Nejlépe hodnocené komentáře

The Finals díru do světa eSportu asi neudělá, hru jsem si však vlastně dost užil. Po zdolání Výzvy mám před Vánoci vždy tendence hrát něco nedohratelného multiplayerového a nová 3v3v3(v3) FPS The Finals tuhle chuť uspokojila velmi zdatně.

Ač hra možná působí na první pohled lehce genericky, ve skutečnosti nabízí dost k tomu, aby se odlišila od konkurence. Líbil se mi velmi dobrý balanc mezi rychlou akční hratelností a nutností taktického postupu zejména pří obraně pozice během "Cashoutu". Mezi další povedené vějičky na hráče rozhodně patří zničitelné prostředí, které do taktiky také hodně promlouvá. Situace, kdy vám pečlivě střežený sejf soupeř odpálí o dvě patra budovy dolů asi v žádné jiné FPS nezažijete.

Prostředí jednotlivých map je dost industriální a působí malinko tuctově. Map také není příliš velké množství, i když jsou poměrně rozsáhlé. Jde však o F2P hru, kde by měl další obsah postupně přibývat, proto menší množství obsahu jako zásadní zápor nevnímám.

Matchmaking funguje velmi dobře a hra mi ani jednou nespadla (stejně tak jsem nebyl z rozehrané hry nikdy "vyhozen"). Bugy prakticky neexistují, nepočítám-li občasné zaseknutí, které však souvisí spíše s destrukcí prostředí. Pocit ze střelby je solidní a zbraní pro jednotlivé třídy je dostatek. Některá udělátka mi přišla celkem k ničemu, ale je možné, že šikovnější hráči najdou smysluplná využití pro veškeré možnosti arzenálu.

Za herní měnu se odemykají nové zbraně a gadgety. V tomto ohledu je hra celkem velkorysá a po dvaceti hodinách vlastně již nemám moc co odemykat. Rozhodně neplatí, že byste zpočátku byly zásadně znevýhodněni do doby, než si nasyslíte dost na nutné vybavení. Prémiová měna za peníze odemyká skiny a další blbiny (klasika). V tomto ohledu však hra trochu zaostává a proti sobě se tak staví týmy, které vizuálně vypadají velmi podobně.

Hra představuje také jeden trochu kontroverzní prvek a to komentátory, které "mluví" umělá inteligence. Za mě tahle vychytávka funguje bez problémů a kdybych na tento fakt někde na "internetech" nenarazil, ani bych to nepoznal.

Se hrou končím po dvaceti hodinách, které jsem si užil. Zpočátku jsem si připadal jako Jetel, který netrefí ani vrata od stodoly (nebo hráčského avatara Heavy, který je suverénně největší), ale postupem času se mi do hry povedlo proniknout. Tento typ her si však vždy něčím ohraničím a po získání trofeje za 300 zabití na dálku se jde dál. Za sebe však nemám problém The Finals doporučit. Za zkoušku navíc nic nedáte. Doslova.

P. S. Platinová trofej v době sepsání tohoto komentáře ještě nebyla nikým získána. Ve hře je totiž potřeba strávit přibližně 700 hodin :).

Hodnocení na DH v době dohrání: 68 %; 3. hodnotící; Free To Play

Můj herní záběr je poměrně široký. Baví mě skoro všechny žánry, pokud je daná hra udělaná dobře. Vždy jsem však sveřepě vykřikoval, že sportovních her a simulátorů se nedotknu ani dvoumetrovou tyčí... a pak tu přes padesát hodin šplíchám wapkou hektolitry vody na virtuální objekty v té nejnudnější "střílečce" všech dob.

K vyzkoušení PowerWash Simulatoru mne přesvědčila nadšená kolegyně a obrovská popularita hry po jejím zařazení do nabídky služby PS Plus. První dojmy byly strašné. Dodávka ještě šla. Když jsem však šíleně pomalu omýval virtuální zahrádku nějakého prasete, začal jsem přemýšlet, co to sakra dělám se životem. Jenže pak to "zacvaklo" a já během asi čtvrt roku prošel celou kampaň. Za hraní jsem se stále trochu styděl, ale většinou si to vlastně užíval.

