Říkám si, čím mě ta hra vlastně tak okouzlila? Příběh je fajn, občas i nějakou tu emoci vykouzlil, ale upřímně není to zas tak nic světoborného, abych se z něj posadil na zadek. Grafika je moc hezká, místy jsem se opravdu kochal, ale slovy věčného kverulanta, už jsem viděl lepší. ;-) Hudba byla atmosférická, mě se líbila, ale husí kůži z ní nemám. Herní mechaniky nejsou nijak zvlášť složité ani obtížné, nějakou challenge tady vlastně nenajdeme. Ovládání ze začátku bylo na facku, ale za to mohly mé levé ruce, po chvíli už jsem se s tím sžil, ale i tak se nedá říct, že bych se s tím ani na chvilku nepotýkal. Teď to možná vypadá, že nejsem z té hry vlastně moc nadšený a dám jí pěkně na frak...

A ono ne. Ty jednotlivé elementy se totiž tak krásně propojují a doplňují, že hrát Brothers: A Tale of Two Sons je prostě libový zážitek. Hra krásně hladce plyne, příběh je nám vyprávěn s pomocí fiktivního jazyka, kterému nerozumíme, ale přesto všemu rozumíme. Mimochodem, tady si člověk krásně uvědomí, jak moc důležité jsou pro komunikaci další její složky jako intonace, gestikulace, postoj, výraz tváře, než vlastní obsah slov. Atmosféru příběhu krásně doplňuje grafika s hudbou, a i to proklínané ovládání jsem vzal na milost, když jsem si uvědomil, jak je to vlastně chytře vymyšlené, tak aby to neházelo zbytečné klacky pod nohy. A pomyslnou třešničkou na dortu pro mě byly achievementy. Sice jsem je všechny nezískal, alespoň mám důvod si to zahrát ještě jednou, ale to, jak je zde hráč odměňován za něco, co není potřeba k dokončení hry, je přesně ten způsob, kdy mám z takovéhi achievementu mnohem větší radost, než když ho dostanu za zdolání nějakého bosse, nebo nedej bože zadarmo.

Well done!

Je zvláštní psát komentář na mrtvou hru a trochu zvláštní pocit jsem měl i při jejím hraní v posledních týdnech jejího života. Battleborn byl totiž 31. ledna 2021 odpojen od serverů a tím skončil jeho uměle udržovaný život. Nezdá se, že by mnoho lidí nad touto ztrátou plakalo. Ani já jsem nakonec slzu za Battlebornem neuronil. Nebýt oznámení o vypínání serverů, asi by to trvalo ještě hodně dlouho, než bych se vůbec dostal k tomu, abych si ho alespoň zahrál. Přesto to bylo takové trochu smutné hraní. Battleborn sice nebyla žádná hitparáda, ale prostě takováhle herní smrt, kdy už si ani singleplayer nepustíte, protože bez serverů se nedostanete ani do menu hry, to si podle mě žádná hra nezaslouží.

Battleborn asi neměl od začátku na růžích ustláno, recenze nebyly bůhvíjaké a pár týdnů po něm vyšel slavný Overwatch , aby Battlebornu uštědřil pořádnou facku a ani zlevňování a postupný přechod na model free-to-play nezachránil blížící se konec. Přitom mi ta hra ale tak úplně marná zase nepřišla. Jako příběh, ten jsem tedy fakt nějak nepobral, nějak mi to všechno přišlo strašně uhozený a praštěný, ale bohužel zároveň tak na sílu, že to zajímavé nebylo ani trochu. Co se ale týká hratelnosti, tak to zase taková hrůza nebyla, a můžu říct, že nakonec jsem se docela dobře bavil.

Herní postavy byly docela rozmanité, a bylo jich hromada, rozhodně jsem za ten týden a kousek neměl šanci je ani všechny vyzkoušet, natož se s nimi sžít. Myslím, že je dost rozdíl, jestli hrajete jednu a tu samou hru jako snajper na dálku s omezeným počtem nábojů a pomalým přebíjením a ještě pomalejším pohybem, anebo jako melee mlátička s mečíkama, která lítá po hřišti jak povedeně odpálený golfový míček. Zvláštní byl ten vývoj perků během každé hry, který ze začátku vypadal jako dobré osvěžení hry, ale po čase se mi začal spíše trochu zajídat. Naopak sbírání krystalů jako herní měny, které můžete použít jak pro aktivaci svého vybavení tak ke stavbě pomocných struktur mě přišlo jako fajn herní prvek. Suma sumárum mě vlastně ta hra docela bavila. I když je fakt, že dlouhodobě bych jí určitě nehrál. Taky nejsem cílová skupina, i když to jsem u Apex Legends tvrdil taky, a pak jsem v něm na rok skejsnul. V Battlebornu už bohužel neskejsne vůbec nikdo...

Nemám pocit, že dát Clementine do hlavní role druhé sezóny, bylo šťastné řešení. Osobně s tím mám docela problém uvěřit, že malá holka tady koučuje v podstatě několik skupin a dělá za ně zásadní rozhodnutí. Jasně holka má něco za sebou a dospívá v extrémní situaci, ale ti dospělí jsou na tom úplně stejně. Prošli si podobným peklem, a budou podobně otrkaní a otrlí na to, aby se při každé druhé příležitosti obraceli na jedenáctiletou holčičku s žádostí o radu a ještě se jí bez ceknutí řídili. Opravdu jsem v těchto situacích spíše koulel očima a takové to sžití s postavou a pohlcení příběhem se absolutně nekonalo.

Už u první sezóny jsem měl trochu obavu, že po shlédnutí mnoha řad seriálu, to prostě u mě nebude fungovat. Ale tam se to nepotvrdilo. Bohužel u druhé sezóny to už přišlo. Četl jsem si tu několik starších komentářů a diskuzních příspěvků a zaznamenal slova jako "velké překvapení" nebo "šokující" apod. Nic z toho jsem ve druhé sezóně nezažil. No a když vás u Telltale neosloví příběh tak je v podstatě vymalováno. Hra jinak nemá co nabídnout. Grafika není špatná, ale jako kochat se tu není moc čím. Snad jedině hudba a dabing je fajn a stojí za pochvalu. Hratelnost je samozřejmě na facku, ale na to jsme si u Telltale už zvykli a kvůli skvělému "hernímu" zážitku si tohle nepouštíme. No a ta provázanost s vašimi rozhodnutími v The Walking Dead: 400 Days je spíše k smíchu.

Na druhou stranu, když ty dvě sezóny srovnám, tak v nich zas až tak velký rozdíl není. Takže pro mě osobně docela obtížné hodnocení, řemeslně je to na podobné úrovni jako první sezóna, ale kvůli výše uvedenému to prostě u mě nefungovalo a moc emocí to ve mě nevyvolalo.

(Komentář se týká celé série The Walking Dead: Season Two.)

Já prostě na ty hláškovací záležitosti moc nejsem. Ať už to jsou seriály, filmy a nebo hry, jejichž hlavní devízou je sypání jedné hlášky za druhou, konzumoval jsem je ve většině případů jen proto, abych mezi svými kamarády nebyl za úplného outsidera, a aspoň trochu tušil, o čem je řeč. A i tak jsem se na to většinou po pár dílech vyflákl. Pravda, výjimky potvrzující pravidlo se občas najdou, bohužel série Poker Night mezi ně nepatří. Brock Samson a Ash Williams mě v podstatě nudili k smrti, Sam s uřvaným Maxem mi spíš lezou na nervy, než aby mě bavili a Claptrap to taky moc nevytrhl. A tak jediná postava, která mě skutečně několikrát pobavit dokázala, je GLaDOS. Zaplaťpánbůh za ní.

Takže nám tu zbyl vlastně jen ten poker a možnost vyhrát nějaký ten předmět do jiných her. To je v principu docela zajímavá mechanika, které asi nemůžu nic vytknout, kromě toho, že mě ty předměty vůbec nezajímají. :) Navíc si nejsem jistý, zda to ještě dnes funguje. Ve Steam inventáři jsem si ničeho nevšiml, že by mi něco přibylo, ale možná se to aktivuje nějak jinak, fakt jsem po tom nepátral.

