Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Baldur's Gate III

  • PS5 100
Nějak mě přestalo bavit hrát hry, které mě během několika hodin nepohltí (dřív jsem to dělala, asi ze stejného důvodu jako jsem chodila na artové filmy - měla jsem na to čas). Za poslední rok dva jsem zkusila dát šanci Alanu Wakeovi II, dalšímu Diablu, Elden Ringu, dokonce i Hogwarts Legacy a asi je fér zmínit i tristní omyl Dragon Age Veilguard, ale co u mě na plné čáře a zcela bezkonkurenčně vyhrálo byla právě BG3, kde mám od začátku roku 2024 odehráno ... velmi mnoho hodin. Jako fakt hodně. Nemůžu říct kolik, protože pak by to ani nesedělo.

Upřímně, tahle hra má taky spoustu chyb. Zpočátku tam bylo dost bugů, zaseklých konverzací a nedořešitelných úkolů. Souboje, řekněme si to na rovinu, hodně závisí na tom, v jakém pořadí do nich naběhnete a jaké máte na začátku rozmístění postav. Než si je totiž došoupete do výhodnější pozice, tak vám je pavoučí matka a její potomstvo dokážou slušně zrušit a vy tak ztratíte Honor Run v prvním tahu. Kamera je (hráno na PS5) celá nějak divně dolů, takže vám třeba nad hlavou proletí drak, aniž byste se na něj mohli podívat. Prostředí je taky takové ve stylu sem ještě můžu skočit (a o skákání samotném mi ani nemluvte) a sem už ne a sem jo, akorát za sebou nechám půlku družiny, protože ti tak daleko nedoskočí a musím se pak na ně přepínat a dovést je jinou cestou ... Jo a taky, že skoro v celém druhém aktu jste v neskutečně hnusné, doslova i metaforicky život vyčerpávající krajině a když si z ní chcete oddychnout, čeká vás jen zdánlivě nekonečný chrám bohyně Shar a v něm několik neuvěřitelně otravných úkolů. Ale to čert vem. Všechno má něco, ale pro mě má tahle hra evidentně všechno, protože ji prostě nemůžu přestat hrát. Přirovnala bych ji k Dragon Age Origins, která mě kdysi taky takhle strašně bavila a která taky místy (Fade) uměla poškádlit trpělivost. A která shodou nikoliv okolností, ale vědomé a chvályhodné vývojářské volby, taky měla němého, ale o to víc výřečného protagonistu. Ano, jsem ráda, že tu není dialogové kolečko, které poprvé a naposledy fungovalo v Mass Effectu.

Co se mi strašně líbí je, když začneme od maličkostí, třeba to, že si tuhle hru můžete naprosto kdykoliv uložit, uprostřed boje, uprostřed dialogu. To je strašně fajn, když vám třeba někdo volá nebo musíte jít uspávat dítě. Ta hra to prostě chápe, že prostě teď musíte skončit a nechcete příště opakovat minulých 45 minut, protože 45 minut je třeba celá doba, kterou na ni ten den máte.

Co se mi samozřejmě líbí úplně nejvíc jsou všechny postavy, jejich příběhy, dabing, animace, náhodné hlášky a reakce (Astarianovo mávnutí na Gandrela při setkání v BG), prostě úplně všechno kolem nich. A že těch společníků můžete vzít do party pěknou řádku, až to s modem Unlimited Party vypadá spíš jako školní výlet než válečná výprava. Z těch vedlejších postav třeba překvapila Minthara, pokud mám jmenovat jména. Z těch úplně vedlejších třeba Voss nebo "můžeš být taky tak krásný jako já" Emperor. Jen Mayrinu chci zabít jen, co ji slyším. A ano, Laezel orgasmující jen co cítí můj "odér" se mi taky vryla pod kůži - mám je ráda všechny, i s těmihle trapnými momenty, kdy doufáte, že nikdo nevejde do místnosti, protože neuvěřitelně cringe mnohakončetinová sex scéna s Galem se nedá vysvětlit nikomu, kdo nezažil. Taky mě baví donekonečna začínat znovu a znovu a zkoumat všechny ty možné reakce a nuance, když děláte jiná rozhodnutí. A taky to, že všechny hlavní postavy mají svoji dobrou a "zlou" cestu, na kterou je můžete navést. Příběh hry a celý svět jsou neskutečně robustní, jo, možná tam sem tam něco nefunguje, ale já za ty stovky hodin fakt nemám o nic menší pocit, že svět Faerunu žije svým životem, na který mám já zásadní vliv. Strašně moc se mi líbí ta provázanost všeho se vším, jak mají všichni vaši společníci něco společného s hlavním příběhem a jak vás všechny v titulním městě Baldur's Gate čeká rozuzlení osobního i celosvětového příběhu. Fakt se mi líbí, jak tu zlou skřetici potkáte v Emerald Grove, ve skřetím kempu, i v Moonrise Towers. To samé s tím zakletým pekelným týpkem, kterého vysvobodíte a on vám pak přijde pomoct proti Rafaelovi v jeho domě. A líbí se mi i ta Rafaelova nazpívaná písnička. A takových případů je tam spousta.

Jestli v téhle hře něco zažívám, tak je to skutečná možnost roleplay - pokaždé si můžu hrát na jiného hrdinu, či nehrdinu. Mám pocit, že to, co dělám, má význam. Že můžu konečně říct, to, co chci a ne vybrat kladivo nebo srdíčko. Pro mě je tahle hra nový zlatý standard a všechny následující budu poměřovat s ní. Bylo to lepší než všichni tři Zaklínači a všechny tři Dragon Age? Těžko říct, protože minimálně na Origins (Inkvizice mě nebavila) a na Zaklínače 1 a 3 mám stejně krásné vzpomínky jako už teď na Baldur's Gate III. Doteď si pamatuju hudbu a určité scény a ten pocit, kdy vás někdo zradí, kdy zjistíte, že tohle je ve skutečnosti xy, kdy si strašně přejete, aby něco dopadlo jinak, než dopadlo ... Prostě takové to kouzlo, které se nedá vytvořit jinak, než kombinací skvěle napsaného příběhu a vybudováním specifické atmosféry pro daný svět a toho, že nějakým kouzlem, zaklínadlem nebo lektvarem vývojáři dosáhnou toho, že to celé klikne a vám na tom všem najednou strašně záleží. Než jsem tuhle hru před víc jak rokem začala hrát, myslela jsem si, že už jsem moc cynická, stará a korporátní na to, abych tenhle pocit zase zažila; BG3 mi zas po čase připomněla, že dobré hry dělané s láskou s vámi dokážou zamávat ještě víc než kdejaký parazit :)

Proč pořád hraju Baldur's Gate III? Mě to baví.

Pro: fakt hodně dobrá hra

Proti: spousta maličkostí vypsaných v textu

+25

The Last of Us Part II

  • PS5 85
Pokračování veleúspěšné hry The Last of Us mne bohužel nenadchlo tolik, jako původní hra, ale přesto jde o ojedinělý kousek, který stojí za zahrání.

Hra je po všech technických stránkách vylepšená oproti svému předchůdci. Vyšší rozlišení, ostřejší textury, detailnější prostředí a postavy, větší lokace, plynulejší a dynamičtější hratelnost a méně loadingu.
Navíc je zde možnost upravit své rozhraní HUD i ovládání dle vlastních představ, což je na konzolích netradiční a velmi příjemná věc.

Jedinou věcí, která -dle mého skromného názoru- nebyla překonána, je příběh a jeho emoční dopad (což je primárně gró teto hry). Tam kde ze mě první díl vytáhl silné a často nečekané emoce, dvojka občas působila uměle a nuceně. A ne, opravdu to nemá nic společného s Abby (popravdě netuším, proč kolem její postavy vznikl takový humbuk). Přijde mi, že se studio snažilo až příliš tlačit na pilu a zapomnělo na kinematografickou stránku věci.
Bez zabřednutí do oblasti spoilerů, asi tak v polovině hry jsem začala pozorovat, že daleko radši hraji právě za Abby a vlastně se mi moc nechce vracet do kůže Ellie. Tady dle mého vznikla základní chyba. Příběh by byl daleko emotivnějsí, pokud bych měla šanci soucítit s oběmi stranami stejně. Dalším problémem bylo až příliš nejasných okolností konce. Celý příběh tak nějak zůstal viset ve vzduchoprázdnu. Cílem určitě bylo vést hráče k zamyšlení, ale pokud by třeba aspoň ukázali krátký záběr, jak Elie spáchala sebevraždu, nebo jak jako o dost starší sama brázdí zamořenou pustinou, určitě by to původní filozofickou myšlenku, že skuteční survivalisti jsou lidé, kteří dokáží některé věci hodit za hlavu a žít dál pro dobro své i ostatních, nepoškodilo.
Jestli jsem u první hry vypichovala scénu s žirafami, tady musím vypíchnout poslední scénu , kde Ellie hraje na kytaru. Jde o dokonalé spojení všech prvků herního média, kdy mi vlastně celá hloubka došla až při spuštění titulek. Ellie přišla o Joela, Jackson, Dinu, pohodový rodinný život, psychiku a nakonec i o tu podělanou kytaru, jelikož bez prstů nemůže hrát. Jediné, co jí zbylo jsou vzpomínky, které ji dohánějí k šílenství..

Proč celý konec nefunguje tak, jako první díl, je dle mého dáno tím, že s Joelem většina z nás soucítila a chápala jeho rozhodnutí, i když s ním třeba ne každý souhlasil. Obávám se, že v případě The Last of Us 2 to tak jednoduché není.

