Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

< >

Rayman Origins

  • Wii 75
Každoroční společné hraní na Wii, které si se ženou již čtvrtým rokem dopřáváme, jsme nemohli vynechat ani letos. Po Mariovi, Donkey Kongovi a Kirbym přišel na řadu Rayman, jakožto další z ikonických postav plošinovkového světa. Já hrál za klasického Raymana a Romča střídala charaktery od Globoxe přes Blue Raymana až nakonec skončila u Teensy Queen.

Po pár zdolaných úrovních si vždy stanovíme, co všechno budeme sbírat. Tady byl cíl jasný, najít všechny klece s Electoony, posbírat minimálně takový počet Lumíků, který stačí na zisk alespoň jednoho dalšího Electoona a získat všechny zuby v Tricky Treasure levelech. Medaile za 350 Lumíků jsou totiž jen pro dobrý pocit a poháry za excelentní časy také. První dva cíle až na výjimky nebyly příliš složité a v mnoha úrovních se nám podařilo získat i další Electoony, ale zubů jsme nashromáždili jen osm.

Zbylé dva bychom asi také nakonec ukořistili a kvůli tomu vůbec poslednímu jsme se dokonce museli zdoláváním několika počátečních úrovní na čas dostat na celkový počet 200 Electoonů, ale už jsme na to prostě neměli nervy. Když jsme se navíc podívali na YouTube, jakou odměnu bychom za zkompletování rudého chrupu získali, nestačili jsme se divit, co za příšernost si vývojáři vymysleli. Stačilo nám jen shlédnout gameplay bonusového levelu, abychom se ujistili, že tohle opravdu zapotřebí nemáme.

Nechybí samozřejmě i na rychlost laděné pasáže či dokonce celé úrovně, které přímo nesnáším a útěk před hordou pavouků, netopýrů, ryb a kdo ví, čeho ještě, bych z plošinovek vystřihl. Zde naštěstí není těchto pasáží tak velké množství a plnění těch deseti Treasure levelů s bonusovou zemí mrtvých je pouze dobrovolnou zkouškou nervů, kterou není nutné absolvovat k dokončení hry. Takto bych to řešil i jinde a klidně bych se obešel i bez těch několika pasáží ve standardních levelech.

Skvělý byl vývoj postav, které neustále dostávaly do vínku nové schopnosti. Ke skákání tak postupně přibylo i mlácení a kopání, vznášení se, zmenšování, potápění a nakonec i běhání po stěnách. Celkově je Rayman Origins kvalitní plošinovkou s výbornou hudbou a celkovým ozvučením, kterou bych na počítači s největší pravděpodobností nehrál, ale na Wii ve dvou šlo o skvělou zábavu.

Pro: Rayman, nové schopnosti postav, hudba, ozvučení, multiplayer

Proti: některé levely, na rychlost laděné pasáže

+18

Rayman Origins

  • Wii 80
Raymana jsme na Wii pařili s Jumasem. Jumas hrál za klasického Raymana a já jsem postavy střídala, jak mě zrovna napadlo. Chtěla jsem hrát hlavně za fialového Raymana, ale byl za hodně „usměváčků“, takže jsem se na něj nakonec vykašlala. Ke všemu mi přišlo mnohem přehlednější při hraní, hrát za postavu co vypadá jinak než Rayman, abych jí snáze odlišila od Jumase.

Dokonce jsme přišli na to, že každá postava má trošku jiný styl skoků a pohybu celkově. Každá se maličko jinak ovládá, ač jsou tlačítka na ovládání totožná. Ale bylo to v rámci citu, úplně jemné rozdíly.

Do prostředí jsem se zakoukala hned na první pohled, tyhle infantilní postavy se spoustou barviček mám moc ráda. Vše šlo jako po másle, obtížnost se s postupem času navyšovala přesně tak, jak by člověk čekal. Většina kol byla příjemná zábava, nejvíce mě bavila lítací kola. Lítalo se na speciálních komárech a zvláště vtipné bylo, když jsem hrála za velkého Globoxe, který by asi komára rozmáčknul, kdyby si na něj sednul, a tak ho komár táhnul pod sebou.

Také s úsměvem vzpomínám na vodní levely, ty už byly o dost těžší, ale pořád mě hodně bavily. Ovšem jakákoliv kola, kde se vyskytoval oheň, pro mě byla utrpením. Nejhorší však byla kola, kde se muselo běžet jak o závod. Museli jsme to opakovat opravdu mnohokrát, než jsem se naučili přesně všechny překážky a citlivost s jakou skákat a na kterých místech.

Chtěli jsme starouškovi, který nás nechtěl pustit do tajného levelu posbírat všechny jeho zuby, poslední 2 nám ale chyběly. Myslím si, že by jsme je nakonec získali, ale podívali jsme se pro zajímavost na youtube, co by nás čekalo za překvapení a uznali jsme oba, že tohle nechceme. To bychom se hodně trápili a nejspíš by jsme se akorát tak zbytečně pohádali. ;o)

Takto jsme zakončili Raymana s úsměvy na tvářích a s pocitem úlevy, že do bonusového levelu nepůjdeme. Nebylo to třeba, titulky se pustili za dohrání posledního světa. Musím zmínit hudbu, ta byla skvělá, zvláště rybí zpívání se mi líbilo. Řekla bych, že se ke hře ještě vrátím a to se svými syny. Snad se jim to bude také tak líbit jako mě.

Pro: grafika, hudba, hratelnost

Proti: obtížnost bonusových kol, herní postavy za mnoho bodů

+17

The Legend of Zelda: Skyward Sword

  • Wii 95
Po mojej prvej Zelda hre (Breath of the wild) som sa pustila aj do jeho predchodcu a to Skyward sword. Na jednej strane ma veľmi lákala predstava ovládania pomocou iného ovládača ale na strane druhej som sa obávala jeho nepraktickosti. Myslím, že som po 70 hodinách dospela k názoru, že má svoje pozitíva ale aj negatíva.

