Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 80
The big motherfucker of FPS is back! And it is bigger and better than ever, or is it?

V nynejších očích unaveného třicátníka se nejedná o nic jiného, než o glorifikovanou expanzi, několik nových pekelníků, pár nových textur, jedna nová super bouchačka. Základ originálního Dooma jinak zcela nezměněn, proč by taky ano? Fungovalo to před 30 lety, funguje to dnes. Když ale vím, že jedničku bych snad prošel ze zavazanýma očima, s rukama za zády, zatímco bych dělal stojku na hlavě, proč zde tedy místama dumám jak totální blb?

Level design není, zcela jednoduše řečeno, ani zdaleka tak zapamatovánihodný, kompaktní a konstatní quality. Někdy je, nebál bych se říct, ultra lenivý, v tom nejhorším případě.

"Barrels o Fun", "Tricks and Traps" a "Gotcha!" se snaží zamaskovat strohý design hloupými gimmicky a lacinými pastmi na hráče.

"The Citadel" "Spirit World" zase zmatečný, nevěděl jsem kam dál i přes relativní jednoduchost konstrukce map.

"Dead Simple" a finální "icon of sin" jsou triviální zvratky z rukou Sandyho Petersena.

Na druhou stranu Sandymu patří uznání za pokus, nebo spíše experiment, v podobě kontrukce městských oblastí.

"Downtown" (ikdyž za tu šipku by si zasloužil minimálně přátelský žduchanec s otočkou do oblasti bederní a anální), "Industrial Zone", "The Factory", - dávají jakýsi pocit semi "open world designu, leč je spíše vidět velké omezení enginu, nežli omezeného talentu.

Tak či onak zbytek je good nebo jen OK, není zde ale žádná mapa, na kterou bych se vyloženě těšil.

To je vše. Hraje se to pořád fajn, ale tak nějak je vidět, že mladému vlasatému Johníkovi a jeho kamarádům jaksi stouply prachy a sláva do jejich geniálních makovic.

Pro: Je to Doom.... a je to žůžo.

Proti: Je to Doom s blbýma mapama..... a je to pořád žůžo.

+20
  • XOne 70
Legendární Doom jsem v mládí hrál hlavně jako náplň tehdejší výpočetní techniky v rámci siťového masakru, kdy učitel přimhuřil očko a přidal se k nám a mastili jsme první level. Přiznávám se, že se mi výdycky víc líbil Wolfenstein a proto si vlastně ani nevybavím, jestli jsem Dooma někdy dohrál do konce, nejpíš jsem po pár levelech skončil. Pokračování se nese ve stopách jedničky, prakticky kopie se dvěma přidanými zbraněmi a pekelnými stvůrami.

Nápravu jsem sjednal až teď na !konzoli! a musím říct, že to vůbec nebylo zlý, s ohledem na stáří je dobrá hratelná záležitost, se širokým arzenálem ( božská motorovka ) a tuny roztodivných zmutovaných pekelných zplozenců přes které je potřeba se prokousat v rámci jednotlivých levelů až k finálnímu bossovi Icon of Sin, který řádí na matiččce Zemi a mariňák má tak po návratu z Marsových měsíců Phobosu a Deimosu další prácičku v podobě 32 nových levelů.

Samozřejmě hry tothoto typu nabízejí dobíjení zbraní, zdraví, nálezy artefaktů a brnění usnadňují vykoštění - u některých levelů mi přišlo, že byly příliš rozsáhlé a v mapách jsem se trochu ztrácel, což byl opruz, Stejně jako u prvního dílu to vidím na silný průměr - 70%
+6 +9 −3
  • PC 65
„Peklo se mě neleklo“

Je rok 1994 a před zhruba rokem vyšel Doom. Způsobil poprask a od té doby se množí jeho klony jako krysy a další se chystají vyjít brzy. Některé si s radostí pohladíte, jiné si zaslouží deratizaci. Teď vychází Doom 2. Je to další příživník na slavném jméně nebo spasitel žánru?

Nebudu chodit kolem horkého magmatu a smutně přiznám, že druhý Doom není žádná nová hra, ale jen trochu upravená jednička. Což není úplně špatná zpráva. Všechno dobré zůstalo – skvělá grafika, svižná akce, temná atmosféra nebo povedené zvuky. Bohužel zůstalo i to špatné. Umělá inteligence je pořád stejně blbá. Mnohokrát se stane, že zombík svého kolegu napálí do zad. Hledání secretů opět znamená olizovat stěny a zběsile mačkat akční tlačítko. A stejně se vám na konci tabulka vysměje, že jste na něco zapomněli. A co je nového? V podstatě nic moc: jedna zbraň a několik nepřátel. Nová dvouhlavňová brokovnice je však až příliš silná. Budete ji používat většinu času a ostatní bouchačky přijdou na řadu teprve, až do ní dojdou náboje. Z nových protivníků se mi vryl pod kůži mocný Arch-vile - bledá a tuhá bestie vrhající plamenné vlny. Za zmínku stojí i Revenant. Tento vysoký kostlivec vyzbrojený raketomety je charakteristický zvukem, který vydává. Příběh raději nebudu zmiňovat. Je tady vůbec někdo, koho zajímá? Tak jen krátce. Jde o to, že jste se jako bezejmenný mariňák vrátili na Zemi a ta je zpustošená po blitzkriegu monster. Musíte vytáhnout do boje a zachránit, co ještě zbylo. Prostředí levelů působí občas lehce odporně. Všude se válí lidské ostatky, stěny jsou vytapetovány krví. Pro někoho to může být až příliš. Doom umí občas i vystrašit. Zmáčknete tlačítko a najednou zhasnou světla a ozve se řev a chrapot monster. Tahle hra není pro slečinky. Úrovně jsou opět členité a rozlehlé. To ztěžuje hledání skrytých míst, musíte prošmejdit každý kout mapy a občas je to neskutečná nuda. Nuda v souvislosti s Doomem? Ano, klidně mě nazývejte heretikem (nebo Hereticem), ale občas mě to přestalo bavit a šel jsem dělat něco užitečnějšího. Po zemi se válí všemožné druhy nábojů, brnění a dočasných vylepšení. Na některých místech si můžete obléci ochrannou kombinézu a šlapat po horkém magmatu nebo kyselině. Na skrytých místech lze najít mocné artefakty, které vám zvýší životy nebo vás zneviditelní.

Do pokračování takové pecky jsem vkládal velké naděje a musím napsat, že mě Doom 2 zklamal. Změn je málo a některé nejsou ku prospěchu věci. Pro potenciální třetí díl bych prosil více změn, lepší grafiku, jinak řešené hledáni pokladů a klidně i úpravu umělé inteligence. Příval pekelníků neustává, někdo musí chvilku tahat pilku.

Pro: Pořád stejně dobré, temná atmosféra, noví nepřátelé, propracovaný design úrovní.

Proti: Pořád to samé, narušení vyváženosti, hloupí nepřátelé.

+12
  • PC 100
Po letech opět dohráno! Zátah v pekle na zemi za jedno odpoledne. A je to pořád skvělá pekelná jízda a i po takové době je vidět že stařičký DOOM neztrácí na kvalitě. Ba naopak, zraje jako víno. Tohle byl vůbec první DOOM, který se mi dostal pod ruce. Na základní škole jsme měli v počítačové učebně předinstalováno několik titulů. Patřili mezi ně například Aliens vs Predator, Half-Life, Driver, Grand Theft Auto, nějaké díly Moorhuhn a DOOM 2: Hell on Earth. Zatímco zbytek třídy pařil AvP či Half-Life já se rychle zamiloval do DOOMA. Velmi mi připomínal mého oblíbeného Wolfa-3D. Tehdy jsem ovšem nevěděl, že jde o věc vydanou stejným studiem ID software. Důležité však bylo že hra mě chytla do svých pekelných spárů stejně rychle jako kdysi Wolfenstein-3D. Bohužel při hodinách informatiky nebylo dostatek času na to abych stihl hru vůbec někdy během školního roku dohrát. Naštěstí jsem vymyslel plán jak uskutečnit úspěšné dokončení. Moje mamka působila a stále půspobí na této základní škole jako učitelka. Přemluvil jsem jí tedy zda by nemohla zařídit dvě nebo tři odpoledne v týdnu, kdy bych měl celou učebnu pro sebe a mohl hrát. Povedlo se.

