lennelinky1
Celkem fajn hra. Dohráno za 7 hodin. Dobrý Ewans. Ale jsou tam ještě věci na zlepšení.
Poslední komentáře
Všechny
PC
PS1
PS2
PS3
PS4
PS5
PSP
Vita
Xbox
X360
XOne
XboxX/S
NES
SNES
N64
NGC
Wii
WiiU
Switch
GB
GBC
GBA
DS
3DS
VBoy
SegaMS
SegaMD
Saturn
Dreamcast
SegaGG
At2600
At5200
At7800
At8bit
AtST
Jaguar
Lynx
Odyssey2
Intelli
Coleco
TG16
CDi
3DO
NeoGeo
WSwan
Amiga
ZX81
Spectrum
C64
C16
AmstCPC
AmstPCW
Apple II
TRS80
BBCMicro
PC88
PC98
MSX
MZ800
FMT
SAMC
PMD85
IQ151
Ondra
Maťo
Mainframe
Arcade
Quest
iOS
Android
J2ME
Symbian
NGage
WMobile
WPhone
BBerry
Playdate
Browser
Stadia
The Suicide of Rachel Foster
IceCreamYouScreamThe Suicide of Rachel Foster mě zaujala hned na první pohled a nesmírně jsem se na vydání hry těšil. Očekával jsem krátký walking simulátor zasazený do prostředí, které je očividně insipirované filmovou adaptací horroru od Stephena Kinga The Shining. A dostalo se mi přesně to, co jsem očekával.
Jedná se skutečně o walking simulátor v pravém slova smyslu, ve hře je minimální množství interakcí s prostředním a prakticky žádné adventurní mechaniky - což je bohužel trošku škoda. V tomto světle lze hru připodobnit například ke hrám jako What Remains of Edith Finch nebo Firewatch, bohužel se nedá říct, že by se kvalita hry dosahovala těchto dvou vysoce ceněných titulů. Ale pojďme na to popořadě.
V první řadě je nutné poznamenat, že hra je velmi očividně vytvořená jako pocta filmovému Shiningu od Kubricka a v tomto ohledu si nemůžu na nic stěžovat. Mrazivá atmosféra hry je velmi uvěřitelná a zpracování opuštěného hotelu je také prvotřídní. I když ve hře nenarazíte na žádné nepřátele ani jumpscary, zaručeně vám bude při procházení starým hotelem běhat mráz po zádech. Hra je plná větších či menších easter eggů odkazujících jak na film, tak knihu - což fanoušci (pro které je hra zřejmě určená) určitě ocení.
Po vizuální stránce se mi hra celkem líbila, bohužel to samé nelze říct o zvuku. Zvuky hrají v jisté části hry hlavní roli a musíte se podle nich navigovat hotelem - bohužel prostorové zpracování zvuku je dost špatné a prakticky mi nezbylo nic jiného než bloudit naslepo hotelem a doufat, že úkol splním. Tato mise mi bohužel úplně rozbila dobrý pocit z jinak plynulé hratelnosti hry. Vedle zvuků samotných musím pochválit dabing, který ale bohužel opět narážel na ne zrovna nejlépe napsané dialogy a scénář. Samotný příběh je poměrně zajímavý ale je nutné nad ním moc nepřemýšlet. Po delší úvaze nutně musíme dojít k závěru, že jsou v příběhu větší či menší mezery, které by bylo možné velmi snadno vyplnit, ale v prostoru asi 3-4 hodinové hratelnosti na to není čas. To samé se dá říct o hloubce a vývoji postav. Ve hře je několik momentů a zvratů, které jsou skutečně "coming out of nowhere" a určitě by vyzněly lépe, kdyby byly budovány delší dobu s větší přesností. Bohužel zase narážíme na délku hry.
Na konec ale rozhodně nemůžu říct, že bych odcházel od hry zklamaný. Vzhledem k cenovce a velikosti studia si myslím, že se pořád jedná o nadprůměrný počin a s napětím očekávám jejich další titul. Pokud jste zároveň fanoušek filmového Shiningu, nebojím se vám hru vřele doporučit.
Jedná se skutečně o walking simulátor v pravém slova smyslu, ve hře je minimální množství interakcí s prostředním a prakticky žádné adventurní mechaniky - což je bohužel trošku škoda. V tomto světle lze hru připodobnit například ke hrám jako What Remains of Edith Finch nebo Firewatch, bohužel se nedá říct, že by se kvalita hry dosahovala těchto dvou vysoce ceněných titulů. Ale pojďme na to popořadě.
V první řadě je nutné poznamenat, že hra je velmi očividně vytvořená jako pocta filmovému Shiningu od Kubricka a v tomto ohledu si nemůžu na nic stěžovat. Mrazivá atmosféra hry je velmi uvěřitelná a zpracování opuštěného hotelu je také prvotřídní. I když ve hře nenarazíte na žádné nepřátele ani jumpscary, zaručeně vám bude při procházení starým hotelem běhat mráz po zádech. Hra je plná větších či menších easter eggů odkazujících jak na film, tak knihu - což fanoušci (pro které je hra zřejmě určená) určitě ocení.
Po vizuální stránce se mi hra celkem líbila, bohužel to samé nelze říct o zvuku. Zvuky hrají v jisté části hry hlavní roli a musíte se podle nich navigovat hotelem - bohužel prostorové zpracování zvuku je dost špatné a prakticky mi nezbylo nic jiného než bloudit naslepo hotelem a doufat, že úkol splním. Tato mise mi bohužel úplně rozbila dobrý pocit z jinak plynulé hratelnosti hry. Vedle zvuků samotných musím pochválit dabing, který ale bohužel opět narážel na ne zrovna nejlépe napsané dialogy a scénář. Samotný příběh je poměrně zajímavý ale je nutné nad ním moc nepřemýšlet. Po delší úvaze nutně musíme dojít k závěru, že jsou v příběhu větší či menší mezery, které by bylo možné velmi snadno vyplnit, ale v prostoru asi 3-4 hodinové hratelnosti na to není čas. To samé se dá říct o hloubce a vývoji postav. Ve hře je několik momentů a zvratů, které jsou skutečně "coming out of nowhere" a určitě by vyzněly lépe, kdyby byly budovány delší dobu s větší přesností. Bohužel zase narážíme na délku hry.
Na konec ale rozhodně nemůžu říct, že bych odcházel od hry zklamaný. Vzhledem k cenovce a velikosti studia si myslím, že se pořád jedná o nadprůměrný počin a s napětím očekávám jejich další titul. Pokud jste zároveň fanoušek filmového Shiningu, nebojím se vám hru vřele doporučit.
Pro: Zasazení, atmosféra, poměr cena/výkon, voice acting
Proti: Zvukový design, slabší dialogy, průmerný příběh
South Park: The Stick of Truth
HungryGhostTak sme sa dočkali, hratelná epizóda „rodinného" seriálu South Park. Príbeh epizódy sa točí okolo tzv. „new kid," ktorý sa prisťahoval do malebného horského mestečka South Park v štáte Colorado. Možno to nieje hneď na začiatku jasné ale v mestečku zúri urputný boj medzi ľudmi a elfami o takzvaný „klacek pravdy." Tento „konár" prepožičiava neobmedzenú moc nad všetkým. Ako nováčik v meste si prinútený sa zapojiť ku konfliktu, keďže tvoji rodičia chcú aby si si našiel v mestečku nových kamarátov. Príbeh sa pomaly zvrtne do obrích absurdít ako je u seriálu zvykom a kde budete len krútiť hlavou a zabávať sa nad tými nechutnosťami, čim je hra celá prešpikovaná.
Celková hratelnosť stojí na ťahovom rpg systéme, ktorí ako viem veľa ludi po čase rýchlo omrzela, lebo bojuje sa pomaly na každom kroku a opakovaná repetitívnosť niekedy človeka dohána k šialenstvu. Po čase, keď získate nových „companions" a aj nové triky, tak hratelnosť chytí druhý dych. Ocenil som, že mi hra dovolila volný pohyb a tak som mohol preskúmavať celé mesto. Neskutočné množstvo zbytočností budete hromadiť v inventári, ktoré často zabavia svojim popiskom alebo nejakým odkazom na „pop kultúru." Dĺžka epizódy je adekvátna a ak tomu pripočítate vedľajšie questy a opakovateľná hratelnosť za inú classu, tak budete mať pocit, že je to tak akurát. Hra obsahuje všetko čo od South Parku očakávate.
Ešte by som dodal, že ten „medieval" soundtrack je vinikajúci, raz dva vtiahne do hry.
Neviem či hru môžem odporučiť aj hráčom čo South Park nepoznajú, lebo občas je ten ich nechutný humor cez čiaru. Na záver len dodám, že All hail King Douchebag!
Celková hratelnosť stojí na ťahovom rpg systéme, ktorí ako viem veľa ludi po čase rýchlo omrzela, lebo bojuje sa pomaly na každom kroku a opakovaná repetitívnosť niekedy človeka dohána k šialenstvu. Po čase, keď získate nových „companions" a aj nové triky, tak hratelnosť chytí druhý dych. Ocenil som, že mi hra dovolila volný pohyb a tak som mohol preskúmavať celé mesto. Neskutočné množstvo zbytočností budete hromadiť v inventári, ktoré často zabavia svojim popiskom alebo nejakým odkazom na „pop kultúru." Dĺžka epizódy je adekvátna a ak tomu pripočítate vedľajšie questy a opakovateľná hratelnosť za inú classu, tak budete mať pocit, že je to tak akurát. Hra obsahuje všetko čo od South Parku očakávate.
Ešte by som dodal, že ten „medieval" soundtrack je vinikajúci, raz dva vtiahne do hry.
Neviem či hru môžem odporučiť aj hráčom čo South Park nepoznajú, lebo občas je ten ich nechutný humor cez čiaru. Na záver len dodám, že All hail King Douchebag!
Deus Ex: Mankind Divided
Filom3nTakže opet dohrano, v ramci herni výzvy 2020. Musím uznat ze na deus ex human revolution to ma daleko. Hru jsem v podstate probehl. Docela mne mrzi ze tohle universum timhle dilem trochu utrpelo, ac jsem zrovna tenhle dil mne za lepsi po prvnim dohrani. Po druhem dohrani u mne hra trochu klesla... Skoda toho. Je to velmi zajimavy vesmir. Bohuzel.porad u mne vede bioshick (ac jednodussi) serie... Hv2020 - hardcore virtualna realita
Baldur's Gate II: Enhanced Edition
ripperPo asi 3/4 roce hraní na tabletu na cestě do práce a z práce jsem konečně BG2 dohrál. Vůbec poprvé, původní hru jsem na PC nehrál (což je zpětně dost škoda). I po těch letech mi však BG2 perfektně sedlo do noty. Výborný hlavní příběh, zajímavé vedlejší questy, fantasy prostředí, dobré postavy společníků. Bylo to dlouhé (mám kompletní průchod Shadows of Amn včetně zřejmě všech questů; na Throne of Bhaal už asi bohužel nedokážu najít další čas), ale opravdu výživné.
Dost těžko se mi vybírají konkrétní věci, co bych vyzdvihl, protože ta hra je prostě celá výborná. Ale snadno dokážu vypíchnout těch pár věcí, co mě vadilo/unavovalo. Tak zaprvé, pravidla AD&D 2.5 jsou složitá, matfyzáci sobě (a to se svým vzděláním k nim nemám daleko). Za to hra nemůže, ale odráží se to v ní. Zadruhé, za co už může více, je málo vysvětlivek, co se aktuálně děje a jak to vyřešit. Máte na postavě negativní efekt, ale vůbec nevíte, co dělá, jestli se potřebujete zbavit, jestli stačí počkat a zmizí sám. Nepřátelský kouzelník má kolem sebe barevnou bublinu jako štít, ale vy nevíte, co to je zač, a jak ji tudíž zrušit. Často má kolem sebe takových ochran několik a musíte je prolomit ve správném pořadí. Dělá to hru hodně nepřístupnou. Zatřetí bych pojmenoval jako "příliš mnoho všeho". Ke konci mě hodně unavovalo, že mám k dispozici asi 200 kouzel, které potřebuji znát a pamatovat si, abych mohl bojovat efektivně. Tahal jsem s sebou strašně moc vybavení typu kouzelné šípy/šipky do kuše/házecí šipky/kameny do praku/lektvary/magické hůlky v desítkách variant, které mi bylo líto nevzít/prodat (někdy se můžou hodit!), ačkoliv pro slabé nepřátele jsem je nepotřeboval, a na silné nepřátele nefungovaly, a tak se stále jen hromadily. Teď budu za heretika a lidé mě budou chtít upálit, ale parta 6 postav mi přijde příšerně velká (moc managementu ve všem), a ve 3-4 postavách by se mi hrálo mnohem pohodlněji (což jsem samozřejmě takto hrát mohl, ale na první zahrání to málokdo udělá, protože vám to zvyšuje obtížnost a vůbec netušíte, co vás čeká). Jako poslední bod bych mohl ještě řešit UI, ale je to stará hra a beru to tak (díky bohu za některá vylepšení v Enhanced edici jako např. konec pixel huntingu). Na tabletu bylo dost nepříjemné pracovat s kouzly, takže jsem v partě měl jen 2 čistě kouzlící postavy, a kouzla jsem sesílal, jen když to bylo nutné.
Sice jsem vyjmenoval některé otravné aspekty, ale není to nic, co by nebylo běžné u her tohoto typu. Mé celkové hodnocení myslím mluví za vše. Hru jsem si opravdu užil, a rád jsem si doplnil herní vzdělání zrovna s BG2. Pokud překousnete občasnou potřebu studovat AD&D pravidla na webu, tak je BG2 stále výborně hratelná.
Celkové hodnocení: Nářez
Dost těžko se mi vybírají konkrétní věci, co bych vyzdvihl, protože ta hra je prostě celá výborná. Ale snadno dokážu vypíchnout těch pár věcí, co mě vadilo/unavovalo. Tak zaprvé, pravidla AD&D 2.5 jsou složitá, matfyzáci sobě (a to se svým vzděláním k nim nemám daleko). Za to hra nemůže, ale odráží se to v ní. Zadruhé, za co už může více, je málo vysvětlivek, co se aktuálně děje a jak to vyřešit. Máte na postavě negativní efekt, ale vůbec nevíte, co dělá, jestli se potřebujete zbavit, jestli stačí počkat a zmizí sám. Nepřátelský kouzelník má kolem sebe barevnou bublinu jako štít, ale vy nevíte, co to je zač, a jak ji tudíž zrušit. Často má kolem sebe takových ochran několik a musíte je prolomit ve správném pořadí. Dělá to hru hodně nepřístupnou. Zatřetí bych pojmenoval jako "příliš mnoho všeho". Ke konci mě hodně unavovalo, že mám k dispozici asi 200 kouzel, které potřebuji znát a pamatovat si, abych mohl bojovat efektivně. Tahal jsem s sebou strašně moc vybavení typu kouzelné šípy/šipky do kuše/házecí šipky/kameny do praku/lektvary/magické hůlky v desítkách variant, které mi bylo líto nevzít/prodat (někdy se můžou hodit!), ačkoliv pro slabé nepřátele jsem je nepotřeboval, a na silné nepřátele nefungovaly, a tak se stále jen hromadily. Teď budu za heretika a lidé mě budou chtít upálit, ale parta 6 postav mi přijde příšerně velká (moc managementu ve všem), a ve 3-4 postavách by se mi hrálo mnohem pohodlněji (což jsem samozřejmě takto hrát mohl, ale na první zahrání to málokdo udělá, protože vám to zvyšuje obtížnost a vůbec netušíte, co vás čeká). Jako poslední bod bych mohl ještě řešit UI, ale je to stará hra a beru to tak (díky bohu za některá vylepšení v Enhanced edici jako např. konec pixel huntingu). Na tabletu bylo dost nepříjemné pracovat s kouzly, takže jsem v partě měl jen 2 čistě kouzlící postavy, a kouzla jsem sesílal, jen když to bylo nutné.
Sice jsem vyjmenoval některé otravné aspekty, ale není to nic, co by nebylo běžné u her tohoto typu. Mé celkové hodnocení myslím mluví za vše. Hru jsem si opravdu užil, a rád jsem si doplnil herní vzdělání zrovna s BG2. Pokud překousnete občasnou potřebu studovat AD&D pravidla na webu, tak je BG2 stále výborně hratelná.
Celkové hodnocení: Nářez
Alone in the Dark: The New Nightmare
Han22Alone in the Dark 4 byl pro mě obrovský herní rest. Kdysi jsem si koupil v nějaké akci ještě originálku, ale začátek mě nechytl, originálka putovala do poličky a už jsem ji nikdy nespustil. Po nějakých cca 15 letech jsem ji spustil hned po dohrání klasické trilogie a opět se na to vykašlal. Nakonec jsem se hecnul, hru dojel, ale nemám z toho dobrý pocit, spíše úlevu, že je to za mnou.
