Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Rayman Origins

  • Wii 75
Každoroční společné hraní na Wii, které si se ženou již čtvrtým rokem dopřáváme, jsme nemohli vynechat ani letos. Po Mariovi, Donkey Kongovi a Kirbym přišel na řadu Rayman, jakožto další z ikonických postav plošinovkového světa. Já hrál za klasického Raymana a Romča střídala charaktery od Globoxe přes Blue Raymana až nakonec skončila u Teensy Queen.

Po pár zdolaných úrovních si vždy stanovíme, co všechno budeme sbírat. Tady byl cíl jasný, najít všechny klece s Electoony, posbírat minimálně takový počet Lumíků, který stačí na zisk alespoň jednoho dalšího Electoona a získat všechny zuby v Tricky Treasure levelech. Medaile za 350 Lumíků jsou totiž jen pro dobrý pocit a poháry za excelentní časy také. První dva cíle až na výjimky nebyly příliš složité a v mnoha úrovních se nám podařilo získat i další Electoony, ale zubů jsme nashromáždili jen osm.

Zbylé dva bychom asi také nakonec ukořistili a kvůli tomu vůbec poslednímu jsme se dokonce museli zdoláváním několika počátečních úrovní na čas dostat na celkový počet 200 Electoonů, ale už jsme na to prostě neměli nervy. Když jsme se navíc podívali na YouTube, jakou odměnu bychom za zkompletování rudého chrupu získali, nestačili jsme se divit, co za příšernost si vývojáři vymysleli. Stačilo nám jen shlédnout gameplay bonusového levelu, abychom se ujistili, že tohle opravdu zapotřebí nemáme.

Nechybí samozřejmě i na rychlost laděné pasáže či dokonce celé úrovně, které přímo nesnáším a útěk před hordou pavouků, netopýrů, ryb a kdo ví, čeho ještě, bych z plošinovek vystřihl. Zde naštěstí není těchto pasáží tak velké množství a plnění těch deseti Treasure levelů s bonusovou zemí mrtvých je pouze dobrovolnou zkouškou nervů, kterou není nutné absolvovat k dokončení hry. Takto bych to řešil i jinde a klidně bych se obešel i bez těch několika pasáží ve standardních levelech.

Skvělý byl vývoj postav, které neustále dostávaly do vínku nové schopnosti. Ke skákání tak postupně přibylo i mlácení a kopání, vznášení se, zmenšování, potápění a nakonec i běhání po stěnách. Celkově je Rayman Origins kvalitní plošinovkou s výbornou hudbou a celkovým ozvučením, kterou bych na počítači s největší pravděpodobností nehrál, ale na Wii ve dvou šlo o skvělou zábavu.

Pro: Rayman, nové schopnosti postav, hudba, ozvučení, multiplayer

Proti: některé levely, na rychlost laděné pasáže

+20

Rayman Origins

  • Wii 80
Raymana jsme na Wii pařili s Jumasem. Jumas hrál za klasického Raymana a já jsem postavy střídala, jak mě zrovna napadlo. Chtěla jsem hrát hlavně za fialového Raymana, ale byl za hodně „usměváčků“, takže jsem se na něj nakonec vykašlala. Ke všemu mi přišlo mnohem přehlednější při hraní, hrát za postavu co vypadá jinak než Rayman, abych jí snáze odlišila od Jumase.

Dokonce jsme přišli na to, že každá postava má trošku jiný styl skoků a pohybu celkově. Každá se maličko jinak ovládá, ač jsou tlačítka na ovládání totožná. Ale bylo to v rámci citu, úplně jemné rozdíly.

Do prostředí jsem se zakoukala hned na první pohled, tyhle infantilní postavy se spoustou barviček mám moc ráda. Vše šlo jako po másle, obtížnost se s postupem času navyšovala přesně tak, jak by člověk čekal. Většina kol byla příjemná zábava, nejvíce mě bavila lítací kola. Lítalo se na speciálních komárech a zvláště vtipné bylo, když jsem hrála za velkého Globoxe, který by asi komára rozmáčknul, kdyby si na něj sednul, a tak ho komár táhnul pod sebou.

Také s úsměvem vzpomínám na vodní levely, ty už byly o dost těžší, ale pořád mě hodně bavily. Ovšem jakákoliv kola, kde se vyskytoval oheň, pro mě byla utrpením. Nejhorší však byla kola, kde se muselo běžet jak o závod. Museli jsme to opakovat opravdu mnohokrát, než jsem se naučili přesně všechny překážky a citlivost s jakou skákat a na kterých místech.

Chtěli jsme starouškovi, který nás nechtěl pustit do tajného levelu posbírat všechny jeho zuby, poslední 2 nám ale chyběly. Myslím si, že by jsme je nakonec získali, ale podívali jsme se pro zajímavost na youtube, co by nás čekalo za překvapení a uznali jsme oba, že tohle nechceme. To bychom se hodně trápili a nejspíš by jsme se akorát tak zbytečně pohádali. ;o)

Takto jsme zakončili Raymana s úsměvy na tvářích a s pocitem úlevy, že do bonusového levelu nepůjdeme. Nebylo to třeba, titulky se pustili za dohrání posledního světa. Musím zmínit hudbu, ta byla skvělá, zvláště rybí zpívání se mi líbilo. Řekla bych, že se ke hře ještě vrátím a to se svými syny. Snad se jim to bude také tak líbit jako mě.

Pro: grafika, hudba, hratelnost

Proti: obtížnost bonusových kol, herní postavy za mnoho bodů

+20

Muramasa: The Demon Blade

  • Wii 70
Studio z Osaky, Vanillaware, se dostalo do povědomí hráčů především s dvojicí her na PlayStation 2. Konkrétně šlo o z boku viděné plošinovky lomeno RPG; Odin Sphere uspělo a i GrimGrimoire, které bylo tak trochu v ústraní, dosáhlo nadprůměrného přijetí. O dva roky později, tentokrát na Wii, se tvůrci zaměřili na mýty a legendy Země vycházejícího slunce v podobě hry Muramasa.

A byla to trefa do černého. Podobně jako Okami představuje osobitým způsobem folklór Japonska, i Muramasa: The Demon Blade pracuje s podobnými tématy zdařile; hráč nejen že prochází vizuálně přitažlivým prostředím (ve stylu japonských dřevořezů Utagawy Hirošigeho nebo Kitagawy Utamaroa), ale i se může přiučit zvykům a obyčejům dané kultury. Příběh nás totiž, tedy ve vidoherní zkratce, seznamuje s tradičním námětem takzvané katany démonů, Muramasy (téma zpracoval například i Osamu Tezuka). Právě proti jejímu majiteli, pátému šogůnovi Cunajošimu Tokugawovi, se v roli dívky (Momohimy) nebo chlapce (Kisuke) postavíme ve snaze potlačit vpád démonů do Nipponu.

Děj je využit pro potřeby akčně laděné plošinovky, dalo by se říci i metroidvanie, využit velmi dobře, a explorace a souboje jsou občasně proloženy klidnou scénou. Ty však často směřují k dalším a dalším konfrontacím. Nadpřirozeno je zde elegantně řešeno bájnými stvořeními, od démonů po obrovské stonožky, a přibližně devítka "bossů" se nedá lehko přelstít. A právě um, s jakým jsou zdejší šarvátky zpracovány, je důvodem proč je Muramasa nadstandardně kvalitní videohrou. A to i dnes.

Audiovizuálně poutavá plošinovka, která zaujme především svým zasazením a krystalicky čistou hratelností. A vzhledem k dvojici kampaní také vydrží poměrně dlouho. Pro zájemce o nepříliš známé tituly (u nás) tip na hru, která může jen překvapit. Galerie zde.

