Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Bloodborne

  • PS5 85
Tato hra je skvělá. Výtvarný styl, hudba, prostředí, všechno se zde povedlo. Bossové jsou drsní (ikdyž většinou nepředstavují až tak velkou hrozbu) a Bloodborne má mé nejoblíbenější hudební motivy v sérii soulsborne her.
Zbraně (ipoužíval jsem nejvíc hlavně takovou tu pilku) jsou všechny velmi cool a zábavné na rozsekávání nepřátel. Další věc, která se mi na BB líbí, je, že předměty hrají důležitou roli. Většina předmětů může mít v boji kritickou roli, příkladem je (trochu OP) molotov koktejl, který mi pomohl v mnoha těsných soubojích se silnými nepřáteli nebo v posledních okamžicích boje s bossem. A některé předměty jsou nutné i k dosažené některého konce.

Design bossů je špičkový. Bloodborne obsahuje jednoho z mých pěti nejoblíbenějších bossů soulsborne/sekiro série, kterým je otec Gascoigne. Jeho hlášky, hudba a design (i když není těžký) z něj dělají naprostou pecku. Oblasti jsou naprosto nádherné. Zasazení do jiného než fantasy prostředí je opravdu příjemnou změnou a opravdu pomáhá odlišit Bloodborne od ostatních her. Hratelnost je velmi zábavná, souboje jsou rychlé a po hráči vyžadují pohyb a agresivitu. Hra vás odměňuje za nepřetržité sekání a řezání tím, že vám umožňuje získat zpět zdraví za úder na nepřítele, který vás nedávno zasáhl (podle mě tak trochu geniální systém), a nahrazuje pomalé kotouly rychlými úskoky.

Jedním z mých hlavních problémů s Bloodborne je nízký framerate. V některých případech hra sotva běží (příkladem je nějaký AOE útok nebo ohnivý útok) a zážitku to dost ubližuje. A samozřejmě Sony nikdy nevydali ani Pro update, natož PS5 nebo PC verzi - nechápu!

Další mou výtkou je nedostatek zbraní. Vím, že každá zbraň jsou v podstatě dvě v jednom, a jak jsem řekl dříve, všechny zbraně jsou zajímavé, ale není v nich moc rozmanitosti a více unikátních zbraní by to určitě napravilo. Celkově jsem ale byl velmi spokojen - Bloodborne je příjemným závanem čerstvého vzduchu pro sérii akčních RPG od From Software.
+23

Sifu

  • PS5 90
Nový druh bolesti a nová obdoba sebemrskačství. To byli mé první pocity, když jsem rozehrál tuto hru. Nemyslím to špatně, že by bylo něco v nepořádku s touto hrou, ale tahle hra nikomu nic neodpustí. Mám za sebou spousty her souls typu, i roguelike/lite, ale tohle bylo a je něco úplně nového. Nejvíce mi tato hra připomíná, začátky v Sekiro: Shadows Die Twice a stejně jako v sekirovi, tak i Sifu mi snad jednou i půjde, ale zatím je to bolest.

Teď ke hře samotné. Ve hře se ujmete role mladého bojovníka kun-fu a budete sledovat jeho cestu za pomstou. Příběh jako takový je zde odvyprávěn vcelku rychle, žádný moc dlouhý prolog nečekejte. Hra vás v prologu seznámí se základními mechanikami hry a pak už to nechá čistě ve vašich rukách. Ve hře vám pak nikdo nic neodpustí a sebemenší chybička je tvrdě potrestána. A i když se u hry člověk hodně "navzteká" a má chuť ovladač prohodit televizí, tak povětšinou si za to může sám. Tím se dostávám k tomu nejzásadnějšímu mechanice souboje. Sifu má jeden z nejkomplexnějších soubojových systému, co jsem kdy mohl vidět a vyzkoušet si. Na rozhodnutí, kdy použít parry, kdy úhyb a kdy dodge máte ani né vteřinu (použil jsem dodge a úhyb záměrně, jelikož ve hře máte vyloženě odskočení od nepřítel "dodge" a úhyb, kdy stojíte na místě a uhýbáte pomocí páčky přicházejícím útokům, s tím že skoro každému útoku se uhýbá jinam). Sifu pracuje se systémem stárnutí, když vaše postava zemře může se oživit, ale zestárne a to o tolik kolikrát předtím zemřela, ale dá se to i ovlivnit, vždy když porazíte minibosse, speciálního nepřítele nebo bosse váš počet smrtí se sníží (pro vysvětlení: začínáte jako 20 letý bojovník, když poprvé zemře bude mu 21 let = 1 smrt, když zemře podruhé bude mu 23 let = 2 smrti, kdy potřetí bude mu 26 let = 3 smrti, porazíte minibosse vaše smrti se sníží o 1, takže až zemřete znovu nebude vám 30 = 4 smrti, ale 29 = 3 smrti). S tím souvisí síla a životy vašeho bojovníka, čím starší je tím je silnější, ale má miň životů. Tyto aspekty se změní vždy po 10 letech a to ve 30, 40, 50.... avšak váš bojovník není nesmrtelný limit je 70 let, jakmile tohoto věku dosáhne tak máte poslední život a pak umíráte a začínáte level od znovu. Levelů je celkem 5 a na konci každého čeká boss, který prověří všechny vaše schopnosti. Máte k dispozici i strom schopností, kde si za utržené body můžete odemknout nové pohyby.

Tak něco na závěr. Jedná se o kvalitní hru, která nikomu nic neodpustí. Určitě to není hra pro každého. Ale kdo hledá výzvu a nebaví ho dnešní lehké hry tak směle do toho. Když jsem konečně hru dohrál a to i s tajným koncem, měl jsem chuť se do hry pustit znovu a nejspíš to i udělám, jelikož hra je opravdu výzva a pokoření je opravdu uspokojivé. Jen škoda, že vývojáři přidají nižší obtížnosti chápu, že pro někoho je to moc obtížné, ale o to tu především jde a myslím si, že tím trochu ztratí kouzlo.

Pro: grafika, komplexní soubojový systém

Proti: někdy vaše postava neudělá to co chcete a to je v této hře fatální

+23

Onimusha: Warlords

  • PS5 75
O sérii Onimusha jsem už párkrát slyšela, ale až nyní díky Retro Klubu jsem se dostala k jejímu zahrání. Příběh mě zavedl do středověkého Japonska a mým úkolem bylo zachránit princeznu Yuki a nejlépe při tom sprovodit ze světa desítky až stovky démonů.

Hned po pár prvních obrazovkách jsem měla pocit, že hraji první díl Resident Evilu jen v jiném prostředí. Opět fixní kamera, opět měnící se ovládání pohybu dle toho, jakým směrem postava na obrazovku vběhne a opět zmatené pobíhání sem a tam, než mi došlo, že se točím v kruhu. Ale kupodivu jsem s kamerou neměla až takový problém, jak jsem čekala. Jen při soubojích s bossy to bylo někdy trochu otravné, protože zatímco boss na vedlejší obrazovce činil útok, tak já jsem na mojí obrazovce ho ani neviděla.

Co mě bavilo víc než v Resident Evilu, tak byl soubojový systém. To může znít možná překvapivě, neboť souboje se skládají z mačkání jednoho tlačítka a také je tu možnost blokování a to je vše. Ovšem zabíjení nepřátel bylo uspokojující a pohyby hlavního hrdiny při máchání mečem byly pro mě hezkou podívanou. Navíc jsem měla k dispozici více zbraní na blízko, které se specializovaly na jiný element/sílu, a bavilo mě je střídat. Kupodivu jsem využila i střelné zbraně. Trochu mi chyběla možnost aspoň malého úhybu před útokem. Takže ve výsledku jsem kolikrát spíše běhala kolem nepřítele a snažila se odběhnout od jeho rány, což ve spojení s fixní kamerou bylo někdy obtížné.

Nechybí ani hádanky, z nichž většinu jsem bez problémů vyluštila hned na poprvé. Jen u jedné hádanky jsem se trochu zdržela a dvakrát umřela, neboť její vyřešení jsem musela zvládnout do určitého časového limitu a já jsem během dvou pokusů nedokázala přijít na to, jak se onen mechanismus, sloužící k vyřešení hádanky, ovládá. Smrt mě samozřejmě vrátila o nemalý kus zpět. Je škoda, že v remasteru nepřidali vývojáři funkci autosave.

Hra je to docela krátká, stihla jsem ji dohrát do čtyř hodin, a to jsem se snažila prozkoumat vše, co šlo. A je trochu škoda, že v některých oblastech jsem se zdržela méně, než bych chtěla, a do některých jsem se naopak stále vracela. Třeba poslední část ve hře mohla být klidně delší.
+23

The Forgotten City

  • PS5 95
Často se u některých her říká, že je lepší si před jejich hraním nezjišťovat o dané hře vůbec nic. U Forgotten City toto platí dvojnásob. Náhodou jsem na hru narazila zde na Databázi her a zrovna i byla k dispozici na PS Storu ve slevě, tak jsem si ji koupila. Už první okamžiky ve hře dávaly znát, že mě čeká nevšední zážitek. Dýchla na mě tajemná atmosféra a zpočátku i zdánlivě opuštěné oblasti, které ve mně vzbuzovaly touhu poznat, co se zde stalo, ale zároveň jsem se v nich necítila dobře, neboť jsem nevěděla, jestli mi něco nehrozí. Velice rychle jsem se ovšem dostala do hlavní herní oblasti a začala poznávat město a jeho obyvatele.

V čem tato hra opravdu vyniká, tak je to, jak dokazuje, že hry umí skvěle zprostředkovat nějaký příběh, lépe než film či kniha. Hlavní herní náplní jsou převážně rozhovory a průzkum města. Velkou roli hraje i opakující se časová smyčka a také fakt, že hráč si vědomosti a předměty přenáší do další časové smyčky, čímž si tak může události ve hře urychlit či se dostat k novým informacím nebo odpovědím v dialozích. První den ve městě jsem se docela ztrácela v obyvatelích a jejich jménech, ale jak hra plynula, tak jsem postupně začala plnit některé vedlejší úkoly, nalézala i tajná místa a rozplétala osudy místních obyvatel. Navíc při rozhovoru s obyvateli vyplynulo, že mají některé věci společné a vyústění této linky, kdy mě kněžka odvedla do lázní a posvítila jsem na malbu Charóna na dně bazénu, mi vyrazilo dech. A byla jsem ráda, že mi tato spojistost nedošla už během hraní a já tak mohla zažít opravdový moment překvapení až šoku.