Byl jsem radostí bez sebe a tak jsem se mohl vrhnout na debordelizaci země za přítomnosti těch nejhorších kreatur, které vyvrhlo samo peklo. Hutná a temná atmosféra, skvělá hudba, hordy nepřátel. Byl jsem unešen. Hra je dodnes pro mě o chlup lepší než první díl. Dvojka přináší několik nových nepřátel a plejádu nových zbraní, mezi které se zařadila legendární dvouhlavňovka (boomstick chcete-li) motorová pila či BFG 9000. DOOM dvojka je i více obtížnější než jednička a design levelů působí víc komplexně. Musíte se prostřílet skrz 30 levelů plus dva bonusové. V jednom z bonusových levelů je také obsažena první mise z Wolfensteina 3D což bylo pro mne příjemné překvapení. V poslední levelu "Icon of Sin musíte mít zatraceně tuhý kořínek aby jste sundali finálního bose mezitím co na vás chrlí hordy nepřátel. Jo a nejvíc jsem se pobavil u levelu Barrels o' Fun.

DOOMOVI zkrátka není co vytknout. Je to perfektní hříčka a král žánru fps. Nikdy a nic nepřekoná ten skvělý pocit při vymetání hord pekelných za zvuků motorové pily či dvouhlavňové brokovnice. hra poskytuje nekonečně moc zábavy a nikdy vás neomrzí. Důkazem toho je plno modifikací, které hru stále vylepšují a pokud se někomu zdá například vizuální stránka poněkud zastaralá může vyzkoušet brutal Doom, či project brutality který je velmi povedený. DOOM 2 Hell on Earth je věc, kterou bych si chtěl záhrát i na smrtelný posteli. A teď mne omluvte. Mám takový pocit, že si to dám ještě jednou.

Rip and Tear!

Pro: Hromada skvělých monster, Nepřetržitá akce, Motorovka a dvouhlavňová brokovnice, Romerova hlava, atmosféra

Proti: Asi nic

+25
  • PC 100
Rok po vydání prvního Dooma přichází na řadu jeho první pokračování. Na první pohled je hra prakticky totožná s jedničkou. Stejná grafika, stejné herní rozhraní, až na jednu výjimku stejné zbraně, hodně stejných nepřátel. Pokud by někdo vydal takovou hru v dnešní době, nejspíš by od hráčů schytal velkou kritiku za to, že se jedná jen o předražené DLC, které toho moc nenabízí. A svým způsobem by tito kritici měli pravdu. Když se na to ale podívám jiným pohledem, dostáváme 32 kvalitních herních map, legendární dvojhlavňovou brokovnici a proti nám se postaví několik nových dnes již ikonických nepřátel. Ale hlavně dostáváme spoustu zábavy.

Prakticky vše, co jsem napsal u jedničky, platí i zde, jen je vše o malinkatý chloupek lepší. Opět musím pochválit mapy, i když je pravda, že některé jsou trochu méně přehledné a občas se dá i slušně zaseknout. Na rovinu se přiznám, že když jsem poprvé předstoupil před Icon of Sin, tak jsem absolutně netušil, co dělat. Osobně mám hodně rád mapy Tricks and Traps, Circle of Death a The Spirit World. Nesmím zapomenout i na skvělou doprovodnou hudbu, kde mám nejraději skladby Running from Evil, The Healer Stalks, Getting Too Tense a Opening to Hell.

Dvojka je podle mě stejně jako jednička nestárnoucí hrou, která si mnou udělené stoprocentní hodnocení zcela zaslouží.
+20
  • PC 100
  • PS3 100
  • PS4 100
Tak jsem to zase dohral.

A zase mne to bavilo. Skoro do konce. Prvni de epizody jsem si užíval jako zamlada, ale treti epizodu jsem uz vnímal jinak.

Treti epizoda mi prisla tak, jakoby uz klukum v iD softu dochazeli napady. Ale zase jsem se na to zacal divat jinak. Ne nedosli jim. Naopak si s nama hezky začali pohravat. Urovne jsou protkany ruznyma pastma a predmety jsou rozmisteny tak vtipne ze jsem si hru zacal uzivat uplne jinak nez driv.

Je zajímavý že tolik let jsem si toho nevsimnul. A ted na skorostary kolena sem to prokouknul.hezky nam to kluci nachystali.

Bravo.

Edit: u.zakoupeneho remasteru na ps4 jsou i master levels, je skoda ze nejdou jako dalsi epizoda po sobe, je nutne spouste kazdy jeden po druhem zvlast...

Edit 2: z master levels je podle myho nejlepsi express elevator to hell

Pro: Porad po letech bavi

Proti: Ani snad nic

+14 +16 −2
  • PC 95
První Doom pro mě vždy bude o kousek lepší, než dvojka, která je mladší přesně o deset měsíců. Určitě na tento fakt má vliv skutečnost, že jde o první hru, kterou jsem na PC hrál a zároveň i o první titul, který jsem zde na DH okomentoval. Není ale pochyb o tom, že se jedná o skvělou střílečku ze staré školy.

Nabídku zbraní v čele s Plasma gunem a BFG9000, na něž jsem nedal dopustit, obohatila dvouhlavňovka, po jejíchž zásazích nepřátelé padají jako mouchy. Tento tah se id Software opravdu povedl a zmíněný smrtící nástroj je od té doby s Doom sérií neodlučitelně spjat.

Zůstali mí oblíbení nepřátelé z jedničky, jako je Imp, Cacodemon a především Demon se svou neviditelnou variantou Spectre, ale přibyli i noví, z nichž jsem měl asi nejraději dnes již ikonického Revenanta.

Jedna z mála věcí, co mi na Doom II vadila, je časté bloudění v některých úrovních. Je sice hezké, že jsou daleko rozsáhlejší, než v jedničce, ale tím pro mě byly značně nepřehledné. I když je jich jen o pár více, než v jedničce (třicet základních oproti předchozím čtyřiadvaceti), připadalo mi, že jich musí být alespoň sto. To je asi hlavní důvod, proč jsem Doom II nikdy nedohrál a bojím se, že už k tomu nikdy nedojde.

Pro: povedené pokračování, dvouhlavňovka, noví nepřátelé

Proti: bloudění v některých úrovních

+28
  • PC 90
Na hře Doom jsem začal s PC hraním. Nedlouho poté jsem se dostal i ke dvojce. Jedničku jsem hrával hodně dlouhou dobu a měl ji projitou hodněkrát, dvojku jsem před 20 lety asi dvakrát rozehrál, ale nějak nemělo mé mladické srdce sílu hru dokončit. Když jsem teď hru dotáhl do konce, tak jsem zjistil, že jsem tehdy skončil někde ve 26. levelu, tedy kousíček před koncem, mně to tehdy přišlo nekonečný :)

Vždy jsem pak cítil jakýsi dluh, že jsem tuto ikonickou hru nedohrál, ale nebýt letošní výzvy, kdy se mi hodila do kategorie hry odehrané na klávesnici, bych ji asi jen tak nespustil a zůstala by na věky nedohraná. Já v té době před dvaceti lety shledával dvojku jen jako datadisk jedničky (stejná grafika, zbraně, monstra), ale samozřejmě ta super brokovnice mi v hlavě utkvěla :) Přesedlal jsem pak na hry typu Duke Nukem 3D, nebo Blood, abych pak po asi deseti letech opustil čistokrevné střílečky úplně (Vracím se prakticky jen k Dukovi, kterého si čas od času projedu).

