“Pravdou jest, že nenalezneš ničehož odpudivějšího než ona monstra, vědmáky zvaná, kterážto stojí proti vší přirozenosti, neb jsou zplozenci ohavného bosoráctví a démonů vzývání…”

A rovnou pojďme pokračovat v kritice nastolené úvodním úryvkem z pamfletu proti zaklínačům. Budeme kritizovat Zaklínače 2 a budeme nemilosrdně hnidopišští, protože ono toho zas tak moc důležitého ke kritice není. Asi jako největší problém mi přišlo to, že lektvar do sebe Geralt může kopnout jen při meditaci, kterou ale v mnoha případech nemůžete vyvolat včas. Naprosto na palici je to ve chvílí, kdy souboji předchází půlhodinový rozhovor, ve kterém vám teprve dojde, že se asi bude bojovat. (Mimochodem, pokud dostanete nařezáno, což je pravděpodobné, tak si půlhodinový rozhovor dáte samozřejmě znovu...) Problém jsem si ještě nafoukl trochu tím, že jsem preferoval cestu alchymisty, která mi nakonec nepřišla nijak zvlášť výhodná. Mnohé situace tak zachraňovaly petardy a pasti, což byl i důvod, proč jsem volil alchymistu, protože v jedničce jsem petardy totálně ignoroval.

Zmiňuji-li vývojový strom, dostávám se k dalšímu bodu, za který je potřeba druhý díl zadupat do země. Jako je fajn, že na konci hry z vás není expert na šerm, magii, jadernou fyziku a výtvarné umění. Ale kurňa nedostat se na konci po 40 hodinách hraní ani ke špičce jednoho vývojového stromu, no to mi nepřijde úplně OK, zvlášť když tahle hra není až tak úplně grindovací. V této souvislosti zmíním ještě mutageny, jejichž smysl, či nesmysl mi tak nějak uniká. V jedničce jsem to ještě tak nějak bral, jako nějakou třešničku na dortu vývoje postavy, ale tady už mi to fakt přišlo, jako kotoul navíc. A že těch kotoulů navíc Geralt během hry udělá, co? :)

Tak už jste mi tam flákli minus? Ok, tak můžu začít chválit. Všechno ostatní je super!!! No dobře, možná ne super, ale povedené, dobré, místy výborné! Příběh mě bavil, zajímal, táhl hrou od začátku až do konce. A to prý, jak jsem posléze zjistil, jsem si vybral tu méně zábavnou cestu spolupráce s Vernonem Rochem. Každopádně s Vernonem není taky úplná nuda, ať už když vám podává ruku, zatímco ty vaše jsou svázány za židlí, anebo když se tak honosně uvítá s Iorwethem při jejich setkání ve Flotsamu. Je pravda, že oproti jedničce, mi hra přišla kratší, což je možná i důsledek větvení příběhu, na základě vašich rozhodnutí. Ale 40 hodin hraní je celkem slušná porce navíc s vidinou znovuhratelnosti, jak co se týká vývoje postavy, tak i jiné verze příběhu.

Jak už jsem nastínil, boj za bylinkářského a kutilského Geralta by se nedal úplně přirovnat k procházce vyhlášeným Temerijským nevěstincem, občas mi skutečně nezbývalo nic jiného, než se pokoušet o překonání světového rekordu v počtu kotoulů za minutu, ale jinak jsem ve většině případů měl z boje celkem dobrý pocit. A v těch problémových případech celkem fungovaly ty pasti a petardy. A došlo i na mnohem rozmanitější využívání všech znamení oproti prvnímu dílu. Graficky to udělalo obrovský skok a i osm let po vydání to vypadá velmi hezky. A volejte sláva, zmizelo sbírání těch ehm ehm kartiček, při kterých všichni slušní hráči vypínali monitory... :)

Začal jsem tento komentář parafrází z pamfletu o zaklínačích a skončit ho chci také parafrází. Protože to jak Marigold popisuje Geralta se hodně blíží k tomu, jak já vidím druhý díl této herní ságy…

“Mohl bych prozradit mnoho o tomto světoznámém lovci příšer, známém ve Starší řeči jako Gwynbleidd či v našem mladším (ačkoli nikterak méně ušlechtilém) jazyku Bílý vlk. Geralt z Rivie je skutečně výjimečným jedincem. Na základě krátkého setkání by jej někdo mohl označit za pouhého šermíře, prostého lapače monster, drsného rváče a provozovatele špinavého řemesla - ale na druhý pohled brzy uvidíte, že se jedná o muže netušených hlubin, jedinečných názorů a obrovské zkušenosti z celého světa.”

Po čase jsem zas vytáhl nějakou neznámou hru z dávno zakoupeného bundlu indie kravinek. A přiznám se, že první dojem na mě QbQbQb udělala skutečně výborný. Kombinace Tetrisu s principem "Spoj 3" doplněná o slušnou grafiku a výbornou hudbu, to nezní tak úplně špatně, co?

Pojďme si tedy nejprve říct, o čem to vlastně je. Stane se z vás pan Božský, co má moc otáčet s celou planetou, na kterou dopadají různobarevné kostičky, přesněji řečeno obloučky. A celkem klasicky je potřeba dostat bloky se stejnou barvou k sobě, aby zmizely ve věčných lovištích, uvolnily místo dalším z vesmíru padajícím elementům a vy jste navýšili své skóre o nějaký ten bodík. A to všechno zařídíte tím, že pootočíte planetou. Snadné ne? No snadné to je chvilku, pak jako u každého logického rychlíku začne situace ve vesmíru houstnout a z pana Božského se stává uzlíček nervů.

Až potud to možná nezní až tak atraktivně, mě však zaujalo, že hra nabízí tři úrovně obtížnosti, což jsou ale ve skutečnosti tři různé herní principy. Zajímavá mi přišla hlavně ta nejtěžší úroveň, kde hra opouští princip "Spoj 3", ale vaším úkolem je umístit bloky stejné barvy na protilehlá místa planety. A to se zrovna u kruhu ne úplně dobře odhaduje.

Každopádně všechny tři herní principy jsou zpočátku zábavné, bohužel jen zpočátku. To v čem podle mě hra totálně selhává je nějaký ten motivační prvek k dalšímu hraní. A to hlavně pro casual hráče, kteří nemají potřebu se honit za překonáváním nejvyššího skóre. Hra sice nabízí po získání 1000 bodů odemknutí další planety, ale ta se liší jen barvou, herní princip zde zůstává úplně stejný. Takže po odemknutí všech šesti planet máte dohráno. Což mi zabralo ani ne dvě hodiny i s večeří, krmením psa a odpovídáním na všetečné dotazy zbylých členů rodiny. A navíc už zhruba od třetí planety mě to moc nebavilo.

Situaci snad jedině může zachránit lokální multiplayer, který nabízí jednak hru dvou hráčů proti sobě, kde každý ovládá svojí planetu a kdo získá větší skóre vyhrál. Mnohem zajímavěji na mě působil kooperační mód, ve kterém na jednu planetu padají dva bloky zároveň a každý hráč ovládá jeden z nich. Pokud se ovšem bojíte, že při hře s přítelkyní by vaše možné neúspěchy mohly vést k rozchodu, můžete se pokusit i o to zahrát si kooperační mód sami. Na to ale musíte být už pořádný magor. Pravda, ten taky nejspíš nemá přítelkyni...

Pokud vás baví frenetické střílečky, ve kterých se ani na chvilku nezastavíte, tak byste měli dát MOTHERGUNSHIP šanci. Tady totiž nejenom, že budete furt střílet, ale také budete furt běhat, resp. furt skákat, vlastně drahnou část hry budete dokonce i létat. Jednou ze základních vlastností vašeho ultimátního zachránce Země je totiž trojskok, který se díky power-upům dá rozšířit až na "JÁNEVÍMKOLIKASKOK". Takže přeletět celý level vzduchem tam a zpátky vlastně není až takový problém. Teda pokud to přežijete. Místnosti jsou totiž přeplněné různými stroječky, stroji a megastroji, jejichž jediným cílem je, narvat všechnu svou munici do vašich vnitřností.

Musím říct, že pohyb ve hře jsem si maximálně užíval, což navíc ještě podporují speciální levely s výzvou, jako třeba že po určitou dobu nesmíte nikoho zabít. Nicméně primárním cílem hry je zabít, pobít a zničit úplně vše. A k tomu si musíte postavit zbraň dle svého gusta. To je totiž další skvělou fíčůrou hry. Ve hře sbíráte, resp. kupujete součástky, ze kterých si zbraň stavíte sami. Rád bych napsal, že u stavby zbraně se vaší představivosti meze nekladou, bohužel to není tak úplně pravda. Teoreticky si sice můžete postavit zbraň třeba přes celou obrazovku, ale prakticky jsem se k tomuto stavu, ani nepřiblížil. Na začátku každé mise si totiž s sebou můžete vzít jen omezený počet součástek, a to i přesto, že v pokročilé fázi hry váš sklad součástek praská ve švech. Další součástky si můžete přikoupit v průběhu mise, takže přeci jen si nějaké to BFG postavit můžete, ale přiznám se, že jsem tajně doufal, že alespoň ke konci kampaně budu mít u stavby zbraní trochu volnější ruku, než tomu ve skutečnosti bylo. To je ale asi jediná kaňka na jinak skvělém herním prvku, který bych moc rád viděl i v nějakých dalších hrách.

