Nejsem moc hráčem deck-building her, takže nemám nijak zásadní přehled a je dost možné, že mě na Legends of Runeterra uchvátily mechaniky, které jsou i jinde běžné. Nicméně pro mě je tahle hra prostě překvapivě dobrá a chytlavá. Po prvních pokusech na PC mě to zase tolik nebralo, ovšem na mobilu jsem se do toho zcela ponořil a hraju prakticky denně.

Nejvíce cením rozvíjení a navázání na lore League of Legends, a také výborné přenesení oblíbených hrdinů a jejich specifických vlastností, schopností a mechanik do zcela odlišné hry, kdy se podařilo u každého hrdiny zachovat jeho specifika.

Hratelnostně je to velmi svižné (jeden zápas na 10-20 minut, akorát moje cesta autobusem do práce :) ), mechaniky se pořád doplňují, meta se balancuje. To čeho bych se obával nejvíc je deck-building samotný a nutnost investovat do nových kartiček. Ovšem docela dobře stíhám vše kupovat za nafarmenou ingame měnu a solidní aktuální balíčky si nastahuji z Mobalytics a pak už jen doupravím dle libosti.

Slabší momenty jsou asi jen některé herní styly, kdy protihráč například tahá pořád dokola hromadu karet a aktivuje nějaké efekty a dost otravně zdržuje, nebo třeba když opustí hru a čekáte dlouhé minuty než vám hra uzná vítězství. Kromě toho ale parádní záležitost jednak na hardcore competitive strategizování, ale i na casual rychlovku, když máte čtvrt hodinku prostor.

OMD! 3 je především výborný co-op. Navrhl jsem to docela casual gamer přítelkyni a bavili jsme se výborně. Náročnost dost kolísala - některé levely byly nudné a dost rychlé, jindy jsme se docela zapotili a občas museli i opakovat.

Tower defense prvky jsou tu pořád dobře funkční. Stavění kill zón a masakrování tuctů orků zaráz je pořád velmi uspokojivé - a především potom ve velkých War mapách, kde máte k dispozici i třeba obří katapulty a další srandy.

Hlavní výtku bych měl asi jen k příběhu, kvůli kterému to asi sice málokdo vyhledává, ale prostě mě přišel až moc prostý jakékoliv hloubky. Stavěl víceméně jen na odkazech na předchozí díly a to je málo.

Velmi chytlavá hříčka na volné chvíle, kdy máte po ruce jenom mobil. Nevíc si dost možná trochu rozšíříte, nebo aspoň osvěžíte slovní zásobu. Oproti původní variantě Wordle je tady i fajn zkusit více obtížností. Není to na dlouhé hraní, je to ostatně furt to samé dokola. Ale pokud potřebujete akutně zabít pár minut času, je to ta správná volba.

Strašně plytký Tomb Raider, ale bez akce. Dávám pozitivní hodnocení kvůli vizuálně působivým lokacím a některým trochu důmyslnějším puzzlům. Jinak je ale hra z větší části vycpaná spíš primitivnějšími hádankami, dlouhým běháním přes velmi rozlehlé levely a upřímně dost nezáživným příběhem. Ten sice začal zajímavě, ale pak se do toho začalo plést úplně náhodné magické mumbo jumbo, takže jsem víc a víc ztrácel zájem. Hru řadím spíš mezi zklamání.

Tématicky velmi zajímavý odvar This War of Mine, tentokrát v prostředí středověkého města. Bohužel za mě hra těžce selhává v předvedení nějakých zajímavějších herních mechanik. Stavění několika základních "workbenchů", management pár surovin a k tomu obránci města jako další hladová ústa, to je trochu nezáživné a těžce repetetivní už po chvilce hraní. Noční výpravy do hlubin města mají sice jistý prvek napětí, ale po chvilce je to taky spíš na obtíž, zvlášť kvůli silně omezenému času - takže se jen plížíte, proberete pár hromad sutin a už musíte spěchat nazpět.

Příběh je dávkován velmi poskrovnu v pár rozhovorech a bohužel moc vtáhnout nedokáže, jelikož je dost zastíněn pořád dokola se opakujícím grindem surovin.

XCOM strategie patří mezi mé oblíbené a zejména docela vyhrocená obtížnost dvojky mi přišla jako správně nasazený směr vývoje. Co ale vzniklo v tomto díle, tomu úplně nerozumím.

Předně musím říct, že jsem se fakt nedostal moc daleko, protože jsem u hry už prostě nevydržel. Takže co já vím, možná je pozdější fáze nějaká lepší, ale kdo ví.

Co mě štvalo asi nejvíc je celý design UI, který na mě prostě působí jako nějaký laciný port na tablet. Tomu by odpovídala i hratelnost, kdy jsem se většinu misí dokonce ani nemusel přesouvat s vojáky. Jen jsem prostě vykopl dveře, všichni sami naběhli někam do krytu, pak jsem postupně vybíral pořadí v jakém všechny rozstřílím a znovu jsem vykopával dveře. Abilitky postav pořád ta samá nuda, navíc je kolikrát lepší prostě jenom střílet.