K tomu dobrému by som zaradila väčšie nasadenie v boji, keďže bojujete svojími vlastnými pohybmi rukou. Je to odlišný pocit než len keď stláčate jedno tlačidlo a postavička urobí všetko za vás. Pohyby hráča boli príjemne implementované aj do hlavného menu a spestrili sa rôzne hádanky a rébusy.

Tým negatívnym by bolo pre mňa to, že nie vždy bol každý pohyb perfektne rozpoznaný a pri bojoch, špeciálne v tých kde bolo treba presne zasiahnuť, som často udrela inak než som plánovala. No a ďalším dôležitým aspektom bola nepohodlnosť, ktorá sa prejavovala hlavne na zápästí. Asi je to o zvyku, kedže neskôr to bolo o niečo lepšie ale predsa, pri bežnom ovládači sa mi to nestáva. Viem, že je to skôr hodnotenie príslušenstva a nie samotnej hry ale aj práve to vám môže pomôcť v rozhodnutí, či si hru zahráte alebo nie.

Keď pristúpim k samotnej hre, tak k tomu veľmi vydarenému by som zaradila hudbu a prekrásny svet rozdelený do rôznych lokácii, ktoré sa časom menia a tým sa vám otvoria nové možnosti ako využívať svoje nástroje a dôvtip. Sprevádzajú vás v ňom neskutočne rozotomilí obyvatelia jednotlivých oblastí, ktorí vám pomáhajú a dávajú rôzne úlohy. Hádanky nepôsobili frustrujúco a mali príjemnú obtiažnosť, pri ktorej ste si užili preskúmavanie jednotlivých dungeonov. Obavála som sa snových častí v každej oblasti. Nakoniec nedopadli zle, no ostávajú mi v pamäti ako nie tie najpríjemnejšie úlohy. Viacero z misií, ktoré ste mali možnosť plniť bolo plných humoru a vtipných scén. To v hrách veľmi oceňujem.

Samotní bossi boli skôr jednoduchší, dali sa zvládnuť na prvý pokus, až na niektorých pre mňa veľmi otravných. Ghirahim, The Imprisoned, Koloktos Vôbec mi to ale nepokazilo celkový dojem. Jednoducho musíte byť niekedy šikovnejší alebo sa naučiť určité postupy rýchlejšie.

Ak ste ešte nemali možnosť zahrať si túto hru a premýšľate nad tým, tak mojou odpoveďou je: ,,Len do toho!".

Pro: Pestrosť lokácií a hádaniek, hudba, humor

Proti: Nutnosť zvyknúť si na ovládanie

+14

Indiana Jones and the Staff of Kings

  • Wii 65
Letos jsem se podruhé vžil do role Indiana Jonese, avšak tentokrát jsem k jeho ovládání nepoužíval myš a klávesnici, ale Wii Remote a Nunchuck. Jelikož šlo teprve o mou druhou větší hru na Wii (když nepočítám plošinovky), musel jsem se zpočátku trochu prát s ovládáním a neposednou kamerou. Oboje občas zazlobilo, ale nakonec si to sedlo.

Hra obsahuje pouze šest levelů, což by se někomu mohlo zdát málo. Já se svým sklonem k dokončování her na sto procent jsem v ní však podle statistik strávil téměř čtrnáct hodin. Určitě to nebylo sbíráním ukrytých artefaktů, u kterého jsem se bavil stejně, jako v Emperor's Tomb, akorát kdoví proč artefakty znázorňoval Indyho levitující klobouk a prohlédnout jsem si je mohl leda v albu. Časově nejnáročnější totiž byly takzvané pohyby slávy. Některé byly jednoduché a splnil jsem je během několika minut v podstatě bez velké snahy, ale pár jich bylo opravdu zapeklitých a jejich splnění mi trvalo klidně i několik hodin.

Prvních pět levelů je klasický Indiana Jones, hledající poklady, řešící hádanky a čelící neustálému smrtícímu nebezpečí v Súdánu, Panamě nebo Nepálu, ale poslední level je úplně odlišný (až na to smrtelné nebezpečí) a přesto, že není moc dlouhý, jeho zdolání mě stálo spoustu času a sil. Snad vše je zde špatně počínaje zvláštní likvidací nepřátel pomocí klavíru zavěšeného ramenu na jeřábu, přes neskutečně frustrující bitku a konče špatně ovladatelnou honičkou na motorkách. Snad jen přestřelky, které jsem jinak moc nemusel, jsou slušně hratelné, ale možná až moc dlouhé.

Každého fanouška, včetně mě, jistě potěší i filmová hudba, která ve hře mnohokrát zazní. Jenom hudba v menu, kde se z rádia linula zvláštní melodie, mi moc nesedla. Z bonusů, které lze získat za určitý počet nasbíraných artefaktů nebo splněných pohybů slávy, jednoznačně vyčnívá hratelná verze Fate of Atlantis. Nevím sice, proč bych hrál tuto legendární adventuru zrovna na Wii, ale už mít tu možnost je super. Hrát Staff of Kings v kůži Hana Sola nebo Henryho Jonese však také není úplně k zahození. Bohužel se však vzhled postavy nezmění v cutscénách, takže je to celé takové polovičaté.

Pro: Indiana Jones, artefakty, měnící se prostředí, hádanky, hudba, bonusy

Proti: občas ovládání a kamera, poslední level, hudba v menu

+14

No More Heroes

  • Wii 80
Jedna z prvních her které Suda 51 začal dělat aby si vydělal peníze, pryč jsou jeho chytré scénáře které se snaží doručit nějakou zajímavou myšlenku či příběh. V No More Heroes nám přináší bláznivou hack and slash akci o Otaku Assassinovi který si přes internet objedná lightsaber katanu a snaží se stát nejlepším zabijákem.

Celou dobu je to tedy po příběhové stránce bláznivá komedie ve které je občas náznak Sudovi geniality a šílenosti, bohužel po většinu doby udržuje hladinu svého humoru a výpravy na úrovni aby to zvládl i zabedněný hráč Call of Duty který miluje Prci Prci Prcičky, díky bohu tu, ale najdeme i scény které jsou neskutečně chytré, bizarní a vtipné.

