozhodli držet nápor přesily na uzdě a získat mi čas, takže zatímco jsem sledoval jejich zoufalou obranu, já díky nim mohl dokončit úkol.

Hra místy vypadá velmi pěkně, až pohádkově, to může někomu vadit, neb jsem si párkrát připadal jak v parodickém středověku ze Shreka. Pokud hledáte realističtější středověké online jatka, doporučuji zkusit spíše modernější Mordhau.

Prostě kynete čísilka do jednoho z rohů, jedinej užitek hraní této "hry" je v tom, že tím zkrátíte utrpení v podobě nekonečného čekání v čekárně k doktorce a váš mozek se díky tomu nedostane do poraženeckého vegetativního stavu babiček, co si přišly pro oxykodon a jejich vrcholem zábavy je nadávat, jak to doktorce trvá, nebo si mezi sebou říkat, co vše je bolí, nebo nedej bože mluvit o počasí.

Můj první díl této série, který jsem hrál, načež jsem si zamiloval celou sérii. Řím je svým způsobem u mě nepřekonatelný ale zároveň již zastaralý.

Pokusím se tento paradox vysvětlit, Řím sice nemá nejlepší hratelnost, jeho hratelnost je ovšem velice odměňující, kdy máte pocit, že jste něčeho dosáhli. Hra tak v ničem vlastně nevyniká, všechny aspekty jsou tak dobře naporcovány, že se ve výsledku jedná o velmi slušný koncept, který není přeplácaný ale ani dokonalý. Hratelnost je totiž sice úžasná, ovšem jednoduchá i přes dobrý pocit zadostiučinění a to se týká především bitev, UI totiž je celkem slabé na skutečného hráče, můžete odrazit útok na město jen díky třem jednotkám falangy, UI nenapadne, že vás může nejdřív odstřelovat nebo obejít, na druhou stranu při obléhání je zase mapa přizpůsobená tak aby jste měli obtíže UI porazit.
Tedy stručně řečeno, Řím je můj oblíbený díl protože je sice dost jednoduchý, ale zároveň není díky tomu přeplácaný a hratelnost je velice uspokojující.

Nedokonalost UI ovšem neznamená, že jsou bitvy vždy jednoduché, měl jsem neuvěřitelně napínavé bitvy, kde jsem dokázal díky několika na sebe navazujícím manévrům odrazit několikanásobnou převahu. Za nejvíce potěšující jsem shledal kampaň za Římany, protože mají hned po Řecku nejzajímavější armádu. Tahová část hry je středně náročná až jednoduchá, nemusíte se starat o moc věcí, pokud zrovna neřešíte senátní úkoly, tak většinu času pouze stavíte města, rekrutujete a polovinu hry trávíte na bitevní mapě. Hodně zde záleží na výdrži vaší armády, pokud jsou vaši vojáci unaveni, je lepší je stáhnout z bitvy a do linie poslat svěží zálohu, je tedy lepší mít za svou hlavní linií vždy další legionáře po ruce. Pak je zde ještě falanga, která je z předního útoku doslova neporazitelná.

Na hře musím nejvíce ocenit bitevní mapu a hudbu. Bitevní mapy totiž skutečně kopírují mapu kampaně, je to v podstatě zmenšená Evropa rozkouskovaná na kostičky, když bojujete na Sicílii, skutečně na bitevní mapě vidíte onu slavnou sopku Etnu, každé město je také zasazené v terénu podobnému tomu z kampaně. Tento aspekt se bohužel do dalších dílů nedochoval, na jednu stranu škoda, na druhou pochopení, že dělat takto velkou mapu by bylo nemožné pro vývojáře a tak v dalších dílech už bojujete pouze na několika setech map, které mají pouze daný teren připomínat, ne však kopírovat.
Hudba v této hře je velmi nádherná a tempo udávající a řekl bych, že možná i nejlepší z celé série, zatím jsem nehrál díl, kde by mě hudba více nadchla ať už v boji, nebo na mapě kampaně.

Ostatní barbarské národy jsem neshledal za natolik atraktivní, abych je hrál, hrál jsem tedy pouze za Římany a řeky. Dále bych za zajímavé národy označil Egypťany a Kartáginský, zbytek je nudná pakáž, za kterou nedoporučuji hrát, neb nemají co nabídnout.

Tak a je to tady, po delší době po dohrání hry jsem se rozhodl napsat svoji osobní recenzi na tuto milovanou i nenáviděnou hru od našich soudruhů. Přemýšlel jsem, že na recenzi je možná příliš pozdě, přece jen jsem hru dohrál v polovině léta a už je podzim, na druhou stranu jsem si tak stačil udělat celistvý názor o hře a navíc jsem hru hrál bez datadisků, takže můj pohled není ovlivněn ne-vanilkovým obsahem, ten jsem si nyní dokoupil i vyhrál skrze DH Masters. Chuť do napsání komentáře zvýšily také mé výtky v diskuzích, kde jsem působil už jako hnidopich natolik že jsem i donutil vývojáře mi soukromě napsat ať "nepíšu sračky", haha!

Nuže, začnu tím zábavnějším a tím jest negativa.
Bugy:
Co se týče bugů a glitchů, toho že byl internet plný zábavných videí, co se baví na účet rozbité hry, nebudu brát v potaz, v jakém stavu hra byla po vydání ale v jakém stavu jsem ji hrál. O to smutnější je fakt, že jsem narazil na bug už na začátku hry, který se dělá všem a to je rozbitá kamera při rozhovoru se Štěpánkou, psal jsem vývojářům i na podporu, kde se mi dostalo odpovědi, že v příštím patchi to je už opravené, no... Není. Dále jsem narazil i na bug, při kterém vám po smrti vašeho koně vznikne v inventáři vašeho koně monstrum z lovecraftovských knížek. To bylo i vtipné, ovšem třeba zásek v nespočtu křoví při stealthu už tak vtipné není, ani to že se vám poctivě ulovený zajíc propadne do voidu pod mapou, nebo to, že si koupíte boty u ševce a zjistíte, že jsou neviditelné. Na druhou stranu tyto bugy nejsou zas tak příšerné a dají se celkem s klidem přejít a dokonce vám některé glitche vytvoří úsměv na tváři, protože vás pobaví situace, která vznikne a ani vývojáři s ní nemohli počítat.

Čeština:
Dále mě štvala nedodělanost dialogů, splníte určitý úkol, ale postavě pořád můžete v dialogu nabídnout další možnost řešení již splněného úkolu, pochybuji, že tohle někdo vůbec testoval. Tím se dostáváme k totálně zmrskané češtině, nechápu, jak je to možné, ale česká hra odehrávající se v českých dějinách má špatně titulky, kolikrát postavy říkají anglicky úplně něco jiného než je v titulcích, a to i v hlavních úkolech. Aby to zas nevypadlo že přeháním, většinou je text tak nějak podobný zadání, ovšem tvar vět a jejich seřazení kolikrát je i úplně přehozeno. Nechápu, jak se něco takového může stát, to v tom studiu tu hru nehráli?

"Sliby, chyby":
Hry Daniela Vávry jsou proslulé tím, co v nich mohlo být a není (alespoň v Česku). Tak například před samotném vydání hry jsem četl, že War Horse studio spolupracovalo s pražskou univerzitou na implementaci revoluční AI do hry, postavy ve hře mezi sebou měli mít vztahy, částečně náhodné denní režimy, například když do hospody vejde autistický Véna, kterého nemá ráda půlka vesnice, mazáci co už v hospodě jsou, se naštvou a odejdou, nebo Vénu zmlátí, lovec prodá své výrobky řezníkovi, mlynář zas prodá mouku pekaři a pekař udělá chléb, chléb koupí měšťané. Nic z toho se nekoná, Postavy mají generické denní režimy jako ve Skyrimu, například takový mlynář celý den nosí pytle do mlýna, pak je nosí zpět a po zbytek dne se opírá o sloupek, pak se nažere a jde spát a takhle pořád dokola, den za dnem, dokud nechcípne rukou deprimovaného hráče, deprimovaného z toho, že ty postavy jsou jen blbý panáci bez jakékoliv hloubky a tak se rozhodl vyvraždit celé Čechy. Dále je tu například zahozená UI vašeho koně nahrazená travelingem po cestičce, jako v Assassins Creed. (ke koni se ještě vrátíme) Vrcholem toho všeho jsou panďuláci, kteří se vám do ksichtu spawnou pokaždé na stejném místě při cestování, úplně stejně oblečení, dělají že někam jdou, ale to je lež, když se vrátíte později na stejnou cestu zase tam budou, vždycky, jdoucí jedním nebo druhým směrem, jsou odsouzeni do konce života být na té jedné cestě bez jakéhokoliv smyslu, je to jen další důvod stát se vraždícím psychopatem. Nebo slavné sliby z Kickstarteru, které nakonec horkou jehlou přidali v datadiscích, které jsem ještě nehrál.

