Odinstalovat! ... Smazat! ... Zrušit! ... Zakázat! ... Vypnout servery! ... Prosím...

Jestli jsem v někom teď vyvolal pocit, že to musí být strašná tragédie, tak je vedle jak ta jedle. Ta hra je totiž hodně povedená, až tak povedená, že ve mě vyvolala největší herní závislost za posledních 15 let. Rodina si mě poslední měsíc moc neužila, i když možná jsou rádi, že mají ode mě pokoj. Jakmile mám totiž volnou chvilku rozjíždím další online souboj karetních balíčků. Přitom takové Hearthstone, které TES Legends podle všeho výrazně kopíruje, jsem úplně ignoroval. Asi to bude tím, že svět série Warcraft mě nikdy moc nezaujal, to u The Elder Scrolls je tomu přesně naopak. A právě to, že je to z TES série a navíc free to play mě nakoplo k tomu, abych to nainstaloval, se záměrem, že odehraji story mód a zapomenu, že ta hra existuje. No dopadlo to úplně jinak.

Příběhová kampaň skutečně nestojí za víc, než za zapomenutí na její existenci. To je také odpověď na otázku, proč jsem tomu dal jen 75%, když mám tak oslavný úvod komentáře. Navíc tu příběhovou kampaň odehrát musíte, protože jinak vám další režimy zůstanou zamčené. Ono to svojí logiku má, protože někde musíte získat první balíčky karet a naučit se základní pravidla hry. Ale ta pravá zábava je až v jiných režimech.

Nicméně nemusí jít jen o online hraní, je tu totiž i sólo aréna, kde si na začátku stavíte balíček 30 karet, kdy si postupně vybíráte vždy 1 kartu z 3 nabídnutých, a poté se snažíte porazit devět AI protivníků, kdy se vám navíc mění a ztěžují postupně pravidla hry a po 3 vašich porážkách následuje game over. A věřte že to není žádná legrace. Jediná nevýhoda je, že vstup do arény se platí, buď za 150 herních zlatek a nebo 1,50€. Takže pokud nechcete cálovat reálné prachy, tak nakonec skončíte u online soubojů, kde si za každé tři vítězství vyděláte zhruba 15-40 zlatek a nějakou tu kartu do sbírky.

Online souboje jsou tím hlavním režimem hry. A zatímco v aréně je to více zaměřené na náhodu, tak zde už se utkáváte s dopředu připraveným balíčkem karet a i správná taktika a skill už zde hrají podstatnou roli. To ovšem neznamená, že začátečník se základní sadou karet nemůže porazit magora, co ve hře utratil majlant a má kompletní sbírku legendárních karet. Důkazem budiž to, že ačkoliv jsem do hry nedal ani halíř, tak hned v prvním měsíci jsem se dostal v žebříčku do nejvyššího "Legend" ranku a aktuálně se držím v top 100. Sám jsem zvědavý, jestli se mi podaří zde udržet až do konce měsíce. Každý měsíc totiž začíná nová sezóna, na jejímž konci jsou pak úspěšní hráči odměněni zbrusu novou kartou. Ale je fakt, že jsem v podstatě omezen na agresivní taktiku s cílem zničit protivníka dřív, než bude moct vynést ty mega ultra silné karty. Pro ty dlouhé hry mi prostě zatím ta ideální sestava finišerů chybí. To ovšem neznamená, že bych si hry s takovými balíčky nemohl vyzkoušet, kromě hodnoceného režimu, je tu totiž ještě "Casual" online režim, kde si prostě zahrajete online souboj, aniž by se započítával do žebříčku.

Nechci se moc rozepisovat o herních mechanikách, nicméně zmíním dva zajímavé herní prvky, kterými se prý TES Legends liší od Hearthstone. Za prvé je to herní deska, která je nejenom rozdělena horizontálně na vaší a soupeřovu část, ale i vertikálně, kde vlevo je normální pole a vpravo tzv. stínové pole, ve kterém nelze útočit na čerstvě vynesenou kartu. Člověk tak musí přemýšlet nejenom jakou kartu vynést, ale i kam jí vynést, protože až na výjimky se nedá útočit diagonálně. Druhým zajímavým herním prvkem jsou runy, kdy po ztrátě každých vašich 5 životů, praskne runa, a líznete si kartu. A pokud ta karta má speciální vlastnost "Proroctví", zastaví se soupeřův útok a vy jí můžete okamžitě vynést. Což může zachránit zdánlivě prohranou hru. A z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že je to noční můra nás všech, co hrajeme agresivní balíčky.

Nakonec bych neměl zapomenout na negativa, příběhovou kampaň jsem už zmínil. Občas mi hra zvláštně laguje, vynesu kartu a několik vteřin se nic neděje, než proběhne příslušná akce. Vzhledem k tomu, že jsou kola časově omezená, to může způsobit problém. A asi ve dvou případech mě to samovolně odhlásilo z dobře rozehraného souboje, což tedy dost zamrzí. Jinak zatím protivníků je dostatek, většinou čekám na nalezení soupeře tak 10-20 vteřin, nejvíc to trvalo asi 1,5 minuty, ale je samozřejmě otázkou, jak dlouho komunita vydrží, a jestli za pár měsíců se toto nezmění.

Každopádně TES Legends mě dostalo, zaháčkovalo, a zatím nemám pocit, že by mě to přestávalo bavit. Takže se mějte já jdu zas na někoho hodit "Arrow in the Knee", anebo mu do do cesty postavit otravnou kartu "Adoring Fan". :)

Supersporty Pagani a Project CARS a to všechno zdarma? To zní jako skvělá nabídka. Pokud zdůrazním to slovo "zdarma", tak to vlastně dost dobrá nabídka je, ale asi už je vám zřejmé, že mám ke hře nějaké výhrady. Pět vozů z dílny italské automobilky Pagani je celkem fajn, jsou mezi nimi i znatelné rozdíly, i když všechno jsou to supersportovní auta, takže trucky a offroady opravdu nečekejte.

Bolavou patou této hry je podle mě výběr tratí, na kterých tyto sporťáky můžete prohnat. Klasický okruh v Monze je ještě fajn, k tomu nemám výhrady. V pohodě by mohl být i Nürburgring, kdyby ovšem autory nenapadlo ho výrazně protáhnout o část Nordschleife. Tři čtvrtiny doby tak jedete po úzkém točitém a hrbolatém okruhu, kde absolutně nemáte šanci si užít rychlost a akceleraci, protože furt stojíte na brzdě a kočírujete rozhopsané auto. A podobně je na tom i trať na Azurovém pobřeží francouzské riviéry, také samá zatáčka, takže i zde se k maximálce težko dostanete. Abychom si rozuměli, ty tratě nejsou zpracované špatně, jen se prostě k Pagani autům nehodí, a už vůbec ne na závod s dvaceti protivníky najednou.

Herních módů je také poskrovnu, je tu jen Time Trial, kdy si na stejných tratích můžete zkusit zajet nejrychlejší čas a nebo Quick Race Weekend, kde tedy jedete klasický závod. Zde naopak musím pochválit možnosti nastavení, jak co se týká hry (počet kol, počasí, pořadí na startu, počet oponentů, možnost tréninku, kvalifikace atd.) tak i co se týká ovládání a obtížnosti. Samozřejmě grafika je na freeware poměry parádní a věřím, že někdo, kdo nedisponuje širokou herní knihovničkou, tu vydrží kroužit mnoho hodin. Mě to cca po pěti hodinách přestalo bavit. Což je ovšem docela fail, když má edice fungovat jakožto reklamní demo, které by mě mělo donutit koupit plnou verzi Project CARS.

Chaser je jak jízda na vyosený houpačce. Zatímco úseky, kdy hra jde nahoru a baví, jsou rychlé a poměrně krátké, úseky, kdy to jde se zábavou dolů, trvají tak dlouho, že v nich zapomenete, že nějaké dobré pasáže existovaly. Člověk si říká, jestli za to nemůže zub času, hra už má přeci jen pár křížků za sebou. Ale Half-Life nebo Mafii jsem také nehrál v době vydání, ale teprve až před pár lety a prostě na tuhle ligu Chaser nemá.

Hratelnost mi přišla strašně kolísavá, bylo tu pár levelů kdy mě to skutečně bavilo, hra držela tempo a dokázala mě vtáhnout. Byly tu ale také levely, kdy jsem se nemohl dočkat, kdy už to skončí. No a mezitím to byla taková ta houpačka, chvíli nahoře chvíli dole. Každopádně i ten občasný dobrý pocit z těch lepších úrovní srážely ke dnu příběhové custcény. Nevadí mi, že to je variace na Total Recall, problém je, že je to špatná variace na Total Recall. Příběh je podle mě jakýsi slepenec nápadů bez konceptu, o nějaké dynamice, gradaci a vystavění příběhu se nedá ani mluvit. Pokud se v té době nad Tatrou náhodou blýskalo, tak nad bratislavským sídlem Cauldronu muselo být těžké tvůrčí temno.

Ostatní aspekty hry jsou také rozporuplné, pocit ze střelby mi přišel celkem v pohodě, zbraní je tam na můj vkus možná až moc, ale využil jsem skoro všechny. Horší dojmy jsem měl z nepřátel, někdy byli nechutně přesní, ačkoliv by mě správně ani neměli vidět, natož trefit. Mnohdy mě ale překvapili zpoza rohu, načež zůstali na krátký ale pro mě až moc okatý okamžik stát, ačkoliv by to do mě měli kropit. Celková obtížnost na normal mi přišla tak akorát, ovšem za předpokladu, že se vykašlete na zpomalovací Adrenalin mód. Ten tu obtížnost naprosto degraduje a navíc nemá absolutně žádné příběhové opodstatnění. Od druhého levelu jsem ho nepoužil a myslím, že jsem udělal dobře.

Ale abych nekončil komentář negativně, tak hudba mi přišla fajn po celou hru. Crash tedy doporučuje Chaser Original Soundtrack, hru radši moc ne.

