Eleanor
Hraní posledního Assassin’s Creed byla ale Odyssea... (Promiňte, tohle jsem si fakt nemohla odpustit :D)
Tvůrci od Ubisoftu se snaží, aby jejich hra byla úspěšná. Snaží se dokonce tolik, že se naprosto nepokrytě inspirují (vykrádají) jednou z nejúspěšnějších her posledních let - Zaklínačem 3, přičemž je to inspirace přiznaná a několikrát je na ni dokonce poukazováno i názvy vedlejších úkolů (O vodě a krvi, Srdce z kamene). Nikdo jim to snad nemá za zlé, naopak se domnívám, že naprosto každý hráč by byl šťastný, kdyby inspirace Zaklínačem vedla k další alespoň podobně skvělé hře. Jenže nevede.
Kámen úrazu je přesně tam, kde byl vždycky – v příběhu a ve scénáři, a tomu nepomůže přebrání herních mechanismů z jiné, daleko kvalitnější hry, právě naopak pak ještě zvýrazní nedostatky té slabší z nich. Je sice krásné, že má Odyssea tak obrovskou mapu, po níž můžete cestovat. Je výtečné, že památky a sochy s neskutečnými detaily vám mnohokrát vyrazí dech. Je příhodné, že můžete cestovat odkudkoli (kromě zakázaných zón), pokud jste synchronizovali rozhlednu. Rovněž všechny RPG prvky, které přibyly, včetně dialogů a voleb jsou prima, ALE jakkoli vybroušená grafika postav a prostředí, jakkoli obrovské území, jakkoli ulítlé cool vychytávky nikdy nenahradí to, co je právě na Zaklínači to nejlepší – srdce. Ta hra je hluboká a chytrá. Ta hra vás dokáže naprosto přirozeně rozesmát, rozplakat nebo šokovat, aniž by se o to křečovitě snažila. Jsou v ní postavy, na nichž vám záleží, a které se chovají uvěřitelně, dospěle a lidsky. Oplývá nejen dobrým nosným příběhem, ale (možná především) i skvělými různorodými vedlejšími úkoly s dobrými zápletkami a překvapivými rozuzleními. A to vše Odyssee chybí. Lidskost, vyspělost, přirozenost a cit.
Assassin’s Creed: Odyssey se snadno hraje. Souboje sice přitvrdily, ale pokud jste alespoň trochu nad úrovní vašeho soupeře, není problém porazit kohokoli. Inventář je stejný, jako v minulém díle (AC: Origins), tedy výborně přehledný. Kupci (kováři) mají stále dost peněz, ať prodáváte cokoli a nachází se skoro v každém městě na mapě. Oblíbená zbroj se dá vylepšit na vyšší úroveň, postavě přibývají schopnosti klasicky v RPG stromu (už od AC: Syndicate). Stejně jako zbroj a výstroj samotná, i soukromá loď, Adrestie, se dá vylepšovat, upravovat vzhled atd. (viz. AC IV.: Black Flag). Koník má mnohem víc rozumu, než Geraltova Klepna, chodí až k postavě, neseká se ve křoví, většinou poslouchá, jediné, na co ho moc neužije, jsou skoky z velké výšky. O grafice okolí jsem se již zmiňovala – je krásná, ale nás dlouholeté fandy AC série už propracovanost reálií nemá příliš šanci ohromit, neboť jsme v tomto směru rozmazleni a očekáváme vždy vysoký standard. A v něm Odyssea samozřejmě také uspěla.