Kromě samotné hratelnosti vás možná pobaví i příběh. I když tady je to třeba brát skutečně s rezervou. U frenetických stříleček to většinou bývá tak, že příběh je jen taková klišoidní hmota na slepení levelů. Tady tomu je v podstatě také tak, akorát si ten příběh právě z tohoto dělá trochu legraci. Každopádně se připravte na další totální ohrožení naší matičky Země nepřátelskými emzáky a jedině vy jí můžete zachránit. A nebo můžete třeba doručovat pizzu... :)

MOTHERGUNSHIP se skutečně povedl, jako celek to drží pohromadě, má pár zajímavých herních prvků a až na pár drobností tomu vlastně nemám co vytknout.

Talos Principle vás skutečně donutí se zamyslet. Primárně si budete lámat hlavu nad logickými problémy, které před vás hra staví. A musím uznat, že to dělá velmi dobře. Postupně se učíte pravidla hry, zjišťujete jak fungují nástroje, které máte k dispozici a jak s nimi vyřešit čím dál zapeklitější situace. Zpočátku se zdá použití beden, rušiček a zrcátek skutečně logické a vypadá to, že to vlastně nebude nic těžkého. Postupně ale přituhuje a situace vypadají čím dál častěji na první pohled neřešitelně. A když se vám do toho začne montovat i přetáčení času, tak občas to trvalo hodně dlouho, než jsem přišel na to, jak všechna ta pravidla, které se člověk naučil, úspěšně přelstít.

Osobně hodnotím úroveň obtížnosti jako velmi dobrou. Hra mi nepřišla triviální, ale ani nikterak frustrující. Tedy alespoň co se týká těch hádanek, které je potřeba vyřešit k dohrání hry. Trochu jiná písnička je to u získávání těch bonusových hvězd. Tam jsem záhy zjistil, že některé jsou tak nedostupné, že bych se k nim dostal opravdu jen náhodou a má snaha o získání hvězd bez nápovědy šla k ledu. Vlastními silami jsem získal zhruba polovinu, tu druhou získalo za mě Youtube, nicméně k dohrání hry to potřeba není, takže to neberu nijak zvlášť negativně.

Jak říkám, Talos Principle vás skutečně donutí se zamyslet. Možná ale, podobně jako já, budete více než o samotných hádankách, přemýšlet o příběhovém pozadí této hry. O jejím poselství, o tom, co nám vlastně autoři chtěli sdělit. Jsem přesvědčen o tom, že spoustu informací, odkazů a narážek, které mi Talos Principle naservíroval jsem přehlédl, nepochopil nebo pochopil špatně. To ale nic nemění na tom, že se tahle hra zařadila k tomu nejlepšímu co jsem kdy hrál, a to nejen z hlediska hratelnosti, ale i způsobem vyprávění a v neposlední řadě grafickým zpracováním a nádhernou hudbou. Děkuji Lauroně za krásný dárek k narozeninám. :-)

The Need for Speed mě ve své době minul. Vyblbli jsme se s kamarády až u dvojky ve split screenu. Na počátek této slavné série jsem se tedy musel vydat až v rámci svých archeoherních výletů. A nutno kriticky přiznat, že dneska už hra skutečně nemá moc co nabídnout. Pár aut, pár tratí, pár herních módů, za dvě hodinky nemáte co dělat.

Jenže ono to tak není úplně pravda. Proháním tady ty extrapixelovaté supersporty po jednom z okruhů a najednou se přistihnu, že mě to vlastně baví. A že si dám ten závod ještě jednou, protože přece se kurňa od toho blbýho počítače nenechám porazit. A hlavně si dám bacha na tu ostrou zatáčku v druhý půlce trati ... sakra ona je tam ještě tahle šikana, na tu jsem zapomněl... tak znovu. :)

Ne na nějaké dlouhodobé hraní to dneska skutečně není, ale ve své době to byla fajn hra, tehdy i s pěknou grafikou. CD verze má i pěkné filmečky a spoustu informací o autech. Nicméně na rozdíl od některých jiných herních žánrů, k závodním hrám je bohužel čas nemilosrdný.

Zpočátku mě GTA 2 docela bavilo. Nejsem sice ten typ, který by se vyžíval v ničení města, takže stejně jako u prvního dílu, jsem se snažil o plnění misí. V Downtown sektoru jsem dokončil všech 22 misí pro všechny tři gangy. Nebylo to sice úplně lehké, ale pořád zábava převládala nad frustrací. Bohužel v Residential sektoru se situace otočila. Obtížnost misí vzrostla nad mojí mez únosnosti a neustálé opakování misí mě přestávalo bavit. Hru jsem tedy nakonec nedohrál.

Přitom je to docela škoda. Příběhově to sice není žádná sláva, o městě a těch gangsterských skupinách se vlastně nic nedozvíte, resp. něco málo je v manuálu, ale jinak prostě dostáváte jeden úkol za druhým. Nicméně je potřeba uznat, že některé mise byly docela vtipné. Zajímavá je ta funkce reputace, kdy pokud máte v dané čtvrti reputaci špatnou, tak po vás střílí na potkání hlava nehlava. Navíc na hranicích znepřátelených gangů probíhá regulérní válka. V Residential sektoru jsem se pěšky přimotal na hranici mezi Zaibatsu a Redneck a najednou kolem mě začaly lítat rakety a molotovy z obou stran. Tohle jsou věcičky, které se mi na hře líbí, dokonce i s tím nepříjemným sejvovacím systémem jsem se celkem dobře vypořádal, ale obtížnost těch misí tu hru alespoň pro mě zabíjí. Mohl bych sice nahrabat trochu násobič na lehkých misích pro všechny tři gangy a pak začít dělat bordel a hrabat peníze, ale tohle mě fakt nebaví.

Atmosféru špionážních filmů ze 60. či 70. let vystihla tahle hra skvěle. A zatímco v bondovkách se ty krásné ženy objevovaly jen občas, tady je jedna podceňovaná kráska hlavní postavou poměrně propracovaného příběhu, prošpikovaného humornými narážkami na všechno možné. Právě příběh a atmosféra hry, kterou doplňuje výborná hudba, jsou velkou předností The Operative: No One Lives Forever.

Nicméně ani hratelnost nezaostává daleko za příběhový pozadím. Sice jsem se do hry dostával pomaleji, ale ve druhé polovině mě to skutečně chytlo a nepustilo až do konce. Kombinace stealth a akčního přístupu mě dost bavila. Začnete pěkně potichoučku a nenápadně prolézat level, ale když už nevíte jak dál, tak prostě bafnete jednu z mnoha zbraní a vykosíte všechny v dosahu. Obtížnost je slušná, hrál jsem to na těžkou a naběhnout doprostřed nádvoří a střílet na všechny strany, nebyl většinou dobrý nápad. Ale když si dáte trochu majzla, sem tam si někoho přilákáte za roh hozenou mincí, jindy zase někoho odpravíte potichu odstřelovačkou, tak až na pár výjimek hrou celkem snadno projdete. Je tu i pár zajímavých bossfightů, samozřejmě Dark Souls to není, ale stereotyp to docela rozbije, stejně tak variabilita prostředí, protože jako správná superšpiónka se podíváte do mnoha rozmanitých lokací.

Má to i nějaká negativa? No jak říkám, ze začátku jsem se do toho nějak nemohl dostat, a rychle mě to přestávalo bavit. Ale to časem odeznělo a naopak, ve druhé půlce jsem se na hru už vyloženě těšil. Hra je i na dnešní poměry relativně dlouhá, což ale můžeme brát i jako pozitivum. Asi největší minus se tak netýká samotné hry, ale té neoficiální češtiny. Ten překlad je fakt místy tragický, a to nejenom občasným neohrabným slohem, ale i spoustou překladatelských failů. Přeložit v misi s letadlem "plane" jako "plán", nebo v rozhovoru následujícím po ultimátu od teroristů přeložit "deadline" jako "smrtící linie", to fakt překladatel asi ztratil anglicko-český slovník. Bohužel angličtina je zde docela náročná, takže pokud jí neovládáte alespoň průměrně, tak si bez překladu asi neškrtnete. Což by zase bylo škoda, protože těch rozhovorů tu jsou mraky a navíc někdy je i potřeba správně reagovat.

Hra ale určitě stojí za to.