Hru odpálí bombastické intro, kdy se Edward Carnby vydává letadlem spolu s mladou profesorkou Aline Cedracovou na Shadow Island. Carnby chce zjistit, kdo nebo co zabilo jeho přítele, Aline má přeložit prastaré texty a přitom pátrá po svém otci. Letadlo je ale zničeno neznámou silou, oba vyskočí padákem a přistanou každý na jiném místě. V tu chvíli začíná hra, kde si vyberete za koho hrát.
Příběh je podávaný pomocí různých knih, audio záznamů či odhalení těch asi 2-3 živých postav, na které narazíte. Není špatně vyprávěný, ale má to háček. Abyste ho odhalili celý, je nutné projít hru za obě postavy. Já po dohrání za Carnbyho věděl prd a teprve po dohrání za Aline mi to začalo zapadat. Přes zajímavé podání příběhu včetně skvělého outra a jeden slušný zvrat na konci hry za Aline je to v zásadě dost tuctová historka. Rodinka Mortonových se roky potýká s říší temnot, která má pod Shadow Island bránu, jsou tu dva bratři, jeden magor a jeden srab a toť zhruba vše.
Hra za každou postavu je jiná, řešíte jiné úkoly, občas se dorozumíváte rádiem a koukáte na stejný problém z jiného úhlu, ale přece jen je to nastavovaná kaše s recyklací 90% lokací.
Grafika mi ze začátku připadala úžasná, zejména díky tomu, že jsem čtvrtý díl zapnul hned po dohrání dosovské trilogie. Venkovní prostředí má opravdu atmosféru, ale uvnitř je to takový standart na rok vzniku, který neurazí, ale ani nenadchne.
S hratelností jsem ale bojoval hned od začátku. Hned první fail a důvod proč jsem hru před lety odložil je absence titulků při rozhovorech. Což je celkem problém u hry, kde Vám postavy či kolega na rádiu sděluje důležité informace pro další puzzle. Naštěstí to už dneska zvládnu i bez titulků ale i tak body dolů.
Naprosto nepochopitelné je pro mě ukládání. Ve hře nejde ukládat normálně, musíte použít "ukládací amulet". Těch je naštěstí celkem dost, ovšem pozor! Pokud hru nahrajete, hra si pamatuje místnost kde jste uložili, ale ne co jste tam udělali, to znamená puzzle, monstra, předměty, všechno se zresetuje. Musím přiznat, že takovou blbost jsem ještě neviděl, takže doporučuji ukládat pouze při vstupu do nové lokace, kterou ještě nemáte prozkoumanou.
A ukládání je potřeba. AitD 4 trpí totiž spoustou neduhů. Zaprvé monstra - ty se respawnují, objevují se z čistého nebe, občas jsou neviditelná a najdete je až když se do Vás zakousnou. Pak je potřeba je setřást jednou klávesou, druhou klávesou zamířit a třetí střílet. Lékárniček je málo, nábojů ještě míň, monstra jsou tuhá a většinou Vám uprostřed boje dojdou náboje a musíte přebíjet. To znamená buď nekonečné sekundy v boji, nebo se proklikat pěti podmenu v inventáři a přebít - ale pak je nutno znovu zamířit. Ze začátku to není problém, ale bohužel ke konci z toho udělali tvůrci akční střílečku, aniž by hra měla na něco podobného ovládání či engine a boje jsou k vzteku.
A jsem u toho hlavního - ovládání. Ne, šílenosti z klasické trilogie se nekonají, ale i tak je to bída. Otáčení a míření je pomalé, většina předmětů se nijak nehlásí (OK pokud namíříte baterkou zablesknou se, ale ne vždy) a uprostřed šíleného bince nebo černočerné tmy nejsou vidět. A i když je vidíte, ve spoustě případů je nemůžete sebrat, případně něco použít, protože nestojíte na milimetr přesně jak si to představovali tvůrci. Stejné problémy jsem měl s přelézáním zídek, v jednom momentě jsem nedokázal sebrat ukládací amulet a v jiném po aktivací otáčivých dveří mi Carnby dveřmi proplul a zůstal na původní straně bez možnosti jít dál. Ve hře z roku 2001 bych taky uvítal využití myši, no ale to už bych asi fakt chtěl moc.
Backtracking a bloudění bych bral. Ale v kombinaci s respawnem, nemožností pořádně ukládat, omezením počtu nábojů a lékárniček je to na naštvání.
A je to škoda. Než se hra změní ve střílečku, ve které máte mimo jiné asi 8 zbraní, je to docela působivé. Prozkoumáváte opuštěné panství, snažíte se rozsvěcovat světla, protože se jich monstra bojí, zkoumáte deníky, řešíte puzzly, hledáte klíče, občas na Vás něco vybafne, občas narazíte na nějakého zdánlivě nezabitelného bosse. Za Aline jste ze začátku úplně bezbranní a monstra zaháníte baterkou. Potvory se tvůrcům také povedly - různí zombíci, pekelní psi, broukovitá havěť. Proti zabloudění funguje celkem slušná mapa.
Ke konci jsem si uvědomil, že AitD 4 je vlastně vykradený Resident Evil - první tři díly jsem hrával po hernách na playstationu a je tu vše - příběh vyprávěný dvěma osobami, klávesa na míření, zbavování se zakouslých monster, měnící se úhly kamery, složitá práce s inventářem, omezené náboje, léčení a ukládání. To jsou důvody proč jsem žádný Resident Evil nikdy nedohrál a taky proč se AitD 4 nestane mojí srdcovkou.
PS: Proč se první tři díly odehrávají v 20. letech a třetí díl v roce 2001??
Hru odpálí bombastické intro, kdy se Edward Carnby vydává letadlem spolu s mladou profesorkou Aline Cedracovou na Shadow Island. Carnby chce zjistit, kdo nebo co zabilo jeho přítele, Aline má přeložit prastaré texty a přitom pátrá po svém otci. Letadlo je ale zničeno neznámou silou, oba vyskočí padákem a přistanou každý na jiném místě. V tu chvíli začíná hra, kde si vyberete za koho hrát.
Příběh je podávaný pomocí různých knih, audio záznamů či odhalení těch asi 2-3 živých postav, na které narazíte. Není špatně vyprávěný, ale má to háček. Abyste ho odhalili celý, je nutné projít hru za obě postavy. Já po dohrání za Carnbyho věděl prd a teprve po dohrání za Aline mi to začalo zapadat. Přes zajímavé podání příběhu včetně skvělého outra a jeden slušný zvrat na konci hry za Aline je to v zásadě dost tuctová historka. Rodinka Mortonových se roky potýká s říší temnot, která má pod Shadow Island bránu, jsou tu dva bratři, jeden magor a jeden srab a toť zhruba vše.
Hra za každou postavu je jiná, řešíte jiné úkoly, občas se dorozumíváte rádiem a koukáte na stejný problém z jiného úhlu, ale přece jen je to nastavovaná kaše s recyklací 90% lokací.
Grafika mi ze začátku připadala úžasná, zejména díky tomu, že jsem čtvrtý díl zapnul hned po dohrání dosovské trilogie. Venkovní prostředí má opravdu atmosféru, ale uvnitř je to takový standart na rok vzniku, který neurazí, ale ani nenadchne.
S hratelností jsem ale bojoval hned od začátku. Hned první fail a důvod proč jsem hru před lety odložil je absence titulků při rozhovorech. Což je celkem problém u hry, kde Vám postavy či kolega na rádiu sděluje důležité informace pro další puzzle. Naštěstí to už dneska zvládnu i bez titulků ale i tak body dolů.
Naprosto nepochopitelné je pro mě ukládání. Ve hře nejde ukládat normálně, musíte použít "ukládací amulet". Těch je naštěstí celkem dost, ovšem pozor! Pokud hru nahrajete, hra si pamatuje místnost kde jste uložili, ale ne co jste tam udělali, to znamená puzzle, monstra, předměty, všechno se zresetuje. Musím přiznat, že takovou blbost jsem ještě neviděl, takže doporučuji ukládat pouze při vstupu do nové lokace, kterou ještě nemáte prozkoumanou.
A ukládání je potřeba. AitD 4 trpí totiž spoustou neduhů. Zaprvé monstra - ty se respawnují, objevují se z čistého nebe, občas jsou neviditelná a najdete je až když se do Vás zakousnou. Pak je potřeba je setřást jednou klávesou, druhou klávesou zamířit a třetí střílet. Lékárniček je málo, nábojů ještě míň, monstra jsou tuhá a většinou Vám uprostřed boje dojdou náboje a musíte přebíjet. To znamená buď nekonečné sekundy v boji, nebo se proklikat pěti podmenu v inventáři a přebít - ale pak je nutno znovu zamířit. Ze začátku to není problém, ale bohužel ke konci z toho udělali tvůrci akční střílečku, aniž by hra měla na něco podobného ovládání či engine a boje jsou k vzteku.
A jsem u toho hlavního - ovládání. Ne, šílenosti z klasické trilogie se nekonají, ale i tak je to bída. Otáčení a míření je pomalé, většina předmětů se nijak nehlásí (OK pokud namíříte baterkou zablesknou se, ale ne vždy) a uprostřed šíleného bince nebo černočerné tmy nejsou vidět. A i když je vidíte, ve spoustě případů je nemůžete sebrat, případně něco použít, protože nestojíte na milimetr přesně jak si to představovali tvůrci. Stejné problémy jsem měl s přelézáním zídek, v jednom momentě jsem nedokázal sebrat ukládací amulet a v jiném po aktivací otáčivých dveří mi Carnby dveřmi proplul a zůstal na původní straně bez možnosti jít dál. Ve hře z roku 2001 bych taky uvítal využití myši, no ale to už bych asi fakt chtěl moc.
Backtracking a bloudění bych bral. Ale v kombinaci s respawnem, nemožností pořádně ukládat, omezením počtu nábojů a lékárniček je to na naštvání.
A je to škoda. Než se hra změní ve střílečku, ve které máte mimo jiné asi 8 zbraní, je to docela působivé. Prozkoumáváte opuštěné panství, snažíte se rozsvěcovat světla, protože se jich monstra bojí, zkoumáte deníky, řešíte puzzly, hledáte klíče, občas na Vás něco vybafne, občas narazíte na nějakého zdánlivě nezabitelného bosse. Za Aline jste ze začátku úplně bezbranní a monstra zaháníte baterkou. Potvory se tvůrcům také povedly - různí zombíci, pekelní psi, broukovitá havěť. Proti zabloudění funguje celkem slušná mapa.
Ke konci jsem si uvědomil, že AitD 4 je vlastně vykradený Resident Evil - první tři díly jsem hrával po hernách na playstationu a je tu vše - příběh vyprávěný dvěma osobami, klávesa na míření, zbavování se zakouslých monster, měnící se úhly kamery, složitá práce s inventářem, omezené náboje, léčení a ukládání. To jsou důvody proč jsem žádný Resident Evil nikdy nedohrál a taky proč se AitD 4 nestane mojí srdcovkou.
PS: Proč se první tři díly odehrávají v 20. letech a třetí díl v roce 2001??
Pro: Atmosféra, monstra, slušná mapa, působivé venkovní lokace, průzkum panství.
Proti: Ke konci tupá střílečka, mizerné ovládání, nepochopitelný save systém, absence titulků, respawn.
WWF Wrestlemania: The Arcade Game
oldgamer89Wrestlemania je moje srdcovka, kterou jsem dohrál snad stokrát v samostatném módu, ale především v kooperaci. Projít hrou je pro běžného hráče po chvilce tréninku možné bez problémů do dvaceti minut. Na výběr je k dispozici pouze osm postav, což jistě není mnoho, ale ono to vlastně nakonec stačí. Kouzlo hry ale nespočívá v její délce nebo počtu hratelných charakterů. Spočívá v samotném ztvárnění souboje, v jisté úmyslné přehnanosti (například když vás Undertaker spodním úderem "vystřelí" až ke stropu), kombinované s reálnými wrestlingovými chvaty a množstvím zdánlivě nekonečných komb.
Samozřejmě se zde nevyhnu srovnání se známou herní modlou, konkrétně se třetím dílem ze stejného roku: Mortal Kombat 3. MK III je o něco málo slabší graficky. Když se podívám na celkový pohyb a údery postav, tak zde je WWF o třídu nebo dvě výše.
Pomáhá tomu asi také fakt, že se můžete pohybovat v ringu do všech směrů a bojovat i mimo něj. Není problém protivníka vyhodit, zahodit, přehodit, skočit na něj z rohu..možností je zde opravdu mnoho. Každá postava má svůj styl a několik speciálních úderů, největší výzvou hráče je potom možnost vytvářet dlouhá a zničující komba, která při správném provedení na začátku kola neumožní protivníkovi vlastně ani krok.
Nejzábavnější jsou dle mého názoru Bret "Hitman" Hart a Shawn Michaels, kteří se sice nevyznačují nějakou neuvěřitelnou sílou, ale lze s nimi krásně "pracovat" a taktizovat díky jejich rychlosti a většímu množství speciálních úderů. Bam Bam, Yokozuna a Undertaker jsou silní a především pomalí hromotluci, nic pro mě, Lex Luger leží tak někde ve středu mezi sílou a hbitostí, Doink je samozřejmě především vtipný a poslední Razor Ramon se bohužel moc nepovedl a hraní za něj je celkem nudné, zde jdou procenta z hodnocení o něco málo dolů.
Nostalgie a desítky/stovky odehraných hodin mi neumožní hodnotit níže než 90%.
Samozřejmě se zde nevyhnu srovnání se známou herní modlou, konkrétně se třetím dílem ze stejného roku: Mortal Kombat 3. MK III je o něco málo slabší graficky. Když se podívám na celkový pohyb a údery postav, tak zde je WWF o třídu nebo dvě výše.
Pomáhá tomu asi také fakt, že se můžete pohybovat v ringu do všech směrů a bojovat i mimo něj. Není problém protivníka vyhodit, zahodit, přehodit, skočit na něj z rohu..možností je zde opravdu mnoho. Každá postava má svůj styl a několik speciálních úderů, největší výzvou hráče je potom možnost vytvářet dlouhá a zničující komba, která při správném provedení na začátku kola neumožní protivníkovi vlastně ani krok.
Nejzábavnější jsou dle mého názoru Bret "Hitman" Hart a Shawn Michaels, kteří se sice nevyznačují nějakou neuvěřitelnou sílou, ale lze s nimi krásně "pracovat" a taktizovat díky jejich rychlosti a většímu množství speciálních úderů. Bam Bam, Yokozuna a Undertaker jsou silní a především pomalí hromotluci, nic pro mě, Lex Luger leží tak někde ve středu mezi sílou a hbitostí, Doink je samozřejmě především vtipný a poslední Razor Ramon se bohužel moc nepovedl a hraní za něj je celkem nudné, zde jdou procenta z hodnocení o něco málo dolů.
Nostalgie a desítky/stovky odehraných hodin mi neumožní hodnotit níže než 90%.
Pro: velké množství úderů, komba, vtipnost, hratelnost, komentátor
Proti: jedno herní prostředí, Razor Ramon
Belladonna
Cathan
3587 Skutečně nevidím důvod, proč dávat této hříčce zbytečně nízké hodnocení. Zcela jistě se jedná o velmi krátkou jednohubku, ale také o velmi precizní gotický horror inspirovaný Frankensteinem.
Může vézt diskuzi o tom, co dělá z adventury dobrou adventuru, ale Belladona je především interaktivní román s adventurními prvky. Cílem hry není přinést potěšení z objevené cesty jak dál, ale spíše probudit zvědavost, napětí a provést hráče mrazivým příběhem.
V tomto duchu je i závěr hry. Končí to tam, kde by měl gotický horror skončit. Vše na víc je zcela zbytečné, protože už to nemá příběhový smysl. Zápletka byla vyřešena. Vše, co přijde po ní náleží pouze naší fantazii. A že já jí mám velmi divokou.
Může vézt diskuzi o tom, co dělá z adventury dobrou adventuru, ale Belladona je především interaktivní román s adventurními prvky. Cílem hry není přinést potěšení z objevené cesty jak dál, ale spíše probudit zvědavost, napětí a provést hráče mrazivým příběhem.
V tomto duchu je i závěr hry. Končí to tam, kde by měl gotický horror skončit. Vše na víc je zcela zbytečné, protože už to nemá příběhový smysl. Zápletka byla vyřešena. Vše, co přijde po ní náleží pouze naší fantazii. A že já jí mám velmi divokou.
Pro: Příběh. Hratelnost je dobrá, ale nejedná se o logickou adventuru.
Proti: Mohl být více prozkoumán psychologický profil hratelné postavy.
Venus Blood -Frontier-
SolidorCo vlastně čekat od podpultové, u nás zcela neznámé hry, která je součástí, v Japonsku, údajně oblíbené série? Radím vám, radši nic. Pak můžete být z VB Frontier docela příjemně překvapeni, jako jsem byl já. Předně nutno uznat, že jako celek tahle hra funguje. Tedy ve smyslu, že většina mechanik má své místo a nabízí dostatečné možnosti.