Pro: hratelnost, grafika, herecký výkon, filozofická myšlenka, smysl pro detail

Proti: vázne spojení hráče s protagonistou, příliš otevřený konec

+24

DIRT 5

  • PS5 70
Arkádové závodění ořezané až na kost. Po vzoru silničního bratrance GRID osekali v Codies DIRT 5 ve všech oblastech. Na rozdíl od jeho autorů však bývalí Evolution Studios stále mají slušný fištrón, jak i takové holátko dostat do vůně. A že je to moc příjemné poježdění, ať už jste úplní makovci nebo zkušení Vataneni v důchodu.

Auta se chovají jedno jako druhé a v rámci třídy prakticky nepoznáte rozdíl. Zatáčky se tu projíždí kamarádským poplácáním o soupeře nebo placákem o stěnu. Širokánské bulváry aka tratě mají nápaditý vizuál, který dokáže být kýčovitě přeplácaný i překvapivě strhující. Díky rychle se měnící denní době a efektnímu počasí se navíc i omezený počet hned tak neomrzí. Na rozdíl od plků slavných daberů, které asi vznikly jen proto, že v karanténě nebylo do čeho píchnout.

DIRT 5 ležérně plní svou roli odpočinkových závodů se skoro až retro nádechem. Nenutí vás předhánět se s přáteli o nejlepší čas, necpe vám žádný moderní "vytoč si odměnu" balast, ani si nebudete hrát na závodního manažera. Prostě sedni a jeď. Je to málo? Možná. Ale někdy je i s voňafkou větší zábava než s vránou ftopu.
+24

Shadow of the Tomb Raider

  • PS5 70
Zvláštní ironií je už samotný název téhle hry. Tomb Raider se totiž krčí ve stínu, ve všech ohledech lepší, série Uncharted. Předně se třeba bere hrozně vážně, obzvlášť bereme-li v potaz jak hloupě celý příběh působí. Stejně tak postavy nejsou zajímavé a samotná Lara je vyloženě nesympatická. Právě humor by mohl hodně pomoci, leč bohužel. Nic takového.

Nedokážu říct, že bych se nebavil. Překvapením se stává poměrně malá četnost přestřelek. Větší důraz je zde kladen na průzkum prostředí a sběr, docela přehnaného, množství všeho možného harampádí. Džungle mi přijde docela uvěřitelná a nebýt několika soubojových "arén", tak bych jí zařadil k tomu nejlepšímu, co dnešní hry nabízí. Podobně povedené jsou i nepovinné hrobky a krypty. V rámci možností jsem si opravdu připadal, jak ve stovky let nenavštíveném a temném místě.

Bojování už je podstatně horší. Naštěstí většina nepřátel lehne na pár zásahů, takže, i na vyšší obtížnost, nejsou přestřelky frustrující. Vyjma závěrečného bosse, ten je tak videoherně debilní, až by snad bylo lepší ho úplně vystřihnout. Naučitelné skilly jsou převážně k ničemu. Většina z nich je tak situačních, že jsem musel vyloženě hledat jejich uplatnění. Právě tady by se hodila větší obtížnost, protože stealth zcela nestojí za používání, ačkoli se do něj vývojáři snaží hráče tlačit při každé příležitosti.

Zatím nejnovější velký Tomb Raider se tak řadí co zástupu moderních AAA videoher. Pěkný audiovizuál je nadřazený hloubce a logika dostává bolestivé facky takřka každých deset minut.
+24

Ghost of Tsushima

  • PS5 85
"Tenhle soubojový systém není pro mě, ale hey! Dají se tam hladit lišky!"

Takto by se dal shrnout můj názor na Ghost of Tsushima, když sem listovala elektronickou policí PS Store. Asi je už mým osudem zamilovat se do her, o kterých jsem předem přesvědčená, že mě moc bavit nebudou.

Sucker Punch se podařilo vytvořit uchvatný svět, který kloubí fotorealismus s idealizací feudálního Japonska a špetkou mysticismu Japonské kultury.
Celý ostrov je samotnou žijící postavou, kterou si na hře zamilujete dost možná nejvíce. I přes pochmurnou tématiku probíhající války, Tsushima hýří sytými a pestrými barvami, které vás donutí objevovat, jen aby jste se mohli podívat za obzor a pozastavit se nad sluncem zalitými kaskádami rýžových políček a skroucenými bonzajemi lemujícími nedalekou svatyni na pozadí blížících se červánků. Aby jste se vrhli do rudých louk pavoučího máku po tom, co jste opustili zlaté lesy opadavých stromů.
V navigaci vám pomůže Tsushima sama. Ať už jde o výrazné žluté ptáky, kteří vždy míří za nějakým zajímavým bodem na mapě, lišky, které vás zavedou ke svatyním, kouřem, který indikuje aktivitu mongolů i přeživších, či větrem, jehož směr můžete sami ovlivnit, aby vás zavedl například za dalším questem. Vše bez otravných značek, které by tříštily imerzi.

Už po pár hodinách hraní jsem byla mile překvapena soubojovým systémem. Základní stavební prvky jsou totiž nečekaně jednoduché - útok/úhyb a správné načasování. Přesto ani zdaleka hra nepenalizuje v míře jako soulslovské hry a gameplay proto není frustrující. Naopak souboje v Ghost of Tsushima jsou silně návykové a odměňující, a to i díky realistickému zpracovaní s velkým citem pro detail.
Pokud ovšem čekáte RPG, zarazím vás rovnou na místě. Toto je čistě progresní postup zkušenostmi. Potřebovat budete postupně vše a odemknete postupně vše.

Příběh se točí kolem japonského vnímání cti a za-li má čest vyšší váhu, než lidský život. Všechny hlavní postavy jsou propracované a rozhodně si k nim vytvoříte nějaký vztah. Ať už pozitivní, nebo negativní. Velké plus pak zaslouží hlavní záporák s charismem dobyvatele, který si je schopen podmanit celé země. Za zmínku také stojí pouto, které si Jin (vaše postava) postupně vytvoří ke svému oři není nic roztomilejšího, než sledovat Jina a jeho hřebce, jak si dávají poledního šlofíka, což je jen další poklona japonské kultuře, která si váží fauny i flóry.

Bohužel celkové podání má lehce nevyužitý potenciál. Ať už ve formě vyprávění příběhu, nebo v kostrbatých animacích a scénách. Věřím ale, že jde o něco, co může Sucker Punch vylepšit v budoucích projektech s nově nabitými zkušenostmi a větším budgetem, který si úspěchem prvního dílu obhájili.

Pro: Tsushima, atmosféra, japonská kultura, navigace, soubojový systém, hlavní postavy, záporák, smysl pro detail

Proti: animace mimo velké scény, kamera u běžných dialogů, nevyužitý potenciál

+24

Bloodborne

  • PS5 85
Tato hra je skvělá. Výtvarný styl, hudba, prostředí, všechno se zde povedlo. Bossové jsou drsní (ikdyž většinou nepředstavují až tak velkou hrozbu) a Bloodborne má mé nejoblíbenější hudební motivy v sérii soulsborne her.
Zbraně (ipoužíval jsem nejvíc hlavně takovou tu pilku) jsou všechny velmi cool a zábavné na rozsekávání nepřátel. Další věc, která se mi na BB líbí, je, že předměty hrají důležitou roli. Většina předmětů může mít v boji kritickou roli, příkladem je (trochu OP) molotov koktejl, který mi pomohl v mnoha těsných soubojích se silnými nepřáteli nebo v posledních okamžicích boje s bossem. A některé předměty jsou nutné i k dosažené některého konce.

Design bossů je špičkový. Bloodborne obsahuje jednoho z mých pěti nejoblíbenějších bossů soulsborne/sekiro série, kterým je otec Gascoigne. Jeho hlášky, hudba a design (i když není těžký) z něj dělají naprostou pecku. Oblasti jsou naprosto nádherné. Zasazení do jiného než fantasy prostředí je opravdu příjemnou změnou a opravdu pomáhá odlišit Bloodborne od ostatních her. Hratelnost je velmi zábavná, souboje jsou rychlé a po hráči vyžadují pohyb a agresivitu. Hra vás odměňuje za nepřetržité sekání a řezání tím, že vám umožňuje získat zpět zdraví za úder na nepřítele, který vás nedávno zasáhl (podle mě tak trochu geniální systém), a nahrazuje pomalé kotouly rychlými úskoky.

Jedním z mých hlavních problémů s Bloodborne je nízký framerate. V některých případech hra sotva běží (příkladem je nějaký AOE útok nebo ohnivý útok) a zážitku to dost ubližuje. A samozřejmě Sony nikdy nevydali ani Pro update, natož PS5 nebo PC verzi - nechápu!

Další mou výtkou je nedostatek zbraní. Vím, že každá zbraň jsou v podstatě dvě v jednom, a jak jsem řekl dříve, všechny zbraně jsou zajímavé, ale není v nich moc rozmanitosti a více unikátních zbraní by to určitě napravilo. Celkově jsem ale byl velmi spokojen - Bloodborne je příjemným závanem čerstvého vzduchu pro sérii akčních RPG od From Software.
+24

Astro's Playroom

  • PS5 90
Takto by sa to malo robiť.

Od Astro's Playroom som teda vôbec nič neočakávala a preto som bola velmi milo prekvapená. Myslela som si, že to bude len nejaké demo, kde postláčam pár gombíkov a uvidím nejaké video a je to. No a namiesto toho som dostala plnohodnotnú dávku zábavy.

Viem si veľmi dobre predstaviť, že ak by niečo podobné Sony urobilo znova, v inom svete s iným protagonistom, zahrala by som si túto novú hru veľmi rada.Áno, musím uznať, že veľa vecí nebolo originálnych ale boli urobené dobre. Hranie ma bavilo a na tom záleží. No a čo, že niektoré prvky boli takmer ako okopírované od Nintenda. Sony sa aspoň ,,učí" od tých správnych.

