Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

DREDGE

  • PS5 85
Kto má rad rybárčenie s prímesou tajomna, mal by sa pustiť do tejto hry. Nie len, že bola veľmi návyková, ale jej dĺžka bola tak akurát ideálna aby neprestala baviť.

Hráč robí vlastne stále dookola to isté- chytí ryby, predá ich, kúpi si za to vylepšenie aby mohol chytiť viac rýb a predať ich za viac peňazí atď., ale napriek tomu je to fakticky dobrá hra. Samozrejme, že nejde len o peniaze. Hru sprevádza príbeh a rôzne úlohy pomáhajú hráčovi preskúmavať okolie súostrovia. Na to aby mohol pokračovať musí mať vybavenie vhodné pre danú oblasť. V jednotlivých častiach sa vyskytujú NPC postavy, ktoré po splnení questu ostávajú aktívne v podobe obchodníkov, ktorí majú v zásobe pár dobrotiek.

Hru by som neoznačila ako obtiažnu ale pár pasáží, ktoré mi dali zabrať, tam boli. Hlavne by som si nikdy nebývala pomyslela, že plavba v noci po mori môže byť tak strašidelná a že loďka, ktorá na teba priateľsky húka nie je v skutočnosti žiadna loďka.

Dredge má dva konce. Pre jeden z nich musí človek splniť aj pár vedľajších questov ale myslím, že to je tak nejak samozrejmé, že keď hra baví, tak tie misie sa plnia samé.

Som rada,že som mala možnosť zahrať si túto hru. Bol to fakt pekný a tématický zážitok.
+15

Alan Wake II: The Lake House

  • PS5 85
Splynutí Controlu a Alana Wakea dokonáno jest. Při prozkoumávání chodeb výzkumné stanice The Lake House jsem měl prakticky pocit, že hraji Control jen umně naroubovaný na jinou důvěrně známou hru.

Zážitek to byl zejména na standardy běžných DLC výborný. V obstojně dlouhém přídavku nechybí dvojice excentrických vědců, jejichž ego a ambice vydláždili cestičku hezky rovnou do pekla... nebo do ještě horších končin. Nový kousek příběhu funguje velmi slušně. Je kompaktní a pomrkává se i na některé předchozí události. Potěšilo mě, že DLC bez problémů funguje samo o sobě, působí uceleně a jen neotevírá další a další otázky aniž by naservírovalo odpovědi.

Akce je poskrovnu, což je jen dobře. Kritizované tuny munice z předešlého přídavku se naštěstí neopakují i když vyloženou nouzi jsem taky neměl. Atmosféra je libová a uzavřené prostory výzkumného střediska dokáží spolehlivě pocuchat nervy. Třeba místnost s nejméně stovkou sborově klapajících psacích strojů navozuje vážně nepříjemný pocit. Zpět jsou i pro druhý díl ikonické lekačky, jež jsou svým obsahem snad ještě hnusnější. Už jsem se jejich příchod přeci jen naučil předvídat a tentokrát jsem se lekl snad jen jednou. Než (a částečně i pak) se představí nový druh nepřítele, dá se napětí krájet.

Délka přídavku je naprosto přiměřená. Tentokrát se naštěstí nerecykluje prostředí. Po místnostech je roztroušeno několik desítek záznamů, které bylo opět zábava pročítat (stejně jako občasná live action sekvence s některým z dvojice vyšinutých géniů). Nejprve mě potěšil zdánlivý návrat hádanek v podobě zaheslovaných počítačů. Těch je celkem pět. K mému zklamání si však většina výzkumníků prostě nalepila lísteček s heslem na monitor, takže se žádné velké bádání nekoná.

Z The Lake House se tak vyklubalo vlastně až příjemné překvapení, které výrazněji nezaostává za skvělou hlavní hrou. Poměrně přísné hodnocení na agregátu recenzí Metacritics (72 % průměr) mi tak příliš smysl nedává, dostat takovouto porci zábavy v každém DLC k AAA hře, těšil bych se z nich daleko více.

Hodnocení na DH v době dohrání: 79 %; 20. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Kompaktní zajímavý příběh; atmosféra; citlivé propojení Controlu s původní hrou; live action sekvence; writing celkově

Proti: Nová zbraň nic moc nepřináší; hesla přilepená k monitoru

+15

Outer Wilds

  • PS5 95
Vznáším se volně vesmírem. Vcucla mě sem totiž černá díra, opět. Moje loď je kilometry vzdálená, s kyslíkem ani palivem to pro mě nevypadá nejlépe. Ano, támhle přede mnou se nachází zařízení, které by mě vrátilo na povrch planety, ale proč se snažit.

Zažil jsem už spoustu smrtí, tolik, že už to dávno nepočítám. Došlo ke kritickému poškození mé lodi a následnému výbuchu. Spadl jsem z útesu. Omylem jsem se nechal vystřelit z gravitačního děla a ve velké rychlosti narazil do letícího objektu. A když už jsem překonal veškeré nástrahy vesmírného průzkumu, zabila mě supernova. A znovu a znovu se budím v táboře před prvním startem. Není před tím prostě úniku. V tom rozpadlém městě té cizí rasy jsem četl něco o ochranné „skořápce“, která odolá i výbuchu hvězdy. Možná, v nějakém z dalších cyklů, bych se tam mohl vrátit a lépe to tam prozkoumat. Anebo vlastně jakoukoliv z dalších prazvláštních planet obíhajících kolem naší hvězdy. Kromě tedy té na kraji systému. Ta mě děsí, a raději bych se tam už nevracel. Vlastně bych i mohl konečně prozkoumat svoji domovskou planetu. Někde se ta odpověď na vše prostě musí nacházet. Jen kdyby na to vše bylo více času. I když vlastně, vypadá to, že mám všechen čas světa. Takže rozhodnuto, dám si jeden dva cykly volno. Projdu se po vesnici, budu se bavit s lidmi, užívat si pro jednou čerstvý vzduch. Přijde mi to už jako věčnost, kdy jsem naposledy s někým mluvil. Mám pocit samoty. A bezmoci…

...Ne! Na nějaké povídání a odpočívání bude čas jindy. Až se probudím, okamžitě vyjedu výtahem k lodi a hurá, per aspera ad astra. Musím to totiž znát. Musím vědět, co vše se za tím skrývá. Nedojdu klidu, dokud neodkryji všechna ta tajemství. Ale až za chvíli. Teď se vznáším volně vesmírem a pozoruji naši hvězdu, jak se mění v supernovu. A já mám to štěstí, že si tuhle monumentální show můžu užít z první řady. 

Outer Wilds jsem ještě nedokončil, spousta tajemství mi je ještě skryta. Ale už teď se nebojím zařadit tuhle hru k tomu nejzajímavějšímu, co jsem kdy hrál.
+15

Metaphor: ReFantazio

  • PS5 95
Na Metaphor jsem se těšila už od prvního oznámení před lety a výjimečně jsem i sledovala nová videa, která ke hře vyšla a která představovala její svět. Hned mě zaujalo její zasazení, neboť to byla změna od vcelku již nudnějšího života na střední škole, jaký známe ze série Persona a v tomhle ohledu mě hra nezklamala a opravdu nabídla něco jiného.

Ač na hráče čeká pár překvapení a snad až šokujících zjištění v příběhu, tak se jedná o vcelku jednoduchý námět, kdy děj hry opravdu směřuje k tomu, co je vytyčené na jejím začátku. Co ovšem příběh značně vylepšuje, je právě onen svět, ve kterém se odehrává a který je obýván několika rasami. Ty mají různé postavení ve společnosti a hra celou dobu pracuje s tím, že společenské postavení by nemělo být určováno tím, jaké rasy daný jedinec je, ale tím, jaký je a jaké jsou jeho činy. Ovšem takto společnost nefunguje a je to znát na každém kroku. Sám protagonista tohle často zažívá, a tak tuhle nespravedlnost pocítí i hráč. Bavilo mě pročítat si encyklopedii a dozvídat se více o rasách, o jejich biologii, historii či společenském statusu. A i když hra někdy jede až na hodně patetické notě, tak bylo hezké vidět, jak se společnost postupně proměňuje a jak je více otevřená i neznámému.

Dalším pozitivem jsou společníci a jiné postavy, se kterými lze budovat hlubší vztah. Musím zmínit příjemnou změnu v tom, že konečně hráč nemusí hádat "správné" odpovědi, či si je hledat po internetu, aby dosáhl na maximální rank, ale stačí to prostě jen absolvovat. Konečně je tak možné si dovolit i nějaký ten roleplay bez obav, že o něco přijdeme. Ale jinak je to stejná šablona jak v Personě, ostatní se protagonistovi svěřují se svými bolístkami, ale díky našemu vedení postupně rozkvetou a dojdou k prozření. I když jsem to popsala možná posměšně, tak jejich příběhy jsou vlastně moc fajn a každý zpracovává jiné morální dilema, jiné těžkosti v životě a většina z nich mají i překvapivou hloubku (Heismay a ztráta syna). Bohužel ani zde jsem neměla pocit, že by jednou někdo naslouchal protagonistovi, ale na druhou stranu tady je to asi i příběhově opodstatněné (viz zjištění, kdo vlastně protagonista je).

