Dlouho jsem přemýšlel, ke které hře napíši svůj dvoustý komentář. Nechtěl jsem čekat na nějaký nový titul, aby to nakonec nebyl propadák, a tak jsem zalovil v již odehraných kouscích. Volba padla jednoznačně na Třináctku, jelikož se jedná o něco výjimečného a navíc jsem nedávno přečetl pět do češtiny přeložených komiksů, ze kterých hra vychází.

První, co mě zaujalo, je komiksová grafika, která je málo vídaná i v současnosti, natož pak v roce 2003. Díky tomu hra vůbec nestárne. Vzpomínám si také na detailní sestřih tří záběrů při házení nožem nebo střelby z kuše či odstřelovačky do hlavy.

Bavil jsem se jak při akci, tak i ve stealth pasážích, které mají díky ukládání pomocí záchytných bodů ještě větší náboj, než je tomu například v sérii Splinter Cell.

Příběh je sice celkem ohraný, ale přesto parádní a já si ho užíval až do konce. Otevřený konec mi moc nevadil, protože jsem si ho mohl domyslet sám a navíc mi díky tomu utkvěl v paměti až dodnes. To se mi u moc her nestává. Přesto bych však uvítal druhý díl, ke kterému závěr přímo vybízí, i když po přečtení komiksů vím, jak vše nakonec dopadlo.

Určitě se do Třináctky ještě někdy převtělím, protože tato jedinečná hra nemá ani v dnešní době obdoby. Nebo alespoň já o ničem podobném nevím.

Druhý díl Tasty Planet moc novinek nepřinesl. Hratelnost zůstala stejná, stejně tak hudba, která se brzy ohraje a zůstává také stereotyp, který dříve či později dostihne každého.

Změna nastala v příběhu, kdy jsem nyní se svým tvorečkem Grey Goo cestoval časem a mimo jiné navštívil dinosaury, starověký Egypt a nakonec také budoucnost. Největší novinkou je ale bezesporu režim pro dva hráče, který jsem zatím nevyzkoušel, ale někdy se k němu určitě dostanu.

Největší problém mi ze všech levelů dělal ten s názvem Cow Crossing, kde jsem se musel proplétat mezi velkým množstvím pochodujících krav a při tomto nesnadném úkolu ještě požírat pohozené předměty, abych krávy přerostl a mohl je také pozřít. Kdo má z tohohle zlato, tak je u mě borec.

Získem medailí v časovém režimu se otevírají bonusové úrovně, ale jelikož pro mě byla většina časů nesplnitelná a po dohrání základních levelů jsem měl 14 bronzových a 2 zlaté z celkem 48 možných neměl jsem žádnou motivaci pokračovat. Stejně si myslím, že jsem si užil požírání všeho možného i nemožného tak akorát.

Tasty Planet mi doporučil bratr, jako skvělou arkádu na odreagování a tuto úlohu hra splnila do puntíku. Dostal se mi do rukou miniaturní tvor jménem Gray Goo, se kterým jsem začal požírat veškeré předměty menší než toto stvoření. Postupně jsem rostl a rostl, až nebyl žádný problém pozřít domy, planety a nakonec i samotný vesmír.

Příběh vyprávěný formou komiksu je vtipný, ale v rámci hraní není vůbec důležitý. Jediná negativa vidím ve stereotypu v pozdějších fázích hry a především pak v tom, že se jedná o placený titul. Hra totiž vypadá jako typická freewarovka.

Od třetí Syberie, která byla v plánu už dlouho, ale vyšla až více než 13 let po druhém dílu, jsem mnoho nečekal. Nevěděl jsem totiž, jak se vývojářům podaří navázat na již ukončený příběh. Překvapivě se to povedlo vcelku dobře, a mohl jsem se tak znovu ujmout právničky Kate Walker, která zestárla a získala spoustu vrásek a šedin. I když na začátku hry říká, že je jí třicet, vypadá na mnohem víc, za což mohou asi zážitky z předchozích dílů.

Na klasické ovládání pouze pomocí myši, jak je u adventur zvykem, jsem zde mohl zapomenout a chvíli jsem se musel učit chodit po lokacích pomocí kláves WSAD. To by nebyl až takový problém, kdyby nebylo příšerné kamery, která se chová prapodivně, a věčně jsem tak narážel do různých překážek, protože nebylo pořádně vidět na cestu. Pohled kamery se navíc občas zasekne ve špatném sklonu a pro jeho změnu je třeba načíst pozici. Hra se ze sebe snaží dělat akci z pohledu třetí osoby, ale daří se jí to jen napůl, což určitě nestačí.

Při putování s kmenem Youkolů jsem se dobře bavil a vůbec nenudil, za což může především vynikající příběh, jež krásně odsýpá. Kate je znovu dabována výbornou Sharon Mann, kterou mám s touto postavou neodmyslitelně spjatou již od jedničky. Hlavolamy mi nepřišly až tak složité a daly se ve valné většině logicky vyřešit, některé však byly na můj vkus příliš zdlouhavé. Kvůli zpracování hry plně ve 3D zobrazení již tolik nevynikaly jednotlivé lokace, jež byly v předchozích dílech opravdu úchvatné. Potěšil mě však jiný faktor (návrat Oskara), který tento nedostatek plně nahradil.

Jak je u dnešních her zvykem, vycházejí v nedokončeném stavu, a tak jsem narazil i na několik bugů. To, že občas chyběly textury nebo že se mi několikrát hra ani nepodařila spustit bych ještě překousl, ale v jednom okamžiku (nedaleko před koncem) mi obrazovka zamrzla a Kate nemohla ani po několikerém načtení pozice vyjít nebo sejít jakékoli schody. Jelikož se hra ukládá pomocí checkpointů na jednu jedinou pozici, která se neustále přepisuje, musel bych hrát úplně od začátku, kdybych si svůj postup nezálohoval. Naštěstí jsem přišel asi jen o půl hodiny hraní, což nebylo tak zlé.

Po příběhové stránce je na tom třetí díl jednoznačně lépe, než ten druhý, ale v hratelnosti za svými předchůdci značně pokulhává, především kvůli zmršenému ovládání a nepřizpůsobivé kameře. Nepotěšily mě ani dlouhé a početné načítací sekvence. Určitě ale nelituji utracených peněz a doufám, že Benoît Sokal ještě v herní branži neřekl poslední slovo a nějaký jeho trochu doladěnější výtvor ještě okusím.

Že Lukáš Navrátil při tvorbě Tobyho nenašel inspiraci ve známé plošinovce Limbo by nedošlo asi jen člověku, který Limbo nikdy nehrál a nikdy o něm neslyšel. Sám autor se tím vůbec netají, a proč taky. Klon kladně přijaté hry není nikdy na škodu.

Jako malý rohatý človíček (aspoň myslím, že to jsou rohy) jsem se v poklidu procházel krajinou, ale náhle jsem spatřil dvakrát větší stvoření, jak unáší mého kamaráda. Ihned jsem se za únoscem rozběhl, ale brzy se mi ztratil z dohledu. A právě tady začalo mé putování.

Při procházení 21 levely docházelo k častým změnám prostředí a barvy pozadí, takže se nedostavoval stereotyp. Ten by se asi nedostavil ani tak, protože díky tomu, že jsem občas koukal Romče pod ruce, když Tobyho minulý měsíc hrála ona, trvalo mi dohrání asi dvě hoďky.

Ovládání je jednoduché a intuitivní, až na hádanky, k jejichž vyřešení bylo třeba použít myš, což v kombinaci s klávesnicí působilo u plošinovky trochu chaoticky. Vše se ale nakonec dalo zdárně dokončit a já mohl spatřit snad nejkratší titulky u placené hry.

Benoît Sokal adventury umí, o čemž mě přesvědčila jak ledová série Syberia, tak Paradise, odehrávající se ve slunné Africe. Sinking Island jsem původně v plánu ani neměl, ale bratrovi se ho nepodařilo prodat v aukci, a tak se z něj stal ideální zapomenutý kousek k zahrání.

Na malém maledivském ostrově Sagorah si nechal multimilionář Walter Jones postavit luxusní 150 metrů vysoký hotel, do kterého se přestěhoval. Já, jakožto detektiv Jack Norm, jsem musel přerušit svou dovolenou a s minimálním vybavením se pokusit vyšetřit záhadné úmrtí tohoto extravagantního podnikatele, které nastalo zrovna ve chvíli, kdy byli na ostrov pozváni všichni žijící příbuzní, kvůli sepsání závěti.

Podezřelých bylo celkem deset a každý nový důkaz, na který jsem při vyšetřování narazil, ukazoval na někoho jiného, takže jsem si nemohl stěžovat, že by se vše ubíralo jedním směrem. Vyšetřování bylo řešeno formou skládačky, kde jsem musel pomocí důkazů dostat odpovědi na třináct různých otázek, abych nakonec dopadl skutečného pachatele.

I když se vyšetřovací oblast každým dnem zmenšovala (jak se hotel postupně potápěl), jednotlivé lokace mě nijak zvlášť neomrzely, což bylo asi tím, že se postupně odemykaly nové prostory. Při nahrávání pozice se zobrazilo shrnutí toho, na co jsem při vyšetřování již přišel, takže i kdybych se ke hře vrátil třeba po měsíci, nic důležitého by mi neuniklo.

Hra obsahuje pár nelogičností, jako jsou třeba stopy v písku, znatelné i za stálého působení větru a deště nebo snímání otisků prstů ve stejných podmínkách, ale ty mi až tolik nevadily. Co mi však vadilo hodně byly náhlé přesuny, kdy Norm v půlce rozhovoru dostal hlad a ihned se přesunul do jídelny, aby si mohl sníst svou bagetu. To samé se dělo i při telefonátech od manželky s tím rozdílem, že cílovým místem byl hotelový pokoj. Zbytečně to narušovalo průběh vyšetřování. Až na tyhle neduhy jsem si ale Sinking Island užil a teď mi nezbývá nic jiného, než čekat na vydání Syberie 3.

Hry podle filmu to mají těžké. Je na ně upřena daleko větší pozornost a musí se vydat do té doby, než bude daný film uveden do kin, což má samozřejmě vliv na výslednou kvalitu titulu. Ani moje nejoblíbenější hra podle filmové předlohy King Kong není bezchybná a zvláště ke konci je vidět, že vývojáři vydání dost uspěchali. Terminator Salvation se s tímto faktem popral trochu hůře, ale úplná tragédie to zase není.

Už na začátku mě upoutal upravený soundtrack z prvních filmů, který se báječně hodí k rozpadajícím se troskám města, kdysi známého jako Los Angeles. Hned jsem poznal, že se jedná o čistokrevný koridor, protože se z připravené cestičky nedá nikam odbočit ani spadnout. Neříkám, že bych zde uvítal otevřený svět, ale alespoň jedna alternativní cesta na výběr být mohla.

Zajímavé bylo omezení počtu nesených zbraní na dvě plus granáty, z níž jednu jsem měl v rukou a druhou na zádech, takže bylo třeba přemýšlet, zda si vzít samopal a brokovnici, které mají spoustu nábojů, ale jsou méně účinné nebo jednu z nich nahradit daleko účinnějším raketometem či granátometem s velmi omezenou municí.

Střílet stroje v čele s T-600 (viz obal) místo lidských protivníků byla příjemná změna oproti střílečkám podobného ražení. Očekával jsem od hry odreagování a toho se mi dostalo, i když to mohlo trvat o nějakou tu hodinu více. Sice jsem si hraní díky zvolení těžké obtížnosti trochu prodloužil, ale stejně jsem závěrečné titulky spatřil dříve, než bych čekal. I přes všechny zápory však Terminator Salvation do nejhorší stovky na DH podle mě nepatří.

Prolog k Among The Sleep je hodně kraťoučký přídavek, i tak má však něco do sebe. Hledání pěti plyšových kamarádů, které jsem musel zachránit od umrznutí, bylo příjemnou změnou. Díky sněhovým závějím už dům nebyl tak temný, ale strach mě neopouštěl, protože příšera nezmizela.

Vylekala mě také kamna ve sklepě, která na mě otvírala svou žhnoucí tlamu, jako ve filmu Sám doma. Po zavření všech oken už zbývalo najít jen králíčka, jež vypadl ven. Nakonec jsem se k němu dostal (ale bohužel nezachránil) a zakončil tak celý příběh.

Všechny holčičky ze série Silent Hill nebo Last of Us (Resident Evil ani nepočítám) se můžou jít zahrabat, protože nikdo nemůže být bezbrannější, něž dvouleté batole. Tohle je teprve ten pravej survival horor, u kterého jsem se opravdu bál, protože jedinou obranou je zde neohrabaný útěk nebo skrývání.

Už předchozí titul Krillbite Studia The Plan měl zajímavou myšlenku a vyústění a tady tomu není jinak. Nejprve jsem se zavřel do temné skříně, kde nakonec všechno dobře dopadlo. Pak mi však zmizel oblíbený méďa, tak jsem se ho vydal hledat. Brzy jsem ho našel v pračce, ale chybí mi ještě maminka. Proč přes chůvičku neslyšela, že se šourám ven z pokoje?

A právě tady začalo mé putování po domě. Nejprve se zdálo, že se bojím zbytečně a strach mi vyvolává jen bouřka a potemnělý dům, ale později se ukázalo, že příšera (ze které se nakonec vyklube matka alkoholička) je alespoň v mém světě skutečná a já nesmím dopustit, aby mě při mém putování lapila.

Among the Sleep je kratší hra, která určitě nezapadne, protože obsahuje spoustu dobrých nápadů. Mimo hlavní myšlenky je to například zapauzování, kdy si dítě zakryje oči rukama. Srážejí jí však záseky o různé překážky, kdy musíte stát přesně na tom správném místě, abyste je mohli překonat a narazil jsem i na pár bugů.

Seriál Heroes jsem svého času urputně sledoval, i když se jeho kvalita každou novou řadou snižovala. Pokračování s podtitulem Reborn už bylo jen ždímání peněz ze známé značky a skončilo po třinácti dílech. První komerční hra podle seriálu, kterou jsem hrál, je na tom však o poznání lépe.

Vžil jsem se do role Cassandry, která zjišťuje, že má vrozené nadpřirozené schopnosti. K cestování v čase si díky nalezené injekci přibere telekinezi, a tato ideální kombinace vlastností, umožňující projít hru bez jakékoli zbraně, je následně ještě doplněna zpomalováním času. Schopnosti jsou v průběhu hraní čím dál tím silnější, a tak jsem později mohl házet zprvu těžkými stoly a čas se zpomalil na delší dobu.

Hrátky s časem byly jednou z nejlepších složek hry (z malého stromku vyroste mohutný strom, kvůli vodě se za několik let propadne podlaha) a hojně jsem je využíval, když jsem na opuštěná místa po jednom přenášel nepřátele, aby na mě při boji nebyli v přesile, nebo jsem se naopak teleportoval s výbušnými sudy do míst s mnoha nepřáteli.

Potěšily mě také odkazy na původní seriál v podobě výtisků časopisu 9th Wonders! s kresbami Isaaca Mendeze nebo složky s údaji o hlavních postavách. Parádně jsem se bavil až do patnáctého levelu, kde se na mě vyrojila spousta nepřátel a já nemohl nikam utéct. Navíc na konci této úrovně byl boss, kterého nebylo až tak těžké zdolat, ale způsob, jakým jsem toho dosáhl, byl prazvláštní.

Druhého Prehistorika bych si nikdy nezahrál, nebýt mé ženy, která mi jej doporučila v rámci herní výzvy. Již od začátku jsem tušil, že mi hra není šitá na míru, ale přesto jsem se do ní pustil.

Dobová grafika a parádní hudba mi připomněla plošinovku Jazz Jackrabbit, která patří ke klasikám svého žánru. Zde jsem však nedostal do ruky laserové zbraně, ale musel jsem se ohánět na všechny strany kyjem, palicí nebo sekerou.

Na obtížnost jsem nadával od samého začátku, postupně jsem se ale zdokonaloval jak v likvidaci nepřátel, tak v překonávání dalších překážek. Nepřátelé se však často objevovali přímo na místě, na kterém jsem právě stál a neměl jsem tak sebemenší šanci zareagovat. Navíc se mi nesčetněkrát stalo, že mě shodily do propasti.

Ta pravá výzva přišla až s osmým levelem. Právě od této sněžné úrovně jsem začal používat cheat na nesmrtelnost, protože turbo tučňáci a propasti s bodáky mě přiváděli k šílenství. Nejtěžší částí je ale bezesporu jáma s bodáky kam se podíváš, kterou šlo překonat jen pomocí pohyblivých plošinek, na nichž se navíc muselo stát zcela správně. Vím zcela určitě, že bez cheatu bych neandrtálce do cíle nedotáhl.

Bebop a Rocksteady jsou mí oblíbení záporáci z animovaného seriálu Želvy Ninja. Vývojářské studio, nesoucí stejné jméno jako mutant člověka s nosorožcem, však nevytvořilo hru s okrunýřovanými plazi, ale vrhlo se na temnější komiksový příběh, kde hlavní roli zaujímá Batman. První díl prozatím čtyřdílné série je na zdejší databázi mezi sto nejlepšími hrami a já na následujících řádcích shrnu, proč si toto umístění právoplatně zaslouží.

Nejprve jsem sice musel zprovoznit příšernou službu Games for Windows Live, ale stálo to za to a v kůži netopýřího muže jsem se spoutaným Jokerem přijel do blázince na ostrov Arkham. Už v úvodní animaci mě velmi potěšil dabing. Kevin Conroy (Batman) a Mark Hamill (Joker) namluvili své postavy opravdu bravurně a ani ostatní nezůstávají pozadu.

Příběh má od začátku spád, a to vydrží celou hru. Lokace jsou skvěle zpracované a zakomponované a co mě dostalo, že když se Batmanovi během animace poškodí oblek, potrhá plášť nebo přibude nějaký ten šrám v obličeji, v následném hraní to nezmizí, ale nese si to až do konce hry. Super je také speciální vybavení, které se nenachází náhodně na ostrově, ale dostal jsem se k němu postupně díky Batmobilu, Batwingu nebo Batjeskyni. Nejvíce jsem si z těchto pomůcek oblíbil batarang, který jsem hojně využíval i při soubojích.

Mám rád hledání různých předmětů a tady jich díky Hádankářovi bylo více než dost a navíc jeho výzva obsahovala i hádanky, z nichž některé byly opravdu zapeklité. Po zdolání všech otazníků na mapě se mi otevřely všechny trofeje, výzvy i charaktery postav a to je určitě vítaný bonus.

Souboje s přesilou mě celkem bavily, ale bylo jich na můj vkus až moc, vzhledem k tomu, že Joker mluvil o stovce přívrženců z Blackgate, a i když nebudu počítat uteklé chovance, bylo jich určitě víc. Stealth pasáže jsem si však vychutnával do posledního stojícího kriminálníka. Zavěšení nepřítele na chrliče nebo jeho skopnutí při plachtění nemělo chybu. Batman: Arkham Asylum je hrou, kterou jsem si užíval od začátku do konce a když teď koukám na své hodnocení, 90 % jsem naposledy udělil World of Goo, a to už je více než pět let zpátky. Už se těším na Arkham City.

Benoît Sokal vytváří hry (a nejen ty), do kterých vkládá svůj osobitý styl. Ať už se jedná o úchvatný vzhled, mechanické přístroje či vyprávění příběhu, vždy lze poznat, že dané dílo má na svědomí právě tento spisovatel, výtvarník a vývojář v jedné osobě. Ani Paradise není výjimkou, a i když je znát, že na hře již nepracoval zkušený tým Microïds, stále se jedná o kvalitní adventuru.

Do hry jsem byl vhozen jako do ledové vody, ale vzhledem k počátečním událostem je to pochopitelné a lépe jsem se tak mohl vcítit do pocitů hlavní hrdinky. Zajímavý nápad je hra za černého levharta, když nastane noc, ale jeho ovládání je bohužel vyřešeno trochu nešťastně a často jsem se zasekával o různé překážky.

Při hraní jsem narazil na jeden bug, který způsoboval, že kdykoli jsem vyšel nahoru po schodech z lázní, Ann okamžitě sešla znovu dolů. Zkoušel jsem si nahrát pozici, kde chůze do schodů fungovala normálně, ale jakmile jsem se dostal do určitého bodu, bug nastal znovu. Už jsem si chtěl najít savy na netu, ale pak mě napadlo spásné řešení, že po zdolání schodů zmáčknu Esc, abych se dostal do menu a tento nápad naštěstí zafungoval. Přijít na něj mi ale trvalo asi hodinu.

Potěšil mě častý výskyt automatů, které se podobaly těm z první Syberie, ale naopak mě zklamala vesnice Molgravů, která je příliš rozlehlá a nepřehledná, podobně jako vesnice Youkolů v Syberii 2. Fauna v čele s boxerem žabím, který je na konci vtipně využit k bubnování, krásně zapadá do afrického prostředí a doplňuje častá herní videa.

Nezvyklé zvuky, melodická hudba, charakteristický vzhled jednotlivých lokací a příběh podaný formou, které rozumí kdokoli na světě. To jsou hlavní znaky všech her od Muchomůrek a ani třetí Samorost není výjimkou.

Starý známý skřítek se vrátil v plné síle, aby přišel na to, kde se vzala záhadná flétna, jež mimo hraní umožňuje i odposlech. Tu mu přinesl jeho věrný pejsek, který mimo ačívu nevím proč nenašel žádné uplatnění v jinak zajímavém příběhu a zůstal doma.

Úkoly jsou intuitivní a kromě několika achievementů jsem vše bez problému vyřešil. I když jsem se na pár místech zasekl, nikdy to nebylo na dlouho a vždy jsem přišel na správné řešení. Každá ze šesti rozdílných planet, oba měsíce i objekt podobný kometě má svoje kouzlo a díky jejich malé velikosti neomrzí.

Herní doba se s každým dílem zhruba čtyřikrát zvyšuje, ale ani tak to není žádná velká sláva. Čtyřka by však podle této přímé úměry mohla mít 16 hodin :) Mrzí mě, že stejně jako u prvního dílu chybí fyzická kopie a nemůžu si tak doplnit svou sbírku od mých oblíbených vývojářů. I přesto už netrpělivě vyhlížím další počin Amanita Design se specifickým názvem Chuchel.

Jeden z mých prvních kontaktů se závodním simulátorem mi dopřál titul The Need for Speed. A že jsem si s ním užil zábavy, i když nabízí jen osm aut a sedm tratí.

Těch osm aut totiž nejsou žádná prdítka, ale supersporty té doby. Objevil jsem a značně si oblíbil hlavně čtveřici Dodge Viper, Ferrari 512TR, Lamborghini Diablo (nejlepší do rovinatého města) a Porsche 911 Carrera, díky kterému nedám na značku Porsche dopustit.

Tratě jsou dobře vymodelované a různorodé od zasněžených Alp po písečné pobřeží. Když jsem se je naučil, projížděl jsem je celkem bez problému. V menu a během jízdy hraje parádní hudba, která umocňuje celkový zážitek.

Klasická česká freeware adventura Klášter na kraji lesa mě nijak zvlášť neoslovila. Způsobil to především zmatený a nic neříkající příběh spolu s nepovedeným humorem.

Často nesmyslné kombinace předmětů nebo jejich umístění (solární kolektor na psí boudě) se však daly překousnout a celkově hra pěkně odsýpala. Třešničkou je však dabing od Perla Group, který je na freeware scénu opravdu dobrý a pozvedá tento titul nad kupu dalších podobného ražení.

Jelikož je léto, rozhodl jsem se dokončit trilogii humorných adventur s pojmem "léto" v názvu (Léto s Oskarem jsem vynechal). Tentokrát již není nejteplejší roční období pouze "Horké", ale přímo "Žhavé" a hlavním hrdinou není starý známý Honza Majer, ale jeho dědeček Johnny.

Nová postava má i nového dabéra, a musím uznat, že výběr Josefa Cardy byl trefou do černého. Ani ostatní postavy nejsou namluveny úplně zle a humor mi sedl lépe, než ten ve dvojce.

I když jde hlavně o adventuru, herních žánrů jsem si tu užil dosyta. Od bojové vložky s babkou jsem se dostal k plošinovce a v neposlední řadě také k závodům různých druhů vozidel. Ty mě celkem bavily, ale když jsem závody traktorů zajel pod 200 vteřin a následně zjistím, že je to k ničemu, protože se dají celkově vyhrát až ke konci hry, pěkně mě to nazlobilo.

Hra se ovládá prachbídně kvůli pohledu kamery, který se neustále nečekaně mění, takže je najednou potřeba zmáčknout klávesu pro jiný směr nebo není vidět, kam postava směřuje. Dá se na to ale zvyknout a v pozdějších fázích hry už mi ovládání nedělalo žádné problémy.

Nejvtipnějším okamžikem hry bylo asi zakončení, kdy se na jednom místě objeví zlato, diamanty a ropa. Po dohrání příběhu se zpřístupnily bonusy ve formě závodů, miniher a stříleček a já se chtěl samozřejmě ve všech umístit na 1. místě, ale ve dvou z devíti to prostě nešlo.

Horké léto 2 s podtitulem Majer se vrací jsem měl v plánu si zahrát už velmi dlouho. Bohužel se mi ho nedařilo spustit, protože narozdíl od svého předchůdce nejde rozjet přes DOSBox, ale je nutné si pohrát s registry. Sice mi druhý Majer na desítkách hodně padal, ale díky častému ukládání se mi jej podařil dohrát.

Příběh je takový nijaký, o ten tu však až tak nejde. Hlavním tahákem je totiž humor, který bohužel už není tak dobrý, jako v jedničce. Přesto jsem se místy zasmál, ale žádný extra zapamatovatelný rozhovor či hláška tu není. Snad jen " To je jen zajímavě vypadající krápník, na takový jsem zvyklej." odkazující na první díl.

Zdeněk Izer spolu s Miluší Bittnerovou vytvořili dobrou dabérskou dvojici a postavy jsou, až na pár výjimek, namluveny poslouchatelně a vtipně. Také hudební doprovod je na slušné úrovni až mě i mrzelo, že na dokončení stačilo jen jedno odpoledne. Na jedničku hra ale určitě nemá a narozdíl od předchůdce vím, že se k ní nikdy nevrátím, už jen kvůli frustrujícím přestřelkám.

Když jsem hledal nějakou hru s hororovou atmosférou, narazil jsem náhodou na tuto krátkou 3D adventuru. Svíčky mě zaujaly svou jednoduchostí a skvělým nápadem, kdy se impové, kteří obývají můj dům, likvidují pomocí světla z rozsvícených svíček.

Lekačky fungují skvěle a nejednou jsem měl nahnáno. Bohužel se impové někdy zasekli ve dveřích a musel jsem hrát od začátku. Hlavní zápor ale vidím v generátoru, respektive v jeho zprovoznění. Musí se nahodit pomocí točení klikou, přičemž samotné točení je vyřešeno opravdu špatně a trvalo mi hodně dlouho, než se mi to povedlo.

Nakonec jsem, coby herní postava, šel spát s rozsvícenými světly, ale kdo by usnul v takovém baráku plném impů za tmy. Není to žádný převratný kousek a jedné z mých nejoblíbenějších freewarovek Which se nemůže rovnat, ale i tak stál za vyzkoušení.

O sérii Assassin's Creed jsem toho již hodně četl, slyšel a viděl spoustu videí, ale stále jsem si ještě žádný díl nezahrál. Do oka mi však padla tato plošinovka, kterou jsem sice prolétl za pár minut, ale ta chvilka stála za to.

Ovládání jsem pochopil ihned, a mohl jsem tak vyrazit šplhat po budovách a bojovat s královskými vojáky. Více jsem využíval skrytou čepel, ale někdy se dostal ke slovu i meč. Boj není nijak jednoduchou záležitostí a než se mi ho podařilo ovládnout, několikrát jsem přišel o život. Hra má naštěstí několik checkpointů, takže jsem nemusel začínat úplně od začátku.