Páčilo sa mi všetko. Od rôznorodých levelov, ktoré naplno využívali silu dualsense joysticku až po malé easter eggy, ktoré sa nachádzali úplne všade.Tá možnosť cítiť každú vibráciu a vyskúšať si limity ovládača bolo niečo, čo by som si rada vyskúšala aj v iných hrách. Dúfam, že hry na ps5 budú s touto funkciou počítať.

Na záver chcem Astro's Playroom odporúčiť všetkým, ktorí sa k ps5 dostanú. Hra vám nezaberie množstvo času ale prijemne sa pri nej zabavíte.
+24

The Last Oricru

  • PS5 50
Se hrou The Last Oricru z dílny českého studia GoldKnights jsem se setkala už před lety. Znala jsem ji už v době, kdy byla docela jiná a jmenovala se LostHero. Před čtyřmi roky jsem měla rovněž možnost si hru vyzkoušet, a proto jsem se i poté až dodnes čas od času zajímala, kam vývoj hry směřuje. The Last Oricru měl být větší a celkově ambicióznější projekt. A ač to nerada říkám, nejsem si jistá, zda to byl dobrý nápad.

Ve hře nejsou dobrá ani špatná rozhodnutí, vždy je to jen jiná cesta kupředu. Ačkoli příběh našeho nesmrtelného hrdiny Silvera začíná typickým „nevím, kdo jsem a kde jsem“, jeho další vývoj lze označit za poutavý. I když nemůžu o příběhu hry říct, že by šlo o něco převratného či hlubokého, dokáže zaujmout a během hraní máte opravdu pocit, že děj ovlivňujete. Jen jsem nebyla schopna se dobrat tomu, nakolik je to spletitý systém verzí příběhu, úkolů a dialogů a nakolik se pouze jedná o dobře provedenou iluzi.

V počátcích se jednalo o „soulslike“ hru, ale dnes je The Last Oricru akčním RPG, které se ovšem stále za svými „souls“ vzory ohlíží. Oricru se ovšem pustilo i do podobného boje, jenž má být společně s příběhem a rozhodováním základním kamenem hry, zde je to však spíše kámen úrazu. Soubojový systém se mi jeví jako nedotažený. Od souls(like) hry očekávám férovost – očekávám tuhé souboje a nepromíjení chyb ze strany hráče, v tomto případě však hráči v podstatě s chybami bojují. V AA produkci jsem ochotna přehlédnout například slabší grafickou stránku, ale tady už to nedokážu říct například o animacích, respektive těch souvisejících s bojem. Soubojový systém a celkově tempo hry nejvíc narušují neuvěřitelné propady fps. Na PlayStationu 5 se s nimi setkáte v takřka každém souboji a jakmile bojujete s vícero nepřáteli, můžete si být jisti, že se o své smrti dříve dozvíte ze zvuku než obrazu.

[...] Abych pouze nevytýkala chyby a nedostatky, musím vedle příběhu zmínit i lokace. Ač po grafické stránce nedosahují dnešního standardu, hra umí díky svému designu připravit solidní podívanou s řadou půvabných scenérií. Během hry zavítáme na rozličná místa – klášter, stoky, chrám, vesmírná loď, pustiny a další – neboť Wardenie kombinuje prvky sci-fi a fantasy, přičemž tak činí velice zdařile, díky čemuž hra v tomto ohledu působí sladěně a přirozeně. Celkový dojem ze vzhledu jednotlivých částí a level designu není vůbec špatný. Horší je to s grafikou uživatelského rozhraní, která působí poněkud zastarale a víc by jí slušel větší příklon k minimalismu. S tím souvisí například i inventář, který je spíše nepřehledný a těžko se s ním pracuje.

Co se týče zábavy, zde může pomoci online i lokální kooperace. Musím uznat, že to má něco do sebe a že si tak někteří lidé mohou hru užít o něco více. Kooperace navíc nabízí společné unikátní útoky, případně jiný postup v některých soubojích, ale druhý hráč příběh jako takový nijak neovlivní. Rozhodně se však jedná o zajímavý prvek, který může nalákat hráče toužící po podobném zážitku ve split-screenu, neboť takových her příliš není. Ale doporučila bych to opět spíše až po opravě chyb.

[...] Nemůžu popřít, že bylo na hře odvedeno obrovské množství práce, ale pouze ambice, nadšení a zápal dobrou hru nedělají. The Last Oricu samo o sobě coby koncept není vůbec špatné, svět i příběh dokážou zaujmout a kooperace bude pro mnohé též důležitým prvkem, ale zkrátka se nedokážu zbavit pocitu, že tvůrci přecenili své síly. Nicméně i přesto je zde řada věcí, které lze zachránit patchem, a tak hru učinit alespoň bezproblémově hratelnou, stačilo by více času. Ačkoli jsem si já sama za ty roky přála, aby bylo The Last Oricru povedeným titulem, v tuto chvíli nemohu jít s hodnocením výše. Věřím však, že si své hráče najde, a doufám, že k nim po opravách bude spravedlivější.

Celá recenze zde: https://www.vortex.cz/recenze-the-last-oricru/

Pro: Samotný konflikt i svět působí zajímavě; lze cítit, že rozhodnutí mají vliv; skloubení fantasy a sci-fi prostředí a prvků; kooperace (ač s výhradami); zvládnuté "souls principy" zkratek v lokacích; česká lokalizace; hudba

Proti: Řada technických problémů; animace, výpadky zvuku a titulků; šílené propady fps; problém s úkoly a inventářem; hlavní hrdina a jeho hlášky, málo herců a hlasů v dabingu; opět technické problémy a ještě jednou technické problémy...

+24 +25 −1

Onimusha: Warlords

  • PS5 75
O sérii Onimusha jsem už párkrát slyšela, ale až nyní díky Retro Klubu jsem se dostala k jejímu zahrání. Příběh mě zavedl do středověkého Japonska a mým úkolem bylo zachránit princeznu Yuki a nejlépe při tom sprovodit ze světa desítky až stovky démonů.

Hned po pár prvních obrazovkách jsem měla pocit, že hraji první díl Resident Evilu jen v jiném prostředí. Opět fixní kamera, opět měnící se ovládání pohybu dle toho, jakým směrem postava na obrazovku vběhne a opět zmatené pobíhání sem a tam, než mi došlo, že se točím v kruhu. Ale kupodivu jsem s kamerou neměla až takový problém, jak jsem čekala. Jen při soubojích s bossy to bylo někdy trochu otravné, protože zatímco boss na vedlejší obrazovce činil útok, tak já jsem na mojí obrazovce ho ani neviděla.

Co mě bavilo víc než v Resident Evilu, tak byl soubojový systém. To může znít možná překvapivě, neboť souboje se skládají z mačkání jednoho tlačítka a také je tu možnost blokování a to je vše. Ovšem zabíjení nepřátel bylo uspokojující a pohyby hlavního hrdiny při máchání mečem byly pro mě hezkou podívanou. Navíc jsem měla k dispozici více zbraní na blízko, které se specializovaly na jiný element/sílu, a bavilo mě je střídat. Kupodivu jsem využila i střelné zbraně. Trochu mi chyběla možnost aspoň malého úhybu před útokem. Takže ve výsledku jsem kolikrát spíše běhala kolem nepřítele a snažila se odběhnout od jeho rány, což ve spojení s fixní kamerou bylo někdy obtížné.

Nechybí ani hádanky, z nichž většinu jsem bez problémů vyluštila hned na poprvé. Jen u jedné hádanky jsem se trochu zdržela a dvakrát umřela, neboť její vyřešení jsem musela zvládnout do určitého časového limitu a já jsem během dvou pokusů nedokázala přijít na to, jak se onen mechanismus, sloužící k vyřešení hádanky, ovládá. Smrt mě samozřejmě vrátila o nemalý kus zpět. Je škoda, že v remasteru nepřidali vývojáři funkci autosave.

Hra je to docela krátká, stihla jsem ji dohrát do čtyř hodin, a to jsem se snažila prozkoumat vše, co šlo. A je trochu škoda, že v některých oblastech jsem se zdržela méně, než bych chtěla, a do některých jsem se naopak stále vracela. Třeba poslední část ve hře mohla být klidně delší.
+24

Death Stranding

  • PS5 50
Věděli jste, že tuhle hru vytvořil Hideo Kojima? Kdybyste to náhodou zapomněli, hra vám to naštěstí hned na začátku asi 8x připomene, stejně jako před každou misí v MGS:V.

S tím, že se mi DS nebude líbit, jsem tak nějak počítal, ale když se teď všichni míní posrat z oznámení dvojky, řekl jsem si, že bych to alespoň mohl zkusit. I když nemám rád Kojimu, tak mám rád walking simulátory a dobré příběhy, a cenovka "zadarmo" mi taky dost imponovala. Podle očekávání jsem hru asi po 10 hodinách nechal být,  jednak protože ještě pořád ani neskončil tutoriál, a jednak protože tenhle typ walking simulátoru fakt není pro mě - ze dvou dalších důvodů.

