První Doom pro mě vždy bude lepší, než dvojka, která je mladší přesně o deset měsíců. Určitě na tento fakt má vliv skutečnost, že jde o první hru, kterou jsem na PC hrál a zároveň i o první titul, který jsem zde na DH okomentoval. Není ale pochyb o tom, že se jedná o kvalitní střílečku ze staré školy.

Nabídku zbraní v čele s brokovnicí, Plasma gunem a BFG9000, na něž jsem nedal dopustit, obohatila dvouhlavňovka, po jejíž zásazích nepřátelé padají jako mouchy. Tento tah se id Software opravdu povedl a zmíněný smrtící nástroj je od té doby s Doom sérií neodlučitelně spjat.

Zůstali mí oblíbení nepřátelé z jedničky, jako je Imp, Cacodemon a především Demon se svou neviditelnou variantou Spectre, ale přibyli i noví, z nichž jsem měl asi nejraději dnes již ikonického Revenanta. Tajné úrovně, které jsem sice sám nenašel (i když tu druhou pak ano), ale dá se do nich dostat z menu (alespoň ve Steam verzi), jsou fajn. Odkaz na Wolfensteina 3D, ale i Commander Keena určitě potěší nejednoho fanouška. Ze základních levelů musím bezesporu vyzdvihnout především Barrels o' Fun, který svému názvu ostudu rozhodně nedělá.

Pár věcí mi však na Doom II vadí, a tou asi nejpodstatnější je časté bloudění v některých úrovních. Je sice hezké, že jsou daleko rozsáhlejší, než v jedničce, ale tím pro mě občas byly značně nepřehledné. I když je jich jen o pár více (třicet základních oproti předchozím čtyřiadvaceti), připadalo mi, že jich musí být alespoň padesát. To je asi hlavní důvod, proč jsem Doom II kdysi nedohrál a podařilo se mi to až teď, jednatřicet let po vydání. A ten finální boss? Icon of Sin si opravdu mezi mé nejoblíbenější záporáky nezařadím.