Třeba příběh se dělí do tří cest, ačkoliv ta první, kterou pravděpodobně dokončíte bude normal ending, který se dá považovat za špatný konec a odepřete si tak dobrou čtvrtinu hry. Vaše rozhodnutí během rozhovorů totiž přidávají body vedoucí ke dvěma různým koncům a pokud jich nenahromadíte do daného bodu v ději, tak jste odsouzeni k právě bad endingu. Zjistil jsem to z návodu na netu. Stejně tak, že každá z postav má ještě několik svých možných zakončení.
Hra totiž neztrácí čas s nějakým vysvětlováním a přečíst si tutorial v hlavním menu je povinnost, jinak budete, jak se říká, v řiti. I potom ale budete chvíli tápat ve špatně navrženém interfacu. Získávání postav je zbytečně chaotické a popis přiřazovaných vlastností špatně dohledatelný. Samotné souboje pak ani neovládáte, vyjma fádního útoč, braň nebo rychleji. Důležitá je tudíž příprava před střetem armád. Do každé jednotky můžete vložit až šestici postav a jejich schopnosti pak určují, co se bude dít. Třeba démoni a nemrtvý jsou silnější v noci, zatímco rytíři bojují lépe ve městech. Pravdou je, že se jedná o dost zajímavý a propracovaný systém.
Na papíře zní povedeně i korupce pěti Bohyň zajatých v průběhu hraní. Budete se s nimi přátelit nebo je zneuctíte (v 18+ verzi v hardcore tentacle rape scénách)? V zásadě na výběr nemáte, protože protagonista Loki je po naprostou většinu hry hajzl, a to i v těch údajně slušnějších interakcích. Vážně doufám, že další díly tohle řeší lépe, protože jistý potenciál tu je.
Problém Venusblood spočívá hlavně v přehnaných ambicích. Chce všeho moc a nedokáže pak svůj náklad spolehlivě unést. Přesto bych dalším dílům asi šanci dal.
Třeba příběh se dělí do tří cest, ačkoliv ta první, kterou pravděpodobně dokončíte bude normal ending, který se dá považovat za špatný konec a odepřete si tak dobrou čtvrtinu hry. Vaše rozhodnutí během rozhovorů totiž přidávají body vedoucí ke dvěma různým koncům a pokud jich nenahromadíte do daného bodu v ději, tak jste odsouzeni k právě bad endingu. Zjistil jsem to z návodu na netu. Stejně tak, že každá z postav má ještě několik svých možných zakončení.
Hra totiž neztrácí čas s nějakým vysvětlováním a přečíst si tutorial v hlavním menu je povinnost, jinak budete, jak se říká, v řiti. I potom ale budete chvíli tápat ve špatně navrženém interfacu. Získávání postav je zbytečně chaotické a popis přiřazovaných vlastností špatně dohledatelný. Samotné souboje pak ani neovládáte, vyjma fádního útoč, braň nebo rychleji. Důležitá je tudíž příprava před střetem armád. Do každé jednotky můžete vložit až šestici postav a jejich schopnosti pak určují, co se bude dít. Třeba démoni a nemrtvý jsou silnější v noci, zatímco rytíři bojují lépe ve městech. Pravdou je, že se jedná o dost zajímavý a propracovaný systém.
Na papíře zní povedeně i korupce pěti Bohyň zajatých v průběhu hraní. Budete se s nimi přátelit nebo je zneuctíte (v 18+ verzi v hardcore tentacle rape scénách)? V zásadě na výběr nemáte, protože protagonista Loki je po naprostou většinu hry hajzl, a to i v těch údajně slušnějších interakcích. Vážně doufám, že další díly tohle řeší lépe, protože jistý potenciál tu je.
Problém Venusblood spočívá hlavně v přehnaných ambicích. Chce všeho moc a nedokáže pak svůj náklad spolehlivě unést. Přesto bych dalším dílům asi šanci dal.
Q.U.B.E.
SeekerSrovnání Q.U.B.E. s legendárním Portalem od Valve je nasnadě. Logická puzzle hra z podobně sterilního prostředí, kde se účastníte experimentů a netušíte proč. Q.U.B.E. ale působí ve všech ohledech pouze jako chudší příbuzný. Samotná pravidla používání kostek a jejich vlastností na mě působily poměrně uměle, nepřirozeně a křečovitě. I cíl puzzlů mi přišel zpočátku poměrně nezajímavý a laciný. S každou další úrovní se ovšem komplexnost i zábavnost hádanek zlepšovala. Na to, že jde o hru založenou na fyzice, tak nemohu říct, že bych byl fyzikou zrovna oslněn a často se předměty chovaly dost podivně a nevěrohodně. To zamrzí, obzvlášť když vám prapodivné fyzikální zákony pokazí rozpracovanou hádanku a musíte začít znovu. I tak jsem se u Q.U.B.E. nakonec dobře bavil a pokud jste si užívali Portal, Q.U.B.E. zabaví určitě taky.
Pillars of Eternity
IsairPo dlouhých dvou měsících jsem konečně Pillars i se svými dvěma DLCčky úspěšně pokořil. O hře zde bylo napsáno již mnohé, čili své postřehy sepíšu jen bodově a převážně se zaměřím na herní mechanismy.
-Vývojový systém očividně věrně kopíruje třetí edici DnD s nějakými vlastními nápady (převážně co se povolání týká), to jsem uvítal s povděkem, určitě v komplexitě předčí většinu konkurence. Na druhou stranu proti třetí edici DnD rozhodně zaostává v možnosti kombinovat jednotlivá povolání a menším množstvím dovedností, z nichž u každé postavy nakonec většinou vylepšujete beztak pouze atletiku, protože léčení navíc se hodí, u jedné z postav mechaniku a možná nějaké dáte vědění na 10 bodů, protože možná využijete nějaké ty svitky (krom léčení a oživení jsem je však příliš nevyužíval).
-souboje na obtížnosti Path of Damned s expert módem příjemně taktické a složité, nejvíce mi připomínaly asi ty z Icewind Dale (tedy souboje s velkými skupinkami nepřátel, v nichž alfou a omegou jsou plošná kouzla). Nicméně je zde vidět, že pravidla tvůrců nejsou tak vypilovaná jako DnD pravidla a tak tu jsou problémy především se zrušením negativních efektů. Máme tu kouzla, která jen pozastavují jejich účinek dejme tomu na 8-20 sec., čili pokud na vás nepřítel sešle dejme tomu roj hmyzu (45 sec. působení), musíte jej nesmyslně několikrát po sobě „odkouzlit“, přičemž jej poté nepřítel sešle znovu :/. Boosty trvají nesmyslně krátkou chvíli, ty 15 sec. boosty byly snad vyloženě vtipem, inteligence pár sekund k dobru přidá, ale to nestojí skoro ani za řeč. Chápu rozhodnutí používat posilující kouzla pouze při boji, aby si hráč extrémně neposílil partu již před bojem (jakkoliv mi to zprvu docela vadilo), ale už nechápu, proč při podobném konceptu nepoužili tedy něco ve smyslu „doba trvání kouzla: do konce souboje“, což by sem krásně pasovalo. Jako sesílat nějaký boost co 15-20 sec., bylo vážně totálně na hlavu, kór když je počet kouzel za odpočinek silně omezen.
Nadto se souboje stávaly časem silně nepřehledné, přes všechno to záření a efekt sem efekt tam, jsem vůbec nevěděl, co se na obrazovce vlastně děje.
-hodně mě potěšil lore, který je nebývale propracovaný a vlastně dost zajímavý, stejně jako hlavní myšlenka točící se okolo duší a především pak narozením dětí bez duše, měla až určitý filosofický přesah a určitě donutila k zamyšlení. Na druhou stranu progress samotného příběhu je jen nepatrný a postupuje velmi pozvolna, čili se vlastně většinu času nic moc ani neděje. A závěrečné zjištění „bohové neexistují“ mi jaksi taky bylo tak nějak u zadku a rozhodně jsem z toho nespadl ze židle :). Nic moc zajímavějšího vlastně ani v posledku nezjistíte. Jinak řečeno, příběh se slibně rozjel, ale čekal jsem v závěru mnohem více...
-ve hře je strašně přequestováno, což má za následek zbytečné zdržování od dějové linky a zpomalování hratelnosti. Jsou zde některé skvělé a hodně propracované questy (viz. Raedrikova pevnost, šílený kult pod vesničkou, vyšetřování vraždy se zajímavým rozuzlením apod.), ale zároveň mnoho zbytečných, nemluvě o naprosto pitomých bounty hunter questech, kterých je převážně pak s těmi z White march 1 a 2 až příliš (dohromady přesně 12). Tohle nechť si nechají pro Fallout 4, ale určitě se to nehodí do BG like RPG. Osobně bych veškeré questy zredukoval tak cca o 50%. Ve White March už působilo vyloženě směšně, když vám každý druhý vesničan zadal nějaký questík a při odchodu z vesnice jste jich v deníku měli zapsáno cca 8 a k tomu jste ještě 2 splnili přímo ve vesnici.
-craftění na mě působí všelijak, jen ne příliš dobrým dojmem. Sbíráme tu hafo všelijakých blbinek, u kterých ani nevíme, k čemu vlastně v posledku slouží, čili to nakonec vypadá tak, že v batohu vláčíme 120 trsů mechu, 270 houbiček, 425 netopýřích uší a 550 gobliních pinďourů. Jako wtf? Tohle nejsou pokémoni „musím mít všechny a všeho co nejvíc“. Naopak na mě mnohem lepším dojmem působilo pracné získání dračí šupiny a následného rapidního zesílení nějaké zbraně/zbroje. Ale tahle inflace všeho je vážně směšná.
- to samé platí vlastně o lootu, kterého je přehršel, na druhou stranu se tím asi příliš neliší od BG 2 a především pak ToB, kde ho také bylo možná až příliš a vlastně byl předkládán podobným způsobem. Aneb všude se válí spousta +1 zbraní a u silnějších postav sem tam najdeme nějakou specialitku (tudíž ne že by se dobré itemy válely na každém rohu). Problémem je, že takhle nezáživný loot jsem už dlouho nezažil, speciální magické zbraně vlastně nejsou o moc silnější jak ty běžné a potřebují následně řádně vycraftit, aby za něco stály (což samozřejmě není žádný problém díky inflaci ingrediencí a tak se jedná jen o kosmetickou záležitost), nadto mi občas přišlo, že se autor, který měl předměty na starosti, večer zhulil, náhodně tam naházel nějeaké statistiky a ráno po vystřízlivění si říkal „týýý vole, ale co už, nechám to tak“. Od zbroje vyžaduji, aby měla co největší hodnotu AC a třebas nějaký opravdu vysoký bonus k nějaké odolnosti (třebas 50% odolnost proti ohnivému poškození), opravdu mě nenadzvedne, že má +5 k odolnosti proti uklouznutí, +1 k odolnosti proti oslepení +5% šanci na seslání oslepení při výdrži nižší jak 25%... jako WTF? Ostatní itemy na tom nejsou lépe. A třebaže některé itemy nezapřou svou silnou inspiraci DnD, většinou jsem měl pocit, jako by vypadly z nějaké Diablovky než z DnD/BG like hry.
Zajímavěji působí snad jen ty zvyšující nějaké konkrétní statistiky (Síla, Odolnost, Obratnost...), nicméně ty se nedají kombinovat, čili tu nacházím hafo poměrně užitečných předmětů zvyšujících dejme tomu sílu o 3 body, nicméně je nevyužiji, protože se mi je nedaří zkombinovat s jiným itemem, který postava nosí. Na druhou stranu to občas byla kaptiola sama pro sebe ideálně sestavit vybavení tak, aby z bonusů ke statistikám postava vytěžila co nejvíce. Ale jaksi radost z nalezení nového itemu se mnohdy nekonala tak, jako tomu bývalo u Infinity Engine kousků.
-některé zjednodušováky typu bezedná truhla mě taky příliš nenadchly, u RPG jsem měl vždycky rád tu nutnost rozmýšlení se co za item ještě vezmu a co už nechám ležet, bezedná truhla tohle naprosto eliminuje a ani v expert módu to příliš nevyřešili, páč jí udělali pouze jednosměrnou, tj. předměty do ní vložíte, ale vzít si je můžete až ve městě, což naopak vedlo k situacím, že jsem si do bedny něco omylem hodil a nemohl to dostat ven---->load. Otrava, osobně jsem bednu nevyužíval, ale určitě zde měla být možnost na její úplné odstranění, aby nedocházelo k výše popsaným situacím.
Naopak možnost spánku je tu rapidně omezená pouze na ten počet, kolik máte tábornického vybavení, což mi přišel jako fajn nápad, byť to bylo na vyšších obtížnostech omezeno možná až přespříliš- jako možnost odpočinout si pouze dvakrát byl na nejvyšší obtížnosti vážně extrém, nutnost backtrackingu pro zásoby (převážně tak cca v první polovině hry) tím tudíž logicky rapidně vzrostla.
-ekonomika zde vůbec nefunguje, v podstatě není co nakupovat a peněz máte přehršel. Později jsem itemy už vůbec nesbíral a tudíž nic neprodával a přesto jsem měl kolem 300 tisíc zlatých.
-textu je ve hře zbytečně moc, Obsidiani jsou solidní grafomani a i když psát celkem umí, ve chvíli kdy mi i obyčejný šplh po laně popsali třemi dlouhými odstavci, mě to už vážně přestalo bavit číst a podobné texty už jen znuděně odklikával.
Gamebook like pasáže jsou nicméně dost stylové.
To je asi tak nějak všechno, co jsem k tomu chtěl, mimochodem, ještě to v komentáři nepadlo, ale je to dost fajn nástupce IE her, který se sice asi nestane mojí top srdcovkou jako jeho předchůdci, ale jedná se o dost solidní a kvalitně řemeslně zpracovaný kousek, kterým jsem očekával, že bude už Dragon Age 1 v době jeho vzniku, holt jsme si museli ještě pár let počkat na Obsidiany:).
-Vývojový systém očividně věrně kopíruje třetí edici DnD s nějakými vlastními nápady (převážně co se povolání týká), to jsem uvítal s povděkem, určitě v komplexitě předčí většinu konkurence. Na druhou stranu proti třetí edici DnD rozhodně zaostává v možnosti kombinovat jednotlivá povolání a menším množstvím dovedností, z nichž u každé postavy nakonec většinou vylepšujete beztak pouze atletiku, protože léčení navíc se hodí, u jedné z postav mechaniku a možná nějaké dáte vědění na 10 bodů, protože možná využijete nějaké ty svitky (krom léčení a oživení jsem je však příliš nevyužíval).
-souboje na obtížnosti Path of Damned s expert módem příjemně taktické a složité, nejvíce mi připomínaly asi ty z Icewind Dale (tedy souboje s velkými skupinkami nepřátel, v nichž alfou a omegou jsou plošná kouzla). Nicméně je zde vidět, že pravidla tvůrců nejsou tak vypilovaná jako DnD pravidla a tak tu jsou problémy především se zrušením negativních efektů. Máme tu kouzla, která jen pozastavují jejich účinek dejme tomu na 8-20 sec., čili pokud na vás nepřítel sešle dejme tomu roj hmyzu (45 sec. působení), musíte jej nesmyslně několikrát po sobě „odkouzlit“, přičemž jej poté nepřítel sešle znovu :/. Boosty trvají nesmyslně krátkou chvíli, ty 15 sec. boosty byly snad vyloženě vtipem, inteligence pár sekund k dobru přidá, ale to nestojí skoro ani za řeč. Chápu rozhodnutí používat posilující kouzla pouze při boji, aby si hráč extrémně neposílil partu již před bojem (jakkoliv mi to zprvu docela vadilo), ale už nechápu, proč při podobném konceptu nepoužili tedy něco ve smyslu „doba trvání kouzla: do konce souboje“, což by sem krásně pasovalo. Jako sesílat nějaký boost co 15-20 sec., bylo vážně totálně na hlavu, kór když je počet kouzel za odpočinek silně omezen.
Nadto se souboje stávaly časem silně nepřehledné, přes všechno to záření a efekt sem efekt tam, jsem vůbec nevěděl, co se na obrazovce vlastně děje.
-hodně mě potěšil lore, který je nebývale propracovaný a vlastně dost zajímavý, stejně jako hlavní myšlenka točící se okolo duší a především pak narozením dětí bez duše, měla až určitý filosofický přesah a určitě donutila k zamyšlení. Na druhou stranu progress samotného příběhu je jen nepatrný a postupuje velmi pozvolna, čili se vlastně většinu času nic moc ani neděje. A závěrečné zjištění „bohové neexistují“ mi jaksi taky bylo tak nějak u zadku a rozhodně jsem z toho nespadl ze židle :). Nic moc zajímavějšího vlastně ani v posledku nezjistíte. Jinak řečeno, příběh se slibně rozjel, ale čekal jsem v závěru mnohem více...