Hra se postupně přetransformuje ve skvělou relaxační oddechovku, která většinou štve pouze ke konci jednotlivých úrovní, kdy se nešťastně snažíte vyselektovat poslední nedočištěné plochy. V registrování umytého/špinavého je hra trochu nekonzistentní a občas je tak kus objektu ještě viditelně celkem zašvihaný, hra vám přitom již uzná část jako hotovou. V úrovni skateparku a poté na jedné z obřích ploch posledního levelu (který mimochodem trvá vyčistit cca šest hodin!) se mi stalo, že i po stisknutí tlačítka pro zobrazení špíny bylo již až na pár "teček" vše čisté, ale plocha se ne a ne započítat jako hotová.

Hra působí jako narvaná obsahem a úrovní je spousta - 38 v rámci kampaně a slušná nálož nepovinných bonusových, které vychází i z jiných populárních herních sérií (kdo by byl řekl, že je Lara Croft takový nehorázný čuně). V některých lokacích však strávíte třeba 2-3 hodiny a jde vlastně "jen" o vymodelované objekty s různými částmi, takže ono to zase takové terno není. Některé lokace či objekty jsou rafinované a povedené jsou asi všechny. Rozhodně utkvělo třeba ruské kolo, stanice metra, či právě závěrečná úroveň. Vlastně mě překvapilo, že má hra i příběh, který je vyprávěn textovými promluvami zadavatelů jednotlivých zakázek i povahou zakázek obecně. Není moc dobře napsaný ani podaný, ale lze ho s klidným svědomím ignorovat. Že se autoři vaše snažení v kampani pokoušeli nějak propojit, beru jako plus.

Vizuální zpracování úrovní i menu je poměrně strohé, ale naprosto funkční. Hudbu hra vůbec neobsahuje, ona by ale spíše rušila od poslouchání relaxačního "pššššššššššššššššš". Návykový je poté cinkavý zvuk, kterým hráče PowerWash Simulator odměňuje za umytí dané části objektu. Líbil se mi i přístup autorů k trofejím, které hráče motivují k hraní úrovní či jejich části specifickým způsobem. Úplně mě nenadchl nekompromisní challange mód, jež je trochu v rozporu s zenovou podstatou hry. Jako další možnost pro hraní hry ale rozhodně ok.

Hodnocení na DH v době dohrání: 74 %; 12. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

Minit je vážně rychlovka. Za dvě až tři hodinky je hotovo a osobně jsem bohužel nenašel motivaci pustit se do kratičkého dobrodružství znovu. Hra tak působí spíše jako vlastně minimalistický experiment založený na nápadu, který v konečném důsledku funguje také bohužel více na papíře. Hlavní hrdina kvůli prokletému meči vždy do minuty zhebne. Je tak třeba postupovat metodicky a v rámci jepičího živůtka si tak postupně proklestit cestu až do továrny na zhoubné perořízky.

Hra je spíše velmi jednoduchou metroidvanií než klasickou roguelike/roguelite. Nápad s životem na jednu minutu se poměrně rychle vyčerpá a asi dvakrát, kdy jsem trochu tápal kudy dál, mne časový limit vyloženě otravoval. Autoři toho na malém prostoru vlastně tolik nevymysleli a byť v sobě hra schovává nejedno tajemství, zajímavého obsahu není skutečně moc. Sbírání penízků, zbytečných srdíček, či chapadel zase tolik nemotivuje. Striktně černobílá grafika tvořená velkými pixely není úplně můj styl, Minit tím však dostává fajn retro nádech. Bohužel opět převládá pocit, že si se hrou autoři prostě nedali až tolik práce (na druhou stranu však zase perfektně sedí do letošní Herní výzvy, že ano :)).