Pro: vizuální stránka, hudba, hratelnost, jemný humor

Proti: pouze na Wii. respektive PS Vitu

+20

Tenchu: Shadow Assassins

  • Wii 60
Na prozatím poslední přírůstek do série Tenchu jsem byl hodně zvědavý. Japonských her sice za sebou nemám ani dvacet (z toho tak třetinu na Wii) a žádný předchozí díl jsem nehrál, ale hra spadá do mého oblíbeného žánru stealth, takže mě zajímalo, jak se s tím navrátivší se studio Acquire popasovalo.

Předem je třeba říci, že Wii Nunchuck je zlo. Už u Indiana Jonese jsem se s ovládáním trochu pral, ale tady mi přišly některé úkony téměř neproveditelné. Třeba zlomit vaz při zavěšení na trámu se mi povedlo snad jen jednou, a poté jsem se tomu vyhýbal, jak jsem jen mohl. Ne, že bych se nesnažil napodobit pohyby, které mi hra znázorňovala na obrazovce, ale prostě mě to ovládání nechtělo poslouchat. Třešničkou na dortu pak jsou souboje, při nichž se sice používá Wii Remote, jenže jeho naklápění do různých směrů mi nešlo tak rychle, jak hra vyžadovala a dospělo to do takového bodu, že jsem prostě katanu zahodil a bojoval jen s bossy, což mi paradoxně přišlo daleko lehčí.

Na to, kolikrát si mě někdo všiml, jsem se vykašlal vcelku rychle, a byl jsem rád, že jsem některé z té desítky misí vůbec dokončil. O nějaké hodnocení mi zde vůbec nešlo.  Posbíral jsem všech dvacet kousků mapy, ale jen v klasickém módu, protože ten stínový už by na mě byl moc. Zpřístupnil se mi tím meč Izayoi a speciální ponožky Ninja Tabi 08. Shadow mód jsem po dohrání ani nezkoušel, ti obrnění strážci se zlepšenými smysly (především sluchem) mi totiž nadělali spoustu starostí i v menších počtech.

Hlavního hrdinu jménem Rikimaru jsem si celkem oblíbil, i když to na konci vypadalo, že se snad zbláznil, ale jen odhalil, že princezna není princezna, ale čarodějnice s tetováním na levém ňadru. Ayame mi tolik nesedla a navíc jsem se v jejích misích vracel do již prošlých lokací. Potěšilo mě však, že se při tahání těl nebo beden jen tak pomalu šourala, protože musí být logicky slabší, než Rikimaru.

Většina vybavení, jako jsou šurikeny nebo kouřové bomby měla své opodstatnění, ale jakási variace na neviditelný plášť s názvem Ninja Veil je pro mě vtip roku. Nestačí totiž, že mi kouká hlava z keře, a přesto jsem pro většinu nepřátel neviditelný, protože jsem přece ve stínu, natáhnu si před sebe kus hadru a funguje to ještě lépe. Padouch, který se objevil na konci a po zabití se převtělí do Ayame, figuroval nejspíše již v předchozích dílech, ale jak to s ním bude dál se asi nikdo nedoví, protože žádné pokračování již nevyšlo. Popravdě ani nevím, jestli bych ho vůbec hrál.

Pro: stealth, kousky mapy, Rikimaru, vybavení

Proti: ovládání, souboje, Ninja Veil

+17

The Last Story

  • Wii 80
The Last Story je přesně ten typ hry, kterou dohrajete, přepadne vás smutek protože her, které kladou důraz především na příběh, je málo a děsíte se, kde teď budete hledat něco stejně poutavého. Najednou se přistihnete, že už týden ležíte v posteli s depresí, čučíte do stropu a přemýšlíte, co se svým nicotným životem a proč taky nemůžete zachránit princeznu a stát se hrdinou království a prostě proč jste takové nuly a.... Dělám to jen já? Ok, sorry.

Tak rovnou tam, kde jsem začal. Příběh je klasická pohádka o dobru a zlu. Je tu princezna, která se proti své vůli řítí do sňatku. Jste tu vy, hrdina outsider a odpad společnosti, který se do ní zamiluje. Jsou tu lidé, kteří vám stojí v cestě, je tu hrozba pro království, je tu vaše touha stát se rytířem a také vzniklá naděje jak si splnit sny. Je tu taky nějaká ta zrada, nečekané zvraty, únosy, magie, morální ponaučení a především - láska. Prostě všechno, co správná pohádka má mít. Nic originálního, což? Jo, ale je to zatraceně dobře napsané a jednoduše to žene kupředu. Mám zde ale také určité výhrady. Jako každé správné RPG zde máte možnost rozhodovat se v určitých momentech. No faktem je, že téměř žádné rozhodnutí nic neovlivňuje a co víc, tvůrci někdy dají na výběr dvě možnosti a jedna z nich prostě nejde vybrat. Hrdina po výběru té "nesprávné" odpovědi řekne poznámku typu "To přece nemůžu udělat!" a nezbyde vám nic jiného, než vybrat tu druhou. Proč mi teda dávali na výběr?

Jak jste si mohli všimnou, jde o party-based RPG. Vaši společníci jsou sice různorodí, ale vlastně vcelku typicky složení. Což není úplně špatně, já s tímhle problém zatím nemám. Vůdcem party je Dagran, na první pohled takový charismatický týpek, který nic moc zajímavého neřekne, ale všichni ho respektují. O zábavu se postará dvojice Lowell a Syrenne, jejichž vtipné slovní přestřelky odlehčují atmosféru. Nechybí ani šedá myš Mirania, která je prostě roztomilá a hodná a všichni ji mají rádi, či nevýrazný klučina Yurick, ve kterém dřímá překvapení. No a pak je tu vaše láska Calista, která je prostě hezká a úplný prototyp romantické postavy, která je správně neutrální, aby si ji každý oblíbil. Na hráče pak zbyde takový průměrný blbeček Zael, který se občas chová dětinsky, někdy vyloženě na facku, ale ve výsledku je vlastně fajn. Do seznamu top herních protagonistů se ovšem nedostane.

Díky obrovské linearitě se plynule dostáváte příběhem a cutscény či volné zkoumání města střídají souboje, které jsou obyčejné sekání a uhýbání, ale mají taky pár zajímavých nápadů. Zbytku týmu zadáváte rozkazy a občas je dokonce můžete i sami ovládat. Zajímavé je využití mágů. Ti dokáží tvořit aktivní kruhy na zemi a vy vaším útokem na blízko můžete zvýšit tak způsobenou dmg nebo je různě takticky využívat na dané typy nepřátel. Souboje jsou hojně protkané boss fighty, které vyžadují často různé způsoby k jejich zabití. Ve výsledku mě tak souboje nikdy nepřestaly bavit. Výhodou je i fakt, že vám hra dá na výběr. Pokud těch soubojů nemáte dost a baví vás grind, tak je jen na vás, jestli si je chcete zopakovat s možností získat vzácnější předměty či naexpit.

Graficky hra jistě nepřekvapí, na poměry Wii je to vcelku normální. Stylizace postav je po vzoru her jako třeba Final Fantasy, s čímž osobně nemám problém. Celkový umělecký směr je poměrně hezký, místy docela originální a zajímavý. Stejně tak můžu mluvit o hudbě, která je jednoduše nádherná a postará se o několik krásných momentů.