Poker Night 2 nabízí dvě varianty pokeru. Stejně jako v Poker Night at the Inventory si můžete zahrát Texas Holdem a navíc je tu i varianta Omaha. Zrovna tyhle dvě varianty pokeru jsou si dost podobné, takže poté co jsem odehrál asi dva turnaje v Omaha pokeru, vrátil jsem se zase k Texas Holdem. Samotný poker mi nepřišel špatný, AI docela zkouší blafovat a není úplně triviální odhalit podle chování, co má v ruce. Nicméně hra se mi v podstatě velmi rychle obehrála a nebýt achievementů tak jsem vlastně měl nulovou motivaci jí hrát. Navíc dlouhé a nepřeskočitelné hlášky se po chvíli začnou opakovat, a jak známo, opakovaný vtip není moc vtipný. Když o tom tedy tak přemýšlím tak u Samantha Fox Strip Poker jsem vydržel podstatně déle... :)

Tohle je konečně DLC, které stojí za to. Já možná trochu paradoxně vyzdvihnu ten vedlejší quest týkající se Johanky. Pro mě osobně to bylo to nejlepší co jsem v KCD odehrál. Jasně, z Johanky zde čiší náboženský fanatismus na sto honů, jenže když se trochu vžijete do role, tak v patnáctém století vesnický kluk Jindra asi o víře a fanatismu uvažoval trochu jinak, než my dneska. Přesto tam ty pochybnosti jsou, navíc s Johankou už jste něco prožili, víte kolik dobrého udělala pro raněné ze Skalice a logicky jí chcete pomoct. To dilema, zda jí poslat do háje a nebo jí skutečně podpořit mi přišlo velmi reálné. A jak správně od začátku tušíte, záhy se celá situace zvrtne a Jindra má skutečně co dělat, aby to nepodělal. A i když se mi to přes všechny nástrahy podařilo dovést do úspěšného konce, ten pocit, jak to celé skončilo, rozhodně nebyl vítězný...

Ani Terezin příběh není vůbec špatný. Hrajete za někoho jiného a trochu jinak. Prožijete část příběhu z jiné perspektivy a obecně je to uděláno velmi dobře a přesvědčivě. Do hry navíc přibude pes a dovednost psovod, což není vůbec zanedbatelné. Pes vám bude pomocníkem jak v boji, tak při lovu anebo i při hledání nějakého dobře ukrytého pokladu. Nicméně občas dokáže být na obtíž. Pokud je potřeba se někam připlížit, tak je lepší ho někde nechat. A chuť zabít jsem ho měl při pátrání po té zbroji Válečného oře, kdy mi vždycky vlezl do vykopaného hrobu, a tím pádem mi zablokoval možnost vybrat ten poklad, a navíc nebyl schopný z toho hrobu vylézt. Každopádně celé DLC je hodně povedené a stojí za to, si ho pořídit.

Bohužel ani třetí DLC nijak zvlášť nevybočuje z rozpačitého přístupu Warhorse Studios k tvorbě těchto přídavků. Nicméně měl jsem z něj o malinko lepší celkový dojem, než z těch dvou předchozích. Podíl na tom má i ten fakt, že se zase začneme zabývat i historickými skutečnostmi a reáliemi, na jejichž pozadí se tento příběh odehrává.

Nicméně ani zde nemohu troubit oslavné fanfáry, že bych dostal něco navíc, co mi v původní hře chybělo. Je to prostě další quest v řadě zaměřený trošku více na boj. Což mě celkem bavilo, i když zrovna v těch hromadných bitkách není KCD natolik silné v kramflecích, jako v boji jeden na jednoho. Mě celé DLC navíc opepřila skutečnost, že hned při druhé vyjížďce Kuno přišel v bitevním zmatku o meč, s čímž hra jaksi nepočítala a do konce questu se z něj stal boxer, kterého jsem víceméně musel chránit vlastním tělem, aby mi nezhebnul. :) To že se po každém boji válí po zemi arzenál na vyzbrojení celé bandy, bylo jaksi k ničemu.

Bohužel celý quest skončil dřív, než jsem čekal, což např. vedlo i k tomu, že ta jejich hra, kdy si kradou prsten, skončila pro mě vlastně hned poté co začala. Na rozdíl od Ptáčkova milostného dobrodružství, zde jsem ale půlku DLC neminul, takže rozpaky nad jeho délkou zůstávají. Nakonec tedy alespoň potěšila odměna v podobě nejlepší zbroje ve hře (pokud jsem tedy ještě nějakou lepší neminul)...

Druhé DLC ke Kingdom Come: Deliverance a druhé rozpaky nad tím, co jsem za extra peníze vlastně dostal. A v podstatě za to může jedno stupidní designerské rozhodnutí. Skutečně nechápu, proč se vývojáři rozhodli oddělit ty dva questy, které DLC přináší. Budu si teď notovat s ostatními, protože ten quest týkající se strašení lidí v Ledečku, je výrazně lepší a zábavnější, než to Ptáčkovo milostné dobrodružství, které je prezentováno jako hlavní obsah tohoto DLC.

Nevím jestli jsem natolik nepozorný hráč, ale ten fakt, že lektvar pro Ptáčka mohu získat plněním toho questu pro šarlatána, jsem prostě nezaznamenal. Sháněl jsem lektvar, šarlatán mi nabídl buď přímo lektvar nebo recept, tak jsem koupil recept, v domnění, že si vybírám tu "delší cestu". Navíc v rámci "role play" je logické, že se šarlatánem už nechcete nic mít, poté jak vás vypekl v Sázavě. Tím ovšem minete značnou a hlavně tu výrazně lepší část DLC, takže po dohrání milostného dobrodružství pana Ptáčka, mi před očima svítilo obří "WTF, to je jako všechno???". Navíc možná někdo se nasmál víc, ale já se v celém questu asi tak jednou uchechtl. Humorné mi to fakt moc nepřišlo, spíš jako hloupější nastavovaná kaše.

Přitom šarlatánův quest je úplně jiná liga, jak hratelnostně tak i zábavností. Takže fakt je škoda, pokud někdo ať už nepozorností nebo i třeba striktnějším dodržováním role-play tuto část mine. V neposlední řadě tím přijdete i o možnost získat achievement, přestože ten quest celý splníte samostatně později. Opravdu nechápu to rozhodnutí, proč šarlatánův quest nezůstal integrální součástí celého DLC, které jinak kromě těchto dvou questů nic nového nepřináší.

Troufnu si tvrdit že pro DLC tohoto typu jsem cílová skupina. Fakt mě tyhle budovatelský vložky v různých hrách baví a až to někdo udělá pořádně, tak vyvěsím prapor. Bohužel dost často následuje spíše pocit zklamání než nadšení a From the Ashes není výjimkou. Důvodem není ani tak to relativně dost osekané budování vesnice ale hlavně totálně zpackané dialogy. A přitom to celé začíná velmi nadějně, když z vás Diviš udělá rychtáře Přibyslavic...

Jestli jsem si totiž někde v celém KCD připadal jako úplný kretén, tak to bylo právě v Přibyslavicích v roli rychtáře, když se s lokátorem Martinem bavím o výstavbě jednotlivých budov a jejich vylepšení. To i když jste po padesáté u stejného obchodníka a smlouváte o ceně, tak si nepřipadáte tak blbě, přestože jste ten samý dialog také slyšeli mockrát, ale je zde alespoň pár variant. Vzhledem k tomu, že v Přibyslavicích postavíte max jedenáct staveb, když nepočítám jejich vylepšení, tak si skutečně myslím, že ty dialogy šly napsat mnohem lépe, tak aby to nebyl furt jeden a ten samý rozhovor, který navíc je sám o sobě stupidní až běda. Skutečně jsem zde měl pocit, že jsem si za extra peníze pokazil dosud vynikající dojem ze hry, a to se vyplatí...

Samotný průběh výstavby v krátké cutscéně mě také moc neuspokojil. Klidně každá stavba mohla pár herních dní trvat a třeba i sem tam by mohlo být potřeba sehnat nějaké extra zdroje. Zvlášť když si vzpomenu, že něco podobného je třeba při obléhání Talmberka. Tu nutnost vybrat si mezi pekařstvím a řeznictvím resp. mezi stájemi a strážnicí jsem také úplně nepochopil. Zaprvé jsem to nějak dopředu nepobral z té knihy, že ta poznámka "Exkluzivita" znamená právě toto, takže po výstavbě pekárny jsem se docela divil. Zrovna tady by se hodil lokátor, který by Jindřichovi vysvětlil, proč nemůže mít obě budovy. Na to aby se dozvěděl, že kostel je potřeba opravovat v kostele a ne u potoka, ho opravdu nepotřebuje ani vidlák Jindra.

Takže nakonec to co se povedlo je vlastně jen aktivita soudnictví, kdy Jindra rozhoduje pár sporů místních vesničanů. A ten fakt, že přes všechny mé výtky nakonec z těch obnovených Přibyslavic máte fajn pocit. Upřímně nebýt toho faktu, že jsem pořád v nádherném KCD, tak by mé hodnocení bylo ještě o nějakých 20-30 % nižší...

Nedá mi to, abych si u hodnocení Kingdom Come: Deliverance nevzpomněl na slavnou Vávrovu kritiku Skyrimu. A zatímco my všichni kritici zůstáváme většinou u piva a kritizujeme dál, Vávra and his Warhorse Studios zasedli a pokusili se udělat RPG dle jejich gusta. A já musím uznale smeknout, že se jim to povedlo a KCD zařazuji k tomu nejlepšímu, co jsem kdy hrál a to nejenom v RPG žánru.

Nutno říct, že Kingdom Come: Deliverance není hra dokonalá a zvláště v té technické stránce to občas skřípe a to jsme dva roky po vydání. Jak to s bugy vypadalo těsně po vydání hry, radši nechci ani moc vědět, nakonec se to bohužel promítlo do recenzí. Přesto si dovolím do recenzentů malinko rejpnout, když si vzpomenu jak podobně zabugovaný Skyrim sbíral stoprocentní hodnocení ostošest, včetně českých webů a mnohem "chytřejší" hra dosáhla sotva na 80 %. Ale dost srovnávání, pojďme na Skyrim zapomenout a věnovat se téhle perle.

