Nápad ovládat pomocí myši přímo pohyb paží postavy a tedy i směr sekání meče, je velice atraktivní. Bohužel v DbtS se to povedlo tak napůl. Ono je to totiž něco úplně jiného a nezvyklého a každému zabere hodně času, než tenhle způsob aspon částečně zmákne. Tutoriál tu je, ale je kraťoučký a moc nepomůže. Hráčovi tedy nezbývá nic jiného, než skočit přímo do hry a pokusit se dostat ovládání do ruky v průběhu.

Jenže už v prvních minutách hry nastává šok. Jasně, je to hra z roku 98 a já jsem zvyklý na ledasco, ale tady mě z těch textur vyloženě bolely oči a měl jsem občas kvůli rozplizlé grafice problém v místnosti najít východ. Boj s prvním nepřítelem je také vtipný. Kobold skáče okolo a vaše postava máchá obrovským mečem, jak kdyby to bylo pírko v naprosto nepřirozených úhlech a samozřejmě trefujete vše, jen ne nepřítele. Nakonec ho udoláte a jdete dál. Tam váš přepadnou 3 nepřátelé naráz a kamera začne předvádět neuvěřitelnou show - skáče sem a tam, zabírá boj z dosud nevídaných úhlů a vy vidíte kulové. Pokud se vám podaří tenhle souboj přežít, tak se neradujte. V další místnosti na vás čeká ork (vypadá jak prase), proti kterému nemáte šanci.

Bohužel hra se ukládá jen pomocí autosavů na daných checkpointech a popravdě... nebýt modu Xtended (viz Odkazy, GOG verzi jsem rozjel až s tím), který přidává možnost quicksavu na libovolném místě, tak bych hru nedohrál. Neměl bych na to nervy. Je to totiž už od začátku docela těžké, za což může hlavně divné ovládání (a hrát to bez VSIM nemá cenu), tady mohla hra poskytnout více času na aklimatizaci, což se nestalo a hned od začátku na vás valí jednoho nepřítele za druhým. Já to nakonec vzdal a místo ovládání myší jsem si zvolil keyboard VSIM - tedy sekání meče se ovládá přes numerickou klávesnici. Zmáčknete třeba 4 a 6 a postava švihne zleva doprava. Boje pořád vypadají naprosto nepřirozeně, až komicky, ale aspon se s tím dá už něco trefit. Toto v kombinaci s možností quicksavu udělalo konečně ze hry něco hratelného.

Jenže problém.

Kromě originálního způsobu ovládání je hra tragická a nemá co nabídnout. Nehezká grafika, strašidelná kamera, ukládání jen na checkpointech, složité ovládání, o tom jsem se už zmínil. Dál tu máme hrozný level-design, kdy mapy jsou jen řada místností spojených úzkými hnusnými nesmyslně se točícími chodbami, pak tu máme asi dvě hádanky, které ani nestojí za řeč, příběh je primitivní (unesli ti starou, jdi a zachraň jí), hra je zabugovaná (nepřátelé zraňují přes zavřené dveře), případně debilně naprogramovaná (viz můj "oblíbený" souboj se šamanem, který na vás mete z dálky firebally, ale když se pokusíte přiblížit, tak okamžitě začne couvat a jde pozpátku rychleji než vy běžíte, takže je nemožné ho doběhnout či zranit. Jediné řešení je pokusit se ho bugnout a zaseknout ho o stěnu). No a moc dlouhé to také není. Hra má jen 8 úrovní a některé zaberou třeba 10 minut.

Možná bych si hru dal po dohrání znova, tentokrát s VSIM ovládáním pomocí myši. Věřím, že by mi to už šlo lépe a už bych s tím dokázal i něco zabít. Jenže to by DbtS nesměla stát za vyliž ve všech ostatních ohledech. Při pomyšlení, že bych to hrál znova, se mi zvedá kufr. Raději to jdu odinstalovat...

První třetina téhle hry je vyloženě slabá. Běháte po temných, ne moc povedených lokacích a zabíjíte kraby a kostlivce se svítícíma očima, přičemž se snažíte zjistit, kterou páku použít, aby se otevřely dveře dál, kde po čem vyšplhat a jakou zeď probořit. Kostlivci mají přitom nepříjemnou vlastnost se neustále zvedat ze země, dokud jim neuseknete hlavu, což dělá boje zdlouhavé. Po chvíli mě to přestalo bavit a přestal jsem je zabíjet a prostě jsem je probíhal, což je u hry, která si zakládá na close-range soubojích, trošku fail. Šlo to aspon docela snadno, protože nepřátelé jsou hloupí a pokud třeba vylezete na nějaké vyvýšené místo, tak vás nedokáží následovat.

Po takovémto začátku jsem měl chut se hrou seknout, naštěstí jsem ale vydržel dostatečně dlouho na to, abych se prokousal dál (goblini) a ještě dál (trpaslíci) a tam už se hra začala lepšit ve všech ohledech. Některé lokace u trpaslíků byly vážně hezky zpracované a konec hry měl výborné tempo a spád. Povedené byly i různé hrátky s fyzikou (i když tvrdě naskriptované), jako je boření sloupů, napouštění nádrže vodou či sekání provazu tak, aby na nepřátele spadl lustr.

Soubojový systém není zas tak geniální, jak někteří tvrdí, ale dá se říct, že je povedený. Zaprvé tu máme na výběr ze tří typů zbraní - meč, sekera, kladivo. Zatímco kladivo je pomalé, ale dává největší dmg, tak meč je nejrychlejší (a sekera je naprd). Zbraně je vhodné vybírat na základě toho, proti komu stojíte. Na mrštné gobliny je nejlepší meč, protože s kladivem je těžké je trefit. Na těžkooděnce - trpaslíky je meč zase neefektivní, na takové konzervy to chce pořádné kladivo, apod.

K tomu si připočtěte možnost útočit na dálku tím, že zbraň hodíte + magické runy (představte si je jako mana potiony poschovávané po mapách), které umožňují použití speciálních vlastností zbraní (každá má jednu svojí unikátní, např. vysávání života ze zasažených nepřátel, zapálení, zmražení, atd.) a získáte slušnou variabilitu v soubojích. Bohužel run je docela málo a přijde mi, že potenciál těchto speciálních vlastností byl pohřben (prostě jsem je používal méně než bych chtěl), o to více ke konci, kde na každém rohu nacházíte "berserkr" runu, se kterou jste schopni vysekat menší armádu a není tedy nutné používat něco jiného.

Po skončení singlu jsem zkusil i multiplayer souboje (překvapivě i v dnešní době je v provozu pár serverů) a byl jsem příjemně překvapen, hra má v tomto ohledu stále co nabídnout. Nejvíce mě bavila kruhová aréna, kde se bojovalo v týmech a cílem bylo shodit protivníka do okolní lávy (nešel zabít normální zbraní) - hráči, kteří zrovna nebojovali, viděli zápas přes skleněnou podlahu v "lobby" nad arénou a mohli pomocí páky nechat část podlahy propadnout - pokud si bojující nedal pozor a v čas neuskočil na pevnou zem, spadl do lávy. Výborný nápad.

Takhle nějak by vypadala moje hra, kdybych měl odhodlání a čas se jejich tvorbě věnovat. Jednoduchá co se týče principů, chytrá, s přehlednou grafikou, skvělou hratelností a perfektně vybalancovanou obtížností, kdy ze začátku levely projíždíte jako nůž máslem, načež ke konci už je to pěkná makačka, ale stačí chvíli zkoušet a určitě na řešení přijdete. Některé úrovně jsou nadesignované opravdu skvěle (i když na The Lost Vikings to stále nemá) a překvapivé je, že se dají občas vyřešit více způsoby. Na druhou stranu jsem párkrát také objevil chybku v designu, díky které jsem tak nějak proskočil kudy jsem neměl a dokončil úroveň daleko snáze, než bylo plánováno.

Jediná výtka míří k absenci nějakého propracovanějšího příběhu a délce (dokončeno za 3,5 hodiny) - achjo, ty hry jsou čímdáltím kratší a kratší. Na druhou stranu po dokončení základní hry se odemkne další kampaň "All Intensive Purposes", což jak jsem koukal je pár desítek hardcore úrovní navíc. Což je fajn, ale já na to prdim, protože jsem se dost navztekal už u základní hry ;)

Nepamatuji se, kdy jsem se naposledy takhle nasmál u nějaké hry. Jazzpunk je naprosto geniální, ale dovedu si představit, že nesedne každému. Je rozdělen na několik misí, kdy máte pokaždé nějaký hlavní úkol, ovšem o jeho splnění hra není. Zde jde o průzkum herního světa, který je krásně zpracovaný a to, že mapy nejsou kdovíjak velké, dokážu tentokrát klidně odpustit, protože jsou napěchovány k prasknutí různými legráckami a gagy a pokud je hráč hračička, tak bude chrochtat blahem. Důležité je ale zvolit mírnější tempo a opravdu prozkoumat každý centimetr a vyzkoušet všechny možnosti / dialogy.