Last Story možná trochu doplácí na to, že vyšla na pouhé jedné platformě a to ještě ne úplně vhodné pro hru tohoto typu. Kupovat kvůli ní Wii asi není nutné, ale pokud už máte tu možnost, tak by vás neměla minout. Navíc jen v málo které hře můžete střílet místo šípů slupky od banánů a sledovat jak se nevinné oběti řítí k zemi. A to už je důvod proč o hře uvažovat.
+15

The Legend of Zelda: Skyward Sword

  • Wii 95
Po mojej prvej Zelda hre (Breath of the wild) som sa pustila aj do jeho predchodcu a to Skyward sword. Na jednej strane ma veľmi lákala predstava ovládania pomocou iného ovládača ale na strane druhej som sa obávala jeho nepraktickosti. Myslím, že som po 70 hodinách dospela k názoru, že má svoje pozitíva ale aj negatíva.

K tomu dobrému by som zaradila väčšie nasadenie v boji, keďže bojujete svojími vlastnými pohybmi rukou. Je to odlišný pocit než len keď stláčate jedno tlačidlo a postavička urobí všetko za vás. Pohyby hráča boli príjemne implementované aj do hlavného menu a spestrili sa rôzne hádanky a rébusy.

Tým negatívnym by bolo pre mňa to, že nie vždy bol každý pohyb perfektne rozpoznaný a pri bojoch, špeciálne v tých kde bolo treba presne zasiahnuť, som často udrela inak než som plánovala. No a ďalším dôležitým aspektom bola nepohodlnosť, ktorá sa prejavovala hlavne na zápästí. Asi je to o zvyku, kedže neskôr to bolo o niečo lepšie ale predsa, pri bežnom ovládači sa mi to nestáva. Viem, že je to skôr hodnotenie príslušenstva a nie samotnej hry ale aj práve to vám môže pomôcť v rozhodnutí, či si hru zahráte alebo nie.

Keď pristúpim k samotnej hre, tak k tomu veľmi vydarenému by som zaradila hudbu a prekrásny svet rozdelený do rôznych lokácii, ktoré sa časom menia a tým sa vám otvoria nové možnosti ako využívať svoje nástroje a dôvtip. Sprevádzajú vás v ňom neskutočne rozotomilí obyvatelia jednotlivých oblastí, ktorí vám pomáhajú a dávajú rôzne úlohy. Hádanky nepôsobili frustrujúco a mali príjemnú obtiažnosť, pri ktorej ste si užili preskúmavanie jednotlivých dungeonov. Obavála som sa snových častí v každej oblasti. Nakoniec nedopadli zle, no ostávajú mi v pamäti ako nie tie najpríjemnejšie úlohy. Viacero z misií, ktoré ste mali možnosť plniť bolo plných humoru a vtipných scén. To v hrách veľmi oceňujem.

Samotní bossi boli skôr jednoduchší, dali sa zvládnuť na prvý pokus, až na niektorých pre mňa veľmi otravných. Ghirahim, The Imprisoned, Koloktos Vôbec mi to ale nepokazilo celkový dojem. Jednoducho musíte byť niekedy šikovnejší alebo sa naučiť určité postupy rýchlejšie.

Ak ste ešte nemali možnosť zahrať si túto hru a premýšľate nad tým, tak mojou odpoveďou je: ,,Len do toho!".

Pro: Pestrosť lokácií a hádaniek, hudba, humor

Proti: Nutnosť zvyknúť si na ovládanie

+15

No More Heroes

  • Wii 80
Jedna z prvních her které Suda 51 začal dělat aby si vydělal peníze, pryč jsou jeho chytré scénáře které se snaží doručit nějakou zajímavou myšlenku či příběh. V No More Heroes nám přináší bláznivou hack and slash akci o Otaku Assassinovi který si přes internet objedná lightsaber katanu a snaží se stát nejlepším zabijákem.

Celou dobu je to tedy po příběhové stránce bláznivá komedie ve které je občas náznak Sudovi geniality a šílenosti, bohužel po většinu doby udržuje hladinu svého humoru a výpravy na úrovni aby to zvládl i zabedněný hráč Call of Duty který miluje Prci Prci Prcičky, díky bohu tu, ale najdeme i scény které jsou neskutečně chytré, bizarní a vtipné.

Klobouk dolů taky za to jak Suda51 dokázal během pěti minutových cutscén z většiny záporáku udělat postavy které měli nějakou svojí minulost či charisma až vám bylo líto je zabít. Opravdu jste si dokázali udělat vztah k postavě kterou jste viděli pouze pět minut, neskutečný (nejlepší záporáci: Dr. Peace, Samurai holka, ženská s granátama a ujetý kouzelník)

Naplní hry tedy jak jsem psal nahoře, je zabíjet a zabíjet, i když tu máte možnost před příběhovými misemi jezdit volně po městě, což je hrozný voser kvůli výkonu Nintenda Wii a jeho lagů. Do toho si musíte na každou příběhovou misi vydělat, někdy se najdou originální a vtipné práce, někdy zase skončíte na tom že budete půl hodiny jen dokola opakovat stejnou misi která vám hodí nejvíce peněz. Dále si můžete kupovat novou katanu a i si obměňovat šatník, mazlit kočku čisbírat skryté předměty. I tak díky lagům ve volném městě vás tohle moc bavit nebude.

Narozdíl od toho samotné příběhové mise mě bavili vždy, Suda51 se je snaží vždy něčím obvzláštnit, takže někdy budete hrát arkádovku protože jste v metru usnuli a zdá se vám o ní a nebo budete motorkou přejíždět na stadiou Softballisty.

Skrz na skrz je to fajn hra, charaktery si oblíbíte i přes fakt že cutscény jsou jen před soubojem a po něm a i když se dozvíte něco o minulosti Travise, tak kvůli rychlosti vyprávění bude působit malinko na rychlo. I tak bych, ale doporučil No More Heroes všem kteří chtějí vtipnou a chytrou hack and slash akci se záchvěvy Japonské geniality

Pro: Postavy, většina bossů, geniální soundtrack od Masafumiho Takady, mise,

Proti: Repetetivnost vydělávání, přesun na mapě, chtělo by to více prostoru pro hlavního hrdinu

+14

Indiana Jones and the Staff of Kings

  • Wii 65
Letos jsem se podruhé vžil do role Indiana Jonese, avšak tentokrát jsem k jeho ovládání nepoužíval myš a klávesnici, ale Wii Remote a Nunchuck. Jelikož šlo teprve o mou druhou větší hru na Wii (když nepočítám plošinovky), musel jsem se zpočátku trochu prát s ovládáním a neposednou kamerou. Oboje občas zazlobilo, ale nakonec si to sedlo.

Hra obsahuje pouze šest levelů, což by se někomu mohlo zdát málo. Já se svým sklonem k dokončování her na sto procent jsem v ní však podle statistik strávil téměř čtrnáct hodin. Určitě to nebylo sbíráním ukrytých artefaktů, u kterého jsem se bavil stejně, jako v Emperor's Tomb, akorát kdoví proč artefakty znázorňoval Indyho levitující klobouk a prohlédnout jsem si je mohl leda v albu. Časově nejnáročnější totiž byly takzvané pohyby slávy. Některé byly jednoduché a splnil jsem je během několika minut v podstatě bez velké snahy, ale pár jich bylo opravdu zapeklitých a jejich splnění mi trvalo klidně i několik hodin.

Prvních pět levelů je klasický Indiana Jones, hledající poklady, řešící hádanky a čelící neustálému smrtícímu nebezpečí v Súdánu, Panamě nebo Nepálu, ale poslední level je úplně odlišný (až na to smrtelné nebezpečí) a přesto, že není moc dlouhý, jeho zdolání mě stálo spoustu času a sil. Snad vše je zde špatně počínaje zvláštní likvidací nepřátel pomocí klavíru zavěšeného ramenu na jeřábu, přes neskutečně frustrující bitku a konče špatně ovladatelnou honičkou na motorkách. Snad jen přestřelky, které jsem jinak moc nemusel, jsou slušně hratelné, ale možná až moc dlouhé.