Svět jako skála:
Toporným AI se dostáváme k vytvořenému světu. Nejvíce si topornosti všimnete, když budete chtít role-playovat za zloděje, zde se nevyhnu dalšímu srovnání ke Skyrimu. Ve Skyrimu kradete nejrůznější věci, většinou drahokamy, šperky, zbraně, vše se to tak nějak válí po barácích a vy je tak s dobrým pocitem zadostiučinění vybílíte, v KCD jsou ovšem interiery pevné a nehybné, nejde v nich vzít nic jen tak a těch pár itemů jako lopata nebo klíč to nezachrání, zbytek je ukryt někde ve stejně vypadající truhle, většinou tam najdete ale věci co najdete i všude jinde, zlodějina se tak stává nesmírně nudnou záležitostí bez jakéhokoliv dobrého pocitu z nahrabání si cenných věcí. Alespoň tak to na mě působí, po questu v klášteře jsem plánoval se tam vrátit a vykrást je, ovšem chuť mě přešla, protože všeho jsem měl dost a nic tam v podstatě není, kříže a poháry, všechno je jen nasázené v náhodně položených truhlách.
Zase abych hře nekřivdil,. Svět je to nádherný a plný detailů a já se ztotožňuji s tím, že detaily dělají dobré hry, Ovšem kombinace tohoto tupého AI a jaksi pevně vymodelovaného světa na mě působí negativně, možná je to tím, že čím víc hra simuluje skutečnost a podobá se jí, tím spíš si člověk všimne nedostatků, je to jakýsi Uncany Valley herního světa, alespoň tak to vnímám já.

Zbroje:
Už jsme si napsali, co na hře je pevné a nehybné, no, ale zbroje to rozhodně nejsou. Vidím to v každé hře, kde hlavní hrdina nosí zbroj z pevného kovu a tím jest ohebná a natáhnutelná zbroj v místech, kde vůbec takové vlastnosti mít nemá, Z nových her jsem to zažil například v Assassin Creed: Odyssey, ukázce z Dooma, je to i ve Skyrimu a je to i tady, Když postava v animačce (!) zvedne ruku, k ruce se natáhne jako guma i celý plát brnění, nebo se hrudník u rukou nádherně uzpůsobuje řeči těla, Jinde by mi to moc nevadilo, tady celkem jo, jedná se o realistickou hru, možná jde opět o ten herní Uncanny Valley, oči to ale przní dobře. Co si vzpomínám, toto jsem neviděl například v Mass Effectu, který to řešil tím, že ta zbroj byla na kusy pevně fixnutá k kostře a hlavní hrdinové se podle toho také pohybovali, maximálně při boji párkrát projde kus zbroje jinou částí těla, ale nenatahuje se, protože je z kovu! Duh.
Další legráckou je krapet nedodělané vrstvování oblečení, takže pokud jste v plné polní a podíváte se za chůze na své nohy, (což oceňuji, že postava jde vidět, moc možností vidět svoji zbroj hra totiž nemá) tak uvidíte, jak vám kolena prochází skrz vaše plátové chrániče nohou. Občas se některý oblek neshodne s jiným a tak se zvláštně překrývají, to ovšem není nic hrozného a tolik jako natahovatelná zbroj mi to nevadilo. Moc jsem také nepobral to, proč se zbroj špiní tak rychle, jako kdyby byl Jindra dement, co se musí vykoupat v první louži plné hoven, co uvidí.

Grafika:
Už to vezmu trochu rychleji, Voda v potocích je špatně nasvícená, její modrý odstín by měl reprezentovat odraz oblohy, ovšem "odraz" je příliš tmavý oproti obloze a voda jako taková má málo lesku, nic hrozného. Je škoda že hra nepodporuje RTX, alespoň na ty odrazy od řeky, je strašně okaté, jak se odraz hladiny zmizíkuje tím, jak na něj koukáte. Nasvícení interierů a podobné, mi přijde nádherné. Déšť splňuje sice svou funkci, je ovšem strašně odflákli, když se podíváte hlavou k nebi, zjistíte, že déšť jsou jen čtyři animované sprity pronásledující hráčovo pozici, za mě nepovedená iluze.
Co mě ale nejvíce zklamalo, byly bitvy odlišné od těch v trailerech, tady se opravdu škrtalo. Nejen, že je spočítáte na jedné ruce, dokonce jsou dost zjednodušené, Dvě bitvy o tábory lapků byly sice vizuálně povedené, ovšem pokud budete trošku pozornější, zjistíte, že to celé je krásně nalajnovaná choreografie a skutečná bitva je v rámci maximálně 20 NPC. Velké Finále, zlatý hřeb večera, byl oproti propagaci v trailerech špatný fór, doporučuji se kouknout na video od výborného kritika Crowbcat. Tady se opravdu zástup praporců na výběžku nekoná. Vlastně největší armádu uvidíte jen prerenderovanou na videu, a to hned na začátku hry.

Království za koně!:
Kůň je ve hře krásná věc, zkracuje vám čas cesty a umožňuje krásnou imerzi ve virtuálním světě, v KCD je ovšem něco víc. Nevím, kde se tento nešvar vzal, ale toho kdo to první použil bych zastřelil, je to teleport na písknutí. Ať jste kdekoliv, stačí písknout a kůň přiletí... jako na koni, jste obklíčeni bandou debilů s halapartnami, zapískejte a váš kůň vás zachrání, kůň je jako Superman, co vždy přiletí na poslední chvíli, je věrný jako ve filmu Zorro, pokud jste šikovní a umíte mířit, tak nakonec stačí kroužit kolem debilů na koni a pomalu je ubodat šípy ze svého sedla. Ano kůň je tady prostě OP, je natolik chrabrý a oddaný, že vás zachrání i před zločinem a všechno kradené vezme na sebe, je jedno kde je, prostě mu to teleportujete do batohu a voala, pašovácí stezka kradeného zboží z města je na světě. Gratuluji, to se fakt povedlo, zabít kompletně zlodějinu tím, že hráč má jednoduše možnost na poslední chvíli před dotěrným strážníkem všechno hodit na koně, ať je kdekoliv. A jestli tohle chcete odargumentovat tím, že to přece hráč nemusí udělat, tak běžte do háje, ta hra v první řadě nemá mít tuhle možnost.

Tohle bylo vysilující i pro mě, takže kdo to dočetl až sem, má můj respekt. Nyní se podíváme, proč má hra ode mě tolik procent, když to skoro vypadá, že ji nenávidím jako Anakin Skywalker nenávidí písek.
V první řadě si myslím, že dobré hry by měli být zaslouženě zkritizované za faktické chyby a pořádně jim to předhodit, sice to zní hloupě, ale třeba díky tomu budou další dobré hry ještě lepší!