Tohle není špatný materiál, i když mám pocit, že se z tohohle nápadu, na kterém je datadisk založen, dalo vytěžit ještě mnohem víc. Každopádně duo Sheogorath a Haskill se záhy zařadilo do seznamu mých oblíbených herních postav. Zvláště komorník Haskill se svým sarkasmem mi velmi přirostl k srdci a bylo mi docela líto, že ke konci se jeho role z hlavního příběhu v podstatě vytratila. Samotný hlavní příběh datadisku považuji za to lepší, co jsem v The Elder Scrolls sérii zažil.

Nicméně zemětřesení skutečně nenastalo a i zde je převážná většina questů ve stylu "zabij, najdi, přines", ale přeci jen se zde objevují náznaky toho, že se autoři snažili hru trochu oživit. Ať už je to humor, nebo pár netradičních questů, či různé způsoby řešení některých situací.

Samotný design ostrova je celkem fajn, jediné co mi úplně nesedlo, byla jeho hornatost, která dost omezuje potulování mimo cesty, a průzkum ostrova mým oblíbeným stylem "jdu rovně přes hory a doly". Nová nepřátelská zvířátka také docela potěšila a některá i trochu potrápila. Z nových kouzel mě asi nic nezaujalo, ale některé nové zbraně a předměty jsem s chutí zařadil do inventáře. Takže celkový dojem z datadisku je velmi pozitivní a jako jo, tohle se mi vlastně dost líbilo.

Rytíři devítky mě sice nijak zásadně nezklamali, ale ani nijak závratně nenadchli. Je to podle mě taková standardní příběhová linie srovnatelná s příběhy a úkoly základní hry. A myslím, že série úkolů pro Temné bratrstvo nebo Cech zlodějů, je z hlediska příběhu i mnohem zajímavější, než to co se odehraje zde. Bethesda totiž znovu předvedla, že je mistrem nastavované kaše, protože osm z celkem jedenácti úkolů je vlastně variace na to samé. A když už se zde objeví nějaký prvek, který mě zaujal, tak se zase najde něco jiného, co ho zazdí. (Např. abyste se očistili od hříchů, musíte vykonat pouť po jednotlivých svatyních, které musíte najít podle obdržené mapy a nevede vás k nim žádná šipka. To mi přišlo fajn ovšem jen do chvíle, než jsem zjistil, že mi stačí navštívit jen jednu svatyni, protože u ostatních už jsem náhodou v rámci hraní GOTY edice byl, a to dříve, než jsem aktivoval tento quest. A hra to tím pádem považuje za splněné. Z poutě za očištěním duše se tak stala fraška. Stejně tak kletba, kterou v rámci plnění jednoho úkolu musíte na sebe vzít, má úplně směšný dopad, ačkoliv ostatní NPC se tváří, jaké smrtelné ohrožení mě čeká. Přitom, kdyby ten dopad na vlastnosti postavy byl výraznější, mohlo by to celkem oživit hru.)

Ani nové lokace a NPC přidané v rámci tohoto datadisku nijak nevybočují ze standardů základní hry. Snad jedině finální boss má celkem slušnou damage, ale to je asi tak vše, čím mě zaujal. Přidané předměty a výbava jsou celkem OK, v rámci roleplay jsem se je snažil využívat, použití některých hra dokonce vyžaduje, ale po dohrání, jsem je uložil do truhly a do Shivering Isles je s sebou netáhnu. Takže snad úplně nejzajímavější mi přišly kouzla a magické efekty, resp. požehnání, která se dají během questu získat a zvýšit tak dočasně či trvale některé své vlastnosti.

Závěrem musím upozornit, že hodnotím jen a pouze přídavek Knights of the Nine. Vlastním totiž GOTY edici na Steamu, která ty další pluginy, jež byly součástí krabicového vydání, neobsahuje. Ty jsou obsaženy až v GOTY Deluxe edici, takže pozor, kdyby někdo chtěl kupovat kompletku.

I po letech dokáže hra velmi dobře zabavit. Hrál jsem to poprvé až teď a vtáhlo mě to dost slušně. Válečná atmosféra je pohlcující, hlavně zvuky musím pochválit, ty tomu hodně přidávají. Kampaň je slušná, má celkem různorodé úkoly, nicméně mi osobně trochu vadilo to smíchání těch tří kampaní do sebe a hlavně ten fakt, že ty tři závěrečné mise jednotlivých kampaní se hrají až nakonec. Koukal jsem jak puk, když po x misích v Rusku byl ze mě zase amík. Taky mi trochu chybělo větší oslavovaní vítězství v závěru, které se vlastně vůbec nekoná. I to k válce patří. Ale to jsou jen takové hnidopišské výtky, které na hru mají jen minimální vliv.

Hra má docela slušnou obtížnost, hrál jsem druhou nejvyšší a v některých misích jsem docela dost loadoval, zvláště obrana Pavlovova domu ve Stalingradu mi dala dost zabrat. Ale možná jsem dělal něco blbě, každopádně nejde o nějakou nenáročnou střílečku. Koridorovitost mi nijak zvlášť nevadila, uvědomil jsem si jí jen v několika málo případech, kdy jsem se pokoušel zvolit jinou cestu, a to převážně v roli odstřelovače hledajícího si výhodnou pozici. Ve většině případů bych ale jako hráč volil stejnou cestu, jakou mi nalajnovali vývojáři.

Technicky hra samozřejmě už zastarala, i když hodnocení grafiky to možná paradoxně pomohlo, protože od 13 let staré hry těžko očekávat nějaký vizuální zážitek, ale je fakt, že nikde jsem se vlastně nekochal. Skripty mi nijak zásadně nevadily, samozřejmě ovlivňují hru tím, že se je člověk namemoruje, takže s každým dalším opakováním stejné pasáže, víte přesně co se bude odehrávat, ale na tom stojí spousta her. Zvuky už jsem chválil v úvodu, tak přidám pochvalu i na hudbu a komentář zakončím tím, že jsem si to prostě užil.

Drahá Ester,
píši Ti tento dopis, protože musím. Ano máš pravdu, má to co do činění s tím hloupým nápadem, nazvaným Herní výzva, ale o to teď nejde. Drahá Ester, musím Ti říct, že jsi stále krásná. Ty dvě hodiny, které jsme dnes spolu strávili, jsem se na Tebe nemohl vynadívat. Cítil jsem se s Tebou moc příjemně. Sice jsme se jen tak procházeli, ale ta procházka po ostrově byla úžasná.

Bohužel vůbec nevím, co jsi mi to vlastně celou dobu říkala. Ano jsi krásná, ale asi si moc nerozumíme. Tedy Ty mě možná ano, ale já Tobě moc ne. Nevím, myslím, že Tě asi nemiluji, promiň. Nechtěl jsem Ti ublížit. Možná, že když se ještě jednou potkáme, že si porozumíme více. Fakt je, že na Tebe musím pořád myslet. Chtěl bych Tě ještě jednou vidět. Někdy se ozvi. Budu se těšit...

Crash

Trochu jsem se po té hromadě pochvalných recenzí bál, ale Machinarium nezklamalo. Není vždy potřeba mít ukrutně promyšlený příběh, i takto jednoduchoučká zápletka, když se dobře podá, dokáže zaujmout. V tomto případě to dobré podání samozřejmě stojí na tom úchvatném grafickém představení, které nám Amanita Design předvedlo. Grafiku moc hezky i když celkem minimalisticky doplňují zvuky. Právě zde si našinec uvědomí, že jde o tuzemský produkt, a to přesto že si poslechneme jen jednoduché citoslovce.

Mě osobně sedla i zvolená kombinace herních mechanik. Používání předmětů mi přišlo logické, navíc celkem kvituji, že předměty po použití nezůstávají v inventáři a při zákysu nenastává situace, kdy zbytečně marníte čas zkoušením všeho na všechno. Logických hádanek je podle mě tak akorát, některé dokázaly potrápit, ale u žádné jsem neměl pocit, že je to úplná hovadina, na kterou se prostě nedá přijít.

Obtížnost se mi tedy zdála přiměřená, není to úplně triviální, ale na většinu věcí se dá přijít selským rozumem. Velmi oceňuji zvolený způsob nápovědy, tedy nejprve jen malé ťuknutí v podobě žárovky, a teprve když opravdu nevíte, tak kompletní řešení v knize, jejíž otevření, si ale musíte zasloužit odehráním drobné minihry. Není potřeba tedy lézt někam na Youtube a hledat nějaký jiný návod.

Zatím jsem jen chválil, je tedy na místě se ptát, jestli mi i něco vadilo. No asi nejvíc ten pomalý pohyb, zvláště ve chvílích kdy vykysnete na nějakém problému, a začínáte zkoušet všechno možný. To byly chvíle, kdy jsem robůtka tlačil očima, a toužil mu vyměnit motůrek. Otázkou také zůstává, jestli je nějaký důvod se k této hře v budoucnu vracet. Je sice fakt, že např. momenty, jako třeba když robůtek sedí na záchodě a dělá "E-E", stojí za zopakování. Nicméně je asi pravděpodobné, že opakovaným hraním, bych si možná už trochu zkazil skvělý zážitek. A to se mi ani trochu nechce.

Epistory na mě epický dojem nakonec neudělala. Přitom našlápnuto měla ze začátku dobře, ale ve finále jí k dokonalosti ve většině aspektů vždy pár kroků chybělo. Samotného mě to i trochu mrzí, chtěl bych na takovou hru psát epický komentář, ale lhal bych si do vlastní kapsy.

Nejvíc rozporuplné pocity mám z podání příběhu, se kterým nejenom, že se mi nepodařilo ztotožnit, ale velmi obtížně se do něj i pronikalo. A to mám přitom rád tento přístup, při kterém je hodně ponecháno na samotném hráči, jak si příběh vlastně vyloží. Tady po celou hru zůstala mezi mnou a příběhem neviditelná bariéra, kterou se nepodařilo překonat. Dost často jsem měl pocit, že vypravěčka mele s prominutím o ničem, popř. že vykládá už poněkolikáté to samé jen v jiném kabátku. Kdybych nevěděl, že má jít o jakousi alegorii na vlastní proces umělecké tvorby, tak si nejsem jistý, zda bych to vůbec pochopil. Možná začínám být už moc přízemní tvor.