První: Herní design (mimochodem, věděli jste, že hru designoval Hideo Kojima?). I moje babička už ví, že Death Stranding je o doručování a chození. S tím jsem počítal, vlastně mě to docela bavilo, když odhlédnu od absolutní nepoužitelnosti motorek nebo aut, chození po svých bylo celkem fajn. Všechno ostatní je čirá katastrofa. Souboje a plížení jsou jedno horší než druhé. Herní menu, uživatelské rozhraní, terminál pro příjem zakázek. Všechno je tak příšerně překombinované, zaplevelené grafickým bordelem, všude tolik neužitečných informací a neintuitivních meny. Přijmout zakázku k doručení z bodu A do bodu B si vyžádá asi 6 obrazovek a několik minut přípravy. Při odevzdání zakázky to zabere celé 3 obrazovky, aby hra ohodnotila způsob, jakým jste SEŠLI KOPEC. O nekonečném tutoriálu už jsem mluvil, i po deseti hodinách na vás každou chvíli vybafne blok textu, zastaví vám hru a představí vám další zbytečně složitou featuru, kterou nespíš nikdy nepoužijete. Pokud jde o znovu-vymýšlení kola, Japonci pravidelně směle excelují. Hrál jsem FF, Bayonettu, Nier, MGS:V... ale Death Stranding s přehledem kraluje na prvním místě v naprosto nejhorším UI, který jsem kdy viděl.

Druhý: Příběh (mimochodem, věděli jste, že příběh napsal Hideo Kojima?). Marketingová kampaň DS byla naprosto geniální. Stylem, jakým se Death Stranding prezentoval, způsobil, že o něm mluvili všichni a všude. Trailery a úniky vyvolávaly tolik otázek, že si naprosto všichni chtěli hru zahrát, jen aby konečně zjistili, co to všechno mělo znamenat. A pak hra vyšla a všechna tajemství a záhadami opředená atmosféra hry šli hned během prvních pár hodin totálně do prdele. Jakákoliv otázka, kterou jste snad mohli mít, vám bude naprosto vyčerpávajícím způsobem vysvětlema a pak ještě pro jistotu 2x připomenuta. Měsíce lidi přemýšleli o tom, proč s sebou Norman Reedus nosí dítě v zavařovačce, jen proto, abyste hned na začátku absolvovali přednáškovou cutscénu, kde vás (ne přímo vás, ale Sama - což je ještě horší, protože to ani nedává smysl) poučí o tom, jak BB funguje, co dělá, kde se vzalo, proč to dělá, co s ním, když zlobí a jaký je pravidelný servisní interval pro výměnu oleje. Kdyby vám to nestačilo, přijde vám ještě mail a stránka do databáze.  A takhle je to víceméně se vším. Ze hry se krok po kroku vytrácí tajemné mystično, až vám nezůstane nic, než s prominutím směšný a trapný "make America great again"  příběh, který je v podstatě o chození od domu k domu a připojování lidí k internetu. Navíc se po vás chce přejí celý kontinent, ale stačí doslova přelézt jeden kopec a jednu řeku a jste už kdesi v Indianě. 

Mimochodem, věděli jste, že nejméně oblíbeným školním předmětem Hidea Kojimy ve škole byl zeměpis? Asi.

Kdyby se Death Stranding nesnažil hrát si na nějakou kosmicky geniální a po hratelnostní stránce revoluční, doslova žánr tvořící hru, byl by to celkem fajn doručovací walking simulátor, ze kterého bych ani neměl potřebu dělat si srandu. Takhle ale... no, prostě Kojima a celá jeho videoherní tvorba asi nadále zůstává mimo moje omezené homo sapiens chápání.

Pro: Grafika, hudba, "hra" mezi cutscénami

Proti: UI, vyprávění, tutoriál, ovládání, vozidla, souboje, backtracking, strand type game bullshit

+24 +26 −2

Star Wars Jedi: Survivor

  • PS5 75
Star Wars Jedi se vrací a s ním přichází taky obrovská očekávání. Fallen Order byl takovým mišmašem toho, co se dalo najít u konkurence a vlastně nic nedělal lépe než ona konkurence. I přesto byl hodně enjoyable kouskem, který byl možná trošku přeceňovaný, ale svoji práci odvedl dobře a dohrát ho i několikrát bylo radostí. Prostě takový ten kousek, u kterého vidíte spoustu nedostatků, ale rádi je odpustíte. No a Survivor na tohle dost dobře navazuje.

Technický stav hry dejme stranou, o tom už se toho napsalo až až a myslím si, že tedy není potřeba to rozmazávat nějak dál. Nízké fps, pády hry, sem tam nějaký ten bug. Prostě to z tohoto hlediska není optimální, moving on.
Soubojový systém dostal obohacení o perky, stance a taky výrazně rozšířený strom dovedností. Perky jsou ale obrovské zklamání. Člověk by čekal, že když mu hra slibuje, jak jich postupně bude moci využívat více, bude to pravda... není. Za celou hru (pokud jsem teda něco klíčového neminul) se přidá jeden slot pro perky a většina z nich zabírá alespoň 2-3 sloty. Strom dovedností naopak přidal hromadu věcí, které byly potřeba jako sůl a nabízí možnost resetu skillů, díky čemuž se můžete přizpůsobovat tomu, jaký stance zrovna zvolíte. Různé typy nepřátel jsou s různými stanci lépe zvládnutelné a hra vás tak může popíchnout k tomu, abyste jich vyzkoušeli více, což je fajn.
No a souboje samotné? Tady je opět návaznost na Fallen Order, ovšem rozhodně ne v dobrém. Survivor výrazně zveličil jeden z ve Fallen Orderu nepatrných neduhů a posunul ho o dvě úrovně výše. Hra na vás chrlí neustále zástupy nepřátel ve velkých skupinkách, ale po velkou část hry vám nabízí pramálo možností, jak se s takovou skupinkou nějak "ofenzivně" vypořádat. Ze tří směrů po vás střílejí nepřátelé - zleva normální střely, které lze odrážet, zprava raketa a do zad vám přiletí "nevykrývatelná" střela přičemž vás prohání ještě pět nepřátel bojujících na blízko přičemž vykrývání i uhýbání vás nechává mnohem zranitelnějšími než v případě předchozí hry. Tohle je scénář, který uvidíte nejednou a tahle stránka hry se samozřejmě bude více projevovat na vyšší obtížnosti, kde jsou nepřátelé agresivnější. V boji pak téměř nejsou okna na více než jeden úder a to hře moc nesluší. Chcete-li si tedy užít plynulejší soubojový zážitek, doporučuju sáhnout někam mimo nejvyšší obtížnost. Survivor si hraje na odlehčenou vesmírnou soulsovku (po stránce boje), ale nepřizpůsobuje tomu to, proti čemu vás staví a je to obrovská škoda. Právě souboje proti silným nepřátelům, kde nemusíte běhat po aréně a hledat nějakou výhodnou pozici a chvilku k útoku, abyste se ubránili přesile, byly totiž tou nejzábavnější součástí hry. Za vypíchnutí stojí několik vynikajících boss fightů (Rayvis, Bode) které kladou důraz na preciznost a časté využívání parry. Tohle byly skutečně světlé momenty, kdy jsem si hru maximálně užíval.

Svět doznal velkých změn oproti prvnímu dílu a to především v tom, že tentokrát budete mít před sebou jednu opravdu rozlehlou a velmi otevřenou planetu a k ní pár "přicmrndávačů", kteří hru obohacují ve vizuální rozmanitosti. V průběhu celé hry je dost momentů, kdy není úplně jasné, co se po vás vlastně chce, což nevadí u puzzlů, ale v rámci příběhu, kde jenom "není vidět" cesta je to spíše na škodu. Rozhodně to ale není něco co by titulu nějak extrémně škodilo. Spíš to občas člověku trošku ubírá na imerzivním zážitku. Kromě toho se připravte na velké množství backtrackingu, protože obrovské množství předmětů je skrytých za překážkami, které překonáte až s dovednostmi ze závěrečné části hry. I tak se ale bez nějakého extrémního vracení dá udělat cca 70-80% průzkumu před dokončením příběhu, což mi přijde tak akorát.

Po stránce příběhu je tu trošku pomalejší rozjezd, ale tvůrcům se daří příběhem táhnout hráče prakticky po celou dobu. Hra si většinu času drží dobré tempo. Zavedené postavy, se kterými se znovu setkáte jsou působí blízkým dojmem a jsou příjemnou součástí, která udržuje pocit určité sounáležitosti. Není nouze o spoustu zajímavých momentů a jejich způsob odvyprávění je plynulý a příjemný, byť za absolutní špičkou zůstává kousíček pozadu. Vedlejší postavy a questy už ale tak dobře nefungují. Dialogy mimo příběh jsou v podstatě zbytečné a "šustění papíru" je slyšet takřka v každém písmenku. Naštěstí tyhle dialogy nejsou povinné a nebudou vám tak brzdit ten hlavní a skutečně dobrý zážitek z klíčového dění.

Po grafické stránce těžko hodnotit. Ano, hra by asi byla pěkná, grafický upgrade proti Fallen Orderu je znatelný na první pohled. Bohužel si ho tolik neužijete, protože pokud upřednostníte snímkovou frekvenci tak po většinu času bude celé vaše okolí vizuálně dost strádat. Jen když se zastavíte, abyste obdivovali nějakou tu scenérii tak se snad pokocháte alespoň náznakem toho, jak pěkně to mohlo vypadat. Hru mi to rozhodně nijak nekazilo, ale člověka to přece jen trošku zamrzí, když ví, že by si to užil ještě o mnoho víc.

Sečteno a podtrženo - Survivor je solidní žánrovkou, která kříží akční adventury s žánrem soulsovek a nedělá to vůbec špatně. Nešikovná volba toho, jak budou vypadat vlny nepřátel ale hře na vyšší obtížnosti dost ubližuje a ubírá jí na "férovosti", kterou jsou proslulé právě soulsovky. Tady s ní příliš v těžkých soubojích se skupinkami nepřátel nepočítejte. I tak ale servíruje zábavnou porci dobrých soubojů s možností různých přístupů k boji, pár výborných bossů a velmi solidní příběhovou linku, která skvěle graduje. V neposlední řadě taky stojí za zmínku právě možnost vyřádit se pro všechny nadšené hledače pokladů. K dokonalosti je ale hodně daleko a 75% mi tak přijde jako zasloužené hodnocení, těch neduhů je na jinak velmi dobré hře fakt spousta a když se nakupí, tak ta procenta prostě výše vymáčknout nelze.