Když jsem letos tedy dvojku Dooma spustil, pomalu se dostavovala nostalgie, dokonce jsem se nechal při prvním setkání sežrat Růžovkou (jak jsem vždycky přezdíval svému miláčkovi Demonovi) :) Přesto jsem měl dlouhé měsíce problémy s motivací hru opět spustit a když, tak jsem dal jen 1-2 levely a měl zas dlouhou pauzu. Až tento víkend, kdy jsem byl v 15. levelu jsem to vzal téměř jedním vrzem a konečně se do toho dostal.

Design levelů jsem pak vcelku rychle dostával pod kůži, takže jsem bloudil jen po nezbytně nutnou dobu, souboje se skupinkami monster jsem si užíval a konečně jsem začal objevovat i těch pár nováčků oproti jedničce. Potěšila mě i setkání s bossy z jedničky, tedy to byli jen takoví "šéfové" místního osazenstva :) Dlouhou dobu, asi do poslední čtvrtiny hry, jsem si vystačil s onou dvouhlavňovou brokovnicí a ostatní "drsnější" zbraně jsem používal jen na tužší protivníky, těch však začalo v posledních levelech povážlivě přibývat, takže jsem svůj arzenál nakonec využil skoro celý.

Celkově to pro mě byl návrat do devadesátek jak se patří (po hříchu se do těchto starších vod vydávám méně a méně). Ač byl začátek hry těžký z pohledu motivace hrát, tak se to nakonec poddalo a já si hraní užil. Jen mám obavu, že to možná bylo naposled, kdy jsem tuto hru hrál, protože prostě, ač chci, nebo nechci, začínám cítit mírnou zastaralost, kterou např. v Dukovi pořád necítím. Pak jsou to samozřejmě časové důvody a motivace, která mým dohráním určitě poklesne. Pokud bych se tak měl k Doomovi vracet, tak sáhnu po jedničce, protože tam prostě ta nostalgie zatím poráží všechny případné negativní vlivy.

Pro: Doom, růžovka, brokovnice, legenda

Proti: mírná zastaralost

+34
  • PC 85
Legenda? Pamatuju si, že jsem to hrál jako malej, vždycky s cheatama a fascinoval mě starší brácha, kterej to dohrál bez nich. Některý úrovně si pamatuju dodneška, ale určitě je neznám nazpamět.

Legenda? Mile mě překvapilo, že nezmodovaná verze je v klidu hratelná i dnes. Samozřejmě, že grafika zestárla, zbraně nejsou moc rozmanitý (přičemž pistoli použije člověk jen v první úrovni a pak už je úplně zbytečná) a částečně u mě fungovala i ta nostalgie. Ale zároveň je prostě fakt, že hra skvěle šlape, neustále na mě sype další a další nepřátele a design úrovní (i jejich relativní krátkost) mě nutí kouknout ještě za tyhle dveře a pak už slibuju na tuty, že to vypnu... Navíc nepřátele se sypou chytře a prakticky vždycky člověk ví, že se někde něco otevřelo, odkud ti šmejdi přišli a zároveň, že tam budou ležet nějaký náboje nebo třeba i lékarnička.

Legenda? Jeden z nejikoničtějších prvků je pro mě hlava "Doom-týpka", která uprostřed panelu se životama kouká kolem a jak to zdraví ubývá, čím dál tím víc krvácí (nasranej výraz mezi 40 a 60 životama je asi můj nejoblíbenější). Proč se tohle v moderních hrách neobjevuje, třeba jen jako "vtipná položka, co se dá zapnout v menu" je mi záhadou - vždyť je to super.

Legenda? Jo, to bejval fajn časák :)

A Doom II je taky fajn.

Pro: Akce, design (i když nelogickej) úrovní, některé zbraně

Proti: Stará grafika, ovládání bez myši, málo zbraní

+22
  • PC 85
Čo nové sa dá o tejto legende napísať po toľkých rokoch? Viacmenej všetko už bolo povedané, preto sa zameriam iba na moje dojmy a postrehy z hrania.

DOOM II som doteraz nikdy nehral a hra je staršia než moja maličkosť, takže som mal isté obavy so zábavnosti titulu, ale tie boli veru zbytočné. Už od začiatku ma chytila retro atmosféra a podarené zvuky príjemne dopĺňali zážitok. Grafika je už dnes veru na smiech a kvalita zvuku v podstate taktiež, ale pri hraní to vôbec nevadilo.

Hlavným ťahúňom hry boli rozmanití nepriatelia a dobre vyskladaný arzenál zbraní. Spolu s košatým dizajnom úrovní som teda vždy dostával niečo iné a nenudil som sa takmer vôbec. K tomu si ešte treba pridať aj radosť z dobre ukrytých secretov a máme tu veľmi chutný recept.

Bohužiaľ mi občas dizajn úrovní narobil aj vrásky na čele, pretože z toľkých tlačidiel, kľúčov a chodieb sa hráč dokáže ľahko stratiť a ani mapa mu občas nepomôže. Našťastie bolo takých momentov iba minimum.

Celkovo som teda dostal veľmi zábavný titul, ktorý aj po rokoch dokáže hráča zaujať. Bohužiaľ sa ten hráč musí preniesť cez zákonite škaredú grafiku, ale s tým snáď každý počíta. Keď si človek dá pozor na orientáciu v úrovniach, arzenál zbraní a všadeprítomná akcia ho udržia pri hraní až do poslednej úrovne, a potom hádam ešte raz!

Pro: arzenál zbraní, neustála akcia

Proti: občasné blúdenie v úrovni

+28
  • PC 100
Doom 2, nastavovaná kaše, datadisk nebo vylepšení po všech stránkách? Ano dneska by šlo hru sestřelit, že je naprosto stejná jako první díl. Já to ale dělat nebudu. Zaprvé to není pravda, zadruhé obě hry dělí necelý rok a zatřetí, komu to vadí? Komu to vadilo u Tomb Raiderů, prvních Heroesů, komu to vadí u alb jeho oblíbené kapely, která hraje x let to stejně dobré?

Doom 2 pokračuje v příběhu tam kde jednička skončila. Mariňák se vrací na Zemi, která se ocitla pod útokem pekelných monster. A tak musí nastartovat motorovku, nažhavit rotačák a vydat se kosit. Tentokrát jedeme bez epizod, kontinálně kolo za kolem. Čas od času se sice dočkáme nějakého toho vysvětlujícího textu, ale ten slouží spíše pro pobavení než jako hnací motor. Místo požádného outra si tak můžeme projít defilé monster a jedním stiskem tlačítka fire je odpravit.

Podstatné jsou novinky. Je tu 30+2 nových úrovní, při jejich prolézání se pořádně zapotíte. V závislosti na obtížnosti budete čelit hordám monster, které často vylezou "nečekaně" po sebrání důležitého předmětu. Pryč je jednoduchost kol z prvního dílu, autoři připravili spoustu monstózně velkých kol, plný neuvěřielné architektury, vychytávek, vymazlených secretů a možností. Opravdu jsem koukal co všechno jde udělat ve hře, kde není skákání, létání, podlézání, potápění. Přitom ani na chvíli se nejdná o nějaké nudné bloudění nebo beznadějné tápání kam jít. Některé kola jsou doslova skvosty, třeba to předposlední, kde obcházíte obří propast, otevíráte další cesta, přebíháte plošinky, abyste se dostali k centrální plošině, na kterou celou dobu vidíte, ale nemůžete.