Celá strategická část, kde můžu přidělovat lidi na výzkum technologií jako "Lepší brnění" apod., nebo provádět jakýsi pseudo detektivní průzkum a zabraňovat nepokojům, mě přišla taky nehorázně slabá. No bylo to pro mě koncentrované zklamání ve všech ohledech.

It Takes Two se mi stejně jako předchozí A Way Out líbilo jakožto povedený zástupce dosti prořídlého žánru co-op adventur. Musím však taky dodat, že je to hra v mnoha ohledech bohužel těžce přeceňovaná.

Nejdřív musím říct, že se mi líbilo vyprávění příběhu, někdy správně odlehčené a zábavné, jindy vážnější a jdoucí více do hloubky problematiky vztahů mezi rozvádějícími se rodiči a jejich dcerou. Dialogy jsou sice spíš jednodušší, ale taky plné vtipných momentů se šíleným Dr. Hakimem, militantními veverkami, plyšovou sloní princeznou a celou řadou dalších zábavných postaviček. Taky cením absurdní množství pop-culture odkazů v průběhu celé hry.

Co mi však moc nesedlo je celková herní doba a množství vatového obsahu. Je to vlastně trochu zvláštní, protože během nějakých 10-11 hodin potkáte úplně neskutečné množství nápadů, různorodých prostředí a mechanik. Paradoxně jsou však všechny herní mechaniky dost na jedno brdo a každá nová kapitola sice nabídne nové krásné prostředí, ale taky ten stejný průběh s několika fighty, puzzly, chase scénou, jízdou na něčem a bossfightem na konci. V každé kapitole je také nějaká obrovská otevřená lokace, často plná nějakých živých bytostí a s mnoha různými interaktivními prvky, přitom se zde vlastně nedá dělat nic moc zajímavého.

Celkově tak podle mě hra dost ztrácí v tom klíčovém rozporu game designu, kdy jakoby autoři nevěděli, zda chtějí cílit na casual publikum, nebo naopak na zkušenější hráče. Výsledkem je hra jakoby mechanikami a obtížností vhodná pro casual hráče, přitom délkou a množstvím obsahu zase vůbec ne.

Hra má velmi chytlavý námět a taky mě nejspíš nějak upoutala trailerem, takže jsem byl před hraním vlastně i docela natěšený, ač se jedná o celkem neznámou indie tvorbu. No výsledek je bohužel vlastně takový neslaný nemastný. Hru jsem si prošel jednou a nejsem moc motivován do dalšího pokusu.

Všechny mechaniky si projdete a osvojíte celkem rychle a pak hra přejde do docela rutinního režimu - najít vědce, zkusit ho rekrutovat a dostat do své země, rince and repeat. Nové technologie byly vlastně zajímavé, ale možnosti jak s nimi naložit vůbec ne. Nalezl jsem lék na rakovinu - můžu ho prodat nějaké korporaci, nebo ho zpřístupnit lidstvu ... hmm a to je tak nějak všechno. Některé technologie přidávají různé náhodné bonusy třeba pro vaše agenty, ale to vede k tomu, že je hra akorát potom mnohem snažší a nudnější. Celkem rychle jsem se dostal do pozice globálního leadera a už jsem jenom čekal na dokončení finálního výzkumu. No a za to jsem se dočkal dost bizarního sci-fi konce.

Druhý díl mého oblíbeného rebootu jsem prosvištěl jedna báseň. Kvalitou jsem dostal tak nějak přesně to co jsem čekal. Herní mechaniky jsou všechny takové už krásně uhlazené, takže všechno to běhání, plížení, střílení je takové příjemné, jde to pěkně od ruky. Na druhou stranu jsem taky dost trpěl dojmem, že mi to nepřináší nic zajímavého nového, takže se z toho stala paradoxně spíš nudnější část celého zážitku.

Řeknu to na rovinu, hru jsem si užíval hlavně kvůli dialogům a skvěle napsanému scénáři. Nejde tak ani o ty hlavní dialogy, kde se hlavní postavy domlouvají jak svrhnout nadvládu nácků (i když ty jsou podle mě taky dobré), ale o vedlejší dialogy, kde se baví dvě postavy třeba úplně mimochodem o nějaké prkotině. Tyto útržky jsou prostě napsány famózně, bavil jsem se skvěle. Ať už šlo o setkání s různými postavami, které na vás dobře reagují, o narozeninovou párty, náhodného nácka buzerujícího dva členy KKK za špatnou němčinu, šílence žvanícího o konspiračních teoriích, nebo o tu naprosto legendární scénku s konkurzem u Hitlera. Navíc je celá hra prostě skvěle přestřelená do té roviny, kdy už se ani nemůže sama brát dost vážně, což zřejmě scénáristům dost rozvazuje ruce. Nebýt skvěle napsaných dialogů, zapadne mi hra v hlavě do šedivého průměru.

Na závěr mám ještě pár bodů. Přijde mi naprosto debilní ten systém sběratelných prkotin, který tady nabobtnal do úplně obludných rozměrů. Místo toho abyste sbírali nějaké zajímavé příběhové útržky, tak vám prostě cpou pod nos sběratelské kartičky a concept art.