Každého fanouška, včetně mě, jistě potěší i filmová hudba, která ve hře mnohokrát zazní. Jenom hudba v menu, kde se z rádia linula zvláštní melodie, mi moc nesedla. Z bonusů, které lze získat za určitý počet nasbíraných artefaktů nebo splněných pohybů slávy, jednoznačně vyčnívá hratelná verze Fate of Atlantis. Nevím sice, proč bych hrál tuto legendární adventuru zrovna na Wii, ale už mít tu možnost je super. Hrát Staff of Kings v kůži Hana Sola nebo Henryho Jonese však také není úplně k zahození. Bohužel se však vzhled postavy nezmění v cutscénách, takže je to celé takové polovičaté.

Pro: Indiana Jones, artefakty, měnící se prostředí, hádanky, hudba, bonusy

Proti: občas ovládání a kamera, poslední level, hudba v menu

+14

Pokémon Battle Revolution

  • Wii 80
Battle Revolution na konzoli Nintendo Wii vždy vzbuzovalo rozporuplné reakce. Po předchozích titulech Pokémon Colosseum a Pokémon XD: Gale of Darkness (obojí konzole GameCube) byli hráči namlsaní plnohodnotným alternativním RPG příběhem s arénovými souboji jako příjemným bonusem po dohrání hry.
V Battle Revolution se koncept hry naopak vrátil zpět do časů série Stadium, ačkoliv zprvu převládlo nadšení z nádherných bohatých animací a (i na dnešní dobu) docela slušných modelů všech 493 aktuálních příšerek.
Jenže krok směrem ke konceptu Stadium je podle mnohých velkým krokem zpátky. Nejen, že chybí samostatné RPG, ale hráči nelibě nesli i absenci čehokoliv připomínající náznak příběhu, stupňující se obtížnost s týmem půjčených Pokémonů, a vlastně i nemožnost nastavit si celkovou obtížnost. Navíc online multiplayer mód zcela postrádal žebříčkové souboje. Největší slabinou zřejmě dodnes zůstává fakt, že pokud si hráč nepřenesl do hry vlastní Pokémony z her čtvrté generace, pak ve hře toho moc nesvede a není tam moc co dělat.  

Touto optikou bych normálně hodnotil i já a zřejmě bych hrál hru na emulátoru (kde ale dnes již prý existují nějaké složité technické postupy, jak situaci změnit k bojeschopnému stavu), nicméně já naštěstí vlastním konzoli WiiU a také mám na dvou mých 3DS odehrané hry čtvrté generace, což pro mě znamená v této hře maximum zábavy. Přál bych si, abych měl stejnou zkušenost právě i v sérii Stadium, ale třeba se ještě někdy zadaří. Použil jsem však nedávno odehranou verzi HeartGold. Hra se propojí s Battle Revolution a nakopíruje do ní data ze svého PC úložiště, po čemž je možné si z uložených dat sestavit tým se šesti Pokémony a s nimi pak bojovat v šampionátech. Mimo souboje se dá tým kdykoliv měnit.  

Takže po vytvoření postavy a vlastního týmu jsem hupsnul do řetězu šampionátů v in-game Colosseu. Sice je jich dohromady 11 a většina jich obsahuje kolem 7 soubojů v řadě, ale musejí se odemykat jeden za druhým. Každý z nich má nějaká jiná pravidla, takže se mohou střídat klasické single battles, double battles, level 30, level 50, level 100, vlastní tým, rental tým, 1vs1 - 4vs4 (postupně za sebou), prostředí s mlhou, kolo štěstí ovlivňující různé stupně léčení apod. Nakonec z toho byla různá směs kombinací, takže nikdy mi to nepřišlo zcela stejné. Zvláště zajímavý šampionát je ten, kde se můj i protihráčův tým skládal náhodným výběrem z našich obou týmů dohromady, takže často jsem končil se dvěma mými a dvěma Pokémony protivníka, a on také. Jenže mě hra pořád stavila do nevýhodné pozice (zejména díky mým silným Pokémonům na straně protihráče), takže jsem stále prohrával. Nakonec jsem sáhl po týmu rentals, s nimiž jsem dokázal napoprvé vyhrát.

Po vítězném tažení všemi šampionáty v „kampani“ projedou závěrečné titulky, ale kdo chce, může ještě pokračovat dál, protože se tím odemkne ultimátní survival šampionát o 100 soubojích se zvyšující se obtížností a další dva menší šampionáty. Survivalem jsem se prokousal do 51. kola, ale po něm jsem to vzdal. Zbyli mi totiž už jen dva bojeschopní polomrtví Pokémoni (ze šesti) a hra mezi souboji nedává příliš možnost je vyléčit. Používá za tímto účelem kolo štěstí (v mém případě spíše kolo smůly), kdy náhodně jednomu Pokémonovi vyléčí buď HP, status, nebo obnoví PP či držený předmět – anebo neudělá vůbec nic. To samo o sobě se dá ještě zvládnout, jenže v pravidelných intervalech se objevuje aréna s mlhou a v ní veškeré útoky dost často míjí (zejména na mojí straně), což zvláště někdy bývá velmi frustrující (nasírací). Také předměty nemohou být použity v týmu dvakrát, takže jsem mým Pokémonům nemohl dát třeba leftovers do každé kapsy.  

Nicméně nevadí. Hra je jinak s vlastním týmem docela zábavná a uspokojující. Vidět moje vlastní příšerky z 3DS v plném 3D prostředí, které je navíc opravdu moc pěkné s fešnými modely a jejich bohatými animacemi (skoro bych si troufl říct, že jsou hezčí než v mainline Switchových hrách), je prostě velmi fajn zážitek. Speciálně jsem si vychutnal Blastoise střílejícího hydro pumpu z obou kanonů, velmi efektní.  

Odměnou jsem dostal do 3DS svého surfujícícho Pikachu, za nasyslené body pořídil nějaký obleček mojí postavě a také další leftovers navíc do mainline her (ha, kupodivu během odesílání dárku je možné zachytit dárek na všech aktuálně připojených DS/3DS konzolích, a pokud během onoho tříminutového okna stihnete ještě vyměnit cartridge a přijmout dárek na dalších mainline hrách, pak jej můžete mít i víckrát, lol).  

Co mě následně velmi zaujalo, je multiplayer na základě připojených DS/3DS konzolí. Obě dvě 3DS s verzemi HeartGold a Platinum jsem připojil k WiiU a zvolil pvp. Boj se sice řídí klasicky pomocí handheldů, ale samotný souboj probíhá na displeji WiiU a ve 3D vypadá prostě famózně a nebývale živě, jednoduše paráda. Dokonce i komentátor v této hře je snesitelný. Určitě by bylo moc fajn tohle vyzkoušet někdy s dalším spolu/protihráčem.  

Ohledně ovládání hry na WiiU mě ale překvapila jedna věc. Hra se totiž neovládá na gamepadu, nýbrž pomocí dálkového ovladače s interaktivním zaměřovačem. A jelikož nemám TV, tak jsem musel hrát hru na obrazovce gamepadu, což ovšem znamenalo být od obrazovky aspoň půl metru. To mi přijde poněkud ironicky komické. Ale budiž, dá se to; jen to byl docela nezvyk hrát pokeše dálkovým ovladačem. Na druhou stranu se to dá hrát například vedle monitoru PC a koukat přitom třeba na film (během hraní dlouhotrvajícího survival šampionátu jsem shlédnul podle mě zajímavý Hansan: yongeui chulhyeon), takže je to ok.  