V předchozí větě jsem použil termín "chytřejší hra". Ono totiž skoro z každého prvku KCD je cítit, že se vývojáři snažili u vývoje přemýšlet, a ačkoliv snad ve hře není nic vyloženě unikátního, tak většina herních prvků je poladěna tak, aby si hráč nepřipadal jako úplný idiot. Chcete si uvařit lektvar, dokonce i znáte recept a máte všechny ingredience... v průměrném RPG byste prostě někde u alchymistického stolu míchali rukama a vařili lektvar. Tady si ten recept skutečně musíte přečíst a dodržet postup - hrst toho, dvě hrsti onoho, jedno drtit, druhé vařit stanovenou dobu, pak chladnout, popř. destilovat... no prostě skoro simulátor alchymie... WOW. A takto bychom si mohli rozebírat čtení, boj, smlouvání, vylamování zámků, atd. Důležité ovšem je, že v podstatě u všech herních prvků jsem měl pocit, že se vývojářům povedlo trefit tu správnou hranici mezi hrou a realističností, tak aby ty činnosti nebyly zbytečně zjednodušené až na kost, ale aby to stále zůstalo pro většinu hráčů přístupné a zábavné.

Navíc u mě KCD boduje svojí tématikou. Historické romány na pozadí skutečných událostí jsou mým velmi oblíbeným žánrem. A tady je cítit velký zápal Dana Vávry pro historii a reálné kulisy. Takže ve stylu Komenského "Škola hrou" je do nás naprána hromada dějepisných informací. Po dohrání KCD asi každý bude vědět, kdo to jsou Kumáni a kde se tu vzali, čemu se říká brigantina nebo šlap, kdo je to vikář, jak vypadalo gotické písmo a spoustu dalších historických detailů. A pokud budete poctivě číst i všechny záznamy v kodexu, dozvíte se toho opravdu hodně, zvlášť pokud nejste zapálení historici.

Na chvilku se zastavím u soubojového systému, protože ten je zde skutečně specifický a přiznám se, že jsem z něj měl docela obavu, zda to pro mě nebude kámen úrazu. Nejenom, že to kámen úrazu nebyl, ale nakonec jsem si boj vyloženě užíval. A ve chvíli kdy se naučíte riposty a mistrovské obrany, tak si nemyslím, že byste měli mít v boji jeden na jednoho zásadní problémy a ani nepotřebujete se učit komba. Jiná situace je samozřejmě boj proti přesile. Ten je z principu těžší, ale navíc tady ten soubojový systém začíná být trochu na obtíž, hlavně ta vlastnost, kdy se vám kamera zamkne na jednoho nepřítele a přitom na vás útočí jeho parťák ze strany. To přepínání mi dělalo dost problémů. A hromadné bitky jsou už akorát chaos, ve kterých jsem se radši ani moc nesnažil.

Příběh kovářovic synka Jindry je standardní a celkem i uvěřitelný příběh historického dramatu, mě rozhodně bavil a táhl celou hru. S Jindrou jsem se dokázal dobře ztotožnit a sem tam to dokázalo i nějaké ty emoce ve mě vyvolat. Na druhou stranu nečekejte nějaké zásadní wow efekty a zvraty. Každopádně ta postupná proměna z vesnického vidláka na důležitého člena šlechtické družiny mi nepřišla nijak násilná. Různorodých questů si zde užijete habaděj a znovu se musím vrátit k mé úvodní charakteristice, protože i zde je vidět to, že se vývojáři snažili přemýšlet a co nejvíce se vyvarovat questům typu "dojeď tam a přines to". Navíc hra skutečně v mnoha případech dokáže pracovat i s tím, že quest nesplníte nebo ho splníte jen částečně. Což si také zaslouží pochvalu.

Závěrem ještě zmíním obecně DLC a na rozdíl od některých svých kolegů zde budu trochu kritičtější. Pokud máte hru např. z bundlu nebo zdarma z Epicu a chcete si jí zkusit a řešíte zda jsou DLC nutná, tak se do toho klidně pusťte bez nich. Nejenom, že nejsou nutná, já se přiznám, že mě párkrát během hraní napadla kacířská myšlenka, jestli by to nebylo bez nich lepší. Některé questy a designerská rozhodnutí v DLC mi skutečně nepřišly dobré a celkový dojem ze hry kazily, např. způsob stavění a vylepšování Přibyslavic ve From the Ashes, kdy jak kretén pobíhám znovu a znovu s lokátorem po vesnici a poslouchám do nekonečna úplně stupidní rozhovor, to musel mít Vávra skutečně dovolenou, když to designovali, jinak to nemohlo projít. Ale aby to nevyznělo úplně negativně, jsou tam i questy výborné např. příběh Johanky a jejich prorockých vizí, a pokud máte problém s bojem jeden na jednoho, tak pes přidaný v DLC Woman's Lot dokáže být velkým pomocníkem.

Každopádně Kingdom Come: Deliverance je skutečně povedená hra a já ji mohu směle doporučit. V současném stavu většina bugů byla pravděpodobně opravena, vybavuji si jen jeden zásadní, kdy jsem musel trochu improvizovat, jinak to byly spíš grafické glitche. Technická optimalizace snad byla také trochu poladěna, i když v těch městech to dokázalo zacukat a kupodivu ne kvůli grafické kartě, ale vytížení mého postaršího procesoru. Takže na kalkulačku to úplně není. Ale pokud máte alespoň trochu slušný stroj tak směle do toho. Myslím, že většina hráčů by si tohle měla užít.

Tak na to, že jsem to původně považoval za casual kravinu, to vůbec nebylo špatné a v závěru kampaně to vůbec nebylo casual. Asi dvě úrovně mi fakt daly zabrat a i po několikátém loadingu jsem je dohrál takovým trochu partyzánským způsobem pár vteřin před uplynutím časového limitu a otíral pot z čela. Každopádně je potřeba se docela otáčet, rozhodně se hra nedohraje sama, a v těch pokročilých úrovních jsem už i měl docela problém udržet si přehled nad svou základnou, takže pro děti to taky úplně není... leda že bych už infantilněl. :)

Hrou vás provází praštěně střeštěný příběh, který sem ale docela pasuje a je na první pohled jasné, že tady si na žádnou vážnou story hrát nebudeme. Postavy jsou v podobném duchu "nadabovány" směšným nesrozumitelným žvatláním, které nevážný tón hry jen podtrhuje. Důležité informace se dozvíte samozřejmě v textu. První mise v kampani slouží jako tutoriál a postupně se učíte co a jak funguje. V každé úrovni máte přesně stanovený úkol, čeho máte dosáhnout a hlavně v jakém časovém limitu. A právě časový limit je vaším největším nepřítelem, některé mise mi fakt přišly, že jsou tak na hraně a již výše dvě zmiňované mise dokonce i za hranou. Ale možná jsem na to šel špatně a nepoužil tu správnou strategii. I tak to ale značí, že casual to rozhodně není.

V kampani vás čeká celkem patnáct misí, jejich délka je většinou kolem 20-30 minut výjimečně až necelou hodinu. S opakováním některých misí mi to nakonec těch deset hodinek zabralo, což není úplně špatné. A hlavně jsem se po celou dobu dobře bavil a rozhodně nenudil. Takže na to, že Outpost Kaloki pro mě byla vlastně neznámá hra z dávno koupeného bundlu, tak to bylo příjemné překvapení, které jsem si užil.

Tohle je fakt jednohubka ještě navíc rozdělená na šest pidikousků. Celé dohrání mi zabralo něco přes hodinu, což je tak polovina herní doby jedné epizody. A tak nějak jsem z toho v rozpacích. Přestože je to DLC k první sezóně, tak na její příběh to vůbec nenavazuje, jen je tam pár takových pomrknutí v rozhovorech, které jsem sotva zaznamenal. Jinak tu máme vlastně 5 situací, kdy hra hráče staví do obtížné situace z hlediska rozhodnutí. Ve dvou případech se to docela povedlo (Vince a Shel) u těch zbylých tří pomalu ani nevím, že jsem nějaké rozhodnutí dělal. Ty jednotlivé příběhy jsou propojené velmi vágně, často si ani žádného propojení nevšimnete. Poslední část je sice dohromady spojí, ale rozhodně žádný WOW efekt se nekoná.