Metaphor stojí mezi Personou V a Shin Megami Tensei V. Oproti SMT V obsahuje propracovanější systém vztahů, ale ten není natolik zahlcující jako v Personě (5). Záleží asi na co má hráč zrovna náladu, ale musím se přiznat, že mi v Metaphor občas chybělo hlubší zapojení do vztahů s postavami. Také epilog postav mi připomínal pohádku: všem se skvěle daří, vše dobře dopadlo a dobro zvítězilo. Vidím zde trochu nevyužitý potenciál a čekala jsem, že se dočkám i nějakého tragického osudu či aspoň nějaké ztráty na životě. 

Soubojový systém a především levelování archetypů mě bavilo. Dobrou změnou bylo, že někteří nepřátelé šli vyřídit i mimo tahový souboj, což značně urychlilo průchod dungeony. Co bych uvítala, tak je větší variabilita nepřátel, kterých je na můj vkus docela málo, a i takoví bossové ve vedlejších úkolech se často opakovali. Zato bossové v rámci hlavní příběhové linky jsou skvělí. Je dobře známé, že jejich vzezření je inspirováno obrazy Hieronyma Bosche, a byli tak opravdu nápadití a bizarní. Ještě bych měla výtku ohledně dungeonů, které jsou vcelku nezajímavé a jejich design mě příliš neoslovil. V tomhle ohledu se mi paláce z Persony 5 líbily více. Nemluvě o vedlejších dungeonech, které jsou totožné a které by si také zasloužily více péče. 

K té péči mám jednu vsuvku. Mám pocit, že v některou chvíli při vývoji hry už nebylo tolik času na dokončení, že některé scény byly vystřiženy a že něco některým částem chybí. Ten pocit nastal okolo děje v Opera House a zklamáním bylo pak zpracování jisté akademie a setkání s jednou důležitou postavou (Mage Academy, Rella, to mohl být tak nápaditý dungeon!). I závěr hry působí trochu prázdněji, pokud nepočítám šíleně dlouhé finále.

Často jsem narážela na výtku, že hra je hnusná. Přitom je esteticky zdařilá a přišla mi krásná, ale pravda, místy má strašně hnusné textury, což může kazit výsledný dojem a hra tak může vypadat z PS3 doby. Některé scenérie musím naopak vyzdvihnout. Například nasvícení lesních nočních kulis mi přišlo úchvatné. Jen mi trochu vadil neustálý pohyb něčeho na obrazovce, například textová pole nezůstávala statická, ale pohupovala se ze strany na stranu a stejně tak i popisky v menu. Ale to je pouze detail, někdo si toho nemusí ani všimnout. Je fajn, že dodatečně přidali možnost vypnutí rozmázlého obrazu při sprintu hlavní postavy.
 
Hudba byla dost jiná, než na co jsem byla zvyklá, a některé skladby mi hodně připomínaly soundtrack z Shin Megami Tensei: Strange Journey. Ze začátku mi hudba přišla příliš výrazná a trochu jsem se obávala, aby nenarušovala dialogy ve hře, ale šlo pouze o zvyk. Výsledný dojem je pozitivní, ale pár skladeb se mi už ke konci hry dost ohrálo, kromě písně hrající vždy při bitvě s velkým bosem, ta mi přišla vhodně epická k takovému souboji.

Na úplný závěr si dovolím zbytečný výkřik nad tím, jak protagonista vypadá. Nejsem fanoušek účesů dle hrnce, ale to ještě nebylo tak hrozné, jako ta pitomá taška na svačinu (či dopisy v případě pošťáka), nemožné kalhoty s jakýmsi zateplením na kotníky (které nesundal ani při 36 °C) a nevkusný kabátek. A zatímco v závěru hry byli všichni převlečeni do nového a lepšího a já si říkala, že konečně teď přijde ta chvíle a nebudeme vypadat jako idiot, tak protagonista se dál promenádoval v té hrůze...
+15

The Last of Us Part II

  • PS5 95
První díl je pro mě pravděpodobně nejlepší hrou vůbec. Nemohl jsem být zvědavější, co nabídne ten druhý. Vyhlídky byly velké. Zvlášť po diskutabilním závěru v díle prvním.

Druhý díl nás na počátku zavede do městečka, které se po trvající apokalypse snaží žít, budovat a tvořit nové hodnoty. Městečko není velké a lidé se v něm opět naučili bavit a radovat se z toho mála, co jim zbylo. Za opevněním totiž čeká pořád ten hrozivý svět, do kterého se chtě nechtě opět brzy podíváme. Čas se posunul o 5 let, z Ellie je dospělá slečna a ostatní známí aktéři z dílu prvního zase o trochu víc zestárli. Vztah mezi Ellie a Joelem utrpěl vážné trhliny, ale to je to poslední, co k příběhu řeknu.

Technická stránka hry se dočkala zase mírného zlepšení. Ono totiž z Part 1 není moc co vylepšovat. Grafické zpracování je tak opět na fantastické úrovni, audiovizuál je opět další dominantou hry. Nic jiného se ale asi nečekalo. Potenciál TLOU byl obrovský a po prvním díle se na tomto nic nezměnilo. Ať se jedná o technickou stránku nebo tu příběhovou.

Hra nám opět nabídne skvostné pohledy na rozpadlá města, tísnivou atmosféru v interiérech a deprimující místa, kde nedýchá už roky nic jiného, než smrt. Zase se budeme snažit hledat věci, které se žánrem survival hororů souvisí nejvíce. Takže náboje, lékárničky, potřebné díly na výrobu dalších vylepšení atd atd. Možností je celá řada, co proti svým nepřátelům použijete. Co se týče nepřátel, je jich zase o trošku víc a autoři si zase o trochu víc pohráli s jejich vizuálem. Takže za mě krok dopředu správným směrem.

Prostředí je opět lineární a když můžou některé scenérie působit jako open world, faktem zůstává, že to tak není. Hra nás stále žene dopředu a odkrývá nám opět velice zajímavý příběh s několika skvělými zvraty. Herní doba se prodloužila a mně hra zabrala na vyšší obtížnost něco kolem 34 hodin. Pro mě jako velikého fanouška to i tak bylo málo :-)

Zatím se může zdát, že druhý díl nenabízí nic nového. Ano i ne. Je tady hlavně pokračování příběhu a také bonusový obsah po dohrání hry. Kromě zajímavého dokumentu o vývoji hry (s českými titulky) je zde také tzv. No return mód. Jakási survival mini hra, respektive tzv. roguelike zážitek se survival prvky , ve kterém v rámci několika úrovní navštívíte různé lokace. Zahrát si přitom budete moci za většinu postav z původní hry. Část postav, zbraní a vylepšení si však odemknete až samotným hraním. Je to rozhodně skvělý doplněk a fanouškům hry zase ukrojí další porci času.

Co vlastně TLOU Part II je. Revoluce rozhodně ne, evoluce ano. Pro fanoušky naprostá povinnost, pro ostatní asi povinnost taky :-) Zvlášť pokud jste milovníky tohoto žánru, jen těžko budete hledat lepší počin.

Pro: Vše z prvního dílu, bonusový obsah

Proti: Příběhové twisty nemusí sedět všem

+15

Ghost of Tsushima Director's Cut

  • PS5 95
Uf, tak na začátek letošní výzvy jsem si ukousl pěkný sousto. Přes 50 hodin herního času a to mi na mapě pořád svítí spousta otazníků. A bavil jsem se celou dobu.

Ghost of Tsushima jsem se nějakou dobu vyhýbal právě kvůli tomu, že je to další z her, který člověk musí věnovat pořádnou porci času. Naštěstí do toho není problém proniknout a už jen hltat obsah. Ovládání je poměrně přímočaré a i když jsem pár dní nehrál naskočil jsem do toho rovnou zpět. Hrál jsem teda na nižší obtížnost, ale soubojový systém je intuitivní a i u nižší obtížnosti je nutné střídat styly podle toho, který oponent zrovna stojí proti, anebo rychle střídat i v průběhu souboje, při větším množství soupeřů. Navíc v průběhu hry se objevují jak noví soupeři, tak nové způsoby souboje, a tak souboj nepřejde do stereotypu.