-ve hře je strašně přequestováno, což má za následek zbytečné zdržování od dějové linky a zpomalování hratelnosti. Jsou zde některé skvělé a hodně propracované questy (viz. Raedrikova pevnost, šílený kult pod vesničkou, vyšetřování vraždy se zajímavým rozuzlením apod.), ale zároveň mnoho zbytečných, nemluvě o naprosto pitomých bounty hunter questech, kterých je převážně pak s těmi z White march 1 a 2 až příliš (dohromady přesně 12). Tohle nechť si nechají pro Fallout 4, ale určitě se to nehodí do BG like RPG. Osobně bych veškeré questy zredukoval tak cca o 50%. Ve White March už působilo vyloženě směšně, když vám každý druhý vesničan zadal nějaký questík a při odchodu z vesnice jste jich v deníku měli zapsáno cca 8 a k tomu jste ještě 2 splnili přímo ve vesnici.
-craftění na mě působí všelijak, jen ne příliš dobrým dojmem. Sbíráme tu hafo všelijakých blbinek, u kterých ani nevíme, k čemu vlastně v posledku slouží, čili to nakonec vypadá tak, že v batohu vláčíme 120 trsů mechu, 270 houbiček, 425 netopýřích uší a 550 gobliních pinďourů. Jako wtf? Tohle nejsou pokémoni „musím mít všechny a všeho co nejvíc“. Naopak na mě mnohem lepším dojmem působilo pracné získání dračí šupiny a následného rapidního zesílení nějaké zbraně/zbroje. Ale tahle inflace všeho je vážně směšná.
- to samé platí vlastně o lootu, kterého je přehršel, na druhou stranu se tím asi příliš neliší od BG 2 a především pak ToB, kde ho také bylo možná až příliš a vlastně byl předkládán podobným způsobem. Aneb všude se válí spousta +1 zbraní a u silnějších postav sem tam najdeme nějakou specialitku (tudíž ne že by se dobré itemy válely na každém rohu). Problémem je, že takhle nezáživný loot jsem už dlouho nezažil, speciální magické zbraně vlastně nejsou o moc silnější jak ty běžné a potřebují následně řádně vycraftit, aby za něco stály (což samozřejmě není žádný problém díky inflaci ingrediencí a tak se jedná jen o kosmetickou záležitost), nadto mi občas přišlo, že se autor, který měl předměty na starosti, večer zhulil, náhodně tam naházel nějeaké statistiky a ráno po vystřízlivění si říkal „týýý vole, ale co už, nechám to tak“. Od zbroje vyžaduji, aby měla co největší hodnotu AC a třebas nějaký opravdu vysoký bonus k nějaké odolnosti (třebas 50% odolnost proti ohnivému poškození), opravdu mě nenadzvedne, že má +5 k odolnosti proti uklouznutí, +1 k odolnosti proti oslepení +5% šanci na seslání oslepení při výdrži nižší jak 25%... jako WTF? Ostatní itemy na tom nejsou lépe. A třebaže některé itemy nezapřou svou silnou inspiraci DnD, většinou jsem měl pocit, jako by vypadly z nějaké Diablovky než z DnD/BG like hry.
Zajímavěji působí snad jen ty zvyšující nějaké konkrétní statistiky (Síla, Odolnost, Obratnost...), nicméně ty se nedají kombinovat, čili tu nacházím hafo poměrně užitečných předmětů zvyšujících dejme tomu sílu o 3 body, nicméně je nevyužiji, protože se mi je nedaří zkombinovat s jiným itemem, který postava nosí. Na druhou stranu to občas byla kaptiola sama pro sebe ideálně sestavit vybavení tak, aby z bonusů ke statistikám postava vytěžila co nejvíce. Ale jaksi radost z nalezení nového itemu se mnohdy nekonala tak, jako tomu bývalo u Infinity Engine kousků.
-některé zjednodušováky typu bezedná truhla mě taky příliš nenadchly, u RPG jsem měl vždycky rád tu nutnost rozmýšlení se co za item ještě vezmu a co už nechám ležet, bezedná truhla tohle naprosto eliminuje a ani v expert módu to příliš nevyřešili, páč jí udělali pouze jednosměrnou, tj. předměty do ní vložíte, ale vzít si je můžete až ve městě, což naopak vedlo k situacím, že jsem si do bedny něco omylem hodil a nemohl to dostat ven---->load. Otrava, osobně jsem bednu nevyužíval, ale určitě zde měla být možnost na její úplné odstranění, aby nedocházelo k výše popsaným situacím.
Naopak možnost spánku je tu rapidně omezená pouze na ten počet, kolik máte tábornického vybavení, což mi přišel jako fajn nápad, byť to bylo na vyšších obtížnostech omezeno možná až přespříliš- jako možnost odpočinout si pouze dvakrát byl na nejvyšší obtížnosti vážně extrém, nutnost backtrackingu pro zásoby (převážně tak cca v první polovině hry) tím tudíž logicky rapidně vzrostla.
-ekonomika zde vůbec nefunguje, v podstatě není co nakupovat a peněz máte přehršel. Později jsem itemy už vůbec nesbíral a tudíž nic neprodával a přesto jsem měl kolem 300 tisíc zlatých.
-textu je ve hře zbytečně moc, Obsidiani jsou solidní grafomani a i když psát celkem umí, ve chvíli kdy mi i obyčejný šplh po laně popsali třemi dlouhými odstavci, mě to už vážně přestalo bavit číst a podobné texty už jen znuděně odklikával.
Gamebook like pasáže jsou nicméně dost stylové.
To je asi tak nějak všechno, co jsem k tomu chtěl, mimochodem, ještě to v komentáři nepadlo, ale je to dost fajn nástupce IE her, který se sice asi nestane mojí top srdcovkou jako jeho předchůdci, ale jedná se o dost solidní a kvalitně řemeslně zpracovaný kousek, kterým jsem očekával, že bude už Dragon Age 1 v době jeho vzniku, holt jsme si museli ještě pár let počkat na Obsidiany:).
The Talos Principle
jeysymKdo by čekal, že chorvatský Croteam vytvoří takto skvělou logickou hru?! Já tedy ne. A že ta hra je opravdu skvělá. Pro mě je to srovnatelná pecka, jako třeba Portal 2, či The Witness.
Ačkoli by se dalo The Talos Principle přirovnat k Portalu od Valve, přeci jenom tam taky běháte od hádanky k hádance a občas je tam nějaký ten příběh, je to vlastně dost odlišná hra. Hádanky se zde zaměřují hodně na prostorovou orientaci a jsou celkem nápadité. I když mi párkrát přišlo, že některé hádanky byly jen o tom zopakovat to, co už člověk jednou udělal. Ale momenty kdy člověk poprvé nahraje svou kopii, skočí na ní a nechá se někam donést, jsou prostě nezapomenutelné. Pak jsou tu také bonusové hvězdičky, které jsou schované až pekelně dobře a k jejich nalezení budete muset myslet hodně "out of the box", což mě velmi bavilo.
Hra vypadá moc hezky a jednotlivé prostředí mají skvělou atmosféru. To je z velké časti soundtrackem, který je tak dobrý, že si ho občas jen tak pustím na Spotify.
Co je ale na hře úplně nejlepší, je její příběh, který mě osobně donutil přemýšlet nad složitými tématy lidstva, vědomí, realitou, atd. Příběh v Talos Principle má opravdu hloubku a myslím, že ten kdo se do něj ponoří neprohloupí a na konci ho čeká velmi pěkné zakončení.
Ačkoli by se dalo The Talos Principle přirovnat k Portalu od Valve, přeci jenom tam taky běháte od hádanky k hádance a občas je tam nějaký ten příběh, je to vlastně dost odlišná hra. Hádanky se zde zaměřují hodně na prostorovou orientaci a jsou celkem nápadité. I když mi párkrát přišlo, že některé hádanky byly jen o tom zopakovat to, co už člověk jednou udělal. Ale momenty kdy člověk poprvé nahraje svou kopii, skočí na ní a nechá se někam donést, jsou prostě nezapomenutelné. Pak jsou tu také bonusové hvězdičky, které jsou schované až pekelně dobře a k jejich nalezení budete muset myslet hodně "out of the box", což mě velmi bavilo.
Hra vypadá moc hezky a jednotlivé prostředí mají skvělou atmosféru. To je z velké časti soundtrackem, který je tak dobrý, že si ho občas jen tak pustím na Spotify.
Co je ale na hře úplně nejlepší, je její příběh, který mě osobně donutil přemýšlet nad složitými tématy lidstva, vědomí, realitou, atd. Příběh v Talos Principle má opravdu hloubku a myslím, že ten kdo se do něj ponoří neprohloupí a na konci ho čeká velmi pěkné zakončení.
Pro: příběh, hádanky, konce
Proti: hvězdy jsou opravdu hodně těžké
Max Payne 3
BursoftMax Payne od Remedy je kult. Především druhý díl je nářezová TPS, která baví výborným bullet-timem, dobře prokresleným a nadabovaným hlavním hrdinou, dobrou hudbou a level designem a skvělou noirovou atmosférou. Max Payne od Rockstaru si něco bere ze starších dílů a něco dělá trochu jinak.
Pokud Max dřív působil jako utrápený polda, co ztratil svoji rodinu, ve trojce je to troska, depresivní a pesimistická jako Ostrava během inverze. Souvisí s tím celé stylizování hry. Dříve se vyprávěl příběh hlavně pomocí komiksů, zde většinu vypráví Max svými prochlastanými vnitřními monology. Obecně rozpadání obrazu, zvýrazňování slov nebo vět krásně podtrhuje Maxovo rozpoložení.
Na nový level MP3 dostal akční pasáže, které jsou ještě frenetičtější, brutálnější a především technicky úžasné. Málokdy si tak dobře všímám všech částicových efektů, bordelu a krve, které po sobě Max nechává, plus všechny gore efekty na enemácích a Euphoria engine z této hry dělají super titul pro všechny sadisty. Mezi akcemi Max trousí sarkastická moudra jako "..with big hole in my second favorite drinking hand" nebo "I killed more cops than cholesterol" jako správný americký hrdina, co má všechno v malíku i přes značnou kocovinu. A nemůžu opomenout padnoucí hudbu (hlavně v posledních kapitolách).
Prostředí má silné i slabé stránky, ale obecně je fajn velká variabilita. Nejlepší jsou Maxovi flashbacky (především kapitola na hřbitově je hrozná pecka i z dnešního pohledu) a kapitola na letišti rve kule ze všech stran.
Jasně, není to dokonalá hra. Vadí mi, že největší Maxův trademark tu nejde reálně používat, protože za prvé vyplýtvá veškerý bulle-time a za druhé se Max hrozně pomalu a neohrabaně zvedá ze země, což v kombinaci s tuhou obtížností nejde moc dohromady a je mnohem výhodnější zpomalovat čas na nohách (naopak oceňuji, že bulle-time není spása jako v MP2, která hráče vykope z každé bryndy, ale je třeba strategicky promyslet, kdy je výhodné ho používat). Vadí mi, že se hra někdy až moc přerušuje cutscénami, nevím, proč některé cutscény jsou předrenderované v 30 FPS a některé jsou animované ingame, mrzí mě, že R* nechce předchozí díly moc přiznávat (např. o Moně se Max zmíní jenom jednou), některé postavy jsou na přesdržku a příběhově mi přijde, že Max nemá moc motivaci dělat to, co dělá.
Všehovšudy je ale Max Payne 3 výborný sequel a moc moc bych si přál čtvrtý díl. Ať od Remedy nebo Rockstaru, protože obě studia prostě dobré akce, které nestárnou, umí.
Pokud Max dřív působil jako utrápený polda, co ztratil svoji rodinu, ve trojce je to troska, depresivní a pesimistická jako Ostrava během inverze. Souvisí s tím celé stylizování hry. Dříve se vyprávěl příběh hlavně pomocí komiksů, zde většinu vypráví Max svými prochlastanými vnitřními monology. Obecně rozpadání obrazu, zvýrazňování slov nebo vět krásně podtrhuje Maxovo rozpoložení.
Na nový level MP3 dostal akční pasáže, které jsou ještě frenetičtější, brutálnější a především technicky úžasné. Málokdy si tak dobře všímám všech částicových efektů, bordelu a krve, které po sobě Max nechává, plus všechny gore efekty na enemácích a Euphoria engine z této hry dělají super titul pro všechny sadisty. Mezi akcemi Max trousí sarkastická moudra jako "..with big hole in my second favorite drinking hand" nebo "I killed more cops than cholesterol" jako správný americký hrdina, co má všechno v malíku i přes značnou kocovinu. A nemůžu opomenout padnoucí hudbu (hlavně v posledních kapitolách).
Prostředí má silné i slabé stránky, ale obecně je fajn velká variabilita. Nejlepší jsou Maxovi flashbacky (především kapitola na hřbitově je hrozná pecka i z dnešního pohledu) a kapitola na letišti rve kule ze všech stran.
Jasně, není to dokonalá hra. Vadí mi, že největší Maxův trademark tu nejde reálně používat, protože za prvé vyplýtvá veškerý bulle-time a za druhé se Max hrozně pomalu a neohrabaně zvedá ze země, což v kombinaci s tuhou obtížností nejde moc dohromady a je mnohem výhodnější zpomalovat čas na nohách (naopak oceňuji, že bulle-time není spása jako v MP2, která hráče vykope z každé bryndy, ale je třeba strategicky promyslet, kdy je výhodné ho používat). Vadí mi, že se hra někdy až moc přerušuje cutscénami, nevím, proč některé cutscény jsou předrenderované v 30 FPS a některé jsou animované ingame, mrzí mě, že R* nechce předchozí díly moc přiznávat (např. o Moně se Max zmíní jenom jednou), některé postavy jsou na přesdržku a příběhově mi přijde, že Max nemá moc motivaci dělat to, co dělá.
Všehovšudy je ale Max Payne 3 výborný sequel a moc moc bych si přál čtvrtý díl. Ať od Remedy nebo Rockstaru, protože obě studia prostě dobré akce, které nestárnou, umí.
Kingdom Come: Deliverance
Thrawn89
703 (Na úvod komentáře musím říci, že hodnotím Royal Edition, tedy hrál jsem hru včetně DLC v jednom tahu a po odstranění většiny technických problémů.)
Kingdom Come: Deliverance (dále KDC) pro mě není jen hrou, je pro mě také českým produktem, který mimo jiné propaguje české dějiny a přináší hráčům na celém světě i něco, co bych obecně nazval "českou atmosférou". Jako člověk hrdý na tuto zemi jsem rád, že česká hra takového formátu uspěla a dělá dobré jméno naší zemi v jejíž zajímavé historické epoše se odehrává.
Zasazení děje do roku 1405 mě zpočátku překvapilo. Mnohem logičtější a možná i PR zajímavější by bylo zasazení do husitských válek. Ale velice rychle mi došlo, že to byl dobrý tah. Jednak pro Čechy je období po smrti Karla IV. do husitských válek málo známé a třeba v dějepisu se skoro neřeší a tudíž má hra nepopiratelný vzdělávací efekt, ale především šlo v tomto období vykreslit zajímavý a pro neČechy celkem pochopitelný příběh.
Příběh sám hodnotím pozitivně i když musím přiznat, že jsem od Vávry čekal přece jenom ještě něco o chlup lepšího. Příběh je v zásadě jednoduchý, lineární a překvapení o původu Jindy v závěru hry není moc úderné. Příběh není silný, ale je realisticky. Staví na skutečných událostech a po celou dobu hraní jsem měl pocit, že takto by to klidně mohlo v té době probíhat. Dobré jsou i DLC příběhy (i když jsou krátké). Realističnost je vůbec slovo, které k této hře patří.
Na realističnost narážíte neustále, což má někdy pozitivní, někdy negativní důsledky. První bych ohodnotil prostředí a atmosféru, která je prostě vynikající. Věrné přenesení výseku Posázaví do herní adaptace se neskutečně povedlo a mimo jiné přispělo k rozvoji turistického ruchu v této oblasti (znám jednoho člověka, který byl loni v létě na brigádě v Sázavě a říkal, že při hovoru se zahraničními hosty, kterých mimochodem viditelně přibylo, padalo sousloví KDC velmi často). Realistické prostředí, včetně staveb, oblečení postav, chování lidí i příběhového pozadí a vedlejších misí Vás prostě přenese o více než 600 let zpět. Popravdě asi neznám hru, která má tak dokonalou středověkou atmosféru. Grafické zpracování je na velmi dobré úrovni, i když nedosahuje špičky v žánru. Občas mi plynulost hry kolísala, především třeba při vstupu do města nebo místa s větší koncentrací lidí i mírně zaškubala. Přestože můj stroj splňuje doporučené požadavky.
Realističnost se také projevuje v herních mechanikách. Musíte spát, musíte jíst, musíte se koupat pokud nechcete aby nad vámi lidé ohrnovali nos. To vše posiluje zážitek z hry, ale přináší to i negativa. Často totiž vykonávat nějakou tu činnost neznamená, že kliknete a hra se načte posunuta v čase nebo přenesena na jiném místě. Když spíte nebo čekáta odbíhají hodiny, když používáte rychlé cestování, vaše figurka se pohybuje po mapě. Když jdete do vězení čekáte třeba i 4-5 minuty než se přetočí hodiny vašeho trestu. A když hrajete takovouto dlouhou hru (chcte-li odehrát maximum misí, oběvit všechny poklady, přečíst knihy atd. hra vás klidně zaměstná na více jak 200 hodin) tak Vás chtě nechtě toto natahování již nebaví. Další spoustu času navíc strávíte souboji.