To co je na tomhle DLC asi nejzajímavější, je vlastnost, které si běžný hráč nejspíš nevšimne. Některé detaily hry se totiž odvíjejí od toho, jak jste se rozhodovali v předchozích epizodách. Asi největší šanci si toho všimnout máte v Russelově příběhu, kdy se Russel chce ukrýt pře přijíždějícím autem a skončí v příkopu vedle mrtvoly. Ta mrtvola je buď Doug nebo Carley, podle toho, koho jste zachránili v první epizodě. Nicméně nezískat v tomto místě achievement, vůbec bych si ničeho nevšiml a považoval to jen za další mrtvolu. Pokud jste i v jiných částech hry identifikovali místa, která se mění na základě předchozího hraní, aniž by jste požádali o pomoc strýčka Googla, tak klobouk dolů. Podle mě je docela škoda, že tenhle prvek vývojáři takto skryli. Mělo by to mnohem větší efekt, kdyby to člověka trklo na první pohled, a hnedle by uznale pokyvoval, že jeho rozhodnutí někde na začátku hry, mají vliv na příběh v DLC.

Podle informací v popisu, by výsledek mé hry v DLC měl mít dopad na druhou sezónu. Doufám, že to nebude stejně marginální, i když nic zásadního se čekat nedá, vzhledem k tomu, že druhou sezónu mohou hráči hrát, aniž by hráli toto DLC. No uvidíme.

Za mě tohle DLC balancuje na hraně a moc nechybělo aby spadlo do šuplíčku "velký průšvih". Myslím, že mnohem zajímavější by byl nějaký spin-off (např. příběh Lilly), než tento experiment.

To, na čem Telltale založili svůj byznys, tedy vyprávění příběhu, jim v případě The Walking Dead vyšlo dokonale. Příběh je největší devízou této hry a snad jen u toho největšího ignoranta nedokáže tahle hra vyvolat nějaké emoce. Samozřejmě licence vycházející z komiksu The Walking Dead tomu hodně napomáhá, což vývojářům velmi ulehčilo práci, protože svět, ve kterém se hra odehrává, vytvořil někdo jiný. Ale i tak si zaslouží potlesk, že to nezkonili. Překvapivě se ani nepotvrdily mé obavy, že po zhlédnutí devíti řad seriálu, mě to nejspíš přijde jako mlácení prázdné slámy, stejně jako některé pozdější seriálové epizody. Naštěstí se tak nestalo.

Samotná hra jako “HRA” už je na tom o poznání hůř. Tou nejzajímavější herní mechanikou jsou samozřejmě volby v rozhovorech. Asi se nedá čekat, že bychom tím mohli totálně ovlivňovat osud hrdinů, hra je pevně nalajnovaná, nicméně pochybnosti o tom, zda naše volba byla dobrá či nikoliv, hra vyvolat umí. Ostatní mechaniky už bohužel moc chvály nepoberou, adventuření v podobě řešení nějakého problému je na dosti nízké úrovni, pohyb s postavou je docela nepříjemný, no a akční pasáže a QTE momenty jsou trapně úsměvné.

Situaci zachraňuje celkem slušná grafika zachovávající komiksový ráz a výborná atmosférická hudba, které by ale podle mého názoru mohlo být o poznání více. Jinak jsem rád, že jsem hru hrál v celku a ne po jednotlivých epizodách, tak jak byla vydávána. Přestože jednotlivé epizody jsou stále oddělené, tak myslím, že celkový dojem ze hry by to výrazně degradovalo, kdybych je měl hrát s několika měsíčním odstupem.

(Komentář se samozřejmě týká celé série The Walking Dead - Season One.)

Pokud jsem vás někdy v rámci Herní výzvy přiměl hrát naprostý odpad, tak vězte, že jsem si to právě vybral i s úroky. Do letošní kategorie "Výzva naruby" jsem zkusil najít ve své knihovně něco naprosto neznámého a volba padla na tenhle exkrement. Tohle je totiž totální průšvih i na freeware hru, a to dotyčný vykuk za to na Steamu chce aktuálně dvě éčka. Já to mám naštěstí zadara, ale i ta hodina co jsem tomu obětoval, byla drahá sranda.

A ke všemu musím do výzvy najít něco jiného, neboť hnedle ve druhém levelu hry jsem narazil na gamebreaking bug, na který si stěžují i ostatní hráči na Steamu. V pevnosti jsou totiž neviditelní nepřátelé, kteří vás sejmou cca na tři rány, ovšem vy nemáte šanci, protože je nevidíte. Takže dál jsem se nedostal, i tak mi to stačilo. Hratelnostně je to ukruťárna, pohyb je šílený, akce žádná, střelba na sebevraždu, nepřátelé se nehýbou, ale střílí rychlostí světla, příběh je o ničem a graficky se na to nedá koukat. Prostředí je naprosto šíleně splácané, taky někdo v diskuzi na Steamu zmínil, že jde jen o sebrané grafické assety ze softwaru Game Guru, ve kterém to asi bylo splácané. Zda je to tak, to netuším, ale vše by tomu nasvědčovalo. Každopádně tomuhle se vyhněte obloukem i zadarmo.

Největším problémem této hry je slovo "Doom" v jejím názvu. Doom 3 totiž selhává v tom, v čem první dva Doomy excelovaly, a to je tempo hry. Zatímco staré Doomy vás často nenechají vydechnout, tady se zahřejete tak akorát u prasklé trubky s párou. Zvláště první část hry mi přišla neuvěřitelně kouskovaná, hlavně kvůli neustálému čtení a poslouchání všech zpráv na nalezených tabletech. Chvílemi jsem měl pocit, že hraji spíš akční adventuru, než věhlasnou akci.

Nakonec ale musím uznat, že mě ta hra docela bavila a ve druhé půlce už jsem vydržel hrát i déle než hodinu v kuse, což u té první poloviny říct nemohu. Příběh hry je klasické bečkoidní sci-fi, ale je fakt, že oproti předchozím verzím jsme se posunuli k něčemu, co se příběhem dá vůbec nazvat. Párkrát se hře podařilo mě slušně vylekat, ať už nečekanými zvuky, nebo příšerou v zádech. Ve spawnování potvůrek do vašich zad si hra vůbec docela libuje, a v podstatě to byl nejčastější důvod k loadingu. Zvuky bych ale pochválil, ty dokázaly docela dobře vytvářet tísnivou atmosféru. Grafika je také fajn, i když dnes už má samozřejmě nějaký ten křížek za sebou.

Samotná hratelnost není úplně zlá, jen je to prostě pomalejší a něco úplně jiného. Ani ty zbraně mě nějak neoslovily, brokovnice se mi nelíbila, BFG mi taky vlastně nepřišlo jako BFG ze dvojky, no a ta novinka Soul Cube není špatná, je to trochu oživení hratelnosti, ale samotná to nevytrhne. Ale když si odmyslíme ten název Doom, tak je to solidní akční hra s hororovou atmosférou, pár lekačkama a jednoduchým příběhem.

Pokud by se někdo pídil po tom, v jakém žánru mám největší mezery, budou to bezesporu RPGéčka. V mém případě to nejsou mezery, ale krátery gigantických rozměrů. Jeden takový kráter jsem se před časem pokusil zaplnit dohráním prvního dílu kultovní série Baldur’s Gate. Bohužel mi hra moc nesedla a dohrál jsem jí v podstatě se sebezapřením. A tak jsem se do druhého dílu nijak zvlášť nehnal. Nyní mohu říct, že to byla chyba.

Baldur’s Gate 2: Shadows of Amn se sice na první pohled zásadně od prvního dílu neliší, ale nejspíš to byly právě ty drobné detaily, které se vývojářům podařilo doladit, že mi najednou tahle hra chutnala od začátku až do konce. V první řadě musím pochválit nastavení obtížnosti. Najednou už nestačilo používat osvědčenou taktiku z prvního dílu, že střílím na dálku vším co mám, a když potvora dojde až ke mně, tak jí Minsc a Boo bací pořádným mečem. Zvlášť pokud si hráč nehlídá nepřátelské kouzelníky, tak vám za chvíli část party běhá v panice nebo chaosu po obrazovce, další část je paralyzovaná nějakým zpomalovacím kouzlem a na posledního chudáka se valí deset monster.

Na řadu tak přišlo studium manuálu, hlavně co se týká magie a zjišťování co je na co, a co je proti čemu dobré. Těch kouzel je tu na můj vkus až možná zbytečně moc, některá bych rovnou zrušil (takové Imprisonment je pěkné svinstvo… ), ale celkově mě magie fakt bavila. Některé souboje připomínaly šachovou partii s pečlivou přípravou, a došlo i na to, že jsem si po několikátém loadu psal do notýsku postup, co kdo bude dělat.

Překvapivě mě i po celou hru táhnul příběh. Zatímco v prvním díle tak nějak brzy zjistíte “vo co go” a až do konce jde jen o to zlikvidovat hlavního záporáka, ve dvojce mě po celou dobu vrtalo hlavou, o co tomu bubákovi Irenicusovi jde. A když jsem to nakonec zjistil, tak mi ho vlastně bylo i trochu líto, ale schytal to zmetek. :) Navíc mi ten příběh nepřišel až tak narušovaný těmi vedlejšími questy jako v jedničce, asi jsem jich i dost minul, a přesto mi to zabralo pořádnou porci času, než jsem hru dotáhl do konce.