Dále mě fakt pobavil moment, kdy si máte vybrat jeden ze tří mechanických upgradů. Resp. velmi mě rozesmálo, jak se pak level designéři museli poprat s tím, že máte tak či tak k dispozici jen jeden. Takže ve výsledku má vždy nějaká důležitá místnost tři vchody (jedny vyrazitelné dveře, jednu šachtu na proplazení a jeden otvor na stropě). Za mě naprosto zbytečná blbost (a jen proto abych mohl vlézt pod auto a sekat náckům kotníky).

Podtrženo sečteno dobrá jízda, tahle alternativní historie je parádní a těším se na další díl.

Hra mě zaujala především velmi originálním settingem, kde jako jakési božstvo navigujete roztomilé tvorečky krutým světem, který cyklicky prochází kataklyzmem a jedinou ochranou je The Eye, jakési útočiště, kde se vždy všechny kmeny sejdou a nasdílí své zkušenosti. V kratičké kampani (která je reálně prostě tutoriál herních mechanik) je navozen takový hezký, skoro pohádkový pocit, krásně dotvořen grafickým zpracováním.

Bohužel hra dost selhává ve dvou zásadních aspektech. Jednak není úplně štastné ovládání, kdy přidělování úkolů není moc praktické, označování postaviček se dělá dost blbě. No a jednak je to hlavně strašně nepřehledné. Velmi rychle ztratíte přehled kde co je, ať už se jedná o vaše postavičky, nebo stavby, suroviny, cokoliv. Navíc tím že postavy mění svoji formu (na různá zvířata) podle toho, jakou činnost se zrovna chystají provést, rychle ztratíte přehled kdo je kdo.

No a pak je tu samotný aspekt rogue-like hry, kdy je dost věcí založeno na náhodném generátoru. Tak se může snadno stát, že narazíte na region, který vám zcela nemilosrdně zablokuje cestu vpřed, protože v něm zcela chybí některá základní surovina.

Umělecká stránka hry je prostě krásně provedená, bohužel však hra selhává v samotné hratelnosti a je jen pro hodně trpělivé povahy.

Ke hře jsem přišel spíš náhodou v nějakém bundlu. Obecně mi tyto klony XCOMu sednou a tématika policie pro mě není moc probádaná, takže jsem se těšil. Celkově se jedná o povedenou hru, která ale trochu ztrácí dech v některých aspektech, nejspíš hlavně kvůli malému a nezkušenému vývojářskému studiu.

Celá hra je zajímavým mixem různých herních stylů a hromady miniher, které občas působí velmi náhodně, nenabízejí nic moc navíc a vlastně nechápu jejich účel. Kromě strategické části s mapou, kde rozesíláte policisty na jednotlivé zásahy jsou zde ještě občasné taktické mise. Dále je zde celá řada různých prapodivností, jako blackjack s vaším donašečem, nutnost asi týden určovat jídelníček sboru pokud možno ke všeobecné spokojenosti, nebo třeba zvláštní soutěž s kap. Carterem. Na druhou stranu jsou zde také "policejní" minihry, jako výslech, vyšetřování, apod., které jsou povedené.

Taktické mise jsou prakticky vykradené z XCOM: Enemy Unknown, jenom totálně ořezané až na kost co se týče herních možností. Brzo jsem zjistil, že je nejsnazší maxovat u policajtů plížení a pobíhat po mapě a všechny omráčit. Později jsem bez vysvětlení přestal dostávat body, tak jsem už všechny jenom bodal nožem. Jediné kousky výzbroje, které můžete svým borcům určovat, jsou všechny určeny jenom k omráčení protivníka (obušek, taser, flashbang, paralyzér, pepřák) a vlastně nechápu proč je jich tu tolik. Dále pak mohou mít policajti odemčené všelijaké perky, z nichž si ale mohou nelogicky vybrat na misi jenom 4. Naštěstí jich je ale zase taky většina úplně k ničemu. No taktické mise nejsou celkově povedené, zato jich bylo ve hře taky překvapivě málo.

Strategická část je o dost lepší. Všelijaké zásahy jsou různorodé, občas se jedná o planý poplach, občas potřebujete poslat poldu kterému důvěřujete na nějakou špinavou práci. Musíte vysílat týmy, kde každý umí něco, posílat nováčky se zkušenými veterány, aby pochytili co nejvíce zkušeností, a také hlavně své nejchytřejší jedince nechat vyšetřovat složitější zločiny. Vyšetřování, kdy ze střípků informací, výpovědí svědků a různých indicií máte obvinit správnou osobu, byl pro mě asi nejzábavnější prvek hry.

Co hru zase ale sráží jsou někdy úplně náhodné události, kde vás hra nutí udělat rozhodnutí s naprostým nedostatkem informací a pak vám omlátí o hlavu následky. Někdy dostanete bizarně velkou odměnu, jindy vám absurdním způsobem někdo zemře, nebo vám rovnou odejde půlka sboru. Dělat rozhodnutí a pak nést následky zní dobře na papíře, ale tady prostě selhává provedení. Často nevíte o čem rozhodujete a hra se vám pak ještě skoro vysměje.

