Poslední komentáře

Asi nebudu předbíhat, když řeknu, že hra dělá vše o třídu hůř než její předchůdce.

Warfightera jsem si pořídil na Originu asi půl roku po vydání, abych zjistil, že singleplayer je nezáživný a nikdy jsem ho nedohrál – příběh mě prostě nebavil. Teď, po 12 letech, když jsem si znovu zahrál jedničku, jsem chtěl hře dát ještě jednu šanci. Bohužel se ale můj dojem z kampaně nezměnil. Medal of Honor: Warfighter je hůře napsaný než jeho předchůdce. Autoři pojali hru méně militaristicky a více ve stylu Call of Duty, přičemž se snažili napravit všechny chyby v psaní z prvního dílu. Sledujeme postavy z jedničky, tentokrát s větším důrazem na jejich osobní život a emoce – včetně rozpadajícího se manželství jednoho z nich. Jenže to nefunguje. Postavy mi nic neříkají, jejich dialogy jsou generické a příběh je nepřehledný a ve výsledku o ničem. V prvním díle chyběl hlavní záporák, tady sice je, ale opět k němu necítím žádnou vazbu.

Audiovizuálně na tom hra není špatně. Přešla z Unreal Enginu na Frostbite, který lépe pracuje se světlem a stíny. Hra je extrémně plynulá a bez input lagu při pohybu myší. Výsledný dojem je ale rozporuplný – chvíli mě mapa uchvátí, aby hned poté přišlo zklamání. Textury jsou často rozplizlé. Zvukově to není zlé, ale stále si myslím, že jednička to dělala lépe. A poznámka na závěr: autoři zřejmě nikdy neviděli ženu, protože žádná z těch tří, co se ve hře objeví, nevypadá jako žena – spíš jako bowlingová koule s ušima v paruce.

Zbraně a samotné střílení jsou fajn. Už v jedničce jsem je chválil, i když tehdy působilo střílení do nepřátel jako do papíru. Tady to autoři zlepšili zvukovým efektem zásahu, což výrazně zlepšuje celkový pocit z gunplaye. Ačkoliv je hra plynulá, při střelbě se objeví zvláštní efekt rozmazání – nejsem si jistý, zda je to skryté nastavení, protože motion blur jsem měl vypnutý. Na ten efekt jsem si ale rychle zvykl a střílení bylo nakonec velmi uspokojivé. Hra odstranila gore prvky z prvního dílu, což je škoda – brokovnice byly díky nim devastující a zábavné. Arzenál zbraní v singleplayeru je omezený: vždy začínáte s primární zbraní, kterou vám parťáci doplňují, a sekundární se zásobníkem s nekonečnou municí. Nepřátelé mají jen různé varianty Kalašnikova, PKP kulomet a brokovnici – nic víc. Vzhledem k tomu, že si z multiplayeru pamatuji mnohem širší výběr, je to zvláštní. Největší „inovací“ oproti tehdejším střílečkám je možnost zvolit si způsob, jak vyrazíte dveře do místnosti s nepřáteli, než je postřílíte ve zpomaleném záběru – ano, to je opravdu ta jediná originální věc, se kterou tvůrci přišli. Kromě střílení jsou tu dvě dlouhé, ale nudně zpracované mise, v nichž sedíte za volantem a honíte padoucha – s arkádovým modelem řízení.

Multiplayer si už dnes nezahrajete, protože EA vypnulo servery. Na EA Play mi hra ukazovala 25 hodin, z toho minimálně 20 strávených v multiplayeru, který byl zábavnou variací na tehdejší Call of Duty a Battlefield.

Závěrem lze říct, že nejsilnější stránkou hry je samotný gunplay. Jenže singleplayer je nezáživný a střílení do nepřátel, kteří se jen krčí za překážkou a nehýbou se, je doslova definicí nevyužitého potenciálu. Když vezmu v potaz, že většina herní náplně se omezuje jen na tohle, dostávám velmi průměrný herní zážitek.

I Am Your Beast je adrenalinová indie FPS s netradiční strukturou. V roli elitního zabijáka Alphonse Hardinga projdete 25 krátkými misemi, z nichž každá trvá zhruba minutu. Úkoly se liší – od eliminace všech nepřátel po ničení satelitů nebo sestřelení helikoptéry. Po dokončení mise dostanete známku, která hodnotí rychlost a způsob likvidace. Hra nabízí malé mapy a poměrně omezený arzenál, ale právě to podporuje kreativitu. Sestřelit vosí hnízdo na skupinu vojáků vám dá lepší ohodnocení než 3 headshoty.

Autoři se snažili dodat hře i příběh – skrze radiové rozhovory mezi Hardingem, generálem a jedním z vojáků. Generál na vás posílá další a další jednotky, protože odmítáte „ještě jednu poslední misi“ na Blízkém východě. Jeden z vojáků vás zase tajně informuje, výměnou za to, že ho nezabijete. Bohužel příběh působí ploše a nedává silnou motivaci – zejména ve srovnání s jinou indie střílečkou SuperHot, která dokázala na stejném prostoru nabídnout zajímavější premisu.