Původně jsem plánoval hru projít ještě jednou v NG+ módu. Ten ale snižuje limit z minuty na 40 sekund a omezuje i hráčovo zdraví. Děkuji, nechci. Část hry jsem tak neobjevil... hra se bohužel uložila již v místě, odkud nešlo zbylá tajemství vyzobat, což je škoda.

Minit je milé minimalistické dobrodružství s retro nádechem a herní mechanikou, která vydrží bavit tak akorát po nevalnou herní dobu. Autoři však za hru ani při vydání nechtěli přehnaně moc kaček a za zahrání tenhle videoherní experiment věhlasných vývojářů stojí.

Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – " 7. Ve stínu pixelů: Dohraj hru s černobílou stylizací. " – Hardcore varianta /hra je celá kompletně černobílá/

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 19. hodnotící; digitální verze PSN

Pátý Dirt je z určitého úhlu pohledu vážně dobrá závodní hra. Byť asi někteří členové komunity série nesouhlasí, podle mě má hra velmi slušný jízdní model. Ten je sice arkádový, ale nejde o takové ty nesmyslné fantasmagorie za volantem, které předvádí některá konkurence. Jednotlivá vozidla se neovládají všechna stejně a zkrotit zejména buginy je fakt kumšt. Pocit z jízdy i z rychlosti je parádní. Hra navíc skvěle vypadá a minimálně po vizuální stránce krásně simuluje i jednotlivé povrchy. Pamatuji si, že po vydání jsem při hraní na PS4 byl z grafické stránky hry nadšený. Teď jsem celou kariéru absolvoval na PS Portalu a na menší obrazovce hra přeci jen tolik nevynikne. Rozhraní hry je pestrobarevné a barvami do značné míry hýří i tratě samotné. Grafický styl rozhraní hry se mi líbil, byť až pastelové barvy asi nebudou pro každého.

Nejsem kdovíjaký virtuální Lauda a tak mě hra na obtížnost HARD v jednotlivých závodech dokázala potrápit. V tomto ohledu však ke slovu přichází první výtka... obtížnost mi přišla opravdu hodně nevyvážená. Zatímco v některých závodech nebyl problém dostat se rychle do čela a poté s trochou bedlivého soustředění špičku udržet. V jiných mi přišlo, že i při jízdě bez větších chyb prostě čelo pelotonu ne a ne dohonit a od půlky prvního kola jsem odsouzen k přetahování se o nějakou cca pátou pozici. Přiznám se, že některé třidy vozidel jsem neměl rád a řídily se mi prakticky všechny špatně. Zbytečně moc "eventů" se také omezuje na buginy či velká SUV a klasické závodní speciály se nedostávají tak často ke slovu. Herních módů je osm, ze Showdownu je zpět například Gymkhana a již tam jsem si ji překvapivě oblíbil. V pětce mě bavil Pathfinder, kde mi opět dle předchozích řádků přišla zvláštně nastavená obtížnost a dojet pro tři nálepky nebyl prakticky nikdy na první nic moc pokus problém.

No a teď to nejhorší... kariéra, tedy ústřední mód pro jednoho hráče, je zastaralá a nudná. Jde o série na sebe navázaných závodů, rozdělených do pěti kapitol. Autoři ale na hráče kladou prakticky nulové nároky a na postup do dalších kapitol je potřeba jen úplně směšný počet nálepek. Regulérně se tak stačí ve většině závodů dokodrcat do cíle klidně na posledním 12. místě (jedna nálepka ze tří) a poté dojet alespoň na třetí pozici v jednom ze tří závodů na konci kapitoly. V Codemasters se tak strašně snažili nikoho neomezovat, až je z toho cesta k závodnímu vrcholu naprosto bez výzvy a napětí.

