pbabinec
Mě se to líbilo. Jasný, je to port z konzole, ale prostředí (New Orleans, Mexico i Bayou) super (i když jestli bych tomu něco vytkl tak v pozdější fázi "zbytečné" pobíhání po bažině), pár drobných novinek včetně převlékání zpříjemní a oživí hru. Délka je tak akorát než by hra začla nudit. Příběh je přímočarý a jednoduchý, ale na tom to asi při vývoji nestálo, navíc je to v celkovém AC příběhu jen malý střípek. Podtrženo sečteno - bavilo víc než AC3 samotné...
Poslední komentáře
Všechny
PC
PS1
PS2
PS3
PS4
PS5
PSP
Vita
Xbox
X360
XOne
XboxX/S
NES
SNES
N64
NGC
Wii
WiiU
Switch
GB
GBC
GBA
DS
3DS
VBoy
SegaMS
SegaMD
Saturn
Dreamcast
SegaGG
At2600
At5200
At7800
At8bit
AtST
Jaguar
Lynx
Odyssey2
Intelli
Coleco
TG16
CDi
3DO
NeoGeo
WSwan
Amiga
ZX81
Spectrum
C64
C16
AmstCPC
AmstPCW
Apple II
TRS80
BBCMicro
PC88
PC98
MSX
MZ800
FMT
SAMC
PMD85
IQ151
Ondra
Maťo
Mainframe
Arcade
Quest
iOS
Android
J2ME
Symbian
NGage
WMobile
WPhone
BBerry
Playdate
Browser
Stadia
The Room
VodnyPohodová logická záležitost na jeden/dva večery či více kratších herních seancí, jako v mém případě, kde se nebudete příliš trápit a formou pokus omyl téměř vše vyřešíte. Jednou jedinkrát jsem musel zavítat na YouTube a omrknout, jak dál. Logické hry téměř nehraju, ale tahle potěší i milovníky akčních her jako jsem já, protože se hraje příjemně, není těžká a člověk neustále postupuje dál. Potěší dětailní grafické zpracování i nenásilně do hry zakomponovaný příběh plný tajemna. Herní doba v mém případě cca. 4 hodiny, což není špatné.
Pro: Pohodová hratelnost, bez stresu, pěkná grafika, tajemný příběh
Proti: Puzzly často jen o technice pokus a omyl, místy stereotypní a nelogické
Grand Prix Circuit
Rudy_742Je pro mne těžké tuhle hru nemilovat, protože byla úplně první počítačovou hrou, kterou jsem kdy v životě hrál - a to pravidelně každého prvního května od roku cca 1990, když mě táta jako malého sviště brával do fabriky na vysokozdvižné vozíky, na prvomájový den pro zaměstnance a jejich rodiny. A tátovi podřízení mi to tam pouštěli na firemních 286-kách ve "výpočetním středisku" na čtrnáctipalcovém blikajícím monitoru s totálně zažloutlým a statisíci Startkami prohuleným přídavným filtrem proti škodlivému záření.
Když se mi v sedmé třídě dostal na stůl můj první "dospělý" počítač (repasovaná 486ka DX2/66 s kouzelným tlačítkem "Turbo"), tohle byla úplně první hra, kterou jsem na něm hrál. Řekl jsem tátovi, jestli mají ještě ve fabrice "tamty formule", a on mi je opravdu na disketě (řádně prohulené) přinesl. Rád jsem si jí příležitostně zahrál po několik následujících let.
Vlastně mi v té době, kdy frčel Quake 1, Need For Speed 2 a jiné pecky, ani nepřišlo blbý, že se dívám na rozsypané kostičky v 16 barvách a poslouchám zvuky a hudbu generované PC speakerem. Někde daleko za mořem se v redakcích rozplývali nad výkonem revolučního grafického akcelerátoru Voodoo 3dfx a já smažil doma po škole kostrbaté formulky. Ale byla to skvělá zábava!
Grand Prix Circuit je vedlejším produktem simulátorové série Test Drive, kterou rovněž má na svědomí studio Accolade. Má podobný grafický styl, ovládání vozu i herní koncept. Na svou dobu šlo o velmi pokročilý simulátor F1, kde jste v pohledu výhradně z kokpitu mohli v jednom ze 3 skutečných vozidel (McLaren, Williams, Ferrari) absolvovat závodní sezonu na skutečných okruzích, jeden závod nebo jen časovku.
Obtížnost šla nastavit v několika úrovních. Na nejzákladnějším levelu řadí formule sama, nelze ji dostat do smyku, nehrozí zadření motoru, atd., na té nejvyšší už se to chová reálněji, než v některých současných hrách. Reálné kokpity formulí zobrazovaly reálné věci na reálné trati, dalo se zajet do boxů (s krásnou animací pracujících mechaniků), měli jste funkční zpětná zrcátka - v roce 1988!! (což se jiné hry nenaučily ani za dalších 10 let)... Při závodě jste museli absolvovat kvalifikaci a podle jejích výsledků jste buď vyrazili do závodu z pole position, nebo jste vedle Nigela Levinse koukali na křídlo Tonimu Borlinimu a Brunovi Gourdovi, zatímco jste věděli, že Tse Sakamoto zase pojede piánko někde úplně vzadu :-) Většinou jména zapomínám, ale tyhle virtuální neexistující piloty si pamatuju dvacet let...
Po určité době, kdy dostanete ovládání aut a zatáčky jednotlivých okruhů do krve, ale obtížnost rapidně padne dolů a ani na nejvyšší stupeň vás nikdo na piedestalu neohrozí a budete nebohému Sakamotovi a jiným dávat tvrdou školu jednoho a více kol náskoku. Až dokud vás to nepřestane bavit, což se bohužel jednoho dne stane.
Na Grand Prix Circuit je potřeba se dívat jako na pramáti závodních simulátorů. Tady to všechno doopravdy začalo. Je to neandrtálec s rydlem typu "papouščí zobák", který dlabe díru do rohu pratura v zasloužilém automobilovém nebi, zatímco na něj dobře naladěný Burns háže sluneční prasátka instalačním cédéčkem svého Richard Burns Rally. Až vám nějaký věkem sešlý hráč bude vyprávět, jak zamlada smažil "ňáký formule", tak to na 99% byla tato hra a pro spoustu československých hráčů to byla i jejich hra vůbec první.
A na první hru se prostě nedá vzpomínat ve zlém, stejně jako na první milování. I když to stálo dnešními měřítky za prd, dělalo to divný zvuky a k první nehodě to trvalo pár chvilek...
Když se mi v sedmé třídě dostal na stůl můj první "dospělý" počítač (repasovaná 486ka DX2/66 s kouzelným tlačítkem "Turbo"), tohle byla úplně první hra, kterou jsem na něm hrál. Řekl jsem tátovi, jestli mají ještě ve fabrice "tamty formule", a on mi je opravdu na disketě (řádně prohulené) přinesl. Rád jsem si jí příležitostně zahrál po několik následujících let.
Vlastně mi v té době, kdy frčel Quake 1, Need For Speed 2 a jiné pecky, ani nepřišlo blbý, že se dívám na rozsypané kostičky v 16 barvách a poslouchám zvuky a hudbu generované PC speakerem. Někde daleko za mořem se v redakcích rozplývali nad výkonem revolučního grafického akcelerátoru Voodoo 3dfx a já smažil doma po škole kostrbaté formulky. Ale byla to skvělá zábava!
Grand Prix Circuit je vedlejším produktem simulátorové série Test Drive, kterou rovněž má na svědomí studio Accolade. Má podobný grafický styl, ovládání vozu i herní koncept. Na svou dobu šlo o velmi pokročilý simulátor F1, kde jste v pohledu výhradně z kokpitu mohli v jednom ze 3 skutečných vozidel (McLaren, Williams, Ferrari) absolvovat závodní sezonu na skutečných okruzích, jeden závod nebo jen časovku.
Obtížnost šla nastavit v několika úrovních. Na nejzákladnějším levelu řadí formule sama, nelze ji dostat do smyku, nehrozí zadření motoru, atd., na té nejvyšší už se to chová reálněji, než v některých současných hrách. Reálné kokpity formulí zobrazovaly reálné věci na reálné trati, dalo se zajet do boxů (s krásnou animací pracujících mechaniků), měli jste funkční zpětná zrcátka - v roce 1988!! (což se jiné hry nenaučily ani za dalších 10 let)... Při závodě jste museli absolvovat kvalifikaci a podle jejích výsledků jste buď vyrazili do závodu z pole position, nebo jste vedle Nigela Levinse koukali na křídlo Tonimu Borlinimu a Brunovi Gourdovi, zatímco jste věděli, že Tse Sakamoto zase pojede piánko někde úplně vzadu :-) Většinou jména zapomínám, ale tyhle virtuální neexistující piloty si pamatuju dvacet let...
Po určité době, kdy dostanete ovládání aut a zatáčky jednotlivých okruhů do krve, ale obtížnost rapidně padne dolů a ani na nejvyšší stupeň vás nikdo na piedestalu neohrozí a budete nebohému Sakamotovi a jiným dávat tvrdou školu jednoho a více kol náskoku. Až dokud vás to nepřestane bavit, což se bohužel jednoho dne stane.
Na Grand Prix Circuit je potřeba se dívat jako na pramáti závodních simulátorů. Tady to všechno doopravdy začalo. Je to neandrtálec s rydlem typu "papouščí zobák", který dlabe díru do rohu pratura v zasloužilém automobilovém nebi, zatímco na něj dobře naladěný Burns háže sluneční prasátka instalačním cédéčkem svého Richard Burns Rally. Až vám nějaký věkem sešlý hráč bude vyprávět, jak zamlada smažil "ňáký formule", tak to na 99% byla tato hra a pro spoustu československých hráčů to byla i jejich hra vůbec první.
A na první hru se prostě nedá vzpomínat ve zlém, stejně jako na první milování. I když to stálo dnešními měřítky za prd, dělalo to divný zvuky a k první nehodě to trvalo pár chvilek...
Pro: skutečná auta, skutečné tratě, několik herních módů, poškození vozidel, grafické zpracování, hudba, na svou dobu neuvěřitelná propracovanost a realismus (boxy, poškození, zrcátka, řazení)
Proti: nízká obtížnost a později repetitivnost, nelicencovaní (neexistující) jezdci.
Life is Strange: Before the Storm - Farewell
HypnogenakHerní výzva 2018 - 8. "V zemi nikoho"
Pro ty, co hráli původní hru a obě holky jim přirostly k srdci, tak je to povinná, i když nic moc navíc přidávající záležitost. Jedno oko nezůstane suché.
Pro ty, co hráli původní hru a obě holky jim přirostly k srdci, tak je to povinná, i když nic moc navíc přidávající záležitost. Jedno oko nezůstane suché.
Pro: úsměvné a dojemné zároveň
Proti: pouze pro fandy původní hry
Blackguards
PeterSch
369 První hodiny jsem se bavil královsky. Do hry zkušený hráč vklouze bez porblémů, vše je intuitivní. Důležité je, že přes mé původní očekávání se zde neklade hlavní důraz na tu RPG část. Hlavní jsou taktické souboje na kole alá HOMAM. Boj je fajn, kouzlení taky ujde, i přes občané bugy, jako například když některé kouzlo prostě nelze spustit. Jedenkrát se mi dokonce stalo, že veškerá akce zamrzla a bylo nutno boj restartovat, což zde není žádný problém. Czechpointy před každým bojem jsou prima věc a tak většina soubojů se dá zvládnout. RPG možnosti jsou tu dovedené tak napůl. Ano jsou tu charaktery , ale jsou příběhově dané a nemůžete je nikterak ovlivnit, aspoň, že jejich vzájemná konverzace je fajn. Sbíráte itemy, ale těch je ve své podstatě tak málo druhů, že sbírání Vás bude v druhé fázi hry spíše otravovat. Staty si můžete upravovat a systém je povedený, opět po půlce hry i tohle ale přestane rychle bavit, protože schopnosti máte všechny a posouváte jen jednotlivé staty či kouzla na vyšší úroveň.
Fajn je, že příběh, poněkud překobinovaný na můj vkus, dáva občas možnosti se alespoň do malé míry rozhodovat. Jinak samozřejmě nejlepší částí jsou taktické boje a pro mě i líbivá fantasy grafika. Úroveň obtížnosti je tak akorát a když se něco nepodaří, vždy se dala vymyslet úspěná taktika. Paradoxně délku hry hodnotím jako klad i zápor, protože poslední kapitoly už působí spíše jako nastavená kaše a já je prošel jen z povinnosti.