Rozhovory s obyvateli mě bavily, a to zvlášť když se jejich téma stočilo k morálce a k tomu, jak my lidé rozlišujeme a podle čeho, co je dobré a co je špatné. Ze stejného důvodu mě nadchl i kanonický konec. Konfrontaci s Plutem jsem si užívala a byla jsem ráda, že byly zodpovězeny všechny moje otázky, které jsem ohledně příběhu měla. Navíc se mi podařilo z této konfrontace vyjít jako vítěz, což bylo uspokojující. Po dohrání jsem se vrátila ke hře a dokončila zbývající konce, i když ten kanonický konec je nejzajímavější.

U hry jsem se hodně bavila, její námět byl originální, stejně tak zpracování a nemohla jsem se dočkat, až se doberu k tomu, jak to všechno celé je a co se ve městě děje. Opravdu skvělý zážitek a mohu každému jen doporučit.
+23

Death Stranding

  • PS5 50
Věděli jste, že tuhle hru vytvořil Hideo Kojima? Kdybyste to náhodou zapomněli, hra vám to naštěstí hned na začátku asi 8x připomene, stejně jako před každou misí v MGS:V.

S tím, že se mi DS nebude líbit, jsem tak nějak počítal, ale když se teď všichni míní posrat z oznámení dvojky, řekl jsem si, že bych to alespoň mohl zkusit. I když nemám rád Kojimu, tak mám rád walking simulátory a dobré příběhy, a cenovka "zadarmo" mi taky dost imponovala. Podle očekávání jsem hru asi po 10 hodinách nechal být,  jednak protože ještě pořád ani neskončil tutoriál, a jednak protože tenhle typ walking simulátoru fakt není pro mě - ze dvou dalších důvodů.

První: Herní design (mimochodem, věděli jste, že hru designoval Hideo Kojima?). I moje babička už ví, že Death Stranding je o doručování a chození. S tím jsem počítal, vlastně mě to docela bavilo, když odhlédnu od absolutní nepoužitelnosti motorek nebo aut, chození po svých bylo celkem fajn. Všechno ostatní je čirá katastrofa. Souboje a plížení jsou jedno horší než druhé. Herní menu, uživatelské rozhraní, terminál pro příjem zakázek. Všechno je tak příšerně překombinované, zaplevelené grafickým bordelem, všude tolik neužitečných informací a neintuitivních meny. Přijmout zakázku k doručení z bodu A do bodu B si vyžádá asi 6 obrazovek a několik minut přípravy. Při odevzdání zakázky to zabere celé 3 obrazovky, aby hra ohodnotila způsob, jakým jste SEŠLI KOPEC. O nekonečném tutoriálu už jsem mluvil, i po deseti hodinách na vás každou chvíli vybafne blok textu, zastaví vám hru a představí vám další zbytečně složitou featuru, kterou nespíš nikdy nepoužijete. Pokud jde o znovu-vymýšlení kola, Japonci pravidelně směle excelují. Hrál jsem FF, Bayonettu, Nier, MGS:V... ale Death Stranding s přehledem kraluje na prvním místě v naprosto nejhorším UI, který jsem kdy viděl.

Druhý: Příběh (mimochodem, věděli jste, že příběh napsal Hideo Kojima?). Marketingová kampaň DS byla naprosto geniální. Stylem, jakým se Death Stranding prezentoval, způsobil, že o něm mluvili všichni a všude. Trailery a úniky vyvolávaly tolik otázek, že si naprosto všichni chtěli hru zahrát, jen aby konečně zjistili, co to všechno mělo znamenat. A pak hra vyšla a všechna tajemství a záhadami opředená atmosféra hry šli hned během prvních pár hodin totálně do prdele. Jakákoliv otázka, kterou jste snad mohli mít, vám bude naprosto vyčerpávajícím způsobem vysvětlema a pak ještě pro jistotu 2x připomenuta. Měsíce lidi přemýšleli o tom, proč s sebou Norman Reedus nosí dítě v zavařovačce, jen proto, abyste hned na začátku absolvovali přednáškovou cutscénu, kde vás (ne přímo vás, ale Sama - což je ještě horší, protože to ani nedává smysl) poučí o tom, jak BB funguje, co dělá, kde se vzalo, proč to dělá, co s ním, když zlobí a jaký je pravidelný servisní interval pro výměnu oleje. Kdyby vám to nestačilo, přijde vám ještě mail a stránka do databáze.  A takhle je to víceméně se vším. Ze hry se krok po kroku vytrácí tajemné mystično, až vám nezůstane nic, než s prominutím směšný a trapný "make America great again"  příběh, který je v podstatě o chození od domu k domu a připojování lidí k internetu. Navíc se po vás chce přejí celý kontinent, ale stačí doslova přelézt jeden kopec a jednu řeku a jste už kdesi v Indianě. 

Mimochodem, věděli jste, že nejméně oblíbeným školním předmětem Hidea Kojimy ve škole byl zeměpis? Asi.

Kdyby se Death Stranding nesnažil hrát si na nějakou kosmicky geniální a po hratelnostní stránce revoluční, doslova žánr tvořící hru, byl by to celkem fajn doručovací walking simulátor, ze kterého bych ani neměl potřebu dělat si srandu. Takhle ale... no, prostě Kojima a celá jeho videoherní tvorba asi nadále zůstává mimo moje omezené homo sapiens chápání.

Pro: Grafika, hudba, "hra" mezi cutscénami

Proti: UI, vyprávění, tutoriál, ovládání, vozidla, souboje, backtracking, strand type game bullshit

+23 +25 −2

Final Fantasy VII Remake

  • PS5 95
Ač to z hodnocení tak nemusí působit, tak ve mně remake sedmého dílu Final Fantasy zanechává mírně rozporuplné dojmy. Na jednu stranu se těším, jak se bude příběh dál vyvíjet a že jde o něco nového, ale na druhou stranu mě některé změny, ať už viděné či jen naznačené, překvapily a trochu se děsím (a těším vlastně), kam to celé bude směřovat. Navíc tohle nové převyprávění ve mně vzbuzuje otázky, jak mám brát původní verzi příběhu a nějak pořád nevím. Docela se mi daří na to celé nahlížet jako na pokračování původní sedmičky, ve kterém Sephiroth z filmu Advent Children ví, jak původní sedmička skončí a chce její příběh předělat (proto re-make v názvu). Ale mám ohledně všeho asi tisíc otázek a budu velmi mile překvapena, když se z nich aspoň půlka vyjasní. To čekání na pokračování je hrozné, ale těším se na další díl do skládačky. Věřím tvůrcům, že z toho všeho nevyjde nějaká blbost a že ví, co dělají.

Svým komentářem jsem začala asi odzadu, ale chtěla jsem hned v úvodu napsat své celkové dojmy. Teď už tedy k samotné hře a její hratelnosti. Konkrétně k soubojovému systému. Když jsem viděla nějaké záběry ze hry v době, kdy vyšla, tak mi boj přišel naprosto nepřehledný a zmatený a nepřišlo mi to jako něco, co bych si chtěla zahrát. Tento pocit (nepřehlednost) mi zůstal i skoro ke konci prvního průchodu. Naštěstí je zde možnost téměř zastavit boj a promyslet, co dělat dál. Tuto pauzu jsem využívala hojně a zvlášť pak při druhém hraní na Hard obtížnost, kdy to byla nutnost a kdy z toho byla spíše ta tahová hra. Hodně mě tenhle způsob boje, takový hybrid mezi tahovým a akčním soubojovým systémem, bavil. Kolikrát jsem mým třem postavám rozdala každé po jedné, dvou akcích, co mají dělat, a pak už jen sledovala, jak to probíhá. ...Nebo se moje taktika rozpadla hned v úvodu, kdy nepřítel provedl nějaký útok a vyřadil tak z řetězce akcí nějakou moji postavu. Systém materií zde byl stejně zábavný jako v původním díle a podobně i učení se novým dovednostem ze zbraní a využívání ATB systému. Ten šel pomocí materií ještě více posílit a získávat tak ATB o něco rychleji. Paráda. Jen škoda, že Summony jsem nevyvolávala tak často, jak bych ráda, protože většinou na to nebyl čas, nebo vyvolat nešli a stejně tak moc v boji nepomáhali.

Potěšilo mě, že jsem v boji mohla ovládat i jinou postavu než jen Clouda, takže jsem kolikrát přepínala na Tifu nebo ji měla rovnou jako leadera party a užívala si její velmi rychlé útoky a dovednosti jako Starshower, Rise and Fall nebo True Strike. Navíc vždy měla u sebe materii Parry, takže její pohyb po bojišti byl velmi rychlý a i na souboje v simulátoru jsem brala hlavně ji. Fakt byla radost za ni hrát. Kolikrát mi zachránila boj, kdy její limit break pozabíjel tuhé nepřátele tak rychle, že jsem ani nevěděla jak. Ale konec ódy na Tifu, jsou zde i jiné postavy. Aeris zdatně sekundovala zvlášť svojí skvělou schopností Arcane Ward a hlavně jsme si velkou srandu užily s kombinací HP Absorption s Enemy Skill (Self-destruct), Reprieve ze zbraně a následným limit breakem Planet Protection. Vyčistilo to nejeden tuhý souboj v simulátoru. Cloud byl po většinu času mým kouzelníkem, ale na některé souboje jsem ho vybavila Hardedge a udělala z něho tanka, který často používal dovednost Disorder. Asi nejméně času jsem přímo ovládala Barreta a u něho jsem i nejméně využívala jeho dovednosti ze zbraní. Nějak mi nepřišly tak dobré jak u ostatních postav. I když jeho limit break Catastrophe je naprosto skvělý.