To samé se dá říct i o lokacích. Každá část ostrova totiž vypadá úplně jinak, při cestování na sever se postupně ochlazuje a Sakai díky tomu vystřídá naprosto odlišné lokace a všechny jsou opravdu dechberoucí. Jak jsem se v minulosti kochal prostředím v Horizon nebo God of War, tady mi to přijde ještě o chlup dál a ty výhledy na krajinu jsou až neskutečné. Hrál jsem na PS5 v quality režimu (oba režimy jsou min. 60fps) a za celou dobu jsem nezaznamenal nějaké technické potíže nebo pokles framerate. Jakožto původní exklusivita je hra skvěle optimalizovaná a hlavně nahrávací časy při fast travelu byly neskutečně rychlé, i když šlo o přesun přes celý ostrov.

Příběh pěkně graduje a i když je docela jednoduchý a dá se i odhadnout jak dopadne, jsou tam silné momenty a celkově se jedná o nadprůměr. Stejně tak mě potěšily vedlejší questy, nebo jak se tu jmenujou "tales" ty jsou mnohem zajímavější, než v mnoha open world hrách, kde často některé vynechávám, tady jsem hru vytěžil do posledního zbytku. Jediné mé osobní minus je asi občas naivní motivace některých postav, které jsem zkrátka nepochopil a možná trochu zbytečné jsou tu možnosti různých odpovědí v rámci konverzací, protože, pokud se nepletu, nemají vůbec na nic vliv a příběh je úplně lineární. Motion capture je pak na vysoké úrovni a herecké výkony taky. Hru jsem hrál v angličtině, jelikož herci jsou sice japonského původu, ale žijící v USA a náběr motion capture probíhal v angličtině, proto mi to přišlo přirozenější, než v japonském dabingu. Krátce jen zmíním i hudební složku a obecně zvuk. Hrál jsem na Dolby Atmos sestavě na které už jsem hrál dost her a tady mi přišel prostorový efekt opravdu nejlepší. Při pohybu v lese různé praskání, vítr, tekoucí voda, všechno znělo velmi přesvědčivě a soundtrack je taky krásný.

Ghost of Tsushima jsem si užil a určitě se jedná o jednu z nejvýraznějších her, kterou jsem za poslední roky hrál, těším se na pokračování.

Pro: grafické zpracování, příběh, herecké výkony, prostředí, soubojový systém

Proti: motivace některých vedlejších postav

+15

Alone in the Dark

  • PC --
  • PS5 70
Čím více se Alone in the Dark snaží být hrou, tím horší je. Při první akční pasáži jsem si říkal, jestli to jako tvůrci myslí vážně. Zasáhnout nepřítele lze spíše omylem. Při mlácení na blízko zase postava vypadá jako podnapilý baseballista. Řešení puzzlů zase díky neohrabanému ovládání není vůbec intuitivní.

Jenže většinu ostatních aspektů zvládá hra velice dobře. Atmosféra se dá krájet, ozvučení je skvělé a i ten zvláštní dabing se vlastně ke všemu vcelku hodí. Jakkoli mi příběh ve dvou třetinách přišel přeplácaný vším možným, ke konci začal i trochu dávat smysl. Dohrání za druhého protagonistu doplnilo několik hluchých míst a nakonec musím uznat, že jsem si ho i užil.

Prozkoumávání blázince a poznávání místních obyvatel jednoznačně představuje tu nejzábavnější složku hratelnosti. Postupné odemykání dveří a hledání poznámek, knih, deníků a všeho možného i nemožného utváří povedenou skládačku občas přerušenou fantasmagorickými výlety do "jiného světa", které mně, přiznávám, bavili podstatně méně.

Ve výsledku tu máme povedený horor. Horší už je, že jich máme hodně podstatně povedenějších. S podobným tématem lépe pracuje The Evil Within. Soubojovou složku zase zvládají lépe moderní remaky klasických Residentů. Nicméně tento přírůstek do, již poněkud zapomenuté, série stojí pro fanoušky žánru alespoň za vyzkoušení.
+15

Life is Strange - Episode 5: Polarized

  • PS5 80
Komentář se vztahuje k celé sérii, zatímco výše uvedené hodnocení je čistě pro pátou (nejlepší) epizodu. 1-3 jsem hodnotil ve "žlutých" číslech. 

První série Life is Strange je dneska už kultovní záležitost a i zde se dle hodnocení těší značné oblibě. Poprvé jsem to se hrou zkusil již v roce 2019, ale vzdal to někde za polovinou třetí části. Nyní to bylo lepší, ale úplně nadšení se stejně nekoná. Co je na vině, vlastně neumí úplně pojmenovat... Příliš rozvláčné tempo? Někdy až moc "civilní" rozhodnutí? Zasazení? Jednoduchá hratelnost? Nebo prostě jen nejsem cílovka? Možná kombinace všeho... přitom jde paradoxně o ty aspekty, co činí Life is Strange do značné míry unikátní.

Atmosféra hry je dost specifická. Přiznám se, že svět umění a fotografie mi vůbec nic neříká a měl jsem se trochu problém sžít s postavami a jejich problémy. Life is Strange se ale nebojí zabrousit do citlivých témat i když bych se vůbec nezlobil, kdyby tvůrci ještě trochu zatlačili na pilu a hra mohla mít i temnější vyznění. Rozumím však tomu, že takový kousek by už mohli mít problém protlačit přes vydavatele, na což ostatně naráží i tvůrci v obsaženém dokumentu "making of". Ústřední story se odvíjí pomalu, ale rozhodně je zajímavá. Přijde mi však, že má hra až přehnaně dlouhou expozici a druhá/třetí epizoda by mohla trochu více šlapat na plyn. Tyto epizody jsou hodně zaměřené na znovuvybudování vztahu Max s Chloe. Tvůrci se sice snaží, ale já si Chloe příliš neoblíbil až do samotného konce. Konečné rozhodnutí pro mě tak žádné velké dilema neznamenalo.

Life is Strange se vás stejně jako další adventury podobného typu neustále snaží přesvědčit, že na rozhodnutích záleží. Některá rozhodnutí jsou nicméně trochu úsměvná a možná až moc civilní. Je mi celkem u řiti, jestli mi uschne virtuální kytka. Ty emotivně nejvypjatější rozhodnutí poté hra nabízí většinou ve chvílích, kdy vám je stejně jasné, že se obratem bude zase cestovat časem zpět a rozhodnutí se vlastně stejně v rámci příběhu "vymaže". Ani omylem jsem neměl pocit, že hru svým herním stylem nějak zásadně ovlivňuji a drtivá většina událostí (a ty podstatně prakticky všechny) se odehrají vždy stejně. Maxina schopnost cestování v čase zpočátku působí jako jen takový doplněk pro civilní vyprávění. Postupně toto téma autoři citelně rozvedli a druhá půlka hry s časohrátky již pracuje na plné obrátky.

Je škoda, že se autorům Maxiny schopnosti nepovedly přetavit i do zajímavých hádanek. Stejně jako hry od Telltale Games se i Life is Strange hraje skoro sama, hádanky jsou velmi jednoduché a zásek nehrozí ani omylem. A největší taháky? Rozhodně příběh, který jako celkem funguje velmi slušně a před spuštěním poslední epizody jsem byl skutečně zvědavý, jak to tvůrci s rozdanými kartami nakonec dohrají. Postavy určitě nejsou špatné, je zde však patrná jistá šablonovitost, byť se tvůrci do zdánlivých klišé snaží míchat i nové zajímavé prvky. Dost mě sral vtíravý Warren. Jeho zoufalost čpěla z každé repliky či SMS zprávy. Přitom je to vlastně hodnej kluk...

Life is Strange na mě po celou dobu jako hra pro hipstery (dnes už trochu přežitý termín, uznávám, ale hra jej sama používá a jde tak o zajímavý otisk doby vzniku). Max samotná je za hipstera pejorativně označována i některými postavami a byť se tomu brání, celá hra na mě působí jako dělaná pro publikum co má tento styl rádo. Já na kavárničky, či retro vůbec nejsem a tak jsem se ve hře jednoduše necítil "jako doma". Za zmínku však rozhodně stojí opravdu výborná hudba, která do nálady hry sedí perfektně.

Letos jsem tak rest dotáhl do konce. Bavil jsem se slušně, byť jsem se nedokázal nikdy zbavit pocitu, že tohle není hra úplně pro mě. Na druhou stranu však musím uznat, že jde o dost specifický a atmosférou unikátní zážitek. Vzhledem k tomu, že další hry série mají být spíše horší, pravděpodobně skončím u prvního dílu.

Hráno jako součást Herní výzvy 2025 – " 1. Coffee Break: Dohraj hru, která se alespoň částečně odehrává v kavárně, bistru nebo baru." – Základní varianta /Hra se odehrává částečně i v typickém americkém bistru. Do něj se podíváme opakovaně včetně komentované páté epizody./

Hodnocení na DH v době dohrání: 85 %; 366. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Příběh; specifická atmosféra (ač mi třeba úplně nesedla); skvělá hudba; citlivé zpracování těžkých témat

Proti: Rozhodnutí klasicky dost na oko; místy možná až příliš pomalé tempo; velmi jednoduché hádanky; občas trochu pozérské...