Hlavní příběhová linie se nejprve jeví jako temná a na AC sérii podivně vyspělá - otec hlavní hrdinky nechá ji i sourozence shodit z útesu do moře, dcera se mu hodlá pomstít. Ovšem jak jde čas, vyjeví se opět neschopnost tvůrců Ubi udržet při dobrém počátečním nápadu i nějakou tu scénáristickou úroveň. A při setkání s Nikolaem začnou teprve ty správně příšerné dějové zvraty - otec je nevlastní, brácha je zločinecký kápo, matka utekla a udělala velkou kariéru na ostrově Naxos a konečně ta největší „over the top“ záležitost – vlastní otec žije pod zemí, je to Pythagoras, je mu 150 let a čeká na to, až Kassandra donese artefakty bájných zvířat a zapečetí potopenou Atlantidu. :D Když jsem si u předchozích dílů stěžovala, že je to pořád jenom o pomstě za členy rodiny, tak tuhle patlaninu jsem jako náhradu na mysli neměla… No nic, ještě, že tu máme ve městech tolik zakázek! A 90% je jich na jedno brdo. „Vojáci /fanatici mi vzali zbroj /jídlo /artefakty /kamarády, běž do nejbližší pevnosti /trosek /jeskyně a dostaň je zpátky.“ / „Nasbíráš pár bylinek?“ / „Doručíš manželovi do vojenského tábora zprávu / jídlo /dopis?“ A jsme zase u nedostatku originality, kreativity a podprůměrného scénáře. Proč tam ty zakázky vůbec jsou, když stačilo zadání – Vyčisti všechny pevnosti, jeskyně a trosky? Copak k tomu hráč potřebuje nahodilé intro s rádoby příběhem? A hra by měla hned o dvě CD míň.
Po poměrně krátké době, poučena repetitivností zakázek a menších vedlejších úkolů, jsem jela už jenom hlavní vedlejší úkoly označené na mapě vykřičníky. A ani většina z nich nestála za moc. Rovněž jsem nepochopila smysl bojování v bitvách buď za Athény, nebo za Spartu, když po (jak jinak než naprosto monotónní) bitvě je za chvíli dobyté území zase ve válce a klidně se samo přikloní na stranu, na níž nechcete, aby bylo. To má hráč bojovat ty samé bitvy stále dokola? :O
Ale abych byla ke hře spravedlivá:
- RPG volby, ať už v rámci dialogů, nebo skutečného rozhodování o osudech lidí, sice nebyly dokonalé, ale bezesporu je vnímám jako krok velmi správným směrem, který mi u předchozího „polo RPG“ dílu velmi chyběl. Pevně doufám, že v tomto trendu bude Ubi u AC série pokračovat a trochu jej do příště vybrousí.
- Nápad se střetnutím hlavního hrdiny/hrdinky s bájnými antickými tvory byl k nezaplacení, lákalo mě to daleko víc, než hrát Kassandřinu Odysseu samotnou. Obzvlášť Minotaurův strašidelný labyrint, včetně Ariadniny nitě, ve kterém jsem skutečně chvíli bloudila, byl skvělý. Škoda, že tito bájní bossové byli ve hře jen čtyři. :-/
- Musím říct, že z postav mě nejvíc bavil Alkibiadés, chytrý, zhýralý androgynní hošík, ke kterému jsem se vracela, kdykoli to bylo v rámci úkolů možné. Byla to tak trochu variace na De Sadeho z AC: Unity a asi jediná pořádná osobnost ve hře.
- V rámci hlavního příběhu bych vypíchla Periklovo symposium, kde Kassandra konečně vyměnila zbroj za společenské šaty, potkala nejvýznamnější postavy své doby na jednom místě, nemusela pro jednou vraždit, ale mohla se napít se a pobavit se.
- Podvodníci na ostrově Pefki, kteří se snažili vydělávat na pověstech o Mínotaurovi a přihrávali si mezi sebou nebohé turisty, byli hodně dobří.
- Ze zakázek se mi nejvíce líbilo sbírání ingrediencí bábě na nápoj lásky pro manžela, který jí po milostné stránce už nestačil. :D
- Jako přínosné rovněž vnímám oddělení zabíjení nepřátelských bossů (Kult Kosmos) od hlavní dějové linie, ačkoli jedno souvisí i tak s druhým. Pokud se nemýlím, právě porážení jednotlivých záporáků od méně důležitých k těm důležitějším, bylo v AC doposud vnímáno jako hlavní příběhová linie ve všech dílech kromě prvního (možná ještě Black Flag…?), nyní poprvé si tvůrci uvědomili, že jde vytvořit k ní i osobnější a originálnější příběhovou nadstavbu.
A k tomu přidejte všechny výše zmíněné technické klady (dobrá hratelnost, inventář, obchodníci, vylepšitelná zbroj, kůň, loď) a dostanete Assassin’s Creed: Odyssey. Technicky a hráčsky velmi příjemnou hru, scénáristicky slátaninu s nic moc postavami.