Hra obsahuje velké množství narážek na všechno možné od Jamese Bonda, přes Dobu ledovou až po Želvy ninja (z toho jsem šel do kolen), od Commodora 64 po Virtual Boye a samozřejmě na různé hry typu Quake 3 či Street Fighter, to vše dokážete plně docenit jen pokud tyto kousky znáte, určitý přehled o herním průmyslu je nutný.

Po dlouhé době je to hra, u které jsem při naskočení credits byl opravdu smutný, že končí - bohužel herní doba asi 3 hodin je největší a pro mě zároveň jediná slabina. Chci víc !!!

(a mimochodem, koukněte se na trailery, jsou skvělé)

Tak o soubojovém systému, který jsem kritizoval v prvních dvou dílech tady snad ani radši mluvit nebudu, protože je katastrofální a opět stačí jen klikat na jeden z útoků a je vyhráno, tady jsou navíc nepřátelé strašně slabí a teď mi dochází, že jsem za celou hru nebyl nucen použít svůj nový skill - paladinský heal. Ach jo. Přitom wrestling na kladině byl vyřešen dobře a člověk se opravdu musel naučit pohyby protivníka a patřičně na ně reagovat, jinak spadl - proč to proboha nešlo udělat stejně i při soubojích?

Nespokojen jsem také s hlavním městem - Tarnou. Egyptská tématika nabízí takový potenciál a čeho jsme se dočkali? V podstatě dvě lokace - chrám a hlavní náměstí + bazaar, který zabírá 4 obrazovky a poté, co tam nakoupíte, už tam v podstatě nemusíte chodit. Alespoň ale odpadlo příšerné bloudění labyrintem ulic ze dvojky. No a dialogový systém, kdy musíte kliknout jak na osobu, se kterou mluvíte, tak na svého hrdinu, abyste se dostali ke všem dialogovým možnostem, jsem vážně nepochopil. Co to má za smysl?

Třetí díl je první s hezkou VGA grafikou a přepracovaným ovládáním, nakynuly také dialogy, při kterých se objevují animované obličeje postav. Musím zmínit povedenou hudbu, některé kousky jsou vážně skvělé, trošku mě ale zklamalo až příliš velké množství cutscén. Pohyb po okolí přes jakousi mapu z ptačí perspektivy rozhodně kvituju s povděkem, lepší jak chodit přes padesát stejných pouštních obrazovek.

RPG část tady selhává zatím nejvíc v celé sérii, o nepoužitelných soubojích jsem už mluvil, navíc tady není jediná (!) možnost upgradu vybavení (že v intru dostanu magic shield nepočítám), ani jednou jsem nepoužil healing/stamina/antidote pill a nevím proč, ale v tomhle dílu jsem byl obzvláště demotivovaný jakkoliv si zvyšovat své schopnosti. Ono to ani ve finále nebylo třeba - boje byly lehoučké a jedinou událost, na kterou jsem musel trochu trénovat, šlo v podstatě prohrát a i tak hra pokračovala dál.

Po první polovině jsem si říkal, že tohle je bezpochyby zatím nejslabší díl. Jenže druhá polovina, zhruba od doby, kdy jsem odčaroval leopardí lady, mě usadila do židle a nebyl jsem schopný se do konce odtrhnout (asi byla dobrou motivací, o to větší zklamání, že mi na konci utekla s Yesufem, mrcha :D). Škoda jen toho trapného momentu, kdy se kousek od hlavního padoucha objeví moongate - tedy pardon to si pletu s Ultimou - a vyskočí z ní mých 5 přátel, aby mi pomohli. To tam opravdu být nemuselo. Hra je také kratší a jednodušší jak předchůdci, ale tentokrát mi to spíše vyhovovalo. Mám nutkání dát jen 70%, ale za tu poctu Ultimě v Temple of Sekhmet (tentokrát už mi nikdo nevymluví, že se nechali inspirovat) dávám ještě +5 (asi bych je měl spíš hanit za kopírování, ale mě ten odkaz potěšil). A ted se konečně vrhnu na čtvrtý díl...

Spolužák na základce o téhle hře kdysi básnil, říkal jak je dokonalá a že jí hraje pořád dokola. Já se k ní nakonec dostal až ted, více jak 10 let po vydání. Namlsala mě skutečnost, že hra je od stejných vývojářů, kteří dali dohromady geniální Desperados: Wanted Dead or Alive. Bohužel i přes veškerou snahu nejsem schopen jí dokončit, protože mě to prostě ukrutně nudí.

Nemůžu říct, že by hra byla vyloženě špatná, jen jsem si představoval něco úplně jiného. Tady se stealth přístupu příliš nedočkáte, i když jsem se to tak snažil hrát, tak jsem po chvíli zjistil, že autoři s něčím takovým asi vůbec nepočítali. Rozestavení a pohyb protivníků je udělán tak, že se občas prostě nedá vyhnout masakru. Několikrát jsem se dostal do situace, kdy jsem půl hodiny zkoušel nepozorovaně projít dál, načež jsem zjistil, že to prostě nejde a nejjednodušší je vyběhnout doprostřed náměstí a všechny přiběhnuvší panáky během minuty zrubat. Bohužel hráč za to není nijak trestaný - žádný alarm přes celou mapu, konec mise, apod., naopak tenhle akční přístup se jeví jako nejefektivnější řešení. Jediný následek je ten, že se k vám přidá méně zbojníků, což je stejně úplně jedno, protože jsem jich měl po prvních misích dostatek na výrobu šípů, což bylo asi tak jediné, na co jsem tábor využil.

O side-misích neboli přepadech škoda mluvit, je to pořád na jedno brdo, odehrává se to na stejných mapách dokola, to stejné hlavní mise - procházet podesáté ten stejný hrad mě vážně neba. Nějaké představování hrdinů a jejich schopností ve speciálních misích ála Desperados tu také není, všechno se odehrává formou zdlouhavého čtení svitků válejících se na zemi.

Ve výsledku nevím jak to vlastně Spellbound se hrou mysleli. Chtěli z toho mít taktickou stealth akci? Spousta věcí tomu nasvědčuje - postavy mají speciální schopnosti včetně omráčení, svazování, přenášení těl, atd. Na druhou stranu na mapách je občas nesmyslně vysoké množství protivníků a nedostatek míst ke schování (keře, sudy, kadibudky) a hra se chtě-nechtě po chvíli mění na akční mlátičku z ptačího pohledu. Něco mi říká, že je to spíše první možnost a autoři prostě jen nezvládli level-design. Tak či tak je to pro mě nehratelné.

Druhý díl série QFG kráčí ve šlépějích prvního. Proč měnit něco, co funguje. Změnily se povětšinou jen drobnosti a hra se tématicky přesunula "na poušť" k sultánům a džinům (zajímalo by mě, jak velký vliv mělo vydání Prince of Persia, jehož verze pro Apple vyšla o rok dříve). Největším zásahem do hry je jakási větší lineárnost - ve hře plyne čas a v určité dny se stanou pevně dané události. Za některé hráč dostane jen plusové body, ty ostatní musí řešit, jinak nastane nemilosrdný game-over.

Hrdina se dá bez problémů importovat z prvního dílu, zůstanou mu všechny schopnosti + přibude nová - Communication (na výši skillu závisí "bargain" neboli smlouvání u obchodníků) a vlastnost Honor (zvyšuje se darováním peněz žebrákům a celkově čestným jednáním - nemůžu si pomoct, ale tady zase cítím inspiraci Ultimou IV), která může na konci hry vést k povýšení na paladina. Změněn byl systém odpočinku - už se nedá "rest" ani "sleep" kdekoliv, ale jen v hostinci, přičemž se dá nastavit "odpočívat hodinu", čímž si hrdina doplní staminu na 100%. Hodně vítám možnost zajít do Guildy a trénovat zde s Uhurou - člověk má možnost zvýšit si atributy a zároveň reálně nastudovat pohyby nepřítele a naučit se "mačkat správná tlačítka", aniž by byl ohrožen na životě.

Když už jsem nakousl ten soubojový systém - pořád je to fail. Byl jsem nadšen, když jsem zjistil, že možnosti jsou rozšířené a dá se útočit/blokovat/uhýbat do třech směrů (numerická klávesnice 1-9) a opravdu - když si člověk zpomalí animace, aby měl šanci reagovat a nastuduje si pohyby protivníka, tak má šanci útok zablokovat. Ale opět se ptám - proč bych se tím měl zdržovat, když se tu opět dá nepřítel zaspamovat útoky a je to jasně nejrychlejší cesta k vítězství? V manuálu se sice píše "Attacking too quickly will make you tire rapidly and you will not hit as often as when you delay your thrusts", ale v reálu jsem žádné znevýhodnění nepocítil a po chvíli jsem bez větší námahy kosil jednoho Terrorsauruse za druhým.

