Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Baldur's Gate II: Shadows of Amn

  • PC 95
Baldur's Gate II: Shadows of Amn – mé první RPG. Vždy bude výjimečná, jelikož se mi k ní pojí mnoho vzpomínek na jisté období mého života. Možná, že je v tom kus nostalgie…ale nebude to jen ta nostalgie, která dělá tuto hru takovou jaká je. Přestože jsem začala hned druhým dílem série, neměla jsem pocit, že bych se nějak moc ztrácela ve vypravování. Obsáhlý a epický svět Faerunu mi evokuje poetiku fantasy typu Pána Prstenů a Silmarillionu svými příběhy, texty a celkově atmosférou. Není problém nechat se unášet skvělým příběhem, do kterého jsem byla vtáhnuta hned od první minuty. Poutavý styl vyprávění se drží celou hru až do konce a má vše, co pořádné fantasy mít má. Hrdinství, přátelství, lásku, zradu a pomstu. Každý charakter, který vašeho hrdinu doprovází má svou osobnost, názor na situaci (tedy přesvědčení) a tak hra nabízí hned několik možnosti, jak ji hrát a dokončit. Mimo to má každá postava co říct, navzájem si ve vaší skupině vyměňují názory a postřehy na situaci, což u mě vyzdvihuje kvalitu celé hry (účinný prostředek jak hráče ponořit do příběhu). Na mile přihlouplé dialogy s Minscem a jeho křečkem, na naivní náklonnost Aerie, moudré připomínky Jaheiry, a Joshimovu zradu se jen tak nezapomíná.
Graficky hra vyniká také – krásné prostředí společně s hudbou jen dokresluje povedenou atmosféru celé hry.


+56

Baldur's Gate

  • PC 95
Je tomu už nějaký pátek, co jsem dohrál Baldur’s Gate a začal jsem zjišťovat, že pomalu začínám zapomínat, o čem hra byla a detaily příběhu mám poměrně rozmazané. To je pro hráče starých her výborná věc, taková lehká demence, nebo raději napíšu Alzheimer, není k zahození. Tedy do té doby než se začnete pomočovat a slintat na klávesnici z jiných důvodů než je úžas nad hrou. I když ti nejdrsnější hardcore hráči dungeonů na záchod zásadně nechodí, takže je to jedno.
Tak jsem se rozhodl oprášit starou legendu (věřili byste tomu, že když jsem poprvé hrál demo, po pár minutách jsem ho vypnul se slovy co je to za blbost, lehký dement jsem byl už zřejmě tenkrát).
Největší předností je otevřený svět, možnost jít tam kam chci, ne tam kam mě hra nutí, nebo nedej bože koridor tfuj. Poloprázdné mapy tam jsou, to je pravda, ale mě to nějak nevadilo, vždycky se tam nějaký ten úkol nebo příhoda odehrála (schválně kdo z Vás zabil Drizzta?) a za ten pocit volnosti to stojí. Vše Vám potom vynahradí našlapaná Baldurova brána. Taky je pro mě velké plus, když je hra zasazena do již existujícího světa, který má svou papírovou předlohu, své knihy a své spokojené hráče. Mám jistotu, že opravdu funguje.
Příběh rozhodně není klišé, alespoň u hry v osmadevadesátém nebyl. V dnešní době to tak možná někomu připadne, ale tehdy rozhodně ne.
Při putování potkáte spoustu postav, které se k Vám můžou přidat. Mě se ale nechtělo trhat již zavedenou partu, takže jsem hrál s tím, co jsem naverboval na začátku. Parádní je dabing společníků. Z některých hlášek a intonace hlasu jsem měl pocit lehké retardace postav, ale to se mi právě líbilo a smích sedícího ožralého obyvatele města taky stál za to.
Souboje jsou výborné a ke konci hry hodně přituhuje, takže se musíte opravdu snažit a využívat všechno co máte, ať už jsou to kouzla, lektvary, hůlky nebo speciální šípy. Tady byl menší problém s inventářem a se štosováním itemů, ale nějak jsem se s tím popasoval, holt nemůžete tahat všechno sebou. A rovnou skočím na další a poslední věc co mě vadila a to na vcházení, vycházení z budov a zasekávání postav. U toho jsem vážně rostl, ale všechno jsou to chyby enginu, za to hra nemůže, takže vlastně nic.
Nemá cenu se tu dál rozepisovat, důležité věci tu už napsali jiní a lépe než já. Tahle hra je prostě skvělá a stala se legendou, můžeme jen litovat, že podobného titulu se už dnes nedočkáme. Ještě že je tu ta senilita. Tak za deset let zase nashle. Co sem to sakra jenom chtěl, co tu dělám, pane doktore? Jo vlastně, jdu dohrát dvojku.

Na závěr přihodím fotku balení hry.
odkaz

Pro: svět Forgotten Realms, souboje, tvorba postavy, kouzla, parťáci, pasti, příběh

Proti: zasekávání postav

+56

Spec Ops: The Line

  • PC 90
90%?? Proboha proč? Už ti zase mrdá Zarako?
Možná, ale spíš jsem si vzpomněla na některé lidi co jsem za svůj život poznala. Téměř vždy chlapce, muže, společná záliba airsoft, paintball, survival, akční hry. Občas jsem zahlédla nějaký jejich příspěvek na facebooku, občas dokonce jsem s nimi měla rozhovor... a člověk se nestačí divit co se doví. Víte, že mezi námi chodí zelené naconalistické zelené mozky, které mají plnou hlavu zbraní, válek a jak by strašně chtěli zabít nějakého toho sandniggera, Nechutnější na tom je, že herní odvětví je jen krmí béčkovýma sračkama typu Call of Duty a pokřivení jejich myšlenek se jen zvětšuje. Jakýkoliv odpor by proto měl být oslavován a já tedy oslavuji Spec Ops: The Line.

Je tedy jasné, že ta devadesátka nebude za gameplay, abych se k němu alespoň nějak vyjádřila tak to rychle shrnu. Unreal Engine 3, grafika ujde, Third person Cover-based střílečka. Ačkoliv Cover-based střilečky jsou mor, téhle to ještě prominu.... naposled. Nepřátel je dost, zbraně jsou nudné, vy jste terminátor, takže opět žádné překvapení.

Výjimečnost SO:TL je ve scenáristech, ti jsou si vědomi, že ve válce hrdinové nejsou, zabíjení je prostě špatné ať už zabíjete kohokoliv. Rozhodli se, že hlavnímu hrdinovi importuji mozek jednoho z těch chlapců, mužů zmíněným výše, ale přichystají mu sprchu surové reality. Hlavní hrdina má sice schopnost zabíjet 100 zloduchů na level, jeho dovednost rozhodování je ale stále pokřivená.

Vy začnete hrát a zabíjíte a pak zjistíte, že se něco posralo, moc tomu nerozumíte a zabíjíte dál, zjistíte, že se to posralo ještě víc. Problém je, že čím víc zabíjíte tím více se brodíte v tom septiku a ten vás už táhne dolů a dolů. Vám nezbývá už nic jiného než pokračovat dál a doufáte, doufáte, že ke konci se to vyjasní, všechno se spraví a vy dostanete svou medaili za záchranu galaxie. Nah nedostanete nic! protože jste vyvraždili několik stovek lidí a chovali jste se jako naprostí magoři!

Samozřejmě kritici mohou najít spoustu věcí, které fungují pouze obvázány lepící páskou, proč se nikdo nevzdával, proč víc stříleli než mluvili, proč se některé postavy chovaly jinak než by se zachovat měly. Můžete to obhajovat tvrzením, že ve válce víc věcí nedává smysl, Odsoudit, Anebo se zamyslet nad příběhem jako celek a jeho poselstvím. Nějaké poselství má a je dost aktuální. Na světě je pořád spoustu lidí, kteří si chtějí hrát na hrdiny, nebo si myslí, že válka je fajn. SO:TL je způsob sic dost přitažený za vlasy, jak jim říct, že to ve skutečnosti tak není.