Ze zbraní přibyla dvouhlavňová brokovnice, která mění hru. Ze slaboučké pušky získáte smrtící nástroj, kterým zničíte prase, lebku i kulometčíka na jednu ránu. Většina z nich včetně BFGčka je k dispozici mnohem dříve než v jedničce, což je moc dobře.

A samozřejmě jsou tu nová monstra. Démoni s naváděnými raketami, menší verze robopavouků, tlustoprdi chrlící výbušné firebally, obří koule chrlící lebky či ďáblové schopní hráče zapálit a oživovat ostatní monstra. Není nic lepšího, než když Vám takový oživovač vrátí do hry pekelného barona, kterého jste před chvíli těžce udolali. Čas od času potkáte i kyberdémona či obřího pavouka, v jedné nezapomenutelné misi je pak můžete nechat bojovat spolu. Stačí si šikovně naběhnout, rozpoutat boj, zapálit si cigárko a kochat se soubojem titánů (SPOILER - kyberdémon vyhraje). A pak je tu nesmrtelný závěrečný souboj s ďáblem s dvěmi fázemi - co mám sakra dělat a jak to mám sakra udělat?

Někde v dvojce Dooma se také zrodila móda odkazů - v dvojici tajných kol si tak můžete zopáknout dvě mise z Wolfensteina a kochat se, jak si trapní náckové poradí s plazmou, raketami či BFGčkem.

Ano Doom 2 nepřináší nic nového. Jen vylepšuje už tak dokonalý první díl, přidává opravdu parádní leveldesign a s přehledem strká do kapsy většinu sračkových (Cyclones, Rise of the Triad) i kvalitních (Heretic) 3D her za rok 1994. Navíc ho mám o fous radši. Jen geniální System Shock byl toho roku přecejen trošku výš.

Pro: Je to totéž co první díl se vším dobrým a spoustou drobných vylepšení.

+26
  • PC 90
Jak všichni víme, tak průkopníkem 1st person akcí byl Wolfenstein 3D. Přes svoji tehdejší originalitu a objevení nového žánru mě osobně tento titul nijak zvlášť neoslnil a to hlavně díky častému bloudění a obrovskému stereotypu. O rok později přichází první Doom a to už byla pecka, která výše jmenovaného značně předčila ve všech směrech. Doslova se zrodila legenda, která dokonce vytvořila alternativní název ve svém žánru ("doomovka") a nedlouho na to se dočkala svého pokračování…

Je to už více jak 20 let, když jsme se nacházeli v obchodním domě Kotva a pořídili si první originální hru s nádhernou krabičkou a neméně hezkou plackou za tenkrát neuvěřitelných 1999 korun českých! Peněženka plakala, ale duše počítačového pařana jásala! První díl nasadil laťku hodně vysoko. Druhý díl přinesl několik nových nepřátel a díky jejich značně vyššímu počtu také zvýšenou obtížnost. Troufám si tvrdit, že především díky těmto novinkám překonal o něco svého předchůdce.

Hra opravdu bavila, ačkoliv jsem se tenkrát choval jako počítačový barbar a nestyděl jsem se pravidelně používat cheaty IDDQD a IDKFA, které se pravděpodobně i dnes dají označit za nejznámější herní cheaty na světě. Od té doby uplynulo mnoho let, během kterých vyšlo spoustu dalších kvalitních titulů stejného žánru, tak jsem si řekl, že si Doom II znovu vyzkouším a to zhruba 22 let od jeho vydání. Pěkně v původní podobě bez cheatů, pouze s použitím mouse looku. Bude to znít asi neuvěřitelně, ale i po tolika letech to byla minimálně stejná zábava jako tenkrát! Zajímavé zbraně na neméně zajímavé nepřátele, parádní hudba a zvuky, ale hlavně ten "feeling" ze střílení, který se opravdu zaryje do paměti. Ten pocit, když sestřelíte Impa brokovnicí, nebo když mezi hordu nepřátel vystřelí BFGéčko, aby se jejich řady trochu pročistily… Masakr a to pekelný!

Odkaz této hry se dá nazvat jako "nesmrtelný" a i kdyby někdy náhodou umřel, tak své místo v herním nebi má rozhodně jisté! A nebo spíš v herním pekle? :)

Pro: zbraně, zvuky, hudba, nepřátelé, pekelná akce

Proti: 666 :)

+24
  • PC 100
Doom byl a stále je esencí dokonalosti. Sesadil z trůnu 3D akcí stařičkého krále Wolfensteina, aby se stal jeho více než plnohodnotným nástupcem a až dodnes zůstává symbolem pro dokonalou 3D akci. Není divu, že jeho masivní úspěch podnítil autorský team id Softu, aby se vrhli na tvorbu pokračování. Tentokrát jako plně komerční release pod taktovkou GT Interactive. Žádná shareware epizoda, pouze “krabicovka”, kterou jste si mohli svého času pořídit za baťovskou cenu 1999 Kč.

Zdá se nemožné, aby druhý díl nastavil laťku kvality výše než jeho předchůdce, ale alespoň pro mě si stojí Doom II ještě o chloupek výše v žebříčku kvality a považuji jej za nejlepší pokračování herní série všech dob. Principy hry i použitá technologie zůstaly v podstatě identické, ale byly rozvinuty v podobě pestřejšího level designu a také v zařazení nových příšer, což umožnilo výrazně obohatit herní zážitek.

Doom II se odehrává na Zemi, což přináší s sebou širší možnosti při stavbě prostředí levelů i odlišnou atmosféru. Ta není tolik temná a hororová, grafika je spíše světlejší s bohatší paletou barev. Přibylo exteriérových lokací, které jsou daleko prostornější a v designu je více zastoupen i vertikální prvek. Využití výškových převýšení k různým přeskokům mezi budovami či sloupy vede nejen k objevení secretů, ale mnohdy je potřebné i k nalezení správné cesty, což vyžaduje dobrý orientační smysl. Navíc k balancování po úzkých cestičkách je třeba citu a jemnosti.

Doom II přinesl novou kolekci příšer. Každá z nich má specifický a snadno zapamatovatelný vzhled i způsob útoku. Mancubus, Revenant, Pain Elemental, Arachnotron, Arch-Vile, Hell Knight a Chaingunner. Tato squadra obohatila staré známé z prvního Doomu, aby splynuli v organickou symbiózu zla, jež se postaví neohroženému mariňákovi. Z jiných her nepamatuji, aby se nepřátelé tolik vryli pod kůži a již podle zvuků se dá poznat, kdo se nám postaví tváří v tvář. A nebo vypálí střelu, fireball, nebo spršku plazmové energie. Právě nová kolekce ikonických nepřátel je hlavním důvodem, proč mi druhý Doom vyhovuje více.

V armamentariu zbraní přibyla jako jediná novinka medvědobijka, dvouhlavňová brokovnice. Kanón k pohledání, který využívám nejraději, a s jeho pomocí se dají zlikvidovat prakticky všichni pekelní nepřátelé, včetně kyberdémona. V prvním Doomu bohužel chybí, což někdy poněkud zdržuje při akci. Pižlat nepřátele relativně slabou brokovnicí už prostě není ono.