Příliš mě nenadchly vedlejší úkoly, které byly ve hře spíše jen proto, aby tam nějaké byly a také rozhodovaly o tom, jaké šaty budou mít postavy v deváté kapitole. Ty scény v šatech byly mimochodem skvělé a u cut scény Aeris v obyčejných šatech jsem se musela smát, jak tam nastoupila se psem a kočkou po boku a Johny ji nevybíravě postrčil kupředu. Stejně tak mě pobavil i tanec s Andreem a Cloudovo odhodlání udělat pro záchranu Tifu i něco takového. Také bylo fajn, že trio z Avalanche dostalo větší prostor (asi abychom si mohli více pobrečet na scénách z plošiny) a že jim byla věnována i jedna kapitola. Co se týče přidaných kapitol a rozšířených lokací ve hře, tak ne všechny mě bavily. Tady musím zmínit kapitolu Haunted (Chapter 11 myslím), která mě moc nebavila, ty bossové v ní mě spíše jen rozčilovali a nějak mi neseděla do aktuální situace, kdy máme spěchat k plošině, pořád si říkáme, jak spěcháme, jak jde o život, ale zároveň máme čas se nahánět s duchy a vyprávět si duchařské historky. Ještě že patřila k těm kratším. 

Co si zaslouží velkou pochvalu a co jsem si užívala, tak byla hudba a nebyla skladba, u které bych si říkala, že mě už nebaví ji poslouchat. Pouštěla jsem si některé skladby i z koncertu symfonického orchestru a musí to být zážitek to slyšet takto naživo. Podobná slova chvály mám i pro vizuální stránku hry, kdy jsem nejvíce ocenila na Remaku to, že se konečně mohu podívat ve slumech nahoru, na patro nade mnou, kde žijí ti bohatí a dobře zaopatření lidé. To prostředí, kde se hra většinou odehrává, je vlastně hnusné, šedivé, hnědé, znečištěné, rozpadlé, ale je to ztvárněno tak dobře a uvěřitelně, až je to vlastně hezké. Hra sice nenabízí nijak časté pohledy na Midgar jako celek, ale když už ano, tak jsem si to užívala a bylo zajímavé vidět něco, co jsem si tak nějak představovala při hraní původní hry.

Hra mě opět chytla, jak už to bývá u FF VII, a bylo těžké ji přestat hrát. Pořád nevím, jestli se mi ten příběh líbí a jestli se mi bude líbit. Snažím se to brát jako něco nového a něco, k čemu je třeba přistupovat trochu jinak než ke klasickému Remaku. Už aby byl vydán Rebirth.
+23

Star Wars Jedi: Survivor

  • PS5 75
Star Wars Jedi se vrací a s ním přichází taky obrovská očekávání. Fallen Order byl takovým mišmašem toho, co se dalo najít u konkurence a vlastně nic nedělal lépe než ona konkurence. I přesto byl hodně enjoyable kouskem, který byl možná trošku přeceňovaný, ale svoji práci odvedl dobře a dohrát ho i několikrát bylo radostí. Prostě takový ten kousek, u kterého vidíte spoustu nedostatků, ale rádi je odpustíte. No a Survivor na tohle dost dobře navazuje.

Technický stav hry dejme stranou, o tom už se toho napsalo až až a myslím si, že tedy není potřeba to rozmazávat nějak dál. Nízké fps, pády hry, sem tam nějaký ten bug. Prostě to z tohoto hlediska není optimální, moving on.
Soubojový systém dostal obohacení o perky, stance a taky výrazně rozšířený strom dovedností. Perky jsou ale obrovské zklamání. Člověk by čekal, že když mu hra slibuje, jak jich postupně bude moci využívat více, bude to pravda... není. Za celou hru (pokud jsem teda něco klíčového neminul) se přidá jeden slot pro perky a většina z nich zabírá alespoň 2-3 sloty. Strom dovedností naopak přidal hromadu věcí, které byly potřeba jako sůl a nabízí možnost resetu skillů, díky čemuž se můžete přizpůsobovat tomu, jaký stance zrovna zvolíte. Různé typy nepřátel jsou s různými stanci lépe zvládnutelné a hra vás tak může popíchnout k tomu, abyste jich vyzkoušeli více, což je fajn.
No a souboje samotné? Tady je opět návaznost na Fallen Order, ovšem rozhodně ne v dobrém. Survivor výrazně zveličil jeden z ve Fallen Orderu nepatrných neduhů a posunul ho o dvě úrovně výše. Hra na vás chrlí neustále zástupy nepřátel ve velkých skupinkách, ale po velkou část hry vám nabízí pramálo možností, jak se s takovou skupinkou nějak "ofenzivně" vypořádat. Ze tří směrů po vás střílejí nepřátelé - zleva normální střely, které lze odrážet, zprava raketa a do zad vám přiletí "nevykrývatelná" střela přičemž vás prohání ještě pět nepřátel bojujících na blízko přičemž vykrývání i uhýbání vás nechává mnohem zranitelnějšími než v případě předchozí hry. Tohle je scénář, který uvidíte nejednou a tahle stránka hry se samozřejmě bude více projevovat na vyšší obtížnosti, kde jsou nepřátelé agresivnější. V boji pak téměř nejsou okna na více než jeden úder a to hře moc nesluší. Chcete-li si tedy užít plynulejší soubojový zážitek, doporučuju sáhnout někam mimo nejvyšší obtížnost. Survivor si hraje na odlehčenou vesmírnou soulsovku (po stránce boje), ale nepřizpůsobuje tomu to, proti čemu vás staví a je to obrovská škoda. Právě souboje proti silným nepřátelům, kde nemusíte běhat po aréně a hledat nějakou výhodnou pozici a chvilku k útoku, abyste se ubránili přesile, byly totiž tou nejzábavnější součástí hry. Za vypíchnutí stojí několik vynikajících boss fightů (Rayvis, Bode) které kladou důraz na preciznost a časté využívání parry. Tohle byly skutečně světlé momenty, kdy jsem si hru maximálně užíval.

Svět doznal velkých změn oproti prvnímu dílu a to především v tom, že tentokrát budete mít před sebou jednu opravdu rozlehlou a velmi otevřenou planetu a k ní pár "přicmrndávačů", kteří hru obohacují ve vizuální rozmanitosti. V průběhu celé hry je dost momentů, kdy není úplně jasné, co se po vás vlastně chce, což nevadí u puzzlů, ale v rámci příběhu, kde jenom "není vidět" cesta je to spíše na škodu. Rozhodně to ale není něco co by titulu nějak extrémně škodilo. Spíš to občas člověku trošku ubírá na imerzivním zážitku. Kromě toho se připravte na velké množství backtrackingu, protože obrovské množství předmětů je skrytých za překážkami, které překonáte až s dovednostmi ze závěrečné části hry. I tak se ale bez nějakého extrémního vracení dá udělat cca 70-80% průzkumu před dokončením příběhu, což mi přijde tak akorát.

Po stránce příběhu je tu trošku pomalejší rozjezd, ale tvůrcům se daří příběhem táhnout hráče prakticky po celou dobu. Hra si většinu času drží dobré tempo. Zavedené postavy, se kterými se znovu setkáte jsou působí blízkým dojmem a jsou příjemnou součástí, která udržuje pocit určité sounáležitosti. Není nouze o spoustu zajímavých momentů a jejich způsob odvyprávění je plynulý a příjemný, byť za absolutní špičkou zůstává kousíček pozadu. Vedlejší postavy a questy už ale tak dobře nefungují. Dialogy mimo příběh jsou v podstatě zbytečné a "šustění papíru" je slyšet takřka v každém písmenku. Naštěstí tyhle dialogy nejsou povinné a nebudou vám tak brzdit ten hlavní a skutečně dobrý zážitek z klíčového dění.

Po grafické stránce těžko hodnotit. Ano, hra by asi byla pěkná, grafický upgrade proti Fallen Orderu je znatelný na první pohled. Bohužel si ho tolik neužijete, protože pokud upřednostníte snímkovou frekvenci tak po většinu času bude celé vaše okolí vizuálně dost strádat. Jen když se zastavíte, abyste obdivovali nějakou tu scenérii tak se snad pokocháte alespoň náznakem toho, jak pěkně to mohlo vypadat. Hru mi to rozhodně nijak nekazilo, ale člověka to přece jen trošku zamrzí, když ví, že by si to užil ještě o mnoho víc.

Sečteno a podtrženo - Survivor je solidní žánrovkou, která kříží akční adventury s žánrem soulsovek a nedělá to vůbec špatně. Nešikovná volba toho, jak budou vypadat vlny nepřátel ale hře na vyšší obtížnosti dost ubližuje a ubírá jí na "férovosti", kterou jsou proslulé právě soulsovky. Tady s ní příliš v těžkých soubojích se skupinkami nepřátel nepočítejte. I tak ale servíruje zábavnou porci dobrých soubojů s možností různých přístupů k boji, pár výborných bossů a velmi solidní příběhovou linku, která skvěle graduje. V neposlední řadě taky stojí za zmínku právě možnost vyřádit se pro všechny nadšené hledače pokladů. K dokonalosti je ale hodně daleko a 75% mi tak přijde jako zasloužené hodnocení, těch neduhů je na jinak velmi dobré hře fakt spousta a když se nakupí, tak ta procenta prostě výše vymáčknout nelze.

Pro: Větší variabilita boje, někteří bossové, dobré tempo a gradující příběh

Proti: Technický stav, špatně vybalancovaná obtížnost, zbytečné vedlejší dialogy a generické "questy"

+23 +24 −1

Resident Evil 2

  • PS5 80
Od mého hraní remasteru prvního dílu Resident Evil už uběhl nějaký ten rok (skoro dva roky přesně). Hororové hry totiž nejsou mým vyhledávaným žánrem. Ne, že bych se nechtěla bát, ale moc tohle napětí v životě nepotřebuji, a tak si hraní hororových her dávkuji. Za tu dobu jsem už stihla zapomenout, jak uspokojivé hraní RE může být. Hra totiž na mapě vyznačí, jestli hráč v dané místnosti našel vše, co najít měl, postupně se odemykají zkratky a hádanky jsou tak lehké, že nehrozí žádná frustrace z nemožnosti rychlého vyřešení. Ovšem také jsem zapomněla na ten pocit, kdy vítězoslavně dojdu k nějaké věci, do které je třeba něco vložit, něco, o čem si myslím, že celou dobu tahám s sebou. Ale ne, kvůli omezenému inventáři jsem si to samozřejmě uložila do truhly, a tak je třeba se vrátit, vzít si to a jít opět k oné věci, do které je třeba něco vložit. Mám pocit, že v takových stokách už bych se mohla pohybovat po slepu, jak jsem neustále chodila sem a tam. Proto se stoky staly mojí nejméně oblíbenou částí. Naopak začátek na policejní stanici jsem si užívala a bavilo mě to asi nejvíce. On ten začátek je stejně nejlepší, když člověk ještě neví, postupně se z toho zabíjení a průchodu lokacemi stává rutina a přestala jsem i cítit ono napětí.