Blackguards je velice zajímavá hra, hlavně v prvních hodinách, bohužel s postupným hraním ztrácí své kouzlo. I přesto jsem si jí užil, ale jak moc by této hře pomohlo více itemů, více možností co dělat a prostě větší pozornost a pomazlení tvůrců. Takto hra působí trochu osekaně a je to škoda.
edit: Ještě jedna drobnost do spoileru hru jsem nedohrál, ač to nemívám ve zvyku, ale ta mise, kde se máte dostat na konec tunelu a za Vámi se táhne zelená mlha, mě opravdu zasadila poslední ránu. Koho hergot napadlo dát do mise, která je sama o sobě svou podstatou dlouhá, nejpomalejší NPC zombie, to je tak dementní,
že jsem to prostě vzdal a odmítám dát této hře hodinu života bez špetky zábavy za to a musím o několik procent i snížit hodnocení, opravdu na facku vývojářům. Tohle jsou ty nedodělky co hru hrozně srážejí.
Fajn je, že příběh, poněkud překobinovaný na můj vkus, dáva občas možnosti se alespoň do malé míry rozhodovat. Jinak samozřejmě nejlepší částí jsou taktické boje a pro mě i líbivá fantasy grafika. Úroveň obtížnosti je tak akorát a když se něco nepodaří, vždy se dala vymyslet úspěná taktika. Paradoxně délku hry hodnotím jako klad i zápor, protože poslední kapitoly už působí spíše jako nastavená kaše a já je prošel jen z povinnosti.
Blackguards je velice zajímavá hra, hlavně v prvních hodinách, bohužel s postupným hraním ztrácí své kouzlo. I přesto jsem si jí užil, ale jak moc by této hře pomohlo více itemů, více možností co dělat a prostě větší pozornost a pomazlení tvůrců. Takto hra působí trochu osekaně a je to škoda.
edit: Ještě jedna drobnost do spoileru hru jsem nedohrál, ač to nemívám ve zvyku, ale ta mise, kde se máte dostat na konec tunelu a za Vámi se táhne zelená mlha, mě opravdu zasadila poslední ránu. Koho hergot napadlo dát do mise, která je sama o sobě svou podstatou dlouhá, nejpomalejší NPC zombie, to je tak dementní,
že jsem to prostě vzdal a odmítám dát této hře hodinu života bez špetky zábavy za to a musím o několik procent i snížit hodnocení, opravdu na facku vývojářům. Tohle jsou ty nedodělky co hru hrozně srážejí.
Pro: Taktické boje, grafika (subjektivní), konverzace postav
Proti: Stereotypní, bugy, nedotažené
Thomas Was Alone
StarletkaSkákačky. Nemám na ně nervy, vždycky se u nich naštvu tak, že je musím v záchvatu hněvu vypnout, a stejně je z nějakého záhadného důvodu pořád hraju. I u Thomase na rage quity došlo a to jsem si ještě v první třetině říkala, jak je to odpočinková, nenáročná hra a pak jsem si v půlce musela dát na měsíc pauzu. Pravda, čekala jsem spíš něco logického, ale tady k vyřešení jednotlivých levelů moc přemýšlet nemusíte a daleko častěji jde spíš o to, jak umíte přesně skákat. Aspoň grafické a hudební zpracování je příjemné, postavy jsou zajímavé a (v rámci mezí) překvapivě pestré a i vypravěčův hlas se dobře poslouchá.
Pro: Audiovizuál, vypravěč, postavy a schopnosti
Proti: Jednoduchost, potřeba přesných skoků, občas monotónnost
Vlak
KILLINGMACHINEHad v podobě vláčku okořeněný o logické prvky, někdy naskládat celou vlakovou soupravu tak, aby se člověk nevytřískal bylo peklo. Každopádně hru jsem dohrál a patřím tak mezi 0,005 % lidí, kteří to dokázali. Takže vlastně nejde ani tak o komentář o hře, ale spíše o honění si trika, ale aby to splnilo veškeré náležitosti kvalitního komentáře: Super grafika(na svou dobu), strašný příběh(žádný tam nebyl), hard W v pohodě, hratelnost výborná( ovládalo se to na šipkách na klávesnici). Co mě však na této hře vůbec nejvíce mrzí je to, že nebyla možnost si ji koupit v early accesu, nebylo možno si připlatit za exkluzivní obsah(např jiný skin na lokomotivu!) a to úplně nejvíc co mě štve, že nebyly žádné DLC! a achievmenty! a Loot boxy? jako vážně? proč tam nemohli být loot boxy!
Proti: žádná dlc, loot boxy, ani achievmenty, hra nebyla dostupná v early accesu a nemožnost koupit exkluzivku, nepodpora konzole ps4
The Last of Us
Ze začátku hraní The Last of Us jsem si říkal, co na tom všichni mají? Dobře, začátek je neskutečně emotivní (slza ukápla), hratelnost velmi slušná a svět krásně apokalyptický. Ale že by to byla taková pecka jak se tvrdí? To mi v prvních hodinách vrtalo hlavou.
A pak se potkal Joel s Ellie.
A pak se dostali pryč z města.
A já jsem zjistil, že tahle hra je naprosto úžasná, atmosférická a strhující. A každá minuta strávená s Joelem a Ellie stojí za to. A že je Ellie skvělá, vtipná a statečná a že Joel je...no prostě Joel :)
Charaktery v The Last of Us jsou totiž naprosto skvěle napsané a patří mezi to nejlepší, co jsem ve hrách viděl. Tím nemyslím jen hlavní protagonisty, ale i vedlejší postavy, které hráč během putování potká. Celkově je příběh skvěle podaný a krásně graduje.
Skvělá hra je The Last of Us i proto, že obsahuje mnoho památných míst a scén, na které jen tak nezapomenu - zmíněný prolog, roztlačování Billova auta, smrt Henryho a Sama, lov jelena, sněhová vánice, žirafy. A pak ten pro někoho kontroverzní konec, který osobně považuji za výborný a je logickým vyústěním Joelova charakteru a chování.
Co se týče hratelnosti, ta je velmi příjemná a těžko se na ní hledají nějaké větší mouchy. Hru jsem ze začátku hrál více stealth způsobem, ale postupem času jsem si oblíbil i přestřelky s lidskými protivníky (odstřelovačka ftw) a riskantnější taktiku proti nakaženým - hoď po nich co můžeš a zbytek rozstřílej (od nalezení plamenometu nejoblíbenější činnost ve hře :))
Grafika remasteru je skvělá, na některých místech jsem se musel na chvíli zastavit a kochat se. A hudba dodává atmosféře ten správný ráz.
Je jen málo věcí co mi pilo krev a nejsou ani moc důležité. Například mi vadilo, že před Clickery není žádná obrana, pokud se dostanou až k tělu. A dvě lokace mi přišly trošku nudnější - sklepení hotelu a univerzita.
The Last of Us je prostě úžasné dobrodružství v nádherném, ale nebezpečném post-apokalyptickém světě, ve kterém byla radost strávit těch 25 hodin a do kterého se rád vrátím.
A pak se potkal Joel s Ellie.
A pak se dostali pryč z města.
A já jsem zjistil, že tahle hra je naprosto úžasná, atmosférická a strhující. A každá minuta strávená s Joelem a Ellie stojí za to. A že je Ellie skvělá, vtipná a statečná a že Joel je...no prostě Joel :)
Charaktery v The Last of Us jsou totiž naprosto skvěle napsané a patří mezi to nejlepší, co jsem ve hrách viděl. Tím nemyslím jen hlavní protagonisty, ale i vedlejší postavy, které hráč během putování potká. Celkově je příběh skvěle podaný a krásně graduje.
Skvělá hra je The Last of Us i proto, že obsahuje mnoho památných míst a scén, na které jen tak nezapomenu - zmíněný prolog, roztlačování Billova auta, smrt Henryho a Sama, lov jelena, sněhová vánice, žirafy. A pak ten pro někoho kontroverzní konec, který osobně považuji za výborný a je logickým vyústěním Joelova charakteru a chování.
Co se týče hratelnosti, ta je velmi příjemná a těžko se na ní hledají nějaké větší mouchy. Hru jsem ze začátku hrál více stealth způsobem, ale postupem času jsem si oblíbil i přestřelky s lidskými protivníky (odstřelovačka ftw) a riskantnější taktiku proti nakaženým - hoď po nich co můžeš a zbytek rozstřílej (od nalezení plamenometu nejoblíbenější činnost ve hře :))
Grafika remasteru je skvělá, na některých místech jsem se musel na chvíli zastavit a kochat se. A hudba dodává atmosféře ten správný ráz.
Je jen málo věcí co mi pilo krev a nejsou ani moc důležité. Například mi vadilo, že před Clickery není žádná obrana, pokud se dostanou až k tělu. A dvě lokace mi přišly trošku nudnější - sklepení hotelu a univerzita.
The Last of Us je prostě úžasné dobrodružství v nádherném, ale nebezpečném post-apokalyptickém světě, ve kterém byla radost strávit těch 25 hodin a do kterého se rád vrátím.
Pro: Výborný příběh a charaktery, hratelnost, grafika
Proti: Nic závažného
uDraw Studio
JumasKdyž jsem objednával hry na Wii, padlo mi do oka uDraw Studio, které by se dozajista líbilo mému synkovi. Rád si kreslí, ale bohužel ještě moc nerozumí tomu, proč se mi nelíbí, že některé jeho výtvory jsou jinde, než na papíře. Virtuální kreslení tento problém dokonale řeší, no a když už tenhle titul teď doma mám, proč ho nevyzkoušet.
Jedná se v podstatě o staré dobré Malování na Windows, jen je trochu zjednodušené a přizpůsobené specifickému ovládání Wii. Celkem se u toho dá i vyblbout a zvlášť od omalovánek, které jsem nevybarvoval léta, jsem se chvíli nemohl odtrhnout. Ovládání není úplně snadné, a tak jsem hodně přetahoval, ale nakonec jsem to vyřešil plechovkou barvy, která vždy vybarvila celou ohraničenou oblast za mě. I tak ale bylo třeba na některé malé objekty použít zvětšení.
Plocha tabletu na kreslení je malá, a protože nemohu koukat pod tužku, ale na televizi, často se mi stávalo, že jsem se s tužkou dostal mimo a koukal, že najednou nekreslím. Kabel u tužky je navíc krátký a je třeba si hlídat, aby se nezachytil o rohy tabletu. Co si budem povídat, tohle je hra hlavně pro děti, ale i dospělé občas přepadne touha si něco namalovat. Pokud si nechcete ušpinit ruce je to bezva alternativa.
Jedná se v podstatě o staré dobré Malování na Windows, jen je trochu zjednodušené a přizpůsobené specifickému ovládání Wii. Celkem se u toho dá i vyblbout a zvlášť od omalovánek, které jsem nevybarvoval léta, jsem se chvíli nemohl odtrhnout. Ovládání není úplně snadné, a tak jsem hodně přetahoval, ale nakonec jsem to vyřešil plechovkou barvy, která vždy vybarvila celou ohraničenou oblast za mě. I tak ale bylo třeba na některé malé objekty použít zvětšení.
Plocha tabletu na kreslení je malá, a protože nemohu koukat pod tužku, ale na televizi, často se mi stávalo, že jsem se s tužkou dostal mimo a koukal, že najednou nekreslím. Kabel u tužky je navíc krátký a je třeba si hlídat, aby se nezachytil o rohy tabletu. Co si budem povídat, tohle je hra hlavně pro děti, ale i dospělé občas přepadne touha si něco namalovat. Pokud si nechcete ušpinit ruce je to bezva alternativa.
Pro: nostalgie, virtuální omalovánky, kreslící pomůcky, znovuhratelnost
Proti: malá plocha na kreslení, krátký kabel od tužky, po čase omrzí
INSIDE
mattesakPřišlo to jako rána z čistého nebe. Pročítám si články na svých oblíbených herních webech, když tu najednou malá zprávička o chystané speciální edici Inside. Mě osobně tenhle typ her, kde tři hodiny drtíte tlačítko „dopředu“, nikdy moc nebavil, ale tajemnost té ohlášené edice mě zaujala. No a samozřejmě i zvučné jméno společnosti RealDoll (více například zde). Slovo dalo slovo a já začal tenhle dva roky starý restík instalovat. Mezitím jsem se zběžně podíval na HowLongToBeat, abych zjistil, jestli se ta hra nehodí třeba i do výzvy. A hele, průměrný průlez hrou za tři a půl hodiny, walkthrough na YouTubu za necelé dvě – to bych mohl prubnout. A rovnou na hardcore. Ten den jsem sice chtěl dát prostor Chuchelovi, ale popravdě jsem měl zrovna chuť na něco, co nebude jako návštěva lunaparku.