Snažení hráče doprovází podcast, kde se ve směšně předvídatelném příběhu buduje rivalita dvou závodníků, ze kterých však uslyšíte pouze hlasy (už dost provaření Troy Baker a Nolan North). Vzhledem k benevolenci kariéry je tak úsměvné, že můžete zvesela jezdit jak slepej po poli a v podcastu vám všichni svorně líží zadek jaká to jste nedostižná extratřída. Scénář leze hráči do zadku opravdu hodně až je to chvílemi otravné. Reakce jednoho z rivalů po dokončení hry všemu dodává jen tečku.

Že na hráče kariéra neklade prakticky žádné nároky, je prostě škoda. Závody samotné dokáží být krásně napínavé a v těch několika, kde se skutečně musíte alespoň trochu slušně umístit, je zábava asi nejvyšší. Alespoň, že do DLC trofejí autoři začlenili nutnost všechny závody v bonusových sériích vyhrát.

Různých aut nabízí hra obstojné množství. Každé má však pouze dva ukazatele a to "výkon" a "řízení". V praxi tak po pár závodech prostě koupíte to papírově nejlepší v dané kategorii a s ostatními nemá smysl ztrácet čas.

Vyjma kariéry hra nabízí i mód Playgrounds. Ten šel mimo mě. Nejsem kreativní hráč a zkoušet kostrbaté tratě ostatních hráčů mě vůbec nebavilo. Hra nabízí také spoustu odemykatelného "bordelu" v podobě pozadí hráčovi karty, nálepek či možností pomalování vozidla. Opět vychytávka, kterou jsem použil jen v míře nezbytně nutné a pro vozidla volil barevná provedení od sponzorů.

Hodnocení na DH v době dohrání: 67 %; 33. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press na recenzi

Necrosmith by mohla být taková tak dost fajn indie hříčka s neotřelým nápadem. Mohla by, nebýt toho, že na hře autoři dost nepochopitelně dodrbali vlastně dost zásadní (a základní) věci. O těch však později.

Hlavní hrdina a jeho sarkastický kočičí společník uvízli kdesi v Tramtárii odkud je třeba uniknout. Ústřední postava naštěstí disponuje schopností oživovat mrtvé, a tak začíná výprava za co nejfajnovějšími kusy těl, ze kterých si poté sestavíte armádu posluhovačů. Samotné jednotky samy běhají po mapě, zabírají nepřátelská doupata, sbírají zlato a manu a sem tam narazí i na unikátní artefakt, či součástku potřebnou ke sestrojení vesmírného korábu. Jednotky jde teoreticky omezeně ovládat i napřímo, využil jsem to však reálně pouze jednou... jednoduše na to není čas a to i přes to, že jde hru kdykoliv pozastavit.

Do nemrtvé armády se postupně přidají splácaniny kostlivců, zombíků, harpyjí, ale i třeba kyklopů, kudlanek či ultimátních mechanoidů. Každá část těla má rozdílné vlastnosti a různou cenu. Existují i kombinace, jejichž sestavením získá jednotka nějaký ten bonus a nemusí jít vždy pouze o to, že poskládáte konzistentní "živočišný" druh. Nápad je to fajn, končetin s různými zbraněmi je přehršel a možností takřka neomezeně. Bohužel se hra velmi brzy zvrhne ve skládání mechanoidů a z potencionálně zajímavých vzácnějších druhů jednotek použijete maximálně tak nohu či hlavu na doplnění. Poté, co zdraví vaší základny klesne kvůli útokům zástupů nepřátel na nulu, se totiž koná Game Over a tomu se předchází právě nejlépe díky armádě terminátorů, jejichž součástky po zakoupení příslušného vylepšení přibývají automaticky po uplynutí každé herní sekvence. Mezi "runy" lze pořídit i pár permanentních vylepšení relativně nenápaditých kouzel, jež jsou však při obraně základny neocenitelná.