Na hře mě nejvíc bavila simulace co nejvěrnějšího světa, hromady detailů a hlavně netradiční příběh naprostého lůzra, co dělá jednu chybu za druhou a postupně se někam dopracuje, tak to sice v RPG už bývá, ovšem v podání KCD mi to vyloženě bavilo. Od začátku do konce jsem ve hře strávil přes 120 hodin a získal to nejkrásnější brnění, co jsem získat dokázal, takže můj Jindra s fešným fousem na středu tváře a culíkem na hlavě na posledním tažení vypadal, jako jeden ze šlechticů.
Co mě nejvíce bavilo, bylo poznávat okolní svět. Rychlé cestování jsem až na vyjímku z donucení, nepoužíval. Díky tomu jsem objevoval nádherné prostředí věrně zpracovaného Česka ve středověku, lesy mi z monitoru skoro i voněli podhoubím a až na absenci popadaných šišek z bety, jsem si připadal jako za sídlištěm v lese. Polím a pastvinám dominují typické boubelaté kopce zasypané stromy na pozadí. Krásná města jsem si procházel od sklepa až po půdu, rád jsem lezl, kam jsem neměl a objevoval věci, které jsou naprosto běžné ve středověkém městě. Nejvíce jsem si oblíbil Talmberk a Rataj.

Co hru nejvíce odlišuje od ostatních, je soubojový systém, zamlouval se mi natolik, že představa, že bych se po tomhle vrátil k subojáku například ze Skyrimu, pro mě byla lehce katastrofická. Sice jsem se nenaučil ani jedno kombo, ale něco tak zábavně složitého jsem nezažil snad od Jedi Outcast/Academi. Tedy, alespoň do doby, kdy bojujete maximálně proti dvěma nepřátelům, jakmile se na vás uchytne víc nepřátel, začnou kolem vás kroužit jako retardovaní lumíci a vy si připadáte jako kolotoč. Výtku bych měl i k systému uzamknutí pohledu na nepřítele, je to sice funkční, ale velice nepraktické v souboji proti většímu počtu. Nejvíce jsem používal obouruční meč, jednoduše protože mi přišel elegantní a nejefektnější, prostě civilizovaná zbraň pro civilizovanou dobu. Hodně jsem používal i luk, nemám moc pochopení pro ubrečence, kteří si stěžují, že je hra příliš těžká, mě přišla celkem jednoduchá ve všech aspektech, stačí dělat to, co po vás hra chce a nebýt debil.

Moc se mi líbilo se ve hře vymódit na zlodějinu, cestování nebo do bitvy, měl jsem u sebe několik setů oblečení, které jsem měnil podle situace. Nejvíce mě potěšilo, když jsem našel nový kus zbroje, který doplňoval vrstvy mého válečného setu, postupně jsem takhle doplňoval a měnil kusy zbrojí a podšívek, až jsem nakonec byl skutečný středověký rytíř v blýskavé zbroji. Systém vrstev mě opravdu bavil a těšil jsem se, až budu neprůstřelný kus plechu bez slabin.

Jsou zde přítomny i minihry jako špalkovaná, ta spočívá ve střílení šípů na špalky na řece, ovšem slouží spíše jen jako naučení se střelby. Kostky později zase kazí speciální kostky, které mají větší šanci na určité číslo.
Minihra odemykání zámků by mohla být lepší, ale svůj účel splňovala. Broušení zbraní bylo na brusném kole uspokojivé.
Musím také pochválit RPG prvky, například takový skill na pijáctví, to se opravdu jen tak nevidí, jakousi magií tu je alchymie a ono opilství. Moc jsem toho ale ve hře nevyužil, maximálně jsem si uvařil vždy jen pár sejvovic a měsíčkových sirupů. Ono kuchtění je ale opravdu propracované, škoda, že to takto nemá více her. Co bude dál, možnost ukovat si meč?
No, nechám se překvapit!

I přesto všechno jsem ale ve hře měl pořád pocit, že něco chybí, ať už to bylo absencí obsahu, co by možná neměl být jako DLC, nebo velkým množstvím malých nedodělků a chyb, které mě neustále vytrhovali z imerze. Pořád se ale jedná o opravdu solidní hru, která má potenciál naučit nové věci ostatní.
Ani moc nevím, jak tenhle můj rekordně dlouhý komentář ukončit, snad jen, že se těším, až si KCD znova zahraji se všema datadiskama.

Víc jak třicet jsem tomu nemohl dát, jelikož hra není dohratelná a ani výzva bez stupňující se obtížnosti, je to jen nekonečné běhání dokolečka, je to jako vykonávat práci na lince ve fabrice. Prasátka ale vypadají legračně a líbí se mi ten nápad, že když prasátku dojdou mince, tak se rozpadne na porcelánové střepy,

V Simmiland jste v roli boha, vašim cílem je dovést lidstvo k soběstačnosti, toho dosáhnete formou karet, co se vám náhodně vyplivnou na hrací plochu. Počet karet je omezen a poslední kartou vše ukončíte, pak je zde ještě volný mód, který vás neomezuje počtem karet a máte k dispozici všechny, tento mod pro mě byl nudný, protože hře chybělo tempo.

Kartičky nemůžete sypat z ruky jen tak, musíte na ně mít víru od lidí, tu získáváte plněním jejich tužeb, někdo chce vítr, dáte mu vítr a pomodlí se vám za to. Kartičkami svět měníte a obohacujete, takže vaše civilizace čítající několik lidí postupně objevuje nové věci a zvyšuje své IQ nutné k dokončení hry, ovšem pokud budete hodný bůh a budete své lidi rozmazlovat, budou se vám klanět natolik že vám postaví rovnou kostel, v tu chvíli IQ vaší civilizace nedosáhne větší úrovně než 120, aby mohli planetu opustit a vám tak nezbývá nic jiného, než jejich mrzký život ukončit. každou hrou si vyděláte na odemčení většího balíčku karet.

Hra není na žádné dlouhé hraní, je jednoduchá a na jedno odpoledne je to zajímavá odychovka, osobně mě bavila, komplexní strategii ale nečekejte. Hra je v příjemném pixelartu.

Specifický zážitek od specifických lidí. Hellblade vypráví o osudu mladé válečnice Senui, která na své poslední výpravě bude čelit temnotě, která ji celý život provází.

Senua se tak vydává do severských teritorií aby našla vchod do Helheimu, podsvětí pro mrtvé seveřany, které je zároveň útočištěm bohyně Heli.
Hra vám bude vyprávět Senuin příběh formou hlasu a vzpomínek. Osobně musím napsat, že příběh je skvělý, temný a plný neočekávaných odhalení. Senuu provází hlasy, které vždy poradí, co je třeba udělat, upozorní vás na nebezpečí, ale také vás budou zesměšňovat.

Na hře mě nejvíc zaujala psychologická hloubka, hra si dokáže s hráčem hrát a oklamat ho. Dokonce ve mě hra v závěru vyvolala vzpomínky, jak jsem se bál tmy, jak se ve mě vždy kumuloval zmatek a čím blíž jsem byl venku z tmy, tím těžší jsem se cítil, hra toto napodobuje tak přesvědčivě, že se mi šla husí kůže po těle.
Scény, kdy Senua odvážně pochodovala proti nepřátelům za doprovodu Vikingského zpěvu a bubnů jsou zapamatování si hodné a nejen při těchto scénách, budete mít pocit že jste součástí Senui, jeden z jejích hlasů. Samotný závěr vás pak svým způsobem nakrkne. Ke konci se chcete se Senuou probojovat přes hordy nepřátel až k Hele v samotné síni Helheimu, paradoxem je, že Helu nelze porazit, protože má nevyčerpatelnou armádu mrtvých. Máte Senuu nechat jít a přestat bojovat, skončit to, kvůli čemu přišla.

Graficky umí být hra opravdu pěkná, umí dominovat jak studené barvy, tak i teplé, těch studených je o dost více, ale o to vzácnější a krásnější jsou ty teplé. Trochu mě štvali poklesy výkonu na ostrově který kvůli své velikosti šlapal na limity udržení šedesáti snímků za vteřinu.
Co mě vizuálně překvapilo, byla 3D krev, považuji to poměrně za grafickou novinku, protože jsem to zatím viděl jen u Shadow of Mordor. Když ty stříkance vidíte jak lítají kolem jako ucelené kapky, tak je to úplně jiná podívaná než obyčejné animované sprity.

Co mě nejvíc vadilo, byl soubojový systém, který jsem kvůli nemotornosti musel hrát na nejlehčí obtížnost, protože mě nebavil. Souboje jsou strašně nemotorné a nepřehledné, nemůžete přepínat mezi zaměřením na nepřítele a ani se rozhlížet, naštěstí soubojů není tolik, aby to vadilo.