Klobouk dolů taky za to jak Suda51 dokázal během pěti minutových cutscén z většiny záporáku udělat postavy které měli nějakou svojí minulost či charisma až vám bylo líto je zabít. Opravdu jste si dokázali udělat vztah k postavě kterou jste viděli pouze pět minut, neskutečný (nejlepší záporáci: Dr. Peace, Samurai holka, ženská s granátama a ujetý kouzelník)

Naplní hry tedy jak jsem psal nahoře, je zabíjet a zabíjet, i když tu máte možnost před příběhovými misemi jezdit volně po městě, což je hrozný voser kvůli výkonu Nintenda Wii a jeho lagů. Do toho si musíte na každou příběhovou misi vydělat, někdy se najdou originální a vtipné práce, někdy zase skončíte na tom že budete půl hodiny jen dokola opakovat stejnou misi která vám hodí nejvíce peněz. Dále si můžete kupovat novou katanu a i si obměňovat šatník, mazlit kočku čisbírat skryté předměty. I tak díky lagům ve volném městě vás tohle moc bavit nebude.

Narozdíl od toho samotné příběhové mise mě bavili vždy, Suda51 se je snaží vždy něčím obvzláštnit, takže někdy budete hrát arkádovku protože jste v metru usnuli a zdá se vám o ní a nebo budete motorkou přejíždět na stadiou Softballisty.

Skrz na skrz je to fajn hra, charaktery si oblíbíte i přes fakt že cutscény jsou jen před soubojem a po něm a i když se dozvíte něco o minulosti Travise, tak kvůli rychlosti vyprávění bude působit malinko na rychlo. I tak bych, ale doporučil No More Heroes všem kteří chtějí vtipnou a chytrou hack and slash akci se záchvěvy Japonské geniality

Pro: Postavy, většina bossů, geniální soundtrack od Masafumiho Takady, mise,

Proti: Repetetivnost vydělávání, přesun na mapě, chtělo by to více prostoru pro hlavního hrdinu

+13

Donkey Kong Country Returns

  • Wii 85
Plošinovky nepatří mezi mé nejoblíbenější herní žánry. Hrál jsem jich tak dvacet a půlku z toho nedohrál, včetně legendy Prince of Persia, u které už jsem přestal věřit tomu, že se tak někdy stane. Najdou se samozřejmě výjimky a nejednou jsem hlavně ve freeware vodách narazil na kvalitní kousky, které mě velmi bavily. Celkově ale nemám na tento žánr nervy. Donkey Kong Country Returns ve dvou je ale něco úplně jiného a i když jsem u hraní nadával jak dlaždič, bavil jsem se neskutečně a ten pocit, když se mi s Romčou podařilo dokončit opravdu obtížnou úroveň, byl k nezaplacení.

Já hrál za Donkey Konga, Romča za jeho syna Diddyho a bylo super, když jsme si mohli vzájemně vypomáhat v pasážích, které šli jednomu hůře, než druhému. Opičáci po sobě nemohou skákat, což je někdy nevýhoda, ale většinou je to jen dobře, protože si pamatuji, jak nás to v Mariovi často štvalo. V počátečních kolech se nám dařilo sbírat kousky puzzle i nápisy KONG, a tak jsme se rozhodli, že se pokusíme posbírat úplně vše. Tento náš cíl bylo však čím dál tím těžší splnit, a tak jsme si opakováním jednotlivých kol řádně prodloužili herní dobu, ale stálo to za to.

Nejvíce se mi líbila trojice tmavých levelů, kde v šeru svítila jen červená kravata Donkey Konga, Diddyho čepice s batohem a v jednom případě i vycházející slunce. Za nejhorší level naopak považuji bezpochyby Muncher Marathon, ve kterém se za Donkey Kongem od začátku řítila vlna pavouků, a když ho dostihla, mohlo se začít znovu. Tyhle na rychlost laděné pasáže přímo nesnáším a nechápu, proč je tvůrci do her vůbec cpou. Možná jako bonus pro nadšence, ale určitě ne do základu. I když se po tomto pavoučím teroru objevili ještě další dva podobné případy, nebyly už tak obtížné.

Na neskutečně frustrující bonusové levely už nervy nezbyly, ale nevylučuji, že na ně někdy v budoucnu nedojde. Donkey Kong Country Returns považuji za vůbec nejlepší plošinovku, se kterou jsem měl to dočinění, tohle má Nintendo opravdu zmáknuté na jedničku. Nyní se ale vrhnu na něco jiného, protože hopsaní bylo prozatím dost.

Pro: příběh, multiplayer, tmavé levely, pocit z dokončení obtížných úrovní, hudba

Proti: Muncher Marathon, místy přemrštěná obtížnost, občas zazlobí ovládání

+12

Donkey Kong Country Returns

  • Wii 85
Hru Donkey Kong Country Returns jsem hrála na konzoli Wii a to spolu s manželem. Dostala jsem za úkol ovládat menšího opičáka Diddyho, který má dvě speciální schopnosti. Jednou z nich je střílení buráků, čehož jsem využívala spíše v prvních kolech na nepřátele, protože později už byli mnohem silnější a buráky jim nic nedělali. Jeho druhou schopností je krátký let, když skáče a to je bezvadná věc, kterou jsem používala neustále. Přišlo mi, že bez této schopnosti by bylo velmi těžké dostat se na některé bonusy.

Jelikož jsme hráli ve dvou, mohli jsme se střídat na místech, které šli lépe jednomu nebo druhému. Já jsem dominovala hlavně v kolech, kde se jezdilo na kolejích, nebo kde bylo třeba rychle přeskákat z jednoho místa na druhé. Jumas měl zase výborně zmáknutá kola, kde se bylo třeba oba opičáky vystřelovat ze sudu. Hlavně tedy kolo, kde se lítá se sudem a za námi letěl obří netopýr, který na nás střílel ultrazvukové vlny, stálo za to a byla jsem opravdu ráda, že se toho po několika neúspěšných pokusech ujal Jumas. Také kolo, kde jsme utíkali před vlnou pavouků, nebylo nic extra. Tam se člověk nemohl ani na sekundu opozdit jinak jsme mohli začít znovu.