„Co ale od Inside čekat?“ ptal jsem se sám sebe. LIMBO jsem sice už jednou rozehrál, ale byla to spíš taková pětiminutovka, než mě od něj něco vyrušilo, takže jsem ani neměl čas do něj trochu proniknout. Inside mi přišel už podle obrázků temnější. Ve spojení s mojí chřipkou by to mohl být parádní zážitek. No jo, ale taková výzva, to není jen tak. Chce to přípravu. A s léčebným pitným režimem budu mít co dělat, abych se v polovině hry nepočůral. Takže jde se na to.
19:00 – Nesu si jídlo – poslední večeře před hrou. Dávám si dva rohlíky s vysočinou a velký hrnek čaje. Sebou si beru i banán a minipiškoty, kdyby přišel hlad v průběhu hraní.
19:48 – Házím do sebe paralen.
19:50 – Jdu se důkladně vymočit.
19:53 – Spouštím hru.
19:55 – Přenastavuji ovládání (vážně se to hraje nativně na šipkách?)
20:01 – Mé první zvolání: „To je nádherná hra!“
21:03 – Můj první zásek. Místo, kde plujete v ponorce a snažíte se rozmlátit stěnu pod zavřenými vraty. Zeď jsem kompletně rozdrolil, ale furt jsem nevěděl, co mám dělat. Myslel jsem, že třeba prorazím pletivo nebo vlezu z ponorky a proplavu skrz. Jenže mi to furt nešlo. Zkejsnul jsem u toho asi 15 minut, načež jsem zjistil, jak se z ponorky vylézá (AAAAaaaaa!!!).
21:12 – Kručí mi v břiše, asi mi vyhládlo z těch hádanek. Dávám si banán a po chvíli i pár piškotů.
22:18 – První krize. V tento moment bych za normálních okolností hru vypnul, dal si pauzu a pak se k ní vrátil. Bohužel, chtěl jsem to na hardcore – mám to hardcore. (Krize naštěstí brzy odešla s příchodem mind-blowing finále).
22:59 – Závěrečné titule. Chci víc. Chci jíst. Chci si odskočit (a konečně můžu!)
Takže jaká vlastně hra byla? Nádherná. Naprosto předčila má očekávání. Není to tak dávno, co jsem rozehrál Little Nightmares, takže jsem trochu tušil do čeho jdu, neboť vizuálně jsou si hry podobné jako vejce vejci (no dobře, Inside je asi krapet minimalističtější). Herní mechanismy mě ale velice brzy pohltily a já si začal užívat každý krok a zejména každou interakci s prostředím. Musím zejména vyzdvihnout skvělou práci s bednami a podobnými věcmi, které se dají táhnout. Dokud nestisknete tlačítko interakce, tak kolem předmětu jenom chodíte a ani se o něj neotřete. Jakmile však příslušnou klávesu zmáčknete, vaše postava chytře sáhne do prostoru a začne s předmětem hýbat. To samé platí při lezení na tyto objekty. Okolí na vás reaguje a vy, pokud nebudete vědět do čeho jdete stejně jako já, budete dost často umírat. To byla asi první věc, která mě na hře překvapila. Nejen samotný fakt, že tu lze umřít (a to sakra brzo), ale hlavně to, jakými všemi způsoby. Na to, že se zde hraje za malé dítě (tedy nejspíš), si autoři nedělají příliš velkou hlavu s brutalitou, jaká některá úmrtí hlavního hrdiny provází. Velice příjemné je to, že vás hra příliš neprudí. Když zemřete, ve většině případů se objevíte pár krůčků od místa, kde se to stalo. Tím alespoň odpadá frustrace z nekonečného řešení stejných rébusů dokola.
A tím se dostávám ke druhé věci, která mě překvapila a sice to, že se jedná o logickou hru. Myslel jsem, že mě čeká jenom další walking simulator s nějakým tím mačkáním knoflíků a táháním za páčky. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem na to nebyl připraven anebo prostě už blbnu z těch stále jednodušších her, ale Inside pro mě byl chvílemi opravdu obtížný. Po zdárném vyřešení hádanky ale přišel ten krásný pocit jako vždycky. Takovýto, jak si prvně člověk řekne, že je chytrej a po chvíli si uvědomí, že vlastně ta HRA je chytrá. A to je věc, kterou si často lidé neuvědomují. To, že vyřeší rébus sice svědčí o tom, že jsou nejspíš bedny, ale ten, kdo rébus vytváří, ten musí mít teprve mozkovnu. Během hry vás také nečekají žádné loadingy, což zcela jistě potěší a pomáhá to dokreslit tíživou atmosféru.
Grafika, jak už jsem zmínil, je nádherná. Užíval jsem si každé prostředí, každý detail a některé vodní záběry (zejména ty ze začátku hry) dokážou vyrazit dech. Světla a stíny tu nehrají koncert jenom pro oči, ale jsou součástí samotné hratelnosti, kde přidávají hře na nutnosti stealth postupu. Postavičky, se kterými přijdete do styku, jsou krásně vymodelované a velice osobitým způsobem děsivé. Vše kolem se hýbe, padá, prohýbá, leskne a působí tím správně znepokojivým dojmem.
Po zvukové stránce není moc co vytknout. Hudba zde zní spíše jen tak na okraj, aby podkreslila atmosféru. Prim zde hrají až různé zvuky, vzdechy a skřeky. Udělal jsem velkou chybu, že jsem si nasadil sluchátka až ke konci hry, zážitek by byl minimálně o polovinu silnější. Už i takhle mě štěkot psů dokázal dokonale vytrhnout z pohody, a co teprve se sluchátky?
Shrnutí:
Já jsem si hru užil a to královsky. Je to další příspěvek do kategorie "Hra jako umělecké dílo", konkrétně do složky "Bizár&Surreál". Nejprve jsem myslel, že hraju nějakou Orwellovinu, pak zase Akta X a nakonec z toho vzniklo něco, co si ani netroufám slovy popsat. Nejblíž se tomu asi přiblížil Douglas Adams, když se zmínil o poezii jistého Chrochtose Nadýmavého, jejíž název dost možná charakterizuje to, co vám hra na konci nabídne.
Plně si ale uvědomuji to, že jsem udělal chybu tím, že jsem Inside zařadil právě do této kategorie herní výzvy. Asi ve třetí čtvrtině jsem měl chuť si dát na chvíli pauzu, abych se z toho podivného světa nezbláznil. A kdybych to udělal (nebo kdybych to mohl udělat), tak bych si ji za jisté užil ještě daleko více. Takhle jsem si pomalu začal říkat, že už by to mohlo jako i skončit a začal jsem to brát trochu jako vopruz, že ji musím dojet do konce. Takže varování pro všechny účastníky Herní Výzvy v kategorii Hru nezastavíš: „Na tuhle příčku si dejte něco, co vás bude bavit, ale ne zas tak moc, aby vám to dovolilo si zkazit zážitek z hraní.“ V tomto případě se naštěstí hra během pár minut přetransformovala v něco naprosto bizarního, ujetého a „mozek-rozškvařujícího“, takže jsem se velice brzo vrátil k počátečnímu nadšení ze hraní (a ano, mluvím o té legendární závěrečné čtvrthodince.), ale být titul ještě tak o hodinku delší, tak by nebyla buď výzva nebo zážitek.
Už se těším, až si Inside dám ještě jednou (nebo až ho o víkendu ukážu přítelkyni). Předtím si ale načtu ještě pár teorií o možném výkladu toho, co nám hra vlastně chce, či nechce ukázat, zahraju si Limba a pokusím se z toho všeho nezbláznit. Tu noc, kdy jsem Inside dohrál, jsem totiž ani nemohl spát.
Hra dokončena v rámci herní výzvy 2018 – 4. Hru nezastavíš (hardcore)
„Co ale od Inside čekat?“ ptal jsem se sám sebe. LIMBO jsem sice už jednou rozehrál, ale byla to spíš taková pětiminutovka, než mě od něj něco vyrušilo, takže jsem ani neměl čas do něj trochu proniknout. Inside mi přišel už podle obrázků temnější. Ve spojení s mojí chřipkou by to mohl být parádní zážitek. No jo, ale taková výzva, to není jen tak. Chce to přípravu. A s léčebným pitným režimem budu mít co dělat, abych se v polovině hry nepočůral. Takže jde se na to.
19:00 – Nesu si jídlo – poslední večeře před hrou. Dávám si dva rohlíky s vysočinou a velký hrnek čaje. Sebou si beru i banán a minipiškoty, kdyby přišel hlad v průběhu hraní.
19:48 – Házím do sebe paralen.
19:50 – Jdu se důkladně vymočit.
19:53 – Spouštím hru.
19:55 – Přenastavuji ovládání (vážně se to hraje nativně na šipkách?)
20:01 – Mé první zvolání: „To je nádherná hra!“
21:03 – Můj první zásek. Místo, kde plujete v ponorce a snažíte se rozmlátit stěnu pod zavřenými vraty. Zeď jsem kompletně rozdrolil, ale furt jsem nevěděl, co mám dělat. Myslel jsem, že třeba prorazím pletivo nebo vlezu z ponorky a proplavu skrz. Jenže mi to furt nešlo. Zkejsnul jsem u toho asi 15 minut, načež jsem zjistil, jak se z ponorky vylézá (AAAAaaaaa!!!).
21:12 – Kručí mi v břiše, asi mi vyhládlo z těch hádanek. Dávám si banán a po chvíli i pár piškotů.
22:18 – První krize. V tento moment bych za normálních okolností hru vypnul, dal si pauzu a pak se k ní vrátil. Bohužel, chtěl jsem to na hardcore – mám to hardcore. (Krize naštěstí brzy odešla s příchodem mind-blowing finále).
22:59 – Závěrečné titule. Chci víc. Chci jíst. Chci si odskočit (a konečně můžu!)
Takže jaká vlastně hra byla? Nádherná. Naprosto předčila má očekávání. Není to tak dávno, co jsem rozehrál Little Nightmares, takže jsem trochu tušil do čeho jdu, neboť vizuálně jsou si hry podobné jako vejce vejci (no dobře, Inside je asi krapet minimalističtější). Herní mechanismy mě ale velice brzy pohltily a já si začal užívat každý krok a zejména každou interakci s prostředím. Musím zejména vyzdvihnout skvělou práci s bednami a podobnými věcmi, které se dají táhnout. Dokud nestisknete tlačítko interakce, tak kolem předmětu jenom chodíte a ani se o něj neotřete. Jakmile však příslušnou klávesu zmáčknete, vaše postava chytře sáhne do prostoru a začne s předmětem hýbat. To samé platí při lezení na tyto objekty. Okolí na vás reaguje a vy, pokud nebudete vědět do čeho jdete stejně jako já, budete dost často umírat. To byla asi první věc, která mě na hře překvapila. Nejen samotný fakt, že tu lze umřít (a to sakra brzo), ale hlavně to, jakými všemi způsoby. Na to, že se zde hraje za malé dítě (tedy nejspíš), si autoři nedělají příliš velkou hlavu s brutalitou, jaká některá úmrtí hlavního hrdiny provází. Velice příjemné je to, že vás hra příliš neprudí. Když zemřete, ve většině případů se objevíte pár krůčků od místa, kde se to stalo. Tím alespoň odpadá frustrace z nekonečného řešení stejných rébusů dokola.
A tím se dostávám ke druhé věci, která mě překvapila a sice to, že se jedná o logickou hru. Myslel jsem, že mě čeká jenom další walking simulator s nějakým tím mačkáním knoflíků a táháním za páčky. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem na to nebyl připraven anebo prostě už blbnu z těch stále jednodušších her, ale Inside pro mě byl chvílemi opravdu obtížný. Po zdárném vyřešení hádanky ale přišel ten krásný pocit jako vždycky. Takovýto, jak si prvně člověk řekne, že je chytrej a po chvíli si uvědomí, že vlastně ta HRA je chytrá. A to je věc, kterou si často lidé neuvědomují. To, že vyřeší rébus sice svědčí o tom, že jsou nejspíš bedny, ale ten, kdo rébus vytváří, ten musí mít teprve mozkovnu. Během hry vás také nečekají žádné loadingy, což zcela jistě potěší a pomáhá to dokreslit tíživou atmosféru.
Grafika, jak už jsem zmínil, je nádherná. Užíval jsem si každé prostředí, každý detail a některé vodní záběry (zejména ty ze začátku hry) dokážou vyrazit dech. Světla a stíny tu nehrají koncert jenom pro oči, ale jsou součástí samotné hratelnosti, kde přidávají hře na nutnosti stealth postupu. Postavičky, se kterými přijdete do styku, jsou krásně vymodelované a velice osobitým způsobem děsivé. Vše kolem se hýbe, padá, prohýbá, leskne a působí tím správně znepokojivým dojmem.