Atmosférické, záhadné, strašidelné, napínavé! Subanutica je pro mě nejlepším překvapením posledních pár let, tam kde velká studia selhávají opakovaně, tam Subnautica od malého nízko rozpočtového studia září.

Budete udiveni podmořským světem, budete se ho bát, v některých místech pro vás bude posunutí se o každý metr dopředu výzvou, hra vás naučí čelit svému strachu z neznámého a odměnou vám bude střípek informací z daného universa. Budování atmosféry je to nejlepší, co vám může Subnautica nabídnout.

Bavilo mě skenovat každou rybu, rostlinu nebo sbírat PDA a pak si v klidu podmořské základy s výhledem na podmořskou rokli číst každý detail o tomto úžasném sci-fi světě. Rozmanitý svět nakrmí každého objevitelského ducha.

Nebudu tu vypisovat žádné detaily okolo příběhu ani to jak jsem hru hrál nebo co vše nabízí, tím vám jen zkazím zážitek. To, že jste trosečník který přežil pád lodi Aurora a na vás je se dostat zpět do civilizace (pokud o to stojíte) snad ani nemusím psát, vždyť je to v popisku a hlavní zápletka děje. To jak vše funguje taky lehce zjistíte sami.
Musím také ocenit fakt že hra je řemeslně plně ručně vyrobená, původně jsem nevěděl do čeho jdu a u prvního útesu jsem si nebyl jistý, zda je hra procedurálně generovaná, Když jsem pak ale viděl další tři útesy, bylo mi jasné že za tímhle stojí poctivá ruční práce, neb mi některé přírodní úkazy vyrazily dech. Hra je jednoduše krásná.

Setkal jsem se s množstvím bugů a technických nedodělaností, ovšem nic nebylo natolik strašné aby to jakkoliv kazilo zážitek a uvěřitelnost. Optimalizace je jednoduše špatná, vidíte donačítání prostředí a má výkoná karta se bezdůvodně zahřívala, Hitboxy velkých živočichů jsou jen jednoduché koule a zbytkem jejich těla lze proplouvat, navíc i oni sami občas ignorují prostředí a tak se stane že vidíte Leviathana co si to na vás žene skrz kus útesu.

Asasíni od Ubisoftu byly vždy přímočaré, jednoduché hry. Ovšem doba jde dál a tak už nestačí hráče udržovat jen hezkými městy a špatně napsaným příběhem. Proto se vývojáři rozhodli v sérii vplout do neprobádaných vod RPG, to není ale vůbec jednoduché, neboť vody RPG jsou velmi nebezpečné a mají mnohem mlsnější žraloky. Pokusím se popsat v čem hra vyniká a ztroskotává co nestručněji, protože obsáhlých komentářů je tu už dost. Zároveň mě fascinuje že si vývojáři her zvykají vydávat nehotové hry s tím že za pár měsíců přidají další část hry jako DLC "zdarma".

Kapitola první:
Začnu novinkami v sérii, to jest RPG prvky. Hra vás hned na začátku postraší že vaše volby v konverzaci budou mít dopad na okolní svět, velká lež. Mass Effect tu nečekejte, většina odpovědí se nijak neliší a pokud ano, místo zmlácení musíte NPCčku přinést bylinku. Nejednou jsem se setkal se situací kdy ani konverzace nedávají smysl nebo nenavazují na příběh tak jak by měli, jsou rozbité nebo nesmyslné, iluze volby zde jen dotváří charakter vaši postavy, nic víc.
Inventář a výbava jsou pěkně jednoduché a přehledné, zbroje a zbraně vypadají moc hezky ale nijak se vlastnostmi neliší, je jedno jestli máte meč nebo dýku, kladivo nebo sekyru, vše to seká stejně s minimálním rozdílem v animacích a hratelnosti. Zároveň mě fascinuje že v roce 2018 se bude platová zbroj ohýbat dle kostry postavy, na druhou stranu zbrojí je hodně a vypadají krásně. Zbraně jakbysmet, když máte kopí na zádech tak nemá ani metr, když ho vezmete do ruky tak záhadně vyroste jak úd muže koukajíc na porno.

Kapitola druhá:
Realističnost, historický revizionismus a další srandy. Je to tak, dnes aby člověk hledal hry, které vám nepodstrkávají svoji ideologii, hledal lupou. Antické Řecko je nádherný a romantický svět, hra ho znázorňuje krásně, města jsou nádherná a plná detailů, svět je obrovský a plný mramoru, zároveň chápu že tehdy bylo otroctví a Řekové "vynalezli" sex pro zábavu.(A až Římané k němu přizvali ženy. *ba dum tss*) Ovšem ve hře nenaleznete žádného Řeka, úplně všichni jsou míšenci s rasově neutrální snědou barvou kůže, nechybí ani silná černošská vůdkyně pirátů, která je bisexuální... (tak jako většina charakterů)
Dále musím zkritizovat neschopnost udělat autenticky vypadající bitvy, nejenom že bitvy jsou ve hře naprosto zbytečná mini-hra která nemá vůbec žádný vliv. ale jsou zároveň úplně nesmyslné, vypadají jako ve filmu 300... Antické Řecko bez falangy je jako muž bez penisu, hoplitská formace falanga je základem řeckého způsobu boje a ve hře tuto formaci neuvidíte ani jednou. Přitom by to šlo tak snadno udělat formou mini-hry kdy by hráč velel formaci a snažil se přetlačit, obejít nepřítelovu formaci. Hrajete sice jako žoldák, ale to ničemu nevadí, protože je všeobecně známo že v antickém Řecku se běžně najímali do řad velitelů velmi zkušení žoldáci. Dokonce nemůžete mít ani štít, štíty byly tehdy důležitější než kopí, nutno podotknout že v předešlém díle štít byl...

Kapitola třetí:
Psal jsem že budu stručný, huh? Celkově se Odyssey hraje příjemně, parkour je maximálně zjednodušený a tak vylezete všude aniž byste byly frustrováni. Objevovat Řecko mě bavilo a prohlídky měst jsem si krásně užil, za nejlepší můžu uvést Athény a Olympijské údolí, které byly opravdu nádherné. Můžete objevit i majestátní sochy bohů a antické divy světa, svět je dokonalý, z jednoho rohu na druhý má přes 22 kilometrů a to není málo. bitvy jsou dynamické a příjemně odsýpají, úkoly jsou na jedno brdo, občas se ale objeví lepší, u kterého se možná i pousmějete. Hra není optimalizovaná nejlíp, je plná bugů ale například procedurálně generované mraky vám vytřou zrak.

Epilog:
Je škoda že hra si kazí hodnocení nesmyslným historickým revizionismem, absencí prvků pro Řecko typické nebo tím že naprosto postrádá smysluplné vyprávění. Kdyby byl tento díl přímočarým jako ostatní díly, měl by své místo vedle výborného Black Flag. Hra ale není žánr jako předešlé díly a už je to RPG, bohužel pro hru, dost jednoduché a nepříliš fungující RPG, které je spíše iluzí. Zábavné to ale je!

První dohrání ve mě nezanechalo nějak výborný dojem, spíše jsem byl tak nějak průměrně uspokojen a překvapen tím jak hra navazuje na New Order.

Ovšem s odstupem času a po třetím dohrání si mě Old Blood získal. Lepší optimalizace, s citem vymodelované prostředí a excelentní soundtrack doplňuje hru která hráčovi doplňuje celkový zážitek z New Order. Více béčkovosti, více syrovosti, více akce a více nepřátel doplňuje hrad Wolfenstein a jeho okolí které sází na nostalgii z Return to Castle Wolfenstein, zde se už bohužel znovu na hrad Wolfenstein nevrátíme a hra rovnou naváže svým koncem přímo na New Order.