Naopak musím vyzdvihnout grafickou prezentaci hry a obzvláště momenty, kdy objevíte novou část světa, která před vámi vyroste z papíru jako origami. Tyto okamžiky mi přišly skutečně epické. Jedinou drobnou výtku zde mám k podobě nepřátel, kteří jsou po celou hru vlastně stejní, a vůbec nereflektují měnící se prostředí hry. Ať jste v malebném lese, na poušti, v podzemí nebo v průmyslovém městě, stále na vás útočí jakýsi hmyz.

Samotná hratelnost a herní mechaniky se určitě dají pochválit. Obecně je hra hodnocena jako zatím to nejlepší v žánru "typing" her, což sice nemohu posoudit, ale zábavné to rozhodně bylo. Nicméně v průběhu hry jsem se několikrát přistihl, že už začínám pociťovat stereotyp. Hra se tomu sice snaží bránit postupným objevováním nových magických módů, kde každý má jiný efekt a jsou situace, kdy je skutečně nutné je správně využít. Nicméně mám pocit, že se z kombinace těchto módů dalo vytřískat mnohem víc, než hra předvedla. Kromě toho se zde nachází i pár hádanek, ale ty jsou skutečně primitivní, a žádný opojný pocit po jejich úspěšném vyřešení nečekejte.

Nejsem žádný psavec všemi deseti, takže jsem byl zvědavý na adaptivní obtížnost hry, a ta skutečně funguje na výbornou. Hru dokáže udržet na té správné úrovni, aby to nebyla frustrace, ale aby to nebylo i primitivně lehké, a pár soubojů jsem si musel zopakovat. Jen bych možná dobrým angličtinářům doporučil zvolit anglickou verzi hry. Mě se spustila automaticky v češtině, což jsem zpočátku kvitoval, ale následně se ukázalo, že překlad občas malinko skřípe, a např. o "ů" s kroužkem překladatel asi nikdy neslyšel. Ale to už je taková drobnost.

Ne, rozhodně vás od této hry odrazovat nebudu, pokud se vám zalíbila, běžte do toho, chybu asi neuděláte. Jen je mi líto, že to prostě nebylo ještě lepší.

Haleluja, autor vyslyšel stížnosti hráčů na ovládání první epizody a do druhé implementoval mouselook. Hratelnost tak viditelně poskočila výše a zákys už není tak otravný, jak v první epizodě, protože následné vracení a hledání, co jsme kde přehlídli, je mnohem uživatelsky příjemnější.

Jinak si hra drží svůj standard z první epizody. O světě kolem nás už něco víme, a zjišťujeme další podrobnosti. Cílem je samozřejmě dostat se nějak odsud pryč a zachránit si tak kejhák. Na principu hry se nic zásadního nemění. Znovu hra stojí ve většině případů na nalezení potřebného předmětu a jeho správného použití. Tak abychom odstranili všechny překážky, které nám stojí v cestě. Graficky to stále vypadá moc pěkně. V příběhu sice nijak zásadně nepokročíme, ale mou zvědavost jak to vlastně dopadne, hra dokázala udržet. Bohužel více epizod nevyšlo a autor na hře již nepracuje, takže se víc nedozvíme. Což je škoda, druhou epizodu jsem si díky vylepšenému ovládání užil více. Herní doba je znovu kolem 2-3 hodin a jednotlivé levely se dají spouštět přímo z menu se znalostí hesla. Klasický save hra nemá.

Zajímavá a na freeware poměry dost dobrá 3D adventurka. Na první pohled rozhodně zaujme grafická stránka hry, která mě docela nadchla. Příběh sice nezačíná nijak originálně, probouzíme se z dlouhé hibernace se ztrátou paměti a musíme prozkoumat kde jsme, co jsme, a co se tu ksakru stalo. Nicméně zájem ve mě vyvolal a docela rád bych věděl jak to dopadne, což se bohužel asi nedozvíme. Pokud vím autor na hře již nepracuje. Nicméně dá se říct, že ty epizody jsou vcelku ucelené, a nekončí tedy někde uprostřed věty. Potěšil mě i lehký humor, kterým čas od času autor odlehčí situaci, nicméně ho tu není zas extrémně moc, aby to nějak vážně narušovalo spíše lehce depresivní atmosféru hry.

Adventurní mechanismy jsou hlavně zaměřeny na hledání správných předmětů a informací. Místy to zavání až otravným "pixel huntingem", který by za normálních okolností nebyl až tak otravný, kdyby hru nesráželo nestandardní ovládání. Hrajeme totiž z vlastního pohledu, ale hra se neovládá myší (v druhé epizodě už to neplatí). Otáčení a rozhlížení tak máme na šipkách, což právě hledání některých lépe ukrytých předmětů trochu ztěžuje. A pokud někde něco přehlédnete a nastane zákys, tak to ovládání dokáže zvednout hladinu adrenalinu. Jinak ale úkoly mi přišly logické a problémy přinášelo jen to, že jsem prostě neprošmejdil důkladně všechny zakoutí, popř. někde něco přehlédl.

Herní doba epizody je něco kolem 2-3 hodin, samozřejmě v závislosti na tom, jak hladce či krkolomně se vám daří v postupu. Hra nejde ukládat, ale epizoda se skládá ze 4 levelů, kde po dohrání každého z nich obdržíte heslo, s jehož pomocí můžete spustit rovnou příslušný level. Já bych přeci jen uvítal "Save & Exit" funkci, ale vzhledem k herní době to není nijaký zásadní problém. Ty tři hodinky jsem si docela užil, i když dvakrát, kvůli mé slepotě a nemotornému ovládání, mi trochu tekly nervy. :)

Pokud bych měl hodnotit jen čistě podle zábavnosti tak je to stovka jako vyšitá. Hraní The Crew mě vážně bavilo, těšil jsem se, až se k tomu vrátím, a mnohdy se mi to nechtělo vypínat a jít spát. Co bavilo, ono mě to stále baví a asi ještě drahnou chvíli bavit bude. Příběhové mise mám sice dohrané, ale se hrou rozhodně nekončím. Ono na odkrytí kompletní mapy a nalezení skrytých aut a všech turisticky zajímavých lokací, bude potřeba ještě dost herního času. A to celkem pomíjím online část hry.

Zábavnost hry ale paradoxně nestojí na již zmíněných příběhových misích. Že je příběh Béčko s velkým B musí být snad každému jasné po prvních sekvencích. Čekal jsem, zda se přeci jen v průběhu neobjeví něco nečekaného, co mě alespoň trochu překvapí, ale nestalo se. Za příběh jdou tedy body dolů. Slavně nedopadl ani náš pokus s Korbitchem se spojit v jeden tým a vytvořit tedy konečně "The Crew". Ačkoliv jsme se na mapě viděli a posílali si vzájemně pozvánky do týmu, přímo ve hře jsme se nesešli a hra nás zarputile odmítala propojit, i přes různé finty, které jsme objevili na webu, a které tomu měli pomoct. Takže i zde hra selhává.

To co mě skutečně bavilo, byla obří zmenšenina USA, po které se můžete prohánět jak je vám libo. Zásadně jsem nepoužíval funkci fast travel a na všechny místa jsem jezdil normálně a užíval si jízdu for fun. Jízdní model je pro závodní arkádu perfektně trefený, dá se tedy jezdit v obřích rychlostech, nicméně úplně blbuvzdorné to není, a dostat se s autem do hodin taky není až takový problém. Právě prozkoumávání světa, prokládané jak příběhovými misemi, tak arkádovými dovednostmi, mě dokázalo u hry držet hodiny a hodiny. Aut je k dispozici celkem dostatek a to nevlastním žádné DLC. Navíc mi přišly i jízdní vlastnosti aut dostatečně odlišné, rozhodně je znát jestli ve městě řídíte obratného Golfa, nebo monstrózní Ford Raptor a pokud s okruhovým autem vjedete do terénu tak se můžete jít klouzat, a věřte mi, že si zakloužete. :) S herní měnou to zpočátku vypadalo bídně, a na nějakou velkou sbírku vozů jsem mohl zapomenout. Ale od chvíle, kdy jsem nabral na Uplay pár přátel a začal je posílat na frakční mise, se situace výrazně zlepšila a není problém ušetřit za pár dní i na drahá auta zvlášť, když člověk k tomu přidá nějaké ty výdělky z online soubojů. Naopak tuning a vylepšování vozů stojí za starou bačkoru a kdo se těšil na tuto část hry, tak musí být logicky zklamán.

Takže asi je to dost individuální, zda hra člověku sedne, a bude si užívat, a nebo bude po pár hodinách otrávený jak špaček, protože těch drobných nedostatků je zde poměrně dost. Já si ještě pár desítek hodin rozhodně užívat budu.

To, že mě legendární Baldur's Gate až tak neoslnilo, jsem už naznačil v komentáři k datadisku. Po dohrání zbývajících dvou kapitol se celkový dojem sice mírně zlepšil, ale rozhodně nemůžu mluvit o nějakém zásadním obratu. Minimálně jsem ale v tom závěru už netrpěl stavy, kdy jsem se chtěl na dohrání vykašlat. Hra má podle mě spoustu zajímavých prvků, ve své době to asi skutečně byl milník, což už dneska těžko posoudím. Řemeslně je určitě dobře zpracovaná, ale celkový dojem u mě zabíjí nudné procházení spousty lokací, ve kterých po většinu herní doby není nic zajímavého.

Příběh hry mě bohužel taky nijak zvlášť nechytil u srdce a ani ten nebyl tedy tím pravým tahounem k dokončení hry. Zklamáním byly pro mě i třeba knihy, které nijak zvlášť neprobudily můj zájem o svět Forgotten Realms, a po pár svazcích jsem je přestal číst. Zde je potřeba uvést, že jsem tímto světem nepolíben, takže to je možná i ten důvod, ale mě to spíš přijde jako promarněná příležitost, mě do tohoto světa vtáhnout.