Inteligentní osazení monster spolu s navýšením jejich počtu v mapách zapřičinilo citelné navýšení obtížnosti. Naváděné střely revenantů, kartáčová palba mancubů, záplava kousajících lebek chrlených z útrob pain elementálů a hlavně překotná palba kulometčíků, před kterou není úniku, to vše poškozuje schránku Doom Guye. A pokud se sejde více různých typů monster v kombinaci nebo osazených na nepřístupných místech, o zábavu je postaráno. Doom II již není taková procházka růžovým sadem a i v dnešní době portů a mouse aimingu některá místa vyžadují opakovaný reloading pozice, i při znalosti problematického úseku. Ale obtížnost je férově nastavena, na rozdíl třeba od brutální Plutonie z Final Doomu.

Všechny mapy se nakonec dají absolvovat úspěšně bez větších potíží, tím spíše, když mám Doom II již několikrát dokončený. Ale závěrečný level s finálním bossem, to je jiná káva a potrápí i zkušené hráče. Icon of Sin, samotný ďáblův mozek vtesaný do skály, vyžaduje jednak důvtip k nalezení jeho Achillovy paty a druhak nemalé úsilí bez cheatu zvládnout záplavu příšer, vyvrhovaných z ďáblova chřtánu. V rámci Crashovy herní výzvy, která mě vedla znovu absolvovat pekelnou jízdu na Zemi, jsem byl tentokrát úspěšný a Romerův mozek, jenž se skrývá za maskou démona, jsem úspěšně zničil i bez IDDQD.

Všech 32 levelů Doomu II tvoří organickou kampaň, která až na několik příběhových screenů plynule odsýpá a tvoří dokonalý akční zážitek. Doom II se stal zlatým standardem pro tvorbu modů a většina nových moderských kreací už běží pod DOOM2 wadem. Na to, že svým životem proplouvá již 22. rok, je stále velmi dobře hratelný a pro fanouška akčních her, který to s hraním myslí vážně, je prostě Doom II povinností.
+57
  • PC 70
Fascinuje mě jak tahle hra dokáže držet tempo. Prostě žádné vyčkávání, plížení, řešení zapeklitých puzzlů či vymýšlení taktiky na dalšího nepřítele. Popadnete dvouhlavňovou brokovnici a ve zběsilém tempu likvidujete hromady pekelných potvor.

Ano dvouhlavňovka je podle mě největší novinkou oproti prvnímu dílu, všechny ostatní novinky (a moc jich nebylo) se vedle ní krčí někde v koutě. Nebudu zastírat, že je to má nejoblíbenější zbraň, a když mi dojdou náboje do brokajdy, začínám teprve cítit strach. :) Je sice fakt, že v závěrečným souboji je dost k ničemu, ale to je jen taková nepodstatná drobnost.

Pak je tu ještě pár nových potvůrek, které sice občas umějí zatopit, ale při volbě správné zbraně (čti dvouhlavňové brokovnice) je s nimi rychle konec. Levely jsou o něco větší a pravda v několika málo případech jsem trochu zakysl, většinou díky tomu, že jsem něco přehlédl. Jinak je to stejná frenetická zábava jako byla jednička. A stejně jako v jedničce příběh stojí za prd. Upřímně mám z něj ještě horší dojem než z jedničky, ale nedokážu racionálně vysvětlit proč. Ani jeden totiž nestojí za nic.

No a pokud nejste ortodoxní doomaři, tak doporučuji nastavit střední obtížnost, vykašlat se na hledání secretů, zbytečně pak hra ztrácí na tempu a pustit se do nich do šmejdů, a užít si tu hratelnost plnými doušky. A tímto se s vámi loučím, protože kvůli té poslední větě teď na mě míří několik BFG těch ortodoxních fanoušků, co si to bez hledání secretů neumí představit, a já musím rychle na klávesnici namlátit IDDQD....
+21 +22 −1
  • PC 90
Jsou tu hry, které si zahrajete jednou a hotovo, jsou tu hry, které má smysl zahrát si vícekrát kvůli většímu množství cest a postav, a pak je tu poslední skupina her, které jsou věčné. Samozřejmě, že ne všechny si najdou dostatečné publikum, aby přetrvaly dvacetiletou zkoušku jedné generace jako meta popkultury, ale DooM2 sem rozhodně nejen patří, ale i jako jedna z mála her tento ultimátní test časem složil.

Dvojka je strašně moc podobná jedničce, podobně jako u Falloutu a Baldursu už to není bráno tak vážně, tvůrci popustí opratě a jejich tvorba není ničím svázaná. Na rozdíl od dvou výše zmíněných velikánů ze stáje RPG mi tento posun naprosto sedl. První epizoda jedničky má obrovské kouzlo, řadím ji na naprostý vrchol všech FPS, co jsem hrál, ale je to jen 8 map a i tak ne úplně všechny jsou tak božské.

Přiznám se bez mučení, že k DooM2 jsem se dostal dříve než k DooM1. Ono v době, kdy hra stála v přepočtu na dnešní chechtáky baj vočko 15 litrů a už samotnej počítač 486 8MB RAM byl ekvivalentem ne ani tak motorového vozidla střední třídy, ale dokonce družstevního bytu v centru Prahy, byl pubertální uhrovák odkázán na to, co si někde zkpíroval, já jsem si zrovna zkopíroval DooM2; na čtyři diskety v arj.

Tato hra mě baví i dnes. Určitě je to značná zásluha obrovského množství source portů a fanouškovských modů, ale přiznám se, že nejvíce pořád hraji „vanila“ wad bez míření nahoru a dolů, jen s otáčením pomocí myši. Tím nechci mody nijak shazovat, zásoba je jich značná a sposta map i úprav je velice vydařených, doporučuji je vyzkoušet. Project Saturn má moc hezké úrovně, BrutalDoom je zase naprosté maso. O tom ale tento zápisek není.

Tento zápisek je o 30 úrovních obsažených originálním WADu. A o těch dvou skrytých. Všechny mapy mají mnoho skrýší, které jen tak při prvním průchodu neobjevíte a spousta z nich přitom úplně mění jak cestu skrz, tak kvůli bonusům i taktiku průchodu celé úrovně. Navíc je celá hra od začátku navržena sportovně. U každé mapy se vám na konci sečte počet zabitých protivníků, sebraných věcí, nalezených skrýší a především čas průchodu vedle něhož je poznámka PAR, nebo běžná doba průchodu.

Věřte nebo ne tuto hru opravdu někdo hrál, vyvažoval předměty cesty a počítal si čas za jaký to dohraje. Ještě předtím než ji vydali! U mnoha nových her mám pocit, že přes jejich mamutí rozpočet se na těch pár HC hráčů, kteří by to točili dokolečka a testovali za pár drobnejch nikdo nezmohl. A je to poznat.

Oproti novým střílečkám naprosto vyniká propracovaností úrovní, smysluplností hraní znova a hlavně podstatou, že od začátku to bylo takto dělané – jako bludiště, které bude hráč procházet a objevovat a ani na pátý pokus nenajde všechno a i na desátý pokus dokáže svůj průchod zrychlit. Už druhá úroveň je neskutečné maso na průchod, i přes mnohaleté zkušenosti a kompletní znalost tam mám výkyvy 30 vteřin na 100 vteřinách průměru. Člověk si prostě není jistej – a to už hned od začátku. Navíc obsahuje nepopsatelně složité taktické dilema. Vezmu dvojhlavňovku nebo ne.

Navíc tu máme skryté úrovně a světe div se, není to jen takové zpestření, ale opravdu to má smysl, když naleznete skrytý level, který se dá dohrát za 40 sec uprotřed mapy, by bez toho trvala 5 minut, tak najednou aha, uspoříme dalších pár minutek. Prostě to není skrýš jen tak pro nic za nic aby tam byla jako v elder scrolls, má to scůj smysl, zapadá to do mozaiky a za její nalezení budete rádi i když už všechno ostatní znáte a umíte získat.