Měla jsem trochu obavy z onoho nepřítele, který hráče po určitou dobu pronásleduje, ale nakonec to tak hrozné nebylo. Naštěstí nebyl moc rychlý (při zvolené obtížnosti) a naštěstí byl dost slyšet, takže jsem věděla, že je někde poblíž. Navíc jsem zneužívala toho, že do nějakých míst prostě nemohl vejít, a tak jsem si předem naplánovala cestu a v duchu měla představu o tom, kde mám bezpečnou místnost. Nijak nadšená jsem nebyla z bossfightů ve hře, neboť se při nich dost ukázalo, jak ve hře chybí nějaký úhyb nebo blok, cokoliv. Protože když jsem viděla, že se boss napřahuje pařátem, tak mi bylo jasné, že je bez šance tomu nějak uniknout a jen jsem čekala, až to teda přijde. Sprint hlavní postavy je totiž spíše rychlá chůze v animaci běhu.

Co mě bavilo hodně, tak byla samotná hratelnost, přesněji řečeno ta akční část. Výstřely ze zbraně vypadají a znějí dost dobře, měla jsem pocit, že výstřely skutečně zasáhly živou tkáň a i když jsem mohla některé části jen proběhnout, tak jsem si naopak s chutí zastřílela. Jen jsem musela vydržet začátek, kdy Claire začíná s nějakým plivátkem místo zbraně. Dost té akční části pomohla i klasická kamera z pohledu třetí osoby, která vystřídala onu statickou kameru v původní hře. Také jsem ocenila i takový detail, jak Claire držela granátomet v ruce, když si svítila baterkou.

Jedná se o povedený remake, který převedl starší hru do moderního hávu a který mi přišel dost podobný jedničce, což není vůbec špatně, protože ta byla skvělá.
+23

Syphon Filter

  • PS5 70
Syphon Filter se z dnešního pohledu řadí mezi ikony prvního Playstationu. Zároveň nutno podotknout, že patří mezi série, které nepřežily příchod další herní generace. Naplněn obavami jsem se rozhodl oživit vzpomínky z dětství a tuhle legendu rozehrát. Přeci jen od vydání uběhlo hodně let a trendy našeho oblíbeného průmyslu se mezitím mnohokrát změnily. 

Po dohrání musím uznat, že i v dnešní době se jedná o velmi dobrou akční hru, samozřejmě poměrnou své době. Dle očekávání grafika vypadá, podobně jako u většiny prvních 3D her, po většinu času vskutku hnusně. Především z některých prostředí (katakomby, jeskyně) a rozplizlých textur až bolí oči. Postavy už vypadají o něco lépe, ale pořád se nejedná o žádnou hitparádu. Dabing pak eskaluje mezi obstojným (většina hl. postav) a až parodickým (všichni ostatní). Příběh je naprosté béčko o záchraně světa před teroristy, ale to vlastně vůbec nevadí. 

Důležitější otázkou je, jak se vlastně Syphon Filter hraje. Předně je potřeba si uvědomit, jak fungovala tehdejší obtížnost. Zpočátku snadný průchod se v posledních levelech mění na neférovou noční můru, kdy na vás chodí zástupy nepřátel v neprůstřelných vestách, takže je potřeba dávat headshoty jak na běžícím pásu. Největší problém spočívá v absenci možnosti ručního otáčení kamery. Tzn., že musíme otáčet celým naším hrdnou Gabem. A podívat se směrem nahoru či dolů lze pouze za použití FPS pohledu. Doplněno poněkud podivným Gabeovým pohybem mi trvalo dost dlouho si na tehdejší běžnost zvyknout. 

Jenže SF dělá i několik věcí dobře. Předně jednotlivé mise mají různorodé cíle. Jednou vyhledáváte nálože a chráníte pyrotechniky, zatímco příště zabíjíte vědce tvořící vražedný virus. Vždy disponujete jen hrubou, ne úplně malou, mapou doplněnou o zadání úkolů. Nutností se stává průzkum a hledání cílů bez nějakých pomocných ukazatelů. Přestřelky dokážou být dost intenzivní a nebýt haprujícího automatického zaměřování i vcelku zábavné.

Nemá smysl popírat, že Syphon Filter není již dávno ve všech směrech překonán. Zůstává však docela hratelným výletem do dob minulých. A upalování zloduchů taserem zůstává stejnou zábavou jako před mnoha lety.
+23

God of War Ragnarök

  • PS5 90
Na God of War Ragnarök jsem se těšil moc, ze začátku jsem se ale do hry nějak nemohl zahrát. Vše je vlastně stejné jako v předchozím díle a přišlo mi, že mě nemůže nic překvapit. Tady mi bylo jasné, že jednoho dne dostanu nějaké udělátko, co mi pomůže překonat tuto překážku a tam bude ultratuhý boss, se kterým budu mít problémy i šest hodin po dohrání hlavního příběhu. Naštěstí se ale záhy hra rozjela natolik, že bylo mé roztrpčení smeteno ze stolu a o překvapení se staral hlavně příběh.

Ten mi sednul hodně a obsahuje pár velmi povedených zvratů. A přestože všechny postavy jsou skvěle zahrané i nadabované, vždy si pro sebe každou scénu ukradne Odin, asi nejlepší postava z obou dílů. I když i takový Thor mi přišel hodně povedený a zábavný. Příběh se hodně točí kolem Atrea, za kterého si tentokrát i občas zahrajeme. Jeho pasáže nejsou tak zábavné jak ty s Kratem (ale ne nezábavné) a co se týče hratelnosti, nabízí o trošku jiný způsob hraní, ale posouvají příběh. Asi za jediné větší mínus považuji závěr hry. Ten ne že by byl špatný, jen mohl být ještě více epický a kulervoucí. Zkrátka po tom všem působí lehce uspěchaně. Nicméně celé vyústění příběhu a úplný závěr se mi líbí hodně.

A nakonec mě pohltilo i ono putování a objevování. Téměř v každém ze světů, který navštívíme, máme nějakou tu otevřenou lokaci, kterou si můžeme prozkoumávat mimo hlavní příběh. Za nejlepší považuji lokaci kráter a zdejší souboje s draky. Přitom je to velká lokace s několikahodinovým obsahem, kterou může hráč i úplně minout. Naopak za méně povedenou lokaci považuji Muspelheim a jeho zkoušky, které byly v předchozím díle zpracovány daleko lépe.

Akce navazuje na předchozí díl a stále mě baví. A ano, jsou tu i end game bossové. A jsou ještě těžší než Valkýry z předchozího dílu. Takže pokud chce hráč splnit vše, je nutné se vytunit na maximum a naučit se používat efektivně co nejvíce schopností, ovládat všechny zbraně a hlavně přesně blokovat. Hráči souls her asi nebudou mít problém, ale mně tekly nervy tedy úplně neskutečně :)

Vizuál hry je někde na pomezí PS4/PS5 a přesto, že například Horizon Forbidden West vypadá o něco lépe, stále je to graficky velmi hezká hra s mnoha pěknými sceneriemi.

Nakonec God of War Ragnarök hodnotím stejně jako předchozí díl. Příběh, putování, objevování a celé to dobrodružství mě nakonec pohltilo a po 73 hodinách a splnění všeho mi bylo nakonec líto, že už je konec. Tak snad ještě někdy příště.

Pro: Příběh, hratelnost, dobrodružství, charaktery v čele s Odinem jsou skvěle zahrané a nadabované

Proti: Konec mohl být ještě epičtější, Muspelheim trials

+23

Little Nightmares

  • PS5 75
U hororů to mám tak, že nesnáším lekačky, kvůli kterým jsem na infarkt a akorát mě naštvou, takže všelijaké Amnesie jdou úplně mimo mě. Na druhou stranu mám rád takovou tu napínavou, hutnou, zkrátka divně strašidelnou atmosféru, která nám říká, že je něco špatně a ne vše je jak má být. Little Nightmares naštěstí patří mezi ty atmosférické horory, takže hercna mohla zůstat v klidu.

Svět, ve kterém se v kůži malé holčiny jménem Six ocitáme, je velmi zajímavě pojatý a nabízí řadu otázek k rozklíčování. Prostředí je naprosto super a lokace jako jsou kuchyně, restaurace a běhání mezi tlustými jedlíky asi nezapomenu. A skvěle pojatý konec je naprosto znepokojivý a krásně zapadne do celku. Co se ve hře děje, na to si musí hráč přijít sám, hra sama mu nic neřekne.

Pro místní panoptikum je holčina nejspíš pochoutka číslo jedna, mohou se přetrhnout, aby ji chytili a snědli. Místní obyvatelstvo, to je kapitola sama pro sebe. Znetvoření, pokroucení a odporní hnusáci, které bych nechtěl potkat ani ve dne, natož na tak temném místě. Cesta úrovněmi obsahuje mimo snahy ukrýt se před nepřáteli, popřípadě před nimi utéct, i pár puzzlů. Ty nejsou nikterak složité, takže zádrhely nehrozí. To mi popravdě ani až tak nevadilo, prim zde hraje hlavně atmosféra. 

To, že ovládání Little Nightmares je na slabší úrovni, je již známá věc. Skákání mimo platformu je zde naprosto normální, a i pohyb celkově působí přinejmenším zvláštně. Moc mi neseděla ani kamera, která se vždy jen lehce natočí a párkrát se mi stalo, že jsem si nevšiml cesty vedoucí dále.