No a nakonec bych zmínil příběh. Ten je pro mě docela pozitivní překvapení. Hlavní hrdina je tedy od začátku nebývale nesympatický nerudný děda, ale bylo fascinující postupně pozorovat jeho naprostý rozklad osobnosti. Cutscény jsou trochu "hit or miss", většinou dobré, někdy trochu zvláštně napsané, ale výborně nadabované.
Bohužel jsem ale dost trpěl tím prostředím amerického zapadákova plného hloupých vidláků.

Podtrženo sečteno mi vychází dobrá hra, nijak zvlášť nadprůměrná, ale docela zábavná a obsahující některé zajímavé a neotřelé prvky (jednotlivé zásahy, vyšetřování,...).

Nemám žádné předchozí zkušenosti s RE sérií a ani moc obecně s asijskou produkcí. No naznal jsem, že nazrál čas a zkusím tento opěvovaný remake. Dojmy jsou tedy spíš smíšené... Ve výsledku mi vychází dobrá hra, docela jsem se bavil, ale výtek bych tedy taky měl řadu.

Začnu klady, mezi které řadím hlavně technickou stránku hry. Grafika je super, herní mechaniky se dobře ovládají, prostě pohyb, střelba, mapa, inventář, všechno jak má být. Navíc pár různorodých bossfightů, nějaké ukryté puzzly... Velmi mě potěšila tísnivá hororová atmosféra, tvořená často mrtvým prostředím, nedostatkem nábojů, strašidelnými zvuky a teda hlavně tím nesmrtelným monstrem, které vás neúnavně pronásleduje v některých pasážích. Tento výčet kladů není kdovíjak obsáhlý, ale zkrátka i tak vystačí jako základ pro dobrou hru.

No a pak jsou tu zápory. Začnu příběhem, který je tedy sám o sobě takové to nudné zombie klišé. To bych ještě snesl u remaku velmi staré hry. Co ale nevydržím, je ten nestoudně debilní scénář, kterým je příběh doprovázen. Hlavní hrdina Leon se doslova chová jako 15 letý kluk. Kdykoliv mluví se ženou, hned se do ní zamiluje, uvěří jí vše co řekne a je připraven se pro ni obětovat.

Ve hře je druhá hrdinka Claire, kterou ale potkáte při hře za Leona celkem asi 3x, Leon k ní instantně cítí nějakou vazbu a na konci jako by se skvěle znali. Za výkvět debility považuji scénu, kdy se před Leonem zřítí helikoptéra, v ní se nachází pilot, kterého by se možná mohl pokusit zachránit, ale co to? Támhle u plotu stojí Claire! "Claire... Tak rád tě vidím... ^^" Následuje dialog jako na rande dvou nervózních teenagerů a pak VYBUCHNE TA HELIKOPTÉRA.
No a pak je tam Aida, se kterou to teda už horny boy Leon totálně nezvládá, zvlášť když se svlékne do sexy večerních šatů (což je z nějakého důvodu takový evergreen asijské tvorby že).

Samozřejmě nemůže chybět ani klasický movie trope, kdy mi chlápek po vysílačce sdělí "Pojď sem, to musíš vidět!". Ukáže mi akorát, že na kameře vidí Claire a pošle mě na to místo, což mohl udělat rovnou po vysílačce.

Další otravný aspekt hry jsou momenty, kdy jsou do ní vpáčeny některé herní mechaniky a nikdo se je nesnaží zamaskovat. Například použití různých barevných rostlinek, kdy má každá jiný efekt a jdou míchat do sebe pro další efekt, je legitimní crafting. Proč jsou ale rostlinky naprosto bezostyšně pojmenované Green Herb, Red Herb, Blue Herb? Fakt nikoho nenapadly nějaké názvy rostlin? Nebo se nikomu nechtělo? Kdybych míchal co já vím, fialky, brusinky a trávu, furt by to vypadalo míň debilně. To stejné platí u craftingu munice, kdy prostě používáte White Gunpowder a Yellow Gunpowder, jako by nešlo prostě vymyslet nějakou random chemickou sloučeninu. Oboje mechaniky jsou ve hře doprovázeny skutečným manuálem, který pro crafting někdo sepsal. Jakože opravdu se našla v tom světě postava, která napsala na papír "white gunpowder + white gunpowder = pistol ammo" a nikomu to nepřijde divné.

Dále jsou ve hře různé odemykatelné dveře a průchody, často až nehorázně debilně provedené. Páka je zalepená izolepou, potřebuješ nůž! Chybí klika, musíš ji najít na druhé straně budovy. Tady uniká pára, ale kolo, kterým bys utáhnul trubku, někdo odnesl do sklepa! Tady je tajemný průchod, který se odemyká několika tajemnými medailony. Tady z toho terminálu někdo oddělal plastová tlačítka, musíš najít nová (stačí zmáčknout ten kus plastu pod tím ty jelito -_-). Tady je socha, které chybí ruka a když ji přiděláš, z druhé ruky vypadne žezlo (jak ta socha někdy drží pohromadě celá??). A nakonec tady se někdo rozhodl vytvořit dveře, které se odemykají vložením nepraktických šachových figurek na daná místa... Achjo.

Ve výsledku mohl být RE2 remaster fakt dobrá atmosferická hororová akční adventura. Bohužel se to někdo rozhodl těžce přidusit všemi těmi unlockable srajdami, hraním na score, blbým scénářem a herními mechanikami, které neprošly více jak jedním návrhem.