Naopak na pauzovací real-time soubojový systém včetně používání speciálních schopností, kouzel a lektvarů budu pět chválu. Ten se mi moc líbil. Bohužel hra po většinu času nic z toho nevyžadovala. Mnohdy jsem si vystačil s tím, že jsem všechny postavy vybavil jak zbraněmi na dálku (luky nebo praky) tak kontaktními zbraněmi a přepínal podle potřeby. Těch soubojů, kdy hra vyžadovala využití odlišných schopností jednotlivých postav, zde bylo skutečně pomálu, a až právě lokace v datadisku zvedly laťku obtížnosti na tu správnou úroveň. Úplně nejvíc mě pak unavoval respawn (popř. přepadávání při cestování) různých smeček vlků, psů, kostlivců a dalších potvor, který jen zbytečně natahoval herní dobu.

Možnost tvorby a obměňování party během hry je určitě kladem, i když já jsem ho moc nevyužil, akorát mi pláchnul Montaron s Xzarem, když jsem dlouho otálel vyrazit na jih, ale vzhledem k jejich zlému přesvědčení, se mi stejně moc do party k mému zákonně dobrému paladinovi nehodili. Zklamalo mě levelování, kdy ve dvou třetinách případů nemáte žádné body na rozdělení a jen odklepnete zvýšení levelu. V průběhu hraní mě levelování přestalo zajímat a vždy jsem to akorát odklepl, aniž bych se moc staral, co se vlastně změnilo.

Suma sumárum je můj celkový dojem rozpačitý a kladu si otázku, co vlastně způsobilo to, že je hra tak legendární a často považovaná za jedno z nejlepších RPG všech dob. Ano vidím tam spoustu zajímavých herních prvků, graficky je to hezké ještě dnes, hudba, zvuky a dabing jsou fajn, ale zábavnost mi často přišla na bodu mrazu a celkový koktejl mi až tak sladce nechutnal.

EDIT: Komentář byl upraven v části levelování, kde jsem chybně tvrdil, že hra ani neuvádí, jak se mění vlastnosti postavy. Tím jak mě levelování v podstatě přestalo zajímat jsem nabyl tohoto mylného dojmu. Hra to skutečně uvádí, jak mě pozorní čtenáři vyvedli z omylu. Já jim za to děkuji, čtenářským testem prošli. ;-)

Datadisk v mém případě zachránil situaci. Většina lokací v Baldur's Gate mě totiž nijak zvlášť nezaujala a pobíhání od domečku k domečku v páté kapitole mě už tak otravovalo, že jsem se vážně zaobíral myšlenkou, že se na celé legendární Baldur's Gate vykašlu, protože mě to prostě nebaví. Nicméně jsem se rozhodl ještě navštívit lokace přidané datadiskem a situace se změnila jak mávnutím kouzelného proutku.

Už první souboj na ostrově, kam mě pošle kouzelník hledat nějaký plášť, naznačil, že zde se s dosud celkem úspěšnou ale nezáživnou "taktikou" (útočím vším co mám a odklepávám mezerník) nedostanu ani přes první místnost. Později samozřejmě ještě přituhlo. Už v troskách Balduranovy lodě jsem pečlivě musel rozmýšlet taktiku boje a připravit správné vybavení do rychlých slotů. A to mě teprve čekala Durlagova věž, která mě skutečně konečně donutila podrobně se seznámit se všemi kouzly, lektvary a magickými předměty, které měla moje parta k dispozici a využít všechny speciální schopnosti svých postav. A i tak byl load na denním pořádku, a závěrečný souboj si vyžádal dobrou desítku pokusů, než jsem přišel na tu fintu, jak se s ním vypořádat.

Příběhově to podle mě není žádná sláva, ale jako samostatné subquesty z tohoto světa mě to ani nijak zvlášť nevadilo, a třeba příběh týkající se Balduranova ztroskotání ve mně probudil i jistou dávku zájmu, což se zatím příběhu základní hry také nepovedlo. Řemeslně je to pořád skvěle zpracované RPG, jak jsem pochopil, tak datadisk přinesl i pár technických vylepšení hry, ale sám to porovnat nemůžu, původní verzi jsem nehrál. Každopádně datadisku se podařilo to, co jsem čekal už od původní hry, tedy že mě přiková k počítači a donutí mě přestat vnímat čas. A v neposlední řadě mi dodal i motivaci dokončit samotné Baldur's Gate. Takže jsem rád za něj.

Budějice ani v roce 2011 a ani letos ligu nevyhrály. Ale jinak mohu říct, že má první manažerská sezóna v klubu mého rodného města dopadla celkem úspěšně. Předsezóní cíle, tedy 4. kolo v poháru a střed tabulky v lize, se podařilo splnit, klub je s mým působením spokojen a hra mi sděluje, že mé pokračování ve funkci je "velmi jisté".

Je mi jasné, že odehrát ve FM jednu sezónu, je v podstatě jen začátek "hry". Na druhou stranu Steamem naměřených 97 hodin, je až až na žánr, který nepatří mezi mé oblíbené. Navíc ani samotný fotbal není sport, který bych zařadil mezi ty, co pravidelně sleduji. Do hry jsem se totiž pustil v rámci Herní výzvy 2016 v kategorii "Nejméně oblíbený žánr". A ze začátku to byl skutečně porod.

Nepřístupnost hry pro začátečníka je podle mě obří. A to byl také důvod, proč jsem kdysi hru po jejím zakoupení, hrál jen cca hodinu a pak zklamaně vypnul a až dosud se k ní nevrátil. Naprosto nemohu souhlasit s kolegou a jeho tvrzením, že "s orientací ve změti tabulek a čísel není větší problém" a česká lokalizace na tom nic nemění. Mimochodem na to, že by mělo jít o profesionální překlad, mi ta lokalizace přišla jako dost velká fušeřina, místy připomínající amatérské překlady her z dob minulých, kde se navíc překladatel potýkal s problémy typu, že se text musel shodovat počtem znaků s textem v angličtině, apod. Hra sice obsahuje nápovědu a různé tipy, ale ty absolutně nepomáhají v tom, udělat si nějakou počáteční představu o tom, co je důležité a co méně, co musím hlídat, a co můžu ponechat na ostatních zaměstnancích klubu. Prostě bez několika návodů na webu a pár konzultací na diskuzním fóru bych byl nejspíš totálně ztracen a frustrován.

Naprosto odlišná situace však nastává ve chvíli, kdy do hry začnete pronikat. Pokud přetrpíte tu nezábavnou počáteční práci s tím, že se naučíte alespoň v základu, co kde je, a co k čemu slouží a co jak funguje a hlavně co může dělat někdo jiný za vás. Začne to být i docela zábava. A rozumím tomu, že pro fotbalové fanoušky to bude zábava veliká. Mohu totiž potvrdit, že ačkoliv reálné Dynamo mi nikdy nijak k srdci nepřirostlo, a na fotbale jsem tam byl všehovšudy tak cca 5x za život, tak tenhle virtuální klub se stal skutečně můj, zápasy jsem prožíval naplno, a od počítače se ozývaly výkřiky radostné, neradostné a někdy i nepublikovatelné.

Hra toho v sobě obsahuje skutečně strašně moc, neuvěřitelně si tu vyhrajete s taktikou jak před zápasem tak během zápasu, samozřejmostí je pečlivý výběr sestavy odpovídající zvolené taktice, resp. naopak. K tomu vás hra zavalí hromadou charakteristik a vlastností jednotlivých hráčů. Důležitou součástí je skauting, a získávání vhodných hráčů pro klub. A samozřejmě se musíte starat i o chod samotného klubu, a to jak finanční tak i z pohledu výběru zaměstnanců.

V této oblasti mám ovšem i svou největší výtku ke hře. Přestože vás hra prostřednictvím klubového výboru omezuje jak v náboru zaměstnanců i výše jejich platů, vůbec se výbor nestará o celkové finanční zdraví klubu. Výbor vás sice okamžitě upozorní, jakmile překročíte rozpočet na mzdy hráčů, ale pokud ty jsou v cajku, tak je mu úplně ukradené, že z hlediska celkového rozpočtu, jsou přestřelené platy zaměstnanců a klub se v polovině sezóny dostane do ztráty. Naopak jsem byl celou dobu přesvědčován, že je výbor spokojen s tím, jak řídím finance klubu. Když jsem překvapeně zjistil, že cca za měsíc jsme v dluzích, už jsem neměl sílu na to, totálně překopat tým zaměstnanců a nechal situaci být, zvědavý zda klub zkrachuje, budu vyhozen, nebo co se stane. Bohužel nebo bohudík jsem se to nedozvěděl. Přišla totiž skvělá nabídka na přestup Tomáše Poláčka z nějakého norského klubu za 15 miliónů, což klubu jaksi vytrhlo finanční trn z paty a sezónu jsme v pohodě dohráli.

Ne nestane se ze mě milovník fotbalových manažerů, ale uznávám, že ta hra je propracovaná, má svou hloubku i zábavnou hratelnost. Jen si spoustu hráčů drží od těla svou nepřístupností. I když novější verze snad už i nějaký ten začátečnický mód mají, což je dobře. Byla to zajímavá zkušenost, i mě to na čas přitáhlo k fotbalu, takže účel této kategorie v herní výzvě byl beze zbytku splněn, ale celkově mi to asi stačilo.

Pokud si toužíte zahrát Master Levels jako jednu velkou epizodu navíc pod Steamem v moderním portu GZDoom popř. i s modifikací Brutal Doom, tak zde je návod, jak na to. Hned bych vás ale měl upozornit, že v tom případě zažijete trochu jinou herní zkušenost, než ti co to hráli postaru, a spouštěli pěkně jeden level po druhém. Tím zásadním rozdílem je totiž to, že když si z toho uděláte epizodu, při přechodu z jednoho levelu do druhého vám zůstávají zbraně, náboje, brnění a životy.

Tudíž nezačínáte každý level s pistolkou, a levely tak nejsou tolik hardcore. Zda je to dobře nebo špatně dosti záleží na vašem vkusu. Upřímně řečeno, neměl jsem úplně pocit, že bych byl v nějaké zásadní výhodě, a procházel hrou jak nůž máslem. Občas jsem dostával těžce zabrat a mám pocit, že hrát to postaru, tak bych s tím asi sekl před dokončením. Levely jsou skutečně rozmanité, z některých jsem byl vyloženě nadšený, z některých již méně, a našly se asi dva frustrující, které mě donutily, jít se podívat na Youtube, v čem je zakopaný pes. Ale celkový dojem je velmi dobrý, bavil jsem se stejně dobře jako v jedničce či dvojce, s Brutal Doomem ještě možná i o něco víc. Fakt povedená modifikace.