Co tedy závěrem? Jedná se vlastně o stejnou situaci jako v Stadium hrách. Hru bych dokázal doporučit pouze v případě, že máte k dispozici vlastní týmy Pokémonů, jinak asi budete trpět s týmem rentals (odemykají se další postupem hrou); tito Pokémoni ovšem mnohdy ztrácejí dech a příliš si neví rady se stupňující se obtížností. Online funkce už neslouží, ale základní bezdrátové přenosy příšerek na krátkou vzdálenost ano. Graficky hra snad vůbec nezestárla, pořád vypadá překvapivě hodně dobře a živě. Stále se jedná o nejlepší spin-off s tahovými arénovými souboji. Navíc od minulých podobných her můžete dát Pokémonům do držení bojový předmět.
Ryze akční alternativa momentálně spočívá ve hře Pokkén Tournament DX - ta vypadá sice opravdu pěkně, ale nabízí jen zoufale málo Pokémonů k boji.
Battle Revolution jsem dohrál k závěrečným titulkům za necelých 8 hodin, ale pokračoval jsem dál asi na 14 hodin.
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Pro: Modely a bohaté animace modelů; všech 493 Pokémonů; živé tahové souboje; možnost mít vlastní tým z mainline her; možnost využít bojové předměty

Proti: Chybí nastavení obtížnosti; rentals týmy nejsou příliš využitelné; málo obsahu

+14

A Boy and His Blob

  • Wii 65
„Bloba“ jsem měla v šuplíku už nějakou dobu. Bylo pro mě novinkou hrát nějakou hru na Wii sama, protože ostatní hry jsem hrála v kooperaci s Jumasem. Malý kluk zde najde bílou hmotu – Bloba a zjistí, že když mu hodí kouzelnou fazoli, tak Blob změní tvar. Ať už je to žebřík, míč, zorbingová koule nebo dokonce druhý kluk či robot, vše najde v určitou chvíli využití.

Jedná se o logickou skákačku, takže je jasné, že jsem se musela ve spoustě případů dobře trefit na dané místo a pak si promyslet co z Bloba udělám, abych mohla postoupit ve hře dál. Zdánlivě jsem měla vždy dost možností, ale časem jsem přišla na to, že je povětšinou správně jen jedna nebo dvě.

Hra má čtyři světy a v každém je 10 levelů, až na první, kde jich je 12 a čtvrtý, kde jich je osm. Jelikož jsem každý level prohledala velmi důkladně, našla jsem bonusové bedny s pokladem. Za každý takto dohraný level jsem získala nějakou cetku do klukova pokojíčku, přes kterou jsem se dostala do bonusového kola. Pravdou je, že cetky jsem posbírala všechny, ale bonusová kola jsem prošla jen v prvním světě. Jsou totiž dost těžká a hra je už tak docela dlouhá a náročná. Nemohu však říci, že bych se nudila.

Vývojáři si dali záležet, aby se obtížnost postupně mírně zvedala a aby Blob uměl nové věci. Nesmím zapomenout napsat, že jsem v každém levelu disponovala jen některými fazolkami, takže jsem mohla Bloba proměnit jen v určité věci a s těmi jsem si musela vystačit. Hrou mě provázela kreslená grafika a příjemná nevtíravá hudba, ovládání bylo někdy docela těžké, ale v rámci možností se to na Wii gamepadu docela dalo.

Za každým světem na mě čekal boss a musím říct, že každý stál za to. Každého jsem se snažila porazit několikrát a musela jsem se postupně naučit snad každý krok, abych ho zvládla zabít. Ne jednou jsem se uchýlila k tomu, abych se podívala na YouTube, jak na něj, a i tak to byla docela síla. Hru bych doporučila každému, koho baví logické skákačky, nudit se určitě nebude ;o) Počítám, že se ke hře časem vrátím a zkusím dokončit všechna bonusová kola.

Pro: stupňování obtížnosti, nápady, délka

Proti: pomalejší pohyby, až moc dlouhé

+13

Silent Hill: Shattered Memories

  • Wii 80
Plays you as much as you play it.

Pryč jsou mlha, koroze, a nepříjemné souboje. Tady je to samý sníh, led, a vystrašené prchání. Mnoho zaběhnutých fádností bylo odstraněno a nahrazeno základy silného psychologického vyprávění příběhu a mrazivé atmosféry. Toť nový Silent Hill, čerstvý a, co se mé maličkosti týče, velmi vítaný nový začátek, který mne rozhodně dokázal příjemně děsit.

Jedna z nejsilnějších devíz hry jsou její intermezza se zdejším nekonvenčním psychologem, při kterých hráč musí plnit nějaké jednoduché cviky a odpovídat na nepříjemné osobní otázky ohledně strachů a sexuality. Né protože by sama o sobě byla zpracována tak kulervoucně, ale protože vaše výkony a odpovědi mají vpravdě dramatický vliv na to, jaký zážitek si ve finále odnesete. Postavy, dialogy, vzkazy ze záhrobí - to všechno se může drasticky měnit. Monstra, která vás nahání ve snových sekvencích, jsou přizpůsobena vašim strachům. A na stejném principu se můžou výrazně lišit i postavy a celé lokace, společně se závěrem hry. Při jednom hraní narazím na přátelskou policajtku, ze které při druhém hraní hra udělá frigidní bédés nejdřív-střílej-pak-se-ptej ženskou.

Fandy taky jistě potěší, že maestro série Akira Yamaoka přiložil ručku i k tomuto dílu, a vypotil při tom jeden z nejzřetelnějších OST vůbec. Vedle toho je celý zdejší sound design naprosto strhující, a měl by vás úspěšně udržet na špičkách po celou dobu hraní.

Není to ten Silent Hill, který nás před téměř dvaceti lety budil ze spaní, nýbrž zcela nový zážitek. Jako takový je ovšem stále svým původním kořenům daleko věrnější, než mnoho z toho, co přišlo po Silent Hill 3. Pakliže máte jak, udělejte si tu radost a Roztříštěné Vzpomínky si zahrajte.

Pro: Příběh; atmosféra; vysoká znovuhratelnost; OST; audiovizuál

Proti: Hodně krátké; otvírání dveří je čudné - stihlo začít otravovat; úprky v zamrzlých labyrintech před monstry mohly být různorodější

+12

Donkey Kong Country Returns

  • Wii 85
Plošinovky nepatří mezi mé nejoblíbenější herní žánry. Hrál jsem jich tak dvacet a půlku z toho nedohrál, včetně legendy Prince of Persia, u které už jsem přestal věřit tomu, že se tak někdy stane. Najdou se samozřejmě výjimky a nejednou jsem hlavně ve freeware vodách narazil na kvalitní kousky, které mě velmi bavily. Celkově ale nemám na tento žánr nervy. Donkey Kong Country Returns ve dvou je ale něco úplně jiného a i když jsem u hraní nadával jak dlaždič, bavil jsem se neskutečně a ten pocit, když se mi s Romčou podařilo dokončit opravdu obtížnou úroveň, byl k nezaplacení.

Já hrál za Donkey Konga, Romča za jeho syna Diddyho a bylo super, když jsme si mohli vzájemně vypomáhat v pasážích, které šli jednomu hůře, než druhému. Opičáci po sobě nemohou skákat, což je někdy nevýhoda, ale většinou je to jen dobře, protože si pamatuji, jak nás to v Mariovi často štvalo. V počátečních kolech se nám dařilo sbírat kousky puzzle i nápisy KONG, a tak jsme se rozhodli, že se pokusíme posbírat úplně vše. Tento náš cíl bylo však čím dál tím těžší splnit, a tak jsme si opakováním jednotlivých kol řádně prodloužili herní dobu, ale stálo to za to.