Souboje v této hře si zaslouží vlastní odstavec. Jsou nepochybně unikátní a opět použiji slovo reálné. Především z počátku dají hodně zabrat. Hráč ovládá svého hrdinu pomocí kurzoru na zaměřeném nepříteli, kterým provádí jednotilvé údery. Souboje jsou velmi realistické ale i dlouhé a předvším v boji proti větší skupině nepřátel i hodně složité. Když dostanete ránu, vaše postava se realisticky zakymácí a ztratíte orientaci. Když jste tak obklopení 4-5 nepřáteli, kteří do Vás buší, máte poměrně malé šance vyváznout živí. Souboje v uzavřených prostorech nebo v lese s hustou vegetací jsou hodně nepřehledné. Vyhodou se Vám pak stává paradoxně častá chyba hry, kdy se nepřítel zasekne o překážku, kterou neumí obejít nebo kdy doslova zamrzne a nechá do sebe bušit. I v Royal Edici stále častý problém. Hodně jsem se snažil využívat luk jehož ovládání je také poměrně složité (nevidíte zaměřovač a přesnost si tak musíte natrénovat). V poslední třetině hry už jsem měl dostatečně silnou postavu a vykoumanou strategii jak uspět i proti výrazné přesile jen s mečem v ruce, ale i tak jsou souboje pro běžné hráče celkem oříškem. Zmíním zde ještě jednu věc. Noc v této hře opravdu znamená noc. Když jste v noci v lese nic nevidíte a musíte zapálit pochodeň, která však realisticky osvítí pouze malý prostor okolo Vás. Když mě poprvé v noci v lese přepadli lapkové, které jsem vůbec neviděl, bylo do pár vteřin po mě.
Hra jak jsem naznačil nemá dořešeny všechny chyby a bugy. Některé problémy mi nevadí (náhle se před Vámi z čista jasna objeví postava nebo spadne z nebe kráva), ale stalo se mi asi třikrát, že mě chyba ve hře znemožnila dokončit misi. Uvedu jeden příklad. Plníte vedleší quest, kdy máte chytit 3 ptáky v lese do 3 klecí, které dostanete od zadavatele, ale když jsem na dané místo chtěl jednu klec položit, z inventáře mi zmizely 2 klece a tudíž jsem nemohl misi dokončit protože mi pak jedna klec chyběla. Výrazný problém je pak již zmíněný pohyb NPC ale i třeba Váš pohyb na koni v husté lesní vegetaci. Přesto naštěstí tyto problémy alespoň v Royal Edici již nejsou takové, aby mi zkazily celkový dojem ze hry.
Poslední, co bych chtěl zmínit je RPG systém rozvoje postavy, který mi naprosto sedl. Jednotlivé dovednosti postavy rozvýjíte prostě tím, že danou věc děláte (chcete být skvělí alchymik, hodně vařte lektvary). Hráč si tak naprosto přirozeně vyvýjí postavu směrem, který mu vyhovuje a není nucen třeba na začátku dělat volby, které neví jak mu budou při hře sedět. Tento systém bych přenesl i do řady jiných her. Já osobně jsem se zaměřil především na bojové a komunikační schopnosti svého hrdiny a zcela minimálně využíval alchymii nebo bylinkářství. Ale máte-li čas, můžete zcela volně rozvinout všechny dovednosti a být naprosto všestraný. Možností jak hru hrát, jakou volit strategii pro řešení problémů je celá řada a jak píši, kdyždý si svojí cestu může zcela přirozeně rozvynout během hry. Nehledě na to, že pak takto vyselektované schopnoti lze promítnout do způsobu řešní problémů během misí. Kvituji i funkční a gaficky perfektní herní rozhraní jako inventář, krásně ilustrovanou mapu nebo kodex plný zajímavých inforamcí.
Mohl bych toho napsat ještě hodně, ale nemá smysl popisovat vše. KCD je prostě hutná a poctivá hra, která Vám nedá nic zadarmo, ale která Vám nabídne zážitek, který jinde nenajdete. A je to hra s opravdu českým srdcem, která ukázala, že i u nás můžeme udělat hru té nevyšší úrovně. Takže přes drobné nedostatky a poněkud zdlouhavé tempo není o čem diskutovat. 90%
Kingdom Come: Deliverance (dále KDC) pro mě není jen hrou, je pro mě také českým produktem, který mimo jiné propaguje české dějiny a přináší hráčům na celém světě i něco, co bych obecně nazval "českou atmosférou". Jako člověk hrdý na tuto zemi jsem rád, že česká hra takového formátu uspěla a dělá dobré jméno naší zemi v jejíž zajímavé historické epoše se odehrává.
Zasazení děje do roku 1405 mě zpočátku překvapilo. Mnohem logičtější a možná i PR zajímavější by bylo zasazení do husitských válek. Ale velice rychle mi došlo, že to byl dobrý tah. Jednak pro Čechy je období po smrti Karla IV. do husitských válek málo známé a třeba v dějepisu se skoro neřeší a tudíž má hra nepopiratelný vzdělávací efekt, ale především šlo v tomto období vykreslit zajímavý a pro neČechy celkem pochopitelný příběh.
Příběh sám hodnotím pozitivně i když musím přiznat, že jsem od Vávry čekal přece jenom ještě něco o chlup lepšího. Příběh je v zásadě jednoduchý, lineární a překvapení o původu Jindy v závěru hry není moc úderné. Příběh není silný, ale je realisticky. Staví na skutečných událostech a po celou dobu hraní jsem měl pocit, že takto by to klidně mohlo v té době probíhat. Dobré jsou i DLC příběhy (i když jsou krátké). Realističnost je vůbec slovo, které k této hře patří.
Na realističnost narážíte neustále, což má někdy pozitivní, někdy negativní důsledky. První bych ohodnotil prostředí a atmosféru, která je prostě vynikající. Věrné přenesení výseku Posázaví do herní adaptace se neskutečně povedlo a mimo jiné přispělo k rozvoji turistického ruchu v této oblasti (znám jednoho člověka, který byl loni v létě na brigádě v Sázavě a říkal, že při hovoru se zahraničními hosty, kterých mimochodem viditelně přibylo, padalo sousloví KDC velmi často). Realistické prostředí, včetně staveb, oblečení postav, chování lidí i příběhového pozadí a vedlejších misí Vás prostě přenese o více než 600 let zpět. Popravdě asi neznám hru, která má tak dokonalou středověkou atmosféru. Grafické zpracování je na velmi dobré úrovni, i když nedosahuje špičky v žánru. Občas mi plynulost hry kolísala, především třeba při vstupu do města nebo místa s větší koncentrací lidí i mírně zaškubala. Přestože můj stroj splňuje doporučené požadavky.
Realističnost se také projevuje v herních mechanikách. Musíte spát, musíte jíst, musíte se koupat pokud nechcete aby nad vámi lidé ohrnovali nos. To vše posiluje zážitek z hry, ale přináší to i negativa. Často totiž vykonávat nějakou tu činnost neznamená, že kliknete a hra se načte posunuta v čase nebo přenesena na jiném místě. Když spíte nebo čekáta odbíhají hodiny, když používáte rychlé cestování, vaše figurka se pohybuje po mapě. Když jdete do vězení čekáte třeba i 4-5 minuty než se přetočí hodiny vašeho trestu. A když hrajete takovouto dlouhou hru (chcte-li odehrát maximum misí, oběvit všechny poklady, přečíst knihy atd. hra vás klidně zaměstná na více jak 200 hodin) tak Vás chtě nechtě toto natahování již nebaví. Další spoustu času navíc strávíte souboji.
Souboje v této hře si zaslouží vlastní odstavec. Jsou nepochybně unikátní a opět použiji slovo reálné. Především z počátku dají hodně zabrat. Hráč ovládá svého hrdinu pomocí kurzoru na zaměřeném nepříteli, kterým provádí jednotilvé údery. Souboje jsou velmi realistické ale i dlouhé a předvším v boji proti větší skupině nepřátel i hodně složité. Když dostanete ránu, vaše postava se realisticky zakymácí a ztratíte orientaci. Když jste tak obklopení 4-5 nepřáteli, kteří do Vás buší, máte poměrně malé šance vyváznout živí. Souboje v uzavřených prostorech nebo v lese s hustou vegetací jsou hodně nepřehledné. Vyhodou se Vám pak stává paradoxně častá chyba hry, kdy se nepřítel zasekne o překážku, kterou neumí obejít nebo kdy doslova zamrzne a nechá do sebe bušit. I v Royal Edici stále častý problém. Hodně jsem se snažil využívat luk jehož ovládání je také poměrně složité (nevidíte zaměřovač a přesnost si tak musíte natrénovat). V poslední třetině hry už jsem měl dostatečně silnou postavu a vykoumanou strategii jak uspět i proti výrazné přesile jen s mečem v ruce, ale i tak jsou souboje pro běžné hráče celkem oříškem. Zmíním zde ještě jednu věc. Noc v této hře opravdu znamená noc. Když jste v noci v lese nic nevidíte a musíte zapálit pochodeň, která však realisticky osvítí pouze malý prostor okolo Vás. Když mě poprvé v noci v lese přepadli lapkové, které jsem vůbec neviděl, bylo do pár vteřin po mě.
Hra jak jsem naznačil nemá dořešeny všechny chyby a bugy. Některé problémy mi nevadí (náhle se před Vámi z čista jasna objeví postava nebo spadne z nebe kráva), ale stalo se mi asi třikrát, že mě chyba ve hře znemožnila dokončit misi. Uvedu jeden příklad. Plníte vedleší quest, kdy máte chytit 3 ptáky v lese do 3 klecí, které dostanete od zadavatele, ale když jsem na dané místo chtěl jednu klec položit, z inventáře mi zmizely 2 klece a tudíž jsem nemohl misi dokončit protože mi pak jedna klec chyběla. Výrazný problém je pak již zmíněný pohyb NPC ale i třeba Váš pohyb na koni v husté lesní vegetaci. Přesto naštěstí tyto problémy alespoň v Royal Edici již nejsou takové, aby mi zkazily celkový dojem ze hry.
Poslední, co bych chtěl zmínit je RPG systém rozvoje postavy, který mi naprosto sedl. Jednotlivé dovednosti postavy rozvýjíte prostě tím, že danou věc děláte (chcete být skvělí alchymik, hodně vařte lektvary). Hráč si tak naprosto přirozeně vyvýjí postavu směrem, který mu vyhovuje a není nucen třeba na začátku dělat volby, které neví jak mu budou při hře sedět. Tento systém bych přenesl i do řady jiných her. Já osobně jsem se zaměřil především na bojové a komunikační schopnosti svého hrdiny a zcela minimálně využíval alchymii nebo bylinkářství. Ale máte-li čas, můžete zcela volně rozvinout všechny dovednosti a být naprosto všestraný. Možností jak hru hrát, jakou volit strategii pro řešení problémů je celá řada a jak píši, kdyždý si svojí cestu může zcela přirozeně rozvynout během hry. Nehledě na to, že pak takto vyselektované schopnoti lze promítnout do způsobu řešní problémů během misí. Kvituji i funkční a gaficky perfektní herní rozhraní jako inventář, krásně ilustrovanou mapu nebo kodex plný zajímavých inforamcí.
Mohl bych toho napsat ještě hodně, ale nemá smysl popisovat vše. KCD je prostě hutná a poctivá hra, která Vám nedá nic zadarmo, ale která Vám nabídne zážitek, který jinde nenajdete. A je to hra s opravdu českým srdcem, která ukázala, že i u nás můžeme udělat hru té nevyšší úrovně. Takže přes drobné nedostatky a poněkud zdlouhavé tempo není o čem diskutovat. 90%
Pro: středověká atmosféra a realistické prostředí, česká historie (v české hře), výborný RPG systém, dobrý příběh a většina vedlejších misí a questů
Proti: zdlouhavost, přetrvávající technické problémy a občas nepřehlednost
Graveyard Keeper
LeffiRok a pár drobných to trvalo, ale na konec jsem se prokousal až na samotný konec tohohle hrobařského simulátoru, kterému se povedlo se přerůst.
Jak už to tak bývá, a já už se nebudu opakovat o tom, jak pixelarty nemusím, protože zjevně jsem už nekompromisně lapen a musím rezignovat nad faktem, že i když je mi to na oko odporné, tak se v tomhle směru skutečně objevují super kousky, v indie moři se nejen že nekladou meze představivosti, ale i vývoji daného titulu. I GK byl případem, kdy i hotová hra trpěla značnými nedostatky a generovala i po vydání mnoho aktualizací, které sice jedno opravili, ale další dvě věci rozbili.
Na konec mám s hrou i v podstatě dvojí zkušenost. Je to rok a nějaké drobné, kdy jsem ke hře přišel prvně a byť jsem musel ocenit svérázný smysl pro humor, čím více jsem postupoval hrou, tím větší frustrací jsem začínal trpět ze zdejší nedomyšlenosti některých činností. Když pak přišla chvíle, kdy jsem potřeboval udělat větší zásobu dřeva, které ze začátku potřebujete poměrně hodně, s hrou jsem regulérně seknul. Stranou šla veškerá loajalita k oblíbenému překladateli a jeho práci. Po stém strkání stále vzdálenějších klád, kdy jsem unesl jedinou a potřeboval doručit dalších dvacet, jsem to psychicky nedal.
To se však v průběhu roku postupně měnilo. První takovou vlaštovkou byl doplněk Breaking Dead, který do hry přidává možnost zotročit Franken zombies a na konci roku 19 se přidává Graveyard Keeper: Stranger Sins, které nejen že přidává další objekt v podobě konkurenční hospody, ale rozšiřuje příběhovou linii a trochu lépe přibližuje zdejší univerzum. Hostinec jako takový, mění úplně dynamiku celé hry. Když si to vezmu, v původní verzi bych při jejích nedostatcích mohl strávit klidně nějakých 140 hodin, s DLC se to stáhlo na polovinu a to jsem se ještě dost rozptyloval. Rozptýlit se nechám snadno a hra tomu jde hodně naproti.
Tedy suma sumárum, po roce tu máte hru, kde jste správcem hřbitova, kněžím, zelinářem, okultistou, alchymistou, kuchařem s nekrofilním menu, turistou v čase, obecným dobrodincem, který pro ostatní obyvatele koná dobré skutky, příležitostným dobrodruhem a hlavně, člověkem žijícím životem po smrti, toužícím dostat se za svou milovanou, dostat se zpět domů.
Zamíchat, netřepat, přihoďte olivu a máte z toho koktejl zábavy, kde se přistihnete, jak v jednu chvíli pitváte mrtvolu, řešíte kvalitu jejích orgánů, pečlivě preparujte maso, abyste nadělali chutné hamburgery na blížící se upalování čarodějnic inkvizicí, kde samozřejmě nesmí chybět pivo a k tomu hlídáte jestli FrankenZombies neflákají přípravu vína do hospody, aby zdejší duch měl co servírovat.
Sice stále některé mechaniky zůstávají tak na půl cesty a člověk se občas pozastaví nad hektičností některých úkonů a nesmyslností některých výrobních procesů (pochopíte, až budete dělat knihu, sochu nebo třeba víno určité kvality ve větším množství), ale i přes těch pár nedostatků je to rozhodně hra, která si zaslouží pozornost, podporu v podobě pořízení a v doufání, že ještě nějaký obsah dorazí, aby třeba ještě trochu přiblížil příběh, minimálně myšlenku tvůrců a přidal nějaké to další drobné dobrodružství tohohle sarkastického sadomasochisty, který ještě nenadělal dost burgerů z mrtvol. To vše se skvělým překladem a dneska za pár korun.
Jak už to tak bývá, a já už se nebudu opakovat o tom, jak pixelarty nemusím, protože zjevně jsem už nekompromisně lapen a musím rezignovat nad faktem, že i když je mi to na oko odporné, tak se v tomhle směru skutečně objevují super kousky, v indie moři se nejen že nekladou meze představivosti, ale i vývoji daného titulu. I GK byl případem, kdy i hotová hra trpěla značnými nedostatky a generovala i po vydání mnoho aktualizací, které sice jedno opravili, ale další dvě věci rozbili.
Na konec mám s hrou i v podstatě dvojí zkušenost. Je to rok a nějaké drobné, kdy jsem ke hře přišel prvně a byť jsem musel ocenit svérázný smysl pro humor, čím více jsem postupoval hrou, tím větší frustrací jsem začínal trpět ze zdejší nedomyšlenosti některých činností. Když pak přišla chvíle, kdy jsem potřeboval udělat větší zásobu dřeva, které ze začátku potřebujete poměrně hodně, s hrou jsem regulérně seknul. Stranou šla veškerá loajalita k oblíbenému překladateli a jeho práci. Po stém strkání stále vzdálenějších klád, kdy jsem unesl jedinou a potřeboval doručit dalších dvacet, jsem to psychicky nedal.