Po zvukové stránce není moc co vytknout. Hudba zde zní spíše jen tak na okraj, aby podkreslila atmosféru. Prim zde hrají až různé zvuky, vzdechy a skřeky. Udělal jsem velkou chybu, že jsem si nasadil sluchátka až ke konci hry, zážitek by byl minimálně o polovinu silnější. Už i takhle mě štěkot psů dokázal dokonale vytrhnout z pohody, a co teprve se sluchátky?
Shrnutí:
Já jsem si hru užil a to královsky. Je to další příspěvek do kategorie "Hra jako umělecké dílo", konkrétně do složky "Bizár&Surreál". Nejprve jsem myslel, že hraju nějakou Orwellovinu, pak zase Akta X a nakonec z toho vzniklo něco, co si ani netroufám slovy popsat. Nejblíž se tomu asi přiblížil Douglas Adams, když se zmínil o poezii jistého Chrochtose Nadýmavého, jejíž název dost možná charakterizuje to, co vám hra na konci nabídne.
Plně si ale uvědomuji to, že jsem udělal chybu tím, že jsem Inside zařadil právě do této kategorie herní výzvy. Asi ve třetí čtvrtině jsem měl chuť si dát na chvíli pauzu, abych se z toho podivného světa nezbláznil. A kdybych to udělal (nebo kdybych to mohl udělat), tak bych si ji za jisté užil ještě daleko více. Takhle jsem si pomalu začal říkat, že už by to mohlo jako i skončit a začal jsem to brát trochu jako vopruz, že ji musím dojet do konce. Takže varování pro všechny účastníky Herní Výzvy v kategorii Hru nezastavíš: „Na tuhle příčku si dejte něco, co vás bude bavit, ale ne zas tak moc, aby vám to dovolilo si zkazit zážitek z hraní.“ V tomto případě se naštěstí hra během pár minut přetransformovala v něco naprosto bizarního, ujetého a „mozek-rozškvařujícího“, takže jsem se velice brzo vrátil k počátečnímu nadšení ze hraní (a ano, mluvím o té legendární závěrečné čtvrthodince.), ale být titul ještě tak o hodinku delší, tak by nebyla buď výzva nebo zážitek.
Už se těším, až si Inside dám ještě jednou (nebo až ho o víkendu ukážu přítelkyni). Předtím si ale načtu ještě pár teorií o možném výkladu toho, co nám hra vlastně chce, či nechce ukázat, zahraju si Limba a pokusím se z toho všeho nezbláznit. Tu noc, kdy jsem Inside dohrál, jsem totiž ani nemohl spát.
Hra dokončena v rámci herní výzvy 2018 – 4. Hru nezastavíš (hardcore)
Pro: Grafika, atmosféra, interakce s předměty, umělecké ztvárnění, možnost vlastní interpretace, systém checkpointů, hádanky
Proti: Neuškodilo by ovládání na myši, před samotným finále ztrácí na tempu (nebo jsem si možná měl dát přestávku?)
The Last Door: Collector's Edition
jabbo126Temná atmosferická jednohubka o čtyřech epizodách. Příběh se odehrává ve viktoriánské Anglii a v roli Jeremiáše Devitta rozplétáte záhadu, která sahá mimo tento svět, ale také tajemství vlastní minulosti. Ze scénáře jde na hony cítit klasiky žánru, jako jsou Lovecraftovy příběhy nebo povídky E. A. Poea. Fascinující je především atmosféra, kterou autoři dokázali vykreslit především pomocí skvělého ozvučení a temné originální hudby. V minimalistické grafice se pak skrývá prostor pro vlastní představivost, ale místy mi přišlo těch pixelů už opravdu málo - když už nelze rozeznat třeba dveře od pozadí, je to trochu na úkor hratelnosti. Přesto mám k první sérii této pochmurné adventury jen minimum připomínek. Jak už bylo řečeno, atmosféra by se dala nožem krájet, příběh, ač celkem klasický, je poutavý a napínavý od začátku do konce a vyprávění formou kvalitních anglických textů vás nemá šanci začít nudit. Sem tam se vyskytne pár nelogických prvků jako jsou některé hádanky, které tam prostě jsou, aby měl hráč co rozluštit, ale z pohledu příběhu nedávají moc smysl. A jak už jsem říkal, v některých lokacích jsem na rozpacích, zda ta minimalistická grafika nemohla být o ždibec detailnější (ačkoli chápu, že jde prostě o autorský záměr a nikoli neschopnost grafika). Každopádně, pokud máte rádi příběhy, nelze první sezónu The Last Door než doporučit. Připravte se ale na to, že budete muset hrát i sezónu druhou. Příběh totiž není čtvrtou epizodou první série ukončený.
Pro: Famózní hudba a ozvučení obecně, svižný a napínavý scénář, atmosféra
Proti: Občas nelogičnosti, někdy až moc minimalistické
World of Warcraft
Vurhor
6785 Wowko nemám rád. Nemám ho rád z naprosto jednoduchého důvodu - existence původních strategií a jejich skvělým dějovým linkám. Předem upozorňuji, že komentář bude z velké části negativní. Po stránce samotné hratelnosti je Wow dost zábavná a pěkná hra, ale způsobila (a furt působí) něco, co mě neskutečně sere a prostě se z toho potřebuju vypsat. Bacha, bude pár SPOILERŮ.
Než se pustím do remcání, stěžování a fňukání, napíšu, co se mi na wowku líbí. Gameplay je za prvé moc zábavný. Tvorba postavy je skvělá, plus její progress je hezky viditelný a uspokojující. Atmosféra je na většině míst perfektní, to především díky krásně vytvořenému prostředí, zvukovým efektům a hlavně hudbě, která je naprosto parádní. Wowko nemusím mít rád, ale musím uznat, že soundtracky mělo vždy fantastický. To samé platí i o intro cinematic ukázkách, Blizzard na ně má neskutečný talent. Obzvlášť datadisk WotLK, který ironicky nesnáším nejvíc, ji má fakt perfektní, až mi mnohdy naskakovala husí kůže. A hra s kamarády je někdy opravdu skvělá, byť upřímně mi vyhovovalo pracovat na vlastní pěst a jako osamělý vlk se toulat pustinami Azerothu.
Tak. Ale teď už k tomu hlavnímu...
Wowko zprvu začalo ničit (a s každým dalším datadiskem přitvrdilo) frakcovou logiku, v zájmu té debilní MMORPG mechaniky. Nestranná a samostatná mrcha Sylvanas se z nějakého důvodu připojila k přes moře vzdálené orkské hordě (da fawk?) a noční elfové furt kámoší s lidmi, ale s orky už ne (because....reasons).
S BC přišlo zjevení, že Vysocí elfové ve skutečnosti nebyli vyvražděni, stejně tak jejich vlast nebyla téměř zcela zničena, jak nám ve W3 bylo několikrát řečeno, ale že téměř 3/4 jejich velkého města je furt dost v pohodě a elfů je tam evidentně stále dost.
Cataclysm spláchl do záchodu sympatickou a zajímavou neutralitu skřetů a udělal z nich součást Hordy, plus v Alianci jsou teď i vlkodlaci.
Ve Warlords of Draenor se Blizzard rozhodl pro cestování v čase, což je pro mě často důkaz průseru (viz seriál Ztraceni) a docházení nápadů.
Legion okradla Illidana o jeho výjimečnost, přičemž lovec démonů s badass křídly teď může být prakticky každý, plus se tam v podstatě znovu opakuje děj Warcraftu 3
A nadcházející datáč Battle for Azeroth má sice dost cool cinematic ukázku, ale když jsem viděl Sylvanas... SYLVANAS(!!!) jak křičí "For the Horde!", věděl jsem, že zajímavá příběhová konzistentnost ze skvělých strategií je ta tam... Plus je jasný, že nesmí vyhrát ani Aliance, ani Horda, protože kdyby jedna ze stran získala převahu, Blizzard by tím seriozně nasral polovinu svých hráčů. Btw, to je fajn, že mezi sebou furt takhle válčíte. Medivh by byl pyšný. :)
Největší slzu jsem však uronil s příchodem datadisku "Wrath of the Lich King", který NAPROSTO potopil jakékoliv naděje na příběhovou návaznost ke konci Frozen Thronu, ve formě další warcraft strategie. Jako malí jsme s kámošem často debatovali o tom, kdo asi nakonec toho hajzla Arthase konečně jednou pro vždy sejme. Bude to Jaina? Kael´Thas? Nebo samotná Sylvanas? Ne. Velký kulový. Byl to gnóm válečník, jehož jméno znělo "YourMotherBigD", krvavý elf paladin jménem "Kardashian0009", a taky orkský šaman "xoxoTinkyWinkyxoxo", plus mnoho dalších...ehm... "originálních" postav. Ve zkratce je NPC nazývají - "stateční hrdinové", tedy hráči. Warcraft 3 měl skvělou příběhovou konzistentnost a určité napětí, kdo koho sejme, nebo kdo co provede. Wowko se primárně zaměřuje na to, že veškerou těžkou práci udělají hráči, ale jejich postavy samozřejmě nemohou mít žádný charakter. Oceňuji to, že se Blizzard stále snaží do hry implementovat nějaký děj, ale ty MMO elementy, plus ten přístup "Horda a Aliance si musí být furt rovni", ho i tak shazují na debilní úroveň, přičemž s dějovými linkami z předchozími strategiemi se nemůže rovnat ani náhodou.
Taky mě zklamaly některé postavy - Jainu jsem považoval za chytrou čarodějku, která je natolik moudrá aby pochopila, že Thrall a jeho Horda jsou v pohodě, když už spolu takhle hezky pospolu spolupracovali. Pak ale vidím nějakou ukázku, kde na Thralla a hordu strašně píčuje, jako kdyby hodili granát do boudy jejího psa. Kael´Thas, jedna z mých nejoblíbenějších postav, který byl evidentně dobrák, je najednou zkažený zlý hajzl, kterého je nutno sejmout :( atd.
Ve shrnutí musím uznat, že World of Warcraft je určitě skvělé MMO, s parádními mechanikami, krásným vizuálem a zábavným gameplayem, ale ony MMO aspekty, které se promítají v příběhu a frakcích, taktéž strašně ničí kouzlo warcraft loru, který jsem vždy považoval za dost kvalitní. A to mě prostě sere.
Než se pustím do remcání, stěžování a fňukání, napíšu, co se mi na wowku líbí. Gameplay je za prvé moc zábavný. Tvorba postavy je skvělá, plus její progress je hezky viditelný a uspokojující. Atmosféra je na většině míst perfektní, to především díky krásně vytvořenému prostředí, zvukovým efektům a hlavně hudbě, která je naprosto parádní. Wowko nemusím mít rád, ale musím uznat, že soundtracky mělo vždy fantastický. To samé platí i o intro cinematic ukázkách, Blizzard na ně má neskutečný talent. Obzvlášť datadisk WotLK, který ironicky nesnáším nejvíc, ji má fakt perfektní, až mi mnohdy naskakovala husí kůže. A hra s kamarády je někdy opravdu skvělá, byť upřímně mi vyhovovalo pracovat na vlastní pěst a jako osamělý vlk se toulat pustinami Azerothu.
Tak. Ale teď už k tomu hlavnímu...
Wowko zprvu začalo ničit (a s každým dalším datadiskem přitvrdilo) frakcovou logiku, v zájmu té debilní MMORPG mechaniky. Nestranná a samostatná mrcha Sylvanas se z nějakého důvodu připojila k přes moře vzdálené orkské hordě (da fawk?) a noční elfové furt kámoší s lidmi, ale s orky už ne (because....reasons).
S BC přišlo zjevení, že Vysocí elfové ve skutečnosti nebyli vyvražděni, stejně tak jejich vlast nebyla téměř zcela zničena, jak nám ve W3 bylo několikrát řečeno, ale že téměř 3/4 jejich velkého města je furt dost v pohodě a elfů je tam evidentně stále dost.
Cataclysm spláchl do záchodu sympatickou a zajímavou neutralitu skřetů a udělal z nich součást Hordy, plus v Alianci jsou teď i vlkodlaci.
Ve Warlords of Draenor se Blizzard rozhodl pro cestování v čase, což je pro mě často důkaz průseru (viz seriál Ztraceni) a docházení nápadů.