Co se tedy zatím BG sérii nepovedlo, je probuzení mého zájmu o svět Forgotten Realms. Fakt jsem se tentokrát ze začátku snažil a poctivě jsem četl všechny nalezené knihy, ale prostě ne. Nakonec jsem to vzdal, akorát to rozbíjelo skvělý zážitek ze hry a ten svět mě zatím vůbec nezaujal. Je zvláštní, že u The Elder Scrolls se objevování toho lore pro mě stalo skoro tím nejdůležitějším aspektem série, tady to zatím vůbec nefunguje. Ale čert to vem, hra je to jinak parádní a rozhodně si BG série u mě vylepšila reputaci.

Série plošinovek N, N+ a N++ byla poměrně oceňovaná už od vydání té původní flashové verze. Takže když mi před časem přistála v knihovně díky Humblu, tak jsem zbystřil a zařadil jí do svého "to play" seznamu. V seznamu navíc poskočila ještě více dopředu ve chvíli, kdy se ke mně donesla informace, že je to něco jako Super Meat Boy, který mě velmi bavil. No a tak na ní letos došlo, no a jak to říct...

Ono to popravdě je něco jako Super Meat Boy, ovšem má to ten háček, že mě to velmi záhy bavit přestalo. Na samotnou herní mechaniku nemůžu říct křivého slova. Ovládání a fyzika jsou super, obtížnost je taky celkem dobrá. Ten zásadní problém je v tom, že mě vlastně nic nemotivuje, to hrát dál. Navíc na rozdíl od Super Meat Boye tady není až takový problém ten level dokončit, a jít dál. Mnohem obtížnější je sesbírání všech zláťáků v levelech, ale k dalšímu postupu to většinou není potřeba. Alespoň v těch 310 prvních místnostech, které jsem dohrál (25 epizod v tutoriálu a 37 epizod po 5 místnostech v sólo módu...), možná se to v další části hry změní, ale to už fakt nehodlám zjišťovat...

Jestli vás zarazil ten počet místností tak se vám nedivím. A to jsem tak v první čtvrtině sólo módu N++, kde těch místností je celkem 500, pak je tu ještě sólo mód Ultimate, kde je dalších 500 místností a nakonec mód Legacy, kde je dalších 500 místností z minulých dílů. A pokud by vám to bylo fakt málo, tak si to celé můžete střihnout ještě jednou ve variantě Hardcore, popř vyzkoušet Co-op nebo režim Race, a pokud jste se nezbláznili, tak si můžete otevřít editor a vytvořit si svůj vlastní level.

Jako je to fajn, že je tu toho tolik, jen mám skutečně pocit, že tady trochu kvantita vítězí nad kvalitou a hlavně tomu chybí nějaké "lepidlo", které by tu hromadu levelů dokázalo propojit a trošku vás motivovat, abyste měli chuť tomu obětovat svůj čas. Já to po necelých sedmi hodinách vzdávám, protože to vlastně nikam nevede.

Rok s Apexem

Kdyby mi někdo na začátku loňského roku řekl, že mojí nejhranější hrou se v následujícím roce stane online týmová FPS, tak se budu válet smíchy. No a pak přišel Apex Legends. Bez ohlašování, slibování, hajpování a odkládání prostě BUM a hra byla vydaná a herní vesmír se otřásl. Dokonce i gigant Fortnite na chvíli dostal strach, pak se sice vše vrátilo do normálu, neboť Epic od Respawnu okopčil, co se dalo, ale tohle všechno šlo nějak mimo mě. Vlastně za to můžou kluci z Vortexu, kdy jsem se po nějakém záhadném hnutí mysli rozhodl kouknout na jejich gameplay video, které docela zaujalo. “No tak dobře, když je to teda F2P tak já to zkusím…”, a už mě měli.

Nutno říct, že až do Apexu jsem žádnou hru ze žánru Battle Royale nehrál. Sice mě to docela lákalo, ale dobře jsem věděl, že online FPS nejsou moje silná stránka, a DH kvejkáři vědí, že většinou jsem okupoval spodní patra tabulky. Takže jsem očekával, že dostanu nakouříno, co se do mě vejde, a velmi rychle se vrátím k nějakým pomalejším singleplayer hrám. Nakouříno jsem samozřejmě dostal, a dostávám i dneska, ale také se mi hned druhou hru podařilo vyhrát. A tam to asi někde začalo. V Apexu totiž můžete vyhrát, i když jste vlastně úplná lama. Stačí mít štěstí na tým, držet se jich a hlavně jim to moc nekazit. :) Pamatuji si, jak na mě v prvním týdnu řval nějakej nervák přes voice chat: “Why are you so USELESS???” :D

Voice chat je kapitola sama pro sebe a podle mě asi ta nejslabší stránka hry. Dost často si zbytek týmu tlumím, protože to co se ozývá ve sluchátkách mnohdy připomíná vysílání mimozemské civilizace. Výhodou ovšem je, že v Apexu se bez voice chatu obejdete. Ten totiž přišel s vynikajícím ping systémem, kdy vše důležité můžete spoluhráčům sdělit pomocí myši. Samozřejmě úplně to hlasovou komunikaci nahradit nedokáže a sehrané týmy se bez ní neobejdou, ale na publicu se s tím úplně v pohodě vystačí.

Hra má podle mě velmi dobře vymyšlenou práci s inventářem, takže jakmile se naučíte, co k čemu je, tak vám rozhodně neháže klacky pod nohy nějakým nesmyslným ovládáním, naopak ještě pomáhá v tom, že vám nedovolí omylem překliknutím vzít horší věc, než máte. Zbraně jsou docela rozmanité, a i ten nechvalně vyhlášený Mozambique je dneska na blízko velmi účinný, a zvláště pokud na něm máte přídavek Hammerpoint, tak dokáže být smrtící na jednu ránu.

Za ten více než rok, co uplynul od vydání hry, Apex přinesl mnoho novinek. Přibylo několik postav, kontinuálně probíhá balancování zbraní i schopností postav, některé lokace v mapě byly updatovány, nakonec přibyla i nová mapa a hlavně byl zaveden systém žebříčků, takže můžete hrát proti lidem, kteří jsou na podobné úrovni, jako vy. Pravidelně se objevují krátkodobé speciální eventy, ve kterých je herní systém něčím obzvláštněn, což příjemně rozbíjí stereotyp.

Velká kritika se snesla na přehnané ceny za herní kosmetiku. Někdy mi fakt zůstává rozum stát, proč bych měl uvalit nehoráznou sumu za skin postavy, kterou navíc v FPS hře kromě pár vteřin v úvodu nevidím. Na samotnou hru to naštěstí nemá vliv, snad jedině pokud se snažíte často skrývat a kempit v temných zákoutích, tak je lepší mít nějaký nevýrazný skin. Ty jsou ale většinou snadno dostupné i bez utrácení peněz. A pokud vás kosmetika skutečně zajímá, tak je tady za rozumný peníz tříměsíční Battlepass, který navíc stačí koupit jen jednou, protože pokud ho dohrajete tak si vyděláte na další.

Asi je zbytečné opakovat, že mě Apex baví a asi ještě nějakou dobu bavit bude. Takže rozhodně můžu doporučit. Jen se samozřejmě připravte na to, že to přeci jen chvilku trvá, než se člověk ve hře zorientuje. Podle mě to ale stojí za to.

Docela příjemný doplněk k populárnímu seriálu, tak bych zhodnotil jednou větou tuhle epizodickou sérii. Je sice otázkou, jak bych jí hodnotil, kdybych seriál neviděl, ale to naštěstí nemusím řešit. Naopak můžu říct, že mě to po stránce příběhu docela zaujalo a dokázalo to udržet mojí pozornost a zvědavost od začátku až do konce. Osudy rodiny Forresterů jsou sice hodně podobné osudům rodiny Starků, ale kdo chce víc “Her o trůny”, tak si myslím, že je zde dostane a jako bonus navíc i nějaké to setkání se starými známými ze seriálu.

U mě celkem i fungovala ta atmosféra okolo spousty nepříjemných a ještě nepříjemnějších rozhodnutí, které zde musíte učinit, aniž se vám kterékoliv z nich zamlouvá a ačkoliv se sebevíc snažíte z nepříjemné situace v rámci možností vymanévrovat, jak už to v GoT chodí, často to dopadne tak, jak jste vůbec nechtěli. Samozřejmě člověk si uvědomuje, že příběh je nějak nalinkovaný, a těžko vaše rozhodnutí mohou kompletně zvrátit situaci, ale některá z nich skutečně určitý vliv na příběh jako takový mají. A párkrát to ve mě skutečně vyvolalo pochybnosti o tom, zda jsem si nemohl zvolit lépe.

Jako hra to ale žádná sláva není, občas někam můžete popojít s nějakou postavou, ale ve velmi omezeném prostoru, zároveň prozkoumat okolí, ale jen v pár aktivních místech a občas vám hra dovolí i něco sebrat, ale rozhodně se nejedná o nějaké velké “adventuření”, všechno je v podstatě velmi lineární. K tomu se přidávají rádoby akční QTE momenty, které by tu nemusely být vůbec, ale naštěstí jich není tak moc, aby se to nedalo překousnout. Grafika je taková zvláštně malovaná, v těch hezkých slunečných lokacích se mi to celkem líbilo, ale pro ty dramatické, krvavé pasáže se to moc nehodilo. Navíc obličejová mimika mi přišla hodně toporná. Ale jako interaktivní příběh ze světa Game of Thrones to funguje a fanoušci by to minout neměli.