Pro: Větší variabilita boje, někteří bossové, dobré tempo a gradující příběh

Proti: Technický stav, špatně vybalancovaná obtížnost, zbytečné vedlejší dialogy a generické "questy"

+24 +25 −1

Resident Evil 2

  • PS5 80
Od mého hraní remasteru prvního dílu Resident Evil už uběhl nějaký ten rok (skoro dva roky přesně). Hororové hry totiž nejsou mým vyhledávaným žánrem. Ne, že bych se nechtěla bát, ale moc tohle napětí v životě nepotřebuji, a tak si hraní hororových her dávkuji. Za tu dobu jsem už stihla zapomenout, jak uspokojivé hraní RE může být. Hra totiž na mapě vyznačí, jestli hráč v dané místnosti našel vše, co najít měl, postupně se odemykají zkratky a hádanky jsou tak lehké, že nehrozí žádná frustrace z nemožnosti rychlého vyřešení. Ovšem také jsem zapomněla na ten pocit, kdy vítězoslavně dojdu k nějaké věci, do které je třeba něco vložit, něco, o čem si myslím, že celou dobu tahám s sebou. Ale ne, kvůli omezenému inventáři jsem si to samozřejmě uložila do truhly, a tak je třeba se vrátit, vzít si to a jít opět k oné věci, do které je třeba něco vložit. Mám pocit, že v takových stokách už bych se mohla pohybovat po slepu, jak jsem neustále chodila sem a tam. Proto se stoky staly mojí nejméně oblíbenou částí. Naopak začátek na policejní stanici jsem si užívala a bavilo mě to asi nejvíce. On ten začátek je stejně nejlepší, když člověk ještě neví, postupně se z toho zabíjení a průchodu lokacemi stává rutina a přestala jsem i cítit ono napětí.

Měla jsem trochu obavy z onoho nepřítele, který hráče po určitou dobu pronásleduje, ale nakonec to tak hrozné nebylo. Naštěstí nebyl moc rychlý (při zvolené obtížnosti) a naštěstí byl dost slyšet, takže jsem věděla, že je někde poblíž. Navíc jsem zneužívala toho, že do nějakých míst prostě nemohl vejít, a tak jsem si předem naplánovala cestu a v duchu měla představu o tom, kde mám bezpečnou místnost. Nijak nadšená jsem nebyla z bossfightů ve hře, neboť se při nich dost ukázalo, jak ve hře chybí nějaký úhyb nebo blok, cokoliv. Protože když jsem viděla, že se boss napřahuje pařátem, tak mi bylo jasné, že je bez šance tomu nějak uniknout a jen jsem čekala, až to teda přijde. Sprint hlavní postavy je totiž spíše rychlá chůze v animaci běhu.

Co mě bavilo hodně, tak byla samotná hratelnost, přesněji řečeno ta akční část. Výstřely ze zbraně vypadají a znějí dost dobře, měla jsem pocit, že výstřely skutečně zasáhly živou tkáň a i když jsem mohla některé části jen proběhnout, tak jsem si naopak s chutí zastřílela. Jen jsem musela vydržet začátek, kdy Claire začíná s nějakým plivátkem místo zbraně. Dost té akční části pomohla i klasická kamera z pohledu třetí osoby, která vystřídala onu statickou kameru v původní hře. Také jsem ocenila i takový detail, jak Claire držela granátomet v ruce, když si svítila baterkou.

Jedná se o povedený remake, který převedl starší hru do moderního hávu a který mi přišel dost podobný jedničce, což není vůbec špatně, protože ta byla skvělá.
+24

Star Wars Outlaws

  • PS5 100
Na úvod se přiznám, že byť jsem velký fanoušek Star Wars, části s Jabbou nebo zločineckými syndikáty mě baví vždy ze všech nejméně. Pro mě SW jsou světelné meče, kodex rytířů Jedi, Darth Vader a boj světlé a temné strany Síly. Když proto tato hra byla oznámena, byl jsem značně skeptický a rozhodnutý ji vynechat. Kombinace téhle části SW a Ubisoftu, od kterého se dal očekávat další generický open-world, na který jsem už alergický, mě ani trochu nelákala. Nesledoval jsem novinky, nesledoval jsem trailery. Pak hra vyšla a okamžitě dostávala ze všech stran pořádnou čočku a já věděl, že jsem se v původním odhadu nemýlil. Pak jsem ovšem naprosto nahodile v různých internetových diskusích narážel na příspěvky lidí, kteří psali, že tu hru hrají a výborně se baví a ty hejty nechápou. Pomalu to ve mně začínalo hlodat, začal jsem si říkat: "Hele, je to ale SW, co to zkusit? Třeba to aspoň bude prostě oddychovka v SW kulisách a zabaví." Tak jsem napsal své milované... Ježíškovi... a od Vánoc se do téhle hry pustil, aby mi už po první hodině hraní klesla čelist a já se do Outlaws úplně zbláznil. Zbožňoval jsem každou minutu hraní od začátku až po závěrečné titulky a musím v hodnocení napálit 100 %.

Na jednu stranu ano, je to zase další open-world s hodně podobnou šablonovitou strukturou, kterou jsme viděli už stokrát. Několik unikátních lokací (tady planet), ve kterých se ale člověk pohybuje nelineárně tak, jak chce, minihry na páčení zámků a hackování počítačů, in-game deskovka (tady karetní hra Sabacc) a dokonce si můžu písknutím přivolat Geraltova koně... pardon, speeder, aby mi přijel až pod nos (a samozřejmě nemůžou chybět ani závody speederů).

Jenže, ono tady nějak všechno prostě funguje úplně perfektně. Jádro hry, což je stealth, je super zábavný a neustále mi připomínal Metal Gear Solid 5 (jen bez těch padáčků a dalších japonských pitomostí), což byla jedna z mála stealth her, která mě fakt bavila. Do toho máte společníka Nixe, který je opravdu úplně klíčový a strašně užitečný (v příběhové misi, kde ho chvíli nemáte, teprve zjistíte, jak esenciální herní mechanika to je; kromě toho tahle mise má i přesně ten emocionální efekt, jaký chtěla mít). Přestřelky jsou zábavné a to hlavně proto, že když jednou střelím Stormtroopera do hlavy, tak je prostě po něm. Páčení zámků je rytmická minihra a hrozně mě bavila. Hackování počítačů je logická minihra. A Kessel Sabacc? Po hrozné in-game deskovce v Horizon 2 byl tohle opravdu balzám na duši. Ty karty jsou prostě super, jednoduchý princip, ale hodně variability. Navíc postupně hráč získává další možnosti podvádění, které jsou mimořádně uspokojivé a zároveň do logiky herního světa skvěle zapadají.

Tak je to vůbec se vším. V jiných open-world hrách mám vždycky hrozný vnitřní problém s vedlejšími questy. V Zaklínači 3 se snažím zachránit Ciri, ale do toho mám čas si hrát na zaklínače a brát si po vesnicích zakázky? V Horizonu zachraňuji svět a vážně mám čas a motivaci jít někde v nějaké zapadlé díře nějakému NPC shánět ingredience na jeho projekt nebo se účastnit závodů na robotických mountech? V Outlaws ty vedlejší questy dávají perfektní smysl. Kay je psanec, bez peněz v kapse a lapená v síti soupeřících syndikátů a prostě dává smysl, že dělá všechny možné zakázky, aby si vydělala peníze na vylepšení gearu, nebo aby se dostala k informacím.

Mimochodem, nezmínil jsem hvězdnou loď, která tu kromě funkce domova dává i možnost "volně" si létat vesmírem, případně se účastnit různých vesmírných bitev. Ovládání je tak svižné a nerestriktivní, že i tahle část byla moje vyloženě oblíbená (jediná škoda je, že na začátku je ta loď až příliš slabá a je až příliš velký skok po upgradu lodi, kdy najednou všechny vesmírné bitvy začnou být úplně lehoučké).

Dále se chci rozplývat ještě nad jednou věcí a sice tím, že konečně jsem po dlouhé době hrál RPG bez jakýchkoli levelů a scalování. Svět a nepřátelé se nijak vůči hráči nescalují, to znamená, že když si odemknu nové abilities (což tady probíhá tak, že musím splnit nějaké prerequisites, a nikoli bezduchým expením) a získám lepší gear, tak je ta hra prostě lehčí. Například zatímco na začátku jsou hry v Sabaccu víceméně o náhodě, po odemknutí dalších podvodů a lepších token karet už jsem ani před hraním neukládal pozici pro save scumming - sebejistě jsem věděl, že každou hru dokážu vyhrát. A takhle má podle mě RPG vypadat, protože právě to je na tom progressu uspokojivé. Odemykám si možnosti a vylepšení, abych byl silnější a aby věci, které na začátku byly těžké, byly na konci snadné.

Příběh, pravda, není žádná velká pecka (jako třeba Horizon 1, když vezmu jen open-worldy), zvraty jsou často předvídatelné, ale není to ani nuda, motivuje k pokračování a emoce to vyvolává přesně takové, jaké má, když vás někdo třeba podrazí nebo naopak někdo jiný se ukáže jako pravý kámoš. Navíc příběhové mise jako třeba Jabbův palác na Tatooine nebo infiltrace imperální vesmírné stanice mají neskutečnou atmosféru a koule.