"What can I tell you about Voodoo?" ... no nejspíš nic, ale Gabriel Knight by mohl vyprávět. Ale co já vám asi tak povím o stejnojmenné hře? No možná to, že já prostě nejsem zapálený adventurista. To sice není informace o hře, ale spíš info o tom, že tenhle komentář bude určen spíš hráčům s podobným založením, než těm co dávají GK 100% a více. :)

Chci říct, že se mi to vlastně nehrálo až tak úžasně, jak by se od hry obecně vynášené do nebes, dalo čekat. Zatímco ve více akčních hrách jsem ochoten se kousnout, a opakovat problematickou pasáž do zblbnutí, tak tady po pár neúspěšných pokusech, posunout příběh dál, vyskakuje frustrace na maximum. Nicméně nelze GK upřít, že velkou část herní doby, ta hra plyne celkem hladce, a hráč poměrně záhy přijde na to, co dál. Ale pak je tu pár pasáží, kdy fakt už nevíte, co teda ksakru máte udělat. A když nakonec sáhnete po návodu, tak si akorát vyčítáte, proč jste po něm nesáhli hned, protože fakt nemělo cenu se snažit. Kdo například přišel sám bez návodu na způsob, jak se dostat do bažin, má můj neskonalý obdiv. Ale aby nevznikla mýlka, pár hádanek mi sice přišlo brutálních, ale nemůžu říct, že by byly úplně absurdní (zdravím zmagnetizovaného psa ze hry 7 dní a 7 nocí).

Problém ovšem je, že tyhle záseky a frustrace totálně narušují atmosféru dobrého příběhu. Záměrně píši "dobrého" příběhu a nepoužívám slova jako "úžasný", nebo "fantastický", protože se přiznám, že jsem přeci jen čekal trochu víc. Čekal jsem, že by ten příběh mohl se mnou nějak emocionálně pohnout, např. podobně jako I Have No Mouth, and I Must Scream, ale to se nestalo. Spíš mi ten závěr přišel trochu ve stylu série Broken Sword, což není apriori špatně, kdejaká hra by si mohla o takovém příběhu nechat zdát, ale něco tomu scénáři chybělo.

Co tomu ale rozhodně nechybělo byla výborná hudba a skvělý dabing. Vychutnával jsem si rozhovory do poslední volby, dokonce jsem se snažil nepřeskakovat i extrémně pomalý výklad vypravěčky, protože se to prostě moc hezky poslouchalo. Grafika mi přišla v pohodě. Je pravda, že to dneska je už hodně pixelovaté a v kombinaci s občasným pixelhuntingem to trochu skřípe, ale naštěstí se v něm autoři moc nevyžívali. Naopak portréty osob při rozhovorech vypadají moc hezky i dnes. Takže i když je to už pořádná stařenka, tak z technického hlediska to podle mě je pořád hratelné.

Takže milý nezapálený neadventuristo, je sice pravda že Gabriel Knight je klasika všech klasik, a alespoň z historických důvodů by sis to zahrát měl, ale nečekej že tě to stoprocentně vtáhne a nepustí. Dokonce se může stát, že tě to vůbec nebude bavit.

Zaklínač, vědmák, mutant, proměněnec, proutník a bůhvíco ještě... to všechno je Geralt z Rivie, chlapák jak má být s dvěma meči, bílými vlasy a hlasem, jak hospodskej ze čtvrtý cenový skupiny po angíně. Tedy za předpokladu, že si necháte český dabing. Anglický mi nijak zvlášť nesedl, vím že se tu kdysi dávno vedla debata o tom, že nejlepší je ten polský, tak jsem na chvíli zkusil i ten. Doufám, že mi to Poláci odpustí, ale po pár minutách poslouchání polského dabingu, jsem začal mít pocit, že Geralt každou chvíli odněkud vytáhne levné autorádio a pokusí se mi ho střelit. :) Tak tam šel zpátky ten český, je sice hroznej, ale aspoň jsem si užil hru bez titulků.

Dabing je ovšem jediná kaňka na vynikajícím příběhu. Kdybych měl vypíchnout jen jedinou věc ze hry, tak to bude příběh. Bavil mě od začátku do konce, některé volby jsem fakt promýšlel, co se může stát, u některých jsem to plácnul a bylo mi to jedno. Vlastně ještě jedna věc mi příběh trochu narušovala, a to bylo sbírání těch sexy karet, kdy se ve mně prala snaha o role-play se snahou o ... no prostě role-play šel stranou. :D Příběh krásně doplňuje i výborně dokreslená atmosféra světa, který rozhodně nepůsobí nijak zvlášť přívětivě, a na odpočinkovou dovolenou byste sem asi jet nechtěli.

No a jak se to hraje? No jako nehraje se to špatně. Ale úplně odvařenej jsem z toho taky nebyl. Ten soubojový systém, je zpočátku docela fajn, ale záhy zjistíte, že je to jen taková klikačka do rytmu. Jedině volba a přepínání správného stylu mi přišla důležitá, tady určitě pochvala. Kouzla jsou skoro o ničem, výrazněji jsem používal jen Aard, ostatní jen výjimečně. Systém levelování byl..., no řekl bych to asi takhle, hrál jsem loni Skyrim, Witcher a Mass Effect, a zatímco levelování u Witchera a Mass Effectu mi přišlo asi tak stejně nezajímavé, tak ve Skyrimu mě to baví mnohem víc (ale ten má zase jiné velkomouchy). Alchymie mi přišla celkem fajn, ale v podstatě pořádně se hodilo tak asi pět lektvarů, což v kontrastu k obřímu počtu ingrediencí bylo trochu škoda. Zato oleje a prášky na meče byly fajn, pro změnu petardu jsem za celou hru hodil asi jednu, a to ještě možná omylem.

V EE edici mě potěšila bonusová mise Cena za neutralitu, ta mě hodně bavila, to vydělávání peněz na záchranu Marigolda mi přišlo už o dost slabší. Takže jo, hra je to dobrá, kdo nehrál, tak by to měl napravit, hlavně proto, že to má ty hezký kartičky... :)

Ještě více Call of Duty, tak by se dal jednou větou zhodnotit tento datadisk. Pokud se vám první díl líbil, měl by se vám líbit i přídavek, jedině snad, že by došlo ke stavu přesycení CoDem. Válečná atmosféra je znovu výborná, zastřílíte si dosytosti, občas někde i zhebnete. V této souvislosti musím podotknout, že mě osobně ta obtížnost přišla o milimetr lehčí, než v Call of Duty, což je v rozporu s většinou ostatních komentářů. Ale možná, že jsem už tak nějak víc tušil, jak některé zapeklitější situace řešit. Plus má u mně i těch pár "nestandardních" misí (bombardér, člun), které příjemně rozbíjejí možný počínající stereotyp.

Jedinou výtku tak mám stejně jako u původní hry k podání příběhu. To smíchání tří nesouvisejících příběhových linek, ve mě moc velký zájem o ten příběh neprobudilo a o nějakém "souznění" s hlavním hrdinou, resp. hrdiny se vůbec nedá mluvit. Po pár měsících po dohrání si vlastně z příběhu nevybavuji skoro nic. Herní doba je sice kratší, ale na datadisk podle mě dostatečná, a pocitem, že toho bylo málo jsem rozhodně netrpěl. Takže pokud chcete ještě více Call of Duty, tak si pusťte United Offensive.

I po těch letech je to stále výborný závodní simulátor, ovšem za předpokladu, že vás baví klasický závodní program (trénink, kvalifikace a závod) a nepotřebujete ke hře nějaké další opičárny. Samozřejmě pro pořádný herní zážitek to chce nějaký lepší volant se zpětnou vazbou, moc si to neumím představit hrát bez volantu. Grafika samozřejmě trochu zastarala, ale nejsme tu kvůli tomu, abychom se kochali krajinou nebo sledovali kapky stékající po kapotě a pro závodní účely je grafika naprosto dostačující. To co je důležité, je chování vozů a to je naprosto parádní, pokud si ho tedy nerozjebete nějakými neodbornými zásahy do desítek položek setupu.

Parádní je i nastavení chování počítačových protivníků a to jak co se týká stylu jízdy tak i úrovně jejich schopností. Protivníky si tak můžete vyladit k obrazu svému, a dostat tak obtížnost hry na tu správnou úroveň odpovídající vaším schopnostem. Kromě klasických režimů hry stojí za zmínku i výborná Driving School, kde vás nejprve naučí jak projíždět jednotlivé segmenty každého okruhu a pak dostanete za úkol projet celý okruh bez pomoci v požadovaném čase. Plněním těchto úkolů si odemknete další specifické šampionáty, pokud by vám nestačily oficiální FIA GT sezóny 2003 a 2004.

V současnosti asi největším problémem hry, jsou tahanice kolem licencí, kvůli nimž byly ze hry odstraněny skiny vozů Ferrari a Porsche a místo nich jezdí jen šedivá auta. Zachránit se to dá pomocí modifikací, jinak by to bylo docela naprd, ty šedivý auta sráží atmosféru hry dost do minusu. Jinak je to ale pořád skvělá pařba.