Takže těžko hodnotit, celkový dojem je rozhodně velmi dobrý, samozřejmě naštvaly mě počáteční problémy s neochotou hry se spustit po instalaci, ale ty mě alespoň dokopaly zkusit moderní port a modifikaci, což za to stálo, a samotné Master Levels za to určitě stojí také.

Fascinuje mě jak tahle hra dokáže držet tempo. Prostě žádné vyčkávání, plížení, řešení zapeklitých puzzlů či vymýšlení taktiky na dalšího nepřítele. Popadnete dvouhlavňovou brokovnici a ve zběsilém tempu likvidujete hromady pekelných potvor.

Ano dvouhlavňovka je podle mě největší novinkou oproti prvnímu dílu, všechny ostatní novinky (a moc jich nebylo) se vedle ní krčí někde v koutě. Nebudu zastírat, že je to má nejoblíbenější zbraň, a když mi dojdou náboje do brokajdy, začínám teprve cítit strach. :) Je sice fakt, že v závěrečným souboji je dost k ničemu, ale to je jen taková nepodstatná drobnost.

Pak je tu ještě pár nových potvůrek, které sice občas umějí zatopit, ale při volbě správné zbraně (čti dvouhlavňové brokovnice) je s nimi rychle konec. Levely jsou o něco větší a pravda v několika málo případech jsem trochu zakysl, většinou díky tomu, že jsem něco přehlédl. Jinak je to stejná frenetická zábava jako byla jednička. A stejně jako v jedničce příběh stojí za prd. Upřímně mám z něj ještě horší dojem než z jedničky, ale nedokážu racionálně vysvětlit proč. Ani jeden totiž nestojí za nic.

No a pokud nejste ortodoxní doomaři, tak doporučuji nastavit střední obtížnost, vykašlat se na hledání secretů, zbytečně pak hra ztrácí na tempu a pustit se do nich do šmejdů, a užít si tu hratelnost plnými doušky. A tímto se s vámi loučím, protože kvůli té poslední větě teď na mě míří několik BFG těch ortodoxních fanoušků, co si to bez hledání secretů neumí představit, a já musím rychle na klávesnici namlátit IDDQD....

Musím se přidat ke kritice obtížnosti čtvrté epizody, tedy té co nově přinesla právě edice The Ultimate Doom. Nejde o to, že je tato epizoda těžší než původní hra. Nakonec ono se to víceméně od datadisku čeká, že ho v první řadě budou hrát nadšenci, co mají původní hru v malíčku a nějaká zvýšená obtížnost je tedy většinou na místě. Já chci kritizovat hlavně to, že výrazně těžší jsou jen první dvě úrovně.

Zvláště ten první polibek čtvrté epizody je fakt nepříjemný a odrazující. Kdybych si tu nepřečetl informaci, že pak se to vrátí k normálu, asi bych se na to po prvním levelu vykašlal, s tím, že tohle nemám zapotřebí. Hra by podle mého názoru měla gradovat, a to včetně obtížnosti, a ne odrazovat hned na začátku. Na druhou stranu, těch zbylých sedm úrovní je v pohodě, a nebýt toho úvodu a kontrastu s tím zbytkem, ani bych si nevšiml, že to vlastně není součást původní hry, neboť nového tam jinak skutečně moc není.

Shellblast je názornou ukázkou toho, že logické hry nejsou jen pro asociální intoše z matfyzu, ale mohou být i velmi zábavnými hrami. Zároveň je také ukázkou toho, jak všeobecné známý herní princip, může být díky několika detailům rozvinut do nečekaných herních možností. Hra je totiž postavena na principu windowsáckých Min a kdo by je neznal, že?

Ale vězte, že zatímco miny, mě po poměrně krátké chvilce nudí, Shellblast jsem si vychutnával až do konce. Tedy přesněji řečeno, až tam, kam na to mé logické schopnosti stačily. Z celkem 50 levelů v kampani, jsem jich zvládl 40. Poté už jednoznačně nade mnou vítězila hra a hlavně všudypřítomný časový limit, který na každou bombu máte. Dál už je potřeba asi trochu delší trénink, a naučení a zautomatizování některých logických dedukcí, protože na dlouhé přemýšlení není čas.

Každopádně kampaň je docela dobře vymyšlena. Hra totiž na vás nevybalí všechna svá tajemství hned od začátku, ale vždy po několika úrovních jste seznámeni s novým typem problému, včetně i jednoduchého zkušebního levelu, na kterém si právě naučené znalosti můžete v klidu vyzkoušet. Pak ovšem vždy přituhne, a přituhuje, a přituhuje, až nakonec BUUUUM....

Nemůžu říct nic jiného, než že hru doporučuji všem, i těm, co třeba logickým hrám neholdují. Třeba zrovna Shellblast bude vstupenkou do tohoto trochu opomíjeného herního žánru.

Doom patřil k těm několika málo hrám, které jsem se po registraci na DH rozhodl nehodnotit, neboť bych jim dal nostalgickou stovku, ačkoliv jsem na tu hru léta nesáhl a sotva si z ní něco pamatuji. Nastal čas tuto situaci změnit a musím říct, že co se týká hratelnosti, tak by tu stovku měl Doom naprosto zaslouženě.

Něco na těch starých střílečkách prostě je, že mě dokáží vtáhnout do hry intenzívněji, než většina dnešních kousků, které jsou přitom technicky a graficky úplně jinde. Nevím jestli je to level design a jeho menší tunelovitost, dávkování akce, či něco jiného. Doom mě prostě chytil a nepustil.

Těm co ještě Dooma nikdy nehráli, bych tedy chtěl vzkázat, ať na nic nečekají a koukají instalovat. Tahle hra je určitě povinností každého skutečného hráče, nejenom proto, že je to legenda, která dala přezdívku celému žánru, a některé její prvky (např. standardní sada zbraní) jsou přebírány dodnes. Ale také hlavně proto, že i dnes se to hraje parádně. A pokud vás odpuzuje stará grafika originálu, místní doomologové určitě poradí, jak Dooma spustit pod nějakým modernějším buildem s lepší vizáží. Já si to dal pěkně nostalgicky jen pod Dosboxem, a mimochodem jsem po letech zjistil, že jsem pravděpodobně v minulosti Dooma nikdy nedohrál. Tu závěrečnou famózní cutscénu, resp. říkejme tomu spíš obrazovka, bych si určitě pamatoval.

Abych teda jen nechválil, příběh stojí za starou bačkoru, ale pssst, jestli se takový leebigh domákne, že jsem si tu dovolil kritizovat Dooma, uřeže mi pazoury motorovkou... :)

Koťata těží zásoby mléka z mořského dna! Ten námět mi přišel tak praštěný, že jsem si říkal, že by to možná mohla být docela legrace. Nebyla. Autoři námět dál nijak nerozvíjeli, ani žádné další ujetosti se ve hře vlastně nevyskytují. Příběhové pozadí, které mohlo normální arkádovou střílečku povznést nad hromadu své konkurence, je tedy nakonec zklamáním.

Ale v tom podstatném tedy v hratelnosti si vodní koťata vedou už mnohem lépe. A zvláště milovníci starých arkádových či osmibitových stříleček by si zde mohli přijít na své. Hra totiž na první pohled tyto doby připomíná. I když je potřeba přiznat, že co se týká obtížnosti, tak hra spíše cílí na dnešního hráče. Problémy nastávají až v závěrečných úrovních, tam jsem se teprve začínal dostávat na provozní teplotu.

Asi největším problémem této hry je to, že mě vlastně ničím nakonec neokouzlila. Je to řemeslně dobře zpracovaná arkáda, ale kromě ujetého námětu jsem na ní nenašel nic originálního. Snad jedině bych vyzdvihl to, že je vidět, že autoři přemýšleli při tvorbě vašich protivníků. Každý je totiž jiný nejenom svou vizáží, ale trochu i svými vlastnostmi a je tedy dobré vědět jak si s kterým protivníkem poradit, a ne jen zběsile střílet kolem sebe.

Hru jsem si celkem užil, ale nadšením do stropu neskáču a vracet se k ní nejspíš nebudu.

Nemožnost ukládání, na kterou jsem si původně stěžoval, se nakonec ukázala klíčovou vlastností, která mě u hry udržela až do konce. Se "sejvováním", by totiž GTA značně ztratilo ze své herní výzvy. Po nepovedené akci bych hru prostě nahrál znovu a záhy by mě to přestalo bavit. Takhle jsem si ovšem nejenom počet životů, ale hlavně vysoký násobič skóre, hlídal jako oko v hlavě.

Cílem hry v každé její fázi, je totiž dosáhnout předem stanoveného a poměrně vysokého výdělku. A pokud tu nechcete strávit mládí i se stářím dohromady, tak právě násobič skóre je vaším pokladem. Za každou splněnou misi se vám násobič zvýší, další možností jsou bedny, ve kterých se kromě běžné výbavy, nachází i větší poklady jako např. životy a nebo právě zvýšení omílaného násobiče. V této souvislosti pak skoro více než ztráta života, bolí zatčení policií, protože to vám okamžitě srazí násobič na jeho polovinu (pokud nemáte velmi důležitý klíček od vězení)!

Možná si říkáte, o čem to tu vlastně píšu, vždyť GTA bylo v první řadě o bezhlavém řádění v ulicích města. Možná, nicméně to není úplně mým šálkem kávy, a tudíž mě to přestalo bavit po pár minutách. Zato chuť dosáhnout toho požadovaného balíku peněz a posunout se tak do další části hry, mi vydržela mnohem déle. A nebylo to tak úplně lehké. Obtížnost některých misí zvyšovalo ne úplně přátelské ovládání střelby a řízení. Takže o nepovedené mise nebyla nouze.