Potud tedy řekněme ok, šlo by hru lépe vyvážit, ale zábava by to mohla být neotřelá, jenže... Hra má otřesné ovládání, u kterého jsem absolutně nechápal, jak mohlo projít do finální podoby hry. Nepotřebné části těl (a že jich bude!) lze tzv. spálit, což je ovšem i nutností, jelikož z toho plyne mana pro vytváření lepších jednotek. Zcela nesmyslně však musíte každou část vždy označit a poté spálit, označit spálit, označit spálit... Nakonec se tak herní seance zvrhne v šílené drcení dvou tlačítek na ovladači. Úplně stejný problém je například při vybírání vylepšení základny, přičemž pokaždé hra vyskočí z daného menu pryč, ačkoliv máte prostředky třeba na deset různých vylepšení. Takže znovu otevřít, vybrat potvrdit, znovu otevřít vybrat potvrdit. AAARRRRGGGHHH!!!

Druhý problém hry je neméně otravný. Při pozdějších fázích partie, kdy máte částí těl chtě nechtě stovky (i při poctivém pálení) se začne pixelartová hra o pár MB neúnosně sekat a to hlavně při střídání dnů. Záseky jsou to i na dobrých deset sekund, což činí hru extrémně nepříjemnou na hraní. Bídný technický stav dotváří i bugy, kdy se občas zasekne na obrazovce infografika s novým vylepšením, která nejde potvrdit a jednou jsem musel dobře rozehranou partii zcela vypnout, jelikož hra už nereagovala vůbec na žádný povel ovladače.

Relativně zábavnou a nenáročnou hru s fajn nápadem si tak autoři pohřbili za mě naprosto nepochopitelnými přešlapy. Nad zmíněnými zásadními neduhy jsem se rozčiloval hodně a jinak fajn zážitek to hodně kazilo. Uvažoval jsem o hodnocení i nižším kolem 5-5.5/10, na druhou stranu jsem však nakonec přihlédl i k tomu, že i za plnou cenu hned po vydání nestála hra ani dvě kila (na PC bez slevy dokonce ani kilo) a za takto střízlivý přístup autorů si ode mě hra přeci jen vysloužila více shovívavosti.

Hodnocení na DH v době dohrání: 50 %; 2. hodnotící; digitální verze PSN

Postupem let zjišťuji, že mě virtuální kartičky v různých podobách vážně baví. Nejinak tomu bylo i v The Solitaire Conspiracy, kde jsem se subjektivně možná pobavil i více než na konečných 7/10. Objektivně je však třeba uznat, že je to vlastně pořád "jen" Solitaire a většina té omáčky "navíc" je vlastně spíš nic moc.

Autor Mike Bithell (jeho Thomas Was Alone mám velmi rád) se na karetní klasiku pokusil nalepit příběh odvyprávěný částečně v live action sekvencích, přičemž hlavní roli si pro mne překvapivě střihl Greg Miller z IGN (jinými slovy, ideální kandidát do příslušné sekce aktuální herní výzvy). Na kartičky je však děj naroubován jen velmi neohrabaně a vlastně to vůbec nedává smysl. Není navíc vlastně ani trochu zajímavý a působí tak absolutně zbytečným dojmem a spíše otravuje než baví.

V jednotlivých "misích" hrajete klasický Solitaire s tím rozdílem, že karty "J", "Q" a "K" tvoří agenti některé z frakcí, z nichž každá má unikátní schopnost. Jedni tak mohou na vršek řad vytáhnout karty s určitým číslem, další seřadí řadu pěkně podle hodnoty a podobně. Jsou i agenti se schopnostmi, které většinou nadělají daleko více škody než užitku a o vyváženosti tak nemůže být ani řeč, což však není ani účel. Kampaň je naroubována na mapu světa, ze které vybíráte libovolné mise s přednastavenými frakcemi agentů. V základní obtížnosti stačí úroveň jen dohrát a zcela tak absentuje výzva. Za bonus v podobě pár XP navíc lze však spustit level s omezeným počtem tahů, což je daleko uspokojivější zážitek.

