Říkám si, čím mě ta hra vlastně tak okouzlila? Příběh je fajn, občas i nějakou tu emoci vykouzlil, ale upřímně není to zas tak nic světoborného, abych se z něj posadil na zadek. Grafika je moc hezká, místy jsem se opravdu kochal, ale slovy věčného kverulanta, už jsem viděl lepší. ;-) Hudba byla atmosférická, mě se líbila, ale husí kůži z ní nemám. Herní mechaniky nejsou nijak zvlášť složité ani obtížné, nějakou challenge tady vlastně nenajdeme. Ovládání ze začátku bylo na facku, ale za to mohly mé levé ruce, po chvíli už jsem se s tím sžil, ale i tak se nedá říct, že bych se s tím ani na chvilku nepotýkal. Teď to možná vypadá, že nejsem z té hry vlastně moc nadšený a dám jí pěkně na frak...
A ono ne. Ty jednotlivé elementy se totiž tak krásně propojují a doplňují, že hrát Brothers: A Tale of Two Sons je prostě libový zážitek. Hra krásně hladce plyne, příběh je nám vyprávěn s pomocí fiktivního jazyka, kterému nerozumíme, ale přesto všemu rozumíme. Mimochodem, tady si člověk krásně uvědomí, jak moc důležité jsou pro komunikaci další její složky jako intonace, gestikulace, postoj, výraz tváře, než vlastní obsah slov. Atmosféru příběhu krásně doplňuje grafika s hudbou, a i to proklínané ovládání jsem vzal na milost, když jsem si uvědomil, jak je to vlastně chytře vymyšlené, tak aby to neházelo zbytečné klacky pod nohy. A pomyslnou třešničkou na dortu pro mě byly achievementy. Sice jsem je všechny nezískal, alespoň mám důvod si to zahrát ještě jednou, ale to, jak je zde hráč odměňován za něco, co není potřeba k dokončení hry, je přesně ten způsob, kdy mám z takového achievementu mnohem větší radost, než když ho dostanu za zdolání nějakého bosse, nebo nedej bože zadarmo.
Well done!
A ono ne. Ty jednotlivé elementy se totiž tak krásně propojují a doplňují, že hrát Brothers: A Tale of Two Sons je prostě libový zážitek. Hra krásně hladce plyne, příběh je nám vyprávěn s pomocí fiktivního jazyka, kterému nerozumíme, ale přesto všemu rozumíme. Mimochodem, tady si člověk krásně uvědomí, jak moc důležité jsou pro komunikaci další její složky jako intonace, gestikulace, postoj, výraz tváře, než vlastní obsah slov. Atmosféru příběhu krásně doplňuje grafika s hudbou, a i to proklínané ovládání jsem vzal na milost, když jsem si uvědomil, jak je to vlastně chytře vymyšlené, tak aby to neházelo zbytečné klacky pod nohy. A pomyslnou třešničkou na dortu pro mě byly achievementy. Sice jsem je všechny nezískal, alespoň mám důvod si to zahrát ještě jednou, ale to, jak je zde hráč odměňován za něco, co není potřeba k dokončení hry, je přesně ten způsob, kdy mám z takového achievementu mnohem větší radost, než když ho dostanu za zdolání nějakého bosse, nebo nedej bože zadarmo.
Well done!