Little Nightmares je příjemně strašidelná jednohubka. Díky absenci prvoplánových lekaček se může líbit i hráčům, kteří horory jinak nevyhledávají. Atmosféra a svět za to stojí.
+23

A Plague Tale: Innocence

  • PS5 90
Čekal jsem lineární příběhovou hru z neokoukaného, pro mě atraktivního, prostředí středověké Francie zasažené morem a dostal jsem přesně to. Emotivní příběh dvou dětských sourozenců, kteří procházejí krutým peklem a snaží se přežít. Je to přímočaré. Je to krásné, kruté a slza také párkrát ukápla. Čekejte historické kulisy, ale nečekejte realistický příběh. Prostředí nadmíru depresivní, temné, ale zároveň krásně graficky zpracované. Podbarvené temnou, ale uhrančivou hudbou plnou motivů temného středověku. Kde hlavní nástroj je violončelo.

Hra obsahuje špičkový profesionální dabing. Jak francouzský, tak anglický. Kvůli herní výzvě jsem hrál ve Francouzštině s českými titulky. Po dokončení a vracení se do jednotlivých kapitol kvůli trofejím, jsem přesedlal na Angličtinu. Immersi mi to nezkazilo. Obojí je skvělé. Hlasy dabérů obou postav vypráví kontrast dvou dětských nevinných hrdinů pocházejících ze šlechtické rodiny. Kteří byli z minuty na minutu hozeni do reality temného středověku v době těžké krize. Amicia to zvládala ještě celkem dobře. Pětiletého Huga mi bylo opravdu líto. Působilo to na mě až překvapivě.

Hratelnost hry je famózní. Jakmile mě jednou chytila, měl jsem problémy jí vypnout a jít spát. Poštěstilo se mi mít ale celou jednu volnou sobotu. Kdy jsem hrál hru celý den a vlastně jsem jí celou dohrál na tři zátahy. A to není úplně krátká. Bylo to jako sledovat film. Film s námětem, který tu nikdy předtím nebyl. Obtížnost je nastavená tak, aby to hráč neměl zadarmo, ale zároveň se nefrustroval zbytečnými záseky. Zábavný stealth, jednoduché hádanky a adrenalinové akční scény. Hratelnost se mění a nesklouzne do stereotypu.

Bohužel to celé trochu kazí umělá inteligence nepřátel. Později ve hře stačí mít na snadný postup vyčištěnou únikovou cestu. Má taktika byla prakem sundat helmu vojákovi chemikálií a utéct. Když se všichni uklidnili, už ho stačilo jen trefit šutrem do hlavy a utéct. Voják se vrátil k mrtvole svého druha a dělal jakoby nic. Nepřátelé vás nepronásledují daleko. I když vás u toho přistihnou, nejsou dlouho podezřívaví a rychle se uklidní. Stačí jen mít trochu trpělivost a dojem ze hry se hned dostane skoro k arkádě. Naštěstí tuto taktiku nelze uplatňovat všude.

Mnohem víc mi ale v paměti utkvěli scény jako přechod bitevního pole, zhasnutí vojákovi lucerny uprostřed hejna krys, hrdinné Rodrikovo tlačení vozu za účelem ochrany před lučištníky nebo poslední epický souboj s brutálně nechutným hlavním záporákem. Během hry se postava ustrašené Amicie změní na nekompromisního zabijáka. Využíval jsem k tomu prostředí, vybavení či další sofistikované a kruté prostředky. Nepřátel mi nikdy nebylo líto. Zasloužili si to.

Jen víc těchto neokoukaných, skoro až filmových zážitků.

 Herní výzva 2024: Ztraceno v překladu
 Lze ještě použít v kategoriích: Nemova říše, Nikdy se nevzdávej! 

Pro: prostředí temného středověku, mor a krysy jsou neokoukané, kontrast prostředí a dvou nevinných dětí, atraktivní lokace, krásná grafika, krásná hudba

Proti: umělá inteligence nepřátel je špatná

+23

Marvel's Spider-Man: Miles Morales

  • PS5 80
První Marvel's Spider-Man mě mile potěšil, nečekal jsem, že mě bude superhrdinská hra tak bavit. I když se na superhrdinské filmy podívám rád (i přesto, že poslední dobou stojí za prd, tak Marvelovku z MCU universa nevynechám), do her se mi nikdy moc nechce. Po měsíci od jedničky jsem se dal i do Marvel's Spider-Man: Miles Morales a přestože je hra zajetá ve stejných kolejích, v něčem je lepší. Ale v něčem i horší.

Za prvé mě víc bavil Miles Morales jako charakter. Nebo takhle. Petera Parkera mám rád, je to ikonický charakter. Ale jeho příběh jsem viděl zpracovaný už tolikrát, že mě přeci jen méně známé příběhové pozadí Milese Moralese zaujalo. Jeho rodina, přátelé a záhy i nepřátelé, to vše působí v rámci universa osvěžujícím dojmem.

Hratelnost je úplně stejná jako v předchůdci, jen Miles může používat energetický výboj v mnoha podobách, což se hodí při soubojích a samozřejmě to má opodstatnění i v příběhu. Tady Insomniac Games zaslouží jedničku třikrát podtrženou, souboje jsou zábavné a svižné, a když k tomu připočteme i Spider-Manovský pohyb po městě, tak to je úplná lambáda, téměř dokonalé.

Protože se jedná o takový mezi díl, není hra tak rozsáhlá jak první Spider-Man. A to je také v jednom ohledu plus. Collectibles tu máme, ale daleko v menším počtu, takže nehrozí nudný grind v případě, že chceme hru kompletovat třeba na platinovou trofej. Navíc jejich sbírání má i někdy smysl, protože se dozvíme o minulosti určitých charakterů.

Jak jsem psal, v něčem je Miles Morales trochu horší. A tím jsou záporáci. Jediný, kdo má charisma je Simon Krieger, kterého skvěle nadaboval Troy Baker. Tinkerer je pak jako záporák velké zklamání, něco tak tupého a otravného jsem už dlouho neviděl. Závěrečný souboj je pocitově delší než Sátántangó od Bély Tarra a nepředstavuje žádnou extra výzvu. Příběh samotný ale tak hrozný není, spíš je to superhrdinská klasika, akorát tím, že je hra kratší, tak skončí až moc rychle.

Nezbývá než dodat, že stejně jako předešlý díl je to skvěle hratelný a naprosto zábavný popcorn. 

Jo a JJJ je king :)
+23

Control

  • PS5 80
Max Payne v sukni a s telekinézou v končekoch prstov? Niečo na ten spôsob.

Viete, v posledných týždňoch som si uvedomil, že som asi dosť vyberavý hráč. Už celkom dlho som totiž nedokázal nájsť žiadnu hru, ktorá by ma chytila. Všetky, ktoré som rozohral (Returnal, nový God of War, Nioh) ma bavili prinajlepšom pár hodín. Moje hráčske seansy teda vypĺňal overený Red Dead Redemption 2, ktorý som rozohral po druhýkrát (a opäť sa skvele bavím), ale predsa len... chcelo by to niečo, čo som ešte nehral.

Z tohto hráčskeho limba som sa dostal vďaka Remedy a ich výbornému kúsku Control. Vlastne hneď ako som hru rozohral mi bolo jasné, že toto bude skvelá zábava. A aj bola! Na hru som sa veľmi rýchlo namotal a užíval si ju. Má svižné tempo a akcia za pomoci telekinézy je výborná (fyzikálnosť okolitého prostredia a jeho ničenie sú parádne). Telekinéza a strelné zbrane sa navyše veľmi pekne dopĺňajú. Pôsobivá je tiež audiovizuálna stránka. Prostredie sa na prvý pohľad môže zdať fádne, ale zdanie klame.

Nápad korporátnej budovy, ktorá v sebe skrýva podivné a temné zákutia je využitý až na dreň a tvorcovia ponúkli viacero kreatívnych a výtvarne pôsobivých lokácií (Ashtray Maze ftw!). Korporátne kancelárie sú vôbec ideálnym miestom pre horor (Control ním síce stricto senso nie je, ale atmosférou sa mu dosť často približuje), pretože samy o sebe sú (aspoň pre mňa) poriadne hnusné, depresívne a desivé (aj bez toho, aby sa v nich odohrávali nadprirodzené veci).

Palec hore dávam aj za obtiažnosť, kedy tvorcovia určitými mechanikami hráčovi trochu komplikovali situáciu a nútili ho zlepšovať sa. Mnohí možno budú kafrať, ale takto mali súboje dosť dobrý náboj a človek naozaj musel vnímať, čo sa okolo neho deje. Hra ale ani tak nie je nejako extra náročná. Dokonca ma celkom bavili aj puzzly, ktoré v každej hre úprimne neznášam. Skrátka a dobre: bavil som sa výborne.

Pokojne by som dal aj vyššie hodnotenie, ale boli tu predsa len veci, ktoré mi vadili. V prvom rade ma vôbec nezaujal príbeh. Ale vôbec. Hlavná hrdinka síce bola sympaťáčka (čo sa nedá povedať o jej polodementnom bračekovi, po ktorom pátrala), ale príbeh ma ničím neoslovil a vlastne som sa v ňom dosť strácal. Nejaký Hiss, iné dimenzie, halucinačné výjavy (aj keď graficky premakané a úchvatné)... Nebavilo ma to. Nemýľte sa - surrealizmus, snové výjavy a podivné príbehy mám veľmi rád. V tomto prípade mi však prišlo, že forma prebíja obsah a že sa komplikovane rozpráva vlastne pomerne jednoduchá story.

Je to dané aj tým, že cutscény sú zrežírované naozaj extrémne fádne. Proste sa pár postáv rozpráva a nemá to žiadnu dynamiku ani náboj. Čo by až tak nevadilo, ak by dialógy boli dobré. No... ale nie sú. S výnimkou hlavnej hrdinky sú tiež všetky ostatné postavy na facku, prípadne neuveriteľne nezaujímavé (možno s výnimkou janitora, ale aj ten je dosť nevyužitý). Nikto nemá žiadnu osobnosť, nič, čo by utkvelo v pamäti.