Dost lidí storyline přirovnává Apocalypse Now (zde to zmínil AppleCore, ale jinak toho jsou opravdu plné internety). Já bych tohle zase netvrdila. SO:TL nemá žádného velitele, který si hraje na boha. Pouze spoustu lidí, kteří se snaží přežít. Žádna z otázek, proč se město nepodařilo evakuovat a jestli to vůbec bylo možné nebyla ve skutečnosti zodpovězena. A storyline se na tohleto ani nezaměřuje.

Nakonec mohu jen říct, že smekám před SO:TL, dovoluji si přimhouřit oči na všechny chyby a nepřesnosti a každému doporučuji aby tomu těch pár hodinek věnovali, Ke konci se určitě budete smát jako já.
We are what left of 33rd, we surrender, dubai is yours.

Pro: že tuhle brutálnost měl někdo koule udělat!

Proti: zbraně, tactical možnosti, mizerně portnutý cover-based systém

+56 +59 −3

Half-Life 2

  • PC 100
Je tomu sice již řada let, co tato hra vyšla a vzbudila nejen ve mně, ale i po celém světě, velmi pozitivní ohlas a samé chvály. Zkusím se vrátit zpátky do minulosti a napsat dobový komentář k této „dokonalé“ hře.

Začátek:
V mé mysli snad nadobro utkvěla vzpomínka na začátek prvního dílu v podobě originálního intra, v tomto dílu se již několikaminutová projížďka vlakem nekoná (vzhledem k příběhu). Náš miláček, nemluvící Gordon Freeman, sice jede ve vlaku, ale jen krátce. Určitá satisfakce se koná po vystoupení Gordona z vlaku na nádraží ve městě City 17. V klidu, nenásilně si projdete okolí a seznámíte se se situací, která se na Vás připravila do tohoto dílu hry. Během procházky vás oblbují samými pozitivy v podobě bezpečného města, praxe je však poněkud jiná. Z místních lidí vyzařuje strach, na každém rohu se objevují vojáci.
Jakmile se dostavíte k oplocené bezpečnostní kontrole, spustí se alarm a jste doprovázeni do ústraní a úžasné dobrodružství začíná…
Setkání se se svými přáteli, obléknutí HEV suitu, do toho začínající skvělá atmosférická hudba, první zabití nepřátel, prostě už od samotného začátku velmi povedené po všech stránkách, těžko se to popisuje, ale je to sakra povedené.

Hratelnost:
Tato hra nám nenabízí jen tak nějakou hloupou střílečku, v HL2 se budete culit nad citlivě a rozumně vloženým humorem, narazíte i na logické problémy, kdy bude trochu potřeba zapojit mozek a fantazii.
Po celou dobu hraní se udržuje hratelnost na nejvyšší úrovni, každá kapitola ve hře nabízí něco osobitého, ať už se jedná o vzhled okolí, hádanky, pod kontrolu dostanete i vodní vznášedlo nebo bugynu,…
Co ovšem dělá takový typ hry tou pravou hrou, je akční složka, přestřelky. Ty jsou zpracovány jak jinak, než výborně. Boje jsou adrenalinové, uvěřitelné, umělá inteligence nepřátel je na velmi dobré úrovni (skrývají se, spolupracují, výborně umí házet granáty,…).

Zbraně:
Objevuje se zde od klasického ikonického páčidla, přes pistoli, kolt, samopal, brokovnici, kuši až po raketomet, granáty a hlavně Gravity Gun. Vyváženost jednotlivých zbraní je výborná, každá zbraň se hodí na jiný typ nepřátel. S tehdy velkým reklamním tahákem, čili Gravity Gunem, se příjemně hraje :)

Grafika a zvuky:
Na tehdejší dobu byl podle mě HL2 nejhezčí hrou. Vše ve hře bylo tak uvěřitelné, reálné, perfektně nadesignované, mnohokrát během hraní jsem se jen tak pozastavil a díval se po okolí. Modely postav rovněž na mě působily reálně, hlavně tehda výborně a asi průlomově vytažená mimika postav excelovala. Do toho je třeba zmínit výbornou optimalizaci hry.
Po zvukové stránce se nedá taky nic vytknout. Střelba, zvuky okolí, dabing, vše uvěřitelné a propracované. Potěší i původní zvuk bouchnutí páčidla :)
Hudba je jedním slovem dech beroucí, k momentální akci ve hře se náramně hodí.

Sečteno, podtrženo – hra mi naservírovala opravdovou a dech beroucí atmosféru, perfektní hratelnost, zábavu, úžasné technické zpracování a hudbu, pro mě se stala hrou roku a dost možná i celého herního života a nemohl jsem jinak, než udělit plný počet.

Pro: atmosféra, hratelnost, délka hry, audiovizuálno

Proti: na nic si nevzpomenu

+56 +57 −1

Max Payne

  • PC 95
V rámci redukce nikdy nehraných her v mém steam profilu jsem nainstaloval tuto, dnes již legendární hru. A neprohloupil jsem. Přiznávám, že po prvním spuštění mě zaskočilo, jak ostře jsou řezané rysy hlavního hrdiny - ale již v průběhu první kapitoly jsem pochopil, že takhle prostě americký drsňák vypadá (trochu C. Eastwood). A pak už nebylo nic. Nic na co bych si mohl stěžovat. Těch asi 6 hodin bylo naplněno HUTNOU a TEMNOU atmosférou, SKVĚLOU hudbou, DOBŘE NAPSANÝM příběhem a EFEKTNÍMI skoky a kotouly.
A komu je i toto málo tak může vstoupit do Matrixu pomocí příslušného modu.

Prostě pařba jako za mlada, kdy jsem tuhle perlu hrál poprvé.

Pro: všechno - nostalgie je sviňa

Proti: věk nezastavíš

+56

Doom Eternal

  • PC 85
Ještě teď se mi klepou ruce z posledního souboje. Mám pro vás dobrou zprávu, Doom Eternal je bezpochyby skvělá hra. Jenom to nejspíš nebude moct ocenit každý.

Eternal je bohapustá, divoká, testosteronová jízda, která během boje nedaruje hráči ani půl sekundy na vydechnutí. id Software posunul gunplay na nový level. Dobré základy představila už jednička, ale aktuální díl je dynamičtější co do pohybu. Double jump má Slayer už od začátku, ale už v druhé misi dostane double dash. Hra nemilosrdně trestá jakékoliv zpomalení, zaváhání nebo nedejbože kempení. Hráč neustále managuje nedostatek nábojů, přitom je jich neomezené množství. 200 HP a 100 brnění nedává žádný pocit bezpečí, stejně jako 1 HP není důvod pro kapitulaci. Jakákoliv nepříjemná situace je vždy řešitelná hráčovým skillem a bleskovou reakcí. Nikdy jsem neměl pocit, že by hra byla neférová, jakákoliv smrt je hráčovo špatné vyhodnocení situace. Hra působí chaoticky, ale ve skutečnosti je třeba dobře, ale zároveň rychle přemýšlet, koho zabít prvního, jakou zbraní, kterou následně přehodit, kam odskočit, kam si odběhnout pro náboje.. Zároveň po každé těžší bitvě máte pocit zadostiučinění, radost a cítíte se.. drsně?

Každopádně tady té radosti předchází zažití si ovládání. Ve hře je mnohem víc abilit, které proti prvnímu dílu musíte používat a pravda je, že v návalu akce je opravdu těžké myslet na vše, čím můžete pekelníky posílat zpět domů. Pravda ale je, že defaultní bindování kláves není dobré a i dokonce u posledního bosse jsem ještě přehazoval ovládání na jiná tlačítka (a BFG na osmičce je fakt vtip).