Nedostatků se tu pár taky najde, především občasné bugy (kromě takových těch klasických jako propadnutí se podlahou nebo velmi výjimečný crash mě nejvíc štvaly ty, kdy se splněný vedlejší úkol neoznačil v quest logu jako hotový, takže tam do konce hry visel), slabší grafika (třeba vlasy Kay, ale obecně po dohrání Horizonu 2 byly Outlaws v tomto ohledu trochu jako pěst na oko) nebo fakt, že asi 90 % truhel obsahuje jen kosmetické věci. Ale světe div se, zatímco v jiných hrách to nesnáším, tady mě překvapivě hodně bavilo si třeba svou vesmírnou loď nebo speeder různě přebarvovat :-)

Závěrem tedy - nenechte se mýlit zfanatizovaným davem, který se rozhodl tuhle hru prostě hejtit z principu. Je vážně mimořádně dobrá a zábavná. Hodně mě mrzí, že nebyla přijata kladněji a že už asi od této značky nemůžu čekat víc, zatímco jiné krávoviny dostávají jeden díl za druhým.

Pro: Hratelnost! Zábavný stealth, přestřelky, minihry, vesmírné přestřelky, Sabacc, průzkum, volnost, RPG prvky

Proti: Slabší grafika, sem tam bugy (ale nic hrozného)

+24

Kingdom Come: Deliverance II

  • PS5 100
Herní výzva 2025 –  Zločin a trest  
 
Tak tohle byla jízda! Hned z kraje mohu říct, že se jedná o jednu z nejlepších her, jakou jsem kdy hrál. Je ta hra dokonalá? Není, takovou jsem ještě nehrál a nemyslím si, že hrát budu. Je ta hra dokonalá ve formě zážitku, který mi poskytla? To už je jiná a já mohu říct, že je, jelikož jsem se ještě u žádné hry (pravděpodobně ani u W3) nebavil tolik hodin. Ve hře mám nějakých 120+ hodin a nemohu říct, že bych narazil na hluchou pasáž, když jsem slepě mačkal tlačítka.

Proč mě ta hra tak neskutečně chytla? Je to kombinace několika faktorů. Nezanedbatelným faktorem je české zasazení. Přeci jenom ta skoro udušená vlastenecká dušička se při každém českém úspěchu trochu rozžehne. Navíc jsem milovník historie a obecně žeru historická zasazení ve hrách či filmech. Navíc český ostrovtip na mě funguje v rámci humoru suverénně nejlépe a KCD2 se ho rozhodně nebojí. Vlastně často jde i na takovou tu dnešní hranu, ale vkusně, super. 

Další skvělou věcí je volnost. Takový pocit volnosti jsem ve hře asi ještě nezažil. Samozřejmě, ve spoustě hrách můžete dělat mraky věcí mimo hlavní příběhovou linku a zabít tak spoustu času, ale tady mě prostě bavilo kovat meče, sbírat bylinky, míchat lektvary (ty především), nasávat ten svět (ale i v hospodě), hrát si kostky, prostě to tam je tak skvěle imerzivně zakomponované, že všechny ty vedlejší věci dávají smysl a hlavně poskytují zábavu.

Ten svět prostě žije, reaguje a často funguje i bez vás (do určité míry samozřejmě). NPC tu skutečně něco dělají, baví se mezi sebou, mají nějaký denní režim a obecně mě hra neskutečně vtáhla a místy jsem si skoro přišel jak v nějaké simulaci. Nevybavuji si druhou hru, kde bych z reakce světa kolem mě měl až takhle skvělý pocit. 

Příběh je taktéž vynikající, ale především jsou tu skvělé vedlejší questy, které jsou velké kapitoly sami o sobě. Opět si nevybavuji moc her (jestli vůbec nějakou), kde jsou vedlejšáky až takto komplexní a dlouhé. Je zde nepřeberné zajímavých postav, některé si oblíbíte, některé vás budou štvát, jiné vám budou tak nějak jedno, prostě přesně tak, jak to má být. Jo a dabing? Nepamatuji se, kdy jsem naposledy dobrovolně šel do českého dabingu (počítám i filmy), ale tady jsem rád, že jsem po něm sáhl, díky čemuž byla ta imerze ještě o stupeň dál.

Hra mi proti prvnímu dílu přišla o něco jednodušší (je možné, že je to i zkušeností z prvního dílu), vlastně si nevybavuji žádné záseky, navíc vám hra vždy podá nějakou tu berličku, o kterou se lze opřít, což je za mě skvělé, protože díky tomu neztrácí tempo. Souboje jsou docela jednoduché, když se naučíte counter attack, tak jste v podstatě za vodou. Navíc tentokrát fakt není problém si obstarat "nekonečné" množství sejvovice, což mě lehce mrzelo, jelikož ve vlastní posteli jsem byl tak maximálně 10x. 

Musím pochválit i mnohem lepší stav dvojky oproti prvnímu dílu. Jasný, občas se něco vykreslovalo delší dobu, někde se sekla nějaká postava, visel quest, který nešel přijmout, ale žádný velký bug, který by mi vyloženě dopálil se nekonal. Hra běží hezky i na PS5, ale možná jen nemám tak strašně náročné oko. 

Ještě musím dodat úplně úžasné zvuky! Místy jsem se musel ujišťovat, že neslyším cvrlikat ptáky za oknem a lekal jsem se, jestli mi něco nevrže v bytě. Hudba mi přišla tak decentně epesní, trochu oxymoron, ale tak jsem jí vnímal, někde v pozadí hrála, ale když jsem se zaposlouchal, tak přesně nabuzovala danou atmosféru. 

Ve finále jsem skutečně nadšený a nelituji ani jedné koruny (kupoval jsem sběratelskou edici) a minuty ve hře strávené. V podstatě se jedná o jeden z mých herních snů, jak jsem si představoval téměř dokonalou videohru. Třetí díl je sice nasnadě, ale já bych chtěl vidět, kam dál se dokáže WH posunout a s napětím to budu sledovat.

Pro: příběh, postavy, svět, humor, zasazení, živost světa, NPC, vedlejšáky, audio

Proti: obtížnost (hodně berliček proti prvnímu dílu)

+24

The Last of Us Part II

  • PC --
  • PS5 --
Znalost prvního dílu není nutná kvůli zápletce, ale kvůli vybudovanému vztahu k postavám. Ten vztah je klíčový pro prožití dvojky tak, jak bylo zamýšleno. Je to největší deviza hry - to nejsilnější, co dokáže předat. Pohled na obě strany konfliktu, který maže rozdíly mezi záporáky a klaďasy...

Vyprávění má pomalejší spád a může působit unyle. Smrt přichází bezprostředně jen tam, kde se to autorům hodilo. Občas tlačí na pilu trochu předčasně, jindy naopak záměrně natahují a dramatizují. Motivace postav drhne, některá jejich rozhodnutí jsou těžko uvěřitelná, hlavně v druhé půlce. 

Brutalita je velmi intimní, do té nejtitěrnější možné míry. Kamera se při tichém zabití přesouvá pomalu až k obličeji oběti, nůž propichující hrtan a proud krve čvachtlý o zem vydávají nepříjemný zvuk. Je slyšet zoufalý řev bolesti postřelených nepřátel v dálce nebo jejich chroptění, když se dusí vlastní krví. Větší kalibry a výbušniny trhají lidské tělo jak papír, devastující účinky jsou naturalisticky zpracované a teselovaná stékající kaše střev na zdi vypadá možná až moc přirozeně. 

Vysoké produkční kvality a propracovanost do každého detailu se hře nedá upřít. Hraje se to stejně jako jednička, ale pomalejší tempo nemusí vyhovovat každému. Depresivní tón je těžko stravitelný a může vyvolávat protichůdné reakce. Přitom by stačilo pár scén přeházet v jiném sledu, aby měl hráč možnost si charaktery oblíbit, zapamatovat jejich jména a vybudovat si k nim vztah. Osobně mi vyhovuje, když mě hra vyžvejkne upoceného a unaveného, ale tady jsem z toho dobrý pocit rozhodně neměl.

Hodnocení: ✰✰✰✰
Herní doba: 37hod 25min (Moderate obtížnost)
PS5

PC Remaster nabízí propojení s účtem PSN. Logicky bych předpokládal, že si hra vytáhne informaci o tom, že TLOU2 jsem už dohrál a zpřístupní mi tak všechny bonusy (tj. odemykání nových obleků a skinů na zbraně) ihned, bez nutnosti hru dohrát nejprve na PC. Bohužel, dostanu maximálně červenou bundičku pro Ellie. Tak dík.

Remaster přihazuje nový herní mod - No Return - což je roquelike survival mod. Ačkoli nejsem velký fanda těchto hektických přežívaček s vlnami nepřátel, je to docela dobrá možnost si ten skvělý souboják užít do sytosti a případně si vytrénovat vlastní schopnosti pro průchod na nejvyšší obtížnost.

Dalším přídavkem jsou Lost Levels - tři krátké části, které byly nakonec odstraněny z původní hry. Autoři je dali k dispozici právě pouze do Remasteru, ale nechali je v rozpracovaném stavu, takže jejich kvalita nedosahuje standardu TLOU2 a chybí v nich mj. některé animace, zvuky, dialogy, předměty, textury atd. V první části se Ellie vydává na lov divočáka, o kterém zůstal zápis v deníku, ale samotná herní část lovu byla z finální hry vystřižena. Druhou částí je prodloužení pobytu Ellie v kanálech před tím, než se dostane do nemocnice - odstranění této části bylo z důvodu narušení tempa hry. A poslední částí je festival, který se měl odehrávat v Jacksonu, před "incidentem" s polibkem. Měl ukázat přežívající komunitu s mnoha minihrami, ale opět došlo k vystřižení z důvodu zachování tempa.