Nejvíce se mi líbila trojice tmavých levelů, kde v šeru svítila jen červená kravata Donkey Konga, Diddyho čepice s batohem a v jednom případě i vycházející slunce. Za nejhorší level naopak považuji bezpochyby Muncher Marathon, ve kterém se za Donkey Kongem od začátku řítila vlna pavouků, a když ho dostihla, mohlo se začít znovu. Tyhle na rychlost laděné pasáže přímo nesnáším a nechápu, proč je tvůrci do her vůbec cpou. Možná jako bonus pro nadšence, ale určitě ne do základu. I když se po tomto pavoučím teroru objevili ještě další dva podobné případy, nebyly už tak obtížné.

Na neskutečně frustrující bonusové levely už nervy nezbyly, ale nevylučuji, že na ně někdy v budoucnu nedojde. Donkey Kong Country Returns považuji za vůbec nejlepší plošinovku, se kterou jsem měl to dočinění, tohle má Nintendo opravdu zmáknuté na jedničku. Nyní se ale vrhnu na něco jiného, protože hopsaní bylo prozatím dost.

Pro: příběh, multiplayer, tmavé levely, pocit z dokončení obtížných úrovní, hudba

Proti: Muncher Marathon, místy přemrštěná obtížnost, občas zazlobí ovládání

+12

Donkey Kong Country Returns

  • Wii 85
Hru Donkey Kong Country Returns jsem hrála na konzoli Wii a to spolu s manželem. Dostala jsem za úkol ovládat menšího opičáka Diddyho, který má dvě speciální schopnosti. Jednou z nich je střílení buráků, čehož jsem využívala spíše v prvních kolech na nepřátele, protože později už byli mnohem silnější a buráky jim nic nedělali. Jeho druhou schopností je krátký let, když skáče a to je bezvadná věc, kterou jsem používala neustále. Přišlo mi, že bez této schopnosti by bylo velmi těžké dostat se na některé bonusy.

Jelikož jsme hráli ve dvou, mohli jsme se střídat na místech, které šli lépe jednomu nebo druhému. Já jsem dominovala hlavně v kolech, kde se jezdilo na kolejích, nebo kde bylo třeba rychle přeskákat z jednoho místa na druhé. Jumas měl zase výborně zmáknutá kola, kde se bylo třeba oba opičáky vystřelovat ze sudu. Hlavně tedy kolo, kde se lítá se sudem a za námi letěl obří netopýr, který na nás střílel ultrazvukové vlny, stálo za to a byla jsem opravdu ráda, že se toho po několika neúspěšných pokusech ujal Jumas. Také kolo, kde jsme utíkali před vlnou pavouků, nebylo nic extra. Tam se člověk nemohl ani na sekundu opozdit jinak jsme mohli začít znovu.

Hra mě hodně bavila, ale nemohli jsme ji hrát každý večer. Za prvé nám to synek neumožnil a za druhé se toho člověk rychle přesytil. Takže jsme si herní čas pěkně nadávkovali na cca 2 večery týdně což bylo příjemné zpestření. Předtím jsme na Wii hráli New Super Mario Bros., ale Donkey Kong mě bavil více. Minimálně po grafické stránce je na tom také nesrovnatelně lépe. Musím pochválit i hudbu a zvuky, které nás vždy vtáhli do atmosféry hry.

Na začátku měl Jumas nápad sbírat všechna písmena KONG a dílky puzzle, které jsou v každém kole. Takže jsme ta kola opakovali několikrát, jen abychom vše nasbírali. Nejdřív mě to dost frustrovalo, protože jsem se těšila na nová kola a nebavilo mě chodit dokola ty samá a říkala jsem si, že to bude děsná otrava. Nakonec se ve mně něco zlomilo a také se ve mně objevila touha po získání všeho co lze v daném kole nasbírat. Ale jsem ráda, že Jumas nechtěl hrát i každé kolo na čas ;o)

Hru jsme dohráli, ale máme na každé úrovni nedohrané jedno speciální kolo, které je opravdu hodně těžké a za splnění všech těchto speciálních kol se otevře nová zlatá úroveň. Pokud se splní i tato úroveň lze hrát všechna kola pozpátku. Myslím si, že až splníme herní výzvu a nabereme nové síly, tak to minimálně zkusíme.

Pro: zábava, hudba, sbírání bonusů

Proti: někdy opravdu hodně náročné, velmi náročná speciální kola

+11

Trauma Center: Under the Knife

  • Wii 60
Na Trauma Center jsem se upřímně neskutečně těšil, přeci jenom her ve kterých operujete pohybovým ovládáním není mnoho a když si k tomu ještě připočtete vizuál a soundtrack ve stylu Persony, tak to vypadá minimálně slibně. Bohužel se mi dostavilo převeliké zklamání.

Vžijete se tu do role doktora Dereka Stillese a postupně sledujete jeho vzestup v kariéře a i jeho osobní dospění. Do toho ještě svět ohrožuje zvláštní vir jménem Guilt, který různě mutuje a byl vyroben za účelem bioterorismu a hlavní hrdina díky jeho super schopnosti jménem Healing Touch, je jedním z mála který tomu může zabránit. Příběh sám o sobě zní zajímavě, ale scénáristé v tom bohužel hluboce selhávají. Všechny dramata či zajímavá témata se vyřeší prakticky během deseti minut a tím pádem to na vás nemá žádný dopad. Například jeden z doktorů dává lidem kteří nemají šanci na to přežít, po jejich svolení eutanazii. Hlavní hrdina to zjistí a celou situaci a i smysl do dotyčného natluče během pěti minut. Opravdu, všechny linky jsou tak neskutečně zrychlené, ukvapené že i když jsou postavy sympatické, tak si k nim hlubší vztah nevytvoříte. Chtělo by to trochu zpomalit a dát těm postavám aspoň trochu čas na to dýchat. Naštěstí jsem slyšel že první díl je jeden z nejslabších co se týče scénáře a ty další už jsou na tom o mnoho lépe. No jsem zvědavý.


Hru, ale krom soundtracku a hezkého vizuálu, zachraňuje hlavně gameplay. Operace bývají často slušnou výzvou a vy krom zašívání tržných ran či vyndavání střepů z těla, budete například operovat nádory apod. Do toho všeho vám jde časomíra vy musíte pacienta vyřídit v daném časovém úseku a do toho si pamatovat postupy pro dané operace. Jo ze začátku to byl silný zmatek, ale postupně se do toho dostanete. Poté už si budete jen užívat výzvy které před vás hra háže a vždy si po náročné operaci, radostně odfouknete. Jasně, někdy jsou operace, hlavně ke konci silně překombinované, ale dá se to přežít. Navíc používání lejsru, zašívání ran, řezání je uděláno skvěle a opravdu vás to vcucne do sebe, až jsem si někdy i kvůli náročnosti vzpomněl na Shin Megami Tensei a její bosse (Dělal to Atlus a někdy to tím trochu silněji zavání)

Takže ve výsledku je veliká škoda že se nepodařilo tvůrcům skloubit dvě věci dohromady a dali nám urychlený příběh který sice řeší vážná témata a má ambice, bohužel to, ale nezvládli kvalitně napsat. No, snad další díl nezklame.