75%
Tvůrci od Ubisoftu se snaží, aby jejich hra byla úspěšná. Snaží se dokonce tolik, že se naprosto nepokrytě inspirují (vykrádají) jednou z nejúspěšnějších her posledních let - Zaklínačem 3, přičemž je to inspirace přiznaná a několikrát je na ni dokonce poukazováno i názvy vedlejších úkolů (O vodě a krvi, Srdce z kamene). Nikdo jim to snad nemá za zlé, naopak se domnívám, že naprosto každý hráč by byl šťastný, kdyby inspirace Zaklínačem vedla k další alespoň podobně skvělé hře. Jenže nevede.
Kámen úrazu je přesně tam, kde byl vždycky – v příběhu a ve scénáři, a tomu nepomůže přebrání herních mechanismů z jiné, daleko kvalitnější hry, právě naopak pak ještě zvýrazní nedostatky té slabší z nich. Je sice krásné, že má Odyssea tak obrovskou mapu, po níž můžete cestovat. Je výtečné, že památky a sochy s neskutečnými detaily vám mnohokrát vyrazí dech. Je příhodné, že můžete cestovat odkudkoli (kromě zakázaných zón), pokud jste synchronizovali rozhlednu. Rovněž všechny RPG prvky, které přibyly, včetně dialogů a voleb jsou prima, ALE jakkoli vybroušená grafika postav a prostředí, jakkoli obrovské území, jakkoli ulítlé cool vychytávky nikdy nenahradí to, co je právě na Zaklínači to nejlepší – srdce. Ta hra je hluboká a chytrá. Ta hra vás dokáže naprosto přirozeně rozesmát, rozplakat nebo šokovat, aniž by se o to křečovitě snažila. Jsou v ní postavy, na nichž vám záleží, a které se chovají uvěřitelně, dospěle a lidsky. Oplývá nejen dobrým nosným příběhem, ale (možná především) i skvělými různorodými vedlejšími úkoly s dobrými zápletkami a překvapivými rozuzleními. A to vše Odyssee chybí. Lidskost, vyspělost, přirozenost a cit.
Assassin’s Creed: Odyssey se snadno hraje. Souboje sice přitvrdily, ale pokud jste alespoň trochu nad úrovní vašeho soupeře, není problém porazit kohokoli. Inventář je stejný, jako v minulém díle (AC: Origins), tedy výborně přehledný. Kupci (kováři) mají stále dost peněz, ať prodáváte cokoli a nachází se skoro v každém městě na mapě. Oblíbená zbroj se dá vylepšit na vyšší úroveň, postavě přibývají schopnosti klasicky v RPG stromu (už od AC: Syndicate). Stejně jako zbroj a výstroj samotná, i soukromá loď, Adrestie, se dá vylepšovat, upravovat vzhled atd. (viz. AC IV.: Black Flag). Koník má mnohem víc rozumu, než Geraltova Klepna, chodí až k postavě, neseká se ve křoví, většinou poslouchá, jediné, na co ho moc neužije, jsou skoky z velké výšky. O grafice okolí jsem se již zmiňovala – je krásná, ale nás dlouholeté fandy AC série už propracovanost reálií nemá příliš šanci ohromit, neboť jsme v tomto směru rozmazleni a očekáváme vždy vysoký standard. A v něm Odyssea samozřejmě také uspěla.
Hlavní příběhová linie se nejprve jeví jako temná a na AC sérii podivně vyspělá - otec hlavní hrdinky nechá ji i sourozence shodit z útesu do moře, dcera se mu hodlá pomstít. Ovšem jak jde čas, vyjeví se opět neschopnost tvůrců Ubi udržet při dobrém počátečním nápadu i nějakou tu scénáristickou úroveň. A při setkání s Nikolaem začnou teprve ty správně příšerné dějové zvraty - otec je nevlastní, brácha je zločinecký kápo, matka utekla a udělala velkou kariéru na ostrově Naxos a konečně ta největší „over the top“ záležitost – vlastní otec žije pod zemí, je to Pythagoras, je mu 150 let a čeká na to, až Kassandra donese artefakty bájných zvířat a zapečetí potopenou Atlantidu. :D Když jsem si u předchozích dílů stěžovala, že je to pořád jenom o pomstě za členy rodiny, tak tuhle patlaninu jsem jako náhradu na mysli neměla… No nic, ještě, že tu máme ve městech tolik zakázek! A 90% je jich na jedno brdo. „Vojáci /fanatici mi vzali zbroj /jídlo /artefakty /kamarády, běž do nejbližší pevnosti /trosek /jeskyně a dostaň je zpátky.“ / „Nasbíráš pár bylinek?“ / „Doručíš manželovi do vojenského tábora zprávu / jídlo /dopis?“ A jsme zase u nedostatku originality, kreativity a podprůměrného scénáře. Proč tam ty zakázky vůbec jsou, když stačilo zadání – Vyčisti všechny pevnosti, jeskyně a trosky? Copak k tomu hráč potřebuje nahodilé intro s rádoby příběhem? A hra by měla hned o dvě CD míň.