+15

Night in the Woods

  • PS5 70
O čem vlastně Night in the Woods je? Skoro se mi chce zlomyslně napsat, že o ničem. Jenže tak jednoduché to samozřejmě není. V zásadě sledujeme návrat emocionálně nestabilní, dvacetileté, holky do rodného zapadákova po neúspěšném pokusu o studium na vysoké škole. Záhy zjišťujeme, že naše Mae zrovna neoplývá mnoha ctnostmi. Vlastně každá jiná postava, kterou potkáte je mi mnohem sympatičtější. Pobíhání a klábosení s ostatními „lidmi“ je určitě nejlepší částí hry. Povídání si o každodenních starostech a životech umožňuje celkem zajímavě probrat mnoho všelijakých hloupých i zajímavých témat. 

Mysteriózní nadstavba, vyprávěná hlavně pomocí až halucinogenních snů protagonistky, a její samotné neuspokojující vyústění v závěru hry, bych si klidně odpustil. Popravdě jsem po dohrání googlil, jestli mi něco neuniklo, nicméně závěr, kterého jsem dosáhl, byl skutečně správný. Podobně mě nenadchly ani minihry doprovázející jisté úseky. Rytmická asi ještě dává, vzhledem k obsahu, smysl. Ostatní už jsou jen vyplňující vatou. 

Zvířecí vyobrazení obyvatel městečka je dost zvláštní a u některých ani nevím, jakou potvoru mají vlastně zobrazovat. Zvolený styl a práce s barvami ovšem sedí atmosféře, navíc doplněné hodícím se hudebním doprovodem. 

Skoro bych si troufnul napsat, že se Night in the Woods stalo obětí vlastního úspěchu. Čtyřnásobek požadované částky na Kickstarteru možná způsobil zbytečné nabobtnání hry. Takhle totiž zůstává dílem určeným převážně pro konkrétní skupinu fanoušků.
+15

Doom 3

  • PS5 50
V roce 2025 DOOM 3 už neobstojí. Bohůžel hra zastárla až moc a designové chyby se projevují mnohem více, než co jsi to pamatuju v roce vydání. Pozitivní je, že graficky hra vypadá stále fajn a pacing (neznám český ekvivalent) je taky příjemný. To jsou asi jediné dvě pozitiva co bych v současné době (rok 2025) našel.

Design je extrémně zastaralý - uzavřené koridory a místnosti s nudným vizuálém prostředí. Náplň úrovní jede podle stále stejného mustru:
1. hlavní cesta k cíli je blokována
2. najdi klíč (PDA, konzoli, token) v jiné části úrovně
3. backtracking zpět aby se odblokovala cesta
Navíc tohle se i někokrát po sobě v jedné úrovni opakuje, občas se k tomu přídá fyzikální hádanka. Problém vidím i v algoritmu objevování nepřátel. Jde se chodbou a najednou za vámi odpadne kus stěny a ze zadu zaútočí Imp. Otevřou se dveře a hned za nimi na vás vyskočí Imp. Seberete trochu více zdrojů (náboje, zdraví) a přiteleportuje se Imp. Dostanete se do nové místnosti a hned se zaplní nepřáteli, ty pozabíjíte a pak najednou z předchozí místnosti příběhne týpek s rotačákem. A takto stále dokola. Žádna invence.

Atmosféra strachu v podstatě žádná, krom opakujících se lekaček za dveřmí nebo v tajných úkrytech za zdmi. Boss fighty úplně nudné, nejvíc jsem se bál u prvního, protože jsem nevěděl co čekat. Zbraňový arzenál hodně plochý, brokovnice otřesná. BFG neuspokojující. Jedině pulzní zbraň skvělá a soulcube originální.
+15

Hades

  • PS5 70
Hades je výborná hra, rozhodne lepšia, ako naznačuje moje hodnotenie. Prečo teda dávam len mrzkých 70 percent? No, v tomto prípade si pokojne priznám, že je to môj problém a nejde o chyby tvorcov. S rogue-like hrami som mal málo skúseností a rozhodol som sa otestovať si práve na Hadesovi, či ma to chytí (podobne ako ma svojho času chytili napr. Souls tituly).

Nechytilo. Začiatok ale vyzeral sľubne. Súboje boli celkom návykové, štylizovaná grafika skvelá a profesionálny dabing na jednotku. Porážka prvého bossa priniesla aj satisfakciu. Problém nastal vtedy, keď som po smrti musel začínať úplne od začiatku.

Samozrejme, chápem, že to je špecifický znak rogue-like hier a vedel som, že tu bude prítomný. Čakal som ale, že ma bude motivovať, že sa do hry zažeriem na sto percent... To sa však nestalo. Následné prechody úrovňami mi prišli pokus od pokusu menej zábavné, možno až mierne otravné. Nepomohol ani fakt, že jednotlivé miestnosti boli procedurálne generované. Proste sa dostavil stereotyp a nuda.

Samotný boj mi úplne nesedel. Iste, zo začiatku vyzerá skvele, ale celkovo je tá hra na môj vkus až príliš divoká a boje sú skôr "button mashing", kde treba hlavne uhýbať ako o dušu a do toho útočiť, popri tom stále sledovať, čo odkiaľ letí, kde Zagreus stojí, a v ďalšej sekunde už rozhodnúť, do ktorého smeru sa človek pohne, ale tak, aby sa vyhol projektilu či pasci. Skrátka je toho dosť a kvôli rôznym efektom je na obrazovke nezriedka solídny chaos. Často som nevedel, kde vlastne moja postava stojí, prípadne som netušil odkiaľ som dostal damage. Chápem príťažlivosť takýchto súbojov, ale, žiaľ, nie je to pre mňa (bolesť rúk po dlhšom hraní tiež na pohode nepridala).

Príbeh ma tiež až tak neoslovil, dialógy boli síce napísané dobre (a nezriedka aj celkom vtipne), ale na môj vkus bola hra až príliš ukecaná. Každý boh, od ktorého si hráč berie power-upy, musí predtým utrúsiť nejaké dve-tri vety. Iste, rozvíja to príbeh, ale mne to po čase liezlo na nervy. Po cca 12 hodinách a troch, resp. štyroch porazených bossoch to balím, keďže nemám náladu zakaždým prechádzať celú hru od začiatku.

Odhadujem ale, že ten, kto miluje rogue-like hry, si príde na svoje (ako, napokon, naznačuje tunajšie hodnotenie aj recenzie kritikov). Ja som sa aspoň trochu pobavil, užil si fajn audiovizuál, ale hlavne si ujasnil, že tento typ hier nebude pre mňa. Ďalšie hry od Supergiant Games ale zrejme vyskúšam, pretože ich štýl a prístup k tvorbe sa mi pozdáva. Snáď ma oslovia o niečo viac.

Pro: fanúšikovia rogue-like budú nadšení

Proti: ľudia, ktorí rogue-like neobľubujú, budú nadšení asi menej

+15

Final Fantasy VII Remake

  • PS5 80
Zatímco si v dnešních dnech řada více či méně JRPG pozitivních hráčů užívá s jistou peckou z dílny francouzských vývojářů, já si pro své žánrové "poprvé" vybral remake sedmého a nejoceňovanějšího dílu kultovní série Final Fantasy. A po dohrání musím říct, že volba to byla velmi dobrá. Bylo to pro mě nové, bylo to svěží, bylo to až neuvěřitelně chytlavé, ale úplně nekritický taky nebudu. Nutno podotknout ale, že jsem hraním "objevoval Ameriku", tak prosím případně omluvte mou případnou vyjevenost z věcí, které jsou třeba žánrovým standardem.

Za zmínku rozhodně stojí soubojový systém, který k mé spokojenosti není tahový, ale spíše takovým real-time hybridem toho, co hráči z JRPG znají - tedy moderních rychlých hack'n'slash bojů s příměsí kouzel a skillů a několika pro ryze západní hráče atypickými mechanikami navíc. Ze začátku jsem tak příliš nerozuměl taktikám (jak vyvolat stavy pressure a stagger), které poměrně zásadně ovlivňují případný úspěch a neúspěch. Naštěstí na obtížnost normal byla první třetina hry vyloženě jednoduchá a řadu věcí mi odpouštěla. Nepřátel a druhů útoků je hodně, skillů, magických materií a různých jejich kombinací je také dost. Ničeho ale není přehnaně moc, takže jsem se postupným hraním ve všem docela dobře zorientoval. Řadové souboje jsou hezky svižné, velké bossfighty dokáží zaměstnat i na desítky minut. U mnoha soubojů jsem pociťoval, že bojuju na hraně svých možností, ale vyloženě prohrál jsem jen málokdy (když nepočítám výzvy v aréně). Za mě pro nováčka v žánru velice dobře nastavená obtížnost. Rozumná a férová výzva.