Nostalgii budí prostředí proložené mysteriózní hudbou, zprávy od Helgy a ostatních Němců, pochmurné městečko na úpatí hradu ale třeba i akční pasáže. Jako vrchol bych mohl uvést útěk ze samotného hradu pomocí lanovky, kde začalo hrát remasterované intro k online hře Wolfenstein: Enemy Territory. Myslím že Old blood je jednou z těch her kde platí že hudba je polovina zážitku.

Kde hra přidává, jinde musí ubírat. Příběh je zde vyprávěn mnohem zbrkleji, to ale vůbec nevadí. Kdo chce, může si přečíst zápisky a zprávy, které příběh doplní. Myslím, že kdyby hra vyšla ještě před New Order a dvě trubky, které Billy Boy používá k eliminaci němců, dostal i v New Order, tak se tyto trubky stanou stejně ikonickými jako je třeba páčidlo pro Half-Life. Pokud jste ještě New Order a ani Old Blood nehráli, doporučuji začít s Old Blood.

K Brawlhalle jsem se dostal jako mnozí zde na DH, přes Kwokyho turnaj (díky Kwoky). Zároveň mě i překvapilo kolik lidí Brawlhallu hraje. Brawlhalla je totiž velice přístupná hra, je zadarmo a vypadá velmi jednoduše ale zdání klame!

To co se navenek tváří jako prostá mlátička kde stačí epilepticky bušit do klávesnice je uvnitř docela promakané. Pokud bych měl hru srovnat s něčím známým, Mortal Kombatem, tak bych napsal že jsou si velice podobné (obojí jsou mlátičky) s tím rozdílem že Brawlhalla je mnohem volnější v pohybu, na rozdíl od Kombatu můžete útočit do osmi směrů a po aréně se volně pohybovat.

Útoky je třeba časovat a taktizovat s nimi, nemůžete proti zkušenému hráči prostě jen mačkat chaoticky útoky a doufat že se trefíte ať už máte jakoukoliv postavu. Osobně hru shledávám velmi zábavnou, akční a někdy i dost vtipnou. Jakožto bojovkami nepolíbený můžu doporučit, pro dlouhé večery s virtuálními nebo skutečnými přáteli jako stvořené.

Multiplayerová rubačka z první světové s velikým důrazem na realističnost. Verdun nádherně ukazuje děsy velké války. Nejednou mi naběhla husí kůže, když mi kolega v zákopu letěl přes hlavu nebo za mnou řval raněný voják.

Hra je pomalejší než jiné FPS multiplayerové počiny, o to je ale obtížnější. Je o nervy skrytě ležet v zákopu a snažit se vystřelit první na jakýkoliv pohybující se stín. Vojáci totiž většinou nevydrží více než jeden zásah z pušky a tak se každý výstřel počítá. Překvapilo mě také, že u pušky je třeba kliknutím ručně vyhodit vystřelenou zápalku.
Vše je těžkopádné a tak by to mělo být.

Je skvělé že některé hry jdou proti proudu a přesto si najdou kvalitní hráčskou základnu. Víc takových her!
Ovšem celkově Verdun nemá až na věrohodný pocit z velké války moc co nabídnout, někdy se k němu jistě vrátím, ale hra jako taková rychle omrzela. Ocenil bych kdyby nešlo o čistý multiplayer, rád bych si v této hře zahrál krátkou kampaň.

Pokud máte dost trpělivosti se do Nového Edenu ponořit a pochopit základní principy a ekonomiku trhu a vždy jste si přáli mít vesmírnou hru kde můžete být kýmkoli, pak je EVE přesně tou hrou pro vás.

V Novém Edenu si můžete dělat co chcete, můžete bojovat za frakci, připojit se ke korporaci, založit alianci a tím si vytvořit své impérium v kousíčku galaxie, můžete být obávaný pirát a nájezdník, můžete dolovat cenné minerály z nitra asteroidů nebo měsíců, můžete se stát industriálním gigantem, můžete být obchodníkem, můžete zkoumat vesmír a objevovat cenné relikvie z dávných bitev nebo zapomenutých základen, můžete vést obrovské flotily lodí do bitev, můžete dokonce být podvodníkem a okrádat jiné kapsulery o jejich těžce vydřený ISK...

To jak místní galaxie funguje a je tvořena hráči je úžasné, nikde jinde jsem neviděl takto komplexní ekonomii a RPG prvky. Pokud jste zničeny tak se katapultujete do kapsle, pokud je i ta zničená, aktivuje se nový klon na vaší domovské stanici a všechen náklad, implantáty i loď je jednoduše ztracená a ve většině případů i vydrancovaná a sešrotovaná jinými hráči. Proto ve hře platí nepsané pravidlo, nepořizuj si loď, kterou si nemůžeš dovolit ztratit nebo nahradit. EVE je nekompromisní a kapsuleři (hráči) také, nikomu nemůžete věřit.

Alfou i omegou hry je měna ISK, točí se kolem ní vše a výdělky jsou hlavní pro každého. Ve hře jsou dva typy klonů, Alfy, to jsou hráči kteří neplatí měsíční poplatky za herní čas a jsou tak omezeni na část lodí, skillů a technologií. Omega status lze pak zakoupit za skutečné peníze nebo herní měnu od jiného kapsulera a ničím vás neomezuje, hra je tedy nyní v takovém stavu že ji lze skutečně hrát zadarmo, po pochopení toho jak hra funguje a jak se vydělává ve velkém totiž vaše zisky začnou exponenciálně stoupat a šance na dosažení koupě Omegy je tak vždy víš. Já například první měsíc hraní vydělal maximálně 20 milionů ISK, ovšem po krátké pauze jsem nyní do hry pronikl a můj denní zisk činí i 100 miliónů, a to bych teoreticky zvládl i třikrát víc. Jen pro srovnání, Omega nyní stojí jednu a půl miliardy.

Ve hře nejsou levely ani schopnosti tak jak jste na to zvyklý v klasických RPG, Skilly které zvyšují a odemykají schopnosti vašeho klonu se totiž cvičí v reálném čase, váš klon se tak učí libovolné skilly ať už nejste ve hře nebo lítáte po Novém Edenu. Trh je pak ovládán čistě hráči a i mě se nejednou podařilo uměle snížit hodnotu křižníků o několik milionů na jednom z hlavních obchodních nexů jen kvůli tomu že jsem je chtěl prodat rychle a tak jsem neustále snižoval jejich cenu tak aby byly nejlevnější, zkrátka ekonomika hry funguje jako ve skutečném světě a kurzy všeho se neustále mění podle poptávky a nabídky.

EVE je nekompromisní a v Novém Edenu vás nepovede za ručičku, tu hru musíte pochopit sami a pak vás odmění tak dokonalými RPG prvky pro online svět který skutečně funguje, žije a který nemá konkurenci. V EVE jste skutečně svobodní.
Dokonce jsem byl jednou podveden a přišel tak o sto miliónů ISK, hra je ale tak dobře vybalancovaná že podvody jsou součástí hry, to je neuvěřitelné. O týden později si hráči na tohoto podvodníka zaplatily korporaci lovců odměn, aby mu zničily jeho stanice.

Po znechucení z mírně nadprůměrného třetího dílu přichází pokračování (Nebo spíše remake?) ve formě vzkříšeného Doom guye který si i tentokrát nebere žádné servítky a jde rovnou na věc.

Autoři se poučily že dělat horor z "béčkové" hry není to pravé a tak vsadily na klasiku prvních dvou dílu. Příběh zde hraje spíše roli průvodce a to je jedině dobře. Zároveň jde vidět, že se autoři nenechaly inspirovat pouze stařičkými Doomy ale také módem Brutal Doom ze kterého okoukali především brutalitu a dorážející údery které se neokoukají ani po sté, také si "vypůjčily" arénový styl soubojů s démony jako tomu je v nové hře Shadow Warrior. Tato královsky dobrá kombinace hře prospěla a tak si náležitě soubojů s démony užijete.

Co se týče arzenálu i zde se tvůrci autenticky drželi předlohy ale také přidali novinku v podobě Gauss kanónu který je do příchodu výborné BFG9000 užitečný při nedostatku munice jako nouzová zbraň, nic se ale nevyrovná dvouhlavňové brokovnici, která umí nadělat větší paseku než půlka vaší výbavy. Pocit ze střelby naprosto famózní. Zároveň jsem rád že se oprostili od nových nepřátel ze třetího dílu a zároveň vylepšily ty staré.