Po poměrně krátké době, poučena repetitivností zakázek a menších vedlejších úkolů, jsem jela už jenom hlavní vedlejší úkoly označené na mapě vykřičníky. A ani většina z nich nestála za moc. Rovněž jsem nepochopila smysl bojování v bitvách buď za Athény, nebo za Spartu, když po (jak jinak než naprosto monotónní) bitvě je za chvíli dobyté území zase ve válce a klidně se samo přikloní na stranu, na níž nechcete, aby bylo. To má hráč bojovat ty samé bitvy stále dokola? :O
Ale abych byla ke hře spravedlivá:
- RPG volby, ať už v rámci dialogů, nebo skutečného rozhodování o osudech lidí, sice nebyly dokonalé, ale bezesporu je vnímám jako krok velmi správným směrem, který mi u předchozího „polo RPG“ dílu velmi chyběl. Pevně doufám, že v tomto trendu bude Ubi u AC série pokračovat a trochu jej do příště vybrousí.
- Nápad se střetnutím hlavního hrdiny/hrdinky s bájnými antickými tvory byl k nezaplacení, lákalo mě to daleko víc, než hrát Kassandřinu Odysseu samotnou. Obzvlášť Minotaurův strašidelný labyrint, včetně Ariadniny nitě, ve kterém jsem skutečně chvíli bloudila, byl skvělý. Škoda, že tito bájní bossové byli ve hře jen čtyři. :-/
- Musím říct, že z postav mě nejvíc bavil Alkibiadés, chytrý, zhýralý androgynní hošík, ke kterému jsem se vracela, kdykoli to bylo v rámci úkolů možné. Byla to tak trochu variace na De Sadeho z AC: Unity a asi jediná pořádná osobnost ve hře.
- V rámci hlavního příběhu bych vypíchla Periklovo symposium, kde Kassandra konečně vyměnila zbroj za společenské šaty, potkala nejvýznamnější postavy své doby na jednom místě, nemusela pro jednou vraždit, ale mohla se napít se a pobavit se.
- Podvodníci na ostrově Pefki, kteří se snažili vydělávat na pověstech o Mínotaurovi a přihrávali si mezi sebou nebohé turisty, byli hodně dobří.
- Ze zakázek se mi nejvíce líbilo sbírání ingrediencí bábě na nápoj lásky pro manžela, který jí po milostné stránce už nestačil. :D
- Jako přínosné rovněž vnímám oddělení zabíjení nepřátelských bossů (Kult Kosmos) od hlavní dějové linie, ačkoli jedno souvisí i tak s druhým. Pokud se nemýlím, právě porážení jednotlivých záporáků od méně důležitých k těm důležitějším, bylo v AC doposud vnímáno jako hlavní příběhová linie ve všech dílech kromě prvního (možná ještě Black Flag…?), nyní poprvé si tvůrci uvědomili, že jde vytvořit k ní i osobnější a originálnější příběhovou nadstavbu.
A k tomu přidejte všechny výše zmíněné technické klady (dobrá hratelnost, inventář, obchodníci, vylepšitelná zbroj, kůň, loď) a dostanete Assassin’s Creed: Odyssey. Technicky a hráčsky velmi příjemnou hru, scénáristicky slátaninu s nic moc postavami.
75%
raisen
Garret
Flowerpot
MCZ
Paul
veselykralicek
H34D
Vurhor
Memphis
Jo_Do
Chuck
Caelos
Richmond
Zoltan
ViRus
xxxfucker
Pro: sympatická hrdinka, starověké řecké reálie, dobrá hratelnost, bájní tvorové, oddělení vyvražďování záporáků od hlavního příběhu, Alkibiadés
Proti: příliš rozsáhlá mapa, překombinovaný příběh, divné RPG volby, neustále se měnící nadvláda nad územími, repetitivní zakázky a vedlejší úkoly