Velmi povedená krátká logická hra, zřejmě silně inspirovaná jak legendárním Portalem, tak některými dalšími nástupci jako The Witness, Antichamber apod.. Ve stylu humorného vyprávění je zde zase zřejmá inspirace třeba The Stanley Parable a rovněž Portalem. Všechny logické úkoly mají jeden ústřední motiv - perspektivu a všechny její matoucí vlastnosti pro lidský mozek. Tento nápad je myslím autory překrásně vyčerpán až na kost a přitom jsou hádanky pořád trochu o něčem jiném a nijak zvlášť se neopakují. Navíc je herní prostředí plné dalších chytáků, které nejsou hádankami, ale jen další zajímavé hrátky s perspektivou, takže se prostě nenudíte. Na úplném závěru pak přijde docela překvapivý a zajímavý monolog o povaze lidského snění.

Pokud je to pro někoho málo, hra obsahuje ještě challenge mód (v podstatě původní hra, jen v některých pasážích musíte použít jenom minimum skoků a pohybů s předměty) a pak také překvapivě zábavnou výzvu v podobě 30 minutového speedrun achievementu.

Bavil jsem se výborně.

Vezměte klasickou diablovku, okořeňtě trochou humoru, přidejte minimalistický audiovizuál od indie studia a máte... co vlastně? Takový recept je většinou "hit or miss", v tomto případě bohužel ve většině aspektů jeden velký miss. Takže se bohužel nemůžu přidat k místním kladným ohlasům.

Celý setting, příběh a dialogy působí takovým tím dojmem "hele tohle tady fakt není důležitý, nemáme na to rozpočet, tahle hra je o gameplayi" a to bych klidně bral. Bohužel gameplay je až fascinující tím, jak je totálně neinteraktivní a nudný. Pohyb je omezený ve vymezených cestičkách na podlaze a nehorázně krkolomný. Boj spočívá v drtivé většině případů v tom, že stojíte na místě, namíříte na protivníka myší a držíte tlačítko, dokud mu neubydou životy na nulu. Nepřátel jsou hromady, mnozí spawnují další nepřátele a později mají taky všelijaké resistence a štíty, takže jejich zabití trvá dýl. Takže uděláte krok, držíte tlačítko dokud není vše v dosahu mrtvé, posbíráte loot, případně doplníte životy a opakujete dál. Proboha proč je to tak strašně nudné? Debilní pohybový systém mi neumožňuje nějak pořádně uhýbat nepřátelům, systém kartiček nijak nesouvisí s tím, že se jedná o kratičky (prostě equipujete kouzla a předměty). Náhodně generovaný dungeon tvořený neustále tím samým je nezajímavý. Když pak na konci levelu vidím scoreboard a jakousi rádoby motivaci předbíhat se s ostatními hráči, absolutně přestávám chápat co je cílovka tohoto dílka.

Zkusil jsem kus hry za válečníka, pak jsem radši přeskočil na lučištnici, což bylo ještě horší. Po prvním velkým bossovi to balím, tohle je fakt za mě děsně nepovedený.

Exo One staví na fantasticky vypadajících scenériích, vynikající svojí různorodostí a impozantností. Návštěva rozličných planet, kdy jednou se ocitnete na bouřlivém oceánu s deštěm meteoritů nad hlavou, jindy v zamrzlých sněhových bouřích, v rozsáhlé poušti, na pláži či na obrovských levitujících ostrovech a také mezi meteority na oběžné dráze. Každé místo má něco výjimečného, na chvíli vám to nedá a musíte se prostě jenom kochat. Pak už ale musíte svištět podél povrchu a poctivě vymetat se svým podivným plavidlem optimální balistické křivky. No a bohužel, tady zábava tak nějak končí.

Světy jsou sice krásné, ale taky prostě sakra velké. Nebo teda aspoň s ohledem na to, co je vaším cílem - prostě zamířit na světlo na obzoru a letět. Jednotlivá místa mají sice nějaké menší výzvy, dají se sbírat upgrady, trefovat nějaké brány, které vás zrychlí apod., ale to nic nedokáže změnit na faktu, že každý svět je po chvilce vlastně docela nudný... než přijde další změna a zase se na chvilku kocháte za příjemného hudebního doprovodu.

Příběh je odvyprávěn na můj vkus až příliš minimalisticky, jako by tam skoro ani nebyl. No přes vyjmenované zápory, a s ohledem na to že ji vytvořil jediný člověk, je Exo One docela slušná oddechovka.

Vlastně nemám moc rád roguelike žánr a ani nijak zvlášť strategie s tahovými souboji, přesto mě trailer něčím zaujal dost na to, abych dal hře šanci. Principy hry jsou dost přímočaré a intuitivní, takže jsem se sžil rychle, příběhový setting mě bavil a na třetí pokus jsem tak šťastně dosáhl konce.

Deckbuilding je zde postaven dost zvláštně. Místo toho abyste se snažili poskládat nějaký balíček s vymyšlenou strategií, tak spíše jenom řešíte jakousi rovnováhu a abyste měli "od všeho něco". Navíc karty pořád střídáte, když získáte nové a zajímavější, nebo se někdo zraní a hrozí tak permanentní ztráta.