Pro: Hratelnost, místy je to výzva, vizuál, soundtrack, postavy jsou sympatické

Proti: Chybí hloubka v příběhu, někdy trochu frustrující, operace jsou ke konci až moc překombinované, moc urychlené

+11

Kirby's Adventure Wii

  • Wii 65
Ten, kdo má doma některou z konzolí Nintendo a má rád plošinovky, tak pravděpodobně jeden díl Kirbyho hrál. Já jsem hrála za Kirbyho který se uměl rozmotat jako šňůrka a protože mě to bavilo, chtěla jsem si zahrát i tento díl.

Mohla jsem hrát za krále Dedede, Meta Knighta, jakousi opičku Bandana Waddle Dee a za různobarevného Kirbyho, ale vzhledem k tomu, že manžel chtěl hrát za Meta Knighta, zbyl na mě klasický růžový Kirby.

Nutno říci, že hrát za něj vyžadovalo jistou dávku trpělivosti. Protože Kirby sice umí létat, ale bohužel tak, že se nafoukne jako růžový balónek a letí značně pomaloučku. Sám od sebe neumí ani bojovat. Ale má jednu důležitou schopnost a sice tu, že do sebe umí nasát nepřátele a buď je pak vyplivne jako střelu a nebo je spolkne, a získá tak jejich schopnosti. Mohla jsem si tedy užít různých schopností, ale nesměla jsem se nechat ničím a nikým praštit, jinak že mě schopnost zase vylítla. Tolik asi k vyměšování hlavní postavy ;o)

Obtížnost hraní je také značně těžší než u předchozího dílu, ale ve dvou to nebylo nic šíleného, protože co jsem nezvládla já, to udělal Jumas.

K příběhu se raději vyjadřovat nebudu, abych nedělala spoilery. Kdybych to zjednodušila, jde o to zabít hlavní nepřátele a to se nám také po dosti hodinách hraní povedlo. Dokonce jsme celou hru zvládli na 100%, takže jsme na sebe náležitě pyšní.

Nejde o hru, která by měla skvělou grafiku, příběh nebo nějakou hlubokou myšlenku a vývoj, ale hraní nás bavilo, a to je to hlavní.

Pro: Zajímavé schopnosti, zábava

Proti: Postava se nevyvíjí, neumí pobrat více schopností najednou

+11

Kirby's Adventure Wii

  • Wii 60
Doposud jsem z celé Kirbyho série hrál jen Epic Yarn, ale jelikož díl Adventure Wii neboli Return to Dream Land vyšel na Wii a je možné jej hrát ve více hráčích, bylo téměř jisté, že se k němu se ženou dříve či později dostaneme. Ty další už vyšly na jiné konzole a na Wii se objevily jen virtuálně, a protože vůbec netuším, jestli se ještě dají vůbec pořídit a Kirby samotný mě tolik nezaujal, pátrat už po nich ani nebudu.

Hned zpočátku jsem měl, stejně jako v případě předchozího dílu, jasno v tom, že hrát za růžovou kouli s ručičkami a nožičkami rozhodně nebudu a jako druhý hráč se ujmu Meta Knighta, jednoho z Kirbyho nejčastějších nepřátel. Po každé smrti jsem si mohl postavu změnit, takže jsem vyzkoušel i krále Dedede, Bandana Waddle Dee a žlutého Kirbyho, ale mrštný Meta Knight se až na výjimky ukázal jako nejlepší volba a nesmírně mi vyhovoval.

Jedná se o klasickou plošinovku, takže jsme postupovali celkem rychle a sbírali všechna ozubená kolečka, abychom dokončili hru na 100%. Bohužel nás ale ke konci omrzela a i kvůli několika hodně frustrujícím pasážím jsme ji téměř na půl roku odložili. To už se mi dlouho nestalo a v naprosté většině případů nezačínám nic jiného, dokud nedokončím rozehrané tituly. Nyní jsem ale za tu dobu dohrál dalších sedm her.

Líbilo se mi, jak tvůrci mysleli i na takové detaily, jako když hlavní hrdinové měli při potápění brýle a při plavání na hladině kruh. Tyto prvky, které dají spoustu práce a většině hráčů jsou úplně volné, opravdu oceňuji, protože to svědčí o tom, že si vývojáři dali na svém díle hodně záležet.

Zápletku tohoto bláznivého dobrodružství jsem tak nějak tušil asi od půlky hry, a i když mi to Romča nevěřila, Magolor, kterému jsme celou dobu pomáhali, nás nakonec zradil. Z vedlejších her či režimů mě nejvíce zaujalo Ninja Dojo s házením hvězdic na pohyblivé terče. Bylo to opravdu zábavné a trefit ten poslední nám dalo hodně zabrat. Jak jsem psal v úvodu, k dalším dílům Kirbyho už se asi nedostanu, ale dvakrát mi to asi stačilo, a teď se vrhnu zase na něco jiného.

Pro: Meta Knight, drobné detaily, Ninja Dojo

Proti: postupné vytrácení zábavnosti, frustrující pasáže

+11

GoldenEye 007

  • Wii 70
Všechny herní Bondy ze žánru FPS (a v jednom případě i TPS), jež vyšli na PC, jsem už odehrál. Pokud jsem se chtěl vžít do kůže tohoto jedinečného agenta znovu a nechtěl nějaký titul opakovat anebo hrát textovku, musel jsem přesedlat na jinou platformu. A tak se stalo, že jsem si pořídil GoldenEye 007 na Wii.

Hned na začátku jsem pochopil, proč tvůrci her začali do svých titulů cpát autoheal, protože jsem vyzkoušel i vyšší obtížnost bez něj, a měl jsem co dělat, abych první misi dokončil. Nakonec jsem skončil u druhé obtížnosti ze čtyř, která ještě regeneraci zdraví zahrnovala a celkem mi to tak i vyhovovalo. Bond nepoužívá udělátka od Q, jako je tomu třeba v James Bond 007: Nightfire a mimo mobilu na hackování drží v rukou vlastně jenom samé zbraně.

Po první misi na mě vyskočilo povedené intro zapadající do Bondovského universa, jež bylo podbarveno známým soundtrackem, nikoli však od Tiny Turner, ale nově od Nicole Scherzinger. Celkem jsem byl vyslán na šest misí o čtrnácti částech, což sice není moc, ale i tak jsem u hry strávil určitě více času, než u Soldier of Fortune: Payback.

Docela jsem se při hraní bavil, ale poslední mise, zvlášť její druhá a třetí část, mi tohoto Bonda dost znechutily a dokonale odradily od myšlenky, že bych si projel hru na vyšší obtížnost. Taková horda neustále se objevujících nepřátel se jen tak nevidí. Místy se dal použít i stealth postup, ale hra ho bohužel shazuje úseky, kde na mě byli nepřátelé předem připravení a celé mé předchozí snažení přišlo v niveč. I přesto mohu GoldenEye 007 fanouškům Bondovek jen doporučit.

Hraní titulu tohoto žánru na konzoli jsem se hodně obával. Trochu mě ale uklidňovalo, že mám k dispozici Wii Zapper, se kterým by se, alespoň podle mých představ, mělo přeci jen mířit daleko lépe, než s klasickým gamepadem, s nímž si to nedokáži představit doteď. Nakonec to byla vcelku zajímavá zkušenost a musím říci, že i střílečky na jiné platformě, než je PC, jsou hratelné.

Pro: James Bond, intro, soundtrack, stealth postup, Wii Zapper

Proti: chybí udělátka, poslední mise, krátké

+10

New Super Mario Bros. Wii

  • Wii 75
Nintendo má na svědomí minimálně tři herní postavy, které obsazují v žebříčcích nejznámějších, nejpopulárnějších a nejikoničtějších herních postav přední příčky. První z nich je blonďák se zelenou čepicí Link, který je u nás často zaměňován za princeznu Zeldou, podle níž se jmenuje série akčních adventur, v nichž má Link hlavní roli. Následuje Donkey Kong, jež se poprvé objevil ve hře, nesoucí jeho jméno a právě v této hře se, ještě jako tesař Jumpman, vůbec poprvé objevil také italský instalatér Mario, asi nejznámější herní postava videoherní historie.