Po mnoha letech jsem se konečně dostal na úroveň, že jsem si schopen DooM2 „jen tak“ proběhnout asi tak za tři čtvrtě hodinky Ultra Violence. A přesto mě to pořád láká. Mám co zlepšovat a i když to znám, tak nikdy přesně nevím, kde mi jak co vyjde a potom musím zapojit mozek a zauvažovat kde zpomalit, nebo pro které skryté bonusy si doběhnout. Takže kousek, který byl ve své době považován za hloupou střílečku je dnes mnohem sofistikovanější a chytřejší než naprostá většina vydávaných titulů.
+19
  • PC 100
Král je jenom jeden DOOM II :-) :-) :-) a to navždy ...
-11 +5 −16
  • PC 100
Když jsem psal komentář původního Dooma, ani jsem nečekal, že bych se pouštěl do komentování druhého dílu. Vzpomínky jsou ale silná věc...

Doom 2 přišel na svět s relativně krátkým odstupem od prvního dílu, což je znát i ze hry samotné - stejný engine, stejné možnosti. Vůbec na první pohled v podstatě žádná zásadní změna až na nové textury, sloučení tří epizod v jednu velkou a nějaké nové nepřátele. Pravděpodobně asi nebudu sám, kdo bude mít nadosmrti v hlavě zafixovanou mapu Entryway, kde začínáte v té zvláštní místnosti s tím trojúhelníkovým schodištěm a zády jsou k Vám zombiemani. Dnes mi přijde, že kdyby někdo postavil tuhle mapu reálně, v reálných rozměrech, rozhodně bych nebyl sám, kdo by v ní dokázal běhat i se svázanýma očima. Relativně malá mapa, na které se odehrálo snad nejvíce Doom deathmatchů vůbec (pamatuju na server, kde uznávali na měření sil jen tuhle mapu).

Pro mně osobně každá mapa, resp. každý level, vypráví určitý příběh a má svoji specifickou atmosféru, kterou prokládá nezapomenutelná hudba Roberta Prince. Každý level jako by vyprávěl, přinášel něco nového. Člověk nemá pocit, jako kdyby hrál mapu za mapou, kde jsou jinak místnosti, jinak chodby, jinak zdi. Tvůrcům se podařilo z map udělat poměrně originální levely až rozlehlé komplexy, že hráč věří, že skutečně to, kde se nalézá, je skutečně buď továrna, opuštěné doly, pusté tunely, město, rokle atd. Vzpomenete si na svůj první pocit, když jste hráli mapu downtown? Ten pocit, že jste skutečně ve městě! Jsou tu opravdové baráky s okny a dveřmi, ulice... člověku mnohdy padla čelist, protože si neuvědomoval, co všechno technicky jde z toho Doom enginu vymačkat.

Co mně osobně zamrzelo, byla skutečnost, že v tehdy asi nejrozšířenější verzi hra nešla dohrát komplet všechno na 100%. Proč? Důvodem byla špatně napsaná mapa 16 (the inmost dens), tudíž v ní nikdy nešlo získat secrety na plný počet. A tohle byla věc, která mě štvala. Když jste byli puntičkář jako já, kdo prošel doslova každý centimetr na všech mapách. Tuhle chybu sice opravila nová verze, která pro jistotu tady secrety vyrušila úplně, než aby se je pokoušela opravit. No nic...

Příjemnou vzpomínku budí první střety s dosud nepoznanými nepřáteli. Heavy weapon dude, který Vám dokázal svými rotačáky znepříjemnit život. Kostlivec Revenant, který si vydobyl respekt i u těch lepších hráčů, kteří před jeho střelami začali hodně rychle couvat. Velká monstrózní Pain elemental, což byla matička námi už známých lítajících lebek, byla hodně nepříjemná, zejména pokud jste jí dovolili aby stačila "porodit" dostatečné množství lost soulů. Asi můj nejoblíbenější, ale zároveň nenáviděný Arch-vile, který dokázal hráči jak nakopat zadek, tak i poměrně efektivně křísit už mrtvé démony, za což jste ho určitě rádi neměli.

Z toho všeho co jsem popsal, možná nic nepřekvapí. Co by ale překvapit mohlo, jsou méně známé zajímavosti, na které se dnes zapomíná. Jednou z nich je, že hudba, v soundtracku známá jako "Waiting for Romero to play", která se poprvé objevila v mapě 18 "The Courtyard", už byla použita v jedné z testovacích verzi prvního Dooma ještě před vydáním jeho komerční verze. Z toho lze usuzovat, že neexistuje jednoznačný časový rozdíl mezi Doomem a Doomem II. Tvůrci očividně měli hodně nápadů, ale některé si schovali až na pokračování, i když teoreticky je už mohli použít v prvním díle. Další zajímavostí jest to, že v prvním díle existovalo více pickupů (předmětů, které jde sebrat) než známe z komerční verze hry. V některých dochovaných videích jdou vidět spolu s komentářem Johna Romera, že byly odstraněny, protože jednoduše nezapadly svým charakterem do konceptu hry. Hudba v prvním levelu pojmenovaná jako "Running From Evil" byla inspirovaná skutečnou písní od kapely Megadeth s názvem Hanger 18

Poslední zajímavostí je mod, který Vám umožní hrát hru za kteréhokoli nepřítele. Už jako dítě jsem snil, jaké by to bylo, kdybyste hru mohli odehrát jako Imp a namísto nábojů střílet firebally. Tohle všechno mod umožňuje a nejen to. Můžete hrát jako cyberdemon nebo arch-vile a zapalovat protivníky nebo je oživovat (bohužel, když je oživíte, jdou znovu po Vás), ale zapalování má poměrně hustou razanci, takže Vám většina slabších monster zdechne hned po prvním zaříkání, resp. upálení za živa. Problém je, že každé monstrum je jinak dimenzované, tj. když hrajete jako cyberdemon v první mapě, tak uvíznete na místě, protože ten svou výškou přesahuje výšku prostoru na start pozici. Anebo, si můžete vyzkoušet být nejrychlejším monstrem a dělat rychlé attacky na dálku jako lost soul. Zaměříte se na cíl a vystřelíte mapou dopředu jako blesk, což je mimochodem slušný zážitek.

Doom II je pro srdcaře neoddělitelné pokračování prvního dílu. Na závěr uvedu kuriozitu, jak tehdy kvůli extrémně omezeným možnostem a velikosti volného místa na disku jsem mohl mít buď první díl, nebo Doom II, nikdy ale obě hry současně. Což mělo zajímavý efekt, když jste se nasytili hrou a odehráli všechno možné i nemožné, pak přišel čas hru smazat a nahrát tu druhou, což v mém případě nastalo nesčetněkrát. A to staré dobré sekání, když nestíhala pamět a pohyb hráče byl pomalý a trhaný. To jsou věci, na které se prostě nezapomíná.
+30
  • PC 95
Tohle hrál už můj táta. Je to jedna z her ,kterým říkám Big Boss ,protože většina her se jim nevyrovná. Grafika kostičkovaných textur má své kouzlo to fakt jo. IMPové ,Démoni ,Cyberdémon a všechny příšery jsou přinejmenším odporní (nemyslím zpracování). Vím že na to jsou cheaty ale ty jsem nikdy nepoužil ,nepotřeboval jsem je. Klíče ,výtahy chodby a mapy ,na kterých můžete dokonce zabloudit (nezkušení hráči). Je tady 5 obtížností : 1)I am too young to die 2)Hey ,not too rough 3)Hurt me plenty 4)Ultra Violence a 5)Nightmare. Já hrál na Ultra Violence a už tak jsem se zapotil. Podle toho jsem definoval ,že na Nightmare jsem moc krátký. Takže to by bylo vše pro Big Boss game.