Co se týče nepřátel, přibylo velké množství hnusáků, které můžete masakrovat na stovky různých způsobů. Konvenčně střílet, grilovat, zmrazovat, sekat, řezat, mačkat, trhat. Jak jinak vše s psychopatickou radostí za doprovodu metalových riffů. Glory killy jsou někdy na úrovni Mortal Kombat fatalit. Je krásně vidět postupný progress s lepšími zbraněmi i vlastním skillem. Mozkopavouk je v prvním levelu na úrovni raid bosse, v poslední kapitole jenom dvousekundová dobíječka zdraví a brnění. Na konci všeho učení ale už přichází jenom příjemné volby. Rozmetat toho tlustoprda dvouhlavňovkou nebo trojtým rotačákem. Propláchnout arénu Kurevsky Velkou Zbraní nebo Odvytvářečem?

Eternal se znovu snaží i o příběh, které je skrz naskrz průměrný, ale je postavený na opravdu dobře (doslova) prokresleném loru. Hru doprovází hromada doplňkových textů a artworků a tady mega palec nahoru pro designéra. Vše s patřičným černým humorem ("Call three times six and we will gladly assist you."). Lokace jsou různorodé, naprostý opak sterilního Marsu z jedničky. S tím jde ale ruku v ruce i celé barevné ladění, u kterého si doteď nejsem jistý, jestli se mi líbí nebo ne. Moc k Doomu nesedí, na druhou stranu levely krásně prokoukly, i díky pěkné a na id Tech nebývale detailní grafice (minimálně co se modelů postav a prostředí týče).

Největší vadou na kráse tedy zůstává skloubení s plošinovkou. Stojím si za tím, že skákáním po platformách hráč stráví nanejvýš 10 minut v každé misi (které jsou 1,5 až 2 hodinové) a rozhodně to není dealbreaker, ale byla by blbost nad tím zavírat oči. Jsou samoúčelné, otravné, ruší tempo a do hry se vůbec, ale vůbec nehodí. Zvlášť proskakování oranžovými kondomy v předposledním lvlu bylo velký wtf.

Doom Eternal je pro mě milník mezi FPS. Všechny jiné střílečky na mě teď působí moc těžkopadně a pomale a dlouho se budu z jeho šíleného tempa zotavovat. Věřím, že se může některým dělat při všem tom rychlém pohybu a chaosu zle, ale je podle mě velká škoda hru odsoudit za málo nábojů nebo moc skákání, když zvlášť v pozdější fázi nabízí naprosto bezkonkurenční oldschool a zároveň invenční akci.
+56

Risen

  • PC 80
První věc, na kterou přijdete po chvilce hraní je fakt, že Risen je STRAŠNĚ podobnej Gothicu 2. Ne nadarmo po internetu kolují krátké verdikty typu "Risen je Gothic 2 s grafikou Gothicu 3" a já s tím musím souhlasit. Bohužel, z G2 si toho Risen vzal až trochu moc, některé questy jsou téměř identické, stejně tak rozdělení frakcí (mágové, rebelové z bažin a nejvlivnější strana, tentokrát zastoupená inkvizicí), kouzla, potvory a mohl bych pokračovat. To je na jednu stranu výborné, protože vše co jsme měli rádi je zpátky, na druhou stranu přichází zklamání a pocit "tohle už jsem někdy hrál".

Grafická stránka a atmosféra hry je typicky "gothická", taková, kterou umí vykouzlit snad jen Piranha Bytes. Nejsou to sice žádné orgie a takový tři roky starý Gothic 3 vypadá leckdy lépe, ALE... díkybohu je tentokrát, narozdíl od G3, všechno odladěné a Risen se dá hrát i na průměrném stroji se stabilními fps na max. detaily. Stejně tak bugů je minimum a nenašel jsem v podstatě nic zásadního, kvůli čemu bych musel hru vypnout a netrpělivě čekat na patch. Hudba je výborná, neumím si představit nic jiného, co by sem lépe pasovalo.

Velkou předností je soubojový systém, který se mi opravdu líbil velice. Hrál jsem za inkvizici, takže jsem měl k dispozici jako zbraň hůl (samozřejmě můžete přesedlat na meč, luk, atd.) a 3 základní krystaly - frost, fire, magic bullet, které jsem zezačátku testoval a vybíral, co se mi vlastně líbí nejvíce. Zamiloval jsem se do frostu, protože frostball, jenž vyčarujete zmrazí protivníka, který pak jen nehybně čumí a vy máte dvě možnosti - počkat až rozmrzne a napálit to do něj znovu (což jsem dělal nejčastěji - pak v podstatě nemá šanci), nebo vzít zbraň a dokud je zmrzlej do něj začít mlátit. Samozřejmě to není tak snadné, nepřátel je většinou víc a je nutno je zmrazit třeba 5x než umřou. I zbylé dvě větve mají co nabídnout - fireball má později plošný účinek a magic bullet má zase výhodu, že se kouzlí velice rychle a je velmi přesný. Všechny tři větve jsou tedy použitelné, za což má u mě hra plusové body.

Mlácení na blízko je kapitola sama pro sebe. Většinou nejde protivníka jen uklikat, musíte se krýt, provádět protiútoky, uskakovat. Navíc každá potvora, které se postavíte, má unikátní styl boje - ghoulové do vás zběsile bijí, ogrové mají obrovský kyj, se kterým vás během okamžiku rozdrtí v prach, ale zase nejsou nejrychlejší, gnomové jsou malí mrštní a zákeřní, navíc jsou vždy ve skupině a zatímco bojujete s jedním, ostatní na vás z dálky házejí různé věci ze svých kapes. Okrajově jsem zkoušel střelbu z luku a i ta je zpracována na jedničku.

Ostrov, na kterém se pohybujete, je velmi členitý, má tropický ráz, najdeme tu sopku, klášter, město, lesy, řeky a hlavně spoustu dungeonů, ve kterých na vás čekají truhly s cennými předměty, ale také spousta pastí a zákeřné potvory. Občas jsem si připadal jako Indiana Jones, když jsem hledal sošky, přeskakoval přes bodáky a čuměl na podlahu, abych zase nešláp na nějaké "propadlo". V dungeonech více než kde jinde budete využívat kouzla typu telekineze, levitace, proměna ve šneka, atd. Bohužel trochu mě zklamalo, že Piraně do hry zakomponovali jakési krystaly, v jejichž blízkosti nelze kouzlit, čímž se zdánlivě jednoduchá cesta občas mění v noční můru. Tenhle způsob jak hru stížit se mi nelíbí. Jinak likvidace pastí a hledání cesty dál je činnost zpočátku zábavná, ale postupem času zjistíte, že vás už nemá co překvapit = je to furt stejné, dostavuje se stereotyp a to je špatně.

Samozřejmě nechybí věci jako alchymie, kovařina, psaní svitků, těžba zlata, kopání pokladů, vaření, můžete si sednout k vodnici, lehnout do vany, odpočinout v bordelu, vlízt někomu cizímu do postele (už by to konečně mohlo bejt uděláno tak, že vás majitel postele vyhodí, je to nerealistické! :) ) a další "vedlejší činnosti". Zklamala mě alchymie. Sice během hry seberete obrovské množství různých kytek a bylinek, ale asi vám nezbude nic jiného, než je sežrat samotné, protože k výrobě i toho nejzákladnějšího lektvaru potřebujete další suroviny, mezi kterými je největší problém víno. Možná ho prodává nějaké NPC, které jsem nenašel, každopádně za celou hru jsem dokázal shromáždit asi 20 vín (a to jsem vykradl i sklípek v Monastery), tzn. udělal jsem si 20 lektvarů. A já vůl si alchemy vylepšil až na třetí úroveň.
/edit Víno prodává novic u prasat v Monastery, ale jen po jednom, navíc někdy ve třetím aktu tato možnost zmizí.

Příběh není nijak zázračný, ale o průser se také nejedná. Důležité je, že hra je rozdělená na 4 kapitoly, přičemž na konci třetí už to trochu smrdí koncem hry, nakonec však příběh pokračuje. Bohužel 4. kapitola mě už ukrutně nebavila, hlavně kvůli tomu, že v ní nejde o nic jiného než o neustálé zabíjení hromady nepřátel, kteří se vyskytují na každém kroku a o prolejzání dungeonů, což vás v té chvíli už asi bavit nebude (viz. zmínka o stereotypu výše).