RPG prvky jsou zbytečné, respektive jen zdržují od zábavy. Mnohem lepší by bylo kdyby se postava zlepšovala automaticky, to samé platí o vylepšení zbraní, proč mám na výběr a proč jsou na každou zbraň dva typy když jsem stejně celou hru používal jeden, opět bych upřednostnil sebrání vylepšení ze země a nasazení bez zbytečných průtahu.

Grafika vypadá přesně tak jak bych si představoval starý Doom v nové grafice. Optimalizace je dobře zvládnuta, nevýhoda je v tom že je hra velmi rychlá, tedy občasné záškuby a poklesy FPS jsou tak znatelné že si jich strašně snadno v rychlém boji všimnete.

Nakonec jsem nového Dooma moc rychle dohrál i přesto že byl poměrně dlouhý. Vůbec bych se nezlobil pokračování v duchu předlohy - tedy změnit Mars na Zem. Ostatně příběh na konci naznačil že by tomu tak mohlo být, uvidíme. Přeci jen udělat si zářez jen jedním Kyberdémonem a jedním Mastermindem by bylo na poměry našeho nezkorumpovatelného válečníka trochu málo.
Jo a abych nezapomněl, hudba je andělský nektar pro uši!

Maxi, ty si ale kus kreténa - takhle bych popsal příběh. Tím ovšem neříkám že byl špatný, v Maxovo universu to byl lepší průměr avšak byl vyprávěn příliš zbrkle a nebýt bujného světa, tak by se Max nestihl v Benzínovém městě ani umazat olejem. Příběh místy zapůsobil, překvapil, zklamal a deprimoval. Přesně takto byl ale i zamýšlen a ukázal to jak je Max uzavřen do sebe, nikoho si nepustí k tělu kvůli své minulosti a to se mu také vymstilo, nakonec byl přinucen opět jít dál za honbou ukončení vlastního trápení. Nejvíce příběhu uškodila jeho krátkost.

Vedlejších misí je málo a hlavních příběhových ještě méně, na jednu stranu škoda že kvůli tomu je nevyužit potenciál rozlehlé mapy která nešetří zajímavým a výborně vypadajícím prostředím a obsahem který nebyl dostatečně využit pro hraní a tak potenciál rozlehlé pustiny po dohrání hry upadá do pískoviště ve kterém mě už nic netáhne dál hrát snad kromě vylepšení Magnum Opusu. Na druhou stranu tato krátkost se snaží dohnat na kvalitě a i přesto navštívíte ty nejzajímavější a nejnápaditější místa pustiny, které vás ohromí. Tvůrci v příběhu ukázali kvalitně maximum, které mohli a tak se ze hry nestalo GTA se spoustou únavných úkolů.

Apokalyptický svět v podání Šíleného Maxe je uvěřitelný a neuvěřitelně depresivní, vždy když Max najde starou fotografii z dob kdy se svět pomalu hroutil a oceán začínal vysychat, tak pronese zajímavý monolog doplňujíc text na fotografii, to nádherně doplňuje uvěřitelnost světa, protože to ukazuje jak se to všechno stalo pomalu a o tom to je, většina post-apo spočívá v náhle změně která zničila během chvíle celou civilizaci, v Maxovi je tomu ale naopak a Max je jen starou vzpomínkou na dobu kdy Země byla ještě zdravá.

Herní Max stojí za to, vadila mi pouze krátkost příběhu, otázkou zůstává zda-li by delší příběh spíše neuškodil. Nádherné lokace do kterých vás ale příběh nemusí zavést, doporučuji dělat vedlejší aktivity obzvlášť v první polovině hry kdy Max ještě není nezranitelný zabiják, díky čemuž pro vás bude svět mnohem více o přežití.

Pokračování slavné logické hry která ukazuje že FPS hra nemusí být nutně akční ale zároveň se snaží povýšit uměleckou hodnotu her na vyšší úroveň.

Portal 2 je logickou hrou, Dáte portál tady, portál tam, projdete a jste v cíli. Hračka že? Tento jednoduchý úkon se proloží šílenými akrobatickými seskoky, logickými nástrahami a hned se musí zapojit mozek! To není nic nového co by neuměl už první Portal, ovšem dvojka to prokládá mnohem komplexnějším příběhem, humorem, fantastickou "synth" hudbou a emocemi! Koho by napadlo že roboti mohou vyvolat takové emoce nebo je i provozovat, působí uvěřitelně a skutečně. To množství výrazů kolik dokázali udělat mě uchvátilo a zároveň překvapilo, například když zešílel Wheatley, byl jsem paf, zvraty hra prostě umí a to je důvodem proč příběh považuji za hlavního tahouna hry, ne že by ostatní aspekty byli podřadné. Další výhodou je že člověk nemusí odehrát první díl aby věděl o co jde, hra to vysvětlí dostatečně.

Hraní jsem si užil až na občasný zákys, dvacet minut přemýšlím kam mám skočit nebo co je třeba udělat, zmateně běhám po místnosti a pak mě to trkne a já si říkal jakej jsem debil že jsem na to nepřišel. Po prvním zvratu se hra zdá trochu natahovaná, naštěstí v moment kdy už to začíná jít přes čáru, nastane vždy zvrat.
Prostředí je fantastické a zároveň naplněné prázdnotou a samotou. ze sekvencí kde se sráželi místnosti do sebe nebo bylo třeba utíkat před GLaDOS mi pak nabíhala husí kůže. Souboje s UI pak byly dokonale napínavé, závěrečný souboj pak nasadil nepřekonatelnou laťku.

Druhý Portal by měl být vystaven v galerii. Mona Lisa mezi FPS hrami!

Určitě nečekejte byť jen trochu komplexní simulátor, tato hra je totiž hrozná arkáda. Naštěstí obě kampaně nejsou nijak dlouhé a nemusíte ani splnit všechny mise na mapě k postupu, celkově vyjde kampaň za Američany přibližně na pět hodin a za Japonce na tři. Ve výsledku je to oddechová hra protože se ani nevyplatí hrát na vyšší obtížnosti a to naštěstí tuto hru zachraňuje.

Ovládaní nemusí sednout každému a i mě jakožto ostřílenému pilotovy dělalo na začátku problémy se naučit stupidní ovládaní které neumožňuje dělat přemety nebo jen trochu složitější manévry. nádech bitev je tak trochu jednotvárný a příliš primitivní, naštěstí je alespoň trochu zachraňuje hudba.

Strojový park je ubohý, u Američanů osedláte pouze pět letadel stejně jako u Japonců. Variabilita misí je nízká a již po pár bitvách vás nic nepřekvapí. Kvalitní dabing filmečků a dabingu vůdců stejně tak jako vyprávěcí způsob dítěte u Japonců v kampani jsou celkem zajímavé.

Hra jako celek působí strašně průměrně ale nabídne odpočinkovou akci.

Je to strašná blbost, ani nevím co napsat... Asi jen že to mělo záživný prolog a je to celé jen o správném načasování. :)
Edit: Jubilení 30. komentář! Wohoo!

"Well, that was a thing!"

Pivo se vrací! Ovšem nikoliv jako hlavní záporák, protože je tu teď mnohem větší nebezpečí, nebezpečí jménem Konvice! Pivu tedy nezbývá nic jiného než obrátit stranu a vydat se na svou cestu pomsty a ospravedlnění, jelikož je celá DH zahlcena spammery tak nemůže bojovat sám a tak se vydavá na strasti plnou cestu plné nebezpečí aby shromáždil všechny VIP uživatele jež jsou roztroušeny po celé DH.

"Cože?"
"Nerozumím"
"Co to meleš?"
"Ugra je borec!"

A teď vážně: Pivo 2 je průměrná adventura proložena spousty dialogů, dlouhých cutscén a miniher. Na druhou stranu, hra je dělaná pro DH uživatele, je to satira a parodie na uživatele DH. Výborné pro nové uživatele DH kteří jsou zvědaví na zdejší komunitu a chtějí ji poznat. Pro zdejší veterány pak povinnost!