No a to je tak nějak celé... nechybí možnost volné hry, kterou však zkusíte tak možná jednou a frenetická časovka, která prověří rychlost hráče. Nakonec jsem to v ní doklepal až do 15 úrovně a platina tak padla (hurá!). Hra tak zabaví maximálně na deset hodin (spíše o něco méně). Twist v podobě schopností agentů je fajn, v jádru je to však pořád desetiletími prověřený Solitaire s nic moc omáčkou okolo. Jestli je to dost, si musí rozhodnout každý sám.

EDIT 10/8/2024:  Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – " 4. Tenkrát v Hollywoodu: Dohraj hru, ve které vystupují živí herci. " – Hardcore varianta / Příběh hry je vyprávěn pomocí četných live action sekvencí./ 

Hodnocení na DH v době dohrání: 67 %; 5. hodnotící; digitální verze PSN

Je mi líto, ale tohle je prostě strašně málo. Již před vydáním jsem dost pochyboval, že Famfrpál sám o sobě stačí na samostatnou (kvalitní) hru. Výsledek v podobě Quidditch Champions potvrdil, že nestačí.

Samotná hratelnost není vymyšlena špatně. Ze hry zmizel jeden odrážeč a chycená Zlatonka nyní automaticky nekončí zápas. Je za ni navíc „jen“ 30 bodů a v každém sedmiminutovém utkání ji lze chytit přesně dvakrát. Jinak jde o Famfrpál víceméně v podobě, jak jej známe z knižní předlohy či filmů. Role ve hře jsou tedy čtyři a až na útočníky je každá reprezentována přesně jedním hráčem. V multiplayeru se každý ze tří spoluhráčů zhostí jednoho z útočníků a poté brankáře, odrážeče, či chytače. Není úplně překvapením, že za brankáře nechce hrát nikdo a tato role je skoro vždy volná jako poslední. Ve hře pro jednoho hráče se mezi jednotlivými rolemi přepíná. Zbytek týmu celkem zdatně ovládá umělá inteligence a na nižší obtížnosti se klidně může stát, že váš tým s vylepšenými košťaty vyhraje, i kdybyste po celých sedm minut létali se svojí postavou do zdi.

Co vypadá jako výborná zábava na papíře v knize, ve virtuální podobě zase takový odvaz není. Pravidla Famfrpálu nejsou až tak komplexní a hra mne i přes slibný start začala nudit hned první den hraní. Autorům se toho prostě nepodařilo vymyslet dostatek, aby pozornost hráče udrželi po delší dobu než pár hodin (otázka, jestli to je vůbec možné). Aréna je jasně daná a není zde prostor pro jiné než vizuální odchylky v okolí. Vůbec nepomáhají i opakující se repliky jak soupeřů tak komentátorů. Hra nabízí ubohé tři turnaje, přičemž v základní fázi můžete vesele všechno prohrát, vůbec na tom až do semifinále a finále (v případě světového turnaje ještě čtvrtfinále) nezáleží. Podle popisků by měl takový Zmijozel hrát trochu jinak než řekněme Havraspár. V praxi jsem to ale nic zásadního nezpozoroval.

Vyjma pár turnajů a multiplayeru už hra vlastně nenabízí nic, co by stálo za zmínku. Na začátku vás přinutí vytvořit si postupně sedm postav v relativně omezeném editoru. Za nasbírané zlaťáky si můžete na postavičku pořídit čepici, koupit jí kouzelnickou hůlku (kterou pak není prakticky nikdy vidět), nebo zajistit, aby ten který útočník vypadal třeba jako Hermiona. Schopnosti jsou samozřejmě totožné a já vlastně neviděl důvod, proč si v editoru upravenou postavu nahrazovat skinem některým ze zajetých charakterů univerza Harryho Pottera. Vytvořené hráče úplně nesmyslně nelze pojmenovat (hlavně, že si můžeme vybrat z více než dvou pohlaví, že?).