Legion okradla Illidana o jeho výjimečnost, přičemž lovec démonů s badass křídly teď může být prakticky každý, plus se tam v podstatě znovu opakuje děj Warcraftu 3
A nadcházející datáč Battle for Azeroth má sice dost cool cinematic ukázku, ale když jsem viděl Sylvanas... SYLVANAS(!!!) jak křičí "For the Horde!", věděl jsem, že zajímavá příběhová konzistentnost ze skvělých strategií je ta tam... Plus je jasný, že nesmí vyhrát ani Aliance, ani Horda, protože kdyby jedna ze stran získala převahu, Blizzard by tím seriozně nasral polovinu svých hráčů. Btw, to je fajn, že mezi sebou furt takhle válčíte. Medivh by byl pyšný. :)
Největší slzu jsem však uronil s příchodem datadisku "Wrath of the Lich King", který NAPROSTO potopil jakékoliv naděje na příběhovou návaznost ke konci Frozen Thronu, ve formě další warcraft strategie. Jako malí jsme s kámošem často debatovali o tom, kdo asi nakonec toho hajzla Arthase konečně jednou pro vždy sejme. Bude to Jaina? Kael´Thas? Nebo samotná Sylvanas? Ne. Velký kulový. Byl to gnóm válečník, jehož jméno znělo "YourMotherBigD", krvavý elf paladin jménem "Kardashian0009", a taky orkský šaman "xoxoTinkyWinkyxoxo", plus mnoho dalších...ehm... "originálních" postav. Ve zkratce je NPC nazývají - "stateční hrdinové", tedy hráči. Warcraft 3 měl skvělou příběhovou konzistentnost a určité napětí, kdo koho sejme, nebo kdo co provede. Wowko se primárně zaměřuje na to, že veškerou těžkou práci udělají hráči, ale jejich postavy samozřejmě nemohou mít žádný charakter. Oceňuji to, že se Blizzard stále snaží do hry implementovat nějaký děj, ale ty MMO elementy, plus ten přístup "Horda a Aliance si musí být furt rovni", ho i tak shazují na debilní úroveň, přičemž s dějovými linkami z předchozími strategiemi se nemůže rovnat ani náhodou.
Taky mě zklamaly některé postavy - Jainu jsem považoval za chytrou čarodějku, která je natolik moudrá aby pochopila, že Thrall a jeho Horda jsou v pohodě, když už spolu takhle hezky pospolu spolupracovali. Pak ale vidím nějakou ukázku, kde na Thralla a hordu strašně píčuje, jako kdyby hodili granát do boudy jejího psa. Kael´Thas, jedna z mých nejoblíbenějších postav, který byl evidentně dobrák, je najednou zkažený zlý hajzl, kterého je nutno sejmout :( atd.
Ve shrnutí musím uznat, že World of Warcraft je určitě skvělé MMO, s parádními mechanikami, krásným vizuálem a zábavným gameplayem, ale ony MMO aspekty, které se promítají v příběhu a frakcích, taktéž strašně ničí kouzlo warcraft loru, který jsem vždy považoval za dost kvalitní. A to mě prostě sere.
Pro: Gameplay, cinematic ukázky, atmosféra, hudba
Proti: Vyblití se na logiku a kvalitu příběhu a postav, ve jménu MMO aspektů
ELEX
ad142Jedno staré príslovie hovorí: Majster šuster, drž sa svojho kopyta. Takto trefne je naznačené, že ľudská skúsenosť vždy radí, aby sa každý venoval tomu, čo mu ide najlepšie. A vývojárskemu štúdiu Piranha Bytes od samého začiatku fungovali najlepšie čistokrvné RPG s otvoreným svetom a silnými charaktermi, ktoré v ňom vystupovali. Kedykoľvek sa od tohto svojho konceptu odchýlili, vždy to začalo škrípať. Najlepším príkladom je určite tretí diel Gothicu, ktorý bol iste najočakávanejšou hrou tohto štúdia v jeho histórii, ale silné postavy v ňom boli odsunuté do úzadia.
Rukopis autorov trilógie Gothic musí každý, kto nejakú hru od nich hral, cítiť v Elexe takmer okamžite. Znova začínate s pevne danou postavou a opäť začínate takmer od nuly. Máte iba základnú výbavu a ocitáte sa vo svete, o ktorom neviete vôbec nič. Vašimi prvými protivníkmi budú opäť zvláštne zvieratká, pripomínajúce „gothickovské“ krysokrty a mrchožrúty a opäť vás rozsekajú ako malého chlapca. Svet je úplne voľný, prístupný, avšak aby ste ho mohli v pohode skúmať, na to zabudnite. Vaša postava je tak prekvapujúco slabá, že budete radšej utekať aj pred tou najslabšou príšerkou a keď dorazíte na prvé bezpečné miesto, tak si úľavou vydýchnete. Toto nie je relatívne milosrdný svet série The Elder Scrolls. Tam vám vývojári dajú skoro ihneď nejakého spoločníka, čo vám uľahčí začiatok, alebo prispôsobia úvodné príšery vášmu nízkemu levelu. Toto je nemilosrdný, až krutý svet ELEXu, kde je potrestaná aj tá najmenšia chyba a kde vaše sebavedomie je od začiatku zašlapané do prachu. Je na vás, aby ste ho len pomaly a ťažko zase zdvíhali zo zeme.
Magelan bola planéta v mnohom pripomínajúca našu súčasnú Zem s našou dnešnou civilizáciou. Všetko fungovalo relatívne v poriadku, ľudstvo zaznamenávalo pokrok a tak pretrvávajúce problémy sa dali prehliadať. Avšak odrazu prišiel nečakaný úder z vesmíru. Úder kométy. Nepremenila síce planétu na hromadu trosiek, ale spôsobila, že sa úplne rozpadli všetky sociálne a spoločenské štruktúry. A v takýchto dobách sa všetky, dovtedy skryté ľudské neresti prejavia naplno. Tí ktorí prežili, museli ešte prežiť aj následnú občiansku vojnu, ktorú stále pripomínajú všadeprítomné vraky zničených tankov a opustené zákopy. No aj potom zostali uväznení v ďalších bojoch. Tentoraz v boji o vlastné prežitie a v boji o to, ako naložiť s ďalším osudom planéty. V centre tohto zápasu sa však tentoraz už nachádza nový prvok – nazvaný ELEX. To je vzácna surovina, ktorá dorazila s kométou a ktorá ako keby chcela dať druhú šancu ľudstvu. ELEX má totiž priam zázračné vlastnosti, keďže dokáže otvoriť dvere mágii, poháňať stroje, alebo pretvarovať život do nových, odlišných foriem.
Z trosiek civilizácie sa tak aj vďaka ELEXu postupne sformovali štyri frakcie: Albovia, Berserkovia, Klerici a Psanci. Vaša postava, veliteľ Jax patrí síce k najsilnejšej frakcii Albov, avšak hneď na začiatku je zradený vlastnými, havaruje a tak mu nezostáva nič iné, len sa pridať k niektorej zo zvyšných troch. A práve tu, u popise jednotlivých frakcií je silne cítiť rukopis Piranha Bytes. Žiadna z nich totiž nie je vôbec ideálna a voči každej budete mať zrejme viacero výhrad. Napríklad frakcia berserkov, ktorú navštívite asi prvú, keďže jej sídlo sa nachádza na území vašej havárie. Beskerkovia sú zdanlivo sympatickí, keďže hlásajú, že planéta Megalan sa má vrátiť k pôvodnej prírode a pôvodným princípom. Snažia sa ju znovu zalesniť a chovajú sa veľmi ohľaduplne k prírode. Má to však aj odvrátenú stránku. Berserkovia až príliš fanaticky odmietajú akúkoľvek techniku a vyžadujú prísne dodržiavanie ich zásad. Akýkoľvek, aj ten najmenší prehrešok voči ich filozofii sa trestá vyhnanstvom a tak svojim fanatizmom a umelým spiatočníctvom až príliš pripomínajú nejakú náboženskú sektu.
Podobne sú na tom aj takzvaní klerici. Tí sa zase snažia o maximálne využitie techniky a ich hlavnou snahou je vytvorenie supermodernej armády s využitím bojových mechov, laserových, či plazmových zbraní, alebo o umenie sugescie. V normálnom svete by ste si zrejme povedali, že snaha o maximálny pokrok oblasti vedy a techniky nejde ruka v ruke s nejakým náboženstvom, ale vo svete ELEXu je všetko inak. Klerici vzývajú akúsi mystickú bytosť Calaana, ktorá má aj svojho proroka a všetci ich vodcovia sú zároveň aj nábožensky zameraní. Plnenie úloh pre klerikov teda zahŕňa okrem opravovania chybných čipov pre ich supermoderné zbrane, aj vykonanie púte po svätyniach či test zo znalostí ich náboženstva.
Keď vám teda nevoňajú nejaké dogmy, aké vzývajú berskerkovia alebo aj klerici, logickou voľbou pre vás by mohli byť takzvaní odpadlíci, žijúci v púštnej oblasti. Tí sa živia rabovaním, kšeftovaním so starými artefaktami a distribúciou novej drogy, takisto pochádzajúcej z ELEXu. Vyvrhelovia z púšte, akoby vystrihnutí z hry Mad Max vyzerajú na prvý pohľad ako slobodní anarchisti, žijúci voľným životom bez autorít, ale aj u nich je opak pravdou. Nad nimi totiž vládne tvrdou, až diktátorskou rukou jedinec, ktorý sa nechá nazývať ako Vojvoda a vďaka svojim bandám si podmaňuje jednu nezávislú usadlosť za druhou. Ku komu sa teda pridať? Táto voľba je len na vás a vedzte, že slovo voľba dominuje vlastne celej hre.
Vždy máte totiž možnosť voľby. Pri plnení úloh môžete zadávateľovi sľúbiť že ju splníte presne podľa jeho pokynov, ale tvorcovia vám vždy dajú možnosť ako zadávateľa aj podviesť. Či už len pri takom roznášaní jedla, keď ho neroznesiete tak ako ste mali a časť ho predáte, aby ste sa obohatili. Alebo vás druhá strana presvedčí, že robíte chybu, plníte nesprávne príkazy a mali by ste počúvať jeho. Čo urobíte? Bude mať vaše rozhodnutie následky? A keď sa príde na váš podvod, bude vám odpustené? Takéto dilemy budete pri plnení úloh riešiť takmer neustále a je to ďalší bod, u ktorého cítiť rukopis Piranha Bytes.
V čom sa však toto štúdio výrazne posunulo, je rozprávanie pozadia udalostí dopadu kométy a rozvíjanie herného lore. Lore v sérii Gothic ani v Risen nikdy nebolo také rozvinuté a bohaté ako v iných, konkurenčných RPG hrách, ale v ELEXe je to všetko už iné. Piranha Bytes ma tu prekvapili zakomponovaním rôznych a početných správ, ktoré nachádzate zo starého sveta. Sú často veľmi emotívne a zaujímavo opisujú udalosti a pocity ľudí tesne pred katastrofou. Vývojári sa zrejme inšpirovali nielen inými RPG, ale aj adventúrami, ktoré pozadie príbehu často opisujú početnými zápiskami. Toto bolo pre mňa veľmi príjemným prekvapením.
ELEX je v podstate zvláštna hra. Od začiatku k nej pristupujete s istou dávkou nedôvery, či tento mix fantasy, sci-fi a post-apo prvkov bude fungovať a navyše vás od začiatku schladí nepríjemnou náročnosťou. Avšak keď vydržíte, tak vás začne chytať do svojich osídiel a následne zisťujete, že tento podivný svet má svoju logiku a tvrdý systém levelovania vás vlastne odmeňuje za vytrvalosť. Skutočne máte pocit, že ste sa ocitli v nemilosrdnom svete a skutočne máte radosť z každého poskočenia vašej postavy o jediný level. To sú staré a osvedčené princípy hier série Gothic na ktorých ELEX stavia rovnako, ako na osvedčenom hernom engine, ktorý Pirane používajú už vyše desať rokov.
Vizuál je na tom rovnako ako samotná hrateľnosť a herné mechaniky. Na prvý pohľad vás určite neohúri a kostrbatá práca z inventárom a sparťansky strohá mapa vás dokonca iste nenadchne. Aj pohyb postavy má veľmi ďaleko k ladnosti pohybov, na aké sú zvyknutí hráči hier typu Dark Souls. Navyše jetpack, ktorý Jax používa na to, aby sa dostal prakticky kamkoľvek vyzerá trošku smiešne a nepatrične. Najmä keď ho bez problémov a bez výčitiek svedomia používa aj váš spoločník od berserkov, ktorý by inak mal techniku striktne odmietať. Keď však prekúsnete tento úvod a dáte hre šancu, odrazu všetko uvidíte v inom svetle. Krajina je zaujímavá, plná prekvapení, modely postáv sú už dávno oveľa lepšie a detailnejšie, než kreatúry z Gothicu 3 a prastarý engine je za tie roky už vyladený takmer k dokonalosti. Za 111 hodín hrania mi hra spadla iba párkrát raz a jej načítanie bolo vždy veľmi rýchle a spoľahlivé. Nenarazil som na žiadny vážnejší bug a občasné menšie zasekávanie postáv a nevýznamné chyby skriptov, ktoré vedú k nechtiac humorným situáciám u veľkých RPG bez problémov ignorujem.