(Komentář se samozřejmě týká celé série, i když je hra stále rozdělena na jednotlivé epizody, tak kromě příběhu se epizody nijak zásadně neliší.)

“Pravdou jest, že nenalezneš ničehož odpudivějšího než ona monstra, vědmáky zvaná, kterážto stojí proti vší přirozenosti, neb jsou zplozenci ohavného bosoráctví a démonů vzývání…”

A rovnou pojďme pokračovat v kritice nastolené úvodním úryvkem z pamfletu proti zaklínačům. Budeme kritizovat Zaklínače 2 a budeme nemilosrdně hnidopišští, protože ono toho zas tak moc důležitého ke kritice není. Asi jako největší problém mi přišlo to, že lektvar do sebe Geralt může kopnout jen při meditaci, kterou ale v mnoha případech nemůžete vyvolat včas. Naprosto na palici je to ve chvílí, kdy souboji předchází půlhodinový rozhovor, ve kterém vám teprve dojde, že se asi bude bojovat. (Mimochodem, pokud dostanete nařezáno, což je pravděpodobné, tak si půlhodinový rozhovor dáte samozřejmě znovu...) Problém jsem si ještě nafoukl trochu tím, že jsem preferoval cestu alchymisty, která mi nakonec nepřišla nijak zvlášť výhodná. Mnohé situace tak zachraňovaly petardy a pasti, což byl i důvod, proč jsem volil alchymistu, protože v jedničce jsem petardy totálně ignoroval.

Zmiňuji-li vývojový strom, dostávám se k dalšímu bodu, za který je potřeba druhý díl zadupat do země. Jako je fajn, že na konci hry z vás není expert na šerm, magii, jadernou fyziku a výtvarné umění. Ale kurňa nedostat se na konci po 40 hodinách hraní ani ke špičce jednoho vývojového stromu, no to mi nepřijde úplně OK, zvlášť když tahle hra není až tak úplně grindovací. V této souvislosti zmíním ještě mutageny, jejichž smysl, či nesmysl mi tak nějak uniká. V jedničce jsem to ještě tak nějak bral, jako nějakou třešničku na dortu vývoje postavy, ale tady už mi to fakt přišlo, jako kotoul navíc. A že těch kotoulů navíc Geralt během hry udělá, co? :)

Tak už jste mi tam flákli minus? Ok, tak můžu začít chválit. Všechno ostatní je super!!! No dobře, možná ne super, ale povedené, dobré, místy výborné! Příběh mě bavil, zajímal, táhl hrou od začátku až do konce. A to prý, jak jsem posléze zjistil, jsem si vybral tu méně zábavnou cestu spolupráce s Vernonem Rochem. Každopádně s Vernonem není taky úplná nuda, ať už když vám podává ruku, zatímco ty vaše jsou svázány za židlí, anebo když se tak honosně uvítá s Iorwethem při jejich setkání ve Flotsamu. Je pravda, že oproti jedničce, mi hra přišla kratší, což je možná i důsledek větvení příběhu, na základě vašich rozhodnutí. Ale 40 hodin hraní je celkem slušná porce navíc s vidinou znovuhratelnosti, jak co se týká vývoje postavy, tak i jiné verze příběhu.

Jak už jsem nastínil, boj za bylinkářského a kutilského Geralta by se nedal úplně přirovnat k procházce vyhlášeným Temerijským nevěstincem, občas mi skutečně nezbývalo nic jiného, než se pokoušet o překonání světového rekordu v počtu kotoulů za minutu, ale jinak jsem ve většině případů měl z boje celkem dobrý pocit. A v těch problémových případech celkem fungovaly ty pasti a petardy. A došlo i na mnohem rozmanitější využívání všech znamení oproti prvnímu dílu. Graficky to udělalo obrovský skok a i osm let po vydání to vypadá velmi hezky. A volejte sláva, zmizelo sbírání těch ehm ehm kartiček, při kterých všichni slušní hráči vypínali monitory... :)

Začal jsem tento komentář parafrází z pamfletu o zaklínačích a skončit ho chci také parafrází. Protože to jak Marigold popisuje Geralta se hodně blíží k tomu, jak já vidím druhý díl této herní ságy…

“Mohl bych prozradit mnoho o tomto světoznámém lovci příšer, známém ve Starší řeči jako Gwynbleidd či v našem mladším (ačkoli nikterak méně ušlechtilém) jazyku Bílý vlk. Geralt z Rivie je skutečně výjimečným jedincem. Na základě krátkého setkání by jej někdo mohl označit za pouhého šermíře, prostého lapače monster, drsného rváče a provozovatele špinavého řemesla - ale na druhý pohled brzy uvidíte, že se jedná o muže netušených hlubin, jedinečných názorů a obrovské zkušenosti z celého světa.”

Po čase jsem zas vytáhl nějakou neznámou hru z dávno zakoupeného bundlu indie kravinek. A přiznám se, že první dojem na mě QbQbQb udělala skutečně výborný. Kombinace Tetrisu s principem "Spoj 3" doplněná o slušnou grafiku a výbornou hudbu, to nezní tak úplně špatně, co?

Pojďme si tedy nejprve říct, o čem to vlastně je. Stane se z vás pan Božský, co má moc otáčet s celou planetou, na kterou dopadají různobarevné kostičky, přesněji řečeno obloučky. A celkem klasicky je potřeba dostat bloky se stejnou barvou k sobě, aby zmizely ve věčných lovištích, uvolnily místo dalším z vesmíru padajícím elementům a vy jste navýšili své skóre o nějaký ten bodík. A to všechno zařídíte tím, že pootočíte planetou. Snadné ne? No snadné to je chvilku, pak jako u každého logického rychlíku začne situace ve vesmíru houstnout a z pana Božského se stává uzlíček nervů.

Až potud to možná nezní až tak atraktivně, mě však zaujalo, že hra nabízí tři úrovně obtížnosti, což jsou ale ve skutečnosti tři různé herní principy. Zajímavá mi přišla hlavně ta nejtěžší úroveň, kde hra opouští princip "Spoj 3", ale vaším úkolem je umístit bloky stejné barvy na protilehlá místa planety. A to se zrovna u kruhu ne úplně dobře odhaduje.

Každopádně všechny tři herní principy jsou zpočátku zábavné, bohužel jen zpočátku. To v čem podle mě hra totálně selhává je nějaký ten motivační prvek k dalšímu hraní. A to hlavně pro casual hráče, kteří nemají potřebu se honit za překonáváním nejvyššího skóre. Hra sice nabízí po získání 1000 bodů odemknutí další planety, ale ta se liší jen barvou, herní princip zde zůstává úplně stejný. Takže po odemknutí všech šesti planet máte dohráno. Což mi zabralo ani ne dvě hodiny i s večeří, krmením psa a odpovídáním na všetečné dotazy zbylých členů rodiny. A navíc už zhruba od třetí planety mě to moc nebavilo.

Situaci snad jedině může zachránit lokální multiplayer, který nabízí jednak hru dvou hráčů proti sobě, kde každý ovládá svojí planetu a kdo získá větší skóre vyhrál. Mnohem zajímavěji na mě působil kooperační mód, ve kterém na jednu planetu padají dva bloky zároveň a každý hráč ovládá jeden z nich. Pokud se ovšem bojíte, že při hře s přítelkyní by vaše možné neúspěchy mohly vést k rozchodu, můžete se pokusit i o to zahrát si kooperační mód sami. Na to ale musíte být už pořádný magor. Pravda, ten taky nejspíš nemá přítelkyni...

Pokud vás baví frenetické střílečky, ve kterých se ani na chvilku nezastavíte, tak byste měli dát MOTHERGUNSHIP šanci. Tady totiž nejenom, že budete furt střílet, ale také budete furt běhat, resp. furt skákat, vlastně drahnou část hry budete dokonce i létat. Jednou ze základních vlastností vašeho ultimátního zachránce Země je totiž trojskok, který se díky power-upům dá rozšířit až na "JÁNEVÍMKOLIKASKOK". Takže přeletět celý level vzduchem tam a zpátky vlastně není až takový problém. Teda pokud to přežijete. Místnosti jsou totiž přeplněné různými stroječky, stroji a megastroji, jejichž jediným cílem je, narvat všechnu svou munici do vašich vnitřností.