Lokace se v podstatě rozdělují na ty ve městě a na poušti, přičemž poušť je děsivě prázdná. Ok, je to poušť, ale pár zajímavých lokací navíc by neuškodilo. Stejně chudí jsou i nepřátelé - ve dne potkáte jen bandity a obří škorpiony, v noci jen šakaly a ghouly + občas zaútočí zmiňovaný T-saurus. Jediné, co zpříjemňuje pobyt na poušti je výborný společník - mount. Nového vybavení se také nedočkáme, k dispozici je jediný upgrade - Fine Sword + pokud splníte podmínky na paladina, tak v samotném závěru i ohnivý meč. Slabota.

Na závěr si chci postěžovat na otravnou protipirátskou ochranu. Město totiž tvoří několik obrazovek pospojovaných klikatými uličkami, tvořícími v podstatě bludiště. Pohyb mezi nimi je realizován ve formě jakési skrolující minihry, velice podobné příšernému ježdění autem v Police Quest 3. V podstatě první úkol je dojít z náměstí k money changerovi a směnit peníze. I když jsem mapu měl, dlouho jsem tápal a až s pomocí návodu lokaci našel. Díky bohu, že hned na začátku se dá koupit in-game mapa, která se dá používat k rychlému cestování, takže stačí dojít po svých do každé lokace jen jednou. Bez toho bych snad hru ani nedohrál.

No co vám budu povídat, ke zlepšení v určitých aspektech došlo, ale pořád to není ono a co se týče adventurní části, tak boj s elementály mě bavil o něco méně jak eliminace Baby-Yagy v jedničce.

Místo klasického komentáře jen v rychlosti shrnu dílčí prvky hratelnosti, které mě nejvíc štvaly při hře za fightera.

Co mě nejvíc zklamalo je soubojový systém. Hra prostě nedává dostatek feedbacku ohledně toho, co se na obrazovce děje. Zpočátku jsem se snažil používat block a dodge, ale zjistil jsem, že vlastně vůbec nevím, v jaký okamžik to mám zmáčknout. I když jsem to chvíli zkoušel vychytat, pořád mi přišlo, že je to k ničemu, načež jsem zjistil, že jednoznačně nejlepší taktika je prostě jen držet šipku pro útok. Bohužel není tu zahrnut žádný systém, kdy by třeba hrdinovy útoky, pokud by šly rychle za sebou, byly slabší a slabší. Takže nač se zdržovat nějakým blokováním, když můžu nepřítele prostě uspamovat?

Pitomé mi přišlo zvyšování schopností, které probíhalo hrozně uměle. Prostě jsem jak trotl házel dva dny 10 dýk na cvičný terč, načež jsem celou noc přelézal městské hradby sem a tam, případně jsem zahájil souboj s goblinem, zatížil na klávesnici šipku doprava a odešel jsem si vařit čaj. Když jsem se vrátil, tak jsem měl dodge o 30 levelů výše.

Zklamání bylo také vybavení - ve hře je možné koupit jen chain mail za nesmyslné peníze a ... to je vše! Už žádný další armor či hlavní zbraň. V tomhle směru se tedy autoři mohli rozhodně pochlapit více. Problémy mi dělal i způsob healování - první polovinu hry jsem prostě neměl na potiony a jediný způsob byl vyspat se. Jenže hrdina nechce spát, pokud není noc. Což mi přijde jako nesmysl. Hra by na příkaz "vyspi se" neměla reagovat - "nemůžeš spát, protože se ti nechce".

Celkově je pokus o zařazení RPG prvků osvěžující, ale prostě špatně provedený. Naštěstí adventurní část se povedla a kvalitou se řadí mezi ty nejlepší King's Questy. Zásluhu na tom má z velké části ta tolikrát zmiňovaná možnost vyřešit jednu hádanku vícero způsoby podle toho, za jaké povolání hráč hraje. Zloděj hradby přeleze, mág použije kouzlo levitace a válečník... ten se prostě rozeběhne a bránu vyrazí :)

I přes tu špínu, co jsem na hru vyhrabal, se jedná o velmi kvalitní dílo a já se můžu jen těšit, že v dalších dílech budou tyto výtky zažehnány a dočkám se dokonalého adventure/RPG hybridu.

Poslední díl série, který vyšel pro Apple II, ždímajíc z tohoto systému naprosté maximum a poslední díl s vynikajícím keyboard-only ovládáním. Ne vážně, bude se mi po něm stýskat. Ze začátku to trvá, ale pak si zvyknete a píšete jak na stroji.

C, A, N, Enter, H, 9, N, I, Q, Y

Tímto jsem vyvolal kouzlo An Nox, kterým jsem vyléčil svojí poisoned postavu, načež jsem rozbil tábor a nechal partu odpočívat 9 hodin, aniž bych někoho postavil na hlídku. Po probuzení jsem zapálil pochodeň a hru uložil. Celé jsem to vyťukal během okamžiku. No není to úžasně efektivní a kouzelné?

Výrazně zlepšena byla grafika, kdy už naprosto vážně můžu říct, že je hezká a všechny ty roztomilé animace a detaily to krásně podtrhují. Razantní změny se dočkaly hlavně dungeony, kde už nenarazíte na nehezké barevně jednolité stěny, ale každý dungeon je nějak stylizovaný - jeden vypadá jak vězení, další jak krtčí nora, atd. Nově se také dá s věcmi hýbat - můžete třeba strkat nábytek po pokoji, což se dá občas i prakticky využít (např. židlí zablokovat dveře).

Nejvíc zásadní změna je ovšem zavedení denního cyklu a Line of Sight. Slunce svítí jen půl dne, během druhé půlky je tma jak v pytli, takže nevidíte na krok a ani s pochodní to na mapě světa není žádný med, takže jsem byl nucen se večer prostě utábořit a počkat do rána. Už třeba jen proto, že města v noci zavírají brány a nedá se dostat dovnitř / ven. A i kdybyste našli tajný vchod, tak zjistíte, že všechny postavy kromě strážných spí ve svých postelích a nehodlají z nich vylézt. NPCčka tedy mají nějaký režim, kdy ráno vstanou, jdou třeba do svého obchůdku prodávat bylinky, na oběd běží do hospody, pak zpátky do práce a domů. Vypadá to poměrně realisticky a funguje to, hlavní je, že postavy jsou opravdu součástí života ve městě, na rozdíl od 4. dílu, kde prostě jen stály na nějakém obskurním místě v lese za potůčkem v rohu mapy a člověk musel prozkoumat město do posledního políčka, aby si byl jistý, že někoho nepřehlédl.

Soubojový systém byl také posunut vpřed, konečně se dá útočit diagonálně, byl zaveden friendly-fire (občas holt ujede ruka a i když míříte na nepřítele, tak zasáhnete parťáka stojícího opodál), hra obsahuje daleko více druhů zbraní a zbrojí. Bohužel cíl je jasný - dostat co nejdříve pro všechny Magic Axe a vše ostatní se pak může zahodit. Trochu zklamání byl magic system, kdy ty nejlepší kouzla byly až v 8. kruhu, na který se dá dosáhnout až po dlouhé době a úmorném expení. Některá kouzla jsem vůbec nepoužil, protože byla zbytečná (Rel Hur = změna směru větru), jejich roli zastaly získané itemy (Scepter na An Grav = Dispel Field) či se ukázaly jako slabé a úplně naprd (Kal Xen = Call Animal). Nejvíc mě zklamalo, že aktivní může být vždy jen jeden buff a jelikož je ke konci hry nutnost mít aktivní Crown Lorda Britishe (neutralizuje některá kouzla nepřátel jako Charm či Summon Daemon), tak odpadla kouzla Rel Tym (Double Speed), In Sanct (Double Armor) a další. Z 45 kouzel ve spellbooku jsem jich používal 10, nejčastěji se to ale smrsklo jen na 4.

Příjemné je, že z nepřátel vypadávají truhličky přímo během bitky, často tedy překážejí v boji (dá se i takticky využít), ale ten pocit, kdy truhlu otevřete a vypadne spousta předmětů, které musíte jeden po druhém sebrat, je fajn. Velký pokrok je možnost označit aktivní postavu a hýbat jen s ní, zatímco ostatní v partě jsou neaktivní a své tahy automaticky přeskakují. Významně to ulehčuje pohyb v dungeonech a je to jedna z věcí, která mi hodně vadila ve 4. dílu. Škoda, že vývojáři ještě nepřidali auto-aim na nejbližšího protivníka. Z toho zaměřování nepřátel mě fakt bolely prsty a ušetřilo by mi to asi milion stisknutí kláves.