A ted nášup negativ. Pečlivě jsem si zapisoval vše co mě naštvalo, většinou jde o prkotiny, některé může lehce opravit patch. Takže ve zkratce:

nesympatický hlavní hrdina; podivné skákání; ošklivé a opakující se modely postav; nic moc dialogy + občas chyby v nich; kouzla občas proletí potvorou, přestože jí evidentně zasáhnete; při zobrazení mapy se pohybuje i kamera; v některých jeskyních, i když jste hluboko uvnitř, je slyšet déšť a jsou vidět světelné záblesky když uhodí blesk; v ohništích hoří oheň i když široko daleko nikdo není + oheň nezranuje; NPC se při dešti neschovají a klidně dřepí v silném slejváku; divné rozložení inventáře - pod alchemy je i jídlo; potvor je na ostrově obrovské množství a je divné když partička vlků v klidu stojí vedle pštrosů, ježků či jiné potencionální potravy; některé questy nejdou dokončit a hra vám neřekne proč (donáška pro Dona Estebana, Report to druid quest, atd.); bodáky zranují i když se k nim jen přiblížíte ze strany (dá se využít na zabíjení silných potvor); hra nepodporuje antialiasing; řada nesmyslností (když vezmete sošku z podstavce, mříž za vámi zapadne. Když si ale stoupnete před mříž a sošku vezmete pomocí telekineze, tak mříž spadne až poté co jí máte u sebe, i když by měla zaklapnout hned co se soška vznese; o ješterácích nikdo nic nevěděl i když na ostrově byli kdovíjak dlouho, hráč se celou dobu k ještěrákům dobývá kurevsky zabezpečenym hlavním vchodem, aby poté zjistil, že existuje mizerně hlídaný zadní vchod, kudy lze bez problémů projít).

Risen představuje pro fanoušky Gothicu jasnou volbu. Je podobný výborné dvojce, ale přeci jen je o dost slabší. K lepšímu hodnocení mu chybí nějaká zásadnější novinka, uvítal bych ještě jednu (kvalitní) kapitolu a vylepšil bych tu čtvrtou, která je pro mě nejslabší. Zbývá dodat, že mi dohrání trvalo něco přes 40 hodin, což je (i přesto že jsem nespěchal a prošmejdil každej kout) velice slušné číslo. Věřím, že vyjde druhý díl, na kterém autoři máknou a předvedou nám nějaké osvěžení herního systému, protože jestli to bude zase stejné, tak už to bude na pováženou.

A pozor, Risen obsahuje i ZLO (=achievementy) - když tak koukám kolik jich mám ještě nesplněnejch, mám chuť rozehrát to znovu :)

Final stats

Pro: hodně podobné Gothicu 2, soubojový systém, rozmanité potvory, těžké souboje, atmosféra, akorát velký ostrov čekající na prozkoumání, hudba, bez bugů, Patty

Proti: hodně podobné Gothicu 2, slabá 4. kapitola, skákání, opakující se modely postav, systém dialogů, pozadu běháte stejně rychle jako normálně, alchymie

+55 +56 −1

Max Payne

  • PC 100
PC-Orig. DVD/ Grafika 10/10 Hudba 10/10 Hratelnost 10/10 Zábavnost 10/10

Max Payne! Hra, jež způsobila revoluci v herním zpracování, které do té doby nemělo blíže filmovému zpracování. Perfektní filmová atmosféra ruku v ruce s bullet time efektem, nádhernou grafikou, kde máte možnost všelijak se vyřádit na nepřátelích i na okolí. Rozbíjet dlaždicové obklady, krabice, splachovat záchody, k tomu vydařené textury, různorodá prostředí a nepřátelé. Silný a obsáhlí arzenál zbraní. Krátkou hrací dobu doplnili příběhová okýnka jako vystřižená z nějakého noir komiksu..pamatujete si to určitě taky, ve své době revoluce na kterou se čekalo dlouhé čtyři roky.

Pro mě tato hra hodně znamená. Opravdu málokdy zasednu k nové hře a dohraji ji do konce hned napoprvé. Vždycky si říkám, ta je dobrá, tu si nechám na později. U Maxe jsem to neudělal a prožil jeho strastiplnou cestu za pomstou pěkně za čerstva. Dobře jsem udělal, zážitek to byl neopakovatelný....

....nyní jsem ji po několika letech znovu oprášil a těší mě, že mohu potvrdit její kvalitu. Po technické stránce bohužel zestárla, prostředí vám přijde skoro prázdné, bez možnosti něco pořádně zničit, rozbít a zdevastovat. Možnost rozstřílet nějaké ty dlaždice a obklady nikoho nenadchnou. Pohyb v prostředí je čistě lineární, hra vás vede za ručičku a vy nemáte možnost ani nakouknout za roh. Naštěstí ty důležitější prvky zůstali zachovány. Hratelnost je stále svěží, pohlcující a ani na chvilku nenudící a atmosféra? Ta je beze změny, tedy to co dělá hru stále tak báječnou.

Důvodů proč dát Maxovi plný počet jsem tu vyjmenoval hodně. A proto jí toto hodnocení udělím, i když úplně stoprocentní není. Delší hrací doby by opravdu na škodu nebyla, ta však na samotný zážitek nemá nijaký zásadní vliv. Taky si říkám když toto hodnocení nedat Maxovy, tak komu. Je hodně dobrých her, ale tahle byla inovativní, intenzivní i proto nemohu jinak.

Hru jsem začal hrát: 30.10.2009
U hry jsem strávil: 10 hodin a 30 minut

Pro: filmová atmosféra, hratelnost, bullet time efekt, komiksová okénka

Proti: délka hry, dnes již grafická stránka nemá mnoho co nabídnout

+55

Fallout

  • PC 95
Fallout je dnes regulérní legendou. Jsem si více než jistý tím, že nikdy nevznikne hra, která by dokázala zpracovat svět po atomové válce lépe.

Hlavní devízou je neopakovatelná atmosféra, která nemá konkurenci ani po více než jedné dekádě od svého vzniku. Mohutně jí napomáhá pravděpodobně nejtrefnější hudební kulisa všech dob - hudba neruší, není zbytečně monumentální, mnohem spíše minimalistická a daří se jí zapadnou do vypilovaného celku.

Grafika, soubojový systém, herní svět, příběh, questy - vše je dle mého skromného názoru přesně tak, jak má být. U této hry nedochází k tomu, že by jedna složka přehlušila ty ostatní, jak se velice často stává v současnosti. Místo toho je vám servírován vyvážený koktejl, který místy upozorní na to, že byl namíchán v době, kdy měli hráči ještě trochu koule - nikdo vám neříká, kam máte jít, co máte udělat, s kým se spojit, komu nevěřit... vše je na vás. Máte najít vodní čip, je třeba to zvládnout do 150 dnů a... to je vlastně všechno:-)

Na svojí pouti zničenou Kalifornií potkáte spousty individuí, frakcí (BOS FTW:-)), navštívíte zajímavá města či osady, postřílíte pár floutků (nebo také ne, Fallout je možné dohrát bez jediného zabití) a mnoho dalšího a dalšího.

Fallout je jedno z těch nejlepších rpg, co bylo kdy vytvořeno. Nepřekoná to ani lepší grafika, ani větší rozpočet, ani větší vývojářské studio, ani dabing Liama Neesona (ahoj Bethesdo;-)). Pořádná hra musí mít duši, a Fallout jí má za deset her.

Pro: dokonalá atmosféra, herní mechanismy obecně, old-school feeling a kilotuna dalších věcí

Proti: technická zastaralost - problémové hraní v dnešních dnech, padání u Blades

+55 +57 −2

The Elder Scrolls V: Skyrim

  • PC 80
Já vlastně naprosto chápu, proč se Skyrim téměř všem zdá tak super. Ta hra je prostě udělaná přesně tak, aby se líbila masám, tedy všem (což je z objektivního hlediska naprosto v pořádku).

A aniž bych se chtěl nyní považovat za herního kmeta, jenž vše okusil a na sklonku života již marně hledá ve hrách originalitu a něco osvěžujícího, musím říct, že pokud bych hrál Skyrim před čtyřmi pěti lety, byla by to pro mě rozhodně naprosto fenomenální hra.