Hra mě hodně bavila, ale nemohli jsme ji hrát každý večer. Za prvé nám to synek neumožnil a za druhé se toho člověk rychle přesytil. Takže jsme si herní čas pěkně nadávkovali na cca 2 večery týdně což bylo příjemné zpestření. Předtím jsme na Wii hráli New Super Mario Bros., ale Donkey Kong mě bavil více. Minimálně po grafické stránce je na tom také nesrovnatelně lépe. Musím pochválit i hudbu a zvuky, které nás vždy vtáhli do atmosféry hry.

Na začátku měl Jumas nápad sbírat všechna písmena KONG a dílky puzzle, které jsou v každém kole. Takže jsme ta kola opakovali několikrát, jen abychom vše nasbírali. Nejdřív mě to dost frustrovalo, protože jsem se těšila na nová kola a nebavilo mě chodit dokola ty samá a říkala jsem si, že to bude děsná otrava. Nakonec se ve mně něco zlomilo a také se ve mně objevila touha po získání všeho co lze v daném kole nasbírat. Ale jsem ráda, že Jumas nechtěl hrát i každé kolo na čas ;o)

Hru jsme dohráli, ale máme na každé úrovni nedohrané jedno speciální kolo, které je opravdu hodně těžké a za splnění všech těchto speciálních kol se otevře nová zlatá úroveň. Pokud se splní i tato úroveň lze hrát všechna kola pozpátku. Myslím si, že až splníme herní výzvu a nabereme nové síly, tak to minimálně zkusíme.

Pro: zábava, hudba, sbírání bonusů

Proti: někdy opravdu hodně náročné, velmi náročná speciální kola

+12

The Last Story

  • Wii 80
The Last Story je přesně ten typ hry, kterou dohrajete, přepadne vás smutek protože her, které kladou důraz především na příběh, je málo a děsíte se, kde teď budete hledat něco stejně poutavého. Najednou se přistihnete, že už týden ležíte v posteli s depresí, čučíte do stropu a přemýšlíte, co se svým nicotným životem a proč taky nemůžete zachránit princeznu a stát se hrdinou království a prostě proč jste takové nuly a.... Dělám to jen já? Ok, sorry.

Tak rovnou tam, kde jsem začal. Příběh je klasická pohádka o dobru a zlu. Je tu princezna, která se proti své vůli řítí do sňatku. Jste tu vy, hrdina outsider a odpad společnosti, který se do ní zamiluje. Jsou tu lidé, kteří vám stojí v cestě, je tu hrozba pro království, je tu vaše touha stát se rytířem a také vzniklá naděje jak si splnit sny. Je tu taky nějaká ta zrada, nečekané zvraty, únosy, magie, morální ponaučení a především - láska. Prostě všechno, co správná pohádka má mít. Nic originálního, což? Jo, ale je to zatraceně dobře napsané a jednoduše to žene kupředu. Mám zde ale také určité výhrady. Jako každé správné RPG zde máte možnost rozhodovat se v určitých momentech. No faktem je, že téměř žádné rozhodnutí nic neovlivňuje a co víc, tvůrci někdy dají na výběr dvě možnosti a jedna z nich prostě nejde vybrat. Hrdina po výběru té "nesprávné" odpovědi řekne poznámku typu "To přece nemůžu udělat!" a nezbyde vám nic jiného, než vybrat tu druhou. Proč mi teda dávali na výběr?

Jak jste si mohli všimnou, jde o party-based RPG. Vaši společníci jsou sice různorodí, ale vlastně vcelku typicky složení. Což není úplně špatně, já s tímhle problém zatím nemám. Vůdcem party je Dagran, na první pohled takový charismatický týpek, který nic moc zajímavého neřekne, ale všichni ho respektují. O zábavu se postará dvojice Lowell a Syrenne, jejichž vtipné slovní přestřelky odlehčují atmosféru. Nechybí ani šedá myš Mirania, která je prostě roztomilá a hodná a všichni ji mají rádi, či nevýrazný klučina Yurick, ve kterém dřímá překvapení. No a pak je tu vaše láska Calista, která je prostě hezká a úplný prototyp romantické postavy, která je správně neutrální, aby si ji každý oblíbil. Na hráče pak zbyde takový průměrný blbeček Zael, který se občas chová dětinsky, někdy vyloženě na facku, ale ve výsledku je vlastně fajn. Do seznamu top herních protagonistů se ovšem nedostane.

Díky obrovské linearitě se plynule dostáváte příběhem a cutscény či volné zkoumání města střídají souboje, které jsou obyčejné sekání a uhýbání, ale mají taky pár zajímavých nápadů. Zbytku týmu zadáváte rozkazy a občas je dokonce můžete i sami ovládat. Zajímavé je využití mágů. Ti dokáží tvořit aktivní kruhy na zemi a vy vaším útokem na blízko můžete zvýšit tak způsobenou dmg nebo je různě takticky využívat na dané typy nepřátel. Souboje jsou hojně protkané boss fighty, které vyžadují často různé způsoby k jejich zabití. Ve výsledku mě tak souboje nikdy nepřestaly bavit. Výhodou je i fakt, že vám hra dá na výběr. Pokud těch soubojů nemáte dost a baví vás grind, tak je jen na vás, jestli si je chcete zopakovat s možností získat vzácnější předměty či naexpit.

Graficky hra jistě nepřekvapí, na poměry Wii je to vcelku normální. Stylizace postav je po vzoru her jako třeba Final Fantasy, s čímž osobně nemám problém. Celkový umělecký směr je poměrně hezký, místy docela originální a zajímavý. Stejně tak můžu mluvit o hudbě, která je jednoduše nádherná a postará se o několik krásných momentů.

Last Story možná trochu doplácí na to, že vyšla na pouhé jedné platformě a to ještě ne úplně vhodné pro hru tohoto typu. Kupovat kvůli ní Wii asi není nutné, ale pokud už máte tu možnost, tak by vás neměla minout. Navíc jen v málo které hře můžete střílet místo šípů slupky od banánů a sledovat jak se nevinné oběti řítí k zemi. A to už je důvod proč o hře uvažovat.
+12

Trauma Center: Under the Knife

  • Wii 60
Na Trauma Center jsem se upřímně neskutečně těšil, přeci jenom her ve kterých operujete pohybovým ovládáním není mnoho a když si k tomu ještě připočtete vizuál a soundtrack ve stylu Persony, tak to vypadá minimálně slibně. Bohužel se mi dostavilo převeliké zklamání.