Takže odporučiť ELEX alebo nie? Záleží na tom, aký ste typ hráča. Či si chcete pri hrách užiť rýchlu, krátku a nenáročnú zábavu, alebo máte radi silný, emotívny príbeh. V tomto prípade ELEX radšej ignorujte. Ak ste však typ hráča, ktorý sa rád ponorí do premyslene vytvoreného a hlbokého sveta plného morálnych volieb a nemá problém absolvovať stovky náročných a frustrujúcich súbojov, tak ide o hru práve pre vás. Je to hra, ktorej kúzlo a kvalita sú skryté hlboko ako diamant, ktorý sa musí ťažko dobíjať z lona tvrdých skál. Keď vám toto dobíjanie stojí za to a máte čas a trpezlivosť, budete odmenení. No keď hľadáte rýchlu zábavu a ste zvyknutý každou hrou skôr prefrčať, bude to pre vás skôr strata času. Tak jednoduché to vlastne je. ELEX je každopádne výborná hra. Len bohužiaľ až príliš dlho trvá, kým to zistíte a naplno oceníte…
Rukopis autorov trilógie Gothic musí každý, kto nejakú hru od nich hral, cítiť v Elexe takmer okamžite. Znova začínate s pevne danou postavou a opäť začínate takmer od nuly. Máte iba základnú výbavu a ocitáte sa vo svete, o ktorom neviete vôbec nič. Vašimi prvými protivníkmi budú opäť zvláštne zvieratká, pripomínajúce „gothickovské“ krysokrty a mrchožrúty a opäť vás rozsekajú ako malého chlapca. Svet je úplne voľný, prístupný, avšak aby ste ho mohli v pohode skúmať, na to zabudnite. Vaša postava je tak prekvapujúco slabá, že budete radšej utekať aj pred tou najslabšou príšerkou a keď dorazíte na prvé bezpečné miesto, tak si úľavou vydýchnete. Toto nie je relatívne milosrdný svet série The Elder Scrolls. Tam vám vývojári dajú skoro ihneď nejakého spoločníka, čo vám uľahčí začiatok, alebo prispôsobia úvodné príšery vášmu nízkemu levelu. Toto je nemilosrdný, až krutý svet ELEXu, kde je potrestaná aj tá najmenšia chyba a kde vaše sebavedomie je od začiatku zašlapané do prachu. Je na vás, aby ste ho len pomaly a ťažko zase zdvíhali zo zeme.
Magelan bola planéta v mnohom pripomínajúca našu súčasnú Zem s našou dnešnou civilizáciou. Všetko fungovalo relatívne v poriadku, ľudstvo zaznamenávalo pokrok a tak pretrvávajúce problémy sa dali prehliadať. Avšak odrazu prišiel nečakaný úder z vesmíru. Úder kométy. Nepremenila síce planétu na hromadu trosiek, ale spôsobila, že sa úplne rozpadli všetky sociálne a spoločenské štruktúry. A v takýchto dobách sa všetky, dovtedy skryté ľudské neresti prejavia naplno. Tí ktorí prežili, museli ešte prežiť aj následnú občiansku vojnu, ktorú stále pripomínajú všadeprítomné vraky zničených tankov a opustené zákopy. No aj potom zostali uväznení v ďalších bojoch. Tentoraz v boji o vlastné prežitie a v boji o to, ako naložiť s ďalším osudom planéty. V centre tohto zápasu sa však tentoraz už nachádza nový prvok – nazvaný ELEX. To je vzácna surovina, ktorá dorazila s kométou a ktorá ako keby chcela dať druhú šancu ľudstvu. ELEX má totiž priam zázračné vlastnosti, keďže dokáže otvoriť dvere mágii, poháňať stroje, alebo pretvarovať život do nových, odlišných foriem.
Z trosiek civilizácie sa tak aj vďaka ELEXu postupne sformovali štyri frakcie: Albovia, Berserkovia, Klerici a Psanci. Vaša postava, veliteľ Jax patrí síce k najsilnejšej frakcii Albov, avšak hneď na začiatku je zradený vlastnými, havaruje a tak mu nezostáva nič iné, len sa pridať k niektorej zo zvyšných troch. A práve tu, u popise jednotlivých frakcií je silne cítiť rukopis Piranha Bytes. Žiadna z nich totiž nie je vôbec ideálna a voči každej budete mať zrejme viacero výhrad. Napríklad frakcia berserkov, ktorú navštívite asi prvú, keďže jej sídlo sa nachádza na území vašej havárie. Beskerkovia sú zdanlivo sympatickí, keďže hlásajú, že planéta Megalan sa má vrátiť k pôvodnej prírode a pôvodným princípom. Snažia sa ju znovu zalesniť a chovajú sa veľmi ohľaduplne k prírode. Má to však aj odvrátenú stránku. Berserkovia až príliš fanaticky odmietajú akúkoľvek techniku a vyžadujú prísne dodržiavanie ich zásad. Akýkoľvek, aj ten najmenší prehrešok voči ich filozofii sa trestá vyhnanstvom a tak svojim fanatizmom a umelým spiatočníctvom až príliš pripomínajú nejakú náboženskú sektu.
Podobne sú na tom aj takzvaní klerici. Tí sa zase snažia o maximálne využitie techniky a ich hlavnou snahou je vytvorenie supermodernej armády s využitím bojových mechov, laserových, či plazmových zbraní, alebo o umenie sugescie. V normálnom svete by ste si zrejme povedali, že snaha o maximálny pokrok oblasti vedy a techniky nejde ruka v ruke s nejakým náboženstvom, ale vo svete ELEXu je všetko inak. Klerici vzývajú akúsi mystickú bytosť Calaana, ktorá má aj svojho proroka a všetci ich vodcovia sú zároveň aj nábožensky zameraní. Plnenie úloh pre klerikov teda zahŕňa okrem opravovania chybných čipov pre ich supermoderné zbrane, aj vykonanie púte po svätyniach či test zo znalostí ich náboženstva.
Keď vám teda nevoňajú nejaké dogmy, aké vzývajú berskerkovia alebo aj klerici, logickou voľbou pre vás by mohli byť takzvaní odpadlíci, žijúci v púštnej oblasti. Tí sa živia rabovaním, kšeftovaním so starými artefaktami a distribúciou novej drogy, takisto pochádzajúcej z ELEXu. Vyvrhelovia z púšte, akoby vystrihnutí z hry Mad Max vyzerajú na prvý pohľad ako slobodní anarchisti, žijúci voľným životom bez autorít, ale aj u nich je opak pravdou. Nad nimi totiž vládne tvrdou, až diktátorskou rukou jedinec, ktorý sa nechá nazývať ako Vojvoda a vďaka svojim bandám si podmaňuje jednu nezávislú usadlosť za druhou. Ku komu sa teda pridať? Táto voľba je len na vás a vedzte, že slovo voľba dominuje vlastne celej hre.
Vždy máte totiž možnosť voľby. Pri plnení úloh môžete zadávateľovi sľúbiť že ju splníte presne podľa jeho pokynov, ale tvorcovia vám vždy dajú možnosť ako zadávateľa aj podviesť. Či už len pri takom roznášaní jedla, keď ho neroznesiete tak ako ste mali a časť ho predáte, aby ste sa obohatili. Alebo vás druhá strana presvedčí, že robíte chybu, plníte nesprávne príkazy a mali by ste počúvať jeho. Čo urobíte? Bude mať vaše rozhodnutie následky? A keď sa príde na váš podvod, bude vám odpustené? Takéto dilemy budete pri plnení úloh riešiť takmer neustále a je to ďalší bod, u ktorého cítiť rukopis Piranha Bytes.
V čom sa však toto štúdio výrazne posunulo, je rozprávanie pozadia udalostí dopadu kométy a rozvíjanie herného lore. Lore v sérii Gothic ani v Risen nikdy nebolo také rozvinuté a bohaté ako v iných, konkurenčných RPG hrách, ale v ELEXe je to všetko už iné. Piranha Bytes ma tu prekvapili zakomponovaním rôznych a početných správ, ktoré nachádzate zo starého sveta. Sú často veľmi emotívne a zaujímavo opisujú udalosti a pocity ľudí tesne pred katastrofou. Vývojári sa zrejme inšpirovali nielen inými RPG, ale aj adventúrami, ktoré pozadie príbehu často opisujú početnými zápiskami. Toto bolo pre mňa veľmi príjemným prekvapením.
ELEX je v podstate zvláštna hra. Od začiatku k nej pristupujete s istou dávkou nedôvery, či tento mix fantasy, sci-fi a post-apo prvkov bude fungovať a navyše vás od začiatku schladí nepríjemnou náročnosťou. Avšak keď vydržíte, tak vás začne chytať do svojich osídiel a následne zisťujete, že tento podivný svet má svoju logiku a tvrdý systém levelovania vás vlastne odmeňuje za vytrvalosť. Skutočne máte pocit, že ste sa ocitli v nemilosrdnom svete a skutočne máte radosť z každého poskočenia vašej postavy o jediný level. To sú staré a osvedčené princípy hier série Gothic na ktorých ELEX stavia rovnako, ako na osvedčenom hernom engine, ktorý Pirane používajú už vyše desať rokov.
Vizuál je na tom rovnako ako samotná hrateľnosť a herné mechaniky. Na prvý pohľad vás určite neohúri a kostrbatá práca z inventárom a sparťansky strohá mapa vás dokonca iste nenadchne. Aj pohyb postavy má veľmi ďaleko k ladnosti pohybov, na aké sú zvyknutí hráči hier typu Dark Souls. Navyše jetpack, ktorý Jax používa na to, aby sa dostal prakticky kamkoľvek vyzerá trošku smiešne a nepatrične. Najmä keď ho bez problémov a bez výčitiek svedomia používa aj váš spoločník od berserkov, ktorý by inak mal techniku striktne odmietať. Keď však prekúsnete tento úvod a dáte hre šancu, odrazu všetko uvidíte v inom svetle. Krajina je zaujímavá, plná prekvapení, modely postáv sú už dávno oveľa lepšie a detailnejšie, než kreatúry z Gothicu 3 a prastarý engine je za tie roky už vyladený takmer k dokonalosti. Za 111 hodín hrania mi hra spadla iba párkrát raz a jej načítanie bolo vždy veľmi rýchle a spoľahlivé. Nenarazil som na žiadny vážnejší bug a občasné menšie zasekávanie postáv a nevýznamné chyby skriptov, ktoré vedú k nechtiac humorným situáciám u veľkých RPG bez problémov ignorujem.
Takže odporučiť ELEX alebo nie? Záleží na tom, aký ste typ hráča. Či si chcete pri hrách užiť rýchlu, krátku a nenáročnú zábavu, alebo máte radi silný, emotívny príbeh. V tomto prípade ELEX radšej ignorujte. Ak ste však typ hráča, ktorý sa rád ponorí do premyslene vytvoreného a hlbokého sveta plného morálnych volieb a nemá problém absolvovať stovky náročných a frustrujúcich súbojov, tak ide o hru práve pre vás. Je to hra, ktorej kúzlo a kvalita sú skryté hlboko ako diamant, ktorý sa musí ťažko dobíjať z lona tvrdých skál. Keď vám toto dobíjanie stojí za to a máte čas a trpezlivosť, budete odmenení. No keď hľadáte rýchlu zábavu a ste zvyknutý každou hrou skôr prefrčať, bude to pre vás skôr strata času. Tak jednoduché to vlastne je. ELEX je každopádne výborná hra. Len bohužiaľ až príliš dlho trvá, kým to zistíte a naplno oceníte…
Pro: Toto nie je ďalší Horizon Zero Dawn. Je to nemilosrdná hra zo starej školy, ktorá vám nič nedá zadarmo.
Proti: Len mierny pokrok v medziach zákona....
Monochroma
RomcaTOd Monochromy jsem čekala hru ve stylu Limbo nebo Toby Secret mine, což se také stalo. Kupodivu je snad prostředí hry ještě trochu depresivnější než u zmiňovaných her. Také mi přišlo, že se tvůrci inspirovali trochu z filmů Matrix, alespoň dle uskladněných těl ve speciálních inkubačních nádobách, obřím okem, které na nádoby dohlíží a spoustu robotů, kteří se starají o vše možné.