Musím říct, že pohyb ve hře jsem si maximálně užíval, což navíc ještě podporují speciální levely s výzvou, jako třeba že po určitou dobu nesmíte nikoho zabít. Nicméně primárním cílem hry je zabít, pobít a zničit úplně vše. A k tomu si musíte postavit zbraň dle svého gusta. To je totiž další skvělou fíčůrou hry. Ve hře sbíráte, resp. kupujete součástky, ze kterých si zbraň stavíte sami. Rád bych napsal, že u stavby zbraně se vaší představivosti meze nekladou, bohužel to není tak úplně pravda. Teoreticky si sice můžete postavit zbraň třeba přes celou obrazovku, ale prakticky jsem se k tomuto stavu, ani nepřiblížil. Na začátku každé mise si totiž s sebou můžete vzít jen omezený počet součástek, a to i přesto, že v pokročilé fázi hry váš sklad součástek praská ve švech. Další součástky si můžete přikoupit v průběhu mise, takže přeci jen si nějaké to BFG postavit můžete, ale přiznám se, že jsem tajně doufal, že alespoň ke konci kampaně budu mít u stavby zbraní trochu volnější ruku, než tomu ve skutečnosti bylo. To je ale asi jediná kaňka na jinak skvělém herním prvku, který bych moc rád viděl i v nějakých dalších hrách.

Kromě samotné hratelnosti vás možná pobaví i příběh. I když tady je to třeba brát skutečně s rezervou. U frenetických stříleček to většinou bývá tak, že příběh je jen taková klišoidní hmota na slepení levelů. Tady tomu je v podstatě také tak, akorát si ten příběh právě z tohoto dělá trochu legraci. Každopádně se připravte na další totální ohrožení naší matičky Země nepřátelskými emzáky a jedině vy jí můžete zachránit. A nebo můžete třeba doručovat pizzu... :)

MOTHERGUNSHIP se skutečně povedl, jako celek to drží pohromadě, má pár zajímavých herních prvků a až na pár drobností tomu vlastně nemám co vytknout.

Talos Principle vás skutečně donutí se zamyslet. Primárně si budete lámat hlavu nad logickými problémy, které před vás hra staví. A musím uznat, že to dělá velmi dobře. Postupně se učíte pravidla hry, zjišťujete jak fungují nástroje, které máte k dispozici a jak s nimi vyřešit čím dál zapeklitější situace. Zpočátku se zdá použití beden, rušiček a zrcátek skutečně logické a vypadá to, že to vlastně nebude nic těžkého. Postupně ale přituhuje a situace vypadají čím dál častěji na první pohled neřešitelně. A když se vám do toho začne montovat i přetáčení času, tak občas to trvalo hodně dlouho, než jsem přišel na to, jak všechna ta pravidla, které se člověk naučil, úspěšně přelstít.

Osobně hodnotím úroveň obtížnosti jako velmi dobrou. Hra mi nepřišla triviální, ale ani nikterak frustrující. Tedy alespoň co se týká těch hádanek, které je potřeba vyřešit k dohrání hry. Trochu jiná písnička je to u získávání těch bonusových hvězd. Tam jsem záhy zjistil, že některé jsou tak nedostupné, že bych se k nim dostal opravdu jen náhodou a má snaha o získání hvězd bez nápovědy šla k ledu. Vlastními silami jsem získal zhruba polovinu, tu druhou získalo za mě Youtube, nicméně k dohrání hry to potřeba není, takže to neberu nijak zvlášť negativně.

Jak říkám, Talos Principle vás skutečně donutí se zamyslet. Možná ale, podobně jako já, budete více než o samotných hádankách, přemýšlet o příběhovém pozadí této hry. O jejím poselství, o tom, co nám vlastně autoři chtěli sdělit. Jsem přesvědčen o tom, že spoustu informací, odkazů a narážek, které mi Talos Principle naservíroval jsem přehlédl, nepochopil nebo pochopil špatně. To ale nic nemění na tom, že se tahle hra zařadila k tomu nejlepšímu co jsem kdy hrál, a to nejen z hlediska hratelnosti, ale i způsobem vyprávění a v neposlední řadě grafickým zpracováním a nádhernou hudbou. Děkuji Lauroně za krásný dárek k narozeninám. :-)

The Need for Speed mě ve své době minul. Vyblbli jsme se s kamarády až u dvojky ve split screenu. Na počátek této slavné série jsem se tedy musel vydat až v rámci svých archeoherních výletů. A nutno kriticky přiznat, že dneska už hra skutečně nemá moc co nabídnout. Pár aut, pár tratí, pár herních módů, za dvě hodinky nemáte co dělat.

Jenže ono to tak není úplně pravda. Proháním tady ty extrapixelovaté supersporty po jednom z okruhů a najednou se přistihnu, že mě to vlastně baví. A že si dám ten závod ještě jednou, protože přece se kurňa od toho blbýho počítače nenechám porazit. A hlavně si dám bacha na tu ostrou zatáčku v druhý půlce trati ... sakra ona je tam ještě tahle šikana, na tu jsem zapomněl... tak znovu. :)

Ne na nějaké dlouhodobé hraní to dneska skutečně není, ale ve své době to byla fajn hra, tehdy i s pěknou grafikou. CD verze má i pěkné filmečky a spoustu informací o autech. Nicméně na rozdíl od některých jiných herních žánrů, k závodním hrám je bohužel čas nemilosrdný.

Zpočátku mě GTA 2 docela bavilo. Nejsem sice ten typ, který by se vyžíval v ničení města, takže stejně jako u prvního dílu, jsem se snažil o plnění misí. V Downtown sektoru jsem dokončil všech 22 misí pro všechny tři gangy. Nebylo to sice úplně lehké, ale pořád zábava převládala nad frustrací. Bohužel v Residential sektoru se situace otočila. Obtížnost misí vzrostla nad mojí mez únosnosti a neustálé opakování misí mě přestávalo bavit. Hru jsem tedy nakonec nedohrál.

Přitom je to docela škoda. Příběhově to sice není žádná sláva, o městě a těch gangsterských skupinách se vlastně nic nedozvíte, resp. něco málo je v manuálu, ale jinak prostě dostáváte jeden úkol za druhým. Nicméně je potřeba uznat, že některé mise byly docela vtipné. Zajímavá je ta funkce reputace, kdy pokud máte v dané čtvrti reputaci špatnou, tak po vás střílí na potkání hlava nehlava. Navíc na hranicích znepřátelených gangů probíhá regulérní válka. V Residential sektoru jsem se pěšky přimotal na hranici mezi Zaibatsu a Redneck a najednou kolem mě začaly lítat rakety a molotovy z obou stran. Tohle jsou věcičky, které se mi na hře líbí, dokonce i s tím nepříjemným sejvovacím systémem jsem se celkem dobře vypořádal, ale obtížnost těch misí tu hru alespoň pro mě zabíjí. Mohl bych sice nahrabat trochu násobič na lehkých misích pro všechny tři gangy a pak začít dělat bordel a hrabat peníze, ale tohle mě fakt nebaví.

Atmosféru špionážních filmů ze 60. či 70. let vystihla tahle hra skvěle. A zatímco v bondovkách se ty krásné ženy objevovaly jen občas, tady je jedna podceňovaná kráska hlavní postavou poměrně propracovaného příběhu, prošpikovaného humornými narážkami na všechno možné. Právě příběh a atmosféra hry, kterou doplňuje výborná hudba, jsou velkou předností The Operative: No One Lives Forever.

Nicméně ani hratelnost nezaostává daleko za příběhový pozadím. Sice jsem se do hry dostával pomaleji, ale ve druhé polovině mě to skutečně chytlo a nepustilo až do konce. Kombinace stealth a akčního přístupu mě dost bavila. Začnete pěkně potichoučku a nenápadně prolézat level, ale když už nevíte jak dál, tak prostě bafnete jednu z mnoha zbraní a vykosíte všechny v dosahu. Obtížnost je slušná, hrál jsem to na těžkou a naběhnout doprostřed nádvoří a střílet na všechny strany, nebyl většinou dobrý nápad. Ale když si dáte trochu majzla, sem tam si někoho přilákáte za roh hozenou mincí, jindy zase někoho odpravíte potichu odstřelovačkou, tak až na pár výjimek hrou celkem snadno projdete. Je tu i pár zajímavých bossfightů, samozřejmě Dark Souls to není, ale stereotyp to docela rozbije, stejně tak variabilita prostředí, protože jako správná superšpiónka se podíváte do mnoha rozmanitých lokací.

Má to i nějaká negativa? No jak říkám, ze začátku jsem se do toho nějak nemohl dostat, a rychle mě to přestávalo bavit. Ale to časem odeznělo a naopak, ve druhé půlce jsem se na hru už vyloženě těšil. Hra je i na dnešní poměry relativně dlouhá, což ale můžeme brát i jako pozitivum. Asi největší minus se tak netýká samotné hry, ale té neoficiální češtiny. Ten překlad je fakt místy tragický, a to nejenom občasným neohrabným slohem, ale i spoustou překladatelských failů. Přeložit v misi s letadlem "plane" jako "plán", nebo v rozhovoru následujícím po ultimátu od teroristů přeložit "deadline" jako "smrtící linie", to fakt překladatel asi ztratil anglicko-český slovník. Bohužel angličtina je zde docela náročná, takže pokud jí neovládáte alespoň průměrně, tak si bez překladu asi neškrtnete. Což by zase bylo škoda, protože těch rozhovorů tu jsou mraky a navíc někdy je i potřeba správně reagovat.

Hra ale určitě stojí za to.