Vžijete se tu do role doktora Dereka Stillese a postupně sledujete jeho vzestup v kariéře a i jeho osobní dospění. Do toho ještě svět ohrožuje zvláštní vir jménem Guilt, který různě mutuje a byl vyroben za účelem bioterorismu a hlavní hrdina díky jeho super schopnosti jménem Healing Touch, je jedním z mála který tomu může zabránit. Příběh sám o sobě zní zajímavě, ale scénáristé v tom bohužel hluboce selhávají. Všechny dramata či zajímavá témata se vyřeší prakticky během deseti minut a tím pádem to na vás nemá žádný dopad. Například jeden z doktorů dává lidem kteří nemají šanci na to přežít, po jejich svolení eutanazii. Hlavní hrdina to zjistí a celou situaci a i smysl do dotyčného natluče během pěti minut. Opravdu, všechny linky jsou tak neskutečně zrychlené, ukvapené že i když jsou postavy sympatické, tak si k nim hlubší vztah nevytvoříte. Chtělo by to trochu zpomalit a dát těm postavám aspoň trochu čas na to dýchat. Naštěstí jsem slyšel že první díl je jeden z nejslabších co se týče scénáře a ty další už jsou na tom o mnoho lépe. No jsem zvědavý.


Hru, ale krom soundtracku a hezkého vizuálu, zachraňuje hlavně gameplay. Operace bývají často slušnou výzvou a vy krom zašívání tržných ran či vyndavání střepů z těla, budete například operovat nádory apod. Do toho všeho vám jde časomíra vy musíte pacienta vyřídit v daném časovém úseku a do toho si pamatovat postupy pro dané operace. Jo ze začátku to byl silný zmatek, ale postupně se do toho dostanete. Poté už si budete jen užívat výzvy které před vás hra háže a vždy si po náročné operaci, radostně odfouknete. Jasně, někdy jsou operace, hlavně ke konci silně překombinované, ale dá se to přežít. Navíc používání lejsru, zašívání ran, řezání je uděláno skvěle a opravdu vás to vcucne do sebe, až jsem si někdy i kvůli náročnosti vzpomněl na Shin Megami Tensei a její bosse (Dělal to Atlus a někdy to tím trochu silněji zavání)

Takže ve výsledku je veliká škoda že se nepodařilo tvůrcům skloubit dvě věci dohromady a dali nám urychlený příběh který sice řeší vážná témata a má ambice, bohužel to, ale nezvládli kvalitně napsat. No, snad další díl nezklame.

Pro: Hratelnost, místy je to výzva, vizuál, soundtrack, postavy jsou sympatické

Proti: Chybí hloubka v příběhu, někdy trochu frustrující, operace jsou ke konci až moc překombinované, moc urychlené

+11

Silent Hill: Shattered Memories

  • Wii 80
Plays you as much as you play it.

Pryč jsou mlha, koroze, a nepříjemné souboje. Tady je to samý sníh, led, a vystrašené prchání. Mnoho zaběhnutých fádností bylo odstraněno a nahrazeno základy silného psychologického vyprávění příběhu a mrazivé atmosféry. Toť nový Silent Hill, čerstvý a, co se mé maličkosti týče, velmi vítaný nový začátek, který mne rozhodně dokázal příjemně děsit.

Jedna z nejsilnějších devíz hry jsou její intermezza se zdejším nekonvenčním psychologem, při kterých hráč musí plnit nějaké jednoduché cviky a odpovídat na nepříjemné osobní otázky ohledně strachů a sexuality. Né protože by sama o sobě byla zpracována tak kulervoucně, ale protože vaše výkony a odpovědi mají vpravdě dramatický vliv na to, jaký zážitek si ve finále odnesete. Postavy, dialogy, vzkazy ze záhrobí - to všechno se může drasticky měnit. Monstra, která vás nahání ve snových sekvencích, jsou přizpůsobena vašim strachům. A na stejném principu se můžou výrazně lišit i postavy a celé lokace, společně se závěrem hry. Při jednom hraní narazím na přátelskou policajtku, ze které při druhém hraní hra udělá frigidní bédés nejdřív-střílej-pak-se-ptej ženskou.

Fandy taky jistě potěší, že maestro série Akira Yamaoka přiložil ručku i k tomuto dílu, a vypotil při tom jeden z nejzřetelnějších OST vůbec. Vedle toho je celý zdejší sound design naprosto strhující, a měl by vás úspěšně udržet na špičkách po celou dobu hraní.

Není to ten Silent Hill, který nás před téměř dvaceti lety budil ze spaní, nýbrž zcela nový zážitek. Jako takový je ovšem stále svým původním kořenům daleko věrnější, než mnoho z toho, co přišlo po Silent Hill 3. Pakliže máte jak, udělejte si tu radost a Roztříštěné Vzpomínky si zahrajte.

Pro: Příběh; atmosféra; vysoká znovuhratelnost; OST; audiovizuál

Proti: Hodně krátké; otvírání dveří je čudné - stihlo začít otravovat; úprky v zamrzlých labyrintech před monstry mohly být různorodější

+10

GoldenEye 007

  • Wii 70
Všechny herní Bondy ze žánru FPS (a v jednom případě i TPS), jež vyšli na PC, jsem už odehrál. Pokud jsem se chtěl vžít do kůže tohoto jedinečného agenta znovu a nechtěl nějaký titul opakovat anebo hrát textovku, musel jsem přesedlat na jinou platformu. A tak se stalo, že jsem si pořídil GoldenEye 007 na Wii.