Jenže... ono mi to prostě tak nějak nesedí.

Dřív mi nevadilo, že Bethesda má prostě jakýsi svůj rukopis, u něhož je primární vždy vize, a pak až praxe...

Jenomže teď mi prostě města, kde je patnáct obyvatel a všichni se tváří, že se jedná o metropoli, nestačí.
--- Proč tam není víc "domečků", proč tam není pár desítek "komparzistů"? Nebo by to pak nebylo ono? Určitě je lepší ignorovat fakt, že žádné město ve skutečnosti nedává smysl, než ignorovat fakt, že tam jsou prostě postavy, které budou říkat třeba jenom "I took an arrow in my brain..."?

Přijde mi neuvěřitelně imbecilní, že po třech hodinách a pěti questech se u Companions stanu vůdcem. Stejně tak je hodně zvláštní celý příběh okolo Companions -jsou vlkodlaci a nikdo to neví... tedy kromě desítek členů Silver hand, která je zlá, protože zabíjí vlkodlaky (???)
--- Jaká je asi šance, že by v téhle situaci zůstalo tajemství Companions tajemstvím? Jedna ku milionu? A pokud by zůstalo, tak jenom za cenu vraždění svědků, což by z Companions dělalo zločince....

Souboje s draky jsou paráda! Jenom dokud se člověk nezamyslí... a nezjistí, že je to celý jenom divadýlko.
--- Pokud se totiž hráč trošku zamyslí (což se dnes u her nesmí dělat moc často), tak prostě musí dojít k závěru, že o moc hůř je zpracovat opravdu nešlo. Drak chvilku krouží... a ať už si jej všímáte nebo ne, tak po chvilce přistane k vám, aby mohl být poslušně zabit. Nebudu rozepisovat asi deset způsobů, jak by jenom mě napadlo všechno (v rámci možností enginu) vylepšit, protože by to bylo objevování Ameriky.

Přestože je level scaling o dost jemnější než v Oblivionu, pořád mi tenhle systém strašně, strašně moc vadí.
--- Asi nejde udělat naprosto dokonale open world RPG bez jeho použití, ale určit bych ocenil, kdy se aspoň někde vyskytovaly oblasti, kvůli nimž by mělo smysl levelovat a shánět lepší výzbroj... Takhle to je prostě všechno jenom na okrasu.

A taky mi vadí, že hra je po všech stránkách naprosto nevybalancovaná a neotestovaná.
--- Ekonomika Skyrimu neexistuje. Obchodníkům se po dvou dnech vygeneruje znovu obsah peněz i zboží, což v kombinaci s kováním a enchantováním (je na to výraz v čestině?:-D) může komukoliv zajistit nekončené bohatství...
---Ono to kování a enchanting taky pěkně dokáže zamávat se zábavností hry. Posledního bosse jsem zabil dvěma útoky během asi 4 sekund. Super atmosférická výzva!

A ona toho je spousta, co mi na Skyrimu vadí. Ale hlavně mě to mrzí. Strašně jsem se těšil, že to bude prostě nepřekonatelná hra, RPG zážitek jako kráva... a ona se z toho prostě vyklubala Bethesdovská klasika... zase.

Mohl bych psát ještě patnáct stránek o tom, co mi vadí, a dalších patnáct o tom, co se mi líbí... Nicméně negativně jsem se nechal unášet již výše, a pozitivně mluví všichni ostatní... takže už nebudu plýtvat místem ani časem a radši půjdu brečet do kouta, že jsem dopadl skoro jako Dan Vávra...
+55 +57 −2

Crysis 2

  • PC 100
Přišla jsem, viděla jsem, zvítězila jsem!
Crysis 2 mě raflo do kaťat a nepustilo.
Napsáno o této hře bylo dost a dost, proto nechci plýtvat slovy, ale jen vyjádřit své rozvášněné emoce. Pro mě je to prostě zatím nejlepší herní zážitek, soudě podle toho, že hru hraji již poněkolikáté a stále nemám dost!

K této náloži libých pocitů mi stačil "pouze" audiovizuální nářez,
který zaplavil můj mozek endorfiny, takže čokoládu nebudu potřebovat alespoň 20 let!

Merci Crysis 2 za to, že jsi!
+55 +77 −22

Alan Wake

  • PC 95
Alan Wake ma zaujímal už od prvého oznámenia, a preto ma naštvalo, podobne ako množstvo iných hráčov, oznámenie, že hra výjde len na Xbox 360. Tento problém bol vyriešený zakúpením Xbox-u a Alan Wake bol jeden z faktorov, kvôli ktorým som sa rozhodol pre Xbox a nie pre PS3 (prepáč MGS4). Ešte by som chcel dodať, že mám zatiaľ dohratú len verziu pre Xbox 360 a po dohraní PC verzie komentár upravím (ak to bude treba).

Takže ako zvyčajne, začnem príbehom. Alan Wake je spisovateľ, asi pred dvoma rokmi začal trpieť syndrómom vyhorenia a odvtedy sa mu nepodarilo napísať ani slovo. Preto sa rozhodol, že si spolu s jeho ženou Alice pôjdu oddýchnuť na dovolenku do mestečka Bright Falls. Ich dovolenka sa však už hneď na začiatku zmení na nočnú moru. Alice je unesená a Alan sa prebúdza v havarovanom aute uprostred lesa. Nevie ako sa sem dostal, ale vie jedno, musí zachrániť Alice.

V Bright Falls sa Alan zoznámi s množstvom ľudí a niektorí budú oveľa dôležitejší než sa môže na prvý pohľad zdať. Ale nie, že by sa celá hra odohrávala len v meste. Väčšinu času strávite v okolí Bright Falls, najmä v okolitých lesoch. Pozriete sa napríklad aj do lomu na ťažbu uhlia alebo do vodnej elektrárne.

Alanovým hlavným nepriateľom sa stane temnota. Temnotou budú ovládaní nielen ľudia, ktorí sa nazývajú „posadnutí“, ale aj veci, tzv. poltergeist. Keďže sú vďaka temnote nesmrteľní, jediný spôsob ako ich zabiť je „vysať“ z nich temnotu svetlom a až potom sa stanú smrteľnými. Pri boji môžete taktiež využívať úskoky, za ktoré budete pri správnom načasovaní odmenený efektným bullet-time-om.

Základ vášho zbraňového arzenálu budú tvoriť lampáše. Tých je niekoľko druhov. K ďalším zbraniam, ktoré súvisia so svetlom patria flashbangy, svetlice a svetlicová pištoľ. Okrem svetlicovej pištole a flashbangov však tieto zbrane vašim nepriateľom neubližujú, a preto budete mať k dispozícii ešte revolver, dva druhy brokovníc a loveckú pušku.

Alan bude počas svojej cesty nachádzať strany zo svojej knihy, na ktorej písanie si nepamätá, ale má rovnaký názov aký chcel použiť pre svoju novú knihu. Vďaka tomu budete dopredu vedieť, čo sa stane. Okrem toho budete môcť nájsť aj „balíky prvej pomoci“, ktoré obsahujú veci ako baterky, svetlice, náboje atp. Ďalšími vecami, ktoré budete môcť nájsť sú termosky, ktoré sú poskrývané po jednotlivých úrovniach. V prvom DLC ich vystriedajú budíky a v druhom DLC hra Night Springs. Okrem toho budete môcť občas nájsť rádio a vypočuť si večerné vysielanie alebo si v televízii pozrieť seriál Night Springs.

Hra je koncipovaná ako seriál. Skladá sa zo šiestich epizód, z ktorých má každá dĺžku zhruba 60-90 minút a končí sa cliffhangerom. DLC sú bonusové epizódy. Práve DLC sú hlavnou výhodou PC verzie, pretože sa obe nachádzajú v hre bez nutnosti ich samostatne kupovať.