Po dokončení hlavního módu (cca 1 hodina) následují challenge mise, krátké přídavky z pohledu přeživších vojáků a sedm extrémně obtížných, surrealistických úrovní. Ty už ale nesednou každému – třeba já jsem se nedostal ani přes první.

Kromě příběhu hru také sráží dolů technické chyby – občas se nepřátelé zaseknou a musíte je najít, abyste mohli dokončit misi.

I Am Your Beast je krátká, brutální akční jednohubka, která baví rychlým tempem, ale trpí slabším příběhem a technickými nedodělky. Pokud hledáte nekomplikovanou střílečku na večer, klidně po ní sáhněte – jen nečekejte víc než zábavnou indie jednohubku.

Další starší hra, kterou jsem na steamu oprášil, abych zahnal čekání, než se mi vrátí grafika z reklamace.

Hra běží na Unreal Enginu 3 a tvůrci z Danger Close z něho vytáhli opravdu hodně. Hra vypadá po doladění v ini souboru velmi dobře při 2K a 165 snímcích. Mapa Afghánistánu je krásná a běhání po hezky zpracovaných kopečcích v Afghanistánu je zábavné. Zvuky jsou ale to v čem hra vyniká nejvíce. Ozvučení zbraní a výbuchů to je potěcha pro uši. Když tohle porovnáme právě z Call of Duty a jejich Black Ops z toho roku, tak samozřejmě MoH vyhrává na plné čáře, protože i nyní po letech si vzpomínám, jak otřesné zvuky jejich zbraně a výbuchy měly.

Zbraně jsou výborně zpracované a ozvučené. Paradoxně ale chybí uspokojující pocit ze střelby – zasahovat nepřátele působí spíš jako střílení do papíru. Každý nepřítel sice reaguje na nesmrtící zásah, ale nějak to nebylo ono - v dalším "Call of duty killerovi" Homefrontu, (kterou jsem taky znova dohrál po více jak dekádě nedávno, a kterou považuji za mnohem horší hru), to tvůrci vyřešili multiplayerovým zvukem zásahu a hit indicatoru, tady by to taky možná pomohlo.

Příběh je z většiny nijaký a chytl mě až ke konci, kdy jde o záchranu vašeho týmu v nepřátelském území. Postavy jsou nevýrazné, dialogy nudné – nejhorší jsou ty, které směřují na vaši němou postavu. Kolegové vám neustále říkají, co máte dělat, jako byste nebyli elitně vycvičený voják. A chybí tu i hlavní záporák. Celkově je hra napsaná, jak když pejsek a kočička pekli dort. Tvůrci chtěli nové CoD, ale chtěli ho více při zemi, takže žádné wow nerealistické scény ve hře nenaleznete. Ale naopak potěší vojenský žargon a hra velmi dobře ukazuje, jak US Army funguje jako celek. Potěšil mě dialog přes vysílačku, kdy postava ve vašem týmu žádala o vzdušnou podporu, ale bylo mu řečeno, že v dosahu žádný jejich stroj není, ale že CIA tam někde operuje, a že jim vypůjčí Predator dron.

Pak je tu mnoho malých detailů, které je potřeba zmínit. Už jsem zmínil, že postavy se s tou vaší baví, jak kdybyste byl nějaký turista, který se tam náhodou objevil. Ale bohužel to nezůstalo jen dialogů. Ostatní postavy v pohodě vyšplhají na střechu, kopeček, skálu, ale vy bohužel ne, vy musíte čekat, až vás kolega vytáhne. Vy si nedokážete ani otevřít sám dveře, musíte čekat, až se zapne skript, a váš kolega voják vám zpřístupní další cestu. Nikdy vám nedojde munice, protože vám váš parťák vždy může doplnit zásobníky pro americkou zbraň, nehledě na to, že pistole má neomezeně zásobníků, což vás nenutí sbírat zbraně nepřítele . A to je škoda, protože Kalašnikov je skvěle ozvučen a zpracován. Nejlepší zbraň - brokovnice - je bohužel jen ve dvou misích a je to jediná zbraň, která mě bavila coby likvidační nástroj, protože, a na to jsem úplně zapomněl, hra má dokonce gore, a právě pouze u brokovnice a granátu jsou vidět výsledky. Hra je také jedna z prvních fps, která využívá zkluz ze sprintu. Extra náboj v hlavni. A taky potěší přepínání módu střelby. Některé tyhle prvky se sice objevili už v Crysis v roce 2007 (trilogii jsem taktéž znovu po letech dohrál, škoda, že jsem se nedonutil napsat recenzi), ale ani v roce 2010 to nebyl standard.

Hra má multiplayer, u kterého mi steam píše: "Naposledy hráno 2012, odehráno 16 hodin". Moc si z něj nepamatuji, jen vím, že ho dělali lidé z Dice, jel na jejich enginu a byl to mix CoD a Battlefieldu. Neinstaloval jsem ho, protože steamdb ukazuje, že ho za den hrají 3 lidé.