Popravde som od určitého momentu začal dialógy rovno preskakovať. Iste, o príbehu som mal teda len približnú predstavu, čo mi neuľahčovali ani tvorcovia, keďže ho rozprávali zámerne trochu zmätočne... Ale whatever, nevadilo mi to. Samotné hranie bolo našťastie dostatočne zábavné na to, aby mi to vykompenzovalo.

Ďalším kameňom úrazu je však mapa, ktorá je fakt nešťastne spracovaná (a to som ešte veľmi mierny). Dostať sa niekde je naozaj umenie a niekoľkominútové blúdenie ma miestami fakt iritovalo. Spočiatku mi trochu prekážal aj systém ukladania prostredníctvom checkpointov, ale nakoniec nebol zlý (pridával na trošku vyššej obtiažnosti) a vlastne ho ani neberiem ako zápor. Záver mi prišiel už mierne naťahovaný (ale oceňujem trolling s falošnými záverečnými titulkami). Otravovalo ma aj zbytočne veľa collectibles (síce som ich zbieral, ale od istého momentu nečítal).

To sú však skôr drobnosti. Medzi najväčšie mínusy radím hlavne mapu a príbeh, ktorý ma proste neoslovil (možno vy budete mať väčšie šťastie). Celkovo ale výborné hranie.

Pro: audiovizuál, atmosféra, akcia, pôsobivé prostredia

Proti: príbeh, dialógy, mapa

+23

Night in the Woods

  • PS5 95
Předem bych chtěla upozornit, že se v mém komentáři mohou najít menší spoilery, ne sice k příběhu či nějakým zvratům, ale pokud si chce někdo užít hru úplně naslepo, tak by to neměl číst.

Příběh této hry pro mě až tak důležitý nebyl a vlastně není to pro mě něco, kvůli čemu jsem se pustila i do druhého hraní, což dělám jen výjimečně.  Hlavní příběh tvoří pevnou kostru hry, která by však nikdy nebyla kompletní bez jednotlivých interakcí i s bezvýznamnými postavami, bez skvěle vykreslené atmosféry maloměsta, bez menších detailů a rozhovorů, které ke zmíněné kostře přidávají život a hra tak funguje jako organický celek.
 
V čem Night in the Woods naprosto vyniká, jsou již zmíněné postavy a prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Ačkoliv jsem v americkém maloměstě nevyrůstala, tak jsem se dokázala vžít do situace, ve které se do mého rodného města vracím jako někdo, kdo nějak selhal a nedostál očekávání. Navíc atmosféru a celkovou mentalitu obyvatel vystihli autoři tak dobře, že jsem se tam sama cítila blbě a někdy nepříjemně, ale vlastně to bylo naprosto super, jak se to na mě přeneslo. Každý den jsem poctivě obíhalo město, abych složila další střípky života místních obyvatel a aby na mě dýchla jejich odevzdanost, zpátečnictví, lhostejnost, melancholie, ale někdy i malé radosti a snad i naděje na lepší život.

Hra, zdá se, normalizuje odlišnost, dává pocit, že být divný, jiný a ne úplně psychicky v pořádku, je normální. Postavy si vedou své divné dialogy, a nejsou za to, alespoň ne svými vrstevníky, odsuzovány. Dialogy představují hlavní plus hry. Přišly mi tak originální, neotřelé a svým způsobem až poetické, že mě nenudilo číst je celé ani na druhý průchod hrou. Zde se obrátím ke srovnání například se hrou Persona 5, v níž dialogy také dominovaly, ale postrádaly lehkost a zábavnost.

Po odehrání hry jsem zaznamenala, že někteří hráči mají problémy s hlavním postavou Mae, že je jim nesympatická a že se s ní nedokážou ztotožnit. Mae má totiž nemálo charakteristických chyb a je možná nezvyk, že protagonista hry není dokonalý nebo se k oné dokonalosti ani neblíží. Snažila se být strašně dospělá, neustále obyvatele města opravovala, že není žádné dítě nebo je že dospělá, ale z obrazovky na mě křičela její dětinskost, naivita, sebestřednost a řešila takové problémy, které bych tak čekala od nějakého nevyzrálého teenagera. Sama podle mě neví, jestli chce být dospělá nebo ne. Proč by to také měla chtít, když vidí, jak se chovají ostatní dospělí? Ještě si chce užívat život bez nutnosti nést následky za své činy a zažívat také jistý pocit nesmrtelnosti, který k dospívání patří (můžu spadnout ze stromu, dostat zásah elektrickým proudem, nic se mi nestane). Zároveň je tlačena dospělou společností a hlavně svými rodiči k zapojení se do "procesu" práce - volno (nudná televize/kniha) - spánek - práce. Je na pomezí, což je asi normální pro člověka, kterému je 20 let. 

Nejvíce mě tato její nevyspělost praštila do očí, když jsem v mém prvním průchodu trávila volný čas s Beaou, která se stala jejím protikladem. Ta totiž na rozdíl od Mae zůstala ve městě, nesplnila si sen v podobě vystudování školy a naopak se její život obrátil tragickým směrem (proto Mae její život závidí), takže trávení času s ní pro mě bylo naplněno beznadějí a smutkem. Byť některé scény byly i vtipné a milé na odlehčení situace, tak celkové vyznění bylo pochmurné. Nikdy jsem tak moc nestyděla za postavu, za kterou hraji, jako v případě Mae, kdy dokázala zapomenout nebo si neuvědomit jednu podstatnou událost v životě její kamarádky z dětství. 

Ovšem v průběhu těch pár herních dní Mae dokáže dospět, začne si více uvědomovat, že sama musí převzít zodpovědnost za svůj život, že její činy mají následky a že už nejde před reálným životem více utíkat. Navíc bylo skvěle vykresleno, že ani psychická nemoc/problémy nemohou ospravedlňovat naprosto jakékoliv jednání. Dokázala jsem s ní více sblížit, pochopit, jaký tlak na ni její matka dokázala ohledně školy vyvíjet, že její dětství poznamenané rodičem - alkoholikem nebylo tak růžové a že pro ni návrat do tohoto místa je jeden velký stresor. A že možná proto se uchýlila k chování dítěte, které v tomto místě jako jediné znala a ve kterém se možná cítila více v bezpečí než v nové roli dospělého. Když k tomu přičtu ještě popisy její disociace, tak mi vlastně přišla strašně lidská a hodně uvěřitelná postava.

Trávení času s přáteli Mae patří k nejzábavnějším a nejemocionálnějším částem hry, ať už se vydáte cestou Gregga nebo Bei. Tohle opravdu není: běž, najdi, přines, vybij, vrať se. Přátele poznáváme hlouběji, odkrývají se jejich bolestivá místa. A tato smutná hloubka je geniálně spojena s úsměvnými minihrami a někdy až trochu šílenými způsoby zábavy.

Naprosto mě uchvátilo audio-vizuální zpracování hry a zvlášť teda hudba se hodně povedla. Ta  netvoří pouze dokreslení scén, ale přímo se podílí na jejich utváření. Úžasné jsou skladby provázející snové světy Mae, kdy se postupně přidávají další a další nástroje. Nebo relaxační píseň hrající při pochůzkách po městě či při hledání dusk stars. 

A co je vlastně nejlepší? Že tak, jak to vidím já, to nemusí druhý vůbec vidět. Že zatímco já najdu pochopení v Mae, tak jiní budou souznět s jinou postavou. Že každý z nás v té hře může najít něco svého a interpretovat události ve hře dle sebe.
+23

Alone in the Dark

  • PS5 90
Nebudu lhát, trochu jsem si to nadhodnotil, protože nový Alone in the Dark je pro mě tak trochu splněný sen na poli hororových her. Už dlouho jsem totiž tesknil po nové hororovce, která by na to šla hezky po staru. Tím myšlen například větší důraz na hádanky, mysteriózní atmosféru a trochu i té absurdity. Tohle všechno nový Alone splňuje za mě na jedničku a ač se nejedná o kvalitní Survival Horor (o který se lehce hra místy snaží) tak se jedná o velice kvalitní hororovou adventuru.

V hlavní roli tu vystupují Edward Carnby a Emily Hartwoodová, kteří se vydávají do ústavu pro choromyslné jménem Derceto, aby tam našli Emily strýčka Jeremyho, který poslední dobou začal postupně spadávat do šílenství. Ihned po menším nastínění děje si můžete vybrat za jakou z těchto postav budete hrát. Bohužel, ale jednotlivé linky se krom jedné kapitoly výrazně neliší a změny jsou spíše kosmetické (budete mít jiný dialog, přečte si jiné spisy či se vám cutscena spustí na jiném místě atd.). Takže tady jsem si vybral dle sympatií a první volba vzešla na Carnbyho, jelikož mám prostě slabost pro hard boiled detektivy. No a poté je čas najít strýčka Jeremyho!

Co musím ihned v rámci příběhu pochválit je ta skvělá dobová atmosféra, prostředí celého panství Derceto, a hlavně příjemnou absurdní, a i surrealistickou atmosféru. Kdy vlastně hlavní postava je vhozena do víru podivných událostí/kosmického teroru a při prozkoumávání panství se mu ledabyle zjevují postavy které ještě více přispívají do celého chaosu a surrealistické atmosféry, které navíc pomáhá hudba, která jako by vypadla z pera Angela Badalamentiho/Davida Lynche. V tomto ohledu jsem byl naprosto spokojený, jelikož více než na jumpscary hra spoléhá na mysteriózní atmosféru a nádech Gotických hororových filmů z 60-70s či noirovek. Což já mám velice rád. Takže pokud od hry čekáte Resiho 2,3,4, budete velice hořce zklamáni, jakožto poměrně velká skupina recenzentů či hráčů. Já bych to přirovnal k období PS2 éry hororů.

To i z toho důvodu že celá hra je velice "puzzle heavy", což je poměrně osvěžující, hlavně proto že se nejedná o lobotomické hádanky, které by byli primitivní a jen do počtu. Ne tady se opravdu dočkáte poměrně hravých a místy i docela těžkých hádanek na které se dá přijít logicky, ale neříkám občas sem nějaký zásek měl. Hlavně to trochu zabolelo v momentě, kdy jsem si myslel že jsem na něco zapomněl a tisíckrát prohledával celé Derceto, což může být někdy poměrně frustrující. Na druhou stranu ale zase nemáte zprvu vše odemčené, takže nemějte strach, že byste hned zprvu měli zásek a museli se prodírat všemi pokoji.