Zvykat jsem si musel i na celé to japanoidní pojetí, které si i vypůjčuje manýrismy z anime. Různá gesta, podivné posunky a celkově přepálené chování a stylizace postav. Ale zvykl jsem si rychle, protože pozápadnělé je to pořád dostatečně a ty postavy jsou většinou děsně super. To samé úplně nemůžu říct o příběhu jako celku. Ač mě jeho podání i díky postavám bavilo, je hodně epizodický a roztříštěný. Obsahuje celou řadu různých postav a příběhových črtů, ale jako někdo, kdo tuhle sérii teprve načnul, jsem měl u řady zápletek pocit, jako kdyby byly vytržené ze širšího kontextu. Možná, že pokračování věci více vyjasní, ale první část remaku prozatím působila jako nepříliš konzistentní kompilát různých motivů, přičemž některé části mě bavily více, některé méně.

Hodně svěží tu byl přístup k postavám a zejména těm ženským. Interakce s nimi jsou hravé, roztomilé a decentně sexy, což je přesný opak toho, co předvádí současné západní hry, kde jsou ženské charaktery jednak snahou je odsexualizovat a jednak často i vlivem nepříliš dobrého writingu někdy poněkud fádní. Tady nejenže jsou holky (a nejen ony) velice kvalitně vymodelované a hezky vypadající, ale jsou i zábavně živelné. S tím se pojí i uvolněný humor, který je často přepálený a ne za všech okolností mi úplně 100% sedl, ale... je to prostě svěží. Hráč si musí zvyknout na fakt, že realistické to prostě není a že v tomhle světě může úplně v pohodě mezi běžnými civily běhat nakorbený, celým městem hledaný, týpek s rotačákem místo ruky a s nikým to prostě nehne.

I tak mě ten setting bavil. Město Midgar byla radost prozkoumávat, byť uspokojení ze samotného exploringu bylo spíše průměrné. Většinou se putuje jen z bodu A do bodu B. Hra je hodně koridorová, dungeonoidní a plná poměrně prázdných chodeb, což může být jednak specifikum toho, že se jedná o remake staré hry, ale možná i žánrové. Upřímně, jak nejsem znalec žánru, tak nevím. Je ale fajn, že většinu herní doby jsem trávil v hlavním příběhu. Kromě několika miniher a arénových výzev se hráč dočká v ústředních hubech sérií vedlejších úkolů. Ty nestojí za moc a většinou jsou to jen primitivní fetch questy, ale nejsou nikterak otravné a dají alespoň hráči příležitost se zastavit, počumendovat po okolí, popř. si trochu dobrovolně zagrindit (zdravím Charllizeho tam hore). Jen toho vracení se v rámci subquestů do již projitých lokací např. skládky by nemuselo být tolik. A zase naopak mě trochu zamrzelo, že v horní, vizuálně daleko přitažlivější, steampunkově laděné části města hráč nestráví více času. Tam bych si klidně zagrindil dobrovolně. Naopak bych se v pohodě obešel bez všech těch výzev v arenách, ale holt hráči to asi u těchto her vyžadují.

Technologicky je úroveň grafiky trochu rozkolísaná. Někdy to vypadá jako hra z PS4 (hlavní příběhové huby) a někdy spíše jako z PS3 (některé dungeony, 2D pozadí). Jako celek žádný zázrak, ale stačí to. Stylizace je fajne. Modely postav, jak už jsem říkal, jsou parádní. Výkon na PS5 by ale s ohledem na vizuál mohl být lepší. Ani v režimu výkonu hra nejede vždycky úplně stabilně.

Pochválit musím také až na drobné výjimky soundtrack, který se fakt dobře poslouchá a udává hře specifický vibe. Vyvrcholení v podobě zpívaného medley složeného z ústředních skladeb u hezky zpracovaných závěrečných titulků výrazně umocnilo výsledný dojem z už tak nadupaného (byť poněkud šíleného) konce.

Byla to zajímavá a navzdory několika výtkám zábavná zkušenost. Na druhou část remaku zasazenou do tentokrát otevřeného prostředí se těším fest.

Pro: zábavné postavy, Tifa a Aerith <3, chytlavý soubojový systém, kvalita cutscén, zajímavý setting, podání příběhu, hudba, nepřekomplikovanost, není třeba grindit

Proti: roztříštěnost a občasná neúměrná natahovanost příběhu, občas fádní a až příliš statické prostředí, slabší vedlejší questy

+15

Mafia III

  • PS5 50
No asi nemá smysl se v této hře nadále pitvat. Vše už bylo řečeno přede mnou a hra je opravdu ale opravdu výzva.

Pokud někoho nebaví genericky stejné mise jako mne, tak se bude opravdu trápit. To, že si projdete skvělý začátek, je jedna věc, ale jak mohl někdo dopustit, že někdo vzal do každé mise ctrl+c a ctrl+v a udělal tak celou hru, tomu nerozumím.

Tohle bylo asi nejhorší, to dohrát. Každá mise se skladá z toho, že musíte někam zajet, někoho tam odkráglovat nebo vyslechnout a jet na další. A takhle vlastně postupujete až do konce. Nemáte tam nic navíc a prostě jedete jak stroj až do konce. A tohle má jako člověka bavit? jasně, 10-12h to zvládnu, ale tak dlouho?

Hra opravdu není krátká a se svou obtížností vás celkem potrápí dlouho. A než se dostanete k něčemu zajímavému, to opravdu potrvá delší dobu a je potřeba se na to připravit. A že cestou zažijete i spoustu bugů, je taky dost zásadní věc, která ovlivňuje pohled na tuhle hru.

Ale abych nebyl jen negativní, přece jen jízdní model je dost zábavný a některé přestřelky taky. Občas má hra světlé chvilky a celkově i hlavní postava mne prostě bavila. I její motiv.

Ale zbytek už bohužel. Asi tuhle hru fakt už nechám na pokoji a na potřetí se do ní pouštět opravdu nebudu. Bylo to dlouho, co jsem to hrál poprvé a není potřeba už si nic připomínat. Zkrátka a dobře tahle série má už to lepší za sebou a doufejme, že to lepší ji zase teprve čeká.

Pro: hlavní postava, brutalita, místy i grafika, jízdní model aut

Proti: Všechno ostatní, od misí až po grafický bugy, bohužel

+15

The Light in the Darkness

  • PS5 60
Příběhově silná edukativní adventura, ukazující osudy jedné židovské rodiny během okupace Francie za druhé světové války. Tvůrce hry chtěl ukázat realitu židovského obyvatelstva tehdejší doby, jejich život, myšlení, strach z toho, co přijde a jednání okolí, kdy se během takřka jedné noci staly z kamarádů a kolegů takřka nepřátelé, kteří jimi opovrhovali - ať už z přesvědčení nebo ze strachu.

Ve hře hrajeme postupně za více postav, mimo ústřední trojice (matka, otec, malý syn) i za několik věrných přátel. Hra stojí silně právě na příběhu. Ten má své silné momenty, které se ještě stupňují, když se blíží konec. Moc interakcí ve hře není, tu a tam nám hra zadá drobný úkol či puzzle, jinak hlavně sledujeme příběh a rozhovory. Dialogy nejsou složité, hra má do dvou hodin a určitě nelze očekávat hlubší rozbor postav, i tak si ale lze k charakterům vytvořit vztah. V titulu jsou také reálné záběry z dobové Paříže a řada vysvětlení tehdejších dokumentů, příkazů či událostí.

Sama hratelnost tak slavná není, chůze je pomalá a taková zvláštní, než se někam došouráme, tak to dost trvá. Puzzly jsou extrémně jednoduché a ani graficky se nejedná o úplnou parádu, byť svou atmosféru má. Hra obsahuje řadu cutscén, u nich si nelze volit tempo dialogu. Zkrátka nemůžeme odkliknout, když máme přečteno, musíme sledovat až postavy domluví. Což není moc dobré, protože hra nemá dabing. Takže sledujeme třeba deset vteřin, jak postava hýbe ústy, aniž by hráč slyšel dialog.

Příběhová část funguje dobře, bohužel prezentace a hratelnost trošku pokulhává. Je ale dobře, že se hře daří a hrálo už ji podle vývojáře skoro dva miliony lidí. Titulu sice dávám 60%, přesto bych ji však doporučil každému, koho toto téma zajímá. Je to důležité téma. A byla to hrozná doba.
+15

Star Wars Outlaws

  • PS5 100
Když byla tato hra ohlášena, říkal jsem si, že dobře, další hra ze světa Star Wars, ale nijak zvlášť jsem se na ni netěšil. První recenze mě od hry dokonce trochu odradily, ale gameplay videa vypadaly solidně a tak jsem to risknul a ty 2 litry za hru vysolil.