Tahle hra je prostě "Juchů". Nebýt zrovna zima, tak ten počítač teď vypnu, a jdu vylézt na nějaký strom a podívat se jestli čirou náhodou tam někde nepobíhá pan Lucerna, paní Houba, pan Makovice, pan Peříčko a pan Větvička a nerozdávají si to se zlými pavouky. Pokud nejste zrovna nabručení drsňáci a pustíte si atmosféru hry k srdíčku, tak se vám musí rozzářit den.

Navíc znovu mě dostává hudba a hlavně zvuky, ze kterých je patrné, že je to hra z našich luhů a hájů, přestože používá jen různé citoslovce. Prostě juchů. :) Grafika se mi také moc líbí, k tomu námětu krásně pasuje, a přestože je v podstatě po celou dobu roztomilá, tak v těch temnějších pasážích dokáže i vyvolat mráz po zádech, sice jen malinko, ale byl tam. :) Hádanky jsou ve většině případů v pohodě, prostě chvilku zkoušíte na co se dá kde kliknout, a po chvíli následuje příjemné "aha". Také mi přišly docela různorodé, pocitem stereotypu jsem rozhodně netrpěl. Nicméně ve dvou případech jsem skutečně na delší chvíli zakysl, protože mě prostě řešení nenapadlo. Možná by mohly hádanky častěji vyžadovat kombinování schopností jednotlivých potvůrek vaší party, ale huš a kuš, pryč s tou kritikou. Hru jsem si užil a vy si ji užijte také. Doporučuje pět z pěti Crashů.

Co tohle bylo??? Jako chápu že taková hrůza vznikla. Už méně chápu, že to dodnes dotyčný autor má na webu k dispozici. Já bych se s tím nechlubil, některé pokusy z mládí by měly zůstat někde na zapomenutém disku ve sklepě u babičky. Příběh je fujtajbl, pravopisné chyby v té troše textu tomu moc nepomáhají. Dobře, má to také dabing, pokud se to amatérské namluvení dá vůbec takhle nazvat. Osobně bych ocenil, kdyby to radši namluvené nebylo, rvalo mi to uši, vtipné mi to nepřišlo a to ani tím, jak je to hrozné. Prostě trapná blbost.

Jediné co nechápu, je to, jak se to probůh mohlo dostat mezi hry s reprezentativním hodnocením. Spousta kvalitních her se dohrabe sotva na 10 hodnocení a tůdleta hrůza už jich má skoro 30. A já sám tomu ještě pomáhám s Herní výzvou. Jdu si to hodit. A vy to probůh nehrajte, i když je to za pár minut dohrané.

Kraven Manor měl skutečně náběh na to, být hrou, o které budu pět ódy. Vy co jste mě slyšeli zpívat, se však nemusíte bát. Oslavné chorály se nekonají. Hra zůstala někde na pomezí dema a freewarového pokusu, kterým původně také byla. Chtít za to 6€ v dnešní konkurenci je trochu mimo, ale budiž.

Těch náznaků, že z tohohle by mohlo něco být, je tu dost. Na první pohled zaujme slušná grafika, pěkná lokace sídla rodiny Kravenů, a výborná hororová atmosféra. Skutečně jsem byl místy napnutý a několikrát se i lekl, když TO na mě baflo. Hodně mě zaujal herní prvek založený na modelu tohoto domu a skládání jeho místností. Bohužel hra z toho moc nevytěžila. Místností je jen pár a jejich prohazování je minimální. Tady asi nejvíce je vidět, jak je hra nedodělaná. Vlastní adventuření toho také moc nenabízí, v podstatě hledáme jen modely místností a pár předmětů, sem tam pohneme s nějakou pákou a najdeme různé útržky o příběhu. Akční složka mi moc neseděla, rozdíl mezi sprintem a chůzí mi přišel minimální, a párkrát jsem se ze šlamastyky s bubákem dostal bůhvíjak. Ten závěrečný souboj už mi přišel o malinko lepší, ale není to nic světoborného.

Příběh se skládá pozvolna z různých útržků a dokumentů, takže na začátku jsem z toho byl jelen, ale ke konci už jsem získal celkem slušný obraz, co se tu vlastně děje. Ale i zde po dohrání zůstal pocit, že z toho mohlo být mnohem víc. Navíc závěr je skutečně trochu WTF, nějak jsem si to sice celé domyslel, ale zda správně či špatně, ví jen autoři hry.

Chutnalo to tedy docela dobře, ale byl to jen takový předkrm, na hlavní chod tahle hra prostě nemá.

Kwoky mě dobře odhadl, když mi v lednu poslal doporučení na NightSky, aniž bych dopředu nějak specifikoval své představy pro kategorii Herní výzvy 2017 "Kamarád doporučuje". NightSky mi sedlo od první minuty, je to milá logická plošinovka, která postupně odkrývá své herní mechaniky. Není nijak frustrující, ale ani úplně primitivní. Prostě hratelnosti a level designu nemám co vytknout.

Užíval jsem si hlavně ty pozdější levely, kdy se vámi ovládaná kulička přemění na motor různých mechanických strojů. Tam mě i trochu mrzelo, že se autoři nevyřádili ještě více, ale možná že se třeba vyřádili v alternativním herním módu, který jsem zatím nezkoušel. Každopádně má hra za tento způsob, vybízející k opakovanému a přesto odlišnému hraní, u mě další malé plus. Grafický styl se mi hodně líbil, stejně tak hudební i zvukový doprovod. A závěrečné "hratelné" titulky jsou už jen pověstnou třešničkou na dortu.

Abych našel na hře nějakou kaňku musím si vzít mikroskop a naladit se do stavu hnidopišství. Trochu mě mrzelo, že v intru je naznačen i jakýsi příběh, na který je pak ale totálně rezignováno, a už o něm do konce hry neuslyšíte. Možná by bylo lepší s ním vůbec nezačínat. A podobně jako RomcaT jsem měl problém s hvězdami, o kterých jsem neměl ani páru do chvíle, než byly potřeba. A chvíli jsem i nechápal, kde je mám vlastně hledat.

Ale huš, na tyto výtky honem rychle zapomeňte a mazejte si to zahrát, protože NightSky mě dokázala bavit po celou i když krátkou dobu. A to se povede málokteré AAA hře.

Na freeware poměry není CAYNE zas tak špatný dárek, ale nějaké to dochucování by to ještě potřebovalo. Atmosféra hry je celkem slušná, ale na to, že se hra prezentuje jako hororová, jsem se snad ničeho nelekl. Příběhově mi to taky přišlo, že to má solidní základ, ale do uspokojující chuti tomu ještě něco chybí. Herně to taky není žádná sláva, žádná obstojná hádanka, nad kterou bych uznale pokýval hlavou, se nekonala. Prostě jen hledání objektů, nějaké to jejich kombinovaní a pár informací poschovávaných v hromadě textu a v některých chvílích skutečně ubíjí pomalý pohyb hlavní postavy.

Graficky je to velmi slušné, cutscény na freeware poměry parádní, ale je jich logicky jen pár. Zvuky a dabing jsou v pohodě a dobře dotváří atmosféru. Takže zadarmo je to OK, děkuji pěkně, rád jsem si to zahrál, ale vracet se k tomu určitě nebudu.

Max Payne je dnes už herní vykopávkou. Nicméně je to vykopávka, která stále ještě může konkurovat současné herní produkci. Samozřejmě nebude to v grafické prezentaci, tam ta léta jsou vidět nejvíce. I když co se týká komiksových příběhových předělů, tak tady vlastně Max nestárne ani graficky. Konkurenceschopný je Max hlavně na poli hratelnosti a obtížnosti.

Akční složka je stále velmi slušná, někteří protivníci umí potrápit, ale není to nic dramatického. Lékáren je tak akorát, aby to bylo dobře hratelné, ale hráč neměl pocit, že si může dovolit úplně všechno. Slavný bullet time mě osobně až tak nezaujal, ale já mám obecně ve hrách k této mechanice celkem chladný vztah, aniž bych to uměl nějak racionálně vysvětlit. Ale v několika situacích jsem byl rád, že tu je, protože nevím, jestli by to šlo vyřešit bez něj. Hodně se mi líbily neakční levely zaměřené spíše na orientaci v prostoru, dobře to rozbíjí počínající stereotyp.

Příběh neurazí, ale dneska už asi ani nijak zvlášť nezaujme. Jak už jsem zmínil, vyprávění prostřednictvím komiksových obrazovek, je z dnešního pohledu určitě lepší, než se koukat na hranaté cutscény z této doby. Max je dobře namluvený, a výborná je hudba, která výrazně dotváří temnou atmosféru hry. Nevím jak ostatním, ale mě docela dělala problém místní angličtina, hlavní myšlenky jsem samozřejmě chápal, ale detaily mi často utíkaly, takže jsem nakonec doinstaloval češtinu. Slabším angličtinářům určitě doporučuji udělat totéž, překlad je celkem slušný, nic zásadního mě do očí nepraštilo.