Vychcaní Knedlíci jsou boží!

Nejsem rád že jsem ve hře utopil tolik hodin abych se dozvěděl že moje maličkost ve hře prabídně umřela a že jsem se i dost navztekal u miniher nebo bloumal zmateně po mapě protože jsem nevěděl kam jít nebo na co se ptát. Nakonec se Ugrovi fakt musí nechat ta práce co si s tím dal. Nakonec všemu dává nadhled všude přítomný satirický humor.

Nejlepší postavy (Nejhumornější/nejzábavnější):
Eru
Walome
Musa
Gordon (Musím ocenit ten scenáristický um zachovat postavu Gordona identickou realitě.)
Garret (Mrzout jako vždy!)
Jackal
Virus
Jétukalingbad (Nebo tak nějak...)
Kwoky
Polreich
Idniana Jones

Byl tedy Konvice Walomův alter účet?!

Whoa! No, to bylo zajímavé... No...
Tohle byl můj první dojem po dohrání. Nemůžu si pomoc ale Doom 3 na mě působí strašně rozpačitě.

Začnu tedy od začátku, ten byl docela slibný, ale hra mi opožděně ukázala první použití id tech engine 3, nevím jestli to je věkem ale na mě to nezapůsobilo, zatraceně! Carmacku! Vždyť první dva díly určily směr FPS! Jediný co se enginu povedlo jsou monitory, můžete je ovládat přímo z vašeho pohledu myší a šli dokonce přeložit, úplně vše ostatní včetně zbraní je rozplizlé, plastické. Musím si i rejpnout že z enginu mnohem víc vytřískaly hry jako Prey a Quake 4 i co se týče příběhu a zábavy.

Příběh tu je, ale měl jsem ho od začátku naprosto ignorovat, protože tohle byl podle mě ubohý pokus. Celou hru posloucháte rozkazy někoho o kom nic nevíte, nakonec se ve hře ani neobjeví a pronásledujete někoho s kým se nakonec nesetkáte...
Hororový styl hry na mě zezačátku fungoval, lekl jsem se asi třikrát a pak mě už opakované lekačky a temná atmosféra začala naprosto iritovat, důkazem toho je i to že mě první polovina hry nebavila a musel jsem se k hraní dlouho nutit, dalším faktorem byla tma. Proč sakra všude byla taková tma? Aby nebyli vidět ty rozplizlé textury? A proč všude byly zdroje světla velké jako kráva ale přesto nic nebylo vidět?... Chjo.

Když jsem se konečně prokousal s nepoužitelnou brokovnicí a špendlíčkovacím samopalem do části kde jsem získal plazmomet, pocit ze střelby se zlepšil a já si uvědomil že nemám nic vnímat. Tak jsem vše okolo příběhu začal ignorovat a bezmyšlenkovitě pokračoval dál. Po cestě v pekle se ze hry konečně začně vyštavovat ta pachuť starého dobrého dooma a má chuť ke hře se razantně zvýšila. Nakonec vše zachránily počty zbraní a jejich variabilní použití. Jen škoda že tohle už byl konec hry.

Hudebně hra nezaujala. Jediný dobrý rift je ten z hlavního menu.
Doom 3 byl pro mě osobně zklamání, neznamená to však že jsem si ho nakonec aspoň trochu neužil. Pokud bych ovšem věděl do čeho půjdu, rovnou bych si počkal na nového Dooma. Tady jde vidět příklad toho co se stane pokud se snažíte vecpat hororovou atmosféru do zaběhnuté béčkárny, snad naopak by to zafungovalo.

Oblíbené zbraně: Plasmová puška, motorová pila, BFG.

Budu zde komentovat a hodnotit spíše Deleted Scenes, neb je to spíše jako oddělená hra a Condition Zero nemá daleko od originálu i přesto že obsahuje "kampaň" s boty a vylepšený vzhled.

Vystřižené scény začínají velice slibně, ocitnete se ve výcvikovém proti-teroristyckém centru kde se naučíte manipulovat s několika novinkami bez kterých se v singleplayerové kampani neobejdete, je to špionážní kamera na ohebné tyčce, možnost přivolání posil a manipulace s výbušninami. Nechybí ani trénink Stealth postupu, budete se tedy muset i kolem nepřátel proplížit.

Kampaň se odehrává po celém světě, za nejlepší mise bych vypíchl raketové silo v Rusku, Tokijské mise proti Yakuze, Boj ve střední Evropě proti náboženské sektě a mise proti drogovým kartelům ve střední Americe. Každá mise je jinak koncipovaná a hraje se odlišně, zatímco v jedné misi budete bojovat o holý život, v jiné se naopak budete plazit kolem hlídek abyste mohli vyfotografovat jadernou bombu, nechybí ani klasická záchrana rukojmích.

Grafika a level design jsou velmi propracované a na stáří enginu si potrpí na detailech. Jediné co mi opravdu vadilo byly přehnané počty nepřátel a zdlouhavost misí. Doporučuji si i přečíst zajímavost ke hře zde na DH.

Pokud nemáte náladu hrát něco složitého a chcete si odpočinout, Deleted Scenes vás na pár hodin zabaví.

Velice zajímavý začátek hry který fungoval i jako tutorial mě upoutal a já se pustil do této řezničiny. Humor tekl proudem skoro stejně jako krev, ať už skrze zábavnou akci, koláčky štěstí s vtipnými žblepty nebo dohodu uzavřenou na začátku hry s démonem Hoji (Hodži) která se proměnila v přátelství a nekončící lavinu humorných rozhovorů. Hra velice jemně zvyšuje obtížnost a pomalu seznamuje s novými démony a tak nenuceně učí jak proti nim bojovat. Nejzábavnější zbraní je samozřejmě katana kterou se prosekáte až ke konci, na silnější a větší démony ale spíše doporučuji katanu zkombinovat se střelnou zbraní, přesto zde ale hrají střelné zbraně druhou roli.

Systém hry umožňuje expit Chi (či) a to investovat do schopností, můžete se tak naučit brutálním útokům katany nebo používat ostatky démonů jako zbraň, nechybí ani možnost používat pomocné kouzla nebo si za peníze koupit vylepšení zbraní. Všechno je velmi dobře vyladěné tak abyste se v žádné části hry nestali příliš silnými což musím ocenit, naopak jsem byl ke konci hry mírně frustrován z vln nepřátel které byly občasně už příliš přehnané, občas se dokonce dostavil dojem kdy jsem cítil že kulisa je zbytečně natahovaná.

Prostředí a grafika je nádherná, ale jen na začátku a konci. V těchto částech hra totiž těží z nádherné japonské staré kultury a tak se procházíte nádhernými ulicemi japonských domečků obklopených kvetoucími morušovníky, zahrádkami v krásně barevném světle za doprovodu japonské klasické hudby. Naopak mě prostředí nijak neoslovilo v industriálním prostředí...
Stínové království démonů pak nabízí unikátní souboje s dobře zpracovanými Bossi opravdu velkých rozměrů.

Akce, humor a brutálnost v kombinaci s pěkným prostředím vytváří čistokrevnou FPS která je zaručenou klasikou. Příběh byl klasické klišé, ale moc pěkně zpracované i ve stylu japonských komiksů, Rozhodně neurazí a naopak velmi pobaví!
Doporučuji, zaručeně dejte na těžkou obtížnost.

Transport Fever je takovým splněním dětského snu, snad každé dítě mělo rádo vláčky ať už skutečné nebo jako hračky.

Já jsem jedním z těch dětí a tak mi hra dala možnost se pořádně vyřádit. Stavba železnic musí být důmyslně promyšlená a aspoň trochu naplánovaná, na začátku je třeba si vybrat začínající město které má kolem sebe nejvhodněji rozmístěný průmysl. Začal jsem v malém zapádákově roku 1850 s půjčkou tří miliónů a začal tedy podnikat v železnicích. Začátek hry je peklo protože budete prodělávat, ovšem pokud bude vše dobře postaveno a dráha dobře promyšlena po několika letech přijdou první výdělky. Je na vás zdali budete vozit pasažéry mezi městy nebo přepravovat náklady do průmyslu či obchodů.