Pořídil jsem PS5 verzi, protože moje herní PC je o trochu méně výkonné a hlavně v posledních letech opravdu nemám chuť hru neustále ladit, aby běžela optimálně, případně řešit nejrůznější problémy (rozchození AC Mirage bylo peklo). A už první chvíle hraní mě přesvědčily o tom, že volba PS5 verze nebyla vůbec špatná, protože DualSense je zde využitý opravdu příkladně, ať už se jedná o nejrůznější minihry nebo dokonce hlášení alarmu přímo z reproduktoru ovladače.

Příběh je, nepřekvapivě, poměrně povrchní a kromě několika zvratů vás nijak zvlášť nezaujme, nicméně neurazí a oceňuji, že celou hru vede ona "nit", která mi třeba u AC: Valhally citelně chyběla - postavy se po dobu hlavní dějové linky průběžně vrací, případně vás doprovází, pocit domova navíc dokládá Trailblazer, vaše vesmírná loď. Speciálně musím vyzvednout Nixe, protože roztomilejší SW potvůrku jsem snad ještě neviděl, interakce s ním během hraní je naprosto skvělá a dle mého názoru dělá z Outlaws něco víc než jen další generickou "ubi" hru.

S tím souvisí i to, že věže tu nenajdete, mapu netřeba odkrývat, neexistuje levelování a hra hodně sází na exploraci, ke které vás sice nenutí, ale je velmi, velmi vhodné ji dělat, protože získávané bonusy, abilities a různá vylepšení za to rozhodně stojí, přičemž klidně můžete jet jen hlavní dějovou linku, ale připravte se, že bude mnohem těžší, než pokud se občas zatouláte a například vylepšíte svůj blaster, případně zajdete s Nixem na jídlo, čímž následně získá příjemné pasivní dovednosti.

Vůbec celý gameplay mě hodně překvapil, neexistuje zde přímé vedení za ruku jako v některých jiných hrách a je třeba často dávat pozor na zadání úkolu, případně zkoumat okolí. Rovněž některé stealth situace jsou příjemně náročné (např. vloupání do trezorů syndikátů). To u některých hráčů sklidilo docela kritiku, což mě překvapuje - když je hra příliš lineární a navádí vás za každým krokem, je to špatně. Najednou vyšla hra, která to nedělá, a je to taky špatně, tak nevím, ale osobně mě to docela vyhovovalo a byla to moc fajn změna.

Minihry jsou příjemně nápadité a originální, hodně potěší celková komplexnost hry a mnoho možností, jak trávit na oněch čtyřech planetách čas... například hraním Sabaccu. Přiznám se, že na karetní hry jsem neuvěřitelně blbej, hotovej antitalent, co povídat, ale u něj jsem pravidla pochopil skoro ihned a hraní si naprosto užíval. Navíc to, že i pro něj jsou k dispozici nejrůznější abilities a cheaty dokazuje, že žádná část hry není odbytá, ba naopak.

Hrál jsem na režim výkonu a těch 60 FPS konzole ne vždy držela, jen co je pravda. Jakmile byla nějaká oblast hustě osídlená, běda, framerate šel do kytek. Naštěstí se to nedělo zas tak často a chápu, že raytracing si svou výkonovou daň holt vybere. Jedním dechem dodávám, že grafika mi přišla skutečně hodně pěkná a až na trochu horší zpracování mimiky a vlasů hlavní hrdinky (častý problém novějších her, nevím proč) nemám co vytknout. Světy jsou opravdu nádherné, plné detailů, nejen pro SW fanouška radost pohledět. Speciálně oceňuji nemalé množství detailů - vzhledem k tomu, že se hra odehrává mezi pátou a šestou epizodou, naleznete u Jabby chudáka Hana zamraženého do karbonitu a dokonce v baru v Mos Eisley stopu od střely na zdi, kde to schytal Greedo. A takový západ sluncí na Tatooine...  jestli máš srdce, tak to musíš cejtit, jak by řekl klasik. Stejně pozitivní zůstávám i u zvukového, zejména hudebního zpracování. Soundtrack nevykrádá filmy, zazní z nich sotva jedna nebo dvě melodie, ale zůstává v podobném stylu a jednotlivé skladby jsou často docela výrazné, takže si nejednu z nich zapamatujete.

Ano ano, technické problémy hra má a určitě by prospělo, kdyby Massive Entertainment měli ještě několik měsíců na doladění, ale ne, to by kolidovalo s novým Assassínem, takže Ubisoft očividně nařídil vydat koncem léta a přinejhorším opatchovat. Chápu, mrzí mě to, ale kromě tří pádů za 30 hodin hraní a několika glitchů jsem se nesetkal s ničím, co by mi zážitek vyloženě kazilo a vzpomeňme si, v jakém stavu byly megaklasiky jako Kingdom's Come nebo Cyberpunk 2077 krátce po vydání. Hejtit Star Wars Outlaws jen proto, že je od Ubisoftu, mi přijde nefér. Zejména proto, že se od ostatní produkce tohoto vydavatelství více než odlišuje.

A je zábavná. Sakra, takhle mě hra už hodně, hodně, HODNĚ dlouho nechytla. Ani ten zatracený Horizon, ani novější Assassíni, ani nedávno poprvé dohraná série TLOU. Možná to za tento kacířský názor schytám, ale u Outlaws jsem se neskutečně bavil a každý den se neuvěřitelně těšil, až se do hry zase vrátím. Svou roli bude hrát, že jsem velký fanoušek SW a jak prostě milujete prostředí, hře nadržujete, ano, přiznávám, nepopírám. Opět se ukazuje, jak subjektivní mohou názory na hru být, ale pro mě je to jednoznačně hra roku a nová klasika, ke které se budu rád vracet (druhý průchod vidím na začátek listopadu, uvidím, jak moc případně updaty ony drobné zápory napraví).

Co dodat? Zpočátku jsem hře nevěřil, ale pak mě totálně pohltila. Ano, příběh by mohl být propracovanější, chybky vychytanější, některé animace lepší, a tak dále, a tak dále. Jenže nic není dokonalé. Dát méně než 90 % hře, u které jsem se tři desítky hodin skvěle bavil, ale podle mě nejde. A speciálně kvůli některým hráčům, kteří dávají i hodnocení blízké nule, tam tu pětadevadesátku dám a nevylučuji, že po druhém průchodu a vychytání některých chyb tam hodím i tu stovku.

Edit 12.4.2025: dávám stovku, druhý průchod jsem si dal v prosinci 2024 společně s prvním DLC a pro mě je to totální srdcovka a už nyní klasika. Jinak technický stav je už zásadně lepší než při vydání, druhý průchod mi přišel mnohem lehčí (není divu, patch si s obtížností hodně pohrává směrem dolů, což mě možná i trochu mrzí, ale chápu, že leckomu mohly některé pasáže přijít zbytečně obtížné), pády se už nekonaly a za mě naprostá spokojenost. Po upgradu na PS5 Pro bych se rád vyjádřil i k tomu, jak hra běží na této verzi konzole: Quality (60 fps) s PSSR tvoří znatelně lepší grafiku než režim Quality na základní PS5 a výkon v problematických oblastech se příjemně zvedl, framerate je mnohem stabilnější a jediný viditelný pokles (tak k 50 FPS) vidím v přelidněných oblastech, kde patrně nestíhá CPU. První DLC jako takové možná zhodnotím v budoucnu, ale bavilo mě a fanouškům původní hry bez váhání doporučuju.

Edit 24.6.2025: mám za sebou třetí průchod včetně obou DLC, ke kterým bych se rád nyní vyjádřil.

Wild Card je v pořadí první DLC a dá se stihnout za necelé 3-4 hodiny. Celé se točí okolí Sabaccového turnaje a úvodní část hry dokonce strávíte v kasínu, které je velmi otevřené a nabízí opravdu hodně zábavy. Moc se mi líbilo, že jsem musel i využít své znalosti této karetní hry, byť to samozřejmě není nezbytné. Některé screenshoty by mohly budit dojem, že v tomto přídavku jde jen o Sabacc, ale vězte, že není tomu tak, ba naopak - děj nabere poměrně rychle obrátky a dočkáte se několika intenzivních a zajímavých questů. V hlavní roli samozřejmě Kay, Nix a Lando - skvělá kombinace, skvělé DLC - možná jedno z nejlepší, které jsem kdy hrál. Je hanba, jak málo pozornosti mu bylo věnováno. Fanouškům základní hry jednoznačně doporučuji.