To se však v průběhu roku postupně měnilo. První takovou vlaštovkou byl doplněk Breaking Dead, který do hry přidává možnost zotročit Franken zombies a na konci roku 19 se přidává Graveyard Keeper: Stranger Sins, které nejen že přidává další objekt v podobě konkurenční hospody, ale rozšiřuje příběhovou linii a trochu lépe přibližuje zdejší univerzum. Hostinec jako takový, mění úplně dynamiku celé hry. Když si to vezmu, v původní verzi bych při jejích nedostatcích mohl strávit klidně nějakých 140 hodin, s DLC se to stáhlo na polovinu a to jsem se ještě dost rozptyloval. Rozptýlit se nechám snadno a hra tomu jde hodně naproti.
Tedy suma sumárum, po roce tu máte hru, kde jste správcem hřbitova, kněžím, zelinářem, okultistou, alchymistou, kuchařem s nekrofilním menu, turistou v čase, obecným dobrodincem, který pro ostatní obyvatele koná dobré skutky, příležitostným dobrodruhem a hlavně, člověkem žijícím životem po smrti, toužícím dostat se za svou milovanou, dostat se zpět domů.
Zamíchat, netřepat, přihoďte olivu a máte z toho koktejl zábavy, kde se přistihnete, jak v jednu chvíli pitváte mrtvolu, řešíte kvalitu jejích orgánů, pečlivě preparujte maso, abyste nadělali chutné hamburgery na blížící se upalování čarodějnic inkvizicí, kde samozřejmě nesmí chybět pivo a k tomu hlídáte jestli FrankenZombies neflákají přípravu vína do hospody, aby zdejší duch měl co servírovat.
Sice stále některé mechaniky zůstávají tak na půl cesty a člověk se občas pozastaví nad hektičností některých úkonů a nesmyslností některých výrobních procesů (pochopíte, až budete dělat knihu, sochu nebo třeba víno určité kvality ve větším množství), ale i přes těch pár nedostatků je to rozhodně hra, která si zaslouží pozornost, podporu v podobě pořízení a v doufání, že ještě nějaký obsah dorazí, aby třeba ještě trochu přiblížil příběh, minimálně myšlenku tvůrců a přidal nějaké to další drobné dobrodružství tohohle sarkastického sadomasochisty, který ještě nenadělal dost burgerů z mrtvol. To vše se skvělým překladem a dneska za pár korun.
Pro: Humor, obsah, hudba,
Proti: Sem tam drobné nedomyšlenosti
Dishonored 2
MATADORJednička pro mě byla milým překvapením. Užil jsem si veškerá dostupná DLC a ke hře se i několikrát vrátil, jelikož ve mě vzbuzovala příjemnou originalitu v žánru stealth akcí a příběh mě bavil i opakovaně.
Dvojka, se kterou jsem si dal poměrně na čas, už bohužel u mě takové nadšení nevyvolala. Příběh mi přijde jako přes kopírák, který je ještě zabalen do poměrně nudného balení - pokud neberu v potaz ty skvělé herní mechanismy z jedničky, tak dvojka nepřináší moc co nového.
Nutno zmínit, že se mi hru podařilo dokončit na Low Chaos, bez superschopností a bez jediného zabití - challenge complete :) Možná v tom je ten kámen úrazu, protože jednička byla vždycky o schopnostech, ale já hledal výzvu a možná právě proto jsem si hru tak neužil, říkal jsem si. Takže hodnotím to, co na mě působilo celou dobu hraní.
Většinu misí začínáte na lodi, kde není moc co dělat, co upravovat, vylepšovat, nebo doplňovat. Poté se vrhnete na misi, které až na pár již všude zmíněných výjimek působí velmi podobně a pak zase hurá zpět na loď ... až se dostanete do finále, které Vás pravděpodobně vůbec neuspokojí a řeknete si "Tak to je asi vážně všechno!".
Dvojku beru jako příjemný přídavek, ale už se k němu pravděpodobně nikdy nevrátím, i když 17h herního času za 170,- je vynikající poměr Cena/výkon.
Raději jdu oprášit jedničku, která pro mě stále zůstává vzorem "moderní" a chytré stealth akce.
Dvojka, se kterou jsem si dal poměrně na čas, už bohužel u mě takové nadšení nevyvolala. Příběh mi přijde jako přes kopírák, který je ještě zabalen do poměrně nudného balení - pokud neberu v potaz ty skvělé herní mechanismy z jedničky, tak dvojka nepřináší moc co nového.
Nutno zmínit, že se mi hru podařilo dokončit na Low Chaos, bez superschopností a bez jediného zabití - challenge complete :) Možná v tom je ten kámen úrazu, protože jednička byla vždycky o schopnostech, ale já hledal výzvu a možná právě proto jsem si hru tak neužil, říkal jsem si. Takže hodnotím to, co na mě působilo celou dobu hraní.
Většinu misí začínáte na lodi, kde není moc co dělat, co upravovat, vylepšovat, nebo doplňovat. Poté se vrhnete na misi, které až na pár již všude zmíněných výjimek působí velmi podobně a pak zase hurá zpět na loď ... až se dostanete do finále, které Vás pravděpodobně vůbec neuspokojí a řeknete si "Tak to je asi vážně všechno!".
Dvojku beru jako příjemný přídavek, ale už se k němu pravděpodobně nikdy nevrátím, i když 17h herního času za 170,- je vynikající poměr Cena/výkon.
Raději jdu oprášit jedničku, která pro mě stále zůstává vzorem "moderní" a chytré stealth akce.
Pro: stealth, vzpomínky na jedničku
Proti: příběh, většina misí, stereotypní začátky misí
Shadow Warrior
joehotZdařilá oddychovka.
Zaujalo hned zkraje, katanové kydlení, cákance krve a cynické hláškování hlavního hrdiny jsou jako herní kříženeček Deadpoola a Tarantinových filmů. A v tom se v podstatě pokračuje, byť místo lidských nepřátel se potýkate spíše s tím, jak je nejlepší naporcovat x variant démonů.
Kapitoly jsou sice poměrně repetitivní, ale jak Shadow Warrior slušně odbíhá, hlášek a narážek je dost a dost (pobavily "retro místnosti" nebo metal králík jak z Monty Pythonů), navíc hlavní dvojice hrdinů jsou fakt sympoši, takže nakonec to zase tolik nevadilo.
Svět je snad opakem té magické formulky, kterou se dneska každý zaklíná - není ani trochu otevřený. Ale je nápaditý, s hezkou mytologií a obstojnou příběhovou linkou. A některé lokace, obzvlášť v závěru, dají docela zabrat.
Ve výsledku nejvíc mrzelo to, že hlavní bossové mohli být vyrešeni kreativněji. Souboje s nimi jsou náročné spíše svojí délkou, než náročností samou.
Zaujalo hned zkraje, katanové kydlení, cákance krve a cynické hláškování hlavního hrdiny jsou jako herní kříženeček Deadpoola a Tarantinových filmů. A v tom se v podstatě pokračuje, byť místo lidských nepřátel se potýkate spíše s tím, jak je nejlepší naporcovat x variant démonů.
Kapitoly jsou sice poměrně repetitivní, ale jak Shadow Warrior slušně odbíhá, hlášek a narážek je dost a dost (pobavily "retro místnosti" nebo metal králík jak z Monty Pythonů), navíc hlavní dvojice hrdinů jsou fakt sympoši, takže nakonec to zase tolik nevadilo.
Svět je snad opakem té magické formulky, kterou se dneska každý zaklíná - není ani trochu otevřený. Ale je nápaditý, s hezkou mytologií a obstojnou příběhovou linkou. A některé lokace, obzvlášť v závěru, dají docela zabrat.
Ve výsledku nejvíc mrzelo to, že hlavní bossové mohli být vyrešeni kreativněji. Souboje s nimi jsou náročné spíše svojí délkou, než náročností samou.
Pro: Dynamika, nadhled, hlavní postavy, akce
Proti: Repetitivnost, nuda u hlavních bossů
Grim Dawn
DEU
3732 Této hře jsem dlouho odolával. Zejména, protože jsem dennodenně visel na Path of Exile. I tato, podle mě, v dnešní době nejkvalitnější Hack&Slash hra mě ale po více jak třech tisících odehraných hodinách omrzela a potřeboval jsem změnu. Zcela logicky tedy následoval čekatel na wish listu Steamu.
Už samotný úvod, kdy jen o vlásek uniknete smrti, je víc než netradiční. Prvotní putování připomíná první akt druhého a třetího Diabla. Procházíte temné lesy, hvozdy, křoviska a občas i nějaká ta opuštěná obydlí. Na každém kroku je cítit ponurost, zoufalství, zmar, smrt a zkáza. Toto jsem u všech dřívějších Hack&Slash mimo druhého a prvního Diabla postrádal. Čas od času vstoupíte i do jeskyní. Během vaší cesty plníte hlavní příběhové mise, ale i ty vedlejší. Častokrát se stane, že dostanete na výběr jak se zachovat a podle toho si buď naděláte nové přátele, nebo nepřátele. A samozřejmě si u stávajících spojenců vylepšíte nebo naopak pošramotíte pověst. Ano, ve hře se vyskytuje několik frakcí, se kterými buď kooperujete, jste na válečné stezce, či si můžete vybrat, jaký vztah s nimi budete mít. Podle toho dostáváte například přijatelnější ceny ve městě, případně proti hodně znepřáteleným protivníkům čelíte jejich nejsilnějším armádám a hrdinům.
Po vyčištění východního břehu jezera ve světě Cairn se přesunete na západ. Tamní prostředí na mě působilo o něco živěji, nicméně boje ve sluncem spálených píscích značně připomínaly druhý akt opět druhého a třetího Diabla. Naštěstí je prostředí namíchané i s podnebím mírného pásu. Akt postupně graduje a výhoda je, že i vaši NPC spojenci se při dobytí určitého území v něm opevní a nemusíte se tedy vracet zpět přes celou vámi uraženou cestu. K pohybu po mapě slouží tzv. Rift Gates, což je obdoba waypointů. Druhý akt zakončíte vyčištěním pohřebiště a podzemní nekropole.
Zde končí Vanilla verze hry a nastupuje první DLC Grim Dawn: Ashes of Malmouth. Po útoku na první město se vám totiž otevře cesta dál na severovýchod, do smrtí opanovaného města Malmouth. Tentokrát procházíte různé džungle, močály, ukrytá města a podzemní katakomby. Mapy jsou od počátku hry velmi rozsáhlé a často vám zabere i několik hodin než se probijete přes hordy nepřátel. Jelikož jsem právě na cestě sem, nebudu zatím příliš dál hodnotit. Co vím, poslední akt v podobě druhého DLC Grim Dawn: Forgotten Gods se nachází na neznámém místě, někde v bohem zapomenutých pouštích.
Hra mě dokázala odtrhnout od Path of Exile, takže rozhodně nabízí víc než dost. Především onu temnost, ponurost a zmar. Momentálně si dávám nedobrovolnou přestávku z důvodu opravy notebooku. Zatím jsem nevyzkoušel hru více hráčů, ale to vše se změní po návratu ke hraní někdy v březnu. Hru rozhodně můžu doporučit všem, příběh je víc než povedený. A to i přes zjevnou inspiraci autorů nejen v jiných Hack&Slash hrách. Zatím jediná výtka z mého pohledu je trochu chaotické skladování craftovacího materiálu. Uvítal bych podobnou záložku, či záložky, jako v Path of Exile.
Už samotný úvod, kdy jen o vlásek uniknete smrti, je víc než netradiční. Prvotní putování připomíná první akt druhého a třetího Diabla. Procházíte temné lesy, hvozdy, křoviska a občas i nějaká ta opuštěná obydlí. Na každém kroku je cítit ponurost, zoufalství, zmar, smrt a zkáza. Toto jsem u všech dřívějších Hack&Slash mimo druhého a prvního Diabla postrádal. Čas od času vstoupíte i do jeskyní. Během vaší cesty plníte hlavní příběhové mise, ale i ty vedlejší. Častokrát se stane, že dostanete na výběr jak se zachovat a podle toho si buď naděláte nové přátele, nebo nepřátele. A samozřejmě si u stávajících spojenců vylepšíte nebo naopak pošramotíte pověst. Ano, ve hře se vyskytuje několik frakcí, se kterými buď kooperujete, jste na válečné stezce, či si můžete vybrat, jaký vztah s nimi budete mít. Podle toho dostáváte například přijatelnější ceny ve městě, případně proti hodně znepřáteleným protivníkům čelíte jejich nejsilnějším armádám a hrdinům.
Po vyčištění východního břehu jezera ve světě Cairn se přesunete na západ. Tamní prostředí na mě působilo o něco živěji, nicméně boje ve sluncem spálených píscích značně připomínaly druhý akt opět druhého a třetího Diabla. Naštěstí je prostředí namíchané i s podnebím mírného pásu. Akt postupně graduje a výhoda je, že i vaši NPC spojenci se při dobytí určitého území v něm opevní a nemusíte se tedy vracet zpět přes celou vámi uraženou cestu. K pohybu po mapě slouží tzv. Rift Gates, což je obdoba waypointů. Druhý akt zakončíte vyčištěním pohřebiště a podzemní nekropole.
Zde končí Vanilla verze hry a nastupuje první DLC Grim Dawn: Ashes of Malmouth. Po útoku na první město se vám totiž otevře cesta dál na severovýchod, do smrtí opanovaného města Malmouth. Tentokrát procházíte různé džungle, močály, ukrytá města a podzemní katakomby. Mapy jsou od počátku hry velmi rozsáhlé a často vám zabere i několik hodin než se probijete přes hordy nepřátel. Jelikož jsem právě na cestě sem, nebudu zatím příliš dál hodnotit. Co vím, poslední akt v podobě druhého DLC Grim Dawn: Forgotten Gods se nachází na neznámém místě, někde v bohem zapomenutých pouštích.
Hra mě dokázala odtrhnout od Path of Exile, takže rozhodně nabízí víc než dost. Především onu temnost, ponurost a zmar. Momentálně si dávám nedobrovolnou přestávku z důvodu opravy notebooku. Zatím jsem nevyzkoušel hru více hráčů, ale to vše se změní po návratu ke hraní někdy v březnu. Hru rozhodně můžu doporučit všem, příběh je víc než povedený. A to i přes zjevnou inspiraci autorů nejen v jiných Hack&Slash hrách. Zatím jediná výtka z mého pohledu je trochu chaotické skladování craftovacího materiálu. Uvítal bych podobnou záložku, či záložky, jako v Path of Exile.
Bravely Second: End Layer
TainaruVe hrách jsem už zažil všelicos, ale že by někdy nějaký padouch chtěl vědomě zničit nejenom moje postavy, ale i... mě jakožto hráče, to tedy ne. Až tady. A ještě mě uráží, pacholek…
Musím říct, že po skvělém hořkosladkém zakončení prvního dílu Bravely Default mě moc nenapadalo, jak by mohl druhý díl smysluplně pokračovat. Jenom Agnés a Edea se zapojily do fungování světa po zažehnané hrozbě. Ringabel se vytratil zpět do svého domovského světa, Tiz odevzdal svou duši zpět, čímž uvrhl svou tělesnou schránku do vegetativního stavu a musí být uměle udržován naživu. Tak jak mám dostat svou oblíbenou partu do kupy?
Zápletka dvojky začíná vcelku neoriginálně. Novopečená papežka Agnés je navzdory vší snaze unesena mocným Kaiserem a jeho vílou, kteří mají něco nehezkého za lubem. Na záchranu se pln výčitek vydává mladý člen osobní stráže Yew (čte se anglicky stejně jako „you,“ což bývá někdy trošku matoucí, když zrovna nečtete titulky s právě probíhajícím voice overem) z rodu Geneolgia, odvěkého podporovatele Krystalové Ortodoxie. Zpočátku mu pomáhají dva přátelé, ale brzy se jejich cesty rozejdou a Yew bude nucen spojit síly s Edeou. Společně přiberou sličnou bojovnici Magnolii z Měsíce, jenž byl nedávno zdevastován jedním z monster zvaných Ba’al. Měsíc je odedávna obýván lidmi, druhotně slouží jako obranná linie proti Ba’alům, ale obojí zřejmě nikoho moc nepřekvapuje a ani nezajímá. Jenže Ba’alové se teď objevují dole na Luxendarcu (název světa) a slouží jako další věc k vyřešení. Aby toho nebylo málo, tak jeden uvědomělý astrolog tuší, co se má stát a dokáže probudit Tize k životu. Takže parta je pohromadě, může se vyrazit za Agnés, která je uvězněna v obří létající pevnosti a naštěstí nás bude také provázet příběhem za pomoci jejího chytrého mobilního přívěsku. A občas se objeví i Alternis, takže člověk nemusí pociťovat úplné odloučení od své původní skupinky. Sice mi chyběla Ringabelova květnatá elegantní mluva s jeho rozvernou slabostí pro krásné ženy, nicméně Yew i Magnolii jsem si již brzy také velmi oblíbil.