Nakonec jsem musel začít taktizovat, začal jsem pracovat s mapou, kam jsem si zaznamenával polohu beden, a doplňoval popř. opravoval polohu autoservisů (originál mapy mají v několika případech jejich polohu zakreslenou špatně). Práce s mapou zvýšila výrazně moji schopnost orientace ve městech, což zase přinášelo příznivější herní dojmy, neboť jsem nemusel slepě následovat žlutou šipku, ale vybrat si výhodnější trasu. Což zvláště u časově omezených misí, přinášelo své ovoce.

Shrnu li tedy na závěr své dojmy, tak musím říct, že hra je to vcelku povedená. Jen mám pocit, že chvíli trvá, než člověk objeví i jiné její přednosti, než jen párminutové vyblbnutí, lítáním zběsilou rychlostí po obřím městě a zabíjením všech.

ZZT na první pohled většinu dnešních hráčů odradí. ASCII grafika skutečně není něco, čím by se dnes nějaká hra chtěla chlubit. I když jedno malé pozitivum bych na tom našel, ve fullscreenu ta hra vypadá vlastně stejně jako tehdy, na rozdíl od starých her s pixelovou grafikou, kterým fullscreen u dnešních monitorů nedělá zrovna dobře.

Překousnete-li ovšem nevábnou vizáž, čeká zde na vás docela zajímavý a zábavný herní kousek, který se vyznačuje slušnou herní variabilitou. Chvilku si totiž připadáte jak v nějakém roguelike RPG, hned na to řešíte zapeklitý logický problém, abyste vzápětí prokázali svůj skill v arkádových střílečkách. Abyste se totiž dobrali k cíli v jednom ze čtyř světů hry, musíte projít desítkami obrazovek a v každé z nich na vás čeká něco trochu jiného. Každopádně základem je procházení světa a řešení problému "Jak se dostanu dál?" a občas i problému "Kde to jsem?". Ano i na kreslení jednoduché mapy došlo.

Naprosto klíčovou funkcí je SAVE, naštěstí dostupný po celou dobu hry. Některé obrazovky je potřeba řešit metodou pokus omyl, v jiných zas to chce vymástrovat postup, tak abyste stihli časový limit a pokud možno neztratili životy (nebo jen nutné minimum). No a samozřejmě neznámé předměty a osoby je potřeba prozkoumat zblízka, což ovšem může mít také fatální následky.

Pohyb se ovládá kurzorovými klávesami, pokud k nim přidáte SHIFT, změní se pohyb na střelbu do příslušného směru. Počet nábojů je omezen, ale nedostatkem jsem netrpěl, vždy se jich dostatek dalo najít. S pochodněmi to bylo trochu horší, tam jsem v pár případech využil cvičných pokusů na průzkum místností, a teprve po LOADnutí to vzal naostro s minimem použitých pochodní.

Každopádně hratelností mě hra překvapila dokázal jsem u ní vydržet několik hodin v kuse. Svět Town of ZZT jsem dohrál do konce, ostatní světy jsem jen zkoušel ze zajímavosti, ale není vyloučeno, že se k nim vrátím. Asi bych ještě měl zmínit, a zároveň i vytknout, že hra neobsahuje vlastně žádný příběh, nebo úplně primitivní typu "Vítej dobrodruhu, aby ses dostal do paláce, musíš najít pět fialových klíčů. Hodně štěstí!" Tak trochu jsem čekal něco víc, přeci jen ASCII grafika evokuje, že by mohlo jít z velké části o textovku, ale to je velký omyl. Na druhou stranu autor hry rozhodně disponoval smyslem pro humor, takže pár vtipných poznámek ve hře ukryto je. Takže alespoň tak. A pokud cítíte slabé nutkání, že byste něco takového vyzkoušeli, tak směle do toho.

Čas od času se hra potká se správnou náladou hráče a všechno do sebe zapadne, jak kdyby jeden pro druhého byli stvořeni. Mé poslední splynutí se hrou obstaralo Zmizení Ethana Cartera. Jako asi většina ostatních, jsem se samozřejmě chytil na nádhernou grafiku a hudbu, bez čehož by asi atmosféra hry značně pokulhávala. Takhle je ovšem samotné procházení světem úžasnou podívanou a i když vás neosloví zbytek hry, stojí za to si tenhle kousek alespoň vyzkoušet.

Jakmile jsem si ovšem zvykl na tu nádheru kolem sebe, začalo mě samozřejmě zajímat, o co vlastně tady jde a jestli se to taky nějak hraje. The Vanishing of Ethan Carter dokázal namíchat přesně ve správném poměru ten koktejl zajímavého příběhu, atmosférického světa a po většinu času nefrustrující hratelnosti.

Hra je v první řadě o hledání, a zde může nastat i kámen úrazu. Nenajdete-li totiž jediný kousek skládačky, může se přeci jen objevit pocit frustrace, a atmosféra hry může jít rychle do kopru. A jak autoři upozorňují hned v úvodu, hra vás za ručičku skutečně nevede. O to lepší pocit to je, když dílky do sebe postupně zapadají a odhalují zlomky jejího příběhu. Samotné hádanky a rébusy, které na nás ve hře čekají, by neměly činit zásadní problém.

Nepustím se do polemiky o tom, zda je příběh takový nebo makový, sto lidí sto chutí. Mohu jen říct, že po většinu času jsem se psychicky připravoval na stupidní konec, který nejenom že nenastal, ale zastihl mě naprosto nepřipraveného na to, co se v závěrečné scéně odehrálo, a co dalo smysl i těm věcem, které mi v průběhu hry přišly tak nějak nepatřičné. Je to přesně ten způsob vyprávění, kdy je toho hodně řečeno, ale pořád zde zůstává prostor pro vlastní fantazii a popřemýšlení o tom, co si sami z této hry vlastně odnášíme. A v takových případech je zde většinou i to riziko, že vás to neosloví. Já jsem měl tentokrát štěstí a všechno perfektně klaplo.

Asi by mě to nemělo překvapovat, protože je to přece Bethesda. Ale stejně nedokážu pobrat, že čtyři roky od vydání, po více než dvaceti opravných patchích, má v sobě jedna z nejvychvalovanějších her a velký komerční hit takový bugy. Ne teď nemluvím o lítacím koni, sněžení v jeskyních, propadání se povrchem a dalších úsměvných prkotinách.

Teď mluvím o zabugované linii questů Družiníků, kde po questu Stříbrná ruka, se mnou družiníci v podstatě přestali komunikovat. Podle internetu bych měl udělat nějakou práci pro družiníky a pak by mi měla Aela zadat další "big quest" ale nikdo z družiníků mi žádnou práci nenabízí a jen si můžeme pokecat o tom, jaká je to fajn parta. Aela vede generické řeči, a dokonce ani s pomocí konzole, se mi nedaří tu linii posunou dál. S družiníky jsem tedy skončil.

Teď mluvím o zabugované linii questů Temného bratrstva, která se po úvodní zakázce také nerozjela. Kurýra s dopisem jsem si musel přivolat s pomocí konzole. Cicero se vůbec neobjevil a musel jsem ho resurrecnout s pomocí konzole. Astrid se mnou v každým druhým případě nekomunikuje tak jak by měla, a mele si svou o tom, že pro mě žádnou práci nemá, a tak znovu musím v takových případech questy posunovat s pomocí konzole a jsem zvědav jestli se mi to podaří vůbec dotáhnout do konce. Musím pak být nakonec rád, že alespoň ta hlavní příběhová linie proběhla v cajku. I když co si budeme namlouvat, nijak zvlášť mě to emocionálně neobohatilo.

Člověk ducha prostého se pak ptá, kde se ksakru vzaly všechny ty desítky v recenzích? Člověk zasvěcený to ví, a zkušený hráč se už ani neptá. Každopádně jděte všichni recenzenti s tím vaším hodnocením k šípku. Ano má to i světlé momenty. Ty nejsvětlejší jsou podle mě v příběhovém pozadí a hlavně v knihách, což byl taky důvod proč jsem neinstaloval unofficial patche, které totiž rozbijí češtinu právě převážně v knihách. Bohužel v questech z tohoto pokladu nedokázala Bethesda vytěžit skoro nic. Mám za sebou pětiletou pouť od Arény až po Skyrim, mám svět Elder Scrolls docela rád, jen kdyby ho Bethesda neničila svým diletanstvím. Škoda.

Hraní Talismana jsem zakončil zajímavým zákysem. Sedím si se svým knězem ve věži na Koruně moci. Při defaultním nastavení (ano vím, dá se to změnit) hra tímto nekončí, ale hráč který je ve věži sesílá každým tahem Kouzlo moci, které funguje tak, že si hodíte kostkou a když padne 4, 5 a nebo 6, všichni ostatní protivníci přijdou o jeden život. Hra končí tehdy, když jsou všichni ostatní protivníci zabiti.

Takže z věže sesílám jedno smrtící kouzlo za druhým a na herní desce mi zbývá už jen poslední protivník, konkrétně trpaslík řízený počítačem. Jenže trpaslík se mi zakempil ve středním regionu konkrétně na hradě a má mimo jiné dva zajímavé společníky, Prince a Poltergeista. Princ mu umožňuje to, že každým vstupem na políčko hradu mu zdarma vyléčí dva životy. Poltergeist způsobuje to, že trpaslík nehází kostkou, ale pohybuje se vždy jen o jedno políčko. Takže trpaslík sedí na hradě, já mu kouzlem seberu život, trpaslík vyleze z hradu o jedno políčko, já mu kouzlem seberu život. Trpaslík vleze zpátky do hradu a s pomocí Prince si dva životy zdarma vyléčí! A to všechno za předpokladu, že mám stoprocentní úspěšnost při sesílání kouzla, což samozřejmě nemám. Takhle jsme to zopakovali cca desetkrát, a nezdálo se, že by si počítač rozmyslel, že změní taktiku. :) Přemýšlel jsem že se vybodnu na sesílání kouzel, a zkusím trpaslíka odsud nějak vylákat pryč, jenže jsem zjistil, že jakmile jednou vstoupíte do věže, už se odsud nedá dostat ven. Jediné co můžete, je sesílat kouzla.