Ale i tak je to obstojný vyzývatel pro tehdejší Call of Duty. Což například o již zmíněném Homefrontu (aka CoD z wishe) říct nemůžu, i přestože ten má zase nějaké ty wow scény, které si na rozdíl od MoH pamatuji a budu pamatovat. Tvůrci a hlavně EA si asi slibovali mnoho a pamatuji si na jejich marketing a taky na Linkin Park, který pro hru vytvořili main song. I když si na tento počin za pár dní nejspíš nevzpomenu, při hraní jsem se většinou dobře bavil – a to je u podobné hry možná to nejdůležitější.

Další abandonware hra, kterou jsem hrál poprvé až nyní. A to je ten problém, protože takhle na tuhle starou hru nemůžu nostalgicky vzpomínat. A tahle hra zestárla a to setsakramentsky a to nemluvím o grafice. Mluvím o hratelnosti, ovládání a celkovému pocitu ze hry. Hra je to z roku 2005 ale první a hlavně druhý díl Maxe Payne, který je o 2 roky starší nabízí prostě mnohem mnohem lepší zážitek. Ovládání je něco příšerného, pocit ze střelby vlastně taky, fine aiming, jak se zde říká míření je něco tak příšerného. Jediné, co drží hru nad vodou je hlavní postava, Frankovy hlášky a jeho brutalita a s tou si tvůrci dali velmi záležet. Je zde mnoho možností, jak svého protivníka odstranit z povrchu zemského. Punisher si přitom drží velmi dobrou rovnováhu mezi humorem a vážně odvyprávěným příběhem, který rozhodně není tak špatný, jako v jiných střílečkách té doby. Ale stejně hru v roce 2025 nemohu doporučit pro první hraní... A to ani největším fanouškům tohoto Kata.

Další zábavný abandonware, který mohu doporučit. První půlka sice byla pro mě boj, protože mě to nechytlo, ale od zběsilého útěku ze Sibiře jsem si hru velmi užil. Možná to není ten nejlepší bondovský příběh a je plný klišé, ale člověk se opravdu cítí jak agent 007. Hratelnost je skvělá, autoři si vzali ty nejlepší herní prvky z Conviction, ale i z Uncharted. Bond umí efektivně a efektně zpacifikovat nepřítele nablízko. Umí mrknutím oka zasáhnout tři headshoty. Občas si musí zaskákat a lézt po římsách. Překvapila mě i AI nepřátel, ty když vás spatří tak po vás nejdou jak zombie, ale kryjí se a místo toho, aby měli wallhack, tak vás hledají na posledním místě, kde vás spatřili. Ve hře se mění lokace a herní náplň. Jednou si zastřílíte v obřím akvárium, abyste následně zdemolovali při honičce za doprovodu výborné hudby půlku asijského městečka. Dabing od Craiga a Denchové je už je třešnička na dortu. Vlastně ta hra je v kontextu dnešních stříleček, kdy jsou všechny open world s generickým obsahem, velmi osvěžující. Takže body dolů jdou snad jen za ten příběh a za nemastnou neslanou Bond girl.

Nevyužitý potenciál, zklamání. Asi tak bych popsal výsledný pocit po dohrání této hry.

Ale popořadě. Po nainstalování jsem zjistil, že Rage stejně jako 90% procent všech PC her před rokem 2013 mají uzamčené fps, zapnutý motion blur, mouse smoothing a všechny další ošklivé věci, které my pc hráči nemáme rádi. Takže jsem začal googlit. Vyřešil jsem jednu věc, ale objevila se věc druhá a to, že hra padala, takže jsem investoval další hodinu hledáním a zkoušení nastavení v ini a cfg souborech... Pak se mi to konečně podařilo a já byl ohromen, jak je hra na svůj rok krásná a plynulá. Teda až na většinu interiéru, tam jsou velmi nehezké textury.

Rage je mix fps, open worldu a rpg prvků odehrávající se v post-apo světě. Po mapě jezdíte vozítkem, který si můžete upgradovat a při ježdění na místo nového úkolu na vás neustále útočí nájezdníci. Jenže po chvilce jsem zjistil, že Rage je extrémně fádně napsaný, stále opakující se úkoly, ježdění z místa na místo malou mapou, která je sice za chodu hezká ale nemá co nabídnout. NPC nemají co říct. Vedlejší úkoly stálé stejné a o vracet se zpět do nezajímavé lokace, kterou už jste jednou vystříleli se vám prostě nechce. Žádný zajímavý lore. Ke konci už jsem se s nikým dále nevybavoval a prostě jen chvátal ke konci, který byl samozřejmě taky fádně zrealizovaný. Naštěstí střílení je vcelku zábavné, je to mnoho zbraní a každá zbraň má své typy nábojů. Je to spoustu zajímavých vychytávek a můj oblíbený bumerang je velmi efektivní nástroj.

Rage byl ve vývoji nejméně 4 roky a výsledný produkt je spíše technologické demo. Nevím, zda za to může Bethesda nebo samotní vývojáři z id software. Každopádně je to takový nedodělek a tento fakt pociťujete na každém kroku. Hra to mohla být dobrá, ale není.