Pro: zvuky ,grafika (tehdy) ,obtížnosti ,Monstra ,Hra vás přímo jakoby vyzývá ´´zahraj si mě !´´

Proti: nothin bad for this

+15 +16 −1
  • PC 80
Možná ani ne tak výborná hra, jako zejména HRA, kterou provázelo takřka davové šílenství. Pamětníci si možná matně vzpomenou na ony psychedelické dopisy do redakce časopisu SCORE.
Zástupce her, kde nějaký příběh je autorům zcela fuk, zde jde hlavně a střílení a zabíjení.

Pro: skvělá hratelnost

Proti: je to "jen" střílečka...

+14 +17 −3
  • PC 100
Tohle je klasika. Nestárnoucí legenda. Vždycky, když už mám unavenou hlavu z her, který se za každou cenu snaží přijít z nějakou invencí či novou myšlenkou, zapnu Dooma, vezmu si do ruky dělo a pořádně si zastřílím. Ta přímočará hratelnost je prostě geniální. Nepřátelé jsou super. Hlavně Mancubus a Prase. Obživovatelka je taková svině, že mám sto chutí jí motorovkou vyříznout střeva. Což nakonec udělám.

Grafika je svižná a přehledná. A hlavně, mrtvoly se nepropadájí do země. Je z toho pak lepší pocit odvedené práce. Hudba jednoduchá. Super zvuky. Hlavně ten zvuk spadnutého masa, když to našijete raketometem do zombíka, nebo se dobře trefíte do impa. Nepřátelé se pokaždé efektně přihlásí nějakým skřekem, že přišel jejich čas. Atmosféra střílení a smrti je v pohodě. Zbraně jsou fajn. Hlavně ty co bouchají a dělají z impů maso. Osobně střílím nejradši na druhou nejtěžší obtížnost, protože je tam nejvíc nepřátel na odstřel (nejsou jenom odolnější, jak to většinou bývá, ale je jich víc). To je potom největší zábava.

Zkuste si v poslední misi zapnout nesmrtelnost a jenom střílet. Schválně kolik mrtvol unese Váš počítač. Když to tady takhle píšu, tak mam chuť si jít zapařit.

Pro: hratelnost, mrtvoly nemizí

Proti: nevim, pistolku mohli vynechat, je k smíchu

+22
  • PC 95
Doom II, jak již číslovka napovídá je vylepšené pokračování předchozího dílu. V prním díle se hlavní hrdina vydal na základnu na Marsu. V druhém díle vypukne peklo rovnou na Zemi. Čeká nás třicet rozličných úrovní plné pastí, nástrah a přehršel příšer nových a silnějších, kteří v první díle nebyly k vidění. Zajímavé pasti, kdy jdete úrovní a před sebou vidíte na podstavci krásnou plazmovou pušku, nikdo nikde. Vběhnete tedy k ní a v tu ránu se vynoří kolem horda nepřátel, nebo se kupříkladu spustí strop a vše rozmačká. Ve třiceti nápaditých úrovních si užijete napětí ale také hledání klíčů a východů. Východy (vchody) do dalších úrovní bývají někdy zapeklitě schované. Doom II také vzdává poctu Wolfensteinovi, a to v podobě dvou skrytých úrovní. Prostě se pohybujete prvním levelem Wolfensteina, potkáváte staré známé německé vojáky s kulomety ale i nepřátelská monstra ze světa Doomu. Příběhová linie není až tak podstatná. Již podtitul Hell on Earth napovídá, že hlavní hrdina se skrz základnu na Marsu prostřílel a dostal se zpět na Zemi.

Avšak peklo z Marsu nekončí, přesunulo se na Zemi a to ještě v děsivější formě než si smrtelník dokáže vůbec představit. Staronové zbraně je třeba hezky vyčistit, opečovat, pomazlit, protože pekelná monstra se chystají k útoku a poté už nebude čas ani návratu. Novou zbraní je tu dvouhlavňová brokovnice, která má velkou účinost (dvojnásobnou) v boji na blízko. V mých začátcích hraní jsem ani o druhé brokovnici neměl tušení, stačilo jen zmáčknout podruhé číslo 3. No stane se. Doom II je fenomén, který stále neumírá a pravděpodobně bude mít své fanoušky stále. Fandové vytvářejí tisíce nových map, všelijak hru editují, upravují. Vycházejí různé Hi-res verze a mraky nových map. Prostě Doom II je fenomén a bude jím i nadále. Výtečná grafika, skvělá hratelnost, strašidelné zvuky, atmosféra, vhodná hudba, rozličnost map i levelů, multiplayer.. to vše dělá Doom II hratelným kouskem i dnes. Jen si zkuste zahrát, hezky večer, v tichém bytě, zabedněte, zhasněte, zesilte repráky zapomeňte cheaty na nesmrtelnost. Doom II vás dostane!

Pro: atmosféra, zbraně, hudba, rozmanitost levelů i nepřátel...

Proti: nic

+25
  • PC 100
Čistokrevná, frenetická, zábavná a originální. Taková je jedna z nejklasičtějších FPS, co kdy vznikly, Doom 2: Hell on Earth. A přestože jsem si ho prvně zahrál až šestnáct let po vydání, utvrdil jsem se v tom, že mi nedělá problémy se přizpůsobit, skákat v čase skrze hraní různě starých stříleček a soustředit se jen na to hlavní, tedy zábavu. A té jsem se ve druhém pokračování nabažil až až. Že jsem mnohdy nevěřícně zíral s otevřenou pusou na to, jak skvěle se této hře povedlo už tehdy zaujmout rozsáhlými úrovněmi, nápaditým designem a hratelností stoupající závratně nahoru s tím, jak jsem se dostával do dalších a dalších úrovní. Prostě zůžo, za nějž mají borci z id Softu můj neskonalý dík. A když si jen vezmu ty možnosti, které se mi hraním modifikací nabízí, nemůžu jinak a opět dávám 100%! Nutno říct, že zaslouženě.
+39
  • PC 100
Hranie DOOMU 2 v dnešnej dobe mi prišlo ako pozeranie sa na starý akčný film.
Je vidieť, že už má nejaký ten rok za sebou, nad niektorými vecami som sa len pousmial ale aj tak jej nemôžte uprieť kvality, ktorými sa preslávila kedysi.

Atmosféra hustá ako pivná pena, kvantá nepriateľov, arzenál smrtiacich zbraní a to všetko v rovnej tridsiatke misii (plus nejaké tie bonusáče). Navyše vďaka enginu ZDoom si môžete nastaviť grafiku, zvuky, ovládanie k obrazu svojmu (vrátane mouselooku).

Neviem ako to vidia iní, ale ja som sa pri kosení pekelnej hávede bavil viac než dosť. A nebránil by som sa ani opätovnému hraniu.
Z mojej strany teda spokojnosť.

Pro: Atmosféra, akcia, správne parchantskí nepriatelia

Proti: občasné záseky (spôsobené mojou nepozornosťou)

+45
  • PC 90
Jednoho letního nedělního odpoledne se vrací osmiletý klučík s rodiči domů po víkendu stráveném na chalupě. V předsíni si zuje botky a běží za tátou do svého pokoje. Vejde dovnitř a periferně zahlédne, že se cosi změnilo. Blesk! Táta stojí na druhém konci pokoje a fotí překvapení svého synka z jeho prvního počítače.