Co by ale asi vadilo klasickým hráčům deckbuildingových her, to mě tady docela sedlo. Každý souboj je totiž trochu jiný, každá zahraná karta soupeře klade do cesty další výzvu, se kterou je potřeba se vypořádat tím co máte zrovna v ruce. Herní pole je také vždy jiné, někdy rozsáhlé a prázdné, jindy stísněné a plné překážek a pastí. Důraz na jednu konzistentní strategii tu podle mě není možný, takže přichází na řadu neustálá (a pro mě zábavná) improvizace.

Na druhou stranu, po jednom úplném zdlouhavém průchodu hrou mám pocit, že jsem vlastně okusil tak nějak všechno a do dalšího průchodu mě už nic neláká. Což je u roguelike hry škoda.

Druhý díl Subnauticy je sám o sobě kvalitní hra, ale jelikož se jedná o pokračování, nevyhnu se srovnání zážitku s předchozím dílem. A tady je to pro mě trochu zklamáním. Technicky hra staví na předchozím dílu a přináší taky nějaké nové featury, takže tady nemám moc co vytknout. Přišlo mi, že zmizely nepříjemné bugy se zvláštním spawnováním terénu. Dále přibyla celá řada nových míst k objevování, nových monster, malých ukrytých lokací, střípků příběhu atd. Takže prostě to, na čem staví první díl, se vám tu dostává opět hojně. Příběh mě bavil a docela zajímal, ale vlastně je velmi přímočarý a krátký. Oceňuji však návaznost na události z prvního dílu. Velké plus za jukebox a rap songy se Subnautica tématikou :D

Velké mínus má za mě ponorka Seatruck, která je prostě mdlý kompromis mezi Seamothem a Cyclopsem z prvního dílu. Navíc absence sonaru mě nutila pořád vysedat a používat k navigaci sonar na seaglidu.

Co mě ale hlavně mrzí je fakt, že už se mi zde nedostavil žádný z těch "wow momentů", jako když v prvním díle narazíte na obrovské monstrum, vrak lodi, nebo ukrytou jeskyni plnou kdovíčeho. Prostě všechno už jste vlastně viděli, jen v trochu jiných barvách a tvarech. Navíc co tu mohlo být nové a překvapující, bylo z velké části prozrazeno v těch několika trailerech, které jsem viděl.

Po dost slabém a oprávněně kritizovaném DLC Metro Exodus - The Two Colonels přišli tvůrci s něčím podstatně lepším. Naskytne se vám velmi vítaná nová perspektiva jiné postavy (která už dokonce i mluví!), nová lokace, nový příběh, nový kus světa k objevování. Navíc přidejte pár nových herních mechanik, zbraně, nepřátele apod. Jako DLC to prostě funguje jako solidní nášup pro lidi, kterým se líbila původní hra.

Na druhou stranu něco mi tam taky chybělo. Svět mi přišel dost pustý, nezáživný a vlastně jsem celou dobu doufal ve změnu scenérie. Sam jako takový mi připadal celou dobu strašně debilně naivní a dost mi vadilo co musím za něj dělat. Ale bavil jsem se v pohodě, kdovíjak dlouhé to není. Velké plus dávám za chlastací epizodku :)

Velmi slabé DLC. Veškerý děj máte vlastně už vyzrazen z původní hry, pár předlouhých monologů starých plukovníků o obětování se pro rodinu tomu moc nepřidává. Z hlediska hratelnosti je to ale taky docela bída. Nudné koridory jsou ještě umocněny nejnudnější zbraní všech dob - plamenometem. Je to zbraň, u které nevidíte, na co vlastně střílíte a jestli se vůbec strefujete. Navíc ji musíte přebíjet nadvakrát (měnit nádrž a ještě natlakovat), což z toho dělá jeden z největších přešlapů v gunplay mechanikách. Čekal jsem víc.

Další pokračování Metra jsem si docela užil. Oceňuji příběhové pokračování známých postav a taky konečně nahlédnutí i dál za hranice Moskvy. Ač se s vámi táhne docela velká banda přátel, každý level je soustředěný jen na některé z nich a tak se s nimi docela sžijete. Hratelnostně co se povedlo v předešlých dílech tady zůstalo. Přibylo pár pěkných otevřených oblastí, dobrý systém upgradů zbraní (kterému by teda ale neškodilo trochu lepší logika). Jako střílečka to pořád funguje dobře.

Co mě ale zarazilo byly zejména přetrvávající technické nedostatky z předešlých dílů. Pohyb je nehorázně nemotorný (a běda jak se třeba rozběhnete a narazíte na šiknou plochu, vyletíte několik metrů do vzduchu...), celkově pohyby postav vypadají na dnešní poměry fakt tragicky. Stealth často funguje dost pochybně. Nepřátelé se velmi idiotsky kryjí za překážkami tak, že jim trčí ven hlava, takže přestřelky s lidmi jsou často směšně snadné. Co mi ale vadilo nejvíce, jen ten strašně přehraný dabing angličtiny s ruským přízvukem. Vtipné je to akorát v momentě, kdy Alyosha provokuje Sama anglickou hláškou s jakože přehnaným anglickým přízvukem, ale zní skoro stejně jako když mluví normálně. Celý příběh je sice velmi vážný, ale s tím dabingem a nemotornými postavami to prostě vyznívá často směšně.