Po grafickej stránke je hra stále na pomerne vysokej úrovni aj napriek tomu, že vyšla už pred dvoma rokmi. Ešte by som chcel spomenúť soundtrack, najmä ten inštrumentálny, ktorý skvelo dotvára atmosféru. Z pesničkového soundtracku by som chcel spomenúť len Poets of the Fall.

Záporov som na hre veľa nenašiel, ale najväčším je určite nízka obtiažnosť. Aj na najvyššej obtiažnosti Nightmare nepriatelia znesú asi o 1-2 rany viac ako na obtiažnosti Normal. Taktiež sa moc často nestáva, že by vám došli náboje (mne sa to ale podarilo dvakrát).

Na Alan-a Wake-a som sa tešil a nesklamal ma. Hlavne, aby vyšiel aj druhý diel...

Obrázok Limited Collector's Edition.

Pro: Príbeh, atmosféra, soundtrack, spôsob boja, bullet-time, prostredie, Bright Falls, grafika.

Proti: Nízka obtiažnosť.

+55

Medal of Honor: Allied Assault

  • PC 80
Medal of Honor: AA jsem hrál v době vydání z vypáleného CD. Asi po čtyři roky jsem se k této hře pravidelně vracel, abych si připomněl jednu z nejpovedenějších FPS, k jaké jsem se tehdy dostal. CD skončilo někde v propadlišti dějin, ale naštěstí vyšel komplet obsahující všechny původní MoH díly.

Z dnešního pohledu je MoH: AA vydařený exkurz do dob minulých v grafickém kabátu, který neurazí. Správná válečná FPS má mít dvě věci – vydařený gameplay a dobrou atmosféru. Ani jedno hře nechybí. Přestřelky jsou vydatné (ovšem někdy mírně předimenzované, hlavně ke konci) a jednotlivé mise snaží hráče neunudit k smrti prostým „dostaň se z bodu A do bodu B“, ale většinou po cestě musíte vyhodit něco do vzduchu či šlohnout nějaké ty dokumenty. O atmosféru se starají výbuchy, povely velitelů volané hrdelním hlasem a muzika, která do hry prostě sedne.

Nutno zmínit, že MoH: AA byla první hrou svého druhu na PC a hned nasadila laťku neuvěřitelně vysoko. Například takové vylodění v Normandii patří dodnes mezi doménu hry (a to i přesto, že když se na chvíli zastavíte, tak zjistíte, že společně s vámi je na pláži vlastně jen pár spolubojovníků – ale iluze masového vylodění je dokonalá!), ale vzpomínám si, že poprvé na mě příliš nezapůsobila – a proč? Protože několik týdnů před vydáním jsem nedělal nic jiného, než sledoval den co den video, kde byla nahrána skoro celá mise – to mě odnaučilo sledovat většinu herních trailerů, protože během samotného hraní už mě nemělo co překvapit.

Hrál jsem na medium bez ukládání a některé momenty byly skutečně nervy drásající a klávesnici rozbíjející. Obtížnost je místy dost těžká – zejména v momentech, kdy se na vás nepřátelé valí ze všech stran a vy máte po svém boku parťáky, kteří nesmějí zemřít – ano, AI je tu naprosto mizerná. Spolubojovníci se nekryjí (pokud to nemají naskriptováno), před nastraženou výbušninou zřídkakdy utečou, granáty zalehávají atd. Němci mnoho rozumu taky nepobrali, ale za to mají výborný zrak a ještě lepší mušku – ale to je neduh téměř všech FPS, bohužel i dnes.

Je to sympatické, ponořit se do hry, ve které není autoheal, žádné ukazatele, šipečky, prostě nic, co by vás rušilo v plnohodnotném zážitku – když máte někoho sledovat, skutečně sledujete jeho a ne ikonku zvýrazňující jeho pozici. Není to krása? Dokonce ani vybuchující a bortící se budova na vás nečeká – takže když se loudáte, zasype vás. Nikdo se tu s vámi prostě nemazlí.

Mimo mizerné AI bych rád ještě zmínil absenci melee attacku – lze ho provést jen pistolí, kterou nepoužijete prakticky nikdy (krom stealth misí); nemožnost zalehnout a hlavně nemožnost sprintovat – voják, který nesprintuje, je příliš snadný cíl.
Ale jinak jsem se u hry pobavil stejně jako před léty – vlastně více, protože jsem si užil čistou hratelnost, jaká byla dříve standardem a dnes je (občas) pouhým kompromisem „náročnějším“ hráčům.

Pro: vynikající gameplay; pořád se na to hezky kouká; ani chvíli se nebudete nudit; vylodění v Normandii znamenalo malou herní revoluci; krásný main theme

Proti: AI (hlavně spolubojovníků); nemožnost útočit pažbou každé zbraně; nelze ležet či sprintovat; občas enormní množství nepřátel

+55

Firewatch

  • PC 90
Jsem ráda, že čestné místo poslední dohrané hry v roce 2016 získala právě hra Firewatch. Když se zpětně podívám do svého seznamu letošních dohraných her, můžu s klidným svědomím říct, že mě za poslední půl rok žádná hra neoslovila tolik jako tato.

Potulovat se sama po divočině je jedním z mých snů a zároveň noční můrou. Záviděla jsem hlavnímu hrdinovi bydlení ve věži s omračujícím výhledem a zároveň se děsila zranitelnosti, jež poskytovala omezená možnost kontaktu s jiným člověkem. Ten pocit, když jsem se vrátila z delší vycházky z neznámého prostředí a zahlédla z dálky svoji známou věž, mě vždy naplnil určitým pocitem bezpečí, který jsem snad u jiné hry ještě nezažila.

Skvělý vzhled hry a vizuál flóry však nedokázal nahradit až na pár výjimek chybějící faunu, která by hru oživila a jistě přidala více dobrodružných zážitků (marně jsem se těšila na medvěda grizzlyho).

Příběh vypadal ze začátku slibně, ke konci ve mně však vyvolal spoustu nezodpovězených otázek. Přesto jsem hru dohrála s nadšením a ráda si ji někdy znovu, ať už jen kvůli atmosféře, zahraji.
+55

The Witcher 2: Assassins of Kings

  • PC 85
“Pravdou jest, že nenalezneš ničehož odpudivějšího než ona monstra, vědmáky zvaná, kterážto stojí proti vší přirozenosti, neb jsou zplozenci ohavného bosoráctví a démonů vzývání…”

A rovnou pojďme pokračovat v kritice nastolené úvodním úryvkem z pamfletu proti zaklínačům. Budeme kritizovat Zaklínače 2 a budeme nemilosrdně hnidopišští, protože ono toho zas tak moc důležitého ke kritice není. Asi jako největší problém mi přišlo to, že lektvar do sebe Geralt může kopnout jen při meditaci, kterou ale v mnoha případech nemůžete vyvolat včas. Naprosto na palici je to ve chvílí, kdy souboji předchází půlhodinový rozhovor, ve kterém vám teprve dojde, že se asi bude bojovat. (Mimochodem, pokud dostanete nařezáno, což je pravděpodobné, tak si půlhodinový rozhovor dáte samozřejmě znovu...) Problém jsem si ještě nafoukl trochu tím, že jsem preferoval cestu alchymisty, která mi nakonec nepřišla nijak zvlášť výhodná. Mnohé situace tak zachraňovaly petardy a pasti, což byl i důvod, proč jsem volil alchymistu, protože v jedničce jsem petardy totálně ignoroval.