Harry Potter: Quidditch Champions je tak hra s ok hratelností a velmi mdlým obsahem. Naštěstí hned po vydání zamířila do PS Plus. Hráčů, co za pár hodin relativně průměrné a stále stejné zábavy vyplázli sedm stovek, upřímně lituji. Být Famfrpál v této podobě obsažený v Hogwarts Legacy, šlo by o vítané zpestření hry, kde by šlo strávit pár opravdu fajn chvil. Na samostatnou hru je všeho ve hře hrozně málo. 

Hodnocení na DH v době dohrání: 64 %; 7. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Vlastně se mi celkem líbí, jak bylo DLC Night Springs pojato. Když se hry snaží v malých rozšířeních něco "roubovat" na základní hru, moc to nefunguje, nebo to působí strašně zbytečně (proč se snažit u něčeho, co uvidí jen zlomek hráčů, že ano...). První DLC k dvojce Alana tak servíruje slibovaný bizár hned ve třech poměrně odlišných chodech. Samotný Alan si teď dává pauzičku (i když vlastně ne úplně) a ke slovu se tak dostává Fanynka číslo jedna, nová Ředitelka FBC a Shawn Ashmore v roli sama sebe. Bez výjimky je to vždy jedno velké WTF, ale každá z epizod má co nabídnout. Slabší mi přišla možná jen návštěva Jesse v Coffee Worldu, byť ne výrazně.

Pro fanoušky bizáru je to opět paráda, Night Spring však za základní hrou přesto výrazně zaostává. Jednak se zde poměrně dost recykluje a navštívíme převážně již viděné kulisy. Horší je to s hratelností. DLC se úplně vykašlalo na prvky survival hororu a munice se zde počítá na stovky. Při hraní za Rose jsem to bral jako součást jasného trollení hráče a k přepálenému akčnímu stylu epizody to vlastně sedělo. Nesmyslný nadbytek všeho se však vrátil ve druhé i třetí části DLC. Střetnutí s nepřáteli rázem vůbec nefungují, napětí neexistuje a těch pár stínů se stává pouze otravou překážkou v cestě k cíli. Co do hratelnosti DLC působí i dost odflákle. V bednách se povalují haldy munice do brokovnice, kterou však druhá a třetí epizoda neobsahuje (nebo jsem ji nenašel?). Měl jsem radost, že jsou zpět zamčené skrýše... tedy do chvíle, kdy jsem zjistil, že tentokrát se k jejich otevření neváží hádanky, ale minihra jako pro cvičeného šimpanze.

Po stránce hratelnosti tak Night Springs prostě stojí za prd, přesto má smysl prakticky pro každého fanouška základní hry. Pomineme-li recyklaci a nenapínavé souboje, dostaneme obstojnou dávku parádního bizáru a v případě poslední epizody i vážně povedeného boření čtvrté stěny.

Hodnocení na DH v době dohrání: 71 %; 24. hodnotící; digitální verze PSN

Bude se Vám High on Life líbit? To záleží čistě na tom, jaký vztah máte k dnes už prakticky kultovce Rick and Morty. HoL je totiž primárně komediální hra, jakých věru příliš není a vše stojí právě na humoru, jehož styl je poplatný právě zmíněnému seriálu. Připravte se každopádně na scény, které snad žádná jiná videohra doposud nenabídla. Lituji všechny rodiče, kteří se snad nechali zmást barevným vizuálem a hru koupili svým ratolestem.