Jinak vše dobré z předchozího dílu zůstalo - velký zajímavý svět k prozkoumání (už nejenom města, přibyly různé majáky, chatky v lese, atd.), moongates (nově je lze přemisťovat libovolně po mapě), míchání kouzel (daleko příjemnější interface umožňující míchat pohodlně a ve velkém), meditování u shrines, dialogový systém založený na vypisování klíčových slov, dungeony (které jsou daleko zábavnější a méně frustrující), cestování na koni či lodí (nově se objevil naprosto klíčový létající koberec či hák umožňující šplhat po horách) či skvělé propojení s obsahem "krabice" hry. Ta totiž obsahovala minci, která ve hře Avatara přenese do Britannie, skvělý manuál (bez něho nelze zjistit jak namíchat kouzla či co zahrát na piáno v pokoji Lorda Britishe) a hlavně deník popisující výpravu do Underworldu. Pokud kroky v tomto deníku následujete, můžete se vydat po stopách expedice a v hlubinách země najít předmět klíčový pro dokončení hry. Je jasné, že tyto věci fungovaly jako copy-protection, ale zároveň skvěle podporují atmosféru hry, která je mimochodem o dost temnější - všichni ti Shadowlordi, Blackthornova tvrz plná démonů a vězňů v okovech a těžší souboje tomu prostě dodávají šťávu.

Ultima V je neprávem opomíjený díl série. Zatímco všichni mluví jen o předchozím dílu, pravda je, že pátý díl je v podstatě ve všem lepší. Ve všem kromě "hlavního questu" - ten byl ve čtyřce prostě unikátní, zajímavý a jen tak se na něj nezapomíná. Stejně tak herní svět mi tady přišel o kousíček méně zajímavý - je pravda, že je to asi hlavně tím, že spousta míst se zde objevuje znovu a už to na mě nepůsobilo takovým "WoW" efektem. Oba díly tedy mají to svoje, v součtu mě ale bavily zhruba stejně, takže dávám stejné hodnocení.

Dohráno za 43 hodin s postavami převážně na 5. levelu.
The Quest of the Avatar is Forever

Rogue je překvapivě kvalitní hra. Svému tehdejšímu konkurentovi - hře Akalabeth: World of Doom ukazuje záda jak propracovaností, tak zábavností. Problém je, že je zatraceně těžká. Dostat se do 26. patra, najít Amulet of Yendor a vrátit se zpět, není úkol pro bábovky. Můj odhad je, že to dokáže jeden hráč z tisíce. Ostatní to jednoduše vzdají a nebo začnou podvádět (save scumming). cRPG Addict dokázal hru bez podvádění dohrát po 4 měsících trénování, já se po 10 dnech dostal do 16. patra a nastřádal při tom přes 3000 goldů.

Hra je neskutečně krutá, každá chybička se trestá smrtí a jak už to u tohoto typu her bývá, smrt je permanentní. Vaše postava se po smrti jednoduše smaže a musíte začít od znova. Kvůli nedostatku jídla je nemožné zůstat na dané úrovni a naexpit svojí postavu (což by bylo možné, protože potvory se respawnují), neustále jste tlačeni dál, do nižších pater s tužšími potvorami, ze kterých se už nedá vrátit, nehledě na to, zda je postava připravená nebo ne. Většinu předmětů, co najdete, musíte identifikovat. Ale nejdřív musíte doufat, že najdete svitek identifikace. I když třeba najdete užitečný prsten, většinou si ho nemůžete vzít, protože nošení zvyšuje spotřebu jídla (kdo tohle proboha vymyslel?). Jediné řešení je najít spásný Ring of slow digestion, který jsem ale za celou dobu hraní nenašel ani jednou.

Další podraz je, že ve většině místností je tma a vidíte jen políčka okolo sebe - nikdy tak nevíte, zda-li kousek od vás nestojí dva naštvaní trollové, kterým při kontaktu nelze jednoduše utéct, protože potvory mají stejnou rychlost jako vy. Proč tu proboha nejsou nějaké pochodně? Vše je samozřejmě náhodně generované, jak úrovně, tak i názvy věcí - na účinky svitků musíte přijít tak, že je použijete, typ lektvaru poznáte až poté, co jeden vypijete. A občas to může mít dost nepříjemné následky...

Potvory jsou kapitola sama pro sebe. Najdete tu celou řadu neskutečných zmetků, kteří mají v rukávu vždy nějakou specialitku - aquatoři vám ničí po každém úderu zbroj (nakonec jsem chodil nahý a zbroj nasazoval jen u tuhých soubojů), rattlesnakové vás kousnou a uberou vám permanentně sílu (což je v podstatě útok postavy, takže po chvíli nejste schopní zabít ani netopýra), slimáci se dokáží zduplikovat a jednoduchý souboj se může změnit v boj o přežití proti 6 slimákům, leprechaun vám ukradne až polovinu goldů, nymfa krade náhodné předměty z inventáře, wraith z vás vysaje zkušenosti a z vaší tvrdě nadřené postavy může udělat opět krypla na 1. úrovni, atd. atd. Cením si rozdílnosti nepřátel, na každého musíte zvolit trochu jinou taktiku. A musím říct, že je z duše nenávidim. Všechny.

Během hry budete získávat zkušenosti. Co nedělat, co dělat, jak to dělat, kdy to dělat. Hra vás donutí se učit, donutí vás naučit se trpělivosti. Pokud to nepřijmete, budete umírat. Pokud se dokážete poučit a přizpůsobit, hra vás odmění - dříve jsem kolem levelu 10 končil, ted se tam již díky zkušenostem dostávám skoro s každou postavou. Věřím, že kdybych se hře věnoval dále, došel bych za 14 dní do 20. úrovně. A za další 3 měsíce bych možná i hru dohrál. Na to ale kašlu, mám lepší věci na práci :)

Testována verze 1.45

/edit
7. 9. 2018 jsem s pomocí save-scummingu dohrál verzi 1.1
2021 - dohrána verze 1.48 a 5.4.2 z Retro Rogue Collection

Stejně jako u ostatních Ultim, i tady jsem začal pečlivým nastudováním manuálu - ten je v kombinaci se dvěma knížkami, jež popisují všechna kouzla pro clerica/wizarda, poměrně dlouhý, dostaneme se na pár desítek stran textu. Knížky s popisem kouzel jsou parádní - každému kouzlu je věnována stránka, bohužel není moc praktické při hře touhle knihou listovat, a tak první co jsem udělal bylo, že jsem si do sešítku načrtl stručnou tabulku s "výcucem". Pak následovala tvorba postav - narozdíl od prvních dvou dílů můžete tentokrát do družiny vzít až 4 postavy a zvolit jim jméno, rasu, povolání, atd., což je fajn a trochu mě mrzí, že je to pravděpodobně jediný díl série, kde je to možné. Na podněty místních geeků jsem vzal do party druida, clerica, zerka a svého elfího thiefa, se kterým jsem tedy odehrál celou první trilogii. Nutno říct, že jen toto, co jsem zatím popsal, mi zabralo tak 2 hodiny a to jsem se dostal zatím jen do hlavního menu.

Zásadní novinka je, že boje jsou ted daleko zábavnější. Odehrávají se na samostatné obrazovce, kde postupně volíte svým postavám, co mají dělat. Problém je, že expy dostávají jen postavy, co nepřítele dorazí - žádný share tu neexistuje, tudíž je zpočátku velký problém naexpit třeba takového clerica, jenž má v podstatě jediné útočné kouzlo, které ale funguje jen na undeady, kterých moc není. Ve 4. dílu aspon můžou čáryfukové používat sling a střílet na dálku, tady mají k dispozici jen mace, který je dost neefektivní. Naštěstí levely tu znamenají jen zvýšení max HP, atributy se kupují za peníze, takže i na 1. levelu je možné mít nabušenou postavu.

Tím se dostávám k jádru problému. V téhle hře - opět - potřebujete obrovské množství peněz na vývoj postav. Jako ve druhém dílu, i tady jsem strávil přes polovinu času tupým grindováním. Ve městě Death Gulch jsem našel tajný vchod do skladu jednoho obchodníka, který tam měl uloženo pěkných pár bedniček. A tak jsem kradl, kradl a kradl. Bohužel to nebylo tak jednoduché, vždy jsem musel prolézt menším bludištěm, odemknout dveře klíčem, podplatit strážného (přes speciální příkaz BRIBE - moc hezké) a pak jednu po druhé otevřít - většina bedniček v téhle hře je opatřena pastí, a tak se zloděj se svojí obratností hodí - i tak jsem nesčetněkrát odpálil bombu a zabil se, takže jsem musel nahrát pozici. Vždy, když jsem vylezl z města, aby se bedničky respawnovaly, jsem se musel také zdlouhavě vyléčit ze zranění, co mi způsobily pasti. Clericův heal je strašně neefektivní, takže jsem ho musel použít třeba 20x, na což mu samozřejmě nestačila mana, takže jsem pass-oval a čekal na regeneraci. Abych to zkrátil, tahle část hry byl strašný vopruz a hlavní důvod, proč nemůžu dát lepší hodnocení, i když jinak se mi hra líbila.