Zmiňuji-li vývojový strom, dostávám se k dalšímu bodu, za který je potřeba druhý díl zadupat do země. Jako je fajn, že na konci hry z vás není expert na šerm, magii, jadernou fyziku a výtvarné umění. Ale kurňa nedostat se na konci po 40 hodinách hraní ani ke špičce jednoho vývojového stromu, no to mi nepřijde úplně OK, zvlášť když tahle hra není až tak úplně grindovací. V této souvislosti zmíním ještě mutageny, jejichž smysl, či nesmysl mi tak nějak uniká. V jedničce jsem to ještě tak nějak bral, jako nějakou třešničku na dortu vývoje postavy, ale tady už mi to fakt přišlo, jako kotoul navíc. A že těch kotoulů navíc Geralt během hry udělá, co? :)

Tak už jste mi tam flákli minus? Ok, tak můžu začít chválit. Všechno ostatní je super!!! No dobře, možná ne super, ale povedené, dobré, místy výborné! Příběh mě bavil, zajímal, táhl hrou od začátku až do konce. A to prý, jak jsem posléze zjistil, jsem si vybral tu méně zábavnou cestu spolupráce s Vernonem Rochem. Každopádně s Vernonem není taky úplná nuda, ať už když vám podává ruku, zatímco ty vaše jsou svázány za židlí, anebo když se tak honosně uvítá s Iorwethem při jejich setkání ve Flotsamu. Je pravda, že oproti jedničce, mi hra přišla kratší, což je možná i důsledek větvení příběhu, na základě vašich rozhodnutí. Ale 40 hodin hraní je celkem slušná porce navíc s vidinou znovuhratelnosti, jak co se týká vývoje postavy, tak i jiné verze příběhu.

Jak už jsem nastínil, boj za bylinkářského a kutilského Geralta by se nedal úplně přirovnat k procházce vyhlášeným Temerijským nevěstincem, občas mi skutečně nezbývalo nic jiného, než se pokoušet o překonání světového rekordu v počtu kotoulů za minutu, ale jinak jsem ve většině případů měl z boje celkem dobrý pocit. A v těch problémových případech celkem fungovaly ty pasti a petardy. A došlo i na mnohem rozmanitější využívání všech znamení oproti prvnímu dílu. Graficky to udělalo obrovský skok a i osm let po vydání to vypadá velmi hezky. A volejte sláva, zmizelo sbírání těch ehm ehm kartiček, při kterých všichni slušní hráči vypínali monitory... :)

Začal jsem tento komentář parafrází z pamfletu o zaklínačích a skončit ho chci také parafrází. Protože to jak Marigold popisuje Geralta se hodně blíží k tomu, jak já vidím druhý díl této herní ságy…

“Mohl bych prozradit mnoho o tomto světoznámém lovci příšer, známém ve Starší řeči jako Gwynbleidd či v našem mladším (ačkoli nikterak méně ušlechtilém) jazyku Bílý vlk. Geralt z Rivie je skutečně výjimečným jedincem. Na základě krátkého setkání by jej někdo mohl označit za pouhého šermíře, prostého lapače monster, drsného rváče a provozovatele špinavého řemesla - ale na druhý pohled brzy uvidíte, že se jedná o muže netušených hlubin, jedinečných názorů a obrovské zkušenosti z celého světa.”
+55

Posel smrti

  • PC 85
Posel smrti je adventura, která pro mě osobně dělá plno věcí dobře. Jako první bych zmínila zasazení hry. Šedá obloha, deštivé počasí, hromy, blesky, mrtvoly, obyvatelé jak z Twin Peaks, kteří jsou velmi neochotní - to jsou přesně věci, které se mi líbí a které dotvářejí perfektní atmosféru. Když k tomu přičtu četné noční návštěvy hřbitovů, tajné plížení se sanatoriem starým stovky let, čmucháním v pitevně nebo na obětním místě, tak mám před sebou hru, která je ztělesněním mysteriózna.

V panství mě uvítali mí příbuzní a Viktorie velmi brzy svým starým skřehotavým hlasem pronesla větu, která se opakovala až do konce hry, a to, že si nepřeje býti rušena. Navštívit Viki tak bylo jako audience u královny. Naštěstí tu byl Bates, který se mnou musel mluvit, i když asi ani nechtěl, a který sloužil jako poslední záchrana, když jsem nevěděla, co dělat dál. Většina postav ovšem na moje všetečné otázky reagovala nevrlým způsobem anebo se se mnou úplně odmítla bavit. To jsem chápala, sama bych na takové dotěrné otázky reagovala stejně. Občas mi bylo líto, jak se moje postava chová k jiným, kteří mu chtějí pomoc. Například výbuch v chemické laboratoři nebo pokažená sekačka.

Kombinace předmětů s daným objektem byla ve všech případech logická (stejně tak i jejich sebrání), takže už nehrozilo, že bych například zkoušela použít křečka na barva jako v případě Day of the Tentacle: Remastered. Co trochu komplikovalo plynulé hraní, tak byla potřeba prozkoumat dané místo levým i pravým tlačítkem myši a někdy i víckrát. Alespoň zpočátku než jsem si na to zvykla. Hádanek ve hře nebylo moc a logicky zapadaly do daného místa. Ovšem některé z nich byly spíše pro mě otravné, viz úplný závěr hry.

Hudba dobře dokreslovala celkové vyznění hry a dramatické okamžiky doprovázené ještě dramatičtější hudbou jsem si užívala. Postavy byly skvěle nadabované a jak nevyžaduji mít ve hře český dabing nebo i titulky, tak zde je to jedna z největších předností hry.

Co si ze hry budu ještě pamatovat krom atmosféry a příběhu, tak je nekonečná cesta ke vchodu do fary a čekání na to, až otec Frederick vyjeví důležitou informaci, je tak o to ještě delší. Ovšem hra se mi moc líbila a těším se na další díly.

Pro: příběh, atmosféra, dabing, postavy, hudba, prostředí

Proti: pomalá chůze, málo hádanek

+55

Mafia: The City of Lost Heaven

  • PC 75
Psát komentář k Mafii je házení hrachu na stěnu, takže bych to shrnul do pár vět.

Z hlediska příběhu, s jakým hra umí dokonale vtáhnout hráče do přímého děje, je Mafia ze všech známějších her evidentně dokonalá. K tomu také výrazně přispívá jedinečný český dabing, který by nikdo jiný než čeští herci nemohl udělat lépe. Na to, že hra je z roku 2002, má obdivuhodnou grafiku, kterou by ji mohly její "vrstevníci" jen tiše závidět.

S hratelností, resp. s její obtížností, jsem se občas potýkal, některé mise jsou v pohodě, ale některé jsem si musel nesčetněkrát opakovat, k čemuž negativně přispěl chybějící quicksave, který by hru určitě zjednodušil, ovšem takhle zase přidal na její dobrodružnosti, což také není úplně na škodu.

A závěr? Mafia je skutečně kvalitní a legendární hrou, přesto musím říct, že mezi moje srdcovky zřejmě patřit nebude.

Pro: kvalitní příběh, grafika, vynikající český dabing

Proti: občas nevyvážená obtížnost

+54 +56 −2

Crysis

  • PC 90
Před malou chvíli jsem dohrál po čtvrté Crysis. Dohrál jsem ho postupně na všechny čtyři obtížnosti a musím říci, že jsem si ho opravdu užil až na teprve tu poslední, Deltu.

Příběh Crysis je správně béčkový. Skupina amerických vojáků se vydává na tropický ostrov, aby zkontrolovali tísňové volání zdejších archeologů. Tam narazí na dvojí odpor. Nejdříve na hlídky Korejců a později na mnohem hrozivějšího nepřítele. Hra se tedy dělí na dvě části a každá se docela liší. Celkově je ale příběh nevýrazný a hraje až druhou strunu.