V prvním díle mi vadilo pár věcí, ale překvapilo mě, že dvojka se z nich vcelku dobře poučila a většinu z nich napravila, nebo mi to tak aspoň přišlo. V prvé řadě jsem neměl problém s ovládáním všelijakých vychytávek, ačkoliv ve všem zůstal stejný princip – to je možná dané tím, že jsem již měl vše osvojené z minula. Bojový systém zůstává stejný, přidává akorát mechaniku nazvanou příhodně Bravely Second, což je jenom o tom, že asi třikrát za den můžete během útoku zastavit čas a zároveň zaútočit víckrát či posílit speciální útok (využil jsem ji akorát jednou po dokončení hry, jelikož jsem na ni úplně zapomněl). Princip povolání a soubojový systém je jinak úplně stejný.
Za druhé byl zkrácen počet kapitol na rozumné číslo a odpadlo nesmyslné repetitivní chování dějové linky z prvního dílu. Od námětu s paralelními světy se přešlo k časové smyčce, ale věc se vyřeší poměrně rychle během jedné-dvou kapitol a zmizela hromada nesmyslného grindování (navíc možnost procentuálně kontrolovat náhodná setkávání monster je imho nejlepší věc, co kdy byla v JRPG vynalezena). Překvapilo mě však, že se vrátilo mnoho nepřátel z jedničky, o nichž jsem si myslel, že jsem je zabil a v rámci získávání povolání je nutné (ale dobrovolné) je sejmout znovu. Tentokrát se tyto vedlejší úkoly vracejí formou dvou konfliktních stran. Vy si zvolíte jednu, které budete stranit a svedete souboj s protistranou, po němž získáte potřebný asterisk. Pokud chcete i druhou volbu, tak v pozdější kapitole dostanete šanci. Cestou potkáte další známé postavy i několik nových, ale vlastně se to celé průběžně nehýbe tak, jak bych si přál a pořád někdo někde zdržuje postup. Množství cut scén, dialogů a rozhovorů je (na můj vkus) až moc. Too much! Ale možná mi to bude i chybět. Já vlastně nevím.
Za třetí motiv opětovného budování městečka. V jedničce to byla zničená Tizova vesnička Norende, v dvojce se staví na Měsíci po útoku Ba’ala. Potěšila mě eventuální možnost útočit na příchozí příšery vesmírnými loděmi ostatních hráčů kamarádů.
Za čtvrté mapa světa, kde přibylo pár nových lokací a městeček včetně ukrytého Chompshire nebo vznášející se vesnice Sagitta s obřím kanónem. Radost pohledět a prozkoumat. Navíc přibyla minihra s výrobou plyšových chompů, kde je možné vydělat hned ze začátku velké množství bodů směnitelných za peníze právě v Chompshire. Tam se sice dostanete až později, ale je hezké mít ten pocit, že máte v kapse miliony čekající na rychlé utracení. Mrzelo mě jen, že létající loď k pohybu po mapce je dostupná až nějak od prostředku hry. Mapka je pořád fajn. Vždy vás navede, kam je potřeba, takže se neztratíte, ať už jde o vedlejší úkoly nebo ty hlavní.
Za páté – slovní hříčky! Ach, jak důvtipně zakomponované slovní hříčky a narážky přímo k ději v samotném názvu hry. Ale jelikož se dají považovat trošičku za spoiler, tak odkrýt pouze na vlastní nebezpečí: První díl měl podtitul (F)LYING (F)AIRY a druhý (S)END (P)LAYER. Písmena se změní až v konkrétní situaci.
A konečně za šesté… Boření zdí! Přesněji, boření čtvrté zdi. To, co bylo v prvním díle naznačeno, bylo v druhém dotaženo snad až na kraj všeho možného a vzhledem k vypjaté situaci maximálně umocnilo můj herní zážitek. Příběhová linka se totiž odvíjí z osobní tragédie jednoho z protagonistů, dokonce se poměrně komplikovaně prováže s již známou událostí z jedničky (velký mor) a nakonec, stejně jako v prvním díle i v Octopath Traveler začne totální chaos, jenž se opět dotýká další smutné události, ale nakyne do obřích rozměrů, a tak znovu nezbývá nic jiného než poslat skupinku na zoufalý pokus o záchranu světa. A tam to přijde… Byl jsem velkým hnusákem nařčen z toho, že se mi líbí, když posílám moje postavy do boje, kde mohou zemřít (protože to je lež jako věž; já se v tom přímo vyžívám!), ale pak se zmocnil ovládání mojí hry a šel mi vymazat všechny uložené pozice, bastard! Přiznám se, že v tom okamžiku mě tedy zamrazilo i polilo horko zároveň, protože jsem v tom měl přes padesát hodin. Naštěstí jsem to nevzdal a společnými silami jsme ho s vypětím všech sil porazili. Já i moje skupinka jsme si sáhli až na dno a bylo to opravdu o fous. K porážce totiž stačil jeden jediný tah v souboji. To byl souboj!
Trochu mě ale zlobí, že JRPG jako tohle mají několik podobně dobrých nápadů, skvělé rozvoje charakterů včetně nikdy nekončících rozhovorů (z nichž polovina se tu týká jídla), postavy se konečně víceméně spárují a dojde tak k osobnostnímu uspokojení z uzavřených konců (započalých v jedničce), jsou tu super momentky spolehlivě zvedající adrenalin, ale prostě ten zbytek mezi tím vším působí tak nějak… nechci to říct, ale ano, musím - vatovitě. Doufám, že druhý… vlastně třetí… prostě ten další díl bude aspoň přiměřeně ve všem vyvážený.
Protože jinak – preposterous!
Post game obsahuje další možnosti hry včetně bonusových dungeonů se silnými zbraněmi a několika dračími minibossy z jedničky. A tentokrát se mi podařilo udolat i ultimátního bosse, dobrodružku s lištičkou (i když jsem to dal jako lama na nejnižší obtížnost, ale i tak je to pro mě úspěch).
Takže za mě trošku rozporuplné, ale ve výsledku vlastně hrozně cool a po dlouhé době něco, co mě dokázalo trošku překvapit i nadzvednout ze židle. Bravely Second zdatně sekunduje a hraje se o mnoho lépe než předchůdce. Herní doba: 68 hodin příběh, celkově 176 hodin.
Musím říct, že po skvělém hořkosladkém zakončení prvního dílu Bravely Default mě moc nenapadalo, jak by mohl druhý díl smysluplně pokračovat. Jenom Agnés a Edea se zapojily do fungování světa po zažehnané hrozbě. Ringabel se vytratil zpět do svého domovského světa, Tiz odevzdal svou duši zpět, čímž uvrhl svou tělesnou schránku do vegetativního stavu a musí být uměle udržován naživu. Tak jak mám dostat svou oblíbenou partu do kupy?
Zápletka dvojky začíná vcelku neoriginálně. Novopečená papežka Agnés je navzdory vší snaze unesena mocným Kaiserem a jeho vílou, kteří mají něco nehezkého za lubem. Na záchranu se pln výčitek vydává mladý člen osobní stráže Yew (čte se anglicky stejně jako „you,“ což bývá někdy trošku matoucí, když zrovna nečtete titulky s právě probíhajícím voice overem) z rodu Geneolgia, odvěkého podporovatele Krystalové Ortodoxie. Zpočátku mu pomáhají dva přátelé, ale brzy se jejich cesty rozejdou a Yew bude nucen spojit síly s Edeou. Společně přiberou sličnou bojovnici Magnolii z Měsíce, jenž byl nedávno zdevastován jedním z monster zvaných Ba’al. Měsíc je odedávna obýván lidmi, druhotně slouží jako obranná linie proti Ba’alům, ale obojí zřejmě nikoho moc nepřekvapuje a ani nezajímá. Jenže Ba’alové se teď objevují dole na Luxendarcu (název světa) a slouží jako další věc k vyřešení. Aby toho nebylo málo, tak jeden uvědomělý astrolog tuší, co se má stát a dokáže probudit Tize k životu. Takže parta je pohromadě, může se vyrazit za Agnés, která je uvězněna v obří létající pevnosti a naštěstí nás bude také provázet příběhem za pomoci jejího chytrého mobilního přívěsku. A občas se objeví i Alternis, takže člověk nemusí pociťovat úplné odloučení od své původní skupinky. Sice mi chyběla Ringabelova květnatá elegantní mluva s jeho rozvernou slabostí pro krásné ženy, nicméně Yew i Magnolii jsem si již brzy také velmi oblíbil.
V prvním díle mi vadilo pár věcí, ale překvapilo mě, že dvojka se z nich vcelku dobře poučila a většinu z nich napravila, nebo mi to tak aspoň přišlo. V prvé řadě jsem neměl problém s ovládáním všelijakých vychytávek, ačkoliv ve všem zůstal stejný princip – to je možná dané tím, že jsem již měl vše osvojené z minula. Bojový systém zůstává stejný, přidává akorát mechaniku nazvanou příhodně Bravely Second, což je jenom o tom, že asi třikrát za den můžete během útoku zastavit čas a zároveň zaútočit víckrát či posílit speciální útok (využil jsem ji akorát jednou po dokončení hry, jelikož jsem na ni úplně zapomněl). Princip povolání a soubojový systém je jinak úplně stejný.
Za druhé byl zkrácen počet kapitol na rozumné číslo a odpadlo nesmyslné repetitivní chování dějové linky z prvního dílu. Od námětu s paralelními světy se přešlo k časové smyčce, ale věc se vyřeší poměrně rychle během jedné-dvou kapitol a zmizela hromada nesmyslného grindování (navíc možnost procentuálně kontrolovat náhodná setkávání monster je imho nejlepší věc, co kdy byla v JRPG vynalezena). Překvapilo mě však, že se vrátilo mnoho nepřátel z jedničky, o nichž jsem si myslel, že jsem je zabil a v rámci získávání povolání je nutné (ale dobrovolné) je sejmout znovu. Tentokrát se tyto vedlejší úkoly vracejí formou dvou konfliktních stran. Vy si zvolíte jednu, které budete stranit a svedete souboj s protistranou, po němž získáte potřebný asterisk. Pokud chcete i druhou volbu, tak v pozdější kapitole dostanete šanci. Cestou potkáte další známé postavy i několik nových, ale vlastně se to celé průběžně nehýbe tak, jak bych si přál a pořád někdo někde zdržuje postup. Množství cut scén, dialogů a rozhovorů je (na můj vkus) až moc. Too much! Ale možná mi to bude i chybět. Já vlastně nevím.
Za třetí motiv opětovného budování městečka. V jedničce to byla zničená Tizova vesnička Norende, v dvojce se staví na Měsíci po útoku Ba’ala. Potěšila mě eventuální možnost útočit na příchozí příšery vesmírnými loděmi ostatních hráčů kamarádů.
Za čtvrté mapa světa, kde přibylo pár nových lokací a městeček včetně ukrytého Chompshire nebo vznášející se vesnice Sagitta s obřím kanónem. Radost pohledět a prozkoumat. Navíc přibyla minihra s výrobou plyšových chompů, kde je možné vydělat hned ze začátku velké množství bodů směnitelných za peníze právě v Chompshire. Tam se sice dostanete až později, ale je hezké mít ten pocit, že máte v kapse miliony čekající na rychlé utracení. Mrzelo mě jen, že létající loď k pohybu po mapce je dostupná až nějak od prostředku hry. Mapka je pořád fajn. Vždy vás navede, kam je potřeba, takže se neztratíte, ať už jde o vedlejší úkoly nebo ty hlavní.
Za páté – slovní hříčky! Ach, jak důvtipně zakomponované slovní hříčky a narážky přímo k ději v samotném názvu hry. Ale jelikož se dají považovat trošičku za spoiler, tak odkrýt pouze na vlastní nebezpečí: První díl měl podtitul (F)LYING (F)AIRY a druhý (S)END (P)LAYER. Písmena se změní až v konkrétní situaci.
A konečně za šesté… Boření zdí! Přesněji, boření čtvrté zdi. To, co bylo v prvním díle naznačeno, bylo v druhém dotaženo snad až na kraj všeho možného a vzhledem k vypjaté situaci maximálně umocnilo můj herní zážitek. Příběhová linka se totiž odvíjí z osobní tragédie jednoho z protagonistů, dokonce se poměrně komplikovaně prováže s již známou událostí z jedničky (velký mor) a nakonec, stejně jako v prvním díle i v Octopath Traveler začne totální chaos, jenž se opět dotýká další smutné události, ale nakyne do obřích rozměrů, a tak znovu nezbývá nic jiného než poslat skupinku na zoufalý pokus o záchranu světa. A tam to přijde… Byl jsem velkým hnusákem nařčen z toho, že se mi líbí, když posílám moje postavy do boje, kde mohou zemřít (protože to je lež jako věž; já se v tom přímo vyžívám!), ale pak se zmocnil ovládání mojí hry a šel mi vymazat všechny uložené pozice, bastard! Přiznám se, že v tom okamžiku mě tedy zamrazilo i polilo horko zároveň, protože jsem v tom měl přes padesát hodin. Naštěstí jsem to nevzdal a společnými silami jsme ho s vypětím všech sil porazili. Já i moje skupinka jsme si sáhli až na dno a bylo to opravdu o fous. K porážce totiž stačil jeden jediný tah v souboji. To byl souboj!
Trochu mě ale zlobí, že JRPG jako tohle mají několik podobně dobrých nápadů, skvělé rozvoje charakterů včetně nikdy nekončících rozhovorů (z nichž polovina se tu týká jídla), postavy se konečně víceméně spárují a dojde tak k osobnostnímu uspokojení z uzavřených konců (započalých v jedničce), jsou tu super momentky spolehlivě zvedající adrenalin, ale prostě ten zbytek mezi tím vším působí tak nějak… nechci to říct, ale ano, musím - vatovitě. Doufám, že druhý… vlastně třetí… prostě ten další díl bude aspoň přiměřeně ve všem vyvážený.
Protože jinak – preposterous!
Post game obsahuje další možnosti hry včetně bonusových dungeonů se silnými zbraněmi a několika dračími minibossy z jedničky. A tentokrát se mi podařilo udolat i ultimátního bosse, dobrodružku s lištičkou (i když jsem to dal jako lama na nejnižší obtížnost, ale i tak je to pro mě úspěch).
Takže za mě trošku rozporuplné, ale ve výsledku vlastně hrozně cool a po dlouhé době něco, co mě dokázalo trošku překvapit i nadzvednout ze židle. Bravely Second zdatně sekunduje a hraje se o mnoho lépe než předchůdce. Herní doba: 68 hodin příběh, celkově 176 hodin.
Pro: Zajímavé postavy; námět příběhu; interakce s postavami; systém povolání; možnost vypnout náhodná setkání nepřátel; rozumná rozloha mapky; žádné velké záseky, kratší než jednička.
Proti: Část příběhu; místy rozvleklé tempo; až moc upovídaných rozhovorů a sekvencí; too much water.
Crusader Kings II
Starletka
8905 Je to celkem sranda, ale vůbec to nechápu.
Asi takto nejlépe a nejjednodušeji shrnout mé pocity. Protože herní mechaniky jsou opravdu jeblé a přehnaně komplikované a tutorial je úplně k ničemu a upřímně ani nevím, jestli ho tutorialem vůbec nazvat. Nejlepší je proto skočit rovnou do vody a rozjet normální hru, což ve výsledku znamená, že většinu času prostě jen tak klikáte a čtete, klikáte a čtete a ono se mezitím něco děje. Občas na vás vyskočí upozornění, že můžete něco udělat, ale už vám nikdo neřekne, jak tu danou věc můžete udělat, takže strýček Google jako nejlepší přítel si přijde na své. A to i po několika hodinách hraní. Jakmile se člověk ale aspoň trošičku začne orientovat, najednou zjistí, že to dokáže být i fajn. Každá postava je totiž úplně jiná a stejně tak jsou rozdílné hrací taktiky, takže vás hra ani nemůže začít nudit.
Pro ukázku mi dovolte podělit se o zápisky z mého herního deníku při mém prvním (a určitě ne posledním) průchodu hrou.
Ehm ehm.
1. vládce
Už před-tvořená postava starého pána. Ale mám prý začínat v Mumu, protože to má být prý nejjednodušší, tak dobře, budeme dobývat Irsko. Schválně jak daleko se dostaneme. No ... moc daleko ne. Na papíře je starý pán možná zajetý vladař, ale v reálu je to nic nechápající patlal, který jen zkouší, co kde a jak a vůbec nemá páru, co se to vlastně děje. Ale nějakým zázrakem se mu podaří dobít alespoň jedno území. Moc dobrý bojovník to pravda není a tak umírá na bojišti v duelu se silnějším protivníkem. Protože "aha, postavy mají i nějaké staty a schopnosti."