Asi největším problémem jsou nakonec technické obtíže při spuštění hry. Steam verze se na Win7 64bit nechtěla vůbec rozjet, ale nakonec pomohlo nastavení kompatibilty na Win 95/98 u souboru maxpayne.exe. Tím hru sice rozběhnete, ale pravděpodobně se budete potýkat s chybějící hudbou, zasekávajícími se zvuky a divně roztaženým widescreen rozlišením. Všechny tyto problémy u mě vyřešil patch Max Payne - FixItAll, takže rozhodně doporučuji nainstalovat. Pak už hra jela krásně bez jediného zaškobrtnutí.

Celkově tedy z mé strany slušná jízda, rozhodně stojí za zahrání, i když asi pro ty, co nejedou na nostalgické vlně, to taková pecka už nebude.

"A hele Pivo 2, akorát mám zrovna půlhodinku čas, tak to si zahraji..."

Že půjde o blbinu na krátkou chvíli, to si asi představovala většina z nás poté, co jsme si Pivo 2 stáhli. Ugra nás ale těžce vyvedl z omylu. Tu půlhodinu si ušetřete na samotné intro hry. Tachometr herní doby se totiž v mém případě zastavil na 11 hodinách.

A vůbec to nebylo nudných 11 hodin, po většinu času jsem se dobře bavil. Pravda příběh asi nezíská cenu za nejlepší scénář a pokud nejste dlouholetým uživatelem DH, tak ho nejspíš vůbec nepoberete, stejně jako další narážky ve hře skryté. Tady jsme my ve výhodě, také jsme cílová skupina, takže tohle nejde Ugrovi vyčítat. Cílovou skupinou také nejsou netrpěliví hráči, protože tady bude vaše trpělivost prověřena, jak při délce některých dialogů, tak i při obtížnosti některých miniher. Psát si poznámky je v podstatě nutnost, zvláště pokud chcete do finále táhnout s podporou všech VIP uživatelů DH.

Hru malinko sráželo pár bugů, na které se tu dalo narazit, ale upřímně je to takové trochu hnidopišství a třeba taková Bethesda by se k Ugrovi s Kwokym mohla jít podívat, jak má vypadat hra ve verzi 1.0. :) Ne každý také asi skousne grafiku a ovládání. Mě to problémy nedělá, takže si nestěžuji. S klidným srdcem dávám hře 70% a v mém žebříčku se tak zařazuje na úroveň takových "pecek" jako je Baldur's Gate, Doom II, GTA nebo Morrowind. Ukazuje to sice, jak je tohle číselné hodnocení zavádějící. Ale víte co, já s tím nakonec nemám problém. Pivo's Grand Adventures Episode 2: Redemption jsem si užil a klidně jí v této společnosti ponechám.

Odinstalovat! ... Smazat! ... Zrušit! ... Zakázat! ... Vypnout servery! ... Prosím...

Jestli jsem v někom teď vyvolal pocit, že to musí být strašná tragédie, tak je vedle jak ta jedle. Ta hra je totiž hodně povedená, až tak povedená, že ve mě vyvolala největší herní závislost za posledních 15 let. Rodina si mě poslední měsíc moc neužila, i když možná jsou rádi, že mají ode mě pokoj. Jakmile mám totiž volnou chvilku rozjíždím další online souboj karetních balíčků. Přitom takové Hearthstone, které TES Legends podle všeho výrazně kopíruje, jsem úplně ignoroval. Asi to bude tím, že svět série Warcraft mě nikdy moc nezaujal, to u The Elder Scrolls je tomu přesně naopak. A právě to, že je to z TES série a navíc free to play mě nakoplo k tomu, abych to nainstaloval, se záměrem, že odehraji story mód a zapomenu, že ta hra existuje. No dopadlo to úplně jinak.

Příběhová kampaň skutečně nestojí za víc, než za zapomenutí na její existenci. To je také odpověď na otázku, proč jsem tomu dal jen 75%, když mám tak oslavný úvod komentáře. Navíc tu příběhovou kampaň odehrát musíte, protože jinak vám další režimy zůstanou zamčené. Ono to svojí logiku má, protože někde musíte získat první balíčky karet a naučit se základní pravidla hry. Ale ta pravá zábava je až v jiných režimech.

Nicméně nemusí jít jen o online hraní, je tu totiž i sólo aréna, kde si na začátku stavíte balíček 30 karet, kdy si postupně vybíráte vždy 1 kartu z 3 nabídnutých, a poté se snažíte porazit devět AI protivníků, kdy se vám navíc mění a ztěžují postupně pravidla hry a po 3 vašich porážkách následuje game over. A věřte že to není žádná legrace. Jediná nevýhoda je, že vstup do arény se platí, buď za 150 herních zlatek a nebo 1,50€. Takže pokud nechcete cálovat reálné prachy, tak nakonec skončíte u online soubojů, kde si za každé tři vítězství vyděláte zhruba 15-40 zlatek a nějakou tu kartu do sbírky.

Online souboje jsou tím hlavním režimem hry. A zatímco v aréně je to více zaměřené na náhodu, tak zde už se utkáváte s dopředu připraveným balíčkem karet a i správná taktika a skill už zde hrají podstatnou roli. To ovšem neznamená, že začátečník se základní sadou karet nemůže porazit magora, co ve hře utratil majlant a má kompletní sbírku legendárních karet. Důkazem budiž to, že ačkoliv jsem do hry nedal ani halíř, tak hned v prvním měsíci jsem se dostal v žebříčku do nejvyššího "Legend" ranku a aktuálně se držím v top 100. Sám jsem zvědavý, jestli se mi podaří zde udržet až do konce měsíce. Každý měsíc totiž začíná nová sezóna, na jejímž konci jsou pak úspěšní hráči odměněni zbrusu novou kartou. Ale je fakt, že jsem v podstatě omezen na agresivní taktiku s cílem zničit protivníka dřív, než bude moct vynést ty mega ultra silné karty. Pro ty dlouhé hry mi prostě zatím ta ideální sestava finišerů chybí. To ovšem neznamená, že bych si hry s takovými balíčky nemohl vyzkoušet, kromě hodnoceného režimu, je tu totiž ještě "Casual" online režim, kde si prostě zahrajete online souboj, aniž by se započítával do žebříčku.

Nechci se moc rozepisovat o herních mechanikách, nicméně zmíním dva zajímavé herní prvky, kterými se prý TES Legends liší od Hearthstone. Za prvé je to herní deska, která je nejenom rozdělena horizontálně na vaší a soupeřovu část, ale i vertikálně, kde vlevo je normální pole a vpravo tzv. stínové pole, ve kterém nelze útočit na čerstvě vynesenou kartu. Člověk tak musí přemýšlet nejenom jakou kartu vynést, ale i kam jí vynést, protože až na výjimky se nedá útočit diagonálně. Druhým zajímavým herním prvkem jsou runy, kdy po ztrátě každých vašich 5 životů, praskne runa, a líznete si kartu. A pokud ta karta má speciální vlastnost "Proroctví", zastaví se soupeřův útok a vy jí můžete okamžitě vynést. Což může zachránit zdánlivě prohranou hru. A z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že je to noční můra nás všech, co hrajeme agresivní balíčky.

Nakonec bych neměl zapomenout na negativa, příběhovou kampaň jsem už zmínil. Občas mi hra zvláštně laguje, vynesu kartu a několik vteřin se nic neděje, než proběhne příslušná akce. Vzhledem k tomu, že jsou kola časově omezená, to může způsobit problém. A asi ve dvou případech mě to samovolně odhlásilo z dobře rozehraného souboje, což tedy dost zamrzí. Jinak zatím protivníků je dostatek, většinou čekám na nalezení soupeře tak 10-20 vteřin, nejvíc to trvalo asi 1,5 minuty, ale je samozřejmě otázkou, jak dlouho komunita vydrží, a jestli za pár měsíců se toto nezmění.

Každopádně TES Legends mě dostalo, zaháčkovalo, a zatím nemám pocit, že by mě to přestávalo bavit. Takže se mějte já jdu zas na někoho hodit "Arrow in the Knee", anebo mu do do cesty postavit otravnou kartu "Adoring Fan". :)

Supersporty Pagani a Project CARS a to všechno zdarma? To zní jako skvělá nabídka. Pokud zdůrazním to slovo "zdarma", tak to vlastně dost dobrá nabídka je, ale asi už je vám zřejmé, že mám ke hře nějaké výhrady. Pět vozů z dílny italské automobilky Pagani je celkem fajn, jsou mezi nimi i znatelné rozdíly, i když všechno jsou to supersportovní auta, takže trucky a offroady opravdu nečekejte.