Ovládala jsem postavu kluka s červenou šálou. Celá hra je černobílá, akorát pár prvků jako například tato šála je červená, což působí moc pěkně. Ovládání je jednoduché, jen šipky pro běh do leva či doprava a šipka nahoru pro skákání plus ctrl pro tlačení lehčích věcí. Někdy mě ale i tak jednoduché ovládání dokázalo potrápit, protože ve hře je spousta míst, kde záleží na přesném skoku, přesném nastavení věci po které se dalo vylézt dále, a to vše ještě ve správný čas.
Brzy po začátku hry se zraní můj mladší bratr a musím ho všude nosit. Nebudu vám lhát, často jsem u počítače nadávala, že kdyby si ten malej mrzák nevymýšlel, že musí sedět jen pod lampou, měli bychom oba lehčí život. S bratrem na zádech se totiž nedá vyskočit dost vysoko, takže je často třeba ho někde ze zad sundat a připravit si nějaký lepší výstup vzhůru, abychom tam mohli vylézt oba.
Občas jsem narazila na zlého chlapíka, který nás chtěl chytit a zavřít do inkubátoru, takže bylo třeba před ním rychle utéci, což bylo občas o nervy. Jak jsem psala výše, prostředí hry je velmi pochmurné, jedná se o okolí továrny Monochroma, kde člověk nepotká skoro ani živáčka, jako dítě bych si sem určitě dobrovolně hrát nešla.
Podařilo se mi splnit všech pět achievementů, za což jsem šťastná, protože mám ráda dohrané hry na 100% a zde to nebylo až tak obtížné. Přiznám se aůe, že jsem občas použila návod na Youtube, abych posbírala všechny květiny.
Ovládala jsem postavu kluka s červenou šálou. Celá hra je černobílá, akorát pár prvků jako například tato šála je červená, což působí moc pěkně. Ovládání je jednoduché, jen šipky pro běh do leva či doprava a šipka nahoru pro skákání plus ctrl pro tlačení lehčích věcí. Někdy mě ale i tak jednoduché ovládání dokázalo potrápit, protože ve hře je spousta míst, kde záleží na přesném skoku, přesném nastavení věci po které se dalo vylézt dále, a to vše ještě ve správný čas.
Brzy po začátku hry se zraní můj mladší bratr a musím ho všude nosit. Nebudu vám lhát, často jsem u počítače nadávala, že kdyby si ten malej mrzák nevymýšlel, že musí sedět jen pod lampou, měli bychom oba lehčí život. S bratrem na zádech se totiž nedá vyskočit dost vysoko, takže je často třeba ho někde ze zad sundat a připravit si nějaký lepší výstup vzhůru, abychom tam mohli vylézt oba.
Občas jsem narazila na zlého chlapíka, který nás chtěl chytit a zavřít do inkubátoru, takže bylo třeba před ním rychle utéci, což bylo občas o nervy. Jak jsem psala výše, prostředí hry je velmi pochmurné, jedná se o okolí továrny Monochroma, kde člověk nepotká skoro ani živáčka, jako dítě bych si sem určitě dobrovolně hrát nešla.
Podařilo se mi splnit všech pět achievementů, za což jsem šťastná, protože mám ráda dohrané hry na 100% a zde to nebylo až tak obtížné. Přiznám se aůe, že jsem občas použila návod na Youtube, abych posbírala všechny květiny.
Pro: příběh, temné prostředí, achievementy
Proti: nutnost dělat některé úkoly naprosto přesně a ještě na čas
Resident Evil 4
Ačkoli je čtvrtý Resident Evil už relativní dědeček, aktuální HD verze ho příjemně omlazuje a co víc, po stránce hratelnosti má rozhodně pořád co nabídnout. Vlastně si ani nevzpomínám, jestli jsem někdy v poslední době hrál takhle poctivou a zábavnou akční adventuru.
Remaster prvního dílu jsem vzdal někde za polovinou, jelikož mě ten neustálý backtracking a hádankovitý design příliš nebavil (nehledě na frustrující systém ukládání). Čtyřka má ale přesně ty správné ingredience, které mě nakonec přikovaly k obrazovce na takřka 20 hodin. A že je to vydatná porce velmi kvalitního leveldesignu, mrtě zábavného střílení, fajnových bossfightů a v neposlední řadě chytlavého, i když nadmíru béčkového... nah, skoro až céčkového děje. Je to přesně tak debilní, jako filmová série, japonsky typicky lehce pedofilní, ale v tomhle případě mi to ani moc nevadilo a ke hře to docela i sedělo.
Zatímco první lokace na španělském venkově mě nadchla, následný hrad mé nadšení už mírně zchladil. Ovšem ne na dlouho, protože co tahle lokace ztrácela na originalitě, to doháněla leveldesignem. A to platí i o zbytku míst, kterými si hráč projde. V té hře není nic navíc, nepřátel je hodně, ale nikdy přehnaně moc, jsou tam bossfighty, ale nijak frustrující a to i navzdory ovládání. Je tam dokonce i nějaké sbírání pokladů, ze kterého má hráč pocit opravdového zadostiučinění, protože odměny za to stojí. Tvůrci přesně věděli, co hráče baví a namíchali to tak příjemně vyrovnaně, že jsem se ani na minutku nenudil. Obtížnost je nastavena celkem vysoko, hráč se musí docela ohánět, ale férově a pocity frustrace se dostavily maximálně tak z nemotorného ovládání (radši nechci vidět, jak se hrála původní verze). Ale i na to se dá časem zvyknout a nakonec se mi pohyb postavy zalíbil. Umocňuje to survival feel.
Aktuální HD verze vypadá graficky velmi slušně a hýbala by se i skvěle v UHD rozlišení nebýt mizerné optimalizace částicových efektů (prach, oheň) v některých lokacích. V cutscénách to rozhodí voice-over a samotnou hru to výrazně zpomaluje. V klasickém full HD to ale šlape normálně.
Remaster prvního dílu jsem vzdal někde za polovinou, jelikož mě ten neustálý backtracking a hádankovitý design příliš nebavil (nehledě na frustrující systém ukládání). Čtyřka má ale přesně ty správné ingredience, které mě nakonec přikovaly k obrazovce na takřka 20 hodin. A že je to vydatná porce velmi kvalitního leveldesignu, mrtě zábavného střílení, fajnových bossfightů a v neposlední řadě chytlavého, i když nadmíru béčkového... nah, skoro až céčkového děje. Je to přesně tak debilní, jako filmová série, japonsky typicky lehce pedofilní, ale v tomhle případě mi to ani moc nevadilo a ke hře to docela i sedělo.
Zatímco první lokace na španělském venkově mě nadchla, následný hrad mé nadšení už mírně zchladil. Ovšem ne na dlouho, protože co tahle lokace ztrácela na originalitě, to doháněla leveldesignem. A to platí i o zbytku míst, kterými si hráč projde. V té hře není nic navíc, nepřátel je hodně, ale nikdy přehnaně moc, jsou tam bossfighty, ale nijak frustrující a to i navzdory ovládání. Je tam dokonce i nějaké sbírání pokladů, ze kterého má hráč pocit opravdového zadostiučinění, protože odměny za to stojí. Tvůrci přesně věděli, co hráče baví a namíchali to tak příjemně vyrovnaně, že jsem se ani na minutku nenudil. Obtížnost je nastavena celkem vysoko, hráč se musí docela ohánět, ale férově a pocity frustrace se dostavily maximálně tak z nemotorného ovládání (radši nechci vidět, jak se hrála původní verze). Ale i na to se dá časem zvyknout a nakonec se mi pohyb postavy zalíbil. Umocňuje to survival feel.
Aktuální HD verze vypadá graficky velmi slušně a hýbala by se i skvěle v UHD rozlišení nebýt mizerné optimalizace částicových efektů (prach, oheň) v některých lokacích. V cutscénách to rozhodí voice-over a samotnou hru to výrazně zpomaluje. V klasickém full HD to ale šlape normálně.
Pro: design, množství cutscén, hratelnost, pocit ze střelby, Ashley
Proti: otáčení postavy není upravené na analogové páčky, optimalizace částicových efektů
Chuchel
FritolAmanita Design už tentokrát opravdu cílí na děti nebo starší, kteří by potřebovali dospět. Jsem rád, že stále patřím mezi tu druhou skupinu a ještě mám v sobě trochu radosti z dětinských věcí, protože Chuchel je přesně takový. Řada ztřeštěných gagů s vtipným ozvučením a grafikou.
Pokud vám Botanicula přišla málo jako hra a postrádali jste nějaké výraznější adventurní prvky, tak Chuchel jde do extrému. Sice stále musíte vyřešit jakým způsobem se dostat na další obrazovku, ale řešení je zjednodušené natolik, aby nejvíc prostoru dostalo zkoušení klikat, kombinovat... prostě sledovat, jak to Chuchel zase podělá a do jaké vtipné situace se dostane. Mimo to také příjde řada na spoustu mini her, které jsou variacemi na známé legendy jako Arkanoid nebo Tetris. Hraní se nese v pobavené atmosféře, ale vyloženě jsem se zasmál jen párkrát. Nemůžu to hře mít za zlé, protože malé caparty to jistě rozesměje více.
Graficky samozřejmě také nejvíce připomene Botaniculu a je fakt, že na pohled může působit neoriginálně. To se ale mění až ve chvíli, kdy koukáte na všechna ta bizarní stvoření. Neskutečné kolik maj kluci z Amanity v hlavách nápadů.
Soundtrack a ozvučení ve hře je přesně takové, jaké byste od DVA čekali. Spousta kraťoučkých úryvků, řvaní, podivné řeči a ještě podivnějších zvuků. Ovšem je to asi to nejvtipnější na celé hře. Jsem zvědavý, jestli ony úryvky tvoří celé skladby až někde zpřístupní stream vydaného soundtracku, protože ve hře na celou skladbu téměř nejde narazit. Což je možná trochu škoda.
Chuchel tak nejvíce doplácí na svou krátkost, jelikož dvě hodiny herní doby jsou málo i vzhledem k výši základní ceny. Dalším problémem může pro někoho být i přílišná jednoduchost a infantilnost. Pokud v sobě nemáte furt trochu dětského ducha, tak se hře vyhněte obloukem. Pokud ano, pak směle do toho.
Pokud vám Botanicula přišla málo jako hra a postrádali jste nějaké výraznější adventurní prvky, tak Chuchel jde do extrému. Sice stále musíte vyřešit jakým způsobem se dostat na další obrazovku, ale řešení je zjednodušené natolik, aby nejvíc prostoru dostalo zkoušení klikat, kombinovat... prostě sledovat, jak to Chuchel zase podělá a do jaké vtipné situace se dostane. Mimo to také příjde řada na spoustu mini her, které jsou variacemi na známé legendy jako Arkanoid nebo Tetris. Hraní se nese v pobavené atmosféře, ale vyloženě jsem se zasmál jen párkrát. Nemůžu to hře mít za zlé, protože malé caparty to jistě rozesměje více.
Graficky samozřejmě také nejvíce připomene Botaniculu a je fakt, že na pohled může působit neoriginálně. To se ale mění až ve chvíli, kdy koukáte na všechna ta bizarní stvoření. Neskutečné kolik maj kluci z Amanity v hlavách nápadů.
Soundtrack a ozvučení ve hře je přesně takové, jaké byste od DVA čekali. Spousta kraťoučkých úryvků, řvaní, podivné řeči a ještě podivnějších zvuků. Ovšem je to asi to nejvtipnější na celé hře. Jsem zvědavý, jestli ony úryvky tvoří celé skladby až někde zpřístupní stream vydaného soundtracku, protože ve hře na celou skladbu téměř nejde narazit. Což je možná trochu škoda.
Chuchel tak nejvíce doplácí na svou krátkost, jelikož dvě hodiny herní doby jsou málo i vzhledem k výši základní ceny. Dalším problémem může pro někoho být i přílišná jednoduchost a infantilnost. Pokud v sobě nemáte furt trochu dětského ducha, tak se hře vyhněte obloukem. Pokud ano, pak směle do toho.
A Bird Story
KarasmanHerní výzva 2018 - 4. Hru nezastavíš!
Na doporučení v diskuzi jsem křupnul tuhle jednohubku jedno nudné odpoledne v práci a ještě že je konec a já jen tak tak neusnul, protože takový kýbl nudy jsem fakt nečekal. Příběh osamělého chlapce, který si rád hraje s ptákem (bez dvojsmyslů) je sice nápad zajímavý, ale na plné pochopení všech detailů musí být člověk vypálenej jak bambus, protože co se vám občas naskytne za podívanou, to chce pořádnej model.
Největší slabinou celé hry je neskutečně pomalé tempo a téměř nulová interaktivita. Kromě občasného stisku směrové klávesy jsem spíše koukal na walkthrough, a tak jsem po pár minutách naprosto přestal sledovat, co se ve hře děje a čudlal si u toho něco na mobilu.