Celá je totiž daleko profesionálnější než první dva díly, které vedle ní vypadají skoro jak freeware hry a celkově má ke 4. dílu velice blízko - už v tomto díle jsou představeny moongate-y, přes které už necestujete časem, ale jen prostorem. Je tu whirlpool, kterým se můžete nechat vcucnout a objevíte se ve ztracené zemi, čas určují fáze dvou měsíců, je tu ukazatel směru větru, což má vliv na plavbu lodí - hodně věcí, které se mi líbily ve čtyrce mají premiéru zde. Navíc Garriott zahodil nesmyslné sci-fi části a postup (narozdíl od dvojky) dává trochu smysl a už nelétáme přes půl galaxie kvůli pitomostem.

Co mi trochu vadilo byly opět těžké dungeony (já ty neviditelné průchody a magické větry, co mi sfoukávají pochodně nesnášim!), tam se ovšem situace radikálně zlehčila v momentě, kdy cleric získal kouzla pro magické žebříky a kouzlo "surface", které teleportuje partu před dungeon. A také interface - polovinu obrazovky zbytečně zabírá okno, kde vidíte stav své party a na stavový řádek (nebo jak se tomu říká), kde se vypisuje aktuální dění, je vyhrazeno jen 5 řádků, což je málo. Když si chcete zobrazit statistiky postavy (třeba se kouknout, jakou zbran má v ruce), pošle se výpis do tohoto malého okýnka a k informaci se musíte zdlouhavě proklikávat. Také nevím, proč má každá postava svoje jídlo a peníze a nemůže se to počítat za celou partu (vede to k občas zdlouhavému přendavání věcí mezi postavami).

Druida a clerica jsem nakonec naexpil tak, že jsem je postavil do přední řady a vyrazil do mírumilovného města plného bezbranných nevinných clericů, kteří umírali na jednu ránu a dávaly slušné expy (jediné město, kde nebyli nasraní guardi). Když se cleric dostal k lepším kouzlům, šel jsem do města a začal zabíjet guardy (Drolin měl kouzlo "Zxkuqyb" (to není překlep), kterým se občas podařilo zabít 90% nepřátel na obrazovce), bohužel druid se ukázal jako postava, co umí ode všeho trochu, ale pořádně nic a jeho kouzla se vlastně kryjí s těmi od clerica, takže jsem litoval, že jsem radši nevzal pořádného wizarda :) Hru jsem dokončil na podezřele nízkých levelech - když jsem po dohrání koukal na ostatní, tak měli minimálně dvojnásobné levely. Legendární souboj s "podlahou" byl překvapivě lehký, ale i tak oceňuju ten nápad :)

Exodus je bezesporu nejlepší a nejpromyšlenější díl z první trilogie, ale přináší frustrující nutnost grindovat zlatáky a levely a to ve větším než milém množství. Co se týče zábavnosti, tak u mě překvapivě vítězí U1, která má ale spoustu háčků, tudíž těmto dvoum dávám stejné % hodnocení.

Screeny:
Díky za goldy, bůh ti to oplatí
Exodus
Finální statistiky

Dovolte, abych nejprve stručně shrnul historii týkající se vývoje této hry. Garriottovi, který hru sám vytvořil, bylo tehdy kolem 20 let a měl za sebou hity Akalabeth a Ultima I, na kterých vydělal slušný balík, měl tedy nosánek trochu nahoru. V té době se zamiloval do filmu Time Bandits (povedený film s Monty Pythony a Seanem Connerym), ze kterého pro svojí další hru ukradl několik nápadů (mapu zobrazující brány vedoucí do různých časových rovin nebo "Time of Legends"). Právě touto mapou byl téměř posedlý, na filmu byl v kině několikrát a pokoušel se mapu překreslit podle krátkých záběrů (nakonec stejně zjistil, že je nakreslená "jen na oko" a nemá žádnou logiku, tak vymyslel vlastní). Usmyslel si, že jeho další hra musí mít v balení přiloženou látkovou verzi mapy - v té době to bylo něco nemyslitelného. I proto měl potíže najít vydavatele, který by s těmito podmínkami souhlasil - jediný, kdo do toho šel byl Ken Williams z On-line Systems (pozdější Sierra) - ten mu poskytl zázemí i dostatek času na tvorbu hry - Garriott ovšem přecházel z omezujícího BASICu na pokročilejší programovací jazyk, který se učil za chodu, což spolu s jeho ambicemi znamenalo, že hra byla ve vývoji dlouhých 18 měsíců (v dnešní době nic zvláštního, tehdy to bylo hodně) a Ken Williams už ztrácel trpělivost, tudíž na Garriotta neustále tlačil - ve výsledku je to na hře vidět - některé prvky se zdají být nedotažené do konce a hra vypadá místy spíš jako tech-demo než jako domyšlená a kompaktní hra. Garriott si jednoduše vzal příliš velké sousto a nedokázal svoje nápady vtěsnat do smysluplného celku.

Nebudu se tu rozepisovat o nesmyslných věcech typu "požehnání od otce Antose" nebo "zvyšování statistik v hotelu California" - ty pěkně shrnul Spoony ve své videorecenzi. Řeknu to krátce - hra je plná absurdních píčovin, které musíte udělat, abyste byli schopni ji dohrát. Na tyto píčoviny musíte přijít tak, že v herním univerzu, které se skládá z pěti časových rovin + všech planet naší sluneční soustavy, najdete NPC, které vám řekne krátkou a zdánlivě nesmyslnou větu - podle té si musíte domyslet, co máte dělat. Pokud NPC nenajdete nebo vám něco nedocvakne, tak máte smůlu - hru asi nedohrajete. Často jsem si připadal jako hráč adventury, jenž byl 2 hodiny zaseklý na jednom místě, aby pak zjistil, že musí strčit opici do zásuvky a pak jí použít jako páčidlo na hydrant.

Hrozně mě štvalo, že jsem si vytvořil elfa zloděje a pak jsem nebyl schopný otevřít jediné dveře a v dungeonech zneškodnit jedinou past. Třetinu hry jsem strávil tím, že jsem zjišťoval, jakým způsobem se dveře otvírají. Nakonec mi nějaké náhodné NPC řeklo, že potřebuju klíče a ty mají guardi. Ti svinsky tuzí guardi, kteří mají více HP jak Balrog. A abych klíče získal, tak je musím zavraždit. A jelikož jsou lvl-upy k ničemu a ještě nevím jak si zvýšit atributy, tak si musím prostě koupit spoooustu HP a doufat, že aspon jednoho upižlám. Moment, koupit HP? Ano, jediný způsob, jak si zvýšit HP (tím nemyslím max HP, ale aktuální HP), je zajít za Lordem Britishem a ZAPLATIT TOMU PARCHANTOVI mými těžce vygrindovanými zlaťáky. Jediná věc, ke které byl zloděj dobrý, bylo bezproblémové kradení jídla. Z města na jihu Afriky jsem ukradl tuny, TUNY jídla. Ale to může udělat méně efektivně jakékoliv povolání, tudíž thief je v tomto díle k ničemu.

Grindování si užijete dost. Na úplně všechno potřebujete peníze, hodně peněz. Máte možnost jít vydělávat do dungeonu, ale kdo by to dělal, když tam jsou potvory tužší, přitom dávají stejně expů a dungeony jsou hnusné a bez nápadu. Daleko snazší je ukrást loď a po potvorách pálit dělem. V lodi jsem strávil bez nadsázky přes polovinu celé herní doby. A nebavilo mě to. Když už jsem nagrindoval dostatek peněz, zjistil jsem, že potřebuju do vesmíru a na to potřebuju palivo - lithium. Kde najdu lithium? V posledním 16. patře dungeonu (fuj) nebo náhodný drop z humanoidů. Potřeboval jsem 4 lithia, po 2 hodinách grindování s lodí jsem měl 3 a poslední prostě nechtělo padnout. Ze zoufalství jsem zvolil variantu "jít do dungeonu". Neměl jsem to dělat. Děs, utrpení, hrůza. Přehnané množství respawnujících se příšer, pasti na každém kroku, falešné stěny. Dungeony moc nemusím a tady jsem byl prostě ztracen. Nějakým haluzem jsem na pokraji sil došel do 16. patra, kde mi v polovině došly pochodně. Zůstal jsem tam v absolutní tmě, bez možnosti použít kouzlo k návratu - load a hodina života v prdeli.

Tím se dostávám k další věci - proč dořiti nejdou pochodně koupit? Nejenom pochodně, ale i další spotřební zboží - vše si musíte vygrindovat přes náhodný drop. Proč nelze nic prodat? V průběhu hry jsem měl nesmyslné množství zbytečných itemů a nedostatek peněz. Když už jsem se dostal do post-apo Moskvy (povedená lokace), ukradl raketoplán a začal zkoumat planety, byl jsem opět zklamán - na planetách nic není. Tedy pokud nepočítám pár... jak to nazvat... easter egg lokací?... jako je třeba město klaunů.