Bolavou patou této hry je podle mě výběr tratí, na kterých tyto sporťáky můžete prohnat. Klasický okruh v Monze je ještě fajn, k tomu nemám výhrady. V pohodě by mohl být i Nürburgring, kdyby ovšem autory nenapadlo ho výrazně protáhnout o část Nordschleife. Tři čtvrtiny doby tak jedete po úzkém točitém a hrbolatém okruhu, kde absolutně nemáte šanci si užít rychlost a akceleraci, protože furt stojíte na brzdě a kočírujete rozhopsané auto. A podobně je na tom i trať na Azurovém pobřeží francouzské riviéry, také samá zatáčka, takže i zde se k maximálce težko dostanete. Abychom si rozuměli, ty tratě nejsou zpracované špatně, jen se prostě k Pagani autům nehodí, a už vůbec ne na závod s dvaceti protivníky najednou.

Herních módů je také poskrovnu, je tu jen Time Trial, kdy si na stejných tratích můžete zkusit zajet nejrychlejší čas a nebo Quick Race Weekend, kde tedy jedete klasický závod. Zde naopak musím pochválit možnosti nastavení, jak co se týká hry (počet kol, počasí, pořadí na startu, počet oponentů, možnost tréninku, kvalifikace atd.) tak i co se týká ovládání a obtížnosti. Samozřejmě grafika je na freeware poměry parádní a věřím, že někdo, kdo nedisponuje širokou herní knihovničkou, tu vydrží kroužit mnoho hodin. Mě to cca po pěti hodinách přestalo bavit. Což je ovšem docela fail, když má edice fungovat jakožto reklamní demo, které by mě mělo donutit koupit plnou verzi Project CARS.

Chaser je jak jízda na vyosený houpačce. Zatímco úseky, kdy hra jde nahoru a baví, jsou rychlé a poměrně krátké, úseky, kdy to jde se zábavou dolů, trvají tak dlouho, že v nich zapomenete, že nějaké dobré pasáže existovaly. Člověk si říká, jestli za to nemůže zub času, hra už má přeci jen pár křížků za sebou. Ale Half-Life nebo Mafii jsem také nehrál v době vydání, ale teprve až před pár lety a prostě na tuhle ligu Chaser nemá.

Hratelnost mi přišla strašně kolísavá, bylo tu pár levelů kdy mě to skutečně bavilo, hra držela tempo a dokázala mě vtáhnout. Byly tu ale také levely, kdy jsem se nemohl dočkat, kdy už to skončí. No a mezitím to byla taková ta houpačka, chvíli nahoře chvíli dole. Každopádně i ten občasný dobrý pocit z těch lepších úrovní srážely ke dnu příběhové custcény. Nevadí mi, že to je variace na Total Recall, problém je, že je to špatná variace na Total Recall. Příběh je podle mě jakýsi slepenec nápadů bez konceptu, o nějaké dynamice, gradaci a vystavění příběhu se nedá ani mluvit. Pokud se v té době nad Tatrou náhodou blýskalo, tak nad bratislavským sídlem Cauldronu muselo být těžké tvůrčí temno.

Ostatní aspekty hry jsou také rozporuplné, pocit ze střelby mi přišel celkem v pohodě, zbraní je tam na můj vkus možná až moc, ale využil jsem skoro všechny. Horší dojmy jsem měl z nepřátel, někdy byli nechutně přesní, ačkoliv by mě správně ani neměli vidět, natož trefit. Mnohdy mě ale překvapili zpoza rohu, načež zůstali na krátký ale pro mě až moc okatý okamžik stát, ačkoliv by to do mě měli kropit. Celková obtížnost na normal mi přišla tak akorát, ovšem za předpokladu, že se vykašlete na zpomalovací Adrenalin mód. Ten tu obtížnost naprosto degraduje a navíc nemá absolutně žádné příběhové opodstatnění. Od druhého levelu jsem ho nepoužil a myslím, že jsem udělal dobře.

Ale abych nekončil komentář negativně, tak hudba mi přišla fajn po celou hru. Crash tedy doporučuje Chaser Original Soundtrack, hru radši moc ne.

Tohle není špatný materiál, i když mám pocit, že se z tohohle nápadu, na kterém je datadisk založen, dalo vytěžit ještě mnohem víc. Každopádně duo Sheogorath a Haskill se záhy zařadilo do seznamu mých oblíbených herních postav. Zvláště komorník Haskill se svým sarkasmem mi velmi přirostl k srdci a bylo mi docela líto, že ke konci se jeho role z hlavního příběhu v podstatě vytratila. Samotný hlavní příběh datadisku považuji za to lepší, co jsem v The Elder Scrolls sérii zažil.

Nicméně zemětřesení skutečně nenastalo a i zde je převážná většina questů ve stylu "zabij, najdi, přines", ale přeci jen se zde objevují náznaky toho, že se autoři snažili hru trochu oživit. Ať už je to humor, nebo pár netradičních questů, či různé způsoby řešení některých situací.

Samotný design ostrova je celkem fajn, jediné co mi úplně nesedlo, byla jeho hornatost, která dost omezuje potulování mimo cesty, a průzkum ostrova mým oblíbeným stylem "jdu rovně přes hory a doly". Nová nepřátelská zvířátka také docela potěšila a některá i trochu potrápila. Z nových kouzel mě asi nic nezaujalo, ale některé nové zbraně a předměty jsem s chutí zařadil do inventáře. Takže celkový dojem z datadisku je velmi pozitivní a jako jo, tohle se mi vlastně dost líbilo.

Rytíři devítky mě sice nijak zásadně nezklamali, ale ani nijak závratně nenadchli. Je to podle mě taková standardní příběhová linie srovnatelná s příběhy a úkoly základní hry. A myslím, že série úkolů pro Temné bratrstvo nebo Cech zlodějů, je z hlediska příběhu i mnohem zajímavější, než to co se odehraje zde. Bethesda totiž znovu předvedla, že je mistrem nastavované kaše, protože osm z celkem jedenácti úkolů je vlastně variace na to samé. A když už se zde objeví nějaký prvek, který mě zaujal, tak se zase najde něco jiného, co ho zazdí. (Např. abyste se očistili od hříchů, musíte vykonat pouť po jednotlivých svatyních, které musíte najít podle obdržené mapy a nevede vás k nim žádná šipka. To mi přišlo fajn ovšem jen do chvíle, než jsem zjistil, že mi stačí navštívit jen jednu svatyni, protože u ostatních už jsem náhodou v rámci hraní GOTY edice byl, a to dříve, než jsem aktivoval tento quest. A hra to tím pádem považuje za splněné. Z poutě za očištěním duše se tak stala fraška. Stejně tak kletba, kterou v rámci plnění jednoho úkolu musíte na sebe vzít, má úplně směšný dopad, ačkoliv ostatní NPC se tváří, jaké smrtelné ohrožení mě čeká. Přitom, kdyby ten dopad na vlastnosti postavy byl výraznější, mohlo by to celkem oživit hru.)

Ani nové lokace a NPC přidané v rámci tohoto datadisku nijak nevybočují ze standardů základní hry. Snad jedině finální boss má celkem slušnou damage, ale to je asi tak vše, čím mě zaujal. Přidané předměty a výbava jsou celkem OK, v rámci roleplay jsem se je snažil využívat, použití některých hra dokonce vyžaduje, ale po dohrání, jsem je uložil do truhly a do Shivering Isles je s sebou netáhnu. Takže snad úplně nejzajímavější mi přišly kouzla a magické efekty, resp. požehnání, která se dají během questu získat a zvýšit tak dočasně či trvale některé své vlastnosti.

Závěrem musím upozornit, že hodnotím jen a pouze přídavek Knights of the Nine. Vlastním totiž GOTY edici na Steamu, která ty další pluginy, jež byly součástí krabicového vydání, neobsahuje. Ty jsou obsaženy až v GOTY Deluxe edici, takže pozor, kdyby někdo chtěl kupovat kompletku.

I po letech dokáže hra velmi dobře zabavit. Hrál jsem to poprvé až teď a vtáhlo mě to dost slušně. Válečná atmosféra je pohlcující, hlavně zvuky musím pochválit, ty tomu hodně přidávají. Kampaň je slušná, má celkem různorodé úkoly, nicméně mi osobně trochu vadilo to smíchání těch tří kampaní do sebe a hlavně ten fakt, že ty tři závěrečné mise jednotlivých kampaní se hrají až nakonec. Koukal jsem jak puk, když po x misích v Rusku byl ze mě zase amík. Taky mi trochu chybělo větší oslavovaní vítězství v závěru, které se vlastně vůbec nekoná. I to k válce patří. Ale to jsou jen takové hnidopišské výtky, které na hru mají jen minimální vliv.