I tak je ale dost možné že vám to prodírání se vadit ve výsledku nebude, protože celá hra je naprosto BOŽSKY ozvučena. Tyo takhle výborný zvuky jsem v hororu dlouho nezažil, každý průchod po ztrouchnivělým schodišti či po dřevěné podlaze cítíte a hlavně slyšíte, což přidávalo ke skvělému "AMBIÁÁÁNC" celé hry. A nebudu lhát, když řeknu, že jsem někdy chodil pomalejší chůzí abych si tu atmosféru užil. Jako jo, tohle je podle mě jedna z největších předností celé hry. Fakt paráda.

Bohužel i přes opravdu všechny klady, se tady najde několik záporů, ten nejhlavnější je asi soubojový systém. Celou dobu mi přišlo že ty fighty tu jsou spíše do počtu a jako jo, bez nich by to místy asi bylo méně zábavnější, ale šlo to udělat rozhodně lépe. Je sice pravdou že zbraně na blízko tu při soubojích mají odlišnou váhu a se vším se nemáchá stejně, ale i tak mi celé souboje přišli místy chaotické spolu s bugy a častým zasekáváním o nějaké textury, plus i takové nabíjení mi přišlo dost pomalé. Takže v některých momentech, kdy na mě naběhlo některých monster více, tak jsem byl chycen do chaotické pasti a moc sem si to neužíval. On prostě celkově ten survival prvek tu moc nefunguje. Nikdy totiž nemáte pocit že by nábojů, léčiv bylo nedostatek a potyček s obludami zase ve výsledku tolik není. Nemluvě o prostě totálně všedních bossfightech, který přispívají k dojmu, že tohle celé je jen odškrtnutá kolonka na seznamu.

Což bych asi řekl že to je ke kritice asi vše, ještě bych teda dodal že na PS5 i po velkém updatu jsem měl bugů, jak nasráno a bylo běžné se o něco zaseknout, cutscéna problikávala, či postavě se zdeformovala divně hlava během dialogu nebo můj oblíbený bug – prosvítání Edwardového strniště... takže asi tak. Voice acting tu hejtovat nebudu, jelikož mám na rozdíl od většiny asi hluchotu nebo nevím. Mě totiž dabing od Harboura přišel kvalitní a jeho občasným přehráváním skvěle sedl do atmosféry celé hry, to samé platí i pro Emily.

Takže jo, za mě se jedná o opravdu kvalitní old school horor, který potěší hlavně fanoušky Gotických hororů starších let či fanoušky Lynche/Lovecrafta. Já si to celou dobu hodně užíval a fakt cením příklon k adventurní složce, a i třeba potřebu pracovat se spisy co ve hře najdete abyste se dostali dál, což ještě více nutí k opakovanému přečtení, a to mě bavilo. Takže jo, za mě velké překvapení a těším se na opětovné zahraní.

Pro: Příběh, surrealistická a absurdní atmosféra, výborný soundtrack, hlavní postavy, hádanky, špičkový audiovizuál

Proti: Nudné souboje a bossfihty, velké množství menších bugů (nic game breaking)

+23

Uncharted 4: A Thief's End

  • PS5 95
Nestává se mi běžně, že po dohrání hry zůstávám nehnutý sedět a oddávám se směsici čerstvých pocitů, jenž svou výrazností minimálně dohání ty nejlepší ve vzpomínkách nebo je ještě převyšují. Byly to pocity veskrze hřejivé, z dokonalého herního zážitku, ale také hořkosladké z toho, že hra došla svého konce. Konce celého Drakeova dobrodružství...

A že je to opravdu parádní rozlučka, která nenechá chladným nikoho, snad jen absolutního frigida, o tom nemusíte pochybovat ani sekundu. Z každého pixelu je cítit neskutečnou snahu vývojářů od Naughty Dog učinit ze čtvrtého dílu to vůbec nejlepší akčně-dobrodružné soaré na rozloučenou. Mistrně si pohráli s předchozími díly, naťukávají je citlivě po celou délku hry, rozvíjejí již tak skvěle napsané postavy a pečlivě budují hráčův vztah k nim (většina vztahových momentů působí uvěřitelně, reálně a lidsky).

Po technické stránce snad ani není co vytknout. Ten posun v grafice a ozvučení je neskutečný. Střídaní jednotlivých prostředí je jednoduše oku lahodící - sníh, písky, trsy travin i zpěněné moře působí realisticky a korunu celé té kráse nasazují nádherné výhledy. Výhledy na skotskou vrchovinu, zatopené utopistické město nebo mořské zátoky, lákající k lelkování.

Každé srdce dobrodruhovo musí nad příběhem zaplesat, a třeba ti, co vyrostli konkrétně na Rošťácích (The Goonies) tím spíš. Jaké by to asi bylo nalézt obrovský pirátský poklad, schovaný za promyšlenými puzzly a smrtícími pastmi? Tady máte svou zprostředkovanou šanci a vlastně i odpověď.

Celé toto vymazlené videoherní dílo pak jen vkusně dotváří akční komponenta. Ta je zde v podobě přestřelek a tiché eliminace i s vyšší obtížností lehce uvěřitelná, zároveň se zde však nachází snad jediná černá kaňka v jinak krasopisně vyvedeném eposu - zbytečná předvídatelnost akčních pasáží a určitá disbalance v reakci nepřátel při některých operacích.

Každopádně, jak již mnozí v komentářích uvedli, také já se přidávám: Drakeu a spol, budete mi setsakra chybět, ale jistě to nebylo naše poslední společné rodeo!

Pro: Drake, Elena, Sully, Rafe, Sam, příběh, audiovizuál, puzzle, epilog, intro, přestřelky

Proti: na 99% nic

+23

Kingdom Come: Deliverance II

  • PS5 100
Herní výzva 2025 –  Zločin a trest  
 
Tak tohle byla jízda! Hned z kraje mohu říct, že se jedná o jednu z nejlepších her, jakou jsem kdy hrál. Je ta hra dokonalá? Není, takovou jsem ještě nehrál a nemyslím si, že hrát budu. Je ta hra dokonalá ve formě zážitku, který mi poskytla? To už je jiná a já mohu říct, že je, jelikož jsem se ještě u žádné hry (pravděpodobně ani u W3) nebavil tolik hodin. Ve hře mám nějakých 120+ hodin a nemohu říct, že bych narazil na hluchou pasáž, když jsem slepě mačkal tlačítka.

Proč mě ta hra tak neskutečně chytla? Je to kombinace několika faktorů. Nezanedbatelným faktorem je české zasazení. Přeci jenom ta skoro udušená vlastenecká dušička se při každém českém úspěchu trochu rozžehne. Navíc jsem milovník historie a obecně žeru historická zasazení ve hrách či filmech. Navíc český ostrovtip na mě funguje v rámci humoru suverénně nejlépe a KCD2 se ho rozhodně nebojí. Vlastně často jde i na takovou tu dnešní hranu, ale vkusně, super. 

Další skvělou věcí je volnost. Takový pocit volnosti jsem ve hře asi ještě nezažil. Samozřejmě, ve spoustě hrách můžete dělat mraky věcí mimo hlavní příběhovou linku a zabít tak spoustu času, ale tady mě prostě bavilo kovat meče, sbírat bylinky, míchat lektvary (ty především), nasávat ten svět (ale i v hospodě), hrát si kostky, prostě to tam je tak skvěle imerzivně zakomponované, že všechny ty vedlejší věci dávají smysl a hlavně poskytují zábavu.

Ten svět prostě žije, reaguje a často funguje i bez vás (do určité míry samozřejmě). NPC tu skutečně něco dělají, baví se mezi sebou, mají nějaký denní režim a obecně mě hra neskutečně vtáhla a místy jsem si skoro přišel jak v nějaké simulaci. Nevybavuji si druhou hru, kde bych z reakce světa kolem mě měl až takhle skvělý pocit. 

Příběh je taktéž vynikající, ale především jsou tu skvělé vedlejší questy, které jsou velké kapitoly sami o sobě. Opět si nevybavuji moc her (jestli vůbec nějakou), kde jsou vedlejšáky až takto komplexní a dlouhé. Je zde nepřeberné zajímavých postav, některé si oblíbíte, některé vás budou štvát, jiné vám budou tak nějak jedno, prostě přesně tak, jak to má být. Jo a dabing? Nepamatuji se, kdy jsem naposledy dobrovolně šel do českého dabingu (počítám i filmy), ale tady jsem rád, že jsem po něm sáhl, díky čemuž byla ta imerze ještě o stupeň dál.

Hra mi proti prvnímu dílu přišla o něco jednodušší (je možné, že je to i zkušeností z prvního dílu), vlastně si nevybavuji žádné záseky, navíc vám hra vždy podá nějakou tu berličku, o kterou se lze opřít, což je za mě skvělé, protože díky tomu neztrácí tempo. Souboje jsou docela jednoduché, když se naučíte counter attack, tak jste v podstatě za vodou. Navíc tentokrát fakt není problém si obstarat "nekonečné" množství sejvovice, což mě lehce mrzelo, jelikož ve vlastní posteli jsem byl tak maximálně 10x. 

Musím pochválit i mnohem lepší stav dvojky oproti prvnímu dílu. Jasný, občas se něco vykreslovalo delší dobu, někde se sekla nějaká postava, visel quest, který nešel přijmout, ale žádný velký bug, který by mi vyloženě dopálil se nekonal. Hra běží hezky i na PS5, ale možná jen nemám tak strašně náročné oko. 

Ještě musím dodat úplně úžasné zvuky! Místy jsem se musel ujišťovat, že neslyším cvrlikat ptáky za oknem a lekal jsem se, jestli mi něco nevrže v bytě. Hudba mi přišla tak decentně epesní, trochu oxymoron, ale tak jsem jí vnímal, někde v pozadí hrála, ale když jsem se zaposlouchal, tak přesně nabuzovala danou atmosféru. 