Upřímně, ta fotka je strašná. Vypadám na ní jako tonoucí oběť tsunami, zachvácená epilepsií. Ale to už se vzdalujeme od tématu. Na oblačné ploše s honosným logem Windows 95 přímo září ikonka s názvem Doom 2. Dvojitým kliknutím hranaté myši se otevře černé okýnko a zakrátko už onen památný obrázek mariňáka bojujícího s cyberdemonem. New Game a jde se na věc. Úvodní obrazovku v prvním levelu bych mohl nakreslit ještě teď nazpaměť. Ty dva legračně se pohybující zelenovlasé vojáčky čekající na první výstřel, trojúhelníkovité schodiště a za mnou balkon s překvapením. To vše se mi natolik vrylo do paměti, že mně to občas děsí.

Doom 2 byl pro mne naprostá bomba, grafiku jsem vnímal jako dokonalou a atmosféra se dala krájet motorovou pilou. S tátou jsme po večerech hrávali jak absolutní outsideři – jeden chodil, druhý střílel a otvíral vchody. Není divu, že jsme se tímto způsobem nikdy konce nedočkali. Tedy ne poctivou formou. Už nevím, kdo první z nás s tím přišel, ale cheaty jako IDDQD a IDKFA nezapomenu do smrti. Doom jistě ovlivnil i můj (přinejmenším – herní) život. Když se mamce zdálo, že hlasitost výstřelů z mého pokoje už přesahuje meze, přišla s geniálně jednoduchým řešením – koupila mi mírumilovnou adventuru GOOKA.

Tak skončila má závislost na krvelačných akcích a Doom se už nadále nedal brát jinak, než jako občasná kratochvíle. Našel jsem se ve hrách jiného typu a myslím, že je to dobře. I tak pro mne tento titul zůstává dodnes symbolem jakési rebelie, kdy člověk potají hraje noc co noc a modlí se jen za to, aby nevešla máma do pokoje a neodnesla ho v zubech zpátky do postele.

Pro: bezkonkurenční hra - ve své době, atmosféra, množství zbraní, kreatur a levelů, multiplayer

Proti: těžko hledat

+59
  • PC 100
Tento komentář se bude týkat zejména multiplayeru. Singleplayer je již v komentářích docela probraný a já pouze dodám, že byl ve své době rozhodně strhující a plný atmosféry. Když jsem singleplayer Doom II v nedávné době pustil znovu a znovu jej dohrál, zjistil jsem, že neztratil nic ze své působivosti. Nedá mi to nepochlubit se, ale zkoušel jsem hrát pouze s motorovou pilou a pistolkou a opravdu, jde to tak dohrát do konce.

Co mě však na této hře baví neustále, je multiplayer. Doom II byl pro mě první hrou ve které jsem měl možnost vyzkoušet hraní proti živému protihráči. Zhruba tak před těmi 13 lety byla možnost hrát pouze ve dvou lidech přes sériový kabel (pamatuje to vůbec ještě někdo?), ale i tak jsme si hru neskutečně užívali. Samozřejmě hned od začátku vedl první level, neboli Entryway. Postupně, po objevení síťových karet, se přidávali další hráči a multiplayer byl lepší a lepší. Co na tom, že jsme většinou hráli jen jeden level dokola.

Je tomu asi tak rok, co jsem objevil super věc, která se jmenuje Zdaemon a zjistil jsem, že Doom II pořád funguje a má pořád docela slušný počet hráčů. Samozřejmě, vzhledem k tomu, že se jedná o hru z roku 1994. Nainstaloval jsem Zdaemon, Doom II a vrhnul se do hry. Ó jaké bylo moje překvapení! Po mnoho hodinách strávených u Call of Duty a Quake III: Arena jsem si říkal, že to nebude problém, ale v Doomu jsem si vůbec neškrtl. Takhle rychlou střílečku jsem v multiplayeru ještě nikdy nehrál. Samozřejmě po několika neúspěších se začly objevovat první vlaštovky úspěchu, ale i tak, málokdy se mi stane, že bych přežil déle než 30 vteřin. Naprosto unikátní hratelnost mě strhává i v době Quake Live a Team Fortress 2.

Se síťovou hrou souvisí i jedna z největších předností Dooma a tou jsou různé modifikace. Doom je v tomto směru průkopníkem a dnes je k mání několik tisíc odlišných levelů. Z mého pohledu však vítězí modifikace na stále jednu z nejlepších multiplayer map, legendární Entryway. Trochu mě zase na druhou stranu mrzí, že dnes už je problém si, přes již zmíněného klienta, zahrát původní Entryway bez modifikací. Ale s tím už jsem se smířil.

Na závěr se mi tak nějak chce říct, že nové hry přicházejí a odcházejí, jen Doom II stále zůstává. Ale to už je docela otřepaná fráze...

Pro: Atmosféra v singleplyeru, stále živý a neskutečně rychlý multiplayer

+33
  • PC 95
Doom II je pro mě taková menší záhada, přinesl jen málo nového, až to zavání ostudou a přesto se hraje o tolik líp než první Doom. Klíč bude nejspíš v maximálním využitím potenciálu, Doom II je totiž mnohem masivnější, přidala se nová monstra a hlavně rapidně se zvýšila jejich koncentrace. Hráč dostane do ruky neuvěřitelně stylovou dvouhlavňovku, před něj se nafláka 20 impů a hle, střílej si. Jednoduché a přesto tak efektivní a zábavné.

I levely jsou navrženy jaksi "lépe", nemají v podstatě zádná slabá místa, všude něco je a rozhodně neplatí, že by se to rychle okoukalo. Tudíž není divu, že je hráči hrají stále znovu a znovu, ať už v opakovaném projíždění singleplayeru, nebo nyní ještě v intenzivnějším multiplayeru. Ten bych se nebál doporučit ani dnes, zahrát si ho alespoň na zkoušku, neboť věřte, že stará dobrá zběsilá rubačka Doomu II má pořád své kouzlo.

Mimochodem Doom II byla první hra z první osoby, kterou jsem hrál a jeden čas jsem kvůli strachu nebyl schopen dokončit ani druhý level :) Přišlo mi to tak reálné a "zlé"... Maminka mi to měla raději zakázat a neměl bych zlé sny, fňuk.

Pro: Maximální akce, hromada monster, hutné levely, dvouhlavňovka, ještě chytlavější multiplayer.

Proti: Na první pohled málo inovací.

+34 +35 −1
  • PC 95
Klasická akce, klasická jatka. Sice se dají novinky spočítat na prstech jedné ruky, ale to tady vůbec nevadí, stačilo vzít co fungovalo a fungovat to bude zas. Dvouhlavňovka skutečně bodla, hlavně na ta "prasata" jak jsem jim říkal byla k nezaplacení, to samé i na lebky. Design levelů je parádní, nepřátel jsou početné zástupy a neni tedy nouze o neustálou akci a na obrazovce se pořád něco děje.

Legendární záležitost, kterou si pravidelně dopřávám a hraju jí i v dnešní době radši než nějaké marketingem do nebes vynášené grafické nesmysly, jaké v dnešní době průmysl chrlí jak na běžícím pásu.

Pro: zbraně, nepřátelé, zvuky, atmosféra, dokonalá jatka

Proti: nic mě nenapadá

+22
  • PC 100
Druhý díl Dooma možná nepřinesl miliardu novinek, zato na kvalitní hratelnosti rozhodně nešetřil. Dvojhlavňová brokovnice a noví nepřátelé spolu s 32 novými úrovněmi stačily na to, abych hru nespočetněkrát dohrál a neustále se k ní vracel. Výborný soundtrack a zvuky z této hry navíc dělají maximálně atmosférickou akci. Tohle je prostě naprostá dokonalost!

Pro: Dvojhlavňovka, noví nepřátelé, hudba, atmosféra

Proti: Design některých levelů nic moc

+24 +25 −1