Herní doba: 39hod 35min (Survivor obtížnost)
+24

Days Gone

  • PS5 70
Popularita zombie žánru mě dokonale minula, ale v nedávné době jsem se rozhodl udělat výjimku v případě dvou her: The Last of Us a Days Gone. Jedna z těchto her je precizně napsaná, se skvělými ztotožnitelnými postavami a plynulým, dynamickým dějem, který je sice jednoduchý, ale dává smysl. Tou druhou hrou je Days Gone.

Hodlám zmínit pár věcí, které za spoilery nepovažuji, ale někdo by možná mohl, takže upozorňuji předem. Co jsem tak vyčetl z názorů, většina se shoduje na tom, že první polovina hry je nudná, celkem o ničem, a až v druhé polovině se děj konečně rozjíždí. Jsem přesně opačného názoru, v prvních hodinách se mi Days Gone velmi líbilo. Krásná krajina Oregonu funguje velmi dobře, jak už ostatně víme z jiných videoher, a hra má celkem slušné tempo, kdy jednotlivé úkoly pěkně navazují, děj dává smysl a pomalu se začínáte vpravovat do Deaconova světa a života. Hned se mi zalíbila jízda na motorce, která je podle mě perfektně vyvážená na hraně mezi jakýmsi reálným chováním stroje a dostatečně jednoduchým arkádovým jízdním modelem. Na druhou stranu, hned od začátku jsem si začal všímat zvláštně střižených cutscén a prapodivných náhledů do minulosti, které vypadaly vždycky hotové jen tak z půlky nebo splácané na poslední chvíli. Deacon je sám o sobě dobře napsaná a svěže originální postava, což se ale nedá říct doslova o nikom dalším v celé hře. Největší problém, který hra podle mě má, jsou sice dobře zahrané, napsané a znějící postavy, které mi byly ale všechny do jednoho více či méně nesympatické. Deacon, ne zrovna nejvzdělanější ranař a motorkář tak působí jako jediný normální člověk na planetě. Ostatní se chovají jako naprostí idioti, konající nepochopitelná rozhodnutí nebo jako nevděční zmetci. Několikrát se opakuje stejný scénář, kdy někomu zachráníte život nebo něco poradíte, a místo vděku se dočkáte jen ekvivalentu "naser si, zmrde" nebo přesného opaku toho, co jste postavě poradili. Například když řeknete svému parťákovi doslova 4x, že je fakt blbej nápad začít střílet v jeskyních, které jsou plné spících freakerů. Asi vás nepřekvapí, jak tato mise později vyvrcholí, že? Podobně předvídatelný je i zbytek hry, kdy se můžete pokaždé spolehnout na to, že postavy udělají to nejhorší možné, co se dá v dané situaci vymyslet, a tím vás pak už nic nepřekvapí.

Samotný příběh je pak na to, jak je divoce průměrný a nezajímavý, roztažen na obrovskou časovou plochu. Hráči open-world her jsou na to možná zvyklí, ale nějakých 30 nebo možná i 40 hodin, co jsem ve hře strávil, bylo na mě příšerně moc a je to asi i důvod, proč open-worldy ani nehrávám. Čím déle jsme ve hře trávil, tím moje pomyslné hodnocení postupně klesalo. Mise se opakují a nejsou nijak zajímavé, až na pár drobných výjimek. Absolutním vrcholem je pak konec hry, kdy se snad všechny klišé sejdou najednou a v bodě, kdy by mělo dojít k nějakému emotivnímu závěru a (to snad nikdo nemůže považovat ani za spoiler) opětovnému shledání se ztracenou ženou, neozvala se ve mně vůbec žádná reakce. Co následuje po tomto bodě hry je už pouze čirá příběhová stupidita. V momentě, kdy má příběh vrcholit, se z vás stává nudný poslíček a logika chování postav a vývoje příběhu začne zacházet za hranici lidského chápání. V průběhu dvou cutscén se situace vyvine z plánu "musíme zachránit lidstvo" na "pojďme páchat genocidu" tak nečekaně, že nestihnete jednotlivé nesmysly ani vnímat tak rychle, jak vám je hra za sebou sází.

Příběhově pro mě bylo Days Gone hořkým zklamáním, naštěstí se hra pořád velmi dobře hraje a i celkem slušně vypadá - říkám CELKEM slušně, protože když si pustíte videa z dema, pochopíte, jak je finální hra v porovnání ošklivá. Navíc se mi hodně líbila střelba, celkem i stealth, když se AI rozhodlo chovat normálně a fakt, že mě dokázala i celkem vyděsit, a to hordami nakažených, které jsou jednoznačně highlitem celé hry a je jde z nich opravdu strach.

Pokud ale nehodláte trávit 50 hodin plněním těch samých vedlejších misí a souboji s hordami a hledáte kvalitní post-apo příběh, doporučím hledat jinde.

Pro: Střelba, motorka, hordy, svět, prostředí, voice acting

Proti: Délka, příběh, postavy

+23

Resident Evil 2

  • PC 80
  • PS5 80
Po nervy drásajícím a rozporuplném zážitku ve formě Resident Evil Zero jsem si nemohl vybrat lepší díl na spravení chuti. Resident Evil 2 trefil všechno přesně do černého a dokonale odpovídá mé představě, jak by měla vypadat perfektní hra ze světa Resident Evil. Někde jsem už psal, že RE hry nejsou survival horrory, ale survival komedie. No, RE2 remake je survival horror. Leon zahlásí jen nezbytné minimum debilně trapných hlášek a celkový dojem ze hry působí skutečně jako horror, ne jako parodie na horror (Resident Evil Village / Resident Evil 4). Navíc obsahuje velmi dobré adventurní pasáže, pár slušných puzzlů a celkem umírněnou, ale zábavnou akci. Podle tohohle receptu mi vařte další díly prosím.

Když se moderní prvky ovládání a krásná grafika snoubí se starou poctivou předlohou, je to radost pohledět. Remake druhého dílu je skvělá hra, která dobře vypadá, dobře zní a celkem dobře se hraje. Skoro ani není co víc k tomu dodat. Na můj vkus perfektně odměřená směs akce a adventuření. Hádanky nejsou nijak těžké, ale nemáte pocit jako by vám hra něco dávala zadarmo, souboje zase většinou takové, jaké si je uděláte. Je libo postup pomalu a obezřetně nebo guns blazing? Popřípadě nechcete plýtvat náboji a nepřátelům spíš utéct nebo se jim úplně vyhnout? Vše funguje, vše má svůj smysl a je jen na vás, jakou zvolíte taktiku. Zároveň má hra velmi hutnou a dobrou hororovou atmosféru, kterou podtrhuje dobré ozvučení a hlavně nasvícení scén a také samotná práce s kamerou. Level design jednotlivých úrovní je podstatně lepší než u dvou prvních dílů. V tomto moderním remaku taky naštěstí odpadá mnou hodně kritizovaná stránka stísněného inventáře předchozích dílů. Vývojáři našli přesně ten zlatý střed mezi omezeným, ne však příliš malým inventářem a počtem předmětů, které musíte a můžete nést.

Nedostatkem jsou pro mě souboje s bossy, tady vždycky padne kosa na kámen. Pohyb v RE hrách byl vždy znatelně pomalejší, než na co jste zvyklí jinde. "Sprintem" se zde označuje vycházková chůze, což je obrovský problém v bossfightech, zvlášť když hra zoufale postrádá funkci úskoku. Dostat se z dosahu útoku bosse na stísněných plošinkách a ještě k tomu střílet je skoro nemožné. Žádný souboj s bossem mi nepřinesl ani drobný pocit radosti nebo naplnění, místo toho pouze frustraci nad zaostalým a špatným designem. Na druhou stranu, chápu snahu zůstat věrný originálu a pravdou je, že těchto soubojů ve hře není až tolik, aby mi to vyloženě kazilo dojem.

Co mi ale zkazilo dojem byla mise za Adu.

Původní hru jsem sice nehrál ale remake je dobrým zážitkem sám o sobě. Kdyby byly ve hře dobré bossfighty a funkce úskoku, jednalo by se o perfektní hru. I přes to je ale RE:2 Remake podle mě nejlepší hra z RE série.

Pro: Hratelnost, puzzly, grafika, zvuky, kamera, postavy, scénář

Proti: Souboje s bossy

+23

Sifu

  • PS5 90
Nový druh bolesti a nová obdoba sebemrskačství. To byli mé první pocity, když jsem rozehrál tuto hru. Nemyslím to špatně, že by bylo něco v nepořádku s touto hrou, ale tahle hra nikomu nic neodpustí. Mám za sebou spousty her souls typu, i roguelike/lite, ale tohle bylo a je něco úplně nového. Nejvíce mi tato hra připomíná, začátky v Sekiro: Shadows Die Twice a stejně jako v sekirovi, tak i Sifu mi snad jednou i půjde, ale zatím je to bolest.