Můžete dokonce realizovat silniční dopravu již od prvních kočárů po kamióny, tramvaje a elektrické autobusy, budovat lodní přepravy nebo zřídit letiště a vytvořit letecké spoje. S tím jak roky plynou se vám dostává i lepších strojů a ke konci hry už si to po vašich železnicích ženou rychlíky, tedy pokud jste na to železnici připravily.

Na hře se mi nelíbila stereotypní hudba a absence konkurenčních společností a s tím i sterilní města kterým když se nevěnujete - nerostou. Jen mě mrzí že jsem neměl příležitost zkusit kampaň, u volné hry jsem zakysl na tak dlouho že od hry si musím dát pauzu neb by se stala stereotypní. Příště to rovnou narvu i modifikacemi a mapou české republiky!

Totální konverze původního Half-Life která ho překonavá ve všech aspektech. Profesionální dabing, originální ozvučení, výborný pocit ze střelby a hudba která vdechne adrenalin v akci ještě víc než u původní hry. Taková je Black Mesa která oproti předchůdci jde ještě dál a rozšiřuje prostředí o nové puzzle.

Prostředí a grafika v kombinaci s fyzikou a smyslem pro detail vytváří uvěřitelnou atmosféru u které si budete prohlížet i samotné interiéry nebo se jen kochat krajinou Nového Mexika za invaze mimozemšťanů bojujících na obloze se stíháčkamy.

Black Mesa dokonale kopíruje úrovně z Half-Life, vylepšuje je k dokonalosti a občasně přidá něco vlastního. Výsledkem je něco co překonavá původní hru a možná i její pokračování.

Doporučuji si doinstalovat mód "On a Rail Uncut" doplňující část hry.
Kloubouček na Xen jsem poslal!

Oproti prvnímu dílu působí Assault on Dark Athena trochu hůř. Začátek je velmi zajímavý a dobře zpracovaný a jako vždy v Riddickovo universu, i zde je technika realistická a hrubá.

Hlavní novinkou je to že Riddick konečně získá své oblíbené karambity, to je příjemná změna od používání vězeňských "kudliček", další novinkou je také prostředí a nepřátele. Vaši loď zajala velká pirátská loď která vypadá spíše jako děsivý brouk, velí jí pěkná ženská která měla podobný osud jako Riddick. Vašim cílem je z lodi uniknout a konečně se vysvobodit. (zase)

I přesto že bylo prostředí poměrně jednotvárné, tak hra docela odsýpala a hrála se dobře. Stealth prvky jsem ovšem už využíval pouze na začátku dokud jsem nezískal střelné zbraně. Druhá polovina hry je už o poznání horší neboť jsem očekával konec už při opuštění lodi. Na druhou stranu, hra už nevyžadovala pomalý postup a já tak mohl za pomocí plynového děla hru snáze dokončit, druhý střet na Atheně už byl mnohem rychlejší a nebylo zapotřebí se skrývat.

I na to že je grafika vylepšená, tak jsem si nevšiml razantnějších změn, na druhou stranu jsem rád za zachování stejné hratelnosti a délky, i přesto že jsem očekával mnohem kratší hru. Konec mě ovšem už tolik nenadchl jako u předchozího dílu. Občas dokonce už bylo mírně trapné poslouchat Riddickovo temné hlášky i přesto že byly naprosto nemístné a nehodící se.

Když bylo oznámeno vydání nového wolfa, měl jsem rozporuplné pocity. Ale jakékoliv výtky či obavy srazily výborné trailery které byly promyšleny stejně dobře jako samotná hra.

*Hudba ke komentáři.*

Příběh začíná stejně rychle jako vžití do děje, je rok 1946 a nacisti vyhrávají válku díky technologiím. Posledním možným zvratem postupu nepřátel je zaútočit na samotného strůjce technologií. Někdo možná namítne že příběh je jednoduchý a přímočarý, ale není tomu tak. Příběh je promyšlený do posledního detailu, stejně tak filmové scény protkané detaily, působí až umělecky. Ano, sice se vyskytují ve hře nějaké nesouvislosti jako to že hrdina přežije asi tucet ran do hrudníku nožem, v těchto chvílích je ale jasně vyjádřeno "hej, tohle má být hra, ne umělecké dílo sakra!", přesto jako umělecké dílo působí.

Hudební doprovod je vskutku geniální, v nadcházející akci hraje "jemná" tlumená metalová hudba která ve vás vyvolá nadrženost do akce a jakmile nastane první výstřel, jemnost se vytratí a nastává chaos a s ním pořádné ocelové rytmy které utvrdí chtíč něco zničit. Podobně je to i u filmových scén, příjemné a rytmické brnkání na kytaru, jindy zas hluboké zvuky doplňující mysterióznost atmosféry, nebo zesilující elektrický rytmus který se utlumí ve chvíli zlomu jako je například náraz raketoplánu do země a hudba tak předá slovo dané akci. Hudba je v této hře jednoduše geniální a padne ke hře jako prdel na hrnec.

Leč jsem měl se svou "herní" mašinou porodní problémy hru rozjet, tak musím uznat že přes stáří mé grafiky hra až na výjimky jako doskakování textur fungovala bezchybně, problémy jsem rychle vyřešil a mohl se kochat detaily naplněným světem. Graficky je hra opravdu úchvatná a prostředí se opravdu povedlo.

Po dohrání jsem zaplněn melancholickou náladou, nevím co se svým životem dál, ztratil jsem smysl. Hra ve mě zanechala velikou mezeru a pocit že toho nebylo dost a nebýt možnosti druhé časové linie, schoulil bych se do klubíčka deprese. To je Nový Řád, nad osudem případného pokračování ovšem visí otazník a je jen otázkou jestli se toto nové univerzum dočká svého zakončení. Nezbývá mi nic jiného než čekat a mezitím se znovu vžít do alternativního světa v níž vládne dystopie a jen já mohu těm pravým lidem dát naději.

Být kritický k tak výbornému dílu je těžké, ovšem hra má pár nedokonalostí jako textury objektů zaplácnuté na rovné ploše, malé nelogičnosti ohledně výdrže hlavního hrdiny (Ale zde hra samá říka: Jsem hra!) nebo malá scenáristická chyba ke konci kde nechala Anya ležet "Bídžeje" na podlaze.
Samotná akce je pak jen třešničkou na dortu celé hry.

Už je to dávno co jsem hrál tak vynikající "neziskovou" hru, pamatuji že naposledy to byla Black Mesa, která mě naprosto uchvátila svým zpracováním. WolfenDoom mi opět připomněl jaké je to hrát hru dělanou od srdce.

Hra je fůzí grafiky dooma a hratelností/příběhem Wolfensteina a ačkoli si hra dost vypůjčuje z jiných her Textury z HL, Hudba z Medal of Honor a Wolfensteinu. tak přesto překvapí svým smyslem pro detail. Jedná se skutečně o čistokrevnou střílečku s pěkným leč jednoduchým příběhem a hutnou atmosférou podkreslenou nádhernou hudbou. Ačkoli grafika již není pro dnešní teenagery tak sice neosloví tolik lidí, ale o to víc ohromý ty kterým to nevadí, protože grafika je přesně taková jaká být má. Mě se líbila moc, obzvláště pěkně zpracované modely mě ohromily.

Jedinou výtku bych měl k optimalizaci, trvalo mi dlouho než jsem vše nastavil tak abych neměl propady FPS. Proto doporučuji před hraním se podívat na oficiální fórum kde jsou rady jak hru odladit. Toto je v podstatě jediné negativum celé hry. Nepochybuji ale o tom že toto by se v budoucnu nevyřešilo. Rozhodně všema deseti doporučuji, nemůžu se dočkat až bude venku další epizoda!

Oblíbené části:
Podzemní základny nacistů
Poslední mapa je jedna z nejlepších map v historii fps.

Oblíbené zbraně:
MP40
Luger
Lopata