Škoda že se už naprosto vytratila ta atmosféra napětí a bezmoci, tolik přítomná v prvním díle. Vrací se tak možná až v posledním levelu. Pokračování je to ale pořád dobré, i když bych teda ocenil hlavně upgrade po technické stránce. A možná profesionální herce :)

Control je v zásadě dost povedená střílečka, která ale zcela nesmyslně klopýtá v některých oblastech a také obsahuje nepřeberné množství přebytečných herních mechanik, které hru absolutně nikam neposouvají.

Největší výtky mám k celému příběhu a hernímu prostředí. Co ještě fungovalo v Alanu Wakovi jako mysteriozní horror, zde se mi to zdá už jako hodně naředěný vývar. Celé je to jeden velký deus ex machina, kdy se prostě může stát úplně cokoliv, teleportujete se sem a tam, čas i prostor se ohýbají všemi směry protože prostě ... proč vlastně? Protože existují Objekty moci nebo co, které prostě jsou a dělají magii. Nic nedává moc smysl a přitom na vás hra pomrkává jako že o to tady přece jde.

Dále musím zmínit ty nadbytečné herní mechaniky. Celý systém craftingu a upgradů zbraní a schopností je extrémně nezáživný, jelikož se vždy jedná jenom a nudné statistické bonusy jako větší damage, více energie apod. Hromady collectibles vás zadusí v takovém počtu, že ani není moc chuť je číst a zajímat se, co by mohly nového odkrýt. Zvláštní schopnosti hrdinky mi kromě telekineze a levitace nepřipadaly nějak moc k něčemu a krom těch dvou jsem nakonec ostatní skoro nepoužil. Side questy ještě v některých případech docela ušly (i když šlo převážně o boss fight a následné pohlazení nějakého dalšího mocného kuchyňského elektrospotřebiče), ale pro jistotu tam jsou i náhodně generované časově omezené mise, které jsou vyloženě esence nudy.

Na druhou stranu, jak jsem psal, Control je prostě zábavně udělaná střílečka. Jednotlivé podoby vaší zbraně jsou zajímavé a záživné, telekineze naprosto skvělá a dost jsem si s ní vyžil. Celé to doplňuje detailní destrukce prostředí v kombinaci s pěknou grafikou. Navíc to ani není nějak nudně snadné, zvlášť ze začátku jsem docela často umíral.

Celkově tedy hodnotím hru jako nadprůměr. Když jsem musel sledovat příběhové sekvence s absurdně zazoomovanou kamerou na obličej hlavní hrdinky, tak to bylo slabší. Ale když jsem šel kupředu a kosil záporáky, bavil jsem se dobře.

S žánrem těchto vypravěčských 3D adventur nejsem zrovna dobře obeznámen, ale mám příjemnou zkušenost s některými povedenými kousky (Gone Home, The Vanishing of Ethan Carter, Firewatch). Tak jsem dal šanci i tomuto dílu a musím říct, že kladné recenze a hodnocení jsou velmi oprávněná.

Krátké, ale velmi intenzivní, tragické a výborně napsané příběhy jednotlivých členů rodiny Finchových byly pro mě hodně zajímavým zážitkem. Každý příběh je vyprávěn nějakým jiným originálním stylem. Tempo celé hry je dobře nastavené, nezdržuje vás nějaké prozkoumávání nezajímavých detailů, nebo backtracking kvůli řešení puzzlů. Všechno je pěkně přímočaré, přehledně uspořádané a mě osobně hra upoutala na dohrání na jeden zátah (nějaké dvě hodinky času). Musím doporučit.

Hra je postavená na zajímavém konceptu, ale dle mého názoru dost selhává v provedení. Dialogy mi přišly z velké většiny dost nelogicky napsané, chování postav zcela absurdní. Hororové prvky jsou převážně jenom jump-scares a náhodné zvuky "z venku". A hlavně herecké výkony, to byla fest tragédie (hlas Grega především).

V čem mě ale hra bavila jsou puzzly. Jednotlivé nápovědy jsou docela nenápadně ukryté v různých datech v telefonu. Celkově to ale hru bohužel někam do nadprůměru neposouvá. Doufám, že druhý díl na tom bude lépe.

LoLko je jediná hra svého druhu, kterou jsem dlouhá léta sledoval na profi esport úrovni, aniž bych ji sám někdy zkusil. Vlastně ani nevím proč, nejspíš mě tak nějak podvědomě děsila komplexnost celé hry. S několika kamarády jsme se na to ale přece jen vrhli, otráveni akčními online střílečkami.

No a musím říct, hře jsem docela propadl. Gameplay je výborně návykový a navíc neskutečně různorodý. Každý hrdina otevírá nové možnosti jak hrát. Pravda, spousta herních stylů mi moc nesedne, takže některým rolím se zcela vyhýbám, ale i tak je každá hra trochu jiná. Možnosti spolupráce jsou taky velmi široké a to mě na online hrách baví asi nejvíce.