Ve finále jsem skutečně nadšený a nelituji ani jedné koruny (kupoval jsem sběratelskou edici) a minuty ve hře strávené. V podstatě se jedná o jeden z mých herních snů, jak jsem si představoval téměř dokonalou videohru. Třetí díl je sice nasnadě, ale já bych chtěl vidět, kam dál se dokáže WH posunout a s napětím to budu sledovat.

Pro: příběh, postavy, svět, humor, zasazení, živost světa, NPC, vedlejšáky, audio

Proti: obtížnost (hodně berliček proti prvnímu dílu)

+23

The Last of Us

  • PS5 85
The Last of Us je beze sporu skvělá hra a svoji pověst si rozhodně zasloužila právem. Tím, že jsem se k ní ale dostal až teď si dovolím hádat, že se na jejím úspěchu taky významně podílel fakt, že rok 2013 nebyl zrovna plodný na velkou várku kvalitních titulů a tak měla tato jen hodně slabou konkurenci (schválně, kromě GTA a Bioshocku, napadá vás něco?). Hraní jsem si skvěle užil, ale objektivně vzato byly moje očekávání nastavené možná ještě o maličko výš.

The Last of Us za mě nejvíce vyniká v dávkování akce, příběhu a mezi-sekvencí, kdy se nic důležitého neděje. Vývojáři nakládají s těmito třemi prvky absolutně bezchybně, příběh se velmi plynule odebírá k dějovému zvratu, kdy přijde vyvrcholení a následně vyklidnění situace, kdy dostanete možnost se vydýchat, doplnit zásoby a zaměřit se na malou chvíli na postavy, které hrají v této hře ústřední roli. Velmi organicky se tento recept neustále opakuje a provází vás celou hru. Perfektní. Samotní protagonisté jsou podle očekávání perfektně napsané postavy se skvělým voice-overem i animacemi, kde se k nim nedá nic vytknout.

Nicméně, příběh samotný možná není tak úplně bezchybný, jak si někdo pochvaluje. Z příběhového hlediska vás nečeká nic třeskutě originálního, žádný velký dějový zvrat se také nekoná, a jen málo (pokud vůbec) situací vás nějak víc vyvedou z míry. I když je hra bohatá na stresující, silné, děsivé nebo i překrásné momenty, nenastala žádná situace, ze které bych si vyloženě sedl na zadek. Čekal jsem alespoň pár momentů (např. jako v Life is Strange), kdy vás příběhový zvrat nečekaně vezme odnikud natvrdo prknem po ksichtě, ale nemůžu říct, že bych se něčeho podobného dočkal. Na druhou stranu, to že je příběh až tak moc civilní má také své kouzlo, a vlastně mi jeho jednoduchost nijak nevadila. Jedná se další důkaz toho, že nepotřebujete promyšlenou dějovou linku s milionem zvratů k tomu, abyste odvyprávěli dobrý příběh. Stačí dobré dávkování, dobré dialogy a dobře napsané postavy - jako v tomto případě.

Hratelně je na tom The Last of Us taky dost dobře, i když pokud rozebereme hratelnost na jednotlivé části, taky by se daly nalézt nedostatky. Ve hře je možné se plížit nebo bojovat, sem tam vyřešit mini-puzzle za účelem dostat se dál. Jako mix všeho dohromady působí hratelnost dobře, ale paradoxně v místech, kde je vám jeden z postupů znemožněn (nucený stealth/nucený boj) vyjdou najevo nedostatky. Bohužel, umělá inteligence je asi nejslabší faktor takto staré hry a je to poznat hlavně na lidských protivnících. Chaotický a nesmyslný pohyb u nakažených není tak znát, ale u lidí ano. Jak při plížení, tak při boji se UI chová divně, běhá v kruzích nebo nabíhá/chodí kam nemá, což je bohužel nejvíc vidět v částech, kdy vám jeden z postupů selže, nebo nejde použít. Na boji se mi ale i přes všechno líbilo, že je poměrně pomalý a dost realistický, zbraně mají váhu a jde cítit sílu každého vystřeleného náboje, i když zasáhne třeba jen nohu nebo ruku.

Jinak po technické stránce není hře co vytknout. Prostředí je velmi dobře zpracované, uvěřitelné detailní a grafika pořád vypadá dost dobře. Animace jsou krásně plynulé a detailní.

Přijde mi možná trošku škoda, že na interakce s Ellie není navázaná nějaká mechanika loajality/přátelství a alespoň lehký systém rozhodování nebo možnost reagovat na určitě situace více způsoby. Párkrát se mi stalo, že postava kterou zrovna ovládám reagovala na danou situaci zcela jinak, než bych chtěl reagovat sám, což mi trošku rozbíjelo zážitek - ale vzhledem ke konci se dá pochopit, proč to autoři neudělali.

Kolem a kolem, The Last of Us je skvělá hra, kterou jsem si užil, ale pořád jsem vlastně v rozpoložení, že jsem čekal trošku víc. Jsem hodně zvědavý na hranou adaptaci, hlavně kvůli příběhu, o kterém si nejsem jistý, jestli může na poli filmu sám o sobě obstát. Herní obsazení mě teda zatím taky úplně nenadchlo, ale kdyby Tommyho hrál třeba Josh Holloway? No, uvidíme ...

Pro: Animace, grafika, příběh, prostředí, atmosféra, hratelnost

Proti: Umělá inteligence nepřátel

+22

Mortal Shell

  • PS5 60
Vývojáři z Cold Symmetry svou prvotinou Mortal Shell bohužel jen potvrzují fakt, že udělat těžkou hru není žádný problém. Problém je udělat těžkou hru, která bude zároveň zábavná. 

Není všechno zlato, co se třpytí. Mortal Shell sice vypadá krásně, ale pod pěknými texturami se skrývá velmi nudná, repetitivní hratelnost v pěkném, ale z hlediska level designu hanebně zaostávajícím světě. Cold Symmetry je malé studio, takže bych hned ze začátku smetl docela kritizovanou vlastnost této hry - její délku. Délka hry byla rozhodně nejmenším problémem, s ohledem na cenovku si myslím, že byla odpovídající a vzhledem k tomu, jaká hra je, by jí prodloužení hratelnosti spíš uškodilo. Problém spočívá v tom, jakým způsobem se autoři snažili délku hry natáhnout. Svět je rozdělen na několik lokací, které mají formu samostatných tematických dungeonů, ve kterých musíte logicky dojít na konec, porazit bosse - A PAK - se zase stejnou cestou vrátit zpátky. Téměř polovina délky hry je tedy tvořená backtrackingem, což by ani nevadilo, kdyby se levely nějak zásadně změnily nebo se otevřely jiné cesty. Ne, levely jsou stejné, můžete maximálně využít pár drobných zkratek, které jste si otevřeli, ale jinak vás čeká úmorná cesta zpět do základního tábora. Polehčující okolností by bylo, kdyby byly levely dobře vykonstruované nebo alespoň něčím zajímavé, ale ne. Level design je naprosto příšerný, čekají vás absolutně nezajímavé kulisy s přímým koridorem posetým nepřáteli nebo naopak, s desítkami různých cest, z nichž nelze ani odtušit, kudy se máte dát nebo kde jste už byli. Ten nejlepší level ve hře je maximálně průměrný, ten nejhorší je naprosto příšerný a jak už to tak bývá, nejdelší. 

K tomu se váže druhý, větší problém, který Mortal Shell má, a to je nevyváženost. Hra nemá žádný systém dávkování obtížnosti. Tak, jak svět najdete na samém začátku hry, takový je pořád při konci. Je úplně fuk, že jste už dva dungeony prošli a máte vylepšené poškození nebo svou schránku. Nepřátelé jsou všude stejně silní. V důsledku toho je hra ze začátku nesmyslně těžká a ke konci zase nesmyslně jednoduchá. K obtížnosti se také váže systém zbraní a "schránek", kde záleží na tom, na co zrovna narazíte. Nevyhovuje vám boj s velkou, pomalou zbraní? Smolík, nic jiného nemáte. Můžete jen doufat, že co nejdřív narazíte na něco, co vám bude sedět víc - do té doby, příjemnou (ne)zábavu s touhle noční můrou. Na zbraních sice záleží hodně, na "schránkách" na druhou stranu v podstatě vůbec. Ty sice mají svoje vlastní stromy schopností, ale jakmile trošku vylepšíte jeden, nic vás nedonutí potom vzít od nuly další, protože to prostě není potřeba. Shelly se liší jen různými hodnotami výdrže, zdraví a atributu pro speciální útoky. Ve skutečnosti o nic nepřicházíte, protože i když jsou "schránky" na pohled vemi pěkné, je mezi nimi opravdu jen málo rozdílů.

Samotný souboj je prostě nuda. Vzledem k omezému arzenálu a repetitivním nepřátelům budete dělat pořád to samé, buď třemi pomalými zbraněmi nebo jednou rychlou. Nepřátelé jsou otravně repetitivní a autoři používají tři archetypy pořád dokola - chcípák, tlusťoch a létající mikina. V kombinaci se špatným level designem hra působí jako testování ve hře Portal . Vejdete do místnosti, rozhlédnete se, s čím budete pracovat (dva chcípáci, jeden tlusťoch, tři mikiny) - pozabíjíte, další místnost (dva a dva), a tak dále, a tak dále...

Aby to nebylo málo, na konci úrovně vás čeká "za odměnu" jeden z nezajímavých, nudných bossů. I kdyby vám nevadil jejich design, souboj je stejně pouze utahaná pomalá fraška, protože díky absenci léčících předmětů musíte hrát super-defenzivně. 

Kolem a kolem, jediná věc, co můžu pochválit, je vzhled nepřátel a celková estetika prostředí, která sice kopíruje Demon's Souls a Dark Souls (možná až moc), ale pořád to funguje. Pár originálních nápadů jako "hardening" a střídání a vylepšování schránek se mi taky líbily, bohužel jsou pohřebeny pod sutí špatných designových rozhodnutí co se týče světa a souboje.

Pokud jste hledali něco, co by vám krátilo čekání na Elden Ring, hledejte dál.

Pro: Estetika, nápad s použitím schránek jako RPG prvku

Proti: Level design, omezené množství zbraní, repetitivní nepřátelé, nudní bossové, absence hudby, absence léčení, backtracking

+22