Já Maria samozřejmě také znám a nějakou hru ze série Super Mario nebo alespoň její klon jsem zkoušel, nikdy jsem se ale nedostal moc daleko, natož abych některý z těchto obtížných titulů dokončil. Změna nastala až ve chvíli, kdy jsme s ženou dostali od její sestry konzoli Nintendo Wii spolu s několika hrami, mezi kterými nechyběl ani New Super Mario Bros. Wii. Já jsem se tak chopil Maria a žena jeho bratra Luigiho a společně jsme se vydali vstříc všem nebezpečím.

Hra nás oba bavila, ale zatímco u plošinovky Donkey Kong Country Returns (kterou jsme hráli až po Mariovi) se nám nestalo, že bychom na čas odložili hru k ledu a pokračovali v ní až za několik měsíců, u Maria k této situaci vinou přetěžkých úrovní nejednou došlo. Jednou jsme se ale hecli a dostali se až do finálního levelu s obřím Bowserem. Po několika marných pokusech jsem myslel, že bude nad naše síly, ale nakonec se nám jej podařilo zdolat, a vysvobodit tak princeznu Peach ze spárů proradného padoucha.

Posbírat všechny mince, potřebné k odemčení bonusových levelů se nám po dokončení příběhu podařilo jen v prvním světě, a když jsme zjistili, jak jsou tato kola náročná, na další snažení jsme se vybodli. New Super Mario Bros. Wii je skvělá plošinovka a jedna z nejlepších her na Wii vůbec, Donkey Kong Country Returns je ale poznání lepší a zatímco s opičákem možná někdy bonusové levely dokončím, s Mariem určitě ne.

Pro: Mario a Luigi, multiplayer, hudba

Proti: spousta obtížných levelů

+10

James Cameron’s Avatar: The Game

  • Wii 65
Návštěva kina a zhlédnutí znovu uvedeného Avatara mě i po letech donutila se do světa Pandory znovu zamilovat, dokonce více než v roce 2009. Rozhodl jsem se tedy během čekání na pokračování prozkoumat herní tituly, které k filmu tehdy vyšly. Krom té známější hry na PC, jež mám v době psaní této recenze ještě rozehranou, jsem vyhrabal i verzi na Nintendo Wii. Neváhal jsem tehdy, konzoli zapojil a vrhnul se na to.

Nikdo asi nebude překvapen, když řeknu, že hry podle filmů v té době (a často ani dnes) opravdu nebyly ničím, co by změnilo herní průmysl. Naopak, často spíše recyklovaly ty nejotřepanější mechaniky. Ani u Avatara tomu není jinak. Jak PC, tak Wii verze mají velmi plytký příběh a ještě plošší soubojový systém. Překvapivě je to ale právě Wii verze, u které mě mrzí, že si s ní nedali tvůrci o něco více práce. Má totiž větší potenciál, než bych čekal.

Zatímco příběh PC verze je znatelně slabší recyklací toho filmového, zde je náš hrdina Rai'uk pravý Na'vi a vydává se na cestu pomsty. To je dost jednoduché téma, na kterém se nedá moc zkazit. A ani zde to není úplně zkažené, jen je většina textu vyprávěna textově v rámci přechodu mezi misemi. Vedlejších postav je tu minimum a snaha o emoce během několika závěrečných misí tu moc nefunguje. Musím ale udělit bonusový bod za to, že tvůrci našlapovali dost obezřetně, aby nijak nenarušili lore stanovený ve filmu, což potěší ale spíše fanoušky.

Co ale funguje dost dobře, je hratelnost. Rukopis Ubisoftu tu je zkrátka cítit a úrovně jsou tu příjemně připravené. Jedná se totiž primárně o stealth hru a je to v podstatě takový více otevřený Prince of Persia: Dva trůny s tím rozdílem, že je vám k dispozici ještě luk a tu a tam vhodně umístěný výbušný barel. Hlavně hra s lukem je pak dosti zábavná a při skrývání se ve větvích či v houští máte opravdu pocit, že jste domorodec, který se tu vyzná. Právě volba plížení navíc skvěle napomáhá celkové imerzi a při otevřeném boji cítíte Rai'ukovu zranitelnost.

Hra vám samozřejmě dává i teoreticky možnost, projít vše nahlas. Nachází se tu množství schopností posilující vaši bojovou hůl, ale ve výsledku to bohužel zas tak dobře nefunguje. Například hit boxy při uhýbání jsou doslova k smíchu (nebo k pláči) a nepříjemné otáčení kamery způsobené zvolenou konzolí tomu také moc nepřidá. Naopak akční skriptované pasáže řadím zase k pozitivům. Útěk před vrtulníkem v jedné z posledních úrovní, finální boss i létání na ikranovi, vše skvěle doplňuje a zpestřuje nebýt toho stejnotvárný gameplay.

Na závěr bych se ještě krátce zmínil o stromu dovedností, jenž je tak akorát úměrně obsáhlý délce hry. Zatímco některé schopnosti vás výrazně posílí, jiné zjednoduší specifické úkony. Zkušenosti získáváte likvidací nepřátel nebo hledáním sběratelských předmětů, které jsou krom toho v podstatě k ničemu. To mě trochu mrzí, potěšilo by mě například odemykání nových informací z loru nebo třeba outfitů. Takhle tu trochu chybí důvod předměty hledat, pokud se cítíte dostatečně silní.

James Cameron’s Avatar: The Game na Nintendo Wii není rozhodně ničím unikátním. Jako fanouška universa Avatara mě ale hra nijak neurazila a pocit být Na'vi je tu překvapivě příjemný. Vzhledem ke krátké délce hra nezačne nudit a poměrně to všechno drží pohromadě. I tak to ale mohu doporučit spíše jen fanouškům Avatara, protože pro ostatní to není ničím převratným.

Pro: stealth, pocit z toho být Na'vi, skriptované pasáže, strom dovedností

Proti: příběh, soubojový systém, chybějící motivace ke sbírání předmětů

+10

Mario Party 8

  • Wii 70
Mario Party 8 máme doma na konzoli Wii už nějakou dobu. Kdysi jsme ho hráli s manželem, někdy i s jeho bráchou. Jedná se vlastně o takové vylepšené člověče nezlob se. 

Letos jsem si hru konečně poctivě zahrála s dětmi od začátku do konce. Na hře je skvělé to, že i pětiletý syn mě dokázal obehrát. Naštěstí dětem nevadí hrát jedno kolo vícekrát, hlavně že je u toho zábava. 

Hrála jsem za mého oblíbeného Maria, který mi celkem nosil štěstí. Postupně jsme prošli všechny arény. Nakupovali u toho bonusové bonbony a zapáleně hráli všechny minihry. Nutno dodat, že u některých jsme se také vydatně navztekali. Ano, ne jen děti, ale i já. 

Na této hře je opravdu skvělé, že má jednoduchá pravidla, takže ji zvládnou také malé děti a přitom baví i dospělé. Není problém pustil si jí s návštěvou, která v životě na konzoli nehrála. A jako poslední kvituji, že je to jedna z her, které mě baví pouštět znovu a znovu i po dohrání.

Pro: zábavná hra pro všechny věkové kategorie

Proti: některé minihry jsou jen o štěstí

+10