Teď ke hře samotné. Ve hře se ujmete role mladého bojovníka kun-fu a budete sledovat jeho cestu za pomstou. Příběh jako takový je zde odvyprávěn vcelku rychle, žádný moc dlouhý prolog nečekejte. Hra vás v prologu seznámí se základními mechanikami hry a pak už to nechá čistě ve vašich rukách. Ve hře vám pak nikdo nic neodpustí a sebemenší chybička je tvrdě potrestána. A i když se u hry člověk hodně "navzteká" a má chuť ovladač prohodit televizí, tak povětšinou si za to může sám. Tím se dostávám k tomu nejzásadnějšímu mechanice souboje. Sifu má jeden z nejkomplexnějších soubojových systému, co jsem kdy mohl vidět a vyzkoušet si. Na rozhodnutí, kdy použít parry, kdy úhyb a kdy dodge máte ani né vteřinu (použil jsem dodge a úhyb záměrně, jelikož ve hře máte vyloženě odskočení od nepřítel "dodge" a úhyb, kdy stojíte na místě a uhýbáte pomocí páčky přicházejícím útokům, s tím že skoro každému útoku se uhýbá jinam). Sifu pracuje se systémem stárnutí, když vaše postava zemře může se oživit, ale zestárne a to o tolik kolikrát předtím zemřela, ale dá se to i ovlivnit, vždy když porazíte minibosse, speciálního nepřítele nebo bosse váš počet smrtí se sníží (pro vysvětlení: začínáte jako 20 letý bojovník, když poprvé zemře bude mu 21 let = 1 smrt, když zemře podruhé bude mu 23 let = 2 smrti, kdy potřetí bude mu 26 let = 3 smrti, porazíte minibosse vaše smrti se sníží o 1, takže až zemřete znovu nebude vám 30 = 4 smrti, ale 29 = 3 smrti). S tím souvisí síla a životy vašeho bojovníka, čím starší je tím je silnější, ale má miň životů. Tyto aspekty se změní vždy po 10 letech a to ve 30, 40, 50.... avšak váš bojovník není nesmrtelný limit je 70 let, jakmile tohoto věku dosáhne tak máte poslední život a pak umíráte a začínáte level od znovu. Levelů je celkem 5 a na konci každého čeká boss, který prověří všechny vaše schopnosti. Máte k dispozici i strom schopností, kde si za utržené body můžete odemknout nové pohyby.

Tak něco na závěr. Jedná se o kvalitní hru, která nikomu nic neodpustí. Určitě to není hra pro každého. Ale kdo hledá výzvu a nebaví ho dnešní lehké hry tak směle do toho. Když jsem konečně hru dohrál a to i s tajným koncem, měl jsem chuť se do hry pustit znovu a nejspíš to i udělám, jelikož hra je opravdu výzva a pokoření je opravdu uspokojivé. Jen škoda, že vývojáři přidají nižší obtížnosti chápu, že pro někoho je to moc obtížné, ale o to tu především jde a myslím si, že tím trochu ztratí kouzlo.

Pro: grafika, komplexní soubojový systém

Proti: někdy vaše postava neudělá to co chcete a to je v této hře fatální

+23

Detroit: Become Human

  • PS5 90
Už je tomu věru mnoho let, kdy jsem si užíval jeden z největších příběhově herních zážitků se hrou Fahrenheit, které Quantic Dream tak proslavilo. Od té doby se toto francouzské vývojářské studio výrazně posunulo a Detroit: Become Human je krásná ukázka toho, že nejenom hratelností hra je živa. Zde totiž francouzští mistři řemesla ukázali, jaké to je vydat vrchol žánru. A to se všemi plusy, ale i mínusy.

Začnu hned příběhem, tedy největší devizou hry. Ten je totiž opravdu tím nejzásadnějším, co hra nabízí. Ne nadarmo je tu taky jeden ze žánrů brán jako interaktivní film. Tohle je totiž opravdu hra, která přesně kopíruje emoce a pocity z dobře užitého času u nějakého kvalitního filmu. A ano, mohli byste namítat, že v tomto příběhu jsou různé kličky, které šokují, mají šokovat a nebo zbytečně šokují. Pořád jsou to ale momenty, které jako celek vytváří neobvykle kvalitní zážitek, na který nebudete chtít jen tak zapomenout. Tento příběh je opravdu dost silné kafe na to, abyste ho prošli chladně a bez emocí. To by s Vámi muselo něco být, kdybyste došli do tohoto stádia. Jinak si to nedovedu vysvětlit.

Kámen úrazu je nicméně vývoj samotného příběhu a především závěr. Nechci spoilerovat a ani mi to nepřísluší. Jen mě trápí, že hra se tu vyžívá v obrovském množství pokračování a jejich konců. Příběhově se Vám tu totiž otevřou cesty tří androidů. Jeden je Kara, která uteče s malou holčičkou od tyranizujícího otce. Druhý je Connor, kterého přidělí trudomyslnému vyšetřovali Hankovi, který svého génia z nějakého důvodu utápí v chlastu. No a třetí je Markus, jehož příběh začíná u legendárního malíře na sklonku jeho životní pouti. Všechny tyto postavy začínají nezávisle na sobě a okamžitě Vás pohltí jejich dějem. Všechny tyto tři postavy se, logicky, pak spojí v jeden děj a je jen na Vás jestli závěr bude více či méně depresivní. Těch možností je tu opravdu celá řada a podle jejich rozhodnutí si hru můžete užít více...nebo méně. V každém případě to bude mít nervydrásající průběh, který hráče nenechá vydechnout.

Přiznám se, že jsem neustále měl pocit, že ten špatný závěr můžu zvrátit. Často jsem opakoval mise, doufal, že jiným jednáním dojdu k slavnostnímu konci. Pokaždé mě ale hra nechala vycukat na max a stejně mě pak vycucla jak hadrovýho panáka. Někdy v půlce hry jsem sám v sobě přiznal, že tyto tři androidi, ke kterým jsem přilnul, prostě můžou dopadnout naprosto všelijak. A ke konci hry, kdy jsem si myslel, že opravdu dělám, co můžu a umím, mě ten děj natolik drásal, až jsem si začal říkat, jestli to tu David Cage (šéf studia) trošku, přeci jen, nepřetáh.

Co se týče herní stránky, tak se tu střídají jednotlivé mise různě tak, jak se zrovna hodí v rámci odvíjení příběhu jednotlivých postav. Někdy je to na střídačku, pak třeba pět misí o jedné z postav ani nevíte. Všechno má ale svůj důvod. Každopádně ve všech ohledech můžu říct, že průběh hraní je velice intuitivní, relativně jednoduchý, určující krásně plynulý děj, což je jen a jen dobře. Občas se tu dočkáte pár momentů, kde musíte jednat rychle a podle toho i mačkat tlačítka. Občas se to nepovede, ale zachránit se to pořád dá.

Graficky dnešní standard, vizuálně překrásné, zvukově adekvátně uspokojující, byť tu nenarazíte na žádnou výraznější melodii (například na rozdíl od Deus Ex: Human Revolution. Pořád se ale jedná o, objektivně vzato, krásný herní zážitek, který je radost hrát. A co víc, Příběh je v mnohých ohledech natolik silný, až mi bylo líto, že jsem některé mise dohrál tak krátce. Pokračování by si tento příběh zasloužil. Nejen pro svůj vizuál, ale i pro svůj obsah. Jen mám pocit, že vzhledem k celé řadě konců (což vnímám trošku jako kámen úrazu) zde o pokračování nemůže být řeč.

Pro: Nervy drásající příběh plný epických momentů, který Vás donutí přilnout k neživým androidům. Ironie, že?

Proti: Autoři si tu mohli odpustit tu svobodu určení, kam ten příběh má směřovat. Možností je tu totiž opravdu hodně a od velkého zážitku můžete dojít i k rychlému konci.

+23

The Forgotten City

  • PS5 95
Často se u některých her říká, že je lepší si před jejich hraním nezjišťovat o dané hře vůbec nic. U Forgotten City toto platí dvojnásob. Náhodou jsem na hru narazila zde na Databázi her a zrovna i byla k dispozici na PS Storu ve slevě, tak jsem si ji koupila. Už první okamžiky ve hře dávaly znát, že mě čeká nevšední zážitek. Dýchla na mě tajemná atmosféra a zpočátku i zdánlivě opuštěné oblasti, které ve mně vzbuzovaly touhu poznat, co se zde stalo, ale zároveň jsem se v nich necítila dobře, neboť jsem nevěděla, jestli mi něco nehrozí. Velice rychle jsem se ovšem dostala do hlavní herní oblasti a začala poznávat město a jeho obyvatele.

V čem tato hra opravdu vyniká, tak je to, jak dokazuje, že hry umí skvěle zprostředkovat nějaký příběh, lépe než film či kniha. Hlavní herní náplní jsou převážně rozhovory a průzkum města. Velkou roli hraje i opakující se časová smyčka a také fakt, že hráč si vědomosti a předměty přenáší do další časové smyčky, čímž si tak může události ve hře urychlit či se dostat k novým informacím nebo odpovědím v dialozích. První den ve městě jsem se docela ztrácela v obyvatelích a jejich jménech, ale jak hra plynula, tak jsem postupně začala plnit některé vedlejší úkoly, nalézala i tajná místa a rozplétala osudy místních obyvatel. Navíc při rozhovoru s obyvateli vyplynulo, že mají některé věci společné a vyústění této linky, kdy mě kněžka odvedla do lázní a posvítila jsem na malbu Charóna na dně bazénu, mi vyrazilo dech. A byla jsem ráda, že mi tato spojistost nedošla už během hraní a já tak mohla zažít opravdový moment překvapení až šoku.

Rozhovory s obyvateli mě bavily, a to zvlášť když se jejich téma stočilo k morálce a k tomu, jak my lidé rozlišujeme a podle čeho, co je dobré a co je špatné. Ze stejného důvodu mě nadchl i kanonický konec. Konfrontaci s Plutem jsem si užívala a byla jsem ráda, že byly zodpovězeny všechny moje otázky, které jsem ohledně příběhu měla. Navíc se mi podařilo z této konfrontace vyjít jako vítěz, což bylo uspokojující. Po dohrání jsem se vrátila ke hře a dokončila zbývající konce, i když ten kanonický konec je nejzajímavější.

U hry jsem se hodně bavila, její námět byl originální, stejně tak zpracování a nemohla jsem se dočkat, až se doberu k tomu, jak to všechno celé je a co se ve městě děje. Opravdu skvělý zážitek a mohu každému jen doporučit.
+23