Abych ale jen nekritizoval, je tu i pár povedených věcí - každé město je ted unikátní a rozkládá se na větší ploše, nejsou tu jen obchodníci a guardi, ale i další NPC, se kterými se dá mluvit. Time gates osvěžují hratelnost (a dávají základ moongatům v dalších dílech), je tu zajímavé kouzlo "negate time", které zastaví čas, takže můžete chodit okolo ztuhlých NPC a krást. A pak hlavně ten pocit, kdy se vám konečně podaří ukrást letadlo, proletět time gate, přeletět nad hordou čekajících démonů a balrogů a vletět přímo do hradu hlavního záporáka... tohle se může stát jedině v Ultimě. Každopádně tuhle hru nechť hrají jen Ultima geekové, pro ostatní je daleko stravitelnější třeba i první díl.

Nechápu, proč jsem tuhle hru vlastně hrál, když mě vůbec nebavila. Asi to bylo mojí posedlostí dohrát všechny hry ze série Ultima, možná jsem to chtěl dohrát, abych mohl machrovat, že jsem zdolal hru z roku 1979. Každopádně je to tam a už tuhle hrůzu nechci nikdy vidět.

Nejprve jsem zkoušel DOS remake z roku 98 - spouštěl jsem ho přes DosBox, ale nešlo mi intro ani zvuky (a celé se to ovládalo trapně standardně šipkama :-D), tak jsem na radu DJe zkusil emulátor Applewin, který mi poskytl vpravdě autentický zážitek. Autentický v tom, že se vše neskutečně pomalu vykreslovalo - v dungeonu jsem po každém pohybu musel čekat třeba i pár vteřin, než se scéna vykreslí. Absolutně nechápu, jak tohle mohl někdo na tehdejších pomalých strojích dohrát, mě by u toho ruply nervy. Takže jsem nastavil rychlost emulace na nejvyšší, načež se scéna vykreslovala instantně.

Ze začátku to bylo těžké. Celá grafická stránka opravdu nestojí za řeč, pozadí je vždy černé a scéna je vyobrazena pomocí barevných čar (bílá, zelená a fialová). Nejprve jsem ani nevěděl, na co že to koukám - až manuál mi řekl, že koukám na mapu světa a to přede mnou mají být hory. První 2 hodiny jsem strávil experimentováním a neustálým umíráním. Když jsem pochopil, že hru nelze "jen tak rychle proběhnout", začal jsem dávat dohromady taktiku. Ta spočívala v tom najít co nejlepší startovní pozici - lucky number=2, level of play=1, poté 13x zmáčknout "No", vybrat mága a všechny peníze utratit za jídlo :) Takto jsem se objevil na mapě hned vedle hradu Lorda Britishe, přijal quest a šel pár kroků na východ, kde jsou hned dva dungeony - tato blízkost tři důležitých prvků, společně s opatrným našlapováním v prvních dvou patrech dungeonu, začala přinášet úspěch.

Hra za mága mi přijde daleko snazší, jelikož si může kouzlit magické žebříky - když jsem se dostal do nějakého průseru, tak jsem jen vykouzlil žebřík a zdrhnul. Dál není moc co o hře říct - následovalo jen shromažďování dostatečného počtu HP, jídla a magických amuletů a zabíjení potvor, na které ukázal Lord British. Stačilo vždy vlézt do prvního patra, amuletem si párkrát vykouzlit žebřík dolů, zabít šmejda, vykouzlit pár žebříků nahoru. Jediný problém dělal thief, který mi po každém tahu něco ukradl (a většinou to nejdražší - amulety) a gremlin, který po každém tahu sežral půlku mých zásob jídla - takže jsem s nim bojoval jednou, kdy jsem měl za úkol ho zabít a následně jsem před ním raději utíkal pomocí žebříku.

Finálního balroga jsem našel na 9. patře, zabil ho (byl to chcípák), Lord British mi udělil titul Lorda a řekl mi, že můžu pokračovat ve hře. Bleeee, ne díky. Ale když už jsem se s postavou tak piplal (přes 2000 HP), tak jsem aspon chtěl zjistit, jaké je nejhlubší patro - vzal jsem amulety a jen se prokousával dolů. Nakonec jsem se dostal do 100. patra (!) - z patra 99 mám ještě screenshot viz níže - kde mě zabil nějaký šmejd (na žádné nové potvory jsem nenarazil, opakovaly se jen ty, co byly na patrech 1-10).

Postava před final soubojem
Lord UgraUgra ;o)
99. patro

Není to tak dávno, co jsem o sérii Ultima jen četl a při pohledu na screenshoty jsem si říkal, že tohle už je asi vážně příliš velkej kentus na to, abych se to donutil hrát. Pak se ale objevila akce na GOGu, kde mi 4. díl naservírovali zadarmo až pod nos. Tak jsem si řekl, že to aspon zkusím a dopadlo to překvapivě tak, že jsem čtyřku dohrál, viz zde. Předchozí díly jsem vlastně původně vůbec nechtěl hrát, ale po přečtení blogu cRPG Addicta (viz Odkazy) jsem dostal chut to zkusit. Motivovala mě skutečnost, že hra by měla jít dohrát za 8 hodin (což je velmi přijatelné, čtvrtý díl zabral daleko více času), což nakonec můžu potvrdit. Stáhl jsem si tedy verzi z GOGu, jedná se o remake pro DOS z roku 87 s lehce vylepšenou grafikou.

První věc, kterou chci zdůraznit - tahle hra je hrozně lehká. Ne vážně, když to srovnám s Wizardry I - se hrou, která vyšla ve stejné době a stejně jako Ultima definovala žánr RPG - není tu žádná permanentní smrt, žádné tuhé souboje, nemusíte se 40 hodin pachtit v nějaké shnilé kobce. A to je to, co mám na Ultimě rád - není to o soubojích jako spíš o exploraci herního světa. Ono vlastně nejtěžší na téhle hře je přijít na to, co máte sakra vlastně dělat. Hra vás vyplivne na zelené louce a dělej si co chceš. Po chvíli si všimnete, že vám klesá ukazatel "Food" - moje první smrt byla vyhladověním, jelikož jsem nestačil přijít na to, jak si jídlo obstarat :)

Naštěstí jsem byl vybaven zkušenostmi ze čtvrtého dílu, takže jsem se do hry dostal rychle - nebojoval jsem s trochu neintuitivním ovládáním (které se mi ale z nepochopitelných důvodů hrozně líbí). Moudré je nejdříve pečlivě pročíst manuál ke hře + quick reference card, kde se hodně věcí vyjasňuje. Tahle hra je jinak v některých věcech hodně, hodně zvláštní. Začněme tvorbou postavy, kde si můžete zvolit trpaslíka, elfa či bobbita - rasy, které se, pokud vím, v pozdějších Ultimách vůbec neobjevují. Po troše experimentování a pár úmrtích jsem zvolil postavu elfa zloděje. A byla to skvělá volba - na rozdíl od 4ky se tu nehraje na žádné ctnosti, takže můžete krást a vraždit jak se vám zachce, což jsem taky hned udělal. Vtrhnul jsem do obchodu s cílem přivlastnit si "nějakou lepší zbraň". Jaké bylo moje překvapení, když na mě vyskočila zpráva, že jsem dokázal ukrást Phazor. Ano, tu sci-fi bouchačku.

A tady se dostáváme k jádru pudla - ta hra je hrozná splácanina. Mladý Richard Garriott asi jednoduše do hry nacpal vše, co mu v jeho teen letech připadalo cool - najdeme tu tedy DnD tvorbu postavy, Star wars prvky, balroga (Tolkien), cestování časem, atd. Neříkám, že není super pocit létat po světě v létajícím autě a střílet kolemjdoucí orky phaserem. Že mě nebavilo seřezat v dungeonu několik skeletonů, vykrást pár truhel a za nashromážděné peníze si koupit raketoplán a posléze ve vesmíru sestřelit pár tie-fighterů. Tohle v žádné jiné hře nezažijete. Ale je to prostě... divné.

Divné je i vylepšování postavy - sice tu jsou standardní expy a levely, ty ale v podstatě k ničemu nejsou, atributy se zvyšují jiným způsobem, a tak je potřebujete jen k dosáhnutí 8. levelu, který je nezbytný pro dohrání. Ve hře také nejsou žádná healovací kouzla, žádné lektvary. Víte, co musíte udělat, když máte málo HP? Vlézt do nejbližšího dungeonu. HP se vám totiž přičtou za každou zabitou potvoru, musíte tedy vlézt dovnitř, vymlátit patro, vylézt z dungeonu - a teprve ted se přičte odpovídající množství HP. Pokud chcete do nižších pater, kde potvory dávají větší dmg a kde tedy potřebujete víc HP, musíte nejdříve párkrát vymlátit předcházející - lehčí - patra a vylézt ven, aby se životy přičetly. Aspon, že tu jsou kouzla pro vytvoření žebříků vedoucích o patro nahoru/dolů, čímž se dá rychle dostat až na dno dungeonu.