Hned na začátku jsem pochopil, proč tvůrci her začali do svých titulů cpát autoheal, protože jsem vyzkoušel i vyšší obtížnost bez něj, a měl jsem co dělat, abych první misi dokončil. Nakonec jsem skončil u druhé obtížnosti ze čtyř, která ještě regeneraci zdraví zahrnovala a celkem mi to tak i vyhovovalo. Bond nepoužívá udělátka od Q, jako je tomu třeba v James Bond 007: Nightfire a mimo mobilu na hackování drží v rukou vlastně jenom samé zbraně.

Po první misi na mě vyskočilo povedené intro zapadající do Bondovského universa, jež bylo podbarveno známým soundtrackem, nikoli však od Tiny Turner, ale nově od Nicole Scherzinger. Celkem jsem byl vyslán na šest misí o čtrnácti částech, což sice není moc, ale i tak jsem u hry strávil určitě více času, než u Soldier of Fortune: Payback.

Docela jsem se při hraní bavil, ale poslední mise, zvlášť její druhá a třetí část, mi tohoto Bonda dost znechutily a dokonale odradily od myšlenky, že bych si projel hru na vyšší obtížnost. Taková horda neustále se objevujících nepřátel se jen tak nevidí. Místy se dal použít i stealth postup, ale hra ho bohužel shazuje úseky, kde na mě byli nepřátelé předem připravení a celé mé předchozí snažení přišlo v niveč. I přesto mohu GoldenEye 007 fanouškům Bondovek jen doporučit.

Hraní titulu tohoto žánru na konzoli jsem se hodně obával. Trochu mě ale uklidňovalo, že mám k dispozici Wii Zapper, se kterým by se, alespoň podle mých představ, mělo přeci jen mířit daleko lépe, než s klasickým gamepadem, s nímž si to nedokáži představit doteď. Nakonec to byla vcelku zajímavá zkušenost a musím říci, že i střílečky na jiné platformě, než je PC, jsou hratelné.

Pro: James Bond, intro, soundtrack, stealth postup, Wii Zapper

Proti: chybí udělátka, poslední mise, krátké

+10

New Super Mario Bros. Wii

  • Wii 75
Nintendo má na svědomí minimálně tři herní postavy, které obsazují v žebříčcích nejznámějších, nejpopulárnějších a nejikoničtějších herních postav přední příčky. První z nich je blonďák se zelenou čepicí Link, který je u nás často zaměňován za princeznu Zeldou, podle níž se jmenuje série akčních adventur, v nichž má Link hlavní roli. Následuje Donkey Kong, jež se poprvé objevil ve hře, nesoucí jeho jméno a právě v této hře se, ještě jako tesař Jumpman, vůbec poprvé objevil také italský instalatér Mario, asi nejznámější herní postava videoherní historie.

Já Maria samozřejmě také znám a nějakou hru ze série Super Mario nebo alespoň její klon jsem zkoušel, nikdy jsem se ale nedostal moc daleko, natož abych některý z těchto obtížných titulů dokončil. Změna nastala až ve chvíli, kdy jsme s ženou dostali od její sestry konzoli Nintendo Wii spolu s několika hrami, mezi kterými nechyběl ani New Super Mario Bros. Wii. Já jsem se tak chopil Maria a žena jeho bratra Luigiho a společně jsme se vydali vstříc všem nebezpečím.

Hra nás oba bavila, ale zatímco u plošinovky Donkey Kong Country Returns (kterou jsme hráli až po Mariovi) se nám nestalo, že bychom na čas odložili hru k ledu a pokračovali v ní až za několik měsíců, u Maria k této situaci vinou přetěžkých úrovní nejednou došlo. Jednou jsme se ale hecli a dostali se až do finálního levelu s obřím Bowserem. Po několika marných pokusech jsem myslel, že bude nad naše síly, ale nakonec se nám jej podařilo zdolat, a vysvobodit tak princeznu Peach ze spárů proradného padoucha.

Posbírat všechny mince, potřebné k odemčení bonusových levelů se nám po dokončení příběhu podařilo jen v prvním světě, a když jsme zjistili, jak jsou tato kola náročná, na další snažení jsme se vybodli. New Super Mario Bros. Wii je skvělá plošinovka a jedna z nejlepších her na Wii vůbec, Donkey Kong Country Returns je ale poznání lepší a zatímco s opičákem možná někdy bonusové levely dokončím, s Mariem určitě ne.

Pro: Mario a Luigi, multiplayer, hudba

Proti: spousta obtížných levelů

+8

Mario Party 8

  • Wii 70
Mario Party 8 je jednou z her, které jsme se ženou dostali společně s konzolí Nintendo Wii. Když jsem hru spustil poprvé, připadala mi jako hrozná ptákovina a po chvíli jsem ji vypnul. Rozhodl jsem se ale dát tomuto pro PC hráče netradičnímu kousku druhou šanci a dobře jsem udělal. Jde totiž o takové notně vylepšené "Člověče, nezlob se!" a ve více hráčích je o zábavu na dlouhou dobu postaráno.

Ze čtrnácti hratelných postav jsem si vybral ducha jménem Boo, žena dinosaura Yoshiho a hurá s nimi do lítých bitev proti naštvané dvojici Wariovi a Waluigimu. Házení kostkami je, jako v každé deskovce, o náhodě a zde je to snad ještě horší, než ve skutečnosti, ale šance má každý hráč stejné. Chození po desce celkově nestojí za moc, naštěstí po každém kole přijde na řadu některá z miniher, která tyto nudnější pasáže zpestřuje.

Některé minihry jsou sice úplně pitomé (třeba stříhání provázků, spouštějících vystřelovací pružiny), ale většinou se jedná o parádní blbůstky, jež využívají pohybové ovládání konzole na maximum. Do hry také promlouvá použití bonbonů, které mi přidaly speciální vlastnosti, a já jsem tak mohl protihráče obrat o nějaké ty zlaťáky, ale především také o hvězdy, které jsou tím nejdůležitějším faktorem pro vítězství.

Hra obsahuje celkem šest desek, z nichž se mi nejvíce líbí město, ale ujde i vlak nebo cesta za pokladem na ostrovech. Naopak moc nemusím strašidelný hrad a Bowserovu vesmírnou desku pouštím opravdu minimálně, protože mě vůbec nebaví.