Hra má docela slušnou obtížnost, hrál jsem druhou nejvyšší a v některých misích jsem docela dost loadoval, zvláště obrana Pavlovova domu ve Stalingradu mi dala dost zabrat. Ale možná jsem dělal něco blbě, každopádně nejde o nějakou nenáročnou střílečku. Koridorovitost mi nijak zvlášť nevadila, uvědomil jsem si jí jen v několika málo případech, kdy jsem se pokoušel zvolit jinou cestu, a to převážně v roli odstřelovače hledajícího si výhodnou pozici. Ve většině případů bych ale jako hráč volil stejnou cestu, jakou mi nalajnovali vývojáři.

Technicky hra samozřejmě už zastarala, i když hodnocení grafiky to možná paradoxně pomohlo, protože od 13 let staré hry těžko očekávat nějaký vizuální zážitek, ale je fakt, že nikde jsem se vlastně nekochal. Skripty mi nijak zásadně nevadily, samozřejmě ovlivňují hru tím, že se je člověk namemoruje, takže s každým dalším opakováním stejné pasáže, víte přesně co se bude odehrávat, ale na tom stojí spousta her. Zvuky už jsem chválil v úvodu, tak přidám pochvalu i na hudbu a komentář zakončím tím, že jsem si to prostě užil.

Drahá Ester,
píši Ti tento dopis, protože musím. Ano máš pravdu, má to co do činění s tím hloupým nápadem, nazvaným Herní výzva, ale o to teď nejde. Drahá Ester, musím Ti říct, že jsi stále krásná. Ty dvě hodiny, které jsme dnes spolu strávili, jsem se na Tebe nemohl vynadívat. Cítil jsem se s Tebou moc příjemně. Sice jsme se jen tak procházeli, ale ta procházka po ostrově byla úžasná.

Bohužel vůbec nevím, co jsi mi to vlastně celou dobu říkala. Ano jsi krásná, ale asi si moc nerozumíme. Tedy Ty mě možná ano, ale já Tobě moc ne. Nevím, myslím, že Tě asi nemiluji, promiň. Nechtěl jsem Ti ublížit. Možná, že když se ještě jednou potkáme, že si porozumíme více. Fakt je, že na Tebe musím pořád myslet. Chtěl bych Tě ještě jednou vidět. Někdy se ozvi. Budu se těšit...

Crash

Trochu jsem se po té hromadě pochvalných recenzí bál, ale Machinarium nezklamalo. Není vždy potřeba mít ukrutně promyšlený příběh, i takto jednoduchoučká zápletka, když se dobře podá, dokáže zaujmout. V tomto případě to dobré podání samozřejmě stojí na tom úchvatném grafickém představení, které nám Amanita Design předvedlo. Grafiku moc hezky i když celkem minimalisticky doplňují zvuky. Právě zde si našinec uvědomí, že jde o tuzemský produkt, a to přesto že si poslechneme jen jednoduché citoslovce.

Mě osobně sedla i zvolená kombinace herních mechanik. Používání předmětů mi přišlo logické, navíc celkem kvituji, že předměty po použití nezůstávají v inventáři a při zákysu nenastává situace, kdy zbytečně marníte čas zkoušením všeho na všechno. Logických hádanek je podle mě tak akorát, některé dokázaly potrápit, ale u žádné jsem neměl pocit, že je to úplná hovadina, na kterou se prostě nedá přijít.

Obtížnost se mi tedy zdála přiměřená, není to úplně triviální, ale na většinu věcí se dá přijít selským rozumem. Velmi oceňuji zvolený způsob nápovědy, tedy nejprve jen malé ťuknutí v podobě žárovky, a teprve když opravdu nevíte, tak kompletní řešení v knize, jejíž otevření, si ale musíte zasloužit odehráním drobné minihry. Není potřeba tedy lézt někam na Youtube a hledat nějaký jiný návod.

Zatím jsem jen chválil, je tedy na místě se ptát, jestli mi i něco vadilo. No asi nejvíc ten pomalý pohyb, zvláště ve chvílích kdy vykysnete na nějakém problému, a začínáte zkoušet všechno možný. To byly chvíle, kdy jsem robůtka tlačil očima, a toužil mu vyměnit motůrek. Otázkou také zůstává, jestli je nějaký důvod se k této hře v budoucnu vracet. Je sice fakt, že např. momenty, jako třeba když robůtek sedí na záchodě a dělá "E-E", stojí za zopakování. Nicméně je asi pravděpodobné, že opakovaným hraním, bych si možná už trochu zkazil skvělý zážitek. A to se mi ani trochu nechce.

Epistory na mě epický dojem nakonec neudělala. Přitom našlápnuto měla ze začátku dobře, ale ve finále jí k dokonalosti ve většině aspektů vždy pár kroků chybělo. Samotného mě to i trochu mrzí, chtěl bych na takovou hru psát epický komentář, ale lhal bych si do vlastní kapsy.

Nejvíc rozporuplné pocity mám z podání příběhu, se kterým nejenom, že se mi nepodařilo ztotožnit, ale velmi obtížně se do něj i pronikalo. A to mám přitom rád tento přístup, při kterém je hodně ponecháno na samotném hráči, jak si příběh vlastně vyloží. Tady po celou hru zůstala mezi mnou a příběhem neviditelná bariéra, kterou se nepodařilo překonat. Dost často jsem měl pocit, že vypravěčka mele s prominutím o ničem, popř. že vykládá už poněkolikáté to samé jen v jiném kabátku. Kdybych nevěděl, že má jít o jakousi alegorii na vlastní proces umělecké tvorby, tak si nejsem jistý, zda bych to vůbec pochopil. Možná začínám být už moc přízemní tvor.

Naopak musím vyzdvihnout grafickou prezentaci hry a obzvláště momenty, kdy objevíte novou část světa, která před vámi vyroste z papíru jako origami. Tyto okamžiky mi přišly skutečně epické. Jedinou drobnou výtku zde mám k podobě nepřátel, kteří jsou po celou hru vlastně stejní, a vůbec nereflektují měnící se prostředí hry. Ať jste v malebném lese, na poušti, v podzemí nebo v průmyslovém městě, stále na vás útočí jakýsi hmyz.

Samotná hratelnost a herní mechaniky se určitě dají pochválit. Obecně je hra hodnocena jako zatím to nejlepší v žánru "typing" her, což sice nemohu posoudit, ale zábavné to rozhodně bylo. Nicméně v průběhu hry jsem se několikrát přistihl, že už začínám pociťovat stereotyp. Hra se tomu sice snaží bránit postupným objevováním nových magických módů, kde každý má jiný efekt a jsou situace, kdy je skutečně nutné je správně využít. Nicméně mám pocit, že se z kombinace těchto módů dalo vytřískat mnohem víc, než hra předvedla. Kromě toho se zde nachází i pár hádanek, ale ty jsou skutečně primitivní, a žádný opojný pocit po jejich úspěšném vyřešení nečekejte.

Nejsem žádný psavec všemi deseti, takže jsem byl zvědavý na adaptivní obtížnost hry, a ta skutečně funguje na výbornou. Hru dokáže udržet na té správné úrovni, aby to nebyla frustrace, ale aby to nebylo i primitivně lehké, a pár soubojů jsem si musel zopakovat. Jen bych možná dobrým angličtinářům doporučil zvolit anglickou verzi hry. Mě se spustila automaticky v češtině, což jsem zpočátku kvitoval, ale následně se ukázalo, že překlad občas malinko skřípe, a např. o "ů" s kroužkem překladatel asi nikdy neslyšel. Ale to už je taková drobnost.

Ne, rozhodně vás od této hry odrazovat nebudu, pokud se vám zalíbila, běžte do toho, chybu asi neuděláte. Jen je mi líto, že to prostě nebylo ještě lepší.

Haleluja, autor vyslyšel stížnosti hráčů na ovládání první epizody a do druhé implementoval mouselook. Hratelnost tak viditelně poskočila výše a zákys už není tak otravný, jak v první epizodě, protože následné vracení a hledání, co jsme kde přehlídli, je mnohem uživatelsky příjemnější.

Jinak si hra drží svůj standard z první epizody. O světě kolem nás už něco víme, a zjišťujeme další podrobnosti. Cílem je samozřejmě dostat se nějak odsud pryč a zachránit si tak kejhák. Na principu hry se nic zásadního nemění. Znovu hra stojí ve většině případů na nalezení potřebného předmětu a jeho správného použití. Tak abychom odstranili všechny překážky, které nám stojí v cestě. Graficky to stále vypadá moc pěkně. V příběhu sice nijak zásadně nepokročíme, ale mou zvědavost jak to vlastně dopadne, hra dokázala udržet. Bohužel více epizod nevyšlo a autor na hře již nepracuje, takže se víc nedozvíme. Což je škoda, druhou epizodu jsem si díky vylepšenému ovládání užil více. Herní doba je znovu kolem 2-3 hodin a jednotlivé levely se dají spouštět přímo z menu se znalostí hesla. Klasický save hra nemá.