Což je třeba, pokud chcete plnit questy, které vám zadají králové. Celý svět je rozdělen na 4 kontinenty, na každém kontinentu jsou 2 králové = 2 hrady a tito vám mohou zadat quest - jsou ale jen dva typy - zabij potvoru (balroga či něco podobně tuhého, co najdete až ve spodních patrech) a najdi speciální místo na mapě. Bohužel se nedá mluvit s nikým jiným než s králem a obchodníky, NPC na pokec tu chybí. Další zklamání je, že i když je na mapě spousta měst, žádné není ničím výjimečné - je tu vždy pár obchodů a liší se jen layoutem (taky asi jen 6 druhů) a možná itemy, které prodávají obchodníci. Není tedy žádný důvod prozkoumat všechna města, vystačíte si s jedním. To stejné platí o dungeonech - pokud máte za úkol zabít nějakou potvoru, najdete ji v libovolném dungeonu - takže zase stačí neustále navštěvovat jeden, kde si zařídíte vše potřebné. Svět je tedy sice velký, ale není motivace ho do detailu proskautovat.

Jinak myslel jsem, že mě čeká trochu obsáhlejší cestování časem, to se ale konalo až na konci, kdy jsem se tím dostal k Mondainovi. Pořádný time-travel se tedy bude konat až ve druhém dílu, na který se chystám. Celkově musím říct, že jsem hru nehrál z donucení - jen abych to měl dohrané - ale hra mě opravdu bavila, i když je vidět, že game-design je ještě dosti nevybroušený. Jak už jsem ale psal u 4ky - hrát tohle v době vydání, tak jsem nadšen.

Ne, já na tohle prostě nemám. Neupírám hře jisté kvality, ale PANEBOŽE TA AKČNÍ ČÁST MĚ SERE!!! Snažil jsem se přes to přenést, věřte že bych vážně moc rád tu hru chválil do nebes, ale nejde to.

Při hře se neřídím podle toho čtvercového pole, ze kterého se herní plocha skládá, ale podle toho co vidím. Hra to má evidentně naopak a vše si počítá na nějaké své imaginární šachovnici, která nemá s tím, co se mi zobrazuje na obrazovce moc společného a neustále mě nutí vykřikovat "Cože? Jak to, že...? Dyt tohle nejde!" Když schovám vojáka do full-coveru za pevnou zed, tak předpokládám, že mě ten základní ufoun z 20 metrů netrefí. Taky že ne, protože před ním táhne jiný ufoun, který mě z naprosto nemožného úhlu trefí přes 2 zdi a mýho těžce cepovaného vojáka pošle do kytek. Střílení přes zdi je tady na denním pořádku, a tak místo hezky svižné taktické akce vzniká glitch fest, kdy si nikdy nemůžete být jisti, že váš voják přežije, i když ho pošlete na opticky ideální místo, ze kterého ho přece žádný ufoun nemůže dostat, protože kdo ví, jaké zdi se emzákovi zase podaří prostřelit.

Taky by mě zajímalo, kterej magor vymejšlel počítání pravděpodobnosti zásahu. Zatímco v některejch situacích, kdy se zdá, že není možné emzáka trefit, protože je moc daleko a v krytu, hra nabídne něco mezi 50-60%, často se mi stávalo, že můj (vytrénovanej) sniper, který měl dobrý výhled a emzák přímo nabízel svojí hlavu, byl schopnej jen pravděpodobnosti 8 %. K šílenství mě přivádí raketomet, to mám takhle vojáka skrčeného za přední částí auta a chci, aby se jen postavil a vystřelil do poblíž stojícího auta, za kterým se schovávají emzáci, ale ono to nejde, protože "shot is blocked". Ano, tahle debilní hláška mě neustále sere, i když evidentně vidím, že střele nic bránit nemůže. Taky napěst je, když přesunu vojáka na viditelně lepší místo pro střelu, ale hra mi vyplivne naprosto stejné procento pravděpodobnosti zásahu.

Další negativa jen ve zkratce - proč se povolání pro vojáky vybírá automaticky? Chci jim to vybírat sám. Proč si můžu vzít jen jeden doplnující item (granát, lekárnu, stun nebo armor)? Interface je viditelně uzpůsoben xboxu. Grafika taky žádná sláva, ale čert to vem. Týpci na základně ale aspon nemuseli vypadat všichni stejně (všiml jsem si toho v jedné cutscéně, kterých tam je taky na můj vkus příliš).

Soubojová část je pro mě jednoduše nedoladěná a jelikož na tom stojí 3/4 hry, tak i s oběma přivřenýma očima můžu dát max 70%. Možná se objeví patch, který něco z toho opraví, ale to už mě nezajímá, protože to stejně dohraju dřív, než vyjde. Ta hra je prostě dobrá a baví mě, i když mě někdy dokáže neskutečně vytočit. Ale mohla bejt o hodně, hodně lepší. Díkybohu, že jde aspon ukládat během soubojů - sice jsem si to takhle usnadnovat nechtěl, ale momentálně to jinak nejde.

Dohráno v coopu s Psyxem za 24 hodin na Veteran obtížnost, postava Outlander na 54. lvl.

Kdepak, zatímco první díl byl takový nesmělý sympatický pokus, dvojka je plnokrevná gamesa dopilovaná po všech směrech, která může vyzvat na souboj i takového velikána jako je Diablo 2. Sice od něj dostane přes držku (D2 je pro mě prostě nejlepší hack&slash hra, kterou asi jen tak něco nepřekoná), ale prohraje se ctí a končí ve svém žánru na druhém místě třeba právě před prvním dílem nebo Titan Questem.

Největší průšvih tkví v tom, že hra bezostyšně kopíruje D2 snad úplně ve všem - herní mechanismy, hudba (ta ve třetím aktu ve městě je prostě cíleně udělaná tak, aby zněla jako Tristram theme - stejné akordy, stejné kytarové efekty) či rozdělení na akty, které se odehrávají dokonce ve stejných prostředích (proč aspon neprohodili pořadí proboha). Ne že by to bylo úplně špatně, proč měnit něco co funguje. Vzniklo nám z toho vlastně takové D2 v modernější (ale ne hezčí) grafice. Čekal bych, že se hra bude snažit nějak odlišit a přinést něco nového. Nestalo se tak, vývojáři jeli na jistotu.

Na závěr asi nelze říct nic jiného než - za ty prachy, co to stojí, je to skoro krádež, pro fanoušky žánru povinnost, proč tohle vlastně čtete - mazejte expit, unikátní itemy už čekají...

Beru v úvahu, že se jedná o indie RPG a že hru v podstatě vytvořil jeden jediný člověk (!), což je obdivuhodné. Stejně tak cena, za kterou jsem jí pořídil byla velice férová. I přes to nelze opomenout některé nedostatky, ok grafika není nic moc, zvukové efekty jsou děsné (proč proboha všechny potvory zní jako pes), hudba skoro žádná, interface má řadu nedomyšleností (proč nejde opětovným stisknutím shortcut klávesy dané okno zase zavřít?), postavy chodí podivně rychle (na což si ale po chvíli zvyknete a nakonec to i oceníte), ale přes tohle bych se klidně přenesl.

Co je ale na hře nejhorší? Zdlouhavost. Natahovanost. Je hezké, že se autoři nesnažili nic ošidit a naservírovali nám pořádně rozsáhlé dobrodružství (mě to zabralo 45 hodin, ale to jsem plnil i všechny side-questy). Ale za jakou cenu? Po chvilce mi bylo jasné, že se jede pořád podle stejné šablony - abyste splnili další quest v hlavní dějové linii, tak musíte kompletně prozkoumat a vymlátit celou novou lokaci, načež někde v rohu najdete schody, které vedou do sklepa/podzemní jeskyně, kterou opětovně musíte celou projít a vymlátit. Nepřátel je často moc a stávají se otravnými a NPC, které máte zabít vám neustále prchají přímo před nosem a schovávají se za debilní mříž, tudíž musíte zase celou mapu obejít a sejmout je na druhé straně mříže.

Než jsem hru spustil, tak jsem měl představu, že se jedná o nějaké těžké hardcore RPG, které budu mít problém uchopit. Ale ne, je to přesně naopak, hra je velice lehká a lineární a souboje pokud hrajete na normal obtížnost nevyžadují žádné extra taktické myšlení (popravdě stačí používat plošňáky, které jsou hrozně overpowered). Užijí si hráči, co rádi čtou - úplně pokaždé když vlezete na nějaké nové místo, tak vyskočí okno s popisem okolí. To ale beru jako pozitivum, hezky to dokresluje to, co grafika hry nedokáže poskytnout.