Chtěl jsem si samozřejmě odemknout i dvě postavy, které ze začátku nelze použít. Na to je ale třeba dokončit celou hru, tedy všech šest desek naráz a jedna náhodně vyhraná postava se zpřístupní. Já chtěl především rytíře, ale samozřejmě to padlo jako na potvoru na želvu s helmou a kladivem Hammer Bro. Nevadí, dohrál jsem hru znovu, abych posléze zjistil, že Blooper není žádný bojovník, ale oliheň. Přesto od jeho odemčení nehraji za žádnou jinou postavu.

Pro: multiplayer, většina miniher, bonbony, město, Blooper

Proti: házení kostkami, některé minihry, vesmírná deska

+8

Wii Sports

  • Wii 80
Wii Sports byla první hra, kterou jsem na darované konzoli Nintendo Wii vyzkoušel a je jedním ze dvou titulů, který mě z původní darované pětice baví i dnes. Alespoň co se tenisu a golfu týče, což jsou disciplíny, které skvěle ukazují možnosti pohybového ovladače.

Vezmu to popořadě, jak jsou jednotlivé sportovní disciplíny seřazeny ve hře. První je tenis, který mě baví jak v jednom, tak i ve dvou, ve třech nebo ve čtyřech hráčích. Míček si sice občas dělá, co chce, ale zábavu to až tolik nekazí.

Baseball jsem zkoušel jen párkrát, nechytl mě (asi jako v reálu) v jednom ani ve dvou hráčích a už ho ani nespouštím. V bowlingu jsem toho nahrál celkem dost, shazovat kuželky jde až ve čtyřech hráčích, ale už se k němu také nevracím.

Golf je zábavný hlavně ve více hráčích (až čtyřech) a těžko říci, jestli je lepší, než tenis. Dal bych ho tak na stejnou úroveň. Na pohyb míčku má vliv vítr, vysoká tráva, stromy nebo písek a kvůli některým jamkám je třeba překonat i značně široké vodní plochy. Rád soutěžím nejen s ostatními hráči, ale i s celkovým skóre a snažím se být co nejvíce pod par.

Box je zvláštní disciplína maximálně pro dva hráče, jako na jedinou je potřeba Nunchuck a jako u jediné se při jejím provozování zpotím po celém těle. Na cvičení asi dobré, ale mě to mlácení a krytí moc nebaví. Navíc Nunchuck mi moc nesedl a ve hrách mi spíše překáží.

Wii Sports je sice po čase stereotypní, avšak bezesporu skvělá párty hra, s níž se občas zabavím i sám. Vytvořil jsem si kvůli ní svého Mii avatara a dnes již má tohoto panáčka celá rodina. Disciplíny ve Wii Sports Resorts mě moc nelákají, navíc se některé opakují, takže tento titul nejspíše pořizovat nebudu.

Pro: skvěle zvládnuté pohybové ovládání, tenis, golf, singleplayer, multiplayer

Proti: občas nesmyslné odrazy míčků, baseball, po čase stereotyp

+7 +8 −1

EA Sports Active 2

  • Wii 90
Musím se přiznat, že vůbec nejsem sportovní typ a obzvlášť přes chladnější období a většího času stráveného sezením v práci ten pohyb zkrátka chybí (to byl také důvod pořízení bazarového Wii a jeho pohybových her). Nejdříve jsem zkoušel Wii Fit, ten mi ovšem přišel až moc zaměřený na mladší hráče a rodinou zábavu, bez nějakého specifického sestavení doporučených cviků. Další volba tak padla na EA Sports Active 2, za sebou už mám nějakých 12 hodin cvičení a i přes náročnější cviky mám ze hry stále kladné pocity a motivaci. Zprvu bych vyzdvihnul šikovně vyřešené snímací zařízení, kdy člověk už nemusí ve většině případů "otrocky" držet v rukách Wiimote a Nunchuck, ale nasadí si speciální snímače na ruku a nohu – nejen že se s nimi lépe cvičí, ale hra i lépe zaznamenává pohyb. Oproti Wii Fit se mi zde více líbilo avizované sestavení cviku a mini her, kdy mi hra bez nějakého složitého nastavování podle herního kalendáře doporučila i odpočinkové a cvičební dny. Navíc každý den se objevila nějaká ta nová aktivita a odpadl tak stereotyp ze stejného každodenního cvičení, včetně záznamu progresu výkonu a váhy.

Velkou nevýhodu vidím v potřebě mít neustálé zapnutou Wii podložku a Wiimote, i když v danou chvíli nejsou potřeba. Nejen, že to zbytečně vybíjí baterky, ale obě dvě periferie se navíc při určité době sami vypínají, což zapříčiní okamžité pozastavení hry, a to i v průběhu cvičení (člověk tak musí přerušit cvik a opět je zapnout). Zamrzela mě i absence češtiny. Nemám to tvůrcům za zlý, jsme malý trh a poslední slovo mají stejně distributoři, ale hra na mě překvapivě chrlila ke každému novému cviku tuny odborného textu, jak se má správně provést (a do toho ještě virtuální trenér říká, co dělám správně a co špatně). Při té rychlosti jsem to prostě nevstřebal a spoléhal se tak pouze na vizuální předvedení a snahu to zopakovat po svém co možná nejlépe.

Pro: Automatické sestavení každodenního cvičení na několik týdnů dopředu, nové snímací zařízení pohybu včetně tepu, skvělá náhrada za skutečnou tělocvičnu

Proti: Odpojování Wii podložky a Wiimotu během cvičení, potřeba větší plochy při cvičení

+7

Kirby's Epic Yarn

  • Wii 70
Na Kirbyho jsem se na rozdíl od Jumase těšila. Roztomilé postavičky smotané z modré a růžové bavlnky se mi líbily. Také jsem se těšila, že si konečně zase zahrajeme společnou hru na Wii, přece jen je to jiný herní zážitek, hrát hru spolu s partnerem, než sama na pc.