"What can I tell you about Voodoo?" ... no nejspíš nic, ale Gabriel Knight by mohl vyprávět. Ale co já vám asi tak povím o stejnojmenné hře? No možná to, že já prostě nejsem zapálený adventurista. To sice není informace o hře, ale spíš info o tom, že tenhle komentář bude určen spíš hráčům s podobným založením, než těm co dávají GK 100% a více. :)

Chci říct, že se mi to vlastně nehrálo až tak úžasně, jak by se od hry obecně vynášené do nebes, dalo čekat. Zatímco ve více akčních hrách jsem ochoten se kousnout, a opakovat problematickou pasáž do zblbnutí, tak tady po pár neúspěšných pokusech, posunout příběh dál, vyskakuje frustrace na maximum. Nicméně nelze GK upřít, že velkou část herní doby, ta hra plyne celkem hladce, a hráč poměrně záhy přijde na to, co dál. Ale pak je tu pár pasáží, kdy fakt už nevíte, co teda ksakru máte udělat. A když nakonec sáhnete po návodu, tak si akorát vyčítáte, proč jste po něm nesáhli hned, protože fakt nemělo cenu se snažit. Kdo například přišel sám bez návodu na způsob, jak se dostat do bažin, má můj neskonalý obdiv. Ale aby nevznikla mýlka, pár hádanek mi sice přišlo brutálních, ale nemůžu říct, že by byly úplně absurdní (zdravím zmagnetizovaného psa ze hry 7 dní a 7 nocí).

Problém ovšem je, že tyhle záseky a frustrace totálně narušují atmosféru dobrého příběhu. Záměrně píši "dobrého" příběhu a nepoužívám slova jako "úžasný", nebo "fantastický", protože se přiznám, že jsem přeci jen čekal trochu víc. Čekal jsem, že by ten příběh mohl se mnou nějak emocionálně pohnout, např. podobně jako I Have No Mouth, and I Must Scream, ale to se nestalo. Spíš mi ten závěr přišel trochu ve stylu série Broken Sword, což není apriori špatně, kdejaká hra by si mohla o takovém příběhu nechat zdát, ale něco tomu scénáři chybělo.

Co tomu ale rozhodně nechybělo byla výborná hudba a skvělý dabing. Vychutnával jsem si rozhovory do poslední volby, dokonce jsem se snažil nepřeskakovat i extrémně pomalý výklad vypravěčky, protože se to prostě moc hezky poslouchalo. Grafika mi přišla v pohodě. Je pravda, že to dneska je už hodně pixelovaté a v kombinaci s občasným pixelhuntingem to trochu skřípe, ale naštěstí se v něm autoři moc nevyžívali. Naopak portréty osob při rozhovorech vypadají moc hezky i dnes. Takže i když je to už pořádná stařenka, tak z technického hlediska to podle mě je pořád hratelné.

Takže milý nezapálený neadventuristo, je sice pravda že Gabriel Knight je klasika všech klasik, a alespoň z historických důvodů by sis to zahrát měl, ale nečekej že tě to stoprocentně vtáhne a nepustí. Dokonce se může stát, že tě to vůbec nebude bavit.

Zaklínač, vědmák, mutant, proměněnec, proutník a bůhvíco ještě... to všechno je Geralt z Rivie, chlapák jak má být s dvěma meči, bílými vlasy a hlasem, jak hospodskej ze čtvrtý cenový skupiny po angíně. Tedy za předpokladu, že si necháte český dabing. Anglický mi nijak zvlášť nesedl, vím že se tu kdysi dávno vedla debata o tom, že nejlepší je ten polský, tak jsem na chvíli zkusil i ten. Doufám, že mi to Poláci odpustí, ale po pár minutách poslouchání polského dabingu, jsem začal mít pocit, že Geralt každou chvíli odněkud vytáhne levné autorádio a pokusí se mi ho střelit. :) Tak tam šel zpátky ten český, je sice hroznej, ale aspoň jsem si užil hru bez titulků.

Dabing je ovšem jediná kaňka na vynikajícím příběhu. Kdybych měl vypíchnout jen jedinou věc ze hry, tak to bude příběh. Bavil mě od začátku do konce, některé volby jsem fakt promýšlel, co se může stát, u některých jsem to plácnul a bylo mi to jedno. Vlastně ještě jedna věc mi příběh trochu narušovala, a to bylo sbírání těch sexy karet, kdy se ve mně prala snaha o role-play se snahou o ... no prostě role-play šel stranou. :D Příběh krásně doplňuje i výborně dokreslená atmosféra světa, který rozhodně nepůsobí nijak zvlášť přívětivě, a na odpočinkovou dovolenou byste sem asi jet nechtěli.

No a jak se to hraje? No jako nehraje se to špatně. Ale úplně odvařenej jsem z toho taky nebyl. Ten soubojový systém, je zpočátku docela fajn, ale záhy zjistíte, že je to jen taková klikačka do rytmu. Jedině volba a přepínání správného stylu mi přišla důležitá, tady určitě pochvala. Kouzla jsou skoro o ničem, výrazněji jsem používal jen Aard, ostatní jen výjimečně. Systém levelování byl..., no řekl bych to asi takhle, hrál jsem loni Skyrim, Witcher a Mass Effect, a zatímco levelování u Witchera a Mass Effectu mi přišlo asi tak stejně nezajímavé, tak ve Skyrimu mě to baví mnohem víc (ale ten má zase jiné velkomouchy). Alchymie mi přišla celkem fajn, ale v podstatě pořádně se hodilo tak asi pět lektvarů, což v kontrastu k obřímu počtu ingrediencí bylo trochu škoda. Zato oleje a prášky na meče byly fajn, pro změnu petardu jsem za celou hru hodil asi jednu, a to ještě možná omylem.

V EE edici mě potěšila bonusová mise Cena za neutralitu, ta mě hodně bavila, to vydělávání peněz na záchranu Marigolda mi přišlo už o dost slabší. Takže jo, hra je to dobrá, kdo nehrál, tak by to měl napravit, hlavně proto, že to má ty hezký kartičky... :)

Ještě více Call of Duty, tak by se dal jednou větou zhodnotit tento datadisk. Pokud se vám první díl líbil, měl by se vám líbit i přídavek, jedině snad, že by došlo ke stavu přesycení CoDem. Válečná atmosféra je znovu výborná, zastřílíte si dosytosti, občas někde i zhebnete. V této souvislosti musím podotknout, že mě osobně ta obtížnost přišla o milimetr lehčí, než v Call of Duty, což je v rozporu s většinou ostatních komentářů. Ale možná, že jsem už tak nějak víc tušil, jak některé zapeklitější situace řešit. Plus má u mně i těch pár "nestandardních" misí (bombardér, člun), které příjemně rozbíjejí možný počínající stereotyp.

Jedinou výtku tak mám stejně jako u původní hry k podání příběhu. To smíchání tří nesouvisejících příběhových linek, ve mě moc velký zájem o ten příběh neprobudilo a o nějakém "souznění" s hlavním hrdinou, resp. hrdiny se vůbec nedá mluvit. Po pár měsících po dohrání si vlastně z příběhu nevybavuji skoro nic. Herní doba je sice kratší, ale na datadisk podle mě dostatečná, a pocitem, že toho bylo málo jsem rozhodně netrpěl. Takže pokud chcete ještě více Call of Duty, tak si pusťte United Offensive.

I po těch letech je to stále výborný závodní simulátor, ovšem za předpokladu, že vás baví klasický závodní program (trénink, kvalifikace a závod) a nepotřebujete ke hře nějaké další opičárny. Samozřejmě pro pořádný herní zážitek to chce nějaký lepší volant se zpětnou vazbou, moc si to neumím představit hrát bez volantu. Grafika samozřejmě trochu zastarala, ale nejsme tu kvůli tomu, abychom se kochali krajinou nebo sledovali kapky stékající po kapotě a pro závodní účely je grafika naprosto dostačující. To co je důležité, je chování vozů a to je naprosto parádní, pokud si ho tedy nerozjebete nějakými neodbornými zásahy do desítek položek setupu.

Parádní je i nastavení chování počítačových protivníků a to jak co se týká stylu jízdy tak i úrovně jejich schopností. Protivníky si tak můžete vyladit k obrazu svému, a dostat tak obtížnost hry na tu správnou úroveň odpovídající vaším schopnostem. Kromě klasických režimů hry stojí za zmínku i výborná Driving School, kde vás nejprve naučí jak projíždět jednotlivé segmenty každého okruhu a pak dostanete za úkol projet celý okruh bez pomoci v požadovaném čase. Plněním těchto úkolů si odemknete další specifické šampionáty, pokud by vám nestačily oficiální FIA GT sezóny 2003 a 2004.

V současnosti asi největším problémem hry, jsou tahanice kolem licencí, kvůli nimž byly ze hry odstraněny skiny vozů Ferrari a Porsche a místo nich jezdí jen šedivá auta. Zachránit se to dá pomocí modifikací, jinak by to bylo docela naprd, ty šedivý auta sráží atmosféru hry dost do minusu. Jinak je to ale pořád skvělá pařba.