Zklamáním jsou rozhovory, hra sice poskytuje dialogové možnosti, které vytvářejí iluzi, že ve hře opravdu MŮŽETE udělat rozhodnutí, které bude mít nějaké následky (mám toho šíleného mága zabít, nebo ho nechat jít?), ale je to celé jeden velký podvod - až na pár světlých výjimek tyto dialogové volby vedou k jednomu stejnému cíli. Navíc jsou strašně napsány. Otravní byli také parťáci, kteří mě náhodně během hry zahlcovali plky o svých problémech - proboha drž hubu a sekej. Jako plus beru, že hru nemusíte hrát ve třech postavách (hlavní postava + 2 parťáci), ale můžete jí odsolovat. To je ovšem o dost těžší.

Otřesná věc je skilltree - ability na sebe vždy nějak navazují a abyste mohli dát 6 bodů do nejlepšího skillu, který samozřejmě chcete nejvíc, tak musíte dát 6 bodů také do úplně všech skillů, které jsou v linii před ním. To ale v podstatě znamená, že musíte vyplývat obrovské množství bodů na schopnosti, které třeba vůbec nechcete a nebudete používat. Špatně se to vysvětluje, ale je to prostě nahovno. Jinak jsou ale ability celkem povedené a poskytují dostatečné taktické možnosti v boji.

Hra měla některé světlé okamžiky, kdy mě opravdu bavila (srandovní byl týpek v Avadonu, který mi ve stylu Q z Jamese Bonda dával různé "gadgety", které ale byly většinou naprosto nepoužitelné :D), bohužel to celé zabilo přílišné množství nezáživné vaty. Kdyby to autor tak nenatahoval a hru zkoncentroval do 20 hodin, tak bych tu i přes řadu nedostatků mohl mluvit o dobrém RPGčku. Takhle ale musím konstatovat - vykašlete se na to, nestojí to za to. Když už, tak jděte zkusit Avernum: Escape from the Pit.

Předtím, než jsem nainstaloval tuhle hru, jsem na zahraničních forech četl spoustu a spoustu negativních ohlasů. Prý se jedná o ostudu a nejhorší díl série. Tomu, že půjde o průser, by nasvědčovala i fakta o vývoji - design hry se 3x kompletně překopával, původně ve hře vůbec nebyly souboje, nestíhalo se, a tak se musely kompletně škrtat některé rozlehlé lokace, atd.

V komentáři k předchozímu dílu jsem si stěžoval na Disney stylizaci, v Mask of Eternity nastal velký obrat - z otravně barevných lokací a pohádkového feelingu se stalo ponuré dobrodružství podkreslené povedenou hudbou, sama designerka hry, Roberta Williams, prohlásila, že inspirací pro tento díl byla tvorba J. R. R. Tolkiena.

Tento díl je poprvé v sérii ve 3D a k tomu se váže řada nepříjemných věcí. Tou první je kamera, která ve 3rd person pohledu není úplně vyladěná (no co si budeme povídat, je fakt úděsná) a popravdě jsem po velmi krátké době přepnul do pohledu z vlastních očí. Tou druhou je ne moc pěkná grafika (některé textury jsou ke zblití), navíc hra je z nějakého důvodu velmi tmavá a dohlednost je jen pár metrů - dál vidíte jen černočernou tmu. No a příběh? Ten je opět (typicky pro KQ) dost jednoduchý - projdi celý svět a najdi všechny části masky - a žádné velké zvraty se nekonají.

Velice se mi líbila explorační složka hry - pohyb po dané lokaci je volný, můžete prozkoumat každé zákoutí, každý šutr, interface je taktéž velmi povedený - vše důležité máte po ruce (navíc ho můžete jedním tlačítkem schovat a nemít tak na obrazovce žádné zbytečnosti). Akční pasáže neboli souboje jsou zjednodušeny na maximum, prostě stačí tasit zbraň a na potvoru kliknout a k tomu si případně loknout nějakého potionu (heal, zvýšení armoru, neviditelnost, atd.). Nutno říct, že souboje jsem vítal (mimochodem pro zkušenějšího hráče je obtížnost normal až moc jednoduchá, doporučuju hard), lokace by bez nich byly příliš prázdné.

Překvapily mě hádanky s fyzikou, příklad za všechny - pokácej strom, abys zastavil vodu a tím mlýnské kolo a posléze mohl vyskákat do patra, i když občas z logického hlediska nedávají smysl - proč sakra v tom mlýně není žebřík? Rozesmál mě backflip, díky kterému umí postava vyskočit 3 metry do vzduchu. Potěšilo mě získávání nových zbraní a zbroje - vždycky jsem se těšil jak malej kluk až najdu zase nějaký lepší meč či kuši (ten set na konci mi udělal vážně radost). Lokace jsou příjemně rozdílné a prostředí se změní dřív, než stačí omrzet.

Tahle hra má s předešlými díly společného opravdu pramálo. Už to není ani tak moc adventura, jako spíš hodně jednoduché RPGčko s větším množstvím hádanek. Hlavně jí ale nechybí takový zvláštní epický nádech, prostě má svoje kouzlo. Tak i tak jsem se bavil a myslím, že ta kritika, která se na hru snáší z řad hráčů je přehnaná.

U sedmičky bych zpočátku nepoznal, že se jedná o hru ze série King's Quest. Po intru, které vypadá jak pohádka od Disney pro 5leté holčičky-princezničky, jste vhozeni na hnusnou poušť (ta lokace mi vůbec nesedla), kde běhají jakási stvoření, jež jakoby z oka vypadla postavám z Looney Tunes. Grafika divná, nedetailní a ošklivá, interface přes třetinu obrazovky na blití. WTF? Po pár minutách mé znechucení roste a mám sto chutí hru smazat a zapomenout.

To bych ale nesměl být posedlý myšlenkou dohrát všechny díly série, a tak zatnu zuby a jedu dál. Postupně zjištuji, že hra je celkem lehká - funguje zde princip "jednoho kurzoru", tzn. že nemusíte překlikávat mezi akcemi jít/mluvit/prozkoumat, ale akce se vybere automaticky - stačí kliknout na aktivní místo. To nic nemění na faktu, že dostat se z první kapitoly je docela kumšt, protože je neskutečně debilní a hrozí, že u toho hráč umře nudou.

Od druhé kapitoly se však naštěstí hra vrací ke svým KQ kořenům a jede si podle osvědčeného konceptu "během svého epického putování potkej zilion pohádkových bytostí, nech se aspon tisíckrát zabít a na konci někoho zachraň". Když jsme u toho umírání, konečně je zde hra trochu tolerantní a pokud vaše postava zařve, tak je automaticky vrácena téměř do stejného bodu, ve kterém byla před smrtí.

V dalších kapitolách mě hra konečně začala bavit, ale chyběl mi tu nějaký zapamatování hodný památný moment jako v šestém (setkání s Lord of the Dead) či prvním díle (skok na orla, šplhání po fazoli, vyšlapání svinsky dlouhých schodů, atd. atd.) - nic mě tady jednoduše nenadchlo, možná to bude i recyklací některých nápadů (např. černý kůň, který vás vezme do jiného realmu). V součtu se jedná jen o lehce nadprůměrnou adventuru (pro mě jednoznačně nejslabší v sérii), které dávám k šedesátce ještě +5% za možnost vybrat si špatný konec (poprvé v sérii - konečně!!!).

I když první King's Quest pro mě asi už zůstane z celé série nejlepší, šestku řadím spolu s druhým dílem hned za něj. Krásná grafika z pátého dílu zůstala, díkybohu tu už ale není žádný otravný sidekick - bože, jak já tu zku*venou sovu z pětky nesnášel... A to hlavně kvůli dabingu, který tam byl vyloženě špatný. V tomto díle už si to naštěstí Sierra pohlídala, a tak zatímco jsem v pětce hledal, kde se zapínají titulky (btw nešlo to, takže jsem byl nucen ten otřesný dabing poslouchat), tady jsem rád zůstal u poslouchání a titulky oželel. Hrál jsem vylepšenou verzi, ve které se při rozhovorech zobrazují (hezké) portréty mluvících postav (ano, i s lip-synchem, i když nedokonalým).

Příběh zůstává věrný sérii - jako vždy musíte něco/někoho zachránit, tentokrát je to princezna, přičemž na cestě narazíte na řadu prvků z jiných pohádek/pověstí/legend, v tomto případě se objeví např. můj oblíbený Minotaur a jeho bludiště (viz cover hry) či cesta přes řeku Styx a Charon. Stejně jako v ostatních hrách série je tu asi milion možností jak zařvat, takže to chce ukládat, ukládat, ukládat a existuje tu i ošklivá možnost, že když někde něco neseberete, tak o hodně později můžete zjistit, že kvůli tomu nemůžete pokračovat ve hře. Takže to chce ukládat chytře a nepřepisovat starší uložené pozice. Ale mě opakování prošlých částí nebaví, takže jsem si postup kontroloval podle návodu :)

V jednom bodě se hra větví a můžete zvolit buď delší nebo kratší cestu, přičemž další průběh i zakončení příběhu se tímto rozhodnutím změní - a i když ne nějak výrazně (tak i tak to skončí happy-endem), stejně to potěší.