Nicméně tato drobná příhoda není tím jediným důvodem, proč jsem Talismanu dal o něco nižší hodnocení, než by mu asi slušelo, vzhledem k tomu, že mezi deskovkami je to hra populární a úspěšná. Tím hlavním důvodem je umělá inteligence počítačových protivníků. Mnohokrát jsem jen zíral co to se svými postavami počítač provádí. Např. jednoznačnou prioritu v inventáři má talisman. Se stoprocentní pravidelností tak počítač ochotně své postavě vyházel všechny užitečné předměty, jen aby se mu do inventáře vešly 4 talismany, ačkoliv talisman slouží jen k tomu, aby vám odemkl vstup do věže a každé postavě stačí jen jeden, ostatní jsou naprosto k ničemu.

Půvabné také bylo používání teleportu, např ve chvíli kdy na hrací desce leží jedna či více užitečných a žádaných karet zvyšujících atributy postav. Načež si v mnoha případech počítač seslal kouzlo teleport a místo aby svou postavu odeslal na políčko s takovou důležitou kartou, poslal ho do nějaké naprosto bezvýznamné díry. Nečekám, že hra bude oplývat pokročilou umělou inteligencí, a bude schopná komplexních strategií a taktik. Ale tohle jsou tak elementární lapsy, že to hráče rychle otráví.

Říkáte si asi, že se to hře dá odpustit, a že nejspíš bude zaměřena hlavně na multiplayer. Nevím, možná že jo, ale upřímně, pokud jste někdy hráli Talismana, tak víte že jedna hra není zfouknutá za 20 minut, ale může a taky většinou trvá několik hodin. Pokud chcete hrát online, tak buď se musíte domluvit, a nebo u toho musíte těch několik hodin vydržet. To byly důvody, kvůli kterým se mi do online hraní vůbec nechtělo, a chtěl jsem si užít hru právě proti počítači, kterou mohu kdykoliv přerušit. Bohužel, užívání mě celkem přešlo.

K oslavování Fate of the Atlantis je pravděpodobně potřeba disponovat buď velkým okouzlením příběhy Indiana Jonese, anebo dostatečnou nostalgií po tom, jak jsme si hru užívali před dvaceti lety. Bohužel ani jedním má maličkost neoplývá, a tak se oslavování prostě nekoná.

Příběh hry mě v podstatě nechal úplně chladným a obávám se, že za pár měsíců nebudu schopen ho ani převyprávět a matně budu jen tušit o co tam vlastně šlo. To je samozřejmě silně subjektivní záležitost, takže milovníci Indyho teď nechápavě kroutí hlavou a lámou nade mnou hůl. Vtáhnutí do příběhu bohužel nepomáhá klasická “hratelnost” adventur této doby, kdy v některých případech není cílem prověřit hráčovu schopnost logického uvažování, ale důkladný test jeho trpělivosti a odolnosti. Ve chvíli kdy má vůle povolila, přišla po nahlédnutí do hintbooku značná frustrace z toho, že řešení je na palici, navíc doplněná o ten fakt, že jsem v průběhu nekonečného zkoušení “všeho na všechno“ ztratil vlastně nit v příběhu. Upřímně řečeno nedokážu si ze hry vybavit jediný rébus, nad kterým bych uznale pokýval hlavou, že to bylo něco originálního a dobře promyšleného.

Pojďme se chvilku věnovat i těm stránkám, kterým nemám co vytknout. Určitě mě potěšil ten lehký decentní humor, sice ho tu není moc, ale byl to vždy příjemný okamžik, tlumící mé rozpaky ze hry. Grafická stylizace se mi velmi líbila, i přesto, že jsem to hrál ve fullscreenu, takže pixel byl opravdu PIXEL. Stejně tak dabing a hudební podkres výborně doplňují atmosféru hry, a nebýt těch rušivých elementů popsaných výše, asi bych si hru velmi užil. Nelineární průchod hrou je také samozřejmě plus, ale teprve ve chvíli, kdy hru hrajete opakovaně. Bohužel k opakovanému hraní mě po dohrání fakt nic neláká, maximálně si znovu pustím intro hry.

Každopádně by bylo hodně nefér tu hru zašlapat do bláta. Bezpochyby jsou na světě hry s mnohem horším příběhem i s mnohem absurdnějšími puzzly. Takže mé hodnocení není až tak negativní, jak by se dle předchozího textu mohlo zdát. Jen se prostě nedostavil ten pocit, že hraji jednu z nejlepších adventur všech dob.

Jediný možný úspěch této hry mohl být ve splitscreenu, a právě ten tady zoufale chybí. Velmi dobře si dovedu představit tu chvilkovou zábavu ve dvou u jednoho počítače, ty záškodnické akce pomocí power-upů, vzájemné vytlačování z trati atd. Bohužel vývojáři se rozhodli jinak a rozhodli se špatně. Ono totiž i v tom splitscreenu by ta hra poměrně rychle přestala bavit, ale na to krátký vyblbnutí by to mohlo stačit.

No nic máme tu jakýsi singleplayer, ve kterém si postupně odemykáme 24 tratí a na každé trati máme závody ve třech závodních třídách. Na tom asi není co komentovat, kromě toho si postupně odemykáme i hromadu vozů. To mi přišlo dosti nepřehledné a v druhý půlce hry, jsem se už dost ztrácel v tom, s jakým autem jsem vlastně ještě nejel. Na druhou stranu je to dost šumák, rozdíly mezi auty jsou v podstatě minimální, a spíš jde o to, že si třeba zajezdíte s vaší oblíbenou posádkou.

Jízdní model stojí za starou bačkoru, je to arkáda takže tak. Občas to jede jak když to nejede občas auto předvádí neuvěřitelné vylomeniny. Zvolená herní mechanika, kdy po vašem karambolu na vás skupinka aut v podstatě počká, tak abyste zůstali stále v centru závodění, má za následek, že hra v podstatě pozbývá jakoukoliv výzvu a důvod pro to, abyste se snažili jet "čistě". Podobný efekt mají i power-upy, ano občas se počítači povedlo mě rozhodit těsně před cílem tak, že jsem nevyhrál, ale většinou to byl jen takový vopruz bez efektu. Snad jedině pokud jsem nejel v čele a někdo spustil kouř, tak tam zase skutečně nastával efekt totální jízdy na slepo a většinou opuštění trati. Což ovšem bylo frustrující v porovnání s tím, že pokud to samé udělá hráč, tak za ním počítačem řízené vozy z vesela projíždějí zatáčky, jako by se nekouřilo. Prostě žádná sláva.

Situaci mohl trochu zachránit multiplayer. To by ale pár měsíců po vydání hry nesměly být servery prázdné, takže představa že se na čtvrt hodinky lognete a zazávodíte si s někým, se ve většině případů promění na čekání, zda se někdo náhodou taky nepřipojí. Takže tohle WRC podle mě pozvolna klouže po šikmé ploše do záhuby.

Je to jako Doom, není to jako Doom...? Přesně tuto debatu jsme tu před časem vedli, když jsem tuto hru rozehrál. Obdobná debata se vedla i v tehdejším dobovém tisku. Nebyla to ovšem recenze Jana Eislera ve Score, která mě přiměla změnit názor, ale skutečnost, že jsem si po mnoha letech pustil původní filmovou trilogii. A tak místo abych u hry vzpomínal na okamžiky z filmů, tak jsem si u filmů více a více vybavoval pasáže ze hry. A musím tedy zpětně uznat, že problém nebyl v prostředí Dark Forces, ale v mé chabé paměti.

A jen tak mimochodem bych také chtěl říct, že je to také skvělá hra! ;-) V první řadě mě oslovilo výborně dávkované tempo hry, kdy se v tom správném rytmu střídají akční pasáže s těmi logicko-průzkumnými. Takže ani jednou mi nepřišel na mysl, ten známý pocit: "OK, to už by stačilo, popojedem..." Příběh se nejprve propojí s prvním dílem (vlastně čtvrtým) filmové trilogie, ale pak si jde svou vlastní cestou. Nemohu říct, že by mě nějak zásadně oslnil, ostatně to se nestalo ani u filmů, ale ani mě nijak neurážel. Byl jsem rád, že tam je a že má každá mise nějaký cíl a nejde jen o tupé likvidování vojáků Impéria.

Nejde ani o tupou střílečku a občas musíte zapojit mozek abyste se dostali dál. Důkazem budiž třeba moje stěžování si zde v diskuzi na kritický bug a nemožnost dohrání hry, ze kterého se nakonec vyklubalo to, že jsem lama, která neumí použít plynovou masku. Pokud ovšem máte alespoň trochu otevřenou mysl a oči, neměly by logické překážky být zásadním problémem. Co se týká nepřátel, tak ani zde není schována žádná nepřekonatelná bariéra, i když pár bossů dokáže zadělat na problémy, ale hrajeme sakra akční hru, ne?! Cože, že jste to ještě nehráli? Tak koukejte vypnout všechny ty CoDy, Battlefieldy či jiné moderní "jakoakční" hry a běžte se podívat, jak má správná FPS vypadat.

Rád bych doporučil spuštění hry s DarkXl enginem, protože to přeci jen vypadá na dnešních sestavách mnohem lépe, než v DosBoxu. Bohužel to nemohu s klidným svědomím udělat, vzhledem k množství bugů, se kterými jsem se potýkal. Ale pokud máte dostatek trpělivosti, tak to za pokus rozhodně stojí a dohrát se to dá (teda skoro).

Opomíjená hra, mnoha recenzenty nepochopená, a pravděpodobně zabitá i špatným marketingem, kterým byla prezentovaná jako jedna z prvních her obsahujících technologii PhysX. Ta je ovšem ve hře skoro neznatelná a na hratelnost má naprosto nulový vliv. Dílo zkázy pak dokonaly bugy a špatná optimalizace a neúspěch byl na světě.

Když se ovšem přes toto přenesete, ocitnete se v tíživé atmosféře ztroskotaného ruského ledoborce, kterou umocňuje mrazivá zima v oblasti Severního pólu, kde loď uvízla. Loď navíc není tak opuštěná jak se na první pohled zdá. Atmosféra je jedním z hlavních prvků na kterých Cryostasis staví. Pokud na vás nezapůsobí, nemá smysl se zde dále trápit. Herní postup je totiž velmi pomalý, často dlouhé minuty procházíte jen útrobami lodi, aniž by se něco dělo. A jak vás pozvolna ostražitost opouští, v tu chvíli těsně před vámi vyskočí zpoza rohu svalnatý mutant a s ohromným rachotem zatne pár centimetrů před vámi sekeru do skříně. Jdu se převléknout...