Ovládání jsem si osvojila hned a vrhla jsem se na rozmotávání nepřátel. Mě by stačilo, každé kolo projít a mít ho splněné. Ale Jumas nás nutil najít v každém kole tři schované speciální předměty a nasbírat dostatek mincí, abychom získali zlatou medaili. Nejdřív mě to dost otravovalo, protože jak nám to ze začátku nešlo, tak jsme jedno kolo procházeli i třikrát za sebou, ale nakonec mě to chytlo a sehráli jsme se tak, že jsme spoustu kol daly na 100% hned napoprvé.

V některých kolech jsme se proměnili ve stíhačky, jezdili jsme na skateboardu, lítali jsme vesmírnými loděmi, byli velké rychlé rybky nebo jsme stavěli koleje vláčku. Takové osvěžení hry přišlo vždy vhod. Ale ani bez těchto speciálních proměn nemohu říci, že bych se u hraní nudila. Musím se ale přiznat, že jedno kolo jsme nezvládli dokončit na zlatou medaili ani po padesátém opakování.

Většina kol se hrála pěkně, mě nejvíce bavila kola, kde jsme byli proměněni v hasičské vozy. Naopak nejhorší byla kola, která byla na rychlost a také kola, kde foukal vítr a museli jsme v něm plachtit.

Nejsem si jistá, jestli si sama od sebe Kirbyho zahraji znovu, ale určitě se doma neztratí, až si ji budou chtít zahrát děti. Pro drsné hráče to opravdu není, celý svět je hodně infantilní.

Pro: roztomilé ztvárnění, speciální proměny, možnost hrát ve dvou

Proti: kola na rychlost, kola s větrem

+7

Yie Ar Kung-Fu

  • NES 85
  • Wii --
  • WiiU --
  • 3DS --
  • WMobile --
  • C16 --
  • BBCMicro --
Za mě rozhodně nejlepší kung fu hra člověk by řekl jak je to snadné jenomže s každým dalším a dalším protivníkem je téměř nemožné dojít do konce ale povedlo se hra je zajímavá vtom že občas i když se protivník přiblíží hodně blízko tak se občas stávalo že můj uder nezasáhl protivníka a šel mimo hodnotím na 87 procent konami mám rád a jejich hry jsou něčím jiné od ostatních
+7

uDraw Studio

  • Wii 55
Když jsem objednával hry na Wii, padlo mi do oka uDraw Studio, které by se dozajista líbilo mému synkovi. Rád si kreslí, ale bohužel ještě moc nerozumí tomu, proč se mi nelíbí, že některé jeho výtvory jsou jinde, než na papíře. Virtuální kreslení tento problém dokonale řeší, no a když už tenhle titul teď doma mám, proč ho nevyzkoušet.

Jedná se v podstatě o staré dobré Malování na Windows, jen je trochu zjednodušené a přizpůsobené specifickému ovládání Wii. Celkem se u toho dá i vyblbout a zvlášť od omalovánek, které jsem nevybarvoval léta, jsem se chvíli nemohl odtrhnout. Ovládání není úplně snadné, a tak jsem hodně přetahoval, ale nakonec jsem to vyřešil plechovkou barvy, která vždy vybarvila celou ohraničenou oblast za mě. I tak ale bylo třeba na některé malé objekty použít zvětšení.

Plocha tabletu na kreslení je malá, a protože nemohu koukat pod tužku, ale na televizi, často se mi stávalo, že jsem se s tužkou dostal mimo a koukal, že najednou nekreslím. Kabel u tužky je navíc krátký a je třeba si hlídat, aby se nezachytil o rohy tabletu. Co si budem povídat, tohle je hra hlavně pro děti, ale i dospělé občas přepadne touha si něco namalovat. Pokud si nechcete ušpinit ruce je to bezva alternativa.

Pro: nostalgie, virtuální omalovánky, kreslící pomůcky, znovuhratelnost

Proti: malá plocha na kreslení, krátký kabel od tužky, po čase omrzí

+6

Kirby's Epic Yarn

  • Wii 70
Růžovou barvu přímo nesnáším, a proto se přiznám bez mučení, že kdyby nešel hrát Kirby's Epic Yarn ve dvou a já si nemohl zvolit modrého prince Fluffa, tak bych hru ani nezkusil. To by byla ale veliká chyba, protože pletené ztvárnění dává hře nejen unikátní vzhled, ale také řadu netradičních možností cestování i likvidace nepřátel.

Na první pohled jde o klasickou plošinovku, a navíc ještě určenou pro děti. Zdání ale může klamat a postupem času jsem si říkal, že si nedovedu představit, jak by některé levely malí špunti mohli zdolat. Především z mých neoblíbených, na rychlost laděných pasáží, v nichž jsou Kirby a Fluff hnáni dopředu a vše je třeba dělat ve spěchu, by prckové určitě dvakrát nadšení nebyli.

Hasičský vůz, lokomotiva, létající talíř, ale i ryba, žížala či surfující tučňák. To je jen malý výčet toho, do čeho se dvojice hrdinů může na některých místech proměnit. Pak jsou tu ještě proměny, jež lze provádět téměř kdekoli a musím říci, že po troše cviku jsem auto, padák či závaží používal opravdu často.

Až na jednu zlatou medaili jsme s Romčou, která ovládala Kirbyho, splnili vše, co se dalo, ale jelikož na sto procent stačilo ve všech úrovních získat alespoň bronz plus dokončit všechna bonusová kola a najít či koupit všechny tapety a předměty, nebyla už motivace se dál hnát za ziskem poslední nejcennější placky.

Na Donkey Kong Country Returns, jakožto zatím nejlepší plošinovku, kterou jsem dosud na Wii hrál, Kirby's Epic Yarn nemá ani omylem, ale za New Super Mario Bros. Wii zaostává jen malý kousek. Příště je na řadě Rayman Origins, od nějž očekávám velké věci.

Pro: pletené ztvárnění, proměny, likvidace nepřátel

Proti: některé levely, na rychlost laděné pasáže

+6

Super Mario Galaxy

  • Wii 100
Výborná klasická Mario hra, příběh je krásný plný galaxie a dobrodružství. Ze začátku hra jednoduchá ale postupně je těžší a těžší. Již dohráno.

Pro: Grafika, ovládání, gameplay, příběh

+4