Potěšila mě alespoň příjemná a roztomilá grafika a hlavně krásná hudba, která sem opravdu sedne. Ve výsledku jsem rád, že je to za mnou, i když to zas tak špatné nebylo. Mohlo to být ale daleko lepší...
Na doporučení v diskuzi jsem křupnul tuhle jednohubku jedno nudné odpoledne v práci a ještě že je konec a já jen tak tak neusnul, protože takový kýbl nudy jsem fakt nečekal. Příběh osamělého chlapce, který si rád hraje s ptákem (bez dvojsmyslů) je sice nápad zajímavý, ale na plné pochopení všech detailů musí být člověk vypálenej jak bambus, protože co se vám občas naskytne za podívanou, to chce pořádnej model.
Největší slabinou celé hry je neskutečně pomalé tempo a téměř nulová interaktivita. Kromě občasného stisku směrové klávesy jsem spíše koukal na walkthrough, a tak jsem po pár minutách naprosto přestal sledovat, co se ve hře děje a čudlal si u toho něco na mobilu.
Potěšila mě alespoň příjemná a roztomilá grafika a hlavně krásná hudba, která sem opravdu sedne. Ve výsledku jsem rád, že je to za mnou, i když to zas tak špatné nebylo. Mohlo to být ale daleko lepší...
Pro: Hezká a roztomilá grafika, krásná hudba.
Proti: Neskutečná nuda a pomalé tempo.
Rise of the Tomb Raider
bukrrCZRise of the Tomb Raider rozšířil první hru o pár nových a užitečných věcí. V akci využijete nové vycraftované vychytávky, při stealthu nové útoky a v survival budete hledat nové suroviny, které používáte v rozšířeném craftingu. K prozkoumání velmi pěkných lokací vám pomůže pár nových i starých nástrojů. Mezi ty nové se řadí fajn kotvička s lanem nebo třeba šípy, které po vystřelení do starých dřevěných desek fungují jako záchytné body. Kombinace toho všeho je správně dávkováno a krásně se střídá akce s lezením, případně puzzly.
Grafické zpracování je naprostá nádherné a ne jednou se zastavíte, abyste se pokochali výhledem na nové objevenou lokaci. Lara už není ta ustrašené naivka z prvního dílu. Dokáže přitlačit a nebojí se udělat ne moc zrovna příjemné rozhodnutí. Dokonce zmizely QTE. Pár se jich objeví, ale ve většině případů, kde byste je čekaly nejsou a můžete se dívat na nervy drásající scénu bez nutnosti hledání správné klávesy.
Mezi ty větší problémy patří občas kamera nebo spíš ovládání, které zazlobí před důležitým skokem - kamera se natočí do takového úhlu, že neskáčete ani doprava ani nahoru, takže Lara prostě skočí někam a nechytne se tam kde má, což se stalo párkrát. Nasere, ale dá se to přežít. Někdy je problém se skočením na zeď, protože animace jsou takového "poloautomatické" a zároveň se pohyb postavy ovládá pohledem myší (držíte W, pohnete kamerou doprava, Lara běží doprava) a takže se prostě stane, že skočíte pod špatným úhlem na zeď a Lara se neodrazí. Což nejvíc zabolí při řešení puzzlů. Na první pohled víte, co máte dělat, ale budete to dělat několikrát, protože vám někde chyběl milimetr na chycení a tak podobně.
Nejhůře je na tom předvídatelný příběh, který se bere až moc vážně. On je takový příběh mezi těmi výbuchy, střílením, skákáním a nevím čím vším, jako pěst na oko. Není hrozný nebo příšerný, jen by se nemusel snažit o tu "temnost" tak moc.
A teď několik těch hnidopišských nedostatků. Běhací části, kde všechno bouchá a padá a rozpadá jsou možná až moc velká snaha o nabušenou jízdu. Kamera při střílení je pořád divná. Zbraň je namířená skoro na 130 stupňů, ale střílí doprostřed obrazovky. Do očí bije i připravenost "hřiště". Lokace jsou dělané pro největší zábavu (naprosto v pořádku) a jsou nejrůzněji připravené na Lařiny skopičiny. Důležité odrazové zdi, můstky, větve a římsy jsou zvýrazněné, protože by se jinak nedalo poznat, co je přístupné a co ne - prostě by se to v tom krásném a propracovaném prostředí ztratilo (což je do jistý míry pochvalné).
Pokračování jak se sluší a patří - větší, hezčí a doladěnější. Hra prostě doladila a lehce posunula to, co se objevilo v předchozím díle. Nějaké ty neduhy se pořád najdou, ale v podstatě se nejedná o nic, co by vám vadilo tak moc, že byste tuhle akčnější honbu za pokladem přestali hrát. Spíš se jedná o takové hnidopišské nedostatky, které jsou ale v jiných sérií doladěnější (ehmmmm Uncharted), takže tady to může trochu vyčnívat.
Herní výzva 2018 - 2. "Krize identity"
Grafické zpracování je naprostá nádherné a ne jednou se zastavíte, abyste se pokochali výhledem na nové objevenou lokaci. Lara už není ta ustrašené naivka z prvního dílu. Dokáže přitlačit a nebojí se udělat ne moc zrovna příjemné rozhodnutí. Dokonce zmizely QTE. Pár se jich objeví, ale ve většině případů, kde byste je čekaly nejsou a můžete se dívat na nervy drásající scénu bez nutnosti hledání správné klávesy.
Mezi ty větší problémy patří občas kamera nebo spíš ovládání, které zazlobí před důležitým skokem - kamera se natočí do takového úhlu, že neskáčete ani doprava ani nahoru, takže Lara prostě skočí někam a nechytne se tam kde má, což se stalo párkrát. Nasere, ale dá se to přežít. Někdy je problém se skočením na zeď, protože animace jsou takového "poloautomatické" a zároveň se pohyb postavy ovládá pohledem myší (držíte W, pohnete kamerou doprava, Lara běží doprava) a takže se prostě stane, že skočíte pod špatným úhlem na zeď a Lara se neodrazí. Což nejvíc zabolí při řešení puzzlů. Na první pohled víte, co máte dělat, ale budete to dělat několikrát, protože vám někde chyběl milimetr na chycení a tak podobně.
Nejhůře je na tom předvídatelný příběh, který se bere až moc vážně. On je takový příběh mezi těmi výbuchy, střílením, skákáním a nevím čím vším, jako pěst na oko. Není hrozný nebo příšerný, jen by se nemusel snažit o tu "temnost" tak moc.
A teď několik těch hnidopišských nedostatků. Běhací části, kde všechno bouchá a padá a rozpadá jsou možná až moc velká snaha o nabušenou jízdu. Kamera při střílení je pořád divná. Zbraň je namířená skoro na 130 stupňů, ale střílí doprostřed obrazovky. Do očí bije i připravenost "hřiště". Lokace jsou dělané pro největší zábavu (naprosto v pořádku) a jsou nejrůzněji připravené na Lařiny skopičiny. Důležité odrazové zdi, můstky, větve a římsy jsou zvýrazněné, protože by se jinak nedalo poznat, co je přístupné a co ne - prostě by se to v tom krásném a propracovaném prostředí ztratilo (což je do jistý míry pochvalné).
Pokračování jak se sluší a patří - větší, hezčí a doladěnější. Hra prostě doladila a lehce posunula to, co se objevilo v předchozím díle. Nějaké ty neduhy se pořád najdou, ale v podstatě se nejedná o nic, co by vám vadilo tak moc, že byste tuhle akčnější honbu za pokladem přestali hrát. Spíš se jedná o takové hnidopišské nedostatky, které jsou ale v jiných sérií doladěnější (ehmmmm Uncharted), takže tady to může trochu vyčnívat.
Herní výzva 2018 - 2. "Krize identity"
Assassin's Creed III
DarnethTřetí díl je prazvláštní odklon od předchozích Assassínů. Nápad bych ani tak neodsoudila, jako zpracování příběhu s podivně užvatlaným a vlažnějším hrdinou. Connor není sice moc ukecaný, za to muž činu a jeho surová a neuhlazená comba jsou fakt cool. Města jsou skoro všechna jak přes kopírák...šedavá...nepřitažlivá, za to na přírodě se tvůrci vyřádili. A co si budeme povídat, pobíhat po americkým Řáholci se sekáčkem u pasu a lukem za zády je prostě slast. Uchvátaný konec byl dost přes čáru a multiplayer mě bavil spíše v Revelations, zde bylo hůře zpracované hlavní menu a graficky nic extra. Trojka mě chytila až napodruhé a i když mě něco přiotrávilo, rozhodně mě baví víc a víc. Zaslouží si proto pozornost i takto zpětně, už kvůli inovacím, kterými požehnaně oplývá.
Pro: soundtrack, střídání ročního období, možnost hrát i za Connorovo otce, hraní za Connora od jeho dětství až po dospělost, zbraně (zejména tomahawk a šipka s lanem), nová comba, lodní bitvy, lov, vylepšování panství, obchodování, volnost v přírodě
Proti: necharismatický hrdina, slabší engine, nedotažený příběh, ne tak úplně zajímavá města a postavy, málo prostoru pro Desmonda, otevřený konec, ohraný sběr peříček, žádné zlepšováky a to ani díky vynálezům, horší multiplayer, bugy
SAMOLIOTIK
Timanris
Myslím, že by nikdo neměl mít nahráno na této hře tolik, co mě trvalo ji dohrát. :D
Jednoduchá střílečka ovládaná pouze pohybem myši a levým tlačítkem. Prokousáváte se jednotlivými levely, kde střílíte jednotlivé objekty a těm nesestřeleným se vyhýbáte. Každý level má své prostředí hudbu a podobu bonusů. Které vám buď pomohou ve střelbě, nebo se můžete opít vodkou.
Pokud byste si rádi sestřelil Hittlera, Gabena či Ilumináty, tak doporučuji. Mě osobně z Gabena a doprovodné hudby a mé neschopnosti pomalu hrabalo.
Jednoduchá střílečka ovládaná pouze pohybem myši a levým tlačítkem. Prokousáváte se jednotlivými levely, kde střílíte jednotlivé objekty a těm nesestřeleným se vyhýbáte. Každý level má své prostředí hudbu a podobu bonusů. Které vám buď pomohou ve střelbě, nebo se můžete opít vodkou.
Pokud byste si rádi sestřelil Hittlera, Gabena či Ilumináty, tak doporučuji. Mě osobně z Gabena a doprovodné hudby a mé neschopnosti pomalu hrabalo.
Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)
-
Disco Elysium
+24
Napsal novoten, 23 dní
Hra, kterou jsem odkládal roky, přestože jsem tušil, že mě bude bavit. Neotřelá mechanika,… -
Bud Spencer &…
+22
Bud Spencer & Terence Hill - Slaps And Beans
Napsal adam.kulhanek, 10 dní
Vyrůstal jsem v devadesátých letech a vždy když v televizi běžel film s Bud Spencerem a… -
Callahan's C…
+21
Callahan's Crosstime Saloon
Napsal jvempire, 9 dní
Adventury od Legendu považuji za jedny z nejlepších a to především díky skvělé atmosféře… -
Call of the Sea
+21
Napsal Zoltan, 28 dní
Velmi solidní adventura, která stojí hlavně na příběhu. Inspirace H. P. Lovecraftem se… -
LIMBO
+20
Napsal S4TW, 19 dní
Herní výzva 2024 - Ve stínu pixelů Doslova elektrizující herní zážitek, který ve… -
Marvel's Spi…
+20
Marvel's Spider-Man: Miles Morales
Napsal Zoltan, 21 dní
První Marvel's Spider-Man mě mile potěšil, nečekal jsem, že mě bude superhrdinská hra tak… -
Wild Guns
+19
Napsal jvempire, 13 dní
Kvůli Wild Guns jsem se do Cabal-like her vůbec pustil a nakonec dohrál i oba tituly které… -
Bzzzt
+18
Napsal JohnCZ, 15 dní
Plošinovky nejsou žánr, který bych vyhledával nějak často, ale čas od času si nějakou… -
Assassin's Creed…
+18
Assassin's Creed Origins
Napsal Le0nidas, 11 dní
Série AC po ne zrovna vyvedeném Syndicate už nutně potřebovala restart. Ubisoft si toho byl… -
Alan Wake II
+17
Napsal Yokolobuna, 21 dní
Opus magnum finských Remedy. „Evropský Kojima“ Sam Lake se už totálně utrhl ze řetězu a…
Pro: prostředí, kratší herní doba (tady plusem), drobné herní novinky
Proti: nepříliš použitelný "Fast" Travel, zabugovanost (nijak zásadní, ale otravné), zbytečné běhání po bažině