Souboje mohou býti také pro někoho kamenem úrazu. Nemotornost vaší postavy sice umocňuje nepříjemný pocit z každého souboje, na druhou stranu podobně nemotorná je i AI nepřátel, což trochu kazí zážitek, ale aspoň nezpůsobuje frustraci z nepřekonatelných bojů. Potěšilo mě, že mě hra většinou v boji na blízko donutila přepnout na sekeru nebo ventil (ano boxujete ventilem), protože jinak byl se mnou amen. Stejně tak mě potěšila mechanika "léčení" s pomocí tepelných zdrojů, které mnohdy musíte nejprve zapnout a také záleží na tom, jak moc blízko se k nim dokážete dostat. Alespoň v úvodu hry, to působí zajímavě, originálně a přitom to do prostředí promrzlé lodi hezky zapadá.

Klenot se ovšem skrývá v příběhu hry. Bohužel klenot zabalený v několika vrstvách, vyprávěný nelineárně s použitím retrospektivy, vzpomínkových flashbacků (na kterých je mimochodem postavena další zajímavá herní mechanika) a dalšího paralelního příběhu. Na rovinu přiznám, že jsem po dohrání požádal o pomoc strýčka Googla, abych si vše pokusil v makovici srovnat. Každopádně brzy vám začne být jasné, že tu nejde jen o to prostřílet se lodí někam na konec a vypadnout. A pokud vám to nezačne být jasné brzy, tak by vám to mělo dojít v závěru hry, který na první pohled vypadá, že sem vůbec nepatří. Nevím zda to byl autorský záměr, každopádně mě hra donutila popřemýšlet o jejím příběhu a poselství více, než je u většiny her běžné. A toho si velmi cením.

Jedna místnost, jeden trezor, jak dlouho nás asi může hra, odehrávající se pouze v tomto prostředí, bavit? V případě The Room překvapivě dlouho, v mém případě až do konce. I když zas tak dlouho to není vzhledem k tomu, že jde o konverzi z mobilních platforem, je za nějakou tu hodinku hotovo.

Ale nelekejte se, hra ve skutečnosti nezůstane celou dobu v prostředí, ve kterém se ocitnete hned na začátku. Trezor v sobě totiž skrývá nečekaná překvapení, a právě objevení těchto tajemných zákoutí a prapodivných mechanismů, je tou hlavní herní náplní. Pokud jste jako děti rozebírali maminčin budík, nebo tatínkovu vrtačku, se zájmem zjistit jak to vevnitř funguje a připadali jste si jako objevitel tajemných světů, tak The Room vám splní váš dětský sen.

Celé to pátrání, objevování a řešení ne moc složitých puzzlů je zabaleno v mysteriózním příběhu, podávaném jen v náznacích pomocí dopisů a deníkových záznamů, které jsem ne úplně pobral. Vůbec mi to ale nevadí, naopak to jen zintenzívnilo atmosféru tajemna, ke které přispívá i hudební podkres. Hrozně mě mrzí, že té hudby není víc, s chutí bych si jí někdy pustil na relax.

Atmosféra je to, co The Room umí vybudovat a hlavně udržet až do konce, i díky tomu, že obtížnost hádanek není vražedná a tudíž vám atmošku nezničí pocit frustrace. A pro zásekáře je tu navíc ještě hintovací nápověda. Každopádně milovníci zavařených mozků si zde moc neužijí.

Závěrem musím upozornit, že jsem hrál jen původní verzi na tabletu, pokud se tedy v něčem zásadním PC konverze liší (ovládání?), může být můj pozitivní komentář naprosto subjektivně neobjektivní. ;-)

Ačkoliv jsem byl dopředu informován, že ta hra nestojí za moc, přesto jsem nestačil valit bulvy, co se mi to vlastně na monitoru odehrává. Na téhle hře je snad špatně úplně všechno, a to že to jde spustit, je jen další minus. Byli bychom alespoň ušetřeni té hrůzy.

Úvodem si ujasněme, že slovíčko "simulátor" v názvu hry je skutečně výsměchem. V první řadě se spíše jedná o jakousi realtime strategii, kde je vaším úkolem zajistit včasné odbavení letadla... tedy když konečně asi po deseti minutách první letadlo přistane. Pak následuje cosi, co za reálný provoz na letišti může považovat jen skutečně náhodný nezasvěcený divák z vyhlídkové terasy letiště. Ostatně troufnu si tvrdit, že autoři větší povědomí o provozu letiště skutečně neměli. Nutno říct, že jsem ani velký realismus nečekal, asi by to moc zábavné nebylo, nicméně to čeho se mi dostalo, bylo zábavné ještě míň.

Takže přiletí letadlo asi tak jednou za půl hodiny (vydržel jsem u toho 4 hodiny a za tu dobu se frekvence příletů nijak nezvýšila). Přidělíte mu stojánku a poté se vám začnou ukazovat úkoly které musíte splnit: přistavit schody, vozíky na kufry, autobus, cisternu, úklid, catering, údržbu, atd. Všechny úkony mají časový limit, do kterého to musíte splnit, ale žádná honička to není. Veškerá hratelnost tedy spočívá v tom, že musíte na letišti najít příslušný dopravní prostředek, což může být občas problém, a poté ho dopravit k letadlu (resp. od letadla zpět na původní místo), což je ještě větší problém. Jízdní fyzika je neuvěřitelná katastrofa. Všechno jede neuvěřitelně pomalu, ale zároveň každá zatáčka smrdí převrácením. Udržet se rovně je taky docela challenge.

Velkým zážitkem bylo ovšem pro mě vytlačování letadla od stojánky. S tahačem jsem tedy zacouval k příďáku a a opatrně se přibližoval, čekajíc, kdy dojde k nějakému zamknutí a spojení. K ničemu takovému nedošlo, prostě jsem do letadla drcnul, a to se ve stylu hadrové panenky počalo vzdalovat. Už mi tam chyběl jen nápis "A teď si mě chyť!" A tímto drcáním musíte letadlo vmanévrovat do příslušné pozice, kde konečně nahodí motory a zbaví vás této sranda akce.

O technické stránce hry se mi ani nechce psát, je to neuvěřitelná fušeřina. Grafika vypadá odpudivě, kamera si s ničím nedělá problémy, textury i celé objekty mizí, jako kdyby hru vytvářela parta středoškoláků, která si příslušný nástroj ošahává poprvé. (Středoškoláci mi snad odpustí, trochu je tímto urážím...). Prostředí je neuvěřitelně prázdné, kochat se skutečně není čím. Zvuky jsem vzhledem k té hrůze ani nevnímal, takže k těm se vyjadřovat nebudu.

Pokud náhodou máte ten hloupý nápad si tuhle hru koupit, a já to vzhledem k docela atraktivnímu námětu i chápu, tak to prosím v zájmu svého duševního zdraví nedělejte. Zvlášť pokud je vám letectví blízké...

O světě Warhammeru jsem dosavad věděl pouze to, že existuje a vychází z nějaký deskový hry. Byl jsem tedy připraven na to, že naskočením do druhého dílu, ještě navíc W40K odnože, to příběhově nemusím pobrat a spousta věcí mi unikne. Neunikla... Po slibném intru totiž toho již moc zajímavého nenásleduje a zhruba od půlky hry jsem to prostě přestal vnímat úplně, jen mě rozčilovaly rádoby filozofující kecy bezcitného Avituse, naivního Thaddeuse, pesimistického Cyruse a smířlivého Tarkuse, které jsem jako nezúčastněný velitel byl nucen sledovat v pasážích mezi misemi. Aspoň že Dreadnought toho moc nenamluvil. Je to trochu škoda i ve strategiích se dá vystavět slušné příběhové pozadí, ale dobře, budeme dělat, že kvůli tomu tady nejsme.

To co většinu hráčů zajímá je hratelnost a jako jo, musím uznat, že se to po většinu času hraje dobře. Jen se mi po celou dobu hry na mysl vkrádala otázka, jaký žánr hry to vlastně hraji? Nebudu tvrdit, že to strategie není, ale jak akční tak RPG složka je zde velmi výrazná a naopak některé řekněme typické prvky strategií jsou zde dost potlačeny. To není ani tak kritika jako spíš konstatování faktu. Stavění základny tu žádné není, zdroje tu jsou jen v podobě bonusy přidávajících strategických staveb, které v průběhu boje zabíráte. Nějaký jejich management a rozhodování o prioritách zde neexistuje, pokud nepočítáme rozhodování o tom, kterou stavbu budeme bránit při obranných misích. Pak je zde ještě jakási globální statistika v podobě Tyranidského zamoření planet, která je ale zhola k ničemu. Pokud to tedy nebudete hrát jako bartas (viz jeho komentář), pak se celá hra dostává na vyšší úroveň. ;-)

Nějaké výraznější promýšlení a naučení taktiky boje si vyžaduje asi skutečně jen ta nejvyšší úroveň obtížnosti. Hrál jsem druhou nejvyšší (Captain) a sice netvrdím, že by vůbec nebylo potřeba vědět, na co je které družstvo dobré, ale víceméně jsem si skoro na všechno vystačil s jednou dokola opakující se taktikou. Problémy mi dělaly hlavně ze začátku obranné mise, ale po pár základních radách ( děkuji Jackovi Darkovi) a hlavně po získání Dreadnoughta jsem i zde získal značnou rutinu. Jinak relativně dost času jsem strávil hrou s výbavičkou důstojníků, to je celkem fajn, akorát mi tu chyběly nějaké funkce usnadňující práci s inventářem, alespoň seřazení výbavy podle úrovně by se hodilo. Mimochodem, proč se nepotřebná výbava odevzdává do "knihovny" mi není moc jasné, ale to možná souvisí s neznalostí příběhového pozadí.

Suma sumárum hra je to dobrá, pár desítek hodin jsem se u ní příjemně bavil, i když určitému stereotypu v závěru jsem se nevyhnul a sem tam mě otravovaly již výše zmíněné prkotiny.