První 2/3 hry (až na pár výjimek) strávíte v džungli s cílem likvidovat šikmooké. A tato část je dle mého názoru nejlepší. Za prvé máte docela volnost v pohybu. Můžete se buď prostřílet jako Rambo anebo ji projít stealth stylem. Já jsem fanoušek plížení, a proto jsem hru hrál takhle. AI je v Crysis na jednu stranu dobrá, ale jakmile si dáte Cloak, tak jsou nepřátelé úplně tupí a vyděšení. Proto je s neviditelností hra hodně lehká i na nejtěžší obtížnost. Já v prvních 2/3 hry vidím jednu z nejlepších stealth akcí co jsem hrál. Hraní si s nepřáteli a vochcávání jejich demence mě hrozně bavilo i na počtvrté. A pak ty kukadla, když se před nimi zjevím a čapnu je pod krkem. Funny. On se i stealth prvek hodí ještě z jednoho dalšího důvodu. Nepřátele mají dosti neadekvátní výdrž. Když jsem hrál na Deltu, tak ti blázni vydrželi pomalu víc než já (někdy i 2 zásobníky do hrudi), a to byli bez Nanosuitu. A právě díky stealth stylu jste nuceni dávat headshoty. Áno, Crysis je hra u které jsem dal snad nejvíc headek za celou dobu hraní. Datadisk pak naštěstí tento neduh vysoké odolnosti opravuje. Docela jsem si užíval plížení lesem k vykopávkám, kde jsem nejprve opatrně odstranil snipery ve věžích a pak potichu hlídku před vchodem do základny. Zbytek už stačilo jen obejít. Takových situací je více a mě tohle fakt bavilo. Navíc, pokud půjdete potichu, můžete narazit po cestě na nepřipravené vojáky. Třeba hlídku válející se u ohníčku anebo třeba na chcajícího ho-či-minha u malebného vodopádu. Je toho ale víc víc. Crysis je hra trochu jiná. Pokud nejste alespoň krapet kreativní, budete brzy žrát hlínu. A na vyšší obtížnost to platí dvojnásob. Takže tu hraje roli taktika. Graficky to vypadá fakt skvěle. Bodejť by ne, je to Crysis! Navíc se mi tu zamlouvala optimalizace. Na mé mašině to jelo všechno na úplné maximum takřka bez trhnutí.

Poslední 1/3 hry strávíte bojem s emzáky, kterým já říkám prostě chobotnice. Všimli jste si, že ti v lodi mají držku jak Predátoři? Se někdo pěkně inspiroval :) Celkově už mi ale tato část přišla slabší. Je o mnoho lineárnější. Na druhou stranu je ale zase o hodně intenzivnější a milovníci veliké řežby si jí užijí možná i více. Zamrzlá džungle zde vypadá fantasticky. Tady ale musím zkritizovat zpočátku vychvalovanou optimalizaci. V této čáti se hra nehorázně zpomaluje a vrcholem je závěrečná bitva, která je chvilkami opravdu trhavé peklo. Je to škoda. Warhead mi v podobných situacích běžel o mnoho lépe na stejné detaily. Navíc, jak mě, tak JackoviCZ se v poslední misi podivně propadala do lodě ta megachobotnice. Oběma nám to udělalo poprvé, takže to může být jak náhoda, tak nejvyšší obtížností. Nevím. Docela otravnej bug. Klišé závěr se mi fakt líbil a skvělá hudba to jen umocňovala. Škoda jednoduchých závěrečných titulků běžících v menu hry.

Památné herní momenty:

1. Počáteční výsadek.
2. Východ Slunce hned na začátku a pohled na blízkou vesnici Korejců.
3. Objevení zmrzlé lodi uprostřed džungle.
4. Začátek mise Assault.
5. Bitka s tanky u rozpadající se hory.
6. První bitka s prvními korejskými nanotechňáky (tak jím říkám)
7. Vstup do pevnosti emzáků (i když je to na druhou stranu naprosto debilní mise)
8. První vstup do zamrzlé džungle.
9. Bitva s VTOLy.
10. Závěrečný souboj a animace.


Verdikt: Crysis byla hra děsně vyhypovaná. A myslím, že to ani neměla zapotřebí až v takové míře. Mnoho lidí to i dost znechutilo, protože čekali od ní víc, než mohli dostat. Má to mnoho much. Některé jsou menší, některé jsou už i docela velké masařky. Přesto mě hra chytla a nepustila až dokonce. Proto těch 90%.

Pro: Hratelnost v prvních 2/3 hry, béčkový příběh, nutnost taktizovat, vyšší obtížnosti, intenzivní akce a mnoho památných herních momentů, jedna z nejlépe vypadajících her herní historie, optimalizace prvních 2/3 hry

Proti: Bugy, neadekvátní odolnost korejců, helikoptéry jsou někdy fakt otravné, mise Core je hrozně nepřehledná, optimalizace 3/3 hry

+54 +55 −1

Max Payne 2: The Fall of Max Payne

  • PC 90
Max Payne 2 je nadčasovou hrou. Zatímco v prvním díle už není co obdivovat, tady si autoři dali pořádně záležet a vytvořili něco, co se i dnes hraje nádherně. Hry jako Max Payne 2 se dnes již nevytvářejí. Příjemně ostrá grafika, žádný konzolově-rozmazaný hnus. Výzva v obtížnosti. Žádné barevné ikony vyskakující všude, žádné "Press any button to continue". Žádné berličky v podobě autoheal, žádný humpolácký zaměřovač přes půl obrazovky, žádné kýčovité fráze.

Propracované lokace, variabilní hratelnost, velikonoční vejce, hudba ještě podmanivější, než v prvním díle (především pak Last Goodbye v závěrečných titulcích) a v neposlední řadě Mona Sax.

Pouze dvakrát jsem měl pocit, že by bylo fajn se zase pohnout dál (Mona a Max – staveniště), to jsou ale jen nepatrné skvrny na jinak výtečné hře. Nestává se mi často, abych byl zklamaný z krátkosti hry, abych chtěl po dohrání ještě pokračovat. Nestává se mi často, abych byl nadšený od začátku až do konce. Max Payne 2 je první hrou, kterou se chystám dohrát i počtvrté...
+54

Baldur's Gate II: Shadows of Amn

  • PC 100
Fantasy RPG čiré jako horská říčka. Takřka by se druhý díl Baldur's Gate dal považovat jako srovnávací bod pro všechny počítačové role play hry na hrdinu. Počínaje majestátní hudbou přesně padnoucí do celkové atmosféry až po unikátní výpravnost. Navštívíte řadu lokalit od složité městské zástavby přes zapomenuté hvozdy. Baldur's Gate II je pro mě synonymem fantasy, se vším, co k tomu patří. Splněný sen pro všechny, kteří četli knihy od R.A. Salvatoreho a dalších podobných autorů (od DnD knih po gamebooky).

Oproti Baldur's Gate byly vynechány lokace tranzitního rázu, často prázdné ovšem reálnější, než podoba v BG II, kde je hráč směřován na důležité lokace, kde se má něco stát. Jistá střídmost předchozího dílu byla nahrazena do značné míry lineárním průběhem, ale o to propracovanějším. Obsahuje je v Shadows of Amn více než v drtivé většině her, které jsem měl možnost si zahrát. Potěmkinovy kulisy tu jsou tak dobře zpracovány, že potřeba svobody se za celou hru nedostaví a jen obdivujete architekturu a svět Forgotten Realms jako celek. Už po úniku z vězení je možno v jednom z nejlépe zpracovaných měst herní historie (konkurencí je pouze Novigrad z The Witcher 3: Wild Hunt) strávit velkou desítky hodin plněním nejrůznějších úkolů a explorací zástavby a temného podzemí. Neverbovat lze různorodé společníky na cestě za záchranou Imoen, plnit řadu vedlejších úkolů od detektivního vyšetřování po vystoupení do jiné dimenze, či se jen zastavit, a zaposlouchat se do výborných fantasy motivů (Waukeen's Promenade).

Vizuální stránka, počínaje titulním menu plným ornamentů a detailů je jednoduše výborná. Možná nedosahuje takové kvality jako například u pozdějšího Temple of Elemental Evil a Pillars of Eternity, ale její rozmanitost, co se prostředí týče, je velmi vysoká. Navíc je zde mnoho detailů.

Klasika, která v početné minulé i současné konkurenci dokazuje, že vytvoření typického fantasy dobrodružství je težší, než se může zprvu zdát. Společně s bizarním a originálním Planescapem, postapokalyptickým Falloutem 2, nebo i steampunkovým Arcanem to nejlepší, co vzniklo na přelomu milénia v renesanci RPG žánru jako takového.

Pro: atmosféra, délka, svět Forgotten realms, hudba, detailní grafika, dialogy

Proti: nic podstaného, snad jen přebytek kouzelných předmětů v pozdějších fázích

+54 +55 −1