Naproti tomu A Pirate's Fortune je už rozsáhlejší, přibližně 5-10hodinové a přináší dokonce některé nové herní mechaniky a v rámci mezí i zamotaný příběh, který začíná zajetím a ztrátou veškerého vybavení, takže vše působí trochu odlišně než v základní hře. Pohyb bez vybavení, jen s Nixem, v jámě lvové, uprostřed pirátské základny, je naprosto super. Pokud bych měl něco vypíchnout, jsou to questy, které jsou opravdu velmi nápadité, skvěle udělané a nejsou repetitivní (zdravím první DLC ke KCD2 :), celkově nemám výtek. A Honda Ohnaka? Toho prostě musíte zažít! Je docela těžké něco dalšího napsat a nespoilovat, ale i tohle DLC jsem si maximálně užil, byť mi přišlo o trochu, ale fakt jen trochu slabší než to první. Opět nadávám herních publicistům, že ani k tomuto DLC nedokázali napsat recenzi, protože ono si to opravdu zasloužilo. Teď napíšu něco sakra kontroverzního: je hanba, že první DLC pro Kingdom Come 2 bylo protěžované zhora zdola a prakticky každý CZ web přišel s recenzí a gameplayem, přitom se jednalo o docela banální zápletku se sérií fetch questů, neobsahujíc ani žádné nové prostředí nebo cokoliv dříve neviděného (dobře, kromě toho kreslení na štíty). O tom ještě napíšu, samozřejmě, ale naproti tomu obě DLC pro Star Wars Outlaws jsou skvěle napsané, do detailů propracované, s novými lokacemi a fakt zajímavými a údernými questy, které se opravdu z příkazů "přines" a "dones" nesestávají - a nic, maximálně novinky o tom, že přídavky vychází, a tím to končí. Tohle mi prostě opravdu přijde dost NEFÉR. Takže vy, fanoušci Outlaws, vůbec neváhejte a obě DLC berte všema deseti, jsou boží a nebudete litovat :) Stejně tak i zpětně u celé hry potvrzuji její kvality, přes svoje nedostatky patří k tomu nejzajímavějšímu a nejlepšímu, co za dlouhou dobu vyšlo. Takže... jak to ukončit? Ať nás provází Síla? Ne, to se sem nehodí.... Toť způsob náš!!!

Pro: Nádherné prostředí, hra plně respektuje svět Star Wars, dobře napsané a sympatické postavy (i ten Jabba), Nix, odpovídající odměny za exploraci, nepřeberné množství možností, Sabacc,

Proti: Příběh by mohl být ještě propracovanější, drobné technické nedostatky a nějaké drobnosti, co ale nestojí skoro za řeč, protože mě to prostě neskutečně bavilo

+15 +18 −3

The Last Guardian

  • PS5 60
No, asi si připravte mínuska, protože já jdu na váš klenot kydat hnůj. The Last Guardian je hra, kterou bych vážně chtěl mít rád, ale i když jsem se opravdu a upřímně snažil, tak to nejde.

Hra mě oslovila svým vizuálem, a protože podobné umělecké tituly vyhledávám, docela jsem se těšil. The Last Guardian je moc pěkná hra, prostředí je zajímavé, detailní, sedla mi i jemná stylizace a výrazná architektura. Navíc hra nabízí zajímavý minimalistický příběh a potenciál pro netradiční herní mechanismy, skrz zapojení vašeho čtyřnohého kamaráda Trica. Tohle všechno je super a samo o sobě se mi hodně líbilo, jenže... hehe, taková drobná maličkost... ono se to nedá hrát.

Ovládání, a bohužel i kamera, trpí na zpozděnou odezvu, která je od oka přibližně půl sekundy. Při prvním spuštění jsem si byl zcela jistý, že se jedná o bug, zapříčiněný zpětnou kompatibilitou na PS5. S úžasem jsem pak zjistil, že zpoždění na vstupu je ve hře zcela záměrně. Přitom se nejedná o zpoždění, které by způsobovala nějaká animace, jako třeba ve hrách od Rockstaru, ale po stisknutí páčky je půlsekundová prodleva, PAK se teprve spustí animace, a pak spadnete z útesu nebo narazíte do zdi. To stejné platí i pro otřesnou, dementní kameru, pro kterou nenacházím už žádné racionální vysvětlení. V kombinace s 30FPS je tak hra na samotné hranici hratelnosti, a často až za ní. V GTA nebo Red Deadu se to snese, protože tam přeskočíte plot 4x za celu hru, ale v plošinovce? Zpožděný vstup na ovládání? Děláte si ze mě srandu?

Aby toho nebylo málo, ovládací schéma je taky nejspíš dílem náhodného generátoru vstupů. Skok na △, interakce na O, a tlačítkem, kterým se v každé jiné hře skáče nebo leze: X - se PUSTÍTE římsy. Tady podle mě existuje jediné vysvětlení, a to to, že vývojáři sami nikdy žádnou hru nehráli... no ale na tohle ovládání se dá na rozdíl od zalagované hry zvyknout a ve finále mi vadilo nejmíň.

Samotná hra je pak založena na fyzikálním enginu a je vidět, že to měla být největší deviza hry jako takové. Ani to tu ale není bez problémů, fyzika funguje správně asi tak v 50% procentech případů, a na každou situaci, kdy vás něčím ohromní, přijde jiná, kdy se fyzika zblázní a chování předmětů, nebo samotného hrdiny působí spíš tragikomicky - počínaje ragdoll efektem chlapce na hřbetě bojujího Trica až po propady do textur nebo špatné kolize objektů.

Samotný Trico je pak tou nejlepší a zároveň nejhorší součástí hry. Váš čtyřnohý kamarád se chová skoro až neuvěřitelně autenticky, jako váš živý domácí mazlíček. Z jeho výrazů poznáte, že má strach, že je naštvaný, že chce pohladit, že je zmaten nebo že si chce hrát. Chování a animace pohybů jsou velmi realistické a skoro nejde si tohoto opeřeného blbečka nezamilovat, i když vám bude z hraní dělat peklo. Protože stejně jako vaše domácí kočka, Trico nerozumí jedinému vašemu povelu - prostě věrnost realitě každým coulem. Přimět Trica udělat něco, co chcete, se mnohdy zdá jako nadlidský úkol. Nespočítám, kolikrát jsem stál na okraji římsy, přímo před obrovským průchodem na druhé straně propasti, ukazoval, dupal, křičel... nepochopil. Trico na vás bude tupě zírat, nebo se otočí a jde někam jinam, při troše štěstí na třetí pokus pochopí, že když ukazujete tady na tu bránu, myslíte tím tady tuhle bránu. A stejně je vám pak líto, když někdo tohohle opeřeného dementa začne lechtat oštěpem v ledvinách...

Zajímavý příběh a pěkná vizuální stránka, ani uvěřitelný společník u mě nevyváží to, jak špatně se hra hraje jako taková. Možná tíhnu k přehnané kritice, protože jsem zároveň hrál It Takes Two, což je vlastně hodně podobný koncept - plošinovka, kde se bez kooperace nikam nedostane, stejně jako Trico bez chlapce a chlapec bez Trica (pun intended). Ale ovládání je tu přesné, rychlé, intuitivní, jak má u plošinovky být... No, ale co Japonci vědí o plošinkovách, že...? (smutný sakratistický smích) Je škoda, že mi tak pěkný umělecký zážitek dokáží zkazit tak otravné technické chyby. Přitom Japan Studio dokázalo, že dobré plošinovky dělat umí (viz. Astro), tak co se proboha stalo v tomhle případě?

Pro: Vizuál, architektura, animace, Trico, příběh

Proti: Ovládání, kamera, Tricova umělá inteligence, fyzikální engine

+14 +15 −1

Astro's Playroom

  • PS5 90
Co jiného pustit na (konečně sehnaném) PS5 jako první než Astro's Playroom? Hra se instaluje během prvotního nastavení konzole a slibuje, že hráči představí funkce nového ovladače Dualsense. Slib splnila do puntíku a ještě skvěle pobavila.

Astrovo nejnovější dobrodružství funguje jako úvodní hra do nové generace konzole PlayStation prakticky perfektně. Zvládá demonstrovat zajímavé funkce nového ovladače a jako bonus jde o chytrou exkurzi do historie konzolí od SONY i her samotných. Je vážně radost objevovat další a další odkazy na herní velikány jako Bloodborne, Horizon, ale i menší kousky jako Patapoon či PaRappa the Rapper.

Nejedná se však o prvoplánovou rychlokvašku, která by těžila pouze z nové technologie, byť nadšení z neokoukaného se jistě do hodnocení také promítlo (pesimistické já mi však napovídá, že představené funkce ovladače budou v jiných hrách využívány jen velmi málo) . V jádru jde o poměrně dost krátkou, ale intenzivní a krásně hravou plošinovku s fajn nápady přesně ušitými na míru nových možností Dualsense. Možná vyjma pasáže s opičím oblekem, která dokáže být místy malinko otravná, jde o kus poctivé zábavy, nad jejíž realizací se vážně někdo zamyslel. Hra tak parádně baví a zároveň působí jako skvělý tutoriál. Bravo.

Mimochodem všem majitelům PS VR doporučuji ASTRO BOT Rescue Mission se stejným hlavním hrdinou. Dle mého skromného úsudku, jde o nejlepší VR hru (minimálně z těch, na které jsem osobně narazil).