2. vládce
Syn původního vladaře se snaží napravit vztahy v zemi. Už ví, jak má zhruba polikařit a má i 4 potomky a potencionální dědice, ale je to ňouma a místa na výsluní si také moc neužije, neboť v podobě staré báby přichází na návštěvu smrt, která si chce zahrát šachy, a ňouma ňoumovitý zvýší sázku svého života ještě o život své nejmladší dcery.
Smrt je rychlá a čistá.
3. vládce
Teprve sedmiletý hoch, už v tomto raném věku se zálibou v boji, schopný stratég a velevůdce, roste jako z vody a zdárně dobývá další území, zdatně seká hlavy nepřátel v duelech, měsíc co měsíc odkrývá intriky svých poddaných zaměřených nejčastěji proti jeho ženě, všechny nepřátele zdárně zavírá do žaláře (včetně svých četných sourozenců) a buduje rozkvétající panství. Jen nějakého mužského dědice by to pro změnu chtělo (a já si začínám všímat, že mi nějak často a brzo umírá ženská polovina potomstva na rakovinu), protože po těch 5 dcerách začínám být lehce nervózní, ale následně naštěstí přicházejí další 3 synové (i když ten nejmladší je tmavší pleti a manželka se na mě ještě nakrkne, když na to upozorním, ale co už, člověk se na ni nemůže dlouho zlobit, když mi denně rodí potomky, ať má alespoň nějakou zábavu).
Jenže to vás pak zajmou vikingové a po několikaletém pobytu ve vězení vám vypíchnou oko a je po hrdinství. Manželka do vás kope, kdykoliv dostane možnost, i když jste jí předtím plnili každé přání a vše odpouštěli, aniž byste si všimli jak vás mezitím začala nenávidět. Čarodějnice jedna nevděčná. Ale už zase čeká další dítě a vy už je ani nepočítáte. Mezitím ostatní potomci začínají dorůstat a vaše nejmilovanější dcera (která - ok - byla lezba a nechtěla se vdávat ani rodit a ještě byla posedlá satanem, ale jako jediná zdědila vaši lásku k boji a talent k duelům), umírá na ... rakovinu, zatímco další z vašich dcer, která je zasnoubená s nějakým dvanáctiletým někým odněkud z druhé strany světa si vesele otěhotní s jiným vidlákem a vy přemýšlíte, že je všechny vydědíte. Takže nejspíš přišel nejlepší čas změnit způsob dědění na toho, koho vyberou poddaní. Kdo bude vládnout dál už je jejich problém, takže si dál vesele dobýváte další Irské části a přímo uprostřed boje se dovídáte, že máte rakovinu. Náš dvorní lékař je ale naštěstí schopný, takže hned neumíráme, ale držíme se a máme plné ruce práce s neustále se bouřícími šlechtici, jdeme do celibátu a začínáme se zajímat o astrologii, což se nelíbí církvi, ale nasrat na ně, už jsem starý pán a budu si dělat co chci. Už to pravda není co to bývalo a musíme se vyhýbat osobním soubojům, ale dobýváme vesele dál, přijímáme feudalismus (a vůbec nevíme co to znamená, protože nám hra k tomu zase nic neřekne) a ještě těsně před smrtí se s nadpoloviční většinou území stáváme králem Irska. Jeho druhou půlku už ale musí dobýt následovník. Protože rakovina je svině.
4. vládce
Novou královnou se stává šikovná vnučka (dcera mojí morbidně obézní dcery a jejího manžela, který už takových dobrých 15 let hnije ve vězení) s citem pro boj a talentem pro osobní souboje (dobře si to vybrali moji poddaní, dobře). Náš o 20 let starší manžel je pravda tak trochu k ničemu, ale při každé sebemenší krizi stojí po našem boku a je vždy připraven nás utěšit a podpořit. Ráda bych pokračovala v dobývání, ale to bychom nesměli být každých 5 minut těhotní. Manžel je sice šťastný, ale já ne. První dítě se rodí jako krypl s jednou kratší nohou, druhé věčně nemocné, jako třetí se rodí dvojčata ... a já už chci dobývat a sekat hlavy v duelech sakra! Hlavně taky armáda nám pro přechodu na feudalismus nějak moc zeslábla, vylepšení jsou až moc drahé a prachy věčně nejsou. Kromě zbytku Irska i nějak dobyjeme kousek Walesu a kdyby mi každých 30 vteřin neskákaly tabulky, že se změnil můj dědic, tak by to bylo fajn, protože takhle se fakt nedá hrát. A zase se zuřivě vyhlašují revoluce po celé zemi, ale moje armáda je naštěstí silnější. Až do posledního dechu.
5. vládce
Dcera původní královny, která nic neumí, se svým mladším, neschopným manželem, který má bastardy po celé zemi, je po předchozích dvou vládcích pravda trochu studená sprcha. Ale zase mi dává příležitost zkusit něco jiného. Takže svádíme kde koho a tím úspěšně politikaříme. Do toho dobýváme i zbytek Walesu a stáváme se jeho královnou. To se nám to pěkně rozrůstá. Najednou je ale vyhlášena křížová výprava (a já mimo jiné zjišťuju, že nemám páru, jak naložit armádu do lodí, strýčku Google). Kořist je obrovská a já se raduju, protože můžeme stavět a rozrůstat se. Ale hned vzápětí přichází další slavná revoluce lidu, která je tentokrát nad moje síly a já do toho samozřejmě umřu, takže moje pracně vydobyté království se rozpadá na dvě.
6. vládce
Tu horší půlku zdědí jakýsi starý dědek, který nic neumí. Ale tak dobře, dobyju si všechno zpátky, to by snad zvládnout mohl. No, jenomže v tom přichází mor a pak hladomor, takže jsem nucena začít jíst vlastní poddané, a když už jsem už už kousilínek před dobytím své země zpět, tak zase umírám. Kleju a kleju a vypínám hru, protože to potřebuju jít rozdýchat ven.
7. vládce
Druhý den se s čistou hlavou vracím, načeš mi poddaní hází jedno ultimátum za druhým, země se ještě víc rozvrací, už nejsem král ani toho zbytku a nějaká ženská na trůně už sere i ty zbytky toho dobrého, co ještě zůstalo (mimo jiné mění způsob dědění zpět na pokrevní potomky a já jsem samozřejmě ženatý s děděním na straně matky, čili nikdo z mých potomků po mě nezdědí nic) a můj Islanďan po pár letech umírá na stres a já už asi taky umřu na stres.
Jako zkoušková hra to ale nebylo špatné. Krásně zabitých 23 hodin a dám si to někdy ráda znovu a snad líp.
Asi takto nejlépe a nejjednodušeji shrnout mé pocity. Protože herní mechaniky jsou opravdu jeblé a přehnaně komplikované a tutorial je úplně k ničemu a upřímně ani nevím, jestli ho tutorialem vůbec nazvat. Nejlepší je proto skočit rovnou do vody a rozjet normální hru, což ve výsledku znamená, že většinu času prostě jen tak klikáte a čtete, klikáte a čtete a ono se mezitím něco děje. Občas na vás vyskočí upozornění, že můžete něco udělat, ale už vám nikdo neřekne, jak tu danou věc můžete udělat, takže strýček Google jako nejlepší přítel si přijde na své. A to i po několika hodinách hraní. Jakmile se člověk ale aspoň trošičku začne orientovat, najednou zjistí, že to dokáže být i fajn. Každá postava je totiž úplně jiná a stejně tak jsou rozdílné hrací taktiky, takže vás hra ani nemůže začít nudit.
Pro ukázku mi dovolte podělit se o zápisky z mého herního deníku při mém prvním (a určitě ne posledním) průchodu hrou.
Ehm ehm.
1. vládce
Už před-tvořená postava starého pána. Ale mám prý začínat v Mumu, protože to má být prý nejjednodušší, tak dobře, budeme dobývat Irsko. Schválně jak daleko se dostaneme. No ... moc daleko ne. Na papíře je starý pán možná zajetý vladař, ale v reálu je to nic nechápající patlal, který jen zkouší, co kde a jak a vůbec nemá páru, co se to vlastně děje. Ale nějakým zázrakem se mu podaří dobít alespoň jedno území. Moc dobrý bojovník to pravda není a tak umírá na bojišti v duelu se silnějším protivníkem. Protože "aha, postavy mají i nějaké staty a schopnosti."
2. vládce
Syn původního vladaře se snaží napravit vztahy v zemi. Už ví, jak má zhruba polikařit a má i 4 potomky a potencionální dědice, ale je to ňouma a místa na výsluní si také moc neužije, neboť v podobě staré báby přichází na návštěvu smrt, která si chce zahrát šachy, a ňouma ňoumovitý zvýší sázku svého života ještě o život své nejmladší dcery.
Smrt je rychlá a čistá.
3. vládce
Teprve sedmiletý hoch, už v tomto raném věku se zálibou v boji, schopný stratég a velevůdce, roste jako z vody a zdárně dobývá další území, zdatně seká hlavy nepřátel v duelech, měsíc co měsíc odkrývá intriky svých poddaných zaměřených nejčastěji proti jeho ženě, všechny nepřátele zdárně zavírá do žaláře (včetně svých četných sourozenců) a buduje rozkvétající panství. Jen nějakého mužského dědice by to pro změnu chtělo (a já si začínám všímat, že mi nějak často a brzo umírá ženská polovina potomstva na rakovinu), protože po těch 5 dcerách začínám být lehce nervózní, ale následně naštěstí přicházejí další 3 synové (i když ten nejmladší je tmavší pleti a manželka se na mě ještě nakrkne, když na to upozorním, ale co už, člověk se na ni nemůže dlouho zlobit, když mi denně rodí potomky, ať má alespoň nějakou zábavu).
Jenže to vás pak zajmou vikingové a po několikaletém pobytu ve vězení vám vypíchnou oko a je po hrdinství. Manželka do vás kope, kdykoliv dostane možnost, i když jste jí předtím plnili každé přání a vše odpouštěli, aniž byste si všimli jak vás mezitím začala nenávidět. Čarodějnice jedna nevděčná. Ale už zase čeká další dítě a vy už je ani nepočítáte. Mezitím ostatní potomci začínají dorůstat a vaše nejmilovanější dcera (která - ok - byla lezba a nechtěla se vdávat ani rodit a ještě byla posedlá satanem, ale jako jediná zdědila vaši lásku k boji a talent k duelům), umírá na ... rakovinu, zatímco další z vašich dcer, která je zasnoubená s nějakým dvanáctiletým někým odněkud z druhé strany světa si vesele otěhotní s jiným vidlákem a vy přemýšlíte, že je všechny vydědíte. Takže nejspíš přišel nejlepší čas změnit způsob dědění na toho, koho vyberou poddaní. Kdo bude vládnout dál už je jejich problém, takže si dál vesele dobýváte další Irské části a přímo uprostřed boje se dovídáte, že máte rakovinu. Náš dvorní lékař je ale naštěstí schopný, takže hned neumíráme, ale držíme se a máme plné ruce práce s neustále se bouřícími šlechtici, jdeme do celibátu a začínáme se zajímat o astrologii, což se nelíbí církvi, ale nasrat na ně, už jsem starý pán a budu si dělat co chci. Už to pravda není co to bývalo a musíme se vyhýbat osobním soubojům, ale dobýváme vesele dál, přijímáme feudalismus (a vůbec nevíme co to znamená, protože nám hra k tomu zase nic neřekne) a ještě těsně před smrtí se s nadpoloviční většinou území stáváme králem Irska. Jeho druhou půlku už ale musí dobýt následovník. Protože rakovina je svině.
4. vládce
Novou královnou se stává šikovná vnučka (dcera mojí morbidně obézní dcery a jejího manžela, který už takových dobrých 15 let hnije ve vězení) s citem pro boj a talentem pro osobní souboje (dobře si to vybrali moji poddaní, dobře). Náš o 20 let starší manžel je pravda tak trochu k ničemu, ale při každé sebemenší krizi stojí po našem boku a je vždy připraven nás utěšit a podpořit. Ráda bych pokračovala v dobývání, ale to bychom nesměli být každých 5 minut těhotní. Manžel je sice šťastný, ale já ne. První dítě se rodí jako krypl s jednou kratší nohou, druhé věčně nemocné, jako třetí se rodí dvojčata ... a já už chci dobývat a sekat hlavy v duelech sakra! Hlavně taky armáda nám pro přechodu na feudalismus nějak moc zeslábla, vylepšení jsou až moc drahé a prachy věčně nejsou. Kromě zbytku Irska i nějak dobyjeme kousek Walesu a kdyby mi každých 30 vteřin neskákaly tabulky, že se změnil můj dědic, tak by to bylo fajn, protože takhle se fakt nedá hrát. A zase se zuřivě vyhlašují revoluce po celé zemi, ale moje armáda je naštěstí silnější. Až do posledního dechu.
5. vládce
Dcera původní královny, která nic neumí, se svým mladším, neschopným manželem, který má bastardy po celé zemi, je po předchozích dvou vládcích pravda trochu studená sprcha. Ale zase mi dává příležitost zkusit něco jiného. Takže svádíme kde koho a tím úspěšně politikaříme. Do toho dobýváme i zbytek Walesu a stáváme se jeho královnou. To se nám to pěkně rozrůstá. Najednou je ale vyhlášena křížová výprava (a já mimo jiné zjišťuju, že nemám páru, jak naložit armádu do lodí, strýčku Google). Kořist je obrovská a já se raduju, protože můžeme stavět a rozrůstat se. Ale hned vzápětí přichází další slavná revoluce lidu, která je tentokrát nad moje síly a já do toho samozřejmě umřu, takže moje pracně vydobyté království se rozpadá na dvě.
6. vládce
Tu horší půlku zdědí jakýsi starý dědek, který nic neumí. Ale tak dobře, dobyju si všechno zpátky, to by snad zvládnout mohl. No, jenomže v tom přichází mor a pak hladomor, takže jsem nucena začít jíst vlastní poddané, a když už jsem už už kousilínek před dobytím své země zpět, tak zase umírám. Kleju a kleju a vypínám hru, protože to potřebuju jít rozdýchat ven.
7. vládce
Druhý den se s čistou hlavou vracím, načeš mi poddaní hází jedno ultimátum za druhým, země se ještě víc rozvrací, už nejsem král ani toho zbytku a nějaká ženská na trůně už sere i ty zbytky toho dobrého, co ještě zůstalo (mimo jiné mění způsob dědění zpět na pokrevní potomky a já jsem samozřejmě ženatý s děděním na straně matky, čili nikdo z mých potomků po mě nezdědí nic) a můj Islanďan po pár letech umírá na stres a já už asi taky umřu na stres.
Jako zkoušková hra to ale nebylo špatné. Krásně zabitých 23 hodin a dám si to někdy ráda znovu a snad líp.
Pro: obrovská variabilita hraní, komplexnost, hromada DLC, epický intro song
Proti: bez vysvětlení čehokoliv, člověk se musí naučit hrát stylem pokus a omyl
Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)
-
Fahrenheit
+24
Napsal John Mirra, 18 dní
Hry (filmy, knížky) mají být únik od reality. Kdyby byly všechny reálné a držely se při… -
Neverwinter …
+23
Neverwinter Nights 2: Mask of the Betrayer
Napsala Peach, 20 dní
Hráno v co-opu: Maska Zrádce je nejlepší příběh, jaký Forgotten Realms videohernímu… -
Shadowrun: Hong…
+22
Shadowrun: Hong Kong
Napsal S4TW, 17 dní
Herní výzva 2024 - Volání Cthulhu Třetí díl velmi zdařilé série a já se i na… -
Oddworld: St…
+21
Oddworld: Stranger's Wrath
Napsal Zoltan, 20 dní
Kdysi dávno jsem jednu hru ze světa Oddworld chvíli hrál, a to Oddworld: Abe's Oddysee. Ale… -
Disco Elysium
+21
Napsal novoten, 9 dní
Hra, kterou jsem odkládal roky, přestože jsem tušil, že mě bude bavit. Neotřelá mechanika,… -
Deus Ex: Human…
+20
Deus Ex: Human Revolution
Napsal JohnCZ, 28 dní
Původní Deus Ex jsem hrál se zpožděním nějakých 10 let a to v době, kdy kvalita her a… -
Alone in the Dark
+20
Napsal jones1240, 25 dní
Nebudu lhát, trochu jsem si to nadhodnotil, protože nový Alone in the Dark je pro mě tak trochu… -
Grim Dawn
+19
Napsal rikuhahl, 19 dní
Dostal jsem chuť na nějakou diablovku, tedy na žánr, kde jsou moje znalosti a zkušenosti dost… -
Call of the Sea
+19
Napsal Zoltan, 14 dní
Velmi solidní adventura, která stojí hlavně na příběhu. Inspirace H. P. Lovecraftem se… -
Return to Castle…
+18
Return to Castle Wolfenstein
Napsal danny21, 16 dní
Tak jsem konečně splnil rest v sérii, což znamenalo vrátit se časem zpět do začátku…
Pro: Atmosféra, Dialogy, Možnosti zlepšování hrdiny, Příběh
Proti: Grafika,