Zajímavá a na freeware poměry dost dobrá 3D adventurka. Na první pohled rozhodně zaujme grafická stránka hry, která mě docela nadchla. Příběh sice nezačíná nijak originálně, probouzíme se z dlouhé hibernace se ztrátou paměti a musíme prozkoumat kde jsme, co jsme, a co se tu ksakru stalo. Nicméně zájem ve mě vyvolal a docela rád bych věděl jak to dopadne, což se bohužel asi nedozvíme. Pokud vím autor na hře již nepracuje. Nicméně dá se říct, že ty epizody jsou vcelku ucelené, a nekončí tedy někde uprostřed věty. Potěšil mě i lehký humor, kterým čas od času autor odlehčí situaci, nicméně ho tu není zas extrémně moc, aby to nějak vážně narušovalo spíše lehce depresivní atmosféru hry.

Adventurní mechanismy jsou hlavně zaměřeny na hledání správných předmětů a informací. Místy to zavání až otravným "pixel huntingem", který by za normálních okolností nebyl až tak otravný, kdyby hru nesráželo nestandardní ovládání. Hrajeme totiž z vlastního pohledu, ale hra se neovládá myší (v druhé epizodě už to neplatí). Otáčení a rozhlížení tak máme na šipkách, což právě hledání některých lépe ukrytých předmětů trochu ztěžuje. A pokud někde něco přehlédnete a nastane zákys, tak to ovládání dokáže zvednout hladinu adrenalinu. Jinak ale úkoly mi přišly logické a problémy přinášelo jen to, že jsem prostě neprošmejdil důkladně všechny zakoutí, popř. někde něco přehlédl.

Herní doba epizody je něco kolem 2-3 hodin, samozřejmě v závislosti na tom, jak hladce či krkolomně se vám daří v postupu. Hra nejde ukládat, ale epizoda se skládá ze 4 levelů, kde po dohrání každého z nich obdržíte heslo, s jehož pomocí můžete spustit rovnou příslušný level. Já bych přeci jen uvítal "Save & Exit" funkci, ale vzhledem k herní době to není nijaký zásadní problém. Ty tři hodinky jsem si docela užil, i když dvakrát, kvůli mé slepotě a nemotornému ovládání, mi trochu tekly nervy. :)

Pokud bych měl hodnotit jen čistě podle zábavnosti tak je to stovka jako vyšitá. Hraní The Crew mě vážně bavilo, těšil jsem se, až se k tomu vrátím, a mnohdy se mi to nechtělo vypínat a jít spát. Co bavilo, ono mě to stále baví a asi ještě drahnou chvíli bavit bude. Příběhové mise mám sice dohrané, ale se hrou rozhodně nekončím. Ono na odkrytí kompletní mapy a nalezení skrytých aut a všech turisticky zajímavých lokací, bude potřeba ještě dost herního času. A to celkem pomíjím online část hry.

Zábavnost hry ale paradoxně nestojí na již zmíněných příběhových misích. Že je příběh Béčko s velkým B musí být snad každému jasné po prvních sekvencích. Čekal jsem, zda se přeci jen v průběhu neobjeví něco nečekaného, co mě alespoň trochu překvapí, ale nestalo se. Za příběh jdou tedy body dolů. Slavně nedopadl ani náš pokus s Korbitchem se spojit v jeden tým a vytvořit tedy konečně "The Crew". Ačkoliv jsme se na mapě viděli a posílali si vzájemně pozvánky do týmu, přímo ve hře jsme se nesešli a hra nás zarputile odmítala propojit, i přes různé finty, které jsme objevili na webu, a které tomu měli pomoct. Takže i zde hra selhává.

To co mě skutečně bavilo, byla obří zmenšenina USA, po které se můžete prohánět jak je vám libo. Zásadně jsem nepoužíval funkci fast travel a na všechny místa jsem jezdil normálně a užíval si jízdu for fun. Jízdní model je pro závodní arkádu perfektně trefený, dá se tedy jezdit v obřích rychlostech, nicméně úplně blbuvzdorné to není, a dostat se s autem do hodin taky není až takový problém. Právě prozkoumávání světa, prokládané jak příběhovými misemi, tak arkádovými dovednostmi, mě dokázalo u hry držet hodiny a hodiny. Aut je k dispozici celkem dostatek a to nevlastním žádné DLC. Navíc mi přišly i jízdní vlastnosti aut dostatečně odlišné, rozhodně je znát jestli ve městě řídíte obratného Golfa, nebo monstrózní Ford Raptor a pokud s okruhovým autem vjedete do terénu tak se můžete jít klouzat, a věřte mi, že si zakloužete. :) S herní měnou to zpočátku vypadalo bídně, a na nějakou velkou sbírku vozů jsem mohl zapomenout. Ale od chvíle, kdy jsem nabral na Uplay pár přátel a začal je posílat na frakční mise, se situace výrazně zlepšila a není problém ušetřit za pár dní i na drahá auta zvlášť, když člověk k tomu přidá nějaké ty výdělky z online soubojů. Naopak tuning a vylepšování vozů stojí za starou bačkoru a kdo se těšil na tuto část hry, tak musí být logicky zklamán.

Takže asi je to dost individuální, zda hra člověku sedne, a bude si užívat, a nebo bude po pár hodinách otrávený jak špaček, protože těch drobných nedostatků je zde poměrně dost. Já si ještě pár desítek hodin rozhodně užívat budu.

To, že mě legendární Baldur's Gate až tak neoslnilo, jsem už naznačil v komentáři k datadisku. Po dohrání zbývajících dvou kapitol se celkový dojem sice mírně zlepšil, ale rozhodně nemůžu mluvit o nějakém zásadním obratu. Minimálně jsem ale v tom závěru už netrpěl stavy, kdy jsem se chtěl na dohrání vykašlat. Hra má podle mě spoustu zajímavých prvků, ve své době to asi skutečně byl milník, což už dneska těžko posoudím. Řemeslně je určitě dobře zpracovaná, ale celkový dojem u mě zabíjí nudné procházení spousty lokací, ve kterých po většinu herní doby není nic zajímavého.

Příběh hry mě bohužel taky nijak zvlášť nechytil u srdce a ani ten nebyl tedy tím pravým tahounem k dokončení hry. Zklamáním byly pro mě i třeba knihy, které nijak zvlášť neprobudily můj zájem o svět Forgotten Realms, a po pár svazcích jsem je přestal číst. Zde je potřeba uvést, že jsem tímto světem nepolíben, takže to je možná i ten důvod, ale mě to spíš přijde jako promarněná příležitost, mě do tohoto světa vtáhnout.

Naopak na pauzovací real-time soubojový systém včetně používání speciálních schopností, kouzel a lektvarů budu pět chválu. Ten se mi moc líbil. Bohužel hra po většinu času nic z toho nevyžadovala. Mnohdy jsem si vystačil s tím, že jsem všechny postavy vybavil jak zbraněmi na dálku (luky nebo praky) tak kontaktními zbraněmi a přepínal podle potřeby. Těch soubojů, kdy hra vyžadovala využití odlišných schopností jednotlivých postav, zde bylo skutečně pomálu, a až právě lokace v datadisku zvedly laťku obtížnosti na tu správnou úroveň. Úplně nejvíc mě pak unavoval respawn (popř. přepadávání při cestování) různých smeček vlků, psů, kostlivců a dalších potvor, který jen zbytečně natahoval herní dobu.

Možnost tvorby a obměňování party během hry je určitě kladem, i když já jsem ho moc nevyužil, akorát mi pláchnul Montaron s Xzarem, když jsem dlouho otálel vyrazit na jih, ale vzhledem k jejich zlému přesvědčení, se mi stejně moc do party k mému zákonně dobrému paladinovi nehodili. Zklamalo mě levelování, kdy ve dvou třetinách případů nemáte žádné body na rozdělení a jen odklepnete zvýšení levelu. V průběhu hraní mě levelování přestalo zajímat a vždy jsem to akorát odklepl, aniž bych se moc staral, co se vlastně změnilo.

Suma sumárum je můj celkový dojem rozpačitý a kladu si otázku, co vlastně způsobilo to, že je hra tak legendární a často považovaná za jedno z nejlepších RPG všech dob. Ano vidím tam spoustu zajímavých herních prvků, graficky je to hezké ještě dnes, hudba, zvuky a dabing jsou fajn, ale zábavnost mi často přišla na bodu mrazu a celkový koktejl mi až tak sladce nechutnal.

EDIT: Komentář byl upraven v části levelování, kde jsem chybně tvrdil, že hra ani neuvádí, jak se mění vlastnosti postavy. Tím jak mě levelování v podstatě přestalo zajímat jsem nabyl tohoto mylného dojmu. Hra to skutečně uvádí, jak mě pozorní čtenáři vyvedli z omylu. Já jim za to děkuji, čtenářským testem prošli. ;-)