Hře bych vytknul asi hlavně místy až přestřelenou složitost. Systém itemů, run, do toho nějaké dočasné buffy a ještě všechny možné kombinace hrdinů, v tom aby se čert vyznal. Naštěstí už existují i aplikace, které mohou běžet na pozadí a třeba runy vám před každou hrou navolí optimálně samy. Takže i ti jednodušší z nás se chytají :)

Valve se sice nepodařilo zbořit mýtus, že neumí počítat do tří, ale i tak jsem za tohle pokračování Half-Life dost vděčný. Jednak jsem se opět mohl ponořit do světa mé oblíbené značky, na které se v podstatě rodily mé první zážitky z příběhových singleplayer her. A jednak také Valve dostáli spekulacím, že nový díl série přijde až s nějakou novou technologií, která zážitek posune o něco dál, a tím VR nepochybně je.

Už od začátku potěší, že se autoři rozhodně nové technologie nezalekli. Naopak by se dalo říct, že je hra do jisté míry takové technologické demo VR her a svým způsobem experiment, co přesně bude ve VR fungovat, jak takové hry vlastně designovat. Zejména Gravity Gloves je tedy určitě krok správným směrem, protože zvedat věci ručně je sice ze začátku ve VR až fascinující, po pár hodinách hraní ale totální opruz. Dále jsou ve hře opravdu vymazlené zbraně, chytře koncipované jako jednoruční a velmi elegantně ovladatelné. Pro mě jednoznačně nejlépe zpracovaný pocit střelby, jaký jsem kdy ve hře zažil, výborně okořeněný skutečným krytím se za překážkami a vrháním granátů. Některé další aspekty, jako strkání věcí do batohu hodem přes rameno, jsou spíš slepá ulička, ale na první pokus dobrý :)

Hodně povedené jsou hackovací minihry, které sice nejsou moc náročné, ale zajímavým způsobem využívají možnosti 3D prostoru. Zapojování obvodů ukrytých všemožně za zdmi mi pak připomnělo výborný The Witness.

Co bohužel tak úplně dobře nefunguje, je samotný pohyb. Zkoušel jsem vícero způsobů, nakonec zůstal u teleportování se, jelikož z toho mi alespoň nebylo blbě. Dále pak vůbec nefungují jakékoliv šikmé plochy, žebříky, snížené stropy apod. Navíc vlastně pořád řešíte hranice svého herního prostoru, což totálně narušuje ten pravý pocit virtuální reality. Dokud nepůjde do samostatného stroje jako Oculus Quest, narvat dostatečný výkon, aby na něm šlo hrát takto náročné hry, tak prostě ještě nejsme vývojově tam, kde bychom chtěli. Do té doby musíte být svázáni káblem se svým výkonným PC, ale to je snad jenom otázka času.

Co se týče příběhu, je podle očekávání z velké části vlastně docela nezajímavý. Respektive jako prequel k HL2 neměl moc potenciál přinést nějaký další vývoj. Naštěstí zvrat na konci značí solidní naději, že se konečně dočkáme pokračování navazujícího na Epizodu 2 a na to se teda těším náramně.

Supergiant je studio, které už u mě znamená sázku na jistotu. Definitivně mě o tom přesvědčil právě Hades, jelikož zrovna žánr rogue-like nepatří mezi mé oblíbené, a přesto tady autoři opět přišli s pojetím a zpracováním, jaké mi výborně padlo.

Fungující základy z předchozích her jsou zde zachovány - líbivé grafické zpracování, další parádní soundtrack Darrena Korba, skvěle napsané a namluvené postavy a také opět velmi dobře fungující soubojový systém. Vymýšlení různých kombinací zbraní, efektů, schopností a bonusů mi dal zavzpomínat na můj nejoblíbenější Transistor. Zasazení do skutečné řecké mytologie je spíš jen na povrchu, tvůrci kolem řeckých bohů napsali vlastní a docela šílený příběh, který mě ke hře připoutal na solidních 50 hodin, než jsem se prokousal k epilogu.

Asi jediné, co bych hře vytknul, je občasný stereotyp - pokud se zrovna nepodaří namíchat nějaká funkční bojová varianta a všechny souboje se pak vlečou a nedejbože se ani nikam extra neposune příběh. Takových "pokusů o útěk" bylo ale celkem poskrovnu z mnoha desítek dokončených. Takže na závěr nemůžu jinak, než hru zase doporučit ať už hlavně fanouškům Supergiant, nebo vlastně úplně komukoliv.

Superhot je ten typ hry, která sice stojí na výborné hratelnosti, ale něco tomu chybí. A to něco je zřejmě právě VR. Skvělý koncept původní hry je ve VR rozveden do maxima svého potenciálu. Uhýbání kulkám, krytí se za překážkami, chytání a vrhání předmětů a hlavně ta možnost ovládat nezávisle na sobě obě ruce, to jsou ty pravé možnosti VR.

Po svižné "příběhové" kampani vás čeká ještě nabídka dalších módů na vyblbnutí. Sice se to také celkem rychle ohraje, ale než k tomu dojde, čeká vás solidní porce zábavy doplněná o trochu zdravého pohybu. Zcela oprávněně je hra mezi prvními zmiňovanými, pokud dojde na doporučení co si zahrát na vašem novém VR zařízení.