Hodnocení na DH v době dohrání: 89 %; 26. hodnotící; "zdarma" ke konzoli PS5

Pro: Prakticky ideální ukázka technologie ovladače Dualsense; zábavná herní náplň; "zdarma"; perfektní odkazy na desítky her

Proti: Hudba velmi podobná Astro Botovi; krátké

+14

Resident Evil Code: Veronica

  • PS5 --
Resident Evil sérii jsem začal z hráčské perspektivy objevovat teprve nedávno. Skoro se stydím to přiznat, ale až teď - po dohrání skoro všech her - jsem KONEČNĚ pochopil, co na této sérii hráči mají. Když jsem hrál RE:4 a RE:0, ještě jsem tomu nerozuměl. Obě hry jsem hrál a jen jsem kroutil hlavou v absolutním nepochopení. Když jsem viděl RE:8, začalo mi to v hlavě štrachat. Říkal jsem si: "To přece nikdo nemůže myslet vážně, vždyť je to příběhově totální kokotina, ty dialogy a hlášky jsou tak neuvěřitelně debilní a trapný. Co se na tom každýmu tak líbí? Proč padaj ty desítky?" A pak jsem pustil RE:Code Veronica a všechny dílky skládačky zapadly na svoje místo.

Měl jsem odehrané asi tak 2 hodiny, když přítelkyně prošla kolem televize a zeptala se mě, proč se tak divně tvářím. V očích děs, v rukou třes, uši krvácející. Chvíli si sedla a sledovala, co se na obrazovce děje. Pak se mě s pozdviženým obočím zeptala, proč něco takovýho vůbec hraju? A já (ke svému překvapení) upřímně odpověděl: Protože mě to fakt baví. Jí to ještě nedošlo, ale mně to v tu chvíli docvaklo.

Hry ze série Resident Evil nejsou survival horory, jsou to survival komedie.

Resident Evil Code Veronica je tou nejlepší hororovu komedií, kterou jsem za poslední dobu hrál. Dobrá střeva hratelnosti prvních dílů jsou zachovány a obaleny naprosto příšerným, katastrofálně dementním a nesmyslným příběhem a (pokud to vůbec jde) ještě horším dabingem, dialogy a cutscénami. Při každém filmečku jsem se škodolibě smál na celé kolo, při každé větě, která vyjde ze Stevovy huby, jsem se přitrouble křenil od jednoho krvácejícího ucha k druhému. Anglický dabing je opravdu na prokleté úrovni. Hledal jsem i japonský originál pro srovnání, ale ten se mi nepovedlo najít (ne že bych hledal nějak zvlášť důkladně). Dialogy opět působí dojmem, že je dělala skupina dětí na základní škole, ale je aspoň vidět, že vzorec se 20 let nemění. Pokud jste hru nehráli, opravdu doporučuji pustit si a poslechnout pár scén, zaručuju, že něco podobného jste ještě neviděli a jen tak na to nezapomenete.

Po hratelnostní stránce se jedná o klasiku, uvařenou podle receptu prvních tří dílů, čemuž odpovídá jak souboj, tak hádanky a level design, a všechno je vlastně docela fajn. Hrát se to sice skoro nedá, díky klasickému tank ovládání, ale líbilo se mi například přepracování kamer na jakési "semi-statické" kamery, které vás občas následují nebo se natáčí a fungují velmi dobře a přirozeně, časem jsem je úplně přestal vnímat. Taky se mi hodně líbil model Liv Tyler, resp. Claire - kam se hrabe model z remaku RE2.

Všechno ostatní bych hodnotil jako tak špatné, až je to boží. Procentuální hodnocení snad ani nejde udělit. RE:CD je příšerná hra, u které jsem parádně bavil.

Ať se jedná o moderní díl nebo o dvacet let starou vykopávku, vzorec RE her se nemění. Stupidní příběh, postavy chrlící jednu trapnou hlášku za druhou, návyková hratelnost, málo nábojů (okey, ne vždycky) a zombíci. Trvalo mi dlouho pochopit, že to, co jsem bral jako body kritiky, jsou vlastně základní charakteristiky RE her. Je potřeba prostě vypnout mozek a užít si, co je vám servírováno. Víte co? Teď bych si dal možná znova i ten čtvrtý díl.
+14

Observation

  • PS5 --
Pro nejlepší zážitek bych doporučoval se vyvalit do křesla a užívat si hraní na velké TV. Pěkně ve tmě, když nikdo není doma. Observation se paxtává solidně vtahujícím komorním sci-fi thrillerem i přesto, že obsahuje hromady luštěnek, křížovek, sledování, hledání a jiných uspávajících činností. Ale zároveň to není interaktivní film...

Netradiční mix žánrů dělá z Observation originální adventuru zaměřenou na řešení lehkých hádanek. Hráč se ujímá role umělé inteligence na Mezinárodní vesmírné stanici. Nejedná se tedy o žádný Voyager nebo Normandy, ale opravdu reálně vypadající loď seskládanou z jednotlivých segmentů a spadající pod konkrétní země (Rusko, USA, Čína, EU). AI plní příkazy člena posádky a sleduje celé dění skrze kamery a drony, přičemž značnou část herní doby tvoří i jednoduché grafické rozhraní jednotlivých systémů.

Užíval jsem si především tu první polovinu hraní, která je mnohem klidnější a uvěřitelnější. Ve druhé polovině už to začíná být trochu krejzy nejen po příběhové stránce, ale taky po té herní. Pohybovat se ve špatně nasvětlených částech lodi a hledat cestu dál nepatřilo k mým oblíbeným činnostem. Navíc, pohyb po lodi probíhá pomocí drona (něco jako Wheatley z Portal 2) a rozhlížení se do stran není plynulé. Škube to s očima a je škoda, že tak zásadní věc autoři lépe nevychytali. Nezachraňuje to ani pohyb ve volném vesmíru kolem celé lodi.

Bohužel největším problém je příběh, který zpočátku působí mrazivě a tajemně, vyústí ale v zoufalou kaši nesmyslů a sci-fi klišé o prolínání alternativních realit. Observation je originální a zajímavý kousek a rozhodně stojí za vyzkoušení, jen je potřeba se připravit na pomalejší gameplay a né úplně uspokojující příběhovno.

Hodnocení: ✰✰
+14

Cat Quest

  • PS5 60
Zpočátku milé a zábavné, později ubíjející a stereotypní. Cat Quest je sympatickou hrou, která zejména milovníky koček (mezi ně se však rozhodně neřadím) dokáže potěšit. Jen kdyby herní náplň nebyla pořád naprosto stejná.

Soubojový systém je jednoduchý, ale funguje. Nepřátelé své útoky "nabíjí" a hráč tak má čas na reakci či seslání některého z kouzel. Díky hezké stylizované grafice je tak i s omezenou herní náplní hraní první hodinku možná dvě vážně nenáročná zábava. Přímočaré úkoly nejsou i přes svoji infantilnost vyloženě špatně napsané, i když neustálé kočičí zkomoleniny začnou záhy působit prvoplánově.

Jenže Cat Quest je po svých cca deset hodin (při cestě za platinovou trofejí) stále stejný. Naberete úkol, šipka vám jasně ukáže, jak ho splnit, pár kočičích NPC se vykecá, pobijete pět neustále recyklovaných nepřátel a jede se dál. Hra se tak postupem času stává obětí vlastní jednoduchosti a strojové plnění stále toho samého později nefunguje už ani jako oddechovka. Osobně mě mrzí promarněný potenciál, stačilo by pár nepřátel navíc, nějaká ta zbraň s odlišným způsobem boje, nebo pár úkolů, kde by se musel hráč alespoň malinko zamyslet. Fádní jsou i zdejší dungeony, které také opakují jeden a ten samý můstr... vymlať všechno, co se hýbe. Svým designem se od sebe příliš neliší a neobsahují ani žádný odlišný prvek hratelnosti (alespoň pár pastí by bylo fajn).

Za hrou stojí jen pár lidí a nápad neměli vůbec špatný, v některých ohledech není špatná ani jeho realizace. Indie hry však bývají hravé a překvapující, což je Cat Quest bohužel pouze jen na svém úplném začátku. Pár fajn narážek na videohry a herní průmysl to vážně nezachrání (vždyť si autoři dělají srandu s "fetch questů" a pak na nich založí celou hru!)

Hráno jako součást Herní výzvy 2022 – "4.  Zvířecí instinkt: Dohraj hru, ve které hrajete za reálné zvíře. " – Hardcore varianta

 Hodnocení na DH v době dohrání: 68 %; 23. hodnotící; digitání verze PSN

Pro: Hezká grafika; námět; soubojový systém je i přes svoji jednoduchost zábavný

Proti: Absolutně stereotypní náplň hry; postupem času se stávají dialogy otravné; málo druhů nepřátel i způsobů boje

+14