Osobně jsem pár sérií Rick and Morty spokojeně absolvoval, takže jsem se u FPS těch samých tvůrců výborně bavil. HoL je specifickým, bizarním často až fekálním humorem napěchovaný. Jasně, vnímání humoru je subjektivní. Sám za sebou pár her zjevně spoléhajících na humornou složku mám a často mi přišly spíše trapné. HoL takový naštěstí není a tak 95 % scénáře se vyloženě povedlo... tedy pokud na to máte žaludek. Hra je plná vulgárních scén, postavy se vás (nebo sebe navzájem) nebojí přímo poslat do píče, v jedné z nepovinných hádanek máte za úkol propojit potrubí, kterým jeden z mimozemšťanů doslova nasere tomu druhému do huby... konsenzuálně, zbraně s vámi po celou hru nadšeně hovoří, či vám nevybíravě nadávají a neustále glosují okolní dění. Kupodivu mě to nikdy nezačalo vadit. Skvělé byly fiktivní pořady a reklamy v telce, které opět do jedné brousí na hraně dobrého vkusu. Je to jeden velký vesmírný trip... tedy za předpokladu, že byste si papírek s LSD narvali přímo do análu... a já si ho každopádně velmi užil.

Nejdůležitější pilíř v podobě humoru tedy naštěstí stojí bytelně, hra překvapuje, šokuje a baví. Měl jsem nicméně přeci jen obavu, jak to bude se samotnou hratelností. Naštěstí si autoři neuřízli žádnou ostudu. Jasně, určitě existují lepší FPS, ale i pořádná řada podstatně horších. Zbraně jsou osobité (doslova) a i když není arzenál příliš bohatý, střelba z nich je poměrně zábavná a i díky rozumné délce hry nezačnou souboje otravovat. Nepřátelé z řad G3 kartelu by mohli být o něco pestřejší, ale třeba souboje s bossy opět plné slovních přestřelek a většinou i nějakého gameplay twistu mě vyloženě bavily. Taková bitva s Dr. Johnem Gibletsem, PhD je naprosto epická mrk, mrk. Hra se nebojí neustále a velmi umně bořit čtvrtou stěnu a potěšila i řada odkazů na jiné hry (přímo jmenované), filmy či popkulturu obecně. Která jiná hra adresně vyzývá redaktory například IGN, aby jí v recenzi strhli pár bodíků za právě líný level design? Když jsme u filmů, ve hře si klidně můžete sednout do kina a zhlédnout kompletní stopáž Céčkového hororu Demon Wind za doprovodu satirického komentáře dalších mimozemských diváků. A takových drobností je rozsahem jinak poměrně skromná hra plná!

A co příběh? Mezihvězdný drogový kartel G3 obsadil matičku Zemi, aby si zde zotročil veškeré obyvatelstvo. Lidé jsou totiž žádanou drogou a ve vesmíru neexistuje lepší pocit, než když takového Slávka z Brna vyhulí pomocí hyperbongu. Nemluvnému hlavnímu hrdinovi se naštěstí během invaze dostane do rukou Kenny. Kenny je původem Gatlian z vypleněné planety Gatlus, což je v podstatě mluvící ničivý kvér. Hon na vůdce kartelu v čele s ohyzdným Garmantuem může začít... je to samozřejmě velká blbost, ale blbost povedená díky již zmíněnému scénáři, který doplňuje prvotřídní dabing. Snad jen hlas hrdinovi ségry je trochu otravný... ale to bude asi taky záměr.

HoL je slušná střílečka, kterou vzhůru urputně táhne skvělý humor. Některé aspekty hry by šlo ještě dotáhnout a nevadilo by přijít s jednou či dvěma vizuálně odlišnými planetami navíc. Každopádně jde o velmi specifický zážitek, který rozhodně nesedne každému. Jedna z her, jejíž původní vydání pouze pro Xbox jsem tiše oplakal. Naštěstí jsme se časem dočkali i na PS a výsledný dojem je jednoznačně pozitivní. 

Hráno jako součást Herní výzvy 2025 – " 9. Na život a na smrt:  Dohraj hru, která má v názvu slovo “Life” nebo slovo “Alive” – Hardcore varianta /Bližší vysvětlení snad netřeba./ 

Hodnocení na DH v době dohrání: 77 %; 33. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus